• Full.of
  • Leckdo
Stylklasika
Datum publikace26. 4. 2015
Počet zobrazení3699×
Hodnocení4.70
Počet komentářů5

Kosmas

Vesnický závod kniha

Tentokrát, když Venca položil sluchátko, bylo všechno jiné. Otočil se ještě v budce a mžoural do tmy přes náves. Možná to bylo to zapraskání větviček v keři u lavičky na návsi, možná podivný pohyb stínu, který letmo periferním viděním zahlédl, zrovna když se loučil. Ale nejspíš za to mohl ten starý dobrý šestý smysl, zatím neobjevený orgán, ať už má sídlo kdekoli v těle, jež nás varuje, pokud na nás někdo tajně zpoza zad hledí. A skutečně, přestože Venca po minutě naslouchání jen zneklidněně zavrtěl hlavou, ten pár očí ho sledoval bedlivě, dokud nezmizel z tiché noční návsi do jedné z ulic…

***

„… a takže to máme sedmnáctá minuta, třicátá vteřina a my prolézáme zpátky otvorem A v plotě v jihozápadním segmentu. Já čekám, dokud neprojdou v tichosti všichni z týmu a za posledním zadělávám ten plot…“

„OK a čím ho zaděláš?“

„No…, vrátim tam tu vyštípanou část pletiva a přidělám to těma rychlodrátkama.“

„Jo, ale to sis měl připravit ještě během toho, co ti kluci prolízaj plotem. Nesmíš ztrácet čas, tohle je minimálně dvacet vteřin navíc,“ kritizoval Karel a tvářil se podrážděně. S obavou se otočil na Kubu, ten ale zamyšleně sledoval Petra, který doteď vyprávěl celý plán bez sebemenší chybičky.

„No tak pokračuj.“

„Jakmile je plot zadělanej, jdeme k jihozápadnímu rohu, odkud je přes pletivo vidět zpacifikovaná stráž, takže naposledy zkontroluju, jestli jsou pořád dobře svázaný. Kdyby ne, musíme přidat, ale stále máme dost času na odchod. Pokračujeme dál, pak v devatenáctý minutě odbíháme od plotu a míříme přes pruh pole k silnici a skrčený běžíme zezačátku škarpou k Semčicím. Když už budeme dostatečně daleko, můžeme už na silnici. Do Semčic dorazíme v pětadvacáté minutě přesně.“

„Tak. Přesně tak. Takže dobrý, co?“

„Jo. Jo, Karle, super vymyšlený, fakt že jo.“ Kuba chválil přesvědčivě, dokonce ani kluci, kteří dobře znali jeho gesta a mimiku, neměli ponětí, že celou eskapádu poslouchal jen napůl ucha. Karlovi věřil, věděl, že tahle akce klapne, i kdyby se o ní dozvěděl ex post. Jasně že ty svíčky ze šroťáku byly nanejvýš důležité – bez nich by už definitivně ztráceli nad Žerčičákama, co se motorek a příprav na závod týče. Jenže k čemu jim byly svíčky, když si tady může celou dobu hřát hada na prsou. Od té doby, co ho Ctiměřičáci varovali, že se proslýchá něco o zrádci v jeho nejbližším okruhu, nespalo se mu nejlíp. Celou poradu sledoval tu desítku kluků, tři generály a těch sedm nejlepších kluků, které vybral na tuhle supertajnou akcičku, a přemýšlel, jestli to může být někdo z nich. Pokud ano, svíčky jsou úplná malichernost. Pokud tu někdo donáší Ježkovi.

„Akce začne v 24:00 přesně, do půl jedný máš svíčky a kabely k nim tady na stole, šéfe.“

„Odměna vás nemine, kluci. Tohle je zásadní věc. Dobře, máte k tomu ještě někdo něco?“

„Třeba ty, Venco?“ ukázal Karel na druhý konec stolu. „Od rána si nic neřek.“

Jakmile zaznělo jeho jméno, Kuba šlehl pohledem tím směrem a nemohl se od toho obličeje oprostit. Venca. Dneska je nějaký ospalý; divné, divné. Končili jsme přece v deset a všechny jsem poslal se vyspat.

„Nemoh sem spát, sorry kluci. Máte to super naplánovaný. Jste machři.“

Kuba se mírně usmál: „Proč?“

„Co proč?“

„Takhle se mluví se šéfem?“

„Nech ho, Karle, nestresuj ho ještě víc.“ Přesně tak. Trošku ho vystresuj.

„Já nevim, prostě sem nemoh spát. To je normální, ne?“

„Ano, to je,“ přitakal Kuba se zamrzlým úsměvem a pod stolem kopnul do Karlovy nohy.

„Šéf chce důvod, Venco, chápeš? Cos dělal do noci? Všichni sme šli spát, abysme mohli dneska předvíst maximální výkon a ty prostě nemůžeš spát? To jako i příště budeš usínat na poradě před velkou akcí? Nebo co? Seber se, ne?!“

„Já nevim, co chceš slyšet. Já se vomlouvám, že sem unavenej, ale co s tím mám dělat? Hele, sakra, kluci, dyť vám to klapne, to je jasný.“

„Proč?“

„Ne, tak máte to výborně připravený, kluci budou v hospodě, bude to bezpečná a rychlá akce.“

Kuba sebou proti své vůli viditelně trhnul.

„Jak v hospodě? Kdo bude v hospodě?“

„Asi myslí, Karle, tu zábavu, co maj dneska v Žerčicích, viď?“ odpověděl za něj Kuba a zaujatě si ho prohlížel.

„Já… jo, no tu. To přece víte, ne? To přece víte každej.“

„Ano, to víme každej.“

„Proč by se tam ale měli nalejvat Žerčičáci?“ nedal se odbýt Karel a zjevně mu docházela trpělivost se zmatenými odpověďmi.

„Já nevim, vás to nenapadlo? Budou na mol.“

„Takovou chybu by je Ježek nenechal udělat.“

„Počkejte, to já myslim, že i klidně jo.“

„Jo fakt, hele asi má recht. Oni si daj říct, znáte je.“

„Jo, taky souhlas. Je to dobře načasovaný. Většina z nich bude chlastat.“

„Kubo, šéfe, tohle jste si neuvědomili?“

„Dobrý, dobrý, mládeži,“ usadil všechny Karel a stoupnul si, aby všichni zmlkli. „To je zajímavej postřeh. Neříkám, že to není možný, ale nemůžeme na to spolíhat! Akce je naplánovaná a tohle jí nijak nenarušuje. Naopak. Jak říká Venca, jenom je to ku prospěchu. Že mám pravdu, šéfe?“

Kuba zamyšleně zíral někam do stěny, a i když se ve velíně rozhostilo úplné ticho, nebyl schopný pohnout očima mimo ten zvláštní stín hlavy na zašedlé výmalbě. Svíčky nesvíčky. Tohle byla příležitost jako žádná jiná. Nic není důležitější než odhalit hada.

„Plán se změní,“ odpověděl po chvíli jednoduše. „Tohohle musíme využít. Pokud šroťák bude nehlídaný, máme šanci zabrat mnohem víc dílů.“ Kuba vstal také a už měl jasno. „Karel vám za půl hodiny předá větší seznam věcí, které tam najdete a přinesete. Budete mít spoustu času – i kdyby nějaká hlídka spustila poplach, než se echo dostane do hospody na druhym konci vesnice, stihnete utýct. Navíc pokud v sobě budou mít čtyři piva, nemají šanci vás dostat.“

„Ale to mění celý plán…“

„Jenom trochu, Karle, pořád zůstává přesně to vyřazení stráží, vstup na šroťák i útěk. Jenom tam kluci stráví o pár minut dýl, aby nabrali všechno potřebný.“

„To se může pokazit…“

„Říkal jsem, že nestihnou zareagovat. Co myslíte, agenti…?“

„Jo, šéfe, do toho dem, ne?“

„Výborně. A protože by nás to bez Vency nenapadlo, půjde s váma.“

„Cože?“

„A protože je to akce mimořádnýho významu, půjdu s váma i já.“

***

Přesně v 0:05 už byla devítice kluků na dohled od šroťáku, přesně podle plánu se plížili škarpou vedle silnice přímo spojující Semčice s Žerčicemi. Na sobě měli dlouhá černá trika a černé kalhoty, na hlavách motorkářské kukly a na rukou rukavice, aby ani náhodou nemohli být spatřeni. Počasí jim zatím přálo, neboť měsíc právě zakrýval větší mrak, a tak se prodírali vpřed tmou, že by se dala krájet.

Celou skupinu vedl Petr, velitel akce, a uzavíral ji Kuba, nyní spíš v roli jakéhosi dohledu. A to ani ne tak nad průběhem samotné mise, nýbrž nad Vencou, který nedobrovolně klopýtal jen pár kroků před ním. Venca toho měl dnes opravdu dost, dostal se domů až nad ránem a už v osm ho budili, aby dorazil na poradu velení. Začínal toho mít poslední dobou plné zuby. Ačkoliv měl stále ke Kubovi respekt, štvalo ho, že se s ním už vůbec nebaví tak jako dřív, kdy spolu v garáži opravovali motorky, ale pořád řeší jenom taktické manévry a vůbec všechno kolem tohohle pro Vencu naprosto nesmyslného konfliktu. Jeho úvahy pohybující se napůl v říši snů náhle přerušil tlumený šepot a následně náraz do kluka před ním.

