• Full.of
  • Leckdo
Stylklasika
Datum publikace28. 10. 2014
Počet zobrazení3403×
Hodnocení4.42
Počet komentářů0

Kosmas

Vesnický závod kniha

Když se telefonní budka na dolním náměstí v Semčicích rozdrnčela, byl to velmi neobvyklý úkaz. Přestože její služby tu a tam využil některý z obyvatel – a jednou se tu dokonce vytvořila i kratší fronta, ještě nikdy, ale opravdu nikdy za dobu své existence nezazvonila sama od sebe. Pokud by zrovna na kostelní věži neodbíjela druhá hodina noční, ale byl rušný den a lidé by proudili na poštu a do místní Jednoty se síťovkami, které bez újmy přežily z minulé éry nepoznamenány naprosto ničím, jako by představovaly něco neměnného a statického – jakýsi tisíciletý dub, kolem něhož probíhají dějiny malé i velké, dějiny monarchií, republik i vesnických válek; pokud by tedy v onom smyšleném letním dni lidé spěchali za svými každodenními povinnostmi, jistě by se mezi nimi našel jeden, který by se zastavil a ohromeně zůstal zírat na tu nevídanou událost. Budka by vyzváněla a náš virtuální člověk by bez pochyby začal po prvním úleku uvažovat asi takto: Jak je to možné, že zvoní, když její účel je přesně opačný? Má lidem nabízet zdání spojení a sounáležitosti s těmi, které si zvolíme. Má představovat malou sochu moderní éry, má nás ujišťovat, že nadcházející epocha bude v režimu neustálých a nevídaných objevů, které budou sloužit k prohloubení mezilidských vztahů a jejich zintenzivnění (ach, jak se takový virtuální člověk musel mýlit…). Ale ta pitomá budka právě dělá přesný opak! Znejišťuje člověka, vrhá ho do pochybností, kdo že to může volat a proč. Pokládá člověku nepříjemné otázky; ptá se ho například, zda zvednout, či nezvednout. Otevírá tak otázku, která se v následujících dekádách bude objevovat stále častěji a proroste až do školních učebnic: ukojit svou zvědavost, nebo se nevystavovat žádnému riziku? Probouzet v sobě všechny svobodné vášně, nebo je zahubit v bezpečné schráně anonymní civilizace? Svoboda, nebo bezpečí? – Nicméně, abychom neztráceli nit, takový člověk se oné noci na dolním náměstí nevyskytoval, a proto tato vizionářská myšlenka zůstala nezachycena a odplula na vyzváněcím tónu do zapomnění dějin města Semčice. Zvony už ztichly, ale budka stále vyzváněla a žadonila o to jediné, co v tuto chvíli připadalo v úvahu.

***

Dusot podrážek se s jistou nelibostí jejich majitele roznášel tichem letní noci. Budce začala docházet trpělivost – znáte to: téměř jistě víte, že když nestihnete zvednout sluchátko během tohoto tónu, bude pozdě. Mladík rozrazil pootevřená dvířka a vytrhl sluchátko, jako by šlo o život.

"Jo! " řekl na uvítanou.

"Jsi to ty?"

"Jo," opakoval zadýchaně, "kdo by tu prosím tě takhle v noci…"

"Vyjde to teda zejtra?"

"Já… ještě to nevím jistě. Kluci se ještě nerozhodli."

"Nedělej krávu!"

"Nedělám, sakra. Prostě ještě nemám správný informace."

"Tak je sežeň. Zejtra odpoledne bych to potřeboval."

"Jo, já to zkusim. Dám ještě vědět, brnknu v poledne."

"Ale přesně, to tady chodí hodně lidí. Klasický vyzvánění, jasný?"

"Jo, jo… Čau."

Venca zavěsil, opřel se o skleněnou stěnu a oddychoval, jako by uběhl maraton.

***

"Střídání!" křičel Petr a hnal se mávaje rukama nad hlavou na dráhu, protože přes burácení motorů nemohl být vůbec slyšet. I tak trvalo ještě pěknou chvíli, než si ho vůbec někdo všiml.

"To ještě nebyla hodina," oponoval Martin, který bez vypnutí motoru zastavil těsně u něj, aby si rozuměli.

"Ale byla," trval si na svém Petr, "už odbila druhá." Pak pohodil hlavou směrem k Semčicím, jako by se to snad jediným pohledem na vesnici dalo ověřit.

Mezitím vedle Martina zastavil další motorkář, sundal helmu a zahulákal: "Co je?"

"Co asi…, musíme zas hlídat."

"Sakra už, jo?"

"Chcípněte to a padejte. Taky chcem trénovat," rozčiloval se Ondra, který už měl dost nudného hlídkování, při kterém se mu akorát chtělo spát. Pravidla byla přece jasná: půlka jezdí a půlka střeží trať, aby se k ní ani na dohled nepřiblížil žádný Žerčičák. Nejenže tohle opatření řešilo zabezpečení trati, ale navíc i stále vzrůstající nedostatek fungujících strojů.

"Nemáš bejt náhodou na hlídce, dokud tam nepřijdem?" ryl do něho Martin, kterému se sice taky chtělo jezdit mnohem déle, ale chápal nutnost nastavených zásad, na jejichž tvorbě se diskuzí s Kubou taky podílel. I proto zhasl motor a předal svůj stroj Petrovi, aby se místo něj vydal bránit svrchované semčické území.

"No jo, tak příště vracejte rychlejc," nenechal se Ondra a už se chytal řidítek druhé motorky, aby si to náhodou její řidič ještě nerozmyslel.

Během tohoto rozhovoru, který v podobných obměnách probíhal co každou hodinu, na domluveném stanovišti zastavovali i další kluci dílem spokojení z jejich jízd, dílem naštvaní na další hodinu totální nudy.

***

Ano, střežení hranic je hodně nezáživná činnost. Tedy až do té chvíle, než se musí bránit. Takový jeden narušitel, to je víc, než by si kluk s kuličkovkou na mezi mohl přát. Velmi dobře si to právě teď uvědomovali tři mladíci, ani jednoho ale ještě neznáme jménem. Ti dva z nich se právě opírají o smrčky po obou stranách Žerčického potoka, který se line podél severovýchodního svahu Holí a směřuje ze severních končin dolů do Žerčic, a pak dál až do říčky Vlkavy pěkný kus cesty na jih od vesnice. Tenhle malý, sotva metr široký potůček měl v Ježkově strategii podstatné místo. Ne snad že by bylo nějak těžké ho přeskočit, ale díky stínu od vysokých stromů po obou stranách koryta se kolem potoka vytvářela i během parného léta široká mokřina. Bláto bylo místy až po kolena hluboké, a pokud neměl dotyčný tuhle oblast dobře v krvi, dostat se přes potok ho mohlo stát nejenom zablácené oblečení, ale také hodně sil a času. A tohle Ježka vedlo k přesvědčení, že do Žerčic se od severu mohou kluci dostat jenom přes Hole, a nebo překročením potoka někde dál v polích. Nechal proto non-stop hlídat celou mez mezi poli od krytého stanoviště na hranici lesa Holí.

Oba kluci se samozřejmě nudili; měli zakázáno na sebe křičet, aby se neprozrazovali, a proto tam jen tak stáli nebo seděli ve stínu, kuličkovky odložené někde na kameni nebo za páskem a jediné, co si tito dva poměrně nezkušení strážci hranice vymysleli, bylo házení si šišky a počítání, kolikrát to kdo nechytil.

Poslední, třetí mladík, s nimi neměl nic společného. Vlastně o nich vůbec nevěděl. Šel přikrčený v roští na hranici kladěrubského lesa, kterému všichni říkali Větrák. Měl za úkol dojít do Nové Telibi a prozkoumat, zda by se tudy daly celé Hole i potok obejít a vrazit do Žerčic z úplně druhé strany. Bezejmenný mladík o tom celém měl pochopitelně pochybnosti.

"Jak bysme někdy mohli udělat invazi z úplně opačnýho směru? Dyť to by znamenalo, že by nikdo nehlídal hranice na přímý cestě do Žerčic! Invaze se musí dělat přímo!" ptal se dneska ráno Kuby a vypadalo to, že si tím nevysloužil moc respektu. Šéf Semčičáků řekl něco o dvou frontách, a pak že on tu není od vymýšlení útočných šiků, ale od průzkumu. Karel se ho nezastal, takže radši beze slova vyrazil na tuhle nebezpečnou misi.

***

"Teď," ozvalo se skoro neslyšně a hned vzápětí přeběhlo několik kluků poslední volný prostor nepokrytý stromy, který je dělil od dráhy a který byl v tuhle chvíli štěstím osudu nestřežený. Ocitli se jen kousek od horní otočky, kde musel každý, kdo se nechtěl vymlátit o okolní porost, skoro zastavit. Ještě nedávno si na to museli dávat pozor i oni. Při této vzpomínce, která snad všem třem prolétla v hlavě, ještě pevněji sevřeli pěsti, v kterých drželi své ručně vyrobené praky.

Zasedli na místě, kde na ně z dráhy nemohlo být vidět, už vůbec pak ne přes motorkářské helmy, ale kde měli sami spoustu času na pečlivé míření. Po chvíli pár metrů kolem nich prošla nic netušící stráž, aby hlídala jimi už překonanou překážku. Hned na to se zespodu znovu rozezněl zvuk motorů a za pár okamžiků už spatřili prvního Semčičáka zdolávajícího zrádnou zatáčku.

