Ako ustrážiť pubertiaka a nezblázniť sa z neho (2/3)

Oliver

Vydýchol som si, keď Gabriel konečne vypadol. Stále som totiž cítil jeho dotyk na členku. Stále som cítil to chvenie, ktoré mi spôsobil. A stále ma vnútorne škreli jeho narážky na moju postavu a vek.

Aby sa pán dospelý neposral.

Pokrútil som hlavou, vzal si bagetu a konečne ju v kľude dojedol. Obal som položil na stôl. Nemalo zmysel pokúšať sa o hod na smetný kôš.

Zapol som si telku, preklikal sa na Netflix, navolil svoj profil a pustil prvý film, ktorý mi odporučila titulná stránka. Tušil som, že hneď vytuhnem. A tak sa aj stalo.

Ráno ma zobudil závan chladnejšieho vzduchu. V noci som otvoril dvere na terasu? Zreteľne som si pamätal, že som chcel, pretože som sa potil ako prasa, ale nechcelo sa mi vstať, tak som si len postupne vyzliekol tričko a nohavice.

Sprudka som sa posadil. Moje handry naozaj ležali na zemi a deka vedľa nich. Jediné, čo v tej chvíli neležalo, bol môj vták. Boxerky napínal k prasknutiu.

„Pěkný ráno,“ pozdravil Gabriel z kuchyne. Trhlo to so mnou, ako som sa zľakol. Rýchlo som sa nahol po deku a pretiahol si ju cez rozkrok. Stihol som to práve v okamihu, keď prišiel za mnou.

„Tak co, jak vypadá ten tvůj kotník? Našel jsem tohle, myslím, že by to stálo za vyzkoušení…,“ ukázal mi masť, ktorú držal v ruke. Otec ju používal, keď si párkrát za rok spomenul, že má doma drahú tenisovú raketu a patrilo by sa ju sem-tam vyvenčiť. Samozrejme na to vždy doplatilo jeho zápästie.

„Jo, ale ja sám,“ šepol som s pohľadom upretým niekam na stôl. Naozaj som netúžil po tom, aby sa ma dotýkal, keď som mal rannú erekciu.

I keď…

„Jasně,“ súhlasil, masť položil na stôl a hodnú chvíľu ostal stáť. Mal som pocit, že mi to snáď robí naschvál. Takmer som už k nemu zdvihol zrak, keď zas prehovoril: „Chystám se umíchat si k snídani vajíčka, budeš chtít taky?“ ponúkol.

Netušil som, s čím chce tie vajcia miešať, tak som radšej odmietol. Počkal som, kým odíde, a odčaptal som sa pekne s dekou okolo pása do kúpeľne. Dokonca som si dal tú námahu, že som si to na jednej nohe vyskackal na poschodie do svojej izby.

V sprche som si doprial krátku romantickú chvíľku, pri ktorej sa mi v hlave miesto Mareka záhadne objavil Gabriel.

Presne toto mi ešte chýbalo.

Osušil som sa a s uterákom okolo pása posadil na posteľ. S nadšením som si vyložil boľavú nohu. Pár minút som sa cítil skvele. Potom ma dohnal stud. A hneď za ním hlad.

Povzdychol som si a vzal do ruky mobil, aby som prišiel na iné myšlienky. Rodičia mi poslali kopec fotiek. Nadšene som im okomentoval každú jednu. Chýbali mi. Hlavne mama. Tá by sa o mňa určite postarala.

Z myšlienok ma vyrušilo až zaklopanie na dvere.

„Ďalej,“ povedal som. V izbe sa objavil Gabriel a vôňa jedla.

„Nerozmyslíš si to s tou snídaní?“ spýtal sa. Na tácke mal tanier s praženicou, dva toasty, džús a nezabudol ani na tú masť.

Míchané vejce sú obyčajná praženica? Nech žije rečová bariéra.

Takmer som sa nadšene usmial, ale potom ma premohla vlastná hrdosť.

„Nie. Nie som hladný,“ zaklamal som. Asi nie veľmi presvedčivo, pretože sa Gabriel uškrnul.

„Olivere!“ vyslovil moje meno tak dôrazne, že sa mi neznámym pocitom zachveli vnútornosti. „Ty jsi…“

„Hej!“ prerušil som ho. „Ak zas povieš, že som ako decko, tak už s tebou nikdy neprehovorím!“

„Chtěl jsem říct, že jsi fakt nemožnej – a nemožně průhlednej,“ zasmial sa.

Fakt som chcel protestovať. Dokonca som sa už nadýchol k pár nadávkam, no potom som zas vydýchol, keď si sadol ku mne na posteľ, tácku mi položil cez stehná a s pohľadom upretým do mojich očí odšrauboval masť a kus si naniesol na ruku.

„Bude to asi studit, ale to by ti na ten horkej kotník mohlo udělat dobře,“ informoval ma, sklopil zrak k môjmu členku a priložil naň dlaň. V hlave mi zarezonovali len jeho dve posledné slová. Na celom tele mi naskákali zimomriavky. Čiastočne chladom, čiastočne vzrušením.

Kurva, kurva, kurva.

„Nechaj, ja sám,“ pípol som potichu. Vlastný hlas som nespoznával. Pôvodne som to chcel povedať rázne a rozhodne!

„Ty se radši pusť do jídla, než ti to vychladne,“ pokračoval v natieraní.

Každý jeho dotyk som cítil až príliš intenzívne napriek tomu, že bol naozaj jemný.

A rýchly.

„No vidíš, hotovo,“ skonštatoval, postavil sa a prebehol ma pohľadom. Na chvíľku sa jeho zrak zastavil aj na mojej nahej hrudi, než sa mi so záhadným pousmiatím pozrel zas do očí.

„Sprchoval som sa,“ povedal som na vysvetlenie, i keď to bolo úplne zbytočné. Bol som vo svojej izbe. Vo svojom dome. A naozaj neexistoval dôvod, aby som mu vysvetľoval, prečo sedím na svojej posteli len v uteráku.

A už vôbec neexistoval dôvod, aby čo i len tušil, na koho som pri tom sprchovaní myslel.

„Vidím,“ povedal a mne začala okamžite horieť tvár. Musel som vyzerať ako prezretá paradajka. Nepotreboval som ani zrkadlo, aby som vedel, že mám po celej tvári červené fľaky. Radšej som sa rýchlo pustil do jedla. Našťastie to Gabriel pochopil ako znamenie k odchodu. „Dobrou chuť. Budu dole. Zavolej mi, kdybys něco potřeboval.“

Tak to určite nezavolám, sľúbil som sám sebe.

A svoj sľub som dodržal. Takmer celý deň som strávil pri hraní hier. Výborne som sa bavil. Až do večera. Potom mi začala chýbať spoločnosť niekoho živšieho ako mojej vypiplanej postavy z wowka.

Prelistoval som všetky svoje kontakty a rozdelil ich na tých, na ktorých som nemal náladu, a na tých, ktorí boli najbližších pár dní nedostupní. Takmer všetci moji kamaráti boli na spoločnej chate. Len ja blbec som nešiel, pretože som mal tráviť čas s Marekom. Mal som si užívať s Marekom!

Lenže mi to Gabriel posral.

Alebo to posral Marek?

Skúsil som aspoň Bena. Ten by bol za normálnych okolností mojou prvou voľbou, ale tušil som, že sa mu nebude dať prísť. Mali totiž rodinnú oslavu.

Sklamane som hodil mobil na posteľ a ešte pol hodinu so sebou bojoval. Nakoniec som sám seba presvedčil, že ja sa predsa nemám dôvod skrývať. Ja som tu doma! A Gabriel je len votrelec.

Členok ma už bolel o dosť menej, a tak som prvých pár schodov zvládol relatívne s gráciou. Na druhom krídle schodiska to už bolo horšie. Zranená noha sa ozvala, tak som si chcel zvyšné schody zoskákať na tej zdravej. Zastavil ma len pohľad na Gabriela.

Stál dole a hľadel mojim smerom. Ruky mal skrížené na hrudi.

„Kampak?“ spýtal sa a tým ma totálne vytočil. To si nemôžem zísť ani do kuchyne?

