Jak uhlídat puberťáka a nezbláznit se do něj (2/3)

Oliver

Gabriel odišiel a ja som hodnú chvíľu civel na zavreté dvere. Chcel som ho zastaviť, lenže mi trvalo pridlho, kým som sa k tomu odhodlal. A zrazu bol preč. Aj tak som mu v tom nemohol zabrániť. Veď už na mňa ani nepozrel. Akoby som tu ani nebol. Akoby to, čo sme spolu robili, pre neho nič neznamenalo. Kurva, veď sme sa pobozkali! POBOZKALI!

Jasne, nielen to. Aj sme si navzájom vyfajčili, ale… to sme robili aj v Bratislave. Ale bozk? Tak ten tam medzi nami nepadol ani jeden jediný.

Toto pre neho vôbec nič neznamenalo?

Zaťal som ruky v päsť a buchol s nimi o matrac.

Naozaj to niečo znamenalo len pre mňa?

Frustrované zavrčanie som stlmil vankúšom.

Sakra, prečo odišiel?

Vyskočil som z postele a prešiel do kúpeľne. A potom nazad k posteli. Niekoľkokrát som to zopakoval. Veľmi mi však tá pármetrová prechádzka nepomohla.

Zúril som, i keď som nechápal, kde sa to vo mne berie a čo presne to spôsobilo. No tak odišiel. Nič hrozné sa predsa nestalo. Veď to tak robil vždy. Lenže u mňa doma sa len presunul do svojej izby, ktorá bola kúsok od tej mojej. Tu musel absolvovať cestu cez pol mesta. Takže logicky by sa mal tomu chcieť vyhnúť. Iba ak… by mu bola príjemnejšia hodinová prechádzka cez nočnú Prahu ako predstava noci strávenej so mnou.

Veď nechrápem. Nesmrdím. Nezaberám ani veľa miesta.

Nechal by som ho na pokoji.

Naozaj nechal.

Posadil som sa nazad na posteľ. Ruky som si položil na kolená a zahľadel sa na ne. Stále som bol nahý, a tak som zreteľne cítil každú slzu, ktorá mi dopadla na pokožku. Plakal som a nevedel som prečo.

Nenachádzal som vo svojej mysli žiadne rozumné vysvetlenie pre vlastné pocity. Ani pre prvotný pocit hnevu, ani pre následný smútok doprevádzaný zvláštnou prázdnotou.

Vyhrabal som si z tašky papierové vreckovky a vysmrkal si nos. Znelo to ako trúbenie slona. Umierajúceho slona.

Niečo ma zasvrbelo na ramene. Poškrabal som sa a potom tam pozrel. Zaschnuté sperma. Viditeľne si na mne Gabriel niečo zabudol. Z neznámeho dôvodu mi to prišlo smiešne, a tak som sa začal pre zmenu smiať.

Otec mi nedávno povedal, že sa nevie dočkať, keď mi skončí puberta a s ňou aj nelogické výbuchy nálad. Vraj sa s mamou na oslavu spijú do bezvedomia. Začínal som chápať, čo tým chcel povedať. Asi sa k nim potom pridám.

I keď drink je dobrý nápad vždy. Vylovil som si jeden z minibaru a na ex ho vypil. Trochu ma to upokojilo.

Zaujímavé, asi budem alkoholik.

Pokrútil som nad sebou hlavou a šiel si dať sprchu. V kúpeľni mi padol zrak na prázdne fľaštičky od sprcháču. Spomienka mi preletela hlavou a vzrušenie rozkrokom.

Alebo budem závislý na sexe.

Pustil som na seba studenšiu vodu a rýchlo dokončil očistu.

Zaliezol som do postele a hľadel na strop. Biely. V prítmí izby sa zdal šedý. Rovnako ako moje myšlienky. Nevedel som sa zbaviť pocitu, že je so mnou niečo zle. Inak som si nevedel vysvetliť, prečo neviem Gabriela pustiť z hlavy. Hlavne, keď mi zas raz ukázal, že o mňa nestojí. Veď, ak by bolo po jeho, tak by som do Prahy ani neprišiel.

Nakoniec som sa prevaľoval skoro celú noc. Na chvíľu som zaspal až nadránom. Asi preto mi zvonenie budíku pripadalo ako búšenie kladivom priamo na ušný bubienok.

Pozrel som na hodinky a povzdychol si. Mal som čas akurát sa obliecť a dať si raňajky. Všetko v rýchlom tempe, aby som nemeškal na stretko s Gabrielom.

