Jak uhlídat puberťáka a nezbláznit se do něj (3/3)

Oliver

V živote sú chvíle, ktoré nechceme, aby skončili. Ideálne, ak by trvali večne. Taký pocit som mal z nášho bozku. Už síce nebol naším prvým, ale nebol o nič menej jedinečný. Vlastne bol dokonalý. Vášnivý a zároveň plný nehy.

Možno za to mohli Gabrielove pery, ktoré perfektne zapadali do tých mojich. Možno jeho ruka, ktorá mi blúdila po tele. Možno tá druhá, ktorá mi podoprela hlavu, aby som si ju neudrel o stenu, keď ma na ňu natlačil. Ale hlavne za to mohli jeho slová.

Zamiloval sa.

Do mňa.

Nepovedal to síce úplne priamo, ale čítať medzi riadkami by v tomto prípade zvládol aj dement.

Odtiahli sme sa od seba, až keď nám došiel dych, no aj tak sme na sebe ostali úplne natlačení. Akoby sme sa už nikdy nechceli pustiť. Akoby bolo priam životne nevyhnutné, aby sme sa dotýkali.

Tušil som, že by som mal niečo povedať. Že by som mu mal priznať, čo cítim ja. Že by som mal vysloviť tie dve zázračné slová.

Milujem ťa.

Miesto toho som sa zavrtel. Gabriel odo mňa kúsok odstúpil a pozrel mi do očí.

„V pohodě?“ zaujímal sa.

„Môžem si u teba odskočiť?“ spýtal som sa a rovno sa nad vlastnými slovami zarazil. Úplne som zničil ten jedinečný okamih medzi nami, ale bolo mi tak príšerne treba, že som si nemohol pomôcť. Asi som nemal v bare o ceste na záchod len rozprávať, ale mal som ho skutočne aj použiť.

Gabriel sa usmial. Trochu zaskočene.

„Jasně,“ ukázal na dvere vedľa vchodových.

„Ďakujem,“ vyhŕkol som a rýchlo vošiel do malej kúpeľne spojenej s toaletou. Vybavil som všetko potrebné, umyl si ruky a pozrel sa do zrkadla.

Si debil, pomyslel som si a pokrútil nad sebou hlavou. On mi vyznal lásku a ja som sa šiel miesto odpovede vycikať.

Opláchol som si tvár studenou vodou a zhlboka som sa nadýchol.

„Milujem ťa,“ povedal som šeptom. Vôbec to nebolo také ťažké.

„Aj ja som sa do teba zamiloval,“ skúsil som si nacvičiť druhý variant. Tiež sa mi páčil.

Odhodlane som sa usmial a vyšiel som z kúpeľne. Gabriel práve v jedinej izbe v byte chystal posteľ. Nejakým zázračným spôsobom vyzerala fakt pohodlne, i keď to bol predtým gauč.

„Ahoj,“ pozdravil som ho a vôbec som nechápal prečo. Však sme sa videli pred dvomi minútami. Sakra, však som sem s ním prišiel. Tak prečo sa zdravím?

Podvihol zmätene obočie.

„Ja len…,“ nedopovedal som. Nedokázal som tie slová povedať nahlas. Aj ja ťa milujem, doplnil som v myšlienkach. „Môžem si dať sprchu?“ spýtal som sa miesto toho a hneď radšej pozrel do zeme. Na podlahe nemal ani smietku. Ani len jednu jedinú, na ktorú by som sa mohol sústrediť.

„Snažíš se přede mnou schovat…?“ spýtal sa.

Pokrútil som hlavou v nesúhlasnom geste. Asi až príliš agresívne.

Gabriel prešiel ku mne a položil mi ruky na plecia. Hladivým pohybom mi po nich chvíľu prechádzal a trpezlivo čakal, kým k nemu zdvihnem zrak.

Nakoniec som to urobil.

„Olivere,“ oslovil ma. Znel nežne a zároveň dôrazne. „Jestli jde o to, co jsem ti řekl, tak přece…“

„Len smrdím,“ skočil som mu do reči, aby som sa vyhol jeho ďalším slovám.

Gabrielovi cuklo kútikmi pier.

„To si nemyslím, ale tak jasně, sprchu si dej, proč bys nemohl? Čistý osušky jsou ve skříňce pod umyvadlem.“

Prikývol som a vletel nazad do kúpeľne. Zavrel som za sebou dvere a oprel sa o ne. V hlave som mal totálny zmätok. Nechápal som, prečo mu neviem povedať, čo cítim. Pritom mi srdce chcelo vyskočiť z hrude a vykričať to do sveta za mňa. Ale mozog sa nejako bránil a podsúval mi miesto vyznania lásky zvláštne vety.

A to nebolo fér. Voči Gabrielovi to nebolo fér.

Očuchal som sa. Fakt som nesmrdel, no aj tak som sa vyzliekol a vliezol do sprchy. Bolo by divné, ak by som to neurobil. Minimálne by to mohlo byť Gabrielovi podozrivé. Chcel som byť rýchly, ale potom mi napadlo, že predsa len existuje niečo, čo by moje city povedalo za mňa. Niečo, čo môžem urobiť, aby pochopil, že aj ja ho milujem. Vlastne som nad tým uvažoval už v Bratislave. V posledný náš spoločný večer. Iba nenastala vhodná chvíľa. Alebo možno nastala, len som ju prepásol. Pravdepodobne schválne. Vtedy som si ešte nebol natoľko istý, že to chcem.

Nakoniec mi príprava zabrala dvadsať minút. Možno by to bolo aj viac, ak by mi Gabriel nezaklopal na dvere a nespýtal sa, či som v poriadku.

Mal som mu chuť zakričať, že to teda určite nie som, ale nakoniec som len vypol sprchu a vyšiel z kúpeľne. Neobliekol som sa. Okolo pása som si obmotal uterák.

Gabriel sedel na kraji postele a pozeral na mňa. V tvári mal neutrálny výraz. Viditeľne nevedel, čo má odo mňa očakávať po tom, čo som za poslednú polhodinu predviedol.

Prešiel som k nemu.

„Prepáč, som nemožný,“ povedal som, kľakol si pred ním na kolená a ruky skrížil za chrbtom. Osuška mi pri tom pohybe skĺzla. Nenapravil som ju. Ostal som nahý, aby som mu naznačil, že si má so mnou robiť, čo len chce. Že chcem, aby to robil.

