Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (2/3)

Gabriel

Když se Oliver s tetou konečně rozloučili, Oli chvilku jen koukal na displej mobilu a bezmyšlenkovitě po něm přejížděl palcem. A já koukal na Oliho ubrečenou tvář… a podobně bezmyšlenkovitě jsem mu dlaní přejížděl po koleni. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli je mu už trochu líp, jestli se mu po tom rozhovoru s rodiči ulevilo. Jenže v hlavě mi ještě pořád znělo to jeho vyznání určený mně. Stále ťa milujem. V tomhle se mu zjevně ani za ty tři týdny neulevilo. A mně kvůli tomu najednou přišlo hrozně nepatřičný a skoro až cynický se ho vyptávat, jak mu je.

Cítil jsem, jak to mezi náma visí, jenže… nechtělo se mi to otvírat. Nechtělo se mi to otvírat hlavně proto, že já jsem si to v sobě za ty tři týdny už tak nějak uzavřel… Ale nechtělo se mi to otvírat i proto, že Oliver mi přišel už tak dost přešlej… a vyšťavenej tím svým coming outem… Nechtěl jsem mu nakládat ještě tím, že mu začnu znovu vyjmenovávat všechny ty důvody, proč spolu nemůžeme být. Nebo spíš… proč bude lepší, když spolu nebudeme.

„Nemusíš ma odviesť domov,“ přerušil náhle to ticho Oliverův hlas, aniž by ovšem odtrhl oči od displeje mobilu.

„To já vím, že nemusím,“ ujistil jsem ho. „Ale chci.“

Tenhle můj dodatek už mu za zvednutí hlavy stál. „Prečo?“ A ještě než jsem se vůbec nadechl k odpovědi, zatvářil se lehce přezíravě a tu svou otázku upřesnil: „Chceš mať istotu, že sa ma zbavíš?“

Přestal jsem mu hladit koleno a protočil jsem nad ním oči: „Jo, no, chci mít jistotu, to jsi trefil. Ale chci si být jistej, že dorazíš domů v pořádku.“ Pak jsem rovnou zkusil převést řeč na úplně jiný, neutrální téma: „Nemáš hlad? Nebo třeba chuť na něco? Třeba sladkýho? Ať si trochu obalíš pocuchaný nervy?“

Oliverovi sice zacukal koutek, ale vypadalo to spíš jako takovej smutnej úšklebek. „Chuť by som mal, ale nie na jedlo,“ pronesl, aniž by odtrhl oči od toho pomalu tmavnoucího displeje. Povzdychl jsem si… a užuž jsem se nadechoval, abych zareagoval, ovšem Oliver mě nenechal. „Ale neboj,“ dodal rychle, „je mi jasné, že ty si si už na to našiel niekoho iného. A ja ti rozhodne nebudem tvoj nový vzťah kaziť. Miluješ ho?“

„Co…? Koho?“ snažil jsem se honem zorientovat v těch jeho myšlenkových pochodech. „Jo ty myslíš, že… Ne, nemiluju ho.“ Jeho ne. „Byl prostě jenom známost na jednu noc, i když teda v jeho případě se to protáhlo na dvě noci, ale to je všechno, rozhodně se nedá mluvit o žádným vztahu…“

„Aj tak,“ ošil se Oliver.

„Co i tak…?“

Na chvíli se odmlčel…, než z něj potichu vypadlo: „Aj tak ti dlho netrvalo, kým si si za mňa našiel náhradu.“

Znovu jsem si povzdychl. „Já si ale nehledal žádnou náhradu. Spíš něco jako… lék na zlomený srdce,“ přiznal jsem se zaksichtěním.

Oliver konečně zvedl hlavu… a zabodl se pohledem do toho mýho. „A pomohlo to?“

Nevesele jsem se pousmál: „Možná na chvilku…“

Zajiskřilo mu v očích: „Tak možno by si mohol skúsiť nejaký iný liek… účinnejší.“

Ty jiskry v jeho pohledu mě nenechaly ani na vteřinu tápat, jak to asi tak myslí. Podbřiškem mi projel záchvěv vzrušení, ale schválně jsem na Olivera pochybovačně přimhouřil oči a s předstíraným despektem v hlase jsem se přeptal: „To jako že když jsem kvůli tobě zničenej, tak mi pomůže si to s tebou rozdat?“

„Medzi nami – nevyzeráš práve zničene,“ odfrkl. „Ale inak to vravíš úplne presne.“

Překvapeně jsem na něj vytáhl obočí… a pak jsem se zkusil zatvářit přísně: „Ty teda taky zrovna teď nevypadáš moc zničeně. S těma svýma přidrzlýma hláškama… a nápadama… a návrhama.“

Na Olivera tahle změna mýho postoje zafungovala přesně tak jako kdykoliv dřív: v očích se mu mihlo vzrušení, dlouze vydechl… olízl si rty… A úplně jiným, takovým tišším, zjemnělým a poddajnějším hlasem prohodil: „Keď mi prikážeš, nech som ticho, tak už žiadne hlášky nebudú.“

Jiskry, který přeskakovaly mezi našima očima, byly čím dál žhavější. „A co když ti poručím, ať se svlíkneš do naha?“ zeptal jsem se potichu, ale pevně.

