Ako som sa z neho takmer zbláznil (2/2)

Oliver

Mával som Gabrielovi z okienka autobusu, kým sa mi nestratil z dohľadu. Len pred pár minútami sme sa na rozlúčku bozkávali a aj tak mi už chýbal.

Uvelebil som sa na sedačke. Chvíľu mi trvalo, kým som si našiel polohu, pri ktorej ma nebolel zadok. Alebo ma bolel aspoň znesiteľne.

Uškrnul som sa. Dalo by sa povedať, že som sa cítil konečne uspokojene. Len teda trochu nevyspato. S Gabrielom sme sa nakoniec udobrovali ešte niekoľkokrát.

Privrel som oči a za pár minút sa mi podarilo zaspať. Zobudil som sa až v Bratislave. Na stanici ma čakala mama. Odviezla ma domov a ja som mohol pokračovať v spaní. Predtým som ale nezabudol napísať Gabrielovi, že som v poriadku dorazil. On mi to oplatil o hodinu neskôr. Predsalen mal domov dlhšiu cestu.

Večer sme si už nevolali. Vôbec ma to neprekvapilo. Aj tak som sa zobudil až niekedy pred polnocou. Ledva som stihol odfláknuť do školy jeden referát a zas som zaľahol do postele.

V pondelok sme spolu hovorili úbohých desať minút, v utorok ešte menej. Oba dni mal Gabriel hneď po škole brigádu, a tak na mňa nemal čas.

Chápal som to. Alebo som sa s tým aspoň v pohode zmieril. Dokonca som nejako prehryzol aj to, v čom jeho práca spočíva. Nie, že by ma to stále sem-tam neškrelo. Lenže počiatočný šok z Brna dávno odznel a ja som sa na to už pozeral aspoň trochu racionálne. On si na rozdiel odo mňa privyrábať musel. Mne všetky peniaze dali rodičia a nemusel som pre ne ani pohnúť prstom.

V stredu Gabriel nezavolal vôbec a môj hovor po pár zazvoneniach spadol do hlasovej schránky.

Neprišlo mi to zvláštne. Síce som vedel, že dnes nepracuje, ale upokojoval som sa tým, že nemusel počuť zvonenie. V kľude som si dal s rodičmi večeru, zaliezol som nazad do izby a skúsil som mu znovu zavolať.

Nezdvihol.

Povzdychol som si a vzal do rúk učebnicu fyziky. Prečítal som v nej niekoľko riadkov a snažil sa do hlavy vtlačiť aspoň pár vzorcov. Zapípal mi mobil a ja som nadšene pozrel na display.

Usmial som sa. Síce som sa tešil na správu od Gabriela, ale potešila aj jedna od Bena. Odpísal som mu a zase sa zahrabal do učenia zbytočných vzorcov. Šlo mi to s každou minútou ťažšie a ťažšie. Moje podvedomie mi hádzalo polená pod nohy. Nechcel som sa učiť. Chcel som kecať s Gabrielom. Veď sme si doteraz volali každý deň. Mal som právo aspoň na pár minút s ním.

Zhrýzol som si peru. Nechcel som sa mu vnucovať, ale aj tak som mu skúsil ešte raz zavolať.

Nezdvihol.

„Blbec,“ uľavil som si a hodil mobil na posteľ. Urobil som to prudšie, ako som plánoval. Ledva som ho zachytil, aby mi nespadol na zem.

Nemohlo sa mu niečo stať? pomyslel som si a zahanbil sa nad vlastným správaním aj nad slovami, ktorými som ho počastoval.

Okamžite som mu začal písať správu a hneď nato som ju zas zmazal, keď som si uvedomil, že mu pravdepodobne vôbec nič nie je a len má oveľa lepší program ako sa venovať mne. Ako sa venovať nám.

A znovu som mu začal písať.

A znovu som správu zmazal.

Zvládol som takto so sebou bojovať celú jednu hodinu. Krásnych šesťdesiat minút, počas ktorých sa moje myšlienky prepínali medzi strachom o neho a strachom o nás. O to, či ma ešte chce, keď mu nestojím ani za pár slov.

Prestal som s tým, až keď hodiny ukazovali jedenásť. Dal som si sprchu a zaliezol som s mobilom v ruke do postele. Chvíľu som s nádejou hľadel na display, a keď som chcel mobil odložiť na nočný stolík, tak konečne zapípal. Správu od Gabriela som otváral s podivnou obavou. Vydýchol som si, až keď som prečítal jeho slová.

„Ahoj Oli, promiň mi všechny ty nezvednutý hovory, zapomněl jsem si po škole zapnout zvuk a popravdě hned po příchodu domů jsem úplně odpadl. Vzbudil jsem se až teď. Nechci ti už volat, asi už spíš…? Ale zítra už neusnu, slibuju :-)“

Okamžite som mu zavolal ja. V telefóne niekoľkokrát zívol a ja som si zakaždým uvedomil, aký som bol hlúpy, keď som o ňom pochyboval a on bol pritom len unavený.

Rozlúčili sme sa až pár minút po polnoci a ja som zaspal s úsmevom na perách. Rovnako šťastný som sa aj budil.

Večer Gabriel po škole zas pracoval, a tak na spoločný telefonát neostalo veľa času. V piatok mal ale brigádu len cez deň a ja som dúfal, že si urobíme pekný večer. Taký, pri ktorom spolu síce nebudeme, ale aspoň sa uvidíme. Ideálne nie veľmi oblečení. Zase mi totiž nekonečne chýbal, a i keď mi nevedomky robil spoločnosť minimálne raz denne v sprche, tak mi to nestačilo. Chcel som ho pri tom aspoň vidieť, keď som ho už nemohol cítiť.

Dokonca som si dal tú námahu, že som si upratal v izbe, aby cez monitor nevidel, aké som niekedy prasa. Mal sa ozvať o siedmej, a keď sa ten čas priblížil, tak som zamkol dvere, vyzliekol si tričko a ledabolo som si uviazal kravatu. Chcel som, aby ju videl. I keď ma ňou síce nemohol priviazať, tak som dúfal, že ten vizuálny vnem ocení.

Na nočný stolík som si nachystal lubrikant a papierové vreckovky a už len pri pomyslení na to, čo sa bude diať, mi zacukalo v podbrušku vzrušením.

Presne načas mi zazvonil telefón.

„Ahoj Zlato,“ šepol som. Snažil som sa znieť zvodne, a tak som tie slová vyslovil pomaly a čo najviac potichu.

„Ahoj, Oli,“ pozdravil ma Gabriel. „Copak, jsi nachlazenej?“ spýtal sa.

„Čo? Nie, prečo?“ nechápal som.

„Uf, ještě že tak,“ vydýchol si. „Jenom mi tvůj hlas zněl nějak divně…“

Pretočil som nad sebou očami. Toľko k mojej snahe pôsobiť cez telefón sexy.

„Asi len chyba spojenia,“ zahovoril som to. „Vieš si zapnúť notebook, aby sme sa videli?“ požiadal som natešene. Už som sa nevedel dočkať, aký bude prekvapený, keď ma zbadá polonahého len s kravatou okolo krku.

„Zrovna teď to nepůjde, sedím v autě… Jedu k Michalovi, to je spolužák, budeme makat na seminárce. Psal mi do práce, že má k dispozici podklady, který jsme dlouho nemohli sehnat… Mám si zapnout kameru na mobilu?“

„Nie!“ vyhŕkol som. Nechcel som, aby ma videl takto nachystaného. Začínalo mi byť trápne. Pohľad na nočný stolík moje pocity len umocnil. „Som rád, že ťa aspoň počujem.“

„Taky tě rád slyším! Jenom jsem zrovna trochu v poklusu. Nevadí, když pokecáme někdy později?“

Stiahol som si kravatu z krku.

