• Miky
  • Isiris
Stylklasika
Datum publikace9. 1. 2022
Počet zobrazení1555×
Hodnocení4.70
Počet komentářů8

Marek

Neděle uteče na můj vkus zatraceně rychle! Předně mi totiž dá dost práce vypucovat celej byt a načančat ho do původního stavu, aby naši nic nepoznali. Jde mi to ale jak psovi pastva, protože jednak jsem dost unavenej, a druhak se pořád zasekávám, jak se v myšlenkách vracím k tý scénce v mým pokoji. A k úvahám o tom, jak to tomu namachrovanýmu cypovi vrátit.

V představách mě toho napadá hodně. Z některejch těch fantazií mi cuká v rozkroku tak moc, že ani nejsem schopnej pokračovat v úklidu a musím si udělat přestávku! Na druhou stranu je mi jasný, že se nemůžu nechat unýst nějak moc, protože ne na všechno by mi Ondra kývnul. Doteď ty výzvy měly určitý hranice – a já nechci být první, kdo je poruší. To by se navíc Ondra mohl šprajcnout a mohl by to chtít přestat hrát úplně, a to bych fakt nechtěl…

Nakonec během pondělního vyučování jednu tu představu vypiluju k dokonalosti a udělám z ní podle mě celkem šikovnej úkol. Na první poslech krásně odůvodnitelnej a pro Ondru lehce splnitelnej. Zároveň ale přitom dost zákeřnej na to, abych tím uspokojil svou touhu po odplatě. A upřímně, nejenom tuhle touhu…

Na trénink si to vykračuju dost zostra, už se jednoduše nemůžu dočkat. Ovšem v šatnách zrovinka jak naschvál panuje taková uvolněná a utlachaná atmoška, všichni kecají se všema, vzpomínají na sobotní párty a případně se ji snaží převyprávět těm, kdo tam nebyli, a tak se mi vůbec nedaří odchytnout Ondru a nějak nenápadně mu tu výzvu sdělit. Užuž se smiřuju s tím, že to asi budeme muset odložit až na středeční trénink, ostatně bez hodinek se určitě obejde o něco dýl, s mobilem coby zástavou by to bylo jiný – ale když vybíháme za trenérova povykování na hřiště, Ondra mě chytí za loket a zvolní, čímž mě donutí zpomalit taky.

„Jakože to už tě ta hra přestala bavit, nebo se mi po tý sobotě jednoduše vyhýbáš?“ zeptá se mě bez obalu, když nám zbytek týmu odběhne z doslechu.

Překvapeně se na něj zahledím. To totiž znělo, jako kdyby si tak trochu dělal starosti, jestli to předevčírem nepřehnal! A jestli kvůli tomu teď z trucu nebudu chtít přestat hrát…

„Nevyhejbám!“ uklidním ho. „Jenom jsem pro tvoje dobro nechtěl, aby někdo zaslechl, pod jakou podmínkou můžeš ty svý hodinky získat zpátky…“

Ještě chvilku mě zkoumavě pozoruje, než se mu v očích zvědavě zablýskne: „A pod jakou podmínkou teda?“

Spiklenecky o něco ztiším hlas. „O přestávce si ho půjdeš vyhonit… A že seš to ty, můžeš jít na ty vzdálenější záchodky na druhým konci haly, kam nikdo z týmu běžně nechodí.“

Vytřeští na mě oči: „Si děláš prdel? Nezdá se ti, že to už je trochu jinej level?“

„Zas tak jinej level oproti tomu, co jsi mi předvedl v sobotu, to není,“ zašťuřím se na něj.

Pak už si ho přestanu všímat a jednoduše tomu jeho téměř vražednýmu pohledu uteču, beztak už nás trenér zmerčil a jednoznačnýma gestama nás popohání, ať sebou při rozehřívacím kolečku laskavě hejbneme.

V průběhu odpoledne mi to nedá, abych Ondru nepozoroval o něco víc než obvykle – sice působí dojmem, že se plně soustředí na trénink, ale když mě několikrát vyhledá a probodne očima, dovtípím se, že jenom kolem fotbalu se jeho myšlenky rozhodně netočí. Jakmile pak trenér zahvízdá a naznačí, že si máme dát pauzu, Ondra se na mě otočí, sotva znatelně rozhodí rukama a v očích se mu objeví otazníky: Jako vážně? Haha, skoro je mi ho až líto, boraka! Přitom si myslím, že zas tak drsnej úkol jsem mu nedal, ne?

A tak se na něj jenom potutelně zaksichtím: To si sakra piš, že vážně! A pak už ho jenom sleduju, jak odbíhá dovnitř do haly.

U pouhýho sledování samozřejmě dlouho nezůstanu. Ledabyle mávnu prázdnou lahví, aby to pro případný pozorovatele vypadalo, že si jdu dopustit trochu vody, a vyběhnu za Ondrou. Sotva zmizím spoluhráčům ze zornýho pole, o něco zpomalím a začnu našlapovat sakra potichu, aby nebylo slyšet mý kroky. Takhle obezřetně proběhnu skrz půlku haly k pánským záchodům, opatrně vezmu za kliku a zlehka pootevřu dveře. Protáhnu se dovnitř a úplně stejně tiše je zase zavřu. Pak na chvilku zůstanu stát na místě a jenom špicuju uši, jestli neuslyším nějaký víc či míň typický zvuky, hehe, nebo aspoň nějaký šramocení jako důkaz, že je tu Ondra taky… Neslyším teda vůbec nic, ale tři kabinky z pěti jsou zavřený, a když si kleknu a skloním hlavu skoro až k zemi, uvidím, že v tý úplně nalevo někdo stojí.

Ještě chviličku vyčkávám, jestli nezaslechnu aspoň něco, ale kdybych neviděl jeho boty, přísahal bych, že tu snad vůbec není! A tak do toho ticha zavolám: „Hele, nepodváděj!“

„Ježiši! Co tady děláš?“ ozve se Ondra krapet rozhozeně, jeho hlas ale rychle nabere zpátky svůj obvyklej ostrej tón: „Vysmahni, ty kreténe!“

„A jak si to jako představuješ? Jak bych se jinak přesvědčil, že nepodvádíš?“ bavím se, zatímco se zvedám na nohy.

„Jak si to ty představuješ? Že mě u toho budeš šmírovat? Takhle ta výzva teda rozhodně nezněla, že si to mám udělat před tebou!“

„Zároveň tam ale ani nebylo řečený, že ti s tím nemůže někdo pomoct,“ prohodím a pomalu se rozejdu blíž.

„A ten někdo, to jako máš být ty, jo?“ ozve se z tý levý kabinky pochybovačně.

Opřu se bokem o vedlejší dvířka, založím si ruce na hrudníku a pobaveně se rozchechtám: „Tak momentálně tu nikdo jinej není, ale jestli máš někoho v týmu vyhlídnutýho, já ti ho sem zavolám, stačí říct!“

„Jediný, co ti říkám, je, ať vodsud vypadneš! Když už jsi vymyslel něco tak debilního, tak mi aspoň nekecej do toho, JAK to mám udělat!“

„Proč debilního?“ chytnu ho za slovo. „Když ty ses v sobotu tak nečekaně postaral o mě, tak já ti teď dovolím se podobně nečekaně, a sice uprostřed tréninku, postarat i o sebe, hahaha!“

Najednou se dveře rozrazí, Ondra se vyřítí ven, a než se vzpamatuju, sevře v dlani látku mýho dresu na hrudníku a zatáhne mě do tý kabinky. Moc prostoru k manévrování tu není, v podstatě žádnej, takže se ani nepokouším se mu nějak vysmeknout a jenom mu napůl vyzývavě, napůl zvědavě hledím do očí.

„Ty mi do prdele nemáš co dovolovat, jasný? A už vůbec ne něco… takovýho! Tak fajn, máš to mít. Chtěls mi pomoct? Tak teda klekni a pomáhej,“ zavrčí mi zblízka do obličeje a opře se nataženou rukou vedle mý hlavy, abych ten těsnej prostor nemohl tak snadno opustit.

