Ako ustrážiť pubertiaka a nezblázniť sa z neho (1/3)

Gabriel

Minul jsem ceduli s názvem města a sklopil jsem oči k displeji mobilu. Do cíle mi zbývalo necelých deset minut. Vypnul jsem autorádio, abych se mohl plně soustředit na pokyny, který mi diktoval uklidňující ženský hlas z mé oblíbené navigační aplikace a který mi měly pomoct bez zádrhelů se proplést bratislavskými ulicemi a uličkami. Zatímco jsem projížděl křižovatkami a řadil se do těch správných jízdních pruhů, zvědavě jsem se rozhlížel kolem. Naposledy jsem tu byl někdy před… hmm, kolika, dvanácti třinácti lety? Tak nějak. To jsme tu byli v páté třídě na výletě. Hrad ve tvaru obrácenýho stolečku, procházka kolem Dunaje, UFO vyhlídka a… A to je vlastně všechno, víc si toho nepamatuju. Ale tak nevadí. Teď budu mít pět týdnů na to, abych to tu poznal trochu líp.

„Za tři sta metrů odbočte mírně vpravo,“ přerušila navigace moje vzpomínky. Rychle jsem mrknul na mobil, abych si na mapce ověřil přesnej význam toho výrazu mírně – a se zavrčením jsem na poslední chvíli hodil blinkr doleva a natěsnal se do vedlejšího pruhu. Klasika. A zatímco jsem se blížil k další ne zrovna přehledné křižovatce, zařekl jsem se, že se tu během těch následujících týdnů budu pohybovat výhradně hromadnou dopravou. Určitě nebude nijak těžký se v ní zorientovat. A Oli mi kdyžtak poradí.

Oli. Oliver. Nebo teda… jeho máma mu říká zásadně Olinko. A ještě jakoby s takovým tím jejich měkkým el. Aspoň mi to tak přes telefon přišlo. Ale je teda pravda, že jsem se při těch několika hovorech, co jsem s tetou Editou vedl, neměl sílu soustředit na detaily – měl jsem co dělat, abych skrz to její rychlý slovenský brebentění pochytil aspoň jádro toho, co mi říkala… A stihla mi toho říct opravdu, opravdu hodně. A přitom by se to dalo shrnout do jedné lakonické věty: můj… no něco jako bratránek potřebuje přes léto hlídání, haha.

„Za dvě stě metrů na kruhovém objezdu vyjeďte prvním výjezdem a potom… držte se vpravo,“ radila mi navigace dobrosrdečně. Pousmál jsem se, a zatímco jsem se držel vpravo, nepatrně jsem si sám pro sebe zavrtěl hlavou. Pořád ještě mi celá ta situace přišla prostě… lehce neuvěřitelná, nebo jak to říct.

Teda Edita je sestřenice mé mámy. Naše rodiny se nikdy nestýkaly, aspoň co si já pamatuju, ale mamka s tetou se přibližně jednou za rok hecnou, překlenou tu vzdálenost asi pěti set kilásků, co je od sebe dělí, a zajdou si spolu na oběd a na kafe. Poslední taková akce se udála v květnu – a tehdy se tam mamka dověděla, že teta se strejdou na prázdniny naplánovali několikatýdenní výpravu po amerických národních parcích. Jejich čerstvě plnoletej synek Oliver jim ale udělal trochu čáru přes rozpočet, když se šprajcnul a prohlásil, že s nimi rozhodně žádnou další rodinnou dovolenou absolvovat nehodlá.

Strejda prý pokrčil rameny a řekl, že je to Oliverova věc, pokud chce místo toho strávit léto doma, ale teta z toho měla těžkou hlavou, protože se jí nechtělo nechat puberťáka v nejhorších letech, jak se o Olim vyjádřila, doma samotnýho. A tehdy se mamka vytasila se skvělým nápadem, úplně ji slyším: „Tak možná by na něj mohl dát pozor náš Gabriel, ten na léto taky určitě žádné bůhvíjaké plány nemá, a brigádu si může domluvit i v Bratislavě.“ Teta prý málem omdlela nadšením, když to slyšela – no bodejť, určitě se jí ulevilo, že bude mít o starost míň! Kdežto já jsem doma omdlíval taky, když mi to mamka líčila – a nadšením to teda rozhodně nebylo.

„Dorazili jste do cíle,“ informovala mě navigace vesele, když jsem zpomaloval před honosnou rodinnou vilkou. Zastavil jsem na vyhrazeným místě, vystoupil jsem z auta, a zatímco jsem se po dlouhé jízdě protahoval, přejížděl jsem po domku a přilehlé zahradě očima. Tak tady strávím půlku léta? Inu, proč ne. A to byl vlastně důvod, proč jsem na to nakonec mamce a tetě Editě kývnul. Že jako – proč ne. Několik posledních prázdnin při studiu na vysoké škole jsem trávil v Praze, letní měsíce o pár let dřív, před maturitou, jsem naopak prozevloval v malé obci na severu Čech… Tak proč si nestřihnout jedno léto v Blavě? V Praze mě tentokrát nic nedrží, teda hlavně nikdo mě tam nedrží, a mamka měla pravdu – brigádu si najdu i tady. Když budu chtít. Ovšem vzhledem k tomu, že teta trvala na tom, že mi za to Oliho hlídání dokonce zaplatí, tak žádnej další zdroj příjmů zřejmě nebudu potřebovat…

„Gabriel…? Gabriel, si to ty…? Áno, si to ty! Ahoj, vitaj… Videla som ťa na kamere, vieš? A vravela som si, kto iný by nám parkoval pred garážou… Panebože, ty si celá tvoja mama, je to možné? Máš jej oči… Poď ku mne, môžem ťa objať? Môžem, že?“ ocitl jsem se najednou v náručí drobnější sympatické blondýnky, ve které jsem podle fotek, a především podle hlasu a taky samozřejmě z kontextu, okamžitě poznal tetu Editu. „Aká bola cesta? Ach, prepáč, určite si unavený a chceš si sadnúť a niečoho sa napiť, a ja ťa tu zdržujem… Poď ďalej! Oliver sa už na teba teší. A Olda, môj manžel, príde do hodiny. Zatiaľ si vybalíš a dáme si večeru. Určite si už hladný!“

Nestačil jsem málem ani pozdravit, ale teta nevypadala, že by ji moje mlčení nějak vyvedlo z míry. Popadla mě za loket, a sice jemně, přesto rozhodně mě za neustávajícího švitoření odváděla do útrob vilky. V předsíni jsem si vzal slovo aspoň na pár vteřin potřebných k tomu, abych zjistil, který dveře vedou do koupelny, a když jsem asi o pět minut později vešel za tetou do kuchyně, oči mi automaticky sklouzly na kluka, kterej seděl za stolem. Znuděně si pohrával s poloprázdnou skleničkou s džusem, a když mě konečně vzal na vědomí a probodl mě pohledem, vypadal všelijak, ale rozhodně ne jako někdo, kdo by se na mě těšil.

Oliver

Niekoľkokrát som sa nadýchol a znova som vydýchol. Snažil som sa udržať všetky svoje emócie v prijateľnej rovine, no napriek tomu som sa nedokázal na toho votrelca, ktorý sa nám objavil v kuchyni, ani len usmiať. Zato on sa usmieval teda poriadne. Ako debil. Debil, ktorým určite aj je. Však, ktorý normálny človek privolí k tomu, aby cez leto strážil niekoho v podobnom veku? Jedine nejaký zarytý svätuškár a hlavne bonzák. Otriasol som sa a venoval mu jeden dlhý, nesúhlasný pohľad.