A Oliver se místo odpovědi zvedl z gauče, rychlostí blesku si přetáhl přes hlavu triko, pak znovu zakotvil očima v těch mých a začal si rozepínat kalhoty.

„Počkej,“ vymrštil jsem se na nohy a chytl jsem ho za zápěstí, „já sám!“

Načež Oliver jenom polkl, sotva znatelně přikývl… a pak úplně automaticky přesunul ruce za záda.

Teď jsem pro změnu nasucho polkl já. Vzrušeně, nadrženě. Nechápal jsem, kde se to ve mně tak rychle vzalo – vždyť ještě před půl minutou jsme tu seděli, jeden skleslejší než druhej, a teď mi z podbřišku vystřelovaly do páteře žhavý šípy… Jenže to bylo právě ono: ta chemie mezi náma. To, jak to mezi náma fungovalo. To, jak málo nám stačilo, abysme se jeden na druhýho naladili. Začalo to zkraje léta v Bratislavě – a já si myslel, že to koncem léta tady v Praze skončilo. Jenže teď bylo září, my se znovu nečekaně ocitli spolu v jednom bytě – a odehrávalo se to zase.

Věnoval jsem Olimu spokojenej poloúsměv a pomalu, nemožně pomalu jsem pokračoval v tom, co začal on: v rozepínání jeho kalhot. Zdánlivě se tedy skoro nic nedělo, ale podle jeho dlouhých, trhaných výdechů a podle toho, jak se rozechvěl, jako kdyby v mým bytě byla bůhvíjaká zima, bylo jasný, že se toho děje hodně… Ta boule v jeho kalhotách potom docela jasně specifikovala, co přesně se děje. Ale já si jeho natěšenýho klína zatím moc nevšímal, jenom jsem mu přes něj občas rádoby omylem přejel hřbetem dlaně. Což způsobilo, že se Oliverovy nádechy a výdechy ještě víc znepravidelněly… a na mé tváři se usazoval ještě spokojenější výraz.

Když jsem mu kalhoty stahoval z boků, Oliver na chviličku zavřel oči.

„Co je?“ přeměřil jsem si ho pátravě. „Mám přestat…?“

„V žiadnom prípade!“ zavrtěl Oliver hlavou a honem se na mě zase podíval. „Skôr zrýchliť,“ špitl.

„Ty jsi za těch pár týdnů nějak zvlčil,“ okomentoval jsem ten jeho požadavek a snažil jsem se u toho moc neculit.

„Tak ma asi nesmieš nechávať tak dlho bez…“

„Bez…?“ pobídl jsem ho – a byl jsem zvědavej, jak to doplní. Bez tvýho dozoru. Bez tvýho přísnýho dohledu. Bez tvých výchovných lekcí…

Ale Oliver místo toho vydechl: „Bez teba…“ A než jsem se nadál, měl jsem jeho ruce omotaný kolem krku… a Oliver se ke mně tisknul a svými rty se náruživě sápal po těch mých.

Moje tělo zareagovalo úplně automaticky: nechal jsem jeho kalhoty kalhotama, místo toho jsem mu rukama vklouzl na záda a přitáhl jsem si ho do náručí, zatímco mý rty mu ten polibek dychtivě, hladově oplácely… Teprve po chvilce, když jsem se z toho jeho výpadu trochu vzpamatoval, jsem zase převzal iniciativu: dlaněma jsem mu sjel do pasu, pevně jsem ho sevřel, celýho jsem ho nadzdvihl – a otočil jsem se s ním tak, abych ho mohl zčásti hodit, zčásti položit na gauč. A zalehnout ho. A odtrhnout mu ruce od mýho těla – a místo toho mu sevřít zápěstí a přišpendlit mu je vedle jeho hlavy. A dál ho líbat… ale taky tak trochu ochutnávat a okusovat na bradě… a na spáncích… a na krku…

„Bože, Gabe,“ vyvzdychal mi Oliver kamsi do ramene.

„Ano…?“ nadzvedl jsem se a zadíval jsem se mu do očí.

A Oliver už neřekl nic… Ne nahlas. Ale jeho oči to říkaly. Jeho oči mi to opakovaly. Znovu a znovu… a znovu…

„Jo, sakra,“ odpověděl jsem jim… a zároveň jsem to poprvé takhle nahlas přiznal jemu. „Já tě taky pořád miluju.“

S tím jsem mu přestal svírat zápěstí, místo toho jsem dlaněma vklouznul do těch jeho… a propletl jsem si s ním prsty. A pak jsem se k němu sklonil… a nechal jsem svý rty, aby to těm jeho taky opakovaly znovu… a znovu… a znovu.

Oliver

V normálny deň by mi Gabrielove vyznanie spôsobilo krátku zástavu srdca a hneď nato malý infarkt. Krásny infarkt. Taký, čo by ma donútil vzdychať jeho meno a prosiť o ďalšie slová. Nežné, jemné, plné lásky.

Lenže ja som nemal normálny deň a moje srdce sa síce na okamih zastavilo, ale potom sa zas rozbehlo. Akoby sa nič nestalo. Akoby jeho slová vôbec nič neznamenali. Pretože oni skutočne nič neznamenali. Nie pre nás. Nie pre našu budúcnosť. To mi dal predsa znova jasne najavo tým, čo povedal, keď som sa mu vyznal ja. A v podstate aj tým, čo urobil, kým som k nemu prišiel.