„Behať,“ odvrkol som, ale aj tak som sa nemal k tomu, aby som spravil ďalší krok.

„Tak to bude zajímavá podívaná,“ zasmial sa, ale neznelo to veselo. Neznelo to ani výsmešne. A to mal jediné šťastie. Inak by som mu spravil zo života peklo! Teda nie hneď. Ale keď by som bol úplne v poriadku a prestal sa cítiť tak podivne slabo a zranene.

Sklonil som hlavu, poriadne sa chytil zábradlia a… zrazu bol u mňa. „Počkej, pomůžu ti… Asi už máš hlad, co? Říkal jsem si, že bychom si mohli něco objednat. Ať nestřídáme pořád jenom chleba a bagety…“

Nechal som si pomôcť. Dokonca som sa nechal odprevadiť až na gauč. A čo je najhoršie, ešte som mu bol aj z neznámeho dôvodu vďačný.

Gabriel

Jakkoliv jsem si původně myslel, že moje snaha domluvit se s Oliverem na nějakým jídle, na který budeme mít chuť oba, je předem odsouzená k nezdaru, nakonec nám to šlo překvapivě hladce. Oliver chvíli zaujatě hleděl do svýho iPhonu, což jsem bral jako jeho způsob, jak mi sdělit, že svou večeři se mnou vůbec řešit nehodlá, ale zrovna když už jsem si sám pro sebe krčil rameny s tím, že se teda zařídím po svým, natáhl ke mně ruku a mobil mi podával.

„Z tejto reštiky objednávame najčastejšie. Majú super ponuku. Pozri, či ťa niečo nezaujme,“ prohodil.

Přesunul jsem se po gauči blíž k němu, abych si od něj mohl mobil převzít, ale na displej jsme viděli oba.

„Hmm, to vypadá dobře,“ listoval jsem chvilku nabídkou specialit italské kuchyně. „Ty si dáš co?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Asi toto,“ naklonil se, ťuknul prstem do displeje a označil noky s červenou řepou, kozím sýrem a pistáciemi.

„Zajímavá kombinace,“ zamumlal jsem. „Tak víš co? Objednej mi to taky, díky… A peníze,“ zamžoural jsem na pravou stranu displeje těsně předtím, než jsem mu mobil vrátil, „ti asi dám hotově… Nebo je chceš poslat na účet?“

Mávl rukou: „To nerieš. Na jedlo nám mamka nechala slušný rozpočet a prízvukovala mi, že nesmieš nič platiť.“

„Okej, no já to s ní ještě nějak vyřídím, až se vrátí,“ okomentoval jsem to – a prozatím jsem tu záležitost uložil k ledu.

Což mi připomnělo… Nechal jsem Olivera, ať objednávku dokončí, a mezitím jsem zašel do kuchyně pro novej sáček, do kterýho jsem nasypal kostky ledu.

„Tady máš, řekl bych, že to tvůj kotník ocení,“ podal jsem obklad Oliverovi a pak jsem si sedl na křeslo, aby měl na gauči dost prostoru se uvelebit podle potřeby. „Mimochodem máš echo, kdy sem s tou večeří přijedou?“

„Za polhodiny. Zašiel by si potom k bráne?“ zatvářil se Oliver tak trochu rozpačitě.

„Ale copak, chuť se trochu proběhnout už tě přešla?“ rýpl jsem si, ale jakmile jsem viděl, že se Oliver celej zakabonil a nadechoval se zřejmě k nějaké ostřejší odpovědi, smířlivě jsem dodal: „Jasně že tam zajdu, počítám s tím.“

„Díky,“ kývl – a dokonce pozvedl koutky úst v náznaku mírnýho úsměvu. No tohle, ten kluk ovládá i jiný než naštvaný a nenávistný grimasy?

Rozhodl jsem se té jeho nečekaně dobré nálady využít.

„Nechceš třeba zatím rozkoukat nějakej film?“ navrhl jsem mu. „Nebo se chceš dívat na ten seriál ze včerejška? Slyšel jsem, že máš něco puštěný, ale teda nepoznal jsem, co to bylo…“

Zamyšleně se na mě zadíval – a já si nebyl jistej, jestli vážně uvažuje o tom, že bychom se mohli na něco dívat spolu, nebo jestli jenom přemýšlí, jakým z mnoha možných způsobů mě poslat někam.

„To nebol seriál, pozeral som… Ja vlastne ani neviem, hneď som zaspal. Ale ak chceš, môžeme niečo vybrať. Pokiaľ teda na teba to, čo ja bežne pozerám, nebude príliš detinské,“ hodil speciální důraz na to poslední slovo a zaksichtil se na mě.

V duchu jsem mu pobaveně uznal bod.

„No, je fakt, že jestli máš v playlistu Baby Shark, tak to asi přece jenom oželím,“ mrkl jsem na něj.

Rozesmálo ho to.

„No tak vyber niečo sám. Ty dospeláku,“ pohodil hlavou k ovladači ležícímu na stole. „Možno u toho nezaspím nudou,“ schválně přehnaně zazíval, načež si podložil bolavou nohu dekoračním polštářem, přiložil si ke kotníku ten sáček s ledem a úlevně, téměř slastně přimhouřil oči.

Já ty svý radši rychle odvrátil, natáhl jsem se po tom ovladači a několika ťuknutíma na ty správný tlačítka jsem se dostal do Oliverova seznamu rozkoukaných seriálů na Netflixu.

„Elita… Srdcerváči… Wednesday… Mladá modrá krev… Zajímavá směska!“ nedalo mi to a kradmo jsem po něm hodil pohledem, takže mi neuniklo, jak sebou trhl, jako kdybych ho přistihl při bůhvíčem.

„Ehm… to… nie sú… moje,“ zakoktal se, „to asi pozerali kamaráti. Choď o riadok nižšie!“ snažil se mě co nejrychleji přesměrovat z míst, do kterých jsem evidentně zabrousit vůbec neměl.

„Jasně, jenom mě zaujalo… Ta Wednesday, nevíš, jaký to je? Četl jsem na to docela dobrý recenze,“ odvedl jsem schválně řeč, abych mu z těch rozpaků, do jakých jsem ho nechtě dostal, pomohl. Seriál o mladé podivínské vyšetřovatelce vražd totiž jako jedinej z těch čtyř, který jsem vyjmenoval, neobsahoval podle mých informací žádnou gay linku…

„Ja no… to som vlastne videl. Ale len to!“ střelil po mně pohledem a na chviličku se odmlčel, jako kdyby vyčkával, jestli mu ten dodatek sežeru. Jelikož jsem mu ale žádným způsobem nedal najevo, že bych o jeho slovech pochyboval, rozpovídal se: „Bolo to perfektné, určite si to niekedy pozri. Tak skvelý sarkastický humor snáď inde ani nenájdeš. K tomu to prostredie a nečakané rozuzlenia. Za mňa určite desať bodov z desať. Už teraz sa teším na ďalšiu sériu!“

Poslouchal jsem to jeho nadšený švitoření a u toho jsem se probíral jeho předvybranýma filmama, který si zařadil do fronty pro budoucí zhlédnutí, ale popravdě – moc jsem se nesoustředil ani na jednu tu činnost. Pořád jsem v duchu zpracovával tu novinku… Nebo spíš jsem se sám sebe ptal, jestli vůbec je co zpracovávat. Na všechny tyhle seriály kouká spousta mladých lidí, ne nadarmo patří momentálně mezi nejsledovanější obsah na Netflixu. Ale když jsem přihlídl i k tomu Oliverovu chování… K tomu, jak včera zareagoval na ten můj letmej dotyk, nebo k tomu, jak mě od sebe pak odstrčil… a jak se mě od sebe snažil odstrkávat i dnes… Bral jsem to původně jako další z jeho manýrů, jako takovou tu snahu zvládnout za každou cenu všechno sám, než si nechat byť jenom trochu pomoct někým, koho nenávidí… Ale co když to má všechno jiný vysvětlení?