„Dávej pozor, sakra,“ ozvalo se šeptem.

„Pssst…,“ zasyčel Petr, který vydal povel k zastavení, aby si mohl dalekohledem potvrdit, že hlídky jsou na svých obvyklých místech. Díky slabému světlu jejich baterek je tu měl oba jako na dlani – znuděně posedávali na polstrovaných autosedačkách, jeden na severozápadním cípu a druhý na jihozápadním. Na chvíli měl dokonce pocit, že ten druhý, ke kterému byli blíž, trochu klimbá.

Zatímco Petr kontroloval situaci, ostatní kluci, kteří již náhle nemuseli vynakládat veškerou svou pozornost na to, aby nezakopli, si začali uvědomovat, kde a za jakých okolností jsou – uprostřed noci v hloubi nepřátelského území obklopeni černočernou tmou. Od plánovacího stolu vypadala takhle část úkolu nejjednodušeji – prostě se proplížit příkopem až ke šroťáku – ale teprve teď si všichni začali uvědomovat, jaké na ně číhá nebezpečí. Co když se něco nepovede? Co když se tam někdo zasekne a zůstane jim vydaný napospas? Co když to budu zrovna já? To vše se jim teď honilo hlavou, a přestože byla teplá noc, cítili, jak jim po zádech přebíhá mráz.

Kdokoli zažil, jak mu po zádech přebíhá mráz, ačkoli je teplá noc, dá jistě za pravdu, že to není pocit ryze nepříjemný. Právě teď si to znovu uvědomoval Kuba: byla otázka, zdali se vydal na tohle noční dobrodružství jen kvůli Vencovi a jestli v tom nebyla i touha zažít tenhle pocit zase jednou na vlastní kůži, ne jen od stolu v jejich štábu. I když vědomí jasně a přesně přemítalo o tom, jak si počínat co nejlépe, jak vystihnout ten okamžik, kdy mají na stráže vyrazit, podvědomí se mezitím tvářilo mnohem benevolentněji. Občas ho zasáhlo něco pocházející přímo od něj – a v tu chvíli si nebyl zcela jistý, jestli si neviditelnou akci vůbec přeje. Možná se mu chtělo zažít zase něco akčnějšího, bitku tělo na tělo, něco, kde zvítězí právě tělem a ne rozumem. Důvod, proč ho takové myšlenky napadaly, byl spíš tajemný a odpovědi mohly být někde u vrcholku Holí. Ale to je zase trochu jiná kapitola…

„Máme ještě dvě minuty,“ zasyčel odpředu Petr a ohlížel se po ostatních. „Podle plánu.“

„Já bych nečekal.“

„Jo, vlítnul bych tam hned.“

„Kubo?“

Klimbající Žerčičák se kolíbal stále víc dopředu a začalo být jasné, že za chvíli neudrží stabilitu a probudí se. I když možná ne hned. Měl dobrý postoj, široce roztažený nohy, takže se jen tak… Kuba se najednou přistihl, že nepřemýšlí o stabilitě a nejvhodnější chvíli k úderu. Modrý delší trenky, napnutý, že by mohly v rozkroku každou chvíli prasknout. Ano, další nestabilní stav. Jaký byl ten první? Vlastně to nechápal. Ale bylo to tak.

„Takže?“

„Je to tvoje akce, Péťo, jsem tu jako pozorovatel.“

„Takže ještě minutu čekáme.“

„Ok.“

Kubu to mírně potěšilo. Opřel se koleny o okraj škarpy a dál pozoroval podřimujícího kluka pár desítek metrů před ním, klimbající do teplé noci, při níž běhá po těle mráz.

A najednou si Kuba všiml, že se pro velmi obdobný pohled nemusí dívat takovou dálku, že stačí, aby se podíval pár centimetrů před sebe na svého zatím stále ještě nejbližšího kamaráda, který ho na rozdíl od ostatních kluků respektoval dávno před tím, než si vybojoval svoji nynější pozici. S mírnými obavami, ale také se značnou zvědavostí popošel dva kroky vedle něj, aby si ověřil svoji domněnku. Musel sice trochu zamžourat, obrysy černých tepláků bylo přece jen těžké rozeznat, ale to ostré narušení rovné linie se nedalo přehlédnout, natož jakkoliv jinak interpretovat.

Vencovy myšlenky se teď potácely na úzkém rozhraní mezi snem a realitou, které se vůbec ne nepříjemně prolínaly. Byla sice teplá noc, on stál u silnice spojující obě vesnice, vedle něj stála mužská postava a byl to někdo, koho měl rád. Nebyl to ale Kuba, ani nikdo ze Semčičáků, byl to Ježek. Usmíval se na něj, věděl, proč přišel. A Venca byl plný očekávání a vzrušení. Ucítil jeho ruku na rameni. Venco, volal, Venco, musíme jít.

„Venco, tak pohni,“ rozčíleně šeptal Kuba a snažil se s ním zatřást, aby se probudil.

„Ježku?“ zamumlal Venca.

Ježku? Slyšel jsem dobře? V Kubovi hrklo. Nebyl si vůbec jistý, ale i tak ho to rozrušilo. Zacloumal s ním ještě víc a skoro nahlas mu prskal do ucha: „Cos to říkal?“

„Co?“ probudil se konečně Venca a nechápal, co se děje. Jeho sen se vytrácel a on neměl sílu ho zachytit.

„Cos to, sakra, říkal?

„Co? Nic. Proč?“

„Pohněte tam vzadu, do háje!“

Škarpa se vinula kolem silnice až těsně k okraji šroťáku a nabízela dokonalou přístupovou cestu pro tajné operace, ale klukům i tak bušila srdce nervozitou a adrenalinem. Petr vpředu možná myslel na to, jestli Žerčičáci přece jenom na tuhle slabinu šroťáku nepomysleli a nenastražili nějakou past, Kubu ale znepokojovalo něco docela složitějšího. Pohled do Vencova rozkroku nechápal – tohle přece není situace, kde by mu mělo stát péro – a navíc ne jako jedinému. Začal tušit, že tady je ve hře ještě něco víc – ba v celé téhle pošetilé válce.

Z úvah, které nikam nevedly, ho probraly záda kluka před ním. Vlastně Vency. Husí pochod se zastavil a Petr v čele pozoroval jižní stranu oploceného areálu. Stáli už jenom deset metrů od něj, k nejbližší podřimující stráži to bylo doslova, co by kamenem dohodil. Za tím spícím ještě pochodoval jeden. Tedy spíš se tak ploužil někam směrem od nich a svítil si baterkou. Petr očividně vyčkával, až zaleze za okraj plotu, a dával znamení, aby se kluci připravili k nacvičené akci.

Kuba zaslechl, jak kluci před ním začínají vytahovat provázky a izolepu. Věděl, že teď přijde akce, která patří do kategorie hop, nebo trop. Pokud se něco zvrtne, zničí to celou operaci. Rozbušilo se mu srdce ještě víc.

Měsíc se pomalu vyloupl zpoza mraku a začal osvětlovat okolí. Mezitím se ale kluci proplížili až těsně k jižní straně plotu, takže už je teď ani jeden z hlídkujících kluků nemohli vidět – první právě kontroloval severní stranu a druhý podřimoval opřený o kupu šrotu o průměru asi pět metrů, která mu úspěšně bránila rozhledu jinam než na západní stranu do polí, odkud byl očekáván potenciální útok.

Museli ale pracovat velmi potichu, nemohli si dovolit poplach. Dva Semčičáci zprostřed linie začali hbitě odstřihávat spodní část pletiva dostatečně velkou na to, aby se jimi najednou protáhli až dva kluci. Jakmile to v přesně určeném čase dokončili (trénovali během dneška opravdu svědomitě), vyňali pletivo a vplazili se na území šroťáku. Za nimi neslyšně prolezl zbytek operačního týmu až na jednoho, který měl toto strategické místo hlídat.

Tak, jsme tady, konstatoval v duchu Kuba a byl by pronesl nějakou krásnou frázi o malém kroku pro člověka, ale to by v téhle situaci bohužel ničemu nepomohlo, jelikož nejdříve bylo nutné zbavit se stráží. Dva kluci se ihned vydali k jihozápadnímu rohu celého areálu, zatímco druzí dva vyrazili úzkou uličkou podél oné kupy, na jejíž opačné straně byl první z cílů aktuální mise.

Za ani ne deset vteřin už byly oba páry kluků jen dva metry od objektu číslo 1. Poslední kontrola, zda se neblíží objekt číslo 2, a akce! Nacvičovali to snad stokrát – první přelepil pusu izolepou, aby nemohl křičet na poplach, druhý chytl ruce a svázal je za zády, aby je jimi nemohl ohrožovat, třetí a čtvrtý oblepili nohy, aby se nemohl ani hnout. Pak ho rychle popadli a odnesli ho do postranní uličky. Tam už se ho ujala další dvojice, která ho měla hlídat, zatímco se přesně to samé stane o pár chvil později i objektu číslo 2.