Nie, nehneval som sa, že spal s niekým iným. I ja sám som si predsa za neho skúšal nájsť náhradu.

Nie, nemal som mu za zlé, že nám zas raz odmietol dať šancu. Aspoň som vedel, na čom som. Aspoň som prestal sám seba obviňovať, že som za náš rozchod mohol ja. Len ja.

A NIE. Neprestal som ho milovať. Neveril som, že sa to niekedy vôbec stane.

Len som podivne otupel. Emócie, ktoré vo mne vybuchovali ešte pred pol hodinou, zrazu utíchli. Necítil som nič. Ani bolesť z toho, že som ho stratil. Ani strach, že bez neho nedokážem byť.

Všetko proste zmizlo. Ostala len túžba. Po jeho tele, po dotykoch. Po poslednom spoločnom milovaní. Alebo skôr po obyčajnej šukačke. Jednej, dvoch, troch. Do rána času dosť.

Preto som ho začal zvádzať. Preto som sa mu ponúkol. Bez hanby, bez výčitiek. Chcel som si od neho vziať to posledné, čo mi bol ešte ochotný dať.

Ťažko povedať, či som sa tak rozhodol vedome, alebo nevedome. Či som rozmýšľal hlavou, dušou alebo vtákom. Každopádne to bolo jedno. Bolo to perfektné. Dokonalé.

Každý jeho dotyk vo mne zapaľoval novú vlnu vášne. Každý bozk ma privádzal do šialenstva. Chcel som viac. Potreboval som viac.

„Mohol by si…,“ šepol som tesne predtým, ako znovu spojil naše pery. Slabý záchvev rozpakov mi nedovolil vetu dokončiť.

Uškrnul sa. Trochu zákerne. Pustil jednu z mojich rúk a tou svojou zamieril medzi naše telá. Viditeľne moju požiadavku pochopil aj bez slov, no neplánoval mi dať nič zadarmo.

„Co jestli bych mohl?“ spýtal sa a zahľadel sa mi do očí. Netuším, čo v nich videl, ale nemusel som odpovedať. Vkĺzol mi rukou pod lem boxeriek a konečne svojou horúcou dlaňou obopol to, čo na neho tak netrpezlivo čakalo.

„Sakra,“ vydýchol som. Celým telom mi prebehol elektrický výboj. A za ním ďalší. Ešte o niečo silnejší.

Gabriel sa spokojne usmial a zosunul sa na bok, aby mal ku mne lepší prístup. Váha jeho tela mi okamžite chýbala, ale hneď mi to vynahradili jeho šikovné prsty. Zrazu som mal pocit, že sú všade.

Zavrel som oči a sústredil sa len na jeho dotyky. Chvíľkami jemné, chvíľkami pevné. Presne vedel, čo má robiť, aby ma privádzal do vytrženia. Aby som nemyslel na nič. Len na neho. Na to, čo medzi nami vždy úžasne fungovalo. Reč našich tiel.

Najradšej by som si ten pocit vychutnával večne, ale rýchlo som pochopil, že to nebude v mojich silách.

Gabriel sa naklonil k môjmu uchu a mne jeho teplý dych rozvibroval každú bunku. Priblížil pery ešte bližšie a pomaly mi jazykom pohladil citlivú pokožku. Len raz. Ale aj to stačilo, aby som sa dostal na hranu.

„Teď…,“ začal a pokračovanie vety sa mu zaseklo v hrdle. Pre mňa to totiž bola konečná. Pre mňa to znelo ako príkaz, i keď to tak určite nemyslel.

Celým telom mi prebehla nezameniteľná vlna vzrušenia a za svoj ciel si vybrala práve rozkrok. Pritom jej vôbec nevadilo, že som mal na sebe stále boxerky. A už vôbec ju nezaujímalo, že sme boli len na začiatku predohry.

Jednoducho sa mi moje telo rozhodlo spočítať, že som ho v poslednej dobe zanedbával.

Vychutnal som si posledné záchvevy orgazmu, otvoril som oči a pozrel na Gabriela. Na tvári mal pobavený výraz.

„Teda, ani jsem nedokončil myšlenku! Ale bylo to…“

„Rýchle,“ doplnil som za neho.

Pokrútil hlavou v nesúhlasnom geste.

„Trápne?“ skúsil som ďalšiu možnosť. Napadla mi hneď, ako ma začala mokrá látka v rozkroku nepríjemne chladiť.

Gabriel sa usmial a pohladil ma po tvári. Pôsobil trochu zasnene. „Sexy,“ povedal potichu. Hlas mal zhrubnutý vzrušením.

Podvihol som obočie, ale úsmev som mu oplatil. „Tak ja sa zastavím vždy, keď si tri dni nevyhoním,“ vypadlo zo mňa úplne bezmyšlienkovite.

„Oli…“

Priložil som mu prst na ústa, aby nepokračoval. Nechcel som, aby rozprával. Nechcel som, aby sa to vzrušenie, ktoré z neho sálalo, skrylo za slová. Zbytočné slová, ktoré by zas hovorili to čo vždy.

Na naší situaci se přece vůbec nic nezměnilo.

Bydlíme čtyři sta kilásků od sebe.

Nestojí to za to.