Možno by som na neho zazeral aj celý zvyšok života, ak by k nemu nepritancovala moja mama: „Gabrielko, tak už si tu, poď môj, zoznámim vás. Videli ste sa síce ako deti, ale to si už určite nepamätáte.“ Objala ho okolo ramien a viedla smerom ku mne. „Tak toto je Olinko, môj syn,“ predstavila ma nadšene.

„Ahoj, Oli, já jsem Gabriel,“ povedal a natiahol ku mne ruku. Dobrá nálada z neho priam sálala.

„Všetci vieme, kto si,“ odvrkol som a postavil sa. Stolička pri tom pohybe poriadne zavŕzgala. Jeho ruku som zámerne ignoroval. Ešte to by mi chýbalo, aby si myslel, že je tu vítaný.

„Olinko!“ ohriakla ma mama a otočila sa zas na Gabriela. „On len žartoval. Je to veselá kopa,“ zasmiala sa, pretože tomu fakt verila. „O chvíľku bude večera. Olinko ti zatiaľ ukáže izbu a pomôže doniesť veci.“ Oboch nás vyviedla pred dom ako malé deti. Pri garáži sa otočila na päte a nechala nás osamote.

Pohľad na Gabrielove auto ma takmer rozosmial, ale udržal som vážnu tvár.

„Ten šrot si dúfam niekam preparkuješ,“ povedal som a skrížil si ruky na hrudi, aby si náhodou nemyslel, že mu pomôžem s taškami, ktoré začal vyťahovať z kufra malého starého volkswagenu. „Nech si susedia nemyslia, že sme nejaké socky.“

Otočil na mňa tvár, privrel viečka a stisol k sebe pery. Z nejakého neznámeho dôvodu ma jeho pohľad donútil o krok ustúpiť. Radšej som sa rýchlo otočil a zamieril nazad do domu v nádeji, že si to nevšimol.

V tichosti ma nasledoval. Svoju batožinu poľahky niesol v jednej ruke, i keď by si ju každý normálny človek rozdelil do dvoch. Asi mi chcel ukázať, aký je king. Alebo len potreboval voľnú ruku, aby som mu nemohol pred nosom zabuchnúť dvere. Pretože som fakt chcel! Veď ako inak som ho mal donútiť, aby pochopil, že má vypadnúť? Nazad do tej diery, z ktorej prišiel, alebo pokojne kamkoľvek inam.

Na poschodí som vpálil do hosťovskej a rozhodil rukami.

„Tvoja izba,“ informoval som ho. „Dvere napravo sú do kúpeľne.“ Za normálnych okolností by som k tomu nemal viac čo dodať, ale spomenul som si, že pochádza z fakt malej, podľa mojej mami aj malebnej dedinky, a tak som si musel rypnúť. „Je tam splachovací záchod, mám ti ukázať, ako sa používa?“ uškrnul som sa nad vlastným vtipom.

Gabriel 

V tu chvíli mi to všechno došlo. V tu chvíli mi došlo, proč ho teta nechtěla nechávat samotnýho. Protože ten fracek se choval… no dobře, slušnost stranou: jako rozmazlenej spratkovitej idiot. Hlavně ale působil jako nedůvěryhodný tele, jako někdo, kdo sotva dospěl a už má dojem, že mu svět leží u nohou… A teta zřejmě nechtěla, aby to, jak je to s tím světem doopravdy, zjišťoval bez dohledu, obklopenej tak akorát stejně starýma a stejně nafrkanýma frajírkama.

„Radši mi ukaž, kde máš pokoj ty,“ rozhodl jsem se na ty jeho narážky nereagovat a místo toho jsem vypálil vlastní munici. „Myslel jsem, že tvoje mamka přeháněla s tím, že potřebuješ nějakej dohled – ale očividně nepřeháněla, takže ať vím, na který místo v domě mám zaměřit svou pozornost…“

A tou svou municí jsem očividně vypálil dost přesně – Oliver se totiž zatvářil, jako kdybych mu vrazil facku. Přeměřil si mě zlostným pohledem a prudce se nadechl, než přešel do protiútoku:

„Nepotrebujem žiadny dozor!“ vyštěkl po mně zuřivě. „Nie som malé decko! K mojej izbe sa ani nepriblížiš, rozumieš? Ty… ty… ty… lazník!“

Cukly mi koutky nad tou nadávkou nebo co to vlastně přesně je, ale tu chuť ho požádat, ať mi to milý oslovení nějak přeloží, jsem spolkl, bylo mi totiž jasný, že to by ho akorát o to víc vydráždilo. A stejně tak jsem spolkl i upozornění, ať se laskavě hodí trochu do klidu, protože nemám rád, když na mě někdo bezdůvodně zvyšuje hlas. Místo toho jsem se na něj pousmál. Upřímně, a ne nějak jízlivě nebo blahosklonně. Bobtnal ve mně totiž dojem, že jsme nezačali úplně nejlíp – a že je to škoda…

„Hele, Olivere, nechceš si tady s tímhle malicherným vztekáním dát pohov? Z mé hlavy ten nápad, že sem přijedu a budu ti dělat dozor, přece nebyl.“

„Tak si sem nemal liezť! Keby si s tým nesúhlasil, tak by sa na to mama vykašľala a mohol som mať skvelé leto.“

„Anebo možná ne. Třeba by ti sehnala někoho jinýho. Na hlídání. Někoho, kdo by se s tebou nemazlil,“ oponoval jsem mu.

„Nemazlil…?“ zopakoval to slovo zaraženě – což pro změnu zarazilo mě. Nechápal jsem, jestli mi nerozumí, protože slovensky se to řekne jinak, nebo jestli nechápe přenesenej význam toho slovního spojení…

„Myslím to tak, že se se mnou dá na spoustě věcí úplně v pohodě domluvit,“ ujistil jsem ho.

„Ale ja mám osemnásť! Som dospelý!“ dupl si.

Přejel jsem ho zkoumavým pohledem. Ty jeho lehce přimhouřený oči. Ten jeho drzej, výsměšnej, zároveň ale zvědavej výraz ve tváři. Jeho ruce založený na hrudníku. Celkově prostě ten jeho vyzývavej postoj. A… ehm… tu jeho sexy postavu… Pak jsem se mu znovu zadíval do očí.

„Mně je vcelku jedno, kolik ti je. Věk je jenom nicneříkající číslo. Mnohem podstatnější je, jak se chováš. A tady tenhle tvůj vzteklej výstup mi teda připomíná spíš chování děcka ve školce, abys věděl. Teď, když dovolíš,“ chytil jsem ho za rameno a vystrčil jsem ho ze dveří, „si vybalím, pak zjistím, jak funguje splachovací záchod – a sejdeme se na večeři.“

A s ušklíbnutím, na kterým jsem si dal tentokrát záležet, aby bylo jízlivý a blahosklonný, jsem za ním zavřel dveře.

„Neopováž sa ma nazývať deckom!“ zaslechl jsem ho ještě vyvřísknout, ale v reakci na to už jsem se jenom nahlas rozesmál.

Do upřímnýho, veselýho smíchu to ovšem mělo pěkně daleko.

Oliver

Väčšinu konverzácie pri večeri zastala mama. Ako vždy. V podstate som bol na to zvyknutý. Len tentokrát ma vytáčala do nepríčetna. To bolo samé Gabrielko sem, Gabrielko tam. Gabrielko študuje prestížnu univerzitu, Gabrielko je pre mňa skvelý príklad. Gabrielko na mňa dozrie.

