Fotbaliáda – Plichta

Ondra

„Tak co, připravenej?“ voptám se Máry, sotva mě pustí k sobě do bytu, a rovnou ze sebe sám strhávám šaty ve slušným tempu. Tomu hajzlíkovi se podařilo mě přes zprávy vydráždit na nejvyšší míru už po cestě sem, takže se nehodlám ani na minutku zastavit.

„Na tebe? Vždycky!“ zakření se a tomu mýmu tempu vodšacení teda parádně konkuruje. „Ale už žádný další dodatečný změny pravidel, jasný? Pěkně jak jsme se dohodli! Jenom honění, žádný další dráždění!“

„To víš, že jo,“ nevydržím to už, a jakmile ze sebe shodí poslední nitku, zabouchnu za náma dveře jeho pokoje, popadnu Máru za zadek a začnu ho náruživě líbat.

Ježiši! Jsou to sotva tři dny, co jsme na sebe nemohli hmátnout, protože mi vodjel za kámoši do Ostravy, a já se můžu zbláznit, jak moc ho chci. Jak moc bych ho ze všeho nejradši právě teď vohnul a vyšukal mu mozek z hlavy. Ale ne, my jsme dva pitomci, protože se místo toho musíme samozřejmě sázet, a ta naše třídenní nadrbanost nám přišla jako skvělá výzva k tomu, abychom si to trochu vokořenili a byla ta náročnost vo level vejš.

Vykusujeme se pěkně dlouho, jako bychom si chtěli vynahradit každou jednu minutu, kdy to nešlo. Protože po tom měsíci prázdnin, kdy jsem držel jeho půlky v dlani a cítil jeho rty na svých téměř každej den, mi těch přibližně padesát vosm hodin přišlo jako věčnost. Ne že bych to počítal, samozřejmě.

Jakmile je naše vzrušení na maximu už jen z těch pár letmých dotyků a žhavých polibků, stisknu jeho hýždě ještě vo něco víc, přizvednu ho za ně a spolu s Márovo tichým smíchem popojdu pár kroků k posteli, na kterou ho hodím.

„Sakra, nejradši bych tě hned vošukal,“ přiznám, i když vím, že to nejde, takhle dohoda nezněla. Nejdřív práce a pak zábava.

Lehnu si vedle něj a sjedu mu rukou hned do klína, ale zadrží mě: „Počkej, žádný takovýhle podvádění! Musíme začít najednou, jinak by to nebylo fér!“

„Fajn. Tak teda rychlá rekapitulace: kdo se první vystříká, prohrál. Co, to víme voba, takže rozhodně nečekej, že se nechám snadno. Ani náhodou! Jedinej, kdo tady bude předvádět po prohře show, seš ty.“

Zašklebí se na mě: „No zase si tak nevěř… Anebo víš co, klidně si věř! Ale až si to po tvý prohře budeš dělat podle mejch pokynů, tak to pro mě bude dostatečná satisfakce za tyhle tvý sebevědomý kecy.“

Posadíme se naproti sobě, ještě chvilku na sebe mhouříme voči, jako kdybychom se chystali na zápas století, ale nakonec to prostě vodstartuje: „Tak na tři: raz… dva… TŘI!“

Na povel si chytneme navzájem péra a dáme se voba do práce. Řeklo se žádný další dráždění, takže naše kulky zůstávají pro tentokrát vopuštěný, ale já vobčas nevodolám a při přehmátnutí kolem Markovo kořene ty jeho alespoň lehce pohladím hřbetem dlaně nebo na ně jemně zatlačím, abych je nešidil. Byli jsme voba pořádně vydráždění už vod dveří, takže jsme najeli hned do docela rychlýho módu a snažíme se jeden druhýho co nejrychleji dohnat k cíli.

Ta Markovo ruka mě teda pěkně dostává. Stačí mu sotva pár přetáhnutí, abych byl úplně na hraně, a řekl bych, že nejsem sám. Zvednu pohled vod našich rozkroků k jeho vobličeji a v mým ptákovi to z toho jeho výrazu málem bouchne. No ty vole! To, jak vzrušeně přivírá voči, nevědomky zaklání hlavu a vzdychá tak, že mám pocit, že se to ke mně vozvěnou vrací zpátky, je konečná. Vsadil bych se, že to svý hekání takhle schválně jede na plnej výkon, aby mě vydráždil k nepříčetnosti. Jeho ruka po mým nádobíčku přejíždí úplně perfektně. Navíc nehoní tak zprudka jako já jeho. Po chvilce rychlých tahů vždy trochu zpomalí a nechá mnou prolítnout vlnu frustrace. Člověk by řekl, že to tím voddaluje, ale vopak je pravdou, protože po každý tý vodmítavý vlně se mi tý pořádný ruční práci vodolává hůř a hůř.

Zkusím ho napodobit, zatímco se snažím napůl vypnout a myslet na co nejvíc asexuální věci, jenže při těch zvucích, co mi votřásají mozkem, a při tý žhavý situaci, kterou nedokážu ani za nic zazdít, se to prostě nedá.

Kaktusy. Sakra jo, ty jsou asexuální až běda… Bože… Kaktusy píchaj… Píchání – Ne! Některý vypadaj jako chlupatý koule… To fakt nejde!

Z posledních sil, těsně před nezadržitelným výstřikem, se nakloním k Markovu uchu a vyvzdychám pro něj: „No tak, Marečku, udělej se pro mě.“

Už ty jeho první záškuby mě strhnou s sebou. Jsem prostě na maximu, a tak to parádně vyřvu, jak kdyby to vůbec nebyla vobyčejná hoňka, ale šukačka, při který by se votřásaly vokna. Přesně tak se totiž cítím, vyždímanej. Ještě párkrát Márovo péro přetáhnu, než se vyčerpaně zřítím na postel a von na druhou stranu. Jak kdyby mezi náma vybuchla malá bomba.

Zavřu na chvíli voči a vydýchávám to, ale nevodpustím si: „No vidíš, jakej jsi poslušnej, ani to nebolelo. A kdybych mohl mít na tu svou soukromou podívanou ještě nějaký přání, tak jsem si jistej, že nějakej sexy kostým by ti slušel…“

„To víš, že jo! Vždyť jsme se udělali zároveň! Takže já chci taky, abys měl sexy kostým – nějakou policejní uniformu, hm?“

„Vo tom si nech zdát – vo tý uniformě, i vo tom svým vítězství! Udělal ses minimálně vo vteřinu dřív, ty machýrku!“

„Tak to je výborný, o vteřinu… Mně to teda přišlo, že to bylo úplně nastejno. Ale když už by to měl někdo vyhrát, tak já, protože jsi podváděl! Řeklo se přece žádný další dráždění!“ vozve se z druhý strany postele nakvašeně, a i se zavřenýma vočima podle zvuků poznám, když se majitel toho vrčivýho hlasu posadí na posteli a zakouká se na mě. Zařídím se hned podle něj, a tak se usadíme vopět proti sobě a probodnem se pohledem.

„Cože? Copak jsem tě nějak dráždil?“

„A co to tvoje ‚aaach, udělej se pro mě‘, to ti nepřijde jako dráždění?“

„To byla náhodou úplně nevinná věta!“ bráním se, ale culím se u toho, pořád mě těší, že právě tohle ho přehouplo přes vokraj.

„Kdybys aspoň nekecal! Řekl jsi to naschvál, protože jsi dobře věděl, jak na to zareaguju!“ pronese, zvedne se z postele, aby se mohl voblíct, a já nestačím zírat, co se to děje.

To jako myslí vážně? Jo, čekal bych, že se kvůli tomu bude chvilku navoko vztekat, aby se neřeklo, a pak prostě skočíme do postele na druhý, pořádný kolo, ale někdy mě tyhle zvraty mezi náma nepřestávaj vyvádět z míry. I za ten měsíc, co spolu ofiko chodíme, jsme se už párkrát pohádali. Překvapivě ani jednou kvůli něčemu vážnýmu, jako spíš kvůli podobným kravinám. Pokaždý takřka shodnej průběh, nechal jsem se strhnout k hádce, kterou jsem původně vůbec nechtěl, a ukončil jsem ji maličko vynuceným sexem, po kterým se Mára vždycky uklidnil.

Zajímalo by mě, jestli to tak trochu nedělá schválně, právě kvůli tomu ukončení, který si pokaždý užije. Než se ale stihnu na tuhle mou úvahu doptat, přistane mi na hlavě mý vlastní tričko, a ten vztek, co se ve mně začíná hromadit, v tu chvíli přeteče.

„Ty vole, Marku, jsme se neviděli tři dny, vážně musíš začínat teď?“

„Jak jako začínat? Ty sis začal – přesně v tý chvíli, kdy ses rozhodl ignorovat dohodnutý pravidla!“

„Jdi do prdele, já na to nemám nervy,“ nevydržím to, to triko si voblíknu, vstanu a začnu z podlahy sbírat zbytek svých svršků, který na sebe navlíkám v co největší rychlosti, abych mohl vypadnout.