Tie prvé dve činnosti som si vedel dosť dobre predstaviť. Lenže tá tretia… tak do tej sa mi fakt nechcelo. Nemal som náladu zase behať po pamiatkach a celý čas pri tom dúfať, že sa Gabriel zľutuje a prejaví o mňa záujem. No a pri troche šťastia zas príde večer ku mne do izby a vyfajčí mi vtáka, aby sa potom mohol urýchlene evakuovať.

Nasrať.

Chvíľu som sa pohral s mobilom a nakoniec mu plný odhodlania napísal správu: „Dnes to ruším. Niečo na mňa lezie, tak ostanem v posteli.“

Vydýchol som si a mobil položil na posteľ. Ďalší môj plán bol úplne jednoduchý. Začať Gabriela neznášať, a tým sa zbaviť divných pocitov, ktoré som mal už len z predstavy, ako sa práve potešil, že ma dnes nebude mať na krku.

Lenže neznášať ho bolo fakt ťažké!

Okamžite mi totiž zavolal a zaujímal sa o to, čo mi je a ako mi je. A niekde medzi jeho telefonátom a tým, ako za mnou prišiel aj s náručou plnou liekov, som oľutoval, že som bol na neho taký zlý a že som mu krivdil. I keď len v myšlienkach.

Samozrejme mu netrvalo ani päť minút, aby pochopil, že tak úplne chorý nie som. Bola to moja vina. Odmietal som klesnúť až tak hlboko, aby som pred ním náročky kašlal. Síce by som to určite zvládol. Pred rodičmi som hrával chorého vždy, keď som sa chcel vyhnúť škole. Býval to priam oscarový výkon.

Ale pred Gabrielom som šiel radšej s pravdou von. Teda… mierne upravenou. Pravda sa totiž zbytočne preceňuje. Priznal som mu, že som si večer dal ešte pohárik, a tváril som sa, že mi to asi neurobilo dobre.

Naletel.

Naivný pako.

Ale milo naivný pako.

Pozreli sme si spolu film. Obaja sme pri tom ležali na posteli. Každý na jej okraji. Ani jeden z nás tú vzdialenosť nezmenšil, i keď sa mi chvíľu zdalo, že sme na to obaja mysleli. Minimálne ja som na to myslel takmer neustále. Niekedy som mal pocit, že sa na mňa díva, ale neodvážil som sa pozrieť, či to tak naozaj je. Miesto toho som si obzeral tie časti jeho tela, u ktorých to nebolo nápadné. Nohy nahé až po kolená. A jeho členky. Ukážkové. Ako, kurva, môžu byť členky tak sexy?

Ako môže byť on tak sexy?

Pri záverečných titulkoch sa mi začali zatvárať oči. Veľmi som sa tomu nečudoval. Chýbalo mi mojich prázdninových deväť hodín spánku. Gabriel si to všimol a rozlúčil sa so mnou.

Odchádzal bez objatia, bez bozku, bez akéhokoľvek dotyku.

Doslova sa zase vyparil.

Bol som tak unavený, že som sa nad tým ani nezvládol pozastavovať. Najmä však preto, že sme si na večer dohodli zaujímavý program. Sľúbil, že ma už nebude ťahať po pamiatkach, ale vezme ma na discu. Poriadnu. Takú, ako sa na hlavné mesto patrí.

Hrozne som sa tešil. Príprava mi zabrala takmer dve hodiny. Dokonca som na chvíľu vybehol z hotela a kúpil si v najbližšom butiku nové tričko. Čierne. Na prvý pohľad obyčajné, ale vypadal som v ňom kurevsky dobre. A sexy.

Dúfal som, že to ocení.

Ocenil. Samozrejme nič nepovedal, ale keď sme sa večer stretli pred hotelom, venoval pohľadu na mňa viac času, než je bežné. Aj pozdrav mu trval podozrivo dlho.

Cítil som sa ako kráľ.

Alebo ako kráľovná. Pridržal mi totiž dvere na taxíku a aj na podniku, keď sme do neho vchádzali.

Sľubovaná diskotéka bol nakoniec väčší bar s oddeleným tanečným parketom. Na vstupných dverách svietila malá dúhová vlajka a tri jin-jang symboly zvláštne špirálovito umiestnené v kruhu.

Nebolo tam preplnené, ale na prvý pohľad boli obsadené už všetky stoly. Od jedného z nich dvaja chlapci mávali našim smerom.

„Nebude ti vadit, když si sedneme k mým známým?“ spýtal sa ma.

„Pokojne,“ súhlasil som, i keď som si pôvodne myslel, že budeme sami.

Pri stole sedeli štyria ľudia asi v Gabrielovom veku.

