Fotbaliáda – Nové hřiště

Ondra

Spokojeně si spím a zdá se mi vo Markovi, když si uvědomím, že se ty mý nadrbaný sny začínají stávat čím dál víc realitou. V mým rozkroku cítím příjemný vlhký teplo a moje ranní erekce je podle všeho právě pečlivě vopečovávaná.

Potěšeně zabručím a vjedu pomalu rukou do Markovo vlasů, než povotevřu voči a rozhlídnu se po jeho ranním sluníčkem vosvícený ložnici. Vlastně ne. Po naší ložnici, protože tohle je první voficiální den, kdy už nebydlím nikde jinde!

Můj služební přesun do Prahy trval jen necelý dva měsíce, a tak jsem si sem celou tu dobu postupně vozil věci, kdykoliv jsem měl volno víc dní za sebou. Samozřejmě hlavně kvůli Markovi, bylo fajn moct ho vidět aspoň večer, když ty mý volný dny vobčas vycházely uprostřed týdne a von musel být v práci. Ale taky kvůli tomu, že jsem se snažil co nejvíc si projezdit a prochodit Prahu, abych nebyl na novým pracovišti za úplnýho blbce, až nastoupím. Překvapivě se v bytě nenacházela kočka ani jedna. Jenom několik pavouků, který měli nejspíš malý impérium někde ve stoupačkách.

S Márou to je už od toho našeho setkání po letech celou dobu skvělý. Voba se nejspíš snažíme po té mnohaleté pauze maximálně sladit a mám za to, že jsme už trhli nějakej náš vosobní rekord v tom, jak dlouho jsme se zvládli nepohádat. Kdyby mi to někdo před těma čtyřma rokama vykládal, nevěřil bych mu. Víme nejspíš voba, že to tak nebude napořád, ale to je právě to, teď hlavně tak nějak víme, že to není konec světa, když se kousnem, že spolu chceme být.

Začínám sám sobě znít jako šílenec… To, co chci říct, je, že naše dynamika nikdy nebyla klidná a ani být dlouhodobě nemůže. Jenže zatímco jako puberťák jsem na tom pořád hledal mouchy a možná si i vobčas říkal, že by to tak přece nemělo být, pořád se dohadovat, dneska už vím, že má. Pro nás konkrétně ano. I když to v tu chvíli nenávidím, tak celkově miluju, jak to ze mě Marek tahá. Jak moc nad ním chci mít ve všem navrch a zároveň vím sám v sobě, že nikdy mít stoprocentně nebudu. A to je zatraceně mnohem vzácnější, než jsem si kdy myslel – najít někoho, kdo tohle chce taky. Kdo nehledá klidnou harmonii, ale harmonii v chaosu.

„Máro…,“ zachraptím vydrážděně takovým tím ranním nerozmluveným hlasem a za vlasy ho zatahám tak, abych ty jeho přírazy hlavou trochu zrychlil. A von se nechá. Tak jako vždycky, když mu dám najevo kontrolu nad situací, hned cítím, jak se začne snažit víc a vzrušeně vzdychne. Nechám ho, aby mě ve stále zvyšujícím se tempu dráždil, a fakt si to vychutnávám, ale nedokážu to vydržet dlouho. Lepší budíček jsem si nemohl přát, po ránu jsem nadrbanej tak, že bych mohl ptákem nejspíš rozbíjet skálu. Přidržím mu vlasy a užiju si ten známej pocit, kdy mě vycucává až úplně do sucha a pak jazykem vočišťuje. Neskutečný, jak moc mu to jde!

Pořád jsem se ještě nedostal z toho šoku, že před pouhýma dvěma měsícema byl Marek jen vzpomínkou. Tou nejlepší a zároveň nejhorší, protože bylo zatraceně nedosažitelný najít někoho, s kým bych cítil tohle všechno, co mi u něj přijde tak přirozený jako dýchání. A teď nemyslím jen ten sex. V tom jsme do sebe vždycky zapadali… Myslím právě i to, co mnou protýká, když se vode mě vodtáhne a zadívá se mi do vočí. Nikdy jsem nepřišel na to, jak to dělá. Jak to, že se ve mně s ním všechno tak bouří? A teď je zničehonic zase tady. V naší společný posteli.

Usměju se na něj a přitáhnu si ho k sobě pro pusu. Pořád z něj cítím sám sebe a líbí se mi to, taková sexy připomínka. Ještě chvilku se vykusujeme, ale pak už se bez meškání začnu přesouvat hlavou směrem dolů a tu službičku pusou mu pořádně voplatím. Netrvá to dlouho a Márovo vzdechy mi rozvibrují celý tělo.

Na nový místo nastupuju až k prvnímu, takže mě čekají ještě celý čtyři dny volna na aklimatizaci, a navíc je neděle, takže si můžu Máru užít celej den pro sebe. Nechvátáme teda nikam a máme ráno jak vystřižený z nějaký romanťárny. Ležérní tempíčko, při kterým z muchlování v posteli přejdeme rovnou k dělání voběda. Což si užívám dvojnásob, protože konečně můžu vzdát svý marný pokusy si usmolit něco poživatelnýho a kochám se téměř mlčky vod barovýho pultu výhledem na Máru, kterýmu to jen ve volných teplákách hrozně sekne. Fajn, ten voděv je absolutně nepraktickej. Sám bych bez trička do vaření čehokoliv teplýho nešel, ale je mi jasný, že to by si ten provokatér nevodpustil, dělat mi show, když si užíváme tuhle líbánkovo-nehádavou fázi.

Rozhodně na mě tahle jeho předváděčka funguje. Stojí mě veškerou mou vůli, abych k němu nedošel a na místě ho nevohnul, když sleduju jeho zadek, zatímco Mára šmátrá v dolní skříňce. Ale to bysme z toho voběda moc neměli. Nemůžu z něj prostě spustit voči, a tak si nejde nevšimnout, jak ty jeho často vyhledají ty mý. Že se skoro pokaždý kousne do rtu a uhne pohledem nervózně jinam, což je u něj vobzvlášť nevobvyklý, a tak se na něj po chvíli místo toho připitomělýho úsměvu začnu mračit. Sice jsem se nastěhoval, ale pořád je mezi náma toho spoustu k řešení, a tak se začínám pomalu děsit, s jakou jobovkou přijde.

„Děje se něco?“ zeptám se nakonec nejistě, když už konečně vypne všechny plotýnky a já si ho tak můžu k sobě přitáhnout a začít ten jeho sexy zadek mačkat v dlaních.

„Mhmm…,“ zavrní spokojeně. „Ne, jenom… Uvažuju, že bysme se třeba zas mohli o něco vsadit.“

„Ježiši, Marku, já tě zbiju! Já se bál, že se něco děje!“

„No… tak třeba bys mě zbít mohl, když vyhraješ,“ zakření se na mě a při těch slovech se mu tak sebevědomě zablýskne ve vočích, jako to umí jenom von. Jako by si kdykoliv, kdy má v něčem jasnou roli dole, byl nejjistější na světě. Jako by to totálně řídil.

Ne, vopravdu nejsem v šoku z toho vyřčenýho návrhu, Mára byl vždycky v sexu vo krok dál než já, a co jsme se k sobě vrátili, všímám si, že je v těchhle věcech ještě vo několik levlů vejš. Kdykoliv byl za ty poslední dva měsíce nade mnou, byl mnohem vodvážnější, než co si pamatuju. Nedal mi to vůbec snadno a i mě vobčas plácnul přes zadek, což byla pro mě docela novinka. Nedá se říct, že by mi to vadilo, líbí se mi, když vobčas převezme kontrolu a vede si to podle sebe, ale pokud se chce vo něco takovýho vsázet, měl bych asi zjistit, jak vážně to myslí.

Pozdvihnu nad ním teda vobočí:

„A jak by sis to jako představoval?“

„Tak třeba že ten, kdo prohraje, by mohl od výherce dostat na zadek. Třeba pravítkem.“

„Až tak?“ podivím se, ale momentálně mi to pomalu přestává myslet, protože se Mára během toho svýho líčení přitiskl svými rty na můj krk a snaží se mě tam podle všeho slízat a vokousat jako lízátko, zatímco mi dlaní prozkoumává přes kraťasy rozkrok. „Uff…,“ vypustím ze sebe vzdech, co se mi samovolně vyloudí z pusy, a pokusím se Máru vod sebe trochu vodstrčit, což je asi poprvý v mým životě. Dobře totiž vím, co dělá, snaží se mě na tu jeho představu nabudit, ale já mu na to nechci jenom tak bez rozmyslu v nadrženosti kývnout.

Moje pudy jsou ale podle všeho silnější. Protože dřív, než by ho ta moje racionální část dokázala vodklidit do přiměřený vzdálenosti, abych se mohl zamyslet, ta nadrbaná si Marka napůl automaticky votočí a vohne přes ten barovej pult, co mám při ruce. To by tak bylo k tomu mýmu vodhodlání dát si v klidu ten voběd. Na nic nečekám a složím mu ruce na záda, jednou dlaní mu je přichytím a druhou mám krásně volnou k prozkoumávání toho, co mě tu už jakou dobu láká k nevydržení.

Stáhnu mu volnou rukou kalhoty, pod kterýma už nic nemá, a tak mu můžu rovnou začít promačkávat koule a půlky. Teprve pak zkusím načnout to, co nadhodil. Teď, když mám situaci pod kontrolou, nějak se mi nad tím vším přemýšlí mnohem líp.

„Hele, ty sázkaři, jestli chceš, abych byl na tebe tvrdší, tak to přece stačí říct. Nemusíme se kvůli tomu sázet. Vostatně už jsem ti párkrát sliboval, že ti nařežu, jestli mě nepřestaneš neustále tak dráždit.“

„Ehhh…,“ vydechne namáhavě, protože mu právě varlata vopečovávám docela silně, abych dodal důraz svým slovům. „Tak jasně, že ti to můžu říct, jenže… Já chci taky někdy mít možnost něco vyhrát! Zvlášť teď, když je to v podstatě jedinej způsob, jak nad tím tvým nechutně namakaným policajtským já mít aspoň občas trochu navrch…“

Protočím nad ním voči, i když to nevidí. Fakt, přes čtyři roky jsme se neviděli a von se furt chová jak teenager. Voba se tak chováme, protože si zjevně neumíme jen tak říct větu ‚dneska seš nahoře ty‘ nebo něco na ten způsob. Jak to jen lidi, co nemaj pevnou roli, normálně dělaj? Je pravda, že za ty dva měsíce si Marek to svý místo nade mnou vydobyl jen párkrát a pokaždý mě nějak vochcal. Přeprat mě už dneska asi nedokáže, i když se vo to docela často snaží. Musím si to sám pro sebe v duchu zaznamenat – že bych ho měl někdy nechat i jen tak.