Gabriel nikdy nepatril k nechápavým, no aj tak sa do svojej dominantnej role neprepol okamžite. Najprv mi priložil k tvári končeky prstov, takmer bez dotyku ma pohladil a venoval mi jeden povzbudivý úsmev. Až potom sa postavil a pozrel na mňa zvrchu.

„Okej, pokud máš teď náladu si hrát, tak já se přidám… Ale v tom případě se narovnej! A nohy víc od sebe!“ prikázal. Okamžite som poslúchol.

Prešiel za môj chrbát a otvoril jednu zo skriniek. Čo z nej vybral, som pochopil, až keď sa mi okolo zápästí obtočilo niečo kovové.

Putá.

On mi dal normálne putá!

Skusmo som zahýbal rukami. Boli pevné a trochu chladivé, ale hlavne neskutočne sexy. Pozrel som na svojho vtáka. Poskočil nadšením.

„Si nejaký vybavený,“ neodpustil som si poznámku.

Naklonil sa k môjmu uchu. Cítil som jeho dych.

„Moc s těma rukama neškubej, tohle není kravata,“ šepol. Telom mi z jeho tónu preletela vlna vzrušenia.

Vrátil sa predo mňa. V ruke držal masážnu hlavicu. Nikdy som ju neskúšal. Vedel som, čo to je len preto, že som ju už videl v porne. Nasucho som prehltol.

„Ako vravím, vybavený,“ zopakoval som. Len som úplne nevedel načo. Asi som nedokázal byť ticho. Akoby som musel hovoriť, aby som zahnal vlastnú nervozitu.

„A ty jsi zbytečně uřečněnej,“ povedal, sadol si oproti mne na posteľ a priložil mi masážnu hlavicu na pravú bradavku. „Připravenej?“ spýtal sa a bez toho, aby počkal na odpoveď, ju zapol.

Kurva, kurva, kurva.

Nikdy som nič také necítil. Ľahké vibrácie mi prechádzali do celého tela a usadzovali sa v rozkroku, i keď zrovna toho sa absolútne nedotýkala.

Za pár sekúnd mi premiestnil hlavicu na druhú bradavku a ja som sa nevedomky trochu predklonil, aby som sa na ňu viac natlačil.

„Narovnej se,“ napomenul ma a začal s hlavicou putovať po mojom tele. Keď mi ju priložil na brucho, trochu to zašteklilo. Zasmial som sa. Štekliť ma viditeľne nechcel, a tak mi ju premiestnil na stehná. Podozrivo dlho sa venoval ich vnútornej strane a ja som očakávaním zatajil dych.

Dotyk na miešku ma šokoval. Z hrdla sa mi vydralo niečo medzi zapradením a zakňučaním a môj vták sa rozhodol, že bude mega zábavné, ak sa postaví do pozoru. Ani by som sa extra nečudoval, ak by aj zasalutoval.

Gabriel sa uškrnul.

„Ani se nebudu ptát, jak se ti to líbí.“

Zhrýzol som si peru. Konečne som dokázal byť ticho. Teda takmer. Každý ďalší pohyb hlavice ma donútil zavzdychať. Stehná, boky, miešok a krátky dotyk na penis. Dookola.

Bolo to tak nové a intenzívne, že som vôbec nedokázal myslieť. Nedokázal som ani kľačať rovno, ako po mne Gabriel chcel. Musel ma pridržiavať, aby som sa mu nezložil k nohám.

Zrazu hlavicu vypol. Dal mi chvíľu, aby som vstrebal vlastné pocity. Postavil sa, až keď som otvoril oči. Vyzliekol si tričko a odhodil ho na zem. Pomaly odopol pracku na svojom opasku a vyvliekol ho z pútok. Mal som z toho pohľadu totálne suché ústa. Navlhčil som si ich. A znova, keď si povolil gombík na rifliach spolu so zipsom a nechal ich skĺznuť k členkom. Boxerky si stiahol len toľko, koľko bolo treba, aby mohol vytiahnuť vtáka. Dokonalého a pripraveného vtáka.

„Jsi na řadě,“ povedal.

Prikývol som, naklonil sa a bez váhania prešiel jazykom po celej jeho dĺžke. Na okamih som privrel viečka, aby som si vychutnal jeho chuť. Tak známu.

„Dívej se mi do očí!“ prikázal a ja som k nemu okamžite zdvihol zrak. V tvári mal zmes emócií. Prevládal chtíč. Lenže niekde za ním som videl toľko nehy, až mi to roztriaslo kolená.

Milujem ťa, pomyslel som si. Dnes snáď už piatykrát.

„Spi so mnou,“ šepol som a nechal si jeho žaluď vkĺznuť medzi pery. Gabriel zavzdychal a hneď na to stuhol. Akoby chvíľu trvalo, kým k nemu moja veta doputovala.

Chytil ma za ramená a trochu od seba odtiahol. Jeho vták opustil moje ústa a mne za ním bolo hneď smutno.

„Co jsi říkal…?“

Sklonil som zrak do podlahy napriek tomu, že len pred chvíľou po mne chcel, aby som sa díval na neho.

„Chcem s tebou spať,“ zamumlal som.

„Spát? Se mnou? Jakože ty chceš, abych… abysme… Nebo tím myslíš, že tu chceš dneska v noci zůstat?“

„Ošukaj ma,“ vypadlo zo mňa. Gabriel po mojich slovách vypúlil oči. Ja tiež. Takto hnusne som to naozaj povedať nechcel.

„Teda… akože pekne,“ snažil som sa to zachrániť. „Lebo… no… vieš… ja…“ Nedopovedal som. Nevedel som ako. Len sa mi všetka krv premiestnila z vtáka do hlavy. Avšak pozor! Nie do mozgu. Vybrala si za svoj nový domov moju tvár. Úplne som cítil, ako mi horia líca. Bohužiaľ som aj presne vedel, ako vyzerám. Ako prezretá paradajka. Taká trochu fľakatá. Proste tá, ktorú by v obchode už nikto nechcel.

„Ještě jsi to nikdy nedělal,“ doplnil za mňa Gabriel a pousmial sa. V očiach mal pri tom zvláštnu iskru. „A víš to jistě? Že chceš? Teď…?“ spýtal sa.

Zmohol som sa len na prikývnutie.

„Olivere, ale víš, že nemusíš, jenom proto, že…“

„Viem,“ skočil som mu do reči.

