Vesnický závod: Velký závod a velké výhry

Nad semčickými střechami, opuštěném náměstí a za panoramatem kostelní věže sv. Prokopa se vznášela tmavá mlha. Hustá, dusivá mlha plná prachu, spalin a motorového oleje. Komu ještě nebylo všechno jasné, stačilo si pár chvil počkat, až zaslechne první jásot a křik („Jóóóó, máš na to! Ty volééé!“) z vršku nad vesnicí směrem ke Ctiměřicím.

Ano, letošní závod motorek do vrchu byl v plném proudu. Lidi ze všech okolních vesnic se natěsnali do okolí dráhy, někteří kluci dokonce vylezli na okolní stromy, aby měli dokonalý přehled, a fandili jezdcům ze svých dědin. A pokud uznale vykřikovali, když projížděli borci s vyšperkovanými silnými stroji, tak o to víc jásali a povzbuzovali, když se do nerovného boje odvážili i kluci na sotva pojízdných rozpadlinách.

Pokud si ale vzpomenete na ten výkřik, který jsme zaslechli nést se ze ctiměřického návrší až sem před semčickou sámošku, tak to byl právě ten moment, kdy už bylo rozhodnuto o vítězi. Ten totiž zajel okruh tak rychle, že už není v silách slabších motorek, které vyjedou na trať po něm, pořadí ani v nejmenším zvrátit. Kdyby ho bývali zaslechli i Kuba s Vencou, měli by už jasno. Ale ti vyšli z obchodu se smíšeným zbožím až teď…

„Hlavně, prosim tě, opatrně…“

„Ale jo. Máš nějakou péči, ne?“

„Ne, normálně. Nechci, aby se to pře-to, převrhlo.“

„Myslíš, že to vyhraje, co?“

„Hele, Kubajzi, po tom výkonu, co si předved ty, má dost šanci!“

„Takže přece jenom je to dort s láskou pečenej…,“ ušklíbnul se Kuba a plácnul do zadní sedačky, aby už nasednul.

„Já ho nepek!“

„Ale vybírals.“ Motorka se rozburácela a s řádným odpichem proletěla náměstím.

***

Právě když oba kluci s cenným nákladem dorazili ke dráze, připravoval se na startu poslední jezdec. Kubu hned překvapilo, že to není jedna z těch omlácených motorek, co znal z okolních vesnic.

„Hej, Karle, kdo to je?“ zakřičel Kuba na bývalého generála, který postával u dráhy.

„Nevim, prej někdo z Kolomut, či co. Je to snad něj…,“ Karlova odpověď se ztrácela v řevu právě rozjeté motorky.

„Cožéééééé?“

Kuba neměl šanci nic slyšet, protože k hluku motoru se přidalo ještě skandování skupinky děvčat stojících jen těsně za páskou oddělující diváky od závodiště. Vlastně se na ni tlačily tak, že v této prohnuté výduti zasahovaly do dráhy. Ale bylo jim to očividně jedno. Jejich idol tudy za chvíli projede a oni musí být co nejblíž.

„Marťo, Marťo…, jeď!“ ozývalo se. „Jéééď! Natři jim to!“ – „Ukaž, jak se to dělá!“ – „Ukaž nám, jak se to dělá…“

„Koukám, že má svůj vlastní klub fanynek,“ zakřičel Venca Kubovi do ucha a rozhlížel se, jestli někde neuvidí Ježka.

„Zato Ježek si vystačí jen s tebou,“ procedil Kuba a vydal se ke dráze, aby zjistil víc.

Poslední závodník jel dost slušně, to musel Kuba uznat. Jasně velkou výhodou byla silná a očividně dobře udržovaná motorka, na druhou stranu nikdo tuhle dráhu neměl natrénovanou víc než on a Ježek – věděli o každém záhybu, každé rovince, kde bylo možné nahnat cenné vteřiny.

Kuba chvíli zaváhal, jestli udrží aspoň druhé místo za Ježkem, ale poslední zatáčka byla hodně zrádná a to nemohl někdo, kdo neměl natrénováno, tušit. Uslyšel skřípění brzd, jak závodník pochopil, že se nedá projet tak snadno, jak si myslel, a Kuba si mohl oddechnout. Přesto byl průjezd cílem odměněn bouřlivým potleskem nejen z dívčího tábora.

Kubovi začalo vrtat hlavou jak to, že kdosi neznámý má takovou podporu publika, a rozhodl se dojít jezdci osobně pogratulovat za podařenou jízdu. Sebevědomě podlezl pásku a zamířil si to přímo k motorce. Došel k ní právě ve chvíli, kdy si jezdec sundával helmu.

„Dobrá jízda,“ napřáhl ruku na pozdrav.

„Ne dost dobrá – nedostala jsem tě,“ dostalo se mu odpovědi a zpod helmy na něj vykoukla…

„Holka? Ty jsi holka?“

„A ty jsi spadl z Marsu?“

„Promiň, já…,“ začervenal se Kuba (a to už se nečervenal dlouho).

„Jasně, je dvacátý století, holky taky jezděj na motorkách, víš?“ dál se vrtala v trapnosti toho momentu. „Takže…?“

„Já, to…,“ očima nervózně pátral po čemkoli, na co by mohla přejít řeč. „Teda, jako, máš fakt úžasný…“

„Chceš říct oči, nebo řídítka? Nezapomeň, že mluvíš s holkou, ne?“

Kuba rychle škubnul rukou, kterou si chtěl ohmatat ta suprová madla na řídítkách, zpátky za záda. Ohmatat? „Jo, teda, jo… oči, určitě oči.“

„Tohle mi ale řikaj všichni kluci. Ta motorka by mě potěšila víc.“

Kuba jenom polknul a civěl na ni jako opařený.