Kuba se ani nenadál – všechno se to stalo tak rychle. Oba přepadení zajatci seděli na zemi a cukali se a snažili si vyprostit svázané ruce za zády.

"To můžou skákat, ne? A utýct…," hlesnul Kuba a pozoroval skrčený oba kluky.

"To je vyřešený," ozvalo se odněkud a dva kluci z komanda stáhli oběma zajatcům trenky. To je dost překvapilo, takže seděli jako zařezaní a koukali nevěřícně, co se to vlastně děje. Pak se objevil Venca a udělal něco hodně rychlého mezi jejich nohama. Kuba nestačil ani zahlídnout, co se stalo, a Petr už tiše velel k pokračování dál.

"Co to bylo? Hele, nemůžem je tam jen tak nechat," nesouhlasil Kuba, ale pokračoval s ostatními a probíhal kolem jedné hromady šrotu, která tvořila úzkou uličku vedle plotu.

"Svázal je…," ozvalo se zpředu.

"Jak svázal?"

"No za koule k sobě. S tímhle se nikam nedostanou, to mi věř."

"To je docela drsný."

"Válka je drsná," ozvalo se šeptem zpředu. Tohle ale určitě vymyslel Karel. Ale funkční to je, tak proč ne, pomyslel si Kuba.

„Vlastně ne za koule…,“ špitnul Venca a přikrčil se s ostatními u konce uličky. Fakt už tu nikdo jiný ze Žerčičáků není?

„Cože? Venco? Tak zněl plán!“

„Svázal sem je za péra, voni jim totiž stály, takže…“

„No, ok. Ale dál už se drž plánu sakra.“

„Rozkaz, Petře!“

„Takže je tu čisto. Všichni za svýma úkolama. Kubo, ty můžeš klidně…“

„Půjdu s Vencou. Tak akce, kluci!“

V tu chvíli se všichni rozutekli do všech stran. Už byli klidnější, věděli přesně, co dělat, a nejtěžší už měli za sebou. Hladina adrenalinu jim ale neklesala. Stejně jako… A to byla přesně myšlenka, která se uhnízdila Kubovi v hlavě. Právě teď běžel pár kroků za Vencou uličkou ze šrotu někam k severnímu okraji (tam na konci, za plotem, z noci vystupovala silueta temných Holí), ale šroťák vnímal pořád méně a méně. Jak to, že mu pořád stojí péro? I v takhle vypjaté chvíli? A Vencovi taky, bylo to vidět celou dobu. A těm dvěma Žerčičákům očividně taky, když je za ně Venca mohl svazovat. A co ostatní kluci? No, vypadalo to minimálně na Petra taky, ale ten má mnohem volnější trenky, takže to není jisté. Rozhodně ale nebyl s Vencou sám. Jak je to možné? On sám na sobě poslední týdny pozoruje, že mu stojí vlastně pořád… a honí tak dvakrát denně. A teď když si člověk uvědomí, co všechno se děje mezi kluky v těch střetech mezi sebou… Vypadá to, jako by pochopit tohle bylo mnohem podstatnější než tenhle šroťák. Než vlastně celá válka mezi vesnicemi. Možná ten, kdo tohle dokáže ovládnout, zákonitě válku vyhraje. A možná ani jinak vyhrát nejde.

Kubovy myšlenky neměly konce, stejně jako ta ulička šrotu, kterou běželi. Naštěstí ho Venca vedl do hloubky šroťáku s přesvědčivou jistotou…

***

Ne, sakra, už se ani nehni, hypnotizoval Tomáš Mirka pohledem s výrazem protknutým prosbou a bolestí zároveň. Provázek ale znovu zacukal, jak se Mirek zoufale snažil udělat cokoliv, co by je z téhle zoufalé a hlavně trapné situace vysvobodilo.

Takhle se nikam nedostanem, pochopil konečně Tomáš po několikátém marném pokusu o pohyb směrem k haldě, kde by se snad našlo něco ostrého, o co by se daly přeřezat provazy u rukou. Snažil se uklidnit a začít přemýšlet. Tím, že se úplně přestal hýbat, přenesl trochu klidu i na Mirka, který už se nakonec také přestal cukat.

Musíme se nejdřív nějak zbavit tohohle, postupně přehazoval pohled mezi Mirkovým obličejem, který už ho už konečně začal sledovat, a jejich hlavním problémem – k sobě svázaným stojícím pérům.

Jenže jak sakra? Jak se zbavit provázku, který sice ne nijak silně, ale zato pevně obvazuje dva naběhlé klacky, když jsou ruce i nohy svázané k sobě, a navíc se kvůli zalepeným pusám dá s tím druhým velmi špatně domluvit?

Musíme zkusit se dostat k něčemu, čím to přeřízneme! Tomáš se snažil kývat hlavou a mumlal a naznačoval přeřezání provázku, který obě péra nemilosrdně tiknul k sobě. Třikrát významně zahuhlal, jako když odpočítává, a pak naznačil výskok. Mirek zahuhlal, asi že rozumí. A teď naostro!

Huuh. Huuuuh. Huuuuuh! A výskok. Bohužel Mirek vyskočil o vteřinu později, což mělo nepříjemný následek: Mirkovo tělo a péro nenásledovalo okamžitě Tomáše, provázek se napnul a nevybíravě oběma péry trhnul. Oba kluci tlumeně zaúpěli a sesunuli se na zem jako dva pytle brambor (dva pytle s rozkroky přitlačenými k sobě).

Hueh hu huhu. Ale Mirek kroutil hlavou, znovu to zkoušet nechtěl. Houuh. Huuu. Ne, vypadalo to, že ho nepřesvědčí. Tak tam chvíli leželi na zemi, s péry na sobě, cítili oba, jak jim pulzují nadržeností, jejich koule se dotýkaly taky, chloupky z rozkroku je vzájemně dráždily.

Proč nám sakra tak stojej?! rozčiloval se v duchu Tomáš, ačkoliv ne všechny pocity, které z jeho chlouby vycházely, byly nepříjemné. To ho ale dráždilo snad ještě víc. Jak tam naproti sobě leželi, vypadalo to, jakože jsou spolu někde v posteli a že si to náramně užívají. Mirkovy oči začaly šilhat doleva.

Aha, taky chceš nahoru, pochopil hned. Hu, hu, huuu! Oba se vzepřeli rukama i nohama a sérií jen málo koordinovaných pohybů za vzájemného opírání a tření se o sebe se snažili dostat alespoň do vzpřímeného kleku. Každá nedokonalost tohoto snažení byla okamžitě odměněna dalšími bolestivými signály zezdola. Po chvíli už to nešlo vydržet a museli to vzdát. A tak tu teď na sebe o trochu víc zoufale ze vzdálenosti jen pár centimetrů zírali a přemýšleli, jak se z toho dostat.

Jasně, cvaklo najednou v Tomášově hlavě, když prozkoumával, jak jsou k sobě těmi ptáky vlastně přivázáni, když nám klesnou, provázky se uvolní a pude se z toho vyvlíct. To se nezdálo jako vůbec špatný nápad, jenže jak toho docílit a hlavně jak to zkoordinovat s Mirkem?

Vždycky když mně ve škole stojí péro, uvažoval Tomáš, začnu myslet na něco nepříjemnýho a ono samo klesne. To vypadalo na celkem funkční mechanismus. Jak ale vyvolat nějaké dostatečně nepříjemné představy, když aktuální situace je horší než jeho nejtemnější fantazie a vůbec nepomáhá – naopak má pocit, že je to jenom horší?

Matiku, mysli na matiku, zkoušel to Tomáš a snažil se představit si, jak sedí na strašlivě nudné hodině matematiky, tabule popsané nepochopitelnými vzorečky a on je právě vyvoláván k tabuli. Zavřel oči a poctivě si vyvolával tu představu. Jenže to vůbec nešlo. Ačkoliv se skoro vůbec nehýbal, jejich péra se o sebe lehce třela, což mu stále způsobovalo nepříjemně příjemné pocity.

Tohle nepůjde, uvědomil si po chvíli a snažil se alespoň nelísat se tak k Mirkovi, protože to vypadalo blbě. Ale proč vlastně…, nikdo tu není. Zatímco tedy Semčičáci lítali v tichosti po celém šroťáku, oba žerčičtí strážní leželi na boku, mírně prohnutí od sebe, ale s rozkroky poctivě přimáčknutými k sobě.