Ja som to predsa už pochopil! Ja som si len chcel užiť. Bolo mi jasné, že ďalšiu šancu nedostanem.

„Fajku alebo sex?“ vyhŕkol som a rukou vyhľadal Gabrielov k prasknutiu naliaty rozkrok.

Vzdychol, i keď sa to viditeľne snažil potlačiť. Zosunul som sa z gauča na zem a kľakol si na kolená. Ruky som si skrížil za chrbtom, aby som mu uľahčil rozhodovanie. Aby on rozhodol, čo smiem a čo nesmiem.

Ovládni ma, pomyslel som si.

Gabriel

Rozdrážděnej na nejvyšší míru jsem mu automaticky vjel rukou do vlasů a zatahal jsem ho za ně. A hned vzápětí jsem mu sjel prsty o kousek níž, na lícní kost… a hřbetem dlaně jsem ho pohladil po tváři… Pralo se to ve mně, ta chuť na něj být něžnej – s chutí zahrát si to zase trochu drsněji. A to druhý vítězilo, už proto, že mi Oliver dával už poněkolikátý najevo, že by si dal říct.

A pak tu byl ještě jeden důvod, proč to nenechat sklouznout do něhy. Prostě proto, že… tohle už jsme měli za sebou. Měli jsme to mít za sebou. Když se s někým rozejdete, není úplně bezpečný se pak znovu dostávat do situací, ve kterých hrozí, že vás převálcuje něha. Ono teda není bezpečný se celkově dostávat do situací, kdy jste s tím druhým sami v prázdným bytě, že, ale když už se to stalo, zdálo se mi ohleduplnější k našim rozlámaným srdcím, že k tomuhle celýmu budu přistupovat jako k takovýmu dalšímu one night stand.

S povzdychnutím jsem zaplašil všechny tyhle rozptylující úvahy, znovu jsem svůj lehce rozmlženej pohled zaostřil na Oliho… A ta jeho pozice, ty jeho oči zvednutý ke mně, ta poddajnost a povolnost, který z jeho těla sálaly – to všechno mě během vteřiny naladilo na tu správnou notu.

Aniž bych se s ním rozpojil pohledem, obě ruce jsem přemístil ke svým kalhotám – a začal jsem si je pomalu rozepínat. Hodně pomalu. Oliver si vyčkávavě olízl rty a bezděky sklouzl očima k mým prstům – a já téhle jeho drobné neposlušnosti okamžitě využil: vztáhl jsem ruku, chytil jsem ho za bradu a donutil jsem ho znovu se mi zahledět do očí.

„Už jsi za tu dobu zapomněl, jaký jsou pravidla?“ naoko přísně jsem ho napomenul.

„Nezabudol som vôbec nič,“ hlesl potichu.

„Fajn. Tak mi to dokaž,“ pustil jsem jeho bradu a vrátil jsem se k tomu rozepínání knoflíku. A zipu.

Pak jsem si kalhoty skasal kousek k bokům, byl to opravdu jenom kousíček, ale stačilo to na to, aby vykoukly na světlo moje boxerky… A Oliver to znovu nevydržel a přejel po té tmavě modré látce namlsaným pohledem. Svůj prohřešek si sice uvědomil rychle, ale já byl k jeho smůle všímavej dost.

„No, koukám, že dneska nějak nejsi ve formě,“ ušklíbl jsem se na něj poťouchle, „ale abys neřekl, že jsem až moc přísnej, tak já ti to ulehčím, hm?“

A s těma slovama jsem si znovu vytáhl kalhoty do pasu a rozešel jsem se ke své šatní skříni, odkud jsem vylovil jeden z několika šátků. Než jsem došel zpátky k Olimu, umně jsem ten šátek na několikrát přeložil.

„Zavři oči,“ instruoval jsem Olivera, když jsem si stoupal za něj.

Oliver nijak neprotestoval, takže jsem mu tu širokou pásku rovnou přiložil na oči – a za hlavou jsem uvázal dvojitej uzel.

Pak jsem přešel před Olivera a chvíli jsem si ho jenom úplně potichu prohlížel. Ani ne tak proto, že bych se nemohl vynadívat, i když jo, i to byl jeden z důvodů, ale hlavně proto, že jsem věděl, jakej to má vliv na Oliho… Uměl jsem se vžít do toho, jaký to je – v podstatě bezbranně klečet, před očima mít tmu… a moct se jenom domýšlet, co se asi tak děje, co se chystá…

I když na mě Oliver teď neviděl, stejně jsem pokračoval v tom svlíkání svých kalhot a potom boxerek nemožně pomalu. K té hře to prostě patřilo. Sledoval jsem, jak se Oliver jemně chvěje vzrušením, jak se snaží dýchat pravidelně a klidně, jak si co chvíli vyčkávavě jazykem navlhčí rty… A tohle všechno mě dráždilo ještě víc, než už jsem byl.

Když jsem před Olim stál konečně nahej, vklouzl jsem mu zase pravačkou do vlasů a lehkým tahem jsem mu nasměroval hlavu přímo k mýmu rozkroku. Oliver pohotově otevřel pusu – a tohle jeho napůl poslušný, napůl nedočkavý gesto ze mě vyloudilo vzrušený zavzdychání. Oliver na nic nečekal a bez dalšího pobízení se začal mýmu péru věnovat jazykem… a rty… A nechával si ho vklouznout do pusy – a zase vyklouznout ven… Nechával jsem to víceméně na něm, za vlasy jsem si ho přidržoval spíš pro jeho pocit, že nad ním mám kontrolu, ale jo, i mě samozřejmě rajcovalo sledovat ho, jak poddajně a svým způsobem i bezmocně pode mnou klečí a opečovává mě.

