• Full.of
  • Leckdo
Stylklasika
Datum publikace27. 10. 2013
Počet zobrazení8542×
Hodnocení4.65
Počet komentářů5
Oceněnípovídka roku 2013

Kosmas

Vesnický závod kniha

"A toho večera začaly vesnické války" Přehnané  pomyslel by si leckterý pozorovatel těch dvou malých vesnic Semčice a Žerčice, sousedících spolu někde na jižním svahu kopců Chlum a Hole u Mladé Boleslavi, sousedících spolu někde na počátku devadesátých let, kdy bylo všude kolem tolik nového, že nikdo nemohl tušit, co je ještě normální a co se už vymyká. Přehnané  jak by mohlo pár úletů nevybouřených dospívajících kluků přerůst ve skutečné taktické manévry a nelítostné zajímání zajatců?

Pravá krása okamžiků zvratu spočívá v tom, že vše, co po nich následuje, bylo do té doby nepředstavitelné

Léto mělo jednu velkou nespornou výhodu. Venca si to uvědomil pokaždé, když ráno bylo bez mraků a ostré slunce slibovalo perný den. Takový úkaz totiž vyhnal většinu kluků na semčický plavečák. Tedy, nebyl to bazén v pravém slova smyslu  a už vůbec ne plavecký stadion, spíš šlo o bývalou vesnickou nádrž, kterou se postupem času podařilo předělat na docela slušný koupák. Skokánky, schůdky, menší technická budova i s šatnami. Na rozdíl od Žerčic, kde měli jenom takový malý hasičský betonový rybníček, navíc pěkně zatuchlý. A vlastně ještě jednu výhodu ten jejich měl  voda se do něj vlévala z malého potůčku, takže byla pořád čistá a hlavně studená.

Nezdá se to, ale bylo to velké plus. Ráno byla totiž voda tak chladná, že sem nechodil nikdo z dospělých ani holek. Jenom stejní blázni jako byl Venca, stejně staří kluci. Naskýtaly se mu úplně nerušené pohledy  všichni do půl těla, někteří slušně opálení a hlavně ti, kteří na vesnici žijí celý rok, mají přirozeně vyrýsované svaly. A pak ty šatny

Venca se pomalu blížil ke skupince postávajících kluků. Všichni, až na Kubu, byli už v plavkách nebo spíš ve volných plaveckých trenkách, které v něm vždycky vyvolávaly řadu otázek. Například proč jim při skoku do vody nespadnou. Dobrá, toto byla jen jedna z těch otázek. Stoupal do mírného travnatého svahu a nepřítomně zíral někam jejich směrem. Hlavu měl ještě pořád plnou včerejšího večera v garáži  a z toho snění ho polonahá těla kluků nijak nevytrhávala. Naopak, stávala se součástí těch představ do té míry, že nemohl vnímat, když

" mělo s ním taky řešit, že jo?"

"Venco?"

"Hej, jsi tu?"

"Co? Co? Co je?" zavrtěl hlavou a zjistil, že už stojí u toho hloučku kluků, hned vedle Kuby. Ten na něj vrhnul starostlivý pohled. Proč? Zas tak mimo přece nebyl.

"No říkáme, že jsi taky pro to, abysme to řešili s Ježkem, že jo?"

"No, já," snažil se srovnat si odpovědi na otázky, které v jeho hlavě samozřejmě vůbec nebyly. Vůbec ho nezajímalo, jestli se to bude řešit s nějakým Ježkem? Ježkem?!

"Tak to ne, Venca si myslí, že bysme to měli vyřešit sami. Rozhodně bez něho!" vložil se do toho Kuba a zopakoval ten divný otcovský pohled na Vencu. Vypadal, jako by na dnešek prakticky nespal. Vencu samozřejmě nemohlo napadnout, že vymýšlel až do tří, co s nastalou situací. Co udělat s tím, co viděl v garáži, co udělat s tím, co si Ježek na Vencu dovolil.

"Tak nějak," potvrdil bezelstně Venca a pokrčil rameny. Tím dodal všemu tu správnou váhu.

"Jak tak nějak?"

"No říká ti, že si myslí to, co já, nechápeš?" bránil svého jediného spojence v rozepři. Dost chabého spojence, jak tak koukal.

"Takže jak to teda budeme podle vás řešit? To nemáme dělat nic?" pochyboval až znechuceně David a další kroutili hlavami.

"To jsem neřek, jenom že do toho nemáme tahat Ježka!" bránil se Kuba.

"A proč jako? On je kápo, on by měl rozhodnout co dál," opakoval se znovu David.

"Co si myslíš, že asi tak rozhodne?! Bude ty dva Žerčičáky bránit a nic se nestane! Slyšel jsi, jak při tom Honzovi nadávali do Semčičáka, že jo, Honzo?" obrátil se na něj Kuba.

"Jo, nadávali," pípnul Honza, který byl z toho, jak se to tu veřejně řeší, dost rozhozený. Nejradši by někam zalezl a už se neukazoval. Na druhou stranu se ale hrozně chtěl těm dvěma pomstít za to, co mu udělali, a teď upřímně věřil Kubovi, že Ježek by to opravdu nejspíš zametl.

Venca se konečně vzpamatoval a uvědomil si, co se tady řeší. Honza, včera za námi přišel, potom co oni ho donutili to muselo být jaké vlastně? prolétlo mu hlavou.

"Tak vidíte," chytl se toho Kuba, jako by Honzovo přitakání bylo tím nejpádnějším argumentem, "ve skutečnosti nám nadávají a my se jimi ještě necháme řídit!"

"Kecy! Ježek by to určitě zatrh' a potrestal je, vždyť tohle nesnáší! Snaží se, abysme si byli všichni rovní," nedal se David.

"Chtějí nám zabrat dráhu!" vytasil Kuba to nejlepší, co v noci vymyslel.