Vlastně to nebylo ani moc nepříjemné, rychle se na to dalo zvyknout. V téhle tmě bylo stejně tak trochu jedno, co se tu děje. A tak Tomáš přestal myslet na to, že je to nepatřičné, a s odůvodněním, že se s tím stejně nedá nic dělat, se rozhodl si to neznepříjemňovat pokusy o útěk. Pomalu docházel totiž k tomu, že v tom je něco zajímavého, stimulujícího. Sice měl kalhoty stejně jako Mirek stažené, ale díky teplu obou kluků, se dostatečně zahřívali i během nočního chladnějšího větru. Mirkovo péro občas trochu zacukalo, jak nejspíš zatínal svaly, jeho vlastně dělalo totéž. To asi proto, že ho jenom ten dotek chtě nechtě vzrušoval. A protože věděl, že tu nebude ležet celou noc, mohl přivřít oči a nechat se laskat tepáním Mirkova péra. Protože věděl, že tu nebude ležet celou…

Počkat! Sakra! Vždyť oni přijdou na střídačku! Teď někdy! Takhle mě nemůžou najít. Nás oba! Tak tahle představa rychle narušila Tomášův tichý relax. Začal huhlat a posuňky hlavy a grimasami naznačovat, že tohle není úplně situace, se kterou by se chtěl podělit s ostatními kluky. Těžko říct, jestli ale Mirek něco chápal. On toho nikdy moc nechápal, sakra! On je totiž rozdíl být na hlídce s někým, kdo toho nikdy moc nechápal, a tím být za ptáka přivázaný k ptákovi někoho, kdo toho nikdy moc nechápal. Ta jemná nuance Tomáše nyní doháněla k šílenství.

Musí bejt cesta z toho, musí bejt… sakra mysli! Sakra mys… Proud myšlenek se zadrhnul a nahradila ho další vlna mumlání podobně, jako když proud slov přetrhne náhlý výron myšlenek. Muhíhe hi he hihohi! Muhíhe hu he hihohi! Což v překladu znamenalo: Musíme si je vyhonit! A tím začal Tomášův nejšílenější zážitek tohohle léta…

Bylo jasné, že to Mirek nepochopil. Ani to nemohl pochopit, protože tak daleko jeho omezená fantazie prostě sahat nemohla. A tak když Tomáš začal svou pánví opisovat podivné obrazce, v kterých se snažil najít co největší slast, mohl sledovat jen jeho vytřeštěné oči. Když se to tak vezme, měl vlastně velké štěstí, že mu Mirek v jeho činnosti nemohl bránit, ba co víc: když se o to nekontrolovatelným cukáním a nesrozumitelným huhláním pokoušel, ještě mu tím pomáhal.

Jejich péra se o sebe jemně třela a Tomáš se se stále větším úspěchem snažil o to, co se každý kluk v pubertě velmi rychle naučí – dělat si sám sobě dobře co nejlépe. A opravdu – za chvíli už se z jeho rozkroku šířily vlny známého slastného pocitu. Dokonce se mu zdálo, že už ani Mirek tolik netřeští oči, naopak je mírně přivírá a začíná mu vycházet vstříc. Sám je také zavřel a pokoušel se ze své mysli vytěsnit vše, co by mu mohlo bránit ve splnění jeho úkolu: to že ho jeho nepřátelé chytili, svázali, přivázali pérem k jeho kámošovi a nechali jako výstrahu pro ostatní. Pomáhal mu v tom i klid, který je tuto vlažnou noc obestíral, ačkoliv jen pár metrů kolem nich pobíhali Semčičáci snažící se najít co nejvíce potřebných součástek, a ačkoliv jen pár stovek metrů odtud ve vesnici slavil Ježek se skoro celou jejich partou.

Ano, co dělali Semčičáci na šroťáku bylo v tuto chvíli velmi zajímavé. Opustíme tedy Tomáše, který začal zvyšovat tempo, k Martinovi, který právě probírá tlumič k zadnímu kolu. Není to jen tak ledajaký tlumič, je to už nová generace pístového olejového tlumiče, který se s předchozími typy vůbec nedá srovnat. Zajímavé je také to, že jeho dolní ukotvení je univerzální, takže jediné, co teď musel přeměřit, je jeho délka a horní bitový úchyt… No dobrá, tak možná se přece jenom vrátíme k Tomášovi.

Oba ležící kluci se teď nacházeli v docela vtipné poloze. Mirek téměř ležel na zádech, nohy měl u sebe, Tomáš na něm nalehnutý měl roztažená kolena (a svázané paty zase u sebe), o která se opíral o zem. Tahle zvláštní poloha umožňovala i s rukama za zády pohybovat pánví skoro podle libosti. Před chvílí objevil přirážející kolébavý pohyb boky, který mu péro třel opravdu silně. Cítil, jak mu s každým přírazem stoupá chuť, už vlastně nemohl jinak. Bylo mu už úplně jedno, jak takhle poloha vypadá (a ve skutečnosti opravdu vypadala, jako by Mirka šukal), dokonce ho už ani nezajímal Ježek a střídání stráží. Nešlo už o to osvobodit se – myslel jenom na to, že se potřebuje udělat. Nedalo se říct, že by ty přírazy byly jenom příjemné – svázaná péra to po sobě různě napínalo a tahalo za ně, ale splňovalo to cíl: dráždilo ho to víc a víc a on se s jistotou blížil k vrcholu.

Čím víc to pro vnějšího pozorovatele vypadalo, že ho Tomáš bez zábran ojíždí – a splňovalo to z této perspektivy všechny atributy – zrychlující se pohyby pánví, zesilující, byť páskou přes pusu tlumené, vzdechy, intenzivní vůně potu – tím víc se Tomášovi zdálo, že to tak opravdu je. Otevřel oči a bez ztráty tempa sledoval Mirkův slastí zkřivený obličej. Ten pohled ho vzrušil natolik, že náhle ucítil vnitřní tlak hromadící se mrdky, která chtěla ven.

Hu huhu! varoval Mirka, ale ten nevnímal, vezl se s ním na stejné vlně slasti smíšené s nepohodlím. Podvědomě ale registroval, jak si Tomášova bílá tekutina procpává cestu přes uvázané péro a naběhlý žalud a jak nemilosrdně zkrápí jeho holé břicho, tričko a dokonce i hlavu. Každý z těchto impulzů cítil Mirek doslova na vlastní kůži, a tak nebylo divu, že ani on se nemohl ubránit vzrůstajícímu přetlaku ve svých koulích. Ještě než se Tomáš vzpamatoval ze svého výstřiku, řinula se na Mirkovo tělo další dávka horkého semena, tentokrát vlastního. Slast ze vzrušení pomalu střídala slast z úspěchu. I za takhle těžkých podmínek se to podařilo. Pokořili svého nepřítele hrdinským činem.

Ještě chvíli se obě těla zalehávala, odpočívala po výkonu, než se Tomáš odhodlal a pokusil se o to, co bylo celou dobu (ehm, opravdu!) jejich cílem: opatrně zatlačil pánví dolů, napnul provázek na jejich ptácích a skutečně cítil, jak pomalu, trhaně z jeho chlouby sjíždí. Jeho vzrušení teprve opadávalo, takže smyčka ještě nebyla úplně volná, ale i tak se to dalo. Trhnul ještě asi pětkrát a jejich poloměkká péra vyklouzla z toho potupného sevření. Pořád ještě měli svázané ruce a nohy, ale už to bylo úplně něco jiného. Pokud si čtenář odmyslí Mirkovo dvakrát zkropené břicho, vlastně na těch klucích nebylo moc zvláštního.

Teprve teď začal Tomáš uvažovat o Semčičácích a vůbec celé situaci. Rozhodně nebude skákat snožmo po celém šroťáku a snažit se svázaný o hrdinské kousky. Spíš začal poslouchat – a v nočním všeobecném tichu to nebylo nic náročného – všechny zvuky, které by mu něco prozradily o poloze těch nájezdníků. Vypadalo to, že šli skoro na jistotu – že nepobíhají zmateně, jenom mají problém součástky ve tmě z hald šrotu vybírat. Mirek mezitím mžoural s omezenou grácií někam do průchodu mezi haldami šrotu před sebou, když začal: huhuhíhůůů! Híhůůů! Měl tím na mysli, že vidí na příjezdové silnici od Žerčic světlo několika baterek. Ale Tomáš to jistě brzy pochopí.

***

„Koho je šroťák?“

„Náš!“

„Kdo má nejlepší motorky?“

„My!“

„Koho porazíme?“

„Semčičáky!“

Ježkovy burcující otázky a jednohlasné odpovědi značně posilovaly již tak alkoholem zjitřenou náladu všech oslavujících Žerčičáků. Houf asi deseti kluků vstoupil za opileckého radostného halasení na své výsostné území, jehož faktické držení (hlídač Vomáčka s povděkem přijal nabídku, že bude moct v noci místo práce spát, když kluci ohlídají, že se ze šroťáku nebude zas tak moc věcí ztrácet) je podle jejich skromného názoru předurčovalo k slavnému vítězství v blížícím se vesnickém závodě.

„Tohle všechno je mo… naše,“ máchal rukama Ježek v širokém gestu objímajícím vše kolem. „Nikdo,… nikdo se sem nedostane…, jenom když to povolíme.“

„Jo, naši to tu pěkně hlídaj!“

„Hele, jdem je překvapit, jestli nechrápou!“

„Kdo teď hlídá?“

„No, Tomáš a Mirek asi.“

„Jo, tak my jdem za Tomášem a vy jděte za Mirkem.“

„Jasně!“

Hulákali na celý šroťák tak, že i kdyby někdo z hlídky náhodou spal, musel by být úplně hluchý, kdyby je neslyšel. Jenže ani hlídka a ani Semčičáci roztroušení po celém šroťáku ani nespali, ani nebyli hluší, a tak slyšeli skoro každé jejich slovo.