„Jenže já asi nevím, jestli to chci… U tohohle, víš… Prostě… Fakt by se mi nelíbilo prohrát,“ přiznám, protože si vzpomenu, jak jsem to po něm právě před těmi lety chtěl, aby něco takovýho přiznal. A jelikož už jsem ze sebe tu těžkou část vypustil, uvolním Márovo ruce, votočím si ho za pas do stoje k sobě a zadívám se mu do vočí.

„Nelíbilo?“ zvážní hned. „No tak to se o to určitě nevsázej! Ale tak… Ale tak… Třeba bysme to teda mohli pro jednou pojmout trochu jinak. Když já vyhraju, tak mi splníš mý tajný přání a dáš mi na zadek. A když vyhraješ ty… No? Co bys rád? Ty žádný tajný přání nemáš?“

Zakřením se na něj za to jeho ‚tajný přání‘, pořád si nedokážu úplně představit, že něco takovýho zpraktikuju, ale nebojím se toho, popravdě mám pocit, že Mára ve mně dokáže vyvolat touhu skoro po čemkoliv. Nevodolám, přitáhnu si ho k sobě a začnu ho ožužlávat na krku, mezitím co nahlas přemýšlím.

„Dobře, taková nabídka by šla, jenže já bych řekl, že už jsem všechny ty svý ‚tajný přání‘ zažil… Nepřekvapivě všechny s tebou,“ vodtáhnu se, abych se na něj mohl usmát a líbnout ho krátce na rty. „Ale tak snad by nevadilo si něco trochu zvopakovat… Mně se vždycky hrozně líbilo, když jsi prohrál a mohl jsem si tě jednou za čas vychutnat bez toho, abys mi to každých pár minut zkoušel převrátit, víš. Takže to bych chtěl, tentokrát já svých čtyřiadvacet hodin, kdy mě budeš na slovo poslouchat.“

Zablýskne se mu ve vočích – a hned je vidět, jak mu to v hlavě zase šrotuje:

„No ale to teda…, to by pak pro mě skoro nebyl žádnej rozdíl, jestli bych vyhrál, nebo prohrál, víš – v obou případech bych musel bejt ten poslušnej, i když by se mi to samozřejmě líbilo, ne že ne, jenže přece jenom… Tak co teda, že když vyhraju já, tak ty budeš dvacet čtyři hodin jenom můj? Bez remcání a bez odmlouvání? A já slibuju, že pravítkem ti teda v rámci toho nenaplácám… Asi…“

„Já ti dám takový asi,“ zavyhrožuju si, ale navzdory tomu ho políbím.

Pravda, že o tohle jsme se teda vůbec sázet nemuseli a mohli jsme si to rovnou splnit, ale to by zas nebyla taková zábava a je fakt, že ať už se vsadíme vo cokoliv, rozhodně to nehodlám prohrát. Tohle si vyžere!

„Sázku máš?“ zeptám se nakonec.

„No, napadlo mě, že bysme mohli zítra zajít dopoledne do sauny. Mají tam takovou pěknou, extra horkou a…“

„Tak na to zapomeň. Jsem v sauně nikdy nebyl, ale už teď se toho děsím!“

„Ale! Tak vida, vyhrál jsem už teď – konečně jsem narazil na něco, co pan nadporučík nedává!“ zachichotá se a já bych ho nejradši propálil. Dobře ví, jak mě účinně vyprovokovat.

„Tak jak chceš,“ zavrčím a přitáhnu si ho pevně k sobě tak, aby se mi nemohl z náruče ani hnout. Momentálně mám děsnou chuť ukázat mu, kam patří. „Ale počítej s tím, že za tohle ti ten zadek zmaluju, ať prohraješ, nebo ne. Protože tohle je pěkně podlý,“ slíbím mu, ale sám vlastně v tý chvíli nevím, nakolik je to výhružka a nakolik to myslím vážně. Prostě si ho jen přitáhnu pro pusu dřív, než to mý tělo nevydrží a znovu ho vo ten pult vohne.

Marek

Do mýho oblíbenýho saunovýho světa spolu vyrazíme hned v pondělí dopoledne. V práci si nahlásím sick day – no co, ještě nikdy za celou dobu, co jsem tu zaměstnanej, jsem tenhle bonus nevyužil, a teď se mi to hodí, když má Ondra ještě tři dny volno, než se bude muset hlásit na služebně! Nenápadně k němu stočím oči a usměju se při vzpomínce, jak mu to v tý jeho uniformě sekne, a zároveň při představě, že když teď zase začne chodit do práce, uvidím ho v tom jeho sexy pracovním úboru častějc…

„Co se křeníš?“ všimne si Ondra mýho nenápadnýho pohledu.

„Nic,“ pokrčím rameny, „prostě se těším!“ Na co konkrétně, to si nechám pro sebe.

„To se teda těš!“ zatváří se temně, ale v očích mu taky natěšeně jiskří. „Protože dneska vyhraju, zítra si svou výhru vyberu – a ve středu se z toho budeš celej den pod mým dohledem kurýrovat! Skoro to vypadá, že ti ani všechny tvoje volna nebudou stačit!“

„Ještě chvilku pokračuj – a rovnou dám výpověď, abych mohl v tý tvý přísný péči zůstat napořád! Zní mi to o dost líp než náplň mý práce,“ zamrkám na něj a on nade mnou jenom s odevzdaným úsměvem zavrtí hlavou.

Poté, co za nás zatáhnu vstupný, svlíkneme se v šatně do naha a uvážeme si kolem pasu prostěradla, Ondru celým saunovým světem provedu, aby se v pro něj neznámých prostorách trochu rozkoukal a zorientoval.

„Tady se mi líbí asi nejvíc,“ zakotví nakonec u baru, rovnou se tam usadí a u obsluhujícího kluka si objedná bezednou sklenici domácí limonády. „Ale klidně už si do nějaké té sauny běž, a až to tady dopiju, tak si tě někde najdu,“ zašťuří se na mě poťouchle.

Nakloním se k němu:

„Jestli chceš mít aspoň malou šanci vyhrát, tak půjdeš se mnou. Ať se stihneš trošku aklimatizovat, než pak na závěr dáme to soutěžní kolo…“ Pak se zase narovnám, usměju se na toho kluka, kterej před Ondru zrovna staví sklenici se světle zeleným nápojem, a pozdravím ho: „Čau, Tome! Prosím tě, šoupni mi taky jednu, jo?“

„Jé, ahoj, Marku!“ věnuje mi Tomáš rozzářenej úsměv. „Dneska máme ale jenom okurkovou, ta ti minule moc nejela… Malinová bude zase zítra.“

„To neva,“ mávnu nonšalantně rukou, „dneska je skvělej den, nějaká limoška mi ho nepokazí! A co ty takhle při pondělku, máš se?“

„Na rozdíl od tebe pracovně, takže…,“ pokrčí Tom rameny, jako kdyby další slova nebylo třeba dodávat, a otočí se ke mně zády, aby mi mohl taky načepovat pití.

Využiju toho, sklopím oči k Ondrovi a téměř šeptem se zeptám:

„Takže co? Jdeme? Nebo si mám sednout a chvilku pokecáme?“

Ondra ze svý barový stoličky seskočí skoro dřív, než tu otázku stihnu položit celou.

„Jdeme! Musím se přece aklimatizovat, jsi říkal!“

V duchu si sám se sebou plácnu high five – tušil jsem, že možnost číslo jedna, a sice zůstat tu a kecat ve třech, si Ondra nevybere!

„Tome, tak zatím čau a pozdravuj Leoše, jestli se uvidíte!“ zavolám na Toma ještě a pak už následuju Ondrovy široký záda mizející za rohem.

„Zdá se, že tu máš plno známejch… Tak proto sem tak rád chodíš?!“ probodne mě Ondra pohledem, když si do úložnýho boxíku před bylinkovou saunou odkládáme pití a ručníky.

„Mám plno známých všude možně, ne jenom v týhle sauně,“ poopravím ho. Pak nakouknu do heřmánkem provoněný a příjemně vytopený místnosti, a když zjistím, že v ní nikdo není, potěšeným gestem Ondru vyzvu, ať jde za mnou. Tušil jsem, že v pondělí dopoledne tady moc lidí nebude, ale že by se nám mohlo poštěstit mít i nějakou saunu jenom sami pro sebe, v to jsem moc nedoufal…

Spokojeně si zaberu místo přímo naproti závěsný misce s bylinkama, a když si Ondra sedne vedle mě, chci využít toho nečekanýho soukromí a dát mu pusu, ale Ondra má momentálně v hlavě úplně jiný věci než případný šmajchlování.

„Známejch – nebo bývalejch?“ zeptá se mě totiž, a když se mu zadívám do očí, tak i v tom přítmí, který tady panuje, vidím, že tentokrát se mu v nich nijak pobaveně neblýská.

Užuž mám chuť se ho trochu podrážděně zeptat, co blbne – proč má zrovna teď potřebu řešit zrovna tohle? Ale pak mi něco dojde. A sice to, že kdyby byla situace opačná, já se nastěhoval za ním – a on mě vodil do míst, kde by se s ním čile vybavovali a viseli na něm očima pro mě cizí kluci, tak by mi asi taky hlavou protíkaly podobný úvahy… Že jako jestli náhodou spolu něco neměli a co přesně spolu měli a proč se případně rozešli a…

A tak to svý podráždění šmahem spolknu a věnuju Ondrovi uklidňující úsměv.

„Neboj, mezi svý bývalý bych tě netahal,“ ujistím ho. „Ostatně, já sám taky nemám potřebu se pohybovat v místech, kde bych na ně mohl narazit, takže… Můžeš tady tohle svý žárlivý já zase nechat hezky spinkat,“ několikrát ho zlehka bodnu ukazováčkem do hrudníku. Do levý části hrudníku. Do místa, kde asi každej máme schovanej svůj vlastní kousek našeho žárlivýho já.

„Já náhodou vůbec nežárlím,“ zavrčí Ondra, chytne mě za zápěstí, abych ho už napopátý do toho hrudníku píchnout nemohl – a rovnou si mě přitáhne těsně k sobě, aby mě mohl chtivě a dravě políbit. A taky teda pěkně majetnicky, když už jsme u toho. „Jsem jenom zvědavej,“ vyšeptá mi do vzrušením i tím okolo panujícím teplem rozpálený tváře.

„Klidně buď,“ vytrhnu se z jeho objetí, abych se mu mohl podívat do očí. „Nehodlám před tebou nic tajit, takže se mě ptej, na co potřebuješ… Ale nechceš to nechat na jindy? Dneska si to pojď pořádně užít, když už máme oba volno, hm? Tak co tady na to říkáš? Nic strašnýho, ne? Ještě nejsi ani trochu zpocenej, říkal jsem ti, že tahle bylinková sauna je slabá… Nechceš zkusit tu vedlejší?“

A Ondra se rychle přeladí, všechny případný starosti hodí za hlavu a nechá mě, ať mu udělám průvodce jednotlivýma typama saun. A já se musím přiznat, že si tu roli průvodce dost užívám – často se mi povede vyhmátnout saunu, ve který je třeba jenom pár dalších lidí, ti po pár minutách odejdou… a já se pak můžu na Ondru vrhnout a můžu z něj slízávat ten jeho voňavej pot, kterej mu mezitím stihne oblepit kůži…

„Tak si říkám, že v rámci kompletního zážitku bysme ještě měli jít do toho ledovýho bazénku,“ navrhne Ondra asi za hodinu, když vylezeme z už čtvrtý, tentokrát tropický sauny.