Radek už napínal prak, když ho rychle zastavil Viktor a nechápavě se na něj podíval. Taktika byla přece jasná: nejdřív se rozstřílet nanečisto a pak…

Jakmile se motorka začala vzdalovat, vypálil Marek kámen do míst, kde se ještě před chvílí nacházela. Ohledl se na Viktora a ten jen zdvihl ukazováček nahoru, aby mu naznačil, že má příště mířit výš.

***

Jak přicházelo poledne, dopolední opar vystřídalo pravé letní parno. Ještě neukázalo svou plnou sílu a náš přikrčený mladík začal celou misi proklínat. Mikina s dlouhým rukávem, tlusté tepláky a kšiltovka ale patřily k nutné "výzbroji", která nabízela v kritických situacích nešťastníkovi alespoň základní ochranu před salvami z kuličkovek. Jistě, i tak to bolelo, ale dalo se v tom utíkat nebo opětovat palbu. Mít jen trenky nebo si dokonce sundat tričko, to byla výsada těch, kdo si byli jistí – a to naši dva žerčičtí strážci hranic byli. Teď už seděli vylezlí ven ze stínu Holí a vyhřívali se s nohama nataženýma a opírajíce se o kámen, každý na své straně potoka. Ten na pravém břehu právě usínal (a není divu: do těla se vám opírá slunce, nízká bříza vám šumí nad hlavou, potok konejšivě bublá…), když ho do nahého boku něco štíplo. Sykl a prudce otevřel oči, ale druhý kamínek následoval ten první a dopadl jen centimetr vedle.

Co děláš??? Naznačil posuňkem na svého kumpána, který hledal po zemi další munici.

Tam! Podívej se tam!

Kde? Co? Co vidíš?

Mladík zamžoural očima směrem, kterým jeho kolega tak zuřivě (ale zcela mlčky) ukazoval. Telib. Les u Telibi, mez mezi poli směrem k vesnici… A co jako? Nic tam… a sakra! Vrchní patro keřů boučí se zachvělo – a teď znovu. Někdo tam jde!

A ten na pravé straně potoka dal povel.

***

Jeden kamínek za druhým dolétávaly v nepravidelných intervalech na dráhu a čím dál více se blížily místu, kde se vždy na dostatečný okamžik objeví některá ze semčických motorek. Když Viktor seznal, že dosažená přesnost je pro jejich záměr uspokojivá, dal ostatním dvěma znamení a z kapsy vytáhl kožený váček. Z něj každému z nich vybral několik obzvláště špičatých kamínků. Marek si ho se zájmem prohlížel a pak opatrně vložil do gumy praku. Nic netušící první oběť se právě hlučně blížila a za pár okamžiků už byla přímo na ráně.

Napnutá guma se najednou uvolnila a přesně mířená střela se zabodla rovnou do zadního kola motorky.

Trefa, naznačil posunkem Viktor a na znamení úspěchu lehce plácl Marka do zad.

"Do háje, blbej kámen," rozčiloval se Ondra, když dole zjišťoval, proč má proraženou duši.

"Co je?" zastavil u něho Petr.

"Je to celý prasklý, sakra."

"Máš dávat pozor, kam jedeš."

"Seš ňákej chytrej," snažil se mu to vrátit Ondra, ale to už Petr neslyšel, protože opět vyrazil na dráhu, aby náhodou nedošlo na střídání dřív, než si pořádně zajezdí.

"To snad není možný," nadával asi o pět minut později na tom samém místě Petr, jenž měl pro změnu proražené kolo přední.

"Podělaný kameny, kde se tam sakra vzaly?" mudroval Ondra, který už drahnou dobu obhlížel svůj stroj a snažil se úpěnlivě vymyslet, jak ho co nejrychleji opravit.

***

Mít velení – to znamená hlavně schopnost udělat rozhodnutí. Kuba i Ježek o tom už věděli své, ale naši dva ozbrojení Žerčičáci na severovýchodní části Holí ještě nikdy do takové situace postaveni nebyli. Běželi přikrčení po mezi směrem k Nové Telibi, aby prozkoumali, kdo se to snaží dostat přes Větrák do vesnice. Rozhodnutí vydat se tam padlo tak náhle, že si ani nestihli obléknout trička, takže to nebyl vůbec marný pohled.

Jakmile dorazili na dobrý dohled, ten napravo vzal dalekohled (řemínek od něj se mu už docela nepříjemně zařezával do zad) a začal zkoumat situaci.

"Je tam… asi nějakej semčickej zvěd," zašeptal, ale nespustil oči ani dalekohled od úplného okraje lesa.

"Proč by šel zrovna sem…?"

"Ticho…, hele vylejzá…"

"Sakra, dyť jestli vleze do vesnice, tak sme nahraný!"

"Jak nahraný? Jako že…"

"Ty myslíš, že když se za něj postaví Telibáci, že jako něco zmůžem?"

"A ty ho chceš jako zajmout?"

"Ty tomu velíš! Se rozhodni. Může chtít vyjednat nějaký spojenectví…"

Měl pravdu. Sakra měl pravdu. Ježek sice byl v Telibi už dvakrát, ale vždycky se k němu po poradách na půdě sv. Mikuláše doneslo, že to skončilo nezdarem. Pokud se do toho nevrhneme, může to být průser. A na pranýř půjdeme my. Nervózně se otočil. Jejich okraj Holí teď nikdo pořádně nehlídal. Jeho spolubojovník to zpozoroval.

"Vrátíme se teda? Tohle je dost risk."

"Ne," zašeptal mladý velitel a ustaraně si otřel dlaní obličej. "Tohle může být větší problém. Jdeme po něm. Dřív než vleze do vesnice!"

***

Zvuky motorek na dráze utichly v nezvyklou dobu. Všichni právě jezdící kluci se sjeli u Ondry a Petra a řešili, co se děje.

"To je fakt divný, vždyť to vždycky kontrolujem," bránil se jeden z kluků, kteří ráno dráhu procházeli.

"No, tak jste asi čuměli blbě," rozčiloval se Petr.

"Musíme to znova projít, bylo to někde nahoře," navrhoval Ondra.

"Jo, jdem spolu, tyhle jsou úplně slepí," souhlasil Petr.

"Počkejte tady, dokud nepřijdem."

Co se děje? házel Radek na Viktora tázavé pohledy.

Čekejte, naznačoval rukou Viktor v odpověď a pro jistotu vložil do praku nový kamínek.

Za chvíli už se k nim čím dál zřetelněji nesly hlasy dvou kluků:

"Tady nic není, muselo to bejt až v tom obratu."

"Jo, někde tam. Rychle to prohlídnem a mažem zpátky, než nám to zase vezmou."

"Stejně je na prd, že se musíme takhle střídat. Nemáme díly a ještě musíme hlídat."

Za stálého stěžování si dorazili oba kluci až k vrcholu dráhy a začali prozkoumávat zem, jestli tam nejsou ještě nějaké ostré kameny. Přestože bylo vedro, byli oblečení do dlouhých kalhot i rukávů, přece jenom odřené ruce i nohy v případě pádu za trochu pohodlí opravdu nestály. Kromě toho byli pěkně špinaví, hlavně kvůli prachu, který kolem sebe motorkami v tomhle suchu vířili.

"To mi neříkej, že jsme chytli jediný dva vostrý kameny, co tu byly."

Všichni tři kluci v úkrytu začali být pořádně nervózní. Měli sice zbraně, ale byli v menšině na cizím území, z kterého se teď kvůli stráži nedalo jednoduše uniknout. Chtěli počkat, až se zase budou střídat, ale tenhle vývoj situace nepředpokládali. Každopádně teď nezbývalo nic jiného než zachovat klid a ani se nehnout, aby si jich ti dva nevšimli.

"Jdem zpátky, to nemá cenu. Musíme je odtáhnout domů a opravit je."

Snad by si teď mohli konečně oddychnout, kdyby se pár metrů za nimi neozvalo:

"Ňákej problém, kluci? Co tam hledáte?"

***

"Nadběhneme mu, tudy…"

"Dělej, dyť to nestihneme. Támhle…, támhle už je cedule."

"Pohni…"

"Sakra von utíká. Musel nás vidět!"

"Tak sprintem!"

Ten pesimističtější z našich dvou mladíků měl ale přece jenom pravdu. Sprintovat po mezi se totiž moc nedá, a tak byli naši strážci dobrých padesát metrů za semčickým zvědem, když právě proběhl okolo cedule Nová Telib.

Oba kluci smykem zabrzdili před hranicí vesnice a hořečnatě oddychovali. Jeden po něm ještě chtěl vypálit salvu, ale to stejně nemělo moc smysl.

"To je… v prdeli," nemohl popadnout dech, byl v předklonu, ale mžoural před sebe. "Sakra, von tam snad…"

"Jo! Stojí támhle!"

Jenom sto metrů od nich stál ten Semčičák a vypadal v úplně stejném stavu. Šílený sprint ho taky vyřídil.

"Jdeme!"

"Ty ses pos…," ale nedopověděl to a vyrazil za svým velitelem. Překonali hranici Telibi, neutrálního území, a ani to nebolelo. To, čím je Ježek děsil a vyhrožoval jim, nenastalo – proběhli kolem cedule a nechápali, proč to neudělali hned. Semčičák, když je zpozoroval, chvíli nevěřícně zíral. To našim pronásledovatelům dalo důležitý náskok. Ze sta metrů bylo šedesát a než se ten nešťasník stačil dostat do tempa, bylo to třicet.