„Tady někdo neumí prohrávat, co?“ křikne po mně ještě, když už mám záda ve dveřích.

„Nápodobně, ty debílku,“ vodpovím mu a na důraz svých slov pořádně třísknu dveřma.

Už po cestě do přízemí si to vyčítám. Do hajzlu, proč jen musí být takovej kretén? A proč jsem já?

„Kurva!“ zanadávám si venku před barákem sám pro sebe a vztekle kopnu do patníku. Měl jsem radši zvolit to šukání, donutit ho, ať chtěl, nebo ne, aby se zklidnil. Ale ne, já prostě vybouchnul, a co teď zatraceně? Kouknu se na mobil a dostanu hroznou chuť mu napsat. Klidně i uhnout z tý výhry, kdyby mu to udělalo radost, ale nemůžu. Nemůžu, protože jsem zjevně vážně stejně tak velkej idiot jako von a moje dementní ego mi v tom uhnutí brání.

Naposledy zvednu hlavu k jeho voknu a zadoufám, že vykoukne ta jeho střapatá hlava, ale ne, voba máme pěkně praštěnou hrdost, vím to. A tak se s povzdychem votočím a zamířím si to domů.

Marek

„Marku, nechceš se konečně začít soustředit?!“ napomene mě trenér, a jelikož to během dneška není poprvý, zní pěkně nakvašeně.

„Jo, kámo, ne nadarmo se tomu říká fotbalový soustředění,“ tlemí se Jirka.

„Jdi někam,“ zavrčím na něj. K trenérovi si samozřejmě nic takovýho nedovolím, a tak jeho směrem jenom neurčitě kývnu. No a třetí postavě, kterou mám momentálně v zorným poli, se pro změnu pohledem úplně vyhnu.

Protože právě tenhle namakanej frajer s přezíravým výrazem ve tváři je tím důvodem, proč se na nějakej pitomej fotbal vůbec soustředit nedokážu! Ani na nic jinýho. Už třetí zasranej den.

Přesně tolik času uplynulo od tý naší poslední hádky. A přesně tak dlouho už se spolu nebavíme. Což je teda náš rekord, protože většinou jsme každý nedorozumění nebo ostřejší výměnu názorů přehodnotili během jedný, maximálně dvou hodin. A teď to najednou nějak… nejde. Protože oba máme očividně dojem, že pravda je na naší straně – a ani jeden nechceme uhnout. Jemu přijde, že tu pitomou sázku vyhrál o jednu vteřinu, což bych mu nakonec možná i byl ochotnej uznat, jakkoliv se mi teda zrovna tahle sázka vůbec prohrát nechce – kdyby ale on uznal, že si k tý výhře dopomohl tak trochu podvodem, že jo!

Takže jsem celej zbytek dne po tom jeho naštvaným odchodu čekal, že se vrátí. Nebo že mi aspoň napíše. I druhej den dopoledne jsem čekal. A kolem oběda. A po obědě. Odpoledne už se to ve mně začalo lámat a začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych se mohl ozvat já jemu… a navrhnout mu, jestli se třeba nechce sejít, že bysme si to zkusili vyříkat… Ale pak jsem se na to vykašlal. Věděl jsem totiž, že dneska ráno odjíždíme na to týdenní prázdninový soustředění, tak jsem si říkal, že se nebudu doprošovat přes zprávy – a počkám si, až se uvidíme tady. Že se to třeba vyvrbí tak nějak… samo.

Samo se ale nevrbí vůbec nic. Ondra mě buď ignoruje, nebo mě propaluje podrážděnýma, vytočenýma pohledama. Který mu samozřejmě nezůstávám vůbec dlužnej. Takže jsme se stihli akorát poštěkat, jakou si kdo na šestilůžkovým pokoji, kterej na nás vyšel, zabereme postel, a pak si klasicky neodpustil pár uštěpačnejch narážek na můj mizernej výkon při odpoledním tréninku. Čímž mě teda fakt dorazil, takže mě tím pádem jakákoliv snaha o to, aby se něco nějak vyvrbilo, totálně přešla. Ať si nasere.

Hmm, no tenhle můj uraženej postoj jde k ledu, jakmile mi těsně po večeři zavibruje v kapse mobil. Trenér nám právě oznámil, že máme hodinku pro sebe, než se všichni povinně sejdeme ve společenský místnosti, a tak uvažuju, jestli se mi víc chce povalovat se na pokoji, nebo radši vysmahnout někam ven projít se po okolí – když mi v tom zpráva od Ondry udělá jasno. No, zpráva… Není v ní nic víc než GPS souřadnice. Pousměju se a zvednu oči od displeje, abych mohl na odesílatele aspoň kývnout, že souhlasím, ale nikde ho nevidím, zřejmě na to místo vyrazil s náskokem, aby to nebylo tak nápadný… Zahučím něco nezřetelnýho směrem ke klukům a vyrazím z ubytovny ven.

Když se konečně doprodírám lesem na místo, který na mě na mapě modře poblikává, Ondra už tam opravdu stojí. Ležérně se opírá zády o kmen stromu, ruce založený na hrudníku… „Už jsem si začínal myslet, že se na to vykašleš,“ pronese na přivítanou, zatímco pozoruje, jak si zastrkávám mobil do kapsy.

„Proč jako?“ mám potřebu se okamžitě ohradit. „Děláš, jako kdybys tu musel čekat bůhvíjak dlouho, přitom mi to přece zase tak —“

Ondra třema dlouhýma krokama vmžiku zruší mezeru mezi náma, obtočí mi paže kolem pasu a ten můj plamennej projev přeruší obyčejným: „Nech toho už.“ A než se stihnu ohradit i proti tomuhle, rovnou všechny mý další protesty zablokuje polibkem.

Úplně automaticky mu omotám ruce kolem krku a začnu mu ten polibek dychtivě oplácet. Chviličku nato se stejně automaticky poddám jeho vedení, a aniž bysme se přestali líbat, nechám se dostrkat k nejbližšímu stromu. Když už nemám kam couvat, Ondra se na mě přimáčkne – a jakmile mě do slabin zatlačí jeho vzrušení, roztouženě mu vzdychnu do pusy.

„No vidíš,“ šeptne mi někam do lícní kosti a doplní to rajcovním olíznutím, „to znělo mnohem líp, než to tvý věčný vztekání…“

„Pf,“ odfrknu jenom, pravačkou mu vjedu do vlasů a trhnutím si nasměruju jeho rty zpátky k těm mým.

„Si nějak troufáš,“ prohodí usměvavě, ale to už ho zaneprázdním dalším kolem líbání, zatímco prstama se mu začnu ve vlasech jenom tak prohrabovat.

Teprve když ucítím, jak se jeho ruce pomalu přesunují k zapínání mých kalhot, proberu se z toho téměř transu a lehce ochraptěle zjišťuju:

„Hej, co děláš…?“

„Co bys tak řekl?“ opáčí pobaveně. „Chci mezi náma konečně vymazat tuhle dementní hádku. A jako předehra už by to mohlo stačit, ne?“

„Předehra…?“ zopakuju a odtáhnu se od něj, abych na něj viděl. „Ty tohle bereš jako předehru?“

Zmateně na mě přimhouří oči.

„A jako co jinýho to mám brát?“

„To jsi mě sem pozval jenom kvůli sexu?!“ přeptám se nevěřícně.

„Sakra, Máro, vo co ti zas jde?“ odpoví mi otázkou, do hlasu se mu vkrade podrážděnej podtón.

Okamžitě ho od něj okopíruju:

„Mně?! Mně jde o to, že spolu máme něco nedořešenýho – a myslel jsem, že to chceš konečně probrat!“

„Však už to pár minut probíráme,“ zakření se na mě a dlaněma mi vjede na zadek.

„Ježíši, Ondro!“ zkusím se z jeho sevření vykroutit, ale nedá se.

„No co jako? Ty vode mě chceš slyšet, že jsem při tý sázce podváděl. Já zas uznání, že jsem tu sázku vyhrál. Jsem stejně tak paličatej vůl jako ty, přiznávám, ani jeden nechcem nikdy uhnout. Tak se snad kvůli takový kravině nebudem celý soustředění bavit? Nebo jak si to představuješ?“

Nevěřícně na něj vykulím oči:

„No tak když to bereš takhle, tak teda asi nebudeme!“

Chvilku mi oplácí můj upřenej pohled, asi zhodnocuje, jak vážně to myslím – a pak prostě pokrčí rameny a nevzrušeně pronese:

„Fajn. Tak se nebav. Klidně buď úplně, ale úplně potichu…“ Načež mě popadne za boky, zase mě zády natiskne na ten strom a svými rty si přivlastní ty moje, zatímco hbitýma prstama se mi znovu začne dobývat do kraťasů.