„Tak možná tomu přece jenom někdy dám šanci,“ zareagoval jsem na to Oliverovo básnění. „Ale teď bychom… No ne, ty tu máš film Podfukáři, vážně jsi ho ještě neviděl?“ otočil jsem se na něj zvědavě. „Já už totiž jo, pár let zpátky – a byla to bomba, takže bych si ho klidně dal znovu.“

„Ak tam nie je niečo menej… staré…“

„Hele, tohle sice není nejnovější, ale určitě budeš nadšenej, uvidíš,“ ujistil jsem ho, film jsem pustil… A když přesně po dvou minutách a třinácti sekundách z Olivera vypadlo ohromené: „No ty kokos, to bola pecka!“, se spokojeným úsměvem jsem se pohodlně opřel do křesla.

Po asi půlhodině jsme sledování na chvíli přerušili, abych mohl zajít k bráně vyzvednout krabičky s večeří, a ještě jsem nám ani nestačil v obýváku provizorně prostřít – a Oliver už se natahoval po ovladači.

„Je to fakt super film,“ okomentoval tu svou horlivost, když jsem k němu s pobaveným a vlastně i dost potěšeným úsměvem otočil hlavu.

„Ty noky jsou mimochodem taky super,“ zamrmlal jsem asi o dvě minuty později – a tentokrát pro změnu Oliver obdařil tím potěšeným úsměvem mě.

Ty dvě hodiny strávený v obýváku utekly překvapivě rychle… a překvapivě příjemně.

„To bolo perfektné!“ nechal se slyšet Oliver, zatímco se protahoval v zádech.

„No vidíš, a to bylo strachu, že usneš nudou! Mimochodem, existuje i druhej díl,“ informoval jsem ho.

„Fakt? To chcem vidieť. Pustíme si ho hneď?“

„A nechceš si to nechat na zítra?“ přeptal jsem se.

„To by…,“ začal, ale vtom ho přerušilo zapípání jeho iPhonu. Podíval se na displej a zamračil se… Ovšem chviličku nato se zase pousmál, odložil mobil za sebe na pohovku a se spokojeným výrazem ve tváři dořekl: „Zajtra asi nebudem doma.“

„Jako celej den?“ pochybovačně jsem na něj přimhouřil oči.

„Nie, len večer,“ ujistil mě.

„A co máš v plánu?“ zajímalo mě.

Oliver se užuž nadechoval k odpovědi, ale nakonec trhnul rameny.

„A nie je to jedno? Načo sú ti detaily? Nestačí ti vedieť, že budem preč?“ probodl mě očima – a zatvářil se podrážděně. Už zase. Kruci, měl jsem zato, že když se ledy mezi náma v posledních hodinách tak trochu prolomily, tak že o to líp se s ním bude dát na čemkoliv domluvit, ale z nějakýho důvodu prostě existovaly témata, na který Oliver reagoval naštvaně za všech okolností. A to, kde a s kým tráví volnej čas, mezi ty zakázaný témata očividně řadil. Jenže, bohužel pro něj, zrovna tohle téma jsem nemohl hodit za hlavu, i kdybych stokrát chtěl.

„Olivere, co kdybys mi prostě úplně normálně řekl, o co jde? To, jaký kolem toho pořád děláš tajnosti, je mnohem podezřelejší, než kdybys to na rovinu vybalil! Mně je přece jedno, jestli s někým randíš – a s kým, jestli někdo z tvých známých někde pořádá nějaký ujetý párty, nebo jestli vážně jenom s kámošema obrážíte bary. Do tvýho soukromí mi nic není! Ale potřebuju vědět minimálně to, co bys řekl i vašim, kdyby tady byli! Protože v tom na mě spolíhají, chápeš? Když mi dáš info, kam se chystáš a s kým, tak já tě tam vážně nepojedu špehovat, ani nebudu tvý kámoše obtěžovat telefonníma hovorama! Ale budu mít v ruce aspoň něco, kdyby se něco posralo. To je celý. A jestli ti to takhle podaný nestačí…“ S unaveným povzdychnutím jsem se zvedl z křesla. „Víš co, klidně se na ten druhej díl podívej. Je stejně dobrej jako ten první, určitě si to užiješ. Já si dám sprchu a půjdu si lehnout. Telefon si nechám zapnutej.“

A aniž bych si počkal na Oliverovu reakci, vyběhl jsem po schodech do patra. Cítil jsem se najednou… opravdu děsně utahaně. A měl jsem takový nepříjemný tušení, že dnes v noci mám jedinečnou šanci se vyspat…, než mi Oliver zítra předvede další číslo ze svýho repertoáru s názvem Všichni jste mi u zadku, hlavně, že já se skvěle bavím.

Oliver

Kurva, kurva, kurva.

To sa zas ukážkovo posralo. A pritom to bol taký pekný večer. To ho fakt musel skaziť tými sprostými otázkami?

Kam idem? No do baru, kam by som asi večer chodil. Na kúpalisko ťažko. 

S kým idem? Tak to už je väčší problém. Predsa mamou najatý dozor nemôže čakať, že skočím pri tej otázke dva metre a všetko mu okamžite vyklopím. Som snáď decko, aby som sa mu musel spovedať?

Znechutene som vypol telku a pozrel na odpadky z nášho jedla, ktoré sa váľali na stole. Za normálnych okolností by som sa na ne vykašľal, lenže ma z neznámeho dôvodu premohli výčitky, a tak som ich upratal do koša. Dokonca som umyl aj riad. Dve vidličky. Viac sme toho nezašpinili.

Vyšiel som na poschodie a zastavil pred Gabrielovou dočasnou izbou. Zaváhal som.

„Dobrú noc,“ povedal som relatívne potichu a rozišiel sa k svojej izbe.

„Jo, dobrou,“ hlesol. Prekvapene som sa obzrel. To vôbec nemal počuť. Zrak mi padol na dvere. Ten vychcánek ich mal pootvorené, aby mu neušiel nejaký môj krok. Pokrútil som nad ním hlavou, ale aj tak som sa usmial. Ani som nevedel prečo.

Zvyšok večera som strávil na telefóne s Benom. Musel som mu porozprávať o správe, ktorú mi poslal Marek. O jeho ospravedlnení. O pozvaní na rande. Prekvapivo však môj najlepší priateľ nezdieľal moje nadšenie. To sa stávalo málokedy.

Ráno som sa zobudil s podobnými úvahami. Asi mal včerajší telefonát na mňa vplyv. Alebo som si to len nechal uležať v hlave. Čo je to za vzťah, keď ma podjebe len preto, že mu nechcem dať? Tam, kde si on zmyslí a kedy si to zmyslí.

Zišiel som do kuchyne. Dom bol úplne tichý. Predpokladal som, že Gabriel ešte spí, ale z omylu ma vyviedol lístok pripevnený na chladničke: Vyrazil jsem do města, do pěti budu doma. Kdyby něco, zavolej.

Pretočil som nad ním očami. Asi mi chcel ukázať, ako si to zdieľanie informácií predstavuje. Dokonca mi tam pripísal aj svoje číslo. Nezabudol ani dvakrát podčiarknuť českú predvoľbu. Správne tušil, že som si ho ešte neuložil. A neurobil som to zas.

„Konečne sám doma!“ zvrieskol som. To som mal v pláne urobiť už po odchode rodičov, ale vtedy nebola príležitosť. Ono to nemalo význam ani teraz, ale chcel som vedieť, ako to znie.

No nič moc.

To ale neznamenalo, že som si to nechcel užiť.

Vzal som si obľúbenú knihu, liter džúsu a vyvalil som sa pri bazéne. Úžasná pohoda. Nikto ma nenútil, aby som sa natrel opaľovacím krémom. Nikomu nevadilo, že pijem z krabice a nie z pohára. A hlavne som si mohol čítať knihu s názvom, z ktorého by snáď aj moja mama pochopila, že budem tak trochu teplý. Alebo tak úplne teplý.

K dokonalosti chýbalo už len to, aby som skákal do vody a nacvičoval rôzne saltá. Ale členok ešte trochu pobolieval, tak som ho nechcel dráždiť. Muselo mi stačiť, že som si poriadne zaplával.

Na obed som si objednal pizzu. Veľkú ako slonie ucho. Zožral som ju skoro celú a vrátil som sa povaľovať k bazénu.