Pak už to byla jenom otázka stategie. Jeden z kluků se zastavil, zamířil a zkropil Semčičáka salvou z kuličkovky. Mladíka to rozhodilo a zavrávoral – a to už ho Žerčičák za ním strhnul na chodník. Za vteřinu tu byl i druhý. Semčičák zíral nad sebe a pomalu mu to začalo docházet. Mířili na něj dvě kuličkovky z bezprostřední vzdálenosti – schytat jen pár dávek a měl by modřiny nejmíň na týden.

"Odhoď zbraň, dělej sakra!" řekl konečně ten namakanější z nich. Postavy, obě do půl těla, se nad ním tyčily a nutily ho zbavit se jeho jediné (a opravdu malé) naděje na záchranu.

"Počítám do tří. Jedna…, dva…"

Semčičák skoro nemohl přemýšlet. Nevěděl co dělat, má ji odhodit… ne, musí se bránit, ale…

"Tři!"

Dostal jenom tři nebo čtyři kuličky z velké blízkosti – a přímo do hrudníku. Vyheknul a okamžitě zbraň zahodil.

"Můžeš si za to sám," hejknul jeden z nich, když viděl, jak si kluk mne ukřivděně prsa.

"Jdeš s náma! Svaž ho!"

A právě když vypadala situace naprosto bezvýchodně, provaz se zakousával do jeho rukou a on tušil, že to právě dost drsně prokoučoval, že ho nečeká nic dobrého a že se měl na všechno vykašlat, zrovna v tuto chvíli, kdy s úzkostí sledoval, jak si ten borec zasouvá jeho zbraň za pásek, se objevila nečekaná naděje (v pořadí druhá).

"Děláte si prdel, Žerčičáci?"

Telib byla malá vesnice – ta se hlídá v podstatě sama. Tohle si mladíci neuvědomili. Z obou stran se k nim hnala dvojice kluků a nevypadali přátelsky.

***

Byli v pasti. Za deset, ne už devět vteřin k nim dorazí a načapá je tu v dost nepříjemné pozici ležící na zemi, osm, v ruce bude držet kuličkovku, kterou nebude váhat při sebemenším pohybu použít. Sedm. Na to okamžitě zavolá posily. Šest. Nejdřív přiběhnou tihle dva dost naštvaní, že mají zničená kola. Pět. A potom zbytek té semčické bandy a celá zatím vydařená akce bude totální fiasko. Čtyři…

Nebyl v tom žádný plán, spíš obranný reflex, když se kameny nabité do jejich praků skoro ve stejný čas vymrštily na oba viditelné cíle. Na jejich obranu by se snad dalo říct, že jeden aktivní nepřítel je o dost lepší než tři. A navíc všechny tři střely trefily svůj cíl. Oba kluci zařvali bolestí, když se jim špičaté kamínky odrazily od břicha.

"Au, sakra, co to…?"

Hned na to se všichni tři vymrštili, rychle se otočili a vyletěli směrem od dráhy pryč. Snažili se využít momentu překvapení a zmizet co nejdřív. Zatím se jim to dařilo. Ten třetí kluk, co byl za nimi, vůbec nestihl reagovat, když se přímo proti němu vyřítili tři Žerčičáci. Ani nestačil vytáhnout pistoli zpod trika. Navíc stále nechápal, proč ti dva tak strašně ječí.

Marek i Viktor, kteří leželi na okrajích, vyběhli každý na jinou stranu, Radek chvíli nevěděl, ale nakonec se přidal v těsném závěsu za Marka, který se vydal přímo k Holím. Prodírali se houštinami, jimiž se ještě před pár desítkami minut potichu plížili. Po chvíli se Markovi s Radkem podařilo dostat se až na pole, kde už mohli nabrat větší rychlost a nedat šanci Semčičákům, kteří by se za nimi na Hole určitě neodvážili.

Zato Viktorovi se moc nedařilo. Nejdřív se mu podařilo zakopnout o kořen a jen tak tak si stihl dát pod sebe ruce, aby si nenabil obličej. Poté, co se znovu rozeběhl, zjistil, že má v patách minimálně jednoho pronásledovatele – to byl ten, který se právě vzpamatoval, nechal zoufající kamarády svému osudu a snažil se chytit alespoň jednoho z těch žerčických vetřelců. Následně zjistil, že běží dost špatným směrem – od Holí kamsi ke Ctiměřicím, a nakonec, což bylo nejhorší, že mikina a tlusté tepláky jsou sice dobré při plížení se zarostlým terénem a jako obrana proti kuličkovkám, ale rozhodně ne ke sprintu ve vedru, které právě panovalo. Pomalu mu začínal docházet dech.

***

"To si už fakt děláte prdel?" zopakovala jedna dvojice Telibáků s kuličkovkami opřenými o druhé předloktí a drželi je na mušce.

"Co tu sakra děláte? Ježkovi sme jasně řekli, že na naše území nesmí ani jedni!" ozvalo se z druhé strany, odkud se k nim blížila druhá dvojice místních. Žerčičáci nevěděli, na koho mířit dřív, a byl to tedy spíš jejich instinkt než jejich rozum, co je přimělo otočit se zády k sobě, vtisknout svého semčického zajatce mezi sebe a mířit každý na svou skupinku obránců.

"Tohle vám neprojde!"

"Je s nima Semčičák, voni maj zajatce!"

"Na našim území!!!"

"Odhoďte zbraně!"

Obklíčení kluci ale ani nedutali. Srdce jim bušila – i v takovém překvapení každému dojde, že když je slečený do půl těla a míří na něj dvě kuličkovky zpředu a dvě zezadu, že nemá moc šancí. Na druhou stranu, až…

"… až zavolaj posily, jsme v koncích…," sykl jeden nešťastník, hlas se mu klepal. Jak byl zády přitisknutý ke svému spolubojovníkovi, cítil, že on se taky slušně potí a že s jeho odhodláním probojovat se je to podobně mizerné. "Musíme teď…, dokud jsou jen čtyři…," hekl druhý a pistolí kmital mezi oběma Telibáky, kteří se k němu z této strany blížili. A druhou rukou pořád pevně držel provázek na svázaných rukou Semčičáka. Co ten prožíval, těžko říct. Možná úlevu, očekávání záchrany?

Blbost! Přesně tohle byste si řekli, kdybyste viděli do Semčičákovy hlavy. I on byl už dost starý na to, aby věděl, co jsou ti Telibáci za verbeš. Od nepaměti se s nikým nepaktovali a byli známí mlátiči, co nehrajou podle žádných pravidel. Nikdo s nimi nechtěl nic mít. Semčičákovi v hlavě prolétla zajímavá myšlenka (škoda že ji nikdo kromě něho a vás, čtenářů, nezachytil), totiž že Žerčičáci byli nebezpeční nepřátelé, kteří jim upírají právo na dráhu a šroťák, nepřátelé, které je potřeba vyřídit jednou pro vždy, ale dalo se s nimi válčit, protože prohrát bylo možné. Pustit se do křížku s Telibáky a prohrát – to by byla sebevražda. Žerčičáci nás nikdy nezmlátili, nikdy nás neokrádali, nikdy nepoužívali fakt nebezpečný rány. S Žerčičáky to končilo modřinami, ale s Telibáky… Žerčičáci jsou féroví!

"Odhodit zbraně a lehnout na zem, šmejdi, nebo nedokulháte domu!"

"Vymlátíme z vás… ééér!"

"Ty v… áááá, týýý!"

"Ééééé!"

Co tyhle citoslovce znamenaly? Všechno se seběhlo strašně rychle, že to ani vypravěč nedokázal včas popsat. Můžeme si jenom domýšlet, že jeden z Žerčičáků, ten, co držel jejich zajatce, dal jednoslovný pokyn a modlil se, aby jeho kámoš měl dost odvahy. Nejspíš to bylo: "Teď!" Oba Žerčičáci v tu chvíli začali bezhlavě střílet do překvapených domácích. Ten vlevo dokonce vytáhnul pistoli zajatce a střílel z obou rukou, po vzoru amerických brakových filmů, které v té době skutečně dobývaly maloměstská kina. Jak se dalo čekat, jejich polonahá těla na oplátku schytala víc než dost rad z nepříjemné blízkosti, vlastně byli všichni tři zasypáni kuličkami od hlavy až k patě (znovu zdůrazňuju, že oba Žerčičáci nejvíc cítili ty od pasu nahoru… a vlastně i od pasu dolů, jak o tom tak přemýšlím).

Ať se ale stalo přesně cokoli, důležitá je současnost: těžko říct, jak se jim to povedlo, ale teď skupinka dvou polonahých a jednoho kluka s rukama za zády utíká po telibské cestě zpátky k poli, odkud před chvílí přiběhli. Za nimi letí čtveřice hulákajících kluků a pálí po nich hlava nehlava. Oba Žerčičáci drží zajatce solidárně za ramena, aby mu pomáhali vybírat počátky pádů (už jstě běželi sprintem se svázanýma rukama?). A skupinka uhání po mezi na jih k okraji Holí a už vůbec netuší, že telibská parta to zapíchla pár desítek metrů za hranicí vesnice a jenom je sledují, jak zdrhají.

***

Odpolední slunce plnou silou pražilo na všechny, kdo se před ním neschovali do stínu, což rozhodně nevadilo těm, kdo se právě u semčického bazénu opalovali, ale pouze těm, kdo se například v otevřené krajině snažili utéct před svými pronásledovateli. Ačkoliv tato druhá skupina byla oproti té první silně v menšině, bylo o mnoho zajímavější sledovat, jak se jí povede. Zatímco Marek s Radkem se už dostali do bezpečí Holí, les Větrák, který by mu mohl poskytnout stín a úkryt, byl od Viktora stále zatraceně daleko.

