Ako ustrážiť pubertiaka a nezblázniť sa z neho (3/3)

Gabriel

Pozoroval jsem, jak se Oliverův zmatenej, lehce vyplašenej výraz ve tváři pomalu mění nejdřív v překvapení… a hned vzápětí v pochopení. Spokojeně jsem se na něj zašťuřil.

„Koukám, že už je ti jasný, že v tomhle jsme na jedné lodi… A tak jako jsem si já sám rozhodl, kdy a komu to řeknu, tak si to podobně musíš rozhodnout i ty. Takže neboj, opravdu tě nehodlám vydírat tím, že když mě nebudeš ty zbývající čtyři týdny poslouchat na slovo, tak že vašim něco vykecám.“

Pak, protože Oliver měl i po tomhle mým vcelku dlouhým proslovu pořád položenou dlaň na mým rozkroku, jsem od něj o dva kroky ustoupil, abych se dostal z jeho dosahu, a dodal jsem:

„Ale jak už jsi stihl zjistit, znepříjemnit ti ty čtyři týdny zvládnu. Tak se snaž, aby k tomu už nikdy nemuselo dojít.“ S tím jsem ho tam nechal stát, ať si to přebere po svým, a seběhl jsem po schodech do kuchyně, abych si konečně nachystal něco k večeři.

Oliver se ke mně nepřidal… a já to vlastně ani nečekal. Nebo teda… S povzdychnutím jsem si musel přiznat, že jsem vůbec netušil, co od Olivera čekat. Ten kluk byl plnej překvapení, to se mu nedalo upřít. Chování i nálady měnil tak rychle, že jsem se v tom stěží dokázal orientovat. Když jsem očekával pohodově naladěnýho, prázdnin si užívajícího puberťáka, sehrál mi etudu o drzým frackovi. S přehledem zvládl zahrát si i na tele, který se radši přizabije, než aby se zkusilo dohodnout na nějakým kompromisu, pak teda přece jenom došlo na toho prázdninově naladěnýho studenta, následně přeladil zase na toho arogantního spratka, a když už bych ho nejradši přetrhl jako hada, najednou se přepnul do role zranitelnýho, vystrašenýho kluka. Přičemž jsem získával čím dál silnější dojem, že to poslední nebyla role; že tohle bylo jeho skutečný já. Zmatenej, zranitelnej kluk, kterej se teprve hledá… a kterej vyvádí a kope kolem sebe, protože mu to hledání asi nejde tak úplně podle jeho představ…

Byl jsem hodně zvědavej, jak budou probíhat následující dny. Jestli poté, co mi Oliver poodhalil svoje pravý já, už u toho i zůstane, nebo jestli se zase bude snažit nějak maskovat… A jestli ho přestane bavit hrát tu hru kdo s koho a bude se s ním konečně dát úplně obyčejně vyjít, nebo jestli mi naopak bude zatápět o to víc, aby se mi pomstil za to, do jaké nekomfortní pozice jsem ho dostal… A taky za to, že jsem o něm zjistil něco, co ještě nebyl připravenej s kýmkoliv sdílet. Nebo minimálně se mnou určitě ne.

No a Oliver… mě překvapil znovu. Nechoval se ani úplně obyčejně, ani pomstychtivě. Choval se… zase trošku jinak, nově. Předně, sám už najednou nikam nechodil. Ani s mým vědomím, ani na tajňačku. Zároveň se mě ale ani nijak nestranil, nezůstával uraženě zavřenej ve svým pokoji. Ne, následujících několik dnů se prostě jenom poflakoval po vile. A po zahradě. Četl si knížky, rochnil se v bazénu, sjížděl seriály… Když jsem se občas přeptal, jestli se můžu přidat, okamžitě souhlasil, a na všechny moje pokusy zapříst nějakej hovor taky reagoval docela vstřícně, na druhou stranu se ale nikdy nerozmluvil přespříliš, a tak jsem získal dojem, že se se mnou baví ze slušnosti… nebo možná spíš ze strachu, ale rozhodně ne ze zájmu.

Podobný to bylo i včera, když jsem si chtěl hned po snídani zase udělat výpravu do města.

„Máš na dnešek nějaký plány? Nebo se třeba přidáš?“ zeptal jsem se ho.

„No… to by som asi mohol,“ souhlasil s pokrčením ramen.

„Super,“ usmál jsem se na něj a těšil jsem se, že konečně budu mít vedle sebe pořádnýho průvodce, jenže… Oliver měl do pořádnýho průvodce daleko. Nebo teda takhle: provedl mě fakt zajímavýma místama, o tom žádná. Ale skoro celý to odmlčel. Když jsem se ho na něco vyptával, tak mi odpověděl, ne že ne, a v době oběda z něj vypadlo dokonce asi deset souvislých vět za sebou, to když vyjmenovával klady a zápory tří restaurací, kam bychom se mohli zajít najíst, ale jinak jsem z něj měl dojem, že je uzavřenej v nějakým svým vlastním vesmíru. Vlastně jsem paradoxně skoro litoval, že po mně nehází aspoň ty svoje uštěpačný, jízlivý komentáře a naštvaně mi neodsekává – z toho jsem si aspoň dokázal udělat docela jasnou představu, co se mu honí v hlavě nebo co si o mně a o konkrétní situaci myslí…

Před večeří jsem to už nevydržel a zkusil jsem to podivný napětí, co mezi náma panovalo, nějak rozseknout. Stáli jsme zrovna v kuchyni u stolu nad dvěma krabicema s pizzou, skládali si na talíře každý několik kousků podle chuti a já se chtěl užuž zeptat, jestli si k tomu zase něco pustíme, když Oliver popadl svůj talíř do rukou s tím, že si to sní u sebe v pokoji.

„Olivere, počkej,“ chytil jsem ho za zápěstí, „sedni si na chvilku…“

Překvapeně ke mně zvedl oči, pak sklouzl pohledem na mou dlaň svírající jeho ruku – a bez dalších řečí si sedl.

Pustil jsem ho a zabral jsem si židli vedle něj.

„Nechceš mi třeba něco říct…?“ zadíval jsem se na něj pátravě.

„Ja tebe? A čo ako?“ vykulil na mě oči.

„No to já nevím, proto se tě ptám,“ pousmál jsem se, ale hned jsem zase zvážněl. „Posledních pár dnů je to tu… prostě divný.“

Oliver jenom povytáhl obočí, ale pak se zadíval z okna a neřekl nic.

„No co?“ pobídl jsem ho. „Přijde mi, že mi chceš něco říct. Nebo se třeba na něco zeptat. Ale nevíš, jak.“

„Tak to sa ti iba zdá,“ odfrkl, ale dál zarytě koukal z okna.

„Okej,“ kapituloval jsem, nemělo smysl z něj něco tahat na sílu. „A tak… nechceš jít po večeři zase někam ven, se svýma kámošema?“

Tímhle návrhem už jsem si jeho pozornost získal.

„To vážne?“ otočil se na mě. „Najprv ti vadí, že niekam chodím, a teraz ti vadí, že nikam nechodím?“

„Ale no tak, mně přece nevadí, že se chceš bavit. Nechci, abys byl celou dobu zavřenej doma a sám. Fakt ne. Klidně si někoho pozvi sem, nebo běž někam zapařit, jediný, co spolu musíme doladit, jsou ty tvý noční příchody…“

Oliver mi chvilku jenom upřeně hleděl do očí, než se přeptal:

„Vyhadzuješ ma naschvál? Aby si mal dôvod priviazať ma zas k posteli?“

Automaticky mi cukly koutky úst.

„No, myslím, že nepotřebuju žádnou záminku, abych tě mohl přivázat k posteli,“ ujistil jsem ho pobaveně.