Pobozkal ma letmo na pery, postavil sa, pomohol vstať aj mne a prešiel za môj chrbát. Niečo cvaklo a moje ruky boli zrazu voľné. Dal mi dole putá.

Zovrelo mi vnútornosti.

„Ty ma nechceš?“ vyhŕkol som, kým som si to stihol rozmyslieť. Možno by som toho povedal viac, ale otočil ma k sebe a umlčal bozkom. Odtiahol sa, až keď som mu vzdychol do pier.

„Chci. Ale nebudeš při svým prvním milování spoutanej,“ šepol.

Usmial som sa. Nad jeho slovami, aj nad výrazom, ktorý pre sex použil.

„Nevadilo by mi to,“ priznal som. S tebou by mi nevadilo nič, dodal som v myšlienkach.

„Ale mně jo.“

Vmanévroval ma k posteli. Ľahol som si na ňu a pretočil som sa na brucho. Periny príjemne voňali pracím práškom. Zhlboka som sa nadýchol. Chcel som si tú vôňu uchovať v spomienke. Gabriel si sadol vedľa mňa a jednou rukou ma pohladil po chrbtici. Druhou zatiaľ niečo vyťahoval spod postele. Musel tam byť nejaký skrytý šuplík. Chvíľu to šramotilo, ale nakoniec našiel, čo hľadal, a poukladal to na vankúš vedľa mojej hlavy.

Lubrikačný gél a kondómy.

A je to tu.

„Olivere,“ začal, „vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že mám rád všechno pod kontrolou? Že mám rád, když v posteli děláš přesně to, co a kdy ti řeknu?“

Prikývol som.

„Tak dnes to tak nebude. Dnes budeš rozhodovat ty. Zastavíš mě, když se ti cokoliv nebude líbit. A kdykoliv můžeš vzít svý rozhodnutí zpátky a já se stáhnu. Jasný?“ Vybral z krabičky jeden kondóm a položil ho na posteľ.

Chvíľu sme sa ani jeden nepohli. Dával mi čas, aby som vstrebal jeho slová, no mne hlavou vírila jediná myšlienka.

On ma naozaj miluje.

Mal som na jazyku, že mu konečne poviem, čo k nemu cítim ja, ale znovu ma zradila hlava a nedokázal som to.

Možno niekedy netreba slová.

Vyzdvihol som sa na kolená a zaujal som polohu na všetkých štyroch. Celkom rád som sa na ňu díval v porne a predpokladal som, že nejako takto to bude Gabriel chcieť so mnou robiť.

Len ma prekvapilo, ako to na mňa zapôsobilo. Zrazu som sa cítil neprirodzene. Až príliš odhalene. Ale hlavne hrozne lacno. Musel som zavrieť oči, aby som to vstrebal.

Chytil ma za zápästie a hodnú chvíľu ma len držal. Trpezlivo čakal, kým oči zas otvorím.

Nakoniec sa dočkal.

„Prostě se úplně uvolni a nech všechno na mně,“ povedal, ľahol si na posteľ a naznačil mi, aby som si ľahol k nemu. Urobil som to. V sekunde ma objal a spojil naše pery v bozku. Dlhom a nežnom. Aspoň na začiatku. O pár sekúnd sme ho automaticky prehĺbili.

Bozkával by som sa s ním pokojne večne. V tú chvíľu som nič viac nepotreboval, no potom ma pretočil pod seba a naše rozkroky sa dotkli. A to bolo ako elektrický výboj. Razom som chcel viac, potreboval som viac.

Gabriel to pochopil. Posadil sa obkročmo cez moje stehná a rukami mi zablúdil na hruď. Dotykom mapoval každý jej centimeter. Akoby si ho ukladal do pamäti. Nakoniec si nechal bradavky. Obkrúžil ich a potom zovrel medzi končeky prstov. Zavzdychal som.

Usmial sa a preskenoval ma pohľadom. Pár sekúnd sa díval na môj rozkrok, no nakoniec sa zmiloval a uchopil môj penis do dlane. Zovrel ma, no viac rukou nehýbal. Zato jeho palec sa činil. Zhora nadol mi krúžil po uzdičke a ja som myslel, že vyletím z kože. Automaticky som vyklenul boky.

„Nonono,“ snažil sa ma uzemniť, ale veľmi to nemalo efekt, a tak si ma musel pridržať druhou rukou, kým pokračoval v mojom mučení.

Sakra, sakra.

Zavrel som oči a sústredil som sa len na jeho pohyby a na to, aby som dokázal stlmiť tie divné zvuky, ktoré sa mi drali z úst. Dlho sa mi to nedarilo a začal som kňučať ako nadržaná kurva. Až vtedy prestal, nadvihol sa a pokynul mi, aby som rozkročil nohy. Kľakol si medzi ne a natiahol sa pre lubrikant. Nasucho som prehltol. Hrozne moc som to chcel, ale aj tak som sa bál.

Našťastie som nestihol vlastné pocity ani rozobrať. Vyrušil ma Gabrielov hlas:

„Podej mi polštář,“ požiadal. Vytiahol som si vankúš spod hlavy a podal som mu ho. Usmial sa. Prívetivo a nežne. „Myslel jsem teda ten vedlejší, ale asi ti bude příjemnější ležet takhle…“

Podvihol mi zadok a vložil mi podeň vankúš. Chvíľu ho upravoval, no nakoniec usúdil, že je to v poriadku, a otvoril lubrikant. Počul som to cvaknutie. Znelo hrozne. Roztriasli sa mi ruky. Zovrel som v nich plachtu, aby som to zakryl. Hlavu som natočil nabok, aby mi na tvári nevidel to zdesenie, ktoré ma premohlo.

Aj tak si to všimol.

„Neboj. Kdykoliv mě zastav,“ povedal a hneď nato vsal môjho vtáka do úst.

A kurva.

V momente som zabudol na všetky obavy. Dokonca sa nevrátili, ani keď sa niečo chladivé dotklo môjho zadku.

Doprdele.

Áno, presne tam sa to začalo pomaly vnárať. Tenké a veľmi neodbytné. Tipoval som to na Gabrielov ukazovák. Veľmi šikovný ukazovák. Nevzdal to, ani keď som sa podvedome stiahol. Ani keď som sa ho pokúsil zo seba vytlačiť. Nakoniec vo mne skončil celý. Rovnako ako môj vták v Gabrielových ústach.