"Cože? Blbost!" nevěřili kluci tomu, co říká.

"Venco, tys u toho taky byl. Že je to tak?" trochu nejistě se obrátil na Vencu.

"Jo, ale," vykoktal Venca.

"No, co si o tom myslíte teď?" utnul ho raději rychle Kuba. Z měnících se pohledů všech kluků v hloučku (dokonce i David zůstal stát zaražený) pochopil, že se pro něj nepříznivá situace obrací. Toho musel rychle využít, a tak se okamžitě vytasil s tím, co se alespoň v noci zdálo být plánem.

"Mám plán!"

"Plán?"

I když moc důvěry z toho cítit nebylo, stačilo tohle jedno slovo, dvakrát pronesené, aby se kluci postupně shlukli do starého známého kolečka, ve kterém Kuba začal líčit svůj záměr tak potichu, aby jej žádný ze čtenářů nemohl slyšet

***

Odpoledne přineslo celkem tři nepříjemné věci. Venca ležel na lavičce, zprava ho lechtala na těle přerostlá tráva a zleva na něj nějaké přerostlé dítě cákalo vodu a smálo se tomu. Jo, tohle byla přesně jedna z těch nepříjemných věcí  odpoledne se na koupák nacpala celá vesnice a pobyt se tu stával naprosto nesnesitelným. Jeho kámoši (a jejich těla) zapadli v tom mraveništi a bylo po pohledech.

Aby toho nebylo málo, na jeho břicho uhodila nejdřív jedna, potom ale hned tři masivní kapky najednou. Ten hnusnej déšť byla ta druhá věc. A třetí byl Ježek. Ani si na něj nevzdechnul, za celý den s ním ani nepromluvil. Všechno to bylo nanic. Hajzl. Tohle odpoledne přineslo víc než jen tři nepříjemné věci. Bylo depkou celé zarostlé. Jako tahle pitomá tráva! Venca se ohnal rukou a začal zuřivě vytrhávat vysoká stébla.

"Co šílíš?"

"Co jako? Opaluju se," odseknul.

"Jasně," vytušil David a podíval se na černý mrak, který sliboval slušný liják. "Seš naštvanej na Kubu s tou jeho volavkou?"

"Co tim sakra myslíš? Jako tu zradu? Jako tu kudlu do zad? Jako ten super podrazáckej podraz?"

"Klid, ježiš, hoď se do pohody já to beru jako nejdůležitější věc. Budeš nejdůležitější část plánu."

"Nejsem žádná část nějakýho pitomýho plánu nějakýho pitomce!"

"Spolíháme na tebe," přitvrdil trochu David, když viděl, že Venca kličkuje.

"No jo, vždyť jo," obrátil hned zas Venca, aby se o tom už nemluvilo. Vůbec se mu celý ten plán nelíbil, vlastně ani pořádně nechápal, proč se to všechno takhle podivně komplikuje a proč v tom musí zrovna on hrát nějakou roli. Na druhou stranu mu ale lichotilo, že kluci dali důvěru zrovna jemu. Navíc měl pocit, že to Kubovi za ten včerejšek trochu dluží, a byl to především jeho plán. Jenže co na to řekne Ježek? přemítal znovu. Ježek – v noci to bylo tak skvělé a dneska Běžte se všichni! nadával v duchu. Nejraději by někam zalezl a nevylézal. Jenže to by nesměl ráno vůbec vylézt z postele.

"Hele, už začíná lejt, pojď se schovat," přerušil Vencovy myšlenky David. "Teď rozhodně do Žerčic nepotáhnou," dedukoval okolnost, která by nakonec mohla vše trochu zkomplikovat.

Venca jen odfrkl a zamířil společně s Davidem do šaten, kam už proudili i ostatní kluci z obou vesnic, kteří doufali, že to bude jen přeháňka, po které bude voda zase příjemně studená. Ostatní návštěvníci koupaliště však jejich nadšení nesdíleli a více či méně rychle vylézali z vody, utírali se a rozcházeli či rozjížděli se do svých domovů. V dálce protnul oblohu blesk a chvíli po něm se ozvalo mohutné zahřmění. Frekvence dopadajících kapek na nechráněná klučičí těla se zdvojnásobila.

Až na pár otrlých jedinců, kteří se schovávali před deštěm potápěním, všichni ostatní kluci z obou vesnic se tísnili v malých šatnách. Tedy těžko říct, co to bylo původně  jakési vykachličkované cosi, kam nechal starosta navozit staré plechové skříňky na oblečení, co zbyly z rozpuštěného družstva. Dvě malá okénka v horní části delší stěny, dvě menší lavičky a věšáky přivrtané do stěny. K tomu nějaký nepotřebný bordel, co si tu zamykali lidi od tenisových kurtů, jako by sami neměli svoji budovu. Venca si nikdy neuvědomil, jak je to malý prostor  teď, když se tu ale tísnilo dobrých dvacet kluků v plavkách, najednou mu bylo těsno.

"Tohle se jen tak nevyprší," prohlásil někdo blíž u otevřených dveří. Ale člověk nemusel stát zrovna tam, aby mohl věštit počasí, všichni totiž dobře slyšeli prudké rány deště na plechovou střechu. Samozřejmě sem teklo.

"Sakra, sem chčije!"

"A cos jako čekal? Že tu budou mít lázně?"

"Tak aspoň něco se střechou, tohle je fakt brloh!"

"Hele to je ti tenhle koupák málo? Tak si běž do toho vašeho bahňáku!"

Venca vůbec nevnímal stoupající napětí mezi oběma skupinami kluků, které ještě včera táhly plně za jeden provaz. Za to cítil teplo a vůni stoupajících z jejich mladých tisknoucích se těl a měl co dělat, aby se jeho myšlenky nerozutekly někam ke včerejšímu večeru.

