Jak uhlídat puberťáka a nezbláznit se do něj (1/3)

(Pokračování série Ako ustrážiť pubertiaka a nezblázniť sa z neho.)

Gabriel

„Jojo, uhm,“ kývnul jsem nepřítomně, i když mě mamka, která mi už dobře pět minut něco nadšeně cvrlikala do telefonu, nemohla vidět. Projížděl jsem se zrovna na inlinech po své oblíbené Modřanské stezce, když mi zavolala, a tak jsem si jenom místo hudby přepnul do uší její hlas. „Jasně… Jo? Hmm…“

Mamka se totiž včera sešla s tetou Editou. Teta byla po návratu z druhýho konce světa plná zážitků a mobil jí přetékal fotkama, což jsem teda stihl zjistit už i já, než jsem z Bratislavy před dvěma týdnama odjel… No a jelikož teta zjevně ještě neměla toho cestování dost, tak si s mamkou zase domluvily sraz, na kterým teta mamku začerstva seznámila s krásami amerických národních parků. A mimo jiný teda prý stihla vychválit i mě, jak jsem se právě dozvídal – prý se rozplývala nadšením, jak jsem se o vilu i o Olivera v době jejich nepřítomnosti skvěle postaral… No a mamka teď měla potřebu mi to přetlumočit. Jako kdyby mi tetiny vděčný proslovy doteď nezněly v hlavě.

„… do září ještě skoro dva týdny. Tak jsem Editě navrhla, ať se ho zeptá, jestli nechce na oplátku přijet sem. Aspoň na týden, ne?“

„Uhmm, jasně,“ zadrmolil jsem, protože se to do té mamčiny odmlky zrovna hodilo, a trochu jsem přibrzdil, neboť kus přede mnou se po stezce honily dvě malý děcka.

„Že jo? Co se bude nudit tam, kde to zná, když může přijet za tebou. Ještě v Praze nikdy nebyl! Navíc by to bylo vyloženě hloupý ho sem nepozvat. Tys měl u nich pět neděl v podstatě all inclusive dovolenou, bude hezký mu to aspoň takhle oplatit…“

„Jo, jo… No… Počkej… COŽE?!“ Teprve teď mi mamčiny slova doputovaly z uší až do mozku. „To jako že… Mami! Už zase mi domlouváš nějakej program za mýma zádama? To snad ne!“

„Jak, za tvýma zádama? Vždyť jsi souhlasil!“

„Kdy…?“

„Před chvilkou!“

„Nesouhlasil! Nebo teda… Jako… Jasně, že může někdy přijet… Na otočku… Ukážu mu Hrad a metro a může zase odjet… Ale na týden? Ty jsi dobrá teda! Tak ho pozvi k nám na dědinu a týden mu tam ukazuj, jak se žije na venkově! Mě do toho vůbec nemusíš tahat!“

Mamku můj náhle odmítavej postoj zarazil.

„Gabe, co ti najednou přelítlo přes nos? Myslela jsem, že budeš mít radost, že se s Oliverem zase uvidíte, když jsi říkal, jak jste si rozuměli.“

„Ale jo, jenom prostě… už…“

„Už co? Už nemáš čas? Domluvil sis nakonec tu brigádu?“

„Ale to ne,“ povzdychl jsem… a tím moje vysvětlování začalo – i skončilo. Těžko jsem mohl mamce dopodrobna líčit to svoje už. Že jsme si s Oliverem sice nakonec opravdu docela rozuměli, obzvlášť v některých oblastech, že… Jenže už to skončilo… a já to tak beru. A bral jsem to tak celou dobu. Že pro sebe máme pár týdnů – a pak už se neuvidíme. Ostatně si myslím, že to byl i jeden z hlavních důvodů, proč nám to tak klapalo. Oba jsme k tomu přistupovali tak, že když už spolu máme trávit kus prázdnin, tak si to prostě zpříjemníme… A to bylo celý. To mělo být celý. Nemělo to mít žádný pokračování. Mělo to být když už, tak už – a pak už nikdy. Bože, je to tak nepochopitelný?!

„No tak co teda? Gabe, Edita mi už dneska volala, že Oli s tím souhlasí… A že detaily už si doladíte spolu… Doufám, že až se ti ozve, tak na něj nebudeš takhle nepříjemnej!“

„Jasně že ne,“ vzdychl jsem znovu, „neboj. My se nějak domluvíme.“

Jenže na to, abychom se na něčem domluvili, bych mu nejdřív musel zvednout telefon… A to jsem asi za hodinu, když mi Oliver volal, neudělal. Protože… jsem pořád ještě vůbec nevěděl, co mu říct. Ať přijede? Ať nejezdí? Ať přijede, ale najde si hotel? Protože ve svým bytě ho nechci? A to proto, že nemíním poslouchat, jak je můj byt malej a nevybavenej, protože nemá mluvící ledničku a vířivku? Nebo proto, že můj byt neumožňuje, abychom v něm každej měli svůj vlastní pokoj – a já se bál, že si v tak těsným prostoru začneme lízt během prvních pár hodin na nervy? Anebo spíš proto, že v mým bytě platí mý pravidla… a já už dopředu věděl, že Oliver nebude chtít respektovat ani jedno jediný, a já pak budu muset… hmmm… Budu muset to jeho nerespektování pravidel využít jako záminku, abych… Sakra, proč jsem měl najednou tak těsno v kalhotách?!

„Ahoj, Gabe,“ blikla mi najednou na mobilu zpráva. „Plánuješ mi dvihnúť telefón? Bolo by to fajn, keď si ma už pozval na prehliadku Prahy.“

A já najednou v hlavě uslyšel Oliverův hlas, kterým mi tu zprávu předčítá… Protože slovenština v jeho podání je taková… typicky Oliverovsky přidrzle sympatická a sympaticky přidrzlá… A vybavila se mi jeho tvář… Jeho posměšný úšklebky, kterýma mě dokázal tak vytáčet, ale i jeho potěšený úsměvy, který uměly vykouzlit úsměv na tváři i mně, a prostě… No tak jo. Tak proč bychom to už nemohli ještě o týden protáhnout, ne?

A s tím jsem znovu přejel prstem po displeji mobilu… a ťuknul jsem na Oliverovo číslo.

Oliver

Mával som mame z okienka vlaku, až kým sa nepohol. Dokonca som jej mával aj potom, ako sa mi pomaly strácala v diaľke. Asi som dúfal, že mi nejaký stĺp pri železnici odrazí hlavu a zbaví ma utrpenia. Ale to sa nestalo, a tak som si sadol na sedačku a únavou som privrel oči.

Cítil som sa totálne vyčerpane. Bolo strašne náročné predstierať, že sa do tej posratej Prahy stále teším. Ale, čo som mal asi iné robiť? Hlavne, keď som sa na začiatku skutočne tešil. Nie však zrovna na sto veží, pamiatky a iné zbytočnosti, o ktorých kráse mi mama rozprávala celé ráno, následne cestou v aute a ešte aj na stanici. Tešil som sa na Gabriela a jeho ruky… veľmi šikovné ruky. No a samozrejme aj na ostatné časti jeho sexy tela.

Myslel som si, že naviažeme tam, kde sme prestali… Takže v posteli. V kúpeľni. Na koberci. Raz sa to omylom zvrhlo dokonca v garáži.

Ale stačilo, aby mi zavolal, a pochopil som, že moja návšteva nebol jeho nápad. Dokonca nie som ani vítaný. Nie, že by mi to dal najavo nejako okato. Bol do telefónu veľmi milý. Usmieval som sa celý čas, čo sme spolu hovorili. Presne do doby, kým mi navrhol, že by som si v Prahe mohol zarezervovať hotel. HOTEL. On ma normálne poslal do hotela! Akoby o nič nešlo. Akoby si ani neuvedomoval, že tým hovorí: „Nechcem ťa vo svojej posteli.“ Teda on by to povedal česky. Ale znelo by to rovnako… zraňujúco. Možno ešte o niečo viac, pretože by to povedal svojim hlasom. Prísne a dominantne.

Nechci tě ve své posteli!