Nevedel som, na čo sa mám skôr sústrediť. Či na tú perfektnú fajku, alebo to, čo sa dialo na opačnej strane. Po chvíli som zistil, že sa nedokážem sústrediť vôbec na nič. Moje telo odmietalo čokoľvek riešiť a jednoducho si užívalo. Dokonca aj vtedy, keď Gabriel pridal druhý prst. Ale najviac vtedy, keď mi niekde zvnútra vystrelila do každej bunky vlna vzrušenia. Neznáma a nemilosrdne intenzívna.

„Kurva,“ zakňučal som a sám sa sprudka nabodol na Gabrielove prsty, aby som si ten pocit zopakoval. A sakra!

„Opatrně, ať si neublížíš,“ napomenul ma. „Ale jsem rád, že se ti seznámení s prostatou líbí!“ Nevidel som na neho, ale v jeho hlase som cítil pýchu a vzrušenie. Neodolateľná kombinácia.

Voľnú ruku mi položil na brucho, aby si ma pridržal a mal istotu, že zas neurobím nejaký nežiadúci pohyb. Až potom pridal aj tretí prst. Zabolelo to, ale keďže som vedel, aká bude odmena, tak mi to bolo jedno. A Gabriel nesklamal. Neomylne našiel ten zázračný bod v mojom tele a doprial mi ďalšiu vlnu rozkoše. Neuveriteľne silnú. Zježili sa mi všetky chĺpky na tele.

„Prosím,“ vykĺzlo mi, i keď som presne nevedel, o čo prosím. Potreboval som milión vecí naraz. Všetkým ale kraľoval Gabriel. Chcel som ho viac. Chcel som z neho všetko.

Pochopil to. Jeho prsty opustili moje telo. Vedel som, čo príde, a tešil som sa na to. Kondóm bol bližšie ku mne ako k nemu, a tak som mu ho podal. Rovno som sa aj nadvihol na lakťoch, aby som videl, ako si ho nasadzuje. Nebol to najlepší nápad. Všimol som si totiž, že má vtáka podstatne väčšieho ako prsty. Nie, že by to nebolo logické. Len som nikdy predtým nad tým nepremýšľal.

Nasucho som prehltol.

A znova, keď ma chytil za boky, a pritiahol bližšie k sebe. Niečo vo mne sa chcelo zas začať báť. Lenže som k tomu nedostal príležitosť. Gabriel mi totiž pozrel do očí. A ja som sa v tých jeho takmer stratil. Síce nič nepovedal, ale tú nemú otázku som tam videl. Pýtal sa, či som v poriadku, či to naozaj chcem, či jeho chcem.

A ja som si uvedomil, že chcem. Nikdy som nič nechcel viac.

Prikývol som. Niekoľkokrát, aby o tom ani len nepochyboval.

Usmial sa.

Ten úsmev som mu oplatil a vydržal som si ho držať na tvári, i keď do mňa začal pomaly vnikať. Klamal by som, ak by som tvrdil, že to nebolelo. Bolelo. Lenže tak nejak zvláštne pekne. Akoby to tak malo byť. Akoby sme tak my mali byť.

Asi za to mohla tá neuveriteľná trpezlivosť, ktorú so mnou mal napriek tomu, aký bol sám vzrušený. Predychával každý centimeter. Rovnako ako ja. Ruky sa nám obom chveli. Ja som s nimi drvil obliečky, on si ma ľavou pridržiaval a pravou mi maznal vtáka, aby som zabudol na bolesť.

A naozaj som na ňu zabudol. Prišlo to úplne nečakane. Pár sekúnd potom, ako bol vo mne celý.

Skusmo sa pohol. Len raz. Pohľad pri tom nespúšťal z mojej tváre. Už som sa neusmieval. Zhrýzal som si peru a analyzoval ten príjemný tlak v mojom vnútri. Zdalo sa, že každú chvíľu vybuchnem. V nejakej podivnej emócii. Krásnej emócii.

Viac času som nepotreboval. Chcel som všetko.

Druhý pohyb som urobil ja, aby som si overil, že som naozaj pripravený.

Bol som viac než to.

Gabriela našťastie nebolo treba pobádať dvakrát. Viac sa nado mňa naklonil a tým trochu zmenil polohu. Rukami sa musel zaprieť vedľa môjho tela, aby sa trochu nadľahčil, no aj tak som ho cítil všade.

Bolo to kurevsky príjemné.

A potom sa okolitý svet stratil. Viac neexistoval. Boli sme len my dvaja. On vo mne. V mojom vnútri, aj v mojom srdci. A obrovská kopa nehy v každom jednom pohybe.

Nie, nebolo to ako v porne. Nebolo to prudké. Nebolo to tvrdé.

Práve naopak.

Bolo to všetko ostatné.

Pomalé a nežné. Jedným slovom zamilované.

Gabriel

Vzbudit se ve své vlastní posteli a cítit něčí tělo natisknutý na to moje bylo… trochu nezvyklý. Přece jenom už uplynula delší doba od chvíle, kdy jsem to cítil naposledy. No ale vzbudit se ve své vlastní posteli a mít vedle sebe Olivera, to bylo… totálně nový. Nečekaný. Krásný a příjemný samozřejmě. Ale svým způsobem i docela znepokojující. Že to až sem fakt došlo. Že jsem to až sem nechal dojít.

I když mě Oliver neviděl, usmál jsem se na něj stejně zářivě, jako kdyby se právě probouzel a koukal na mě. Usmál jsem se prostě jen tak, sám pro sebe. Pro tohle ráno. Pro tuhle chvíli, kdy jsem se ještě mohl tvářit, že je všechno v naprosté pohodě. A že jsem včera v noci neudělal jednu z největších blbostí svýho života.

Oliver měl i takhle o půl deváté ráno půlnoc a bylo mi jasný, že ji ještě minimálně tři hodiny mít bude, pokud ho nevzbudím dřív, a tak jsem opatrně vstal, rychle jsem odběhl do koupelny, pak jsem na sebe navlíkl čistý oblečení a potichu jsem se vypařil z bytu. Úkol byl jasnej: nakoupit a připravit mu takový raňajky, že po těch hotelových ani nevzdechne. A podúkol byl taky jasnej – zaměstnat přípravou té snídaně svou hlavu natolik, že nebudu mít kdy přemýšlet nad tím, co všechno se včera v noci odehrálo…

A tím jsem nemyslel ten náš noční sex jako takovej! Ten byl skvělej. Perfektní. Z mýho pohledu. A z Oliho asi taky, protože se mi potom stulil do náručí, ještě chvíli jsme se líbali… a on pak usnul, na tváři úsměv spokojenýho kotěte. Co mi ale způsobovalo vrásky na čele, bylo spíš to, co z toho našeho sexu plynulo. A ještě konkrétněji – co plynulo z toho mýho přiznání. Začal jsem tím něco, co… nejenom že nepůjde vzít zpátky, ale hlavně to nepůjde ani dokončit. Nějak nebolavě. A to ani pro jednoho z nás.