I když bych ho nejradši poslal do dupy, protože klekat se mi před ním teda fakticky nechce, natož na takovýmhle místě, dojde mi, že bych mu tím tak akorát nahrál do karet: dobíral by si mě a vysmíval se mi už navěky, že mu nejdřív sám něco nabídnu – a pak z toho couvám! No trošku jsem to s tím pomáháním nedomyslel, nebo spíš – představoval jsem si to krapet jinak… Ale tak teď už uhnout vážně nemůžu, a vlastně nějaká úplně maličkatá část uvnitř mě ani uhnout nechce.

A tak se na něj jenom mnohoznačně ušklíbnu a pomalu se svezu na kolena.

 

Ondra

Shlídnu mu do vočí, a i když to na sobě nechci dát ani trochu znát, tak mě to teda pěkně rozhodí! Tu poslední větu jsem pronesl tak nějak bezmyšlenkovitě. Vypadla ze mě sama. Prostě proto, že si vo to těma svýma kecama koledoval, ale ani trochu jsem nečekal, že by to FAKT udělal! Chtěl jsem vykolejit jeho a dopadlo to přesně vopačně. Znejistí mě natolik, že najednou nevím, co mám dělat, ale naštěstí to vypadá, že si toho ani nevšiml.

Sebevědomě, jak kdyby to dělal stokrát denně, mi stáhne kraťasy i s trenkama do půli stehen a začne mi pomalu honit. No ty vole!

Vzrušeně zavřu voči a vopřu se vo stěnu nad jeho hlavou i druhou rukou. Zbytek mý příčetnosti na mě řve, že ho nesmím nechat, aby to dodělal až do konce. Moc dobře vím, že by mi pak tu jeho výzvu vomlátil vo hlavu a neuznal, když jsem si ho měl podle zadání vyhonit – sám. Ale tak, i když nemáme moc času, chvilku bych si to snad užít mohl, ne?

„Vezmi ho do pusy,“ snažím se prohlásit co nejvíc tvrdě, ale nejsem si ani trochu jistej, že mi to jde. To, že to zas vokamžitě udělá, mě totiž tak totálně rozhodí, že jde málem tahle má sebejistá role k šípku úplně. Z tý jeho poslušnosti jsem úplně hotovej, to bych do něj v životě neřek! Tedaaa… Že je na kluky, bych do něj taky vlastně neřek, takže možná ten můj radar nestojí za nic.

No pěkný! Naráží se na mě pěkně pomalu, a tak to po chvíli nevydržím, zajedu mu jednou rukou do vlasů a trochu ty jeho pohyby popoženu. Je to úplně automatický, nad tímhle se přemýšlet nedá. Užívám si to šíleně moc. To jeho vlhký teplo, pěkně mě nasává a vobčas mu narazím hlavu až nadoraz. Nebrání se, neudělal vlastně vůbec nic proti, a to mě dostává na hranu skoro hned. Musím proto fakt rychle přestat a z posledních sil ho vytáhnout, abych si ho dohonil teda sám.

 

Marek

Skoro až fascinovaně zírám na jeho dlaň, jak jenom pár cenťáků od mýho obličeje přejíždí po tom jeho nadrženým klacku. Zároveň cítím tu vůni… a v puse mi zůstává ta chuť… A tak když Ondra najednou hlasitě zalapá po dechu, pootočí se a konečně začne cákat, zjišťuju, že mně samotnýmu taky už moc nechybí! Zatímco sleduju ty výstřiky jeho spermatu, jak dopadaj do záchodový mísy, mý péro skoro až bolestivě volá po jakýkoliv pozornosti. Jenže já mu ji teď věnovat nemůžu. Ne takhle před Ondrou. I když mi něco říká, že on by proti tomu nic neměl. Ale takhle ta výzva teda fakticky nezněla.

Několikrát nasucho polknu a začnu se sbírat na nohy. „Ty hodinky,“ zachraptím a odkašlu si, „ty hodinky ti dám po tréninku.“ A s těma slovama se vyřítím ven z kabinky.

Daleko ale nedojdu, už po dvou krocích cítím, jak mě Ondra chytá za triko, čímž mě donutí zastavit. „Kampak?“ přeptá se, a než se vůbec stihnu zamyslet nad odpovědí, pevně stiskne předloktí mý levý ruky a znehybní mi ji za zády, zezadu se ke mně přitiskne a pravačku mi obtočí kolem břicha. „Takhle se přece nemůžeš vrátit na hřiště,“ pronese lehce posměšně, a aby mi došlo, co myslí tím takhle, sjede mi dlaní do rozkroku a začne mě tam promačkávat.

Vzrušeně vydechnu a zakloním hlavu, čímž se opřu o jeho rameno… a to mě z nějakýho důvodu vzruší ještě o něco víc… Je mi ale jasný, že jestli bude ještě chvilku pokračovat, vystříkám se rovnou do kraťas.

„Ne!“ vyhrknu a nesouhlasně sebou škubnu.

„Ne…?“ zopakuje po mně Ondra zmateně, ruku ale z mýho klínu okamžitě odtáhne. Jinak se ovšem nemá k tomu, aby mě pustil, zatímco zjišťuje, o co jde: „Proč ne? Myslel jsem, že se ti to líbilo…“

I když na mě nevidí, protočím oči. „Jo, ty vole, ale asi by vypadalo dost divně, kdybych se o přestávce najednou převlíkl do jinejch hadrů! A pusť mě!“ zkusím se mu znovu vytrhnout, protože když mě k sobě takhle tiskne, těžko pak můžu poroučet svýmu ptákovi, aby si dal okamžitě pohov!

Ondra se chápavě uchechtne. „Jo takhle…“ A aniž by věnoval pozornost mým, pravda, celkem chabým pokusům se vyprostit z jeho držení, vjede mi dlaní do boxerek, vytáhne toho mýho nadržence ven a pak v tom svým promyšleným prohmatávání pokračuje tam, kde přestal. Akorát že takhle bez těch vrstev látky je to o dost intenzivnější, takže je otázka pár vteřin, než se mu s hlasitým vzdycháním znovu opřu hlavou o rameno, tentokrát kvůli tý téměř nekontrolovatelný orgasmický křeči, která mi proběhne tělem.

„No vidíš, a tvý voblečení to přežilo bez úhony,“ zašeptá mi do ucha. Ještě chvilku počká, až se trochu vydýchám, pak mě konečně pustí, natáhne se přese mě k držáku papírovejch ručníků, jedním z nich mě ledabyle otře a odhodí ho na zem, než ode mě poodstoupí. „Laskavě to tu po sobě ukliď,“ pronese už zase svým typicky řízným hlasem. „A pohni, protože jestli se na hřiště nevrátíš do konce přestávky, nechá tě trenér dělat kliky – a já si na to dohlídnu.“

„Blbče…,“ otočím se na něj, ale ta nadávka už mu sjede akorát po zádech, protože zrovna se smíchem mizí ve dveřích.

Než se z celýho toho zážitku trochu vzpamatuju a než několika dalšíma utěrkama vytřu podlahu, uteče dobře pět minut, při nejlepší vůli nejsem schopnej ty svý vláčný pohyby nějak zrychlit.

A ani ty kliky pak nejsou tak svižný, jak by se Ondrovi líbilo. Ale když stojí vedle mě a kibicuje mě, že i jeho osmdesátiletá babička by je zvládla udělat rychlejc, tolik síly, abych mu nenápadně ukázal vztyčenej prostředníček, v sobě ještě vyhrabu. A když se tomu zachechtá, zjistím, že se mi koutky úst roztahujou do úsměvu taky.

 

Ondra

Marek mi spolu s hodinkama předal vodpoledne po tréninku i svoje klíčky vod auta. Byl jsem za to fakt rád, protože jsem si chvilkama nebyl jistej, jestli jsem ho do něčeho nenatlačil. Ale ne, už je mi jasný, že je to voboustranný, jinak by mi nevěnoval v druhý půlce tréninku tolik pohledů, a taky by se tak nešklebil, když mi ty klíčky předával. No jen počkej, ti ten úšklebek smažu!