Jsem z toho jeho sebevědomýho jednání úplně konsternovanej! Teda… jedna část mýho já je konsternovaná, taková ta, co pořád potřebuje všechno řešit a vysvětlovat a analyzovat… Ovšem přesně to, co tuhle jednu moji část vytáčí, tak ten druhej kousek mýho já naopak rajcuje na maximum. Jakože úplně totálně. A tohle mý nadržený já samozřejmě vyhraje a tu mou nespokojenou část během chviličky umlčí… a definitivně převálcuje… A tak si začnu tady tu Ondrovu nadvládu prostě a jednoduše užívat.

On si to ostatně užívá taky. To už dobře poznám – září to z něj na kilometry daleko, jak moc si tady v tý svý momentálně nadřazený pozici libuje! Kraťasy mi rovnou i s boxerkama skasá těsně pod zadek, nechá si mý vzrušený péro vklouznout do dlaně, ale když mu to chci oplatit a pohladím ho v rozkroku, zatím ještě přes kalhoty, hned mě volnou rukou popadne za zápěstí a v dalších dotycích mi zabrání.

„Jen dej hezky vobě ruce za záda,“ pošeptá mi do ucha, načež mě začne jenom tak zlehka okusovat na krku.

Ne vždycky ho poslechnu, někdy se s ním místo toho začnu prát… a někdy ho dokonce i přeperu, ale zrovna dnes ho poslechnout chci. Takže dobrovolně uvězním ruce mezi svým tělem a drsným kmenem stromu, vychutnám si Ondrův samolibě spokojenej úsměv… A hned vzápětí vzrušeně zalapám po dechu, protože Ondra se najednou nečekaně sesune na kolena a bez dalšího zdržování nasaje mýho ptáka do pusy. Bože… Ten příval slasti mě donutí zvrátit hlavu dozadu a zavřít oči… A mám co dělat, abych dokázal udržet ruce v nečinnosti za zády, protože nejradši bych jima vjel Ondrovi do vlasů a trošku si to jeho dráždivý pohrávání s mým ptákem usměrňoval… Nakonec v sobě tuhle chuť ovládnu, ale vycházím mu vstříc aspoň nenápadným vrtěním pánví.

No, nenápadným…

„Koukám, že příště si tě k tomu stromu budu muset přivázat,“ okomentuje Ondra s úsměškem ty mý zjevně dokonale nenápadný pohyby.

„Nech si to,“ zavzdychám a zachvěju se, jak mnou po jeho poznámce projede další slastná vlna. A to je přesně ono: Ondra prostě dokáže míru mýho vzrušení ovládat jenom tím, co říká! Ať mi sakra netvrdí, že o tom neví – a že toho při tý poslední sázce nevyužil!

„Ale ale, tak už se zase bavíme?“ prohodí a mý péro laškovně olízne.

Sklopím hlavu a zadívám se mu do očí. Tváří se pobaveně, bodejť by ne – pokaždý se tak tváří, když má nade mnou takhle navrch. A já se pokaždý těším, až mu to při nejbližší příležitosti nějak vrátím.

Což by teoreticky mohlo být právě teď – nikde není napsaný, že tu musím jenom stát a nechat se provokovat! A tak hbitě vytáhnu ruce zpoza zad a užuž mu prsty vplítám do vlasů, abych mohl nad celou situací převzít kontrolu, ale Ondra je tentokrát hbitější.

„Na to zapomeň,“ vymrští se na nohy, popadne mě za loket, prudkým trhnutím mě přetočí a natiskne hrudníkem na ten strom. Taktak stihnu uhnout hlavou, abych si neodřel nos – a to je momentálně jedinej pohyb, kterýho jsem schopnej, protože k jakýmukoliv jinýmu manévrování mi Ondra nedá prostor.

Naopak! Podle něj jsem měl evidentně doteď volnosti až příliš, a tak se rozhodne s tím něco udělat: hmátne i po mý levý paži, přidrží mi obě ruce u sebe – a dvě vteřinky nato už cítím, jak mi stahuje zápěstí k sobě páskem ze svejch kalhot, čím jiným. Skoro ho už začínám podezřívat, že právě proto tyhle kalhoty s páskem tak často nosí…

„S tebou to po dobrým prostě nejde, co?“ přeruší moje úvahy jeho vzrušením zhrublej hlas, zatímco mi dlaněma hladivě přejede přes paže, přes boky… a zakotví jima na mým zadku.

Jde, ale mám to radši takhle, chce se mi odpovědět, ale spolknu to. Ostatně, on to Ondra stejně dávno ví.

„To už seš zase v tom svým uraženým módu?“ přebere si to mý mlčení po svým.

„Ne,“ ujistím ho. „Jsem v totálně nadrženým módu, a jestli mě okamžitě neošukáš, tak tě zlikviduju!“

Ondru mý planý výhrůžky tak akorát pobaví.

„Tak sice bych se na tu likvidaci v tvým podání moc rád podíval, ale docela nás tlačí čas, takže to vypadá, že máš dneska svůj šťastnej den…“ A s těma slovama si dřepne, sroluje mi kraťasy i s boxerkama až ke kotníkům a přidrží mě, abych z nich mohl vyvlíknout nohy a neztratil u toho rovnováhu. Pak si zase stoupne – a za chviličku už cítím, jak se do mě dobývá nasliněným prstem, zatímco rty se přisaje zboku k mýmu krku. Úplně automaticky rozkročím nohy, a jelikož Ondra si neodpustí zaševelit tichý: „Hodnej…“, vyloudí tím ze mě polohlasný rozrajcovaný zasténání.

Užívám si to jeho prohmatávání, to, jak si mě jedním a pak dvěma prstama připravuje… A ještě víc si užívám, když ze mě pak svý prsty konečně vytáhne a nahradí je svým pérem. Doprovodím to dalším zasténáním, tentokrát už docela hlasitým, zatímco Ondra to svý utlumí tím, že se mi zakousne do ramene. Nechá mi chvilku, abych se se všema těma vjemama srovnal, a pak do mě začne pomalu přirážet. Nemožně pomalu.

„Víc, Ondro, víc…,“ ujede mi po chvíli bezděky mezi hlasitým vzdycháním.

„Co víc?“ protáhne, z jeho hlasu zní pobavení. „Už teď tě musí být slyšet půl kiláku vodsud. Když přidám, budou mít kluci na ubytovně vo zábavu postaráno…“

„Blbečku,“ otituluju ho napůl nespokojeně, napůl tak trochu v rozpacích z toho, že má dost možná pravdu.

„Vážně? Dneska žádný pane?“ pronese poťouchle, zatímco se ve mně pořád líně pohybuje. „Sám seš blbeček. Hlasitej… praštěnej… a neskutečně hádavej…“

Než po sobě ale začneme házet nadávky a urážky na střídačku, Ondra mě umlčí tím, že mi prostě připlácne dlaň přes pusu. A hned nato do mě začne přirážet hezky zprudka a v parádně slušným tempu. A ještě mi druhou rukou vjede do rozkroku. Začnu mít co dělat, abych tohle šílený, zničující kombo ustál… a udýchal…

Kdybysme se o to, kdo se udělá dřív, vsadili teď, k žádný hádce by nedošlo: mám před Ondrou náskok několik vteřin, než ho to, jak se stahuju kolem jeho ptáka a jak se mu u toho nekontrolovatelně svíjím v náručí, převrhne přes hranu. Vyheká svůj orgasmus někam mezi můj krk a klíční kost, ještě že mám triko, jinak by mi tam snad vyrobil cucflek!

Jsem pořád napůl mimo, když mi konečně přestane tisknout dlaň přes ústa, vyklouzne ze mě a začne mi uvolňovat ruce. Hned jak je to možný, otočím se k němu a věnuju mu spokojenej a uspokojenej polibek. Chvilku mi ho oplácí, ale pak se ode mě jemně odtáhne.

„Musíme jít,“ vysvětlí.

„Já vím,“ povzdychnu si a začnu se rychle oblíkat.

„Pořád trváš na pokračování tý hádky?“ přeptá se jakoby nic.

Zvednu k němu hlavu a zadívám se mu do očí:

„A ty máš copak dojem, že se tímhle něco nějak vyřešilo?“

„Máro,“ vzdychne Ondra, „nemůžeš pro jednou něco hodit prostě za hlavu? To ze všeho musíš dělat takový drama?“

„Drama?“ zopakuju po něm rozhozeně. „Mně nejde o nějaký drama, ale o princip! O to, že když už teda nějaký pravidlo porušíš, tak snad aspoň můžeš říct pitomý sorry, ne? Nebo takhle bez mrknutí oka hodláš porušovat i další věci, na kterých se domluvíme? Důležitější, než když půjde jenom o sázku?“

„Ty vole, Marku, ale vono jde jenom vo pitomou sázku! Do prdele, klidně ti řeknu to dementní sorry, když ti to udělá radost, i když si fakt nemyslím, že bych něco porušil, protože slova pod moji definici ‚dráždění‘ vážně nespadaj, a ty ses kurva fakt udělal dřív, ale co… Mohli jsme vo tom mluvit, mohli jsme se na celou sázku klidně úplně vykašlat. Ale ty se prostě musíš kvůli každý kravině hádat. Víš, jak je to nepříjemný? Být pořád ve střehu, kdy zas z nějaký píčoviny uděláš problém století?“

„Aha,“ přeberu si to, „takže je vlastně nepříjemný trávit se mnou čas.“

„No – a už to děláš zase! To jsem přece vůbec neřekl!“

„Víš co? Možná tohle celý byla chyba,“ máchnu rukama – a zahrnu tam tohle naše dostaveníčko v lese, to týdenní soustředění… a nás dva. Pak už se bez dalšího otálení otočím a vyběhnu směrem k ubytovně.

