Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (3/3)

Oliver

Ani v maminom objatí som nedokázal Gabriela úplne vytesniť z hlavy. Sledoval som, ako vystúpil z auta, ako si z kufra vybral cestovnú tašku a ako poctivo čakal, kým na neho príde s privítaním rad.

Zvyčajne mama chcela, aby sa u nás návštevy cítili dobre, ale tentokrát odložila slušné spôsoby stranou, aby mi dala najavo, ako veľmi ma stále ľúbi.

A ja som si to vážil. Aj vychutnával. Presne do doby, než Gabriel sklonil hlavu k svojim topánkam a mne napadlo, že sa asi necíti príjemne. Však, ako inak by sa mohol cítiť, ak naša cesta autom skončila hádkou. Alebo aspoň niečím, čo sa na ňu podobalo.

Nie, nemyslím si, že si hajzel. A mal som ti to povedať.

Hajzel by ma neodviezol domov. Aj to som ti mal povedať.

Hajzla by som nemiloval. A je dobre, že toto som ti nepovedal.

„Mami, rozmačkáš ma,“ jemne som sa od mamy odtiahol.

Pustila ma a letmým pohybom dlane mi vyrovnala pokrčené tričko.

„Konečne si doma,“ vydýchla.

Usmial som sa, ale to už nevidela. Uvedomila si totiž, že som neprišiel sám, a otočila sa na Gabriela.

„Zlatíčko, prepáč, rada ťa vidím, a ďakujem,“ rýchlo ho objala. Trochu sa toho prudkého pohybu zľakol a mňa to pobavilo.

„Chlapci, poďte dnu, určite ste unavení.“ Chytila Gabriela za ruku, v ktorej nedržal cestovnú tašku, a potiahla ho k dverám.

„Alebo ste aj hladní? Viem, že ste sa boli najesť, ale navarila som. Sviečkovú s knedľou. Dáte si, že áno?“ spýtala sa, ale odpovedať nám nedala šancu. „V motoreste ste určite mali len niečo nezdravé a v sviečkovej je kopa zeleniny. Gabrielko, máš pripravenú izbu. A aká bola cesta? Nešiel si veľmi rýchlo, že nie? Prišli ste dosť skoro. Koľko knedlí ti nachystám? Aspoň šesť, že?“

Pri jej poslednej otázke sme už s Gabrielom stáli vo vstupnej hale. Blízko pri sebe. Tak blízko, až sme sa náhodne dotkli ramenami a hneď potom sme od seba rýchlo ustúpili, akoby sme sa popálili. Akoby ten jeden dotyk o nás mohol prezradiť viac, ako bolo žiadúce, alebo dokonca prípustné.

„Ehm,“ začal Gabriel a v hlave si určite sumarizoval, na aké otázky to vlastne má odpovedať. Dostal ich za minútu asi milión. „Já osobně hlad nemám, zatím, ale spíš bych si šel na chvilku lehnout, jestli to nevadí.“

Mama sa na neho žiarivo usmiala: „Samozrejme, že to nevadí! Pripravila som ti izbu. Ale to som už vravela,“ zasmiala sa a rozišla sa k schodisku. Gabriel ju hneď nenasledoval. Asi si ešte zvykal na ten obrovský príval slov, ktorý dokázala moja mama vyprodukovať. „No, poď. Ja viem, že by si trafil, ale Oliver má izbu hneď oproti, tak aby si sa náhodou nepomýlil.“ Gabriel stuhol a ja s ním. Mama však úplne plynule pokračovala: „Máme novú aviváž, tak snáď sa ti bude páčiť. Jarná lúka alebo niečo podobné. Naozaj nádherná a prevoňala krásne bielizeň.“ Gabriel sa za ňou rozišiel, až keď už stála na medziposchodí. Predtým sa rýchlo vyzul a venoval mi jeden pohľad. Zmätený a trochu vystrašený. „Keby ti ale nevyhovovala, tak ti prezlečiem periny. Na nočný stolík som ti dala peniaze za cestu a…“

Viac som nepočul. Vyšli spolu na poschodie a ja som zostal stáť vo vstupnej hale. Poobzeral som sa okolo seba a zhlboka som sa nadýchol. Prišlo mi zvláštne, že sa doma vôbec nič nezmenilo. Len ja som sa zmenil. Alebo sa mi to aspoň zdalo. Pripadal som si inak. Staršie.

Skopol som z nôh topánky. Trafil som sa takmer k botníku. Dal by som si deväť bodov z desiatich. Rozišiel som sa do kuchyne, no po pár krokoch som si to rozmyslel, vrátil som sa a svoje topánky som úhľadne uložil, aby to za mňa nemusela urobiť mama. V myšlienkach som si sľúbil, že to tak urobím odteraz vždy. Chcel som za to od vesmíru len jednu maličkosť na oplátku. Len jednu jedinú. Aby mama neprišla na to, že medzi mnou a Gabrielom bolo niečo viac. Veď prečo by to mala vedieť? Už to bolo zbytočné. Už to predsa skončilo.

V kuchyni som našiel v dreze pár kúskov neumytého riadu. Neoplatilo sa kvôli nim zapínať umývačku, a tak som ich rýchlo opláchol.

Aj to budem odteraz robiť vždy. Naozaj. Budem ten najlepší syn.