V tom se ale ve dveřích objevil už notně zmoklý Ježek. Vnímavý pozorovatel by určitě zaznamenal Ježkovo překvapení a jemné vzrušení z tolika skoro nahých kluků. Býval by toho snad byl schopen využít ke svému prospěchu a zrežíroval by intimnější verzi toho, co se mu dařilo odehrávat na šroťáku, ale situace se teď již odvíjela zcela špatným směrem, a proto musel rázně zakročit:

"Všichni dost těch blbejch keců. Nemůžem tady bejt zalezlí celej den."

Z davu se ozvalo souhlasné zabručení. Přece jen měl stále mezi kluky dostatečnou autoritu.

"Takže Žerčičáci si na sebe hoděj hadry a vyrážíme domů. Tam se usušíte. A pohněte, než se bouřka přižene sem."

Kluci se po sobě chvíli nechápavě dívali, ale pak se celkem bez řečí začali oblékat. To způsobilo v přeplněné šatně chaos a několik drobných strkanic, jak se kluci snažili najít svoje oblečení a jeden druhého. Semčičáci tomu jen s úšklebky přihlíželi a občas využili nastalého zmatku, aby si mohli pořádně rýpnout.

Ježek to sledoval a potvrzoval si domněnku, že tahle situace by k ničemu dobrému nevedla. Nevěděl vůbec proč, ale najednou měl pocit, že se mu všechno rozpadá pod rukama. Rozhlížel se po šatně, až pohledem narazil na v rohu stojícího Kubu, kterému právě David něco šeptal do ucha. Vůbec se mu to nelíbilo, ale nemohl to teď řešit.

"Tak jedeme," zavelel, když už to jakžtakž vypadalo, že jsou všichni Žerčičáci oblečení. Ještě než společně s nimi vyběhl do prudkého deště, všiml si Vencova nevraživého pohledu. Celou cestu do Žeřčic mu kromě chladu promočeného těla dorážely na mysl právě tyto dva momenty.

***

Sprchy. Ty staré sprchy v místnosti vedle šatny představovaly přesně tu zásadní drobnost, která oddělovala bazén se vším všady od toho cachtáku v Žerčicích. Lidé tu ze sebe mohli smýt tu potoční vodu, která se jim nezdála právě nejčistější. Ale v tuhle chvíli byly sprchy ještě daleko důležitější. Uvědomovali si to sice asi jenom tři lidé v celých Semčicích, ale to na významu neubíralo. Jeden z těch lidí byl Venca, který právě stojí opřený o zadní stěnu šaten a v duchu se rozčiluje, jak se do toho mohl nechat Kubou vmanipulovat.

Musíme se držet plánu, Venco, tak to neser! Jasně, jasně, opakoval si. Jaký plán? Vždyť se plán měnil každou minutou podle toho, jestli prší, jestli ti dva odjedou s ostatními, jestli se půjdou vysprchovat Ano, teď momentálně všechno stálo a padalo na tom, jestli se půjdou osprchovat.

Všude kolem něj se valila dešťová voda, která se odrážela od země na jeho nohy, ze shora byl ale alespoň částečně chráněný. Nikdy by si nepomyslel, že někdy tolik ocení tu dřinu, kterou museli minulé léto s kluky absolvovat, když tu společně opravovali okapy. Najednou uslyšel, jak se rozráží dveře do šatny. Skrz malé okénko, kde by se jen stěží někdo protáhl, začal rozeznávat tlumené hlasy.

"Ty vole, tady už nikdo není," překvapeně zvolal Dan.

"To museli jet v tom největším slejváku, hovada," mudroval Tonda.

"No, to je pěkná blbost. Počkáme tu, bez tak to za chvíli přejde," navrhnul Dan a sednul si vedle kupičky svého oblečení.

"Sakra, začíná bejt pěkná kosa, ta voda byla o dost teplejší."

"Máš recht. Co ty jejich sprchy? Že se tam jako zahřejem."

"Super nápad," kvitoval Tonda a začal ze sebe sundávat plavky. Najednou se ale na chvíli zarazil. Vzpomněl si na včerejší večer a to, co vyvedli s Danem Honzovi. Bylo mu teď trochu trapně, že Dan viděl, jak stříká svoji mrdku do Honzovy pusy. Zima ale teď překonala jeho ostych, a tak proběhl nahý do sousední místnosti hned za Danem a pustil na sebe vodu ze sprchy.

"Ááá, to je ledový," zakřičel a odskočil od vodního proudu.

"Co blbneš?" divil se Dan, kterému se mezitím do sprchy dostala ohřátá voda z boileru, "vždyť je to teplý."

Tonda trochu nevěřícně natáhl ruku zpět k proudu, a když s úlevou zjistil, že je voda již opravdu teplá, vlezl si spokojeně pod ní.

Mezitím se na druhé straně stěny Venca odhodlával k vykonání plánu, který nevymyslel, ale kterého byl součástí, ač vůbec nevěděl, jestli s ním souhlasí. Teď ale musel jednat, než se kluci vrátí, a na podobné úvahy bude čas později.

Proběhnout do šaten nebyl žádný problém, jak se dalo čekat. Sprchy nadělaly tolik hluku a páry, že si Vencova zásahu kluci prostě nemohli všimnout. Kdyby si všimli, byl by konec. Vyběhl ven a ani se nezastavil a sbíhal po mokrém trávníku dolů, co nejdál od koupaliště.

***

"Do hajzlu, kde to je?" ozvalo se z šaten. Mezi dlaždičkami nabral Danův hlas šílený tón.

"Co se"

"Oblečení, oni nám šlohli oblečení!"

"To neni možný"

"Ty vole, to je další podraz!"

"Hele, běžíme to říct Ježkovi, tohle už pod koberec nezamete"

"To si děláš? Jak asi? To tam poběžíš takhle?"