Povzdychol som si. Najmä preto, že napriek tomu, ako ma ponížil, tak som sa za ním trepal štyristo kilometrov. Nemal som veľmi na výber. Z dvoch dôvodov. Tým prvým, i keď menej podstatným, boli naše matky, ktorým som to neuvážene odkýval skôr, ako som o tom s ním hodil reč. Jasne, mohol som potom tvrdiť, že som si to rozmyslel, ale čím by som asi tak argumentoval? „Jo, mami, ja vlastne nepôjdem, vieš, zistil som, že mi tam Gabriel nevyhoní. Och, ja som ti nespomínal, že sme sa zblížili, kým si bola s otcom preč? No, tak vieš… akoby som ti to… Robili sme spolu všetko možné. Okrem jedného. Takže neboj. V podstate som stále panic. Alebo panna? Ak sa bavíme o mojom zadku.“

Uchechtol som sa nad vlastnými predstavami. Hneď nato som sa pre zmenu otriasol. Vytiahol som si z tašky slúchadlá, navolil muziku a sľúbil si, že o tom druhom dôvode, pre ktorý do tej Prahy idem, ani len nebudem premýšľať.

Vlastné predsavzatie mi vydržalo takmer tri sekundy. Možno necelé.

Perfektné!

Zas som mal v hlave telefonát s Gabrielom a jeho slová. Dookola som si prehrával vlastnú reakciu na ne. Okamžite som s tým sprostým hotelom súhlasil. Ešte som aj tvrdil, že to bude super a budem mať pohodlie. Ale čo iné som mal robiť? Mal som sa mu snáď začať doprosovať, aby ma vzal k sebe domov? Tak hlboko by som nikdy neklesol. Dosť na dne som sa cítil, keď som náš hovor ukončil. Chvíľu som zúril, chvíľu nadával a priznávam… chvíľu som aj plakal. Pretože mi to prišlo ľúto. Až nepochopiteľne intenzívne ľúto. Potom som samozrejme premýšľal nad dôvodom jeho odmietnutia. Napadlo mi asi milión možností. Najpravdepodobnejšia mi prišla tá, že niekoho v Prahe má. Čo by som mu nemohol nijako vyčítať. Mne nič nesľúbil. Ja som nič nesľúbil jemu. Medzi nami to bolo len nezáväzné… hranie. No aj tak som mal pocit, že mi to mal povedať. Že by som si to tak nejako zaslúžil.

Každopádne to bolo jedno, ak som raz súhlasil, že prídem. Že si vezmem hotel. Že sa budem cítiť ako piate koleso na voze, tak som už nemohol cúvnuť. Nie bez toho, aby pochopil, ako ma urazil. A to som fakt nechcel. Takže som sa rozhodol, že ten týždeň pretrpím. Nájdem si nejakú zábavu a na Gabriela sa vyseriem, keď o mňa nestojí.

Pozrel som cez okienko na ubiehajúcu krajinu. Vlastne mi prišlo vtipné, že moja prvá cesta vlakom je práve za človekom, ktorý mi pri našom zoznámení vypil toľko krvi, až som sa bál, že je upír. Potom zo mňa začal vysávať úplne iné tekutiny…

Pri tej myšlienke mi stúpla do tváre červeň, v slabinách mi cuklo a ja som sa musel usmiať. A usmieval som sa vždy, keď mi mysľou prebehlo, čo sme spolu robili. Tie posledné tri týždne jeho stráženia boli naozaj pekné. Nebolo to tak, že by sme sa na seba vrhali ako nadržané králiky každú chvíľu. To nie. Ja som stále chodil von s kamarátmi, Gabriel zas objavoval krásu nášho mesta. Niekoľkokrát sme niekam zašli aj spolu. Napríklad do kina. Tam som mu zožral pukance a on ma za to musel priviazať k posteli. No a v podstate dôvod sa našiel aj inokedy. Niekedy sme ho už ani nehľadali.

Pomrvil som sa. Začínal som mať tesno v nohaviciach. Vo veľmi upnutých nohaviciach. Obliekol som si ich schválne, aby Gabriel videl, o čo prichádza.

Blbec.

Vlak pokračoval vo svojej ceste a mne sa podarilo zaspať. Aspoň mi to na chvíľu vyčistilo hlavu. Zobudil som sa na pípnutie mobilu. Gabriel ma správou informoval, že čaká pred stanicou. Zľakol som sa a rýchlo pozrel na hodinky. Zo srdca mi spadol obrovský kameň, keď som si uvedomil, že mám stále zhruba desať minút čas. Zbalil som si veci, v zrkadle skontroloval svoje vlasy a nezabudol som na seba nastriekať trochu voňavky.

Vystupoval som s presvedčením, že všetko bude v poriadku. Týždeň predsa zvládnem.

Nezvládol som ani prvú štvrť hodinku. Jedna vec bola dostať sa z vlaku. Dokonca v tom správnom meste. Druhá nájsť z tej prekliato obrovskej stanice cestu von. A tak som svoj príchod začal prvým ponížením. Musel som Gabrielovi zavolať, aby ma prišiel nájsť.

No a jemu sa to prekvapivo podarilo do piatich minút. Zbadal som ho pár sekúnd pred tým ako on mňa. Vyzeral ako vždy. Dokonale. Bojovne som vystrčil bradu a pozbieral všetky svoje predsavzatia, v ktorých som si prisahal, že sa k nemu budem správať odmerane. Lenže stačil jeden pohľad do jeho očí a tie moje smerovali k zemi spolu s uvedomením, že mi fakt hrozne chýbal.

Gabriel

„Ahoj, Olivere!“ zeširoka jsem se na něj usmál. Byl jsem opravdu rád, že ho vidím – a nejen proto, že to asi deset minut vypadalo, že se dnes už na hlaváku snad ani nenajdeme. Což byla moje chyba, nějak mi nedošlo, že někdo, kdo v životě nejel vlakem, bude mít možná trochu problém se na našem hlavním nádraží zorientovat a najít cestu ven… „Tak jaká byla cesta? Asi docela únavná, co?“ přejel jsem ho pátravým pohledem od hlavy k patě a automaticky jsem se natáhl pro jeho cestovní tašku.

„Ahoj… dík, ale to nemusíš,“ namítl, ale sotva jsme se setkali očima, ucukl hlavou a tu tašku pustil. „Nakoniec to nebolo také hrozné. Necelých päť hodín. To sa dá. Lietadlom na Zanzibar to trvalo dlhšie.“

„No jo, ale tam tě aspoň za odměnu čekal tyrkysovej oceán. Kdežto tady…,“ rozhodil jsem výmluvně rukama. „Každopádně, neboj, postarám se, aby se ti tady taky líbilo. V rámci možností.“ Načež mi došlo, jak to asi vyznělo… a tentokrát jsem před jeho zvědavým pohledem ucukl já. „Hele,“ radši jsem změnil téma, „asi tě doprovodím na hotel, ať si tam můžeš nechat věci a dát si třeba rychlou sprchu – a zajdeme někam na večeři, co myslíš? Dneska už bych to s nějakým poznáváním našeho stověžatýho města nepřeháněl… Ale jak chceš ty, řekni si. Ty jsi tady host.“

Oliver se jenom jaksi zvláštně ušklíbl a pronesl: „No to teda som. Typický turista so zabookovaným hotelom a nosičom batožiny.“

Zatímco jsem ho vedl do metra, zamyšleně jsem se na něj zahleděl. Zdálo se mi to, nebo ta jeho poznámka nezněla typicky výsměšně, tak, jak jsem byl za ty týdny už zvyklej, ale spíš… naštvaně? A vyčítavě? No, to nám to teda pěkně začíná, pomyslel jsem si.

Cestou po červené a následně zelené trase metra jsme toho s Olim moc nenakecali. Oliver se rozhlížel, vstřebával tu atmosféru, no možná byl jenom příliš unavenej na společenskou konverzaci. Dvakrát poněkud nevěřícně až frustrovaně prohodil, že nechápe, ako sa v tomto podzemí môže niekto vyznať, a potřetí už si jenom povzdychl, že doufá, že tudy nikdy nebude muset jet někam sám.