Dlouze jsem si povzdychl… a v duchu jsem si pořádně zanadával. I když zároveň jsem sám pro sebe dokázal najít i jednu polehčující okolnost: a sice tu, že jsem se Oliverovi nevyznal proto, abych ho dostal do postele, ale proto, že jsem nechtěl, aby se v mé přítomnosti cítil jako… pátý kolo u vozu. Odstrkovanej. Odmítanej. Původně jsem myslel, že to půjde – navázat tam, kde jsme v Bratislavě skončili, jenže zatímco tam mi přišlo, že Oliver nemá žádnej problém s tím, že si spolu dáváme dostaveníčka jenom kvůli sexu, tak tady mu to najednou vadilo. Ne vadilo, ale vyloženě ho to zraňovalo. A to jsem nechtěl. Nezasloužil si to. Nezasloužil si nevědět, na čem je. Nezasloužil si neznat pravej důvod mýho odmítavýho chování: že s ním nechci být ne proto, že bych měl někoho jinýho, ale proto, že se vší silou snažím nezamilovat…

Akorát že když jsem mu to teda prozradil, tak jeho reakce samozřejmě nebyla „jasně, chápu, dává to smysl“. Ne. Jeho reakce byla, že mi skočil do náručí. Čímž mi v podstatě přiznal, že to má stejně. Že je zamilovanej taky. Což jsem tušil, nejsem slepej ani blbej, ale teprve když mi to dal takhle naplno najevo, odhodil jsem veškerý svý zábrany a dovolil jsem si skočit do toho rovnýma nohama. Skočit do toho s ním. Naplno se tomu poddat. A užít si to, užít si každou vteřinu.

To až teprve teď, když se zase ke slovu vrací mý racionální já, tak se mi to takhle zpětně nejeví jako úplně nejlepší nápad. Jenže nad citama nemá hlava žádnou moc. Bohužel. I bohudík…

Když jsem ve svým oblíbeným supermarketu skládal do košíku jednotlivý dobroty, ze kterých jsem hodlal vykouzlit úplně boží snídani, ještě pořád jsem nebyl rozhodnutej, jak celou tu situaci, do které jsme se převážně mou vinou dostali, pojmout.

Když jsem odemykal dveře od bytu, pořád jsem nevěděl.

A ani když jsem se pak otáčel u kuchyňský linky a rozklepával vajíčka, abych je usmažil nejenom naslano k vynikajícím křupavým toustům, ale abych je přidal i do těstíčka na mňamózní lívance se šlehačkou, pořád jsem neměl nejmenší tušení, jak se k tomu všemu postavit.

A protože jsem nechtěl, aby se mi z toho rozskočila hlava, řekl jsem si, že prostě… ještě počkám. Uvidím, s jakou se vzbudí Oliver. A jak se k tomu postaví on. Přece jenom, v téhle situaci jsme teď byli oba, ne? A jakkoliv jsem zvyklej být ten, kdo má všechno pod kontrolou a se vším si poradí, tak konkrétně sem se tenhle můj postoj až tak nehodil. Tohle nebyla otázka mýho rozhodnutí. Už ne. Teď už to bylo o nás.

Snídaně voněla nejenom na celej byt, ale řekl bych, že i po celým sídlišti, Oliverovi se do snů ale nedostala, takže mi nezbylo, než ho vzbudit nějak jinak. Když jsem si opatrně lehal vedle něj, odkrýval jsem z něj peřinu a hladivě mu přejížděl dlaní po rozpáleným těle, uvědomil jsem si, že už se zase připitoměle usmívám. Sám nad sebou jsem zakoulel očima – jak se mu to povedlo? Jak se mu povedlo mě takhle… zblbnout? A co hůř, ovládnout? Není to tak dávno, co jsem mu nemohl přijít na jméno, byl to pro mě otravnej, namyšlenej puberťák, se kterým jsem měl akorát starosti… A najednou je pro mě tak důležitej, že pro něj zahodím veškerou svou opatrnost, veškerý svý přesvědčení… a tím pádem hodně velkou část sebe…

Oliver zavrněl, na kratičkej okamžik otevřel oči, a když se přesvědčil, že jsem to já, kdo ho hladivě vytahuje z jeho snů, oči zase zavřel, ovšem na tváři vykouzlil úsměv dost podobnej tomu mýmu. Pak pravačkou dohnal tu mou po jeho těle putující dlaň, přikryl ji svou… a propletl si se mnou prsty, čímž mi ovšem v dalším hlazení zabránil.

„Copak, nelíbí?“ šeptnul jsem škádlivě.

„Líbí… Čo to tu tak krásne vonia?“ začenichal.

„To bude asi z vedlejšího bytu,“ zlobil jsem ho.

„Neverím, mne sa zdá, akoby si mi chystal raňajky do postele.“

Provokativně jsem se přemístil po jeho těle o kousek níž… a olízl jsem ho v rozkroku.

„Ach,“ Oliver se vzrušeně prohnul, „kašlem na jedlo. Neprestávaj.“

„Hmmm,“ protáhl jsem, přestal jsem si všímat jeho klína a zase jsem se po jeho těle vyplazil výš, „to znělo trochu jako nějakej rozkaz… Ale od rozkazování jsem tady já, pokud vím, takže se zvedej – a pojď se nasnídat dřív, než nám to vychladne.“ A pak jsem mu věnoval ještě jednu rychlou pusu na rty a špitl jsem: „A pěkný ráno přeju!“

Oliver znovu rozlepil oči, zvednul hlavu a tu pusu mi vrátil:

„Tebe tiež, ale nepočkajú tie raňajky?“

A to uličnický zajiskření v jeho očích mě donutilo to celý přehodnotit – a s potměšilým úšklebkem mu odpovědět:

„No vlastně nepočkají… Moje raňajky nepočkají! Ty holt to svý kručení v břiše budeš muset ještě chvíli přetrpět…“

Tváří mu proběhl zmatek, ale nenechal jsem ho nad tím, jak jsem to asi tak myslel, přemýšlet dlouho: prostě jsem se rychlostí blesku přemístil k jeho nohám, popadl jsem ho za kolena a prudkým trhnutím jsem mu je oddálil od sebe. Pak už jsem se sklonil, nechal jsem toho jeho sotva probuzenýho, přesto ale už neskutečně čilýho ptáka, aby mi vklouzl do pusy – a o nějaký dvě tři minuty později už jsem spokojeně polykal svoje raňajky.