"No, hm, když to vezmeme zadem přes Hole, tak jde jen o to přeběhnout kus vsi."

"Jsi se?"

"Hele, já tu nezůstávám, tohle je jasný. Je to jasnej signál, že něco chystaj."

"Co asi tak můžou?"

Tonda se na Dana podíval naznačujícím pohledem.

"Takže já radši jdu. Teda stopro jdu."

"Ty vole, ty vole, já takhle neběžím. Ty vole," chytala Dana hysterie.

"OK, tak já tam doběhnu pro pomoc, jsem zpátky za deset minut i s ostatníma."

"Takže tu budu jako sám jo?"

"Rozhodni se, co mám s tebou dělat?"

"Tak sebou hejbni. Počkám tu."

***

Všichni zúčastnění Semčičáci ukrytí pod přístřeškem s velikým veselím sledovali, jak úplně nahý Tonda vybíhá za neustávajícího deště ze šaten směrem k Holím.

"Koukněte na něj, jak běží! Moc mu to s tou rukou na péru nejde. Haha," vysmíval se mu David.

"Hotovej sprinter," vyprsknul smíchem další.

"V tomhle slejváku tam doběhne mokrej a špinavej od bahna!" rozvíjel myšlenku David.

Honza se zadostiučiněním sledoval Tondovu potupu. Jenže jeho výraz se znovu zachmuřil. Dan, který mu ležel v žaludku mnohem víc, protože ten to podle něj všechno vymyslel, z toho vyvázne bez problémů. Tonda za chvíli přijede se všemi kluky a oblečením a nakonec si to odskáčou hlavně oni.

"Jo a za chvíli ho tu máme s Ježkem a celou jeho partou," špitl Honza. Smích najednou ustal a všichni se dívali rozpačitě na něj a pak hned na Kubu, který to celé naplánoval.

"Tak to si nedomyslel," ozvalo se mezi kluky.

Kuba se jen zaraženě díval na vzdalujícího se Tondu a v hlavě mu šrotovalo, co by teď měl udělat. Jestli něco nevymyslím, tak jsem v háji, došel k logickému závěru, který mu ale s vyřešením situace nijak nepomohl. V promyšlených plánech nikdy dobrý nebyl, za to uměl dělat zbrklá rozhodnutí, která povětšinou dopadala špatně, a tak až velitelsky pronesl:

"Musíme ho zastavit dřív, než tam doběhne!"

Kluci se na Kubu chvíli nechápavě dívali, ale naštěstí se nikomu nedařilo domyslet, co se vlastně stane, až ho chytí. Znělo to teď jako jediná možnost, a tak když Kuba zavolal:

"Takže za mnou! Všichni!" všichni ho bez reptání následovali, ačkoliv déšť ještě ani náznakem neustával.

Všichni je tedy trochu nepřesné slovo, protože ve skrýši zůstali Honza s Vencou. Honza měl teď hlavu plnou pomsty Danovi a Venca, no ten už prostě hlavně nechtěl být součástí nějakého plánu. Ze všeho nejradši by se teď zvedl a zamířil domů do tepla, ale pak si uvědomil přítomnost Honzy a dostal najednou hroznou potřebu se ho vyptat na detaily toho, co se mu včera vlastně stalo

***

Když se za dveřmi šaten ozval ten nepříjemný dusot, Dan velmi dobře poznal, že patří mnoha párům semčičáckých bot. V tu chvíli zaskočil zpátky do sprch a pro jistotu si oběma rukama zakrýval svůj rozkrok. Nikdo z kluků ale nerozrazil dveře a nevlítnul na nahého Dana, ani nezůstal u dveří, aby ho tam držel. Vypadalo to, že všichni jednoduše zmizeli honit Tondu. Dan se přistihl, že ho to vlastně sobecky potěšilo. Jak už to ale v takových situacích bývá, druhá, ta následující myšlenka bývá o to nepříjemnější: vždyť když ho chytnou, nikdo nedojde pro pomoc a já tu zůstanu přes noc! Co hůř  ráno mě tu najde správce!

Naštěstí situace se měla vyřešit dříve a snadněji. Po chvíli Danova beznadějného čekání se u stropního okénka ozvalo ťukání a za sklem se objevila čísi hlava.

"Venco? Venco! Hele, co se tu kurva děje?"

"Nevím," zazněla tlumená odpověď, kterou bylo sotva slyšet přes tlučící kapky deště o plechovou střechu.

"Jak nevíš, jsou to ti tví magoři!" zahulákal Dan, ale pak si uvědomil, co má, respektive nemá na sobě a místo zakrývání rozkroku se připlácnul ke zdi, aby na něj ten blbec takhle nezíral.

"Je tam, ne, nemá, nic neví," rozeznával Dan tlumené Vencovy odpovědi na otázky, které neslyšel a u nichž ani neznal jejich původce.

"Kdo tam s tebou je?" zeptal trochu nejistě. Bál se, že jich tam bude víc, že se na něčem domlouvají, že mu přijdou něco udělat, ale nic by ho nemohlo vyděsit víc než odpověď, která od Vency přišla.

"Je tady Honza, chtěl," odmlčel se na chvíli, protože si vůbec nebyl jistý, co Honza vlastně chce, "chtěl by si s tebou promluvit."

Honza, vzpomněl si na včerejšek, promluvit? Snad to... nebo možná... ale proč? Danovy myšlenky vířily a nedokázaly nalézt smysl. Jedno ale věděl jistě: rozhodně by teď nechtěl být tam, kde je teď. Podíval se na dveře, váhal. Venku prší a jsou tam všichni Semčičáci a tady je jen Venca a Honza. Jenom?

"Jak promluvit?"