Zvrátil jsem hlavu a na chvilku jsem blaženě zavřel oči – Oliver na mě neviděl, takže jsem si výraz své tváře nemusel tak hlídat… Teprve když jsem ucítil, že od vyvrcholení už mě dělí jenom vteřiny, znovu jsem k Olimu sklopil oči… A zároveň jsem ho popadl za vlasy o něco pevněji, abych to finále dostal pod kontrolu úplně: sám jsem si určoval tempo i hloubku přírazů… Na poslední chvíli jsem pak Oliho hlavou trochu trhl a vytáhl jsem mu svýho ptáka z pusy tak akorát na to, abych se mu nevystříkal do úst, ale na rameno. Přece jenom jsem nechtěl, aby Oliver dělal něco, co mu dost možná není příjemný – vzhledem k tomu, že ještě před pár hodinama jsem něco podobnýho provozoval s někým jiným… a Oliver o tom věděl…

Dal jsem sobě i jemu asi půlminutu na vydýchání, pak jsem si klekl naproti němu, znovu jsem si ho přidržel za bradu – a opatrně jsem mu z hlavy sundal ten šátek. Oliver otevřel oči a několikrát zamrkal, jak se snažil popasovat s tím náhlým návalem světla… a pak zakotvil pohledem v tom mým.

„Asi…,“ zachraptěl, „si pôjdem dať sprchu. Môžem?“

„Jasně že můžeš,“ usmál jsem se na něj… A jelikož se ve mně při pohledu na něj takhle zblízka zase všechno zamlelo, tak jsem se naklonil – a něžně jsem ho líbnul na tvář. Načež abych to zamluvil, plácnul jsem ho přes zadek a pobídl ho: „Tak mazej…“

Zašťuřil se na mě, já mu to zaksichtění oplatil – a když už se pak zvedal a mířil do koupelny, zaksichtil jsem se znovu, tentokrát sám na sebe. Bože, Gabe, seber se trochu! Začínal jsem totiž být v Oliho blízkosti nějak… nerozhodnej, nejistej… zmatenej, rozpolcenej… A přitom jsem potřeboval být pravej opak! Rozhodnej, sebejistej, pevnej. I Oliver mě takovýho potřeboval.

Teď už jenom zbývalo vydržet ještě nějakých odhadem čtyřicet hodin tu svou rozhodnost, sebejistotu a pevnost předstírat.

Oliver

Zavrel som za sebou dvere na kúpeľni, vyzliekol si mokré boxerky, hodil ich do umývadla a trochu ich prepral. Skončili zavesené na malom vešiačiku pôvodne určenom na uteráky.

Vošiel som do sprchového kútu a pustil na seba teplú vodu. Nemyslel som na nič. V hlave som mal prázdno. V srdci ešte prázdnejšie. Sústredil som sa len na kvapky vody stekajúce po skle a po mojom tele.

Vôbec som nechápal, čo sa to so mnou deje. Prečo ma zasiahla taká emočná prázdnosť. Prečo mi zrazu na ničom nezáležalo. Bolo mi jedno, čo bude zajtra. Pozajtra. Aj ďalší deň. Mal som plán len na dnes. A môj plán zahŕňal Gabriela a sex. Veľa sexu. Najlepšie toľko, aby som mal dosť na najbližší mesiac. Ideálne na celý život.

Všetko som robil podivne automaticky. Vzal som z poličky sprchový gél, pár kvapiek si nalial do dlane, ďalších pár na vlasy. Do nosa ma zasiahla Gabrielova vôňa. Známa a krásna.

Pozrel som na etiketu a dôkladne si ju vryl do pamäti. Mal som pocit, že mi toho po ňom veľa nezostane, tak som sa upínal aj na to málo. Na fľaštičku, akých majú v obchode tisíce. Niekoľko z nich určite vykúpim ja.

Namydlil som si celé telo a opláchol sa. Na niektorých miestach som si dal obzvlášť záležať.

Vypol som vodu, poobzeral sa po malej kúpeľni a vzal do rúk prvý uterák. Nakoniec som ho nepoužil. Vrátil som ho na miesto a vzal si zo skrinky čistý. Pamätal som si, kde má Gabriel uloženú zásobu.

Osušil som sa, obmotal si uterák okolo pása a po krátkom zaváhaní som si to rozmyslel. Z kúpeľne som vyšiel nahý. Prišlo mi, že to povie viac ako tisíc slov, a veril som, že Gabriel pochopí.

Pochopil. Len reagoval inak, ako som očakával.

„No jo vlastně, zapomněl jsem, že jsi přijel bez věcí,“ povedal a rýchlim krokom prešiel ku komode. Vytiahol z nej tričko a tepláky. Obe veci mi podal bez toho, aby na mňa pozrel. Náročky odvracal zrak. „Snad ti to bude. Kdyby ne, tak si vyber něco jinýho… Já zatím chystám něco k jídlu.“

„A keby som sa neobliekol?“ spýtal som sa a laškovne u toho našpúlil pery, i keď to nemohol vidieť. Stihol sa mi už otočiť chrbtom a zamieriť ku kuchynskej linke.