Měl jsem chuť mu ho smazat, nehoráznou chuť! Jenže jak, to jsem fakt netušil. Naštěstí jsem měl na to vymýšlení dva dny, do středečního tréninku. A já mu chtěl tentokrát zavařit pořádně, protože celý to jeho chování mě fakt šíleně dráždilo. To, jakej je drzej a namachrovanej, v kontrastu s tou jeho poslušností, když jsme spolu byli dneska sami. To je fakt neskutečný, jak moc mám na něj chuť, byl jsem napůl tvrdej už jen z těch jeho vodpoledních pohledů. Pokaždý, když jsem si ho představil, jak si přede mě klekl…, no ty vole!

Prostě nějak nevím, co si vo tý naší hře mám teď myslet. Celou dobu se to drželo na takový normální, možná až kamarádský úrovni. Jako jo, kamarádem bych ho fakt nenazval. Myslel jsem si, že je to debílek… No to si vlastně myslím pořád, zatraceně sexy debílek, kterýho bych s radostí vohnul a vyšukal mu tu jeho namachrovanost z hlavy.

Nemůžu si pomoct, jsem fakt zvědavej, kam až by nechal ty naše výzvy dojít. Vostatně byl to von, kdo je tak trochu zvrhnul. Takže by si za to fakt zasloužil, abych mu dal něco hodně, hodně na hraně. Jenže to je fakt těžký, protože je to samozřejmě škála. Vod věcí, který by měl jednoduchý, po ty naopak docela extrémní, do nichž by ale zaručeně nešel, a trefit tu správnou míru se mi zdá skoro nemožný. A já bych samozřejmě chtěl, aby do toho šel, ale aby mu to dalo tentokrát fakt záhul.

Nakonec teda zajdu na tý škále vo něco dál. Koneckonců, co se může stát? Přinejhorším mě pošle s podobným úkolem do prdele, ale fakt už si nemyslím, že by to vodpískal úplně. Takže to risknu.

Ve středu se trochu zpozdím, prolítnu pomalu se vyprazdňující šatnou a na hřiště dobíhám jako jeden z posledních, takže ani nemám šanci zasvětit Marka do mýho úkolu pro něj. Což je dobře, protože ho chci nechat pěkně vycukat. Ty jeho tázavý a nervózní pohledy, co po mně hází, stojí fakt za to. Nedám mu ani vo přestávce možnost, aby to zkoušel nějak nadhodit, a zůstanu pěkně celou dobu v živým rozhovoru s vostatníma klukama z týmu.

Až teprve v šatnách vytáhnu nicneříkající malej šedivej pytlík, a zatímco je Marek ve sprše, hodím mu ho do báglu pohozenýho na lavičce. Celou dobu pak voblíkajícího se Máru po vočku sleduju a ty jeho votazníky ve vočích mi dělají fakt dobře. Musím se smát, tý igelitový tašky si ve svým baťohu zatím vůbec nevšimnul. Teda, ještě aby všimnul, když se do něj pomalu ani nekouknul, celou dobu hypnotizuje jen a jen mě. Tak ať, aspoň bude mít větší překvápko!

Sesbírám svých pět švestek a vydám se pomalu k vodchodu. A tím pomalu myslím fakt hodně pomalu, protože jsem si docela jistej, že to ten hypnotizér tak nenechá a zaručeně mě dožene. Což se samozřejmě vyplní hned pár kroků vod stadiónu, když na mě zezadu vykřikne: „Hej! Nedlužíš mi náhodou něco?“

Zastavím a votočím se pobaveně na něj, takže mě v klidu dojde a tišeji už dodá: „Jakože ty klíčky nebo úkol bych fakt ocenil…“

„Klíčky nebo úkol?“ přeptám se poťouchle. „A co z toho bys radši? Hmm…?“

„Prosit se tě nebudu ani o jedno,“ ucedí, drcne do mě ramenem a rozejde se bez vodpovědi pomalu dál.

„Neboj,“ řeknu jakoby nic, „však už jsem ti hodil do baťůžku malej dárek.“

Zastaví se, v rychlosti hodí bágl na zem a začne v něm šátrat. „No ty vole! Co to sakra je?!“ vozve se zvolání, aniž by zvedl hlavu vod tašky, a já vybuchnu smíchy.

„Nevíš, co to je? Seš snad zavostalej?“ nevodpustím si i přes pokračující výtlem rýpnutí.

„Šibe ti?! A co s tím mám teda jako dělat?“ vyjede po mně, ale tu igelitku si i s jejím vobsahem v batohu nechá a nasadí si ho zpátky na záda. Vida ho! To nevypadá zas tak vodmítavě.

„Já myslím, že víš moc dobře, co se s takovou věcí dělá,“ pronesu k němu šeptem s přimhouřenýma vočima, „prostě vezmeš tu krabičku, votevřeš ji, vyndáš z ní to vajíčko, šoupneš si ho tam, kam patří, a přijdeš s ním pěkně na zítřejší trénink.“

Vykulí na mě nevěřícně voči a zhrozeně prohlásí: „Tobě fakticky přeskočilo! Něco takovýho nemůžeš myslet vážně!“

„Takže to vzdáváš?“ zašklebím se na něj vítězoslavně, ale zas takovou radost z toho teda nemám.

Tohle jeho zděšení se mi líbí, né že ne, těší mě, že jsem dokázal to jeho sebevědomí takhle zbořit, ale taky mě to trochu mrzí, protože si uvědomím, že bych byl fakt nerad, kdyby kvůli tomu celou tu hru vodpískal. Nutit ho fakt nehodlám, doufám, že to už dneska ví, že ta zástava v podobě jeho klíčů je jen takovej symbol, ale že bych ho s nima skutečně nikdy nevydíral, a užuž se chystám, že mu to řeknu, ale přeruší mě.

„No tak to ani náhodou,“ vodfrkne si, zašklebí se na mě a zamíří si to hned pryč.

Zůstanu po něm koukat a nepřestávám se usmívat. To, jak dokáže z vteřiny na vteřinu přepnout, mě fakt dostává a začínám se na ten zítřek teda neskutečně těšit! No jen počkej, až přijdeš domů a tu krabičku si pořádně prohlídneš, myslím, že ti rychle dojde, co v ní chybí. A to bych ti fakt doporučoval, abys nechal tenhleten svůj namachrovanej postoj doma, nebo by se taky lehce mohlo stát, že si ten zítřek užiješ ještě mnohem, mnohem víc.

 

Marek

Kura, to je taký cyp, že to svět neviděl! Normální úchylák úchylnej!

No, ale já jsem v tom případě úchylák taky, protože… protože od tý chvíle, co mi Ondra tu svou výzvu předestřel, tak jsem prostě permanentně nadrženej! A přitom ani nedokážu pořádně popsat, z čeho přesně! Jako jo, trošku i z tý představy, že tu věcičku budu mít v sobě a že mě to bude při běhání po hřišti asi dost dráždit, ale to není to hlavní… Mnohem víc mě na tom bere, že mi prostě Ondra dal něco takovýho příkazem. Prej šoupneš si to tam, kam to patří. No ty vole! Znovu mě zašimrá v rozkroku, když si vybavím, jak to říkal… a jak na mě u toho koukal… A zítra mě na tom tréninku bude mít pod dohledem a celou tu dobu bude vědět, že mám tu hračku v sobě. A co hůř – kdykoliv ho napadne, bude ji moct přivíst k životu. Protože dálkový ovládání mi k tomu vajíčku nepřibalil. Takže ho bude mít zaručeně u sebe. Hmm… a další vzrušující zatrnutí v podbřišku…

Chviličku si pohrávám s myšlenkou, že bych mu ten ovladač zkusil před tréninkem nějak sebrat. Protože v tý výzvě nebylo nic o tom, že si do sebe mám strčit něco, co si on bude podle svý libosti zapínat a vypínat! Ale pak mi dojde, že tím bych mu udělal hned zkraje radost – jako že s ním nějak licituju o přesným znění toho jeho úkolu. Ne, nic takovýho. Udělám to přesně naopak. Prostě nakráčím na to hřiště – a nehnu ani brvou. Za žádnejch okolností. Ani kdyby to vibrování ohulil úplně na maximum!