"Jdeme dovnitř!" přerušil ho náhle Honzův hlas. Rozhodně neodpovídal jeho poníženému výrazu, který měl, když včera utíkal od jejich stodoly.

Do té doby, než se dveře otevřely, stihl Dan udělat jedinou, v jeho očích smysluplnou věc: ještě lépe si oběma rukama zakryl rozkrok. Vypadal tak jako fotbalista, když staví hráz před brankou proti penaltě. Až na to, že neměl moc rozkročené nohy.

"Zapomněl ses oblíknout, Dane."

"Moc vtipný," vyhrknul ze sebe Dan útočnou odpověď, ale jeho červenající se tváře prozradily, že na koni rozhodně není.

"Včera ses takhle nestyděl," šel rovnou k věci Honza.

"To bylo," snažil se ze sebe vysoukat.

"To mi teda pověz, co to bylo."

Venca sledoval jejich výměnu s rozpaky. Kdyby nevěděl, co Dan Honzovi včera udělal, určitě by ho teď litoval. Taky vůbec netušil, co se Honzovi honí hlavou. Na jednu stranu se toho bál, ale na druhou, a zvlášť při pohledu na nahého Dana, ho celá situace začala v obou slova smyslech vzrušovat. Do jeho hlavy se teď vkradlo slovo visící všude kolem ve vzduchu: odplata. Celým tělem mu projel podivný pocit. A nejspíš proto udělal něco, co by od sebe ani sám nečekal

"Vidíš tohle?" vyhrknul Venca a z kapsy vytáhnul nějaký kus hadru. "Co je to?"

"Na co si to do hajzlu hraješ?"

"No, víš, co to je?" přidal se hned Honza, který rychle pochopil.

"Co si o sobě?"

"Honzo, tohle nemá cenu, deme," pokrčil Venca rameny a otevřel znova dveře a chystal se odejít. Honza se ještě pár vteřin na znejistěného Dana díval, pak jen zakroutil hlavou a otočil se taky. Ale ještě než sundal nohu z prahu

"Moje slipy," ozvalo se z šatny.

"Vida," přišla pro změnu odpověď zpoza dveří, kterými se oba kluci zase rychle vrátili. Dobře usoudili, že se tenhle kluk s nimi přece jenom rozhodl hrát.

"Jo, vypadá to tak," reagoval Honza a držel je dvěma prsty a ukazoval svému kumpánovi.

"Mám pocit, že by tenhle kus hadru tady kámošovi docela bodnul," přemýšlel nahlas.

"Možná, ale mně se to nezdá jako"

"Navalte je zpátky," hlesnul Dan a udělal krok k nim.

"Co za to?" dostalo se mu razantní odpovědi.

Dan byl v pasti. Chtěl nejdřív pohrozit Ježkem, ale pak si uvědomil, že jestli ti Semčičáci Tondu dohoní, tak se to dnes vůbec nedozví. A navíc bude ho vůbec hájit, když zjistí, co se stalo včera večer? Najednou se cítil úplně sám. Pokud tu nechce zůstat do rána, bude s nimi muset spolupracovat, ale co to může znamenat? Zimou (bylo to opravdu zimou?) se mu rozklepala kolena.

"Nebo si je máme nechat jako suvenýr?" pokračovalo další pošťuchování.

"Ne, sakra…, co po mně chcete," neznělo to ani jako otázka, jako spíš rezignovaná odpověď.

Honza vůbec nečekal, že se tak rychle poddá. Čekal, že bude vyjednávat, že se bude prát, že se pokusí utéct, čekal toho sebevědomého borečka, co mu včera pocákal obličej svoji mrdkou, a ne takovouhle ufňukanou babu. Je to srab, dospěl k rychlému závěru. Cítil, že se od včerejška role obrátily, že teď to bude on, kdo bude určovat, co se bude dít. Chce mu to oplatit všechno, všechno!

"Beru to jako odpověď," ušklíbl se, "tak za co mu ty slipy dáme, Venco?"

"Třeba ho něco napadne samotnýho"

Dan polkl přesně tak, jak to kluci znali z kreslených seriálů. Oba čekali a pozorovali ho. Nechávali ho v tom vymáchat. Situace začala gradovat.

"Možná bych mohl"

" mi to oplatit?" vyhrknul Honza bez rozmyslu. A bylo to venku. Led se prolomil, teď už mělo všechno zelenou. Stačila tahle jedna věta. Myšlení všech přítomných se změnilo.

Dan se zakřenil, ale kupodivu nic neřekl.

"Tak to už nám oběma ne? Když už," vstoupil do toho Venca.

"Počkej, počkej," reagoval rychle Honza, který pobral v tuhle chvíli nejvíce soudnosti. Všiml si, jak na to reagoval Dan, který se očividně vylekal a couvnul. Musí se na něj pomalu, nemůže být všechno hned, projelo mu hlavou, jako by mu to našeptával nějaké jeho horší já, které doposud moc neznal.

"Běž ven a nech nás samotný, nemusíš na to čumět, ne? Pak se vystřídáme. A tohle vem s sebou," plácnul slipy do Vencovy ruky a popohnal ho ven z šatny. Dan jenom civěl, jak se všechno kolem vyvinulo, i když vůbec nic nedělal. Možná také právě proto.

"Takže," přerušil jeho letargii nadržený Semčičák.

Venca se najednou ocitl znovu venku na dešti. V ruce držel Danovy slipy a rozmrzele civěl na dveře. Vyvíjelo se to tak slibně, ale Honza si chce očividně svou pomstu užít bez něho. Chvíli tam bezradně stál, ale pak si vzpomněl na okénko, kterým se mu dařilo šmírovat Dana. Nerozmýšlel se ani vteřinu a už obíhal celou budovy šatny, aby mohly jeho zvídavé oči vše sledovat alespoň zpoza skla. Opatrně se přitiskl ke zdi a vystrčil hlavu k oknu.