Holka na něj chvíli koukala. Polknul a civěl na ni jako opařený. Tohle už všichni kluci nedělají. A už vůbec ne ti, o kterých tady všichni mluví. Usmála se. „Ale moh’ bys mě aspoň pozvat na pivo, až to tady vyhlásí, ne? Jinak já jsem Martina a ty jsi ten Kuba, o kterym tady všichni mluví, co?“

Kuba jen nevěřícně přikývnul. Stále od ní nemohl odtrhnout oči. Byla tak… sebevědomá.

„A nyní…,“ ozvalo se zaskřípání mikrofonu, „… nyní vyhlásíme vítěze letošního závodu do vrchu.“

„Tak abys to nepropás,“ ušklíbla se a vydala se do svého dívčího fanklubu, který už ji netrpělivě očekával.

Kuba na to nestačil vůbec nic říct. Díval se, jak se mu vzdaluje, a jeho hlava se právě motala kdesi v oblacích. Jeho tělem se rozlíval zvláštní šimravý pocit, který ještě nikdy nezažil. Bylo to příjemné, bylo to zatraceně příjemné. Jenže všechny příjemné pocity trvají jenom krátce. Jakmile totiž dorazila ke svému fanklubu, vyloupl se z něj vysoký, namakaný kluk ve vojenském úboru a dal jí pusu na tvář. Kuba pocítil, jak jeho oblaka rozehnal silný vichr.

***

„… ještě jednou starostovi Ctiměřic a teď přichází předat prvotřídní výhru vítězi letošního ročníku pan inženýr Radovan Picek, sám předseda žerčického JZD…, ehm, promiňte, žerčického zemědělského družstva, kterého prosím přivítáme potleskem…“

Improvizované reproduktory hlučely z obou stran stupínků vítězů. Ježek stál nejvýš a usmíval se a mával rukama nad hlavou už nejméně tři minuty, třásl si rukama, ale pořád ještě nic nedostal. Nějaký malý obtloustlý chlap se snažil vyšplhat nahoru a nasadit věnec z prvotřídních buřtů Ježkovi na hlavu. Po několika pokusech se ho Martině zželelo a pustila ho na bronzový stupínek.

„Je to docela kontrast, co?“ ušklíbla se (měla na mysli tu scénu, kterou bychom vám přáli vidět: namakaný atletický Ježek bez trička, mávající helmou v jedné ruce a koženou bundou a tílkem v druhé – a vedle něj podsaditý bodrý pantáta, který se natahuje a snaží se mu navlíknout dvojitý řetěz z jejich nejlepší uzeniny). Ale Kuba se jen hořce usmál. Ani nevypadal na to, že dneska je stříbrným Kubou.

„Hele! Byl to můj brácha!“

„Co? Kdo?“

„Ten kluk v maskáčích. To je můj pošahanej brácha.“

„Brácha? Ten – tamten kluk, co tě…? Fakt? Fakt? Hele, to je… úžasný!!! Ne???“

„Zas tak úžasnej neni. Je to zelenej magor,“ odfrkla si Martina, ale hned se taky začala smát. Vidět takhle nepokrytě nadšeného kluka na stříbrném stupínku prostě nejde ignorovat.

„… dokonce dvojitý z uzeniny prvotřídní kvality a druhé místo dostává tři nejlepší šišky salámu typu Vysočina…, poprosím oceněného, aby se věnoval…, Jakube, prosím tě, pan inženýr Radovan…“

„Kubo, Vysočina čeká!“ praštil ho tílkem seshora Ježek a dál mával.

„… a potlesk prosím pro dalšího výherce, teda výherkyni…“

„Ty ji znáš?“

„No, já…, trochu. Vlastně jo, znám. Už mi představila bráchu, Ježku. Chápeš, ne? Je to brácha, jenom její brácha!“

„Nechápu. Ty s ní jako něco… máš?“

„No, ne… teda, vlastně…“

„Teda vlastně mě pozval na rande do vaší nejlepší hospody. Je vyhlášená!“

„Aha, takže vy dva jako…“

Martina se zazubila na oba dva (dělalo jí to dvojnásob dobře: ráda stírala namakaný týpky, co vypadají jako její pošahanej brácha) a znovu zamávala divákům prvotřídní a masitou tlačenkou pana Radovana.

„… abychom nezapomněli: překvapení dnešního závodu právě přichází! Skupina naší proaktivní mládeže našich vesnic, která si říká…, která si říká složitým názvem…, která si… duko – merát ne ve – ta det…“

„Ne! To nad tím!“

„To nahoře, vole!“

„To česky! Ty strejci!“ (znělo od známých kluků z publika)

„… která si říká Spojená aliance vesnic, připravila speciální cenu výherci! A překvapení přináší všem dobře známý Václav Mokřina – tak ať nezakopneš. A potlesk!“

Venca napochodoval na provizorní pódium, držel tác s dortem (opravdu hezkým – musel ho někdo vybírat s láskou!) a pádil nervózním krokem ke stupínku. A smál se od ucha k uchu.

„… ještě ho ukaž publiku… dort, Václave, dort…“

Venca předal těžký tác a poplácal Ježka po ramenou. Po jeho svalnatých, mírně zpocených ramenou – a kousnul se do rtu. Martina pozvedla obočí a pohledem sjela ke Kubovi. Ten si toho ale asi nevšiml.

„… a je to výhra, pro kterou stálo za to leštit celé léto toho tvýho borce, co…?“ Ano, díval se přímo na Ježka.