Druhej den jsem původně rozhodnutej si to vajíčko zašoupnout tam, kam patří, až těsně před tréninkem – nechci to v sobě mít ani o minutu dýl, než bude nutný! Ale když si odpoledne skládám do tašky vypraný hadry, napadne mě, že by možná nebylo od věci se s tou hračkou trochu sžít – a tak si ji za pomoci notný dávky lubrikantu zavedu na správný místo rovnou v koupelně.

A asi to nebyl tak blbej nápad, vyzkoušet si to trochu s předstihem, uznám sám pro sebe, když se mnohem pomalejc než obvykle šinu městem ke sportovní hale. Příliš rychlý pohyby jsou totiž… mmhhmm… No jednak mám pořád takovej nepříjemnej pocit, že ze mě to vajíčko prostě bez varování kdykoliv vyjede ven, ale na druhou stranu ve mně jeho přítomnost probouzí naopak velice příjemný pocity! Kurde, na tom hřišti to bude docela masakr! Sveřepě si ale skousnu rty: i přes tohle všechno to musím zvládnout bez ztráty kytičky! Rozhodně se totiž nehodlám nechat propalovat Ondrovým vítězoslavně pobaveným pohledem, až od něj budu po tréninku přebírat klíčky od auta!

Ondra po mně zvědavě pokukuje už v šatně, ale předstírám, že si toho vůbec nevšímám. Ostatně, ono to předstírání zas tak těžký není, když se soustředím na úplně jiný věci! Ta věc v mým nitru prostě pořád přitahuje mou pozornost! Ještě že mám na sobě volný oblečení – a tak to, co se mi děje v rozkroku, nepřitahuje pozornost i všech ostatních!

Když na rozehřátí klušeme kolem hřiště, ucítím, jak mě někdo zezadu tahá za tričko. No kdo asi.

„Jsem si byl tak na vosmdesát procent jistej, že se na tuhle výzvu nakonec vysereš,“ zařadí se Ondra vedle mě, „ale ten tvůj novej styl běhání naznačuje, že jsem se spletl,“ tlemí se.

„Kreténe,“ otituluju ho jenom, na víc se nezmůžu – cítím totiž, jak se mi trochu krve, která neokupuje můj rozkrok, žene do tváří. Do hajzlu, tak nechtěl jsem před ním dát nic najevo, a nakonec mě mý tělo kompletně zradí hned v první minutě!

Ondra pohoršeně zamlaská. „Ale no taaak, dávej si trochu pozor na ten jazyk!“ napomene mě, ale jeho hlas zní pořád pobaveně.

„Od kdy seš tak přehnaně útlocitnej, Ondrášku?“ pošklebuju se mu.

„Na hřišti jsem pro tebe kapitán,“ upozorní mě. „Navíc kapitán, co tě má tak trochu v hrsti,“ šáhne si pro něco do kapsy, pak dlaň narychlo rozevře a nenápadně mi ukáže, co v ní drží. „Takže se chovej slušně, nebo si tě budu muset trošku to… pokrotit…,“ pronese škodolibě, tu věcičku si zase schová do kapsy, plácne mě do zad a ostrým tempem vyrazí pryč.

Chvilku zírám na jeho vzdalující se záda, neschopnej ničeho dalšího, protože se snažím zpracovat ty neskutečně silný vzrušující vlny, co se mi začnou prohánět tělem jenom z toho, jak se mnou mluvil… a co mi naznačoval… Sotva se ale trochu seberu, vztekle zakleju a nasadím co nejvyšší možnou rychlost, abych ho dohnal.

Žďuchnu ho do zad, a když se po mně překvapeně ohlídne, zasyčím na něj: „Ty seš ale sketa!“ Pak se přizpůsobím jeho tempu a jakoby nic mu běžím po boku, zatímco mu polohlasně vyčítám: „Měníš si podmínky tý výzvy za pochodu! Jsi mi měl rovnou zadat, že během celýho týdne nesmím říct ani jedno sprostý slovo, když ti můj slovník tak leží v žaludku, ty zmetku, a ne to zaonačit takhle šmejdsky!“

„Hmm, takže to máme předtím kretén, teď zase zmetek, sketa… No, že seš to ty, tak toho naznačenýho šmejda zatím počítat nebudu. Takže úroveň číslo tři,“ pronese, vsune ruku do kapsy… a mým nitrem se najednou rozběhnou slabý vibrace.

Bezděky sebou škubnu a mý nohy automaticky o něco zpomalí, asi aby se mý tělo mohlo s těma novýma pocitama trochu srovnat… „Ty kreténe, vypni to!“

„Jak je libo!“ zasměje se – a to vibrování uvnitř mě o něco zesílí. „Ještě chvilku pokračuj a rovnou se dostaneme na desítku, to je maximum… Upozorňuju tě ale, že trénink ještě ani nezačal.“

„Ty seš fakticky svině!“ ucedím skrz sevřený rty.

„Já?“ zatváří se přehnaně nechápavě. „Tak si to zrekapitulujem. To ty ses posledně, nějakým nedopatřením, zapomněl zmínit, že si plnění tý výzvy přijdeš vosobně překontrolovat! Takže já jsem se teď podobným nedopatřením zapomněl zmínit, že si během dnešního tréninku trošku vohlídám tvý chování… Jo a tohle je za tu svini,“ zaksichtí se na mě – a to dráždivý šimrání uvnitř mě zase trochu nabere na intenzitě.

„Ondro…,“ začnu, protože vydržet takhle běhat další dvě hodiny po hřišti, to prostě není možný!

„Užij si to,“ popřeje mi ale Ondra, jako by se nechumelilo, poplácá mě po zádech a odběhne pryč. A já ho tentokrát nechám být, protože z výrazu jeho tváře jsem si přečetl, že by na něj stejně žádný argumenty nezabraly. Leda kdybych tu výzvu chtěl vzdát, na to by slyšel. Ale to z pusy nevypustím, ani kdyby ta věcička uvnitř mě měla explodovat!

 

Ondra

Tak jakože chtěl jsem Markovi ten trénink pořádně zpříjemnit, jenže to jsem nepočítal s tím, jak moc ho zpříjemním sobě! Jak moc mě bude brát to vědomí, že to má v sobě, a jak moc se mnou každý to jeho škubnutí, když cvaknu ovladačem, zamává. 

Nemyslím si, že by si toho všiml někdo jinej, jakože kdo jinej by si Máru tak zaujatě prohlížel, kromě mě? Už v šatně jsem se nemohl pořád v duchu nesmát, jak na něm bylo chvilkama znát, že má fakt co dělat, aby na něm to vzrušení nikdo nepoznal. Jenže ten smích mě teda dost rychle přešel, když jsem pak viděl, jak s ním to zvyšování vibrací mlátí, jak se skoro furt při postávání vopírá vo kolena a snaží se, aby to nikdo nepoznal, jak se u toho tváří a vobčas zakroutí a jak… No ty vole, tohle ne!

Prostě fakt hodně začínám litovat, že jsem si nevzal třeba suspík nebo tak něco, páč v tomhle konkrétním případě to rozchození, nebo teda spíš rozběhání, pomáhá tak napůl, když mám ten Markovo výraz pořád jak na dlani. I kvůli svýmu vlastnímu psychickýmu zdraví ho teda po pár dalších minutách dráždit přestanu. Viditelně se mu po vypnutí uleví a mně vlastně taky. Přesto zůstane celej strnulej a jeho dnešní výkon není nic moc, ale jsem na tom dost podobně, takže to mu vyčítat fakt nemůžu.

Při pauze se k němu schválně nakloním a zlomyslně voptám: „Tak co, jak si užíváš trénink?“

Jeho zavrčená vodpověď „Zmrde!“ mě pravda moc nepotěší. Nebo teda potěší, protože si užiju další dávku toho jeho škubnutí celým tělem, když mu to zapnu rovnou na šestku.