„Nooo,“ podrbu se ve vlasech a celej se z tý představy už dopředu ošiju, „tak dobře, ale jenom na chvilku…“

„Jakýpak na chvilku?“ hupsne Ondra do tý ochlazovací nádrže jakoby nic, a když vidí, jak pomalu a neochotně k němu po těch schůdkách lezu, neváhá ke mně natáhnout ruku a tu mou chůzi trochu popohnat. „Někde jsem četl, že aby mělo to saunování pořádnej efekt, měl by tu člověk zůstat ponořenej aspoň tři minuty!“

„Cože?“ vyjeknu nevěřícně, i když možná za ten vyšší tón mýho hlasu může ta ledová voda, co se mi okamžitě štiplavě zakousne do těla. „To sis spletl, určitě tam psali tři vteřiny!“

„Určitě ne,“ ujistí mě Ondra s úšklebkem, popostrčí mě do rohu toho minibazénku – a svým tělem mi zatarasí cestu ven. Přidřepne si, aby mu hladina vody sahala až ke krku, vezme mě za pas a stáhne si mě do náručí, což je na jednu stranu příjemný, jenže zároveň mi tak zabrání se zvednout a dostat aspoň horní polovinu těla z dosahu tý mrazivý tekutiny…

„Někdo sem přijde,“ varuju ho – nebo si to možná spíš zapřeju.

„Určitě ne,“ prohodí znovu samolibě a dál se na mě usmívá tak spokojeně, jako kdyby ta voda byla vyhřátá na příjemných osmadvacet stupňů. „A jenom hezky drž! Ber to jako takovej trénink. Protože příště se vsadíme přesně vo tohle. Kdo dýl vydrží v týhle ledový vodě.“

„Tak v tom případě se teda vrátíme zpátky k mýmu původnímu návrhu, a sice že kdo prohraje, ten dostane na zadek pravítkem,“ uculím se na něj. „A teď už mě pusť!“ zkusím se mu vyškubnout.

Moje trhnutí s ním ani nehne.

„Ještě to není ani minuta,“ informuje mě. „To za prvý.“

„Hmm, a mám chtít vědět, co je za druhý?“ přeptám se a vší silou se snažím potlačit to, jak mi začínají jektat zuby.

„Seš děsně sexy, když máš takhle ztvrdlý bradavky,“ uculí se na mě uličnicky.

Oči mi automaticky sklouznou na jeho hrudník a zjistím, že na tom něco je, ale stejně se ohradím:

„Jenže jiný části mýho těla už tak sexy nejsou! Jestli mě hned nepustíš, tak ho budu mít tak scvrklýho, že si večer nebudeš mít s čím hrát!“

Ondra vybuchne smíchy.

„Tak to si asi budu muset najít jiný části těla, s kterýma si pohraju!“ Navzdory svýmu tvrzení se ale přece jenom zvedne, přestane mě drtit v pevným sevření a místo toho mě za ruku vyvede z bazénku ven. A mý tělo na to, že už je konečně z tý ledárny venku, zareaguje po svým – začne jím probublávat nejenom úleva a nálož endorfinů, ale taky nadrženost, protože si to Ondrou nadhozený hraní s jinýma částma mýho těla umím živě představit!

„Hele, tak co kdybysme si teď zalezli na čtvrt hodiny do odpočívárny – a pak si teda dáme to soutěžní kolo?“ navrhuju, zatímco se v rychlosti balím do prostěradla.

Ondra mě probodne poťouchlým pohledem:

„Už se nemůžeš dočkat, až prohraješ?“

Užuž mu chci odporovat, že já určitě nebudu tím, kdo prohraje, ale nakonec tu svou odpověď přehodnotím tak, aby byla… výstižnější:

„Vlastně se těším na obojí stejně. Protože i jestli prohraju, i jestli vyhraju, tak si to každopádně užiju.“

„To já samozřejmě taky,“ ujistí mě Ondra ještě – a s mnohoznačným ušklíbnutím vyrazí k boxíkům pro pití.

Ondra

„To je tak nefér! Jak to, že ty máš svých čtyřiadvacet hodin mý poslušnosti už podruhý a já furt nic?!“ nadávám tak napůl dovopravdy, protože to, co jsem řekl prve v sauně, platí, samozřejmě mi nevadí, že jsem prohrál. Jenže stejně bych si ho jednou přál takhle v kuse vychutnat. Bohužel v tý sauně se to fakt nedalo a Marek se přitom tvářil, jako by to tam byla úplná pohodička.

„No to jsem zvědavej, kolik hodin tvý poslušnosti budu mít ve skutečnosti! Pokaždý, když jsem nad tebou v minulosti vyhrál, tak jsi to dřív nebo pozdějc zkusil nějak přetočit, nebo mě nějak očurat… Nebo tak něco,“ tlemí se Mára, sotva vejdeme k nám do bytu. Pořád jsem si na to, že je to ´k nám´, úplně nezvyknul, ale pokaždý mě ta myšlenka potěší. „Bych se s tebou úplně klidně mohl teď vsadit o to, že jestli mě vydržíš celou dobu poslouchat, tak ti ten vytouženej den nade mnou věnuju. Ale bohužel pro mě se obávám, že mít tě pod palcem dva dny v kuse, poté, co bys zaručeně prohrál, by byla moje smrt. A tvoje vlastně taky.“

„Si nějak fandíš,“ vodtuším, ale do týhle sázky se fakt nehrnu. Dobře vím, že by vyhrál, nemám prostě takovou pokornou povahu jako von a Mára zná ty správný tlačítka ve mně, po jejichž stisknutí vyletím, ať se snažím hlídat sebevíc.

„Mám pravdu, co? Přiznej to!“ provokuje mě, a tak ho radši rychle začnu líbat, aby na to zapomněl.

Ještě chvilku se ze mě mezi nádechy snaží vydolovat doznání, ale nakonec to vzdá, přitiskne se ke mně a nechá to mezi náma probíjet energií. V duchu poděkuju těm saunařům, že má to jejich moderní zázemíčko k dispozici i soukromou VIP koupelničku, a tak se teď nemusíme zdržovat a můžeme se začít pohybovat bytem rovnou směrem k posteli.

Je to teda dost krkolomný, ne jako v bijácích, ale to mě vod tohohle počínání nikdy nevodradí, miluju to. S ním mě baví i to, jak se skoro pokaždý srazíme aspoň jednou zubama anebo si narazím záda vo futra, jako se mi to stane i teď. To jiskření v Márovo vočích mi to pokaždý vynahradí a stojí to za to. Zastavíme se až těsně před postelí, Marek se vodtáhne a přejede mě pohledem.

„Svlíkni se,“ přikáže si a tváří se u toho, jako by měl druhý Vánoce.

Protočím nad ním za to voči, ale poslechnu. Pomalým tempem si přetáhnu tričko přes hlavu a zbytek voblečení na sebe nenechá dlouho čekat. Už svlečenej ještě sáhnu na hodinky a nastavím na nich časovač, nad čímž nezapomene protočit voči zas von, a já se zasměju.

„Tak jestli jsi konečně ready, mohl by ses uráčit a lehnout si na postel?“

„Tvý přání je mi rozkazem,“ zasalutuju mu s úšklebkem a hned splním ten jeho požadavek.

„No ještě taky aby ne!“

Celou dobu se usmívá, ale už to nezdržuje, vyhoupne se nade mě a začne mě zas líbat, což je teda naprosto úžasný, a pokud by to hodlal dělat celých těch dvacet čtyři hodin, tak bych rozhodně nebyl proti. Vydrží mu to ale bohužel jenom chvilku, sotva se dostatečně navnadím na tuhle jeho láskyplnou ukázku, natáhne se k nočnímu stolku a vytáhne pouta. Jsou to ty jeho, který jsou kožený a teda mnohem pohodlnější než ty moje kovový, a mě při tom naprosto asexuálně napadne, že bysme ty hračky měli nějak vytřídit. Protože sesypaný takhle dohromady z našich voddělených, ale i těch společných let, jich máme zbytečně moc. I já sám jsem jich měl moc, vím to, jsem na tyhle věci prostě moc ulítlej.

Markovi ale jeho momentální repertoár náčiní podle všeho vůbec nevadí a taky se nejspíš nehodlá držet zpátky. Páč jakmile mi připoutá ruce k sobě kolem příčky pelesti a nacpe polštář pod hlavu, abych si tu jeho péči vychutnal i po vizuální stránce, vytáhne jeden menší vibrátor a spolu s lubrikantem se mi usadí mezi nohy. Potutelně se usměje a skloní hlavu, aby mohl vzít mýho natěšenýho ptáka do pusy. Tomu se to samozřejmě líbí moc, a tak se Markovi takřka ihned předvede v plný parádě. Ten zpropadenej provokatér se na to jen zálibně usměje, přestane mě kouřit, aby mi mohl pořádně pokrčit nohy, a hned v další chvíli ucítím jeho jazyk mnohem níž než předtím.

Málem si rozmlátím hlavu vo pelest, jak to se mnou škubne, když do mě najednou Markovo jazyk zajede, a já mu na to vodpovím tak hlasitým vyheknutím, že mě museli slyšet až někde na ulici. Kurva, tohle mě dostává tak šíleně moc, že jsem na hraně už snad během minuty.

„Sakra, Marku…,“ vyvzdychám ze sebe vzrušeně, jakmile mi dlaněma pevně sevře vobě stehna, a ani nevím, co jsem chtěl říct. Asi jsem jen potřeboval svý tělo ujistit, že je to fakt von, kdo mi tyhle slastný pocity způsobuje, protože voči, ty už mám zavřený dávno.

„Ano, Ondro?“ vodtáhne se vode mě, svůj jazyk ve mně nahradí špičkou prstu a zadívá se na mě tak nevinně, jak kdybych ho rušil vod rozečtený knížky, a ne mě právě teď dráždil k nepříčetnosti.

„Zatraceně doufám, že tentokrát nemáš v plánu mě nenechat udělat, protože to už bych tě fakt přizabil,“ vzpomenu si najednou a v duchu mě z toho přepadne taková menší panika, protože už teď jsem si jistej, že bych se z toho zbláznil. Za ty dva měsíce, co jsme zpátky spolu, mi přijde, jak kdyby se moje tělo snažilo dohnat všechny ty vorgasmy, který jsme spolu za ty roky neměli, a automaticky se mi staví snad už jen z myšlenky na Máru.