A čekal jsem… všechno možný. Další odfrknutí. Znechucený zavrtění hlavou. Nějakou s gustem pronesenou nadávku. Cokoliv takovýho.

Co jsem ovšem nečekal, byla Oliverova sice tichá, přesto zřetelná otázka:

„Nie? A čo k tomu teda potrebuješ?“

Nasucho jsem polkl, pobavení mě okamžitě přešlo. Zkoumavým pohledem jsem skenoval Oliverovu tvář. Neviděl jsem tam výsměch. Neviděl jsem tam provokaci. Viděl jsem tam… přesně to, co zaznělo i z té jeho otázky. Jasnou výzvu. Jasnou žádost. Srozumění se všemi důsledky, které tahle jeho žádost bude mít. A jeho oči… jeho oči ke mně vysílaly zvědavost. Trochu strachu. A hodně chtíče.

„Hm, řekl bych, že nic dalšího už nepotřebuju,“ vstal jsem, popadl jsem Olivera pod paží, zvedl jsem ho na nohy – a přehodil jsem si ho přes rameno.

„Heeej,“ zavzpíral se, „už zase?!“

„Nemel sebou,“ doporučil jsem mu jenom – a zatímco jsem ho odnášel po schodech nahoru, na tváři se mi usadil překvapenej, ovšem nadmíru spokojenej úsměv. Protože to, že ta moje snaha o rozhovor s ním vyústí v tohle, mě teda opravdu ani nenapadlo, ale… rozhodně se nedalo říct, že bych byl proti. A navíc… to do sebe začalo všechno trošku víc zapadat. To Oliverovo chování v posledních dnech. To, jak se držel v mé blízkosti, ale zároveň pořádně nevěděl, co si s tou mou blízkostí počít. Už mě totiž nevnímal jenom jako vetřelce, kterej mu svou přítomností kazí léto. Ne. Vnímal mě jako vetřelce – kterej ho ovšem něčím proklatě přitahuje…

Když jsem ho v jeho pokoji postavil na nohy, po mým úsměvu už nezbyla ani stopa. Nechtěl jsem, aby si ho Oliver špatně vyložil – aby si myslel, že se třeba dobře bavím nad ním. Nebo nad jeho situací. Nad jeho zmatkem z toho, že se do téhle situace dostal… a že se do ní dostat chtěl…

„Ja by som tie schody vyšiel aj sám,“ zabrblal a stáhl si vykasaný tričko zpátky do pasu.

„Časem, Olivere,“ zadíval jsem se mu do očí a nechal jsem ten příslib chvilku viset ve vzduchu. „Teď mi bude stačit, když si sám sundáš triko.“

„Eh…,“ vydechl nahlas, ale k ničemu dalšímu se nepřekvapivě neměl, jenom mi dál lehce znejistěle oplácel ten upřenej pohled.

„No vidíš, tolik k tomu tvýmu sám,“ mrkl jsem na něj, chytl jsem ho za zápěstí a pomalu jsem mu zvedl ruce nad hlavu. Stejně pomalým tempem jsem mu pak to tričko roloval ke krku, přetahoval přes hlavu a stahoval z rukou, zatímco jsem se zblízka vpíjel očima do těch jeho.

„Můžeš dát ruce dolů,“ řekl jsem, když jsem ten zmuchlanej kousek jeho oblečení odhazoval na zem.

Oliver poslušně připažil… a zachvěl se. Bylo mi jasný, že zimou to není, a tak jsem mu položil ruce na ramena a lehkými, hladivými pohyby palců jsem ho zkusil uklidnit. Přejel jsem mu dlaněmi i po pažích, přes předloktí až k zápěstím, pak jsem vzal jeho dlaně do svých a jemně jsem mu je stiskl.

„Všechno v pohodě?“ zeptal jsem se, zatímco rukama jsem sklouzl na jeho boky, zatím ještě schovaný pod vrstvami oblečení.

„Áno,“ vydechl Oliver, „ale vychladne nám pizza.“

Zarazil jsem se. Pod touhle zdánlivě nevinnou poznámkou totiž mohl být schovanej pokus o zastavení celé téhle akce…

„Máš hlad?“ sundal jsem ruce z jeho těla a o krok jsem od něj odstoupil. „Jestli jo, tak se samozřejmě půjdeme najíst. Stačí říct,“ nabídl jsem mu.

Oliver několik dlouhých vteřin neříkal nic, jenom se mi zadumaně díval do očí. Nakonec si znejistěle skousl rty.

„Nemám.“

Dal jsem mu dalších pár vteřin, kdyby chtěl dodat něco dalšího, ale jelikož se k ničemu neměl, znovu jsem k němu natáhl ruce a obtočil jsem mu je kolem pasu.

„Fajn. Ale kdyby sis to kdykoliv rozmyslel, tak mi řekni. Jasný?“

Přikývl, ale pro tentokrát mi to nestačilo. Řekl si, že chce hrát tuhle hru? Řekl. Tak by se měl seznámit s jejíma pravidlama.

„Celou větou, Olivere,“ napomenul jsem ho tedy.

Zase to několik vteřin trvalo, ale nakonec z něj vylezlo:

„Jasné.“

Užuž jsem otvíral pusu, abych ho poučil, že mezi touhle jeho odpovědí a celou větou je několik slov rozdíl, ale nakonec jsem jenom mlčky přikývl… a radši jsem se sklonil, popadl jsem ho do náručí a položil jsem ho na postel.

„Nějaký komentáře?“ přeptal jsem se, když jsem si mu sedal obkročmo přes břicho a pozoroval přitom jeho pozvednutý obočí.

„Hmm,“ zarazil se na chvilku, asi přemýšlel, jestli se se mnou o ten svůj postřeh má dělit, nebo ne, ale když viděl, že se na něj pobaveně ksichtím, rozhodl se pro tu první možnost a to zaksichtění mi oplatil. „Toto by som určite zvládol sám – ľahnúť si na svoju vlastnú posteľ.“

Měl jsem radost, že se trochu uvolnil a není už tak nervózní, ale zároveň jsem celou tuhle situaci nechtěl odlehčit až příliš.

„To je možný, že zvládl,“ chytil jsem ho za předloktí a přesunul jsem mu ruce nad hlavu. Při té příležitosti jsem se naklonil těsně nad něj, skoro jako kdybych ho chtěl políbit – ale místo toho jsem tu svou myšlenku dokončil: „Jenže já mám někdy rád pod kontrolou úplně všechno, víš? Nejenom to, že si lehneš na postel… Ale taky kdy přesně… a jak… a tak.“

„Aha,“ vydechl Oliver a znělo to chápavě… a vzrušeně zároveň.

A to vzrušení se projevilo i v jeho rozkroku… a promítlo se mu v očích… A v nich se ještě umocnilo, když jsem mu jakoby nic oznámil:

„Půjčím si zase něco z tvé skříně. Ani se nehni.“

Přestal jsem mu svírat předloktí a narovnal jsem se v zádech, a Oliver se opravdu ani nepohnul – ale jazykem si navlhčil rty a potom váhavě pronesl:

„No… ja mám tú… kravatu… pod vankúšom.“

Pobaveně jsem na něj vytáhl obočí, přesto jsem ale slezl z postele tak, jak jsem to měl v úmyslu původně.

„Pěkný,“ zakřenil jsem se na něj, „ale beztak budu dneska potřebovat dvě.“ A s tím jsem přešel k jeho skříním, tentokrát jsem už najisto otevřel tu správnou a po jedné z kravat jsem sáhl. Pak jsem se vrátil k Oliverovi, přidřepl jsem si vedle postele a stále pod jeho bedlivým dohledem jsem rukou zalovil pod polštářem. „Doufám, že se ti díky ní aspoň zdají hezký sny,“ neodpustil jsem si poťouchlej rýpanec – a Oliho náhle zrudlá tvář mi byla dostatečnou odpovědí, takže další komenty jsem si nechal pro sebe. Nebo na příště.