No co, to byla už šestá nadávka a dolů přece nepůjdu! Moc dlouho si ale pohled na jeho vzrušený vrtění tentokrát nevychutnám, protože se s vražedným výrazem sebere a co nejspěšněji vydá do budovy. Jsem fakt ve velkým pokušení zmizet na ty záchodky, kam jistě mířil, hned za ním a dopřát si zas takový menší mezitréninkový uvolnění, ale bohužel mi to není přáno. Zachytí mě totiž kouč, a tak místo toho musím absolvovat zasvěcení do taktiky na sobotní zápas.

Když se Marek po přestávce vrátí, zdá se mi, přestože jsem mu na tu dálku nemohl ty vibrace vypnout, až moc v pohodě. Dostanu podezření, jestli si to ze sebe ten bídák nevyndal, nebo jestli se to nevybilo, i když by to podle návodu mělo vydržet nabitý pár hodin. Ale ne, jakmile to vypnu, vydechne a vyhledá mě pohledem, ve kterým mu už zase výhružně jiskří. Kdybych si měl vsadit, řekl bych, že si vyhonil. Z tý představy mi už zas zacuká v rozkroku a zalituju, že jsem já nemohl, dal bych si říct hned.

Každopádně zbytek tréninku mě už Mára ničím neprovokuje, a i kousavý slovíčka si nechá pro sebe, takže i já nechám to zařízení pěkně v klidu a nedráždím tak víc jeho ani sebe až do posledních přibližně deseti minut před koncem, kdy jeho výbušnost způsobí další z řady konfliktů na hřišti. Jo, mohl bych dělat, jakože nic, když se mě to netýká, ale jako kápo mám přece nějakou zodpovědnost, ne? A taky jsem mu přece řekl, že se bude chovat slušně, což? Každopádně ta sedmička, kterou mu zapnu hned vzápětí, s ním teda fakt pěkně zamává. Nad tou vomluvou, co rychle vykoktá směrem k trenérovi, jen aby už mluvit nemusel, se smíchy málem zřítím na zem.

Nechám mu to už pěkně zapnutý až do konce a po vočku sleduju, že mu to dává zas pěkně zabrat. Ze hřiště se voba vlečeme dost pomalu, takže to napůl tak nějak čekám, když se ke mně po cestě přitočí a tiše zavrčí: „Ty čuráku, vypni to už! Teda ne, sorry, kapitáne jsem chtěl říct!“ No vida, jak zkrotnul!

Tomu smíchu se tentokrát neubráním a schválně škodolibě vypustím: „To jako myslíš, že jedním kapitánem smažeš všechny ty předchozí nadávky, jo?“

„A co pane kapitáne?“ zapitvoří se na mě. „Nažene mi to nějaký plusový body?“

Zašklebím se na něj zpátky a vypnu mu to, ale nevodpustím si: „Tak že seš to ty, klidně mi bude stačit i to pane.“

Hlasitě si vodfrkne, ale radši už nic nevodpovídá a dobře dělá! Protože mám zrovna tak akorát náladu ho ještě trochu potrápit.

V šatně si všimnu, jak se Marek i se svlíkáním courá, tak jasně, určitě se nepůjde sprchovat společně s klukama, když mu trčí ze zadku šňůrka. Musím se v duchu zas zasmát, když si to představím. Jako má fakt můj respekt, že do tý výzvy šel, ale teď už nemá moc možností, jak se toho zbavit, než všichni vypadnou. Naše záchodky jsou v jednom prostoru se sprchama a tam teď jistě nepůjde. Nahej by si to nelajznul a voblečenej vlastně taky ne, protože by to působilo divně.

Nasadím teda taky šnečí tempo, abychom tu zůstali zas sami dva, ale když už se spoluhráči trousí postupně ven z umývárky a zdrhají domů, vobtočím kolem sebe ručník, popadnu taštičku se sprcháčem a zamířím si to vedle. A protože si fakt nemůžu pomoct, rozhodnu se, že mu ten konec zpříjemním ještě vo trochu víc, takže zatímco si ještě pořád velice pomalu pakuje věci, vohulím mu tu hračku pěkně na maximum, jen ať si užije. Ten jeho totálně vytočenej a zároveň zoufalej výraz je to poslední, co vidím, než za mnou zaklapnou dveře. Ovladač beru samozřejmě s sebou, to by tak hrálo, aby mě na konci vochcal.

Tu sprchu si teda střihnu pěkně ledovou, ale stejně se nad představou kroutícího se Marka celou dobu uculuju. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ani trochu nedoufám, že za mnou po vypadnutí Romana, posledního z kluků, přijde. Ale nemá se k tomu, a tak nakonec chtě nechtě vopustím sprchy i já. Srazím se s Márou ve dveřích, strčí do mě vší silou a zasyčí: „Ty seš fakticky pičus!“, než mě prostřídá v umývárně a dveře za sebou rázně zamkne.

Zanadávám si pro sebe, že máme dveře se zámkem, když je z pochopitelných důvodů jindy úplně nevyužívanej, protože bych tam za ním nejradši vklouznul. Jenže je mi jasný, že to je přesně ten důvod jeho zamykání. Nakonec dobře, že to udělal, páč kdyby nás trenér, co nás přišel popohnat ani ne minutu nato, načapal společně ve sprchách, nebyla by to asi zrovna sranda. Nahážu teda věci radši rychle do tašky, pohodím vedle Markovo věcí ty jeho klíče vod auta a taky ovladač, aby mohl to vajíčko vypnout, a vydám se ven.

 

Marek

Je to neskutečná úúúleva, když ze sebe v podřepu tu ještě pořád vibrující hračku konečně vytáhnu! Nejradši bych s ní mrsknul na kachličky a rozšlápnul ji!!! Ale to by mi dal Ondra stopro setsakramentsky sežrat, takovýhle věcičky nejsou zrovna nejlevnější. Nemluvě o tom, že třeba si s ní budeme moct užít ještě trochu srandy. On si s ní bude moct užít ještě trochu srandy! Další výzva je přece na mně…

Pořádně ten malej, ale šikovnej krám omyju, pak dopřeju pořádnou očistu i sobě. Nejradši bych si znovu vyhonil – o tý přestávce už to fakticky nešlo jinak a aspoň na chvilku mi to pomohlo, no a teď ten závěr tréninku jsem přežil už jenom díky myšlenkám na to, že se tohle všechno blíží ke konci. A že se za to Ondrovi nějak pomstím.

Každopádně nakonec si péro jenom párkrát zlehka přejedu namydlenou dlaní – a vykašlu se na to. Protože Ondra na mě stopro čeká v šatně, aby mi vrátil klíčky od auta, a třeba… no, ehmm… třeba bysme si mohli zase ulevit nějak navzájem… Mně by se to teda líbilo. A vzhledem k tomu, jak dráždivej úkol mi na dnešek vymyslel, tak bych tipoval, že taky nebude proti…

Jenže když ze sprch konečně vylezu, zjistím, že šatna je prázdná. A že klíčky od mýho auta ležej spolu s ovladačem tý hračky na lavici. Do hajzlu, tak že bych se v tom svým tipování nějak sekl? Ale kde přesně? Že bych posledně ten rychlej sex na záchodech nějak blbě vyhodnotil…? Hm, nebo to taky může být naopak – třeba to tak narafičil schválně, aby mi vrátil klíčky od auta, ale abych já mu zároveň nemohl vrátit tu hračku… A tím pádem by mi zůstala k dispozici na vymýšlení tý mý další výzvy pro něj, že…

S hlavou v pejru z toho všeho přemýšlení se dovalím večerním městem k baráku… a teprve tam můžu těm mejm zmateně rozvířenejm myšlenkám poručit pohov. Protože když očima úplně automaticky přejedu přes parkoviště, všimnu si, že Ondra se ležérně opírá zády o kapotu mýho auta, oči upřený na displej svýho mobilu. Zamířím rovnou k němu, a když zaslechne mý kroky, vzhlídne ke mně a mobil zastrčí do kapsy.

 

Ondra

„Co tu děláš? Potřebuješ odvoz domů, nebo co?“ spustí na mě rovnou.