„Oli?“ oslovila ma mama, keď som odkladal poslednú lyžičku. Natočil som k nej tvár. Tvárila sa ustarane. „Si v poriadku?“ zaujímala sa.

Chvíľu som čakal, že položí viac otázok naraz. V podstate ako vždy. Tentokrát to ale neurobila, a tak som prikývol.

„Síce som rada, že umývaš riad, a dokonca bez toho, aby som ťa o to požiadala,“ pousmiala sa, spravila ku mne dva kroky a zblízka mi pozrela do očí. „Ale nerob to preto, že sa cítiš previnilo. Nemáš dôvod, aby si sa tak cítil. Nie preto, že si, aký si. Dobre?“ pohladila ma po líci. Nežne, jemne, matersky.

Takmer okamžite som popotiahol nosom, aby som zadržal slzy. Nechcel som plakať. Sakra. Dosť som plakal včera pri našom telefonáte. Lenže počuť to takto naživo bolo iné. Viac skutočné.

„Naozaj sa nehneváš?“ spýtal som sa. Mal som pocit, že odpoveď budem po nej požadovať ešte tisíckrát.

„Hnevám sa na seba, že som nepoznala, ako sa trápiš. Ale naozaj sa nehnevám a nikdy sa nebudem za to, že si gay.“

Gay. Jedno slovo. Jeden význam. A aj tak z úst mnohých ľudí vyznie ako nadávka. Z jej úst tak neznelo. Práve naopak.

Znovu som popotiahol nosom. Tentokrát som už slzy nezastavil.

„Neplač, zlatíčko,“ šepla a ja som sa strašne rád schúlil v jej náručí. „Si dokonalý,“ povedala a pevnejšie ma stisla. Napriek tomu, že bola odo mňa už dávno nižšia, tak som sa v jej objatí cítil neuveriteľne bezpečne. „Ale strašne chudý,“ skonštatovala po chvíli. „Koľko zješ knedlí?“ spýtala sa a ja som sa chtiac-nechtiac rozosmial.

„Dva?“ skúsil som začať s množstvom, u ktorého bola aspoň šanca, že by sa do mňa mohlo zmestiť.

Mama povytiahla obočie. „Naložím ti tri a uvidíš.“

Naložila mi štyri. Pridala k tomu dve obrovské mäsá a neuveriteľnú kopu omáčky. Pustil som sa do toho s chuťou, i keď mi bolo jasné, že to môj žalúdok nemôže zvládnuť. Nakoniec som to do seba nejakým zázrakom dokázal narvať. Mama celý čas sedela na stoličke vedľa mňa a pri každej možnej príležitosti ma pohladila po ruke. S každým jej dotykom sa vo mne niečo zachvelo nadšením. Keby veľmi chcela, tak do seba natlačím aj ďalšiu porciu. Len pre ten pocit, ktorý som z jej prítomnosti mal. Pre to zvláštne šťastie, ktoré som cítil, keď som vedel, že ma aspoň niekto miluje.

Sama však videla, že už absolútne nevládzem, a viac jedla mi neponúkala. Uložil som príbor na prázdny tanier a stretol sa s jej skúmavým pohľadom.

„Bolo to skvelé,“ poďakoval som. Stále zo mňa nespúšťala zrak, a tak som pridal ešte jednu pochvalu. „Naozaj úžasné. Ďakujem.“

Až potom akoby sa spamätala a pozrela na môj prázdny tanier. „Zamyslela som sa,“ usmiala sa.

„Nado mnou?“ spýtal som sa a všetky dobré pocity ma razom opustili. Pripadal som si hlúpo, že som sa nimi nechal na okamih ovládnuť. Sklonil som hlavu: „Mami, ja pochopím, ak… si si to rozmyslela a vadí ti, že…“

„Oli,“ prerušila ma. „Som tvoja mama. Ja si lásku k tebe nikdy nerozmyslím,“ povedala rázne. „O tom nemôžeš ani len uvažovať,“ dodala už jemnejšie a pevne mi stisla ruku.

„Tak nad čím si premýšľala?“

Vstala, vzala zo stola môj prázdny tanier a odniesla ho do drezu. Potom sa otočila a oprela o kuchynskú linku.

„Si zamilovaný,“ povedala a ja som si v tej sekunde uvedomil, že to vie.

Zapierať, zapierať, zapierať, prebehlo mi mysľou.

„Nie, to…,“ vyhŕkol som, no v tom momente mi pozrela do očí a klamať začalo byť neuveriteľne ťažké. „Nie… ja… to…,“ zakoktal som sa.

Jemne sa usmiala. „Nemusíš o tom hovoriť.“ Prešla ku mne a pohladila ma po pleci. „Len už neutekaj. Nikdy od nás neutekaj. Dobre?“

Prikývol som. Raz, dvakrát, trikrát.

„Budem ti veriť,“ šepla, pobozkala ma do vlasov a vytratila sa z kuchyne, akoby vycítila, že potrebujem byť sám, aby som spracoval vlastné emócie. Aby som si dookola prehrával, čo presne vlastne vie. Len to, že som sa zamiloval? Alebo aj do koho som sa zamiloval?