„Natřel ses?“ ozvalo sa nado mnou. Ľaknutím som nadskočil. Musel som zaspať. Zažmúril som do slnka a pozrel, odkiaľ ten hlas prišiel. Stál nado mnou Gabriel.

„Nenatrel,“ odpovedal som pyšne. Čo koho do toho, či sa netriem alebo nie. Moje telo, moja vec.

Pretočil očami.

On nado mnou normálne pretočil očami!

Veľkoryso som to prešiel a ešte som sa na neho aj usmial.

„Ako bolo v meste?“ spýtal som sa a skontroloval som čas. Bohužiaľ nemeškal. Nebolo ešte ani päť. Škoda, mohol som mu to tak krásne šplechnúť do tváre.

„Hrad je pořád stejnej, jak si ho pamatuju, kolem řeky je to taky pořád stejný… Ale všude je neuvěřitelně moc lidí,“ povzdychol si s úsmevom. Bolo vidieť, že má z výletu dobrú náladu.

„Takže ako vždy,“ skonštatoval som, vyskočil na nohy a zbalil si veci. Trochu rozliateho džúsu som rozotrel nohou. To dážď umyje. Raz predsa zapršať musí.

Docupital som do domu. Gabriel ma nenasledoval. V kuchyni som si nabral pohár studenej vody a priložil si ho na čelo. Zostalo mi nejako teplo. Radšej som sa aj poriadne napil a zamieril do svojej izby. Dal som si vlažnú sprchu a až potom pozrel do zrkadla. Zhrozil som sa. Tvár som mal poriadne červenú. Telo na tom nebolo oveľa lepšie. Asi som sa trochu pripiekol.

No a čo.

Natrel som sa telovým mliekom, počkal, kým sa vstrebe, a obliekol sa. To divné pnutie na pokožke sa trochu zmiernilo. Pomaly bol čas vyraziť. Zišiel som na prízemie. Gabriela som našiel v obývačke. Predstúpil som pred neho a naznačil som pukrle.

„Poslušne hlásim, že idem von. S Benom,“ zaklamal som. „Kontakt a predpokladám, že aj jeho miery a veľkosť topánok máš v zozname na chladničke. Ideme sa najesť a potom k nemu hrať hru. Doma som do polnoci.“

Gabriel na mňa hodnú chvíľu len hľadel. V jeho tvári sa prestriedalo niekoľko emócií. Začalo to zamyslením, nasledovalo pomalé prikývnutie a nakoniec sa usmial.

„Okej. Já už se dneska nikam nechystám, takže kolem půlnoci tady. A mimochodem, půlnoc poznáš tak, že jsou obě ručičky na hodinkách na dvanáctce. Kdybys to náhodou netrefil, tak mi dej prostě jenom vědět, že máš zpoždění.“

„Áno, pane,“ zasalutoval som a zostal zmätene stáť. Niečo v tom, ako som ho oslovil, mi divne rozochvelo vnútro. Gabriel na mňa zadumane prižmúril oči. Rýchlo som sa spamätal a vypadol z domu.

Jasne, že som nemal stretko s Benom. Gabrielovi som nepovedal pravdu. Ale mohol si za to sám! To on po mne chcel, nech mu dám informácie, aké by som dal aj rodičom. Takže presne také dostal.

S Marekom som sa stretol v bare. Dali sme si pusu a vodku. A bolo to celkom fajn… ale len fajn. Nič skvelé, nič vzrušujúce sa nekonalo. Akoby tá jedna jeho zrada vo mne niečo zmenila. Vnímal som ho inak. Všímal som si veci, ktoré mi predtým unikali. To, ako sa pozrel na zadok každému, kto okolo nás prešiel, a bolo mu úplne jedno, či je to muž alebo žena. Ale aj to, že viac času venoval svojmu telefónu ako mne. To, čo robil pol hodiny na záchode, som radšej neriešil.

Ak by ma v bare neodchytilo pár kamarátov a nebavil som sa aj s nimi, tak to asi zabalím o dosť skôr. Takto som to vzdal až po troch hodinách, štyroch vodkách a niekoľkých pivách. Vlastne len pár minút po tom, ako sme s Marekom osameli a jemu prišlo ako skvelý nápad oslintať mi krk. V tej chvíli som mal pocit, že chcem byť niekde inde. S niekým úplne iným. Alebo pokojne aj sám.

„Pôjdem domov,“ povedal som a odtiahol sa z dosahu jeho doterných úst. Prekvapene na mňa pozrel. Vyzeral trochu ako vyoraná myš.

„So mnou?“ spýtal sa. Nepochopením som podvihol obočie, a tak pokračoval: „Nerob zas drahoty. Pôjdeme k tebe a konečne si užijeme.“

Pokrútil som hlavou. To mi ani nestálo za odpoveď. Jasne som mu niekoľkokrát vysvetľoval, že som sa ešte pred rodičmi nevyoutoval. Postavil som sa, vzal si zo stola mobil a chcel som okolo neho prejsť. Iná cesta z nášho boxu neviedla. Marek mi to ale nedovolil. Odmietol uhnúť.

„Robíš si prdel? Tak na čo sa tu celý večer snažím?“ vyštekol.

Niekedy mával blbé reči, ale toto fakt posral.

„Na hovno,“ odpovedal som mu úprimne a znovu skúsil okolo neho prejsť, ale prudko ma chytil za zápästie a stiahol nazad k sebe. Mobil mi pri tom vypadol z ruky.

„Au, pusti ma!“ snažil som sa mu vytrhnúť, ale absolútne som nemal šancu. „Kurva, to bolí, nechaj ma!“ Usmial sa, akoby ho to tešilo, a v tom momente som sa začal fakt báť. Úplne som stuhol.

„Hej, hej, hej!“ ozvalo sa pri nás, a ani som nevedel ako, ale Marekov stisk zmizol a v zornom uhle sa mi miesto neho objavil široký chrbát takmer dvojmetrového chlapa. Povedomého chlapa, ale aj tak mi hneď nedošlo, kto to je.

„Vypadni a už sa tu neukazuj!“ vyprskol na Mareka. Hlas som spoznal okamžite a trochu sa mi uľavilo. Čo sa medzi nimi udialo, som nevidel, ale zdalo sa, že Marek potreboval s tým odchodom trochu pomôcť a môj záchranca to veľmi rád urobil. Potom sa vrátil ku mne. „Oli, v pohode?“ spýtal sa Niko, Benov starší brácha.

Pretrel som si zápästie.

„Jo, jasne, díky moc,“ šepol som a pozrel na svoj mobil. Ležal na zemi. Chcel som ho zodvihnúť, ale nejako som sa k tomu nevedel donútiť. Predbehol ma Niko. Zohol sa, položil mi mobil na stôl, objal ma okolo ramien a stiahol ma do sedu.

„Ja som ti dávno vravel, že je to čurák,“ zamumlal mi do vlasov.

„Hm,“ prikývol som. Pár minút bolo medzi nami úplne ticho. On presne vedel, kedy má mlčať. Tak trochu bol starším bratom nielen pre Bena, ale vždy aj pre mňa. Dalo sa na neho spoľahnúť a najbližšie dve hodiny mi to poctivo dokazoval. Objednal mi niekoľko panákov, povedal viac vtipov, než je normálne poznať, a dokonca si so mnou aj zatancoval. Síce len na jednu pesničku, pretože môj členok stále nebol úplne fit, ale aj tak ma to potešilo.

Strávil by som s ním pokojne zvyšok noci, ale pohľad na hodinky mi pripomenul, že som niečo sľúbil a vzhľadom na pokročilý čas zas nesplnil. Vytiahol som z vrecka mobil a zaváhal som. Gabrielove číslo som si nezapísal, ale aj tak som svoj telefón skúsil zapnúť. Predpokladal som, že nájdem neprijatý hovor s českou predvoľbou, no mal som smolu. Mobil zapnúť nešiel. Musel sa poškodiť, keď mi spadol.