Snad všechny bitvy historického významu mají jedno společné: to, co na první pohled vypadá jako strategická výhoda, se ve výsledku otočí (nebo k tomu má situace silně nakročeno) o 180 stupňů. Střet semčického komanda s podnapilými Žerčičáky byl přesně toho typu. Semčičáci byli skutečně tak sehraní, naprosto každý věděl, co má dělat, a plán počítal s každou okolností, že když se ukázalo, že plán vůbec nepočítal s motoricky nekoordinovaným zásahem hlasitých Žerčičáků a že Kuba s Vencou neprošli intenzivním výcvikem jako ostatní, nastala tragédie. Všichni řádní členové komanda v několika sekundách opustili šroťák, jakmile zaslechli blížící se veselé radování, tak rychle, že zapomněli na ty dva…

„Musíme za nima, ne?“ sípal někdo za Petrem, když z bezpečné vzdálenosti od semčické silnice pozorovali pobíhající světla baterek po dvoře šroťáku.

„Mmm.“

„Jdem tam?“

„A co tam jako chceš dělat? Nevidíš, že jich je tam nejmíň dvakrát tolik? To tam chceš napochodovat jako na náves a tady mě máte?“

„Ježiš, je tam sakra Kuba, ne? To vám nestačí? Jestli ho tam rozhodneš nechat, je to zrada!“

„Hele, drž hubu, Ondro! Díly máme? Ok. Tak hele, Kuba tu není, rozhoduju já. Vrátit se tam znamená zajetí nás všech, což by nás Semčičáky strašně oslabilo. Kuba by se rozhodnul stejně. Pro jednoho, jakkoliv významnýho člena party nemůžu dát v sázku nás sedum, když je to předem prohraná bitva. Až se vrátíme, velí Karel jako Kubův zástupce a ten rozhodne, jestli jsem jednal správně. Ale teď všichni poslechnete, jasný? Jestli má někdo problém, tak vrátí vybavení a může si jít zachraňovat. Takže? Má někdo problém?“

„Tak poďte…“

***

I když bylo poslední dny už zase ukázkové letní počasí, země pod nohama jako naschvál prokluzovala a za každým pokusem se odrazit do stráně se podsypávala, až se Kubovo snažení nedalo popsat jinak než drápání se. Ani se nemusel ohlížet, slyšel je za sebou. Ježka a pár dalších. Srdce mu tlouklo, cítil ho až v krku. Aby za ním neběželi – taková výborná trofej. I kdyby měl ten čas a mohl si vybírat, kam tryskem vypálí, pole by to nebylo – zbývaly by stejně jenom Hole. Tady měl alespoň malou šanci, že se ztratí a nenajdou ho. Přece jenom jsou ožralí a moc hlídek tu v noci (a o veselce) mít nebudou.

***

Zatímco Kuba se rozhodl běžet k Holím, Venca se chtěl instinktivně vrátit stejnou cestou a doběhnout ostatní. Jenže na šroťáku se leckdo zamotá i ve dne, natož v noci, a tak jednou špatně odbočil a místo cesty k plotu vběhl na plac, z kterého se kromě šplhání po haldách šrotu dalo dostat jen úzkým průchodem, kterým právě přiběhl. Než si stačil uvědomit, že vběhl do slepé uličky, zablokovali mu jediný únikový východ tři alkoholem povzbuzení Žerčičáci.

„Hele, támhle je.“

„No jo, to ale… to ale není Tomáš.“

„Kdo to sakra je?“

„Ty vole, není to ten… ten no…“

„Venca!“

„Jo, Venca! Ten ale… ten ale není s náma.“

„Co ta tady sakra dělá?“

„Hej, co tady sakra děláš?“

Venca stál jako přikovaný a vůbec netušil, jak má reagovat. Žerčičákům to sice moc nemyslelo, ale kdyby se o cokoliv pokoušel, určitě by ho chytli.

„No, ehm…,“ koktal. Snažil se přijít na jakoukoliv výmluvu, která by ho byť minimálně ospravedlňovala být tady a ještě v tuhle nestandardní hodinu. Přece jim nemůže říct, že tady krade součástky!

„Co?“

„Já… já jdu za Ježkem.“

„Deš za Ježkem?“

„Sem?“

„A proč?“

„Co spolu chcete dělat?“

„Co asi…, si ho pamatuješ, ne? Na Holích.“

„To je fakt. Přišel sis zamrdat?“

„Spíš se nechat omrdat, co?“

„Do toho vám nic neni, kde je Ježek?“ hlesnul Venca, který už byl v tuhle chvíli docela těsně obstoupený Žerčičáky, a rozhlížel se, kdy už se konečně objeví. Ten je srovná hned!

„To seš tak nadrženej, že už to nemůžeš vydržet?“

„Já bych mu s tim klidně pomoch!“ zasmál se někdo z kroužku.

„Jako že bys ho honil? Proč?“

„Ne, šukal ho, ty vole!“

„Neblbni, je Ježkův.“

„Když může Ježek…“

„Ty vole, klidni. Na Vencu nesmíme ani šáhnout, umíš si představit…“

„Ale když by sám chtěl…?“

„Já bych mrdal.“

„Venco, chceš teda?“

Venca nebyl vůbec schopný reakce. Za prvé se bál. Bál se toho, že je tu v noci sám se třemi opilými a, jak si stačil všimnout, i nadrženými nepřáteli, vydaný jim na milost minimálně do doby, než se tu ukáže Ježek, který se ale teď nejspíš zabýval stíháním Kuby. Za druhé byl nadržený. Nadržený nejen z nedávných představ o Ježkovi a vůbec jako ostatní konstantně celé tohle léto, ale nadržený i z těch tří borců, z nichž nebyl cítit jen chmel, ale taky typická vůně potu z klučičích těl, která se obzvláště v létě tak vtíravě linula a kterou se mohutnými nádechy vždy snažil nasávat a udržet co nejdéle, nejlépe do chvíle, kdy si mohl v klidu doma vyhonit. A za třetí byl unavený. Unavený ze včerejší noci, celého dne příprav a samotné akce. Unavený z celého léta plného bojů, skrývání a…

„Tak co?“

„Nic neřiká.“

„Tak to je souhlas, ne?“ zazubil se jeden a nahmátl přes kraťasy své stojící péro.

„Jo, jasně, tak, heh…“

Všichni tři se po sobě vylekaně podívali. Co teď? viselo ve vzduchu. Ne, nebylo to o tom, že by se snad styděli, honili před sebou už kolikrát na šroťáku. Nebylo to ani o tom, že by se jim do toho nechtělo, opravdu byli dost nadržení a tohle bylo přesně to, co už dlouho podvědomě potřebovali minimálně od té doby, co si užili na Holích. Nebylo to ani o tom, že by s tím Venca snad nesouhlasil, jejich opilost jim nedovolovala komplikovanější úvahu než tu, kterou právě provedli. Nakonec to nebylo ani o tom, že by je za to Ježek mohl nějak potrestat, za to to určitě stálo. Bylo to jednoduše o tom, že nevěděli jak začít, co s rukama, svlíknout nejdřív sebe nebo Vencu – prostě úplně technický problém – jako by je příroda pro tyhle situace vůbec nevybavila.

Na rozdíl od nich ale Venca tušil, že vybavení jsou víc než dobře – a nešlo jenom o ta přirozeně svalnatá těla, která u týpků tohohle typu tolik obdivoval, ale byl si jistý, že se i pod tepláky nemají za co stydět. (To byla mimochodem dost zajímavá formulace. Kdyby Žerčičáci nebyli notně ožralí a nezápasili poslední měsíc s podivnou neskutečnou nadržeností, jistě by stud při sundání tepláků pociťovali – i když nejspíš z jiného důvodu, než měl Venca na mysli.) Pod rukávy triček i v rozkrocích tepláků, přes které visely provokativně dvě látkové šňůrky, se napínaly boule vesnických svalů a…

„To jste fakt tak nadržený, že byste do toho šli, jo? Tady?“ uchechtnul se Venca a sám sebe tím překvapil. Díval se na ten kroužek nadrženců a měl najednou pocit, že má nad nimi navrch. Přečíslovali ho nejmíň třikrát, každý z nich by si Vencu snadno podal, kdyby chtěl, ale i tak nad nimi měl navrch. Sex je krutý ke slabosti. Jen málokdy je to tak dobře postřehnutelné jako v této chvíli. Venca si to velmi přesvědčivě uvědomoval. Tři kluci kolem něj, pořádně rajcovní kluci, pokud to tak šlo říct, pod párou a připravení jednat, a přesto měl Venca nad nimi takovou moc, až ho to ohromovalo.

„Takže si chcete povídat, jo?“ pošťouchl je a s každým dalším zaraženým pohledem, kterého si na nich všiml, rostl Venca do výšky. Najednou věděl, že ještě chvíli jim dopřeje tuhle studenou koupel a oni ho sami rádi doprovodí k bráně a dokonce ho vyprovodí, aby se v noci na cestě nebál. V duchu se škodolibě smál.