„Eh, eh…, erh,“ Kuba se rozkašlal, jak mu zaskočilo. Venca se nepokrytě červenal.

„… ano, dámy a pánové, stroj, se kterým udělal pět kol pod tři minuty, to tu ještě nebylo…“

Publikum jásalo. Vlastně řvalo, přímo řvalo nadšením!

„… trojice nejlepších a pět kol pod tři minuty – TO TU PROSÍM JEŠTĚ NEBYLO…“

Kuba mával, seskočil a samou radostí v euforii salámy obejmul Martinu (tlačenka mu na oplátku přistála na zádech). Vencovi sklouzla ruka po Ježkových zádech a zavadila o jeho zadek. Už se to nedalo…

„… a vítězi se objímají a –“

A Venca vlepil Ježkovi nekompromisní pusu.

Jásot publika výrazně polevil. Komentátor byl najednou němý. Kuba zůstal taky jako opařený, kdyby nezachytil její pohled – uznalý pohled rebelky. To nečekal.

„No, tý volé, klucí! Dobře vy!“ vřískla na celou dráhu nadšeně.

A po vteřině se ozvaly první jásavé výkřiky z tábora tzv. proaktivní mládeže, ale rychle se rozšířily do celého publika. A komentátor dál komentoval.

„… a vítězi se nám radují…“

„Vy tu máte gay pár? Hele, jako drsný, vy Semčice!“

„Jo, no… to víš, Martino, dem s dobou. A Venca je můj kámoš.“

„Fakt jo?“

„Nejlepší kámoš, sem ho dost podporoval, chápeš jako. A i Ježek, taky nejlepší kámoš. Krutě nejlepší kámoši.“

„Já zírám…“

„… a vítězi v párech odcházejí, ale program pokračuje, my ještě neodcházíme, protože nám zahraje začínající slibná skupina, která si říká…, která si říká zvláštním názvem…“

***

„No, a když mazák přikáže, tak mu bažant musí hned vyčistit kanady. Jako hned. A nesmí na nich bejt ani smítko. A když je, tak je mazák nespokojenej a příště to musí bažant čistit kartáčkem na zuby, aby to udělal pořádně. Jó, mazáky musíte poslouchat.“

Kolem mladého vojáka v uniformě se trochu stranou od dráhy vytvořila skupinka kluků, která hltala každé jeho slovo.

"Jó, čekaj vás těžký časy, každýho čekaj, takže aspoň teď víte, do čeho pudete." Načež se na chvíli rozhostilo zaražené ticho, kdy tihle naivní kloučci vstřebávali ty hrůzy, které na ně československá armáda chystá.

 „A museli jste tam bejt někdy svlečený?“ ozvalo z obecenstva.

„No tak jasně, při odvodu, tam jsme se museli všichni svlíknout a prohlíželi nás doktoři. Jako všude.“

„Ale já myslel při tom čištění jako.“

„No, heh, to nevím, ale když jste třeba něco provedli, teda jako co se mazákům nelíbilo, tak vás přivázali k židli a museli jste tak několik hodin bejt. To se nedalo nic dělat. Některý to navíc utáhli fakt fest a dost to bolelo a některý na vás i plivali a vy jste si to nemohli utřít.“

„A pálili vás při tom kopřivama?“

„A lili na vás ledovou vodu?“

„A patlali na vás smůlu?“

Mladý voják znejistěl, takové otázky určitě nečekal. Ale pak ho napadlo docela jednoduché vysvětlení:

„Hele, moc se díváte na telku. Jako na dešti v bahně jsme pěkných pár hodin stáli v pozoru. Byli jsme úplně promočený, ale velitel řek jasně, že kdo to nevydrží, bude celej tejden umejvat hajzly.“

„A proč jste se nesvlíkli, když jste byli promočený?“ vzpomněl si jeden kluk na taktiku při jedné z bitev.

„No, to jsme nemohli.“

„To je ale blbý.“

„Jo, to nemaj moc vymyšlený.“

„Hele, zavolejte Karla, tomu by se to líbilo.“

„Jo, Karel, ten jim vysvětlí, jak se to má dělat.“

„Jakej Karel, sakra?“ nechápal voják.

„No, Karel, generál Karel! Teda už bejvalej.“

„Generál? Vy tu máte generála?“

Mladý voják byl totálně zmatený. Generál? A tady? Naštěstí se ale všechno rychle vysvětlilo, když se před ním objevil úplně obyčejný vesnický kluk. Asi si rád hraje na vojáky, pomyslel si.

„Karle, hele, oni tam taky stáli v dešti a bahně, akorát museli bejt oblečený,“ doráželi na něj kluci. „A taky museli čistit boty, ale jen kartáčkem. A taky na sebe plivali, když byli svázaný.“

„Jo a ještě další věci jsme museli dělat,“ přisadil si voják, který v Karlovi začal tušit vděčnějšího posluchače než tyhle rádoby tvrdý zhejčkaný týpky, co v životě nemuseli zatnout zuby a něco vydržet.

„A ty šikanuješ, nebo tě šikanujou?“ vyhrknul dychtivě Karel a nevypadal moc vyděšeně.

***

Podrážka bot nakopla šišku. Ta se párkrát odrazila od nerovností cesty, a pak zapadla do příkopu mezi plané obilí. Závod do vrchu, vrcholná událost léta, super akce pro celé okolí a pařba, na kterou se sjedou snad všichni kluci. Jenže málokdo si uvědomil pod nánosem všeho toho hořkého piva z plastových kelímků a levných buřtů tu pravou hořkost. Se sklonkem srpna přicházela skutečná lyrika léta, která bez slitování směřovala všechny spadané šišky do příkopů.