Pak už jsem ho nechal, ať se vyhrabe z postele a odběhne si do koupelny, zatímco jsem se vrátil do kuchyně a nalil jsem nám do hrnků kafe a do skleniček džus.

Při snídani si Oliver samozřejmě neodpustil rozveselený narážky na to, že hotelová snídaně je o několik úrovní výš; a čím víc jsem ho varoval a doporučoval mu, ať svoje tvrzení ještě přehodnotí, tím víc ty hotelový kuchtíky vychvaloval, takže to nemohlo dopadnout jinak, než že ještě předtím, než si dopil svý kafe, skončil přivázanej k posteli a bral ty svý tvrzení zpátky tak trochu pod nátlakem. Ne že by si to ovšem neužíval. A ne že bych si to jeho vzdychavý „ja som to tak nemyslel“ neužíval já, že jo… Zvlášť, když jsem si tentokrát už mohl dovolit použít na něj i jiný metody, takový, který jsem s ním měl až do včerejší noci zapovězený, ale dnes mě Oliver vyloženě cíleně provokoval, protože mě chtěl zase cítit v sobě. Nejdřív teda jenom mý prsty. A když jsem ho od té gaučo-postele odvázal, mohl jsem pak prsty nahradit svým už pekelně nažhaveným pérem.

„Co kdybysme se šli trochu cournout po městě a pak si rovnou zašli někam na oběd?“ navrhl jsem, když jsem cítil, jak mi Oliver v náručí ani ne hodinu po probuzení už zase usíná.

„To neznie zle,“ zavrněl líně, aniž by se jinak byť jenom pohnul.

„Ty snad máš nějakou spavou nemoc, to není jinak možný,“ zasmál jsem se a několikrát jsem ho pleskl po zadku, aby se trochu probral, nezmar jeden.

„Au, nebuď krutý, všetko ma bolí,“ zakňoural nespokojeně.

„Kdybych byl krutej, navrhnu místo courání, že si projedeme kus města na kolech,“ uculil jsem se na něj poťouchle.

Toulky po Praze jsem tentokrát nijak nehrotil, prostě jsme šli, kam nás nohy nesly, a když nás (čímž myslím Olivera) nést nechtěly, nasedli jsme na tramvaj nebo na bus, co bylo zrovna po ruce. Oproti prvnímu dni to bylo ale jiný ještě v něčem: celou dobu jsme se drželi za ruku. Dva zamilovaní blázni na výletě, k nerozeznání od jiných zamilovaných dvojic, kterých jsme potkali bezpočet. Jenže zatímco Oliver vyloženě zářil a na kilometry daleko z něj sálala jeho bezstarostnost, mně tu radost z přítomnýho okamžiku pořád kazily ty mý nikdy nekončící úvahy. Úvahy o budoucnosti. Úvahy o hodně blízký budoucnosti.

Oliver si naplno užíval anonymitu našeho milionovýho hlavního města, to, že ho tu nikdo neznal. Nemusel se potýkat se svým dosud nedořešeným coming-outem, nemusel se bát, že se něco z toho, co tady vyvádí, donese k jeho rodičům, k jeho přátelům. A já jsem mu to nejenom přál, já měl radost vyloženě s ním: z toho, že konečně jednou dává naplno průchod tomu, jakej doopravdy je, a nemá pocit, že se musí nějak hlídat… Protože nemusel. Ne přede mnou. A ne se mnou před ostatníma. A on na to konečně přišel – a vychutnával si každou minutu tady toho svýho osvobozenýho já.

Jenže zatímco on v sobě momentálně nic neřešil, tak já to řešil za nás oba. Uvědomuje si, že je tohle všechno jenom dočasný? A že to jeho odjezdem z Prahy skončí? Anebo, a tomu jsem přikládal větší váhu, mu to zatím nedošlo? A maluje si v té své naivní osmnáctileté hlavě, že konec prázdnin na tomhle našem vztahu nic nezmění? Protože pro dva zamilovaný lidi přece není nic problém, že, a neexistujou žádný překážky… Jo, kdysi jsem si to taky myslel! Ale život mě naučil nevěřit tolik tomu iluzornímu světu, jakej se člověku ukáže, když si nasadí růžový brýle zamilovanosti… a odmítá si je sundat… No jo, jenže měl jsem teď já být tím, kdo je Oliverovi násilím strhne z očí? Nebo… by bylo fér mu je ještě aspoň těch pár dní nechat…? Nebo bych se do toho neměl plíst vůbec a měl bych počkat, až to, za pár týdnů a nějakých čtyři sta kilásků odsud, pochopí sám…?! Znejistěle jsem si prohrábl rukou vlasy. Neměl jsem nejmenší tušení. A vnitřně mě to užíralo, o to víc, že tady tahle nerozhodnost spojená s Oliverem byla v totálním nesouladu se zbytkem mýho já, pro který naopak cokoliv rozhodnout bylo tak snadný jako se nadechnout…

Nakonec jsem to vyřešil stejně jako ráno: nechal jsem to prostě být. Zatím. Odložil jsem to na dobu neurčitou. A užili jsme si oběd a pak odpolední návštěvu planetária a pak docela divokou líbačku na jedné zapadlé lavičce ve Stromovce… Pak jsem Olimu navrhl, že když nám nevyšlo to tancování včera, tak že bychom do nějakýho tanečního klubu mohli zajít dneska. Někam, kde nebudu mít žádný známý. A Oliver souhlasil s tím, že se ale nejdřív stavíme u něj na hotelu, aby se mohl převlíknout. Jasně že jsme se pak už do žádnýho klubu nedostali. Trošku se to jeho převlíkání zvrhlo.

No a druhej den dopoledne se to zvrhlo… tak nějak úplně celý.