„Hmm… Ne, to by nebyla taková sranda, kdybych se opakoval,“ zazubí se na mě, „ale nechám tě o každej orgasmus pěkně poprosit. Myslím, že bych si to zasloužil jako kompenzaci, když už se kvůli tobě budu ulejvat z práce hned dva dny.“

„Ty by sis zasloužil něco úplně jinýho,“ zavrčím na něj trochu, protože prosit ho se mi fakt nechce. Na druhou stranu ale dobře vím, že to za chvíli udělám, pokud na tom bude trvat. Už teď bych totiž chtěl to uvolnění fakt moc.

„Jo, no, samý pěkný věci!“ zasměje se krátce a hned nato ucítím na svým vstupu dávku lubrikantu, kterým mě začne za pomoci prstů promazávat.

Nevodolám, znovu zavřu voči a spokojeně zabručím. Ta jeho ruční péče se mi líbí moc. Nedráždí mě takhle ale dlouho, sotva se trochu uvolním, už ucítím, jak se do mě tlačí ten vibrátor a jak na něm vokamžitě zapne pořádně výkonný vibrace. Zprudka vzdychnu a propadnu se do toho skvělýho pocitu, když se blížíte pomalým tempem a tý scéně nechybí absolutně nic. Zahýbu pánví lehce do vzduchu, jak se snažím Marka povzbudit, aby pokračoval v mým volizování na těch správných místech, a von to taky po chvíli vyslyší. Rozhýbe ten kolík ve mně a k tomu mi začne úplně fantasticky sát žalud.

Jsem na hraně dřív, než bych napočítal do desíti, a protože se začne hned vodtahovat, poslechnu to jeho přání a spustím:

„Prosím Máro… Ty vole, Máro, fakt prosím!“

Povotevřu voči, a tak vidím ten jeho pobavenej úsměv, když ze sebe v rychlosti strhává voblečení a hází ho na kopici, a taky cítím to, jak mý tělo vopouští ta hračka, aby ji mohl nahradit von sám. Když do mě konečně vstoupí, je to pořádně intenzivní, rychlý, a já ihned musím pevně sevřít rukama pelest, aby mě to úplně nesemlelo.

„To bylo hezký! Takže jo, teď můžeš,“ zavrní, skloní se, aby mě mohl políbit, a mezitím mi vklouzne dlaní na ptáka, kde zamíří slušným tempem až do cíle.

Ten vorgasmus mě smete přes vokraj natolik prudce, že to doslova vyřvu a Markovi při tom tak silně skousnu rty, že hekne, ale stejně se nevoddálí a zůstane na mně přilepenej, dokud se do mě sám nevystříká. Zatraceně miluju ten pocit.

Marek to ale ještě vylepší a dřív, než se stihnu pořádně rozkoukat, vytáhne z šuplíku menší kolík, kterej sotva přetře ulepenými prsty a rychle ho do mě zastrčí, aniž by mě jakkoliv votřel. Vykulím na něj za to voči a zasténám. I přestože jsem právě teď docela roztaženej, ten vpád nebyl zrovna jemnej.

„A teď bysme si mohli konečně dát oběd, co říkáš?“

Na vodpověď ale nečeká a culí se na mě, zatímco se zvedá a vodchází do koupelny. Chvilku si myslím, že mě tu takhle nechá, ale po pár minutách se vrátí, natáhne přes sebe župan a hned potom, co mi vodepne ruce, si to zamíří do kuchyně, kde se dá do vohřívání jídla ze včera. Trvá mi pěknou chvilku, než na sebe natáhnu aspoň trenky a doplahočím se za ním. Ta hračka je sice mnohem menší než to, co jsem měl v sobě před chvílí, ale je kovová, takže pořád cítím její váhu a připomíná mi sama sebe i všechno to vostatní. Zatraceně, mít Markovo nálož uvězněnou v sobě je pro mě tak nějak podivně zvrácený a nemůžu si pomoct, aby mě to nevzrušovalo do extrémů, přestože jsem stříkal jen před chvilkou.

„Pokud vím, zas taková zima tu není,“ poznamená jakoby nic a já zaskřípu zuby. Ty boxerky ale samozřejmě skopnu.

Marek se tváří naprosto vítězoslavně, vím, že miluje mě takhle týrat, a tak se na něj na vodpověď co nejvíc zamračím, ale neříkám nic. Nějak se vobávám, že by ze mě po všech těch pohybech vyšly jenom vzdechy. Jenže když přejde k židli, aby mi ji vodsunul a při tý příležitosti z její tvrdý desky se samozřejmostí sobě vlastní vodstranil polštářek, vyjede ze mě další zavrčení. Ne, rozhodně mi to nehodlá nijak ulehčit!

To jídlo nakonec překonáme celkem rychle, přestože mi to ten provokatér vůbec nedělá snadný. Celou dobu má narážky a vychutnává si to, jak pěním ve snaze přesvědčit sám sebe, že sázka je víc než chuť ho vohnout a ve vteřině mu ukázat, kde je jeho místo. Bohužel je mi jasný, že von to ví moc dobře, a i když jsme se naplno nevsadili, dal si jako vlastní výzvu dokázat mi, že ho poslouchat nedovedu, což mu nehodlám dopřát!

Po vobědě mě nechá kmitat po kuchyni a poklidit těch pár kousků nádobí s nahým zadkem, zatímco mě zálibně sleduje vod barovýho pultu, ale hned potom ke mně přiskočí a namáčkne se na mě.

„Bože, potřebuju tě znovu… Uděláš ze mě normálně závisláka! A to jsem si říkal, že si ty orgasmy budu trochu šetřit.“

Tentokrát vyčaruje ten potěšenej úsměv pro změnu na mý tváři a skloním se, abysme se mohli políbit. Stisknu mu při tom pevně zadek a von mě nechá, což se mi líbí moc. Dává mi to pocit jakýsi jistoty, a tak zkusím přitlačit trochu víc. Chytím ho za boky a pokusím se ho votočit, ale zarazí mě dřív, než se mi to povede.

„Ani na to nemysli! To tvůj zadek tady dneska nebude mít odpočinek!“

„Cože?“ vypadne ze mě vyjeveně.

„Slyšels,“ zaculí se a natočí se ke mně tak, aby mi mohl pohodlně zajet mezi půlky a začít tam základnu toho kolíku trochu vysouvat a zasouvat. „Myslím, že těch dvacet čtyři hodin, kdy budeš mít téměř nonstop něco v sobě, bude stačit na to, abys na mě v následujících dnech, až budeš poprvý v práci mezi novýma kolegama, pořádně myslel!“

„Ty vole, Marku! To nemyslíš vážně. To se nedá vydržet!“

„Ale dá! A neboj, když budeš hodnej, dovolím ti občas krátkou úlevu. Třeba jako teď. Klidně si to vyndej, opláchni se a cokoliv a pak za mnou přijď do ložnice, já si tam zatím něco připravím.“

„Co si chceš připravovat?!“ křiknu nabručeně k jeho zádům a je to fakt na hraně, abych mu to nepřevrátil. Tohle si teda vypije!

Tu sprchu si samozřejmě střihnu a jo, dostatečně se vypulíruju, když chce hrát takovouhle hru, ale v duchu už spřádám plány, co s ním všechno provedu, jakmile mu ta nadvláda za nějakých dvacet hodin a padesát sedm minut skončí.

V ložnici najdu na posteli nahýho Marka a před ním na ručníku vyskládaný snad úplně všechny anální hračky, co jich doma máme, a sakra, takhle vedle sebe toho vypadá ještě víc, než když se to vrstvilo v šuplatech. Některý ty hračky jsem v sobě už měl, některý ne, ale teda dvě z těch, co ne, už jsou fakt docela velký. Jasně, pokud mě hodlá postupně roztahovat celej den… Ale stejně!

Koukám asi dost vykuleně, protože se na mě potěšeně culí:

„Copak, natěšenej? Však máš taky na co, vyzkoušíš si je úplně všechny! A budeš hezky poslušně držet, protože to ty přece umíš, a taky mě budeš na slovo poslouchat a samozřejmě taky škemrat, hmm… A možná časem dojdeme i k nějakýmu pane, ne? Ostatně, co kdybych si přece jenom na chvilku půjčil tu tvou uniformu…?“

V tý chvíli mi naplno dojde, vo co se snaží, a taky mi dojde, že právě teď vůbec být hodnej a poslušnej nechci. Právě teď chci jen jednu věc.

Ty dva kroky k Márovi překonám snad během sekundy, chytím ho za ruku, vytáhnu ho za ni do stoje na zem a hned si ho k sobě natočím zády, abych mu ji zkroutil za zády. Navzdory tomu, že to určitě není úplně bezbolestný, se rozesměje.

„Haha, vyhrál jsem! A ještě navíc jsem trhnul normálně rekord! Dvě hodiny… Takhle rychle se mi tě ještě nikdy vyprovokovat nepovedlo!“ tlemí se a stupňuje tak tu mou chuť ho přetrhnout jak hada úplně na maximum.

„Žádný vítězství nemáš. Za prvý jsme se nevsadili. A za druhý to není žádná výhra… Jenom úplně vobyčejnej time-out, abys měl v následujících dnech taky na co myslet,“ zavrním mu do ucha. Pak už si sednu na postel a dřív, než se stihne rozkoukat, strhnu ho k sobě přes koleno a na ten zadek se mu teda rozhodnu dát, když po tom tolik toužil. Protože právě teď po tom neskutečně toužím já. Dostat mu ty provokace aspoň na chvíli z hlavy.

Marek

„To se neboj, to já budu mít na co myslet i tak… Jauvajs!“ zavrtím se, když mě Ondra plácne přes zadek, jenom to pleskne. „Hej!“

„Jaký hej?“ plácne mě zostra znovu, tentokrát přes druhou půlku. „Neměl bys mi říct spíš něco jako děkuju, pane, žes konečně vyslyšel moje prosby?“ baví se.

„To teda určitě neměl!“ vzepřu se na rukách a zkusím se mu vytrhnout, ale Ondra mi dlaní zatlačí do zad a donutí mě si zase poslušně lehnout hrudníkem na matraci.