„Davide, hej, Davide!“

„Co je?“

„Ty někam deš? Já že ta skupina stojí za prd, takže všichni razíme do hospody dřív. Deš s náma, ne?“

„A kdo myslíš, že bude hrát v hospodě večer?“

„No, asi ta samá. Ale teď hraje tady, takže…“

„Ale jo, já tam přijdu.“

„A co ti je?“

„Hele, Venco, nic… já jen, že… všechno končí, chápeš? Celý léto. Konec prázdnin.“

„No jo, ale zase v Praze si užiješ přes rok víc než my tady. Tady kromě léta chcípnul pes. Po prázdninách nás tu zbyde pár a chápeš, no…“

„Nejde jen o tu Prahu. Tohle léto bylo… neuvěřitelný.“

„To teda!“

„Ve vzduchu bylo něco novýho. Jako z jinýho světa. Jako z Bulgakova románu.“

„Jo! Hustý!“

„Transcendentní…“

„Davide, ty přece píšeš, ne? Třeba to někdy napíšeš, co?“

„Tomu by jako někdo věřil? Kvůli těmhle vašim ulítlým nápadům sem tak rád jezdim,“ ušklíbl se a drcnul pěstí do Vencova ramena.

„Takže za chvíli v hospodě? Tušim, že tam ještě k něčemu dojde. Karel začíná bejt v ráži.“

„Poslouchej: A toho odpoledne srpen ustoupil ze zenitu. Definitivně. Ačkoli další dny přinesou stejně horká poledne, večery už budou chladné. Kluci se odebírali z dráhy dolů do hospody a mnoho z nich napadlo totéž: bude to rozlučka na celý rok. Hole osiří, strniště polí zasype listí a poslední důkazy, stopy v rozpuchřelé půdě, ulámané větvě, zválená tráva i oraniště bitevního pole, vše zmizí pod prvním listopadovým sněhem. A měsíc? A hvězdy? 'Takhle vypadají v noci v Praze hvězdy, Venco,' ukázal David prstem k obloze. Dobrý, ne, Venco? To by byl dobrý závěr téhle scény. Další by byla už rovnou ta hospoda.“

„No, asi dobrý no. Možná moc složitý. Nikomu se to nebude chtít číst.“

„Nepodceňuj čtenáře. Nikdy, to nám opakují denně.“

„Hele, tak poď už. Ať si tě ještě užijem.“

David se usmál a vyrazil s Vencou ze stráně dolů do Semčic. Jedna myšlenka se mu ale zasela hluboko do mysli.

***

„Ježku, Ježku, pojď, nenech se přemlouvat,“ žadonil Venca, když touhle pozdní dobou už prakticky všichni vytvořili nějaké páry a snažili se na tu příšernou hudbu alespoň nějak tancovat. A jak byl Ježek jinak před kluky celkem exhibicionista, tohle se mu zatím moc nezamlouvalo. No, anebo se mu možná jen líbilo, jak Venca hezky škemrá.

„Koukni, i Kuba s tou holkou jsou na place,“ ukazoval Venca směrem k těm dvěma, kterým se během dneška zalíbilo být spolu.

„Koukni, jak se ho snaží Venca přesvědčit, aby šli taky tancovat,“ snažil se Kuba překřičet závěrečné tóny možná až příliš vyřvaného songu.

„A jo. Jé, to je strašně roztomilý. Hele, co kdybysme je prostě vytáhli? Ta kapela to už stejně moc dlouho nevydrží,“ nadchla se pro svůj nápad Martina.

„Super nápad!“ vyrazil ze sebe Kuba a jal se vše hned po velitelsku realizovat. Za chvíli už kolem Ježka a Vency stálo na deset kluků z obou vesnic a skandovali:

„Ježek, na plac! Ježek na plac.“ Martina se zpovzdálí jenom smála. Líbilo se jí, jak se toho Kuba zhostil – vypadalo to, že má mezi kluky opravdu autoritu.

Tomuhle tlaku Ježek nemohl odolat a vlastně ani nechtěl. Popravdě už několikrát myslel na to, až tohle skončí a až budou moct s Vencou někam zalézt, ale jako vítěz tu přece jen musel vydržet až do rána. V hospodě už stejně zbyla jen místní mládež a možnost se teď byť jen trochu dotýkat Vency ho vzrušovala.

To ovšem ještě netušil, že se ho bude moct dotýkat opravdu hodně. Světla v sále se totiž ztlumila (někdo pozhasínal pár zářivek) a z mikrofonu se ozvalo:

„A na závěr něco pro naše zamilované páry… Užijte si velmi pomalou písničku jen pro vás…“

Venca se okamžitě přisál k Ježkovi jako klíště. Položil mu hlavu na rameno a objal jeho svalnaté tělo, aby se mu snad nemohl vyvléknout. Ježek ucítil, jak se mu pod kalhoty zvedá péro, a za chvíli to zaregistroval i Venca. Usmál se, protože byl šťastný, že takového krásného kluka vzrušuje.

Jeho blažený úsměv zaregistroval Kuba, který se právě snažil najít optimální místo pro svoji ruku mezi jejím pasem a zadkem – věčné to dilema všech kluků při ploužáku.

„Tak už mě za ten zadek chytni,“ rozčílila se Martina a sama ho rukou plácla přes zadek a pěvně ho stiskla. Kuba se taky usmál a uvědomil si, že ať by se to naopak mohlo zdát nepatřičné, poprvé za dlouho dobu měl pocit, že mu péro stojí z jeho vůle.