Zložil som si hlavu do dlaní. Dopadla na mňa únava celého dňa. Dňa plného pretvárky. Bolo tak neuveriteľne ťažké sedieť v aute vedľa Gabriela a nemôcť sa ho ani dotknúť. Dokonca sa s ním nemôcť ani poriadne rozprávať. Ak by som sa s ním totiž normálne rozprával, tak by to pravdepodobne nedopadlo dobre. Neudržal by som sa. Zas by som začal prosiť o jeho lásku. Zas by som sa len zbytočne ponižoval.

Postavil som sa a chcel som ísť do svojej izby, ale niečo ma donútilo zastaviť sa u drezu a umyť po sebe ten jeden tanier spolu s príborom. Z neznámeho dôvodu som z toho mal dobrý pocit.

Potom som vybehol do svojej izby a zvalil sa na posteľ.

Moju. Dokonalú. Posteľ.

V mojej dokonalej izbe.

V najlepšom domove na svete.

Za pár sekúnd som už o sebe nevedel.

Prebralo ma až vrznutie dverí. Rýchlo som sa posadil a poobzeral sa. Niekto práve odchádzal z mojej izby a vo mne to vzbudilo milión emócií. Okamžite som veril, že to bol Gabriel. Že za mnou prišiel, aby mi povedal niečo, čo všetko zmení.

„Som hore,“ zakričal som.

Dvere sa zas otvorili, no nestál v nich Gabriel.

„Ahoj, oci,“ šepol som. Hlas sa mi pri tom mierne zachvel rozpakmi.

„Ahoj,“ pozdravil, vrátil sa do izby a sadol si ku mne na posteľ. Ruky si položil na kolená, no hneď si to zas rozmyslel, spojil si dlane a preplietol si prsty. Bol nervózny. Rovnako ako ja.

„Mama ťa volá na večeru, ale nechcel som ťa budiť,“ povedal.

„Aha, tak mám ísť?“ spýtal som sa a rovno som sa chcel postaviť, ale chytil ma za plece a ja som si zas sadol.

„Oliver,“ oslovil ma a mňa použitie celého môjho mena donútilo nasucho prehltnúť. U mami mi všetko prešlo až príliš hladko. U otca som to nepredpokladal. Poposadol som a otec pokračoval: „Ospravedlňujem sa, že som ťa udrel, keby som vedel, prečo si taký odporný, tak ťa radšej objímem,“ povedal.

Cuklo mi kútikmi. Nemohol som si pomôcť. Celá tá veta znela tak divne absurdne, že som to nakoniec nevydržal a ušlo mi krátke zasmiatie.

Pozreli sme na seba. Otec podvihol obočie a mňa smiech hneď prešiel.

„Prepáč,“ ospravedlnil som sa. „Ja som len… ja som sa nechcel smiať.“

Otec sa pousmial a pritiahol si ma do objatia: „Len sa smej, ty pako. Ale ak ešte raz zdrhneš z domu a neozveš sa nám, tak ti to tak ľahko neprejde. Verím totiž, že lepšiu výhovorku ako pre tento útek už nevymyslíš.“

Znovu som sa zasmial a otec ma ešte pevnejšie objal.

„Už by som to neurobil,“ sľúbil som.

Otec sa odtiahol, no ruky nechal položené na mojich ramenách. Pozreli sme si do očí. „Ešte raz,“ požiadal a ja som svoj sľub zopakoval. Pre istotu dvakrát.

„Budem ti to veriť, tak ma nesklam,“ povedal, znovu ma rýchlo objal a postavil sa. „Teraz poď, nech na nás nečakajú s jedlom.“

Trochu zmätene som na neho pozrel. „To je všetko?“ Čakal som to horšie. Síce po našom včerajšom telefonáte nie úplne katastrofálne, ale ani nie až tak dobré.

Otec sa na chvíľu zamyslel, kým odpovedal: „Mám v hlave kopec krásnych trestov. Chceš nejaký?“ spýtal sa.

Pokrútil som hlavou v nesúhlasnom geste: „Ani nie.“

„Škoda,“ hrane si povzdychol. „Ale vlastne som rád, mal by som pocit, že ťa trestám za niečo, za čo ťa trestať nechcem. A ty by si ten pocit mohol mať tiež.“

Otcove slová som si preložil jednoducho: Mal by som pocit, že ťa trestám za to, že si gay.

Zhlboka som sa nadýchol a pomaly som vydýchol. Za ten čas som v mysli poďakoval za svojich rodičov. Za tú lásku, ktorú mi boli ochotní dať.

Otec zatiaľ vyšiel z mojej izby. Rýchlo som ho nasledoval. Počkal ma na chodbe, do kuchyne sme zbehli spolu. Mama sa tam točila okolo sporáku a veselo rozprávala Gabrielovi nejakú historku. Vôbec som nezachytil akú. V momente, ako som ho zbadal, pre mňa nič iné nebolo dôležité. Len črty jeho tváre a zvláštne napätie jeho tela. Pozrel na mňa a hneď zas sklonil zrak. V jeho očiach chýbala iskra. Tá, ktorú som tam tak často vídal. Vedel som, že ja som na vine. Keby som za ním nešiel do Prahy, tak by na mňa dávno zabudol. Predsavzal som si, že tentokrát ho zabudnúť nechám. Nech je šťastný. Nevadí, že ja nebudem.

Celú večeru som pozeral do svojho taniera. Prišlo mi to najbezpečnejšie. Aj tak som nebol vôbec hladný. Jedol som len z nejakej podivnej zotrvačnosti. A trochu som aj dúfal, že ma bolesť žalúdka dostatočne zamestná a ja nebudem musieť myslieť na toho muža, čo mi ukradol srdce a zabudol ho vrátiť.

