Fotbaliáda – Přepočet bodů

Marek

Na pondělní trénink jedu autem. Teda, ne cíleně samozřejmě. Ale mamka mě poprosila, jestli bych ji nehodil na poštu s nějakýma balíkama, a tak se pak rovnou dovezu před sportovní halu.

V šatně je šrumec, Jirkovi totiž někdo v busu při cestě sem čórnul mobil, jak pochopím během první minuty z asi tří vět a padesáti ne zrovna spisovnejch výkřiků. Mnohem víc než tahle storka mě ale zajímá něco jinýho, teda spíš někdo jinej, a tak zatímco Jirku solidárně poplácávám po rameni, očima už se vpíjím do těch Ondrovejch. Kývneme na sebe a věnujeme si něco jako úsměv, ale pak pohledem zase rychle uhnu, dojdu ke svý skříňce, odhodím tašku na lavici a začnu se převlíkat do sportovního.

V tom hlaholu nemám šanci zaregistrovat, že se ke mně zezadu někdo přibližuje, a tak si Ondry všimnu, až když se ležérně opře bokem o vedlejší skříňku, založí si ruce na hrudníku a nenuceně se zeptá: „Máš se…?“

„Jo,“ mrknu jeho směrem a honem se zasoustředím na tkaničky svejch kopaček, „a ty?“

„Taky,“ řekne stroze a odmlčí se – a i když se na něj nedívám, stejně zřetelně cítím, jak do mě ten jeho laserovej pohled vypaluje díru.

Nevím, jestli tím je konverzace u konce, nebo jestli Ondra čeká, až na něj konečně upřu plnou pozornost, jenže to je právě to, co zrovna teď dělat nechci. Nemůžu. A není to proto, abysme před ostatníma vypadali co nejvíc nenápadně – zrovna dneska si s tím díky Jirkovi starosti dělat nemusíme. Hlavně ale… Prostě po tom našem posledním zážitku…

„Jen… Hele, napadlo mě, vo co bysme se mohli vsadit tentokrát,“ prolomí konečně to ticho.

„Fajn,“ prohodím, dozavazuju si boty a začnu se pro změnu věnovat přerovnávání svýho oblečení. „Tak co kdybys mi to řekl po tréninku? Můžu tě hodit domů, jsem tu autem.“

„Oukej, deal,“ řekne, odlepí se od skříňky a vteřinu nato už zmizí v chumlu ostatních kluků.

S bouchnutím skříňku zavřu a vyběhnu ze šatny rovnou na hřiště. Potřebuju si před tréninkem ještě aspoň trochu pročistit hlavu. Kruci, netušil jsem, že to bude všecko tak… složitý! Že po tom našem hromadným zážitku si před Ondrou budu najednou připadat jako… nevím, prostě nervózně. A zmateně. Kvůli tomu všemu. A hlavně kvůli tomu jejich polibku.

V tu chvíli, v tom pokoji na ubytovně, když se to odehrávalo přímo před mýma očima, jsem si toho až tak nevšímal. Byl jsem hotovej z toho všeho, co se dělo, teda téměř hotovej, ale o to to bylo horší – měl jsem holt v hlavě vygumováno. Všechno jsem bral tak, jak to přicházelo, vzrušenej na maximum, a tím pádem jsem o ničem z toho, co ti dva předváděli, nijak moc nedumal. Ale od tý doby jako kdyby si to můj mozek chtěl vynahradit – a dumá o tom naopak skoro nepřetržitě.

Popravdě, do víkendu jsem si asi myslel, že jsem jedinej, s kým to Ondra má takhle nastavený. Jedinej, s kým se schází. Jedinej, s kým se sakra líbá. Když navrhl tu trojku, tak mě to samozřejmě okamžitě nadchlo a bral jsem to, že Bruno je jeho sto padesát kilásků vzdálenej kámoš, se kterým se příležitostně vídá. Vídával. Přede mnou. Jednou za uherskej rok, když jim to časově vyšlo. Ale ta žhavá pusa? Vždyť v tom pokoji to málem explodovalo, když se do sebe ti dva zakousli! Takhle se podle mě člověk nelíbá s někým, koho potká dvakrát do roka!

A z toho logicky plynou další otázky – kolik takovejch Brunů ještě existuje? Kolikátej jsem já? Jako… jo, před pár týdnama by mi to bylo celkem jedno, že jsem jeden z deseti, ale poslední dobou mi přišlo, že… No prostě myslel jsem si, že jsem jedinej, s kým Ondra tohle všechno provozuje. Ale proč jsem si něco tak pitomýho namlouval? A proč, když jsem teď zjistil, že to tak není, tak mě to tak divně štve?

Vlastně o Ondrovi v podstatě nic nevím. Vidíme se třikrát nebo čtyřikrát týdně na fotbalu a sem tam i po něm, ale to je asi tak všechno. Vůbec netuším, co dělá v mezičase. I tak jsem ale nabyl dojmu, že jsem jedinej, s kým šuká. Přitom takhle zpětně mi to nedává vůbec smysl. Muselo mi přece být jasný, že někdo jako on bude jenom těžko čekat, až se z Ostravy přistěhuje týpek jako já, abysme spolu mohli začít hrát tu praštěnou hru na výzvy, která se pak přetransformuje… do tohohle. A přesto mi to z nějakýho důvodu jasný nebylo, přesto jsem si to z nějakýho důvodu nechtěl připustit. A nevím, jestli jsem teď víc naštvanej na něj, že se mi o tom aspoň nějak letmo nezmínil, nebo na sebe, že jsem to tak blbě automaticky předpokládal. Holt podle sebe soudím tebe, že. Mě prostě během těch týdnů ani nenapadlo, že bych podobně jako s ním trávil odpoledne ještě i s jinýma klukama.

Jsem kokot, no.

Jsem kokot, ale zase ne takovej, abych Ondru poslal do prdele, když dá vědět, že má nápad na další sázku. Tady to naše sázení mě pořád děsně baví. Teda i to, co pak z tý sázky vyplyne, že… Celý mě to s ním baví. Tak se o to přece nějak pitomě kvůli svýmu momentálnímu rozpoložení nepřipravím.

Ondra

Jakože zdá se mi to, nebo je Marek nějakej divnej? Fakt netuším. Netuším, protože celej ten náš vztah-nevztah je vod svýho začátku jak na houpačce. Minulej týden, nebo vlastně celých čtrnáct dní před tou akcičkou ve třech, mi Mára přišel takovej, nooo… Vřelejší? Prostě se se mnou tolik nehádal a navopak na podobnej lehkej talk mezi náma reagoval skoro až nadšeně. Tohle dneska bylo na něj docela dost chladný, po provokacích ani památky.

A tak se znovu vrátím k tomu, co mi prolítlo hlavou už v tu sobotu při tý akci – že možná se na Bruna díval vobdivně až moc. Nemá u něj šanci, sakra dobře vím, že u něj nikdo nemá šanci na víc než jednorázovky, ale to neznamená, že mě to neštve. Že mě neštve, že jsem to byl já sám, kdo před Máru dotáhl tenhle jeho vlhkej sen, se kterým si mě mohl pěkně porovnat a poměřit. Sere mě to úplně neskutečně a v hlavě si začínám pomalu rozmýšlet, jak bych se měl zachovat, pokud na Brůa bude chtít Marek číslo.

Protože upřímně, úplně nejradši bych mu v takovým případě rozbil hubu, jenže taky vím, že bych ji zasloužil, za ten pitomej nápad přivíst zrovna Bruna, rozbít jenom já sám. Kurva. Měl jsem se na to radši vykašlat a dotáhnout prvního vochotnýho anonyma ze seznamky. Jenže s těma jsem se zas dost zdráhal do něčeho podobnýho jít, zvlášť vzhledem k vobsahu tý naší poslední sázky…

Chtěl jsem, aby to pro Marka bylo v pohodě – a taky snad bylo. Ta moje chuť si ho posledních pár dní nárokovat pro sebe je jenom můj problém. Takže se na to nakonec vykašlu a řeknu si, že dokud ten dočasně neprovokující provokatér vo další sázky, a hlavně jejich plnění, stojí, nebudu nějakýma úvahama co by kdyby ztrácet čas.

Trenér je zjevně rozhodnutej, že nás poslední čtyři tréninky před prázdninama úplně vodrovná, a mě vobzvlášť, takže když se konečně vypajdám ze stadionu, jsem fakt rád, že se můžu s Márou svízt a nemusím se táhnout busem přes celý město.

Když konečně sedneme do auta, nastane kolem nás takový to pitomý dusivý ticho, a to samozřejmě jenom potvrdí všechny moje úvahy. Nedočkám se po pozdravu ani toho jeho pane, který mi tak rád říká, kdykoliv jsme sami, ať už proto, že mě chce zrovna nabudit, anebo vykolejit tím, jak moc sebevědomí dokáže do toho slova dát. A teď nic.