No… Možná byla spíš chyba tu větu říct, sakra, nadávám si cestou. Protože jestli si to Ondra, kterej je zvyklej brát všechno napřímo a bez zdlouhavejch analýz, vyhodnotí tím svým typickým ‚Tak jak chceš!‘, tak jsem dost možná právě udělal největší chybu ever.

A že už jsem toho v životě stihl posrat dost.

Ondra

Byla to chyba?

Zůstanu ještě hodnou chvíli zírat směrem, kterým zmizel. Nějak se nedokážu přinutit k pohybu. Vztek ze mě pomalu vyprchává a nechává po sobě něco, co se mi vůbec nelíbí. Prázdno. Co tou chybou vlastně myslel? Má tohle jako být konec? Řekl ‚tohle celý‘… Myslel tou chybou mě jako celek? Je podle něj chyba, že na tu mou votázku vo chození kývnul? Nebo že se se mnou vůbec kdy zahazoval? Kurva, Marku…

Přál bych si moct za ním vylítnout, dotáhnout ho za ruku zpátky, nebo klidně před klukama na něj spustit a vyoutovat se takhle dementně jako největší pitomeček, tak moc to mnou škube a chtěl bych vědět, co to mělo znamenat. Na ničem jiným v mý hlavě v ten moment nezáleží. Tak moc bych chtěl… já nevím… vopravit to mezi náma? To je jediný, co mě zaplavuje.

Jenže Mára by mi teď stejně nic neřekl. Je vytočenej. A já vlastně taky. Měl bych být. Ale bohužel vím, že už nejsem, ta naše hádka a jeho vodchod to ze mě dostatečně vyždímaly. Frustrovaně sevřu hlavu do dlaní a vyfouknu snad všechen vzduch, co mám v těle. Proč jen tohle pořád dělá? Proč ani ten rozchod s ním nemůže proběhnout normálně? – Ne! Nechci to říkat! Ani v hlavě, a už vůbec ne dovopravdy. Marek je zatracená drama queen, ale kdyby se se mnou rozešel, tak snad by mi to řekl pořádně, ne? Nemlžil by takhle.

Jenže na to může pořád ještě dojít, že jo… Silou vůle se přinutím, abych si nedělal žádný závěry, a vydám se zpátky k ubytovně.

Po krátký přednášce kouče s asistentem k pravidlům ubikace a vyhodnocení prozatímního průběhu je večerní program prvního dne bohužel volnější, takže máme s klukama spoustu času poflakovat se na pokoji, popíjet propašovaný flašky a bavit se. Bohužel právě proto, že máme s klukama spoustu času poflakovat se na pokoji, popíjet propašovaný flašky a bavit se – takže máme zároveň s Markem plno času, kdy jsme zavřený v jednom pokoji a snažíme se navzájem vyhýbat svým pohledům. Pohledům, který na sebe zjevně vrháme, kdykoliv máme pocit, že se ten druhej nedívá, takže je to úplně pitomá činnost, vo který voba víme, jak moc dementní vlastně je, ale nemůžeme si vod ní pomoct.

Místo toho, abychom jeden nebo druhej udělali nějakej pohyb vpřed, s postupem večera se svým pohledům vyhýbáme míň a míň. Pokud bychom se přece jen nemuseli krotit kvůli klukům, byla by z toho hotová soutěž v zírání, tak moc máme najednou potřebu se vzájemně propálit.

Párkrát se naskytne během toho večera, nebo spíš noci, protože trenér vo prázdninách na večerku zjevně dlabe, příležitost s Márou promluvit či ho někam vodtáhnout, ale pokaždý si to rozmyslím, nevím, co bych mu řekl. Jo, kdyby po mně nevyštěkl tu poslední větu, tak bych už stáhl vocas a zkusil to s ním ještě jednou spravit. Nějak… Kašlat na hrdost, nejsem dělanej na to táhnout hádku takhle dlouho. Nesnáším to. Ale právě kvůli těm jeho posledním dnešním slovům nemůžu. Na vopravu bysme museli být dva… A podle něj to celý byla chyba.

Vypiju sotva tři piva, protože nesnáším pít v depce a moje myšlenky v tuhle chvíli fakt nejsou zrovna sluníčkový, takže mi nemůže uniknout, jak se Marek vybavuje s klukama jakoby nic. Nejradši bych mu to zakázal. Co se má s kým bavit a vtipkovat, když to mezi náma není ok?! Měl by být sakra nešťastnej!

Jakmile padne půlnoc, využiju tý svý role kapitána a zahlásím noční klid, s vodůvodněním, aby byli na zítra svěží. Protože ho sám potřebuju asi úplně nejvíc. Potřebuju klid, abych si to všechno utřídil, nemám už pro dnešek na nic energii, a tak se mi uleví, když mě kluci bez nějakých větších protestů po chvíli poslechnou a s remcáním se začnou trousit do koupelny a ukládat k spánku. Sám jsem si hodil studenou sprchu už vo pár hodin dřív, po tý naší diskusi s Márou, abych se dýl už nemusel motat s ním v jedný koupelně, čili si teď zalezu rovnou pod peřinu a předstírám spánek. Reálně ale nespím. Nespím snad celou noc.

Čumím většinu času na strop, kterej je k horní palandě tak kreténsky blízko, že se ho můžu dotknout nataženou pěstí, a tak to několikrát dělám, pokaždý do něj lehce ťuknu a představím si, jak do něj dávám plnej úder, takovej, co by všechny vzbudil a mě by z něj bolela ruka jako kráva. Třeba bych konečně myslel na něco jinýho… Třeba bych konečně přestal pořád částí mozku mezi tolika vzdechy a chrápáním hledat ty Markovo. Možná bych zapomněl…

Ráno se cítím fyzicky jak voživlá mrtvola, ale psychicky jsem na tom přece jen líp. Kašlu na něj. Za celej večer a noc měl Mára příležitostí přijít za mnou víc než dost. Zjevně vo to nestojí, a tak se rozhodnu, že na tom budu stejně. Vostatně dopoledne je zaměřený hodně na individuální trénink, každej toho, co nám kouč přidělil, a postupně si nás bere stranou, aby s náma probral naše slabiny, takže na nějakou komunikaci s Markem, ať už verbální nebo neverbální, není čas.

Vo to víc mě překvapí, když si kolem jedný všimnu na mobilu nový zprávy a z naší konverzace s Markem na mě nezasvítí nic jinýho než souřadnice. Ty samý souřadnice, jako jsem poslal včera já jemu. Vodesláno hned po vobědě, což bylo už skoro před tři čtvrtě hodinou. Dal jsem si prostě vosvěžující sprchu. Pořádně dlouhou a… No chtěl jsem tam být sám.

Chvilku jen čumím na displej, jako by se mi to snad mohlo zdát, než začnu panikařit, jestli jsem to právě teď nepodělal, jestli jsem nepřišel vo poslední šanci a Marek už je tentam. Mám na sobě jenom kraťasy, ale na nic nečekám, vklouznu do bot a rozběhnu se na to prokletý místo.

Úplně mi padne šutrák ze srdce, když Máru uvidím. Sedí v jehličí vopřenej vo strom a má zavřený voči. Až teprve pár metrů před ním zpomalím a dojdu k němu co nejvíc pevným krokem. Jako by mi na tom nezáleželo. Což je naprosto směšný. A cítím to tak vo to víc, když ke mně vzhlídne, sjede mý polonahý tělo vod hlavy až k patě a naprázdno polkne.

„No ne, ona ti ta zpráva přece jenom přišla? Už jsem si myslel, že sis mě zablokoval…,“ spustí hned zprudka, zatímco se zvedá na nohy, ale vokamžitě se sám zarazí, natáhne ke mně ruku ve znamení stopky a vyplašeným hlasem dodá: „Ne, počkej, beru to zpátky! Já… Jsem rád, že jsi přišel. Fakt. Chci s tebou mluvit…“

„Tak mluv,“ pronesu co nejvíc neutrálně.