Konverzáciu pri stole udržiavala hlavne mama. Pýtala sa Gabriela zdvorilostné otázky. Najmä o škole. Nechcel som počúvať, ale aj tak ma jeho odpovede zaujímali. Chcel som o ňom vedieť všetko, i keď to už pre mňa nemalo žiadny význam. Okrem toho som miloval jeho hlas. Dokázal mi spôsobiť zimomriavky, i keď jeho slová nepatrili mne. I keď on už nepatril mne.

Dojedol som prvý. Aj od stola som vstal prvý. „Bolí ma hlava, pôjdem spať,“ povedal som.

Otec prikývol, mama na mňa pozrela so starosťou v očiach: „Nechceš tabletku?“ spýtala sa. Pokrútil som hlavou a rýchlo som vypadol z kuchyne. Gabrielovi som nevenoval ani jeden pohľad. Nemohol som. Tušil som, že ak by som na neho pozrel, tak sa nedokážem ovládať. Buď by som ho pred všetkými pobozkal, alebo by som mu vynadal.

Ani jedno by nemalo význam.

Ani jedno by nebolo logické.

Ani jedno by mi nepomohlo, aby som sa cítil lepšie.

Gabriel

I když jsem se trochu bál, že mě moje těžký myšlenky zase nebudou chtít nechat usnout, nakonec jsem musel vytuhnout už někde na cestě mezi sprchou a postelí: vůbec si totiž nevzpomínám, jak jsem se do té postele dostal. Nestihl jsem si ani nastavit budíka, ale naštěstí mě mý tělo za necelý tři hodiny probralo i tak – zachtělo se mu té přislíbené svíčkové.

Teta mě buď musela slyšet scházet schody, nebo jsem se úplnou náhodou trefil – vešel jsem do kuchyně, zrovna když prostírala stůl k večeři. Než omáčku s masem přihřála na plotně a knedlíky v mikrovlnce, přivítal jsem se se strejdou Oldou, kterej mi pak asi tři minuty v kuse děkoval, že jsem u sebe Olivera nechal přespat a že jsem ho osobně dovezl domů… Kdyby teta strejdu nevybídla, ať se zajde Oliho zeptat, jestli se k nám při večeři přidá, asi bych ten děkovnej proslov poslouchal ještě teď.

Večeře byla výborná… a přitom byla vlastně příšerná. Výborný byly ty lehounký, nadýchaný knedlíky namočený v té perfektně dochucené omáčce… A skvěle okořeněný maso, který se v puse vyloženě rozpadalo. Však jsem to taky tetě několikrát náležitě pochválil! No ale příšerný bylo… všechno to ostatní. To, jak jsem Olivera měl jenom takovej kousek od sebe… a přitom byl tak nemožně daleko. Zase. To, jak se mi pořád hlavou prohánělo slovíčko naposledy. Zase. To, jak jsem si naplno uvědomoval, že zítra v tuhle dobu už budu znovu v Praze – a budu se snažit myšlenky a vzpomínky na Olivera všemožně dostat z hlavy. Zase…

Oliver nakonec utekl od stolu první. Jasně, dojedl dřív než my ostatní, a jasně, musel být taky už příšerně unavenej, protože jsem tušil, že než jsem se vyspal, on stihl absolvovat rozhovor jak se svou mámou, tak i s tátou. I tak jsem si ale sám v sobě označil ten jeho odchod od stolu za útěk – vždyť bylo během večeře vidět, jak je mu vedle mě nepříjemně. On, jindy tak upovídanej a živej, prohodil za celou dobu všehovšudy tři věty… A když už náhodou zvedl oči od talíře, tak pohledu na mě se důsledně vyhýbal. Takže jsem se nedivil, že se mu nechtělo tuhle situaci prodlužovat ani o půlminutu dýl.

To já jsem si ten pobyt v kuchyni ještě skoro o hodinu protáhl, bylo mi totiž hloupý se odpoklonkovat do pokoje hned poté, co jsem odnesl talíř a příbory do myčky. Teta navíc dostala chuť na večerní kafe a nabídla mi, ať si dám s ní… Kafe jsem sice odmítl, ale horkou čokoládou jsem nepohrdl.

Když jsme si s tetou a strejdou popřáli dobrou noc a oni zamířili k ložnici, malinko se mi ulevilo, že mám tuhle společenskou část večera konečně za sebou – a těšil jsem se, že mě teď čeká příjemně dlouhá noc v příjemně provětraným pokoji a v příjemně navoněným ložním prádle.

Ještě když jsem stoupal po schodech do patra, těšil jsem se, jak prostě za chviličku zapadnu do postele. Do sprchy – a do postele. No, možná bez sprchy do postele. Však co, ve sprše jsem byl v podstatě před chvílí…

I když jsem přenášel váhu na úplně poslední schod, pořád ještě jsem se těšil, jak mě už za pár vteřin vcucne do sebe ta měkká, pohodlná matrace na dočasně mojí posteli…

A pak… najednou, bez jakýhokoliv přemýšlení nebo váhání… jsem se místo ve svým pokoji ocitl před dveřma toho jeho.