Ušklíbnu se sám pro sebe, a protože mě to fakt nebaví, uvažovat nad kokotinama, rozhodnu se rovnou jeho i sebe trochu nakopnout a spustím: „Fajn, tak teda k tý sázce. Víš, v sobotu jsem v Brunovo tašce viděl spoustu zajímavých hraček. A tak mě prostě napadlo… Že kdo tentokrát vyhraje, koupí nějakou hračku, co bude moct na druhýho použít, co říkáš?“

Marek

No ty vole! Poté, co to z něj vypadne, mám co dělat, abych to nenapálil do nejbližšího kandelábru! Protože mi z toho jeho nápadu tak silně zacuká v podbřišku, že sebou z tý snahy to nějak rychle rozptýlit škubnu úplně celej!

Vždycky mě to totiž k nějakejm těm hračkám táhlo, ale nikdy jsem nenašel odvahu to některýmu z mejch bejvalejch navrhnout…, natož si nějakou rovnou sám pořídit… Ale s Ondrou to do sebe všecko skvěle zapadá, s ním se takovýhle experimentování přímo samo nabízí, ostatně jsme s tím v podstatě už začali, když mi tenkrát v rámci výzvy hodil do batohu to vajíčko, že. Prostě už teď je mi jasný, že spolu zvládneme otestovat kde co, aniž by tomu nutně předcházelo nějaký zdlouhavý sbírání kuráže a vzájemný hecování se a podobný zbytečnosti.

Jenže. Je tu ještě druhá část tý jeho věty. V Brunovo tašce. Do dupy. Jako jo, tak jsem možná jeden z desíti, ale nemusí mi to do prdele ještě připomínat, ne?

„Hm, a máš nějakou konkrétnější představu, co jo, co ne? Nebo by to mohlo být úplně cokoliv?“ sonduju.

„No asi bez vomezení? Nebo máš strach? Víš, jsem u Brůa viděl jednu takovou věc, která mě teda zaujala fakt hodně…,“ zamyslí se.

„Aby ses z něj neposral,“ ujede mi – sice potichu, ale jelikož nemám puštěnou žádnou hudbu, donese se to k Ondrovejm uším naprosto spolehlivě.

Zarazí se a zkoumavě se na mě zahledí: „Cože…?“

„Slyšels, ne?“ vrčím a cítím, jak mě chuť se s ním o něco sázet pomalu přechází.

„Slyšel, ale nechápu, vo co ti jde…“

Za úplnýho ticha dojedu těch zbylejch pár desítek metrů k jeho baráku, zaparkuju na jednom z posledních volnejch míst, vypnu motor a odhodlaně se na Ondru otočím: „Kolik jich ještě máš? Jakože nás? Bude příští sázka tentokrát o čtyřku hned s dvěma tvýma dalšíma kámošema, nebo rovnou o šestku, nebo kolik nás dohromady je?“

Jo, je mi jasný, že to pravděpodobně dost přeháním a nadsazuju, ale jsem z toho všeho tak divně vytočenej a rozhozenej, že si to nedokážu nechat pro sebe. Protože by mě to asi udusilo, kdybych aspoň něco z toho nepustil ven. A to i přesto, že si uvědomuju, že po tomhle mým výbuchu už Ondra asi těžko bude mít náladu se se mnou ještě vůbec někdy o něco sázet. Do hajzlu, fakt. Jenomže prostě potřebuju vědět, co a jak.

„To myslíš vážně, ty vole? Meleš strašný kraviny! Nebo, jak ty tak rád říkáš, chujoviny.“

„Máš ze mě srandu?!“ vypěním.

„Ne, ale chci, abys mi do prdele rozuměl, protože je to dost důležitý. Co přesně tě žere?“

„Asi momentálně úplně všecko!“ odseknu zvýšeným hlasem. Pak se zahledím z předního okna a už mnohem mírnějc dodám: „Stojíme před tvým barákem, jestli sis nevšiml.“ Čímž mu nabídnu možnost z týhle pitomý hádky, kterou nevyvolal, jednoduše odejít.

„Všiml. Ale zrovna teď se mi domů fakticky nechce.“

„Ne…? Tak kam se ti chce?“ otočím se na něj zvědavě.

„Někam, kde ti můžu ty kraviny vysypat z hlavy.“

Chvilku na sebe jenom mlčky hledíme. Čekám, jestli mě začne navigovat, kam mám teda jet, on zase dost možná čeká, jestli ho ze svýho auta rovnou nevyhodím… nebo jestli mu naopak nějaký vhodný místo nenavrhnu… Nebo jestli mu aspoň neprozradím, jestli vůbec mám zájem s ním ještě někam jet, nebo nemám, nebo… Jenže těžko mu můžu prozradit něco, co sám nevím, že.

A Ondra, když se ode mě ničeho nedočká, si to přebere po svým a stroze pronese: „Vylez ven. Budu řídit.“

A mě ani nenapadne mu odporovat. Naopak. Docela rád se v tuhle chvíli tomu jeho velení poddám, protože sám v sobě mám očividně pořádnej zmatek a vůbec nevím, co jinýho bych měl dělat, než to nechat prostě aspoň na chvilku na něm.

Ondra

Celou cestu mlčí a já vlastně taky, protože při týhle diskusi na něj chci sakra vidět. Vůbec netuším, co se to děje. Vlastně nikdy jsme spolu nijak zvlášť nemluvili a mně se to zatraceně líbilo, že nemluvíme – že nemusíme mluvit a rozumíme si. Jenže někdy to bez slov asi holt nejde. Protože zatímco já beru věci automaticky, tak jak přijdou, v Márovo hlavě to zjevně bez přestání šrotuje, a tak je načase postarat se, aby mu to šrotovalo tím správným směrem.

Prudce zastavím na lesní cestě. Jo, přesně na tý, kde jsme si to rozdali úplně poprvý. Jeden by to mohl brát skoro jako romantiku, kdyby ale ten voleček vedle mě nebyl načuřenej k prasknutí, a já z toho vlastně začínám být pomalu taky. Na nic nečekám, vylezu z auta, který rychle vobejdu, a jen co se vodpásá, vytáhnu ho ven za loket a postrčím ho dopředu, abych za ním mohl prásknout dveřma.

Přeměříme se navzájem pohledem a zase se to ve mně kompletně zlomí. Ne, seru na diskuzi. Jediný, co chci, je vyšukat mu mozek z hlavy, a protože z toho jeho výrazu nemám ani náhodou pocit, že by byl proti, rozhodnu se, že to prostě udělám.

Zjevně dospěl ke stejnýmu řešení. Klidně bych si to mohl vodpočítat, po pěti vteřinách naštvaných pohledů se na sebe prostě voba vrhnem. Voba v tom správným rozpoložení mezi rvačkou a šukáním, abysme chtěli být nahoře. Jo, tohle by nám šlo. Nedělá mi to snadný, fakt že ne. Ale teď mu vopravdu nehodlám uhnout.

Chvilku se navzájem vodstrkujeme, jak se každej snažíme druhýho tak trochu zpacifikovat, než se konečně mně povede chytit Márovo ruku a zkroutit mu ji za zády, až bolestně vyhekne. Nedám mu už ani nejmenší šanci to znovu narušit a třísknu mu tělem vo kapotu.

I když jsem rozjetej a i když je mu zaručeně jasný, k čemu se schyluje, rozhodně ho tu nehodlám jenom tak vojet, pokud je v náladě, ve který to nechce, protože tím si tentokrát vážně stoprocentně jistej nejsem. Takže se na moment zastavím, maličko zpomalím a sjedu mu nejdřív rukou na zadek, kterej důkladně přes džínový kraťasy prohmatám. Přestane se mi vzpírat, a tak se už v klidu nahnu přes něj a zakousnu se mu lehce do ramene. Hlasitě zasténá a z toho už dost dobře poznám, že to fakt není jenom bolestí. Jo, tohle se mu pořádně líbí.

Navíc ani předtím mezi náma nepadlo jediný slovo protestu, až na nějaký to polohlasný „vole“ a podobně, co mu párkrát uteklo, když jsem tu s ním manipuloval. Teď už zas pěkně poslušně vypnul, a i když mu pořád mačkám ruku v nepříjemný poloze, pod těmi mými letmými doteky přes kalhoty pěkně vydrážděně sténá. Líbí se mi to ticho mezi náma, ale nakonec ho přeruším, protože už toho přidrzlýho sázkaře dobře znám a vážně se tu s ním nehodlám přetahovat za pět minut znovu.

Propustím mu zápěstí a přikážu si: „Polož ruce před sebe a dej je k sobě.“

Poslechne, a tak si s úsměvem vytáhnu pásek z kalhot a tím látkovým popruhem mu za jeho bedlivýho dohledu stáhnu předloktí k sobě. Zvláštní, jak moc si je to vlastně celý podobný tomu našemu poprvý, skoro bych nepoznal rozdíl, a tak je čas na malou změnu. Už se chystám k akci, pomalu ho vochmatávám kolem dokola pasu směrem k zipu, když ucítím měkkou vybouleninu v jeho přední kapse. Čili do ní prostě šáhnu a vytáhnu na světlo, celkem vočekávaně, platíčko kondomů. Zase pěkně dlouhý, asi jako to, kterým mi před pár týdny zkoušel vyhrožovat u něj v pokoji.