No a Martina zase nebyla z těch, které by to rozhodilo, a tak se k němu pořádně přitiskla a užívala si to příjemné flirtování, které už zažila s tolika jinými machýrky. Tentokrát se jí ale zdálo, že tohle je o dost jiný případ. Je to přece úplný opak jejího bratra, který se vždycky chová jako debil, ale na druhou stranu to taky není žádný outsider. Měla ještě rozhodně o čem přemýšlet, pokud se to tedy ještě po těch několika pivech, co tu všichni vypili, dalo tak nazvat.

A když už si vzpomněla na svého nezvedeného bratra, zvedla na chvíli hlavu, aby ho našla u stolu s nějakým místním klukem.

„Tss, brácha už zase někomu vykládá ty svoje zážitky z vojny,“ přemýšlela nahlas.

Kuba se na chvíli vynořil z příjemného opojení a zamumlal: „Jo, to bude Karel, toho to bere.“ Oba se zasmáli a pokračovali v pomalém přešlapování.

„No a taky jsem slyšel, že vzali bažanta, donutili ho svlíknout, hodili mu mokrej hadr na zem a on se pak s ním pod břichem plazil, dokud dělal mokrou stopu,“ zkoušel vymýšlet mladý voják co nejbizarnější historky, které na vojně zažil nebo o nich alespoň slyšel.

„Hej, tak to jste mohli udělat rovnou závody,“ přisadil hned Karel, kterého celé vojákovo vyprávění dost zajímalo. Jen se mu zdálo, že spousta věcí byla ještě dost nedotažených.

„Jo, to je dobrej nápad, kámo, kdo by vyhrál, nemusel by pak závodit znova,“ snažil se Karlovým nápadům neoponovat – byl tu přece jen už jediný, kdo ho alespoň trochu poslouchal, i když ty jeho nápady byly s přibývajícím alkoholem v krvi čím dál tím šílenější. Ale jelikož hladina alkoholu stoupala rovnoměrně na obou stranách, zvyšovala se i vojákova tolerance.

„No a pak byste na ně taky mohli nasednout, aby vás povozili, hehe.“

„Heh, jo, ale pak bysme vod tý vody měli mokrý věci.“

„No, tak byste se taky svlíkli, ne? A kdyby jeli pomalu, tak byste je mohli něčim švihat. Třeba páskem.“

Voják na Karla chvíli nevěřícně zíral. Tak tohohle bych za mazáka fakt nechtěl, pomyslel si. Když uviděl ty vesnický naivní klučíky, představoval si, jak je svým vyprávěním vyděsí a oni se budou na vojnu bát, ale tenhle vypadal, jako že by si to vyloženě užil.

„Hele a tys, tys někdy někoho něčím švihal?“ optal se nejistě.

„Karel? To byl postrach!“ ozvalo se za jeho zády.

Voják se leknutím otočil, ale uviděl jen rozesmátou čtveřici včetně jeho sestry, která očividně balila toho kluka, co byl na závodu druhý, když vítěz už byl zadanej.

Všichni čtyři si přisedli ke stolu, každý pár naproti sobě, ale nevypadlo to, že by si těch vojenských pošuků někdo z nich všímal. Naopak se věnovali spíš sami sobě. Konverzaci dominovala především Martina, která se se zaujetím vyptávala, jak se Venca s Ježkem dali dohromady, a kluci se, seč mohli, vyhýbali byť jen náznakům toho, co se tu celé léto odehrávalo, a mluvili (tedy hlavně Kuba) o Společné alianci vesnic a o tom, jak jim to teď všechno dobře šlape.

Martina při tom sledovala nejen Kubu, ale po očku i Ježka sedícího vedle něj. Přece jen to byl kus chlapa a nikdy by ji nenapadlo, že by mohl být na kluky. Po chvíli nenápadného pozorování ji najednou zarazilo, že Ježek skoro nic neříká, spíš se jen tak přiblble usmívá, ale nejen to. V jeho výrazu viděla ještě něco, co jí dělalo potíže identifikovat. Ale pak ji to došlo – byla to slast.

Přeskočila pohledem na Vencu sedícího vedle ní a uvědomila si, že jeho ruce nejen že jsou pod stolem, ale vlastně dost nepřirozeně zastrčené. Nejdřív se chtěla na plné kolo rozesmát, ale pak si uvědomila, že tohle je vlastně docela dobrý nápad.

„… no a tak se společně domlouváme, kdo bude kdy moct jezdit na dráze, kdo ji bude udržovat a…,“ nestačil Kuba dokončit myšlenku, protože ucítil něčí ruce na vnitřní straně svých stehen. Zmateně se nejdřív podíval na Vencu, ale ten se zamilovaným výrazem sledoval jen Ježka, a tak se obrátil zpět na Martinu, která na něho mrkla:

„No, pokračuj, jak je to teda s tou dráhou?“

Kubu to sice zaskočilo, ale na druhou stranu říkat něco se stojícím pérem, které mu navíc někdo osahává, to mu za to celé léto přestalo dělat problémy. A tak mluvil dál o dráze, o motorkách, o vesnicích a o ostatních klucích a zip na jeho džínech (ano, nezapomněl se převléct do toho nejlepšího, co doma našel) se postupně rozepínal, a tak si ještě víc přisedl ke stolu, aby nikdo nic nemohl vidět a aby byl o něco blíž, a pak si uvědomil, že není vůbec sám, komu se břicho zařezává do hrany stolu. Kromě napravo sedícího Ježka byl v téhle poloze i nalevo sedící Karel, i když vojákovy ruce na rozdíl od těch Vencových držely jen dopitý půllitr piva. Blaženě se usmál, když se těm rukám podařilo zajet i pod látku spodek. Tomu, že Karel za pár chvil někam zmizel a že si voják šel pro nový půllitr, nikdo z téhle čtveřice nevěnoval pozornost.

