Ako som sa z neho takmer zbláznil (1/2)

(Pokračování série Ako ustrážiť pubertiaka a nezblázniť sa z neho, Jak uhlídat puberťáka a nezbláznit se do něj a Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho.)

Oliver

Ruka mi skĺzla k rozkroku.

Znova.

Snívalo sa mi o ňom.

Znova.

Zobudil ma budík.

Znova.

Samozrejme v najlepšom.

Znova.

Vypol som to otravné zvonenie a dokončil, čo Gabriel v mojom sne začal.

Znova.

Dokonalé. I keď dokonalejšie by to bolo, ak by som na to nebol sám.

Znova sám.

Natiahol som sa pre mobil a priložil si ho k tvári, aby sa mi odomkla obrazovka. Neodomkla sa. Z rána ma nespoznávali ani moderné technológie. Čítačka odtlačkov prstov našťastie fungovala.

Vyťukal som Gabrielovi správu s krátkym a výstižným textom: „Bol si najlepší.“

Odpoveď mi prišla v zápätí a prebrala ma viac ako ranný orgazmus: „Já vím!“

Uškrnul som sa a z náhleho popudu si spravil jednu momentku. A rozhodne nie svojej rozospatej tváre. Neváhal som a fotku poslal Gabrielovi.

S napätím som očakával reakciu. Minútu. A potom dve. Budík mi znovu zazvonil. Tentokrát som už musel vstávať. Mobil som vzal so sebou aj do kúpeľne. Kontroloval som ho každých desať sekúnd. Dokonca aj pri sprchovaní a umývaní zubov. Ale stále nič. Gabrielovi môj vták viditeľne nestál za komentár.

Pri obliekaní som bol naštvaný. Pri schádzaní do kuchyne zas urazený. Všetko ma prešlo, keď sa mi z vrecka ozvala známa melódia a ja som okamžite vedel, kto mi volá. Potvrdil mi to aj display, na ktorom svietilo Gabrielove meno a šesť červených srdiečok. Trochu infantilne som si ich k nemu priradil, keď sme spolu pred necelými dvomi mesiacmi začali chodiť.

„Ahoj,“ pozdravil som.

„Ahoj, Oli,“ vydýchol hlas na druhej strane. Moje meno z jeho úst znelo tak zvláštne nežne, že sa mi okamžite rozbúchalo srdce.

„Prišla ti fotka?“ spýtal som sa nadšene. Z nejakého dôvodu mi záležalo na tom, aby sa mu páčila. Aby som sa mu ja páčil, i keď som bol od neho stovky kilometrov.

Aby som sa mu ešte páčil.

„Přišla, proto volám.“ Na okamih zaváhal. „Ehm, poslyš, asi není nejlepší nápad, abys mi takový fotky posílal. Nikdy nevíš…“

„Či sa nerozídeme?“ skočil som mu do reči. Urobil som to ostrejšie, ako som pôvodne plánoval. Ale, sakra. Tri týždne sme sa nevideli a mne z toho začínalo hrabať. Úplne normálne som mal absťák. Vedel som, že spolu nebudeme často…, lenže my sme spolu neboli skoro vôbec. A ďalší víkend sme sa zas nemali vidieť. Gabriel musel do práce.

Alebo nemusel, iba ma už nechcel, len sa mi to bál povedať.

„Co…? Ale prosím tě, proč bysme se měli rozcházet?“ spýtal sa pobavene, ale hneď nato zvážnel: „Ne, jde mi o to, že takovýhle fotky by neměl mít v mobilu nikdo. Ani ty a já už vůbec ne.“

Pocit odmietnutia mi stiahol hrudník. Moje presvedčenie, že ma už nechce, nabralo na intenzite.

„Vieš čo?“ povedal som. „Naser si.“ Prst mi smeroval na tlačítko zrušenia hovoru, keď ma zastavili ďalšie Gabrielove slová.

„Olivere! Opovaž se!“ oslovil ma rázne. Vrátil som si telefón k uchu. Musel som. Keď znel tak panovačne, tak som mu nedokázal odporovať. „Ta fotka je samozřejmě sexy,“ zašepkal. Na celom tele mi naskákali zimomriavky. „Ale přesto mě teď poslechneš – a smažeš ji. A já to udělám taky. Neboj, ona se mi už stihla vrýt do hlavy… Teda ne že bych takovýhle připomínky potřeboval, mám tě v hlavě pořád i tak!“

„Dobre,“ vydýchol som.

„Aspoň že občas umíš poslouchat,“ skonštatoval. Sám pre seba som sa uškrnul. „Ale nemysli si, že nevím, že jsi mi to chtěl položit.“

„Ale nepoložil som!“

„To je jedno! Chtěl jsi mi to položit, to za prvé. A za druhé jsi mi řekl, ať si naseru. Počítám ti to. Všechno. A až se uvidíme…,“ odmlčal sa.

„Áno?“ V rozkroku mi začínalo byť tesno. Musel som si upraviť nohavice.

„Potrestám tě,“ dodal. „A už musím končit. Měj se!“ Niekde za ním sa ozvalo niekoľko hlasov. Asi už bol v škole. Možno mu dokonca moja fotka prišla na prednáške.

Ups.