„Nevadí,“ zaklamal som. „Tak sa maj.“

„Oli…? Počkej,“ požiadal v rovnakom momente, ako som hovor ukončil. Musel som mu to položiť. Do očí sa mi tlačili slzy a nechcel som, aby ma počul plakať. Čo by si o mne pomyslel? Určite nič dobré. Ja som si o sebe tiež nič dobré nemyslel. Vlastne som si vôbec nerozumel. Nechápal som, čo sa to so mnou deje a prečo mi prišlo tak ľúto, že sa môj perfektný večerný plán nenaplní.

Gabriel

Nebyl jsem si jistej, jestli mě Oliver už neslyšel, nebo jestli mi to – znovu! – položil schválně, ale nezbylo mi, než nad tím prozatím mávnout rukou, protože to už jsem přijížděl na parkoviště před Michalovým barákem a čekalo mě tradiční několikaminutový hledání volnýho místa. Michal to mý snažení celou dobu pozoroval z balkonu, pak mi hodil dolů klíče… a pak už nějak nebylo kdy zkoušet se s Olim znovu spojit. Ostatně, slíbil jsem mu, že pokecáme někdy později, on mi to odkýval, a tak jsem to považoval za vyřešený. Prozatím.

Michal je navíc ten typ člověka, kterej nesnáší jakýkoliv prostoje – taktak mě nechal zvednout telefon, když mi volala šéfová, aby se mnou prokonzultovala změny v rozpisu služeb v sauně…

„Do háje,“ zapřel jsem se zničeně do židle, když jsem se s ní konečně rozloučil, „a to jsem myslel, že budu mít tentokrát pátek i sobotu volný! A nakonec mi zbyla volná jenom sobota!“ Čili se zase nedostanu do Bratislavy, na otočku to nemá smysl…

„Vidíš? Neměl jsi jí to zvedat,“ šklebil se Michal. „Anebo jsi ji měl poslat do háje. Dokud to neuděláš, bude tě pořád využívat, aby tebou zaplácla mezery v rozpisu.“

„Hm, no na tom něco je,“ pokýval jsem nevesele hlavou, načež i nad tímhle jsem nakonec mávl rukou, co mi taky zbývalo, a pustili jsme se s Michalem do další nekonečné debaty nad tím, jak by ta naše seminárka měla nebo neměla ve finále vypadat.

O půl třetí ráno jsme konečně dopsali tečku za poslední větou. „Finíto! Ty vole, to musíme zapít!“ donesl Michal z ledničky dvě plechovky s nějakýma už dopředu namíchanýma drinkama, rovnou je otevřel a jednu mi podal.

„Je to nealko?“ zkoušel jsem rozluštit, co se na té plechovce píše, ale mý unavený oči už skoro ani nebyly schopný na ten text zaostřit.

„Jasně, neboj… Ale klidně můžu donýst i alko a můžeš tu přespat,“ nabídl mi Michal už po několikátý.

„Ne, díky, těším se do svý postele…“ A taky jsem se těšil, že si ještě zavoláme s Olim, no ale to takhle pozdě asi těžko, odfrkl jsem si zklamaně a překontroloval jsem mobil, jestli mi třeba náhodou nenapsal, že mi přeje dobrou noc, nebo naopak že zatím nespí a čeká, až se ozvu… Na mobilu ale kromě vzkazu od Lucky z brigády nebylo nic. Hmm…

„Hej, usměj se trochu!“ vyrušil mě z mých úvah Michal, namáčkl se i se židlí těsně vedle mě a napřáhl před nás ruku s mobilem. „Chci nás zvěčnit, ať můžeš tomu svýmu poslat fotku jako důkaz, že seminárku už máme hotovou a že od týhle chvíle už jsi zase celej jenom jeho, haha, ale jestli se budeš tvářit takhle, tak mu tím radost neuděláš!“

„Osle,“ otituloval jsem ho, ale ten jeho komentář a ta zmínka o Olim mi přece jenom vykouzlily na tváři úsměv, takže jsem pak tu fotku tomu svýmu vážně přeposlal a připsal jsem tam:

„Tak my máme hotovo! :-) Teď ještě sednout do auta, dojet domů a neusnout u toho, a vím, že je děsně pozdě, ale jestli ještě nespíš, můžeme si zavolat. :-* “

Pak jsem se s Michalem rozloučil, vyšel jsem ven na tichý, tmavý sídliště – a pípla mi příchozí zpráva:

„Pekný. Máš dobrý vkus.“

Chviličku jsem na ty čtyři slova jenom vypleskle zíral… a pak jsem Oliverovo číslo rovnou vytočil, přičemž jsem vyrazil úplně na opačnou stranu, než kde jsem měl zaparkovaný auto. Tušil jsem, že tenhle rozhovor bude na dýl… a že při něm nebudu chtít řídit.

„Ahoj…“

„Ahoj, Oli!“ oplatil jsem mu pozdrav – a rovnou jsem přešel k věci: „Můžeš mi prosím tě vysvětlit, čo si tým chcel povedať?“ Nějakým způsobem mě totiž ty jeho čtyři slova podráždily, nemohl jsem si pomoct, ale zároveň jsem na něj nechtěl hned spustit moc zostra, a tak jsem to celý zkusil zjemnit tím, že jsem tu otázku zaobalil do mnohem měkčeji znějící slovenštiny.

„Čím…?“ zkusil Oliver hrát o čas – zjevně už i jemu došlo, že tím posledním vzkazem trochu přestřelil.

„Dobře víš, čím,“ nehodlal jsem si nechat nic nabulíkovat. „Proč mi ve chvíli, kdy se spolužákem makám na seminárce, podsouváš, jakej mám nebo nemám vkus? Jak to s tím souvisí? Naznačuješ tím, že si myslíš, že ve skutečnosti jsme se věnovali něčemu jinýmu než škole, nebo jak?“

„Nie, ja… tak som to nemyslel.“

„Tak jak jsi to teda myslel?“ nedal jsem se. Měl jsem dojem, že tohle je potřeba vyřešit začerstva. „Mě moc jiných vysvětlení nenapadá než to jedno jediný, který se přímo nabízí, a sice že žárlíš. Zase. Tentokrát ne na anonymní chlapy v sauně, ale pro změnu na mýho kámoše. Tak jako tak mi tím ale dáváš najevo, že nevěříš mně, Olivere.“

„Ja ti verím…, ja len… asi som nerozmýšľal…, je neskoro a… chýbaš mi…“

Zavřel jsem oči a napůl zamyšleně, napůl už i dost unaveně jsem si promnul víčka. Přišlo mi, že bych se neměl spokojit s tím jeho len, že ten problém je hlubší než nějaké asi som nerozmýšľal, jenže zároveň teď, skoro ve tři v noci, se mi do toho nechtělo pouštět.