V místnosti se na první pohled od jeho nedobrovolného odhodu nic nezměnilo. Stále naproti sobě stáli nahý Dan a oblečený Honza. Tedy to už tak docela neplatilo. Z Honzových kalhot trčelo stojící péro. Venca z toho pohledu polkl a musel se trochu odlepit od zdi, aby se i jeho pták mohl bez překážek postavit. Oba kluci k němu stáli z boku, takže nejen že ho ani jeden nemohl snadno zaregistrovat, ale navíc měl i velmi slušný výhled na to, co se dělo potom.

"Tak dělej, nehodlám taky čekat celou věčnost," znovu se do Dana obul Honza.

Dan ale jen stál a sledoval Honzův ztopořený klacek. Proč by se ho měl sakra dotýkat? K tomu ho přece nemůže nutit! Jenže on ho k tomu včera taky nutil a nejen k tomu. Může to být mnohem horší, uvědomil si a přistoupil na to, že lepší bude neodporovat. Udělal několik kroků k Honzovi a velmi pomalu se dotkl jeho péra. Ucítil teplo a pulzující tep. Druhou rukou se stále snažil zakrýt to svoje, ale mělo to vůbec smysl, když ho Honza stejně včera viděl? Nebo to byla poslední hranice jeho studu, kterou se snažil udržet? Ale proč když mu teď stejně jde honit ptáka?

***

Nejhorší byly ty mokré větvičky. Šlehaly snad všude. Tonda zpomalil, aby odsunul větší větev, protože les z téhle strany kopce začíná houstnout velmi rychle. Něco mu v té chvíli zastavilo ruku a přimělo ho otočit se. Je jedno, jestli se tomu říká intuice nebo šestý smysl  možná důvodem nebylo jednoduše nic, prostě to udělal. Obloha byla pořád úplně tmavá, u obzoru bylo tušit slunce. Přes všechen ten déšť nebylo Semčice už skoro vidět. Jenom tu silnici, po které běžel co nejdál, aby se z ní támhle u patníku odpojil a vydal se přes louku sem k lesu. Byl by to pomalu námět na ilustraci do sbírky vážnější lyriky, kdyby si to po oné asfaltce nešinula i tlupa semčických kluků. To totiž opravdu rušilo.

Tonda zazmatkoval. Museli ho vidět. Museli, jinak by neběželi tak najisto až tam nahoru. Rychle zapadnul za ten široký smrk a dal se znovu do běhu. Šlo to ale stále obtížněji  když uvážíte, že měl na sobě jenom boty (navíc bez ponožek), dojde vám proč.

"Tady," David se snažil popadnout dech, "tady vběhl do lesa."

"Nic tu nevidím. V lese ho nemáme šanci najít," ozvalo se ze skupiny.

"Jo, je tu děsná tma a zima," přitakával další.

Kuba se upřeně díval mezi stromy a snažil se najít jakýkoliv náznak Tondovy přítomnosti. Celou cestu sledovali jeho bělostně svítící nahé tělo a teď by se najednou mělo jen tak ztratit mezi stromy? Blbost, projelo mu hlavou, ten les zas není tak velký. Ke Kladěrubům nepoběží, to byl by blázen, bude se držet u okraje.

"Komu je zima, ať jde klidně domů," obrátil směrem k největším nespokojencům, "a my ostatní se rozdělíme. Nemůže být daleko. Tak co?"

Kluci zmlkli a sledovali Kubu. Všichni byli řádně promočení a některým opravdu začínala být zima, ale něco jim říkalo, že když teď odejdou domů, přijdou o velké dobrodružství. A o tom přece prázdniny jsou, ne? Nikdo se ani nehnul.

"Fajn," začal rozhodovat Kuba, "já mu nadběhnu po poli. Davide, ty půjdeš se mnou."

David přikývl a Kuba se otočil k ostatním: "Vy dva se držte na dohled okraji a zbytek to zkusí dál do lesa. Je to jasný?"

Kuba rozdával úkoly jako vrchní velitel ozbrojených sil a kluci jeho návrhy (nebo spíš rozkazy?) vůbec nerozporovali a jenom přikyvovali.

Nakonec dodal: "Tak jdeme. Jo a v žádným případě z lesa nevybíhejte jinde než tady. Žerčice jsou zapovězený území."

Kluci znovu přikývli a Kubovi to v skrytu duše začínalo dělat zatraceně dobře. Pocítil hodně podobnou slast jako včera, když držel Ježka pod motorkou. Ale na tyhle úvahy teď neměl čas, protože právě s Davidem vyrazili podél Holí směrem k Žerčicím.

***

Vencu to samozřejmě dost rozčilovalo. Koho taky ne? Znovu rukávem otřel zamlžené sklo a znovu k němu přitisknul obličej, aby dobře viděl, a zároveň ho zase začal zadýchávat. Ale i přes ten blbý výhled to byl pohled, který s ním dělal divy. Tam dole se právě začali rozjíždět dva kluci, které do té doby znal maximálně v plavkách z bazénu. Teď byl jeden úplně nahý a druhýmu trčelo z trenek péro. Spíš úzký, ale zato dlouhý. Dan se už asi osmělil, protože Honzu regulérně honil. I když těžko říct, Honza mu u toho něco říkal

Venca si sáhnul do kalhot. Hned se ale zarazil. Ucítil, jak ho něco tlačí v kapse. Strčil do ní ruku a vytáhl Danovy slipy. Chvíli je pozoroval, jako by něco zvažoval. Pak se jeho ruka i se slipy přemístila k jeho obličeji. Vyvanul na něj pach potu, který si pamatoval ze společných šaten a který cítil i dnes, když se tam schovávali před deštěm. Když je přiblížil ještě trochu blíž nosu, najednou jasně rozpoznal Danovu vůni. Ucítil šimrání na koulích. Nikdy tomu nevěnoval velkou pozornost, ale teď si uvědomil, že by snad každého kluka z obou vesnic poznal po čichu.