„No… Měl jsi pravdu. Včera. S tím, že jsem hrozně hádavej,“ svěsí hlavu a vypadá fakt zničeně. „A taky že některý věci děsně přeháním. Včera jsem to přehnal zase… Víš, ty kecy o tý chybě… Ale já jsem tím myslel spíš tu sázku. Protože… já jsem ji tentokrát fakt hodně nechtěl prohrát. Mně se totiž do toho, o co jsme se vsadili, nějak vůbec nechce…“

„Nechce se ti dělat striptýz? Nebo si přede mnou sám pohrát s hračkou? Protože tak ta sázka zněla, pokud se nemýlím…?“ zatápu. Nedám mu ale prostor pro vodpověď, protože hned dodám: „Ty vole… Já přece nestojím vo to, abys dělal něco, co nechceš! Proč jsi do tý sázky teda vůbec šel, když jsi nechtěl?“

Popojdu pomalu k němu a zadívám se mu do vočí. Propojíme se pohledem a mezi náma je to tak jako pokaždý, jako by mezi náma vybuchovaly vohňostroje. S ním jsem zatraceně nikdy nepotřeboval ani ten dotyk, jenom blízkost.

Marek zčervená, ale vočima neuhne:

„Protože… Byl jsem přes celou republiku od tebe. Šíleně nadrženej… a děsně jsi mi chyběl… A tak mi to celý přišlo jako skvělej nápad, byl jsem hotovej už jenom z tý představy. Jenže pozdějc se mi to celý trochu rozleželo, no…“

„I tak jsi mi to přece mohl normálně říct.“

„Jo, mohl. Jenže… Když mně prostě přijde, že by tě to jinak nebavilo…“

„Co jako?“

„No… tohle všechno,“ řekne a máchne při tom rukama.

Nemůžu si pomoct, ale zní mi to stejně, jako když včera říkal tu pitomou větu. Když na mě vychrlil, že ‚to celý byla chyba‘. Jako by tím myslel to všechno… Nejen ty sázky. Ale i mě. Nás. Akorát, že teď se mi snaží říct vopak, že bez těch sázek by pro mě nemělo cenu to vostatní. Von. My.

„Jako by mě to snad někdy mohlo přestat bavit,“ zkonstatuju. Už to nevydržím, přitáhnu si ho jednou rukou k sobě a nedočkavě ho políbím, než dodám: „To ty mě bavíš, víš…? Kašlat na sázky.“

„Počkej, tak to zase ne, mě napadlo, že bysme mohli příště – “

„Zase začínáš?“ sjedu ho přísně, ale usmívám se. „Já ti tu vylívám srdíčko, ty pitomečku!“

„Jo aha, no tak v tom případě už mlčím, pane,“ rozesměje se a s úšklebkem zasalutuje, abych dobře viděl, jak moc vážně to tentokrát myslí. A já dostanu děsnou chuť dostat ho do pozice, kdy se nebude při týhle větě křenit, ale vím, že nemáme kam spěchat, ta má příležitost brzo přijde. „A uznávám, že tu sázku jsem prohrál, takže to, na čem jsme se dohodli, splním…“

„Nemusíš. Vážně… Ale jestli ti jde jen vo tu druhou část, tak nikdo neříkal, že když se máš vojet hračkou, nemohl bych ji při tom přidržovat já,“ mrknu na něj a moc se mi líbí, jak zčervená a kousne se laškovně do rtu, než s úsměvem kývne. „Kurva, miluju tě dostávat do rozpaků! Vobzlášť proto, že to není tak snadný,“ přiznám poprvý nahlas a sám pro sebe nevodolám, abych tý první ze dvou posledních vět v duchu ještě pár přebytečných slov neubral.

„A já zase miluju, když to pořád zkoušíš,“ prohlásí bez přemýšlení. I když nejsem úplně nejlepší ve čtení mezi řádky, tentokrát mám nevodbytnej dojem, že jsme na stejný vlně.

Taky mám pocit, že už to, co se diskuse týče, bohatě stačilo, a tak mu vjedu rukou do vlasů a pevně si ho za ně přitáhnu k dalšímu vykousnutí. Sevřu mu dlaněma lem trička, a protože se po mně vrhne stejně tak chtivě, prostě mu ho v rychlosti přetáhnu přes hlavu. V podstatě po mně skočí, jak moc už to chce a jak moc už v něm zase je ten sexuální náboj, ve kterým si nemůže pomoct a nechává se jím perfektně vést.

Sjede mi rukou do kraťas a poťouchle se zakření:

„Ty nemáš trenky? Kdybych tě teď přinutil vystříkat se do kalhot, jako to tak rád děláš ty mně, musel bys jít zpátky nahej.“

Na důkaz svých slov po mým péru hned přejede několikrát prudce rukou, až zalapám po dechu, ale tentokrát to má marný, už mi sice chybí cítit ho v sobě, ale tím svým sarkastickým pane před chvílí sám definoval, kam ho budu chtít dneska dostat. A tak mu tu dlaň z toho mýho jedinýho kusu voblečení vytáhnu, votočím ho a rovnou mu ruku zkroutím mírně za zády.

Přitisknu si Markovo záda na svůj hrudník, volnou rukou ho začnu hladit v rozkroku přes tepláky a chvilku jen nasávám jeho vůni. Zatraceně, i ta mi chyběla! Společným pokojem se večer po sprchách linulo tisíc různých vůní, přísahal bych, že někdo z kluků používá i stejnej sprej jako Marek, ale nikdo mi nevoněl jako von. Tak neskutečně sexy. Nahnu se a zašeptám mu do ucha:

„Tak co, kdo myslíš teď, že půjde na ubytovnu nahej?“

Začnu ho hned nato svlíkat a moc se mi líbí, jak se Mára vočekávaně zazmítá a zaúpí:

„Ne, Ondro! Opovaž se mi ty hadry odnýst!“

„Jaký Ondro? Něco ti tam chybí, ne?“ zeptám se pobaveně, přišlápnu mu teniskou stažený kalhoty i s boxerkama, voběma rukama Marka pevně vobejmu, trochu ho přizvednu, a protože měl jen pantofle, nechám ho došlápnout zpátky do mechu nahýho vod hlavy až k patě. Votočím ho prudce k sobě a stisknu mu vobě bradavky dřív, než dostane šanci se naplno bránit. Nemačkám mu je nijak moc, jenom po nich přejíždím palci s ukazováčky a dráždím je, ale je to ideální držadlo. Dobře totiž znám tu jeho touhu věci z ničeho nic převracet a nedělá mi to pak vůbec snadný, takže si s ním pokaždý, když ho nechci nechat vyhrát, parádně potrénuju vostražitost.

Zahledím se mu do vočí, stisknu k sobě prsty tak, aby to už cítil, a protože stále drží jazyk za zuby, dodám:

„Takže?“

„Nenechávej mě tady nahýho, pane,“ vypadne z něj pokorně.

Zakřením se na něj, voba myslím víme, že bych mu to v životě neudělal, ale moc se mi líbí, jak zkrotnul, a vlastně i to, jak se přestal červenat. V týhle pozici má naprosto neuvěřitelný sebevědomí! Nakloním se, dám mu ještě jednu pusu, asi jako takovou kompenzaci za ty předchozí dny, a mrknu na něj:

„Budeš si svý voblečení muset zpátky vysloužit… A teď klekni.“

Z toho kousnutí do rtu, který mi předvede, mi zacuká nejen v rozkroku, ale snad celým tělem, hrozně ho chci. A tak když si po nekonečně dlouhých pěti vteřinách klekne, nevydržím to, spustím kraťasy dolů a vrazím mu svý péro bez meškání do pusy. Přitáhnu si ho za vlasy, zakloním hlavu k nebi a během chvilky se dostanu skoro do transu, jak moc je to skvělý. Jak moc je právě von skvělej. A nemyslím tím to, že bezvadně kouří, což je rozhodně pravda, ale ta jeho blízkost mi chyběla.

Až teprve po pár prudkých přírazech se přinutím zpomalit a nechám ho, aby si to řídil sám. Sjede mi rukama na zadek a mačká mi ho, zatímco najede na docela slušný tempo a já mám co dělat, aby to naše číslo neskončilo dřív, než v podstatě dovopravdy začne. Moc dobře totiž cítím, že dneska víc těch kol nedám, časově ani energií, jsem po dopoledním tréninku vyřízenej a vod dvou máme naklusat na nějakou týmovku.

Pravda je, že i když už víc jak měsíc spolu chodíme a pomalu zjišťuju, že jsou věci, ve kterých pro mě Mára funguje jako podpora, tak přímo při sexu mi moc nedovolí popustit uzdu kontroly. Kdybych se udělal sotva po minutě, tak mi to vomlátí vo hlavu. Pravděpodobně jen proto, aby mě ten blbeček provokoval k šílenství, ale ač je to možná směšný, líbí se mi to, dává to tomu všemu grády. Doufám, že mu to vydrží.