„Hm, no máš pravdu, že je neskoro,“ povzdychl jsem. „Poslyš, další víkend mám pracovně zase zabitej, ale ten přespříští si pro mě rovnou rezervuj, nenechám už nic a nikoho, aby mi ty mý plány, že přijedu za tebou, překazil – a probereme to všechno pořádně osobně, jo? A samozřejmě teda počítám s tím, že nebudeme celou dobu jenom něco probírat,“ dodal jsem ještě, abych ho přivedl i na jiný myšlenky. „A na to neprobírání se už šíleně těším!“

„Aj ja sa teším.“

A tak jsme se ještě chvilku navzájem provokovali tím, na co konkrétního se těšíme nebo netěšíme, zatímco já se na své procházce nočním sídlištěm otočil a pomalu jsem svý kroky směřoval zpátky k autu.

Oliver

S Gabrielom som sa rozlúčil tesne po tretej. Do pol štvrtej som čakal na jeho správu, či v poriadku dorazil domov. A potom som nemohol zaspať. Takmer ďalšie dve hodiny. Spytoval som si svedomie.

Nečudo, že som sa zobudil úplne rozlámaný. A divne nešťastný. Nevedel som sa zbaviť pocitu, že som si to u Gabriela posral. Náš rozhovor síce končil s dobrou náladou, ale… niekde v kútiku duše som vedel, že som ho aj tak nahneval.

Zase nahneval.

Zišiel som do kuchyne, doma nikto nebol. Bol som za to vďačný, nemal som chuť vyčarovávať si na tvári falošný úsmev. Naraňajkoval som sa a vrátil do izby. Našťastie som si ešte na chvíľu dokázal zdriemnuť. Zobudila ma až správa od Bena. Ťahal ma do mesta. Chystala sa vraj celá partia. Pôvodne som chcel sobotný večer stráviť v posteli čakaním na Gabrielov telefonát. Vedel som, že je v práci a dúfal som, že sa mi po nej ozve.

Až ďalší rozhovor s ním mi mal potvrdiť, že je medzi nami naozaj všetko v poriadku.

Nakoniec ma ale môj najlepší kamarát ukecal a ja som mu účasť na tej party sľúbil.

V podstate som sa aj tešil. Veril som, že prídem na iné myšlienky. A potešilo ma to aj kvôli niečomu inému. Aspoň som mal dôvod poslať Gabrielovi správu. Jasne, tú som mu mohol poslať aj bez toho, ale to by som mal pocit, že sa vnucujem.

Zase.

Vyťukal som krátky text: „Ahoj, pôjdem večer s Benom do mesta. Nevadí?“

Odpoveď mi prišla vzápätí: „Jasně, super, užijte si to! Proč by mi to mělo vadit?“

Veď toto. Prečo by mu to malo vadiť, keď som mu už úplne ukradnutý?

Pokrútil som nad sebou hlavou. Zase ma napadali samé hlúposti. Rýchlo som sa spamätal a napísal mu ďalšiu správu: „Len som nevedel, či si si večer nechcel dlhšie volať. Tak som sa radšej spýtal.“

Tentokrát mu odpoveď chvíľu trvala. Asi mal v práci toho veľa. Ale nakoniec prišla. „Kvůli našim hovorům se vůbec neomezuj. Zavolat si můžeme i zítra.“

Lenže ja s tebou chcem volať aj dnes, pomyslel som si, ale do správy som mu to už nenapísal. Prišlo mi lepšie nechať to tak. Aj tak sa zdalo, že mu jeden večer bezo mňa vôbec neprekáža.

Do baru som dorazil tesne pred ôsmou. Rovno som si objednal vodku s džúsom a až potom som šiel hľadať náš stôl. Sedel pri ňom už Ben a pár ďalších kamošov. So všetkými som sa privítal a rozvalil som sa na sedačke. Trochu ma smädilo, tak som svoj drink stiahol takmer na ex. Čašník mi za chvíľu doniesol ďalší. A za pol hodiny ďalší.

A potom to začalo. Spustil som na Bena otrepanú pesničku. O tom, ako ma už Gabriel asi nechce.

„Oliver,“ prerušil ma. Ku cti mu slúži, že až po piatich minútach. „Prečo by ťa nechcel? Si úžasný.“

Povzdychol som si.

„Možno pre teba. Lenže on je starší. Končí na výške, má okolo seba kopu inteligentných spolužiakov a kamarátov. Ja som ďaleko a…“

„Príšerne žiarliš,“ doplnil za mňa.

„Nemôžem za to,“ mykol som ramena.

„Oli,“ zasmial sa. „Ale môžeš. Alebo skôr za to môžete obaja.“

„Obaja?“ spýtal som sa zaskočene.

„Obaja,“ potvrdil mi. „Asi ti málo dáva najavo, ako mu na tebe záleží,“ drgol do mňa. „Poď si zatancovať a donútime ho, aby tiež žiarlil. Možno to potom pochopí.“

„To je blbosť,“ konštatoval som a stiahol na ex ďalší pohárik. Alebo je to dobrý nápad? Veď keby žiarlil, tak by som aspoň vedel, že ma má naozaj rád. Že ma miluje. Aj keď mi to nehovorí.

Na parkete to nakoniec bolo fajn, dokázal som sa odviazať. Samozrejme v rámci nejakej normálnosti. Gabriela by som nepodvádzal. Ani len v myšlienkach.

Na fotkách, ktoré Ben urobil, to ale vyzeralo zaujímavo. Moja veselá tvár, okolo veľa ľudí, u jedného sa zdalo, že sa ku mne dokonca nakláňa. Takmer akoby sme tancovali telo na telo.

Chvíľu som váhal, no nakoniec som jednu fotku poslal Gabrielovi. Pripísal som k nej stručný text: „Super, že som išiel. Je tu dnes perfektne.“

Odpovedal takmer okamžite, podľa hodín už bol z práce doma. „Vypadá to tam skvěle, jsem rád, že se dobře bavíš! Tak si užijte zbytek večera i noci… Já půjdu pomalu spát. Dnes to bylo v práci úmorný.“

Na jeho správu som hľadel ako obarený. Žiadny náznak žiarlivosti. Dokonca si so mnou nechcel ani zavolať, aby si overil, že sa nemá čoho báť.

Nič.

Nič.

Jedno veľké nič.

Nulový záujem.

Miesto alkoholu som si objednal nealko a k nemu jednu poriadnu kávu. Nechcel som viac piť. Bál som sa svojej vlastnej reakcie. Bál som sa, že by som chcel v ňom tú žiarlivosť prebudiť za akúkoľvek cenu. V opojení alkoholu mi to dostatočne nemyslelo.

Po hodine som šiel radšej domov. Gabrielovi som už nepísal. Aj tak to nemalo zmysel, keď si šiel úplne pokojne spať. Veď prečo by žiarlil na niekoho, o koho nemá ani poriadne záujem.

Doma som padol do postele a takmer do rána sa užieral vlastnými myšlienkami. Liezol som si na nervy. Vôbec som nečakal, že bude také náročné byť zamilovaný. Že to bude niekedy šialene krásne a inokedy zas príšerne bolestivé.

Zaspal som až nad ránom, vonku už svitalo, a tak nečudo, že som sa z postele pozviechal, až keď ma mama budila, aby som sa šiel naobedovať.

Jedlo som do seba tlačil nasilu. Bolo mi nejako ťažko. Na žalúdku, ale hlavne na srdci. Ešte niekoľko hodín som sa užieral vlastnou čudnou nervozitou a potom som to už nevydržal. Zavolal som Gabrielovi, aby som mu položil tú najtrápnejšiu otázku.

Miluješ ma?

Vedel som, že na to sa pýta len hlupák, ale ja som si nemohol pomôcť. Potreboval som to vedieť. Potreboval som to počuť. Šialene som to potreboval.

Gabriel mi zodvihol po pár zazvoneniach.