„Ahojte,“ pozdravil ich Gabriel. „To je Oliver, můj…,“ na sekundu zaváhal, „bratránek z druhýho kolena, dalo by se říct,“ predstavil ma. Povedal absolútnu pravdu, ale aj tak som sa okamžite cítil podivne navyše.

Podal som si s každým ruku a pokúsil sa zapamätať si ich mená. Podarilo sa mi to len u Viki, jedinej ženy. A Oskara, jej priateľa. Aspoň tak sám seba nazval. Viditeľne bol na to hrdý, a preto zdôraznil, že je tam s ňou, že k nej patrí. Že nie je len nejaký… vzdialený nepodstatný príbuzný.

Sadli sme si a takmer hneď sa rozprúdila debata. Ja som sa jej nezúčastňoval. Len som ticho sedel a hľadel do nápojového lístka. Prebral ma až príchod čašníka. Všetci sme si objednali alkohol. Len odo mňa si vypýtal občiansky. Trápnejšie mi dávno nebolo. Tak nejako som ale predpokladal, že horšie to už nebude.

Ale bolo.

„Hele, nejsi ty ten bratránek, kterýho musel Gabriel hlídat v Blavě?“ spýtal sa Oskar. Uškŕňal sa u toho ako debil.

Prikývol som. Čo iné som mal robiť.

„No ty vole, vždyť už si můžeš kupovat chlast, tak to je potřeba tě hlídat?“ pokračoval.

Gabriel mu strčil lakťom do boku.

„Nehlídal jsem jeho, ale tu jejich vilu,“ zastal si ma. Pozrel som zas do nápojového lístka, aby som sa vyhol ďalším otázkam. Našťastie sa podarilo. Niekto strhol debatu na školu. Čakal ich všetkých posledný ročník na výške, a tak sa tá téma okamžite ujala. Bohužiaľ po pár minútach mali potrebu ma zapojiť.

„A ty studuješ kde?“ zaujímala sa Viki. V žalúdku som pocítil nepríjemné chvenie.

„Gymnázium. Pôjdem do štvrtáku.“

„Aha,“ usmiala sa zaskočene a chvíľu nevedela, čo sa má spýtať ďalej. Nakoniec na to prišla: „A baví tě to?“

„Ani nie,“ zaklamal som, aby som jej nedal priestor k ďalším otázkam, ktoré by im pripomínali, že som od nich o dosť mladší. Hlavne som nechcel, aby to niečo pripomínalo Gabrielovi.

Čašník nám doniesol objednané nápoje. Hrkol som do seba vodku, ledva mi pristála na stole. Rovno som si objednal ďalšiu. Všetci ostatní si štrngli na prípitok. Ja som k tomu musel využiť džús. Asi aby mi bolo ešte viac trápne.

Vytiahol som si z vrecka mobil a napísal som Benovi krátku a výstižnú správu: „Zabi ma. Som debil.“

Odpísať mu netrvalo ani minútu. Usmial som sa a ďalej venoval svojmu mobilu. Bolo mi jasné, že je to maximálne drzé, ale k téme pri stole by som aj tak nevedel nijako prispieť. Rozoberali profesorov, semestrálky, stáže. Proste nič, čomu by som rozumel.

Gabriel sa ma síce pokúsil zapojiť do rozhovoru, ale odpovedal som mu len pokrútením hlavy, aby pochopil, že o škole sa fakt baviť nechcem. Čo som im asi tak mal povedať? Že mám posraných osemnásť a ešte vôbec netuším, kam chcem na výšku?

Čašník mi doniesol ďalšiu vodku. S radosťou som uchopil pohárik a chystal sa ho vypiť, ale obmotala sa mi okolo zápästia Gabrielova ruka.

„Trochu brzdi,“ povedal. Znelo to ako príkaz. Vibrácie z jeho slov mi smerovali rovno do podbruška.

Nechcel som ho počúvnuť. Fakt som nechcel! Lenže moje telo malo iný názor. Položil som nevypitý pohár zas na stôl. Na Gabriela som pri tom ani nepozrel. Miesto toho som sa postavil.

„Odskočím si,“ povedal som. Vyhovovalo mi, že to vyzeralo ako prejav vzdoru. Lenže ja som potreboval vypadnúť z úplne iného dôvodu.

Na WC som si opláchol tvár studenou vodou a pozrel sa do zrkadla.

Prečo, kurva, robím, čo mi káže? spýtal som sa sám seba. Prečo ho počúvam ako cvičená opička? Prečo si neviem pomôcť?

Tušil som, že mám odpoveď na dosah ruky, ale aj tak mi stále unikala.

Niečo bolo so mnou skutočne zle.

Pokrútil som nad sebou hlavou a vrátil sa nazad k stolu.