Na moment se vode mě vodtáhne, přehnaně nápadně si vsune ukazovák do pusy a krátce ho vocucává, než mi přesune svý dlaně mezi půlky, pomalu vobkrouží můj svěrač navlhčeným prstem a zasune ho do mě. A to je fakt konečná. Vzdychnu a silou vůle ho za vlasy vodsunu jen tak tak, abych mu nevymaloval mandle. Přidržím si ho na dýlku ruky vod sebe a zamyslím se. Kurva, fakt se tu kvůli nějaký potřebě hraní rolí nenechám vomezovat! Ani náhodou!

„Lehni si na záda,“ pronesu a zahledím se mu do vočí.

„Cože?“ koukne nedůvěřivě na zem pod sebe. „Ty vole, je to tu samý jehličí, budu ho mít úplně všude! A šišky… budu mít taky úplně všude!“

„Neboj, ty cíťo, když budeš poslušnej, tak jim pak pomůžu ze všech tvých zákoutí ven. No a když nebudeš, tak bych jim třeba mohl pomoct navopak dovnitř.“

Je mi to jasný, nechal jsem ho chvilku dělat, co chce, a už si zase vyskakuje, ale přidržuju si ho pořád lehce za vlasy, a tak mu ta vzpoura nevydrží zas tak dlouho. Ksichtím se na něj a užívám si ten Márovo pohled, váhání a zrudnutí, když si představuje to, co jsem mu naznačoval. Nakonec na mě ale jako vždy povytáhne vobočí, a jen co ho pustím, uvelebí se na zemi, jak kdyby pod ním byla královská matrace a ne les se vším všudy.

„Hodnej,“ poznamenám automaticky, a protože tu tentokrát bohužel nic jinýho na vylepšení tý jeho pozice nemám, po krátkým zamyšlení se sehnu ke svý tenisce a vytáhnu z ní tkaničku. Kleknu si na Marka vobkročmo, spojím mu zápěstí a svážu je k sobě. S lehkým úsměvem už mu je pak jen přemístím nad hlavu a zbývající konec šňůrky vobvážu kolem tenkýho stromku. Není to nic moc pevnýho, ani ten úvaz, ani to kotviště, kdyby víc škubl rukama, tak se vyvlíkne. Nebo pokácí ten stromek, těžko říct. Ale chci to pro ten pocit, pocit, že tu velím, ať už se děje cokoliv. Pro nás voba. I když mám za to, že ve skutečnosti to řídí spíš von, tím, že mě tak snadno dostává právě sem.

Posunu svý kolena z míst vedle Markovo břicha kamsi k jeho lýtkům a pořádně si je při tom rozpíchám vo klacíky. Zavrčím si sám pro sebe a sakra jo, asi to není zrovna nejpohodlnější poloha, ale moc jiných možností jsem neměl, tohle je kompromis toho, co chci, a Márovi to to nepohodlí určitě vynahradí.

Naposledy to žhavý tělo před sebou přejedu dlouhým pohledem, než se sehnu a nechám pro změnu Márovo ptáka vklouznout do mý pusy. Celej se prohne a hlasitě zavzdychá, takže ho napomenu:

„Ne že bych nemiloval tvý vzdechy, být tu sami, tak tě s radostí přinutím křičet na celej les, ale víš jak… Kroť se, nebo ti budu muset ucpat pusu.“ A pak se prostě vohnu znovu, a to jeho tentokrát mučivě tlumený zasténání mi zní jak rajská hudba.

Moc se s ním nepářu, prostě ho v rychlosti do plna pokouřím, jen abych ho co nejvíc vydráždil. A taky navlhčil. Hned nato se totiž přesunu znovu, tentokrát přímo nad jeho rozkrok. Nějakou dobu se pak nad ním jen svíjím, zatímco se sám sebe snažím za co největší asistence slin vlastními prsty připravit, ale ten jeho nadrženej výraz mě bere tak neskutečně moc, že se trochu vošidím, jen aby už byl ve mně.

Ta potřeba je naprosto šílená. Když si ho konečně jednou rukou přidržím a začnu na něj pomalu nasedávat, voči mu pod tím vším málem vypadnou z důlků, jak je na mě třeští. Vo mým vlastním vzrušení ani nemluvím, to už vystřelilo někam do vesmíru, mám co dělat, abych nehekal nahlas, a ten jeho tepající klacek je všechno, co potřebuju.

„Bože!“ vykřikne polohlasně a v úvazu se vzrušením celej napne, když na něj dosednu plnou vahou.

„No, jak víš, tak jsem skromnej a stačí mi to pane, tak se teď pěkně voprav,“ pronesu těsně předtím, než na něm rozjedu pomalý pohyby. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem mu už něco podobnýho řekl, užívám si přivádět ho sem.

„No tak se… teda… opravuju, pane!“ vysouká ze sebe, zatímco několikrát hodí hlavou ze strany na stranu a pevně sevře víčka, jak moc ho to dostává.

„Tak vidíš,“ usměju se, „a aby bylo jasno, nemáš dovoleno se udělat, takže mě budeš pěkně varovat, kdykoliv se přiblížíš.“

Pak už to na něm prostě naplno rozjedu, zatímco si sám se sebou jen tak lehce pohrávám. Mám totiž dojem, že to přiblížení se nebude trvat vůbec dlouho, ani u jednoho z nás, a já to sakra chci aspoň trochu prodloužit.

Marek

Ani přes mý strmě rostoucí vzrušení mě neopouští chuť Ondru trochu provokovat.

„A co když tě… varovat… nestihnu?“ vyvzdychám ze sebe.

„Tak půjdeš na ubytovnu nahej,“ pokrčí ramenama jakoby nic.

Zaksichtím se na něj, protože mu to ani náhodou nevěřím.

„Jistě, pane,“ prohodím a dám si záležet na skepticko-sarkastickým tónu.

„Hele, neriskuj!“ napomene mě.

„No co? Jenom se ptám! A zpomal. Protože už… už budu…“

„To teda nebudeš,“ zavrčí Ondra a místo zpomalení ty svý sexy pohyby pánví rovnou stopne, jenom mě dál propaluje očima a usmívá se tím svým samolibým úsměvem.

Mlsně ho sleduju, jak se nade mnou tyčí a jak si zlehka mne svý nářadí, se kterým bych si tak rád pohrával já sám.

„Kdybys mě rozvázal, tak bych ti pomohl, pane,“ nabídnu mu svý služby. Ostatně říkal něco o tom, že si musím svý oblečení vysloužit, no ne?

„Mně to takhle vyhovuje,“ zakření se – a znovu se začne nadzvedávat na kolenou… a dosedat na mě… ve zrychlujícím se tempu. Vzrušeně na něj přimhouřím oči. Nepřestává mě fascinovat, jak si majetnicky a bez ptaní vypůjčil kousek mýho těla jenom za tím účelem, aby si udělal dobře! Mně teda samozřejmě dělají ty jeho pohyby dobře taky, i když… vzhledem k tomu, že nemám dovolený se udělat…

Několikrát vzrušeně vyheknu, jak mě celá ta situace zase dovádí na okraj…, a pak zničeně vzdychnu:

„Zpomaaal…“ Nespokojeně u toho zavrtím pánví, protože nejradši bych mu samozřejmě poradil pravej opak, a sice ať přidá.

Ondra to mý zavrtění napodobí, čímž ze mě vyloudí další vyheknutí – a on to s tím svým charakteristickým posměšným zašklebením okomentuje:

„A ty se zase ztiš, nebo ti tu pusu vážně budu muset ucpat. Vhodnejch šišek je tady vokolo spousta.“

Dopřeju si pár nádechů a výdechů, abych svý vzrušení dostal pod kontrolu, a pak se na něj zaksichtím:

„To bys možná mohl – kdybys použil tu šišku, co mě tak pitomě tlačí do beder…“

Protočí na mě oči a zadrmolí něco o princezně na hrášku, ale pak se skloní a vjede mi rukou pod záda.

„Níž… a víc vlevo,“ naviguju ho, a když tu šišku konečně nahmatá a vytáhne, chvilku si ji s poťouchlým úsměvem prohlíží, než ji, naštěstí pro mě, odhodí.

„No,“ začne na mně znovu lenivě rajtovat, „teď už si doufám nemáš na co stěžovat.“

„Až tě nebudu muset zastavovat, tak to bude úplně dokonalý,“ informuju ho. „Pane,“ dodám s mrknutím.

„Seš nemožnej!“ zavrtí nade mnou hlavou, na chvilku se přestane věnovat svýmu péru, ale jenom proto, aby se rukama mohl zapřít vedle mýho těla, naklonit se až těsně ke mně – a dát mi pusu. „Tak oukej teda, můžeš se udělat,“ zašeptá mi do ucha těsně předtím, než se narovná… a rozjede tu svou jízdu naplno.

Ještě chviličku ho zvládám pozorovat, jak se u toho celej propíná v zádech a jak se jeho dlaň zkušeně věnuje jeho péru, než s hlasitým zaúpěním zavřu oči… a propadnu se do svýho vlastního světa. Do světa, ve kterým se s Ondrou uděláme oba… a taky si to oba odeřveme, protože pro těch několik vteřin je nám úplně volný, jestli nás náhodou někdo uslyší. Tahle chvíle je jenom naše.