„Vojáááku!“ zařval někdo hlubokým hlasem ode dveří, až Kuba poskočil (něco se mu vyvléklo z něčích rukou). „Sakra, co to…,“ pak se ale začal tiše smát. Pokývnul na Martinu a Vencu a strčil loktem do Ježka, aby koukali ke dveřím. Všichni potichu vyprskli smíchy.

„Vojáááku, co to má znamenat?“

Mladík v uniformě se rozhlížel a reflexivně se vymrštil do pozoru, ale očima stále pátral, kde ten důstojník je.

„Tohle je pozor? Tak tomuhle vy říkáte pozor?“

„Já, pane, já…,“ mladík si nedovolil otočit hlavou a jeho hlas začal nabývat nešťastných poloh.

„A kde máte sakra pásek?“

Ruka mu vystřelila k pasu, ale nic tam nenahmatal. Proboha, kde je? Kde je?

„Pane, kde…?“ Pak mu ale na tom hlase začalo být něco divného. Otočil se a – celý zrudl.

„Generál Karel se právě vrátil z hajzlů a vyhlašuje inspekci!“ rozkřiknul se někdo z kluků.

„Ty parchante!“ zavrčel mladý voják, ze kterého si přece nikdo prdel dělat nebude. Urážka celý armády to je! Udělal dva skoky, převrhnul u toho svoji a ještě jednu židli a vrhnul se po Karlovi s napřaženou pěstí. Ten sice uskočil a ráně se vyhnul, ale tím jenom oddálil nevyhnutelné…

Vtom se staly celkem tři věci: před Karla naběhli Honza s Davidem, kteří stáli poblíž (tedy jeden větší třasořitka než druhý), Ježek se vymrštil ze židle, ale okamžitě si to rozmyslel a zase rychle sednul (nebylo to tím, že by ztratil odvahu) a Martina zařvala na celý sál hlasem, proti kterému byl ten Karlův medové pohlazení po duši:

„Brácha! Neser mě! Tady se rvát nebudeš!“

Těžko říct, co z těch tří událostí přimělo mladíkovu pěst klesnout, ale stalo se to okamžitě. Málem z vojáka vypadlo: Ale oni mi vzali pásek!, pak si ale naštěstí uvědomil, jakou vlnu smíchu by taková odpověď vyvolala.

To už ale Karel stál na jednom ze stolů a mával vojenským páskem nad hlavou.

„Do prdele, neser bohy, tohle je vojenskej majetek! Naval to zpátky!“

„Takhle se s generálem nemluví,“ přisadil si Honza, když vycítil, že si voják nic nedovolí. Ten se nervózně ohlídnul směrem ke stolu, kde seděla jeho sestra, a pak z něho vypadlo: „Do prdele, neblbněte, kluci, co chcete?“

„Takhle se s generálem…“

„Do pr…,“ pak si ale všimnul Karlova výrazu, který už nebyl škodolibě pobavený, ale bylo v něm něco… „OK, jak chcete. Pane generále, vraťte mi pásek.“

„Ne, vojáku, neučili vás oslovení?“ vycedil mezi zuby Karel a pásek složil napůl a začal si s ním pleskat o ruku.

„Pane, prosím o vrácení pásku.“

„To je už lepší, ale takhle to nepůjde, vojáku. Dostaneš ho… třeba… výměnou za tričko.“

„Cože? Do prd… Pane, tohle je s odpuštěním blbost.“

„Není,“ zasmál se David a vše se jal vysvětlit: „Pásek, a zrovna takovejhle pěknej zelenej, můžeš tak maximálně ztratit. Tričko se ti může roztrhnout a vyfasuješ nový. U pásku budeš muset přiznat, žes ho ztratil, což…“

„Jo, dobrý, chápu, vy hajzlové.“

„Cepuje ho docela s gustem,“ podivila se Martina a dál sledovala to divadlo.

„Mám mu říct, aby toho nechal? On někdy neví, kdy má přestat, to jsem si už ověřil několikrát.“

„Ne, jemu to jen prospěje. Za to, jak se chová k bažantům. A jak sis to ověřil?“

„No, to se snad ani nedá…“

„Pěkně smradlavý tričko, ale dobře. Hodnej voják. Teď budeš mít možnost dostat zpátky i to tričko…“

Další vývoj událostí ovlivnily přesně dvě věci: Ježkovo stojící péro, které na moment zahlédl Venca a neměl už sílu mu odolat, a polosvlečený Martinin bratr, který ji tu celou dobu dělal gardedámu, ale teď byl zaměstnán získáváním svého oblečení zpět.

„Hele, kde jsou Ježek s Vencou?“

„Vypadá to, že mizej někam k záchodům.“

„Jdeme za nima?“

„Jo, jasně.“

Tu poslední otázku položil Kuba a byla naprosto bezelstná. Za to ta jednoduchá odpověď, kterou dostal od Martiny, byla produktem přesně toho přemýšlení, o kterém jsme už mluvili. Byl sice už skoro konec dvacátého století, ale o některých věcech musely holky stále ještě přemýšlet víc.

„Kluci, kde jste? Venco?“

Z jedné kabinky na pánských záchodech se ozval tlumený vzdych. Kuba vystřelil směrem k nim, jako by se snad Vencovi mělo něco stát, ale v poslední chvíli ho Martina chytla za ruku:

„Tak jim dej trochu soukromí, ne?“

Kubovi v tu chvíli i přes jeho pokročilou opilost docvakly dvě věci – jeho zase už nejlepší kamarád si teď jen kousek od něj znovu užívá s jeho donedávna největším nepřítelem a první holka, která mu kdy sáhla na péro, ho vyzývavě drží za ruku na místě, kde se nejspíš nikdo (tím méně její bratr) ještě pěknou chvíli neobjeví.