Rychle odmlžil sklo, aby zjistil, co se vevnitř děje. Slipy si položil na okenní římsu, aby je měl přímo u nosu a druhou rukou si opět sáhl do kalhot. Nahmatal tam pěkně tvrdou kládu, kterou opatrně začal honit. Nesmím to přehnat, Dan to pak zařídí, usmál se a zamžoural do šaten.

"Tomu říkáš honění? Vždyť to jen tak šmrdláš!" vracel Honza nespokojenost s předváděným výkonem Danovi. Bavilo ho sledovat ho, jak se urputně snaží co nejvíc se mu zavděčit jen, aby dostal zpátky svoje slipy. A ještě víc ho bavilo ho peskovat, jak špatně to dělá. Dokonalá odplata, ale, proběhlo mu hlavou. No, ve skutečnosti to byl opravdu mizerný výkon. Takhle by tady mohli být až do rána, což se mu rozhodně nechtělo.

"Fakt, bída, Danečku, fakt bída. Takhle ty slipy nikdy nedostaneš," pokračoval.

"A jak to mám sakra dělat?" vyprsknul Dan, který ze všeho nejvíc nesnášel, když mu někdo řekl Danečku.

"Co takhle si k tomu kleknout? To by ti možná šlo líp," vypadlo z Honzy. Když ho chytí zespoda, tak to bude určitě lepší, uvažoval v duchu.

Dan se ale najednou zastavil a s otázkou koukal na Honzu. To chce, abych ho kouřil?

"No tak dělej," zavrčel nevrle Honza nechápající, proč ho Dan najednou přestal honit.

Dan pomalu klesl na kolena a před jeho obličejem se objevilo Honzovo péro. Ty vole, to nedám, to nemůže, začal v duchu panikařit a byl by se možná zvedl a nahý utekl jako Tonda, kdyby

"Tak na co sakra čekáš?" vykřikl rozhořčeně Honza, protože ho stále nehonil tak, jak by chtěl, a on už byl z celé situace dost podrážděně nadržený.

Dana to hlasité vybídnutí vylekalo, ale paradoxně ho alespoň trochu uklidnilo. Musím to udělat, jinak..., dál se raději neodvažoval přemýšlet. Jestli nechtěl trávit noc v dešti někde v lese plném zběsilých Semčičáků, nezbývalo mu nic jiného než

"Ach," z Honzových úst vyšel vzrušený vzdech a v jeho pohledu bylo znát překvapení. To ale Dan nemohl vidět, neboť do své pusy právě pomalu vsouval Honzův růžový žalud. Co to ale, vířily Honzovy myšlenky, ale neudělal naprosto nic k vysvětlení toho malého nedorozumění, protože tohle se mu konečně začínalo líbit i fyzicky.

Venca div se nesvalil k zemi, jak urputně se jednou rukou snažil drhnout zamlžené okénko a druhou honit svého totálně napruženého ptáka. Vyjeveně sledoval, jak Honzovo dlouhé péro pomalu mizí v Danově puse. Znovu pořádně nasál pach Danových slipů, které už oběma klukům způsobily tolik slasti, a díky tomu měl pocit, jako kdyby byl s oběma kluky uvnitř. Snad by si i vsugeroval pocit, že i jeho žalud teď proniká do příjemného tepla. On si to už ale nemusel představovat. Viděl to teď živě před sebou, a navíc ho to za krátkou chvíli určitě čekalo taky. Nejraději by hned postříkal svoji mrdkou zeď šatny. Musím zvolnit, opakoval si znovu, ale jak může mladý nadržený kluk poroučet své slasti, zvlášť když vidí tohle?

***

Hustý les měl výhodu. I když větvičky šlehaly do těla, dávaly naději, že jej na oplátku dokonale zakryjí. Že ho polapí, pohltí do položivé masy a nevydají. Že lesu na Holích se dá věřit. A že takhle služba je téměř zdarma, neboť že ta jediná cena byla zanedbatelná, splatná ihned a bez daňového dokladu.

Tonda se zastavil a poškrábal si hrudník, kam ho švihlo poslední jehličí. Nikdo, kdo nezkoušel nahý probíhat houštinou, si nedovede představit, jaké to je. Nejde ani tak o to nepříjemné štípání, ale spíš o to, že se při běhu nedalo odhadnout, kam příští větvička zamíří. Odhrnovat je? Takovýhle nápad by Tondu jistě docela rozčílil a ukazuje na nedostatek představivosti. Za prvé běžíte a je šero  les je hustý a pořád se velmi rychle mění. Větev, kterou jste podlezli následuje další, která nebyla vidět. A ta vás švihne přímo A za druhé, máte jenom jednu ruku. Druhou měl Tonda neustále mezi nohama, aby si chránil alespoň jedno místo.

Tonda se rozkoukával a snažil se vybavit si místo, kde právě stojí. Ten les znal už dlouho, ale teď běžel střemhlav někam do jeho středu a vůbec nedával pozor na cestu. Stál u menšího pahorku, kolem bylo několik vysokých listnatých stromů. Hučely ve větru. Pořád se víc a víc šeřilo. Nevěděl teď, co si přál víc, jestli být skrytý někde v hloubce lesa, kde jej kluci nenajdou, nebo odsud vypadnout dolů na pole. Něco tu bylo totiž divného.

Ohlédnul se. Vítr sílil a začal pohybovat s větvemi, vypadalo to, jako by kolem něho někdo chodil. Ale to byl asi ten vítr. Bolely ho taky nohy. Nebo spíš v nich cítil slabost. Chtěl si sednout. Jenže nebylo kam. Pahorek byl plný mokrého mechu a jehličí. Odkopával ho botou, aby si udělal nějaké místo.