„Uvidíme, možná si to za chvilku rozmyslíš… ve svým vlastním zájmu,“ úplně v jeho hlase slyším ten potměšilej úsměšek… Pak mi dlaněma přes tu rozehřátou kůži na zadku chvilku hladivě přejíždí – a když už to skoro nečekám, přistanou mi na pravý půlce tři rány hned po sobě. Po každý z nich sebou trochu trhnu, ale podaří se mi spolknout všechny zvukový projevy, který se mi užuž derou z pusy…

Teprve když mi Ondra na to teď už asi docela červený místo zase položí dlaň a zlehounka mě tam pohladí, nahlas vydechnu:

„Ech…“ Pak chviličku zvažuju pro a proti – a nakonec se odhodlám dodat: „No, nechci nic říkat, ale s takovou tě za chvilku bude bolet ruka…“

Ondra se v tom hlazení na chviličku zarazí – a pak se rozchechtá:

„Tak teď nevím… To je jako nenápadná přihrávka, abych s tím úplně přestal, nebo abych si navopak donesl nějakou plácačku?“

„Žádnou nemáš…“

„Určitě tu najdu aspoň deset věcí, který budu moct použít místo ní,“ prohodí Ondra – a při tom svým hlazení najednou sklouzne mezi mý půlky… a prstem mě pošimrá v těsným okolí mý dneska ještě vůbec nevyužitý dírky.

Vzrušeně zavzdychám a zavrtím pánví, na tu Ondrovu nabídku ovšem nijak nezareaguju – ostatně se mě na nic neptal, že jo…

„To mi znělo trochu jako souhlas,“ dovtípí se Ondra. „Jenže,“ znovu mě plácne dlaní, až sebou celej škubnu, „u tebe není dobrý ztrácet vostražitost, a když tě teď pustím, tak pak zase začneš požadovat pokračování ve svý vyhraný čtyřiadvacetihodinovce… A já se s tebou budu muset zas přetahovat, nebo se na to vybodnout.“

„Hmm, tak co kdybych ti slíbil, že ti z tý svý čtyřiadvacetihodinovky deset minut věnuju? Ten time-out, jak jsi říkal… A že jsem to já, tak je ani nebudu chtít nahradit!“

„To seš velkorysej teda,“ zamrmlá Ondra, z hlasu mu zní těžko skrývaný pobavení. „No tak oukej, deset minut bude teda po mým. Tak se mi to líbí! A v tom případě,“ přestane mi dlaní tlačit do zad, „si klekni na zem a čekej.“

Poslechnu ho okamžitě, ať jemu – a samozřejmě i sobě – z těch deseti minut zbytečně neukrajuju… Kleknu si vedle postele a sám od sebe dám i ruce za záda, ačkoliv o to si Ondra vyloženě neřekl. Ale v týhle pozici na kolenou stejně tak nějak nevím, co jinýho bych s těma rukama měl dělat.

Ondra zatím odejde z ložnice, ale vzhledem k tomu, že nechá pootevřený dveře, tak ho dobře slyším, jak kramaří v kuchyni. Čili když se o chviličku později vrátí, tak i když to, co si na mě přinesl, drží za zády, abych na to neviděl, stejně mi dojde, co to asi tak je.

„Vařečka…?“ přeptám se a snažím se neznít až příliš nadrženě a natěšeně.

„Ta by byla na ten tvůj drzej zadek málo,“ zajiskří Ondrovi v očích. „Nezdržuj to, vohnout přes postel a ruce před sebe.“

Ta jeho odpověď mě sice malinko znejistí a začnu si v hlavě honem přehrávat, co všechno v kuchyni máme za pomůcky a nástroje, přesto ale Ondru poslechnu, položím se hrudníkem na matraci a ten svůj drzej zadek na něj drze vystrčím.

„Hmm, a copak si půjčíme tady z týhle přehlídky hraček?“ natáhne se Ondra k těm vyskládanejm análním kolíkům a vibrátorům všech druhů a velikostí. Zvědavě po něm mrknu – a on můj pohled zachytí a hned přidá další doporučení: „Zavři voči!“

„Jako kdybych se nemohl podívat!“ zabručím, protože pravda je, že Ondru pokaždý rád pozoruju, když si vybírá, jakou hračku do mě bude chtít strčit, no ale jednou jsem mu slíbil deset minut se vším všudy, tak ho poslechnu a oči zavřu. Chvilku nato už vnímám, jak si Ondra kleká za mě… A slyším zvuk otvíranýho lubrikantu… No a pak už se ten nagelovanej umělák začne dobývat do mě.

„Pf, dneska žádná předehra?“ nedá mi to, abych se neohradil – jsem zvyklej, že jako první se do mě vždycky dobývají Ondrovy prsty…

„Dal jsi mi jen deset minut, ne? Takže smůla, předehra nebude,“ informuje mě ten provokatér poťouchle – a na to tak jaksi už nemám co říct. A ani bych to neměl kdy říct, protože jakmile se do mě začne ten naštěstí nijak velkej umělák sunout, začnu tak akorát vzrušeně lapat po dechu… a občas to proložím vyheknutím… A naplno si užívám, jak si Ondra mou dírku přivlastňuje.

„Tak,“ vydechne, když do mě ten kolík zastrčí naplno, „a teď tě chci slyšet pěkně nahlas počítat…“ Hlas už má vzrušením taky parádně zhrublej – je mi jasný, že se to v něm teď dost pere a že by nejradši toho umělýho ptáka nahradil svým vlastním… Jenže to by se mu tou vařečkou nebo kdoví čím hůř vyplácelo. A on o to sebe – a především teda mě, to je mi jasný – nechce připravit.

Nestihnu si v sobě ani rozmyslet, jestli bych mu náhodou neměl splnit jeho malý přání a pronýst něco jako jasně a děkuju, pane – a už mi pravou půlku rozpálí první ne zrovna jemná rána, jen nadskočím.

„Jedna,“ zahlásím a celej se napnu při očekávání dvojky, ale Ondra si dá načas a tím, co i takhle po prvním úderu tipuju na obyčejnou dřevěnou vařečku, mi začne po zadku jenom tak přejíždět.

„Dva,“ vydechnu, když se kůže na mým zadku potká s tím nástrojem znovu… a když se mý nitro stáhne kolem toho uměláka. „Tři…“

„Skoro tě neslyším,“ vytkne mi Ondra – a plácne mě přes levou půlku třikrát rychle za sebou.

„Čtyři, pět, šest,“ zkusím pronýst o něco hlasitěji, ale vzhledem k tomu, že se mi do toho přimíchá i vydrážděný vzdychání, tak si nejsem úplně jistej výsledkem.

„No to snad,“ plácne mě Ondra tentokrát dlaní, „to je zase nějaká tvoje další provokace? Mám přidat na síle, abys byl hlasitější, nebo co?“

Ošiju se, než ze mě vypadne polohlasný přiznání:

„Ne, už… už nepřidávej, prosím, pane…“

Ondra mi na tu horkou kůži zlehka položí dlaň, nakloní se nade mě a zeptá se:

„A pokračovat mám? Nebo ti to už stačilo…?“

„Nestačilo, pane,“ uculím se – a ty další čtyři rány málem ani odpočítat nestihnu, jak jsou rychlý. Na síle ale Ondra opravdu nepřidá, což oceňuju. Přece jenom nechci mít na zadku nateklý bolavý jelita…

Ondra mě nechá dopočítat do pětadvaceti, tak nějak jsem přesně tohle číslo očekával. Chviličku ležím na posteli a oddechuju, zatímco si užívám, jak se mi z rozpálenýho a teď už teda i pěkně citlivýho zadku šíří ten vzrušující oheň do zbytku těla… A hlavně do rozkroku teda… Pak mě Ondra chytne za pas, zvedne mě z postele a opře mě o sebe, dlaní mi vklouzne do klína a začne se věnovat mýmu nadrženýho ptákovi.

„Za to, jak jsi hezky držel a počítal…,“ špitne mi do ucha.

„Počkej,“ zachraptím a nesouhlasně sebou zavrtím, „a neuplynulo už náhodou těch deset minut?“

„Já myslím, že tu minutku z toho ještě vydolujeme… A víc nebude potřeba,“ ušklíbne se a rty se mi přisaje na lícní kost, ale chytnu ho za zápěstí a odtáhnu mu ruku od svýho těla.

„A já si zase myslím, že je načase se vrátit k tý mý původní výhře,“ informuju ho, po kolenou si přelezu tak, abych k němu byl čelem, přidržím se ho za ramena a líbnu ho na tvář. „Takže si hezky zase lehni na postel, ruce nad hlavu…“

„Ty seš děsnej puntíčkář. Nesnáším tohle tvý rychlý přetáčení!“ oznámí mi Ondra a snaží se znít otráveně, ale v jeho očích dobře vidím, že proti tomu mýmu příkazu veskrze nic nemá. A ostatně, jeho vzrušením cukající se péro mi to dává najevo taky dost srozumitelně.

Připoutám mu ruce zase k pelesti – a pak už se s tím nemažu. Nebo teda naopak – Ondru si pořádně promažu samozřejmě, ale v rychlosti. Protože už se beztak ani jeden nemůžeme dočkat. A pak už se uvelebím mezi jeho nohama, trochu mu je nadzvednu, konečně do něj vklouznu – a hned po prvním přírazu se samovolně propnu v zádech, protože už jsem delší dobu rozhicovanej na maximum a do úplnýho vrcholu mi moc nechybí… Chci ale počkat na Ondru, a tak se v dalších přírazech trochu krotím, zatímco mu vjedu rukou do klína a zkušenýma pohybama ho začnu taky směrovat k cíli.

Do poslední chvíle se propalujeme pohledem, než to tak nějak pro nás oba přestane být zvládnutelný… a ten finální výbuch ohňostroje se nám každýmu promítne na zavřený víčka. Na nic nečekám a hned, jak z Ondry pomalu vyklouznu, se mu stulím do náruče – i když je to spíš taková nenáruč, vzhledem k tomu, že mě momentálně nemůže obejmout…

Což ostatně hnedle okomentuje:

„Kdybys mě pustil, tak by se ti tulilo líp…“

„Tůdle! Ty bys z toho zase udělal další time-out, známe svoje lidi!“

„No a tobě by se to zase líbilo, tak vo co gou?“ zakření se, načež se celej přetočí lehce na bok a omotá kolem mě aspoň nohu. Obejmu ho a přitisknu ho na sebe… a v tomhle vzájemným propletení na chvilku vytuhneme, ale nevadí. Z těch čtyřiadvaceti hodin mi pořád ještě hooodně zbývá!

Ondra

Proberu se tak trochu ztuhlej, protože mám pořád ruce zafixovaný nad hlavou, ale to nevadí, když vidím Máru, jak mi spokojeně voddechuje na hrudníku. Nechce se mi ho budit, nenápadně se zavrtím, a nakonec si levou ruku rozepnu sám, abych se mohl trochu protáhnout. Naštěstí tyhle kožený pouta nejsou nic složitýho a jsou dostatečně měkký, aby nedělaly votlačeniny.

Trvá to jen chvíli, než na mě Mára zamžourá a hned nato přimhouří voči:

„No to snad ne, ty už si to zase vedeš podle svýho! Nevzpomínám si, že bych řekl, že od týhle chvíle jsi volnej nebo tak něco…“

Pobaveně mi z toho jeho přísnýho tónu zacukají koutky, ale hned zvážním, protože nechci, aby tohle bral jako provokaci.