„Ty tiež a…“ Hlasy okolo Gabriela nabrali na intenzite a potom utíchli.

Hovor ukončil.

„Milujem ťa,“ šepol som, ale počul ma len prázdny dom. A tomu to bolo úplne jedno. Pokrútil som nad sebou hlavou. Nebolo mi úplne jasné, čo sa mi to deje v hlave a prečo som sa správal tak nelogicky výbušne.

Znova.

Gabriel mal pravdu. Nepoložil by som mu prvýkrát. Ani druhý. Popravde toto by bolo už tretíkrát a nevedel som sa zbaviť pocitu, že by ma za to už uškrtil.

Alebo len pomiloval.

Zviazaného.

Nedovolil by mi, aby som sa ho dotýkal.

Donútil by ma prosiť.

A ja by som prosil.

„Kurva,“ vyprskol som. Bol som zas úplne tvrdý a to mi išiel za desať minút autobus.

Gabriel

Zatímco jsem si mobil rychle strkal do kapsy a vybíhal po schodech k přednáškovýmu sálu, na tváři se mi usadil širokej úsměv. Zase. Protože já se usmíval od ucha k uchu téměř pořád, když jsem mluvil s Olim. Nebo když jsem na něj myslel. Nebo když jsem si ho představoval.

Akorát jednou mě ten úsměv přešel: to když při jednom podle mě obyčejným hovoru, kdy jsem mu líčil, jakej jsem měl den, začal být Oliver najednou podivně podrážděnej, načež pak pronesl, že tohle nepotřebuje poslouchat – a típnul mi to… Nechápal jsem, co se děje, a ani jsem to neměl jak zjistit, když dalších několik hodin hrál mrtvýho brouka a nezvedal mi to. No a když se konečně uráčil, tak z něj vylezlo, že prý na jeho otázku, jak jsem se měl na brigádě, nečekal, že budu dvě minuty básnit, jak je super, že se nám podařilo sehnat novýho kolegu. Zeptal jsem se, jestli to myslí vážně – a Oliver, na důkaz toho, že myslí, mi to položil znovu…

Pak jsem to pro změnu až do druhýho dne nezvedal já jemu.

No, ale nakonec jsme tohle drobný nedorozumění nějak překlenuli a od té doby to jediný, co nás trápí, je, jak málo se vidíme. Jo, jasně, věděli jsme dopředu, že to takhle bude probíhat – jenže to neznamenalo, že by nás to teď štvalo nebo mrzelo o něco míň! Ale i proto jsem se teď tak culil, když jsem si sedal vedle Jirky, kterej mi držel místo v poslední řadě: chystal jsem totiž pro Olivera překvápko… A pokud by to vyšlo, znamenalo by to, že se uvidíme už teď o víkendu.

Na odpolední směnu do sauny jsem šel tentokrát docela napjatej – a to napětí ze mě spadlo až tehdy, když se na mě kolegyně Lucka, kterou jsem střídal, zářivě usmála a ukázala mi hned dva vztyčený palce:

„Super, Gabe! Vedoucí mi potvrdila, že na tu služebku pojedeme spolu!“

„Bezva!“ oplatil jsem jí ten úsměv a spokojeně jsme si plácli. Na dvoudenní zážitkovej seminář pro saunéry totiž chtěla vedoucí původně poslat Lucku s Honzou, jenže ti dva si dost nesedli, a tak se ke mně Lucka před pár dny přitočila, jestli bych neměl zájem Honzu nahradit. Původně jsem ji chtěl odmítnout s tím, že už tak nevím, kde mi hlava stojí, a ne tak ještě trávit volnej čas na cestách kvůli školení, který mi popravdě zrovna pro mě přijde dost zbytečný, no ale pak mi to v hlavě začalo šrotovat: ten seminář se totiž má konat v Brně… A z Brna je to do Bratislavy už jenom kousek! Nebo spíš – z Bratislavy je to kousek do Brna…

Stejně jako každej večer už zhruba od října, i dnes jsem se jak za barem, tak potom ještě navíc při vedení několika ceremoniálů dost zapotil, a to teda fakt do slova a do písmene! Ale i přes ten shon a mumraj, co kolem mě panoval, jsem si troufl se na pár minut ulít a schovat se s mobilem do zaměstnanecké šatny, abych mohl Olimu tu novinku konečně vyzvonit.

„Hm, a prečo mám mať radosť, že ideš pozajtra na služobnú cestu?“ nejdřív vůbec nechápal.

„No protože se ten seminář koná v Brně,“ přihodil jsem další nápovědu.

„A…?“ pobídl mě, ať pokračuju, protože vytušil, že mu to neříkám jenom tak, ale zároveň si asi nedokázal v hlavě tak narychlo vybavit mapu České republiky, haha.

„A Brno je od Bratislavy vzdálený jenom nějakých sto dvacet kilásků,“ pokračoval jsem.

„Čože?“ vyjekl nadšením, když mu to konečně došlo. „To znamená… to chceš povedať, že sa tento víkend uvidíme? Že po tej služobke prídeš?“

Usmíval jsem se jak měsíček nad hnojem, když jsem slyšel, jakou z toho má radost.