„Nebojte, však vy si je doma vyhoníte, ne?“ poplácal Venca jednoho Žerčičáka otcovsky po ramenou a shovívavě pokýval hlavou. Jó, nerozvážný mládí. Mláďata nedospělá. Mohl je silou několika vět nahnat zpátky do pelechů a ještě budou spokojeně kňučet. Přibližně takový běh myšlenek prolétal Vencovi hlavou, když se tam objevilo něco, co myšlenka nebyla. Byl to pud: pokud odejdou se sklopenýma ušima, honit sami doma budou nejenom oni, ale i já. Jeho pohled znovu zabrousil k jejich rozkrokům a ucítil virtuální ránu pěstí do břicha. Vlastní gól. Sakra! On si nějakou akci vlastně přál. Ale není cesty, jak… přece se před nimi nemůže svlíknout a vystrčit zadek! Byl by to jako… Prostě to nešlo! Museli si to vzít sami tak trochu proti jeho vůli, nebo alespoň bez jeho asistence. Museli sami, nemohl jim to nabídnout. Ne, to prostě nešlo.

A najednou (silou jenom vlastního uvažování) se situace obrátila: najednou to nebyl on, kdo má navrch. To on ztrácel to, co vlastně chtěl a v čem se mohla splnit nejedna z fantazií těch několika minut před usnutím. Okamžitě se cítil zesláblý svým vlastním rozumem. A sex je krutý ke slabosti.

Stejně jako šelmu přiměje k útoku, když vycítí slabost své kořisti, rozhoupal tento obrat i doposud nečinné žerčické lovce. Najednou se jim Vencovy věty nezdály jako pohrdavý výsměch, ale spíš jako přímočará provokace. A na tu se už dá reagovat jejím přijetím a opětováním.

„Na to zapomeň, s tím nám dneska pěkně pomůžeš,“ odsekl jeden z nich a chytl Vencu kolem ramen, aby snad nedostal nápad jim utéct. Změna pozic se tak neprojevila jen psychicky, ale i fyzicky, díky čemuž byl nový stav najednou srozumitelný pro všechny.

„Jo, to teda, nemůžem si to pořád dělat sami, dyť je to hrozný,“ stěžoval si druhý.

„Jo, pořád mně stojí,“ přitakal třetí, a aby to dokázal, stáhl si kraťasy i s trenkami až ke kolenům. „Vidíš?“

A Venca viděl. No spíš od toho nemohl odtrhnout oči. Ne, že by tohle stojící péro už neznal, ale tentokrát v něm prostě byla úplně jiná úroveň příslibu než před tím na šroťáku pod kompletním řízením Ježka, nebo dokonce někde na semčickém koupáku, kde si o nějakém vývoji mohl nechat jenom zdát.

„Ty vole, dívej, jak na něj čumí.“

„Tak nečum a něco dělej, ne?“ pobídl Vencu kluk, který ho držel, a když měl pocit, že jeho reakce nebyla dostatečně rychlá, postrčil ho směrem ke svému svlečenému kamarádovi. Kvůli své opilosti do tohoto pohybu dal o dost víc síly, než by musel, a tak se překvapenému Vencovi podlomily nohy, načež skončil na všech čtyřech s hlavou jen pár centimetrů od vystrčené chlouby.

„Haha, honit ho asi nebaví, chce rovnou kouřit,“ zasmál se druhý ještě stále oblečený kluk.

„Jo, to vůbec nevadí,“ skoro zašeptal ten svlečený a upřeně sledoval Vencovu hlavu, která se najednou stala nadějí na úlevu od přeplněných koulí. Proto se taky nijak neostýchal a snažil se namířit špičku svého růžového žaludu k Vencově puse.

Neuběhla ani minuta od chvíle, kdy si Venca myslel, že dnes skončí nadržený doma v posteli, a najednou měl před očima klacek jednoho z těch doposud nesmělých týpků. Ten rozdíl ho na chvíli zarazil, měl potřebu to nějak rozumově zpracovat, jenže pak si uvědomil, že vše probíhá přesně tak, jak by si to s rukou pod peřinou představoval. To ho zklidnilo a uvolnilo – kdy jindy by přece člověk měl přestat přemýšlet, než když se právě realizuje jeho sen? A on si svůj sen chtěl opravdu užít.

A proto začal kouřit. Nebylo na tom nic těžkého – ostatně dělal to už několikrát dříve. Hned poté, co mu dobrá polovina péra zmizela v puse, se ozvaly nějaké komentáře ostatních. Těžko říct, co přesně sdělovaly – Venca si z nich zachytil jenom to povzbuzení:

„Tyjo, je šikovnej, ten Venca!“

„Jo, suprovej, jde mu to jak po másle!“

„Nepotřebuje nějak pomoct?“

„Myslim, že ne. Zvládá to fakt dobře sám. Jo, kdyby teď třeba ještě přidal, to by bylo fakt dokonalý.“

„Jóó, Venco, zkusil bys ještě přidat? Určitě to zvládneš a já ti za to budu fakt vděčný!“

„Tyjo, fakt? Tyjo, dobrý. Hele, kluci, Venca, to je bůh!“

Skutečnost, ta objektivizovaná mrška, bývá ale většinou jiná. Jenže mrška je to kluzká a snad nikdo nemá tu vůli přesvědčit svoji mysl, aby se nenechala unášet vlastními přáními a tužbami. Každý prostě slyší to, co slyšet chce. Ale představme si, že bychom opravdu mohli slyšet, co kluci vyslovovali, a to bez přikrášlování a bez vkládání nepatřičných významů:

„Ty vole, fakt kouří… eh, ty vole, dobrý…“

„Jo, úplnej rozkuřovač – čum, jak ho do sebe nacpe!“

„Nechceš mu spíš vomrdat pusu?“

„Ne, ať mu jí nemrdá, dyť by se hned vystříkal. Jen si ho nech pořádně vykouřit. Ať přidá, ne?“

„Jo, to je fakt, vole, pořádně to rozjeď, nebo si začnu mrdat sám! Vyber si.“

„Dobrý, hele, přidal, ne? Tak ho nech vykouřit až do konce, zamrdá si někdo jinej…“

V této prozaické realitě opileckého hecování s notnou dávkou samozřejmosti houstla atmosféra nadrženosti – a to hlavně mezi těmi dvěma, na které se zatím z čistě technických důvodů nedostávalo, ale jejichž péra už také trčela ven z jejich trenek, čas od času mírně prohnaná vlastní rukou snad pro větší zpřítomnění vizuální skutečnosti. Ačkoliv se při tomto čekání zajisté nabízela jakási kamarádská výpomoc, byly tyto možnosti úplně mimo jejich obzor. A tak nezbývalo, než tento problém vyřešit čistě mechanicky s jediným přípustným objektem jejich touhy – Vencou.

„Ty vole, já bych mrdal,“ prohlásil jeden z nich.

„No jo…, vždyť už… vždyť už to snad brzo bude,“ odpověděl omluvným projevem přerušovaným několika vzdechy ten šťastnější z celé trojice.

„Ne, jako… jako prostě šukal, víš?“ uchechtl se a bylo vidět, že má ze svého nápadu opravdovou radost.

„Jo, ale jak?“ oponoval druhý, kterého na jednu stranu mrzelo, že to nevymyslel dřív, ale na druhou stranu byl rád, že nemusí tento problém vyžadující alespoň minimální představivost a zručnost řešit.

„Nejdřív…,“ no vlastně to ani nemělo cenu nějak dlouze vysvětlovat, a tak přikročil hned k činu: sehnul se a oběma rukama strhnul Vencovi tepláky i s jeho trenkami, načež se před ním objevil jasně bílý neopálený zadek.

Venca by snad i zareagoval nebýt zrovna zvlášť silného přírazu, který dostal Žerčičákovo péro až jeho mandle. Navíc se konečně zbavil postupně se zhoršujícího pocitu stísněnosti v jeho rozkroku. Ucítil na svém napruženém klacku závan studeného nočního vzduchu a udělalo mu to dobře, takže ani nevnímal, že to samé se děje i na druhé straně jeho těla.

Vencovo stojící péro (jakkoliv mohlo být z anatomického hlediska podnětnější) naopak ale vůbec nezajímalo ani jednoho z těch dvou, kteří stále čekali na svůj příděl slasti. Ten odvážnější z nich si klekl za Vaška, stáhl si ještě víc své kraťasy a chytl do ruky své péro. Na chvíli se v téhle pozici zastavil, sledoval svého ptáka v kontextu Vaškova zadku a přemýšlel, co téhle kombinaci ještě chybí, aby se dostavilo ono očekávané potěšení.

„Ty vole, tak na něj aspoň plivni!“

Ukázalo se, že alespoň jeden z nich dával pozor na hodinách strojařiny – každý mechanicky fungující stroj se musí promazat – a tenhle nebyl výjimkou.

První slina přistála těsně vedle Vencových lýtek, druhá se už ale vcelku přesně trefila na obnažený žalud. Rychlým pohybem ruky se rozetřela po celé délce tohoto naštěstí na délku i tloušťku celkem průměrného péra. Dva krátké pohyby koleny vpřed vynucující nejen prostor mezi Vencovými nohami, ale také roztažení obou jeho půlek, jej dostaly do přímého styku s druhým dobře využitelným otvorem tohoto těla na hraní.