„Neboj,“ usmál jsem se na něj a zamířil k východu směrem na Veleslavínovu, „jezdí nám tu i tramvaje a busy. Kdybys někdy potřeboval, tak využij spíš je. Ale jinak… No prostě, mám celej týden volnej, takže počítám s tím, že ti budu dělat doprovod.“ A předně s tím počítá tvoje mamka, dořekl jsem si sám pro sebe pobaveně, takže na nějaký toulání Prahou o samotě rovnou zapomeň…

„Jo, to si vravel už do telefónu. Ale nemusíš so mnou strácať čas. Určite máš lepší program. S niekým… A ja sa pokojne zariadim aj sám.“

Zmateně jsem po něm loupl očima. Co mi to tu zase předvádí? To se mi znovu snaží demonstrovat svou samostatnost, tak jako to dělal zkraje v Bratislavě? Nebo si tu dokonce už stihl domluvit nějakej sólo večerní program, ke kterýmu žádný garde v mý podobě nepotřebuje? „No, víš co? O tom se pobavíme později. Teď teda… Tohle je tvý dočasný útočiště,“ kývnul jsem hlavou ke vchodu do pětihvězdičkovýho hotelu, „takže zajdi se ubytovat, převlíct, cokoliv potřebuješ… A já počkám tadyhle na lavičce, hm?“

„Jasné, počkaj ma tu. Ešte by z teba mohlo ubudnúť, ak by si šiel so mnou,“ odfrknul – a tentokrát už se ten jeho naštvanej tón nedal zaměnit s ničím jiným. Než jsem se ho ale stihl zeptat, co mu přelítlo přes nos, už mi vytrhával svou tašku z ruky a rychle se ode mě vzdaloval. Sám pro sebe jsem pokrčil rameny. No však co, na to, abych se ho zeptal, proč je najednou tak nabroušenej, když po telefonu zněl předevčírem docela v pohodě, budu mít času dost a dost…

Když se Oli po asi půlhodině vrátil, vypadal… svěžejší. A nejenom díky nezválenýmu oblečení a čerstvě umytým vlasům, ale hlavně díky tomu výrazu ve tváři. Po té předchozí nenáladě tam totiž už nebylo ani stopy.

„No ne,“ oplatil jsem mu ten jeho širokej úsměv, „že ty máš na pokoji vířivku s nějakýma speciálníma masážníma tryskama?“

„To asi mám, ale zatiaľ som ju neskúšal,“ rozesmál se. „Poviem ti zajtra, ale teraz by som už niečo zjedol. Dáme večeru?“

A tak jsem ho provedl po Karlově mostě a jídlo jsme si dali v jedné příjemné restauraci s výhledem na Vltavu. Ani při jídle jsme toho moc nenamluvili. Ale to by se dalo vysvětlit tím, že ty speciality, co nám naservírovali, byly tak lahodný, že by bylo skoro až kontraproduktivní přerušovat to naše pochvalný a spokojený pomlaskávání nějakýma slovama.

A po večeři se to naše šetření hlasivek dalo hodit například na… nevím, takovou tu únavu, co se do člověka vlije spolu s tím, jak se mu naplní žaludek? U Oliho byla tahle únava určitě znásobená i tím pětihodinovým sezením ve vlaku, a u mě zase tím, že jsem celý dopoledne uklízel a čančal svůj byt. Vlastně úplně stejně, jako jsem ho uklízel a čančal, kdykoliv se na návštěvu ohlásila mamka. Jenže zatímco od mamky jsem jednoduše nechtěl dostat sprdung, že jsem bordelář, tak u Olivera byl důvod mé přehnané aktivity jinej: prostě jsem chtěl, aby se mu u mě líbilo a cítil se tam příjemně a pohodlně. Pokud přijde někdy na návštěvu. Což jsem ho teda určitě někdy pozvat chtěl – on se mnou pět týdnů sdílel svý království, takže mi přišlo fér a správný, aby on pro změnu poznal to moje. Někdy. Třeba zítra. Až se oba z té únavy trošku vyspíme.

Zpátky na druhej břeh Vltavy jsem Oliho tentokrát vedl přes most Legií, a když už jsme tam byli, vzal jsem ho i dolů na rychlou obhlídku Střeláku.

„Už máš nějakej nápad, kam se chceš podívat zítra?“ zeptal jsem se, když jsme zase vylezli po schodech zpátky na most a rozhlíželi se po už ztemnělým, nasvíceným městě.

„Asi by som začal klasikou,“ ukázal Oliver na jedno z nejkrásnějších nejenom našich, ale dost možná i celosvětových městských panoramat.

„Jasně,“ usmál jsem se, „takže Hradčany, pak Petřín, okej.“

„Petřín…?“ zkusil po mně Oliver zopakovat – a já se usmál znovu, tentokrát při vzpomínce, jak jsem ho to naše „ř“ učil tenkrát v Bratislavě. No, učil… Tahle výuková metoda by mi na žádné škole nikdy neprošla! A ke konci už teda z Olivera vycházely úplně jiný zvuky, takový, který neměly se snahou o zvládnutí jednoho písmenka z české abecedy vůbec nic společnýho…

Trhnul jsem hlavou, abych ty vzpomínky zaplašil, a pro změnu jsem zvedl ruku já, abych Oliverovi pomohl spojit si pro něj těžce vyslovitelnej název s konkrétním kopcem a rozhlednou na něm.

„Jo, to je tá vaša česká Eiffelovka?“ uchechtl se. „Ale výťah hore asi nejazdí, či? Asi ani nie je dôvod, keď to má tak dvadsať metrov aj s anténami.“

„Náhodou tam výtah jezdí,“ ujistil jsem ho se škodolibým ušklíbnutím. „Ale ten se tě vůbec netýká, naopak: jestli se budeš naší české Eiffelovce vysmívat, tak si na ni zítra za trest vystoupáš po schodech hned třikrát po sobě!“

„A čo za ten výkon potom dostanem?“ vypadlo z něj, ale hned vzápětí, jako kdyby si uvědomil, že něco prokecl, uhnul očima a zkusil to zamluvit: „Aha, už vidím hotel…“

Já se ovšem k té jeho poznámce přece jenom vrátil: „To nebude žádnej výkon, za kterej bys měl něco dostat! Naopak to bude trest za to, že si sem přijedeš – a blahosklonně se uculuješ nad našema významnýma památkama!“ Pak už jsem se zastavil a rozhlídl jsem se po téměř až přesvíceným prostranství před vstupem do hotelu. „Tak zítra se sejdeme tady – třeba v devět, může být?“ navrhl jsem.

„Tak skoro?“ vykulil na mě oči. „Veď sú prázdniny.“

Rozesmál jsem se. „No však právě, byla by škoda je prospat!“

„No neviem,“ brblal nespokojeně. „Nie som si istý, či tak skoro dávajú raňajky. A o raňajky odmietam prísť. Hotelové raňajky milujem!“

Pobaveně jsem nad ním protočil oči. „Jsem si jistej, že snídaně tu dávají od sedmi. Ale dobře, tak abys neřekl – tak o půl desátý. Přesně. Podle středoevropskýho letního času, ne podle toho tvýho, posunutýho o patnáct až třicet minut dál.“

„Jasné. Budem tu o deväť tridsať pražského času. Nechám si na recepcii objednať budíček. Alebo rovno dva. Jeden, že je čas vstať, a druhý, že je čas vyraziť. Spokojný?“

Zacukaly mi koutky.

„Když si necháš zapnutej mobil, tak ti ty budíčky zprostředkuju klidně sám.“

„Mám taký neurčitý pocit, že tá recepčná bude príjemnejšia.“

„Hele, ty,“ drcnul jsem do něj vysmátě, „zařiď si to, jak potřebuješ. Hlavně tu prostě zítra buď, odpočatej, v dobré náladě – a ne moc přecpanej. Čeká nás spooousta nachozených kilometrů – a spousta schodů!“

„Akých kilometrov? Veď vám tu jazdí metro, električky a busy. Možno dokonca aj taxíky!“ zaksichtil se na mě.

„Pokud se dobře pamatuju, tak ses v Bratislavě oháněl tím, že je ti osmnáct. Ne osmdesát,“ uculil jsem se na něj dobrosrdečně. „Takže o tramvajích a taxících si nech zdát. Dobrou noc!“

„No tak teda dobrú,“ zamrmlal, ale i když se snažil znít nespokojeně, jeho oči se usmívaly. A tak jsem od něj odcházel v příjemným rozpoložení – a natěšenej, protože už jsem věděl, že když jde Oliver s dobrou náladou spát, většinou se se stejně dobrou náladou i vzbudí.

A naštěstí to platilo i tentokrát, jak jsem zjistil, když jsem druhej den pár minut před půl desátou přicházel před hotel a Oliver už se rozvaloval na lavičce, na tváři úsměv od ucha k uchu.

„Hmmm, tak teď nevím,“ oplatil jsem mu ten úsměv hned po pozdravu, „to byla ta recepční tak důsledná, že tě sem nahnala dokonce o něco dřív? Nebo byla ta snídaně tak hnusná, že jsi to v jídelně zabalil už po čtvrt hodině – a od té doby se nudíš?“

„Raňajky boli luxusné!“ spustil Oliver, a jelikož jak jde o jídlo, bývá občas k nezastavení, tak mi dokázal o rozmanitosti švédských stolů nejen v tomhle hotelu, ale i ve všech, který kdy navštívil s rodiči, nadšeně vykládat až k Lobkowickému paláci.