Navíc vzdálenost mezi ním a jeho pronásledovatelem se zkrátila natolik, že už kolem něj několikrát proletělo nemálo kuliček. Pod několika vrstvami oblečení se už příšerně potil. Cítil stékající lepivý pot v podpaží, ale i na hrudi, břichu a nohách – a co bylo nejhorší – strašně ho svědily koule. Snažil se na to nemyslet, ale musel se tam neustále drbat, což muselo především zezadu vypadat dost komicky.

Byl už jen pár metrů od prvních stromů, když se muška kluka, který ho stíhal, zpřesnila, kvůli čemuž teď dostával salvy kuliček do nohou i do zad, což ale zatím nebylo přes mikinu a tepláky tolik cítit, na rozdíl od několika přesných zásahů do týla. Kromě drbání rozkroku si tak druhou rukou snažil chránit hlavu, což ještě víc zpomalilo jeho už tak zoufale pomalý běh. Bylo jasné, že už neuteče, ale stále mohl proměnit svoji hlavní nevýhodu při útěku ve výhodu při boji jednoho proti jednomu. Navíc on bude ten, kdo se bude moct jako první krýt za stromy.

Jakmile zapadl za první strom, otočil se, namířil prak a z posledních sil chraplavě zařval: "Stůj, už se ani nehni!"

Semčičák zaváhal, ale nakonec opravdu zastavil a čekal, co se bude dít. Přece jen tu postával jen v tričku a trenkách, všechnu výstroj na motorku nechal ležet u dráhy, a co za bolest umí udělat salva kamínků, rychle pochopil před chvílí.

Viktor se mezitím snažil popadnout dech a trochu si odpočinout. Snažil se zorientovat a rozmyslet další plán. Nejbližší cíp Holí mohl být tak půl kilometru odsud, to by v tomhle stavu rozhodně nedoběhl. Hlouběji do lesa nemělo cenu se vydávat, šel by na úplně opačnou stranu. Zbývalo tedy proplížit se po okraji lesa ke Kladěrubům a těsně před Novou Telibí se spustit k Žerčickému potoku a odtud do bezpečí. Začínalo to vypadat jako celkem dobrý plán.

Všechno ale vzalo za své ve chvíli, kdy se pár metrů za Semčičákem vynořili ti dva, které před chvílí dost nepěkně trefili.

"Vzdej se, jsme v přesile," zahulákal rozčílený Petr.

***

Všichni tři kluci doběhli na okraj Holí úplně zničení. Svalili se na zem, někam mezi jehličí a mech, a divoce oddychovali. Bylo zvláštní, že všichni tři teď mysleli na totéž: jsou zachráněni. Z deliria je probral až zastřený hlas: "Díky, kluci."

Že to nebyl hlas zhůry, ale vycházel od vedlejšího kamene, jim došlo hned a stejně rychle se taky jeden vymrštil a druhý vyjekl: "Vždyť nám uteče!"

"Ne, fakt díky," zamumlal znovu a ušklíbl se. Stojící Žerčičák ho držel za svázané ruce, ale místo toho, aby ho přivázal k nejbližšímu stromu, tam stál a civěl na svého kámoše.

"Nevim, za co děkuješ. Jestli si myslíš, že tě pustíme… a nebo teda že máš kam odsud utýct, tak se pleteš."

"Jo ani ho nemusíme vázat; může tak maximálně za Telibáky do polí anebo hloubějc do Holí."

"Cos tu chtěl?"

"Myslíte si, že vám to jako řeknu?"

"Sakra, si náš zajatec!"

"Nech ho, tohle nemá cenu, ech," syknul ležící Žerčičák, když si teprv teď uvědomil, jak má zrasovaný hrudník a záda. Dotýkal se objevujících se modřin od kuličkovek a obličej mu škubal. Ten druhý si začal svých zásahů taky všímat a začal litovat, že se do toho vůbec pouštěli. Navíc narušili neutralitu Telibi, z toho ještě bude průser…

"Já sem jich taky dost schytal"

"To si děláš prdel?" rozkřikl se jeden z nich – silnější tričko, jako měl třeba právě jejich zajatec, utlumilo náraz kuličky nejmíň na třetinu. Dostat z toho modřinu byl vrchol neschopnosti. Ale zato přímo na holé tělo…

"Kdybysme ho tam nechali…"

"Ne, já sem vám fakt vděčnej!"

"Vděčnej zajatec, to je na hovno," prohlásil ležící kluk a tvářil se otráveně. Když toho Semčičáka dopadli, těšil se na vyslýchání a pořádný vzpouzení. Kluci by měli respekt. Ale tohle je prostě vopruz.

"No ale co s nim?"

"Co asi, vezmem ho za Ježkem, zajatce potřebuje, beztak k nám šel slídit, takže bude mít informace."

"Jo, tak asi jo."

"Hele, kluci, já…"

"Dojdi ke hrázi a zahvízdej na Dana, my tu přece musíme zůstat."

"Sakra, máš pravdu."

"Počkej, počkej; hele, kluci, nemůžem se nějak…?"

"Co to meleš?"

"Ne, jako že já fakt nic nevim a tohle zatčení… nemůžem to prostě smazat? Jako že mě jste nechytli a já vás nenalákal do Telibi?"

"To nám jako vyhrožuješ? Si děláš srandu?"

"Ne, počkej, počkej, já vás nechci napráskat. Jenom když mě přivedete za Ježkem, tak se to bude řešit a ta Telib se…"

"Neser, podivej se, jak vypadám, takhle mě jako zřídil kdo?"

"Jdu pro toho Dana."

"Sakra prosim tě, počkej. K ničemu to nebude, já nic nevim."

"Di do hajzlu!"

"Hele, já…"

A pak se stalo něco překvapivého. V zoufalosti člověka napadnou zajímavá řešení (a ten Semčičák trochu zoufalý byl – byla to jeho první špionážní akce a hned takhle pohořel, navíc se nabízela tak jasná a pro všechny výhodná možnost, že se to ututlá, ale ti křupani to nechápali a všechno zkazí, všechno!).

"Co…? Ech." Semčičák stojí u toho Žerčičáka na odchodu, trochu skloněný, stále se svázanýma rukama za zády a jazykem mu už podruhé jemně olizuje modřinu na levém prsním svalu, těsně pod bradavkou. "Ech…"

"Co to dělá?"

"On… já… já myslim, že mi olizuje ty rány," koktal udiveně, ale už necouval, příjemné chladivé pocity vítězily. "Je to docela… jo, je to příjemný," referoval a teď už zaujatě sledoval Semčičákovo počínání. "Teď tu pod tim, dělej… jo… pěkný…"

"Tak si sedni sem, ne?" přidal se druhý Žerčičák a zval kámoše k sobě s jasným úmyslem. Zajatec svědomitě lízal tři modřiny pod levou bradavkou i během přesunu ke kameni, kde seděl kolega.

"Teď teda mě – tady… ech… jo, hele, fakt to pomáhá…, áá, jo, dobrý."

"Jo já ti říkal…"

"Teď semhle, na břicho. Jo, ale opatrně, sakra!"

"Počkej, teď já, hele, Semčičáku, teď tady…," kluk zvednul ruku a ukazoval flek už skoro úplně v podpaží. "Poď, no jako předtím… jooo, hodnej."

Semčičák si celou dobu uvědomoval, jak jsou kluci zpocení, cítil sůl po celém jejich těle, ale teď, tady… už to nebylo tak příjemné. Ale ty tiché mručivé vzdechy jeho nepřítele za to vlastně stály.

***

Vzdát se bylo asi to poslední, co by Viktora napadlo, zvlášť když i z dálky viděl, jak jsou ti dva pořádně naštvaní. Všechny tři by při sebelepší vůli rozhodně trefit nedokázal, ale oni už vědí, že to pěkně bolí i přes motorkářské oblečení.

"Nemůžete na mě, mám prak," drze jim odpověděl.

Mezi třemi Semčičáky proběhla tichá výměna názorů. Viktor se vzápětí dozvěděl výsledek. Nejmíň chráněný, zato nejvíc mobilní Semčičák se rozeběhl zpátky k dráze, běžel pro posily, to bylo jasné, druhý popoběhl několik metrů směrem k Žerčicím, snad aby mu odřízl únikovou cestu, a třetí zůstal na místě, aby Viktora pohlídal.

Viktorovi proběhlo hlavou, že už nemůže dál čekat. Za chvíli přiběhnou posily a bude úplně bez šance. Pořádně se nadechl a vydechl, namířil prak na svého hlídače, vystřelil, ani se neohlédl a rozeběhl se šikmo hlouběji do lesa, ale částečně i směrem k Žerčicům.

"Au, ty podělanej…," stačil ještě zaslechnout, což mu potvrdilo, že mířil dobře. Pak za sebou slyšel už jen dusot dvou párů bot.