Na mojom mieste už ale niekto sedel. Chlapec. Tak okolo dvadsať. Presný opak mňa. Čiernovlasý s hnedými očami. Biele tričko a nohavice na ňom žiarili v svetlách diskotéky. Vyzeral… dobre. Veľmi dobre. Nakláňal sa ku Gabrielovi a šepkal mu do ucha. V žalúdku ma niečo ostro bodlo. Musel som sa pozrieť na brucho, aby som si overil, že som do neho nedostal päsťou.

Nedostal. Nikde nestál žiadny piadimužíček a nemlátil náhodne ľudí.

Sadol som si na voľné miesto a ruky zložil na kolená. Chvíľu som hľadel na ne a chvíľu na Gabriela s neznámym chlapcom.

Minúty ubiehali a ja som sa cítil stále viac sám. Muselo to byť na mne vidieť, pretože si ku mne presadla Viki.

Usmial som sa na ňu. Zdala sa milá. Názor som prehodnotil, keď mi nadšene pošepkala:

„Možná se nakonec zase dají dohromady.“ Na okamih sa zarazila. „Víš, že je Gabriel gay, že jo?“ spýtala sa. Do žalúdka ma opäť bodla neviditeľná päsť. A hneď na to ďalšia.

„Všimol som si,“ šepol som.

Viki sa úplne rozžiarila.

„Uf, super, už jsem se lekla, že jsem něco prokecla! To je Dany, jeho bývalej. Ani vlastně nevím, proč přesně se rozešli. Hrozně jim to spolu ladilo…“

Ďalej som ju nepočúval. Zrazu som sa nevedel nadýchnuť. A ona stále niečo mlela. Gabriel si zas vymieňal úsmevy so svojim bývalým. Alebo aj budúcim.

Sprudka som sa postavil.

„Odskočím si,“ oznámil som.

Viki na mňa prekvapene pozrela.

„Nevrátil ses odtamtud zrovna…?“

Mal som chuť na ňu vyprsknúť, že je jej do toho hovno, ale niečo ma zarazilo. Ona nemohla za to, že som taký sprostý, a myslel som si… vlastne ani neviem, čo som si myslel. Asi len, že si budeme s Gabrielom užívať. Spolu. Nie on a Dany. Kurva, čo je to vôbec za retardované meno?

Dalibor, Daniel, Drahomír, Debil, Degeš, doplnila mi moja myseľ dobrosrdečne.

„Mám zápal močových ciest,“ vymyslel som si výhovorku. Alebo kvapavku, napadlo mi. Dany sa totiž práve nakláňal cez Gabriela a nenápadne ho pri tom hladil po stehne. Ako posledná kurva. Takže, ak som Gabrielovi fajčil bez kondómu a on to predtým robil s týmto pošukom…

Aaaaaaaaaaaaaa!

Radšej som sa otočil a zamieril k baru. Na záchod sa mi už fakt nechcelo. Objednal som si colu. Žiadny alkohol. Začínal som tušiť, že sa na hotel budem musieť dopraviť sám, a na to som potreboval čistú hlavu. Spiť sa doma, to bola jedna vec. Ale v cudzom veľkomeste? Až tak sprostý nie som.

„Ahoj,“ ozvalo sa mi pri uchu. Otočil som sa za hlasom. Usmieval sa na mňa chlap ako obrázok. „Můžu tě na něco pozvat?“ spýtal sa.

„Nie, ďakujem,“ odpovedal som podivne automaticky. A nelogicky. Nie som predsa zadaný.

Alebo?

„Okej, tak nebudu rušit,“ otočil sa nazad k baru.

Na mobile mi pípla správa. Pozrel som na obrazovku. Očakával som, že mi píše Ben, ale bol to Gabriel.

„Kam ses poděl? Potřebuju tu jenom něco dořešit, ale hned pak se ti už budu věnovat…“

Spenila sa mi krv. Úplne som cítil, ako to vo mne vrie. Zabudol dodať, že musí doriešiť Debila. Napríklad si nechať od neho vyfajčiť na záchode.

„Nevadí, ja mám spoločnosť,“ odpísal som.

Chlap, ktorý ma oslovil, stál stále na rovnakom mieste. Zhlboka som sa nadýchol, aby som si dodal odvahu. S balením niekoho som vôbec nemal skúsenosti.

„Môžem na niečo pozvať ja teba?“ skúsil som to. Nadšene súhlasil. Dali sme si dva poháriky. On alko, ja nealko. Bol celkom milý. Zatancovali sme si na pár pesničiek. Za normálnych okolností fajn večer. Len som z neznámeho dôvodu mal pocit, že je niečo zle.