„Aby sme sa z neho neposrali,“ uľavil som si pošepky pri dezerte. Už sa to nedalo vydržať. Všetci pri stole zrazu prestali jesť. Asi som to povedal hlasnejšie, ako som pôvodne plánoval.

„Prosím? Čo si povedal?“ spýtal sa otec. Obočie mu vyletelo do závratných výšin. Nasucho som prehltol. Zrovna s otcom sa nedalo zahrávať.

Kým som vymyslel odpoveď, predbehol ma Gabriel.

„Říkal, že ten dezert je k posrání dobrej – což bych teda sice použil jiný slova, ale jinak je to pravda, teto! Je to luxusní!“ zaklamal tak presvedčivo, že aj ja sám som mu to takmer uveril.

„Tak to sa dá pri stole povedať aj slušnejšie, hlavne, keď máme hostí,“ povedal otec. Pravdepodobne počul len moje posledné slovo.

Pousmial som sa. Sčasti úprimne, sčasti zaskočene. Pohľad sa mi sám stočil ku Gabrielovi. Ten využil, že sa na neho dívam, provokačne sa uškrnul, vzal mi z taniera kus koláča a zjedol ho. Magor. A to som mu už takmer pripísal jeden zanedbateľný plusový bod!

O posledné sústo som sa nehodlal deliť, a tak som si ho rýchlo nabral na vidličku a ešte rýchlejšie si ho chcel strčiť do úst. Bohužiaľ sa prejavila moja šikovnosť a miesto toho mi skončil na tričku.

Povzdychol som si a radšej to ani nekomentoval. Za to mama si nemohla pomôcť:

„Olinko, pomôžem ti?“ spýtala sa, ale na odpoveď nečakala. Už bola na nohách aj so servítkou v rukách.

Keď som si predstavil, že ma tam začne očisťovať ako batoľa, tak som sa radšej bleskovo postavil.

„Prezlečiem sa,“ vyhŕkol som a doslova pred ňou zdrhol do svojej izby.

Do kuchyne som sa vrátil, keď mama ukladala použitý riad do umývačky a popri tom vysvetľovala Gabrielovi, kde čo v kuchyni nájde, kde nám nechala peniaze na potraviny, a nezabudla mu dookola pripomínať, aby sa u nás cítil ako doma a mal so mnou trpezlivosť.

Ja mu dám doma.

Ja mu dám trpezlivosť.

Musel som si zahryznúť do jazyka, aby som nezačal nahlas vrieskať. Alebo plakať. Alebo oboje naraz. Škoda, že by to nemalo žiadny efekt. Už som to totiž skúsil, keď som mamu presviedčal, aby mi nedohadovala žiadne blbé stráženie.

Nasledujúcu hodinu si rodičia chystali posledné veci pred odchodom a Gabriel im s tým, samozrejme, pomáhal, aby sa im strčil hlboko do zadku. Ja som sa zatiaľ venoval oveľa zábavnejšej činnosti. Dohadoval som si na večer rande.

„Miláčik, odchádzame,“ zakričala mama od dverí. Rýchlo som pozrel na čas. Ani mi nedošlo, ako to ubehlo.

Prešiel som k dverám a objal mamu aj otca.

„Píšte, keď dorazíte, a potom každý deň,“ povedal som a trochu zamrkal, pretože sa mi do očí začali tlačiť nepochopiteľné slzy. „Budete mi chýbať,“ dodal som úprimne.

„Nevystrájaj, milujeme ťa,“ zasmiali sa rodičia zborovo, rozlúčili sa s Gabrielom, nastúpili do auta a odišli. Díval som sa na koncové svetlá ich mercedesu, kým mi nezmizol z dohľadu.

Pozrel som do zeme a povzdychol si. Na chvíľu mi prišlo ľúto, že som nešiel s nimi. Nikdy som nebol doma tak dlho sám. Vlastne nikdy som nebol doma sám.

Na ramene mi pristála niečia dlaň a jemne sa ma dotkla. Tak na toho votrelca som na okamih úplne zabudol.

„Neboj, budou v pohodě,“ snažil sa ma upokojiť.

Smútok ma okamžite prešiel a nahradila ho zlosť.

„Ja sa nebojím,“ vyprskol som, vytrhol sa spod jeho ruky a zavrel vchodové dvere. Lepšie povedané tresol som s nimi, aby som si na niečom vybil frustráciu. „A nestaraj sa do mňa,“ dodal som a vypochodoval na poschodie do svojej izby. Nezabudol som u toho dupať ako slon, aby votrelec pochopil, že sa mi nemá srať do života.

Gabriel 

Sotva za ním bouchly dveře jeho izby, s povzdychnutím jsem nad ním protočil oči. Přišlo mi vtipný, jak si na jednu stranu chce hrát na dospělýho, ale zároveň se chová jako malý děcko, kterýmu někdo sebral hračku. Nebo mu nekoupil přesně tu, na kterou si ukázalo. Nebo tak nějak všechno dohromady, že jo…

Ještě chvilku jsem se procházel po přízemí a rozhlížel se, co kde je, a pak jsem se zastavil u ledničky, na kterou teta magnetem přichytila zalaminovanej plakátek, kam nahustila všechny důležitý informace. Telefonní čísla na půlku Bratislavy… Né, no dobře, přeháním, jenom na všechny možný sousedy, příbuzný, přátele, přátele příbuzných, instalatéry, plynaře, zámečníky, záchranáře, hasiče… Okej, takže na půlku Bratislavy. Pak sesmolila nějaký info ohledně domácího alarmu, otvírání brány a garáže, fungování pračky a sušičky, pojistek… Protočil jsem oči znovu, tentokrát ale pobaveně. Jenom výroba tohohle letáku musela tetě zabrat minimálně půl dne čistýho času! A to bych měl ještě zkontrolovat, jestli kopie náhodou neleží pod mým polštářem, haha…

S tou myšlenkou a úsměvem na rtech jsem se vydal do svýho novýho pokoje, abych si konečně pořádně vybalil. A taky si dal sprchu a s úlevou se natáhl na postel. Zaslouženě. Nezdálo se to, ale ta cesta autem byla přece jenom dlouhá, pak ta několikahodinová snaha o společenskej talk, snaha si zapamatovat všechno to, co do mě teta valila, snaha nepřizabít Olivera hned na první dobrou… Jo, mlel jsem z posledního.

Když jsem se o pár hodin později probral a mý oči se upřely na mně neznámej, lampičkou ozářenej strop, chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde že to jsem… a proč. Jasně, usnul jsem ve svým prozatímním pokoji, na svý prozatímní posteli… Natáhl jsem ruku k nočnímu stolku a nahmatal jsem mobil. Půl jedné. Nejradši bych se otočil na druhej bok a spal dál, ale měl jsem takovej… nepříjemnej pocit. Což asi způsobilo to nový prostředí. No a dost možná taky ta zodpovědnost, kterou jsem najednou měl na svých bedrech. Zodpovědnost za celou tuhle vilu, za Olivera… A tak jsem se vyhrabal na nohy a vyrazil jsem na rychlej průzkum, jestli je všechno v pohodě. Jakože pozhasínaný světla, zapnutej alarm… a tak.