„Promiň, nakolik jsem ti chtěl ponechat tu tvoji nadvládu, tak už jsem do tý ruky dostával křeče a nechtěl jsem tě zbytečně budit.“

Jeho výraz se vokamžitě změní na starostlivej.

„A v pohodě? Sorry, to mi nedošlo, měl jsem tě pustit dřív, než jsem vytuhl…“

„Dobrý, prosim tě,“ nakloním se a dám mu krátkou pusu, „nejsem přece z cukru, a kdyby cokoliv, vodepnul bych si to už dřív, ne?“

Usměju se na něj a von mi to voplatí, než se to v něm podle všeho zase přepne a vykoukne na svět ta jeho zlomyslná část. Vyhoupne se nade mě vobkročmo a uvolní mi i druhou ruku, ale jen proto, aby hned vobě mý zápěstí sevřel v jedný dlani a přišpendlil mi je do matrace.

„No tak dobrá! Jelikož jsi evidentně naprosto v pohodě, měli bysme nejspíš pokračovat tam, kde jsme skončili,“ prohlásí a rychle mi vjede jednou rukou mezi nohy, aby do mě mohl zasunout špičku prstu. „Řekl bych, že tvůj zadek už je z toho celej zoufalej, že v sobě tak dlouho nemá žádnou hračku… Něco jsem ti, nebo spíš vám oběma, slíbil, ne? Tak šup šup, dám ti náskok do sprchy, nachystám nám zatím nějakou lehkou svačinku a dorazím tam za tebou, jo?“

„Fajn,“ vodseknu, protože část mě by si vážně přála, aby byl už konec, a nakolik doufám, že jsem mu tím time-outem vymazal blbý nápady z hlavy, bojím se, že fakt bude chtít, abych si šáhnul až někam na hranu.

Když za mnou přijde vo dobrejch patnáct minut později do koupelny, už mám sprchu dávno za sebou a ráchám se ve vaně jak kachna. Tu vanu si tady fakt užívám, sám jsem žil zatím jen v bytech se sprcháčem, a tohle je blaho, takový malý soukromý lázně. Vo to menší, když ke mně bez ptaní vklouzne Marek.

„Páni, pěna, jo?“ zasměje se a trochu vody po mně cákne. „Gumovou kačenku bys nechtěl?“

Zasměju se zpátky, ale aby se neřeklo, trochu na něj zavrčím. Příšerně si vyskakuje. Hrozně rád bych mu v tu chvíli ukázal, kde je jeho místo. Děsně rád. A to je právě to, nemůžu. To bych se s ním nesměl vsázet, jenže asi právě proto mě to tak baví, proto mi to tolik chybělo. Protože tohle dokáže jenom von, aby když zjistí, že na mě nemá fyzicky, vymyslel způsob, jak mě dostat na chvíli do šachu.

„Jen počkej,“ přislíbím mu a pevně mu zmáčknu lýtka, který mám takříkajíc na ráně.

Krátce usykne, ale hned mi to voplatí, a tak se tam v tý vodě ještě chvilku pošťuchujem jak malí, než voba uznáme, že jsme natolik rozmáčení a zmačkaní z malý vany, že by bylo na čase vypadnout.

A vlastně se tak trochu pošťuchujeme i zbytek tý jeho čtyřiadvacetihodinovky, kdy mě Mára donutí poprosit vo uvolnění ještě dvakrát, a než skončí, tak jsem si vopravdu jistej, že na něj budu ještě alespoň ten první den v práci myslet. Jako bych to snad jinak nedělal…

Čas s Márou mi letí rychle, ani se nenaděju a máme za sebou už prvních čtrnáct dní společnýho bydlení. Změna pracovního prostředí mi brala celý ty dva týdny tolik času, že jsem neměl skoro ani kdy sledovat, co se děje kolem. Přesto nestačím zírat, že jsme to zatím zvládali celou tu dobu bez hádek. Jo, vobčas jsem si všimnul, že je v pokušení bouchnout kvůli mýmu zvyku nechávat špinavý nádobí na stole nebo kopici voblečení na zemi, ale držel se. A já se fakt snažil, aby nám to fungovalo, a tak jsem vždycky hned šel poklidit, jakmile jsem zachytil jeho výraz, a věřil jsem, že si to sedne.

Překvapivě Marek místo aby frfňal, nebo třeba bouchnul, několikrát se prostě votočil, zavřel se do ložnice a vrátil se, až když jsem svůj smrtelnej prohřešek bordelaření napravil. I potom to v něm pěnilo, cítil jsem to. Cítil jsem ty výčitky, který polykal, i ty pohledy. Ale nechtěl jsem ho v tomhle provokovat, nebylo mi jasný, nakolik se za ty roky změnil a nakolik se snažil kvůli mně, ale v každým případě jsem ho hodlal co nejvíc podpořit a nedráždit. Protože ve mně pořád bylo spoustu euforie z toho, že ho mám zpátky.

Jenže tahle líbánková mezihra zjevně fakt nemohla trvat navždycky. Dneska to je přesně dvacet dní, co jsem se nastěhoval, přijdu domů z práce a ve vobýváku na mě čeká zbrusu novej gauč, na kterým se vyvaluje jeho majitel s notebookem na klíně. Nikdy jsem si nemyslel, že to budu z nás dvou já, kdo spustí první hádku, ale překvapení, je to tu. A má to celkem jasnej důvod.

„Co to je?“ spustím na Máru rovnou zprudka a pohodím bundu na věšák tak nedbale, že se sesune na zem, než popojdu blíž k němu.

„Nooo když to vypadá jako gauč a stojí to na místě, kde předtím stál gauč, tak to asi bude gauč,“ prohlásí jako by nic a vodloží zaklaplej počítač na stolek, aby se mohl vydat mým směrem a vokamžitě mi padnout do náručí. Teď mě to ale dokáže akorát tak vytočit. Jestli mě za tu dobu společnýho bydlení něco štve, tak je to právě tohle.

Takže mu sice v tom vobjetí trochu stisknu zadek, ale zavrčím:

„Ty vole, nejsem blbej, poznám gauč. Ptám se, co dělá tady?“

„No, stojí,“ protočí na mě vočima a já bych ho v tý chvíli nejradši přetrhnul, ale hned dodá: „Je o něco větší než ten původní, a hlavně není tak ošoupanej a vyseděnej. Tenhle je fakt parádní, schválně ho vyzkoušej…“

„Sakra, Máro, a to ses se mnou nemohl poradit? Nebo se třeba aspoň zmínit, že máš něco takovýho v plánu?!“

„No tak sorry, jsem si nevšiml, že kromě vytváření bordelu máš i další koníček, a sice nákupy!“ vodsekne podrážděně na vobranu a z náručí se mi vymaní, aby mě mohl účinně propalovat vočima.

„Jdi do hajzlu s tímhle, pokaždý ty věci nakonec po sobě uklidím! Já tě totiž vnímám, víš?! Na rozdíl vod tebe. Není to ještě ani tejden, co jsi z Ikey přitáhl sadu novýho nádobí, a já ti řekl, že příště bych ti s tím třeba rád pomohl, a ty na to co? Koupíš gauč?“

„Co pořád máš s tím nádobím? Prostě jsme ho potřebovali! Protože když sis holt doteď nevšiml, že ty talíře a hrnky se samy do dřezu neodnesou, nebo ještě líp – do myčky, kterou jsi doteď jaksi nevzal na vědomí, no tak se nám shodne další sada, aby bylo z čeho jíst!“

Vytřeštím na něj voči. Jako fakt? Vopravdu na mě právě teď znovu vytáhl uklízení?

„Tak třeba kdybys aspoň trochu ceknul, tak bych věděl, že ti to vadí, ale ty se vždycky beze slova urazíš jak ta největší hysterka!“ Užuž se chystá mi něco vpálit nazpátek, ale nenechám ho: „Ale vo to přece vůbec nejde! Já ti říkal, že si teď nemůžeme žádný větší investice dovolit, když jsem se přestěhoval a ještě nevím, jak to klapne v práci… A ty na to jako co? Ignor? Kolik to vůbec stálo?“

To už vystartuje naplno, zjevně naštvanej k nepříčetnosti i tím mým malým popíchnutím:

„Já ten gauč kupoval ze svýho, tak proč to řešíš? Nebo se ti nelíbí?“

„Doprdele, nejde vo to, jestli se mi líbí nebo nelíbí, ale žes mi to měl říct!“

„Ty vole, kdybych tušil, že z toho uděláš takový drama, tak ty peníze věnuju radši na charitu… a místo toho starýho gauče sem dám obyčejnou karimatku!“ rozkřičí se na mě, votočí se a práskne za sebou dveřma ložnice.

Fajn, když mu nestojím ani za rozhovor, tak ať si trhne… Nato se votočím, po Markovo vzoru za sebou prásknu vchodový dveře a vypochoduju ven. Tak jak jsem. A nerozmyslím si to, ani když mě na ulici vovane studenej podzimní vzduch. Furt lepší než to dusno, co bych teď cítil tam uvnitř. Aspoň, že boty mám ještě pořád na nohou…

Zoufale si sevřu na chvíli hlavu do dlaní a vydám se směr park. Hádky s Márou jsem vždycky nesnášel, ale teď jsem z toho zoufalej mnohem víc. Jakkoliv to byla blbost na něj vyjet kvůli gauči, znovu ho ztratit nechci a vůbec popravdě netuším, co udělá.

Celý je to totální kravina, jenže pro mě to je jako jasná ukázka toho, co se mi hlavou motá už šíleně dlouho. To, že se Marek pořád chová, jako bych byl v jeho bytě jenom nějaká pitomá návštěva. Že ve skutečnosti nevěří, že zůstanu. A možná, že to ani nechce…

Marek

Celej zbytek dne a celej další den stojí úplně za hovno.

Jako jo, Ondra se nakonec vrátí domů z tý svý procházky, nebo kde to přesně byl, a při večeři spolu dokonce prohodíme pár vět, sice se všechny týkají jídla, ale aspoň něco… A v noci, když přijdu z koupelny a Ondra už leží v posteli, tak ke mně napřáhne ruku, přitáhne si mě k sobě – a na dobrou noc si to parádně rozdáme. Což o to. Jenže podle všeho nejde o žádnej usmiřovací sex, protože místo abysme se pak k sobě tulili a špitali si nějaký ujišťovací nebo uklidňující řečičky, tak Ondra se zachumlá do peřiny, otočí se ke mně zády… a na moje lehce tázavý „Dobrou noc…?“ zahučí „Dobrou!“.

No a další den je sobota, čili já mám volno a Ondra jde do práce až na šest večer, jenže místo abysme si užívali příjemnýho nicnedělání, k obědu si objednali třeba pizzu, koukali na filmy a u toho se muchlovali, tak kolem sebe tak jaksi podivně odtažitě kroužíme, jak kdybysme byli dva spolubydlící někde na koleji…

„Mám teda ten gauč vrátit? Nebo prodat…? Protože vrátit už asi nepůjde,“ nadhodím odpoledne, protože už mi ten chlad mezi náma leze krkem.