Přemístil jsem se z podřepu na kolena, přitáhl jsem si Oliverovu pravačku blíž k sobě a začal jsem mu kravatu obtáčet kolem zápěstí, zatímco se mi na rty vydral spokojenej úsměv: tady tahle kovová, mřížkově vyplétaná pelest je k podobnýmu hraní prostě ideální! Volnej konec kravaty jsem mřížkou protáhl, zauzloval – a sklouzl jsem očima do těch Oliverových. Chvilku jsme se přeměřovali pohledem, načež to Oliver nevydržel a hlesl:

„Čo…?“

„Nic,“ pousmál jsem se, „čekám, jestli neřekneš, že máš přece jenom hlad…“

„Na pizzu už vôbec nemyslím,“ uteklo mu – a zase se začervenal.

„To jsme na tom stejně,“ přiznal jsem, abych mu z těch rozpaků trochu pomohl. Vyhoupl jsem se na nohy, obešel jsem postel – a k jejímu druhýmu rohu jsem pomocí kravaty připoutal i Oliho levou ruku. Pak jsem si sedl k jeho nohám, a zatímco jsem klouzal očima po jeho těle, nechával jsem ho, aby se s tímhle vším trochu sžil…

Jako další jsem měl v plánu zbavit ho i zbývajícího oblečení, ale když jsem si všiml, jak mu na pažích naskakuje husí kůže a jak se mu chvěje hrudník, vmžiku jsem to všechno přehodnotil. Dlaní jsem mu začal jakoby mimoděk přejíždět přes stehno – chtěl jsem, aby z toho jemnýho hlazení načerpal trochu klidu, zároveň jsem se ho ale zatím nechtěl dotýkat na nahé kůži.

„Pro něco si zajdu, vydržíš tady minutku sám?“

Oliver si znovu jazykem navlhčil rty, než odpověděl:

„Ak to bude fakt len minútka…“

„Neboj, hned jsem zpátky,“ poplácal jsem ho po stehnu, zvedl jsem se z postele a navzdory svým slovům jsem z jeho pokoje odešel vcelku pomalým tempem. Jednak proto, že Olimu by na klidu nepřidalo, kdyby mě viděl spěšně pobíhat, a druhak proto, že jsem věděl úplně přesně, kam a pro co jdu: v perfektně zásobené tetině kuchyni jsem si hned první večer všiml mimo jiný ořechovýho oleje – a ten je perfektní nejenom na dochucení ovesné kaše například, ale taky na masáže…

Když jsem se ale vrátil zpátky do pokoje a zavřel za sebou dveře, Oliver, místo aby se uklidnil, že jsem zpátky, se nejdřív vyplašeně zahleděl na tu tmavě hnědou lahvičku, potom na mě – a potom pokrčil nohy a začal vrtět hlavou: „Nie, toto… nechcem. Nechcem… aby si… proste nie!“

„Co blázníš?“ sedl jsem si vedle něj a ukázal mu tu lahvičku zblízka. „Je to jenom oříškovej olej…“

„Ja viem, čo to je!“ ohradil se. „A tiež viem, k čomu sa to používa!“ dodal.

„Jo? A k čemu teda?“ zahleděl jsem se na něj zvědavě, protože mi ta jeho reakce nedávala smysl.

„No… miesto lubrikantu,“ odpověděl mi potichu a uhnul očima.

Teprve teď mi to docvaklo.

„Jo takhle…“ Odložil jsem tu lahvičku na noční stolek, naklonil jsem se k Olimu blíž, vzal jsem ho za bradu a počkal jsem si, až se na mě znovu podívá. „Nepanikař, Olivere. Nebudu dělat nic, co nechceš, jasný? Myslím, že to dokážu dost dobře poznat, ale kdyby náhodou ne, tak mě prostě zastav.“

Oliver mi ještě chvilku pátravě hleděl do očí, než souhlasně přikývl – a já se na něj povzbudivě usmál. Pak jsem se znovu uvelebil do své už docela oblíbené pozice, a sice obkročmo přes jeho tělo, i když tentokrát jsem se přesunul o něco níž, aby mi jeho nahý břicho bylo k dispozici – a taky abych mohl správným vrtěním trošku dráždit jeho rozkrok…

Podal jsem si olej a trochu jsem si odlil do dlaně. Promnul jsem ho v rukách, abych ho zahřál – a zlehka jsem položil mastný dlaně na Oliho hrudník. Jemným prohmatáváním jsem mu promasíroval prsní svaly, ztvrdlým bradavkám trčícím do prostoru jsem se zatím schválně vyhýbal. Sklouzl jsem dlaněmi na jeho boky a prsty jsem trochu přitlačil, jako kdybych mu chtěl přepočítat žebra, potom jsem naopak ubral na síle a krouživými pohyby jsem mu olej roztíral po bříšku. Teprve pak jsem dlaněmi vyjel zase výš – a tentokrát už jsem bradavky nevynechal, ale naopak jsem na ně zaměřil veškerou svou pozornost… Oliver na chvilku zavřel oči a jeho dech se zrychlil, a když se na mě po zhruba třech minutkách, během kterých jsem jeho bradavky opečovával všemi možnými způsoby, podíval znovu, jeho pohled byl najednou… zastřenější. Zastřenej vzrušením. A já se na něj jenom usmál, nalil jsem si do dlaně další dávku oleje – a celou tu masáž horní poloviny Oliverova těla jsem pomalu zopakoval, jenom s tím rozdílem, že tentokrát jsem trochu oleje vmasíroval i do kůže na jeho pažích…

Při třetím opáčku už měl Oliver zavřený oči během celé procedury – a otevřel je, až když jsem úplně nakonec položil horký dlaně na jeho břicho… a nechal je tam jenom tak nečinně ležet.

Počkal jsem si, až na mě zaostří, a teprve když jsem si byl jistej, že mě naplno vnímá, nadzvedl jsem se, zahákl jsem prsty za gumu jeho tepláků a zároveň i spodního prádla – a vyzývavě jsem se na něj zahleděl.

Oliver

Hodnú chvíľu sme si hľadeli do očí. Vedel som, že sa odo mňa očakáva nejaká reakcia. Bol som vďačný, že sa odo mňa tá reakcia očakáva! Ale aj tak som sa k nej nevedel odhodlať. Hanbil som sa, i keď to nedávalo poriadne zmysel. Nahého ma predsa videl už snáď každý spolužiak. Po telesnej sme sa nesprchovali práve oblečení. Lenže to som zásadne nebol nadržaný a vzrušený.

A práve to vzrušenie spôsobilo, že som nakoniec Gabrielovi prikývol. A nielen to. Ešte som aj podvihol zadok, aby som mu moje vyzliekanie uľahčil.

„Hodnej…,“ pochválil ma Gabriel, pousmial sa a nekonečne pomaly mi začal sťahovať tepláky spolu s boxerkami. Prsty mu kĺzali po mojej koži a zanechávali horúcu stopu. Obaja sme upierali pohľad na môj rozkrok. Obaja sme tušili, čo sa stane. A presne to sa aj stalo. V momente, keď sa môj vták uvoľnil zo zovretia spodnej bielizne, nadšene vyskočil, akoby ho predtým držala nejaká pružina, a zostal sa týčiť do priestoru.

Gabrielov úsmev sa ešte rozšíril a ja som zahanbene sklopil zrak. Nebolo predsa normálne, aby ma tak vzrušila obyčajná masáž. Lenže presne to sa mi stalo. Popravde by stačilo pár dotykov na tom správnom mieste a bol by som hotový. Úplne. Absolútne. Hotový.