Ráno ještě Oli zavolal na recepci, že si přeje, aby mu snídani tentokrát donesli na pokoj… A toho jídla, co mu poslíček přivezl, bylo tolik, že jsme se toho s přehledem najedli oba dva. I když teda kafe nám překvapivě zase vychladlo dřív, než jsme se k němu dostali, protože Oliver nějak pořád nebyl schopnej se poučit ze svých den starých chyb a pořád tu místní hotelovou kuchyň neskutečně vychvaloval, ačkoliv jsem na něj celkem jednoznačně výhružně mhouřil oči.

Zůstali jsme pak v posteli, pustili jsme v telce nějakej hudební doprovod… a jenom jsme tak prázdninově lenošili a kecali u toho o všem i o ničem. A ono se to úplně nabízelo, že jeden z nás začne mluvit i o nás. Já se tomu teda cíleně vyhýbal, takže to zůstalo na Olim. A když jsem tak poslouchal to jeho básnění a snění o tom, jak za mnou zase hned příští víkend přijede, už jsem to prostě nevydržel. Bylo potřeba vyjít s mýma obavama ven.

„No tak fajn,“ přistoupil jsem naoko na to jeho plánování, „příští víkend přijedeš, protože vašim řekneš, že se tu koná nějakej koncert. Co ten další víkend?“

„To by si mohol prísť ty za mnou,“ neviděl v tom Oli problém.

„Taky na koncert?“

„Napríklad. Alebo skukneme program akcií. U nás sa stále niečo deje.“

„Dobře. Co další víkend? To už bude druhá půlka září, začne mi škola.“

„No a? Alebo vy máte školu aj cez víkend?“ otočil se ke mně Oliver a zatvářil se docela vyděšeně.

Což mě pobavilo, takže jsem se na něj konejšivě usmál:

„Ne, to nemáme.“ Jenže hned vzápětí jsem zase zvážněl: „Ale potřebuju zase začít chodit na brigádu. A víkendy jsou jediná pořádná možnost.“

„Tak… jeden víkend brigáda a jeden ja,“ hledal Oliver řešení něčeho, co jsem měl já už promyšlený skrz naskrz… a žádný pořádný řešení jsem zatím nenašel.

„Taky mě čekají státnice, diplomka, budu na tom muset někdy makat. Nevím, jak to budu stíhat jenom přes týden, když do toho budu muset ještě do školy. Jo, a čas od času se musím taky ukázat doma,“ vyjmenovával jsem, zatímco jsem mu bezmyšlenkovitě dlaní přejížděl po stehně.

Oliver se na mě zkoumavě zahleděl:

„Takže… to sa uvidíme len raz za mesiac?“

Kdoví jestli, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to neřekl, jenom jsem trhnul rameny.

„Hm, dejme tomu jednou měsíčně… Jak to ale hodláš okomentovat před vašima? Že se najednou scházíme tak často? Pořád to budeš svádět na nějaký kulturní akce?“

„Prosím ťa. Naši ťa zbožňujú. Tí budú radi, že s tebou trávim čas. Nebudú nad tým vôbec premýšľať.“

„Ne? Takže jim ale nebude divný, že nebudu chtít spát u vás, ale na hotelu? Protože když už teda jednou za čas přijedu, tak si spolu budeme chtít užít trochu soukromí – a to by u vás doma asi nešlo… Nevím, jestli se tvý mamce zvládnu pořád na něco vymlouvat, pokud mě k sobě bude zvát!“

„Tak… tak jej nemusíme vravieť, že prídeš. Proste sa ubytuješ v hotely, ja tam za tebou prídem a doma to nejako zahrám. Vždy sa dá niečo vymyslieť.“

„Jo. A budeme muset být celej víkend zavření na pokoji, aby nás náhodou vaši nebo někdo z tvých známých někde nepotkal…“

Oliver se na chvíli odmlčel a přemýšlivě našpulil pusu, než z něj vypadlo:

„Prečo mám pocit, že hľadáš výhovorky a dôvody, prečo za mnou nechodiť?“

„No protože je hledám!“ přiznal jsem a bezradně jsem si vjel rukou do vlasů. S Oliverem se mi to stávalo podezřele často. Že jsem si připadal bezradnej. „Přijde mi totiž, že… no prostě že tohle nepůjde, Olivere.“

„Ako… čo nepôjde? Čo myslíš tým tohle? Tvoje jazdenie do Bratislavy? Alebo celé tohle?“

„Celý tohle,“ hlesl jsem.

„Ale… ale prečo? Veď… veď sme to ešte ani neskúsili! A ty už dopredu vieš, že to nepôjde!“ rozčertil se a odsunul se na posteli co nejdál ode mě, takže už jsem na něj nedosáhl.

„Tak jasně, že dopředu to úplně jistě vědět nemůžu, ale… přemýšlím nad tím vším už pěkně dlouho, víš? Proč myslíš, že jsem si zakazoval se do tebe zamilovat? To nebylo kvůli tobě, kvůli tomu, jakej jsi nebo nejsi, ale kvůli tady týhle naší složitý situaci! Kvůli tomu, že bydlíme čtyři sta kilásků od sebe! Kvůli tomu, že než jeden za druhým dojedeme, je skoro načase se zase balit na cestu zpátky! Uvidíme se jednou dvakrát za měsíc na pár hodin, někdy možná ani to ne, protože tebe čeká maturita, mě státnice – a dodělat školu má u obou z nás přednost… Do toho ty to máš ještě složitý doma, a i kdyby ses rozhodl vašim říct, co a jak, tak myslíš, že by s tím byli v pohodě? Že chodíš se svým bratránkem?! No nevím… A nechci, abys měl doma problémy kvůli mně, respektive kvůli tomu, abysme se mohli vidět jednou za čas na pár hodin! To prostě… to mi všechno přijde, že to… že to nestojí za to…“

Oliver na mě jenom nevěřícně zíral… chvíli… Než se jeho vykulenej pohled přeměnil a začal metat blesky:

„A to si si rozmyslel kedy, toto všetko? Predtým, než sme sa spolu vyspali? Alebo až potom? Prečo si mi teda hovoril… prečo si ma nechal, aby som… prečo si…“

A najednou se jeho oči zalily slzama… a já k němu natáhl ruku, abych ho mohl obejmout, ale on vyskočil z postele a začal couvat ke koupelně:

„Vieš čo? Zober sa a vypadni! Tak vypadni!!!“ A spolu s těma slovama utekl do koupelny a slyšitelně za sebou zamknul.