„Sem jsem tě chtěl vzít na tvý druhý dnešní kafe, moje teda teprve první – je tam terasa s nádherným výhledem,“ kývnul jsem hlavou směrem k paláci, „ale jak tě tak poslouchám, mám dojem, že už se do tebe nic nevejde…“

„Och. Gabriel, to je mylný dojem!“ zajiskřilo Oliverovi v očích. „Kde to má vchod?“

A tak jsem ho s pobaveným pokrčením ramen zavedl dovnitř, na terase jsme si pak jako správní turisti udělali několik selfíček a Oliver je hned zatepla poslal domů.

Pak jsem ho dovedl k Hradu, kde jsem tu štafetu v mluvení převzal: provedl jsem ho přes všechna nádvoří i přilehlá náměstí a neodpustil jsem si, abych Olivera nezkusil seznámit s aspoň trochou historie – a s nějakými zajímavými fakty…

„Je to tu vážne pekné. Také rozľahlé. Podľa fotiek som si to vôbec nevedel predstaviť,“ ohodnotil Oliver tuhle zhruba dvě hodiny trvající přednášku – a znovu mu tak raráškovsky zajiskřilo v očích, když se podíval do těch mých. A pak o ode mě o krok ustoupil. Povytáhl jsem na něj obočí, protože už jsem tušil, že se chystá vypustit z pusy něco provokativního – a tak se radši stahuje z mýho dosahu… „Vidím, že sa ti páčia staré veci. Pamiatky, filmy, pohľad do zrkadla.“

Cukly mi koutky, ale všechny poznámky, které se mi užuž draly z pusy, jsem spolknul – a místo toho jsem úplně klidným hlasem pronesl:

„No, mohl jsi mi říct už včera, že místo tour de památky bys radši absolvoval tour de restaurace, protože nevydržíš dýl než dvě hodiny bez jídla… Vsadím se, že celý Hradčany tě přestaly zajímat asi pět minut poté, co jsme sem přišli – a od té doby se těšíš jenom na to, až nás zatáhnu někam na oběd!“

„Heeej!“ rozesmál se. „Ty mi normálne vidíš do hlavy!“

No, bohužel jenom někdy. Ve většině případů naopak nemám nejmenší tušení, co se ti hlavou asi tak prohání za úvahy… Ale tuhle poznámku jsem si nechal pro sebe a místo toho jsem vyrazil na cestu, protože nenápadná, ale vynikající restaurace, kterou jsem pro nás vybral, se nacházela ještě skoro dva kilásky odsud. Tady v okolí Hradu je totiž přes poledne všude dost narváno, ale věděl jsem, že tam si sedneme v pohodě i bez rezervace.

Po obědě jsem vyslyšel Oliho brblání a na Újezd jsme se svezli tramvají. Na Petřín jsme se vyvezli lanovkou, ať si Oliver zažije Prahu ze všech možných dopravních prostředků, haha, se zmrzlinou v ruce jsme se chvilku courali parkem – a pak jsem nám šel do pokladny koupit vstupenky na rozhlednu.

„Takže kolik že ti jich mám koupit?“ zašťuřil jsem se na Oliho těsně předtím, než na mě došla řada. „Jeden pro mě, tři pro tebe?“

Oliver si skousl rty a zrůžověl ve tvářích, což jsem si sám pro sebe automaticky přeložil jako varování, že teď přijde nějaká ne zrovna nevinná poznámka.

„Keď tam trikrát vyleziem, čo zvládneš trikrát urobiť ty?“

Páteří mi projelo vzrušený zamravenčení. Protože být teď sami, natáhl bych po něm ruku tak rychle, že by nestačil ani vyjeknout, přišpendlil bych jeho tělo pod to moje – a názorně bych mu ukázal, co zvládnu trikrát urobiť! Jenže momentálně jsem si musel nechat zajít chuť… a on tím pádem taky.

A tak jsem se k němu jenom naklonil a šeptem jsem mu odpověděl: „Já zvládnu trikrát urobiť tebe.“

A pak už jsem si, jakoby nic, řekl o dva lístky na rozhlednu, zatímco jsem se snažil nevnímat, jak se Oli vedle mě lehce rozhozeně ošívá…

Výstup nahoru jsme absolvovali mlčky, ostatně ony ty úzký schody ani moc příležitostí k rozhovoru nenabízely, vzhledem k tomu, že jsem Oliho nechával jít pár kroků přede mnou, kdežto pár kroků za mnou už si to dupala nějaká rozjařená a hlučná rodinka.

Nahoře docela foukalo a nemohl jsem si nevšimnout, jak Oliver postává dobře metr od zábradlí a přidržuje se ho pro jistotu oběma rukama.

„Ale ale,“ naklonil jsem se k němu, „snad se nebojíš, že odfoukneš? Ostatně, je to tu vysoký jenom… jak jsi to říkal? Dvacet metrů i s anténama, ne? To na Eiffelovce muselo fučet mnohem víc!“

Oliver po mně jenom blýskl očima – a mohl jsem si v nich úplně zřetelně přečíst, jak už se mu v hlavě sumíruje nějaká břitká odpověď, ale nedal jsem mu šanci. Ovinul jsem mu ruku kolem pasu a hlesl jsem mu do vlasů:

„Neboj, odsud ještě nikdy nikdo neodletěl.“ A pak jsem si sám stoupl až těsně k zábradlí a zahleděl jsem se krajiny, a Oliver mě po krátkým zaváhání následoval a tu mezeru mezi sebou a zábradlím taky úplně zrušil. Chytil jsem ho v pase o něco pevněji a natiskl jsem ho na sebe… a to teplo jeho těla a celkově prostě Oliverova blízkost mi na tváři vykouzlily samovolnej úsměv.

Pomalu jsme v tomhle zajímavým spojení obkroužili celou vyhlídkovou plošinu. Ukazoval jsem Oliverovi, co kde je, a Oliver to samozřejmě dokumentoval, tak poctivě, až už jsem na něj ke konci koulel očima. Když jsme se pak dostali ke schodišti vedoucímu dolů a já paži z Oliverova pasu stáhl, měl jsem skoro tendenci vzít ho místo toho úplně automaticky za ruku – ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Sakra, Gabe, on sem nepřijel jako tvůj přítel! Přijel sem jako tvůj kámoš! No dobře, kámoš s benefitama, možná, asi, jestli na to dojde, ale nic z toho opravdu neobnáší toulání se městem ruku v ruce, tak se vzpamatuj! Asi ve mně tady to naše celodenní procházení vyvolalo nějakou romantickou náladu nebo co…

Na cestu z Petřína na strahovskou vyhlídku jsme si koupili každej kelímek ledové tříště – a popravdě jsem chvíli uvažoval o tom, jestli jsme na ni opravdu měli chuť, nebo jestli jsme se oba jenom potřebovali trochu… zchladit… A ze Strahova jsem ho pak vzal ještě ke klášteru svatýho Gabriela, haha, to jsem si nemohl odpustit.

„No a večeři si můžeme dát někde na Smíchově,“ nadhodil jsem.

„Čokoľvek,“ pokrčil Oliver rameny. „Ja už vôbec necítim nohy, takže mi je to jedno.“

„Ale prosím tě, tak zlý to být nemůže,“ šťouchl jsem do něj rozverně. „Každopádně je to jenom kousek odtud, fakt.“

„No dobre, ale zajtra chcem oddychový deň. Všade budeme jazdiť… môžeme pokojne aj metrom. A to som ho ešte včera neznášal.“

„Neboj, večer se naložíš do vířivky – a zítra budeš zase čerstvej! Metro si můžeme nechat v záloze, kdyby třeba některej den nebylo moc hezký počasí…“

O výhodách a nevýhodách cestování sockou jsme se pak dohadovali celou cestu do restaurace. V ní jsme plynule přešli k tématu cestování všeobecně – a rozkecali jsme se tak dobře, že jsme si po jídle objednali i nějakej míchanej koktejl, protože se nám nechtělo ten příjemnej rozhovor ukončovat.

Když mi ve skleničce zbýval poslední hlt, pátravě jsem se na Olivera zahleděl. Zrovinka kroužil brčkem ve své sklence a věnoval plnou pozornost tomu, jak zbytky ledu cinkají o sklo… Mám mu navrhnout, že jestli chce v tom popíjení pokračovat, můžu mu nějaký pití namíchat i u sebe doma? Protože ingredience tam na to mám, ne že ne…

Jenže ještě dřív, než jsem si tu otázku nějak stihl zformulovat v hlavě, Oliver svou skleničku vyprázdnil, postavil ji na stůl – a zvedl ke mně oči.