„Ahoj, Oli,“ pozdravil, „zrovna jsem ti chtěl volat!“ Pôsobil trochu zadýchane, ale zároveň nadšene, a tak som sa pri predstave, že ho môj telefonát potešil, usmial.

„Ahoj, chýbaš mi…,“ začal som a chcel som ešte pokračovať, ale zreteľne som začul v pozadí cudzí hlas.

„Gabe, máš tu někde čistý ručníky?“ pýtal sa.

Spozornel som, niečo sa vo mne zovrelo. Zabolelo to. Ako keby ma niekto kopol do žalúdku.

„Oli, vydrž vteřinku,“ požiadal ma Gabriel a ja som zabudol, ako sa dýcha, keď som si naplno uvedomil, že tam niekoho má. Niekoho, kto potrebuje uterák! U neho doma! Doma u môjho priateľa!

Nakoniec to netrvalo sekundu, ale extrémne veľa sekúnd, kým sa Gabriel vrátil k telefonovaniu.

„Promiň, už jsem tu.“

„A to bol kto?!“ spýtal som sa príkro.

„Kámoš, potřeboval ručník, bude u mě dnes spát, protože sem př… “

„Pretože čo?“ prerušil som ho. „Som príliš ďaleko, tak si si našiel iného?“

„Olivere!“ oslovil ma šokovane. „To je jako co, další žárlivá scéna? Nech si to normálně vysvětlit!“

„Si, kurva, zo mňa robíš srandu?“ vyletel som. „To mi chceš ako normálne vysvetliť?“ Už keď som tú otázku kládol, vedel som, že je medzi nami koniec, a svojimi ďalšími slovami mi to Gabriel len potvrdil.

„Oli,“ povzdychol si, „já to tušil, že to takhle nepůjde… Nemůžeme přece pořád…“

„Neobťažuj sa pokračovať, je koniec, pochopil som,“ povedal som a ukončil hovor. Rovno som si aj vypol mobil. Bolo mi síce jasné, že by mi už Gabriel nevolal…, že mi už nikdy nezavolá…, ale nechcel som hovoriť ani s nikým iným. Najlepšie nikdy viac.

Sadol som si na posteľ a zahľadel sa na nástenku, kde som mal pripnuté moje najmilšie fotografie. Na viac ako polovici z nich som bol s Gabrielom. Mojou prvou a navždy jedinou láskou. Rozplakal som sa. Zúfalo a potom priam hystericky. Svet sa mi roztrieštil na miliardu kúskov. Viac do seba nezapadnú. Nebudú pasovať.

Gabriel

Hodnou chvíli jsem jenom zíral na mobil v mé ruce, na to, jak pomalu pohasíná displej, a… to bylo všechno. Nebyl jsem schopnej se ani pohnout, nebyl jsem schopnej myslet. Srdce mi bušilo až někde v krku, začaly mě pálit dlaně…

„Co je, kámo? Jsi v pohodě…?“ oslovil mě starostlivě Richard, když se kolem mě vracel z koupelny a sedal si na gauč. Na pořád nerozestlanej gauč mimochodem, přitom jsem mu slíbil, že než se vrátí ze sprchy, tak nám nachystám ležení, pro sebe na gauči a pro něj na karimatce, nebo teda vlastně původně jsem to chtěl naopak, protože on je host a já hostitel, jenže on si nedal říct a tvrdil, že přes to, že bude spát na zemi on, nejede vlak, a já se smál, že přece můj byt, moje pravidla, a on na to, že to by tu teda taky nemusel přespávat vůbec, a to jsem se už vyloženě chechtal, že pokud se dobře pamatuju, tak on včera zavolal mně s žádostí o nocleh, protože má tady v Praze pracovní pohovor a nechce si kvůli tomu platit hotel… Prudce jsem zavrtěl hlavou: sakra, o čem to přemýšlím??! Neměl bych náhodou řešit spíš… spíš…

„Gabe…?“ ozval se Richard znovu, tentokrát už zněl malinko vyplašeně. „Co se děje? Nějaký blbý zprávy…?“

„Jo, no, vypadá to…,“ hlesl jsem napůl nepřítomně.

To už se Richard vyloženě vyděsil:

„Co? Někdo umřel?!“

„Ježíši to ne,“ vzpamatoval jsem se a rychle jsem k němu vyslal něco jako uklidňující úsměv, „nikdo neumřel, jenom… Vydržíš ještě chvilku? Potřebuju si zavolat…“ A s tím jsem odešel do koupelny, zavřel jsem se tam – a vytočil jsem Oliho číslo. A pak jsem ho vytáčel znovu a znovu, dokud mi nedošlo, že pokud je volaný účastník dočasne nedostupný, tak se to asi během následujících pár vteřin hned tak nezmění. Pokud Oliver naštvaně vypnul telefon, nechá ho vypnutej minimálně několik hodin, natolik už jsem ho znal.

Naťukal jsem mu aspoň několik zpráv, že se mi má ozvat hned, jak bude zase dostupnej, i kdyby to bylo kdovíkdy v noci, a že si musíme promluvit a že není žádnej konec, ne teď a ne takhle a ne kvůli tomuhle! No, to už jsem mu tam nedopsal. Jenom že není žádnej konec, ale že to nebudu rozepisovat do textovky a že mi má co nejdřív zavolat.

Jenže jakkoliv jsem se pak snažil aspoň dočasně hodit tu hádku za hlavu a věnovat svou pozornost Richardovi, mýmu spolužákovi ze základky, kterýho jsem už pár let neviděl, protože se i s rodinou odstěhovali na Moravu, stejně mi v hlavě jako taková zaseknutá gramofonová deska zněl ten Oliho rozsudek, pořád a pořád dokola. Neobťažuj sa pokračovať. Je koniec. Pochopil som.

V noci, když už Richard na karimatce spokojeně pochrupoval, jsem se pořád převracel na gauči ze strany na stranu, kontroloval jsem mobil… a zároveň jsem si v hlavě přehrával všechna moje a Oliho nedorozumění za těch pár měsíců, co jsme byli oficiálně spolu. Jestli jsem byl schopnej zhodnotit to aspoň trochu objektivně, tak všechny ty hádky, všechny do jedné, pramenily z toho, že na mě Oliver žárlil. A proč na mě žárlil? Jo, jasně, nezavdal jsem mu žádnej reálnej důvod, nikdy jsem ho s nikým nepodvedl, jenže na druhou stranu – žárlil proto, že jsem mu nevěnoval dost času. Že místo abych byl s ním, tak jsem byl na brigádě, nebo jsem si domluvil sraz s Michalem, teď pro změnu jsem u sebe nechal přespat Richarda… Co si z toho Oliver asi tak mohl odnýst? V jeho očích to asi nevypadalo, že se zrovna bůhvíjak snažím být za každou cenu s ním. V jeho očích to muselo vypadat, že jsem s ním naopak jenom tehdy, když mě zrovna nepotřebuje nikdo jinej: šéfová nebo kolegové v práci, spolužáci, kámoš ze základky. Do hajzlu…

Jako jo, věděl jsem, že vztah na dálku bude těžkej. Navíc tenhle vztah na dálku – čímž myslím s Oliverem, kterej ještě nikdy pořádně v žádným vztahu nebyl, pro kterýho je spousta všeho v podstatě poprvý a kterej si tady v těchhle věcech skoro vůbec nevěří. Takže jo, věděl jsem, že to bude těžký, ale sakra nenapadlo by mě, že to hned ze startu takhle podělám! Do hajzlu na druhou!!!