Ušklíbnu se na něj a tu votázku radši ignoruju: „A kam se podělo to tvý pane kapitáne?“

Zablýskne se mu ve vočích: „Hele a neříkals předtím, že kapitán seš pro mě jen na hřišti?“

„Říkal, ale víš jak, pak už ti fakt zbývá jenom to pane,“ mrknu po něm a mám zas co dělat, abych se nerozesmál. Jenže ta jeho vodpověď, co následuje, mě teda totálně rozhodí. Hlavně proto, že von se, na rozdíl vode mě, nenechává rozhodit vůbec.

„Fajn, když teda zbejvá, tak zbejvá. Takže… Chceš někam odvízt, pane?“ pronese jakoby nic a já se skoro neudržím. Je to tak na hraně, abych se nervózně neuchechtl nebo to nějak neshodil, protože to by byla fakt extra škoda, to vzrušený napětí mezi náma teď zabít.

A tak na něj přimhouřím voči a co nejpevnějc řeknu: „Jo, můžeš mě hodit domů.“

Zapitvoří se a rovnou vodemkne dveře vod auta, takže během minuty vyjedeme, ani nevím jak. Nechá mě, abych ho navigoval, a já to chvilku dělám fakt poctivě, jenže pak se mi nějak přestane domů chtít. Taky co tam? Tam bysme sami nebyli. Mám na něj už vod pondělka pořád děsnou chuť a ta dnešní hra mi vod toho teda zrovna dvakrát nepomohla.

Takže se na to po chvíli vykašlu a jakoby nic mu dál udávám cestu, i když jsme náš barák už dávno minuli. Je super, že to tu vůbec nezná, takže nás zcela nenápadně dovedu za město do jednoho takovýho zapadlýho lesíka. Až na to určování směru celou dobu v podstatě mlčíme, teprve když se silnice začne měnit pomalu jen v lesní cestu, Marek z ničeho nic sám zastaví, vypne motor a koukne po mně.

„To jako bydlíš tady, ty vole?“ spustí nasupeně. Asi si myslí, že si z něj dělám srandu. A jo, tak trochu dělám, jsem ho možná zapomněl informovat, že nakonec ke mně domů nejedeme. Ale tak na devadesát procent jsem si jistej, že nebude proti tomu se trochu pobavit, a hlavně, že to určitě i tak trochu čeká, jinak by se mnou přece nejel. Páč zas takovej pitomec to fakt není.

Místo vodpovědi se teda potutelně pousměju, a zatímco sám už votvírám dveře, vybídnu ho: „Vylez ven.“

Vobejdu spěšně auto a zachytím ho přesně ve vokamžiku, kdy se postaví do trávy. Zatáhnu ho za loket kousek stranou, zabouchnu za ním dveře a přimáčknu ho svým tělem k boku auta.

„Ty děláš, jak kdybys to nečekal,“ zavrčím mu přímo do vobličeje, ale už trochu smířlivěji dodám: „Sis jako vážně myslel, že mě vodvezeš, votočíš to a pojedeš dom?“

„Nemyslel,“ přizná polohlasně a na krátkej, ale úplně kraťounkej moment uhne vočima a kousne se do rtu. Na chvíli, ale přece! Dostanu z toho tak trochu zlomyslnou radost, že jsem ho dokázal aspoň trochu znejistět.

„Tak vidíš,“ zkonstatuju a hned mu začnu rozepínat rifle. Na nic nečekám, nechám mu je tam, kde jsou, a hrábnu mu pravačkou do trenýrek, abych si tam mohl trochu pohrát.

Po cestě jsem si dost rozmyslel, co teď, a taky si dával dvě a dvě dohromady. To, jak reagoval, když jsme spolu byli dvakrát sami, a vlastně i to, jak reaguje teď, mě fakt neskutečně bere. Je to, jako by ho někdo vyměnil, a to mě dráždí ještě víc, mám pak vo to větší chuť ho přesně do takovýchhle situací dostávat.

Pomalu mu honím a koukám se mu do vočí tak dlouho, dokud je spolu se vzrušeným vzdychem nesklopí. Povodstoupím a sjedu ho pohledem vodshora dolů.

„Svlíkni se… Pěkně pomalu, a koukej se na mě,“ pronesu zastřeně a nepřestávám si ho prohlížet. Jak tam i teď pořád stojí, vopírá se vo auto a s přivřenými víčky dlouze vydechuje. Jak zatíná svaly na krku, hrudník se mu pravidelně zvedá a mezi nohama má i takhle přes kalhoty malej stan. Moje vlastní péro se z toho může zbláznit, a jen co se potkám s tím jeho znejistělým pohledem, divoce mi v něm zacuká.

 

Marek

Musím párkrát zamrkat, abych na něj zaostřil… a aby se mi taky zase rozběhl mozek, protože momentálně trochu stávkuje a odmítá spolupracovat. Nějak mi prostě nejde dohromady to mý totálně nadržený péro, Ondrova dlaň, která se mu ještě před chvilkou věnovala – a ten jeho příkaz nebo co to přesně bylo. Jakože svlíkni se? A navíc pomalu? A ještě u toho mám koukat na něj? To mu fakt jebe?! Nejsem žádnej podělanej striptér, abych mu něco takovýho předváděl, a navíc tady, venku, na místě, který vůbec neznám, ale který nevypadá zase až tak zapadle, aby se tu náhodou nemohl vyloupnout nějakej opozdilej houbař nebo třeba skupinka skautů vracejících se z vejletu!

Jako jo, za jinejch okolností bych se mu podřídil. Na jiným místě možná… Nebo i tady, ovšem kdyby po mně chtěl něco jinýho. Ta jeho hra na pane mě totiž dost vydráždila, nebudu kecat, že ne – umí se zatvářit tak, že mi nedělá problém ho poslechnout a vyhovět mu. A klidně ho budu i tak oslovovat, pokud se mu to taky líbí. Takže kdyby mi radši znovu poručil, ať si kleknu a vykouřím ho, asi bysme si to užili oba dva. Ale abych mu tu předváděl nějakou one man show, tak to soráč.

Podrážděně na něj přivřu oči: „Tobě fakticky hráblo! Si mě s někým pleteš, ne? Jestli seš zvyklej na takovýhle soukromý představení, tak si zase hezky rychle odvykni! Nemluvě o tom, že teď jsem s výzvou na řadě já, takže jestli tu někdo bude rozdávat příkazy, tak ty to nebudeš!“

A s tím po něm vystartuju. Ondra to asi tak úplně nečeká, což mi dá zhruba dvouvteřinovou výhodu, než začne vůbec nějak reagovat – a já ji využiju do mrtě. Pevně ho popadnu za loket a smýknu s ním proti přední části mýho auta. Ondra do ní vrazí břichem, v tu samou chvíli mu stočím ruku za záda a zároveň mu podkopnu nohu, takže milej pan kapitán se s vyheknutím svalí hrudníkem na kapotu. Samozřejmě ho zavčas trochu přizvednu, nechci, aby si zlomil nos nebo tak něco, kdyby se nějak nešikovně praštil do hlavy, ale jinak si s ním žádný další servítky neberu. Popadnu ho i za druhý zápěstí a přidržím mu je za zády obě.

Pak se na něj natisknu, abych mu mohl zblízka provokativně zaševelit do ucha: „Když jsi tak toužil po tom pomalým svlíkání, tak teď můžu tak leda pomalu svlíknout já tebe. Ale víš co? Já se s tím asi ani nebudu zdržovat…“

„Ty kreténe, tohle jsme si nedomluvili!“ zalomcuje sebou Ondra nesouhlasně.

„No podobně jsme si dneska nedomluvili hafo věcí,“ připomenu mu. Narovnám se v zádech, přechytnu si ho tak, abych obě jeho zápěstí svíral v levý ruce, zatímco pravačkou mu vjedu do rozkroku a začnu ho tam dráždivě ochmatávat. Zatím jenom přes kalhoty, ale i tak je poznat, že se mu to líbí – podle toho vzrušenýho vydechnutí, který mu uteče.