Po mojich slovách sa zastavil, trhane nadýchol a pomaly vydýchol. „Tak…“ Znovu sa nadýchol a s ďalším výdychom mi bodol do brucha neviditeľný nôž: „Prostě se radši obleč.“

Prostě se radši obleč, zopakovalo sa mi v mysli. A pre istotu ešte raz, aby som nepochyboval, že som dobre počul. Rýchlo som na seba natiahol tepláky aj tričko. Zrazu som sa totiž cítil priveľmi nahý a ešte viac odmietnutý.

Oblečenie ten pocit veľmi nezmiernilo, tak som si skúsil sadnúť na gauč. Najradšej by som s ním splynul. Na jednej strane som bol rád, že zas niečo cítim. Na druhej strane by som dal prednosť iným pocitom.

Vzal som do ruky mobil, aby som sa zamestnal a hlavne, aby som mohol mať sklonenú hlavu a nemusel som ovládať výraz vo svojej tvári. Bezmyšlienkovite som začal prezerať Instagram.

Gabriel zatiaľ búchal riadom. Niečo krájal, niečo zalieval. Niekoľkokrát otvoril a zavrel chladničku. Po pár minútach predo mňa postavil tanier s chlebíčkami a pohár s čajom. Mojim obľúbeným. „Jestli máš chuť na něco jinýho, tak to můžeme objednat.“

Vzhliadol som k nemu a hneď som zas sklonil zrak. Jeho pohľad ma totálne odzbrojil. Mal v ňom toľko lásky, že sa jednoducho nedala s ničím iným zameniť. Tak prečo, sakra, si odo mňa držal odstup?

„Prečo ma odmietaš?“ vyletelo zo mňa. „Máme len jednu spoločnú noc, kým sme sami.“ Nechcel som, aby to znelo ako výčitka, ale presne tak to znelo.

„Oli,“ oslovil ma a sadol si na gauč. Najďalej odo mňa, ako bolo možné. „Pro mě to taky není jednoduchý, nejradši bych… No, ale to je právě ten problém, víš? Máme jenom jednu noc… a potom už nic… A ty nejsi známost na jednu noc.“

„Som,“ protirečil som mu okamžite a prisunul som sa bližšie, aby som na neho dosiahol. Postavil sa skôr, ako som sa ho stihol dotknúť. Mal som z toho jeho gesta podobný pocit, akoby ma odstrčil.

„Nejsi. Ne pro mě. A kdybysme, no… ehm… Prostě věř mi, že zítra by to na tebe dolehlo… a na mě taky.“

A tým povedal všetko. Viac nebolo treba. Pochopil som. On mal zas svoju pravdu a ja som ho nemohol nijako presvedčiť o opaku.

Vrátil som sa na svoje miesto na gauči a vzal som do rúk teplý čaj. Usrkol som z neho a popálil som si jazyk.

„Pozor, je to horký,“ upozornil ma, i keď mi už tá informácia bola nahovno. To pozor si mal vytetovať na čelo, kým prišiel do Bratislavy. Kým sme sa spoznali. Potom by to možno malo význam.

Takto ma už nemohlo zachrániť nič. Rovnako ako nič nemohlo zmeniť jeho názor.

Prijal som porážku. Len som mu tú výhru odmietal dať zadarmo. Vyrovnal som sa a hrdo zdvihol bradu. „Už ti dám pokoj,“ povedal som, vzal si jeden chlebíček a narval som si ho do úst. Kúsok majonézy mi kvapol na tričko. Na Gabrielove tričko. Škvrnu som rozmazal prstami. Z neznámeho dôvodu som z toho mal dobrý pocit. Akoby mi malá pomsta padla vhod.

No a čo, že som vyzeral ako prasa. On ma už aj tak nechcel a ja som viac nemal silu bojovať. Stačilo, aby som vedľa neho pretrpel posledných pár hodín. Ideálne čo najviac potichu. Nech aj on pocíti odmietanie. Nech vie, aké to je, keď niekoho miluje a on o neho ani len nezavadí pohľadom.

Gabriel

Při večeři mezi náma panovalo nepříjemný dusno a nerozehnala ho ani telka, kterou jsem pustil spíš jako takovou zvukovou kulisu, než že bych měl náladu se na cokoliv koukat. Oliver stočil oči k obrazovce a předstíral, že ten bůhvíkolikátej díl nějakýho krimiseriálu zaujatě sleduje, nebo nevím, možná, že se opravdu snažil ten děj sledovat, aby utekl svým myšlenkám… Každopádně o to nepřirozeněji to ticho mezi náma působilo, protože za normálních okolností by čas od času hodil do placu nějakej vtipnej nebo jízlivej postřeh. Nějakou trefnou nebo posměšnou poznámku. Nebo i nějakou více či méně řečnickou otázku. No, jenže do normálních okolností nám toho momentálně hodně chybělo. Nebo možná spíš přebývalo. Jak se to vezme.

Opláchl jsem těch pár kousků nádobí, pak jsem si zalezl do sprchy… A když jsem po asi patnácti minutách vylezl a otřel se do sucha, tak místo čistýho prádla jsem na sebe znovu začal házet svý oblečení na ven.