A všechny představy mojí postele v dočasně mým pokoji se rozplynuly… a já si konečně přestal namlouvat, že se na cokoliv z toho, co by mě v tom mým prázdným pokoji mohlo čekat, těším. Ne. Nechtěl jsem jít spát. Nepotřeboval jsem jít spát.

Chtěl a potřeboval jsem udělat jenom jednu jedinou věc.

A tak jsem zaklepal… a po chvilce ještě jednou… A když se zevnitř pořád nic neozývalo, opatrně jsem pootevřel dveře a nakoukl dovnitř.

Oliver ale nespal. Seděl na posteli, osvětlenej jenom matným světlem ze vzdálenější lampičky, a překvapeně, zaraženě na mě hleděl.

„No co?“ tázavě jsem na něj zdvihl obočí, ale zůstal jsem stát mezi dveřma. „To mlčení jako znamenalo, že sem nemám chodit? Ubylo by tě, kdybys zavolal nevstupovať, nebo tak něco?“

„Nie, ja som si len nebol istý, či niekto naozaj klopal,“ opravil ten můj mylnej předpoklad… a dál mě vyčkávavě propaloval očima.

Vešel jsem dovnitř, zavřel jsem za sebou, zády jsem se o ty dveře opřel… a ten upřenej pohled jsem mu oplácel.

Asi tak půl minuty.

Věděl jsem, co chci udělat, a věděl jsem, že to udělám, jenom… Jenom jsem hledal slova, jak to mám okomentovat. Odkud začít, z které strany to vzít, jak to přesně podat, jak to vlastně celý vysvětlit… Jo, nabízela se i možnost se na nějaký řečnění kolem vykašlat a nechat místo toho svý ruce a svý rty, aby to Olimu vysvětlily po svým, jenže to by mi vůči němu nepřišlo fér. Zasloužil si to ode mě slyšet, zasloužil si vědět, co a proč se mi honilo hlavou, proč jsem došel k závěrům, k jakým jsem došel – a proč jsem to nakonec celý přehodnotil…

Po té odhadem půlminutě už Oliver to mý mlčení nevydržel. „Prišiel si mi len vynadať, že som nepočul tvoje zaklopanie, alebo mi ideš vynadať ešte aj za niečo iné? Dýcham moc nahlas a ruším ťa v tvojej izbe?“

Ta jeho drze trefná poznámka mě sice pobavila, ale víc než slaboulinkej náznak úsměvu ze mě nevyloudila. Na to byla tahle chvíle až příliš vážná.

Teď šlo totiž opravdu o všechno.

Po všech těch týdnech tápání, litování, vzpomínání, opětovnýho zapomínání a zacyklenýho promýšlení jsme teď nečekaně dostali druhou šanci. Já jsem dostal tu druhou šanci. Tím, že se Oliver tak z ničeho nic objevil v Praze. Dostal jsem tak ještě jednu šanci to svý původní rozhodnutí zkusit přehodnotit… Prouvažovat to ještě jednou ze všech stran… A i když si moje hlava tvrdošíjně stála za svým, rozhodl jsem se nakonec poslechnout ten tichounkej hlásek, kterej na mě odkudsi z hrudníku volal: ty jeden paličáku paličatej, tak tomu tu šanci proboha dej!!!

Odlepil jsem se od těch dveří, pomalu jsem došel k Oliho posteli a sedl jsem si na kraj tak, abych mu nenarušil jeho osobní zónu, ale zároveň abych od něj nebyl moc daleko. Aby si třeba náhodou nevyvodil, že mi v jeho blízkosti není příjemně. Protože to on uměl – dělat si takový nesmyslný závěry… No, a tahle myšlenka mi už úsměv na rtech vyloudila.

Čehož si Oliver samozřejmě všiml… a samozřejmě si z toho udělal nesmyslnej závěr.

„Som ti na smiech?“

„Oli, vážně si myslíš, že to půjde?“ ignoroval jsem tu jeho otázku a vyhrkl jsem na něj svou vlastní, na kterou jsem už opravdu akutně potřeboval znát odpověď.

Jenže Oliver neměl šanci stíhat sledovat moje myšlenkový pochody, a tak na mě jenom nechápavě vykulil oči: „Ty si ožratý? Alebo čo mi to tu predvádzaš?“

Zacukaly mi koutky: „No, to leda kdyby tvoje mamka zahustila tu svíčkovou vodkou…“ Pak jsem si přisedl o kousek blíž, ale natáhnout k němu ruku jsem si ještě netroufl. „Olivere, ptám se tě na to, jestli si myslíš, že je to vážně… uskutečnitelný. Reálný. Jakože my dva. Spolu. Víš, jestli prostě… To ti vážně nevadí představa, že se uvidíme třeba jenom jednou dvakrát měsíčně? Že ten náš vztah se bude minimálně celej první rok odehrávat převážně přes telefon? Dokážeš se smířit s tím, že mě třeba někdy budeš potřebovat – a já nebudu celej den dostupnej, protože hned z poslední přednášky budu muset utíkat na brigádu…? Já samozřejmě budu dělat všechno pro to, aby sis nepřipadal přehlíženej nebo… nebo odstrkovanej na druhou kolej, jenže stejně, ta vzdálenost… Bude to prostě všechno komplikovaný a tebe do toho čeká maturita, přijímačky na vysokou… Takže… Je to podle tebe reálný? Chceš to i přes všechno tohle zkusit?“