Oliver

Nasucho som prehltol, keď sa nám stretli pohľady. Pomrvil som sa na stoličke.

Nechceš ísť ku mne na izbu? pomyslel som si, ale nedokázal som to vysloviť nahlas. Miesto toho zo mňa vypadlo len nesmelé: „Dáme si ešte jeden?“

„Nebo bychom spíš…,“ začal Gabriel rozprávať, ale okamžite som mu skočil do reči.

„Veď je ešte málo hodín,“ zaprosil som. Musel som. Chcel som byť s ním. Chcel som mu byť bližšie. Každú sekundu viac. Pochybnosti, ktoré ma ešte vo vlaku týrali, sa mi dávno vyparili z hlavy. Už včera večer ma časť z nich prestala úplne zaujímať a dnes ma opustili aj zvyšné.

Já zvládnu trikrát urobiť tebe, prebehli mi mysľou slová, ktoré vyslovil, keď nám kupoval lístky.

Možno to povedal zo žartu. Možno ma len provokoval. Ale na veži, keď ma objal okolo pása a pritúlil na svoje telo. Vo chvíli, keď sa jeho rozkrok dotkol môjho zadku a ja som cítil, že minimálne jedna jeho časť chce so mnou byť viac než len na kamarátskom pokeci. Presne vtedy som pochopil, že po mne túži rovnako ako ja po ňom.

„Okej,“ usmial sa a vyhľadal pohľadom obsluhu. Bola u nás takmer okamžite. Dali sme si obaja znovu mojito. Viditeľne mu zachutilo, i keď na to prvé som ho musel ukecať.

V tichosti sme čakali na naše nápoje a ja som sa niekoľkokrát nadýchol, aby som ho pozval so mnou na hotel, ale zakaždým som ústa zas naprázdno zavrel.

Kurva, kurva, kurva.

„Olivere, děje se něco…?“

Utrel som si z čela pot. Napriek tomu, že sa už stmievalo, stále bolo príšerne teplo. Alebo ma rozpaľovalo niečo úplne iné?

„Len sa teším na tú vírivku,“ skúsil som to zakecať. A v tom momente mi to napadlo. Ideálna zámienka. Nenápadná. Teda… povedzme… že… dobre, kašlem na to. „Nechcel by si ju tiež skúsiť?“

Jeho odpoveď oddialil príchod čašníčky. Položila pred nás objednané drinky a vzala zo stola nachystané peniaze. Celý ten čas som sa nervozitou hral so svojím prsteňom.

Ak by odmietol, tak by som sa hanbou prepadol pod zem. Ale najprv by som mu to mojito chrstol do tváre. Len tak. Pre lepší pocit.

Mohol by si za to sám. Veď posledné dni ku mne vysielal zmiešané signály.

Osameli sme a ja som v očakávaní reakcie na neho pozrel.

Usmial sa.

Nádherne sa usmial.

A potom zvážnel.

„Je ti doufám jasný, že pokud mě pozveš k sobě na pokoj, tak vířivka bude to poslední, co mě bude zajímat?"

Prikývol som. Raz, dvakrát, trikrát.

Len sa mi to nezdalo dostatočne výstižné, tak som prikývol aj štvrtýkrát. Aby si náhodou nemyslel, že som to nepochopil.

Pretože ja som to pochopil!

„Fajn, tak dopijeme a můžeme…“ Nedopovedal. Asi ho zaujalo, že som do seba hodil svoj drink na pár hltov. Trochu som sa u toho zakuckal, keď mi zabehol kúsok ľadu. Rýchlo som si ústa utrel servítkou. A aj krk. Osušil som aj zamokrené tričko. Kúsok mäty mi z trička dal dole on.

Veľmi sexi.

Gabriel uchopil svoj pohár a začal tiež piť. Na rozdiel odo mňa nie ako prasa. Ale aj tak rýchlo. Mal som potrebu niečo povedať, a tak zo mňa vypadlo:

„Máš čas.“

Dopil a pozrel na mňa s iskrou v očiach.

„Jo, to vidím.“

Začervenal som sa. Nechápal som, prečo sa pri ňom neviem ovládať. Že má rovnaký problém mi dokázal hneď, ako sme vyšli z reštaurácie. Jeho ruka pristála na mojom zadku a dvakrát ho stisla. Vzrušenie ma bodlo na tých správnych miestach.

„Taxi?“ navrhol.

Ha! Zrazu nemusíme všade pešo.

Nadšene som súhlasil. Nevedel som si dosť dobre predstaviť, že by sme si dali prechádzku potemnenými ulicami. Nie, že by mi vadil nedostatok svetla. Len som už s ním potreboval byť sám. Ideálne nie veľmi oblečený.

V taxíku ma už len z tej predstavy zaplavila ďalšia vlna horúčavy.

Našťastie sme boli na mieste za pár minút. Vystúpili sme a zamierili do hotela. Kráčali sme tesne vedľa seba. Niekoľkokrát sme sa náhodne dotkli rukami, až som začal mať pocit, že by bolo krásne, keby som sa ho mohol chytiť. Spojiť s ním dlane.

Lenže… to by som si nedovolil. Určite by ma odstrčil a vysmial.

Nie sme predsa pár.

Na recepcii som nahlásil Gabriela ako svoju návštevu a počkal, kým ho recepčná zapíše. Trvalo jej to nekonečne dlho.

Dobre, tak netrvalo. Bola fakt rýchla. Lenže mne sa už zdalo, že ak ma k sebe Gabriel rýchlo nepritisne, tak explodujem. Normálne sa rozpadnem na milión kúskov a ten bordel bude niekto minimálne týždeň upratovať.

Nastúpili sme do výťahu a postavili sa každý na jeho opačný koniec. A že to bol bohove veľký výťah. Striedavo sme pozerali na kameru a na seba. Tá energia medzi nami sa dala takmer uchopiť. Trochu som sa bál, že kvet umiestnený v jednom z rohov od radosti vzplanie.

Čo by nevadilo. Vypadal dosť umelo.

Prvé poschodie.

Nádych, už je to len kúsok.

Druhé poschodie.

Hlboký výdych. A tri rýchle nádychy.

Tretie poschodie.

Gabriel si strčil ruky do vreciek, akoby nevedel, čo iné s nimi má robiť.

Štvrté poschodie.

Dvakrát som si luskol s prstami. Vydalo to divný zvuk. Znel ako prdnutie. Radšej som s tým prestal. Gabriel sa uškrnul.

„Hele, to som len niečo skúšal,“ obhajoval som sa hneď.

Luskol si prstami tiež, aby mi naznačil, že chápe.

Piate poschodie.

Vystúpili sme a rezkým krokom prešli chodbu. Nezainteresovanému pozorovateľovi by sa možno zdalo, že bežíme.

Dvere sa mi našťastie podarilo otvoriť rýchlo. Asi pochopili, že je v ich záujme nerobiť problémy. Vošli sme do izby. Malá predsieň bola pre nás priveľká. Asi preto sme sa na seba natlačili u najbližšej steny… a potom to prišlo. Znenazdajky. Akoby nezávisle od našej vôle. Bozk. Tak vášnivý, až sa mi podlomili kolená. Gabriel ma musel pridržať za pás, aby som sa mu nezložil k nohám.

Ako môže byť v jednom bozku toľko emócie? A samozrejme toľko vzrušenia? spýtal som sa sám seba.

Odpoveď mi bola hneď jasná. Pretože bol náš prvý.

Jedinečný.

Neobyčajný.

Dokonalý.

I keď mi to samému prišlo neuveriteľné, nikdy predtým sme sa na ústa nepobozkali. Pri tom sme robili kopu oveľa intímnejších vecí.

Na chvíľu ma to zistenie ochromilo. Gabriel si to okamžite všimol a odtiahol sa odo mňa.

„V pohodě…?“ zaujímal sa.

Sklopil som pohľad k jeho perám. Nádherne vykrojeným. Úžasne tvarovaným. Úplne neodolateľným.

Prečo mi v Bratislave ani nenapadlo dať mu na ne bozk?

„Vieš, čo sa práve stalo?“ spýtal som sa. Ani som nevedel, prečo je pre mňa dôležité, aby to vedel. Aby to aj pre neho niečo znamenalo.

Končekmi prstov mi prešiel po líci a pritom pokrútil hlavou v nesúhlasnom geste. Sklamaním som pozrel do zeme. K jeho nohám. Nadvihol mi bradu a usmial sa.