Snažil se ztratit mezi stromy, ale tuhle část lesa moc dobře neznal, jen tušil, že někde směrem, kam běží, jsou Kladěruby. Věděl, že moc dlouho běžet nevydrží, sice už na něj nepražilo slunce, ale zpocený byl stále dost a ty zatracený koule ho neustále svědily. Vysypal alespoň z kapsy kamínky do praku, v lese už je stejně nepotřeboval a jenom ho brzdily. Pokoušel se měnit směr a kličkovat a v jednu chvíli už měl pocit, že je setřásl. Otočil se a nikoho neviděl. Zastavil se, opřel se zády o nejbližší strom, oddychoval a snažil se určit, kde je. Mezitím se jeho ruka ponořila až pod spodky, aby se konečně mohl pořádně podrbat. Byla to neuvěřitelná úleva. Udělal co největší prostor, aby se pod zpocené trenky dostal čerstvý vzduch, který mu příjemně ochlazoval péro i koule. Přimhouřil oči a užíval si tu chvilku odpočinku, než…

Než bylo všechno úplně jedno. Zezadu se ozval podivný zvuk, jako když někdo odtáčí izolepu. Otevřel oči a chtěl se okamžitě rozeběhnout, ale to už ho držely dvě silné ruce a druhé dvě dělaly přesně to, co se mu zdálo – odtáčely izolepu. Za chvíli už ji měl olepenou kolem zápěstí, která mu spojili za stromem. Sesunul se k zemi a oddychoval stejně jako jeho pronásledovatelé.

"Tak ho máme, hajzla," vydechl nakonec Ondra.

"Jo, pěkně nám dal," zasyčel Petr, když si znovu sáhnul na modřinu od kamínku z praku.

"Mu to taky vrátíme, tady je ten prak. Tak, kde máš ty kameny, co?"

"Nemám," odpověděl po pravdě Viktor. Podařilo se mu trochu se vzpamatovat a teď byl celkem rád, že je po cestě vyhodil.

"Kecá, prohledej ho," navrhl Petr.

Ondrovy ruce prohmatávaly Viktorovy kapsy, ale nic nenašly. "Nic nemá."

"Sem to říkal."

"Tebe se nikdo na nic neptal," rozčílil se Petr, že mu zajatec odmlouvá.

"Ještě máme kuličkovky, ne?" napadlo Ondru.

"Jo, ale přes ty hadry ho to bolet fakt nebude. Sundej mu je."

"Co? A jak asi? Má ruce svázaný."

"Tak tepláky, ty pudou."

"Hej co…?" snažil se oponovat Viktor, ale to už měl dole nejen tepláky, ale díky Ondrově nešikovnosti i trenky. Jeho koule se tak dostaly znovu na vzduch, což mu paradoxně teď bylo celkem příjemné.

"Hehe, tos nemusel tak důkladně," pobaveně pronesl Petr.

"Takže kuličky?" začal si ládovat zbraň Ondra.

"Kluci, neblbněte. Nějak se domluvíme…," začal škemrat Viktor.

"Žádný kecy, sakra, zacpi mu něčim hubu."

"A čim jako?"

"Hele, a co tohle?" Petr zvedl jednu z ponožek, které se teď válely v jehličí. "Tak ta je fakt jedlá."

"Ste se…, nechte…, hhh…," to bylo všechno, co stačil Viktor říct, než mu Petr zacpal pusu jeho vlastní dost propocenou ponožkou.

"Čuchej, prase," dodal k tomu.

"Tak co?" mířil Ondra kuličkovkou tu na nohy, tu přímo do Viktora rozkroku.

"Nemá cenu na něj plejtvat kuličky, mám lepší nápad," ušklíbl se Petr a odlomil ze stromu delší, tenkou a krásně ohebnou větev.

"Votoč se na bok, nebo to bude jenom horší," přikázal Viktorovi.

Ten nereagoval, a tak se mu za chvíli obtiskl celý prut zepředu na stehna. Zařval by bolestí, ale přes tu zatracenou ponožku vydal jen hodně tlumený zvuk. Teď už pochopil, o co Petrovi jde, a pokusil se, co nejvíc to šlo, přetočit na bok. Vzápětí následoval další švih, tentokrát přímo na jeho zadek. Vytryskly mu slzy do očí. Rozhodně to ale bylo o dost méně bolestivé než přes stehna. Pár ran přes zadek snad přežije, lepší než dostat bezdůvodně přes držku, což se mu na intru nejednou stalo. Tentokrát alespoň plně chápal, za co to je.

***

Zatímco jsme sledovali Viktorovo počínání, na severovýchodní straně Holí se také nelenilo. Náš zajatý a vděčný Semčičák se totiž dostal velmi blízko praktickému pochopení jedné z významných myšlenek myslitele počátku 20. století. Jak se něco takového ale může povést, to je třeba ozřejmit…

Žerčičák, kterému náš zajatec olizoval modřiny, si na tuhle příjemnou činnost poměrně rychle zvykl. Podivná situace mu už vůbec nepřipadala podivná (ano, zkuste to s obdobně podivnými situacemi také – budete překvapeni), naopak sledoval svého nepřítele, jak se snaží dělat mu co nejvíce dobře, s klidem a zcela uvolněně. Bylo to vlastně neuvěřitelné: nejdříve ucítil na modřině lehké zašimrání – to se ho jenom mírně dotkl jazykem, který zase oddálil. Zopakoval to na stejném místě ještě několikrát, a až pak se jazykem opřel trochu víc. Žerčičák ucítil příjemný chlad – ano, teď zrovna to bylo na vnitřní straně podpaží; ruku měl pod hlavou a cítil, jak se občas Semčičákův nos otřel o jeho chloupky. Když se místo dostatečně vychladilo, přišla třetí fáze: jazyk začal to místo intenzivněji třít, chladilo to a zároveň měkce masírovalo. Krásně a příjemně to hnětlo… Žerčičák blahem přivíral oči.

"Ty mu teda dáváš…"

"Co? Proč?" ozval se a polekaně otevřel oči. Jeho kámoš vypadal trochu podrážděně – ale to má smůlu, on tu teď velí a zajatec je jenom jeden, takže je rozhodnuto.

"Že to musí čuchat."

"Co jako?" zatvářil se nechápavě, ale pak mu to došlo. "No, jo, hele, to je pot z boje. Vůně zachránců." Žerčičák se ani nepohnul, ruku měl za hlavou a stále si nechal léčit podpaží. "Nepřestávej, nepřestávej…," upozornil ho ale raději, aby si to náhodou nerozmyslel.

"Ten by byl pomalu lepší než sprcha."

"Možná…, kdybych chtěl, tak by mě vomyl."

"No to pochybuju…"

"Ne, v klidu, viď že jo? Tak mu to ukaž, pojď trochu vejš, jo, pojď, nezkaž si to. No… vidíš. Tak čum!"

"Fakt že jo," vypustil ze sebe uznale druhý Žerčičák a sledoval zajatce, jak regulérně vylizuje jeho kámošovi podpaží. "Jaký to je?"

"Příjemný, jo vážně dobrý. Ne, ne, počkej, nekončíme, pokračuj. Hodnej…"

"Hej, já bych taky chtěl to… umejt."

"Neser… tady Semčičák ví, že se to musí dělat pořádně, jinak je to na prd. Za chvíli bude mít dodělaný tohle, pak půjde nalevo, pak až půjdeš na řadu ty. Tak klidni."

Věci se kupodivu děly přesně tak, jak si tenhle Žerčičák přál. Asi po třech čtyřech minutách už byl spokojenej a Semčičák se mohl přesunout do druhého podpaží, kde znovu naplno ucítil… no, vůni zachránců. Jazyk mu jezdil mezi jemnými světlými chloupky, přejížděl po uvolněných svalech a způsoboval občasný vzdech, který ho utvrzoval, že dělá vše dobře. Když už se mu zdálo, že Žerčičákovo podpaží zná nazpaměť a když už opravdu nebylo po potu ani památky, ozval se ten druhý.

"Tak jo, tak už pojď, už můžeš. Taky potřebuju sprchu, abysme ti tu nesmrděli." Uvelebil se na vyhřátém kameni a založil si obě ruce za hlavu, jak to odkoukal od kámoše. "Klidně je střídej."

"Hej, nech ho," ozval se umytý Žerčičák, když viděl, jak jeho spolubojovník přidržuje zajatce jednou rukou za hlavu a cpe si ji víc do podpaží. "On tě nechce mejt?"

"To ne, ale lechtá to. Chci, aby přitlačil."

"Nech ho, to lechtání za chvíli přejde, musíš se uvolnit…"

A tak měl Semčičák zase volnost a mohl se po jeho těle pohybovat, jak uznal za vhodné.

***

Jedno šlehnutí za druhým se monotónně opakovalo, až Viktor tu bolest skoro přestal vnímat. Naopak, když zavřel oči, najednou měl pocit, že je mu jakýmsi podivným způsobem příjemné. A bohužel to nebyl jenom pocit…

"Ty vole, jemu se to snad líbí," vyjekl překvapeně Ondra, který fascinovaně sledoval počínání svého kamaráda.

"Co kecáš?" nevěřil Petr, který si dal na švizích celkem záležet, až by se dalo říct, že v tom získával praxi.

"Vždyť mu stojí," vypálil Ondra.

"Cože?"

"To vidim, ne! Prostě mu z toho stojí."

Petrova ruka se zastavila a s ní i pravidelný rytmus úderů, který Viktora uchlácholil. Otevřel oči a stejně jako ti dva nevěřil tomu, že jeho péro teď místo ochablého válení se na stehnu stojí jako stožár.

"To fakt není fér," rozčílil se Ondra, který se chtěl za každou cenu pomstít za ty podlitiny od kamínku z praku, popadl nejbližší předmět, co ležel na zemi, šišku, a mrštil s ní po Viktorovi.

"Hhhh," ozval se tlumený vzlyk, když se šiška odrazila od Viktorových nechráněných koulí.

"Dobrá trefa," poznamenal Petr a už popadl šišku, aby jí také zasáhl Viktora.

"Takhle blízko, to je trapný," ušklíbl se Ondra lehce potěšený svým nečekaným úspěchem, "pojď sem, vodsuď se určitě netrefíš."