On měl nakonec Michal fakt pravdu, když mi říkal, že bych měl svou šéfovou poslat do háje včas, jinak mnou bude pořád zaplácávat mezery v rozpisu směn – a já tak tím pádem nikdy nebudu mít dost času, abychom si naplánovali setkání s Olim. Bral jsem to, že to za to stojí – že si celkem snadno a bez námahy vydělám dost peněz, a tak že se mi vyplatí být se šéfovou zadobře, no jo, jenže co je mi to platný, že budu mít vydělaný prachy, když je pak nebudu mít s kým utrácet?! Hmm, no vážně, to budu muset se šéfovou probrat. Že prostě neexistuje, abych neměl aspoň dva víkendy v měsíci celý volný. A pokud na to nebude chtít přistoupit, tak si holt najdu brigádu někde jinde, kde s tím problém mít nebudou, i kdyby to mělo být v nějakým tom pitomým velkoskladu, kde budu sloužit samý noční. Protože Oliver mi za to stojí. Mělo mi dojít hned zkraje, že na mě nebude čekat, až se jednou za uherskej rok konečně uráčím za ním přijet…

Nakonec se mi nějak usnout přece jenom podařilo: hlavně proto, že jsem počítal s tím, že druhej den už Oliver mobil stoprocentně zapne – a že se konečně spojíme a aspoň něco si vyříkáme. Takže jsem sám sebe ukolíbal představou, že jakkoliv je mi teď mizerně, tak za pár hodin mi bude aspoň o něco líp – až konečně zase uslyším jeho hlas a až si navzájem potvrdíme, že to nějak dáme, a až se s ním podělím o to, k jakým jsem došel rozhodnutím…

Jenže Oliver se mi neozval ani ráno, ani dopoledne, ani odpoledne, ani večer. Skoro celej den měl vypnutej mobil, a když si ho večer konečně zapnul, což jsem poznal z toho, že si konečně přečetl všechny moje vzkazy, tak ani poté se mi neozval. Vůbec nijak. A mou snahu mu už po x-té zavolat mi típnul, sotva jsem jeho číslo vytočil.

Začal jsem z toho být už docela nervózní – co když zase vyvedl nějakou kravinu? Tak jako posledně, když nikomu nic neřekl a sedl na vlak do Prahy… Kdo ví, co by ho mohlo napadnout teď? No ale… to už by mi minimálně zavolala teta Edita, ne? Kdyby se něco dělo.

Stejně mě ta nejistota ale začala užírat víc a víc, podobně jako ten podivnej mezistav nebo skoro až nestav, v jakým jsme se s Oliverem nacházeli… A tak jsem nakonec další den ráno zrušil veškerý plány, domluvil jsem se s pár spolužákama, jestli by pro mě výjimečně nepořídili nějaký zápisky na přednáškách a taky jestli by mě nezkusili nějak nenápadně na jednom důležitým cviku nahlásit jako přítomnýho, nasedl jsem do auta a vyrazil jsem do Bratislavy.

Dojel jsem tam o půl druhé a zastavil jsem na parkovišti kousek od Oliho školy, protože jsem věděl, že by dnes měl mít vyučování do 14:10 – a já ho chtěl za každou cenu stihnout. Doma nebo u některýho ze svých kámošů by se pak přede mnou mohl nechat zapírat, ale doufal jsem, že před školou žádný velký scény dělat nebude a dá mi možnost říct mu aspoň pár vět… Teda v případě, že do té školy vůbec šel a že ji nezazdil, jako jsem ji dnes zazdil já…

Naštěstí jsem už pár minut po zazvonění, který z otevřených oken dolehlo až ke mně před budovu, zjistil, že do školy doopravdy šel. Protože z ní v doprovodu dvou kluků a dvou holek právě vycházel. Zatímco ostatní se pošťuchovali a měli dobrou náladu, Oli zasmušile koukal do země…, a tak si mě vůbec nevšiml. Úplně klidně by mě minul, kdybych jim nezastoupil cestu a nedonutil tak celou tu partičku, aby mě vzali na vědomí.

Zírali na mě úplně všichni a dost možná to i nějak komentovali, nevím, nevnímal jsem je. Já měl oči jenom pro Olivera. A když se se mnou konečně propojil pohledem, když jsem zaregistroval, že mě poznal a že mě konečně začal naplno vnímat, z hlavy se mi vykouřilo všechno to, co jsem si celou cestu připravoval, že mu řeknu, a o čem jsem se rozhodl, že tím začnu, abych měl aspoň nějakou šanci, že mě nechá domluvit… Ne, najednou to všechno zmizelo – a zůstalo to jedno jediný, co potřebovalo zaznít.

A tak jsem to zaznít nechal, pevně, přesvědčeně, i když možná o něco tišším hlasem, než by si to zasloužilo, protože se mi tam vkradla něha a náhlá potřeba Oliho obejmout:

„Miluju tě.“

Oliver

Keby sme dnes v škole nepísali jednu dôležitú písomku, tak do nej ani nejdem. Rovnako ako včera. Necítil som sa na to. Dva dni som nespal a hlava ma bolela tak, až som zvažoval, aké by bolo skvelé, ak by mi z toho krku jednoducho odpadla. Niekam do záchodu. A potom sa spláchla. Hneď za ňou by som spláchol srdce, aby mi prestalo biť v rytme Gabrielovho mena.

V podstate by sa dalo povedať, že som cítil presne tak, ako som vyzeral.

Ako troska.

Zmätená troska.

Preto som hneď nereagoval, keď som Gabriela zbadal. Dokonca som nereagoval ani potom, ako mi vyznal lásku. Len som tam stál a zíral na neho.

Ako na prízrak.

Prebrali ma až Benove slová.

„Oli, my pôjdeme,“ povedal. Jeho veta síce bola konštatovaním, ale začul som v nej aj náznak otázky, a preto som prikývol.

„Nie, počkaj, ja chcem vidieť, ako to dopadne,“ bránila sa Katka. Tina jej do toho zdarne sekundovala. Ben s Tomášom ale dievčatá nakoniec odtiahli. Zostali sme s Gabrielom sami. Aspoň teoreticky. Prakticky okolo nás prúdili ďalší z mojich spolužiakov. Ponáhľali sa zo školy. Jedna skupinka sa mi pozdravila. Neodpovedal som. Len som stále hľadel na Gabriela. Nečakal som, že ho ešte niekedy uvidím. Nečakal som, že by za mnou dokonca prišiel.

„Olivere,“ oslovil ma. „Můžeme si, prosím tě, promluvit?“

„Asi… áno,“ zhrýzol som si peru.

„Mám tu auto,“ ukázal na parkovisko. Nasledoval som ho mlčky. Celý čas som mal v hlave vzduchoprázdno. Zmohol som sa len na jedinú myšlienku: Nechytil ma za ruku.

Vôbec som netušil, prečo ma napadlo práve to. Možno za to mohlo moje telo, ktoré na jeho prítomnosť reagovalo zvláštne. Až nejako automaticky. Vlastná dlaň sa mi zdala prázdna, keď sa v Gabrielovej prítomnosti nedotýkala jeho dlane.

Nastúpili sme do auta. Oprel som si hlavu o opierku a silou vôle som sa nútil nechať oči otvorené.

Gabriel sa na mňa natočil.

„Co je, není ti dobře…?“ spýtal sa.