„Popravdě mě napadlo ještě něco trochu lepšího. Teda jestli budeš chtít,“ vytasil jsem se s tím posledním kouskem překvapení. „Mně firma zaplatí v Brně hotel z pátku na sobotu, no a já bych si ten pobyt mohl soukromě prodloužit až do neděle. Kdybys za mnou v tu sobotu odpoledne přijel vlakem nebo busem, mezi váma a Brnem toho jezdí spoustu, tak bysme si mohli…“

„Už si kupujem lístok!“ zahlásil mi Oli rozjásaně – a já jsem nad tou jeho horlivostí vybuchl smíchy.

„Počkej,“ mírnil jsem ho, „jdi to nejdřív probrat s vašima, jo? Aby neměli dojem, že je chceme nějak obejít.“

„Neboj, jasné, že im to poviem. Ale rovno s tým počítaj.“

Ještě jsme hodně narychlo dali dohromady takovej základní časovej rozvrh celé té akce – a pak už jsem se musel rozloučit, nerad bych, aby pro mě někdo z kolegů musel přiběhnout, kde jsem se tak dlouho zasekl…

Zbytek směny už mi ale utekl, ani jsem nevěděl jak. Aby taky ne, když jsem byl celou dobu myšlenkama úplně někde jinde! Měl jsem fakt radost, že to tak hezky klaplo – nejenom že se s Olim konečně zase uvidíme, i když jsme původně neměli, ale dokonce spolu budeme moct být i sami, mimo dozor jeho rodičů! Teda jako ne že by nás bůhvíjak dozorovali, to zase oni nám dopřáli soukromí, ne že ne, a s tím, že spolu chodíme, žádnej problém neměli, ale stejně mi nebylo úplně nejpříjemnější – být s Olim pod jejich střechou. Vyměňovat si s ním úsměvy u snídaně nebo u večeře, zatímco oni s náma seděli u jednoho stolu. A spát s ním v jeho pokoji, zatímco o několik místností dál spali oni… Ne, prostě v hotelu budeme mít mnohem víc soukromí.

A já se nebudu muset tak hlídat a krotit, až budu chtít Oliverovi spočítat všechny ty típnutý hovory… a všelijaký další prohřešky, na který si zrovna vzpomenu…

Oliver

Po Gabrielovom telefonáte som sa cítil tak plný energie, že som zrazu vôbec nevedel, čo mám so sebou robiť. Úplne nelogicky som sa začal baliť, i keď na to bolo ešte prehnane skoro. Nakoniec som sa spamätal a nachystal si do cestovnej tašky len to najdôležitejšie.

Nové boxerky, ktoré sa už tešili, ako ich Gabriel vyzlečie. Lubrikačný gél, ktorý sa v jeho rukách zmení na extra príjemný masážny prostriedok. A samozrejme pár balení kondómov. Nie, že by som si myslel, že ich až toľko budeme potrebovať, ale chcel som byť pripravený. No a nezabudol som ani na kravaty. Dve. Bolo mi jasné, že si zaslúžim potrestať.

A nevedel som sa dočkať.

Zvládol som splniť aj to, čo som sľúbil. Zarezervoval som si lístok na autobus a prebral plánovaný výlet s mamou. Prekvapivo nemala námietky. Dala si len dve podmienky. Chcela ma v Bratislave odviesť na stanicu a trvala na tom, aby ma na tej brnenskej Gabriel vyzdvihol. Zaujímavé. Presne to si prial aj on. Akoby si mysleli, že sa snáď bez ich pomoci stratím.

Aj by som sa urazil, ale nemal som na to náladu. Chcel som sa len tešiť. A tešil som sa každú minútu. A to napriek tomu, že plynuli neuveriteľne pomaly. Čas sa zrýchľoval len v momente, keď mi Gabriel zavolal.

Alebo napísal.

Alebo sa mi zas objavil v snoch.

Nakoniec som sa dočkal a konečne bola sobota. Dobalil som si tašku, nechal sa mamou odviesť na stanicu a nastúpil som do autobusu.

Každých pätnásť minút som z neho písal Gabrielovi, aby som ho informoval, kde sa nachádzame a ako hrozne sa na neho teším. Bolo mi dosť jedno, že sa správam ako zamilovaný pubertiak. Ja som si dokonca priznával, že som zamilovaný. Že som pubertiak som si už priznať odmietal.

Z autobusu som preto vystúpil pomaly a rozvážne. Potom som však zbadal Gabriela, ako mi máva, a všetky moje predsavzatia o dospelom správaní odplávali spolu s jeho jediným úsmevom. Rozbehol som sa k nemu a vrhol sa mu do náručia. Objal ma prekvapivo letmo, a to sa mi zdalo podozrivé, tak som sa odtiahol a pozrel do jeho prekvapenej tváre.

„Tys přijel bez věcí?“ spýtal sa zaskočene.

„Sakra,“ vyprskol som a bežal si nazad do autobusu pre svoju cestovnú tašku. Našťastie tam na mňa čakala.

Tentokrát som vystupoval so sklonenou hlavou. Pripadal som si trápne. Usmial som sa, až keď ma Gabriel pevne objal a zašepkal mi do ucha:

„No co, oblečení beztak nebudeš potřebovat. Asi je ti jasný, že většinu času strávíš nahej…“

Vzrušením sa mi podlomili kolená. Našťastie ma držal pevne. Až veľmi pevne. Začínalo mi byť tesno v nohaviciach a on to určite cítil. O krok odo mňa ustúpil.