„Jistě, že to vím! Chceš to zopakovat?“

„Jasne,“ šepol som a obtočil ruky okolo jeho krku. Nebolo mu treba hovoriť dvakrát. Ale tentokrát bol náš bozk zas o niečo iný. Jemný a pomalý. Vyslovene nežný. Chutil mojitom a výnimočnosťou.

Dokázali sme sa od seba odtrhnúť až po pár dlhých minútach, no i tak sme neprerušili objatie. Oprel som si hlavu o jeho rameno a niekoľko sekúnd si vychutnával len jeho prítomnosť. Chýbal mi. Hrozne moc mi chýbal. Chýbalo mi na ňom všetko. Jeho osobnosť, jeho slová, jeho dotyk.

A samozrejme najviac mi chýbali jeho ruky, ktoré to už nevydržali a zamierili mi na zadok. Priamo a bez ostychu. Neomylne si našli cesty do mojich kraťasov a pohladili ma po nahej koži v rovnakej chvíli, ako sa mi pri uchu ozvalo:

„Kravaty asi nemáme…?“

Uškrnul som sa s tvárou zaborenou do jeho trička. I keď som bol na neho pred cestou do Prahy naštvaný, tak si dve kravaty našli do mojej batožiny cestu. Len tak. Keby náhodou.

„Máme, a ak pekne poprosíš…“

„Když já poprosím?!“ skočil mi do reči a o krok odo mňa ustúpil. Ruky si skrížil na hrudi a bojovne zdvihol bradu. V tvári mal zrazu výraz egyptských bohov. Hrdých a dominantných.

Nádherný pohľad.

Hneď ma z toho túžbou bodlo v slabinách.

„Tak požiadaš?“ navrhol som druhú alternatívu a pridal k tomu provokačný úsmev.

Pokrútil hlavou a bez slova ukázal smerom do izby.

Prisahám, že som ho nechcel poslúchnuť, ale moje telo sa rozišlo samo. Zastavil som sa až pri svojej nevybalenej taške a pozrel na Gabriela. Potreboval som počuť ďalší jeho príkaz. Vyslovene som po tom túžil. Ale páčilo sa mi to skryť za malý vzdor, aby pochopil, že mňa len tak neskrotí.

Alebo skrotí. Len o tom nikdy nebude vedieť.

„Ty kravaty,“ pripomenul mi.

„Možno si ich budeš musieť nájsť sám,“ uškrnul som sa, ale veľmi rýchlo sa mi škodoradostný výraz zas vymazal z tváre, keď ku mne spravil dva prudké kroky.

„Dobře, jak chceš,“ nadvihol mi ruky a vyzliekol tričko. Nepáral sa ani s kraťasmi. Stiahol ich zo mňa až po členky. Vystúpil som z nich už sám. Za tie týždne v Bratislave ma to naučil robiť automaticky.

Pohľadom pomaly preskenoval celé moje telo. Zastavil až na boxerkách. Už sa mi na nich rysovala malá oblina dokazujúca, ako veľmi som sa na neho v skutočnosti tešil.

„Svlíkni si to,“ ukázal na posledný kus môjho oblečenia. V hlase mal zvláštnu kombináciu vzrušenia, príkazu a nehy.

„Nie,“ zaprotestoval som. Jedna moja časť ho totiž chcela provokovať. Druhá sa zas prekvapivo stále hanbila. Nechápal som úplne prečo. Videl ma nahého už veľakrát, ale aj tak ma vždy prepadol nečakaný ostych, keď som sa mal vyzliecť sám.

Stalo sa to aj tentoraz. Úplne som cítil, ako mi červeň stúpla do tváre.

„Takže ne…?“ pohladil ma po hrudi a jeho dokonalé prsty zastavili až na mojich bradavkách. Jemne ich obkrúžili a potom stisli. Musel som si zhrýzť peru, aby som nezačal nahlas vzdychať. Usmial sa na mojej reakcii a presunul ruky na moje boky. Premasíroval ich a dotkol sa rozkroku. Len letmo. A tak som úplne mimovoľne do jeho dlane prirazil. Potreboval som cítiť viac.

Pustil ma a ja som frustrovane zakňučal.

„Tvý tělo mi ale říká něco jinýho,“ povedal a prešiel k mojej taške. Dotkol sa zipsu a pozrel na mňa. „Olivere, vím, že to svoje ne nemyslíš vážně, ale k tomu, k čemu se tu chystáme, potřebuju slyšet tvůj souhlas.“

Prikývol som.

Podvihol obočie a ja som si v jeho výraze prečítal, čo mi často opakoval. Slova, Olivere, používej slova!

Stačila predstava tónu, akým by to povedal, a na celom tele mi naskákali zimomriavky.

„Pravé bočné vrecko,“ prezradil som, kde nájde ukryté moje kravaty.

Našiel obe na prvý pokus a víťazoslávne sa pri tom usmial.

Usmieval sa aj celý čas, kým sa ku mne blížil. Postavil sa za mňa a jemne sa dotkol mojich ramien.

„Víš, co máš dělat,“ naznačil, čo po mne chce, a ja som presunul ruky za chrbát. Obtočil mi kravatou najprv jedno zápästie, potom druhé a nakoniec ich zviazal dokopy. Nechal medzi nimi kúsok miesta, a tak som sa cítil až prekvapivo pohodlne. A hlavne konečne kompletne.

Nahlas som vydýchol a nejakou zvláštnou úľavou zavrel oči. Keď som ich otvoril, stál už Gabriel predo mnou.

„Jdeme,“ zamieril do kúpeľne. Nenasledoval som ho hneď, ale až o pár sekúnd. Trpezlivo na mňa čakal a zatiaľ sa obzeral. Určite hneď zistil, že tá sľubovaná vírivka je vlastne len veľká vaňa pre dvoch s masážnymi tryskami, ale nezdalo sa, že by to mal potrebu komentovať. Vlastne mi bolo jasné, že mu je to úplne jedno.

Otočil sa mojim smerom a vyzeral spokojne. Až podozrivo veľmi spokojne. Pomaly si vyzliekol tričko a doprial mi pohľad na svoju hruď. A hlavne na líniu krátkych tmavých chĺpkov na jeho podbrušku. Naznačovali smer k tým najzaujímavejším častiam jeho tela. Ani tie mi však neostali dlho skryté. Stiahol si kraťasy spolu s boxerkami a ponúkol mi pohľad na svoje nahé telo. Exkluzívne nahé telo. A ešte exkluzívnejší rozkrok, ktorého stav naznačoval, že mu teda rozhodne nie som ľahostajný.

Zavesil si oblečenie na vešiačik. Viditeľne zdržoval, aby mi predviedol, čo je dnes v ponukovom liste. Ale ja som mal dávno vybraté.

„Dáme si sprchu,“ zahlásil, chytil ma za rameno a navigoval do sprchového kúta. Celý čas ma pridržiaval. Najmä, keď som stúpal na podlahu, u ktorej nevedel, či nie je klzká. Pustil ma, až keď ma oprel chrbtom o stenu.

Nastavil teplotu vody a namieril na mňa sprchovú hlavicu.

„Počkaj, ja ešte mám…,“ boxerky som už nedopovedal, pretože mi priložil prst na ústa.

„Ššš, nebo si tě umlčím po svým. To zaprvý,“ šepol zmyselne a zároveň zlomyseľne. „A zadruhý, snad sis nemyslel, že tě za ten tvůj vzdor nepotrestám?“

Zapol vodu.

Gabriel

Chybělo mi to. On mi chyběl.

Chybělo mi to tak moc, že jsem hned třetí den po návratu z Bratislavy zašel do svýho oblíbenýho baru, abych si tam sbalil někoho, kdo mi aspoň na pár hodin pomůže ty mý šíleně silný potřeby uspokojit.

Chyběl mi tak moc, že jsem si to hned tři minuty poté, co jsem si toho Oliverova náhradníka za ruku vyvedl z baru ven, rozmyslel a narychlo jsem splácal nějakou výmluvu… A od té doby jsem se k tomu baru radši ani nepřiblížil. Aby mě náhodou zase nepřepadly nějaký chutě. Chutě na Olivera.

Teď už jsem se jim ale nebránil. Teď už mě přepadnout mohly.

Teď už bylo s kým je ukojit.

Aniž bych se s ním přestal propalovat pohledem, volnou rukou jsem ozkoušel teplotu vody… a pak jsem tu sprchovou hlavici namířil přímo na jeho hrudník.