Oliver snad ani nedýchal, jak nehnutě a napjatě mě sledoval celou tu dobu, co jsem mu pokládal jednu otázku za druhou. Všechno to byly otázky, na který vlastně pořádně ani odpovědět nešlo – ani já, ani on jsme neměli žádný zkušenosti se vztahem na dálku. A Oliver neměl zkušenosti ani s pořádným vztahem na blízko, co jsem tak věděl… Přesto jsem se ale na to všechno musel zeptat. Aby se k tomu mohl taky nějak vyjádřit. Aby mi mohl říct svůj názor. A abychom to konečně mohli rozebrat spolu, když před těma třema týdnama jsme to nestihli… a od té doby jsme si to jenom promílali v hlavách každej sám a po svým…

Ještě chvilku po mým posledním otazníku panovalo v pokoji úplný ticho. Bylo mi jasný, že si to Oliver potřebuje všechno zpracovat… Protože z jeho úhlu pohledu jsem to na něj všechno vychrlil naprosto nečekaně a bez jakýchkoliv náznaků, že se k něčemu takovýmu chystám. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby mi hned poté, co z toho překvapení popadne dech, začal nadávat – za to, že si s ním takhle zahrávám; nejdřív mu tvrdím, že s ním žádnej vztah nechci, protože to nemůže a nebude fungovat, a pak se ho přijdu zeptat, jestli i přesto to nechce zkusit…

Jenže Oliver neměl v plánu mi nadávat, neměl potřebu na mě zvyšovat hlas. On v podstatě vůbec neměl potřebu použít svůj hlas. Jakmile totiž znovu získal kontrolu nad svým dýcháním, tak najednou… jsem ho měl v náručí. Tiskl se ke mně, objímal mě… a jeho rty horlivě hledaly ty moje…

Vlastně to byla ta nejjednoznačnější odpověď, jakou jsem mohl dostat. Odehrávala se beze slov… a přesto jsem se dozvídal všechno, co jsem potřeboval vědět. Všechno, co jsem chtěl slyšet. Oliver mi to v tu chvíli dával všechno.

Na chviličku jsem se od něj o kousek odtáhl, abych se mohl pořádně nadechnout… a abych té mikropauzy mohl využít, pevně chytit Oliho kolem pasu, položit ho na postel – a lehnout si k němu. Jeho oči se třpytily jenom kousíček od těch mých, a já si v nich lačně četl. Znovu jsem tam viděl ty oživlý jiskry a roztančený plamínky… Viděl jsem tam zářit radost… A někde za tím vším jsem viděl probleskovat i touhu…

Chtěl jsem dělat všechno najednou: chtěl jsem tu s ním jenom tak ležet a dívat se mu do očí, chtěl jsem mu oplácet ten jeho úsměv, chtěl jsem ho líbat, chtěl jsem ho obejmout, chtěl jsem se s ním milovat, chtěl jsem vedle něj usnout… Ale když mě najednou do podbřišku zatlačila jeho erekce, načež se Olimu v očích šibalsky zablýsklo, řekl jsem si, že nebude na škodu se z toho seznamu chtělbychů zaměřit na jednu jedinou položku – a té se věnovat s maximální pozorností a péčí.

Přetočil jsem Olivera na záda a sklonil jsem se nad něj, abych ho mohl ještě jednou pořádně políbit… A pak už jsem se začal přesunovat po jeho těle níž a níž. Měl na sobě tričko a kraťasy na spaní, takže to triko jsem mu vyhrnul někam k hrudníku – a jazykem jsem se začal věnovat jeho pupíku, zatímco mezi prsty jsem mu začal lehce mnout na střídačku levou a pravou bradavku… Oliver se pod těma mýma dotykama kroutil a vrtěl, občas vzrušeně vydechl… A hlavně začal po chvilce úplně bezděky hýbat pánví, jako kdyby mi chtěl naznačit, že horní polovině jeho těla jsem se už věnoval dostatečně.

Sám pro sebe jsem se nad tím usmál, ale nijak jsem to nekomentoval, ostatně dost se mi líbilo to ticho, kdy se od stěn pokoje odrážely jenom naše výdechy… a Oliho občasný zalapání po dechu… Narovnal jsem se v zádech, po kolenou jsem popolezl ještě o kousek níž – a zahákl jsem prsty za gumu jeho kraťasů. Stočil jsem k němu pohled, jeho oči už na ty moje čekaly… A když jsem na něj lehce povytáhl obočí, Oliver nadzvedl zadek, aby mi umožnil z něj ten naprosto přebytečnej kousek látky stáhnout.

Jeho péro mi za to, že jsem ho osvobodil z toho látkovýho vězení, poděkovalo po svým – provokativně na mě zamávalo a vztyčilo se mi vstříc, vzrušený, roztoužený a lačnící po jakýmkoliv mým doteku. Sroloval jsem ty kraťasy Olimu z nohou rychlostí blesku, ale pak jsem ho chytil za kotníky a naopak schválně neskutečně pomalu jsem mu oddaloval nohy od sebe. Znovu jsme se u toho propalovali pohledem… a mezi očima nám poletovaly jiskry. Viděl jsem je. Vnímal jsem je. Stejně jako jsem vnímal to Oliverovo němý volání: proboha, dělej! Už se mě konečně dotkni, tam, přesně tam!