Pokrútil som nad sebou hlavou a chvíľu bojoval s dvomi svojimi časťami. Jedna mi našepkávala, aby som sa ešte bavil, a druhá chcela ísť domov. Čiastočne kvôli Gabrielovi a čiastočne kvôli mne. Začínala ma bolieť hlava a dopadala na mňa únava celého večera. Šupol som do seba ešte jednu vodku a skoro hodil tyčku. A to rozhodlo. Využil som Nikovu ponuku a nechal som sa odviesť domov.

Gabriel

Klídek, Gabe, klídek, přesvědčoval jsem sám sebe.

Přesvědčoval jsem sám sebe ke klidu už dvě podělaný hodiny. Dvě hodiny, čtyři minuty a dvaačtyřicet vteřin přesně.

Třiačtyřicet.

Klídek, Gabe… Minule ten proradnej zmetek dorazil skoro ve tři. Třeba je to pro něj z nějakýho důvodu ten správnej moment, kdy to v baru nebo na nějaké párty zabalit. Takže vydrž do tří… a pak holt bude potřeba nějak jednat.

Všude jsem pozhasínal a zapadl jsem k sobě do pokoje. Otevřel jsem okno dokořán, a zatímco do místnosti proudil příjemně chladivej vzduch, poslouchal jsem to… ticho. Nepřirozený, hutný ticho, který předevčírem rušila telka puštěná v obýváku a včera pro změnu kroky z vedlejšího pokoje, zvuk sprchy, občasný zavrzání postele… Prostě důkazy Oliverovy přítomnosti. Cítil jsem se klidnej, když jsem věděl, že je v noci v pořádku doma. A přiznávám, že trochu jsem doufal, že se takhle vyklidněně budu cítit i během následujících nocí. Jo, doufal jsem, že ten nepovedenej start máme za sebou – a že teď už se k sobě budeme chovat s respektem. Nebo aspoň úplně obyčejně slušně. A místo toho… Z pusy se mi vydralo podrážděný zavrčení. Akorát jsem nevěděl, jestli víc pohrdám Oliverem za to, že mě zase obechcal, nebo sebou za to, že jsem se tak snadno nechal.

Oblečenej jsem se natáhl na postel, mobil jsem odhodil vedle sebe. Nemělo smysl pořád znovu a znovu kontrolovat, jestli jsem náhodou nepřeslechl příchozí zprávu. Nebylo co přeslechnout. Oliver měl totiž svůj mobil vypnutej, jak jsem zjistil o půl jedné, v jednu… a naposledy před pár minutama. Syčák jeden zpropadenej.

Krucinál, přece ze mě nemůže dělat takovýho kreténa! Když mi mamka tlumočila, co na mě s tetou na léto upekly, myslel jsem, že půjde o to pohlídat, aby Olinko s kámošema neudělali z téhle vily kůlničku na dříví. Nenapadlo mě, že mi ten spratek bude takhle pít krev – a napínat mi nervy k prasknutí! To je sakra takovej problém se se mnou na něčem domluvit? Poslechnout si mý logický argumenty? Najít kompromis? A splnit, co slíbil?! Nebo co sakra dělám blbě? Copak já vím, jak se vychovávají děcka?! To mám jako vážně zavolat mamce a zeptat se jí: mami, jak jsi to do prdele udělala, že jsi ze mě nezešedivěla? Jak jsi dosáhla toho, že tobě jsem nikdy neměl problém vyjít v čemkoliv vstříc? Hm, a že bych zrovna já neměl potřebnou autoritu, to si teda fakt nemyslím! Těch pár kluků, co mi prošlo životem, by Oliverovi potvrdilo, jak moc autoritativní umím být! Ale on se chová, jako kdyby se se mnou o tu autoritu přetahoval. Jako kdyby se mi snažil dokázat, že on je tady doma – a že já jsem ten, kdo by měl poslouchat jeho…

No tak to prrr, mladej. Ty jsi tady doma, ano – ale já tebe rozhodně poslouchat nehodlám.

Bylo něco po půl třetí, když to hluboký noční ticho přeřízl zvuk motoru. Neměl jsem problém podle zvuků odhadnout, že to auto zastavilo před bránou vily. Bouchání dveří, tlumený hlasy… a pak auto odvrčelo a čtvrť se zase ponořila do ticha.

Vila ale ne, ta naopak po chvilce jako kdyby ožila. Otevření a zavření dveří. Hlasitý šramocení dole v předsíni, občas doplněný dutě znějící ránou a polohlasným zaklením. Jo, měl jsem chuť se jít podívat, v jakým stavu se Oliver vrátil tentokrát, ale… vlastně jsem si to podle toho zvukovýho doprovodu dokázal dost dobře představit. A nechtělo se mi kvůli tomu opouštět pokoj, slízat schody a pouštět se s Oliverem do naprosto zbytečné konfrontace. A to mý samaritánský já jsem v sobě taky zpacifikoval dost rychle. Však on si Olinko poradí! Dorazil domů? Dorazil. Živej očividně je. Zdravej snad taky, aspoň natolik, aby dokázal chodit po svých. A víc mě nezajímalo.

Vyhrabal jsem se z postele, zavřel jsem dveře svýho pokoje, aby mě ta Oliverova snaha udržet se na nohách a neposrážet přitom veškerej nábytek v dosahu moc nerušila, dal jsem si rychlou sprchu… A pak jsem až do devíti do rána spal jako mimino.

Po rychlé snídani jsem vyrazil na další exkurzi do města. Když už trávím léto v Bratislavě, tak ať z ní něco mám, ne? Oliver mi očividně průvodce dělat nebude, musím to zvládnout sám.

Prozkoumal jsem další zajímavý zákoutí hlavního města, objevil jsem takovou zapadlou, ale útulnou restauraci, ve které jsem si dal oběd, a pohodovým tempem jsem zamířil domů na odpolední kafe. Nebo spíš na nějakou ledovou kávu, vzhledem k tomu, že teplota mezitím vyšplhala kousek přes třicet stupňů. Natěšeně jsem přimhouřil oči, když jsem si představil, že bych se s tou ledovou kávou mohl vyložit k bazénu… Načež ten můj spokojenej úsměv začal pohasínat. Tady ve městě bylo snadný myšlenky přesměrovávat příjemnějším směrem, ale ve vile už se mi vyhýbat se nepříjemným úvahám dařit nebude. Tam se mi totiž nebude dařit vyhnout se Oliverovi.

A hlavně, ani si to nemůžu dovolit, vyhýbat se mu.

Jak jsem předpokládal, Oliver u bazénu tentokrát nebyl. Uměl jsem si představit, že po včerejší pařbě má hlavu jako střep – a že dá tedy přednost temnýmu chládku svýho pokoje… Mně to naprosto vyhovovalo. Vybavenej pořádným množstvím studenýho pití a dobrou knížkou jsem vyšel ven, nejdřív jsem si teda pořádně zaplaval, pak jsem se uvelebil na trávníku u bazénu a užíval si letního lenošení.

Žár slunečních paprsků postupně ubýval na intenzitě. Odhadoval jsem, že mohlo být kolem šesté hodiny, a já se už delší dobu odhodlával, že až dočtu další kapitolu… a tu další, půjdu si dát něco k večeři, když mě od napínavýho čtení vyrušily přibližující se kroky. Zvedl jsem oči – a přes trávník se ke mně blížil Oliver. Oblečenej, jako kdyby se někam chystal. A ve tváři samozřejmě výraz neviňátka.

V tu ránu mě knížka přestala zajímat. Překulil jsem se do sedu a zahleděl jsem se na něj, zvědavej, s jakou přijde.

„Ehm… Ahoj, Gabriel,“ spustil potichu, sotva se naše pohledy setkaly.

„Čau,“ odpověděl jsem bez úsměvu.