„Ty jsi teda zásobenej,“ vodfrknu si jen tak do placu, zatímco si stáhnu kalhoty a začnu jeden z nich na svý péro hned nasazovat, než přejdu zpátky k tomu, co jsem původně chtěl: „Tak co, přiznáš mi už konečně, co se stalo, že tak vrčíš?“

„Nebudu to opakovat pořád dokola,“ potvrdí ty mý slova zavrčením.

Protočím nad ním voči, ne, pořád nic nechápu, vteřinu s pevně skousnutými rty přemýšlím, ale pak prostě poznamenám: „Tak jak chceš.“

Stáhnu mu kalhoty i s trenkama do půli stehen a rovnou mu hrábnu do rozkroku. Potěší mě, co tam najdu, zjevně zas tak vytočenej není, když u toho zvládá být i vydrážděnej. Vostatně já zvládám momentálně taky vobojí, ale přehodnotím to a zahlásím v duchu svýmu péru drobnej time-out.

Nakloním se zas těsně přes Marka, a zatímco mu začnu pomalu honit, zašeptám mu do ucha: „Tak abys věděl, Marečku, nevošukám tě, dokud mi neřekneš, co se děje.“

A pak si prostě co nejvíc nasliním ruku i prsty a začnu je do něj sunout. Nejprve jeden a hned nato vzápětí i druhej, jen abych ho dostával tam, kam potřebuju – co nejrychlejc a nejefektivnějc.

Perfektně se pode mnou rozsténá a rozvzdychá, přesto však zarytě mlčí, ale nedám se. Věnuju mu přibližně pět minut vytrvalýho ležérního honění a prstění toho sexy zadku, po kterých se zasoustředím a zaměřím na ten dobře známej hrbolek v něm, kterej pro Marka tentokrát zafunguje tak trochu jako startovací tlačítko a vokamžitě se hlasitě rozkňourá: „Kurva, Ondro…“

„Copak?“ voptám se poťouchle a na chvilku urychlím pohyb svou dlaní po jeho nádobíčku, jen abych ho dostal pěkně na hranu, kam patří, poněvadž to je fakt tak trochu moje voblíbená činnost, který se nemůžu nabažit.

„Prostě mě sere, že se takhle scházíš i s někým jiným, stačí?“ vypustí nakonec napůl zamlženě, ale stačí to, abych pochopil.

„Ty seš fakt vůl,“ poznamenám spíš tak sám pro sebe, nečekám na vodpověď a pak už ho zpod svých rukou propustím, jen proto, abych si přehmátnul a mohl do něj konečně začít zajíždět svým ptákem, kterej už se z toho všeho přímo před sebou může dočista zbláznit.

Přirazím do něj pěkně zprudka a nečekám vůbec na nic, i přesto, že bolestně vyhekne. Dráždil jsem ho hodnou chvíli, takže to nemůže být tak hrozný, ale za to jeho vztekání jsem v momentě rozhodnutej dát mu zabrat pořádně, jen ať si to užije a není to pro něj úplně snadný.

Zvyšuju svý přírazy postupně, ale dost rychle až do chvíle, kdy pode mnou už jen vzdychá a kroutí se, aby mi vyšel co nejvíc vstříc a udělal se, ale ten jeho vysportovanej zadek to má tentokrát bez šance, nehodlám mu to ani náhodou ulehčit, až do poslední sekundy. Buším do něj důkladně pánví, aniž bych spustil dlaně z jeho boků, a užívám si ty jeho vzrušený nářky. Teprve těsně před mým výstřikem ho rychle chytím za péro a nasadím slušný tempo, jen abych ho dohnal do cíle skoro zároveň se mnou.

Nechám nám minutku na voddech, kdy zůstanu v něm, nebo spíš v podstatě na něm, a lesem se vozývá naše dvojhlasný vodfukování, než ho zpod sebe propustím a začnu se rovnou upravovat.

„Tak jen abys věděl… Já nikoho jinýho nemám. Už dost dlouho ne,“ pronesu polohlasně, zatímco mu rozvazuju ruce.

Rychle se po mně votočí a pořád s jistým naštváním spustí: „Ne…? Ani Bruna?“

„Ne ty vole, to ti to nebylo jasný?“ vodseknu mu, protože už mě to zas pěkně vytáčí. „To spíš tobě z něj málem vypadly voči z důlků, že… A nedělej, že ne, jsem dobře viděl, jak jsi z něho hotovej a dal by sis na potkání jistě říct znovu.“

„Jako… jo, bylo to s ním skvělý, ale… jednou mi to asi stačilo. Popravdě… Prostě si to užívám víc, když jsme sami, no. A to, že nikoho jinýho nemáš, mi tak úplně jasný být nemohlo, když o tobě jaksi pořádně nic nevím, že jo…“

„Kurňa, tak proč se vlastně hádáme?“ rozpřáhnu zoufale ruce, ale pak už změknu, protože mi právě dojde, co vlastně řekl, co jsme si řekli voba. Usměju se na něj za to a dodám: „Tak s tím něco uděláme…“

Povytáhne nad tím mým úsměvem vobočí a já už to nevydržím, skloním se a prostě ho políbím, dlouze, pomalu a bez uhýbání nebo bojů, tak, jak si zaslouží.

Marek

„Chvátáš teď někam…?“ zachraptí Ondra, když se ode mě odtáhne a o krok odstoupí, aby mohl zvědavě zakotvit očima v mý tváři.

„Ne,“ vydechnu pořád ještě trochu omámeně a v duchu pohrozím svýmu žaludku, že jestli teď nějakým charakteristickým zvukem prozradí, že jsem od oběda nic pořádnýho nejedl, naordinuju mu za trest třídenní hladovku, ať si má proč stěžovat!

„Fajn. Já jen, že bysme třeba doladili tu další sázku? Mám takovej nápad…,“ mrkne na mě, ležérně si strčí ruce do kapes a pomalu se vydá směrem do lesa.

Bez váhání zamknu auto a zařadím se vedle něj. Dá si s tím dolaďováním načas, nejdřív mě mlčky dovede k nějaký mýtině, na který je vyskládaná hromada klád, načež vyleze nahoru a na tu nejvýš položenou se posadí. Teprve když se vydrápu vedle něj, vytáhne si z kapsy mobil a zahledí se na mě: „Dáš mi Insta?“

„Jasně,“ kývnu, a Ondra odemkne svůj mobil a bez dalších řečí mi ho podá. Dojde mi, co po mně chce, takže svůj účet vyhledám, mobil Ondrovi vrátím a pak mu koukám pod ruce, zatímco mě rovnou začne sledovat a rozklikne chat mezi náma.

„Hm, a co jako?“ nakrčím přemýšlivě čelo, zatímco si z kapsy vytahuju vlastní mobil. „Přes to se chceš jako líp poznat, jo?“

„Jakože… No napadá mě taková sázka lomítko hra… Na poznávanou!“ rozesměje se. „Vymyslím tři votázky sám na sebe a rovnou na ně do directu vodpovím, ale nebudeš to číst, jde jen o to, aby to bylo někde černý na bílým a nemohl jsem pak kecat. A ty budeš hádat, jak jsem vodpověděl… Chápeš? Když na sebe například prásknu do zprávy, že mý voblíbený jídlo je burger, a ty si teď a tady tipneš, že pizza, tak neuhraješ bod. Ale zase se na tebe nic až tak zajímavýho nedozvím, protože fór je v tom, že jednoduše ty pak budeš muset vodpovědět na to samý a vodpovědi budu hádat já… Potom to samozřejmě celý votočíme a vymyslíš tři votázky ty… A takhle, nevím, třeba dvě kola? Dvanáct voriginálních votázek celkem? Max přidáme další, kdyby byla remíza…“

Chvilku si to promílám v hlavě, než kývnu na souhlas. „Jo, proč ne, to zní dobře. Akorát mám teda trochu obavu, že ani tak nebude problém, že by to bylo nerozhodně, jako že spíš nezaskórujeme ani jeden,“ bavím se. Pravda totiž je, že když nad tím tak uvažuju, tak o Ondrovi fakticky skoro nic nevím! Tak maximálně bych mohl doufat, že ty písničky, co mi je nedávno naházel do playlistu, jsou jeho oblíbený; pokud je tam ale přidal jenom tak, zatímco ve skutečnosti rád poslouchá něco úplně jinýho, tak nezískám ani tenhle případnej bod…

No, nakonec to není taková tragédie. Po osmi otázkách je naše skóre čtyři dva pro mě. A mám tak trochu dojem, že je nám to oběma docela jedno, kdo zrovna tuhle hru vyhraje – protože ať už koupíme hračku on nebo já, užijeme si to beztak oba dva, že jo. Mě teda teď každopádně mnohem víc baví to naše vzájemný dotazování a zjišťování, co o sobě teda vlastně víme. Nebo spíš nevíme. Já jsem třeba neměl ani tušení, že Ondra chodí na učňák na skláře! No pane jo! Někdy se ho na to budu muset pořádně vyptat. To on můj gympl trefil v pohodě, i když se smál, že to byl fakt jenom výstřel do tmy. Já jsem zase podobnou náhodou tipnul značku auta, který by si jednou rád koupil. A další bod jsem uhrál za jeho oblíbenej seriál, protože jsem si vzpomněl, že jsem Ondru kdysi zahlídl v triku s vtipnýma hláškama jedný z hlavních postav.