Dům byl až nepřirozeně tichej. Na čemž v tuhle hodinu samozřejmě nebylo nic k divení. Spíš šlo o to, že já byl ze svýho pronajatýho bytu zvyklej přece jenom aspoň na nějaký zvuky. Hluk dopravy z ulice. Hlučení výtahu. Občasný zaštěkání venčenýho psa. Tlumená hudba od sousedů. Spláchnutí v bytě někde nade mnou. Vrčení ledničky z kuchyně. Ale tady nebylo slyšet nic.

Prošel jsem celou vilu a překontroloval všechno, co se překontrolovat dalo. Sám nad sebou jsem se ušklíbl – doufal jsem, že tuhle noční procházku nebudu podnikat každej den! Ale tak snad si to za pár dnů sedne a ten pocit tlaku z toho, co všechno teď musím hlídat a v čem všem na mě teta se strejdou spoléhají, se vypaří…

Když jsem se vracel zpátky do pokoje a míjel dveře toho Oliverova, na chvilku jsem se zastavil. A zaposlouchal se. Oliver pravděpodobně spal jako dudek… Užuž jsem chtěl pokračovat v cestě, ale… nakonec mi to nedalo. Sakra. Překontroloval jsem všechno, ale jeho ne, a přitom… no, kvůli němu jsem sem přijel, že jo…

Když jsem potichu bral za kliku, v duchu jsem se připravoval na výbuch vzteku, kterým mě Oliver zavalí, pokud by náhodou nespal. Jasně, vynadá mi do nevychovaných šmíráků, možná i do úchyláků… No uměl jsem si představit, jak se při vysvětlování toho, proč jsem se potřeboval přesvědčit na vlastní oči, že je opravdu ve svým pokoji, zapotím!

Jenže jakmile jsem škvírou mezi dveřma nakoukl dovnitř, v tu chvíli šly veškerý mý obavy ohledně naší případné hádky stranou.

A nahradil je úplně jinej druh obav.

Oliverova postel byla totiž prázdná.

„Olivere…?“ nahmatal jsem vypínač na zdi – a pokoj zalilo ostrý světlo. Zamrkal jsem, přejel jsem pohledem všechny kouty, pak jsem rychle přešel ke dveřím do koupelny a proskenoval to očima i tam. „Olivere?!“ zavolal jsem ještě jednou, hlasitěji, ale už v tu chvíli jsem věděl, že je to zbytečný. Ostatně, posledních pár minut jsem celou vilou procházel. Kdyby se Oliver rozhodl sledovat v obýváku telku, podniknout noční nálet do ledničky nebo kdyby pro mě za mě třeba usnul mezi lahvema v rodinné vinotéce, věděl bych to…

Stejně jsem ale pro jistotu prošel celej ten proklatě rozlehlej barák znovu. Tentokrát jsem zamířil i do garáže a obešel jsem zahradu. Jo, bylo mi jasný, že je to k ničemu, ale chtěl jsem mít jistotu, že si ze mě Oliver třeba jenom nevystřelil, než začnu podnikat další kroky… Rozhlížel jsem se i po nějakým vzkazu, po pitomým kousku papírku zastrčeným někde… nevím, třeba pod ovladačem od televize. Jsem s kámošema, do dvou se vrátím. Nebo něco podobnýho. To by bylo milý. Jenže čekat od Olivera cokoliv milýho… no, tak naivní snad nejsi, Gabe!

Skočil jsem si do pokoje pro mobil a pak jsem seběhl do kuchyně. K zalaminovanýmu plakátku, kterýmu jsem se jenom pár hodin zpátky tak uculoval. No, tak teď mě smích přešel, když jsem do mobilu naťukával Oliverovo číslo. Doufal jsem, že mi to ten fracek zvedne a aspoň mi oznámí, kde je, ale telefon jenom prázdně vyzváněl. Podruhý taky. I potřetí.

„Ty se mi snad zdáš, ty zmetku,“ ucedil jsem skrz sevřený rty, když jsem vyťukával další číslo. Beník – Olinkov nejlepší kamarát, stálo na papíře.

Hmmm, no ukázalo se, že Beník je opravdu nejlepší kamarád – očividně s Olinkem držel basu, protože ani on mi telefon nezvedal. Nebo možná jenom spal, aniž by tušil, že jeho nejlepší kamarád se pár hodin po odjezdu svých rodičů rozhodl mi názorně demonstrovat, jak moc u prdele mě i s nějakým mým hlídáním má…

Lehce znervózněle jsem si prohrábl vlasy a zamyslel se, co dál. Okej, s největší pravděpodobností šel Oliver vážně někam za kámošema, přihasí si to domů někdy k ránu a bude se tvářit jako neviňátko samo. Ale jenom chvilku. Hned vzápětí ho totiž přetrhnu jako hada! No, ale co když ne? Co když za kámošema šel, hned někdy zkraje večera – a cestou domů ho třeba srazilo auto? Nebo ho někdo přepadl? Copak já vím, jak to tady v Bratislavě je nebo není bezpečný?!

Nakonec jsem se rozhodl… prostě ještě chvilku počkat. Co taky můžu dělat jinýho? Dám si prostě čas… třeba do tří. Jemu dám čas do tří. A pokud po něm ani pak nebude ani vidu, ani slechu, tak ten svůj plán neplán přehodnotím…

No a k tomu přehodnocování naštěstí už nedošlo. Za sedm minut tři se na zahradě rozsvítily světla reagující na pohyb. Vykoukl jsem z okna – a úlevně jsem si vydechl. Fakt, přísahám, ten kámen, co mi spadl ze srdce, zaduněl s takovou silou, že to musela slyšet jak teta, tak i moje mamka! Ufff… Jenže zároveň spolu s tím, jak ze mě pomalu mizelo to napětí a stres, tak na jejich místo nastupoval… vztek.

Rozrazil jsem domovní dveře dokořán, připravenej se do toho rozmazlenýho spratka obout dřív, než se vůbec nadechne a zkusí na mě nějaký ty svoje výsměšný řečičky, ale stačily mi tři vteřiny, aby mi došlo, že můžu všechny svý rozčilený komentáře a výbuch spravedlivýho hněvu klidně zase spolknout. Nepadly by na úrodnou půdu. Oliver totiž očividně nebyl ve stavu, aby mě vnímal.

„No pane jo, ty vypadáš,“ ušklíbl jsem se a ustoupil jsem o kousek stranou, aby měl aspoň šanci trefit se do dveří.

„Ty si ešte tu?“ vydrmolil ze sebe a lehce zavrávoral. Zjevně mu dělalo problém mluvit a jít zároveň.

„Hm, a ty jsi konečně tu,“ utrousil jsem a popadl jsem ho za loket, abych ho už konečně vtáhl dovnitř a mohl za náma zavřít.

„Nedotýkaj sa ma,“ vytrhl se mi, ale byl to pro něj příliš prudkej pohyb, takže zavrávoral znovu a vybalancoval to jenom díky tomu, že se druhým ramenem opřel o zeď v předsíni. Načež zavřel oči… a vypadal, že v této poloze hodlá snad i usnout.

„Sakra, Olivere,“ chytl jsem ho za paži a zatřásl jsem s ním, „seber se trochu!“

„Čo furt otravuješ? Nemôžeš mi dať pokoj?“ ohnal se po mně.