Oliver mezitím došel ke stolku, opřel se o něj zadkem, ještě chvilku se mi díval do očí, načež je sklopil, a spíš svým botám než mně řekl:

„Ja, no… chcem sa ospravedlniť za ten včerajšok.“

Nijak jsem na to nereagoval, jenom jsem si ho dál zpytavě prohlížel. Oliver po mně hodil pohledem, a když zjistil, že má pořád mou plnou pozornost, ale že mu tu omluvu nehodlám nijak usnadňovat, znovu sklopil hlavu a pokračoval:

„Hele, neurobil som to naschvál. Chcel som ti zavolať, ale rozbil sa mi telefón.“

Jenom jsem se ušklíbl, pak jsem se rozhodl to jeho omlouvání utnout:

„Jo, jasně. To se klidně stát mohlo.“

Oliver na mě překvapeně zamžoural:

„Super, takže nie si naštvaný. To sa mi celkom uľavilo. Bál som sa, že budeš robiť scény. Ale neboj, dneska už fakt prídem o polnoci. Sľubujem. Alebo vieš čo? Radšej sa rovno dohodnime o druhej.“

V duchu jsem nad ním skoro až pobaveně zakroutil hlavou, ale dal jsem si záležet, aby na mým hlase to pobavení nepoznal.

„Olivere. Jestli si myslíš, že dnes někam půjdeš, tak jsi neuvěřitelně naivní.“ Nebo blbej, doplnil jsem to sám pro sebe, ale nechtěl jsem ho dráždit víc, než ho stopro vydráždilo mý bez úsměvu pronesený prohlášení.

„Čo?“ vykulil na mě překvapeně oči, ale rychle se vzpamatoval a nasadil svůj typicky frackovitej výraz. „Ak si myslíš, že ťa budem počúvať,“ odlepil svůj zadek od stolu, „tak si ešte naivnejší!“ oznámil mi zvýšeným hlasem.

Vyskočil jsem na nohy a popošel blíž k němu, abych se mu mohl zadívat do očí seshora.

„O to, co si myslím nebo jakej jsem, se nestarej. Zapadni zpátky do domu,“ pronesl jsem nekompromisně.

„To ani náhodou, prečo by som mal?“ začal se vztekat. „Ten včerajšok som ti vysvetlil. Dokonca som sa ospravedlnil!“ zdůraznil to slovo, jako kdyby chtěl poukázat na to, že omlouvání běžně neprovozuje. „A ty si vravel, že sa s tebou dá na všetkom dohodnúť!“

„Jo, dá! Ale na to musí být dva! Dohoda, se kterou si jedna strana vytírá prdel, pro mě žádnou dohodou není! Takže si na další dohody budeš muset nechat zajít chuť. Já jsem tady proto, že tě mám hlídat, Olivere – a to taky odteď dělat budu. Nejel jsem sem na víc než půlku prázdnin proto, abych se přes den procházel kolem Dunaje a po nocích koukal na filmy, to jsem mohl zůstat doma!“

„To ťažko,“ prskl Oliver, „Dunaj nemáte! A miesto filmov sa môžeš v noci pozerať na niečo poriadne. Aspoň si uľavíš a nebudeš taký príšerne neznesiteľný. Môžem ti niečo odporučiť.“

Nad drzostí té jeho poznámky jsem jenom povytáhl obočí, nenechal jsem se ale rozhodit.

„To těžko,“ kontroval jsem. „Pochybuju, že mi zrovna ty můžeš doporučit něco, co…“ Něco, co by se mi líbilo, chtělo se mi říct – ale spolkl jsem to. Protože jsem si tak nějak čím dál víc dělal obrázek, že vkus máme stejnej. „Něco, co bych ještě neznal,“ dořekl jsem.

„Pche,“ odfrkl Oliver, „pochybujem, že si už všetko videl.“

Směr, jakým se náš rozhovor začal ubírat, se mi vůbec nelíbil – zvlášť, když jsem před Oliverem stál téměř nahej, pouze v ne úplně suchých plavkách…

„Hele, nesnaž se to zakecat,“ položil jsem mu dlaň na rameno a lehkým tlakem jsem ho nasměroval k vile, „a mazej zpátky domů. A tam si můžeš celou noc pro mě za mě pouštět, cokoliv chceš. Ale do žádnýho baru dnes nejdeš. Ani do půlnoci, ani do dvou, ani s Benem, ani sám, prostě a jednoduše – máš zaracha.“

„Ty si tak vtipný,“ rozesmál se, vytrhl se zpod mýho držení a vydal se směrem, kterým jsem ho popostrčil.

Chviličku jsem ho sledoval a přemýšlel jsem, co má v plánu – zavolat rodičům a postěžovat si? Nebo zavolat svým kámošům a sezvat je všechny na párty přímo sem? Pokrčil jsem rameny a otočil jsem se zády, abych si sesbíral svoje věci a mohl se jít konečně navečeřet – když vtom se ty Oliverovy pomalu vzdalující se kroky změnily v rychlý. Trhnul jsem hlavou právě včas, abych ho viděl rychlostí blesku pelášit k bráně.

„Na to zapomeň,“ zavrčel jsem spíš sám pro sebe – a vyrazil jsem za ním. Oliver měl náskok, o jehož část teda přišel při otvírání brány, přesto, když jsem dobíhal k bráně já, byl už na chodníku před vilou – a podle mě tohle byl jeho plán. Myslel si, že když na sobě nemám nic víc než navlhlý plavky, nebudu se chtít producírovat na ulici. Ale mně to bylo srdečně jedno. Všechno.

Během několika dalších sekund jsem ten jeho náskok vynuloval – a v příští vteřině už jsem ho měl, vřískajícího a zmítajícího se, přehozenýho přes rameno a vykračoval jsem si s ním zpátky za bránu.

„Ztiš se trochu, děláš si ostudu,“ informoval jsem ho nevzrušeně, netečnej ke všem těm výhrůžkám a nadávkám, kterýma mě hlasitě častoval.

Tak jako posledně, i tentokrát jsem ho donesl do jeho pokoje, ale ještě předtím, než jsem ho hodil na postel, jsem zamkl dveře a vytáhl klíč. Teprve pak jsem se toho na nejvyšší míru vytočenýho závaží zbavil – a s úlevou jsem se provrtěl v ramenou.

„To si zo mňa robíš prdel?“ vymrštil se Oliver z postele na nohy, očima po mně metal blesky a bylo vidět, jak svírá dlaně v pěst. „Nie som nejaké vrece zemiakov, aby si so mnou pohadzoval ako s vecou!“ Nečekaně rychlým pohybem se zkusil natáhnout pro ten klíč, ale uskočil jsem z jeho dosahu a klíč jsem si zastrčil do zadní kapsy plavek. „Toto je tvoja predstava normálneho dohovoru? Budeme obaja zamknutí v mojej izbe?“

„To ani náhodou, bratránku,“ rozesmál jsem se. „Zaracha máš ty, ne já.“ A s pobaveným ušklíbnutím jsem se rozešel k jedné z jeho skříní, která vypadala jako šatní, a otevřel jsem ji dokořán.

„Ja žiadneho zaracha nemám… Hej, zbláznil si sa? Čo si to dovoľuješ?“ přiskočil ke mně a začal tu skříň zase zavírat.

„Jenom něco hledám,“ prohodil jsem jakoby nic, odstrčil jsem ho a nevzrušeně jsem otevřel druhou skříň.

A v ní už jsem to, co jsem hledal, našel. Oliver měl kravaty navěšený na speciálním kravatovým ramínku, takhle na první pohled jich muselo být kolem patnácti… Bez rozmýšlení jsem prostě jednu z nich z ramínka stáhl, pak jsem Oliverovi omotal paži kolem pasu a dotáhl jsem ho zpátky k jeho posteli.

V tu chvíli mu pravděpodobně došlo, co se chystám udělat, protože zase začal naštvaně vřeštět a prudkýma pohybama se snažil z mýho sevření vykroutit. To měl ale smůlu. Moje autoritativní já, který jsem se až do dneška snažil upozaďovat, si přesně s tímhle umělo dokonale poradit.

Povalil jsem ho na postel na záda, zaklekl jsem ho a zručnýma, zkušenýma pohybama jsem mu nejdřív svázal zápěstí k sobě, načež jsem mu natáhl ruce nad hlavu a upevnil jsem mu je k pelesti postele. Pak jsem se mu přísně zadíval do očí a čekal jsem, až se trochu uklidní.