„Hele, je tohle dost dobrý místo…“

Dál už to ale nedořekl, protože se na jeho rty přitiskly její rty a protože její a následně i jeho ruce začaly zjišťovat, co se skrývá pod oblečením toho druhého. A nezůstalo jen u toho. Jenže pokud bychom se zabývali tím, co se tu dělo dál, uteklo by nám něco už mnohem zajímavějšího, co se současně odehrávalo v přilehlé kabince.

Pokud bychom si vždy odmysleli jednu z postav, nebyl by ten pohled vlastně skoro ničím zvláštní – Venca seděl na záchodové míse a Ježek před ní stál – oba s kalhotami dole. Několik drobných detailů ale tuto obyčejnost narušovalo – předně ta mísa byla zavřená, pak se taky Ježek oběma rukama vzpíral o stěny kabinky a jeho pánev se pohybovala tam a zpět, no a nakonec přesně v tom samém místě, co se nacházel jeho tvrdý klacek, se nalézala i Vencova pusa.

Ježek mrdal Vencu docela fest. Jak by taky ne, když se na něj celý den těšil a když na něj Venca celý večer dorážel. Tomu to ale vůbec nevadilo – ba naopak. Jeho péro stálo v pozoru a jeho ruce hladily Ježkovy vypracované břišáky a ohromné koule naplněné mrdkou. Už přece jen věděl, jak mu udělat dobře, ale také se stále nemohl nabažit toho svalnatého borce, který mu nejen vymrdá, co se mu zachce, ale ještě je na něj hodný a má ho rád. Jenže tyhle myšlenky musely jít hodně rychle stranou, protože Ježkův řev a cukající pták jasně naznačovaly, co se v nejbližší chvíli stane.

Proud horké bílé šťávy vystřelil z Ježkova obnaženého žaludu přímo do Vencova krku a ten měl co dělat, aby vše stíhal polykat. Tohle byla jedna z věcí, kterou se Venca přes léto naučil, a v tuhle chvíli se mu zdála jako ta nejdůležitější. Poté co vysál poslední kapku a Ježkovo péro definitivně vyjelo z jeho pusy, utrhl kus toaleťáku a otřel si zbylou mrdku ze rtů, aby nebylo nic poznat. Následně vstal a vyhodil ho do mísy, aby tu nezůstaly žádné důkazy. Bylo vidět, že už má za tu dobu praxi.

Pak se ale ještě zarazil a přilepil se svými rty k Ježkovým, čímž mu děkoval za krásnou akci, ačkoliv on sám měl péro ještě pořádně tuhé.

„Jsi borec, Ježku…,“ šeptal mezi jednotlivými polibky, „… miluju tě.“ A pak že láska neprochází žaludkem.

„Já tebe, Venco, taky,“ opětoval upřímné vyznání Ježek, zatímco se oba rychle snažili vsoukat zpět do kalhot, aby se mohli vrátit zpět. Jenže jakmile už chtěl Venca otevřít dveře, Ježek ho zarazil. „Ale máme tu teď jeden problém.“

Venca se na Ježka zoufale podíval. A přesně tenhle pohled Ježka doslova znovu nabil.

„Teda vlastně dva,“ shlédl dolů na Vencovo přes látku napružené péro a hlavně na svůj už znovu se stavící klacek, který se šponoval v jeho teplácích. Venca se neudržel a –

– A pak se vypravěč zarazil. Přes všechno to vzrušení se dostavil ten podivný pocit hořkosti, kterou zakoušíme, když tušíme, že už se blížíme ke konci. Ke konci čehokoli. A najednou mu přišlo, že tihle kluci, že tyhle úžasné postavy žijí už svým vlastním životem, bez jeho zásahů. Obejdou se bez něj. Chtěl jim udělat soukromí. A udělal krok zpátky, prostoupil stěnou záchodové stěny a usednul na zem před kabinky. Jen si to představte s ním: studené dlaždičky vás studí, opíráte se o stěnu vedle umyvadel, otevřeným oknem u stropu protahuje štiplavý noční vzduch a všechno to slyšíte…

Šepot, dech a pohyby kluků natěsnaných v malém prostoru vytvářely určité měkké pozadí, na němž se právě objevil charakteristický zvuk rozepnutí zipu u kalhot (sakra – kdo že to měl tepláky a kdo rifle?) a jejich energické soukání dolů. Byl to Ježek, který u toho potřeboval mít rozkročené nohy nebo chtěl volnost? Nebo spíš Venca, který teď už klečí na záchodové míse, předkloněný přes splachovadlo ke stěně? Ale to by nemohl moc roztáhnout nohy… Víko! Ozvalo se dopadnutí víka na záchodové prkénko – takže ano, Venca jde do předklonu. Jinak to být nemůže. Ježek teď určitě jenom mírně stáhne tepláky a vyndá ho. Znova v pohotovosti.