„Olivere, zvedni se na chvilku,“ prohodil jsem, když jsem kolem něj procházel k nízké komodě. „Rozestelu postel, ať si můžeš kdykoliv lehout, jo? Já… Půjdu se ještě na chvilku projít.“ A s tím jsem si dřepl ke skříňce, vytáhl jsem z ní polštáře, deky – a čistý prostěradlo a povlečení.

„Počkaj, to teraz? Akože kam?“ vychrlil na mě Oliver.

„No… prostě někam. Není důležitý kam, je důležitý to samotný procházení, víš… Ale nečekej na mě, ostatně potřebuješ se vyspat, měl jsi dnes náročnej den…“

„Ak ti tak vadí byť so mnou v jednej posteli, tak si ľahnem na zem alebo si nájdem hotel. Nemusíš utekať na noc z vlastného bytu. A už vôbec ma nemusíš zajtra nikam voziť. Pôjdem vlakom.“

Přestal jsem soukat deku do povlaku a zvedl jsem k Olimu oči. „Klid,“ pousmál jsem se na něj. „Já nikam neutíkám a už vůbec ne na celou noc, jasný? O té zítřejší cestě už nebudeme diskutovat, počítám s tím, že tě odvezu. A i tvoje máma s tím počítá. A nevadí mi ležet s tebou v jedné posteli. Prostě si potřebuju před spaním trochu vyčistit hlavu, to je celý.“ Už jsem nedodal, že jsem s těmahle hlavu pročišťujícíma procházkama začal před třemi týdny, po tom Oliho neslavným odjezdu z Prahy… A že když jsem se užuž té své závislosti na kilometrech prochozených nočním městem začal zbavovat, tak se mi najednou její příčina nakvartýrovala na jednu noc do bytu.

Oliver se nadechl, aby ještě něco dodal, ale nakonec jenom pokrčil rameny, kývnul hlavou ke kupičce ložního prádla a tiše se zeptal: „Mám ti s niečím pomôcť?“

„Nepotřebuju, ale díky,“ odmítl jsem, rychle jsem roztáhl gauč a přetvořil ho na postel, konkrétně teda na dvojlůžko… A pokynul jsem Olimu rukou, ať si udělá pohodlí. „A kdybysme se už nepotkali, tak dobrou noc…“

„Hm, dobrú,“ hlesl… A já jsem radši rychle zamířil z bytu pryč.

Protože zůstat v tom pokoji ještě o chvilku dýl, asi by mě to – znovu! – rozervalo na kusy…

Jak to sakra Oliver dělá? Jak se mu něco takovýho povedlo? Myslím tím to, že ve mně dokázal probudit emoce, o kterých jsem vůbec netušil, že je v sobě taky někde mám… Nebo možná jsem to i tušil – a radši jsem je skrýval pod tu svou rádoby tvrdou, přísnou a neprostupnou slupku. Jenže jemu se povedlo to ze mě tahat i všem těm mým slupkám a obranám navzdory.

Mohl jsem jenom odhadovat, jak dlouho jsem se toulal pražskýma ulicema a uličkama, mohla to být hodina, ale klidně i tři… Každopádně když jsem se vrátil domů, přivítalo mě ticho a tma. Ticho a tma, na jaký jsem byl při návratech do svýho bytu zvyklej, přesto to ale tentokrát bylo jiný. Věděl jsem totiž, že ten byt teď není prázdnej. Vnímal jsem to. Vnímal jsem Oliverovu přítomnost, vnímal jsem, že leží v mý posteli a spí… A na chvilku, na pár pitomých vteřin jsem si dovolil představit si, jaký by to bylo, kdyby to takhle bylo pořád. Kdybych se prostě vracel do bytu – a ten nebyl prázdnej. Nebyl by prázdnej, protože by tu na mě čekal on. Naplňoval by ty prostory svou přítomností, svým charismatem, svým slovenským štěbetáním, svým smíchem, svýma drzýma poznámkama, svým teplem… Rychle jsem zavrtěl hlavou a tu představu jsem zase zahnal. Byla totiž krásná, hřejivá… A bolavá. Protože nereálná.

Vklouzl jsem do koupelny, dopřál jsem si ještě jednu rychlou sprchu a pak jsem se co nejvíc opatrně a tiše natáhl na gauč vedle Oliho. Slyšel jsem ho pravidelně oddechovat a nechtěl jsem ho vzbudit, přesto se mi to ale nějak povedlo, protože se najednou zavrtěl a do toho nočního ticha trošku zmateně šeptl: „To si ty?“

Vyloudilo mi to na tváři úsměv. „Jo, to jsem já… Spi.“

„Hmm, však spím,“ zavrněl ještě… a v další vteřině už o sobě zase nevěděl.

A já se vsoukal pod svou deku a chvilku jsem hleděl do stropu, ale pak jsem se k Olimu natočil čelem a jemně jsem přehodil paži přes jeho boky. Zhluboka jsem se nadechl té jeho přítomnosti… a té jeho hřejivé blízkosti… A v další vteřině už jsem o sobě nevěděl taky.

Bohužel to nevědění nemělo dlouhýho trvání: jenom několik úlevných hodin. Pak už se mi mobil rozezpíval přednastavenou melodií – a byl jsem zpátky. Oba jsme tam byli. V té podivně šedivé, neveselé, mlčenlivé a poloprázdné realitě.