Znovu jsem se nad tím usmál, ale tentokrát ne sám pro sebe, tentokrát jsem ten úsměv vyslal k němu. A on mi ho oplatil. A to mě donutilo se usmát ještě o něco víc, protože… Nevím, přišlo mi prostě, že najednou je mezi náma takovej čistší vzduch. Čistší a průzračnější, protože nezahalenej nějakýma výčitkama, obavama a strachama, nezamlženej těžkýma úvahama.

Sklonil jsem se, abych se o tu svou radost podělil i s tím roztancovaným nadržencem – nasál jsem ho do pusy a pohladil jsem ho jazykem. Oliver zavzdychal, což mě přimělo k tomu, abych tyhle pohyby ještě několikrát zopakoval… A ještě… a znovu… Najednou jsem ale ucítil, jak mi Oliver vplétá prsty do vlasů a jemně se mě snaží od svýho rozkroku odtáhnout. Překvapeně jsem k němu zvedl oči – a setkal jsem se s jeho naléhavým, trošku nervózním a zároveň trošku prosebným pohledem. A zase jsem se musel usmát. Tentokrát díky tomu, jak dokonale jsem mu rozuměl i beze slov.

Sednul jsem si tedy na paty a vyčkávavě jsem se na Oliho zadíval.

Ten to správně pochopil jako pobídku, ať zaloví v útrobách svýho šuplíku, nechtěl jsem se mu tam hrabat… A zvlášť, když měl výjimečně volný ruce, tak proč by toho nemohl využít, že jo? Nasucho jsem polkl při představě nějakýho příště, při kterým už zase volný ruce mít nebude… Ale dnes jsem si s ním takhle hrát nechtěl, dnes jsem chtěl být… úplně obyčejně něžnej. Což je něco, co se mi běžně nestává. Ale jak už jsem říkal, Oliver ze mě uměl tahat všelijaký zapomenutý věci… a tohle byla další z nich.

Když mi Oliver předával tubu s lubrikantem a krabičku kondomů, ucukl najednou očima a zatvářil se tak trochu znejistěle… Rychle jsem se k němu nahnul a na mírně zčervenalou tvář jsem mu lípnul jednu krátkou, uklidňující pusu. Další otisk mých rtů mu přistál na lícní kosti… A pak jsem si chvilku jazykem pohrál s jeho ušním lalůčkem… To už jsem pokládal ty dvě zatím nepotřebný proprietky na matraci, abych mohl uvolněnýma rukama konečně svlíknout Oliverovi to triko… a pak mu omotat paži kolem pasu a zase si ho hezky položit na postel. Líbnul jsem ho ještě na špičku nosu, počkal jsem si, až ke mně konečně zvedne oči a zase se na mě usměje… A teprve pak jsem vstal z postele a rychle jsem ze sebe sundal všechno oblečení. Oliver mě zatím sjížděl namlsaným pohledem… a já se na něj za to chápavě zaculil.

Pak už jsem se s tím moc nemazlil. Nebo teda myslím sám se sebou; s Oliverem jsem se samozřejmě mazlil! Bedra jsem mu podložil polštářem a nanesl jsem si na prsty dostatečný množství lubrikantu, abych ho mohl mazlivě promasírovat zevnitř… Po svým nadrženým ptákovi jsem jenom několikrát přejel dlaní, abych ho ještě o něco víc nabudil na to, že už se brzo dočká. Oliver zatím tiše sténal a kňoural, když jsem ho tam uvnitř prohmatával a dráždil… A mně občas mimoděk to zasténání nebo vzrušený vzdychnutí uteklo taky, když jsem ho pozoroval a poslouchal, co s ním ta moje masáž dělá… a když jsem cítil, jak se stahuje okolo mých prstů…

Na jednu stranu mě bavilo jeho i sebe takhle týrat, oddalovat to, na co jsme se oba tak těšili, no, nebo spíš na co jsme se všichni čtyři tak těšili, abych byl přesnej, ale na druhou stranu mi bylo jasný, že moc dlouho už to nevydržíme. Oliverův podbřišek se už téměř křečovitě stahoval slastným očekáváním toho, co každou chvíli přijde… a já chtěl být u toho, s ním, v něm.

A tak jsem z něj pomalu vytáhl prsty, naopak hodně hbitě jsem vydoloval z lesklýho obalu kondom a nasadil ho na svýho ptáka, přidal jsem ještě několik štědrých dávek lubrikantu… A pak už jsem se začal kousek po kousíčku probojovávat do Oliho nitra, zatímco levou rukou jsem čas od času zlehka prohnětl jeho péro. Zkoumavě jsem pozoroval Oliverovu tvář, to, jak přivíral oči, jak si skousával rty… Nemohl jsem se dočkat, až takhle bude skousávat moje rty a až mi bude vzrušeně sténat přímo do pusy, přesto jsem ale nikam nespěchal, a sotva se v něm můj pták ocitl až na doraz, přestal jsem se hýbat úplně a počkal jsem, až se s tím Oliver trochu srovná. Podobně pomalu jsem z něj zase vyklouzl… a znovu do něj vklouzl… A teprve když na mě Oli otevřel oči dokořán a pousmál se, čímž jako kdyby mi říkal, že je připravenej na něco dalšího, změnil jsem polohu, naklonil jsem se nad něj, levou rukou jsem se zapřel těsně u jeho těla… a pravačkou jsem ho začal hladit v rozkroku o něco intenzivněji.