„… nespláchneme…?“

„… cože…?“

Pak místností proletěl hluk padající vody. Čisté, pitné a jiskřivé vody, staré dobré pramenité vesnické vody, hluk přírody smíšený s hukotem napouštěcího ventilu, uklidňujícího zvuku lidského technického umu, harmonie tak zajímavé, že by si člověk ani pro samé dojetí nevšiml, že ještě pod tím vším se neslo obyčejné lidské plivnutí, vlastně dvě, a prudké vzdechnutí výš položeného hlasu. Takže Ježek zasunul. Zpod gumy tepláků mu asi trčelo jenom péro, které se už prodíralo hlouběji a hlouběji do… Další plivnutí. Cože? Takže… další plivanec a celkem zřetelné rozpatlávání sliv po ptáku. Takže je pořád venku. Ve spodní části kabinky, kde už výhled nezakrývá umakartová stěna, se objevily dvě tenisky – v obou koutech kabinky. Ježek se teda rozkročil, aby se zapřel. Pochopil, že se do toho musí trochu opřít. Bouchnutí kolen o desky (Vencovy, nebo Ježkovy?) a další Vencův vzdech, tentokrát mnohem delší a hlasitější. Pak bylo chvíli ticho – záchod skoncoval se svojí kamufláží a vydal kluky na milost. No tak, kluci, dělejte!

Když už by kde kdo ztrácel pozornost, ozvalo se první plácnutí. Ale nebylo to plácnutí rukou o zadek. Byl to normálně příraz, pořádný, až po koule. Takže to ticho – to Ježek pomalu zasouval, aby si Venca zvykal. A teď se už zase začal víc soustředit na svoje péro. Další příraz: plácnutí i vzdech obou kluků (každý trochu jiný, slyšíte to?) se rozletěly místností. Možná šlo i zaslechnout něco, co mohlo být drcnutí koulí do koulí, ale to už je možná jenom představivost. Během chvíle se z několika dalších přírazů vyvinul svižný, dobře známý rytmus, který se nedá s ničím splést: je to mrdání dvaadvacetiletého nadrženého kluka, který se do toho umí opřít. Jak se tempo postupně ustálilo a péro si pořádně bralo to, co má nejradši, přidal se k Vencově rytmickému vzdychavému hlasu i hlas Ježka plný slasti.

Když se hlasy dobře doplňují, už to tak bývá, že si je člověk ani pořádně odděleně neuvědomuje. A jak se ukáže, v téhle koncertní síni se skvělou akustikou byli skutečně dobře sehraní. Když ale přišlo menší zaváhání, dalo se to vytušit: vždyť tohle nebyl jenom Venca s Ježkem! Opravdu, teď to bylo už jasné – v jedné z těch dalších kabinek si to podobně rozdával Kuba se svým novým (kdo ví, třeba i životním) objevem.

Čtyřhlasé mrdání na záchodech ve staré semčické hospodě. Přes všechnu tu nadrženost a napětí, které bylo slyšet v mnohanásobné ozvěně všude kolem, poprvé za celou dobu v tom bylo něco… upřímného, pravého, hlubokého…? Ne, není moc jasné, jak to popsat. Ale víte, co tím myslím, pronesl vypravěč a poprvé za celý tento dlouhý příběh potichu opustil dějiště před koncem představení. A zavřel za sebou potichu dveře. Myslím, že ho chápete.

***

Davida uvnitř znovu bodlo. Ještě jednou se otočil, ale kluky už nezahlédl. Ale jako by je viděl – jako statickou fotku: Kuba sedí na silnici a ta holka mu drbe ve vlasech. Venca dojídá z tácku včerejší dort a Ježek stojí opřený o motorku a dívá se s úšklebkem někam mimo záběr. Karel strká do toho vojáka, kterého včera tak péroval, ale na zádech má batoh a taky se chystá k odjezdu. Miloval tyhle kluky. Miloval to jejich propojení s životem – větší a upřímnější než u jeho rodičů, než u všech těch odrostlých, které znal. Nerozdělovat všechno na pravdivé a iluzorní. Žít tam uprostřed, tam, kde skutečnost ještě většinu svých podob skrývá, kde je nevysvětlitelná a s přesahem, žít tam, kde je skutečný svět.

„… snad dost užil, co říkáš? … ještě stavíme v Boleslavi v supráči pro…“

Bílá stodvacítka projela Ctiměřicemi a Hole se začaly ztrácet. David ještě zahlédl vysokou trávu na mezi k Telibi, kudy vede soustava tůní – ta ideální obranná linie. Musel se usmát. Bude to příští rok stejné? Všichni o rok zestárneme. Jistě že ne všichni, ale kolik z nás ztratí tu schopnost vidět skutečný svět? Ne ten pravdivý, plný supermarketů, průmyslových maloměst pod dálnicí a vztahů a vzrušení podle šablony, ale ten skutečný. Místo odpovědi Davida uvnitř znovu bodlo.

„… koupaliště tam snad zavřou… sinice a tak vůbec hygiena…“

Motor zahuhlal. Až přejedeme Holé vrchy, bude to pryč. David zabořil hlavu do opěrky a zavřel oči. Román? To jsou nápady snílků. Ale ne pro lidi, ale pro sebe? Aby se ty vzpomínky neztratily? Abych ho jednou mohl otevřít, když se do Semčic vrátím a nikoho z těch kluků nepoznám? A napsat ho tak, abych mu uvěřil a znova i ve svých třiceti letech okusil ten svět, který jsme žili. Napsat ho tak dobře, že zapomenu, kým jsem, a prožiju to léto znovu. Zavřu oči nad knihou a uvidím to, nahmatám to všechno. A pak mě motor autobusu vyruší a já znovu procitnu. A zjistím, že mi není osmnáct a že ten svět zmizel. A ostře ve mně bodne.

Ne, to nikdy neudělám! Nikdy žádný román, rozhodl se v duchu David a usmál se. Nevracet se zpět, žít tím, co mám. Řekl si a otevřel oči, když sedačka poskočila. A ostře v něm bodlo.

KONEC