 

Ondra

Tak ne, tak jsem si to nejspíš spočítal blbě. Zjevně jsme pořád na kordy a ta jeho pokora a poslušnost byly jen dočasný. Umí to v sobě přepnout fakt pěkně rychle. Já zas tolik teda ne, a tak se mu chvilku zmítám, ale tohle je fakt dost blbá pozice na vysmeknutí.

Ve chvíli, kdy mi hrábne do rozkroku, se ale přece jen zklidním – nebo teda zklidním… To ani ne, spíš mě to vopět upozorní na to, že klidnej tam dole fakt nejsem. A že je mi to vlastně napůl fuk, protože to dnešní vodpoledne je už dlouhý a ta touha po uvolnění přetlaku v koulích je momentálně tisíckrát větší, než ta stát si mermomocí za tím, že budu, jakožto kápo, nahoře.

Jenže zjevně má v sobě ten kretének pořád hromadu zlosti za to, jak jsem mu zpříjemnil ten dnešní trénink, protože po tom, co mi konečně rozepne kalhoty a stáhne mi je do půlky stehen, to teda vůbec nevypadá, že by se chystal k akci.

Uslyším zip, jak něco rozepne. Nejspíš kapsu na mikině, protože hned nato se nakloní přese mě, a zatímco mi stále svírá zápěstí jednou rukou, druhou natáhne před můj vobličej a zamává za šňůrku tím vajíčkem.

„Tak co? Že bysme si tu výzvu zopakovali? Ale tentokrát v opačným podání?“ pronese jakoby nic a dál s tou věcí kýve tak, abych na ni dobře viděl. A ve mně se to pere, fakt hodně se ve mně pere to, jak moc jsem nadrženej, s chutí přetrhnout ho jak hada, že si tak vyskakuje. Ale tak proč bych si měl vybírat jenom jedno, že jo? I jemu musí být jasný, že tohle mu pořádně vrátím. Dřív nebo pozdějc, ale vrátím.

Jenže snažit se vo to zrovna teď, v týhle chvíli, by bylo totálně zbytečný a i nežádoucí, protože bych tím taky mohl celou tuhle akci ukončit, a to nechci, takže nakonec jen ucedím: „Tak už dělej…“

Krátce se uchechtne a už cítím, jak mi rýhou projíždějí jeho nasliněný prsty. Jsem si jistej, že je z toho parádně nadrženej, protože dost chvátá a tu hračku, poté co ji taky trochu navlhčí, do mě šoupne docela dost rychle. Zabolí to fest, takže na něj podrážděně zavrčím, tohle fakt nemusel. Má jedině štěstí, že mi ihned potom sjede rukou dopředu a začne mi honit, abych se s tím srovnal. Vocas mám už nalitej k prasknutí a mý vzdechy se pomalu slívají s Márovo zastřenými výdechy. A to je nejspíš ten důvod, proč poleví.

Pořád mi přidržuje zápěstí, ale zatímco přehmátne a začne šátrat v kapse po ovladači, tak se ten jeho stisk patrně uvolní. Nepřemýšlím vo tom ani vteřinu, tohle by mu už mohlo jako satisfakce za tu výzvu fakt stačit, a tak se spěšně narovnám, škubnu celým tělem a votočím se tak rychle, že nemá ani tu nejmenší šanci zareagovat. Překvapeně zavrávorá a kecne si zadkem do mechu u cesty. Roznadává se a pokusí se hned zvednout, ale nedám mu příležitost. Nebo teda spíš dám, protože na nic nečekám, rychle si natáhnu kalhoty, hmátnu po něm a do toho stoje mu začnu za loket pomáhat, abych si mohl pro změnu zpacifikovat já jeho.

Na nic ale nečeká ani von a dokončí akci svý ruky směřující ke kapse. Šáhne do ní, namíří na mě to ovládání a s výrazem, jak kdyby měl v ruce přinejmenším revolver, začne zuřivě mačkat.

V tu chvíli mi to celým tělem až neskutečně intenzivně zaškube a možná se i na milisekundu zastavím, ale tohle má teď fakt bez šance. Vytáhnu ho na nohy, a i přes ty zvyšující se vibrace v mým nitru ho vopřu razantně zády vo kapotu auta.

„No jen počkej, ty hajzlíku,“ zasyčím, „koukej ten ovladač navalit!“

Natáhnu se po něm, ale úspěšně se mý ruce tou svou vyhýbá a tlemí se u toho, jak kdyby vyhrál v loterii, zatímco párkrát, chtěně nebo ne, to vrnění ve mně přepne, což se mou teda už úplně neskutečně mává. Fakt nechápu, jak to na tom hřišti vydržel! Už tý přetahovaný začínám mít pomalu dost. Jo, baví mě to s ním, ale v tuhle chvíli fakt potřebuju upustit páru.

A tak se na to nakonec vykašlu a uštěpačně poznamenám: „Tak jak myslíš, klidně si ten krám nech.“

S těmi slovy ho čapnu, votočím ho a sevřu nejprve jednu a vzápětí i druhou ruku za zády pro změnu já jemu. Teď bych mu mohl klidně to ovládání vytrhnout, ale rozhodnu se, že mu ho teda nechám, když vo něj tolik stál. Stejně už je dávno na maximálním výkonu, čili může tak nanejvýš přepínat programy, což taky chvilkama dělá, ale je to pro mě teď správně dráždivý, takže nad tím skutečně mávnu rukou.

Přehmátnu si, a tak jako von mně mu i já vjedu jednou rukou zepředu rovnou do boxerek, kde ho začnu zlehka mačkat. Pravda, že ten jeho kolík to teda ani v nejmenším nepotřebuje, protože je podle všeho taky na maximálním výkonu. Marek vzrušeně vzdychá a já si to fakt vychutnávám. Skvělý na celý týhle situaci je i to, že von by se mi, na rozdíl vode mě, vytrhnout fakt nedokázal, takže bych se nemusel bát, ale stejně se mi nechce ho pořád držet.

A tak to po pár dalších jeho vzrušených stenech přehodnotím, a zatímco ho dál dráždím dlaní, nakloním se nad něj a šeptnu mu do ucha: „Teď tě pustím, jasný? A ty budeš zase pěkně poslušnej, vohneš se pořádně přes kapotu a dáš ruce před sebe, hmm?“

V tom tichu úplně slyším, jak naprázdno polkne, a užuž se leknu, že se na to úplně vykašle, že jsem to třeba přece jen pobral celý špatně, ale nakonec se vozve polohlasný: „Ano…, pane.“

Nemůžu se naplno neusmát – tak vida, zjevně to pořád chce vést takhle! Samozřejmě ho teda hned nato pustím a nechám, aby ten můj pokyn vyplnil. Zachytím jen krátkej poťouchlej pohled při jeho přesunu, ale jinak se zas vrátil k tý svý pokorný roli, a to je teda fakt úplně neuvěřitelný, jak tohle dělá! A hlavně, jak je možný, že to se mnou dělá to, co dělá! Začínám si připadat, jak kdybych měl před sebou ne jednoho, ale minimálně dva lidi.

Nespouštím z něj voči, přece jen už si nedovolím ztratit vostražitost, ale stejně nevodolám si tu situaci na chvilku nevychutnat. Vyhrnu mu mikinu až někam do půli zad, popadnu lem kalhot a rovnou mu je i s trenclema sesunu až ke kotníkům. Přejedu mu dlaní po holý kůži, na to, že je sotva začátek léta, je už docela vopálenej, bílá pokožka zadku mu krásně kontrastuje s hnědýma zádama. Zajedu mu prstama mezi půlky a v mým klacku už jen z toho šíleně zaškube. Stáhnu z nohou svý vlastní rifle i boxerky a krátce sám sobě pohoním. Pořád uvnitř sebe cítím vrnění tý hračky a je mi jasný, že fakt dlouho nevydržím, jsem jen kousek před cílem.

Jenže mám takový podezření, že by mi tu výdrž taky mohl pěkně vomlátit vo hlavu, takže fakt z posledních sil skousnu zuby a rozhodnu se ještě si s ním krátce pohrát. A protože nechci, aby to zase nějak narušil, vytáhnu si z kalhot na zemi pásek a přejdu s ním před něj. Složím mu ruce k sobě a stáhnu mu ten popruh kolem zápěstí. Je to takovej ten látkovej, takže to jde fakt samo. Bedlivě při tom Marka sleduju, ale neudělá nic, jenom na mě upíná ty svý pronikavý voči a mý nářadí z toho doslova šílí.