Mykol som ramenami. Na tú otázku som nebol schopný odpovedať. Vôbec som nevedel, ako mi je. Dobre mi ale určite nebolo. V hlave mi dunelo a vôbec som sa nedokázal sústrediť na to najdôležitejšie. Na slová, ktoré mi venoval hneď, ako prišiel. Pri tom znamenali tak veľa. Znamenali všetko.

„Tak jo, odvezu tě domů,“ naštartoval. To ma prebralo.

„Nie, počkaj, chcel si sa rozprávať,“ vyhŕkol som. „Rozprávajme sa.“

„To může počkat,“ položil mi ruku na stehno, no rýchlo ju zas stiahol. „Ehm, promiň…“

„No… ale… neodídeš?“ spýtal som sa a jemne ho chytil za zápästie, aby som mu ruku vrátil tam, kde bola predtým. Vôbec sa nebránil.

„Ani se od tebe nehnu,“ sľúbil. „Teda pokud mě výslovně nepošleš pryč.“

Tak to sa sem sťahuješ? pomyslel som si, ale hneď som sa za vlastné myšlienky ohriakol.

„Dobre,“ povedal som a dovolil si zavrieť oči.

Vôbec som nechápal, ako sa to stalo, ale v momente som zaspal. Zvláštne, že dve noci predtým to vôbec nešlo.

Zobudil som sa, až keď sme parkovali pred našim domom.

Vystúpil som z auta, prešiel ku Gabrielovi a chytil som ho za ruku. K dverám to boli len tri metre, tak to bolo odo mňa úplne zbytočné gesto, ale ja som ho jednoducho potreboval urobiť. Aby mi neušiel. Aby mi nezmizol. Aby ma neopustil.

Odomkol som, vošli sme, vyzuli sa a ja som zamieril rovno ku schodisku. Gabriel sa pred ním zastavil.

„Kdy jsi vlastně naposledy něco snědl? A vypil?“

„Asi…,“ zaváhal som, „včera.“

Zarazene na mňa pozrel a na sekundu privrel oči.

„Můžu k vám do ledničky?“

„Určite,“ prikývol som. „Predsa vieš, že tu máš byť ako doma.“ Až keď som tie slová vyslovil, uvedomil som si, že veci nie sú tak ako predtým. My sme sa predsa rozišli. Sklonil som hlavu.

Gabriel mi podložil bradu svojimi prstami a jemným tlakom ma donútil, aby som na neho pozrel. Neviem, koľko bolesti videl v mojich očiach, ale reagoval tým najlepším možným spôsobom:

„To vyřešíme. Miluju tě.“

„Tiež ťa milujem,“ povedal som konečne to, čo som mal povedať, už keď prišiel pred školu.

Usmiali sme sa na seba. Nebol to úplne veselý úsmev. Bolo v ňom niečo smutné, ale aj tak to bol ten najúprimnejší úsmev, akého sme boli v danej chvíli obaja schopní.

Gabriel mi stisol ruku a zamieril do kuchyne, ja som pomaly vyšiel na poschodie a zapadol rovno do svojej izby. Dvere som nechal otvorené dokorán, aby nemusel klepať a aby sa trochu vyvetralo. Podľa tej divnej arómy som totiž minimálne dva dni nevetral. Otvoril som dokorán aj okno a začal zbierať papierové vreckovky rozhádzané po zemi. Ten ostatný bordel som nemal šancu upratať.

Gabriel za mnou prišiel za pár minút. V jednej ruke mal čaj, podľa vône môj obľúbený, v druhej tanierik s obloženým chlebom a pod pazuchou džús.

Čaj položil na nočný stolík, tanierik mi podal a džús nalial do pohára.

„Ja si ťa nezaslúžim,“ šepol som, kým som si zahryzol do chleba. Bol výborný. Dovtedy som si ani neuvedomoval, aký som hladný. A hlavne smädný. Nemal som ešte poriadne dožuté a už som začal piť.

Gabriel si sadol ku mne na posteľ.

„Zasloužíš si někoho, kdo s tebou hlavně bude,“ pohladil ma po ramene a mne ďalšie sústo zhorklo v ústach. Všimol si môj vydesený výraz a hneď pokračoval. „Já se pokusím být s tebou víc. Jestli teda ještě chceš…“

V prvom momente ma napadlo, že nič nechcem viac, ale niečo mi napovedalo, aby som to nepovedal nahlas. Nemohli sme to tak rýchlo uzavrieť. Nemohli sme ďalej trápiť jeden druhého.

„Sám si vravel, že to takto nejde,“ tanierik s chlebom som odložil na nočný stolík. Zovrelo mi žalúdok.

„Olivere,“ moje meno znelo z Gabrielových úst nežne aj vydesene zároveň. „Tak jsem to ale nemyslel, nechtěl jsem se s tebou rozejít! Ale zároveň jsem nechtěl, abys pořád tak žárlil…“

Prikývol som. Chvíľu mi to trvalo, ale nakoniec mi došlo, že sa so mnou rozísť naozaj nechcel. Len som reagoval príliš zbrklo. Ako vždy.

„Myslel som, že to chceš skončiť a…,“ zaváhal som. „Nemohol som to počuť priamo z tvojich úst, tak som… ťa predbehol.“

Chytil ma za ruku a stisol mi dlaň.

„Volal jsem ti a psal. Mockrát,“ povedal. Prekvapivo som v jeho tóne nezachytil ani náznak výčitky. V hlase mal len smútok a akési zmierenie.

Popotiahol som nosom.

„Písal si, že nie je koniec, nie takto, tak… no… ja som… si myslel, že sa chceš rozísť nejako inak… normálnejšie.“

„Sakra, Olivere,“ prudko ma objal. „Ty už radši vůbec nemysli!“

Obtočil som paže okolo jeho tela.

„Keď…,“ chcel som zas povedať, že som si niečo myslel, ale radšej som to slovko zamenil, „…mne sa zdalo, že ma nemiluješ.“

„Proto jsi tak žárlil? Protože sis nebyl jistej, jestli tě miluju?“ zamumlal mi do kože na krku a potom ma na to miesto pobozkal. Rýchlo ma však pustil a kúsok sa odo mňa odtiahol. Pochopil som jeho gesto. Na nežnosti sme si ešte museli chvíľu počkať.

„Zato ty si nežiarlil vôbec,“ skonštatoval som.

Prekvapením podvihol obočie, na sekundu sa zamyslel a až potom reagoval.

„Jo ty myslíš na tu fotku? Na to, že ses byl bavit? A tys chtěl, abych žárlil?“

„Aspoň trochu,“ priznal som.

„Aha…,“ povzdychol si. „To mi… Já to takhle vůbec nebral. Víš, já asi nemám žárlení v povaze. Říkám si, že kdybys se mnou nechtěl být, tak mi to prostě řekneš. A nebudeš mi lhát nebo mi to tajit. A navíc – už tě trochu znám. Vím, jakej jsi.“ Jedným prstom sa dotkol mojej hrude. „Tady. A tak o tobě vůbec nepochybuju. Oli, vždyť ty ani lhát neumíš. Přiznal by ses mi ke všemu dřív, než bych se vůbec zeptal… A vím, že ti na mně záleží.“

„Och,“ hanbou som sklonil hlavu. „Prepáč… že ja…“

„Ne, ne,“ prerušil ma. „Neomlouvej se. Když ty jsi neviděl, jak mně záleží na tobě, tak je to hlavně moje vina… Přemýšlel jsem nad tím vším a prostě… zařídím si to celý jinak. Chci mít minimálně každej druhej víkend volnej, ať můžeme být spolu. A budu ti víc volat a budu ti…“

„Gabriel,“ tentokrát som sa ho prerušil ja, i keď sa mi jeho slová strašne páčili. „Že som tak neistý, nie je tvoja chyba, ale moja.“

Pokrútil hlavou.