S pokračovaním môjho vyzliekania si už nedával tak načas. Stiahol mi oblečenie k členkom a nakoniec ho odhodil na zem. Potom sa vystrel a zostal stáť vedľa mojej postele. I keď som sa na neho nedíval, tušil som, že si ma obzerá. Bol to tak zvláštny pocit, že som ho nedokázal identifikovať. Na jednej strane som sa cítil príliš nahý, príliš zraniteľný. Na druhej strane som chcel viac. Viac Gabriela. Viac jeho dotykov. Viac všetkého.

Pozrieť na neho ma donútili až slová, ktoré vyslovil:

„Nohy od sebe.“ Náznak príkazu v jeho hlase mi vyslal ďalšiu vlnu vzrušenia do celého tela. Zachvel som sa, ale jeho žiadosť som nesplnil. V momente som na ňu zabudol. „Okej, s poslušností máš očividně fakt problém, ale to vyladíme,“ povedal a zatlačil mi rukou na vnútornú stranu stehna, aby som sa musel rozkročiť. Pod jeho dotykom mi to šlo takmer samo. Vzniknutú medzeru hneď využil. Kľakol si medzi moje nohy a posadil sa na päty.

Do dlaní si nalial ďalšiu štedrú dávku oleja a vrátil sa tam, kde pôvodne prestal. Na moje brucho. Dlho sa na ňom ale nezdržal. Hladivými dotykmi pokračoval cez moje boky až na stehná. Na nich sa chvíľu pohral a zas sa vrátil späť. Stále dookola. Intenzitu tlaku menil vo vlnách. Myslel som, že sa z toho zbláznim. Môj vták bol rovnakého názoru. Zachvel sa vždy, keď Gabriel trochu pritlačil. A on o tom, čo so mnou robí, veľmi dobre vedel. Zakaždým sa spokojne pousmial. Musel som si zahryznúť do pery, aby som nezačal nahlas vzdychať, no aj tak mi ušlo jemné zakňučanie, keď sa jeho ruky zľahka dotkli môjho rozkroku. Možno to bolo úmyselne, možno omylom, ale v ten okamih sa všetko zastavilo. Gabriel prestal s masážou a zahľadel sa mi do očí. Ja som sa zhlboka nadýchol a jeho pohľad som opätoval. V nemej otázke podvihol obočie. Prikývol som. Vlastne som mal čo robiť, aby som nekýval hlavou ako oslík.

Gabriel si nalial do dlane ďalších pár kvapiek oleja a priblížil ruku k môjmu najcitlivejšiemu miestu.

„Kdykoliv to můžeš zastavit, Olivere,“ informoval ma a dal mi čas, aby som si jeho slová prebral v hlave. Popravde v ten moment mi vleteli jedným uchom dnu a druhým vyleteli von.

Chcel som len, aby sa ma dotkol.

Áno, presne tam.

Lenže nič sa nedialo. Zamykal som rukami, ale boli priviazané tak napevno, že som s nimi nedokázal pohnúť. Frustrovane som zavzdychal.

„Jsi děsně netrpělivej,“ skonštatoval a pohladil môj penis končekmi prstov. Tak jemne, že som to takmer necítil, a pritom som to cítil úplne všade. Drobné chvenie si našlo cestu do celého môjho tela. V pozore mi stáli chĺpky aj na miestach, kde som ani nevedel, že nejaké mám.

„Prosím,“ zakňučal som. Nedokázal som ovládať vlastné správanie. Našťastie mi Gabriel nedal čas, aby som sa za to stihol hanbiť. Vzal môj penis do dlane, zovrel ho pri koreni a zapumpoval. Zavrel som oči a stisol k sebe pery. Nechápal som, čo som mnou urobil, ale nedokázal som súvisle myslieť. Sústredil som sa len na jeho pohyby. Pevné a pomalé. Také, ktoré by za normálnych okolností určite neviedli tak skoro k šťastnému koncu. Lenže to neboli normálne okolnosti. To bol môj splnený sen. Opakovaný a veľmi mokrý sen.

Orgazmus ma zasiahol v nečakanej sile. Skrútil mi prsty na rukách i na nohách a donútil ma vzdychať tak, že by sa ani porno herci nemali za čo hanbiť. U normálnych ľudí by to už bolo diskutabilné.

Ďalších pár minút som o sebe poriadne nevedel. Pred očami som mal tmu, v hlave prázdno a len som sa snažil vydýchať prežitý výbuch.

Otvoriť oči ma donútil až dotyk na zápästiach. Gabriel odväzoval kravatu z mojej pravej ruky. Z ľavej mi ju musel dať dole, kým som bol mimo. Rýchlo som oči zas zavrel. Nedokázal som sa na neho pozrieť bez toho, aby som mal pocit, že mi zhorí tvár. Už tak som cítil, že sa červenám viac, než je normálne. Zaumienil som si, že ak sa nebudem hýbať, nebudem rozprávať a v podstate nebudem ani veľmi dýchať, tak sa celá trápnosť tejto situácie vyrieši sama.

Z omylu ma vyviedol až dotyk okolo rozkroku. Gabriel odniekiaľ vyčaroval papierové vreckovky a začal utierať dôkaz môjho vyvrcholenia. A to bolo na mňa príliš. Príliš intimity. Príliš niečoho nového.

Okamžite som sa pretočil na brucho, aby som sa zakryl. Len som si neuvedomil, že miesto holého vtáka na Gabriela vytŕčam holý zadok. To som pochopil až v momente, keď mi na ňom pristála teplá dlaň.

„To vypadá trochu jako pozvánka,“ povedal. Rýchlo som na neho pozrel. V očiach som musel mať presne také zdesenie, aké som cítil. „Olivere,“ oslovil ma a nahol sa k mojej tvári. „Už jsem ti přece říkal, že nebudu dělat nic, co nechceš… Ale teď mě omluv. Přece jenom nejsem z kamene.“ Napravil si nohavice v rozkroku. „I když… jak kde, haha,“ zasmial sa a opustil moju izbu. Podľa zvuku išiel do tej svojej.

Posadil som sa a dokončil svoju očistu. Bolo mi jasné, že sa nevyhnem ani prezliekaniu posteľnej bielizne. A Gabriel zas praniu. Možno si to ešte nevšimol, ale na tričku mal pár stôp môjho genetického materiálu. Z neznámeho dôvodu mi to prišlo smiešne. A potom trápne. Pocity sa vo mne miesili neuveriteľnou rýchlosťou. Nevedel som, čím to je. Nebol predsa prvý, čo ma urobil… rukou. Bol len prvý, ktorý ma pri tom priviazal k posteli. Prvý, ktorý sa naozaj pýtal, či to chcem. Prvý, ktorý ma do ničoho netlačil.

V kúpeľni naproti sa zapla sprcha. Vstal som, obliekol si kraťasy a bez rozmýšľania zamieril tým smerom. Netušil som, čo chcem robiť, ale vedel som, že musím… že potrebujem niečo urobiť.

Dvere boli zavreté. Zhlboka som sa nadýchol a jemne som zaklopal. Nikto ma nepozval ďalej. Pravdepodobne moje klopanie ani nebolo počuť. Skúsil som to ešte raz. O niečo hlasnejšie.

Voda sa vypla.

„Není zamčeno,“ ozvalo sa. Odhodlane som otvoril dvere. V sprchovom kúte stál Gabriel. Voda mu stekala po vlasoch, po tvári, po hrudi a po… Môj pohľad si ukradol jeho rozkrok. „Potřebuješ něco?“ zaujímal sa. Hlas mal pevný. Akoby mu vôbec nevadilo, že predo mnou stojí nahý. Že stoja predo mnou dvaja.