Zároveň jsem se i uvnitř něj začal pohybovat rychleji a důrazněji a pokaždý, když se Oliver kolem mýho ocasu stáhl, vymámilo to ze mě hlasitější vzdychnutí… Oliver vztáhl ruce a objal mě, bloudil mi dlaněma po zádech a přes boky a prostě všude tam, kde dosáhl, a ty jeho horký dlaně a žhavý dotyky mě rozpalovaly ještě víc. Začal jsem tedy hýbat pánví i kmitat pravačkou v ještě o trochu rychlejším tempu… A ještě malinko jsem přidal… A pak už nás ta orgasmická vlna přelila oba najednou. Líbilo se mi, jak se Oliver pode mnou vzpínal a jak ze sebe vyhekával svoje vzrušení, líbilo se mi, jak mi zatínal prsty do zad… A líbilo se mi zkoušet tlumit to naše téměř sladěný sténání tím, že jsem Olivera v podstatě zalehl a vynutil jsem si u něj další polibek.

Ještě poté, co už se můj i jeho tep vrátily do normálu, jsme si užívali tenhle náš horkej, propocenej a příjemně uvolněnej propletenec, než jsem z Olivera vyklouzl, na chvilku jsem odběhl do koupelny… a pak jsem se k němu vrátil a úplně samozřejmě jsem si vlezl k němu do postele, pod jeho peřinu, do jeho náručí. A už jenom z té samozřejmosti se mi sevřelo srdce radostí a štěstím… A když jsem se pak zahleděl do těch jeho uspokojených a veselých očí, chtělo se mi najednou lítat, hvízdat si i smát se, to všechno dohromady.

„Vyzeráš… nejako inak,“ zkonstatoval Oliver.

„Nepovídej!“ zakřenil jsem se na něj. „Nebo teda povídej,“ nadzvedl jsem se a opřel jsem si hlavu o loket, zatímco dlaní jsem ho začal hladit v pase. „Nebo ne, ještě chvilku budu mluvit já…“

„Mám sa báť?“

„Není čeho. Jenom… Mám dvě podmínky, Olivere. K tomu našemu… no, chození…“

„Heeej, a nemal si mi ich náhodou povedať na začiatku?“ ohradil se, ale bylo to úplně jiný, než když se ohrazoval dřív. To se mu hned do hlasu vkrádalo podráždění, jízlivost, vzdor… Teď? Teď se jenom usmíval. Spokojeně. Zamilovaně. Uvolněně. Úplně stejně jako já.

„Vždyť jsi mě prve nenechal domluvit,“ zapitvořil jsem se na něj. „Každopádně podmínka číslo jedna: řekneme to vašim. Stejně by na to dřív nebo pozdějc přišli. Jestli už to nevědí. Minimálně tvoje mamka dnes, jak měla tu poznámku, no… Prostě přišlo mi, že něco o nás dvou tuší…“

„No, vlastne,“ ošil se Oliver, „mama sa ma pýtala… teda nepýtala… skôr mi oznámila, že som vraj zamilovaný, ale neťahala zo mňa žiadne podrobnosti.“

„Hmmm, tak podrobnosti pravděpodobně znát nechce a nepotřebuje, ale takhle všeobecně… jí to říct prostě musíme… Neumím si představit, že bych sem za tebou jezdil, nebo ty za mnou, a před vašima bysme hráli divadýlko, že jsme jenom kámoši,“ dodal jsem a pátravě jsem sledoval, jak se na to Oliver tváří.

„Dobre,“ souhlasil, za očima se mu ale mihla nervozita. „To zvládnem…“

Sklouzl jsem mu rukou na bedra a nechal jsem tam svou dlaň jen tak položenou, hřejivě, konejšivě. „Jasně že to zvládneme. Spolu. Nemusíme jim to říkat hned zítra, jenom… no prostě vážně je nechci tahat za nos.“

„Ani ja im nechcem klamať… už nie… ale asi potrebujem pár dní, aby som sa na to pripravil, ak ti to nevadí.“

„Nemá mi na tom co vadit,“ ujistil jsem ho.

„A tá druhá podmienka?“ zjišťoval.

„Druhá podmínka je, že žádným způsobem neohrozíš svou maturitu, jasný? Nebudu pak od vašich poslouchat, že než jsme se poznali, tak jsi všude exceloval, a pak jsem přišel já – a zkazil jsem tě…“

Oliver se uchichtl: „Ale uznaj, že by mali pravdu… Trochu si ma predsa len skazil.“ A jelikož se mu zase smyslně zablýsklo v očích, okamžitě jsem věděl, na co naráží.

„Neboj,“ stiskl jsem ho v pase silněji a sklonil jsem se k němu pro pusu, „budeme mít spoustu času na to, abych si tě zase napravil!“

A spolu s tímhle příslibem jsem se překulil na záda a stáhl jsem si Oliho k sobě. Položil si hlavu na můj hrudník, jeho vlasy mě občas zašimraly v nose, když se zavrtěl… A za chvíli už jsem slyšel a vnímal, jak pravidelně oddychuje… a i já jsem cítil, jak mě přemáhá spánek.

Věděl jsem, že poprvý po dlouhý době dnes usnu bez problémů. Spokojenej. Šťastnej. Protože tahle noc nakonec nebude naše poslední.

Tahle noc nakonec bude naše první.