No vida, najednou ti to koukání nevadí, co?‘ pomyslím si a ušklíbnu se, ale nahlas to neřeknu, abych ho zbytečně neprovokoval a tuhle jeho pokornou pozici zas nějak nezabil. Pořád čas vod času přepne program tý hračky ve mně a to ji nechává pěkně v pohotovosti a dráždí mě to vo to víc, takže ho nechám, aby ten ovladač pořád svíral v dlani. Navíc, nemusím mít přece nad vším úplnou kontrolu, ne?

Přejdu k němu zezadu, mírným tlakem na stehna si ho navedu do správný pozice, abych se k němu dobře dostal, a vezmu jeho péro do ruky. Je už pořádně tvrdý a nalitý, zjevně taky nemá daleko ke konci, což se vzápětí potvrdí, když vokamžitě vzrušeně zavzdychá.

Hraju si s ním pomalu a ležérně. Vím, že už je pořádně nadrženej, a hlavně – já taky. Především z toho, jak se celej kroutí, propíná a vzdychá. Jak se celý to jeho tělo chvěje… Jenže mu to nehodlám dát ani náhodou zadarmo, a tak si pořádně nasliním prsty a začnu je do něj zasouvat. Nejdřív jeden, po chvilce přidám další, a ještě jeden. V tý chvíli už heká pěkně nahlas, a to je pro mě konečná. Vím, že jestli ho nevobtáhnu vokamžitě, tak se snad udělám už jenom z tý představy.

Takže ho na chvíli pustím, znovu se sehnu a z kapsy mých kalhot vytáhnu připravenej kondom – jo, tak trochu jsem čekal, že to takhle skončí. Nandám si ho docela ve spěchu a rovnou se začnu do Marka líným tempem sunout. Zasténá pěkně nahlas a stáhne se kolem mě, takže ten jeho sten perfektně doprovodím svým. Hrábnu mu znovu do rozkroku a to jeho vzrušení ještě trochu podpořím.

Moc dlouho nečekám, cítím, že jsme voba fakt na hraně, a tak nasadím postupně se zvyšující tempo, dokud ho nešukám krásně až nadoraz a rychle, co to jde. Vzdychá u toho tak, že se z toho moje vlastní mysl může zbláznit, vychází mi parádně vstříc, a to vajíčko ve mně pořád intenzivně vrní, takže celá tahle akce netrvá vůbec dlouho. Se zasténáním ze sebe konečně uvolním to celý vodpoledne hromaděný napětí a krátce se na něj svalím, zatímco von sám se taky zazmítá spolu s lavinou vorgasmu. Ještě chvilku si užívám, jak se kolem mě svírá v doznívajících křečích, než z něj vyklouznu. Natáhnu se přes něj, abych mu vosvobodil ruce, a začnu se hned upravovat.

Zatímco si sedám, už plně voblečenej, zpátky na sedadlo spolujezdce, po vočku sleduju Máru přes přední sklo, jak se dovoblíkává a strká do kapsy mikiny to ovládání. Celou dobu jsme neřekli ani slovo a já spolu s krví vracející se do mozku začínám přemýšlet, co teď. Tu hračku v sobě pořád cítím, řekl jsem si, že těch deset minut domů to s ní vydržím, i když je pravda, že mě znovu úspěšně dráždí, a to už ji vypnul.

Sedne si do auta a rovnou nastartuje. Pořád mlčí a vidím, že stejně jako já po vychladnutí trochu znervózněl. Jo, logika nejspíš říká, že jsme se na to šukání měli vykašlat, když jsme v jednom týmu, ale už teď cítím, že by si moje tělo dalo říct hned znovu. Takže nad tím nakonec jen zakroutím hlavou. Stalo se? Stalo. A hlavně, bylo to fakt dost dobrý.

Tentokrát ho naviguju vopravdu poctivě až před náš dům, kde tu nejistou atmosféru konečně rozseknu: „Hele… Zítra budu mít volnej barák, tak co kdybys mi přišel vrátit ten ovladač?“

Zvedne ke mně hlavu a přimhouří voči: „No počkej, a neměl bych si teď výzvu vymejšlet já pro tebe? Tohle je znovu výzva spíš pro mě, ať za tebou někam přijdu!“

Zakřením se, protože tohle moc neznělo, jako že by litoval, jenže jsem pořád na vážkách, takže uštěpačně pronesu: „Tak vzhledem k tomu, jakým způsobem jsi mi tu hračku vrátil, tak bych se mohl hádat, že je míč na mý straně hřiště… Ale nee… Seru na to…“

Votevřu dveře, vylezu ven a už se chystám vypadnout, ale nakonec zaváhám a směrem k němu dodám: „Tak třeba můžeš přijít prostě jenom tak, bez výzvy…“

Podívá se na mě a ten jeho výraz řekne absolutně všechno. Dřív, než stačí vůbec votevřít pusu. ‚To si kurva piš, pane!

 

-----

Volně inspirováno seriálem Láska a anarchie.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Humor je, když se člověk PŘESTO směje.

Autor
Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #8 Odp.: Fotbaliáda – Finální zápasMiky 2022-01-14 01:56
Díky moc všem za komentáře a hodnocení :-)

Leni, to jsme moc rádi, že jsme se Ti trefili, to byla vlastně priorita :lol:
Tame, Visi, tak nikdy neříkej nikdy :D
Aduško, slovíčka jsme sice nevybírali úmyslně, ale ta hra s jazykem nás tady pravda moc bavila, tak jsme rádi, že je to vidět :-)
zmetku, Jtrek, GD díky moc pánové :lol:
Citovat
+1 #7 Odp.: Fotbaliáda – Finální zápasGD 2022-01-13 14:29
Tak to se povedlo a souhlasí s tím i moje hlavička. :D Jen mi přišlo je lito, že si to nerozdali na vostro.
Ta vaše autorská dvojka zkrátka umí.
Citovat
+3 #6 No teda. To se povedloJtrek 2022-01-11 10:43
To se povedlo. A souhlasí s tím nejen moje hlava 😉
Citovat
+9 #5 Odp.: Fotbaliáda – Finální zápaszmetek 2022-01-09 22:12
To si, kurva, pište, dámo a pane, že jo! :lol:
Citovat
+4 #4 Odp.: Fotbaliáda – Finální zápasaduška 2022-01-09 19:33
Ti to teda vzali pěkně zostra. :-D A ten konec… Fakt je to konec? Jinak ale dávám hvězdičku navíc za své oblíbené oslovení- boraku. Zahřálo mě to u srdíčka, že jsem ho našla i zde. A u baťůžku jsem se musela pousmát, protože mi to připomnělo staré dobré časy tady. :-) Díky vy dva :-)
Citovat
+4 #3 Odp.: Fotbaliáda – Finální zápasvisions_of_dream 2022-01-09 18:46
Proboha, tohle je TAK dobrý. Tak moc mě to baví, přímo jejich interakci žeru. A naprosto souhlasím s Lenkou, opravdu vám to spolu sedne! (A i když je tohle teda jako finální zápas, tak bych si klidně přečetla i nějakej další, jo! :lol: )
Citovat
+4 #2 Tak...Tamanium 2022-01-09 18:01
...samozřejmě další díl vůbec nezklamal a je škoda, že je to konec, protože tohle dílko se opravdu povedlo!
Budu se těšit, že zase něco napíšete a třeba někdy rozšíříte i tenhle příběh.
Citovat
+6 #1 Odp.: Fotbaliáda – Finální zápasLenka 2022-01-09 17:53
Fotbal mi přišel vždy takový pomalý, než přeběhnou to hřiště... Ale tohle rozhodně pomalé není. :lol: Míč na jedné a hned na druhé straně. Pěkné. Zábavné. Trefili jste se. :-) Rozhodně pokračujte ve spolupráci, jde vám to spolu. A ještě jednou díky. ;-)
Citovat