Většinu dne jsem prožil tak nějak v mlze. Což teda asi zní trochu nezodpovědně a dost možná až děsivě, vzhledem k tomu, že jsem strávil několik hodin za volantem, ale… to nebyla mlha, ve které bych se nesoustředil na cestu. Ne. To byla zvláštní, otupující mlha, která mě milosrdně zahalila pokaždý, když se mi hlavou prohnala myšlenka: tohle je naposledy. Jo, na rozdíl od toho našeho náhlýho rozloučení, nebo spíš nerozloučení před třemi týdny, tentokrát to bylo všechno horší právě kvůli tomu, že jsem si každou chvilku uvědomoval, že prožíváme poslední den, kdy jsme spolu. Poslední snídaně ve dvou. Poslední pohled na něj, jak sedí na mým gauči. Posledních tři sta padesát kilometrů, který strávíme v těsné blízkosti toho druhýho. Posledních dvě stě. Poslední oběd v motorestu. Posledních sto kilásků…

Oliver většinu jízdy koukal z okýnka. Občas natáhl ruku, aby vybral jinou písničku z mýho sáhodlouhýho playlistu. Čas od času se zabýval svým mobilem. Promluvil všehovšudy pětkrát – párkrát zareagoval na můj pokus o nějakej lehkej talk a jednou vyjekl něco jako „pozor, neblázni“, když se mu zdálo, že vjíždím do křižovatky dost na poslední chvíli.

„Neboj, dovezu tě domů celýho a v pořádku,“ pousmál jsem se na něj.

„To asi ťažko,“ zamumlal – a zase se zatvrzele zahleděl z okýnka.

Na to už jsem nic nedodal. Pochopil jsem, jak to myslí. Protože v pořádku rozhodně ani jeden z nás zase několik dalších týdnů nebude… A jestli budeme ještě někdy celí? Já určitě ne. I když jsem se tomu všemožně bránil, stejně mi Oliver kousek mýho srdce nechtě a pravděpodobně i nevědomky ukradl.

Když jsem ve dvě odpoledne zaparkoval před vilou, která mi v létě byla dá se říct domovem, a vypnul jsem motor, bylo mi jasný, že je otázkou asi tak dvaceti vteřin, než nám vyběhne naproti teta Edita.

„Ehm, Olivere, co kdybych se šel na dvě tři hodiny cournout do města? Než si to s vašima všechno vyříkáte?“ nadhodil jsem do náhle úplně ztichlý kabiny.

Oliver se zrovinka odpásával. Po tom mým návrhu ke mně zvedl oči – a ten jeho napůl netečnej, napůl už dopředu tak trochu nervózní pohled se obratem změnil na podrážděnej. „Jasne, bež. A nezabudni sa už nevrátiť,“ vybídl mě jízlivě. „Nemusíš sa ani rozlúčiť. Aj tak si ma už dávno vyškrtol zo svojho života!“

Všechno se ve mně sevřelo, když to na mě Oliver tak vychrlil… A když mi došlo, jak definitivně to zní, když to takhle podá. Vyškrtol si ma zo svojho života. Já ho ale sakra nechtěl vyškrtnout ze svýho života! Chtěl jsem jenom… Nechtěl jsem prostě, aby…

Prohrábl jsem si rukou vlasy a zadíval jsem se z předního okýnka ven, nedokázal jsem dýl čelit tomu jeho výrazu. Naštvanýmu. Zklamanýmu. Zdrcenýmu.

„To není fér, Olivere,“ hlesl jsem. „Nemůžu za to, že je to celý tak, jak to je. A není fér ani to, že se ze mě najednou snažíš dělat hajzla, kterej by odjel bez rozloučení. Ale víš co?“ otočil jsem k němu hlavu. „Jestli ti to pomůže, tak si o mně klidně mysli, že jsem hajzl. Akorát si budeš muset najít jiný důvody, protože já odsud rozhodně dnes nehodlám tajně utýct – další čtyři hodiny za volantem bych už fakt nedal, jsem děsně unavenej…“

Což byla ostatně pravda. Byl jsem nejenom unavenej, cítil jsem se vyloženě vyšťavenej a malátnej – ale už jsem neupřesnil, že za to nemůže jenom to mnohahodinový sezení v autě a pozornost upřená na silniční provoz. Podle mě za tu mou malátnost mohlo především to, že mi celou tu dobu, co seděl Oliver jenom kousíček ode mě, bušilo srdce dvakrát rychleji než obvykle…

Oliver nesouhlasně zavrtěl hlavou… A ačkoliv ten jeho nesouhlas se dost možná vztahoval k více tvrzením, který jsem před ním právě nadhodil, tak nahlas zareagoval jenom na to úplně poslední: „Tak si choď ľahnúť, mama ti určite pripravila izbu.“

Užuž jsem se nadechoval, abych jeho nápad nějak přeargumentoval, ale v tu chvíli odtikalo těch mých předpovězených dvacet vteřin a před garáž vběhla rozzářená a nadšená teta.

„Tak teď už se z toho asi nevyvlíknu,“ uculil jsem se.

„To asi nie,“ dodal Oliver lakonicky – a pak už otevřel dveře a vklouzl do náručí své mámy.