„To není chyba, ale tvůj povahovej rys… Jsi takovej od začátku, co tě znám, a přesně takovýho tě beru, takovýho tě chci a takovýho tě miluju.“

Z oka mi vypadla prvá slza. Zaujímavé. Myslel som si, že mi po týchto dňoch už žiadne neostali. Gabriel tú slanú kvapôčku utrel jedným prstom. V tom jednom geste bolo toľko lásky, že ho nemohli nahradiť žiadne slová.

„Môžem viac chodiť ja za tebou. Dokončujem si vodičák a…,“ prerušil ma Gabrielov vydesený výraz. „Prečo sa tak tváriš? Nechceš ma u seba?“

„Ale no tak,“ zdvihol ruky v obrannom geste. „Nevyvozuj si z toho zase už dopředu nějaký závěry, navíc mylný, víme? Jasně, že tě u sebe chci! Jenom teda cesta do Prahy a hlavně pak po Praze není úplně něco, na co by si mohl troufnout řidič začátečník…“

„Aha,“ pousmial som sa. „A keby som chodil vlakom?“

Gabriel sa zamyslel.

„Jenže jsme se dohodli, že náš vztah neohrozí tvou školu – a ty se taky někdy potřebuješ učit.“

„To aj ty,“ povedal som. „Keď nedovolíš, aby som za tebou chodil aj ja, tak zas spolu budeme málo. Učiť sa môžem aj u teba. Kľudne kým budeš v práci a potom v noci môžeme…,“ začervenal som sa. Páčila sa mi predstava, čo by sa mohlo diať v noci.

Gabriel ma pohladil po líci a naklonil sa pre bozk. Okamžite som spojil naše pery.

Gabriel

„Hmmm,“ protáhl jsem mumlavě do jeho pusy, „teď sice ještě není noc… Ale kdybys chtěl, tak i přesto môžeme.“

Oliver okamžitě otevřel oči a zahleděl se do těch mých, zatímco mezi náma prolétávaly a tančily jiskry. Nemusel mi vůbec odpovídat, v jeho žádostivým, chtíčem lehounce rozostřeným pohledu jsem si přečetl, že nejenom môžeme, ale vyloženě že by sme mali. Že musíme.

A že už včera bylo pozdě.

Chápavě a zároveň potěšeně jsem se na něj usmál a to už jsem chytal za spodní lem jeho trika a vyhrnoval jsem mu ho ke krku. Oli zvednul ruce, abych mu mohl tričko stáhnout z těla úplně, a sotva jsem ho odhodil kamsi za sebe, Oli stejným způsobem zbavil trička i mě. Omotal jsem paži kolem jeho pasu a vmanévroval jsem ho na záda, přilehl jsem si k němu, a zatímco jsem si užíval ten pocit, jak mě jeho horká kůže hřeje na hrudníku a jak se jeho pevný tělo pod tím mým roztouženě chvěje, sklonil jsem se k němu pro další pusu. Naše zezačátku něžný polibky začaly nabírat na vášnivosti, podmaňoval jsem si jeho ústa a kradl jsem si z nich všechny jeho trhaný výdechy i smyslný vzdechy.

Chtěl a potřeboval jsem ho čím dál víc, pořádně, se vším všudy, a i když jsem se soustředil jen na něj, na nás, stejně jakási praktická část mýho já kdesi uvnitř mě zakuňkala, že jestli si nepospíšíme, tak se dost možná každou chvíli zezdola ozve hlas tety Edity – v tuhle dobu tak nějak chodívá z práce… A jelikož jsem nemohl připustit, aby nás přerušila v nejlepším, tak i když bych si Oliho chtěl a byl schopnej připravovat klidně ještě třeba hodinu nebo dvě, nakonec jsem se odtrhl od jeho rtů, sedl jsem si na paty – a začal jsem mu rozepínat kalhoty. Musel jsem v duchu uznat, že v tomhle bude vážně skvělý, když Oliver občas přijede na víkend za mnou do Prahy, než abych já stále jezdil sem – u mě v bytě nebudeme pořád tak pod dohledem, nebo jak to říct, a ten čas, kterej spolu strávíme, bude o dost uvolněnější. Protože jen a jenom náš.

Když se Oli nadzvedl, abych mu mohl kalhoty rovnou i s boxerkama stáhnout přes zadek, a já si samozřejmě neodpustil, abych zároveň nepřejel dlaní přes jeho vzrušenej klín, Oli zavzdychal a skousl si rty, což mě rozrajcovalo ještě víc, než už jsem byl. Ponouklo mě to k tomu, abych to odstraňování posledních kousků oblečení z něj a pak i ze sebe o to víc urychlil. Oli stočil pohled k mýmu klínu a natáhl ruku, aby se mě taky mohl dotknout, ale chytil jsem ho za zápěstí, a zatímco jsem se zase uveleboval na jeho dokonale nahým a nádherně horkým těle, pravačku jsem mu přemístil nad hlavu. A levou ruku hned vzápětí taky.

„A ani se nehni,“ doplnil jsem to ještě pro jistotu slovně.

Olimu zajiskřilo v očích – vzrušeně, rozdychtěně, ale taky odevzdaně. Poznal jsem už ten okamžik, kdy se z hravé, škádlivé nálady přepnul do tohohle svýho podmaněnýho módu, ve kterým se mnou nechával vést, aniž by do toho, co se dělo, jakkoliv zasahoval… Miloval jsem všechny jeho módy, ve všech byl neskutečně sexy, ale na tuhle jeho tichou poslušnost jsem měl teď asi největší chuť; ten zvláštní vnitřní spěch a potřeba, aby se naše těla konečně spojila v jedno, mi k té Oliho poslušnosti pasovaly, přišlo mi, že teď prostě není nálada a prostor pro něžný, nekonečný obírání se jeden druhým…

Postupně jsem se po jeho těle sunul níž a níž, zatímco jsem jazykem ochutnával jeho žhavou kůži, slízával jsem z ní voňavou, slanou vrstvičku potu… Na chvilku jsem se zastavil nejenom u Oliho bradavek, ale o kousek níž taky u jeho pupíku, bavilo mě pozorovat, jak se Oliho břicho trhaně zvedá pod těmi mými dráždivými dotyky jazykem… Když jsem pak dlaní sjel do jeho rozkroku, Oli zalapal po dechu – a i to se krásně promítlo na rozechvělých, téměř křečovitých pohybech jeho břicha. Zvedl jsem oči, abych se mohl popást pohledem na celkovým obrazu – Oliver s rukama nad hlavou, oči pevně zavřený, pootevřená pusa… Znovu mi mocně zaškubalo mezi nohama.

Ještě chvilku jsem se takhle dlaní mazlil s jeho pérem, než jsem se zvedl, abych si mohl ze šuplíku nočního stolku podat kondom a lubrikant. Oliver na mě jenom líně, ovšem zvědavě otevřel oči – a já se na něj za tu jeho zvědavost zakřenil. Věděl jsem totiž, že děsně rád pozoruje, když si nandávám lubrikant na prsty… a když si pak nasazuju kondom… Ne vždycky mě u toho ale mohl pozorovat, a tak teď, když tu možnost měl, toho zjevně hodlal využít. Ušklíbl se na mě, něco ve stylu jako no co, teraz môžem, nezakázal si mi to, a pak už stočil pohled k mým dlaním.