„Ehm…,“ vypadlo zo mňa a oblizol som si suché pery. „Ja by som…,“ nedokázal som dopovedať. Pozrel som si na nohy v nádeji, že niekde na zemi nájdem svoju stratenú rovnováhu. Prekvapivo to pomohlo. Alebo skôr pomohla vôňa, ktorej som sa nadýchol. Vôňa Gabrielovho sprchového gélu. Lahodná. Jemne citrusová. Pre neho tak typická. Odhodlane som sa narovnal. „Chcem ti to oplatiť,“ povedal som a spravil k nemu dva kroky.

Gabriel prekvapením podvihol obočie.

„No, ale… to nemusíš…“

„Ale ja chcem,“ trval som na svojom a prekonal posledný meter, ktorý nás delil. Stačilo natiahnuť ruku a dotkol by som sa ho. Kdekoľvek. Lenže moje sebavedomie sa zas niekam stratilo. Prišlo mi, že ma navštevuje vo vlnách a potom si z ničoho nič spomenie, že mu bude lepšie inde.

Gabriel našťastie pochopil, že som sa zasekol, a dotkol sa ma prvý. Končekmi prstov mi prešiel po hrudi.

„Už jsi to někdy dělal?“ spýtal sa.

„Jasné, minimálne stokrát,“ odpovedal som automaticky. Hneď, ako som to vyslovil, tak som si uvedomil, že toto asi nie je to miesto, kde chcem vyzerať cool. Toto nie je ten človek, pred ktorým sa chcem na niečo hrať. A už vôbec nie v takejto chvíli. „Dvakrát,“ opravil som sa.

Za tmy. S Marekom. Niekde v postrannej uličke.

„V pohodě,“ usmial sa. „Tak proč ne, klidně ti budeme k dispozici na získání dalších zkušeností.“ Nemusel som dlho rozmýšľať, koho myslí tým množným číslom.

Môj pohľad zas smeroval k jeho rozkroku. Bol tak nádherne tvrdý. A krásne lákavý. Vôbec som nechápal, ako sa to stalo, ale zrazu mi prišlo ako skvelý nápad, že by som ho nemusel spraviť rukou. Ale, že mu ukážem niečo ešte lepšie. Že ho donútim vzdychať tak, ako on donútil mňa. Veď čo na tom môže byť také ťažké? V porne predsa stačí padnúť na kolená… A tak som na tie kolená padol. Prudko. Bez rozmýšľania. Rovno na kachličky.

Neviem, či to vyzeralo efektne, ale bolelo to teda kurevsky. Zanadával som a do očí mi vyhŕkli slzy.

„Ježíši, Olivere,“ Gabriel ma chytil pod pažami a vytiahol ma nazad na nohy, „opatrně, klouže to tu!“

„Ja som sa nešmykol,“ fňukol som.

„Tím hůř!“ Vyviedol ma zo sprchového kúta až do svojej izby. Okolo pásu si omotal uterák a zviezol sa predo mnou na kolená. Urobil to pomaly. Takmer som mal pocit, že mi ukazuje, ako sa to robí. Stačí sa jemne ohýbať v členkoch. Žiadne tresnutie o tvrdú podlahu ako debil. „Asi ti tam vyskáčou modřiny, ale snad sis neudělal nic horšího,“ zdvihol ku mne hlavu. „Hele, to sis jako dal předsevzetí, že než se vaši vrátí z Ameriky, vyzkoušíš si aspoň pět způsobů, jak se zmrzačit, nebo co?“

Chcel som sa po jeho slovách usmiať. Obrátiť to na vtip. V podstate mal predsa pravdu. Lenže miesto toho som sa zamračil. Nedokázal som to ovládnuť. Hlavne, ak som si spomenul, pri akej príležitosti som sa zranil tentokrát. Taká hanba!

Také poníženie!

„Vieš čo?“ vypadlo zo mňa, kým som sa nad tým stihol zamyslieť. „Moja ponuka už neplatí!“ vyprskol som a vypadol z jeho izby do tej svojej. Tresol som za sebou dvermi a potom som sa o ne oprel. Sklonil som hlavu.

„Idiot,“ povzdychol som si. Len som nevedel, či som to povedal sebe alebo Gabrielovi.

Gabriel

Zavrtěl jsem nad tím jeho zběsilým úprkem hlavou – a nad sebou taky. Sakra, Gabe, to ses radši nemohl kousnout do jazyka?! No… nemohl. Takovejhle prostě jsem. Bezprostřední, hovornej, zvyklej s lidma komunikovat. A nechce se mi najednou učit se převracet v puse každý slovo třikrát jenom proto, aby se to Olivera náhodou nedotklo. Nebo ho to nenaštvalo. Nebo kdo ví, co přesně za rozbouřený emoce se honí tím jeho… rozbouřeným tělem…

Nasucho jsem polkl, zavřel jsem za ním dveře, protože s tím on se při tom svým uraženým odchodu z mýho pokoje nenamáhal, uvolnil jsem uzel na ručníku – a nahej jsem si lehl do své postele. Kde jsem pak dokončil to, co jsem měl původně v úmyslu udělat ve sprše, než mi tam Oliver tak vpadnul… s tou svou nabídkou…, kterou vzal potom zpět… Což byla teda na jednu stranu škoda, nebudu kecat, že ne. Ale zase vzhledem k jeho, hmmm, rozbouřeným reakcím bych odhadoval, že než odsud za tři týdny odjedu, tak… on ji ještě zopakovat stihne. A kdyby jenom nabídku! Vsadil bych se, že si toho stihneme zopakovat víc… Protože jsem pochyboval, že poté, co Oliver dneska zjistil, v čem všem jsme na jedné lodi, tak že nechá tu šanci zažít to znovu jenom tak odplout…

Minimálně většinu následujícího dne ovšem Oliver nechal odplout, aniž bychom se byť jenom zahlídli. Byl jsem si téměř jistej, že se mi vyhýbal schválně – a já to respektoval. Počasí se malinko pokazilo, takže moje procházka po Bratislavě nebyla tentokrát tak dlouhá, a odpolední povalování u bazénu jsem nahradil povalováním se u Netflixu. Teprve před osmou večer sestoupil Oliver ze svýho pokoje dolů do přízemí a namířil si to rovnou ke mně.

„Ahoj,“ zadrmolil. „Dúfam, že platí, čo si vravel včera. Že si môžem niekam vyraziť. Myslím teraz.“

Vychrlil to na mě všechno snad na jeden nádech, možná proto, abych mu neskočil do řeči, nebo možná i proto, aby ho mezitím nepřešla odvaha… Celou dobu se mi ale zvládl dívat do očí. V duchu jsem mu pobaveně přiznal bod: srovnat se s tím, co se mezi náma včera stalo, nebo možná spíš s tím, co se nakonec nestalo, mu trvalo jenom nějakých čtyřiadvacet hodin!

„Ahoj,“ oplatil jsem mu pozdrav. „Jasně, že to platí, proč by nemělo? Ale stejně tak platí i všechny mý podmínky: chci vědět, kde jsi a s kým, a chci, ať přijdeš nejpozději v dobu, na které se domluvíme. Což bych viděl tak na… půl dvanácté,“ schválně jsem svý vyjednávání začal o něco níž, než kam jsem byl ochotnej uhnout.

„Čože? To si robíš srandu? Nie som mimino!“ rozčertil se. „O druhej!“

„Tak o půl jedné. Poslední slovo, Olivere,“ hleděl jsem mu pevně do očí.