Okolo jedenástej sa hudba zmenila na pomalú. Opustili sme parket a vyšli von, aby sme sa nadýchali čerstvého vzduchu.

„Projdeme se?“ navrhol a ukázal na blízky park.

„Jasne,“ prikývol som. Vzal ma za ruku. Akoby mu to prišlo normálne. Mne to normálne neprišlo, ale nechal som naše dlane spojené. Prišli sme k najbližším lavičkám. Prekvapivo tam nikto nebol. Dokonca tam ani nesvietilo veľa svetla.

Tak nejako začínajú scény v horore. U nás to začalo bozkom. Ledva sme si sadli a vrhol sa na moje pery ako pes na údené. Aj podobne slintal. Strašne mi to pripomenulo bozkávanie s Marekom. Podobne povrchne vášnivé, ale bez kúska citu či niečoho skutočného.

Viac som nemal s kým porovnávať. Teda okrem…

Spomienka na Gabriela mi zovrela vnútornosti.

Prerušil som bozk a pozrel do hnedých očí zastretých vzrušením. Takto som chcel vidieť len zelené oči. Gabrielove oči.

„Prepáč… ja…,“ vykoktal som sa a potom som zdrhol. Úplne normálne som pred ním ušiel.

Pred sebou som však ujsť nedokázal. Hlbšie v parku som sa oprel o strom. Premietol som si v mysli všetky svoje pocity z posledného dňa. Zrazu to začalo dávať zmysel. Pár sekúnd som sa odhodlával a nakoniec som to vyslovil nahlas. „Kurva, ja som sa zamiloval.“

Duša sa mi z toho priznania pomočila. Rozplakal som sa.

Gabriel

Když se mi povedlo konečně se s Danym rozloučit a s docela úlevným úsměvem jsem zvedl oči k parketu, ten úlevnej úsměv mi z tváře zase zmizel: Olivera jsem tam najednou nikde neviděl. Ještě pár minut zpátky tam trsal vedle nějakýho na první pohled o dost staršího chlapíka… A teď byli oba pryč…

Prohodil jsem pár vět s Viki a Oskarem, hodil jsem do sebe zbytek drinku a s výmluvným pohledem k té prázdné sklence v ruce jsem se zvedl. U baru jsem ale na Olivera a jeho spoločnosť taky nenatrefil a úspěšnější jsem nebyl, ani když jsem se začal rádoby nenuceně rozhlížet po lidech posedávajících u stolků rozmístěných v prostoru podniku. Zamyšleně jsem stočil oči k toaletám. Sakra, bylo by možný, že by Oliver… Že by toho chlápka prostě sbalil? Nebo se naopak nechal sbalit? Prostě jen tak, z nudy? Nebo, a to hůř – aby mi demonstroval, že když mu chvíli nevěnuju svou plnou pozornost, tak on si taky může dělat, co chce a s kým chce…?

Lehce znervózněle jsem si rukou prohrábl vlasy. Sakra. Dnešní večer jsem si představoval úplně jinak. Chtěl jsem se s Olim prostě úplně normálně pobavit. Ukázat mu Prahu i z jinýho úhlu pohledu než z Petřína, z tramvaje… nebo z okna jeho pokoje… I když jsem teda samozřejmě doufal, že tam se v noci zase dostaneme. Do jeho pokoje. Jenže v tom případě jsem teda asi neměl Oliho tahat mezi svý kámoše.

Přitom oni jsou fajn, ale… Jsou prostě úplně jiní a jinde, než je Oliver. Ne že já bych ve spoustě věcí taky nebyl jinde, ale já se na něj, na rozdíl od nich, umím naladit… Mělo mi být jasný, že až Oskar a spol. zjistí, že Oliver je tamten bratránek, tak že si svý uštěpačný poznámky nenechají pro sebe. Stejně jako mi mělo být jasný, že Oliver se asi s náma bude nudit. Jenže já jsem doufal, že než začne hrát pořádná hudba, tak to s nimi u stolu vydržíme, a pak už se přesuneme na parket, kde bude úplně fuk, jestli takhle všichni dohromady máme nějaký společný témata, nebo ne…

No, každopádně teď byl Oliver pryč – evidentně se rozhodl, že než se nudit s náma, pobaví se místo toho s prvním týpkem, kterej se mu namane. Výborně. Přičemž ten význam slova pobavit se asi pojali dost komorně, když se kvůli tomu zašili bůhví kam…

Než jsem ale nechal tuhle úvahu, aby se mi v hlavě rozvinula, zaregistroval jsem, že ten Oliverův tanečník postává kousek ode mě. A sám. Hmm. Tak možná si prostě jenom trsli na pár rychlejších songů, a když došlo na ploužáky, zase si šel každej po svých…