„Ahoj,“ usmial sa na mňa.

„Ahoj,“ oplatil som mu pozdrav aj úsmev.

Pár sekúnd sme na seba len hľadeli. Nevedel som, čo povedať. Chcel som hovoriť veľa a zároveň vôbec. Úplne mi stačilo dívať sa mu do očí a vychutnávať si jeho prítomnosť.

Naklonili sme sa naraz. Naraz sme sa aj pobozkali. Bol to len letmý bozk, ale aj tak bol dokonalý.

„Chýbal si mi,“ šepol som.

Gabriel sa uškrnul.

„To jsem cítil.“ Urazene som našpúlil pery, ale vyžehlil si to ďalším rýchlim bozkom a ešte viac svojimi slovami. „Taky jsi mi chyběl, moc!“ Vzal mi z ruky cestovnú tašku.

„Ja si to odnesiem,“ zaprotestoval som.

Gabriel na mňa pozrel spod privretých viečok.

„Sotva jsi vystoupil z busu – a už mi odmlouváš?“ spýtal sa. Bolo to tak neuveriteľne sexy, až mi v podbrušku vybuchla atómovka.

„Možno,“ vyplazil som na neho jazyk. Hrane pokrútil hlavou, spojil naše dlane a naznačil smer.

„Chceš vidět něco z Brna?“ zaujímal sa.

„Tvoju izbu.“

„Myslel jsem spíš, no, nějaký památky,“ otočil sa na mňa s podvihnutým obočím a zas rýchlo pozrel pred seba. „Pozor, schod!“ upozornil ma. Urobil to práve včas, aby som sa nepotkol. A ja by som sa teda určite potkol. Vôbec som sa nedíval na cestu. Oči som mal len pre neho. Z profilu bol rovnako krásny ako spredu. A zozadu. A zvrchu a zospodu.

„Ak je tvoja posteľ pamätihodná, tak ju určite chcem vidieť.“

Gabriel zastavil a pozrel mi do očí. Už nemal tak pokojný pohľad ako predtým. Viditeľne bol vzrušený. Zrkadlilo sa mu to v tvári, aj keď sa snažil ovládať. Mal však smolu. Ja som to už poznal. Túto jeho stránku som poznal perfektne.

„Mohli bychom zajít aspoň na večeři,“ povedal.

„Ešte je skoro,“ vydýchol som.

„Hm, tak na ni zajdeme potom,“ sľúbil a tou vetou mi toho sľúbil oveľa viac. Natešene som sa usmial.

Gabriel pevnejšie stisol moju ruku a pridal do kroku. Pravdepodobne vôbec netušil, čo to pre mňa znamenalo.

Aj vďaka tomu som vedel, že sa mu stále páčim.

Že ma stále chce.

Že ma miluje.

Hlavne to posledné pre mňa znamenalo veľa. Znamenalo všetko. Aj keď to nahlas za celý náš vzťah povedal len raz. Aj to dosť dávno, a ešte to znelo, akoby mu to len samovoľne vypadlo.

V Gabrielovom hoteli sme boli za pol hodiny. Otvoril dvere na izbe a nechal ma vojsť. K stene ma pritlačil skôr, ako sa dvere za nami stihli zavrieť. Klapli v rovnakom momente, ako moja cestovná taška dopadla na zem.

Tentokrát náš bozk nebol letmý. Naopak. Bolo v ňom všetko, čo sme obaja cítili. Vášeň a potreba strhať z toho druhého oblečenie.

Nerád som niečo tak dokonalé prerušoval, ale musel som.

„Potrebujem do kúpeľne,“ šepol som, keď sme sa od seba na pár sekúnd odtrhli, aby sme sa vydýchali.

Gabriel si zaprel ruky vedľa mojej hlavy a spojil so mnou pohľad. V zeleni jeho očí som si mohol čítať každý z jeho pocitov. Ani jeden nehovoril, že by ma chcel od seba čo i len na chvíľu pustiť preč.

„Jasně, běž,“ povedal napriek tomu, ale chvíľu trvalo, kým ustúpil. Muselo ho to stáť dosť síl.

Rýchlo som si vylovil z tašky sprcháč a uterák.

„Budem rýchly,“ sľúbil som a skoro som sa cestou do kúpeľne prerazil o posteľ.

„Hlavně buď opatrnej,“ chytil ma Gabriel za rameno a donútil ma zastaviť. „Máme čas.“ Žmurkol na mňa, uchopil lem mojej mikiny a pomaly mi ju začal aj s tričkom vyťahovať nahor. Dával si záležať, aby som pri tom cítil na nahej pokožke jeho dotyk. Na okamih som zdvihol ruky, aby mi mohol oblečenie pretiahnuť cez hlavu. Urobil to a odhodil ho na posteľ.

Končekmi prstov mi obkrúžil bradavky. Len raz. No aj tak mohol sledovať, ako sa okamžite postavili do pozoru. Iná časť môjho tela v ňom už chvíľu bola.

Dlane mi položil na boky a ja som čakal, že mi vyzlečie aj nohavice, ale veľmi sa k tomu nemal.