A ve zbytku toho týdne si tuhle naši chvíli dopřejeme ještě dvakrát – oběma nám to teda přijde málo, ale zase to nechceme přehánět, aby si někdo z kluků přece jenom nevšiml naší příliš častý absence při odpoledních nebo večerních volnech… O to víc jsme na sebe natěšení, když sportovní soustředění konečně skončí. V sobotu po obědě si celou cestu zpátky do města vyměňujeme tak žhavý zprávy, že se divím, že autobus pronajatej pro náš tým jednoduše nevzplane.

‚Můžeš večer přijít ke mně, naši sice budou doma, ale to neva,‘ ukončím to naše sexy škádlení pozváním.

‚Jasne, prijdu!‘ objeví se mi na displeji odpověď. ‚Ale to si nebudu moct vybrat tu vyhru, co? Pockame, az budes mit prazdnej byt? Pozitri, bo kdy? 👀‘

‚Jo, v pondělí budou naši normálně v práci, ale s tou výhrou ještě počkej, musím si na to něco připravit. 😉 Necháme to na úterý, hm?‘

Ondra je samozřejmě zvědavej, jaký přípravy mám na mysli, ale pár slovama ho odbydu, ať si hezky počká. Během těch nekonečnejch nocí na ubytovně, kdy jsem nemohl spát, protože mě štvalo, jak je Ondra blízko mě – a zároveň děsně daleko, jsem totiž vymejšlel, čím ten prohranej striptýz nějak zpestřit… A do jedný takový drobný šílenosti jsem se nakonec rozhodl jít.

Tý přípravě obětuju pondělní odpoledne a taky teda několik stokorun ze svýho účtu, ale ničeho z toho nelituju! Teď jenom, aby se to neminulo účinkem…

„Tak se ukaž! Co sis pro mě připravil?“ zakření se na mě Ondra, když se další den kolem jedenáctý pohodlně usalaší na mý posteli. „Mimochodem, popcorn by nebyl?“

„Já ti dám popcorn!“ natáhnu se k němu a vytrhnu mu polštář zpoza zad jenom proto, abych ho s ním mohl přetáhnout.

„Heeej, nech toho!“ roztlemí se, polštář mi vyrve z rukou a zase si z něj udělá opěrku. „Se jenom ptám, ne? Když už mě čeká striptýzový představení, tak se vším všudy!“

„Prosím tě, ještě by ti ten popcorn zaskočil,“ naposledy do něj drcnu aspoň dlaněma, pak se přesunu k psacímu stolu a na notebooku pustím předpřipravenej playlist.

„No ne, vono to bude i s hudbou?“ ksichtí se.

„Už jsi někdy viděl striptýz bez hudby?“ odpovím mu otázkou.

„Už jsem viděl kde co!“ ujistí mě bez mrknutí oka.

„No, tak tohle jsi ještě neviděl!“ pronesu a napumpuju do tý věty co nejvíc sebevědomí, i když ve skutečnosti se pod tím Ondrovým zvědavým, hodnotícím pohledem zase tak sebevědomě necítím… Nakonec nad tím ale v duchu mávnu rukou. No tak co. V nejhorším si ze mě bude chvilku utahovat, ale na konci tohohle striptýzovýho čísla spolu stejně skončíme v posteli. A o nic jinýho nejde.

Zavřu oči, abych se naladil na hudbu, a začnu se zlehka pohybovat do rytmu. Zkraje jsou ty mý pohyby takový nenápadný, zkušební, ale jelikož to Ondra vůbec nijak nekomentuje, tak po chvíli ten pocit trapnosti zmizí… a nahradí ho touha si s Ondrou trošku zaflirtovat. Otevřu oči, nabodnu se na jeho zaujatej pohled… a hodím veškerý zábrany za hlavu. Všechny songy z playlistu jsou navíc mý oblíbený, a tak se naplno ponořím do hudby, a aniž bysme se s Ondrou přestali propalovat očima, vybírám z repertoárů svých tanečních kreací ty podle mě nejsmyslnější a nejvíc sexy pohyby, jakejch jsem schopnej. Rukama si jen tak jakože mimochodem přejíždím po zadku… a vjíždím pod tričko… a na způsob legendárního Michaela Jacksona si občas šáhnu i do rozkroku… A když si pak to triko jedním jediným pohybem přetáhnu přes hlavu…

„No ty vole…,“ vydechne Ondra – a může na mně oči nechat.

„Líbí?“ protáhnu vrnivě, aniž bych se přestal kroutit do rytmu.

„To teda!“ ujistí mě, a než se naděju, najednou stojí přímo přede mnou, vůbec nechápu, jak to tak rychle stihl.

Se smíchem před ním o krok ucouvnu.

„Hej, co je? Show ještě neskončila!“

„Se musím podívat zblízka…,“ přitáhne si mě za boky k sobě a donutí mě tak na chvilku přestat křepčit, zatímco očima přejíždí po mým hrudníku. „To je jako fakt skutečná kérka?“

„Ne, jenom henna,“ přiznám, dlaněma mu vklouznu pod triko a jen tak zhlehka ho hladím v pase.

„No, i tak, je to… fakt sexy,“ konečně zvedne oči od těch tmavejch ornamentů, který mi zdobí hrudník a rafinovaně obkružují bradavky – a z jeho pohledu sálá žár.

„Hele, konec přestávky, zase se vrať zpátky na místo! Ještě jsem neskončil!“ začnu ho od sebe rozesmátě odstrkovat.

„Ne? Máš podobný překvapení i na jiných místech na těle? Bych to trochu prozkoumal…“ začne couvat k posteli, ale protože mě pořád drží v pase, táhne mě s sebou.

„Ondro!“ vyvlíknu se mu a šťouchnu do něj s o něco větší silou, takže docouvá až k posteli a sedne si na ni.

„No dobře,“ kapituluje a s pobaveným povzdychem se zase opře o polštář. „Sice v tý sázce nebylo nic vo tom, že by se toho striptýzu nemohl aktivně zúčastnit i výherce, ale budiž…“

„Výherce se zúčastní druhý části tý sázky,“ mrknu na něj.

„S tím počítám,“ uculí se – a pak mi pokyne rukou, jako že můžu pokračovat.

Popravdě, zbytek striptýzu už tak neprotahuju. Jednak k tomu není důvod, protože další překvapení na jinejch místech na těle už nemám, a druhak se nemůžu dočkat, až…

„Bože, tohle se fakt nedá,“ zavrčí Ondra temně, jakmile kamsi za sebe odhodím i poslední kousek svýho oblečení, rychlostí blesku znovu vyskočí z postele – a dvěma prudkýma smýkavýma pohybama mě povalí na matraci. Jo, tak přesně tohohle jsem se nemohl dočkat!

„S tebou se ještě někdy o něco vsadím,“ zabrblám naoko nespokojeně, ve skutečnosti ale spokojeností vyloženě přetíkám.

„No co?“ sedne si na mě Ondra obkročmo a přetáhne si triko přes hlavu. „První část sázky jsi už splnil. Tak nechápu, na co si stěžuješ…“ A s těma slovama se nedočkavě skloní, věnuje mi jednu rychlou pusu – a pak se začne rtama a jazykem věnovat mýmu hrudníku.

„Poslyš, ta henna má vydržet asi deset dnů,“ vzrušeně se pod ním vrtím, „ale jestli mi to budeš takhle olizovat…“

Ondra mi nejdřív skousne pravou bradavku a chvilku za ni tahá, a teprve když mi uteče usyknutí, zvedne ke mně oči: „To se prostě nedá vydržet, je to na tobě neskutečně sexy!“

Potěšeně se na něj usměju, protože komu by takový pochvalný vyznání neudělalo dobře, že jo? Obratem mu ten kompliment vrátím: „No vidíš, to ty seš sexy i bez tetování!“

„Pitomečku,“ vyprskne smíchy, „to ty taky, vo tom žádná.“ Hned v další vteřině se ale jeho pobavenej pohled zase zamlží vzrušením: „Zvlášť, když takhle ležíš na posteli úplně celej nahej a úplně celej můj… a vydáváš k tomu ty svý nadržený zvuky…“ A s tím mi vklouzne dlaní do rozkroku a začne mě tam zlehka hladit.

Vzrušeně polknu a chvíli si tu jeho péči užívám, ale pak mu ruku ze svýho klína odtáhnu.

„Hele, a nechceš nejdřív… nemám nejdřív… splnit i tu druhou část tý sázky?“

„Tak pokud jsi na to tak natěšenej, bránit ti nebudu,“ zakření se Ondra, naposledy dráždivě olízne mý bradavky a odkulí se na postel vedle mě.

„Na tu tvou slíbenou asistenci není možný se netěšit,“ vrátím mu to zakřenění. Pak se natáhnu k nočnímu stolku, zalovím v šuplíku – a vytáhnu černej vibrátor a tubu lubrikantu.