„To si piš, že můžu! A udělám to moc rád!“ zasyčel jsem na něj. „Ale až za tebou zapadnou dveře tvojí izby, jasný? Pak se snad konečně budu moct trochu vyspat! Takže,“ začal jsem z něj dost nešetrně stahovat mikinu, „se laskavě svlíkni, zuj si boty… a mazej nahoru!“

„Nerozkazuj mi!“ prsknul po mně, ale najednou zbledl, vykulil oči… a mně došlo, že to příští, co z něj vyletí, rozhodně nebudou slova…

Na nic jsem nečekal, popadl jsem ho za pas a rychlostí blesku jsem ho odtáhl do nejbližší koupelny. Stihli jsme to tak tak – ten typickej dávivej zvuk se kousek od mýho ucha ozval v tu samou chvíli, kdy jsem zvedal záchodový prkýnko… Vmanévroval jsem Olivera na kolena – a v příští vteřině už objímal záchodovou mísu a zbavoval se všeho, co do sebe během noci nalil a napráskal.

A spolu s těma zvratkama jako kdyby vyprchala i jeho bojovnost… a ten nesmyslnej vztek.

A ze mě vlastně taky.

Jakmile Oliver spláchl a začal se nemotorně hrabat na dost roztřesený nohy, podepřel jsem ho – a tentokrát už se nebránil. A nejenom že se o mě opřel, ale dokonce z něj vypadlo tichý:

„Sorry…“

„V pohodě,“ přikývnul jsem a doprovodil ho k umyvadlu, kde si opláchl obličej a hltavě vypil několik loků vody. „Ale zítra to probereme,“ upřesnil jsem, aby si náhodou nemyslel, že tím jedním slovem je to celý uzavřený, a podal jsem mu ručník. „Nebo teda dneska. Prostě až se oba vyspíme.“

„Jo, jasné,“ hlesl.

Na to už jsem nic neřekl. Vyvedl jsem ho zpátky do předsíně, mlčky jsem si k němu přidřepl, abych mu mohl zout boty, pak jsem ho znovu vzal kolem pasu, počkal jsem si, až mi omotá ruku kolem krku, a pomalu, aby se mu netočila hlava, jsem ho dovedl až do jeho pokoje.

„Svlíknout se doufám zvládneš sám…?“ přeptal jsem se, když jsem ho posadil na postel. Jenom po mně loupl očima, ale pochopil jsem to. „Tak dobrou,“ zamířil jsem ke dveřím. „A prosím tě, už žádný blbosti.“

„Hmmm,“ doneslo se mi ještě k uším, než jsem za sebou potichu zavřel.

Dveře od svýho pokoje jsem ale nechal otevřený. Pro jistotu. Abych slyšel, kdyby se Oliver zase někam chystal.

Nebo kdyby se mu náhodou v noci udělalo zle.

Nebo tak něco.

Oliver

Ráno mi nejaká nie príliš kreatívna kapela vyhrávala v hlave opakujúcu sa melódiu. Buch, tresk, buch, buch, tresk. A stále dookola. Otvoril som oči a znova ich zavrel.

„Kráľovstvo za aspirín,“ povedal som, i keď ma nikto nemohol počuť. Ďalších päť minút som sa snažil pozviechať z postele a udržať pri tom celý obsah žalúdku tam, kam patril. Našťastie sa zdalo, že mi včerajší rozhovor so záchodovou misou postačil. Na okamih mi napadlo, aké by bolo skvelé zavolať mamu a zvaliť svoj stav na začínajúcu chrípku. Hneď by som mal v izbe všetko, čo by som potreboval. Takto som si však musel poradiť sám. Doplazil som sa na chodbu a zliezol schody. Rýchlejšie som to zvládal aj minulý rok so zlomenou nohou. V kuchyni som radšej ignoroval raňajkujúceho Gabriela a rovno sa vrhol na chladničku. Vytiahol som z nej krabicu s džúsom a položil ju na kuchynskú linku.

„Dobrý ránko,“ pozdravil ma Gabriel.

„Dobré,“ šepol som a dúfal, že tým náš rozhovor skončil.

„Jak ti je?“ spýtal sa, aby mi dokázal, ako som sa mýlil.

Vytiahol som si zo skrinky pohár a zo šuplíka tubu ibalginu, ktorou som zamával vo vzduchu tak, aby na ňu videl.

„Cítim sa skvele,“ povedal som značne ironicky a skúsil si vybrať jednu tabletku, ale ten sprostý vrchnák nechcel povoliť. Skúsil som to znova. Bezúspešne. Frustrovane som si povzdychol a načiahol sa po nôž. Bol som odhodlaný jednu tú ružovú tabletku z tej sprostej tuby vydolovať za akúkoľvek cenu.

Gabriel sa postavil zo stoličky a dvomi krokmi bol u mňa. Vzal mi z ruky nôž a aj tú nedobytnú pevnosť, v ktorej sa skrývali moje vysnívané lieky.

„Musíš nejdřív zatlačit – a až potom otočit.“ Elegantne otvoril tubu a podal mi ju. „Říká se tomu dětská pojistka,“ dodal, aby ma okamžite prešla chuť poďakovať.

Sa neposer, pomyslel som si, vložil si do úst ružovú tabletku a zapil ju. Rovno z krabice. Zvyšok džúsu som si nalial do pohára a aj s ním sa vybral nazad do izby.

„Nemáš zač!“ zakričal za mnou Gabriel.

„Sa neposer,“ povedal som tentokrát nahlas a bolo mi úplne jedno, či to počul.

Vyškriabal som sa na poschodie a zapadol som nazad do svojej izby.

„Už bežím,“ uistil som svoju posteľ a pomalým krokom sa k nej doplazil. Našťastie som zaspal takmer okamžite, ako som si ľahol.

Druhé zobudenie bolo o niečo príjemnejšie. V hlave sa mi už nekonal žiadny hlučný koncert, a dokonca aj energia sa mi zázračne vrátila. Len tá chuť v ústach stála za hovno. Keby som s tým mal skúsenosti, tak by som dokonca prisahal, že presne tak hovno aj chutí. Zapadol som do kúpeľne a behom pol hodiny zo seba spravil ľudskú bytosť. Škoda len, že sa mi pri pohľade do zrkadla vrátili spomienky.

Pokrútil som nad sebou hlavou, aby som ich zahnal, ale nemal som šancu. Živé obrazy na mňa vyskakovali jeden za druhým. A v každom bol on. Marek. Za pár sekúnd som si dokázal spomenúť na naše zoznámenie na nete. Na prvé rozpačité slová, prvé vety. Vzápätí na prvé rande. Prvú pusu, druhú, tretiu a… v tom momente sa to začalo srať. On chcel viac a ja som mu to nevedel dať. Nie hneď. Mesiac mi toleroval uhýbanie. Vybojovával si ústupky. Honička v parku na lavičke, po ktorej som sa cítil príšerne. Fajka na cintoríne. Veľmi romantické.

Prvý sex som tak zažiť nechcel. Nie a znova nie. Na tom som si trval. A on zas trval na tom, že nebude čakať večne. Zaujímavá myšlienka, ak zaznie po pár týždňoch randenia. Ale našli sme kompromis. Veď o tom je predsa vzťah. O kompromisoch. Alebo nie?

S rodičmi sme mali ísť na dovolenku. Tradične všetci traja spolu. No tento rok som potreboval voľný barák, a tak som našich ukecal, aby som s nimi nemusel a užil si to, po čom som tak túžil. Prvé milovanie na mieste, na ktorom som ho zažiť chcel. Peknom, čistom a pohodlnom. A presne takto som to aj Marekovi sľúbil. A svoj sľub nesplnil.

Pustil som vodu do umývadla a ovlažil si tvár v nádeji, že tým zastavím ďalšie nežiadúce premietanie v mojej mysli. Vtipný predpoklad.