„Co bych si vzal na pustej vostrov, kdyby to mohla být jenom jedna jediná věc?“ zaculí se na mě Ondra, když mi předčítá otázku číslo devět.

„Mě,“ zakřením se na něj bezelstně a on se rozchechtá tak, že se z těch klád málem skutálí.

„Pitomečku. Takhle blbě přijít vo bod,“ řehní se, ale já jenom rozveseleně trhnu rameny, za ten jeho záchvat smíchu mi to stálo. A nevadí mi ani to, že on vzápětí vylepší svý skóre na čtyři tři, to když uhodne, že já bych si vzal na pustej ostrov mobil, a ještě si mě dobírá, že bez šťávy a signálu by mi zrovinka telefon moc dlouho užitečnej nebyl. No co? Na nějakej jeden poslední nouzovej hovor by mi stačil.

Poslední tři otázky mám na starost já, a tak si tak říkám, že malinko přitvrdím. S potutelným úsměvem je vyťukám do directu i s mýma odpověďma, a když se na mě Ondra vyčkávavě zahledí, postupně mu je předestřu. S kolika klukama jsem měl sex předtím, než jsme se poznali? Kolik měsíců trval můj nejdelší vztah? A kolikrát jsem si to od našeho posledního setkání v tý ubytovně dělal? Za Ondru ruku do ohně nedám, ale mně v tuhle chvíli už o body opravdu nejde – jsem prostě zvědavej, co se dozvím… A mezi náma, vážně mě dost překvapí, že Ondra měl přede mnou jenom tři kluky, a to ještě počítá i Bruna, se kterým se jen párkrát sešel, aniž by spolu chodili! Na což jsem se ho teda jen tak ledabyle doptal, když už jsme na tohle téma úplně mimoděk narazili, že jo…

„Čili pořád čtyři tři, vyhrál jsem!“ shrnu, jak celá ta sázka vlastně dopadla.

„To ses v tý finální sadě docela rozjel,“ přimhouří na mě Ondra oči.

„Náhodou, mohl bych vymyslet i pikantnější dotazy,“ ujistím ho pobaveně.

„No, ty už nic nevymýšlej, teď jsem na řadě s votázkou já.“

„Ještě…? Vždyť jsme se původně dohodli na dvanácti, ne…?“ ozvu se zmateně.

„Jasně, v rámci tý sázky jo. Tvou výhru ti nikdo nebere, neboj. Ale to přece neznamená, že se tě nemůžu zeptat jen tak, mimosoutěžně, ne?“ mrkne na mě a začne opatrně slízat z těch klád dolů.

A tak když večer polehávám na posteli a probírám se mimo jiný i fotkama na Ondrově Instáči, přiletí mi od něj najednou vzkaz se zněním: ‚Kterej moment na ty ubytovne se ti libil nejvic? Muj soukromej tip je, ze kdyz ses na me nabodaval, zatimco jsi kouril Bruna… 😈‘

V pobřišku mě mocně zašimrá a z pusy se mi vydere něco mezi vzdychnutím a zasmáním, až si z toho musím odkašlat. Ehm… A taky se podrbat v rozkroku. Pak popadnu mobil a vyspecifikuju mu ten můj top moment takovým způsobem, že by se za takovej popis nemusel stydět žádnej pornoscénárista, haha. Jenom ať si užije! Rovnou přidám i můj odhad tý jeho nejoblíbenější chvilky, a když mi po asi deseti minutách dorazí jeho odpověď, nevydržím to a rovnou si vjedu dlaní do trenek. Provokatér jeden.

Podobně pikantní otázky si pak posíláme i v úterý a ve středu. Teda jako žádný zběsilý tempo, dvě otázky denně já, dvě otázky on… Ono to i tak stačí k tomu, abych se připitoměle culil na mobil pokaždý, když mi zavrní příchozí zpráva… A abych se pak těšil domů, až si ty jeho vzkazy znovu přečtu u sebe v pokoji!

Ve čtvrtek jedu ke sportovní hale zase autem. Ne, tentokrát to není kvůli balíkům, a není to ani proto, že bych nějak nestíhal nebo tak něco. Prostě a jednoduše – nechce se mi po tréninku znovu utíkat do soukromí svýho pokoje, když místo toho můžeme s Ondrou zajet na nějaký soukromější místo spolu. Počasí tomu zase jednou přeje, tak proč to nevyužít?

A jestli si to přeje i Ondra, to se ho nemusím vůbec ptát. Dá mi to dost jednoznačně najevo tím, že mi od něj pár minut před začátkem tréninku přijde další vzkaz: ‚Dej tvyho momentalne nejcastejc prehravanyho pecka? Muj tip: dva kluci, jeden v jasne podrizeny roli lezi na posteli, mozna i lehce svazanej, a ten druhej si ho bere. Po svym. Nekolikrat. 😏‘

Zmetek jeden! To se mi teď bude teda opravdu bezvadně hrát! Odhodím mobil do tašky, tu šoupnu do skříňky, zabouchnu dvířka a vyběhnu ven, abych se trochu vzpamatoval, jinak bude stát jeden z posledních tréninků týhle sezóny za starou bačkoru! A ten Ondrův hlasitej smích, co mě vyprovází, mu hodlám teda pěkně vrátit!

Po tréninku se v šatně k Ondrovi přitočím a nenápadně mu šeptnu: „Sraz za deset minut u mýho auta.“ Neřekne na to nic, jenom kývne, na rtech mu ovšem hraje ten typickej pobavenej úsměšek.

A má ho na tváři i ve chvíli, kdy o nějakejch dvanáct minut pozdějc nasedá do auta vedle mě. „Copak?“ přeptá se, zatímco se přepásává. „Vypadáš vyřízeně… Že by pro tebe byl tenhle trénink náročnější než jindy?“

„Ani ne,“ nastartuju a vyjedu z parkoviště, „prostě obyčejnej trénink… I když jsem teda dost přemejšlel, jak ti co nejdetailnějc popsat to svý nejoblíbenější péčko, když jsi to vůbec netrefil.“

„Vůbec, jo? To se mi nějak nezdá, ty lháři… A na cos teda přišel?“ ksichtí se na mě zvědavě.

Na to už mu schválně neodpovím, ale za úplnýho ticha nás dovezu na jedno zapadlý, opuštěný parkoviště. Zastavím tak, že by na nás nebylo vidět, ani kdyby šel snad náhodou někdo kolem, a teprve když vypnu motor, otočím se k Ondrovi a dořeknu to: „Přišel jsem na to, že ti to radši názorně ukážu… Vystup si!“

Ondra jenom nadzdvihne obočí, ale neprotestuje, a než vylezu a obejdu celý auto až k němu, už stojí venku, zádama se opírá o dveře, palce má zaháklý o kapsy svejch kraťasů a probodává mě vyzývavým pohledem. Neodolám, nakloním se k němu a věnuju mu rychlou pusu na ty momentálně do pobavenýho úšklebku stažený rty, ale pak už to nezdržuju, sesunu se před ním na kolena a začnu mu rozepínat kalhoty.

Ondra

Na malej moment na něj vykulím voči, jak rychle zase přešel do akce. Dokáže mě to rozhodit vždycky, ještě pořád jsem si na to jeho rychlý přepínání všeho nezvykl. Nervózně se rozhlídnu, jestli někdo nejde, ale ne. Stojíme na parkovišti u starý továrny, co je už nějakou tu dobu zavřená, takže kromě rozpadlý stodváci, která vopodál skoro zarůstá do země, není po vokolí naštěstí ani noha.

Propojíme se znovu krátce pohledem poté, co mi stáhne kalhoty i s boxerkama kamsi ke kolenům, a pak už se nakloní a jednoduše mě nechá vklouznout k sobě do pusy. Bože! Moje tělo vokamžitě najede na autopilota. Zavřu víčka, zakloním spolu se spokojeným zabručením hlavu a zajedu jednou rukou do Márovo vlasů.

Mohlo by se zdát, že to všechno řídím, a jakože jo, když mu pevnějc stisknu vlasy, tak na moje udávaný tempo velmi vochotně reaguje, ale zároveň mám pocit, že v tuhle chvíli nemám pod kontrolou absolutně nic. Pokaždý, když přede mnou takhle bez rozpaků klesne na kolena, tak doslova cítím, jak je to všechno v jeho režii, že mě má přesně tam, kde chce. Ne že já bych to teda nechtěl. Protože jo, přesně takhle se mi to taky líbí moc.