Zůstal jsem postávat u baru, přišlo mi, že z toho místa mám nejlepší rozhled po celým klubu, ale ani po dalších pěti minutách jsem Olivera nikde nevypátral. Kruci, ale kdyby se rozhodl vrátit na hotel, tak by mi to snad dal vědět, ne? A jelikož jsem měl mobil v zadní kapse kalhot, cítil bych, kdyby zavibroval… Pro jistotu jsem ho ale z té kapsy vytáhl a přesvědčil se na vlastní oči, že mi na něm žádnej vzkaz nebliká. A když už jsem ho teda držel v ruce, rovnou jsem vytočil Oliverovo číslo.

Nechal jsem to vyzvánět docela dlouho, a když už jsem telefon skoro oddaloval od ucha s tím, že tenhle můj pokus se s Olim spojit bude marnej, přece jenom se ke mně donesl jeho hlas.

„Čo je?“

Rychle jsem si odložil sklenku s pitím na bar, abych si volnou rukou mohl ucpat druhý ucho, jinak bych v tom hluku Olivera ani neslyšel.

„No co by bylo? Zjišťuju, kde jsi. DJ to konečně pořádně rozbalil – je na čase propotit trika na parketu!“

„Uži si, ja sa vrátim na hotel.“

Měl jsem dojem, že jsem Olimu špatně rozuměl.

„Cože? Na hotel…? Vždyť jsme sem sotva přišli!“

„Áno, pôjdem na hotel, ale ty sa dobre bav. Teda bavte. Uži si večer, zbohom.“

Sbohem…?!

„Olivere, stalo se něco…?“ zeptal jsem se, ale podle pípnutí jsem poznal, že Oliver už můj dotaz neslyšel, protože naši konverzaci utnul.

Hned jsem mu vyťukal zprávu: „Kde přesně jsi? Na ten hotel tě doprovodím.“

Odpověď mi přišla téměř okamžitě: „Nerob si násilie. Trafím aj sám. Alebo si zavolám taxi.“

Zaskřípal jsem zubama – to snad není pravda! Jak se to v něm může pořád tak střídat, ty jeho dvě naprosto odlišný já? To jedno, který umí být rozumný a nehádavý a poslušný, a to druhý, který se chová úplně nevypočitatelně a nelogicky… a frackovitě…

„Když jsem tě vytáhl sem, tak tě doprovodím i zpátky, jasný? Nasdílej mi svou polohu a počkej na mě, dojdu za tebou,“ poslal jsem mu další vzkaz – a měl jsem co dělat, abych ho celej nezvýraznil červeně a tučně.

Naštěstí to nebylo potřeba, Oliver i tak pochopil naléhavost toho, co po něm chci, a bez dalších pokusů mi to nějak rozmluvit nebo rovnou odmítnout mi opravdu svou polohu nasdílel. A opravdu tam na mě čekal, jak šlo z mapy poznat.

„To máš štěstí,“ procedil jsem potichu mezi zubama, kopnul jsem do sebe zbytek pití a vyrazil jsem za ním.

Park byl od klubu jenom kousíček, což bylo pro tuhle chvíli na škodu – cítil jsem, že potřebuju o něco delší procházku k tomu, abych vychladnul… Aby ze mě vyprchal jakejsi ten podivnej vztek smíchanej se zmatkem, obojí způsobený tím, že se v Oliverovi vůbec nevyznám. Ostatně, dneska se choval divně od samýho rána: oproti včerejšku byl z ničeho nic děsně unavenej, přešlej a bez energie, snažil se to nejdřív kamuflovat tím, že na něj něco leze, načež když jsem za ním přišel a prokoukl ho, tak tu původní výmluvu změnil na to, že má úplně obyčejnou kocovinu… Ať už to tak bylo, nebo mi kecal i v tomhle, vypadalo to, že do večera ho to přešlo, když relativně nadšeně souhlasil s mým návrhem, že zajdeme do tanečního klubu – jenže stačila necelá hodinka, ani jsme se spolu nedostali na parket, a už to bylo zase zpátky: ta jeho nenálada, odměřenost, touha se tak akorát zavrtat na hotelu do postele…

Když jsem se v šerým, oranžovýma lampama měkce nasvíceným parku trochu rozkoukal a Olivera jsem si všiml, jak posedává na lavičce v takovým jakýmsi nahrbeným předklonu a zamyšleně hledí do země, ten vztek a zmatek ze mě vyprchaly úplně samy od sebe. A na jejich místo nastoupila starostlivost. V jeho přítomnosti se mi to dělo často.