Do poslednej chvíle som dúfal, že si mama zo mňa s tým strážením robí srandu a nič také sa nestane. Avšak ona skutočne nežartovala a k nám sa dotrepal Gabriel, aby mi úplne prekazil plány. Aby úplne všetko posral.

Včera v bare som si dal s Marekom rande a všetko mu povedal. Bol s tým prekvapivo v pohode. Prvý drink, druhý aj tretí. Pri štvrtom sa rozhodol, že najlepšie miesto na prvé milovanie je predsa hocikde. Napríklad aj v postrannej uličke pri kontajneroch. Ale pozor! Na triedený odpad. A to podľa neho znamenalo, že mi tam predsa nemôže nič smrdieť.

Poslal som ho do prdele. A on do nej šiel. Len nie do tej mojej. Trvalo mu presne tridsať minút, kým si za mňa našiel náhradu. Mne trvalo dvakrát toľko, kým som sa zlial do bezvedomia. Ďalšiu hodinu ma Ben dával aspoň do trochu použiteľného stavu, aby dokázal, že je fakt ten najlepší kamoš. V dobrom aj v zlom. Bohvie, kde by som skončil, ak by ma nenaložil do taxíka a vodičovi nenadiktoval adresu, pretože ja som si zaboha nevedel spomenúť, kde bývam.

Spomienka na Bena ma trochu prebrala, vypol som vodu v umývadle a rýchlo sa vrátil do izby. Prehľadal som si vrecká včerajšieho oblečenia, ktoré sa stále váľalo na zemi, a prebehol pohľadom správy. Prvé na mňa vyskočila ponuka zliav z môjho obľúbeného e-shopu a hneď na to sedem správ od Bena. Ups. Rýchlo som mu odpísal, že som v pohode. Živý a zdravý. Takmer okamžite mi odpovedal, že byť po jeho, tak už dlho nebudem. Musel som sa usmiať. Pri ňom sa inak nedalo.

Ďalšia správa ma čakala od rodičov. Našťastie len jedna. Asi dospávali let. Naťukal som im povzbudivú textovku a hodil mobil na posteľ. Nikto ďalší sa mi neozval.

Marek sa mi neozval. 

Debil.

Zapol som si notebook a pustil prvú hru, ktorá mi prišla pod ruku, aby som prišiel na iné myšlienky. Pomohlo to. Takmer na dve minúty. Potom som už mal v hlave len svojho ex a všetky naše zážitky. Pre zmenu len tie pekné.

„Takto to predsa nemôže skončiť,“ povzdychol som si a na chvíľu zvažoval, že mu zavolám, ale prišlo mi to… pod úroveň. Priveľmi vnucujúce. Ale také náhodné stretnutie v bare? Tak to je iné.

Obliekol som sa, vyzliekol a zas obliekol. A dookola. Chcel som vyzerať dokonale. Večer pred siedmou som bol konečne pripravený vyraziť. Zbehol som po schodoch do kuchyne a vylovil v chladničke balenú bagetu. Čakalo ich tam ešte pár. Mama sa bála, že inak umrieme od hladu.

Gabriel sa za mnou dotrepal skôr, ako som si stihol zahryznúť.

„Kam se chystáš?“ spýtal sa.

Jedna moja časť na neho chcela byť milá. Tá, ktorej sa niečo marilo, že bol ku mne v noci dobrý, keď som prišiel domov totálne na sračky. Dokonca som si matne spomínal, že bol pri mne, keď som zvracal. No moja druhá časť veľmi presne vedela, koho je najjednoduchšie obviniť z celej tej mizérie, ktorá sa okolo mňa diala.

„A teba je čo do toho?“ prešiel som rovno do útoku, odhryzol si z bagety a hodil ju na kuchynskú linku. Nejako ma zrazu prešla chuť.

„Olivere,“ oslovil ma s povzdychom. „Tvoje mamka mě sem pozvala z nějakýho důvodu. A tím důvodem stopro nebylo to, abych ti v noci dělal vrátnýho, když se konečně uráčíš dorazit domů, a pak u záchodový mísy hlídal, jestli se náhodou nedusíš zvratkama.“

Prudko som sa na neho otočil. Fakt som nemal náladu na nejaké výčitky.

„Kto sa ti prosil?“

Gabriel si skrížil ruky na hrudi a pozrel na mňa s podvihnutým obočím, aby mi dal najavo, že mu to ani nestojí za odpoveď. Už len za ten výraz v tvári by som ho niekam nakopal.

„Jestli mi neřekneš, kam se chystáš, tak nepůjdeš nikam,“ povedal.

Schuti som sa zasmial. Naschvál prehnane teatrálne, aby si to stihol vychutnať. Smial som sa, aj keď som okolo neho prechádzal a mieril k vchodovým dverám. Dokonca z nejakej podivnej zotrvačnosti som sa smial, i keď ma chytil za rameno a šmykol so mnou nazad do chodby.

Smiech ma prešiel, až keď ma začal ťahať hore po schodoch, a pritom sa hral na zodpovedného:

„Přijde ti to vtipný? Protože mně teda ne! Pochybuju, že si teta ten můj dozor představovala tak, že jí hned druhej den zavolám a řeknu jí hele, teto, neděs se, Oliver je nezvěstnej, ale určitě se časem najde, pozdravuj v Americe! Takže dokud se mnou nezačneš komunikovat jako dospělej s dospělým, vážně nikam nepůjdeš!“

K nejakej obrane som sa zmohol až na medziposchodí. Voľnou rukou som sa chytil zábradlia a aspoň nachvíľu tak bol schopný odolať jeho ťahu.

„Okamžite ma pusť!“ skríkol som.

Gabriel ma skutočne pustil, no z víťazstva som sa tešil predčasne. Miesto toho, aby ma nechal na pokoji, spravil ku mne krok, a kým som sa spamätal, prehodil si ma cez plece. Ako vrece zemiakov. Akoby som nevážil vôbec nič. Nezmohol som sa ani na slovo. Len som vrieskal. Čiastočne strachom, čiastočne hnevom. Takto sa ku mne nikto nikdy nesprával.

Doniesol ma až do mojej izby a prekvapivo jemne položil na posteľ.

„Ty jedno hovädo…,“ spustil som hneď.

„Laskavě vychladni!“ prerušil ma, a kým som sa zmohol na ďalšie nadávky, vyšiel z mojej izby, zavrel za sebou dvere a zamkol. Zamkol! ZAMKOL!

Gabriel 

Po tom ne zrovna příjemným výstupu s Oliverem jsem se potřeboval zchladit, takže jsem seběhl rovnou do kuchyně. Supermoderní lednička, která má podle všeho víc funkcí než mamčina nová televize, mi do přichystané skleničky nasypala ledovou tříšť – a tu jsem pak zalil Colou. Nejradši bych si do toho přidal i kapku něčeho ostřejšího ze strejdova perfektně zásobenýho baru, ale přišlo mi, že na to je ještě brzo. Večer sotva začal. A hlavně – nemohl jsem nechat Olivera zamčenýho v jeho pokoji přehnaně dlouho. Jakmile trochu vychladne, budeme si muset pořádně promluvit. A na to budu potřebovat mít čistou hlavu.