Vjede mi rukou mezi nohy, a tak se ještě trochu rozkročím, co mi stažený kalhoty dovolí, abych mu udělal prostor. Až na nějaký to vobčasný přitažení nechávám Marka volně a vychutnávám si kouření vod něj sice pěkně do plna, ale tak pomalu, že bych z toho málem zešílel, dost dlouho. Jenže poté, co mi k tomu začne nasliněnou dlaní mnout hráz a mačkat mírně koule, tak to prostě nevydržím, pevně mu sevřu kštici a ty jeho zásuny pořádně zrychlím.

Nevypadá to, že by nás měl někdo přistihnout, ale stejně se pokusím hlasitost svých stenů utlumit na minimum, přestože je to teda zatraceně těžký, protože to tomu pokušiteli jde naprosto dokonale, a tak to netrvá vůbec dlouho, abych se začal nezadržitelně blížit k hraně. Jen silou vůle se přinutím pustit mu těsně před koncem hlavu, ale je to zbytečný. Nezpomalí. Navopak, sám přidá snad ještě víc, přitáhne se a zůstane na mně přisátý, dokud se mu nevystříkám do krku.

Jen koutkem svý mysli vnímám, jak mě ještě chvilku saje a vočišťuje jazykem, zatímco já se pomalu propadám někam do bezvědomí. No teda páni! Mám pocit, že se snad rozpustím, jak moc mimo z toho jeho výkonu najednou jsem. Prohrábnu se mu párkrát automaticky vlasama, než ho chytnu za paži a začnu mu pomáhat k sobě do stoje, kde si ho přitáhnu do náruče a prostě ho políbím.

Nehodlám se držet zpátky nebo se na něco teď ptát a to pěkně žhavý ticho mezi náma narušovat. Jednoduše se s ním během polibku zatočím a namáčknu pro změnu já jeho na kapotu auta, zatímco mu rovnou stahuju kraťasy i s boxerkama, ze kterých už se beztak ten jeho nadrženej klacek snažil prorazit díru ven. Chytnu tu jeho chloubu do dlaně a nasadím rovnou vostrý tempo, protože pod svými doteky doslova cítím, jak moc blízko vlastně je a že žádný další povzbuzování fakt nepotřebuje.

Nestihnu se ani pořádně zavobírat myšlenkou, jestli bych mu neměl tu jeho službičku na kolenou voplatit, a už se mi vzrušeně rozsténá do pusy. Povodstoupím do boku, vjedu mu volnou dlaní do vlasů a v tom polibku s hlavou ke mně si ho pevně přidržím i ve chvíli, kdy se celým Markovo tělem prožene lavina, von sebou trochu zazmítá, vykřikne a začne perfektně cákat na asfalt před sebou.

Přejdu před něj, přesunu vobě svý ruce na jeho boky a chvilku tam jenom tak jsme, líbáme se a necháváme doznít to všechno mezi náma, než se vod něj konečně tak trochu nevochotně vodtáhnu a promluvím: „Tak tohle bylo přehrání tvýho voblíbenýho porna, jo? Pff… Jakože skvělý, vo tom žádná, ale stejně se mi moc nezdá, že bych se s tím mým tipem vůbec netrefil…“

„Hele, ty už radši přemýšlej o tom, jaká je tvoje nejoblíbenější scéna,“ vyhne se tý mý nepřímo položený votázce, zašklebí se a začne se upravovat.

Napodobím ho, natáhnu si trenky i s kalhotama, ale nevodpustím si: „To se neboj, to já vím dost přesně… Ale jako i tak bych to tvý vysněný porno docela rád viděl…“ Na chvilku se zamyslím, ale hned se smíchem pokračuju: „Mohli bychom na to třeba udělat další sázku, ne? Že kdo prohraje, pustí tomu druhýmu svý voblíbený péčko a u toho si to udělá.“

„Hej, já jsem si ještě ani nevybral svou výhru a ty už vymejšlíš něco dalšího,“ brání se ten pitomeček, jak kdyby ho z ničeho nic sázky děsně pobuřovaly, ale na mě si nepřijde, moc dobře vidím, jak mu při tom zacukají koutky.

„Ty vole, vidíš, já už na to skoro zapomněl,“ rozesměju se. „No a vadí to? Ale tak fajn, abys neřekl, tak jestli už máš koupenou nějakou tu hračku, mohl by sis tu sázku vybrat zítra. Brácha jede na víkend pryč a naši jdou večer na nějakou voslavu, takže budu mít minimálně pár hodin volnej byt… Takže jestli ti těch pár hodin na vybírání stačí…“

„Bude muset,“ pronese s úsměvem, zatímco nasedá do auta, a tak mu ten úsměv voplatím, protože už teď se na to jeho vybírání docela dost těším.

Když mi pak vo pár hodin dýl přijde zpráva s jeho tipem tý mý voblíbený scény, musím se fakt smát, zjevně si ani ty videa posílat nemusíme, protože se v tomhle známe dost dobře. Ten jeho tip je totiž naprosto perfektní a sám bych to nenapsal líp.

Teda myslím si, že se v tomhle známe dobře. Ale myslím si to jen do chvíle, kdy na mě druhej den vytáhne tu slibovanou hračku. V tu chvíli jsem fakt v rozpacích, jestli se smát, brečet anebo nadávat, protože ta její velikost by teda rozhodně byla moc i na kdejakýho pornoherce.

Ležím na posteli zrovna jen v boxerkách, když se ke mně ten blbeček, stejně tak voblečenej, nebo spíš nevoblečenej, spolu s tím monstrem přiblíží, a tak úplně automaticky couvnu po posteli jak rak.

„Si děláš prdel?“ vyjedu na něj a vodstrčím mu ruku s tím vobřím dildem kamsi do strany. „Tohle do mě ani náhodou nestrčíš!“

„Ale strčím,“ šklebí se, zatímco si vyleze ke mně na postel a podle všeho se dost dobře baví, „protože přesně tak zněla ta sázka, ne? Že kdo vyhraje, koupí nějakou hračku, kterou bude moct na druhým použít. Bez omezení, jak jsi sám upřesnil.“

„No ale to jsem zatraceně nevěděl, že by tě napadlo koupit něco takovýho!“ vokřiknu ho a znovu vodrazím jeho ruku, která se mi pokouší přiblížit k lemu trenek. „Vokamžitě táhni s tou věcí do prdele, nebo se fakt neznám, ty kreténe!“

Pobaveně se uchechtne a dál se pokouší vo výpad na mý spodní prádlo, který zuřivě bráním zuby nehty. „Však přesně to mám v plánu – jít s tou věcí do prdele… Do tvý, víme?“

Ještě chvilku před ním prostě jen uhybám a doufám, že si to sám rozmyslí, protože ty naše sázky beru poměrně vážně a nechci mu brát jeho výhru, ale nakonec to nevydržím. Tohle prostě přestřelil, a tak se to ve mně zlomí a vystartuju po něm.

Jsem pořádně vytočenej a do tý mý akce se to rozhodně promítne, protože se nestačí ani dostatečně začít bránit a už mu přidržuju ruku za zády. Zavrčí a uteče mu nějaká ta nadávka, ale momentálně je mi docela jedno, s jakou přijde.

„Víš co, tak teda tu hračku vyzkoušíme nejdřív na tobě… Abysme vověřili, jestli není rozbitá třeba,“ prohlásím poťouchle a trhnu s ním tak, aby mu nohy sjely z vokraje postele a tělo zůstalo přišpendlený na matraci.

„Hej, vždyť jsi prohrál!“ protestuje ten podvraťák, zatímco z něj sundavám boxerky, a to i přesto, že mi to teda vůbec snadný nedělá.

Naprosto si ho nevšímám a klidně mu přímo na zadek začnu volnou rukou pumpovat lubrikant. Druhou ho stále přidržuju v tak trochu nepříjemný pozici, protože je mi celkem jasný, že teď by se i při tý nejmenší šanci začal pořádně bránit, a to nemůžu potřebovat.

Až teprve když mám pocit, že by to enormní množství gelu mohlo prozatím stačit, vjedu do něj rovnou dvěma prstama, až hekne, a doprovodím tu svou činnost slovy: „Prohrál, no… Vím vo tom, to se neboj. Ale sázka zněla, že kdo vyhraje, bude moct koupenou hračku použít na tom druhým. Nikde se tam neříká nic vo tom, že by se to nemohlo nejdřív votestovat na výherci… Tak pěkně drž.“

„Ondro, ale… Eh… Neblázni, to se do mě přece nevejde!“ rozsténá se hned poté, co do něj strčím i třetí prst.

„A do mě by se to jako vešlo, jo?“ vosočím ho podrážděně.

Upřímně, v týhle chvíli jsem fakt na vážkách, jak pokračovat, ale přestože jeho hranice, čeho je schopnej, jsou zjevně úplně někde jinde, a chtěl bych mu dát vyžrat, že něco takovýho vůbec zkoušel, tak mu zároveň nechci dělat něco nepříjemnýho. Takže vopravdu nevim. No ať tak nebo tak, minimálně pohrozit mu tím krakenem rozhodně hodlám, aby si pro příště podobný věci pořádně rozmyslel, a tak chytnu tu věc do ruky a začnu mu s ní ledabyle přejíždět po zadku.