"Vo co, že jo?" nenechal se Petr. V obou klucích se náhle probudil soutěživý duch.

"No," zamyslel se Ondra, "každej hodíme pětkrát, kdo se trefí víckrát, vyhrál."

"A ten druhej?"

"No…," váhal Ondra a sledoval přitom jejich společného zajatce. Potom se nahnul k Petrovi a něco mu zašeptal do ucha.

 "Huh," zašklebil se Petr, "tak to je výzva. Začínám!"

Viktor sledoval jejich dialog s čím dál větším znepokojením. Jestli to pochopil správně, tak se mu nejdřív několikrát pokusí trefit šiškou do péra, což není zrovna příjemné, a až toho budou mít dost, tak se stane něco, o čem radši neměl slyšet. No, řekl si v duchu, jestli to nebude nic horšího, tak je to ještě v pohodě.

To už ale první šiška zasáhla jeho holá stehna.

"Vedle," radoval se Ondra jak malý kluk. Načež se pokusil zamířit, což způsobilo, že jeho šiška skončila na Viktorově mikině.

"Haha, před tím to byla jen náhoda," oplácel mu to Petr a poté znovu minul.

"Za to ty ses ještě netrefil ani jednou," nenechal se Ondra a tentokrát jeho šiška jen těsně minula Viktorovy koule.

"To možná ne, ale stále je to 0:0. I když teď…," Petr se rozmáchl a konečně doslova skolil cíl. Šiška se odrazila od středu Viktorova ptáka, který jenom zapéroval, načež se vrátil do stejné polohy.

Viktor už ani nevyjekl, moc to nebolelo, spíš jen trochu zašimralo, a navíc na to byl připravený. Spíš ho trápila jiná věc – proč se mu nedaří ho položit. Dost často mu péro stálo v nevhodných situacích, ale vždycky se mu podařilo dostat ho soustředěním dolů, ale teď to vůbec nešlo. Snad za to mohly větvičky, které ho šimraly na koulích, nebo ty neustálé jen trochu bolestivé stimuly. I když možná nejvíc k tomu přispívala ta bojová atmosféra – on je teď svázaný zajatec, vydaný napospas nápadům těchto dvou šílenců, a navíc si ho pak ještě podají ostatní, až je najdou.

"Sakra," rozčiloval se Ondra, který znovu netrefil.

"To už abys pomalu začal s tréninkem," dobíral si ho Petr, ale naštěstí pro Ondru už svůj úspěch znovu nezopakoval.

"Nač sundávat kalhoty, když je brod ještě daleko," zaperlil Ondra příslovím, což byla jedna z mála věcí, kterou si odnesl z hodin češtiny. Viktor nemohl tušit, jak trefný tenhle vtip byl. Nemohl nad tím ani popřemýšlet, protože mu právě další šiška dopadla přímo na koule. Ssss, sykl v duchu.

"Pěkná trefa, takže před posledním kolem srovnáno," ujasňoval situaci Petr.

"Jo, ještě můžu vyhrát a budeš to ty, kdo se tu bude předvádět," snažil se ho před posledním hodem znervózňovat Ondra.

Předvádět, sundávat kalhoty,…? probleskávalo Viktorovi hlavou. Zatím jediný, kdo se tu předvádí se sundanými kalhoty je on, takže moc nechápal, proč by to měl být i někdo jiný.

Petr se začal pekelně soustředit, ještě jednou pořádně zamířil a…

"Jo, mám to, chacha! Do naha, do naha, půjdeš pěkně do naha!" začal si prozpěvovat Petr.

"A co když se trefím?" bránil se Ondra.

"No, to ho nemůžem nechat jen tak, ne?"

"Hm, tak voba?"

"Jo, voba."

"Platí."

Ondra už tedy hrál jen o to, zda to zůstane všechno na něm nebo se o tu starost podělí s Petrem. Jenom Viktor stále nevěděl, jestli mu má tu poslední trefu přát nebo ne. Péro ho teď navíc svrbělo snad ještě víc než před tím. Kéž by se mohl alespoň podrbat. Místo toho ho nejspíš podrbe jen další šiška.

A přesně to se taky stalo – sice lízla jenom jeho žalud, ale…

"To se počítá!" vyletěl Ondra, jako by mu to snad někdo mohl neuznat.

"Jo, jasně," uznal to Petr, "takže remíza, co? Tak teda voba, jo?"

"Jo, podle dohody."

"Fajn, ale von to nemusí vidět, ne?" obrátil se na Viktora, který se snažil přijít na to, co se bude dít.

"To ne, no, co takhle?" Ondra vzal Viktorovy trenky válející se v jehličí a nasadil mu je na obličej, aby nic neviděl a zároveň aby…

"Jo, jemu to taky ulehčí."

"Jo, za to že moc nekňučel, hehe. Tak co?"

"Tak najednou, tři, dva, jedna…"

***

To jsme se ale nedostali k tomu mysliteli z počátku 20. století – to teď napravíme. Náš vděčný zajatec si totiž riziko, kam až to může vést, uvědomil hned, jak kluky napadlo, aby jim vylízával podpaží. A vlastně od první chvíle, kdy jazykem zajel do prvního chmíří, přemýšlel, jestli mu to, až na to dojde, bude stát za to. Poměřoval hrozbu toho, co se mu může stát u Ježka a kam může vést jeho ztráta reputace po jeho zajmutí šéfem Žerčičáků, s tím, co ho nejspíš čeká. Opravdu, napadlo by to asi každého, kdo v létě sprintoval po rozžhavených polích, kličkoval mezi kuličkami a krčil se pod keřem na poledním slunci. A jak tak o tom Semčičák uvažoval, uvědomil si, že víc než rozřešení jeho dilematu pozoruje oba kluky, jak se snaží na to přivést řeč. Jak to přirozeně navrhnout, aby jeden před druhým nevypadali divně. Všiml si, že je to vlastně hodně vtipné.

"Jsi fakt dobrej zajatec…"

"Jo, to je. Vem mu to taky tady, na břiše."

"Jo, modřiny dobrý, ale to mytí, kámo, to bylo."

"Jo, kámo, to bylo. Fakt jak po sprše…"

"Jo, přesně, i když jen tam."

"Jo, je fakt, že na břiše zas tak zpocený nejsme."

"Jo, to nejsme."

"To ne, no…"

"Ty vole, jako parno je slušný. Hele, mladej, nekoukej a pokračuj… tady přece…"

"Ty vole, fakt děsný. Se mi uplně lepej trenky na nohy."

"Ty vole, kdyby jen na nohy!"

"Ty vole, cheche, ty máš recht."

"Hele, zalepenej sem slušně."

"Hele, nemáš si co stěžovat, já taky."

"Hele, počkej, myslim tam dole, chápeš."

"Chlape, to já taky."

"No…"

A pak už po sobě jenom nešťastně koukali, protože ani jednomu se nepodařilo žádné rétorické mistrovství. Sice si různě načechrávali trenky a vyznamně si je provzdušňovali, Semčičák ale dál pobaveně lízal tu modřinu na břiše a nehodlal jim v tom pomáhat.

"Jo, dal bych si sprchu."

"Jo, to já taky."

"Jo…"

"Jako celej se pořádně umejt…"

"Jo…"

"Jako nebejt už ulepenej…"

"Jo…"

Třetí jo už ale znělo trochu jinak. V tu chvíli se v tom Žerčičákovi něco zlomilo (zvláštní, jak taková rozhodnutí jsou otázkou velikosti vnitřní trýzně; jako by nezáleželo na racionalitě, ale jen na vnitřní gumě, která vydrží jen určité napnutí, než praskne; možná s tím principem gumy souvisí naše hlubší sebepoznání; možná na podobných gumách, tisících gumách levituje to, co jsme si navykli nazývat charakterem a v tom případě se modleme, aby… ale to s našimi kluky nesouvisí) – v tu chvíli se v něm tedy něco zlomilo a on beze slova, bez rozmyslu chytil jemně zajatcovu hlavu a naznačil mu, že další modřina je kousek níž. A odhrnul gumu (jinou gumu) trenek. Semčičákův jazyk kupodivu nový prostor sledoval. A za pár sekund už měl trenky u kotníků a nohy široce rozkročené. A ono třetí jo znělo divně, protože v tu chvíli se Semčičák jazykem dotkl jeho koulí.

"Aaach…," vypustil ze sebe bez zábrany a zaklonil hlavu a zavřel oči. Rukou si zakrýval stojící péro a každý pohyb jazyka na koulích do něj pouštěl další slastný šok.

Druhý Žerčičák seděl jako zařezaný a nevydal ani hlásku. Nechtěl to pokazit nějakými blbými kecy, chtěl, aby všechno zůstalo takhle a aby i na něj vyšla řada.

A jak to vnímal náš Semčičák? To je asi největší záhada. Nikdy předtím by si nic takového nedovedl ani představit (tohle si, prosím, zapamatujte) – a teď klečí u roztažených nohou kluka a jazykem mu olizuje zpocené koule. Něco mu říkalo, že musí být jemný, ale zároveň že to nesmí lechtat. Olizoval je postupně ze všech stran, do pusy se mu motaly černé chlupy a zeshora slyšel časté úlevné vzdechy. Jako by přesně věděl, jak a kam se jazykem propracovávat. Postupně přecházel taky do třísel a důkladně svého zachránce umýval od potu všude, kde se jenom mohl vyskytovat.