Ondra si olízne rty, napřáhne ke mně ruku a gestem mi naznačí, ať mu obě věcičky vložím do dlaně.

„Teda, tahle výhra se mi líbí čím dál víc!“ zašklebí se na mě potěšeně. Potom si počká, až se na posteli uvelebím na zádech a roztáhnu nohy, aby si mohl doprostřed sednout na paty. Téměř zhypnotizovanej jeho pronikavým pohledem si pomalu sjedu pravačkou do rozkroku… a párkrát si přejedu dlaní přes svýho už teda pekelně nadrženýho ptáka… Ale, hmmm… nějak se nemůžu odhodlat k ničemu dalšímu. K ničemu odvážnějšímu.

„Co kdybych se přikryl peřinou?“ navrhnu.

Ondra jenom zvedne oči v sloup:

„Na to, jakej seš jindy exhibicionista, s tím najednou děsně naděláš!“

„Ts, nejsem!“ mám potřebu mu odporovat, ale Ondru můj názor momentálně nezajímá.

Místo zbytečnýho vybavování na mě přimhouří oči… a jednoduše mě vybídne:

„Prostě to rozjeď, brouku, a já se časem přidám.“

A tahle jeho pobídka… pronesená přesně tím správným tónem… a doprovozená přesně tím správným pohledem… je přesně to ono, co potřebuju, abych svýmu výherci bez rozpaků splatil i druhou část sázky.

Ondra

Sledovat Máru, jak si se sebou pohrává, je něco neuvěřitelnýho. Dostává mě to vod první vteřiny, kdy vydechne, zavře voči a začne si nejprve jen tak jemně přejíždět palcem přes žalud. Využiju toho, že mě nevidí, a chvilku na něj jen tak koukám, než mu to maličko zpříjemním a kápnu mu na rozkrok z výšky dávku lubrikantu. Usykne tím, jak ho to náhle zastudí, a vyčítavě po mně mrkne, ale pokračuje dál. Rozmatlá si ten gel po péru, začne si honit pomalu se zvyšujícím tempem a chvilkama mi věnuje neskutečně sexy zamlžený pohledy, po kterých se vždy trochu začervená předtím, než se kousne do rtu.

Miluju tyhle jeho automatický reakce. To, jak se u něj vždycky stud proplete s ještě větším vzrušením, úplně brnká na moje vlastní nádobíčko, jak kdyby ho při každým tom skousnutí rtu volíznul. Nevodolám tomu a celý tohle pokoukání si nečinně užívám docela dlouho. Vobčas při tom jen tak lehce přejedu přes svýho vlastního nadrženýho ptáka, uvězněnýho v trenkách, ale hlavně věnuju svou pozornost jemu.

Nikam nechvátá, ale v honění pokračuje bez přestávky, zatímco volnou rukou si přejíždí hladivě po břiše a potetovaným hrudníku. Je mi jasný, že tenhle malej detail má být spíš na povzbuzení mě než jeho, a taky to zabírá, jsem z něj úplně hotovej. Zbožňuju, jak se mu celý tělo lehce chvěje, a jak se všechny ty ornamenty na něm vlní. Když přemístí tuhle svou dlaň na vopuštěný koule, nevydržím to a skloním se k němu.

Nedbám na to, že u toho voblíznu tak trochu i hřbet Márovo ruky, a párkrát mu přejedu přes péro jazykem vod kořenu až k ukapávající špičce, jen abych vochutnal. Marek samozřejmě zavzdychá tak, jak to podle mě umí jenom von, a já se přesunu, abych mu dal pusu, jak to umím jenom já. Nebo jak to umíme jen my, těžko říct, přijde mi to prostě jedinečný, to, jak se to ani po začátku toho našeho chození nezměnilo. Pořád je to stejně dravý a divoký, neumíme se líbat v klidu a něžně, tak to prostě je.

Čapnu lubrikant, natřu jím poctivě vibrátor, který mezitím vodpočíval vedle mě na posteli, a vod týhle činnosti umatlanýma prstama se začnu pomalu dobývat do Markovo díry. Na původ tý hračky bych se popravdě toho mýho striptéra ve vhodný chvíli rád zeptal, abych si užil ty jeho červánky, až mi bude vodpovídat, jestli ji má a využívá už dlouho, nebo to kupoval speciálně pro tuhle příležitost, ale zatím to nechám tak.

Každopádně dneska si ten robertek užije určitě, a tak pro něj Máru chvilku pečlivě připravuju až třema prstama a vychutnávám si, že ho můžu při tom takhle nerušeně sledovat, aniž by se jakkoliv bránil nebo snažil zakrýt. Dokonce si u toho dál sám honí a podle vobčasnýho zahekání nemá daleko k vrcholu. Rozhodnu se, že mu v tom tentokrát nebudu nijak bránit, jen ať si to užije podle sebe, a tak už celkem v rychlosti pošlu na střídačku svý prsty a vyšlu do akce Markem vyvolenýho plasťáka.

Vod voka vodhaduju, že je vo trochu menší než mý vlastní nářadí, a tak trochu nadutě mě to potěší, jako že Márovi stačím… Což je dost dementní, potěšit se nad takovou hovadinou, nemám pocit nedostatečnosti, ale prostě jsem jenom člověk. Tak nějak chci být nejlepší, samozřejmě.

Jednou věcí ale vovšem i při tý největší snaze nedisponuju, a jakmile vony vibrace zapojím do hry, fakt si užívám, jak na ně Mára bouřlivě zareaguje. Celej se prohne do luku, zalapá po dechu a svý péro náhle pustí, jak kdyby se vo něj popálil. Nějakou dobu voba vyčkáváme, nechám to v něm na nízkej výkon bez pohybu a čekám, zatímco se Marek divoce vydýchává, než se znovu uchopí a začne pomaličku přejíždět dlaní nahoru a dolů.

Nic jsem mu tentokrát nezakázal, a původně jsem to ani neměl v plánu, ale zjevně se nechce udělat jen tak na začátku, taky se mu líbí, jak tu přede mnou leží rozcapenej a jak ho sleduju a zkoumám, jen ať si zkusí tvrdit, že ne! Zlomyslně se usměju a vezmu to jako takovou challenge, za jak dlouho mu tu snahu vo výdrž dokážu spolu s tou hračkou přerušit.

„Ruce nad hlavu, chci tě zkusit udělat jenom s tímhle,“ vymíním si a sleduju, jak to s kradmým pohledem váhavě vyplní.

Začnu s tou věcí teda pomalu pohybovat za stále se zvyšujícího tempa a vrnění a vopravdu se snažím, aby do Márovo zadku narážela v co nejlepším úhlu a dráždila to správný místo. Využívám u toho všechny svý znalosti anatomie, který jsem kdy na tohle téma nasbíral, jak vod sebe samýho, tak i z internetu, a soustředím se jako nikdy.

Jenže i tak nejsem žádná pornohvězda, nebo Marek není na tohle dráždění tak citlivej, protože to netrvá pár sekund jako v nějakým péčku, ale je to docela dlouhej čas plnej Markovo sténání, zatínání prstů do polštáře a pevně sevřených víček. Musím se fakt extra snažit, vocucávat mu chvilkama bradavky a zahryzávat se do krku, než ho to konečně semele, a já se na poslední chvíli vopět nakloním a nechám ho, aby se mi vystříkal do pusy. Je to prostě příliš lákavý.

Celým mým tělem protýká nadrženost na tu nejvyšší míru, když ho vokamžik nato svou vahou lehce zalehnu, nechám naše rty propojit se a jazykem mu vsunu trochu jeho mrdky do pusy. Sjede mi hned dlaní za krk a pevně si mě přitáhne, jako by chtěl ze mě všechnu tu šťávu vymačkat.

„Tak co, bylo to plnění tak náročný?“ zeptám se po chvíli.

„Hmm,“ zavrní, šibalsky se pousměje a následně vjede dlaní do mých boxerek „no v týhle podobě nebylo – protože ve výsledku se to od toho, o co jsme se původně vsadili, docela lišilo… Ale doufám, že mě teď necháš tu hračku použít i na tobě. Protože mě faaakt láká zkusit tě taky udělat jenom s ní. Zní to jako super výzva – o co, že se mi to povede rychlejc?“

„Ty seš nezmar, fakt. Nestačilo ti to? Navíc, jak bys to chtěl asi tak měřit? Jsem byl z toho tvýho sténání tak mimo, že nemám vůbec přehled, jestli to byla minuta, nebo hodina, ty pako.“

„Hodina, když to chceš vědět! No ale dobře, tak třeba bych to mohl zkusit jen tak…?“

„To ty můžeš vždycky,“ usměju se a znovu se s ním propojím v dlouhým vykousnutí. Protože to von fakticky může. Zkoušet cokoliv chce, ať už sázka, nebo ne. Pokaždý to s ním stojí za to. A nejspíš nikdy mě to nepřestane bavit testovat.