Voda byla příjemně vlažná, takže to Oliverovo škubnutí jsem přičítal jednak leknutí, a druhak taky tomu určitýmu pocitu nepohodlí způsobenýmu tím, že stál ve sprše, tekla na něj voda – a on přitom nebyl úplně nahej. V jeho tváři se to všechno zrcadlilo: ta chuť mi znovu říct, že bych mu mohl ty boxerky přece jenom sundat… a zároveň to vědomí si toho, že si momentálně nepřeju, aby mi cokoliv říkal… Potěšilo mě, že mu dost rychle došlo, co je pro něj v tuhle chvíli výhodnější, a tak mlčel. A já se na něj za to spokojeně usmál.

Bez řečí a taky bez jakýchkoliv dalších dotyků jsem ho osprchoval úplně celýho. Teda kromě vlasů, nechtěl jsem totiž, aby mu z nich kapala voda do očí a on tak měl výmluvu, proč je radši zavře. Žádný takový. Miloval jsem propalovat se s ním pohledem, zatímco kolem nás panovalo úplný ticho.

A ostatně, měl jsem pro něj připravený ještě jedno představení.

Když totiž na Oliverově kůži už nezbylo ani jediný suchý místečko, namířil jsem tu sprchovou hadici proti sobě. Jenže na rozdíl od jeho těla, tomu svýmu jsem dotyky hodlal dopřát. Volnou rukou jsem se natáhl po jedné z několika hotelových minitubiček se sprcháči, za pomoci zubů jsem ji otevřel, většinu z jejího obsahu jsem si vymáčkl na hrudník, zase jsem ji zavřel… a pak jsem s ní zamířil k Olimu lehounce pootevřeným rtům.

„Chvilku mi ji podrž,“ poručil jsem si a popravdě jsem očekával, že Oliver odmítavě zavrtí hlavou a něco odmlouvavýho, uštěpačnýho pronese, a tak že ho budu muset k poslušnosti chvilku přemlouvat. Jenže to vypadalo, že mu už tohle naše společný hraní taky dost chybělo, protože mi vyhověl bez jakýchkoliv protestů téměř okamžitě: jenom si nejdřív jazykem navlhčil rty, pak otevřel pusu o něco víc dokořán, a když jsem mu do ní tu tubu vložil, stiskl ji zuby, aby mu nevypadla.

„Hodnej,“ pochválil jsem ho… a on jenom na vteřinku vzrušeně přivřel oči, tak moc s ním celá ta situace mávala. A to se přitom ještě nic pořádnýho nedělo.

Já si zatím začal volnou rukou roztírat příjemně voňavej gel všude po těle. Všude. A navzdory tomu, jak jsem se snažil tvářit úplně ledabyle, stejně jsem svým bradavkám a samozřejmě i svýmu rozkroku věnoval extra péči. Ne pro ty příjemný pocity, který to způsobovalo mně, ale proto, jakej vliv to mělo na Oliho. Snažil se mi pořád dívat do očí, fakt se snažil, ale stejně mu pohled co chvíli sklouzl k mé hladivé a hladící dlani a k tomu, jak si s některýma místama mýho těla pohrávala… A mně bylo jasný, že Oliver si momentálně přeje jednu ze dvou věcí: aby se takhle mohl dotýkat on mě… nebo abych se takhle dotýkal já jeho.

To první jsem mu zatím nikdy nedovolil, nebo spíš… ještě k tomu nebyla příležitost; se svázanýma rukama se někoho můžete dotýkat jenom těžko, že.

A k té druhé varianě…

„Chceš taky?“ přeptal jsem se ho poťouchle.

Oliver jenom několikrát kývnul… a já se s uculením natáhl za něj, abych si mohl podat další z několika minilahviček. Ta mnou už načatá tuba se mi totiž líbila přesně tam, kde momentálně byla: v Oliverových ústech, jako takovej provizorní roubík… A tak jsem ji tam chtěl ještě chvíli nechat. Hrozně rád jsem totiž poslouchal, jaký zvuky ze sebe Oliver vydával, když jsem se ho dotýkal všude po těle… A ještě radši jsem měl, když ty zvuky byly tlumený právě nějakým roubíkem.

Zatím jsem popadl další lahvičku a zadoufal jsem, že to nebude tělový mlíko, ale ne, šampon na tělo i vlasy, přečetl jsem si na ní. I když Olimu by asi bylo momentálně úplně jedno, co přesně bych na něj napatlal. V jeho lehce zamžených očích jsem si to četl už úplně zřetelně: hlavne sa ma už dotkni…

A tak jsem mu tuhle jeho žádost splnil. Podobně jako před chvílí na sebe, i na jeho hrudník jsem levačkou vymáčkl trochu gelu, zatímco proud vody jsem měl namířenej rádoby neúmyslně do jeho rozkroku… Pak jsem minišampon pohodil zpátky na poličku – a začal jsem tu mazlavou hmotu krouživýma pohybama roztírat po Oliho kůži, aniž bych uhnul očima z těch jeho. Jasně, že jeho bradavky potřebovaly pořádně promydlit a promnout, se stejným zaujetím jsem se ale věnoval i jeho krku… a jeho pupíku…

Pak jsem ho opatrně otočil čelem ke kachličkám, zatímco jsem mu už poněkud rychlejším tempem namydlil záda, paže… a po přidřepnutí i stehna a lýtka. Jenom jednomu jedinýmu místu jsem se pořád vyhýbal. Schválně. Prostě jako kdyby ty jeho boxerky, který si odmítl sundat, byly nějaká zábrana, za kterou se, k jeho smůle, nedostanu… Od Oliho se ke mně ale i tak nesly sice tlumený, přesto charakteristicky nadržený vzdechy. Chápavě jsem se pousmál. Už jsem ho přece jenom v tomhle stihl docela poznat, a tak jsem věděl, že jemu k téměř maximálnímu vzrušení stačí už to, jak dominantně s ním jednám… a jak bezmocně se přede mnou cítí…

Narovnal jsem se v zádech, znovu jsem si Oliho natočil čelem ke mně a jemným tlakem jsem ho donutil, aby se zády opřel o ty kachličky. Využil jsem toho, že jsem měl dlaň stále ještě kluzkou od sprcháče… a jediným plynulým pohybem jsem mu vklouzl do boxerek. Oliver se se zavzdycháním propnul v zádech a ještě víc se namáčkl na ty kachličky, takže jsem mu dal pár vteřin, aby se s těma tak dlouho odpíranýma pocitama srovnal a aby našel ztracenou rovnováhu, a teprve když jsem si byl jistej, že se mi nesesune k zemi, začal jsem ho v rozkroku promačkávat malinko intenzivněji. To, jak se pod těma mýma dotykama kroutil, a ty vzrušený, tím prozatímním roubíkem tlumený steny, co se z něj draly – to všechno způsobovalo, že mi v podbřišku vybuchovaly malý atomovky… a v jednu chvíli jsem se musel kousnout do rtu, abych ztišil moje vlastní vzrušený projevy. Ještě na ně totiž bylo brzo.

Po další půlminutě mýho vytrvalýho hlazení, podporovanýho i tím proudem vlažné vody, už se Oliverovi téměř nedařilo nechávat oči otevřený, a tak jsem se rozhodl, že by to jako předehra mohlo stačit. Vytáhl jsem dlaň z jeho spodního prádla, celýho jsem ho pořádně osprchoval od mýdla… a vodu jsem zastavil.

Oliver konečně otevřel oči a vrhl po mně napůl zastřenej, napůl vyčítavej pohled, a tak jsem se na něj lehce posměšně zašklebil.

„No co? Říkal jsem něco o trestu, pamatuješ? Snad sis nemyslel, že z toho vyvázneš tak snadno?“ A aby mi případně mohl něco odpovědět a rozhodnout tak o svým dalším osudu, rovnou jsem mu z pusy vyndal tu plastovou tubu.

Chvilku si jazykem navlhčoval rty, než huhlavě odpověděl:

„Trochu som dúfal, že keď ťa pozvem do svoje izby, budeš na mňa dobrý.“

„Však já na tebe jsem hodnej! V rámci možností,“ mrknul jsem na něj rozverně, natáhl jsem se po ručníku a začal jsem ho celýho osušovat. Nijak zdlouhavě jsem si s tím nehrál, ostatně bylo horko, takže jsem se fakt nemusel bát, že by se Oliver začal klepat zimou, pokud ho neotřu dostatečně do sucha. Sám jsem se tím samým ručníkem následně osušil podobně ledabyle… a pak už jsem Oliho chytil za loket a pomohl jsem mu ze sprchovýho koutu ven.

Když už jsem ho držel jako takovýho svýho zajatce, vyvedl jsem ho rovnou z koupelny do pokoje. Chviličku jsem se rozhlížel, zvažoval všechny možnosti… a pak jsem ho popostrčil k jednomu ze dvou polstrovaných křesílek.