S povzdychnutím jsem sebral tu bagetu, do které si Oliver stihl jenom jednou kousnout, schoval jsem ji do ledničky – a rovnou jsem si vytáhl jinou, vajíčkovou, pro sebe. Usalašil jsem se na barové stoličce, a zatímco jsem do sebe ládoval večeři, zíral jsem… tak nějak do prázdna. A v hlavě jsem si přitom přemílal všechny možný scénáře, jak bych to měl s Oliverem pojmout. Přece se sakra nebudeme celých pět týdnů jenom takhle nesmyslně dohadovat! A taky ho celých pět týdnů nemůžu držet zavřenýho doma. Musíme prostě přijít na něco, na nějakej způsob, jak…

Automaticky jsem trhnul hlavou a zadíval se z okna. Koutkem oka totiž jako kdybych venku zaregistroval nějakej… pohyb nebo tak něco… Za normálních okolností bych tomu nevěnoval pozornost, mohl to být třeba pták… nebo hra paprsků pomalu zapadajícího slunce ve větvích stromů, co já vím… Jenže za těch necelých čtyřiadvacet hodin, co jsem si hrál na strážce téhle vily, už jsem si zvykl být ve střehu. Oliver mě naučil být ve střehu. Takže se všechny moje smysly vybičovaly do maximální pozornosti i teď. Co když si třeba Oliver přizval svý kámoše na záchrannou misi? A ti se teď snaží nenápadně proplížit zahradou, aby mu nějak pomohli dostat se ven…

Rychlým krokem jsem přešel do obýváku, otevřel jsem francouzský dveře, protáhl se na terasu… a můj pohled se okamžitě i na tu dálku propojil s očima vetřelce, kterej zrovna tady absolutně neměl co pohledávat. Opíral se zády o fasádu – pravděpodobně se předtím plížil podél zdí, aby minimalizoval to riziko, že si ho všimnu… Ale smůla. Při plížení kolem oken udělal zjevně chybu.

„Ať tě to ani nenapadne!“ prořízl prostor mezi náma můj ledovej hlas.

Tak ledovej, že Oliver opravdu zůstal stát na místě jako přimraženej a nepohnul se ani o milimetr, jenom na mě dál poněkud vylekaně zíral.

Čímž mě docela překvapil, protože jsem si byl jistej, že naopak okamžitě vystartuje směrem k bráně. Byl ode mě dost daleko, takže měl slušnej náskok… Řekl bych, že umí být dost rychlej a mrštnej, takže ta šance, že by mi utekl, byla docela vysoká.

A pak jsem si to najednou dal všechno dohromady. Ten jeho postoj, to, jak byl o tu zeď opřenej, jako kdyby o ni opřenej být potřeboval. Ty jeho vyplašený oči. To, že doteď nic neřekl. A ten nepopiratelnej fakt, že se sem na zahradu mohl dostat jedině tak, že skočil ze svýho okna v patře.

„Sakra, Olivere, ty sis něco udělal, že jo?“ vyrazil jsem k němu.

Ani teď nijak nezareagoval, ale nebyl jsem si jistej, jestli proto, že jsem mu za odpověď nestál, nebo proto, že z nějakýho důvodu mluvit nemohl. Copak já zatraceně vím, jaký jsou příznaky třeba takovýho otřesu mozku?!

„No tak, mluv se mnou! Co ti je?“ zastavil jsem se několik kroků před ním – ten jeho skoro až vyděšenej pohled mi zabránil přijít k němu blíž. „Bolí tě něco?“

Bylo vidět, že se mu do odpovědi vůbec nechce, ale po pár vteřinách potichu pípl:

„Asi mám niečo s členkom.“

„S kotníkem,“ přeložil jsem si to mumlavě a sklopil jsem oči k jeho nohám. „S pravým,“ spíš jsem konstatoval, než že bych se ptal – všiml jsem si totiž, že pravou nohu hodně nadlehčuje, ostatně proto se taky opíral o tu zeď. Aby udržel rovnováhu.

Oliver jenom přikývl. A mně se ulevilo. Že se mu nestalo nic horšího.

Jenže spolu s tou úlevou mi, stejně jako v noci, začalo žilami kolovat i nefalšovaný naštvání. Založil jsem si ruce na hrudníku a vyzývavě jsem se na něj zahleděl.

„Takže co teď? Budeš pokračovat tam, kam ses chystal původně? Což bylo mimochodem kam? Zase do nějakýho baru nebo do hospody, jako včera? No tak prosím,“ trhnul jsem hlavou směrem k bráně, „užij si to tam! Možná, že když se náležitě opiješ, tak tě ten kotník bolet přestane. Ale až pak budeš nad ránem klopýtat domů, tak si dej bacha, aby sis nevymknul i ten druhej!“

Oliver jenom zpupně pohodil hlavou, ale nijak jinak na ten můj proslov nezareagoval.

Což měl štěstí. Protože možná, že kdyby mě ještě víc zprudil svýma nabubřelýma řečma, nechal bych ho v tom všem vymáchat – a ať si nějak poradí sám. Jenže když jsem ho viděl takhle zdrchanýho, tak nad mým zlostným já zvítězilo to zodpovědnější… a taky to obyčejně lidský.

S povzdychnutím jsem k němu přistoupil blíž.

„Pojď,“ chytl jsem ho za paži, „pomůžu ti domů. A jestli ten kotník bude vypadat hodně blbě, zavezu tě do nemocnice.“

„Netreba, ja som v pohode,“ odporoval mi sice, ale jinak se tomu, jak jsem přebral iniciativu, nebránil. Nechal mě, ať ho podepřu, a pravačkou se zapřel o moje rameno.

„Uvidíme, jak to bude vypadat,“ zopakoval jsem jenom a pomalu jsem ho vedl zpátky k terase. Tiskl jsem ho k sobě, aby se o mě mohl co nejvíc opřít a ulevit své bolavé noze – a v hlavě mi bezděky vytanula myšlenka, že na to, že se známe sotva den, jsem Olivera držel takhle tělo na tělo víckrát než svýho ex za celý první dva týdny našeho vztahu! Jenže můj ex tenkrát chtěl, ať ho takhle držím, tělo na tělo. Kdežto Oliver, kdyby mohl, odstrčil by mě minimálně na druhej konec téhle megazahrady. Ne-li rovnou na druhej konec světa.

Dovedl jsem ho do obýváku, kde jsem mu pomohl se usadit na gauč, a zašel jsem do kuchyně najít nějakej vhodnej sáček, do kterýho mi lednička ochotně načepovala kostky ledu.

Oliver si mezitím svůj kotník s usykáváním ohmatával a prohlížel. Vrazil jsem mu sáček s ledem do ruky, přidřepl jsem si k němu a prohlídl si jeho oteklou nohu zblízka.

„Nebudu předstírat, že tomu bůhvíjak rozumím,“ přiznal jsem. „Nechal bych to dneska odpočívat a hodně to ledoval a do nemocnice případně vyrazíme zítra, kdyby to nebylo lepší. Ale jestli chceš, zavezu tě tam rovnou,“ zadíval jsem se mu do očí.

„Nechcem ísť do nemocnice,“ rozsekl to.

„Okej,“ pokrčil jsem rameny a odešel jsem zpátky do kuchyně. Tentokrát jsem z ledničky vytáhl tu jeho nakousnutou bagetu, do skleničky jsem mu nalil jablkovo-mrkvovej džus, kterej jsem si všiml, že rád pije, a všechno jsem mu to vyskládal na stůl vedle gauče.

Oliver se po té bagetě rovnou natáhl, načež ke mně zvedl oči a přeptal se:

„Tanierik by nebol?“ Vida, už mu otrnulo, gymnastovi!