Ondra se na mě podívá, jak kdybych spadl z Měsíce:

„Najednou se mě ptáš na názor? Sám sis ten gauč vybral a sám sis ho zaplatil, tak si s ním dělej, co chceš!“

„Achjo,“ povzdychnu si, „nemůžeš mi odpovědět nějak normálně? Okej, no tak jsem se tě prve nezeptal, což teda zjevně byla pitomost, no ale teď se tě ptám!“

„Teď už je pozdě,“ zavrčí Ondra.

„Tak to je výborný… A poradíš mi teda aspoň, jak mám vrátit čas? Nebo co můžu dělat jinýho, když teď už je teda pozdě? To už napořád na mě budeš takhle vrčet? Kvůli jedný jediný otázce, kterou jsem ti nepoložil?“

Ondra mě znovu na několik dlouhých vteřin propálí pronikavým pohledem, než řekne:

„Ty vole, Máro, mně přece nejde vo nějakej pitomej gauč! Ani vo to, jestli ses ptal, nebo ne. Mně jde vo to, že mám z tvýho chování pocit, že jsem tady pořád jenom jako nějaká návštěva! Kterou tady možná vlastně ani nechceš…“

Šokovaně na něj vytřeštím oči:

„Cože?! Ale… ale to je přece nesmysl…“

„Do háje, jak můžeš říct, že je to nesmysl, když se ti tu snažím svěřovat?“ oboří se na mě Ondra – a rovnou vyskočí na nohy, přejde do ložnice a začne na sebe házet svý pracovní věci.

„Tak jsem to přece nemyslel… Počkej, a kam jako jdeš? Vždyť v práci máš bejt až na šest, ne? A nejsou ani čtyři…“

„Potřebuju tam dneska být dřív. Doufám, že nepotřebuju tvý svolení…,“ odsekne mi.

„Ježíši, Ondro,“ vjedu si zoufale rukou do vlasů, protože už si vlastně nejsem jistej, co bych měl nebo mohl říct, aby to Ondra pochopil přesně tak, jak to myslím, a neotočil to zase proti sobě. „Vážně… vážně tam musíš dřív? Nemůžeme… nemohli bysme si ještě zkusit promluvit…?“

„Kdyžtak zítra,“ hodí po mně ještě přes rameno a pak bez jedinýho pohledu mým směrem vystřelí z ložnice a posléze i z bytu ven, zatímco já pořád stojím na stejným místě a podivně mě mrazí v páteři. Kdyžtak…? Jak to jako myslel – kdyžtak zítra? Když ne zítra, tak kdy? Nikdy…?!

Je mi z toho tak mizerně, že chvíli vůbec nevím, co se sebou. Na ten pitomej gauč se nemůžu ani podívat, a tak zapadnu do kuchyně… a po chvilce přemýšlivýho nicnedělání a nicnedělavýho přemýšlení sáhnu do baru, vytáhnu láhev vodky a trochu si do skleničky odliju. A pak ještě jednou. A znovu… Načež mi mý počínání přijde trapný a hloupý – to tak, aby se ze mě kvůli dohadování se s Ondrou stal alkoholik! A protože mě jinak doma nic a hlavně nikdo nedrží, hodím na sebe bundu a po Ondrově vzoru taky vysmahnu z bytu. Akorát že zatímco on šel do práce, aspoň teda doufám, tak já tak jaksi nemám, kam bych šel… A tak se nakonec jen tak pocourám městem, pak zapadnu do jedný restauračky na něco rychlýho k pozdní večeři a taky na další tři panáky vodky… nebo možná pět…? Nebo víc?!

No a pak mě nenapadne nic lepšího než vyrazit k Ondrově služebně. By mě zajímalo, jestli tam Ondra je. Jakože vevnitř. Vím, že v práci je, teď už jo, je skoro půlnoc, to už má odkroucenou půlku směny, no ale nemusí být nutně v budově. Může být třeba někde na pochůzkách… Nebo co já vím, co vlastně přesně má takhle v noci za povinnosti? Haha, možná odchytávat lidi, co se jim podezřele motají nohy jako mně a co zjevně potřebují popostrčit, aby uháněli domů se vyspat…

Cestou míjím partičku tří mladejch kluků v kapucích, kteří zrovna barevnýma sprejema zdobí fasádu jednoho paneláku… Na chvilku se mě asi leknou, protože se snaží předstírat, že oni nic, oni muzikanti, ale když jim dojde, že jim ode mě nic nehrozí, protože je neškodně minu, zase ty spreje z tý plátěný tašky vytáhnou.

A mě najednou něco napadne.

A tak se k nim znovu otočím a na jejich podezřívavý pohledy zareaguju tak, že je oslovím:

„Hele, kluci, neprodali byste mi jeden ten sprej? Třeba ten… černej…?“ Sice se mi u toho trochu motá jazyk, ale mám dojem, že jsem se i přesto vyjádřil docela srozumitelně…

„Ty vole, na co si to hraješ? Odpal odsud!“ zadívá se na mě jeden z nich výhružně.

„Já to ale myslím vážně, já bych ten černej fakt potřeboval… A pochybuju, že teď bude někde otevřená nějaká drogerka,“ rozesměju se, ačkoliv mám kdesi uvnitř dojem, že na tom nic vtipnýho není.

Kluci se po sobě podívají a pak ten zjevně nejmladší z nich poradí tomu jejich mluvčímu poťouchle:

„No tak si řekni o litr, aspoň na tom vyděláme, ne?“

„Litr…?“ chytnu se toho, šáhnu si do kapsy pro šrajtofli a podívám se dovnitř. „Jo, hej, mám… Takže deal?“ přejedu je jednoho po druhým vyčkávavým pohledem.

„Paráda!“ plácnou si dva z nich high five, zatímco ten třetí ke mně obezřetně přistoupí, počká si, až mu vložím do dlaně bankovku, a teprve pak mi ten sprej hodí. A já ho dokonce chytnu, haha, není to se mnou ještě tak špatný…

„Díkes!“ mávnu na ně ještě, než se k nim otočím zády a spokojeně vyrazím ke svýmu původnímu cíli, zatímco oni na mě začnou cosi pořvávat, ale už je nevnímám. Hlavu už mám totiž plnou svých vlastních plánů… a představ…

Když konečně dorazím před policejní služebnu, nenápadně se opřu o kandelábr a nejdřív se jenom rozhlížím kolem. Taky děsně nenápadně, že jo. Jasně, takže vchod… Kamera, druhá kamera… Zaparkovaný policejní auta… Hmm, no na kapotě jednoho z nich by se můj vzkaz vyjímal fakt luxusně, jenže to by mě Ondra zabil. To by mě dost možná zabili všichni, až by se na mě z tý služebny vyhrnuli, haha… Těžko říct, jestli bych jim zvládl utýct. No jestli mají všichni takovou kondičku jako Ondra, tak spíš ne… A tak tenhle nápad vzdám, kousek popojdu – a vymyslím jinej: tudma Ondra ráno stopro půjde, že jo? Protože tudyma je to nejblíž na metro. A když mu nechám vzkaz na těchhle krásných žlutých kontejnerech, tak si všimne… Ale zároveň už sem snad nedohlídnou ty kamery od vchodu, bezva! A tak se ještě naposledy rozhlídnu kolem dokola – a jde se na věc! Tři dva jedna…

MILUJU TĚ! A NEJSI ŽÁDNÁ NÁVŠTĚVA!

Táhne se to krásně přes dva kontejnery, a protože dole je ještě trocha místa, tak tam ještě dopíšu: OMLOUVÁM SE! A zkusím rozkreslit i srdíčko, když vtom se otevřou dveře, ze služebny se vyřítí dva policajti – a rozběhnou se přímo ke mně.

„Necháš toho?!“ zakřičí na mě jeden z nich, podle hlasu to naštěstí není Ondra – a já zahodím ten sprej a vezmu nohy na ramena.

Nahánějí mě ještě přes pár ulic, než to vzdají, nebo aspoň doufám, že to vzdali, ale pro jistotu utíkám ještě pořádnej kus, než si dovolím zpomalit a rozhlídnout se, kde to vlastně jsem. Načež zamířím na nejbližší tramvajovou zastávku, abych zjistil, jestli tudyma projíždí noční tramvaj…

Doma si pak s rozveseleným uchichtáváním dopřeju dlouhou sprchu… Jenže když si lehnu do postele, tak těsně předtím, než unaveně usnu, mi páteří projede… strach. Protože jo, v tu chvíli, když jsem to na ty popelnice čmáral, mi přišlo všechno tak… v pohodě… Jako kdybych lítal v oblacích: Ondra si to přečte, pochopí to, odpustí mi – a všechno bude zase cajk. Jenže teď najednou nevím… I jestli si toho všimne a pochopí to, tak dost možná ho to o to víc všechno naštve… Co když mi už neodpustí? Co když jsem to tím pitomým gaučem posral už napořád? Přitom… já jsem o tom, že si koupím novej, uvažoval ještě dřív, než jsme se s Ondrou zase po letech potkali, jenže se mi pořád jaksi nechtělo to řešit… Ale když se najednou přistěhoval, bral jsem to, že teď mám doopravdy důvod ten nákup uskutečnit, už žádný výmluvy. Myslel jsem, že mu to udělá spíš radost, takový příjemný překvápko prostě – že jako přijde domů a tam novej gauč… A nenapadlo mě, že on to může vnímat úplně opačně, achjo! A co když teď podobně úplně opačně pochopí i ten vzkaz? Že si z něj nějak utahuju, že znevažuju jeho práci nebo tak něco… Máro, tys tomu myslím zase dal!

No, ale teď už to nijak nespravím… A minimálně moje hlava to ani nijak spravovat nehodlá, protože mě prostě a jednoduše vypne. Usnu jako špalek…

A vzbudím se až poté, co ucítím, jak mnou někdo třese… a co se mi do snu dostane Ondrův řezavej hlas:

„Vstávej, Máro, slyšíš?! Ty vole, cos to včera chlastal, že ti tak hráblo?“

Ta jeho poznámka mě probere:

„No dovol? Nic jsem nechlastal! Teda skoro… A jinak ahoj, taky ti přeju pěkný ráno!“ blábolím, přičemž si pomaloučku uvědomuju, co se vlastně děje… a co se stalo včera… S Ondrou jsme se dost chytli. Znovu. Pak jsem se coural městem. Pak jsem šel k jejich služebně… a tam jsem… „A do kelu!“ ulevím si nahlas.

„No výborně! Koukám, že už si vzpomínáš!“ ušklíbne se Ondra, zatímco si sedá, pořád oblečenej ve svý sexy policejní uniformě, vedle mě na postel.