Dal jsem si tedy záležet, aby si to jako divák užil – nanesl a rozetřel jsem si gel po prstech opravdu pečlivě. Olivera to dost vzrušovalo, nebo spíš ho zřejmě vzrušovalo to vědomí toho, proč to dělám – jeho péro sebou každopádně celou dobu nadšeně cukalo, a tak jsem trochu toho gelu rozmatlal i po něm. Což Oliho donutilo zavzdychat a na chvilku zvrátit hlavu dozadu.

„Nohy od sebe,“ poručil jsem si polohlasně, jakkoliv jsem mu samozřejmě mohl na stehna zatlačit sám a jeho asistenci bych k tomu vůbec nepotřeboval… Jenže tohle zase bylo to, co jsem rád pozoroval já: jak mi Oliver dělá mezi svýma nohama prostor. Jak mi nabízí svoje nejcitlivější místa, abych si s nimi pohrál. Jak mě pouští k sobě… a do sebe.

Oli po mně tázavě mrknul, jestli mi to takhle stačí, a tentokrát se vědoucně zakřenil on na mě. V příští vteřině už mu ale to pobavení z tváře zmizelo, to když jsem v rychlosti obkroužil nagelovaným prstem jeho anál a hned vzápětí, bez jakékoliv delší přípravy, jsem do něj vstrčil bříško ukazováčku. Oliver nadrženě zavzdychal, pánví mi bezděky vyšel vstříc, zavřel oči – a já věděl, že odteď se na mě hezky dlouho nepodívá, protože bude ztracenej ve svým vlastním světě.

Dlaní druhé ruky jsem pevně obemkl jeho cukající se péro, zatímco prstem jsem se dál po kouskách dobýval do jeho nitra… Oliverovo vzdychání se postupně proměnilo spíš ve skučení, v pekelně nadržený a teda taky pekelně rajcovní skučení! Skousl jsem si rty, abych taky nevyhekl nahlas, a ještě chvíli jsem ho zevnitř prohmatával a zároveň promazával. Líbilo se mi pozorovat, co to s Olim dělá a jak divoce a bouřlivě na všechny ty moje doteky reaguje… Vydržel bych ho takhle týrat hodiny, ale k jeho velkýmu štěstí nebyl zrovna teď a tady na tenhle druh rafinovanýho hraní prostor, a tak jsem z něj s mírně lítostivým povzdychnutím prst zase vytáhl… a místo toho jsem si rychle nasadil kondom, na kterej jsem taky nanesl štědrou dávku lubrikantu.

Oliver vzrušeně polkl – ten zvuk mě donutil podívat se na něj a nabodnout se na jeho upřenej, rozdychtěnej pohled. Usmál jsem se na něj, on mi ten úsměv lehce roztržitě oplatil – a já se opatrně položil k němu, na něj a po chvilce jsem pronikl i do něj. Rukou jsem mu vklouzl pod zadek a nadzvedl jsem si ho, abych do jeho těla vstupoval pod trochu jiným, pro Oliho příjemnějším úhlem… A začal jsem do něj zlehka přirážet, zlehka, ale přitom důrazně.

Oliver se smyslně rozkňoural, každý to jeho zakňourání na mě zapůsobilo jako jakejsi apel k tomu, abych přidal, abych přidal jak na důraznosti, tak rovnou i na rychlosti, ale já si jenom skousl rty a dál jsem se snažil udržet spíš pomalejší tempo, abychom si to s Olim užili co nejdýl. Až po hodné chvíli jsem vytáhl ruku zpod jeho těla a začal jsem se dlaní věnovat jeho prozatím přehlíženýmu péru. Oli vzrušeně vyhekl – a já se tak jaksi automaticky sklonil, abych to další vyheknutí mohl ztlumit lačným, dychtivým polibkem.

Když jsem vycítil, že se oba nezadržitelně blížíme k cíli, zpomalil jsem jak pohyby pánví, tak i to kmitání dlaní, a počkal jsem si, až to Oli zaregistruje a podívá se na mě.

„Jsem jenom tvůj, jasný?“ zašeptal jsem, zatímco jsem se pohledem vpíjel do toho jeho. „Tak si to pamatuj. A až tě někdy zase přepadne strach, že jsem bůhví kde s bůhví kým… tak nejsem, rozumíme si?“

Jenom přikývl a v jeho zamlžených očích jsem si četl, že mě sice vnímá, ale že je pro něj momentálně příliš náročný hledat slova a skládat z nich nějakou odpověď. Nevadilo mi to i to přikývnutí mi stačilo, zvlášť když ho stvrdil tím, že si mou hlavu prudce přitáhl k sobě a náruživě, naléhavě se přisál svými rty na ty moje, a to i přesto, že měl v podstatě přikázaný se vůbec nehýbat… Shovívavě jsem se sám pro sebe usmál: pro tentokrát jsem byl ochotnej nad tím přimhouřit obě oči.

Ostatně ony se mi zavřely samy. Protože jsem hned poté zase zrychlil jak pohyby pravačky, tak i tempo přirážení do Oliho nitra a po pár dalších vteřinách se přes nás přelil nádhernej orgasmus, kterej jsme si navzájem vyhekali a vykřičeli do úst.

Vyčerpaně a zmoženě, ovšem teda bez debat příjemně vyčerpaně a příjemně zmoženě jsem si opřel čelo o to jeho a chvilku jsme se z toho všeho jenom vydýchávali, než jsem z Oliho vyklouzl, svalil jsem se vedle něj na matraci a stáhl jsem si ho k sobě do náručí. Oliver se ke mně přitulil, paže mi omotal kolem těla, zavřel oči… a za chvilku jednoduše usnul.

Hrudník se mu pravidelně nadzvedával, ve tváři měl mírnej, uvolněnej, téměř andílkovskej úsměv… A já cítil ohromnej příval lásky, ale taky vděku. Vděku za to, že tu můžu být, že ho tu můžu takhle pozorovat, že mě k sobě zase pustil – a že mě u sebe nechal. Vděku za to, že se nám to nerozpadlo.

Zatím.

Jo, zatím. Protože už mi není patnáct, abych si myslel, že ve vztahu stačí jenom mít toho druhýho rád nebo si rozumět v sexu – a všechno ostatní se vyřeší samo. Kdepak, na vztahu vždycky musí oba dva zúčastnění pracovat. A ta práce je, jak to tak vypadá, o to těžší, čím víc kilometrů ty dva odděluje…

S Olim jsme teprve na začátku. A čeká nás ještě dlouhá cesta. Musíme se naučit spolu být – a pro začátek, pro těch několik nejbližších měsíců, se navíc musíme naučit být spolu, i když spolu zrovna nejsme. Potřebuju se naučit ho upřednostňovat před vším a přede všema, což někdy není snadný – když přímo přede mnou stojí někdo, kdo mě žádá o něco akutního, a já bych to měl odmítnout jenom proto, že mám domluvenej hovor s někým, kdo je ode mě tři sta kilásků daleko? No, tak od teď to přesně takhle budu dělat. Hmm, a na oplátku potřebuju od Oliho, aby se naučil mi víc věřit. Aby se naučil věřit mně, ve mě a v nás.

A taky aby mi při každým problému hned naštvaně nepokládal telefon.

Ale to má čas.

No, a taky na to, abych Oliho některý věci naučil nebo naopak odnaučil, mám svý už ověřený metody.