Teprve v tuto chvíli Venca do té doby plně zaměstnán obsluhou neodbytného nepřítele vědomě zaregistroval, co se na něj zezadu chystá za zradu. Pevně chycené ruce na jeho bocích mu ale nedávaly šanci dělat s tím cokoliv jiného než se pokusit přizpůsobit. Zatímco do něj zepředu jeden borec bušil a z druhé strany se připravoval druhý, vynořila se mu v hlavě jediná vcelku nepravděpodobná myšlenka: Proč sem sakra nenašel tu nádrž na olej?!

Tlak, který najednou (snad se mu tomu ani nechtělo věřit) ucítil, byl vlastně příjemný. Teplý žalud se dotknul jeho díry a jemně na ni začal tlačit. Mírný problém si Venca začal uvědomovat až ve chvíli, kdy tlak dál a dál neúprosně sílil a péro se víc a víc dožadovalo jeho podvolení a proniknutí. Kdyby Vencovu pusu zpředu s vervou neprojížděl jiný pták, možná by ještě na tu záležitost vzadu stačil zareagovat, ale stále vášnivější vdechy zpředu doprovázené pořád větší a větší chutí zasouvat hlouběji a rychleji mu nedávaly možnost se věnovat oběma záležitostem najednou. A tak se stalo, že tlak v jeho zadku natolik zesílil, že vzdorovat už nebylo možné, a pták náhle bez jakéhokoli odporu zajel do Vency. U Žerčičáka za jeho zády to vyvolalo silně vzrušený (a taky trochu překvapený) vzdech – ptáka zahalilo příjemné teplo a obepínaly ho slastné dotyky ze všech stran. Venca naopak měl co dělat: nedokázal ani rychle říct, jestli to bylo spíš příjemné, nebo nepříjemné, nebo oboje zároveň, protože kluk vpředu se dostával do varu. Už úplně převzal iniciativu a zajížděl do pusy, jako by to byla hračka k ošukání, nemyslel na Vencu a prožíval stále narůstající slast. Jeho rozkrok se periodicky a s neúprosným rytmem přirážel k Vencově obličeji a ten občas ucítil plesknout rozhoupané koule o bradu. V posledních sekundách zajel klacek obzvlášť hluboko, až bylo jasné, že teď už to přijde. A opravdu: najednou se ozval slastný výkřik na celý šroťák. Hned, jak z péra vystříkla první dávka mrdky, Žerčičák za dalšího vzdychání rychle přidržel Vencovu hlavu, aby mu pomohl všechno spolykat. A tak Venca polykal a Žerčičák stříkal jednu dávku za druhou a krmil ho a krmil.

Když verva zpředu polevila (ale péro měl ještě pořád v puse), uvědomil si Venca, že mu pro samé polykání uniklo něco podstatného. Jeho díra už dostávala první opatrnější přírazy a snažila se zvyknout si. Žerčičák byl mile překvapený, jak snadné to je, že jakmile se do něj dostal, péro už má úplnou volnost a může se v něm prohánět, jak se mu zlíbí. Jelikož Venca neprotestoval (tedy, ne že by se stále plnou pusou mohl), nechal pokusů a začal normálně mrdat. Postupně zvyšoval tempo a začal zajíždět do díry až po koule, až mu boky a pánev rytmicky pleskaly o Vencovy půlky.

„Chytni si ho spíš tady kolem nohou, ať si ho líp přidržíš,“ ozývaly se rady od třetího Žerčičáka, který byl stále ještě na ocet.

„Hele, eh… tady vepředu už máš volno.“

„Já nevim, já si spíš počkám na mrdání. To vypadá líp.“

„Nekecej a poď se tu aspoň rozehřát. Venca dá pozor, aby tě nevykouřil úplně, že jo?“

Venca se snažil spolykat poslední zbytky mlíčí, jako by snad chtěl, nebo dokonce mohl něco říct, ale to už se před jeho obličejem objevilo další, o něco tlustší péro. V tu chvíli pochopil, že bude lepší se mu začít ihned věnovat, protože tam vzadu by to s ním bylo k nesnesení.

„Tak mu ho tam už vraž!“

Poslední zatím ještě neuspokojovaný Žerčičák se nenechal dlouho přemlouvat a bez okolků přijal Vencovu otevřenou pusu. Okamžitě vydal hlasitý vzdych.

„Haha…, dobrý co?“ vyzvídal již uspokojený kluk, jehož nadrženost už trochu opadla, a tak mohl být zase plně nad věcí.

„Jo, jo,…“ ozval se ten druhý, který byl jinak naplno zabrán do produkce své slasti skrze Vencovy útroby.

„Jo, jen přidej, pořádně ho vymrdej.“

Venca neměl ani chvilku času věnovat se pocitům, které v něm vyvolávalo bušící péro, protože se snažil co nejlépe obsluhovat to, které se právě objevilo v jeho puse a které se zatím ještě nevymanilo jeho kontrole. Olizoval jeho žalud, obzvláště dírku a uzdičku, a užíval si jeho slané chuti. Poté se odvážil s jazykem i trochu dál zespod až ke kořeni. Očividně se mu to dařilo velmi dobře, protože se ani nepohnulo. Navíc nad sebou slyšel stále hlasitější vzdechy.

Jenže ty vzdechy nepřicházely jenom zepředu, ale i zezadu. Značně kolísavá, ale v celku zvětšující se frekvence přírazů navíc napovídala, že se Venca brzy dočká další dávky horké tekutiny. Na Žerčičákových rukách a později na celém jeho těle se objevovaly krůpěje potu. Udržovat takové tempo bylo fyzicky docela namáhavé, ale on se opravdu snažil. Dalo by se říct, že do tohohle výkonu dal úplně všechno.

„Seš borec, kámo, to dáš!“ povzbuzoval ho první, jako by se snad neprojížděl ve Vencovi, ale na motorce při závodu do vrchu. Vůbec tyto dvě aktivity začínaly mít hodně společného. Kvůli omezeným možnostem tréningu na motorkách (jedni neměli dráhu, druzí zase součástky) se toto četností, intenzitou a upřeným zájmem začalo směle vyrovnávat. A možná by se už dokonce v tuhle chvíli dalo říct, že si poprvé v tomto létě tyto činnosti prohodily důležitost. Nechme si ale tyto analýzy pro Kubu a Ježka a vraťme se k tomu, co se mezi kluky právě odehrávalo.

Žerčičák, který stále ještě rozkrokem bušil do Vencova zadku, se pomalu dostával k vrcholu. Začal si vzpomínat na to, jaké to vlastně je – jako by ta myšlenka vystupovala z mlhy a on postupně rozeznával všechny její obrysy a následně i jemnější detaily. S každou další sekundou se to zdálo být jasnější. Čím blíže totiž k vyvrcholení byl, tím víc mu připadalo, že musí mrdat intenzivněji, že mu ta slast stále nestačí a musí stále přidávat, aby se ukojil k blaženosti. A to byla ta zrádná povaha orgasmu při šukání – nelze se zbavit pocitu, že lze získat jenom malým zvýšením tempa daleko víc. A tak náš Žerčičák, najednou otrokem své vlastní touhy po slasti, přirážel maximální silou, až to oba další kluky zaujalo.

„Ty vole, ty mu ale vyšukáš mozek z hlavy.“

„Nebo ze zadku!“

Zpocený Žerčičák na jejich vtipy nestačil zareagovat, protože právě v okamžiku, kdy zaznělo slovo zadku, se překvapivě dostavilo vykoupení. Orgasmus pohltil jeho tělo, on přirazil ještě péro do největší možné hloubky a nechal ho vystříkávat Vencovy útroby.

„Ty vole, to vypadá super,“ prohlásil Žerčičák, jehož péro zatím vězelo ve Vencově puse. „Hele, běž už z něho, já chci taky zezadu!“

Vyčerpaný kluk se sbíral z Vency (uvědomil si, že mu leží na zádech) a vypochodoval i s pérem z něho. Než se Venca nadál, to druhé z jeho pusy taky zmizelo a on měl pár dlouhých sekund oddychu. Možná to ale nebylo moc ku prospěchu. Jakmile zmizel klacek, o který se staral, měl najednou možnost uvědomit si, co se pořádně děje a k čemu se schyluje. To o dost silnější péro se skutečně za chvilku přitisklo k jeho díře.

„Plivni na něj. I když tam už asi budeš mít promazáno. Hehe.“

Možná teď dokonce Venca zalitoval, že tu není ještě někdo čtvrtý, kdo by ho zaměstnal vpředu, protože takhle velmi dobře cítil každý milimetr, o který se do něj tlusté péro propracovávalo.

To si ale díky předchozímu roztažení a promazání klestilo cestu vpřed celkem hladce. Čím do větší hloubky se nořilo, tím větší množství šťávy vytlačovalo. Až si najednou všichni tři mohli všimnout, že podél okrajů vykapává ven.