„No ale…,“ začal, ale pak jako kdyby si v mým pohledu přečetl, že nemá smysl smlouvat. „Dobre, tak o pol jednej.“

S tím vyrazil ke dveřím, ale zarazil jsem ho: „No počkej! Na něco jsi zapomněl, ne?“

Oliver na mě protočil oči, ale naštěstí už bez potřeby se proti téhle mé poptávce po informacích nějak ohrazovat rovnou vybalil i ten zbytek: „Idem k Benovi domov. Možno niekam vyrazíme, ale skôr nie…“

„Fajn. Kdyby přece jenom, napiš mi, kam. A kdyby to kvůli nějaký shodě nešťastných náhod vypadalo, že se zpozdíš, napiš mi to taky,“ požádal jsem ho, dál jsem se ale tvářil tak, aby mu bylo jasný, že to není jenom nějaká prosba, ale důležitá podmínka.

„Jo, jasné,“ znovu zakroutil očima a měl se k odchodu.

„Dobře se bav!“ zavolal jsem za ním ještě.

„Ty tiež,“ hodil po mně přes rameno, než za ním po chvilce zapadly dveře.

A já jsem si tu jeho radu vzal k srdci a až do půlnoci jsem se fakticky dobře bavil. Ten novej komediální seriál, co jsem objevil na Netflixu, se jeho tvůrcům fakt povedl – a když jsem si k tomu objednal pizzu, nemělo to chybu.

Jenže kolem půlnoci jsem začal být jako na trní. Ne, neověřoval jsem si čas každý tři minuty schválně; ten pocit nervozity mě ovládl prostě… samovolně. Protože jsem si děsně přál, aby Oliver tuhle část naší dohody protentokrát dodržel. A zároveň jsem se bál, že mi místo toho dá opět velkolepě najevo, jak směšnej mu s tou svou snahou ho hlídat přijdu…

Deset minut před půl jednou už nemělo smysl setrvávat dál v obýváku. Seriál jsem beztak nevnímal a z okna jsem měl výhled akorát do neproniknutelnou tmou zahalené zahrady. Místo toho jsem vystoupal do patra a původně jsem měl namířený k sobě do pokoje, ale po krátkým zaváhání jsem otevřel dveře toho Oliverova. Z jeho okna šlo totiž dohlídnout k bráně, když se člověk vyklonil…

S tichým klením věnovaným nejenom sám sobě, ale i Oliverovi, za to, že to on mě vyprovokoval k tomu, abych mu tu teď takhle neomluvitelně narušoval soukromí, jsem opatrně otevřel okno dokořán, vystrčil jsem z něj hlavu – a s cuknutím jsem se zase schoval. Oliver už totiž u té brány stál! Nebo někdo, kdo mu byl takhle na dálku a osvětlenej jenom pouliční lampou hodně podobnej… Tu pravděpodobnost, že by na téhle ulici bydlelo víc podobně vypadajících týpků, kteří se kolem půl jedné trousí domů, jsem ale rovnou vyhodnotil jako příliš malou, než abych se jí nějak zabýval. Radši jsem okno rychle zase zavřel a se spokojeným úsměvem na tváři jsem znovu sešel schody do obýváku. Beztak bylo potřeba tam trochu uklidit po mý večeři… a po mým pozdně večerním nájezdu do spíže pro něco dobrýho…

Jenže minuty plynuly… a plynuly… a Oliver pořád nepřicházel. Mrkl jsem na hodiny nad televizí. Dvaačtyřicet minut po půlnoci. Sakra, tak… že by ten kluk, co jsem ho zahlídl z okna, přece jenom byl někdo úplně cizí?!

Vtom se ale konečně rozsvítilo osvětlení na zahradě signalizující, že se po ní někdo pohybuje. Nemusel jsem se ani dívat ven; bylo mi jasný, že žádnej zloděj nebo zatoulaná kočka to nejsou. Došel jsem k hlavním dveřím a otevřel jsem je dokořán, zrovna když se Oliver chystal odemknout.

„Jejda,“ trhnul sebou a překvapeně zamrkal, „skoro som sa ťa zľakol…“

„Já se taky skoro začínám bát,“ pronesl jsem a ustoupil, aby mohl projít dovnitř. „A sice toho, že jsi chyběl v první třídě, když jste probírali hodiny…“

„Ale no tak!“ rozesmál se Oliver. „Veď som tu včas.“

„Však říkám,“ zavřel jsem za ním. „Očividně ti tajemství rozpoznávání času zůstalo utajený. Jinak nechápu, jak můžeš patnáctiminutový zpoždění nazvat včas. Můžeš mi říct, co tě zdrželo?“ Byl jsem nadmíru zvědavej, s čím se vytasí. Nešla mi otevřít brána? Ještě jsme si s Benem volali, že jsem v pořádku dojel, a nebyli jsme s to se rozloučit? Sousedka tam venčila psa, tak jsem s ní hodil řeč?!

„Aby si sa pre pár minút neposral,“ zabrblal Oliver a začal se zouvat.

„Já jsem se neptal na tvý doporučení, ale na to, proč jsi tu nebyl už před čtvrt hodinou. Takže?“ založil jsem si ruce na hrudi.

„Pretože taxík meškal a vodiča ešte zastavili policajti kvôli kontrole. Na ceste bola aj nejaká nehoda a ja som ti nechcel písať kvôli blbej štvrťhodine,“ narovnal se a nakvašeně na mě zahlížel.

Téměř slyšitelně jsem nad tou jeho lží zalapal po dechu. Co to má sakra…

A pak mi to došlo.

Olivera u té brány nic nezdrželo. On se tam zdržel sám, dobrovolně. Protože nechtěl přijít včas.

A nechtěl přijít včas, protože… mi chtěl ukázat, kdo tady má poslední slovo? Nebo proto, aby mi přece jenom dal důvod…, jak už to posledně nadhodil…, přivázat ho k posteli? Protože jiným způsobem si o další kolo postelovýho hraní neumí říct?!

Prohrábl jsem si vlasy, moje bojovnost a chuť se s ním dohadovat vyprchala.

„Olivere, na tohle všechno jsem dneska už moc unavenej. Probereme to zítra. Dobrou noc,“ rozloučil jsem se s ním – a nechal jsem ho stát v předsíni, zatímco jsem zamířil ke schodům.

„No… tak… dobrú,“ odpověděl mi ještě zaraženě, ale už jsem ho ani moc nevnímal. Hlavou se mi totiž už honilo, co… a hlavně jak s ním budu zítra probírat. Protože mluvit s ním bylo často jako bruslit na tenkým ledě, a to i když šlo o úplně nevinný témata. Takže jak mám potom s někým tak… tak zmateným, nejistým, ale zároveň vznětlivým a zpupným rozebírat jeho… hmmm… sexuální touhy?!

Jestliže jsem doufal, že mě třeba ve spánku napadne nějaký spásný řešení, tak to se nestalo. Vzbudil jsem se stejně rozhozenej, jak jsem šel spát. A jako jasně, nabízelo se mi takzvaný Oliverovský řešení: a sice že bych se pro změnu mohl celej den vyhýbat já jemu. Ale… to prostě není můj styl.

Teda… ono se mi to dopoledne beztak dařilo. Ale nemusel jsem se o to vůbec snažit. Oliver prostě spal až do poledne.

Když si to pak přihasil do kuchyně, s nevinným výrazem ve tváři se mě zeptal:

„Čau, hele, máš už nejako poriešený obed? Chystáš sa niekam? Možno by som sa pridal. Alebo niečo objednáme?“

„Ne, nemám pořešenej oběd,“ informoval jsem ho. „A klidně ho pořešit můžeme, ale nejdřív tu máme k řešení něco jinýho, že?“

Povzdychl si.

„Ach, teba to ešte neprešlo?“

„Ne, to mě teda nepřešlo. Naopak jsem ještě zvědavější než včera,“ došel jsem těsně k němu a zahleděl se mu do očí.

Olivera moje blízkost evidentně znervóznila.

„A… ehm… na čo?“ polkl.

„Proč doopravdy jsi přišel o čtvrt hodiny později,“ objasnil jsem mu to.