„Hmm, no posadil bych tě na něj,“ lišácky jsem se na něj zakřenil, „ale bohužel máš na sobě mokrý boxerky, udělaly by tam skvrnu…“

„Tak mi ich daj konečne dole!“ vylezlo z Olivera konečně to, co mi podle mě chtěl říct už dobře čtvrt hodiny.

Přísně jsem na něj přimhouřil oči:

„A to mělo být jako co? Rozkaz?!“

„Nie… to… ja…,“ zakoktal se, ale nedal jsem mu k dalšímu vysvětlování prostor.

„Klekni si!“ ukázal jsem prstem na koberec, a když mě Oliver poslechl, sám jsem se do toho měkkoučkýho křesla pohodlně usadil. A když říkám pohodlně, tak myslím opravdu pohodlně: vlastně to byl spíš takovej polosed pololeh… a nohy jsem schválně co nejvíc rozkročil…

Oliver jenom naprázdno polknul a natěšeným pohledem přejížděl mezi mou tváří… a mým klínem.

„Posluž si,“ ležérně jsem mu pokynul rukou, jako kdyby to, co se bude dít dál, bylo na něm, ale oba jsme věděli, že není. Dal jsem mu akorát prostor k tomu, aby se mezi mýma nohama uvelebil do co nejpohodlnější polohy, ze které se ke mně dobře dostane… a ve které taky chvilku vydrží, aniž by ho bolely kolena nebo záda… Ale jakmile tu polohu konečně našel, sklonil se ke mně a vzal ten můj nažhavenej stožár do pusy, vjel jsem mu dlaní do vlasů – a začal jsem si tempo i hloubku jeho přírazů určovat sám.

A určoval jsem si to… no tak jo, přiznávám, že moc dlouho ne. Byl jsem z toho pohrávání si s ním ve sprše už vážně neuvěřitelně nadrženej, takže mi stačilo cítit, jak mý péro vklouzává do těch jeho vlhkých, šikovných úst… a chviličku pozorovat ty Oliverovy sehnutý záda… a jeho spoutaný ruce… a bylo vymalováno. Na bílo. Akorát jsem teda zavčas trhnul jeho hlavou, abych se mu nevystříkal do pusy, ale někam na jeho rameno…

„No, a teď aby sis tu sprchu dal znovu,“ okomentoval jsem to ochraptěle.

„Nepotrebujem,“ vypadlo z Olivera stručný, ale jasný odmítnutí – možná si myslel, že tím návrhem na další kolo ve sprše chci tu hru protahovat…

Vyvedl jsem ho ale z omylu, když jsem na něj schválně potměšile nakrčil čelo:

„Nepotřebuješ? No, to je tvoje věc. Jestli chceš jít spát takhle, tak budiž. Svlíknout boxerky sis totiž nechtěl, takže tím dnešní hraní považuju za ukončený a ty si teď…“

„Gabriel, ale no tak prosím!!!“ skočil mi do toho mýho monologu frustrovaně.

Spokojeně jsem se usmál. No tak vida, konečně! Konečně mu došlo, že já tu nejsem od toho, abych ho o něco prosil nebo žiadal, to za prvý, a za druhý, že on je tu naopak od toho, aby mě poslouchal – a že na mě neplatí žádný jeho nie!

„Hmmm a o co mě prosíš?“ protáhl jsem.

„Daj mi už konečně dole tie boxerky!“ vypadlo z něj.

Nevěřícně jsem nadzvihl obočí:

„Cože…? Nějak ti v tom tvým pokusu o žádost přebývá drzej tón – a naopak chybí nějaký slovíčko!“

„Prosím, daj mi už konečne dole tie boxerky,“ opravil se potichu… a tentokrát to znělo docela pokorně.

„Jo, to bych asi mohl,“ uculil jsem se spokojeně, sesunul jsem se do kleku naproti němu, přičemž jsem musel to křeslo kousek odsunout, abych se do toho těsnýho prostoru vešel, a pomalu jsem Olimu ten mokrej kus hadru skasal ke kolenům. „A dál?“ propaloval jsem se s ním očima.

Oliver zase tak roztomile zčervenal ve tvářích – a mně bylo jasný, že se mu do té další žádosti vůbec, ale vůbec nechce. Jenže jemu zase bylo jasný, že dneska neuhnu ani o kousíček… a že jestli mě nepoprosí, tak ho opravdu nechám tak, jak je. Aniž bych o jeho rozkrok zavadil byť jenom pohledem, natož dlaní.

A tak ještě pár vteřin nabíral síly… a pak z něj vylezla sice tichá, přesto ale zřetelně pronesená prosba:

„Prosím, urob ma.“

„Třikrát?“ vzpomněl jsem si na to, jak jsme se odpoledne provokovali před výstupem na rozhlednu.

„Zatiaľ to bude stačiť raz,“ zašeptal… A ten jeho roztouženej šepot a vzrušenej pohled mi vzaly z pusy všechny další případný zlomyslný poznámky. Prostě jsem ho chytil pevně kolem pasu, vytáhl jsem ho na nohy, ty mokrý boxerky jsem mu sroloval z nohou úplně… a pak jsem ho vzal do náručí a odnesl jsem ho k posteli, kde jsem ho položil na záda.

Jo, bylo mi jasný, že ležet na spoutaných rukách není nic příjemnýho, jenže zároveň mi bylo jasný i to, že tu chvilku to Oliver v pohodě vydrží. Protože víc než dvě, maximálně tři minuty do vyvrcholení týhle dnešní hry nezbývaly.

Kleknul jsem si mezi jeho nohy, lehkým tlakem na stehna jsem mu je rozkročil ještě o něco víc… a pak už jsem se sklonil a nasál jsem to jeho tak dlouho přehlížený a po pozornosti žadonící péro do pusy. Dlaní jsem přitom hnětl a zlehka promačkával jeho po vyprázdněný toužící koule, zatímco druhou ruku jsem měl položenou na jeho podbřišku, abych aspoň trošku krotil ty zmítavý, trhavý pohyby celýho jeho těla…

Za doprovodu hlasitýho sténání se mi Oliver vystříkal do pusy… a já se pak jeho péru ještě chvíli věnoval jazykem, zatímco se Oli pomalu uklidňoval… a vydýchával… a ty prudký křeče, který tak sexy škubaly celým jeho tělem, se postupně měnily jenom na jemný chvění.

Opatrně jsem po posteli přelezl za něj, zvedl jsem ho do sedu, rozvázal jsem mu ruce… a nechal jsem ho, ať se o mě na chvilku opře. Oliver si jenom tak zlehka protáhl paže, spíš aby se neřeklo, než že by mu tyhle vláčný pohyby mohly být opravdu ku prospěchu… a po chvilce už jsem vnímal, jak se jeho dech prohlubuje… a prohlubuje…

„Nespi,“ přejel jsem mu s úsměvem bříšky prstů po tváři.

„A prečo nie?“ zavrtěl se nespokojeně.

„Nebo teda takhle – klidně spi,“ opravil jsem se. „Ale hezky vleže, ať nejsi zítra celej rozlámanej… A sejdeme se zase o půl desátý před hotelem, hm?“

„Počkaj,“ napřímil se Oliver a otočil se ke mně, najednou úplně čilej, „ty ideš preč?“

„Jo, jdu domů, už je pozdě,“ začal jsem se pomalu sbírat z postele. Jako… jasně, že bych tu s ním rád zůstal! Jenže to do té naší hry nepatřilo, že?

A to ani navzdory tomu dnešnímu nečekanýmu polibku. Kterej… spolu budeme muset ještě radši probrat. Až nebudeme oba tak unavení… a tak mimo… Ale budeme se muset zjevně znovu shodnout na tom, že ani navzdory tomu polibku se naše situace nezměnila. Pořád jsme dva lidi, kteří byli tak trochu donucení spolu strávit pár týdnů…, a tak se rozhodli si je zpříjemnit. A teď nám osud přihrál jeden týden navíc. Okej, fajn. Ale… nějaký společný usínání v jedné posteli už k tomu nepatří. To si každej musíme schovat pro někoho jinýho. Pro někoho, kdo nám za týden neodjede. Už napořád.

Nebo ne…?!

„Ehm… Dobrou, Olivere,“ popřál jsem mu malinko rozhozeně, rychle jsem ještě zapadnul do koupelny, kde jsem měl odložený veškerý svý oblečení, natáhl jsem ho na sebe… A pak jsem bez dalšího ohlížení vystřelil z jeho pokoje pryč.