„Teče ti volej, kámo.“

„No jo, fakt, musim tu díru ucpat.“

Zatlačil tedy trochu víc a najednou pronikl celou délkou i šířkou do Vencovy zadnice. Ten, nemaje už zacpanou pusu pérem ani mrdkou, vydal hlasitý vzdech.

„Ňák ti ta mašina vzdychá.“

„Aby ti nevytuhla.“

„Pořádně ji prožeň.“

Oba již odbavení kluci se začali bavit obdobnými dvojsmysly, jen ten třetí bral vše ještě nějak vážně, protože teď nešlo o nic menšího než o jeho slast. No, tedy byl tu ještě další kluk, co to zatím nemohl brát na moc lehkou váhu – Venca. Tomu se sice srovnávání s motorkou moc nezamlouvalo, ale proti rozkoši, kterou v něm ten tvrdý klacek vyvolával, rozhodně protestovat nechtěl. Naopak se ještě pořádně rukama zapřel do země a snažil se vycházet pomalu se rozjíždějícímu péru vstříc.

„Ty vole, ta mašina se pořádně rozjíždí!“

Jestli by se celá akce dala přirovnat k závodu (závodníci i fanoušci by tu byli), mohl by se komentátor obávat o přepálený start. Naštěstí jsou dnes oba sportovci v plné formě, a tak jsou připraveni podat maximální výkon. Je pravda, že Venca už má dnes dva závody za sebou, na druhou stranu za tuto sezónu již posbíral několik vítězství, takže může čerpat z větší zkušenosti. Žerčičák k tomu zase přistupuje velmi zaníceně, bude mu určitě přát začátečnické štěstí a také tu má dnes početnější fanclub.

„Do toho! Přidej! Do toho!“ skandovali.

Žerčičákovi i Vencovi naskakovaly na kůži krůpěje potu, zatímco jejich těla k sobě přirážela maximální rychlostí a oni hlasitě oddechovali. Vzrušení obou spojených kluků se rychle zvětšovalo a oba cítili, že si jedou pro cenné vítězství, kterým nebylo nic jiného než dokonalý orgasmus. Ano, i na Vencu už to po těch všech peripetiích přicházelo – a to si na svůj napružený klacek nemusel ani sáhnout.

Nebylo vůbec jasné, kdo byl nakonec první, a neshodli se na tom ani oba dva přihlížející Žerčičáci, kteří by snad mohli mít tendenci nadržovat svému. Na čem se ovšem shodli a to nejen spolu, ale i se zbylými Žerčičáky pobíhajícími tou dobou na šroťáku (včetně těch dvou, kterým se už podařilo osvobodit své ruce a nohy a kteří si dnes také užili svoje), či dokonce pátrajících po Kubovi na Holích, vyšel z obou kluků hluboký řev právě (a to už bylo zase jen mezi čtyřmi přímými účastníky), když z obou jejich pér začaly stříkat provazce mrdky. Jedna sada salv končila ve Vencových útrobách, druhá jako by pokračováním té první (aniž bychom chtěli cokoliv tvrdit o skutečném pořadí) dopadala na zem pod a před Vencou.

Naši kluci si téhle letní noci možná všímali mnoha věcí: mrdky vsakující se do suché letními horky zpuchřelé půdy, otlačených kolen, úlevy v rozkroku, výkřiků slasti do nočního ticha, vlhkých mechů jižního úbočí Holí, nebo tíhy uloupených součástek vlekouce se škarpami… Ale nikdo nepomyslel na měsíc. Možná to bylo zbytečné, říkáte si – ale on, jako by to tušil, zaplul znenadání (a s jistou škodolibostí) za širokou masu mraků. Scéna šroťáku, Holí a vůbec celého okolí se tak rázem propadla do absolutní tmy. A najednou všechny ty věci, všechna ta mrdka vsakující se do zpuchřelé půdy, otlačená kolena, rozkroky, vlhké mechy nebo součástky ve škarpách – všechno zmizelo.

Opona zapadla a představení byl konec.

A žádné přídavky.

Opravdu.

Tak dobrá. Když se mračna opět rozestoupila a pod měsícem se opět rozprostřela krajina na jih od Holí, mohl by náš čtenář sedící na jeho povrchu vidět zvětšovacím sklem následující: Ježek odcházel se svými kluky ze šroťáku v lehce nabroušené náladě – Kuba mu skutečně na Holích utekl a on ho prostě nenašel. Bylo to k zlosti, mohla to být taková šance. Bude si to následující dny vyčítat. Až do konce tohoto léta nezjistí, co se na šroťáku mezi jeho kluky dělo. Kluci před hodinou svázaní za péra se těšili volnosti a nemohli se zbavit myšlenky na tu nebývalou slast, kterou spolu prožili (a nedokázal to zkazit ani pocit, že mají na pérech pořád něco přivázaného…). Těm, co si zase užívali s Vencou, ještě teď bušilo srdce a občas se ohlédli, jestli ten Venca nejde za nimi. Bylo to zvláštní, jako by se v nich ten kluk nějak uhnízdil, připadalo jim, že ho nemůžou nikdy dostat z hlavy. Ve skutečnosti na něj už zítra zapomenou. Venca sám nyní utíká po silnici k Semčicím. Neběží se mu úplně dobře – vždyť v sobě hostil dva kluky a to se na schopnostech běhu v následujících minutách prostě projeví. Tohoto večera si splnil jedno z tajných erotických přání. Tím, že se mu naplnilo, ho nenávratně opustilo a přání nahradila vzpomínka (říká se, že toto je bolestný proces).  Ostatní Semčičáci už jsou dávno ve vesnici a uklízejí ukradené součástky a libují si, že vlastně skoro všechno vyšlo. Až na Vencu s Kubou, kteří se snad brzy vrátí. Slovo zrada se samozřejmě zakázalo vyslovovat a dokonce o něm i přemýšlet. Ach, pragmatici. A Kuba? Ten ještě teď běhá po nočních Holích, poslouchá zvuky lesa, a ačkoliv si myslí, že už to do Semčic nemůže být víc než pár minut poklusem, obíhá kružnici s poloměrem asi sto padesát metrů, v jejímž středu je…

Na naši tajemnou mohylu dopadá měsíční svit a ona viditelně žhne a vysílá do okolí své podivné poselství staré tisíce let. Střední doba bronzová a porevoluční devadesátky – slastná kombinace, nemyslíte.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)

Komentáře  

0 #5 Odp.: Vesnický závod: Noční akceJane 2015-07-02 19:59
Erotický román by byl super, určitě se do toho pusťte :D
Citovat
0 #4 Taky díkyFull.of 2015-06-20 16:11
Jsem rád, že se série líbí. Každé hodnocení nebo reakce nás popostrčí dál - protože jak jsi psal, chce to hodně vůle udržet proud psaní, když zrovna nejsi obdařený grafomanií a máš mnoho jiných aktivit.

Také jsme si říkali, že by si dokončená série zasloužila ještě jednou od začátku projít, přepsat, doladit a vydat ji potom jako erotický román. Už jsme mluvili s tady redakcí a asi by to šlo. Zajímalo by vás to?
Citovat
+1 #3 Díky za sériiJenda 2015-06-14 09:58
Čtu to opravdu se zájmem, má to dobrou atmosféru, tenhle díl mi přišel jako jeden z nejlepších, díky vyváženějšímu mixu popisu scén bojové strategie a sexuálně explicitních scén. Líbí se mi, že autoři nepopisují jen sex, ale chtějí tomu dát nějaký rámec a přesah, i když občas přirozeně narazí na limity uvěřitelnosti nebo logiky, myslím, že to má v rámci "žánru" určitě hodnotu. I ta přesná geografická lokalizace je zajímavá. Samozřejmě trošku se ztrácím v mixu jmen (obzvlášť po několikaměsíční pauze mezi díly), možná by vždy neškodila nějaká rekapitulace. Líbily se mi i větší prvky humoru a nadsázky v tomto díle. Rozhodně pokračujte tak dlouho, jak bude na skladě invence :) Není to sranda, napsat tak dlouhou povídku a cením si toho!
Citovat
0 #2 Odp.: Vesnický závod: Noční akceJane 2015-05-30 16:18
Tohle byla super kapitola, druhá nejlepší po tý válce na Holích. Moc se mi líbilo, že se ten příběh víc posunul a bylo by fajn kdybyste ještě pár takových napsali. Zajímalo by mě, co se tam vlastně děje...
Citovat
+3 #1 Hodnocení a komentářeLeckdo 2015-05-16 17:13
Všem díky za dobré hodnocení povídky. Bylo by ale fajn, kdybyste také napsali, jak se vám to líbilo. Pár vět za těch několik stránek textu není zas tak špatný obchod, zvlášť když se pak zvyšuje pravděpodobnost brzkého pokračování, ne?

Taky by mě zajímalo, co se vám na tomto díle případně celé sérii líbí a nelíbí, abychom podle toho pokračovali dál. V tuhle chvíli se rozhodujeme, jestli ještě napsat jeden či více obdobných dílů a příběh ještě trochu zamotat, nebo jestli už máme směrovat k jeho závěru, který už máme vymyšlený.
Citovat