S pobaveně nadzvednutým obočím jsem vyrazil do kuchyně potřetí, a když jsem mu pak podával talíř i s několika ubrouskama, poťouchle jsem poznamenal:

„Bryndák s tvým monogramem jsem bohužel nenašel…“

Jenom se na mě ušklíbl a začal hodovat, tak jsem si taky bez řečí sedl do nedalekýho křesla a zamyšleně jsem se na něj zahleděl.

„Musíš na mňa tak čumieť? Kazíš mi chuť do jedla.“

„Zvykej si,“ trhl jsem rameny. „Tebe se očividně nevyplatí pustit z očí ani na vteřinu. A dokonce nepomůže ani zamknout tě v pokoji v prvním patře. Bože, Olivere, co sis jako myslel? Jestli jsi teda vůbec myslel,“ dal jsem skrz jízlivost průchod svýmu znovu se vracejícímu rozčilení. „Chtěl ses rovnou přizabít, nebo co? Ostatně, proč troškařit, že jo? Tohle se ti honilo hlavou? Že když už budu volat vašim a kazit jim dovolenou, tak ať to aspoň stojí za to?!“

„Ty im chceš volať?“ zatvářil se skoro až vylekaně, ale okamžitě se vzpamatoval a jeho hlas znovu ztvrdl. „No tak fajn, len im zavolaj! Alebo vieš čo? Zavolám im ja! A rovno im poviem, že toto všetko,“ kývl hlavou ke svýmu kotníku, přes kterej měl položenej ten sáček s ledem, „je tvoja vina!“

„Prosím?!“ měl jsem pocit nedoslýchavosti.

„Jasné, že je to tvoja vina! To ty si ma zamkol v mojej izbe!“ prskal.

„No, nejsem si jistej, že by s tebou vaši tak úplně souhlasili,“ přešel jsem do protiútoku. „Včera v noci jsi nebyl schopnej dát dohromady ani jednu souvislou větu, kamaráde. Stojím si za tím, že pro někoho, jak jsi ty, je dost nebezpečný vracet se v noci domů v takovým stavu. A stojím si i za tím, že tvoje mamka by mi v tom dala za pravdu.“

„Niekoho ako som ja?“ vybral si z mýho proslovu to, co se ho očividně nějakým způsobem dotklo nejvíc.

„Pro někoho, koho by kdokoliv přepral nebo někam odtáhl, a to i za střízliva. Natož v tom stavu, v jakým ses, do prdele, vrátil včera,“ propaloval jsem ho vážným pohledem.

„A ty si prišiel z ktorej diery, že sa tam ľudia na ulici bežne bijú? Toto je, kurva, hlavné mesto a nie divoký západ!“ máchl rukama kolem sebe. „Okrem toho moja postava je úplne normálna! A mám kamarátov, ktorí sa o mňa postarali. Nemáš aj ty nejakých? Žeby si sa šiel venovať im a mne dal pokoj?“

„O to, komu věnuju svůj volnej čas, se vůbec nestarej. Teď jsem tu od toho, abych se já staral o ten tvůj,“ nezůstal jsem mu to jeho rýpnutí dlužnej. „Takže, až dojíš, doprovodím tě nahoru. Zítra uvidíme, jak to bude vypadat s tou návštěvou nemocnice. A pak si pořádně promluvíme. Protože takhle to dál nejde, Olivere. Ale pěkně jedno po druhým.“

„To si píš, že to takto ďalej nejde,“ zabrblal, ale do očí se mi u toho nepodíval. Místo toho odložil na stůl talíř se stále nedojedenou večeří, a jak se natahoval po džusu, sklouzl mu z kotníku ten sáček s ledem. „Doriti!“ vybuchl.

Zvedl jsem se, došel jsem k němu a dřepl jsem si, abych na ten sáček dosáhl… a abych mu ho mohl přiložit zpátky na to bolavý místo. Ještě předtím mi to ale nedalo – chtěl jsem zjistit, jak moc je ten otok horkej na dotek, a tak jsem přes něj jemně přejel hřbetem ruky… A neuniklo mi, jak se jemný chloupky na Oliverově lýtku zvedly do pozoru.

„Nechaj ma!“ ucukl Oliver nohou z mýho dosahu, načež se bolestně zašklebil, protože to pro jeho kotník asi byl příliš prudkej pohyb. „A choď už. Ja zostanem na noc tu, pretože hore sám nedôjdem a ty ma už znovu chytať nebudeš! Raz si ma už do schodov niesol a to sa nikdy nebude opakovať!“

Zkoumavě jsem se na něj zahleděl. Co mu najednou přeskočilo…? Zvedl jsem se a o krok jsem od něj ustoupil, abych mu nestál v jeho osobní zóně.

„Hele, zklidni se. Řekl jsem, že tě nahoru doprovodím, ne že tě tam odnesu. To za prvý. A za druhý, tady zůstat nemůžeš. Koupelna i záchod jsou odsud hrozně daleko… A navíc je tu plno dveří, kterýma by ses mohl tajně odbelhat pryč.“

„Ty sa ukľudni. Záchod, kúpeľňa aj kuchyňa sú kúsok a okrem toho tu mám telku. Zostanem tu.“

Přemýšlivě jsem si skousl rty.

„Olivere, proč to musíš všechno tak komplikovat? Tak okej, jestli tu hodláš zůstat kvůli kuchyni, protože telku máš u sebe v pokoji taky, tak ale počítej s tím, že tu budu nocovat s tebou. Po tom všem, co jsi za těch čtyřiadvacet hodin předvedl, ti nevěřím, že bys…“

„Gabriel,“ skočil mi do řeči, a jelikož to bylo poprvý, co jsem ho slyšel říct moje jméno, spolehlivě jsem díky tomu spolkl všechno další, co jsem chtěl ještě dodat. „Nikam nepôjdem. Áno? Sľubujem. Určite nie dnes a ani zajtra. A potom… keď sa budem niekam chystať, tak ti poviem, kam idem a kedy prídem. Stačí?“

Chvíli jsme se navzájem propalovali pohledem. Uvažoval jsem, jestli mu můžu věřit. A jestli mu chci věřit. A došel jsem k závěru, že sice nemůžu… zatím, ale že mu chci dát ještě šanci.

„Dobře,“ kapituloval jsem. „Beru tě za slovo. Nechceš z tvýho pokoje něco přinýst? A mobil u sebe máš? Kdyby cokoliv, tak mi napiš nebo zavolej, nechám si zapnutej zvuk.“

„Nemusíš, nič nebudem potrebovať.“

„Stejně si ho nechám zapnutej. Kdybys třeba zjistil, že jsi svý síly přece jenom trochu přecenil… Nebo že se tady dole sám bojíš,“ mrkl jsem na něj.

„Aby si sa nebál skôr ty,“ neodpustil si Oliver, ale to už jsem couval z obýváku pryč.

Cestou do svýho pokoje jsem pak nad sebou a celou touhle situací protočil oči. Bylo mi jasný, že mě čeká další noc, kdy se pořádně nevyspím, protože budu napínat uši, jestli, tentokrát teda zezdola a ne jenom z vedlejšího pokoje, neuslyším nějaký divný zvuky… Ale chtěl jsem Oliverovi vyjít vstříc. Přišlo mi, že jediná šance, jak s ním v těch příštích týdnech vyjít, je ukázat mu, že se se mnou dá opravdu na všem dohodnout. A že mi může věřit. A že tím pádem se pak i on začne chovat tak, abych s ním ty dohody uzavírat chtěl… a abych mu věřil.