Jakmile Oliver zaslechl moje kroky, zvedl ke mně hlavu, a když zjistil, že jsem to já, rovnou se vymrštil z lavičky.

„No tak sláva, už môžem ísť?“

Natáhl jsem k němu ale ruku, chytl jsem ho za předloktí, na tu lavičku jsem si sedl – a stáhl jsem ho vedle sebe.

„Proč najednou tak spěcháš?“ zajímalo mě.

Oliver vytrhl svou ruku z mýho držení.

„Som unavený,“ dostalo se mi lakonické odpovědi.

„Stalo se něco?“ zopakoval jsem otázku, kterou předtím neslyšel, protože mi típnul hovor. „Naštvaly tě ty Oskarovy kecy…? Nebo ti ten chlap něco řekl? Dělal ti nějaký návrhy…?“

„Kriste, nie!“ úplně jsem ho viděl, jak popuzeně protáčí oči, i když se momentálně zase koukal do země. „Nemôžem byť úplne obyčajne unavený?“

„Po dnešním prozevlovaným dni mi to moc smysl nedává,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak ma to tam možno len nebavilo,“ pokrčil rameny i on.

„Za to asi můžu hlavně já,“ uznal jsem. „Promiň, že jsem se tam tak zakecal a moc si tě nevšímal, ale teď už budeš mít mou plnou pozornost, slibuju!“ usmál jsem se na něj.

„Hej, tak do polnoci,“ zahuhlal, načež znovu vyskočil na nohy a probodl mě pohledem. „Kľudne sa tam vráť, ja idem na hotel.“

Taky jsem se zvedl na nohy.

„Co jsi to říkal s tou půlnocí…?“ zapátral jsem nechápavě.

„Nič,“ vrazil si ruce do kapes a chtěl se rozejít pryč, ale položil jsem mu dlaň na rameno, zastavil jsem ho… a stoupl jsem si před něj.

„Olivere, no tak, mluv se mnou,“ požádal jsem ho potichu, a jelikož pořád zatvrzele upíral pohled do země, chytil jsem ho za bradu a jemným tahem jsem ho donutil, aby se podíval na mě. Nečekal jsem, že v tom přítmí rozeznám v jeho tváři bůhvíjaký emoce, ale teda ty jeho zvlhlý oči přehlídnout fakt nešly… Přestal jsem mu svírat bradu a místo toho jsem mu oběma dlaněma sjel pomalu, hladivě do pasu. „O co jde?“

Oliver vytáhl ruce z kapes a opatrně, skoro jako kdyby se bál, že se o mě popálí, je položil na ty mý. Pak ale zavrtěl hlavou… a znovu sklopil oči k zemi.

Při nejlepší vůli jsem nedokázal rozklíčovat, co se mu asi tak mohlo honit hlavou. V rámci těch našich postelových hrátek jsem v něm už dokázal číst docela dobře – kdy má strach, kdy je nervózní, kdy je rozrušenej… a proč… Ale teď jsem se jaksi neměl od čeho odrazit, a tak jsem ho zkusil navést tím, že jsem znovu zopakoval tu jeho poslední poznámku.

„Jak jsi to myslel s tou půlnocí?“

A tahle moje pobídka jako kdyby v něm protrhla nějakou hráz, za kterou měl schovaný všechny svoje obavy, domněnky, výčitky… a pocity…

„Proste… ja to takto nechcem! Nechcem byť tvoj program na pár hodín denne. Nechcem, aby si sa mi venoval v presne vymedzený čas od pol desiatej do polnoci a potom sa zobral a vrátil do svojho bytu, kde ťa čaká bohviekto iný. Či ťa tam čaká rovno ten Dany? Viki mi povedala, že je to tvoj bývalý, ale on sa rozhodne ako bývalý nesprával. Či chceš, aby som sa vrátil do baru a díval sa, ako si spolu užívate? Však, čo je bratranca z druhého kolena do toho, že? Mňa stačí odkopnúť na hotel a môžeš si robiť, čo len chceš. Aspoň už chápem, prečo si so mnou nezostal spať v posteli.“

Každá ta věta, každá ta poznámka se do mě zaryla…, zapadla na svoje místo… A některý kousky skládačky začaly vyjevovat určitej obraz, kterej jsem dřív neviděl nebo nechtěl vidět… Ale některý kousky zůstávaly ještě pořád nedoskládaný, neúplný, matoucí.