Ne, neměl jsem s ním žádný slitování. Proč bych taky měl? On ho se mnou taky neměl, když mě už dvakrát nechal utápět se v nejistotě, a jo, lehce i v panice, jakkoliv si zakládám na tom, že umím zvládat krizový situace relativně s přehledem. Jenže to byly vždycky situace, kdy šlo o kejhák mně. Tohleto pro mě bylo nový. A on mi s tím nijak nepomáhal. Naopak. Úplně klidně by mě do té nepříjemné situace hodil i potřetí.

Neviděl jsem jedinej důvod, proč bych mu to měl dovolit.

Oliverovi došlo docela rychle, že zmítáním se na posteli a sprostýma nadávkama se z téhle šlamastyky nedostane. Probodl mě napůl vytočeným, napůl ublíženým pohledem, a musel se asi hodně ovládat, protože jeho hlas zněl úplně klidně, když se ptal:

„A teraz čo? Nemôžeš ma tu držať večne. Čo povieš našim, keď budú volať?“

„Pravdu?“ pozvedl jsem na něj obočí. „Olivere, jestli jediná možnost, jak tě vašim předat živýho a zdravýho, je držet tě ve tvým pokoji, tak to udělám! Já si to do prdele na triko nevezmu, že se ti pod mým dohledem něco stane! Je mi jasný, že to asi nechápeš, jaký to je – mít za někoho zodpovědnost, protože ty očividně nemáš zodpovědnost ani sám za sebe… Hmm, víš co? Tak o tom prostě chvíli přemýšlej. A já se tě za pár hodin přijdu zeptat, na co jsi přišel.“

„Ti jebe?! Za akých pár hodín? To nemôžeš. Okamžite ma pusť!“ začal se Oliver zase rozčilovat a mlít sebou, a tak jsem natáhl ruku, chytil jsem ho za bradu a donutil jsem ho, aby se mi podíval do očí.

„Přestaň,“ napomenul jsem ho sice přísně, ale pohledem jsem se ho snažil trochu uklidnit. „Ať si neublížíš. Jestli sebou budeš takhle házet, budu tě muset k té posteli přivázat pevnějc.“

A on sebou opravdu zmítat přestal, nasucho polkl… a pak, jelikož jsem mu pořád obkročmo seděl přes boky, jsem ke svýmu překvapení naprosto zřetelně ucítil, že Olivera to, jak jsem s ním jednal, vzrušilo. No tohle…?

Teď bylo na mně, abych nenápadně nasucho polkl… A aniž bych na sobě dal cokoliv znát, začal jsem se z postele zvedat. Jo, pořád jsem na něj byl hodně naštvanej, ale zase nejsem taková sketa, abych ho v téhle pro něj už tak dost nekomfortní pozici přiváděl do rozpaků nějakýma nevhodnýma komentářema.

Sotva jsem vstal z postele, Oliver pokrčil nohy, aby přede mnou tu bouli v kalhotách zamaskoval – a já předstíral, že jsem si vůbec ničeho nevšiml. S pohledem upřeným jenom a pouze do jeho očí jsem vycouval ke dveřím, vylovil jsem z kapsy klíč a odemkl jsem.

„Jdu si teď dát něco k večeři, osprchuju se a tak… A pak si můžeme o všem pořádně promluvit. A neboj, nezapomenu tu na tebe. Já totiž, na rozdíl od někoho, svý slovo držím.“

Pak už jsem z jeho pokoje konečně vypadl. Nechal jsem samozřejmě otevřený dveře, abych slyšel, kdyby se cokoliv dělo, ale aby i tak měl dost soukromí a mohl v klidu o všem přemýšlet. O všem.

A stejně tak jsem si potřeboval všechno promyslet i já. Takže jsem svoje plány trochu překopal – a místo večeře jsem si šel dát nejdřív tu sprchu.

Studenou.

Protože mě ta poslední minuta v Oliverově pokoji vzrušila taky.

Oliver

Mlčal som, kým Gabriel nevypadol z mojej izby. Vlastne som snáď ani nedýchal. Až keď som mal istotu, že odišiel, dovolil som si poriadny nádych a dlhý výdych. A potom ďalší. Len som nevedel, či som sa chcel upokojiť, alebo som chcel rozdýchať to divné vzrušenie, ktoré sa mi usadilo v podbrušku.

„Doprdele!“ sykol som.

Jo, tam tiež.  

Pokrútil som nad sebou hlavou. Aj nad celou tou situáciou. Poriadne nečakanou situáciou.

ON ma priviazal k posteli! A ešte sa u toho tváril, akoby to bolo normálne. Bežné! Snáď dokonca pochopiteľné!

Úplne pokojne, bez mihnutia oka, si sadol obkročmo cez moje bedrá a priložil mi prst na ústa, akoby tak ľudia viedli konverzácie odjakživa.

No jasne.

Stisol som k sebe pery. Nerobilo mi zrovna dobre spomínať na váhu Gabrielovho tela na tom mojom. Na váhu jeho tela na mojom rozkroku. Na ten pocit, keď som si uvedomil, že ma to… vzrušuje. Že ma na ňom vzrušuje úplne všetko a to vrátane toho panovačného tónu v jeho hlase.

V izbe naproti sa zapla sprcha. On si skutočne išiel dať sprchu! Úplne v pohode. Však prečo nie? Veď mal len niekoho priviazaného k posteli. Prečo by si nespravil pohodlíčko? Ja mám čas. Počkám, kým sa okupká, potom napapká. Ešte by si mohol pozrieť seriál. Najlepšie celú sériu. Bohove dlhú sériu.

„Sprostý debil,“ uľavil som si. Vystrel som si nohy a trochu zdvihol hlavu, aby som si dovidel na rozkrok. Obtiahnuté rifle toho veľa neskrývali. „Ty si tiež sprostý debil,“ oznámil som svojmu penisu, ale viditeľne mu to bolo úplne jedno. Asi preto, že nechápal, v akej sme situácii. On si myslel, že si budeme užívať. V podstate ako vždy, keď sa v porne objavila takáto scénka.

Do tváre mi stúpla červeň, keď som si uvedomil, že som v situácii, na akú sa tak rád dívam. Že ma priviazal muž, ktorého dominantná aura je tak výrazná, že sa dotkla aj mňa. Alebo skôr bola tak výrazná… v tú jednu chvíľu.

V rozkroku mi zapulzovalo. Rýchlo som si zakázal také myšlienky a myslel skôr na následky. Veď si tú hrču v mojich nohaviciach mohol všimnúť a pekne mi to ojebať o hlavu. Určite by okamžite pochopil, že som gay. A ako bonus ma rajcujú fakt zvláštne veci. To by si iste pošmákol. Pokojne by ma mohol vydierať, že všetko vykecia mojim rodičom, ak nebudem skákať, ako píska. Alebo ešte lepšie. Rovno by im to povedal. I keď… možno by to nebola až taká tragédia. Však čo. Snáď by nevykopli svoje jediné dieťa. Milované. Vymodlené. Takže, prečo som sa vždy tak bál ich reakcie? Prečo som tak pochyboval o tom, že som… normálny?

Znovu som nad sebou pokrútil hlavou. Nie že by sa to na posteli robilo zrovna pohodlne. Všeobecne mi prestávalo byť pohodlne. Podvihol som zadok a trochu som sa pomrvil, aby som sa dostal do lepšej polohy. Len sa mi žiadna extra nepozdávala. Ale malo to aj svoje výhody. Konečne sa mi v slabinách umúdrilo a prestal som sa cítiť ako nadržaná kurva.

„Boha,“ zanadával som a ešte by som pokračoval, ale umlčali ma kroky na chodbe. Milosť pán sa viditeľne dosprchoval a šiel sa na mňa pozrieť. Až ma zarazilo, ako dychtivo som ho očakával a aké som pocítil sklamanie, keď sa vo dverách hodnú chvíľu neobjavila jeho hlava.

No super, len sa na mňa vyser, pomyslel som si. A hneď potom som sám sebe poďakoval, že som to nepovedal nahlas, pretože o sekundu nato sa Gabriel ukázal. Mokré vlasy mu padali do čela a malá kvapka vody stekala po líci. Oblečené mal voľné tepláky pod kolená a čierne, obtiahnuté tielko, ktoré zvýrazňovalo každý jeho sval.