„Dokonči to radši v té koupelně. Jinak bych tě mohl opřít o tenhle stůl a…“ Nedopovedal. Miesto toho sme obaja nasucho prehltli.

Otáčal som sa s vypätím všetkých síl. Po chvíli som ale zrýchlil, vyzliekol si nohavice s boxerkami a vletel som do sprchy. V umývaní som trhol svetový rekord.

Z kúpeľne som vychádzal vyvoňaný s uterákom okolo pása. Síce som vedel, že na mne dlho nevydrží, ale chcel som sa tváriť aspoň trochu nevinne.

Gabriel stál v izbe. Na sebe mal len rifle. Moje aj jeho oblečenie bolo úhľadne zložené na posteli. Na vrchu tej kôpky mal položený opasok. Keď ma zbadal, vzal ho do ruky a zložil na dve polovice.

Nerozumel som tomu, kým sa ku mne nenatočil.

„Myslím, že ti něco dlužím,“ povedal zastretým hlasom a mňa pri tej predstave vzrušením bodlo v slabinách, no zároveň mi mozog zaplavila zvláštna obava. Chce ten opasok použiť na mňa? Toto sme ešte nikdy nerobili.

Sklonil som hlavu k zemi. Nechápal som to, ale zrazu som sa bál na neho pozrieť. Urobil ku mne dva rýchle kroky.

„Oli, co je?“

„Nič,“ zaklamal som.

Končekmi prstov mi podoprel bradu a jemným tlakom ma donútil, aby som na neho pozrel.

„Ty se bojíš?“ spýtal sa prekvapene a zároveň zaskočene. „Mě?“

„Teba nie… len…,“ pozrel som na opasok v jeho ruke a on pochopil a odhodil ho na zem.

„Ale to přece… Já bych ti přece doopravdy nic neudělal, měla to být jenom hra…,“ vyhŕkol. Málokedy sa stávalo, že by Gabriel stratil pevnú pôdu pod nohami, no teraz sa mi ho viditeľne podarilo vyviesť z rovnováhy.

Zahanbil som sa. Nechápal som, ako mi mohlo čo i len na okamih napadnúť, že by urobil čokoľvek, čo by mi ublížilo. Mne to vlastne ani nenapadlo, len som si spomenul… a to, na čo som si spomenul, som rovno povedal aj nahlas.

„Vieš, ja som len… no videl som pred pár rokmi… proste… taký film… a… no chápeš…“

Najprv na mňa pozeral zmätene, no potom pochopil.

„A tam to bylo dost drsný,“ doplnil za mňa.

„Krv a tak…,“ prikývol som.

Gabriel podvihol obočie.

„Ježíši, Oli, z toho důvodu jsou ty filmy až od osmnácti!“

Urazene som našpúlil pery.

„Teraz už osemnásť mám. A ty také veci tiež nepozeráš až od osemnástich.“

Pokrútil hlavou.

„No, zrovna takovýhle nesleduju v podstatě vůbec.“ Pohladil ma po líci a ja som si k jeho ruke čo najviac natlačil hlavu. Túžil som po ďalšom dotyku. Zrazu som bol totiž zase úplne v poriadku. Dokonca tak v pohode, že som chcel, aby pokračoval, a tak som chcel urobiť niečo, čím by som ho k tomu vyprovokoval. Vyplazil som na neho jazyk.

„Olivere,“ ohriakol ma. „To je dnes už podruhý.“

Znovu som na neho vyplazil jazyk.

„Potřetí,“ odpočítal mi to a zablyslo sa mu v očiach.

Zoskenoval som pohľadom celé jeho telo. Bol tak nádherný, že sa mi ani nechcelo veriť, aké mám šťastie. Bez rozmyslu som sa zosunul na kolená, natiahol som sa pre opasok, ktorý predtým odhodil, a podal som mu ho.

„Víš to jistě?“ zaváhal.

Usmial som sa a potom som na neho znovu vyplazil jazyk.

„Počtvrtý,“ vydýchol. Chytil ma pod pažami a vytiahol do stoja. „Stačí jedno tvoje slovo a necháme toho,“ šepol mi do ucha, potom ma pustil a prešiel ku stolu.

Zostal som stáť na mieste, nevedel som, čo sa odo mňa očakáva, kým nepoklepal na dosku stola.

„Ohni se,“ prikázal a mne istota v jeho hlase ani len nedovolila zaváhať.

Oprel som sa o hranu stola a nechal si od neho pomôcť, aby som sa dostal do správnej polohy. Ruky mi natiahol pred seba a dlaňou ma pohladil po podbrušku, aby skontroloval, či ma niečo nebude tlačiť. Bolo to tak krásne gesto, až sa mi v srdci niečo pohlo. Zas. Pri ňom sa mi to stávalo často.

Gabriel chytil lem uteráku a pomaly ma z neho vybalil. Ocitol som sa pred ním nahý.

„Jsi nádhernej,“ povedal a stlačil mi zadok. Najprv jednu polku a hneď nato druhú. Urobil to tak rázne a majetnícky, až som sa vzrušením zachvel.

Ešte ma niekoľkokrát pohladil a potom to prišlo. Plesol ma po zadku. Rukou. Nebolelo to, len to jemne štiplo a mne cuklo v slabinách. Z nich sa mi pocit vzrušenia začal šíriť do celého tela.