„Počkej… tohle… tohle jsem doopravdy použít nechtěl, fakt… Měla to být sranda… Jsem tě chtěl jenom trochu nechat vycukat…,“ spustí konečně ten provokatér.

Nevodpustím si drobnej úsměv, hele ho, jak hnedka vobrátil! Nedám na sobě ale samozřejmě nic znát, jen zahodím tu hračku pryč, propustím ho a vopřu ho zády vo sebe, abych mu mohl dlaní vklouznout do rozkroku a začít ho pomalu dráždit, než pokračuju: „Tak vycukat, jo? Mně přijde, že jedinej, kdo se tu teď cuká, seš ty. To by mohl říct každej, že to ve skutečnosti použít nechtěl… Ale kdo ví, co by se dělo, kdybych tě nezpacifikoval, co?“

„Nic by se nedělo, fakt! Vytáhl bych z batohu tu správnou hračku. Se tam podívej, že nekecám,“ dušuje se a já se nad tím jeho prosebným tónem dobře bavím. A stačilo k němu tak málo!

Vlastně hned, jak to řekl, tak jsem mu to uvěřil, protože jo, mít prachy jen tak na rozhazování za něco na provokaci, udělal bych to samý, to je jasný. Ale do tý tašky se mu teda kouknu. Přitáhnu si ji po koberci a po pár vteřinách šmátrání vytáhnu na světlo jinou, ne tak extrémní hračku.

Marek

Nevidím mu do tváře, takže se můžu jenom dohadovat, co si o tý věcičce asi tak myslí. A hlavně, co má v plánu dál. Jestli mě nechá, abych si tu svou výhru vybral se vším všudy, nebo jestli bude pořád ještě trvat na tom, že si hodlá hrát jako první…

Když mě nad stránkama jednoho sex shopu poprvý napadlo, že bych mohl trošku zaprovokovat a koupit ty hračky ve skutečnosti dvě, samozřejmě jsem si pak představoval všechny možný scénáře, co na to Ondra asi tak řekne. Doufal jsem, že… No, bylo mi jasný, že prosit mě, abych si to rozmyslel a to megadildo na něj nepoužil, nebude. Ale aspoň smlouvat nebo navrhovat mi něco na oplátku, když toho obřího ptáka zahodím, to mohl. To jsem pokládal za docela pravděpodobný. Hm, ale že to celý takhle převrátí a znění tý sázky si mírně přizpůsobí ke svýmu obrazu… Jo, to mě mělo napadnout taky. Jenže vycházel jsem z toho, že zatím k tomu našemu sázení přistupoval dost férově. A navíc, těžko vás může něco pořádnýho napadnout, když místo do mozku se vám hrne krev úplně opačným směrem, že jo…

„Dobře, tohle už vypadá trochu líp,“ dočkám se od Ondry konečně nějaký reakce. Pořád má jednu ruku obtočenou kolem mýho těla a ledabylým pohráváním si s mým pérem mi dává najevo, kdo to tady má na povel, ale prstama pravý ruky se mu dost obratně podařilo otevřít krabičku a vytáhnout z ní černý anální vibrační kuličky.

„Trochu?“ chytnu ho za slovo. „Náhodou, podle toho webu tě čeká netušený potěšení! Zážitek s velkým zet!“ mám potřebu svůj výběr dárečku trošku obhájit a taky zpropagovat, zatímco mi pobaveně cukají koutky.

„Mě?“ chytne za slovo pro změnu on mě – a taky chytne do pevnějšího sevření mýho ptáka, až mi uteče usyknutí. „Snad tebe, ne? Nebo ti přijde, že jsi momentálně v pozici, kdy bys ty mohl něco někam strkat?“ zamává mi těma čtyřma různě velkýma kuličkama spojenýma pevnou šňůrkou před očima.

Vydrážděně z tý jeho otázky zavzdychám. On to se mnou prostě umí! Ale ačkoliv vím, že by momentálně stačil jeden jedinej jeho příkaz, a já bych se přemístil na všechny čtyři a nechal ho, ať si se mnou dělá, co chce, stejně to ještě zkusím: „Ondro, no taaak, uznej, že takhle ta sázka myšlená nebyla… Bylo to o tom, že kdo vyhraje, tak…“

„Však já vím,“ skočí mi do řeči, odmotá svou paži z mýho těla a kousek ode mě poodleze. „Jsem tě chtěl jenom nechat vycukat,“ zdůrazní, a když se k němu otočím, zahlídnu, jak se pobaveně šklebí. „Tak si tu svoji výhru teda užij. A já si pak pro tebe pořídím tu hračku, co mě tak zaujala v Brunovo tašce.“ S tím mi ty kuličky podá – a já po nich rychle hmátnu, než si to rozmyslí.

„Hmm, a co to bylo?“ zavyzvídám.

„Se nech překvapit,“ mrkne na mě a vyhoupne se na nohy.

„Pche,“ odfrknu, napodobím ho a taky se zvednu, „což o to, to já se klidně nechám překvapit… Jenže ty nejdřív budeš muset vyhrát nějakou tu další sázku!“

„No,“ přimhouří na mě oči a propálí mě pohledem, „já bych řekl, že nepotřebuju vyhrát, když si s tebou budu chtít trochu pohrát, že.“

Pronese to tak sebevědomě, a celkově působí tak sebevědomě, že se pod tím jeho pevným, upřeným pohledem jenom vzrušeně zachvěju. „Ehm,“ odkašlu si, „momentálně je ale s hraním řada na mně, takže se pěkně natáhni na postel a nemel.“ A on se na mě jenom vědoucně zaksichtí a hned vzápětí mě poslechne, a dokonce si i sám od sebe sundá boxerky. „No vida,“ zdvihnu obočí, „tady už se někdo docela těší…“

„Na zážitek s velkým zet? Tak určitě. Ale, Máro, varuju tě, jestli se mi to nebude líbit, tak si to vodskáče tvůj zadek – s velkým zet, nebo ne,“ slíbí mi ještě, ale jenom mu dlaní naznačím, že moc mluví, a vlezu si k němu na postel. Odtáhnu mu kolena od sebe, uvelebím se doprostřed do pohodlnýho posedu a natáhnu se po lubrikantu.

Ondra mě ještě chvilku zvědavě pozoruje, než si s mohutným povzdychnutím založí ruce pod hlavou a zavře oči. A ačkoliv ten povzdech zněl tak trochu, hm, nedůvěřivě a zároveň odevzdaně, během následujících pár minut, kdy Ondru dvěma prsty promazávám, se postarám o to, aby se z něj dralo úplně jiný vzdychání! Moc příležitostí takhle ho zevnitř prozkoumávat nemívám, tenhle typ dráždění je spíš Ondrova specialitka, a jelikož je v tom jednoduše skvělej a rád bych mu to taky někdy oplatil, dám si tentokrát při přejíždění přes to jeho citlivý místečko pořádně záležet! Hřbetem druhý dlaně ho jen tak zlehka hladím po rychle tvrdnoucím péru… A z pozorování a poslouchání toho, co s ním tohle kombo dělá, jsem tak unešenej, že mi dojde až na poslední chvíli, že pokud s tím okamžitě nepřestanu, tak se Ondra udělá dřív, než vůbec dostane možnost si tu hračku vyzkoušet.

„Za tohle tě jednou zabiju, počítej s tím!“ vyjádří svou nelibost, jakmile ho přestanu dráždit v rozkroku a prsty z něj vytáhnu.

„Ale nezabiješ,“ prohlásím sebejistě a skloním se, abych mohl vlhkou špičku jeho penisu laškovně olíznout. Pak už vezmu do ruky ty kuličky, pro jistotu je taky potřu vrstvou gelu – a začnu je do něj jednu po druhý pomalu zastrkávat. Ondra je už z toho mýho předchozího hraní vydrážděnej na maximum, takže to celý doprovází hlasitýma stenama, celej se propíná a podbřišek se mu chvěje vzrušením… Jakmile jsou všechny čtyři kuličky uvnitř něj, chvilku je poposouvám lehkým taháním za šňůrku – a pak je z něj bez varování rychlým cuknutím ruky všechny najednou vytáhnu. Za což Ondra odmění mě a pravděpodobně i všechny sousedy hrdelním zasténáním tak rajcovním, že to v oblasti mýho klínu začne rozžhaveně vibrovat!

„Až tak, jo?“ zarýpám si, ačkoliv sám mám se sebou co dělat.

„Sklapni,“ doporučí mi ochraptěle, aniž by otevřel oči.

Jenom pokrčím rameny, ostatně nemám s poslechnutím jeho rady problém – tady tohle hraní s ním mě baví tak moc, že se nepotřebuju rozptylovat nějakýma provokujícíma poznámkama. Místo toho celou tu proceduru zastrkávání a vytahování kuliček do Ondrova análu ještě dvakrát zopakuju.