„Veď som ti to vravel, boli tam policajti, kontroly, nehoda…“

„Olivere, přestaň,“ zarazil jsem ho přísně. „Tohle je tvoje vymyšlená verze. Ale já chci slyšet tu pravdivou. Chci od tebe slyšet, proč jsi včera v noci přes čtvrt hodiny postával u brány.“

Oliver na mě překvapeně vykulil oči.

„Ty… ty si ma… ako to vieš?“

Jenom jsem ho dál chladně probodával očima, aniž bych se namáhal s odpovědí. Chtěl jsem, aby vzal na vědomí, že otázky v tuhle chvíli pokládám výhradně já.

„Proste… tam bola nehoda,“ sklopil oči.

„Kde jako? Před tou bránou?“ ztrácel jsem s ním trpělivost, ale ze všech sil jsem se snažil nezvýšit na něj hlas. „Laskavě z nás obou přestaň dělat blbce!“

Oliver se na chvilku odmlčel, ale nakonec z něj to přiznání vypadlo:

„No tak som možno nechcel prísť domov ako poslušný psík presne vtedy, kedy povieš!“ rozhodil rukama.

„Olivere, krucinál, přece když se na něčem domluvíme a ty tu svou část dohody dodržíš, tak to neznamená, že jsi poslušnej pejsek! To prostě jenom znamená, že se na tebe dá spolehnout! To za prvý.“

Ještě chvilku koukal do země, než konečně zvedl hlavu a zvědavě se na mě zadíval:

„A čo je za druhé?!“

Na chviličku jsem se zarazil a hledal jsem v jeho očích stopy po… po čemkoliv. Po tom, co chce. Po tom, co nechce. Strašně nerad bych se v tomhle sekl… Nakonec jsem si ale jazykem navlhčil rty, ještě o půl kroku jsem zkrátil tu mezeru mezi náma – a polohlasně jsem to na něj vybalil:

„Za druhý – nemusíš se mě takhle hloupě snažit vyprovokovat k tomu, abych si chtěl z tvý skříně zase půjčit nějaký kravaty.“

„Ach…,“ vydechl Oliver, ošil se… a sice nenápadným, přesto ale mýmu pátravýmu pohledu neuniknutelným pohybem si přemístil dlaně před rozkrok. Protože nechtěl, abych si všiml, že ho to, co říkám…, a to, co mu navrhuju…, vzrušuje.

Dovolil jsem si rychlý pousmání, ale zase jsem se honem přepnul do vážnýho módu, aby na něj mý slova měly větší efekt:

„Dej ruce za záda.“

Čekal jsem, že si vezme aspoň dvě tři vteřiny na rozmyšlenou, ale poslechl mě okamžitě.

„No vidíš,“ tentokrát už jsem mu svůj úsměv předvedl v plné kráse, „a pak že nechceš a neumíš být poslušnej, když po tobě něco chci…“

A pak mě najednou něco napadlo: tak o tomhle to celý je, že? O tom, že v Oliverovi se perou dvě jeho já, jedno, který mě poslouchat a respektovat nechce, protože mě považuje za vetřelce, kterej se do jeho života nemá co plést, a druhý jeho já, který mě naopak poslechnout chce, protože… mu to prostě dělá dobře… Bylo mi jasný, že jestli spolu tady tyhle erotický hry chceme hrát častěji, budu mu muset vysvětlit, že mám v sobě taky dvě já – jedno obyčejný, běžný, kamarádský, a druhý dominantní, který ale přebírá kontrolu jenom v určitých situacích, a samozřejmě po vzájemné dohodě.

Pro teď jsem mu tím ale nechtěl plést hlavu. Ostatně, ono by se to mý vysvětlování dost možná beztak minulo účinkem, protože Oliver mě mezitím vyčkávavě pozoroval… a jeho pohled už byl lehce zastřenej z představ toho, co se asi tak bude v příštích chvílích dít…

Chytl jsem ho za loket, odvedl jsem ho do obýváku, kde byl koberec, a přidal jsem dalších pár příkazů:

„Klekni si. A chviličku na mě počkej.“ Pro jistotu jsem Oliho při jeho přemisťování na kolena přidržel, známe svoje lidi, a pak jsem ho na asi půlminutu nechal samotnýho se všema těma jeho představama, zatímco jsem zašel do spodní koupelny, kde jsem si už dřív všiml, že tam mají teta i strejda pověšený župany. Ze strejdova tmavě modrýho jsem vytáhl pásek… a po krátkým rozmýšlení jsem si přivlastnil i ten světle růžovej od tety, třeba se mi budou přece jenom hodit dva…

Vrátil jsem se k Olimu, klekl jsem si za něj – a tím modrým páskem jsem mu svázal ruce za zády. Pak jsem se k němu po kolenou přišoupl ještě blíž, chytil jsem ho za boky a lehkým tlakem jsem mu naznačil, aby se o mě opřel. Jednou rukou jsem si ho přidržoval, zatímco pravačkou jsem mu začal hladivě přejíždět po hrudníku, nejdřív přes tričko, ale po chvíli jsem dlaní vklouzl pod látku a hladil jsem ho po holé kůži. V prstech jsem mu promnul bradavky, palcem jsem mu prohnětl pupík… Pak jsem dlaní jen tak mimochodem zajel do Oliho tepláků a přes boxerky jsem prohmatával jeho klín. V tu chvíli se Oliverovo vzrušený lapání po dechu přetavilo do hlasitýho vzdychání.

„Dej nohy trochu víc od sebe,“ šeptl jsem mu do ucha – a on mi znovu okamžitě vyhověl. Pokračoval jsem v hlazení a promačkávání nejcitlivějších míst jeho těla zatím ještě přes vrstvu látky, a i kdybych snad byl netečnej ke všem těm zvukům, který se Olimu draly z úst, tak to, jak ta látka pod mýma dotekama zvlhla, by mi jako důkaz toho, jak s Oliverem tohle mý pohrávání mává, taky stačilo.

Nakonec jsem ruku z jeho tepláků vyndal a začal jsem mu hřbetem dlaně jen tak ledabyle přejíždět po stehně, zatímco jsem čekal, až se Oliverův trhanej dech trošku zpravidelní. Pak jsem ho přidržel za ramena, vyhoupl jsem se na nohy, a když jsem si byl jistej, že neztratí rovnováhu, obešel jsem ho a počkal jsem, až ke mně zvedne hlavu.

„Předpokládám, že chceš, abych pokračoval…?“ přeptal jsem se.

Oliver jenom sotva postřehnutelně přikývl, ale když jsem na něj povytáhl obočí, vzpomněl si na moje minulý upozornění ohledně používání celých vět a opravil se: „Áno… chcem.“

„Fajn,“ usmál jsem se, „ale nejdřív tu máš ještě jeden dluh z minula. Možná bysme nejdřív mohli začít tím.“ A s těma slovama jsem si rozepl svoje kraťasy… a pod Oliverovým upřeným pohledem jsem si je i s boxerkama skasal ke kolenům.

Oliver

Zalapal som po vzduchu, keď sa predo mnou ocitol takmer nahý. Stál a ja som kľačal. V zornom uhle som mal len jeho pýchu a líniu krátkych chĺpkov, ktorá sa k nej tiahla. Nádherný pohľad. Na nič iné som sa nedokázal sústrediť. Len na ten pocit, ktorý mi to spôsobovalo v podbrušku. Vzrušenie sa miesilo s obavami. Nadšenie zas s hanbou. Raz vyhrávalo jedno, raz druhé. Čo nádych, to iný pocit.

Chcel som to, no i tak som váhal.

Všetko to bolo prirýchle. Nestíhal som to dostatočne spracovať.