V jednu chvíli, když se zrovna zpátky vrátil ke koulím a přesně odhadl, jaké místo je po té krátké pauze zase nejcitlivější, to pochopil. Samozřejmě náš mladík Freuda ještě nečetl (a otázka, jestli kdy vůbec bude), ale o to je to s větším podivem: celá tahle situace mohla skončit jakkoli, mohli se zmlátit, mohl zdrhnout do polí, mohl je do koulí nakopat – ale ne, on tu sedí s hlavou mezi jeho nohama a líže mu je, nepříteli je líže. I když si tenhle obraz nikdy nedokázal ani představit, jeho podvědomí bylo v jeho osmnácti letech fascinované jeho vlastním ptákem i koulema, staral se o ně denně, mnohokrát se snažil jazykem si je olíznout… Pokud člověk do úvah zapojí nevědomí, dává vše krásný smysl. Náš Semčičák teď právě totiž lízal svoje vlastní koule.

Ale nějaká jungiánská psychoanalýza byla těm Žerčičákům jedno. Jeden si užíval a druhý se náramně těšil.

***

Viktor opravdu nic neviděl. Jestli teď něco vnímal, tak to byl intenzivní pach z jeho vlastních trenek, které teď měl nalepené přímo na nose. Nikdy by neřekl, že bude jednou mít svoji ponožku místo na noze v puse a svoje trenky místo na péru na nose a péro navíc úplně volný, nechráněný, ale za to neustále tvrdě stojící. Přemýšlel nad tím, co by dělal, kdyby měl alespoň jednu volnou ruku. Rozhodně by se pokusil, ne…, prostě by ji vzal a zbavil by se té podivné nadrženosti. Stačilo by jen pár pohybů a všechno by bylo vyřešené.

Jediný smysl, který ještě nezůstal úplně zmatený, byl sluch, ale i u toho měl teď pocit, že mu vypovídá poslušnost. Za prvé slyšel celkem pravidelné šustění, které se k němu postupně z obou stran blížilo, a navíc měl navíc pocit, jako by někdo potichu vzdychal.

"Heh, tak co?" ozval se najednou zleva Petrův hlas.

"Jo, to pude. Ještě chvíli jo?" odpověděl zprava Ondra.

"Jo, jasně, já taky ještě…," vzdech přerušil Petrův projev.

"Hehe, bude čumět."

"No…, ach…, spíš čuchat. Uh."

Viktor neměl nejmenší tušení, co ti dva chystají. Podle těch vzdechů to vypadalo, že táhnou něco těžkého. Jenže to zas neodpovídalo tomu, že by měl něco čuchat. Snad to tady nechtějí podpálit! proběhlo mu hlavou, ale pak se honem rychle uklidnil. Blbost.

"Netuší, která bije," pokračoval Ondra.

"Jo, musí bejt úplně mimo," přitakával Petr.

"Huh, jde to celkem dobře, ne?"

"Jo…, sakra, fakt dobrý…, ale musíme máknout."

"Jasně…, heh, myslím, ne, cejtím, že to za chvíli bude."

"Supr, kámo, to dáme. Je to celkem makačka, co?"

"Jo, kámo, ale bude to stát za to, ne?"

Ti dva už pěknou chvíli něco připravovali a Viktor stále netušil co. Na jednu stranu ho to znepokojovalo, ale na druhou stranu vzrušovalo. Bál se, že mu něco udělají s pérem, třeba ho zamažou smůlou nebo na něj nandají jehličí, ale zároveň by byl nejšťastnější, kdyby ho jeden z nich prostě jen chytnul a udělal pár tahů, aby mu už tak děsně nestálo.

"Ty vole, čum na něj, pořád mu stojí," komentoval už dlouho zjevný stav Ondra.

"Jo, nadrženej parchant, ještě se mu to bude líbit," ušklíbl se Petr.

Viktor se snažil spojit všechno dohromady, ale nedávalo mu to smysl. Jakou roli v tom má jeho péro a kdo půjde do naha? Všechny tyhle otázky by mu vířily ještě hodně dlouho, kdyby už za pár chvil nedostal první indicii.

"Tak jak… kdo první?" ozval se najednou jen kousek od něj mezi vzdechy Petrův hlas.

"Já už to asi…," zaznělo dost naléhavě velmi blízko zprava.

"Tak do toho," nemusel ho vůbec pobízet Petr.

Vzdechy zprava najednou zesílily až ve sténání, načež v momentu všechno přestalo. Místo zvuku ale z téhle strany přišel úplně nový vjem. Flákance něčeho horkého a lepkavého dopadaly na Viktorovy trenky a pozvolna stékaly dolů a prosakávaly skrz ně až na jeho tváře. Smůla? napadlo hned Viktora, ale takhle horká? To jí jako ohřívali? Sakra, to strašně lepí.

"Super trefa, brácho. Má to všude."

"Jo," vydýchával Ondra, "dobrý, povedlo se."

"Pořád neví, von pořád neví."

"Neví, fakt neví. Tak ještě ty z druhý strany."

"Jo, dělám na tom, už to bude."

"Mákni, pořádně ho sejmi."

Vůně té podivné kapaliny pomalu začala přebíjet i pach zpocených trenek, které teď nasáklé visely na Viktorově hlavě, jíž snad konečně docházelo, co se tu celou dobu děje.

"Jo, hej, co takhle…?"

Viktor nemohl tušit, o co Petr Ondru posunkem požádal, a tak ve chvíli, kdy se mu najednou uvolnila ústa od jeho propocené ponožky, měl potřebu jim oběma pořádně vynadat:

"Vy…"

"Ach, áááách," zařval Petr a úplně ta samá horká lepkavá tekutina teď zasáhla nejen trenky, ale i na nadávky připravenou Viktorovu pusu. Část mu dokonce kompletně zalepila jazyk.

"Chrech… co to…," snažil se Viktor vyplivnout všechno ven.

"Jen si pěkně dej," vybízel Ondra.

"Jo, lemtá to jak mlíko," přidal si Petr, který už se mezitím vzpamatoval, načež se oba začali smát jak malí kluci, takže ani nevnímali Viktorovy pokusy zbavit té pachutě.

"ÓÓÓÓÓndróóóóóó…, Pééééétřééééééé!" ozvalo se náhle z nepříjemně krátké vzdálenosti.

"Super, to jsou naši," poznal volání Ondra.

"Jo, to jsou," přitakal Petr, "ale…, do háje, takhle ho tu nemůžou najít. Viděli by, co…"

"Sakra, no jo, tak co?"

"No, necháme ho tady, pudem jim naproti a řeknem, že utek."

"Jo, dobrej plán, kámo."

"Tak…, fuj, mě sakra…, ble, aspoň, hovada, rozvažte," vzpamatoval se Viktor s celkem logickým požadavkem.

"Jo, řízni mu tu izolepu, ale ne úplně," navrhl Petr.

"Nehni se, nebo…," vyhrožoval Ondra.

"Pééééééétřéééééééé!"

"Dělej, sakra."

"Dyť dělám."

"Běžíme."

"Jo, užij si to tady."

"Užiju, kreténi," zmohl se na odpověď Viktor, než oba kluci odběhli.

Co si asi myslíte, že Viktor s propocenými trenkami od mrdky na hlavě, staženými tepláky a stojícím ptákem jako první udělal, když se mu konečně podařilo uvolnit ruce? Že by si sundal trenky z hlavy a natáhl tepláky? Kdepak! Chytil svoje stojící péro do pravačky a několikrát po něm důrazně přejel sem a tam. K té vší lepkavé bílé šťávě se za chvíli přidala ještě jedna vůbec ne malá dávka.

***

Ať už se jinde na Holích dělo cokoli, na jejich severovýchodním okraji to vřelo. Kdo ví, možná střed Holí, to tajemné místo s noční ozářenou planinou, která vytvářela modrý nekonečný koberec a něčím uprostřed, co nikdo nechápal, možná tam uprostřed to pulzovalo a cítilo tu nevybouřenou energii kluků na okraji lesa tam, kde říčka Vlkava vytváří svoje bažiny.

Byla to zajímavá scéna. Mladý Semčičák s hlavou zabořenou mezi nohama rozvaleného Žerčičáka lízal každé zákoutí a ten pach, ta vůně toho kluka ho úplně dostávala, měl čím dál dokonalejší pocit, jako by lízal sám sebe. Čím víc blaha tomu klukovi způsoboval (a slyšel to podle jeho projevů), tím víc ho to nabouzelo. Péro mu už samozřejmě nějakou dobu stálo, a jak stálo, tím víc a víc ho to nutilo lízat usilovněji a usilovněji. Rozkrok už byl celý mokrý a kluzký, jazyk už žádnou kůži netřel, už po ní jenom klouzal a masíroval. Měnil techniky: chvíli jazykem tlačil, chvíli jím zase kmital, někdy přejížděl jenom špičkou, pak zase naplocho olizoval koule, jako by se daly slíznout…

Žerčičák, který právě prožíval vrcholné blaho, byl obdobně mimo. Prohnutě ležel na kameni, nohy roztažené, aby se jeho zajatec mohl dostat všude, péro si nehybně držel (a zakrýval) a se zavřenýma očima vnímal každý dotek. Možná se divíte, proč si držel to péro. Odpověď neznáme, můžeme jenom hádat. Nejspíš to bylo proto, že pocit prudkého vzrušení po běžném honění a následných pár sekund blaha znal dobře. Tohle ale bylo jiné. Bylo to ohromně příjemné, stupňovalo se to, ale nedávalo to znát, že by za chvíli mělo být po všem. Prostě to sílilo s každou minutou, nutilo ho tomu podlehnout, vzrušovalo ho to, ale zároveň mu slibovalo, že tyhle pocity mohou jeho tělo konejšit ještě dlouho. Byl už pomalu jako závislý, přál si jenom, aby Semčičák lízal – a lízal víc a víc a nepřestával. Péro mu cukalo, ale on si ho nevšímal – takhle ho čekalo ještě nekonečně dlouho slasti…

Mohlo se zdát, že by na tom byl třetí kluk zkrátka. Ve skutečnosti ne tak docela. Pohled na tu celou scénu – vypadalo to jako moderní odvážná socha. Viděl, jak se jeho kámoš chvěje, úplně cítil, jak nutně potřebuje, aby Semčičák lízal dál. Viděl jejich zajatce s hlavou hluboko v rozkroku a bylo mu jasné, že teď nevnímá nic jiného, žádný jiný svět než ten mezi jeho nohama. Jak věrně zná každé místečko, jak ho vylizuje, jako by se tím on sám vzrušoval ještě víc a víc. Bylo v tom něco velkého, nějaká obří energie, kterou nebylo radno pokoušet. Když tedy zpozoroval, že se Semčičák už začíná loudat, přiskočil a přitlačil mu hlavu do rozkroku.