A ešte sa znásobil, keď to urobil znova. Dokopy štyrikrát v rýchlom slede.

Sakra.

„To bylo za to vyplazování jazyka,“ povedal a prešiel mi končekmi prstov po chrbtici. Od zhora nadol. Pomaly. Zavrtel som sa. Chcel som viac. Rýchlejšie. Hneď. A možno aj trochu silnejšie. „Podívej se na mě,“ požiadal. Nadvihol som sa na lakťoch a vyhovel mu. „V pohodě?“ spýtal sa a ja som sa zľakol, že už nebude pokračovať. Na jednej strane by som bol rád, pretože by to znamenalo, že si ma konečne vezme. Celého. Po svojom. Na druhej strane som chcel vyskúšať, aký by to bol pocit, ak by mi na zadku miesto ruky pristál jeho opasok.

Zhrýzol som si peru.

„Ešte som ti položil telefón. Za to si zaslúžim tvrdší trest.“ Do tváre mi stúpla červeň, a tak som radšej zrušil náš očný kontakt a pozrel zas na stôl.

To som si práve vyžiadal spank? Opaskom? To, čoho som sa ešte pred pár minútami tak bál?

„Dvakrát, Olivere,“ povedal. Znel vážne. Na moje meno dal dôraz. Srdce sa mi na okamih zastavilo a potom sa rozbehlo šialenou rýchlosťou. „Položil jsi mi ten telefon dvakrát a potřetí jsi chtěl,“ doplnil a mne sa už len z jeho hlasu a vlastných predstáv nahrnula do slabín ďalšia krv.

Kurva, pomyslel som si.

„Kurva,“ vyletelo zo mňa, keď to naozaj urobil a nechal opasok dopadnúť na môj zadok. Čakal som to iné. Myslel som si, že to zasviští a potom šialene zabolí. Ale nič z toho sa nestalo. Bol to síce intenzívnejší pocit, ako keď ma udrel rukou. Dokonca aj bolesť bola väčšia. No okamžite pominula a zostalo len vzrušenie. Neuveriteľne silné.

„Mám pokračovat?“ zaujímal sa.

„Hm,“ vydýchol som. Poznal to. Poznal, ako sa cítim.

Zamieril mi rukou do slabín a uchechtol sa.

„Zjevně jsi víc než jenom v pohodě,“ skonštatoval. „Tak proč mi teda neodpovídáš celou větou?“ spýtal sa, ale na odpoveď nečakal. Miesto toho nechal opasok znovu dopadnúť na môj zadok. Zachvel som sa. Potreboval som, aby sa ma zase dotkol. Ideálne rovno v rozkroku. Už mi ku šťastnému koncu veľa nechýbalo, i keď som nechápal, ako sa to mohlo stať. Podvedome som pohol bokmi.

Odmenou mi bol tretí úder opaskom. Perfektne vyvážený. Nasledovala ho ďalšia vlna vzrušenia. Zaťal som prsty a nahlas som zavzdychal.

Gabriel sa cezo mňa naklonil. Bolo to, akoby ma objal. Otrel som sa o neho zadkom a tentokrát zavzdychal on.

„Dobrej nápad,“ zašepkal mi do ucha. „Přesně takhle si tě vezmu…?“

Jeho veta síce bola oznamovacia, no na jej konci bol malý otáznik. Počul som ho a reagoval som naň.

„Vezmi.“

Vezmi si ma, ako len chceš, dodal som v myšlienkach.

Za odmenu ma pohladil. Po bokoch. Niekoľkokrát. Potom váha jeho tela zmizla a niečo za mnou zašramotilo. Pootočil som sa práve včas, aby som videl, ako si Gabriel vyzlieka nohavice. Zhrýzol som si peru. A znova, keď si pomaly stiahol boxerky a odhalil svoje telo v celej jeho krásne.

Veľmi pripravenej kráse.

Vydýchol som, on sa uškrnul a otočil sa mi chrbtom. Vytiahol zo šuplíka lubrikant a kondómy. Nemusel som ho ani upozorňovať, že mám v taške zásoby. Pripravený bol rovnako dobre ako ja. Vyčarovalo mi to na tvári úsmev. Aj Gabriel sa pri pohľade do mojich očí usmial a vrátil sa ku mne. Počul som, ako otvoril fľašu s lubrikantom, a za pár sekúnd mi už chladivá tekutina stekala medzi polky a jeho dokonalý prst sa dobíjal do môjho tela. Pomaly a opatrne. Dával si záležať, aby mi neublížil.

Ako vždy.

Pomrvil som sa, aby som mu dal najavo, že chcem viac. A rýchlejšie. Ideálne hneď.

„Nevrť se,“ upozornil ma, pridal druhý prst a hneď nato tretí. Takmer som sa z toho pocitu zbláznil.

Príšerne som ho chcel.

Dlho ma nenechal čakať. Ozval sa zvuk trhania celofánu a o chvíľu sa splnilo moje prianie a jeho prsty nahradilo niečo oveľa lepšie. A väčšie. Zavrel som oči a stisol k sebe pery. Prvotnú bolesť som vítal. Bola takmer nepatrná a rýchlo sa menila na slasť. Gabriel sa neponáhľal. Dával mi čas, aby som si zvykol na každý jeho centimeter. Obdivoval som, ako sa dokázal ovládať, a to napriek tomu, že som na jeho zrýchlenom dychu počul, aký je sám vzrušený.