Napotřetí v něm ty kuličky nechám, dlaně si položím na jeho kolena a rozverně se na něj zahledím. Počkám si, až mu dojde, že se na mě má podívat, a když zvědavě pootevře jedno oko, zašťuřím se na něj: „Vstávat a cvičit!“

Tahle má pobídka ho donutí vykulit na mě obě oči. „Cože…?“

„No, co by? Zvedej se – a pěkně si zacvičíš, ať se trochu probereš, vždyť už mi tu začínáš usínat,“ vysvětluju mu s lišáckým úsměvem. „Chci tě vidět, jak tady s tímhle ocáskem,“ zatahám jemně za tu šňůrku, „děláš dřepy.“

Chvilku si mě zkoumavě přeměřuje pohledem, než se mrštně posadí a zblízka se mi zadívá do očí: „Řekl bych, že dokážu vymyslet mnohem lepší cvičení… Navíc takový, ze kterýho taky budeš něco mít!“ A s těma slovama se po mně začne sápat, ale protože to čekám, odstrčím ho od sebe a rozesmátě seskočím z postele.

„Hele, až budu chtít předvíst jinej druh cvičení, tak si řeknu! Ale teď jsem moc zvědavej na ty dřepy! A jelikož si ještě pořád já vybírám svou výhru, tak přestaň vymejšlet výmluvy a zvedej se!“

Ondra na mě jenom protočí oči a zadrmolí nějakou nadávku nebo tak něco, ale poslechne mě, postaví se vedle mě – a s rádoby otráveným povzdychnutím se sesune do dřepu. Načež se ten jeho otrávenej výraz změní na takovej mírně překvapenej – a on trhaně zalapá po dechu…

„Neulejvej se tam dole,“ poradím mu a mám co dělat, abych se u toho nezačal uculovat. Ty dřepy jsem mu totiž neporučil jenom tak z dlouhý chvíle, že jo! Něco jsem si o tý hračce nastudoval – a ty kuličky by se při každým pohybu měly rozvibrovat, aniž by k tomu potřebovaly baterky. No a když se navíc jedná o správnej pohyb, při kterým se ty kuličky otřou o to správný místo… Výsledkem je, že už při třetím dřepu Ondra vzrušeně zavře oči… a během čtvrtýho mu uteče tak jednoznačně charakteristický zakňourání, že z toho bezděky rozdrážděně vyheknu taky.

Z pátýho dřepu se Ondra ještě sice zpomaleně, přesto nějak dokáže vytáhnout na nohy, ale při tom šestým to vzdá, chvilku zůstane v podřepu, načež se přesune do kleku, sklopí hlavu a to svý vzrušení ze sebe hlasitě vydýchává.

Sesunu se na kolena k němu a nedokážu odolat, abych ho trochu nepozlobil. „No tohle,“ prohodím, ale i když se snažím působit nad věcí, můj hlas zní docela zastřeně, „to jsem měl vědět dřív, jak tě několik blbejch kuliček dokáže odrovnat! Na trénincích mohlo bejt dost veselo!“

Ondra se sklopenou hlavou ještě chvilku lapá po dechu, až si skoro začnu dělat starosti, jestli jsem to celý trochu nepřehnal – když najednou bleskově vymrští ruku, sevře mě těsně nad loktem a prudkým trhnutím si mě přitáhne těsně k sobě. „Já ti dám takový veselo!“ probodne mě parádně roztouženým pohledem, druhou rukou mě stiskne za krkem a přisaje se svýma rtama na ty mý. Bože, takhle vášnivej polibek jsem asi ještě nezažil, cítím, jak se do mě skrz něj přelívá ta Ondrova nadrženost a… a chtivost…

Dostanu šílenou chuť ho přímo tady na koberci dovíst do cíle, ostatně si to zaslouží – za to, jak tu svou prohru přijal a ani neprotestoval… nebo aspoň ne moc… A tak ho přestanu pravačkou objímat kolem ramen a pomalu mu sjedu dlaní do rozkroku. Jenže na Ondru to zapůsobí jako stopka – ve vteřině ten náš polibek přeruší a malinko se ode mě odtáhne.

„Počkej,“ hlesne a odkašle si, aby pak mohl silnějším hlasem dodat: „Napadá mě takový menší vylepšení…“ Omámeně na něj zamrkám – ale i to stačí k tomu, abych si všiml, jak mu jiskří v očích. Užuž se chci zeptat, jaký jako vylepšení přesně myslí, ale Ondra se nehodlá zdržovat s nějakýma řečičkama a radši mi to rovnou předvede. Chvilku teda nevím, kde je nahoře a kde je dole, cítím Ondrovy dotyky všude možně po těle… Ale když se znovu svět přestane komíhat, zjistím, že ležím na zádech na koberci, Ondra mi sedí obkročmo na stehnech a obě zápěstí mi svírá kousek od mý hlavy.

„Ehm… působivý,“ přiznám mu bod a zaksichtím se na něj, „ale asi bych úplně nepoužil to slovo vylepšení…“

„To je věc názoru,“ oplatí mi to zaksichtění, pustí mě a opatrně se po mým těle přesune níž. „Pro mě je ale takovýhle finále vo několik levelů vejš,“ řekne, kolenem mi oddálí nohy od sebe, aby se do vzniklýho prostoru mohl vtěsnat, a sotva mě upozorní, že mám nechat ruce položený nad hlavou, začne se rozhlížet kolem sebe. „Máš tu s sebou tu svoji nekonečnou zásobu šprcek?“

„Jasně, jsou…,“ začnu, ale pak mi něco dojde. „Hele, ale když jsme se posledně shodli na tom, že ani jeden nikoho jinýho nemáme, tak co kdyby ses na ten kondom vykašlal…?“

Ondra mě vteřinu nebo dvě propaluje přemýšlivým pohledem, načež se jeho tvář rozjasní a lehce kývne: „Oukej.“ Pak mě popadne pod koleny, škubnutím si mě přisune blíž k sobě, sjede mi levačkou ke kotníku a chytne mě za něj. „Ale v tom případě se musím postarat, aby tě náhodou nepřepadla chuť je všechny vyplejtvat s někým jiným!“ dodá, zatímco mi zvedá nohu a opírá si ji o svý rameno.

„Blbče!“ snažím se tvářit pohoršeně, ačkoliv koutky úst se mi samovolně stáčejí do úsměvu. Pozoruju ho, jak si do dlaně kape lubrikant a jak si pak tou dlaní rychle promne svý péro… A jak se nade mě sklání, nadlehčuje se na rukou a blíží se se svým nadrženým ptákem k mý úplně stejně nadržený díře… Ale i když tu odpověď znám, tak ji od něj stejně chci slyšet, čili nakonec neodolám a s potměšilým úšklebkem se ho ještě doptám: „Ostatně, jak by ses jako o něco takovýho chtěl postarat?“

Ondra ke mně zvedne oči a jeho soustředěnej výraz se změní na vědoucně usměvavej: „Prostě tě budu šukat tak často, že nebudeš mít ani pomyšlení na to, abys chodil za někým jiným.“

Rozhicovaně se zavrtím. „To… aaach… to nemám ani tak,“ ujistím ho ještě, a pak už zavřu oči a nechám ho, ať se teda stará.

Ondra

V mým těle to málem bouchne už po tom prvním prudkým zásunu, jak se ty kuličky ve mně votřesou a zároveň si můj pták poprvý vychutná ten pocit, když nemá při týhle činnosti žádnou pláštěnku. Je to fakt jen tak tak, že ten první příraz není zároveň i posledním, jak je to šíleně intenzivní.

Musím sám sebe držet zuby nehty, abych nenajel hned na maximální tempo, po kterým moje tělo volá, ale chci, aby si to ten nákupčí taky trochu užil, my voba. Doženu nás až těsně pod vrchol, kde zpomalím, sehnu se a vezmu mezi prsty jednu z jeho bradavek, kterou náležitě stisknu a promnu ji až na hranici, kde Marek zasténá, abych mohl stejně tak vobšťastnit i druhou.

Ještě chvilku si s ním hraju, přejíždím mu dlaní po těle, lehce sevřu i krk a užívám si ty jeho vzrušený vzdychy smíchaný vobčas i s maličko bolavým syknutím, když nejsem tak jemnej, a celá ta situace mě rychle dostává až blízko tranzu. To svíjející se tělo pode mnou je prostě zatraceně sexy a já začínám mít rychle dost.

Nakonec sevřu to jeho nářadí pevně jednou rukou, abych ho trochu víc vydráždil a taky si pohlídal, že ho mám plně pod kontrolou, ale jediný, co stupňuju a zase silou vůle zastavuju, jsou ty mý pohyby pánví. Jo, vobčas je to zábava sám sebe takhle trýznit a voddalovat vrchol, ale upřímně se to fakt nedá vydržet donekonečna, a tak se to pro mě s každým dalším zastavením stává těžším a těžším, až se to přese mě jednoduše přežene a za Markovo mohutnýho vrcholu doprovázenýho dokonalými stahy se do něj já sám vycákám a naplno si to vodřvu.

Z posledních sil se svalím na zem vedle něj, přitáhnu si ho k sobě a prostě ho mlčky líbám až do naprostýho zapomnění a vypnutí všeho kolem.