„Všechno v pohodě?“ spýtal sa. Očividne bol v dobrej nálade.

„Je mi skvele,“ odvrkol som urazene a otočil hlavu tak, aby som na neho nevidel. Naivne som čakal, že ma konečne rozviaže. Ospravedlní sa. Ideálne, ak by ma aj odprosil.

„Bezva,“ povedal a zmizol. ZMIZOL. Normálne odišiel a nechal ma tu! Hajzel.

Frustrovane som zavrčal a pomykal rukami. Niekoľkokrát po sebe. Vybil som si na tej sprostej kravate nahromadenú energiu. Au. Ale to bolelo. Najmä to zápästie, ktoré mi včera Marek chytil a odmietal pustiť. Druhýkrát som to radšej neskúšal. Nemalo to zmysel. Gabriel uzly viazať vedel. Začínal som mať pocit, že to nerobil prvýkrát. Nasucho som pri tej predstave prehltol. Akoby som si len v tej chvíli uvedomil, že tu končí sranda. Vzrušenie sa dávno vyparilo, pomaly vyprchával aj hnev. Všetky pocity nahrádzal strach. Presne rovnaký, ako som cítil s Marekom.

Začínal som sa báť. Každou minútou viac. Rovnako ako ma každou minútou viac začínali bolieť ramená. Nebol som zvyknutý ležať s rukami nad hlavou. A už vôbec nie spútaný.

Takto som mal ostať niekoľko hodín? Tak to teda nie! Jedno veľké NIE. Zalomcoval som rukami, i keď som sám sebe sľúbil, že už to robiť nebudem. I keď som vedel, že to nemá zmysel. I keď som si len zbytočne ubližoval.

Ani som nevedel, ako sa to stalo, ale zacítil som v očiach prvé slzy. Hneď na to ďalšie a už to nešlo zastaviť. Regulárne som sa rozplakal. Nedokázal som prestať.

„Hej, no tak,“ zhupla sa vedľa mňa posteľ. Odtiahol som sa najďalej, ako mi spútané ruky dovolili, a otočil som hlavu k oknu. Nechcel som na neho vidieť. Nechcel som, aby ma on videl. Nie v takomto stave. „Olivere, podívej se na mě,“ jemne ma pohladil po tvári a miernym tlakom mi natočil hlavu, aby som musel splniť jeho prianie. Pozrel mi do očí a mňa to z neznámeho dôvodu trochu upokojilo. „Hned tě pustím,“ sľúbil.

Natiahol ruky k mojim zápästiam a skúsil rozviazať uzol. Mal som výhľad len na jeho tvár a na to, ako sa sústredil.

„Kruci, je to hodně utažený, asi jak jsi těma rukama vší silou škubal,“ skonštatoval, ale neznelo to ako výčitka. Skôr ho to mrzelo. „Asi tu nemáš nůž…?“ spýtal sa.

„Nôž… nie, načo…,“ vykoktal som. Na viac som sa nezmohol.

Gabriel sa postavil.

„Neva, zajdu k sobě,“ povedal.

Popotiahol som nosom. Nechápal som, čo sa to deje, ale nechcel som ostať sám. Akoby som sa bál, že sa už nevráti. Že ma tu zas nechá.

„Klídek,“ sadol si nazad ku mne na posteľ. Blízko. Veľmi blízko. Naše telá sa dotýkali. Teplo z toho jeho takmer pálilo. „Zaběhnu jenom do svýho pokoje. Za tu chvilku se ti nic nestane.“ Pousmial sa a končekmi prstov mi zotrel zasychajúce slzy. „Tak neplaš.“ Pohladil ma po boku, akoby ma tým chcel upokojiť. Dotkol sa aj nahej kože. Muselo sa mi vyhrnúť tričko, keď som sa chcel oslobodiť.

Okamžite mi na celom tele naskákali zimomriavky. Situácia sa menila. Dostávali sme sa nazad na začiatok a ja som s tým nemohol nič robiť. Pri ďalšom pohladení mi vlna vzrušenia zamierila rovno do rozkroku. To, ako sa na mňa zvrchu dívali jeho zelené oči, všetko len umocňovalo. Cítil som, že má nado mnou moc. A vôbec mi to nevadilo.

„Nebo počkej, ještě něco zkusím…“ Naklonil sa cezo mňa, obe ruky mi podložil pod zadok a posunul ma na posteli o kúsok vyššie. Tlak na moje zápästia sa okamžite zmenšil. Zato tlak v mojich nohaviciach sa len znásobil. Už som si ani nemohol namýšľať, že si to nevšimol. Môjmu rozkroku venoval až pridlhý pohľad a hneď potom začal zase rozväzovať uzly na kravate. Bol pri mne tak blízko, že som vôňu jeho tela cítil každým nádychom.

Otočil som hlavu nabok, aby som mal naivný pocit, že ak ja neuvidím na neho, neuvidí ani on na mňa. Pštrosy to tak predsa robia bežne.

Gabriel zatiaľ uvoľnil uzly na kravate a ja som si úľavou vydýchol, keď mi ruky presunul na brucho. Vzal do dlaní moje zápästia a začal ich masírovať. Jedno po druhom.

„Nebrní ti v prstech?“ spýtal sa. Neodpovedal som. Dúfal som, že keď budem mlčať, odíde a nechá ma s mojou hanbou. A stojacim vtákom.

„Olivere!“ oslovil ma rázne. „Podívej se na mě,“ prikázal a ja som podivne automaticky jeho žiadosť splnil. „Na něco jsem se tě ptal,“ pripomenul.

„Asi… nie,“ odpovedal som úprimne.

Pousmial sa, pohľad presunul na moju hruď a pomaly mu zrak putoval stále nižšie.

„Vida, ono to s tebou docela jde. Teda když člověk přijde na to, co na tebe platí,“ skonštatoval, keď sa mi pozrel na rozkrok.

V tom momente sa mi trocha krvi vrátila do mozgu a mne to konečne začalo zas myslieť. Rýchlo som sa prevalil na druhú stranu postele a vyskočil som na nohy.

„Vypadni!“ vyprskol som.

Gabriel sa tiež rýchlo postavil a podvihol obočie. Pár sekúnd sme sa na seba dívali, potom sa otočil a odišiel z mojej izby.

V zúfalstve som si prehrabol vlasy. Chcel som len niekam zaliezť. Najlepšie do nejakej diery, kde by ma nikto nikdy nenašiel, ale nemohol som. Nemohol som dovoliť, aby to medzi nami ostalo nedoriešené.

Vybehol som za ním na chodbu. Práve vchádzal do svojej dočasnej izby.

„Gabriel,“ oslovil som ho. Zastavil vo dverách a otočil sa na mňa. „Zaplatím ti,“ vyhŕkol som. Za peniaze sa predsa dá kúpiť všetko. Teda… takmer všetko.

Vyvalil na mňa oči a doslova skamenel.

„Cože?!“ spýtal sa po hodnej chvíli.

„Zaplatím ti, ak to nikomu nepovieš…,“ šepol som. Na moje prekvapenie som stále dokázal znieť odhodlane.

Gabriel sa viditeľne uvoľnil a myklo mu kútikmi.

„Jo ty myslíš za tohle,“ povedal a spravil ku mne krok. Ja som automaticky o krok ustúpil. „Ne, počkej… Zůstaň stát,“ požiadal a ja som počúvol. Nemal som na výber. „Abysme si rozuměli,“ povedal a chytil ma za zápästie. Jemne. Tak, že by som sa mu dokázal kedykoľvek vytrhnúť. Pomaly mi viedol ruku k svojim slabinám. Zabudol som aj dýchať.

Trvalo to pridlho a zároveň prikrátko. Najprv som sa dotkol látky jeho teplákov a hneď nato niečoho oveľa zaujímavejšieho. Hneď potom ma pustil. Odtiahnuť som sa už musel sám. A fakt som chcel. Ale bol tak nádherne tvrdý a môj mozog sa zas niekam evakuoval. Asi dúfal, že si nejako poradím aj bez neho.