"Musíš lízat. Pořádně! Hodnej, pěkný. Jo, až támhle, pořádně. Jo, takhle…," naváděl mu hlavu a popoháněl ho s pílí, jako by to byl jeho vlastní rozkrok. Záleželo mu na tom, aby z toho vydoloval maximum slasti, co se dá. Nějak mu to teď přišlo hrozně důležitý. A sám si všiml, že…

… že měl svoje vlastní péro v ruce a že si honí. Jeho kámoš slastně oddechoval a to ho nažhavilo ještě víc. Stačilo ale jenom pár tahů, aby přidal hlasitější výkřik a pak krátké zasténání. Když přistála teplá mrdka Žerčičákovi na břiše, něco se změnilo. Rozkrok měl vylízaný k dokonalosti, každý další dotek jazyka mu najednou přišel jako nesnesitelný tlak. Chytil péro, nasměroval ho kolmo nahoru a stisknul do té doby široce roztažené nohy k sobě. Skřípnul tím Semčičákovu hlavu a udělal pár rychlých trhavých temp. Mrdka vystříkla jednou, podruhé přímo nahoru, potřetí a první kapky se vrátily a kropily Žerčičákovo břicho, počtvrté a popáté, některé z nich popadaly i Semčičákovi do obličeje a do vlasů, pošesté, ale v tu samou chvíli se ozval další první vystřik, ten ale bohužel šel přímo do kalhot, posedmé do vzduchu a podruhé do kalhot, poosmé a potřetí…

Když všechna péra dostříkala, rozhostil se u bažin klid. Kluci leželi na kamení a odpočívali, jako by jim tenhle zážitek sebral všechnu fyzickou energii. Zatímco ale rozvalení na kamenech nebo v trávě zírali do blba, jejich hlavy – přesněji řečeno nevědomí – zpracovávaly to úžasné, co právě prožili. Zapisovalo se to s neúprosnou přesností, zapisovalo se to jako neúprosný deníkový záznam, jako vědecké měření, zapisovalo se to přesně jako technický etalon, se kterým se pro všechny ty nastávající roky budou jejich sexuální zážitky nevědomky porovnávat. Protože teprve tohle byla opravdová, dokonalá slast.

***

Můžete se, milí čtenáři, se mnou přít, ale znovu budu tvrdit, že jediným rysem světa, který jej činí snesitelným, je jeho vrozený cit pro umírněnou nepravděpodobnost. Ta okoření každou nemastnost - neslanost rutiny každodenního života, rozpohybuje strnulost fyzikálních zákonů a nabídne šanci i těm, kteří ji již dávno matematicky ztratili. A protože se toto stalo už každému z vás, nebude vám proti srsti uvěřit mi, že se právě tato náhoda stala.

Zrovna se vzedmul odpolední poryv, který odnesl statické obědové parno a rozhýbal koruny stromů nad Vencovou hlavou, když se mu znovu podařilo zdolat říčku Vlkavu i její široké rozbahněné okolí suchou nohou. Boty mu pro jistotu visely svázané tkaničkami přes rameno a on opatrně a s rozmyslem našlapoval korytem potoka. I když se zdálo, že se mu musí noha každou chvíli probořit do hlubokého bahna, jako zázrakem se opřela do něčeho pevného těsně pod hladinou – jeden by snad řekl, že tam musely být připravené stupačky. Teď, když překonal bažiny ve střední části toku, čekaly ho jenom ty peřeje (jak se té malé kaskádě říkalo) u okraje Holí. Přikrčil se a oddechl si, podíval se nad sebe a neradostně si prohlížel pohybující se koruny stromů – dělalo to hluk, skrz ten šum těžko odhadoval, jestli se náhodou někdo neblíží. Byl v těžké situaci – nesměl ho zpozorovat žádný Žerčičák, ale ani nikdo z jejich tábora. Šum neustával a les se zdál být prázdný, alespoň tady kolem potoka. Venca tedy pokračoval.

Když překonal peřeje a obešel poslední rybníček, dostal se na mezní cestu, která lemovala tuhle část Holí. Tady to začínalo být už opravdu nebezpečné. Mohl být viděn odkudkoli. Skrčeně probíhal kolem houští a pak se vydal na polní cestu. Odkud už to bylo jenom kousek k polní křižovatce dvou cest, odkud se už za pár minut dostane ke Kladěrubům a lesu Větráku, kde zmizí a za čtvrt hodinky bude touhle oklikou ve Ctiměřicích. A to je spřátelená půda. Ale jak tak přemítal a dával pozor, aby nebyl vidět, najednou ho zarazil zvláštní pocit. Od té doby, co vypukly tyhle vesnické války, se naučil takovým pocitům naslouchat. Zastavil se a stále přikrčen se rozhlížel. Pole byla čistá, okraj Holí i kopce Větráku taky. Tak co se děje? Znovu objel krajinu pohledem kolem dokola. Všude klid. Ale stejně ten pocit zůstával. A sílil. Teď byl úplně zřetelný, něco tu je, něco ho sleduje. Sakra, kde? Sakra, co?

Trvalo mu ještě pár sekund, než se podíval na nejnepravděpodobnější místo, kde by se v časech války mohl někdo pohybovat – na polní cestu před sebe. Asi dvacet metrů. A pak napravo, na tu druhou křižující pěšinu. Na obou místech, jenom malý kousek od něj, stáli jako opaření jeden Žerčičák a Semčičák. Ten první… sakra, to byl Viktor – takovej hajzlík, se kterým neměl Venca dobré zkušenosti (ale vypadal tedy docela zřízeně) a ten druhý – ten byl od nich, na jméno si ale nemohl vzpomenout. Třeštil na ně oči stejně jako oni na něj. Nikdo se nevzmohl vůbec na nic – nikdo nebyl ozbrojený, všichni vypadali, že mají něco za sebou.

Venca zvedl smířlivě ruce, aby ukázal, že je má prázdné, a naznačil, že seskočí z cesty na pole, aby Žerčičákovi uvolnil cestu. Ten toho rád využil, proběhl co nejrychleji kolem Semčičáka na křižovatce, potom kolem Vency a upaloval přikrčený dál k Holím. Venca zůstal za keři na poli a vyčkával. Když se nic nedělo, chtěl křižovatku obejít obilím, když…

"Venco, to jsi ty?"

"Hm…"

"Co tu děláš?" sípal kluk a krčil se na cestě, nervózně se otáčel (za ním byla v dálce Nová Telib) a prodíral se pohledem skrz ten keř. "Poď sem, ne? Vracím se do Semčic."

"Musim dál, běž sám."

"Kam deš?"

"Nikam, je to… tajný. Tak drž hubu, jasný?"

"Odkud deš?"

"Ticho, běž si po svejch!"

"Co tu děláš?" nedal se kluk odbýt a přilezl blíž až těsně ke křoví. "Na špionáži sem měl bejt jen já."

"Kdyby všechno řikali klukům, jako si ty, tak by to moc dobře nedopadlo."

"Ty deš z Holí?"

"Sakra běž už domu a nech mě. Musim ještě nahoru."

"Můžu s tebou?"

"Nebuď posranej strachy a běž rovnou. Já musim nahoru. Čau."

Semčičák, kterému šly ještě stále oči kolem (přispěly k tomu také nedávné zážitky), sledoval prchajícího Vencu a vůbec nic nechápal. Setkat se tu s dalšími dvěma agenty – navíc z jeho vlastního týmu, tady uprostřed polí. To vážně nechápal. A přemýšlel o tom celou – nyní už bezproblémovou – cestu do Semčic.

Těžko říct, co si o setkání myslel Viktor (a jaký byl jeho cit pro pravděpodobnost), ale nejhůře tuhle nedobrovolnou sešlost nesl Venca. Nemohl uvěřit, že se to stalo, ani když už se v klidu opíral o strom za Kladěruby a oddychoval. Nastalo to nejhorší možné – viděl ho jak nepřítel, tak jeho vlastní člověk. A z něho se tedy také stával nepřítel. Vlastně všichni jeho spojenci a semčičtí Kubovi kluci se teď stávali tak trochu soupeři. Znovu si uvědomil naplno, do čeho se namočil. Neřekl to přesně – až teď se mu dostávalo krutě přesných slov: neměl už dvacet nepřátel, ani dvaadvacet přátel. Měl jenom čtyřicet dva rivalů. Zůstal sám. Tedy vlastně… zůstali dva.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)