„Ehm…,“ zvednu se do sedu a promnu si oči, než se na Ondru zvědavě zahledím. „Takže co, mám nějakej průser…?“ zjišťuju.

„Co bys asi tak řekl?“ odpoví mi otázkou.

„Nooo,“ podrbu se za uchem, „řekl bych, že nemám…“ Přičemž po očku sonduju, jak se Ondra tváří. „Řekl bych, že ty sis přečetl vzkaz a že se teď…“

„Jak – nemáš? To teda máš! Co tě to kurva napadlo, pustit se do sprejerský kariéry?! A ještě zrovna tam…“

„Tak chtěl jsem, abys ten vzkaz ráno uviděl. Což se zjevně povedlo…“

„Já jsem ho viděl už v noci, ty pitomečku! A spolu se mnou dalších deset, co bylo zrovna na služebně. Víš, jak bylo těžký přesvědčit je, že podle tvýho sprejerskýho neumu nebudeš ten, kdo sprejuje ve velkým po barácích v okolí?“

„Ale já… to jsem nebyl já! Teda na těch budovách! A co se týče těch popelnic… Schválně jsem si vybral místo, na který není od vchodu těma kamerama vidět!“ hájím se.

Ondra se zprudka nadechne:

„Ty vole, Máro, je to policejní stanice! Myslíš, že tam jsou kamery jenom u vchodu?!“ Podle jeho hlasu je poznat, že se asi fakt zlobí, jenže když se mu podívám pořádně do očí, všimnu si, že… no, že možná není zase až tak naštvanej. Ne, kromě toho vzteku a jakýsi nevěřícnosti v nich zahlídnu i… trochu něhy, nebo tak něčeho…

„Takže… takže co, budou z toho teda nějaký opletačky? Se zákonem…?“ zkusím se zatvářit zkroušeně, ale mám dojem, že se mi do očí taky promítne i něco navíc. Něco hřejivýho… a zároveň hravýho…

„To si piš, že budou! Se zákonem ne, ale se mnou, s tím počítej!“ zahlásí Ondra, a to už mu regulérně zacukají koutky – a on se po mně začne sápat.

„Tak to se asi docela… hej, jauvajs!… to se asi docela těším… Ale počkej, počkej chvilku!“ zkusím ho zadržet, zatímco mě prudce pokládá na postel a obě zápěstí mi sevře nad hlavou.

„Na co jako?“ zeptá se ledabyle, přehmátne si – a pravačkou si zkušeně sáhne za opasek pro pouta.

Nadrženě polknu, ale i přesto se rozhodnu to celý ještě trochu pozdržet:

„Ondro, já jenom… Ten gauč vážně prodám, jo? A vybereme nějakej spolu. A taky… taky bysme si rovnou mohli vybrat novej byt, co myslíš? Já tady tenhle pronájem klidně pustím… A budeme pročítat inzeráty a chodit na prohlídky, a až se nám něco bude líbit oběma, tak se tam přestěhujeme, jo? Protože já nechci, aby ses se mnou cítil jako na návštěvě, fakt ne…“

Ondra se na mě pronikavě zahledí, rozzářeně se na mě usměje, užuž si myslím, že se ke mně skloní a dá mi pusu… Ale on místo toho rychle zavrtí hlavou, násilím si ten úsměv ze rtů smaže – a přísně pronese:

„Žádný takový. Nejdřív si vyřídíme to tvý půlnoční sprejování – a pak se uvidí…“

A já mu ten rozzářenej úsměv ještě stihnu oplatit, než se naplno vpravím do role, ve který se zrovna teď nemám co usmívat. Hihi.

Ondra

Mlátí se mnou pořád emoce jak blázen, a tak si toho sprejera tentokrát pěkně vychutnám. Všechen ten vztek, se kterým jsem večer vod něj vodcházel, strach vo něj, když jsem zjistil, co provedl, a nakonec i všechno to dobrý, co se ve mně nahromadilo, když už jsem za ním mířil… To všechno si na něm vybiju.

Moc dlouho nečekám a po krátký zuřivý líbačce na něj použiju ty pouta, který stále svírám v ruce. Neutáhnu mu je moc a zajistím pojistkou tak, aby v nich měl dostatek volnosti, protože dobře vím, jak nepohodlný umí být, a jde mi s Márou hlavně vo ten pocit kontroly než vo cokoliv jinýho. Ruce tak má pěkně natažený nad hlavou a nic mi nebrání dělat si s ním, cokoliv budu chtít.

Marek spal tak jako skoro vždycky nahej, a tak mu jednoduše roztáhnu nohy vod sebe, pokrčím mu je v kolenou a bez meškání sjedu hlavou tam, kde mě to nejvíc láká. Přímo na ten jeho výstavní kolík, kterej už mě vítá v pozoru. Vezmu si ho do pusy, zatímco v dlani jemně stisknu jeho váček a začnu hned docela tvrdě přirážet hlavou.

Mára se rozsténá takřka vokamžitě a zároveň ucítím, jak se pod tím intenzivním drážděním celej prohne, jako kdyby se jeho tělo nemohlo rozhodnout, jestli mi chce vyjít vstříc, anebo chce navopak někam utéct. Moc na výběr mu ale nedávám, protože přes jeho steny a vrčení pokračuju stejně prudce až do chvíle, kdy mě záchvěvy v jeho rozkroku spolu s pravidelnějšími vzdychy nepřesvědčí, že se blíží k vokraji, a vod jeho nářadí se vodtáhnu. To zoufalý zasténání, co se hned potom vozve, je hudba pro moje uši. Potěšeně se usměju a vyškrábu se výš, abychom si koukali do vočí.

„A mimochodem, za to všechno – rozhodně nepočítej s tím, že se v brzký době uděláš,“ upozorním ho s potutelným úsměvem a umlčím veškerý jeho protesty polibkem, zatímco mu oběma dlaněma hnětu půlky.

Užívám si ten skvělej pocit z toho, že mi v tom nemůže nijak zabránit. Ne teda že by chtěl, že. Podle toho, jak jeho tělo pode mnou téměř přede, si to naprosto užívá. Ještě chvilku se líbáme, než zamířím ústy zase směrem k Markovo klínu. Tentokrát ale nikam nechvátám, vím, že už je blízko, a tak mu dopřeju dlouhou a pomalou péči, která ho nikam nežene a drží ho před dalším přerušením na hraně pěkně dlouho.

Tuhle ukázku mý péče si pak ještě několikrát zvopakujeme, než usoudím, že mě všechno to jeho chvění a vzdychání dohání k nepříčetnosti, a jestli se já sám vokamžitě nedodělám, tak mi asi hrábne. Tuhle jedinečnou příležitost ho zase trochu potýrat ale nehodlám jen tak zahodit, a tak sotva ze sebe shodím voblečení, vyškrábu se vobkročmo nad jeho polštářem vypodloženou hlavu a zadívám se mu do vočí. Malou chvilinku se jen hypnotizujeme a nic se neděje. Vnímám jen jeho stále trochu zrychlený dech, kterej mi vovívá ptáka zespodu, jeho teplo, a taky jeho světlý voči, kterýma mě celý ty roky dostával do kolen jenom tím, kolik výrazů a pocitů do nich dokázal beze slov promítnout.

Až když pomalu votevře pusu a vyzývavě nadzvedne vobočí, mu mezi rty ležérně zajedu. Upřímně jsem hodně blízko. Řekl bych, že s patřičným tempem by ta akce trvala jen pár sekund, a tak sám sebe bez ustání přemlouvám, abych se brzdil a přirážel jen pomalu. Nejde mi to ovšem moc dobře, protože brzy nezadržitelně ucítím, jak mý boky naráží směrem k Márovo hlavě čím dál rychleji a jak mu mým mlíčím vystříkávám krk.

Líbí se mi sledovat, jak ho to zmohlo, ale právě teď chci udělat jen jedinou věc, a tak se z něj zvednu, natáhnu se pro klíček a uvolním mu ruce, než se namáčknu vedle něj a užíváme si pěkně dlouho vzájemných polibků.

„Teda, vypadáš dost zmoženě,“ rozesměje se, když se po chvíli vyškrábe pro změnu von vobkročmo nade mě a se zaujetím si mě prohlíží.

Usměju se na něj, a protože jsem z něj prostě pořád teď takovej zněžnělej, tu provokaci mlčky přejdu a za ruku si ho přitáhnu k sobě do náruče. Lehne si na mě a znovu mě políbí, ale i když na sobě cítím jeho tepající klacek, na nic nechvátá a já si užívám ten klid a příjemný teplo, když mi začne jen tak prstem přejíždět po ruce, kde mi vod ramene začínají tetování.

Je to taková mapa různých symbolů, který si přidávám, kdykoliv se stane něco, co si chci zapamatovat. Markovi jsem to řekl hned ten druhej víkend, co jsme se viděli po letech, ale poté, co jsem mu ukázal tu první kérku, která byla za tátu, už se mě znovu na jejich významy neptal.

„Co znamená tohle?“ zeptá se teď a zabodne prst do malý rozbitý skleničky ve vohybu loktu.

„No… To je za to, že už se ke sklářině rozhodně nikdy nechci vrátit. Ten necelej rok v továrně hned po učňáku mi bohatě stačil,“ rozesměju se a znovu se na něj zadívám.

Chvilku váhám… Chtěl bych mu to říct, fakt bych chtěl. Kousnu se do rtu, a nakonec zabodnu prst pravý ruky dolů, až skoro k zápěstí tý druhý. Tam, kde na to neustále koukám a bývala to pro mě celý ty roky připomínka, abych nic jen tak nevzdával, abych se za věci, na kterých mi záleží, rval.

„Tohle je za tebe. Hebrejská devítka. Podle toho tvýho propocenýho dresu, ve kterým jsem tě viděl poprvý.“

„Za mě?“ vykulí na mě překvapeně voči a na chvilku se celej rozzáří, než mu to v hlavě zašrotuje a na mou ruku se navopak zamračí tak, jako by ji chtěl zapálit. „A za koho jsou teda všechny ty další?“

„Za nikoho, ty blbečku, jenom tebe jsem miloval… A pořád miluju.“

Zvedne ke mně voči a podívá se na mě s překvapeným výrazem, jak kdyby mě viděl poprvý. Nebo možná i já jeho. Uvědomím si, že až do toho dneška, do toho jeho nápisu a týhle mý poznámky jsme si to nikdy naplno neřekli. Ne že by to bylo potřeba, mezi náma vždycky všechno fungovalo i beze slov, a slova navopak možná způsobovaly jen hádky… Ale i přesto si přijdu v tu chvíli jako pitomec, že jsem mu to neřekl už tenkrát.

Nakloním se a ještě jednou ho políbím. Dlouze a bez spěchu, protože není kam chvátat. Jo, asi se skutečně vobčas voba chováme jako pitomci, ale aspoň jsme v tom spolu.

⚽⚽⚽