Věděl jsem, že bych potřeboval minimálně pár minut pro sebe, abych si to všechno přehrál v hlavě znovu a zkusil s těma puzzlíkama ještě trochu zašibovat… A další minimálně půlhodinu bych to pak potřeboval s Oliverem rozebírat. Jak přesně tohle a tamto myslel. Jak k tomu došel. Kdy k tomu došel, jestli až dnes… nebo jestli to takhle měl už v té Bratislavě… Ale nakonec, když se vír všech těch slov ve mně aspoň trochu usadil, došlo mi, že momentálně ani jeden z nás nepotřebujeme další slova.

„Pojď,“ řekl jsem jenom, vzal jsem Oliho za ruku a zamířil jsem zpátky k tomu klubu.

„Nie… nechcem tam!“ zaprotestoval, ale svou dlaň z té mé nevytrhl.

„Ššššš,“ zkusil jsem ty jeho protesty umlčet a několikrát jsem ho konejšivě pohladil palcem po hřbetu jeho dlaně, ale to už jsem druhou rukou vytahoval mobil a objednával jsem nám Ubera. Měli jsme štěstí – než jsme s Oliverem došli na ulici před diskobar, náš řidič už brzdil u chodníku.

Otevřel jsem zadní dveře a popostrčil jsem Oliho dovnitř, a když jsem tam pak lezl za ním, nadiktoval jsem řidičovi svou adresu.

„Počkaj…, tam nemám hotel,“ ozval se Oli zmateně, ale jenom jsem se bez řečí připásal a znovu jsem ho vzal za ruku. A jemu to prozatím místo odpovědi stačilo.

Nevím, kdy přesně mu došlo, kam ho vezu, ale nejpozději ve chvíli, kdy jsme vystoupili před barákem na jednom rozlehlým sídlišti a já si šáhnul do kapsy pro klíče, mu to muselo být jasný. Nijak to nekomentoval. A já taky ne.

Držel jsem ho za ruku, když jsem ho vedl k výtahu… A ve výtahu taky… A když jsem odemykal svůj byt, tak taky. Držel jsem ho za ruku, jako kdybych mu chtěl vynahradit všechny ty dny, kdy jsem to nedělal.

V předsíni jsem ze sebe skopnul boty, tak mě Oliver napodobil, a pak jsem ho odvedl do své obýváko-ložnice. Ne že by teda potřeboval někam odvádět, v mé malé garsonce jaksi není kam zabloudit… Teprve pak jsem jeho ruku pustil – a pokynul jsem mu:

„Klidně si to tady prohlídni. Ať vidíš na vlastní oči, že tu s nikým jiným nebydlím.“

Oliver se ale nehnul z místa, místo propátrávání mýho bytu zakotvil pátravým pohledem na mně – a mně došlo, že tentokrát jsem s tím protržením tý hráze na řadě já.

„Ani bych tu s nikým jiným bydlet nechtěl,“ dodal jsem tedy. „A už vůbec ne s Danym. Informace máš správný – je to můj bejvalej. Rozešli jsme se z dost dobrýho důvodu, takže nechápu, proč bych to s ním měl zkoušet dávat znovu dohromady… S nikým to teď nedávám dohromady, abys věděl. Jo, seš můj bratránek z druhýho kolene, když se to vezme kolem a kolem, ale zároveň seš jedinej, s kým se teď scházím. A rozhodně tě neberu jako nějakej svůj program jenom na pár hodin denně.“

„Tak… ako ma berieš?“ přeptal se Oliver potichu.

Nasucho jsem polknul. Nechtěl jsem mu to říct. Ale zároveň chtěl. Musel jsem. Když už se ta hráz protrhla, nemělo smysl ji zalepovat, dokud z ní ještě pořád tekla voda.

„Jako někoho, do koho jsem si zakázal se zamilovat,“ přiznal jsem polohlasně.

Oliverovou tváří se prohnala směsice emocí… ale dál na mě hleděl, jako kdyby tušil, že jsem si tu úplně poslední větu nechal pro sebe.

A tak jsem mu ji, sice téměř šeptem, ale přesto naservíroval taky:

„Jenže ono se mi to bohužel nepovedlo.“

Od té věty by se mohlo očekávat, že zarezonuje pokojem jako zvuk zvonu. Že se její význam odrazí od stěn a vrátí se k nám jako hlasitá, neutichající ozvěna. A že tu ozvěnu budeme s Olim chvíli vstřebávat, že ji necháme doznít…

Na nic z toho ovšem nebyl čas.

Prostě jsem udělal tečku za tou větou – a v následující vteřině už jsme stáli přitisknutej jeden na druhýho a líbali jsme se jako o život, aniž bych tušil, kdo z nás se vrhnul do čí náruče.

Na tom ale vůbec nezáleželo.

Jediný, na čem záleželo, bylo, že jsme stáli přitisknutej jeden na druhýho… a líbali jsme se jako o život.