Konečne bol vo mne celý. Pár sekúnd sa ani nepohol. Potom zo mňa úplne vykĺzol a zas sa vrátil tam, kam patril.

„Kurva,“ vyletelo zo mňa. Intenzívna slasť mi zaplavila celé telo.

To, čo nasledovalo, bolo niečo medzi milovaním a šukaním. Akoby sa to medzi sebou prelínalo a spájalo. Rovnako, ako sme sa spájali my.

Dominoval môjmu telu.

Aj duši.

Gabriel

Po příjemným předkrmu, kterej se teda rozrostl ještě o cosi jako aperitiv následně ve sprše, jsme pokračovali tou večeří, kterou jsem Olimu slíbil, no a oba jsme se těšili, že celej ten nečekaně náš večer zakončíme dezertem, jenže nakonec se to celý trochu… zkomplikovalo.

I když jsme byli po celou tu dobu, co on byl v Bratislavě a já v Praze, v kontaktu, volali jsme si a psali, tak stejně když se vidíme osobně, jsme oba nemožně upovídaní. A tak jsme si při večeři povídali o všem možným i nemožným, převážně teda o jeho i mým studiu, ale taky třeba o tom, jakou plánují jeho rodiče příští rok dovolenou, nebo já mu naopak vyprávěl o mamčině novým příteli… A až při návratu do hotelu došlo na to, že se mě Oliver zeptal, na jakej že to seminář jsem vlastně musel jet až do Brna.

„Taky nechápu, proč jsem se kvůli něčemu takovýmu musel táhnout až sem,“ zakoulel jsem na něj očima a zlehka jsem mu přejel dlaní po zádech, zatímco jsem nám přivolával výtah, „asi holt v Praze nikdo neumí tak dokonale máchat ručníkem!“

„Čože? Mávať uterákom?“ nechápal, a tak jsem mu začal popisovat, co má takovej profesionální saunér vlastně v popisu práce. Měl jsem to díky tomu školení všechno ještě živě v paměti, a tak jsem na ty odborný termíny kladl přehnanej důraz, všelijak jízlivě jsem to karikoval a parodoval, abych Oliho pobavil, takže když jsem pak odemykal dveře našeho pokoje, Oliver se smíchy skoro lámal v pase.

„Ty si vážne pako. To určite, to ti tak verím. Vidím, že vyslali na školenie toho pravého, keď to jediné, čo si si z toho odniesol je, že sa máš sexy vrtieť a mávať do toho uterákom.“

„No tak počkej, odběhnu si do koupelny – a pak ti takovej saunovej ceremoniál předvedu, hm? Co na tom, že tu není sauna, to je jenom takovej drobnej detail!“ A s tím jsem Oliho líbnul do vlasů, odskočil jsem si na záchod, pak jsem se rovnou svlíknul do naha, kolem boků jsem si omotal jeden ručník, do ruky jsem si vzal druhej…

A když jsem vyšel z koupelny, tak místo abych se nabodl na Oliverův poťouchle pobavenej, zvědavě vyčkávavej pohled, setkal jsem se s jeho vytočeným, nahněvaným výrazem.

„Olivere…? Co se stalo?“ vyděsilo mě to nejdřív, protože tak náhlou změnu atmosféry jsem nebyl schopnej v té rychlosti líp zpracovat.

„Toto sa stalo!“ kývnul hlavou směrem ke mně, čímž mě donutil nechápavě přejet očima po mým ohozu. „Ja som si myslel, že si robíš srandu, a ty si to myslel vážne!“

„Co…?“ pořád jsem se nechytal.

„To si vážne takto zarábaš peniaze? Že oblečený v tomto… alebo presnejšie neoblečený chodíš medzi nahými ľuďmi a oni ťa očumujú?“ a s tím mi zamával před očima svým mobilem, na kterým zjevně jelo video z nějakýho saunovýho ceremoniálu. Z nějakýho docela sexy pojatýho saunovýho ceremoniálu, jestli jsem to mohl z toho roztřesenýho displeje během pár vteřin poznat… Ale ony všechny saunový ceremoniály jsou svým způsobem pojatý tak, aby byly lehce sexy, co si budem.

Došel jsem k Olimu, sedl jsem si k němu na postel a zahleděl jsem se mu do očí.