Nakoniec som sa odhodlal, nahol k jeho rozkroku a pobozkal mu polostoporený penis tak, ako by som bozkával nejaký náhodný predmet. Rýchlo a totálne bez citu. Aby to náhodou nebolo primálo trápne, tak som sa hneď nato zľakol a odtiahol. Zrazu mi prišlo, že je všade priveľa svetla. Že som príliš odhalený napriek tomu, že som oblečený.

Sám nad sebou som pokrútil hlavou a v očakávaní nejakej reakcie či komentára pozrel na Gabriela. Jeden kútik pier mal vykrivený do úsmevu a viditeľne netušil, čo si má o mojom počínaní myslieť. Asi len to, že som totálny magor.

„Prepáč,“ vypadlo zo mňa.

Gabriel mi končekmi prstov prehrabol vlasy.

„Není co.“

V rozpakoch som preniesol váhu z jedného kolena na druhé. Bál som sa, že ak sa ešte raz nakloním, tak neudržím rovnováhu a spadnem mu rovno…

Jo, presne tam.

Bez rozmýšľania som skúsil pohnúť rukami, aby som mal istotu, že sa dokážem v prípade potreby niečoho zachytiť, no opasok odmietol povoliť. Frustrovane som si povzdychol. V porne všetko vyzeralo nejak jednoduchšie. Ľahšie a hlavne prirodzenejšie.

„Tak jo, rozvážu tě, hm? Chvilku vydrž,“ povedal Gabriel a prešiel za môj chrbát. Na zemi po ňom ostala kôpka oblečenia. Kraťasy a boxerky. Pripomienka ďalšieho môjho zlyhania.

Sklonil som hlavu práve v momente, keď mi rozviazal ruky. Čakal som, že odíde, ale miesto toho si kľakol a zozadu ma objal. Oprel ma o seba a upokojujúco hladil cez tričko po bruchu a hrudi.

„O nic nejde, Olivere, jasný? Je to jenom hra, pro nás oba… Nemusíš se kvůli ničemu stresovat… nebo stydět,“ šepkal mi do ucha a zo mňa každým jeho slovom a dotykom opadala nervozita. „A hlavně, pořád platí, že nebudeme dělat nic, co nechceš,“ dodal o pár minút neskôr, a tým sa niečo vo mne zmenilo. Zrazu som vedel, že nič nechcem viac ako to, aby bol spokojný. Tu a teraz.

Pretočil som sa mu v náručí a naše oči sa stretli. Jasná zeleň v tých jeho sa na mňa usmievala.

„Skúsme to ešte raz,“ povedal som odhodlane a naznačil mu, aby sa zas postavil.

„Dobře, a co to zkusit s menší obměnou?“ zdvihol sa, ale neostal stáť. Miesto toho si sadol na pohovku a rozkročil nohy. Viditeľne mi nechával miesto a ja som sa ho rozhodol využiť. Poslušne som sa k nemu na kolenách priplazil. Ani som nestihol uvažovať, ako pri tom vyzerám. V ten okamih mi to bolo jedno. Uvelebil som sa medzi jeho stehnami a položil som na ne ruky. Pokožka mu nádherne hriala, ale aj tak ma zaujímalo hlavne iné miesto. Hladivým dotykom som sa k nemu približoval. Pomaly. Aby mi neunikla žiadna reakcia. A tá mi teda neunikla. Stačil letmý dotyk v jeho rozkroku a chĺpky na tele sa mu postavili do pozoru. Mne to stačilo, aby som získal tú poslednú kvapku sebavedomia, ktorá mi ešte chýbala.

Obtočil som prsty okolo jeho najcitlivejšieho miesta a skusmo zapumpoval. Každým pohybom sa mi v ruke zväčšoval a nádherne tvrdol. Bol to tak fascinujúci pohľad, že ma neviditeľná sila pritiahla a ja som neodolal a oblizol som mu žaluď. Nie len raz. Viackrát. Pekne dookola, akoby som ochutnával lízatko, ktorého chuť ma zaujala.

Odtiahol som sa, až keď Gabriel zavzdychal. Ozvena toho zvuku mi putovala priamo do slabín. Zdvihol som k nemu zrak. Pozeral na mňa zhora a niečo v jeho výraze ma podivne uspokojovalo. Zhrýzal si spodnú peru a oči mal zastreté vzrušením.

Vedel som, že chce viac.

Ja som chcel viac.

Spevnil som stisk svojej dlane a konečne som ho vzal do úst. Pripadal som si tak prirodzene, akoby som to robieval denne.

Správny človek. Správna situácia.

Jazykom som pomaznal uzdičku. Druhá ruka mi automaticky putovala na jeho miešok. Jemný a poddajný. Poťažkal som si ho v dlani a jemne zatlačil. Chcel som vyskúšať všetko. Spoznať každú časť jeho tela.

Gabriel ma odmenil ďalším zavzdychaním. Potreboval som to počuť znovu, a tak som pohýbal hlavou, aby som ho dostal ešte hlbšie. Aby som mu ukázal slasť, akú on deň predtým ukázal mne.

Čas mi plynul podivne rýchlo. Spamätal som sa vždy až v momente, keď som sa potreboval nadýchnuť. Vtedy som sa odtiahol a viac sústredil na pohyby svojich rúk. Nežné pohrávanie s jeho dvomi pokladmi a pevné a vytrvalé honenie perfektného vtáka.

Prekvapivo som to však nerobil len pre neho. Moje vlastné vzrušenie rástlo s každým jeho nepatrným prirazením do mojich úst. Zatínal pri tom prsty do pohovky, aby udržal vlastné sebaovládanie.

Nemohol som sa toho pohľadu nabažiť. Ale to najlepšie ešte len malo prísť. Poznal som to podľa toho, ako mu celé telo stuhlo a naplo sa. V penise mu cuklo a z jeho úst vyšlo zastretým hlasom tlmené:

„Už budu…“ Na okamih som zaváhal. Potom som prepustil jeho pýchu zo zovretia pier a dokončil som ho rukou. Druhá mi v okamihu jeho vyvrcholenia vkĺzla do vlastných nohavíc. Nemohol som si pomôcť. Dívať sa na neho pri orgazme bolo na mňa priveľa. Nikdy som nevidel nič viac sexy. Hlavne, keď som vedel, že za to môžem ja. 

Chvíľku mu trvalo, kým sa spamätal. Potom si ma vytiahol k sebe do náručia a jazykom mi prešiel cez ušný lalôčik. Spôsobilo mi to chvenie na celom tele.

„Já sám,“ jeho ruka nahradila tú moju. Ani som ho nestihol upozorniť, že som celkom blízko, a už som si užíval vlastný vrchol. Pekne rovno do nohavíc. To som si našťastie uvedomil, až keď doznel.

„Ehm,“ začervenal som sa. Pripadal som si ako nadržaný pubertiak. Gabriel si oprel hlavu o moje rameno a začal sa triasť. Najprv som nechápal, čo sa deje, no v momente ako vybuchol smiechom, tak mi to došlo. „Choď do riti,“ vyprskol som, i keď som sa v skutočnosti vôbec nehneval.

„Jo, to bych mohl,“ pritiahol si môj zadok na rozkrok a pomrvil sa.

Vyskočil som na nohy a ukázal som na neho prstom.

„Ty…,“ pohľad mi skĺzol na mokrý fľak na mojom oblečení. „Za to môžeš,“ dokončil som myšlienku. Gabriel sa uškrnul a ja som sa chtiac nechtiac musel tiež.

Začínal som mať pocit, že pár ďalších týždňov s tým votrelcom… vlastne pár ďalších týždňov s Gabrielom… nebude až takých strašných, ako som si pôvodne predstavoval. Možno s ním nakoniec budem chcieť uzatvárať dohody. A dokonca ich aj plniť. Och, ale nech nepreháňam. Zase nie vždy. Aby si zbytočne nezvykal.