Nechal jsem ho být, očividně potřeboval být sám, ale k tomu, abych vypadnul, jsem se neměl. Jenom jsem na sebe naházel oblečení, sedl jsem si na kraj postele – a čekal jsem. Bylo mi hrozně. Bylo mi hrozně z toho, že jsem to téma nás dvou vůbec vytáhl… a bylo mi ještě hůř z toho, že Oliver zjevně na tohle všechno nebyl vůbec připravenej, evidentně si doteď sám ani na chvilku nepřipustil, že ten náš vztah je… no když už ne rovnou odsouzenej k zániku, tak minimálně k tomu, aby byl dost náročnej a komplikovanej. A úplně nejhůř mi bylo z toho, že jsem se Oliverovi vlastně se svou zamilovaností přiznal proto, že jsem nechtěl, aby se trápil… a on se teď trápil stejně. Ne-li víc. A ještě jsem neměl ani tu nejmenší šanci ho tentokrát nějak utěšit. Ne proto, že mě u sebe momentálně nechtěl, ale proto, že jsem netušil, co bych mohl říct nebo udělat, aby se cítil líp…

Netušil jsem, jestli uteklo deset nebo třicet minut, než Oliver konečně otevřel dveře a vyšel z koupelny ven, s ručníkem omotaným kolem pasu. Jakmile mu na mě padl zrak, zatvářil se znechuceně, zastavil se a nakvašeně si založil ruce na hrudníku.

„Ty si ešte tu? Nevieš, čo znamená vypadni? Nerozumieš tomu slovu? Zrazu niečo nevieš najlepšie?“

„Olivere,“ oslovil jsem ho tiše, „nechceš to probrat ještě jednou? Víc v klidu? Já… asi jsem hned neměl začínat v tom duchu, že to není řešitelný, jenom jsem… no… Prostě pojďme si o tom promluvit znovu, a tentokrát tě nechám, ať k tomu řekneš svý vlastní nápady a návrhy…“

„Nemám záujem,“ zavrtěl Oliver hlavou. „Povedal si to dosť jasne. Nestojí to za to.“

Dlouze jsem si povzdychl.

„Dobře, a… ty máš copak dojem, že stojí? Oli, uvidíme se jednou měsíčně, když to dobře půjde. A co mezitím? Bude ti stačit, že si se mnou denně vyměníš pár zpráv a zavoláme si? Ale že jinak budeš na všechno sám? Zasloužíš si někoho, s kým se uvidíš častěji. Za kým budeš moct přijít kdykoliv, když to budeš potřebovat. A kdo si na tebe ten čas kdykoliv udělá. A kdo ti nezpůsobí problémy u rodičů…“

Oliver mě ani nenechal domluvit, přešel ke dveřím na chodbu a otevřel je dokořán.

„Choď preč. Nechcem ťa ani vidieť.“

Znovu jsem si povzdychl. Jedna moje část měla chuť jít k němu a obejmout ho. A dotáhnout ho na postel a přišpendlit ho k matraci svým tělem a donutit ho, ať o tom se mnou ještě chvilku mluví. Ať o tom ještě chvíli přemýšlíme spolu. Ale druhá moje část věděla, že… tohle máme prohraný. Tohle totiž bylo prohraný ještě dřív, než to začalo. Nebo možná nebylo, možná jsem nás já nechal prohrát tím, že jsem k tomu od začátku jako k prohranýmu přistupoval, to jsem nevěděl… Ale věděl jsem, že teď, v tuhle chvíli, nemá smysl to znovu a znovu promýšlet. Ta situace byla jasně daná. Buď se oba budeme trápit hned teď, tím, že to všechno skončilo dřív, než to pořádně začalo, nebo se domluvíme, že tomu dáme šanci… a budeme se pak trápit několik dalších týdnů až měsíců, kdy budeme chtít být spolu, ale nepůjde to, budeme si muset vystačit s málem… A dřív nebo později to jeden z nás ukončí s tím, že to takhle dál nejde.

A tak jsem se zvednul z postele, natáhl jsem se po mikině, co jsem ji měl přehozenou na židli… a vyrazil jsem ke dveřím.

„Promiň,“ pronesl jsem, když jsem procházel kolem Oliho, ale ustoupil o krok dozadu, jako kdybych ho tím slovíčkem popálil… A pak za mnou s hlasitým prásknutím zavřel dveře.

Vyšel jsem z hotelu ven, do sluníčkem prozářenýho dne… a to množství světla mi nahnalo do očí slzy. Nebo… ehm… to nebylo tím světlem? No tak dobře, nebylo. Chtělo se mi prostě a jednoduše brečet jako malýmu klukovi. Sakra. Už dlouho jsem necítil takhle na dně.

Sedl jsem si na lavičku s výhledem na dveře hotelu, nechal jsem pár slz, ať se mi skoulí po tvářích… a pak jsem se v duchu okřikl. Neřvi, na to budeš mít dost času potom… Tušil jsem totiž, že nás s Olim ještě čeká závěrečnej akt téhle naší… hry. Přece jenom jsem ho už trochu znal.

A taky jo. Za necelou hodinu zastavil kousek od vchodu taxík. Ze kterýho tentokrát žádní turisti nevystupovali. Takže bylo jasný, že si ho někdo zavolal. A ten někdo vyšel za dalších pár minut ze dveří. S cestovní taškou v ruce.

„Olivere!“ zavolal jsem na něj a rozběhl se k němu dřív, než si stihl nasednout.

„Ty… ty si ešte tu? Čo ešte chceš?“ zeptal se naštvaným hlasem, ale v jeho očích vztek nebyl. Byly tam… otazníky. Naděje. A možná i prosba? Prosba, ať to ještě nějak zachráním…

Jenže já… nemohl jsem té jeho prosbě vyhovět. Nebylo co zachraňovat. Nemělo to smysl.

„Já… nech mě tě k tomu vlaku doprovodit,“ řekl jsem potichu.

A Oliverův výraz se ze vteřiny na vteřinu změnil… a tentokrát měl v očích spoustu vzteku, ale taky bolesti, když můj návrh rázně zamítl slovy:

„Naser si!“

A pak teprve nasedl do auta… a odjel. Odjel od hotelu, odjel z města… odjel z mýho života. Definitivně.

Vydal jsem se pěšky do svýho bytu. A teprve teď jsem všem těm svým zadržovaným slzám vyslal tichej pokyn, že můžou ven.