„Oli, o co jde? Víš přece už nějakou dobu, že si přivydělávám v sauně, nebo ne?“

„Viem!“ vyštěkl. „Ale hovoril si, že tam miešaš nápoje…, kontroluješ teplotu v saunách. Zabudol si mi povedať, že robíš toto!“

„Taky jsem to doteď až tak moc nedělal,“ usmál jsem se na něj. „Jenom když nás občas bylo málo a bylo potřeba zaskočit za jiný kolegy… A tak mě šéfová vyslala na tohle školení, abych se to naučil pořádně. A aby se mnou při tom zaskakování mohla víc počítat. Protože šikovných saunérů je pořád málo. Hele, jako moje vysněná práce to samozřejmě není, ale uznej, že jako brigáda…“

„Že ako brigáda čo?“ skočil mi do řeči. „Že ako brigáda nie je zlé, keď sa môžeš niekde prekrucovať skoro nahý? Čo keď ti ten uterák spadne?“

„Cože?“ vůbec jsem nestíhal sledovat, kam tenhle rozhovor vede. „Olivere, proboha, to přece…“

„Žiadne Olivere. Proste… neprajem si, aby si tam pracoval.“

Cukly mi koutky:

„Jo tak ty si to nepřeješ!“ A s tím jsem se na něj vrhnul a povalil jsem ho na postel s úmyslem ztrestat ho za ten jeho nemístně panovačnej tón, jenže když mi došlo, že se mi doopravdy brání a že je doopravdy naštvanej, přestal jsem s tím. Místo toho jsem ho chytl za zápěstí, počkal jsem, až sebou přestane tak mrskat, a zblízka jsem se mu zadíval do očí: „Olivere, ty vážně žárlíš? Na mě? Na tohle?“

„Som ti na smiech?“ vyprskl rozčarovaně a zase se vší silou zavrtěl, jak se snažil z mýho stisku vymanit.

Pustil jsem ho, ale jenom proto, abych ho, jakmile se vyhrabal do sedu, mohl zezadu popadnout kolem pasu.

„No tak, ššš,“ opřel jsem si bradu o jeho rameno a paže jsem mu obtočil kolem těla, aby mi neutekl, „uklidni se…“ A teprve když sebou přestal tak zostra mlít – ty ostrý výrazy, co mu padaly z pusy, jsem nepočítal –, jsem si sedl na paty a opřel jsem ho o svůj hrudník. „Olivere, za prvý, nejsi mi k smíchu. A za druhý, nemáš k žárlení žádnej důvod! Nebo jo? Copak jsem ti někdy nějakej dal?“

„Teraz mi ho dávaš,“ odsekl, ale už to neznělo tak příkře jako předtím.

„Tím, že mám brigádu?“

„Nejde o to, že máš brigádu, ale akú máš brigádu,“ upřesnil. „Tebe by sa páčilo, keby som chodil po škole polonahý a zvádzal tam spolužiakov?“

Znovu mi zacukaly koutky a byl jsem rád, že to Oliver nevidí.

„Ne, to, že bys sváděl spolužáky, by se mi fakt nelíbilo,“ dal jsem mu za pravdu. „Ale nechal bych tě tam chodit polonahýho, pokud by to, hmm… Pokud by to situace vyžadovala a byl to takovej typ školy a dělali by to tak všichni. Což je přesně můj případ – moje situace to vyžaduje, je to takovej typ práce a dělají to tam všichni. A já tam nikoho nesvádím, prokrista. Je to pro mě jenom způsob, jak si vydělat peníze. A nebudu kecat, že je to dost pohodovej a pohodlnej způsob, oproti třeba nočním šichtám někde ve velkoskladu. Ale nic víc v tom nehledej. Protože nic víc v tom není.“

Oliver chvíli neříkal ani nedělal nic, a když jsem se užuž chtěl víc naklonit, abych mu viděl do tváře, zvedl ruce a položil je přes ty moje.

„Ach, musíš si myslieť, že…,“ vzdychl. „Hneváš sa?“

„Jasně že ne!“ ujistil jsem ho, a protože už se mi nebránil, otočil jsem ho na posteli čelem k sobě. „Nemám důvod. A stejně tak ty nemáš důvod žárlit, rozumíme si?“

„Prepáč,“ hlesl.

„Nemám co,“ řekl jsem ještě a pak, abych ho vyvedl z té zkroušené nálady, která se mi k němu a vlastně ani k našemu společnýmu večeru vůbec nehodila, jsem se k němu sklonil a všechny další případný námitky, omluvy nebo jakýkoliv jiný poznámky jsem mu z úst zlíbal.

Oliver

Neviem, či to, čo nasledovalo, bol sex na udobrenie, ale bolo to nádherné. Nežné a zároveň vášnivé. Nemyslel som na nič. Len na Gabrielove telo, na jeho dotyk a na jeho oči. Jasne zelené a plné lásky.

Možno preto som si myslel, že by sa to, čo sa skrývalo v jeho pohľade, mohlo preniesť aj do slov.

Dúfal som v to pár sekúnd potom, ako sme spoločne predýchali prežitý orgazmus.

Aj potom, ako ma pohladil po líci.

Dokonca aj potom, ako si ma vtiahol do náručia a jeho pery sa dotkli môjho ucha, akoby mi chcel niečo pošepkať.

„Milujem ťa,“ vyslovil som v nádeji, že to povieme naraz.

„Skočím si do sprchy,“ povedal v rovnakom momente. Pozreli sme na seba. Gabriel sa usmial, naklonil k mojej tvári a pobozkal ma na nos. „Já tebe taky… Přidáš se? S tím sprchováním,“ spýtal sa. Pokrútil som hlavou. „Okej, hned jsem zpátky,“ sľúbil a zmizol v kúpeľni.

Pousmial som sa. Síce som túžil z jeho úsť počuť trochu iné slová, ale Já tebe taky tiež nebolo vôbec na zahodenie.