Probuzení není tentokrát zrovna veselý, protože na rozdíl vod Marka nemám svůj coming-out před rodičema ještě za sebou, a tak mě to prásknutí dveřma hodí celkem do stresu. Vyvalím voči do Márovo kštice, jak se ke mně tiskne svýma nahýma zádama, a prudce se posadím, čímž shodím na zem lampu a několik dalších krámů ze stolku stojícího za mnou. Chvilku se zaposlouchám, než si uvědomím, že to bylo vo patro výš a žádný drama se teda nekoná, i když podle času na budíku povalujícím se momentálně na zemi vedle nás máme co dělat, abysme se mu vyhnuli.

Zavrtím se, když ucítím, že je ta hračka furt ve mně a taky že mám z tý tvrdý podlahy poněkud ztuhlý záda, votočím se a vopatrně tím mým spáčem zatřesu: „Vstávej, každou chvíli tu budou naši, budeš muset jít… Nebo se teda aspoň voblíct. Film si vostatně klidně ještě pustit můžem.“

Usměju se nad tím nápadem, skloním se a líbnu ho na krk. Líbí se mi, jak hned kývne a nasadí takovej připitomělej úsměv, stejnej, jako mám nejspíš na tváři i já. Natočí se, přitáhne si mě za krk k sobě, a tak se tam ještě chvilku vykusujem a vzájemně vošmatláváme, než mu náhle zajedu jedním prstem do zadku, až vyhekne, a poťouchle dodám: „Ale už žádná sprcha tady, to bych fakt blbě vysvětloval, proč se u nás sprchuješ, kdyby přišli. Tak aspoň mám výmluvu, proč tě přinutit, abys mě ještě chvíli v sobě cítil.“

Roztlemí se: „K tomu, abys mě k něčemu přinutil, nepotřebuješ žádný takovýhle výmluvy, pane…“

Zakřením se nad tím, líbnu ho, ale už pak radši moc nečekáme, vodtáhnem se vod sebe a začnem se zvedat. Přesto když pak po krátkým vystřídání se aspoň u umyvadla v koupelně sedíme již plně voblečený před notebookem na mý posteli, nevodolám a prostě si ho přitáhnu k sobě. Jeho bok se tiskne k mýmu, hřeje mě svým teplem a já zatraceně přemýšlím, proč jen si i takových chvilek neužíváme víc.

Celej víkend se mi šíleně vleče a škola se mi zdá v pondělí téměř nekonečná, tak nějak se prostě toho posledního tréninku nemůžu dočkat. Tréninku a Marka. A taky tý dnešní votázky, co jsem si pro něj už připravil, ale na kterou bych celkem rád viděl tu reakci rovnou, ne jen tak přes zprávu bez výrazu, a tak si ji šetřím. Když se konečně chvilku po půl pátý potkám s jeho rozzářeným pohledem, jen co vleze do šatny, už to prostě nevydržím, musím to vědět hned. A tak vodkliknu vodeslání v directu a nervózně se na příjemce zadívám.

Trvá to jen vteřinku, než se sehne k vlastnímu telefonu, vytřeští voči a s pozdvihnutým vobočím ke mně zvedne hlavu. Neurčitě se zaksichtí, a aniž by mi vodpověděl, prostě hodí mobil do báglu a začne se převlíkat. Vopravdu? Tohle jen tak přejde? Pitomec! Měl jsem za to, že vodpověď znám, že je to jasný… Ale možná ne… Možná, že si to celý vykládám celou dobu blbě.

Mám pocit, že se zblázním, vybuchnu, nebo ho vodtáhnu někam na záchod a pak ho roztrhnu jako hada, že neumí normálně vodpovědět. Jenže to nejde. A bohužel ani nejde se ho momentálně nějak nenápadně zeptat, nebo ten dotaz uhrát do autu, protože si moji přítomnost vyžádá trenér. Hodím teda jenom rychlej, vzteklej pohled k Markovo zádům a zmizím směr koučovo kanclík. A to jsem se na ten dnešek těšil!

Marek

Jako vážně? Vážně?! Na něco takovýho se mě zeptá přes Instáč, jako by se nechumelilo? Nebo to naopak vůbec vážně nemyslel, ale chtěl mě prostě před tréninkem tradičně trochu rozhodit…? No, tak to se mu teda povedlo!

Chvilku si ho schválně vůbec nevšímám, ale když pak zaslechnu, že si ho trenér nechal zavolat k sobě, zamyšleně se zahledím na jeho ve dveřích mizející záda. Ne, sakra. Tohle je pro tuhle sezónu náš poslední trénink, takže si ho hodlám užít!

A to se mi nepovede, pokud budu mít tu Ondrovu otázku pořád v hlavě. A dokud nebudu vědět, jak to myslel. Hmátnu do tašky pro mobil a znovu si ten jeho dotaz nechám zasvítit do očí. Chodime spolu? Dvě slova a pitomej otazník k tomu. Otazník, kterej bych nejradši nahradil tečkou. Jenže si nejsem jistej, jestli Ondru ta odpověď fakticky zajímá… nebo jestli je to jenom provokace, aby se mi mohl pošklebovat, kdybych na to skočil a navážno mu odepsal…

V šatně panuje typickej předtréninkovej halas, takže toho, že se vypařím, si nikdo nevšimne. Chodba naopak zeje prázdnotou, čili toho, že zalezu do kumbálu, si nemá pro změnu kdo všimnout… Nechám pootevřeno, aby mi nic neuniklo, a tak asi o dvě minuty pozdějc zřetelně zaslechnu prásknutí dveří od trenérova kanclu a přibližující se kroky. Kroky jedný osoby, uf.

Počkám si na tu správnou chvilku, pak rozrazím dveře dokořán, popadnu Ondru za loket a vtáhnu ho dovnitř, zatímco kopnutím do dveří za náma zavřu. V kumbálu panuje přítmí, přesto ale vidím, jak se zmatek v Ondrově tváři změní v poznání… a hned nato v podráždění. Za což zřejmě může fakt, že ho docela nešetrně opřu zády o zeď – a zápěstí mu přišpendlím vedle těla.

„Hej, co to jako nacvičuješ?“ zavrčí a zkusí se mi vytrhnout, ale má to marný, držím ho pevně.

„A ty?“ vrátím mu to a zavrčím na něj zpátky. „Co jako měla znamenat ta tvoje otázka?“

„A co jsi na ní sakra nepochopil?“ vykulí na mě oči – a tenhle jeho nevinnej, opravdově překvapenej výraz ve tváři mi prozradí všechno, co potřebuju vědět. A sice, že to z Ondrovy strany není žádná hra. Žádná snaha mě před tréninkem vykolejit. Žádná jeho soukromá sázka o to, jestli mě nachytá.

„Ehm, a…,“ znatelně mi změkne hlas, ale přece jenom mám potřebu ty svý pochybnosti trochu obhájit, „proč se teda ptáš zrovna dnes? Teď? Když je všude plno lidí… a za chvilku nám začíná trénink?“

Z toho, jak jsem přeladil, se Ondra evidentně spoustu věcí dovtípí. Přes tvář se mu mihne úsměv, načež trhne rukama, vyškubne se z mýho držení – a položí mi dlaně na boky: „Tak třeba bych to prostě už další dvě hodiny nevydržel… se nezeptat…“

Vjedu mu rukama na bedra a provokativně se na něj uculím: „Hm, no, tak ses teda zeptal… Ale co když ti stejně dřív než po tréninku neodpovím?“

Chytne mě pevnějc, rychlostí blesku se se mnou přetočí, natiskne mě zády na zeď, zlehka, ale přitom bezpochyby značně majetnicky se mi zakousne do krku, až mi uteče hlasitý vzdychnutí – a zašeptá: „To měl být jako nějakej pokus o vydírání, jo?“

„Ne…,“ hlesnu potichu a pohnu hlavou, abych na jeho rty dosáhl těma svýma.

Chvilku mi ten polibek oplácí, než se o kousek odtáhne, zahledí se mi do očí a vyčkávavě se zeptá: „Takže…?“

„Takže jo,“ usměju se na něj, načež si neodpustím uličnický ušklíbnutí: „Stačí takhle? Nebo ti mám odpovědět přes Insta?“

„Radši jo,“ zakření se. „Ať to mám černý na bílým. Víš jak, u tebe jeden nikdy neví…“

„Pf,“ odfrknu naoko nespokojeně, naposledy ho líbnu a pak ho od sebe jemně odstrčím. „Hele, radši běž, pane kapitáne. Ať po tobě není na hřišti sháňka.“

„Jo, jdu,“ poodstoupí ode mě a šáhne po klice. „Ale ne že se tu budeš nějak dlouho ulejvat! Nemysli si, že jestli ti trenér zas napaří kliky, tak si to nepohlídám jen proto, že je to dnes naposled!“

„Jasný,“ rozesměju se. Počkám, až z kumbálu vyběhne, napočítám si do desíti – a s úsměvem od ucha k uchu vyrazím za ním.

A i když už až do šatny dolíhá ze hřiště trenérovo hvízdání, stejně se ještě zastavím u skříňky, vytáhnu mobil – a naťukám tam ty dvě slova. S tečkou.