"Sakra," hlesnul. Přestalo to. Jenže co to bylo? Co to sakra bylo? Nějaké šoupání v zemi, odvalení kamene. Nechtěl si ten zvuk vůbec připomínat. "To ste vy? Sakra, to ste vy?" Znělo to jinak

Otočil se znovu. A znovu kolem sebe.

Stromy. Při každé otočce a jako by byly ještě blíž. Pohybující se. Další šustění, tentokrát o poznání blíže a ze všech stran. Strom nad ním se otřásl a jehličí začalo padat.

"Do hajzlu, do prdele," mumlal vystresovaně, ale rozumět mu bylo jen těžko  jeho zuby začaly cvakat. Pokud si ještě před chvílí nebyl jistý, teď měl jasno: přál si ze všeho nejvíc, aby za tím hlukem stáli právě Semčičáci. Jenomže tohle se teď nezdálo úplně pravděpodobné.

Vítr se znovu vzdul a přinesl další závan studeného vzduchu. A pak velmi tiše, ale naprosto zřetelně rozpoznal v poryvu větru svoje jméno. Zasténané jméno.

Pokud nic, tak toto už bylo přes čáru. V Tondovi se sevřely všechny vnitřnosti a dal se do běhu. Nedbal toho, kam a jak ho větvičky švihají, a utíkal, jak jen mohl, kamkoli odsud. Bohužel, ukázalo se, že běžet kamkoli odsud nebyl zas tak dobrý plán, protože se po několika minutách střemhlavého sprintu dokonale ztratil.

Hole byl nevelký, ale poměrně dlouhý kopcovitý pás pokrytý hustým smíšeným lesem. Přeběhnout jej napříč netrvalo víc než deset minut, pokud jste ale měli smůlu a navigovali jste se podél hřebenu, cesta se zdála být nekonečnou. A přesně toto se Tondovi stalo. Pobíhali v tom lese už od úplného dětství, znali každý kámen, ve dne by netrvalo víc než pár minut, než by našel správný směr. Ale teď už se definitivně snesla noc a Tonda nepoznával nic. Pobíhal nahý po Holích jako stvoření mezi satirem a vílou Amálkou a hledal světla vesnic.

Když konečně nějaké zahlédl a rozeběhl se k němu, až pozdě si uvědomil, kam vlastně běží. Semčický kostel poznal hned, jak doběhl na okraj lesa. A poznal taky ty kluky  Semčičáci se kolem něj za halasu sbíhali a uzavírali kruh.

"Kluci, já jsem v tom lese"

"Co tady lítáš nahej?"

"Si nám chtěl zdrhnout, co?"

"Co s ním provedem?"

"Hele jak v tý tmě svítí!"

A opravdu, jeho tělo ve tmě svítilo, jak odráželo trochu světla z měsíce za mraky, na rozdíl od Semčičáků, kteří byli jeden jako druhý: jenom temné stíny, které i na takovou krátkou vzdálenost stěží poznával jenom podle hlasů.

"Martine, to si ty?"

"Takže znova  co s ním?"

"Přivažte ho! Tady ke stromu."

"Kubo? Kubo? To si ty?"

"Jo, ruce za strom."

"Jenže já nemám čím"

"Tkaničku od bot z Tondových bot."

Stál přitisknutý zády ke stromu, ruce měl za ním a ucítil, jak mu někdo rozvazuje boty. Dřív než se stačil jakkoli bránit, měl už ruce pevně utažené.

"Kluci, já vás rád vidím," pokračoval ještě, jako by si neuvědomoval, že se právě dostal z deště pod okap. I když alespoň v jednom tohle rčení úplně neplatilo: pod korunami stromu na něho opravdu vůbec nepršelo.

"No, to my tebe taky," odfrkl si posměšně David. Nejdříve se kvůli němu ženou do lesa a pak jim vběhne přímo do náruče a ještě jim je za to vděčný. To se chce jako vzdát? napadlo ho.

Všichni Semčičáci se rozesmáli. Tedy až na Kubu. Jeho úžasný plán přesně v tomhle místě skončil, dál už to prostě nedomýšlel. Na jeho tělo i mysl padla po celém tom náročném dni únava. Nemůžem ho tady přece držet celou noc, uvědomil si. Zachytil Davidův pohled, z kterého vyčetl podobné otázky. A pak pohledy ostatních kluků, kteří se přestali smát a čekali, co mají dělat dál. Kuba pochopil, že to je celé na něm.

"Tak co," nedokončil otázku Martin.

"Uděláme hlídky," vyhrkl ze sebe Kuba.

"Hlídky?"

"Jo, hlídky."

"Jaký hlídky?"

"Nejdřív já s Davidem."

"A co jako já?"

"Ty běž spát, ostatní taky, pak nás vystřídáte."

"Ne nechávejte mě tu," rozklepal se Tonda.

"Neboj, budem tady s Kubou," ujistil ho David. Vůbec to nechápal, ale přece jen bude lepší, když tu bude míň lidí. Budou moct alespoň v klidu rozmyslet co dál. Tonda teď rozhodně nevypadal, že by někam utíkal.

"Tak běžte," zavelel znovu Kuba. Nikdo už neremcal, protože všichni byli po tom běhu dost unavení a promočení, a navíc už byla tma a za chvíli by jen těžko vysvětlovali, jak to že ještě nejsou doma.

***

Zatímco Tonda vystrašeně pobíhal nahý po lese v dešti, aby nakonec skončil přivázaný ke stromu, Dan sice zůstal v suchu, ale jeho pusu teď s jistotou projížděl Honzův dlouhý klacek. Byl to pro něj dost zvláštní pocit, mohl by se snad cítit poníženě nebo přinejmenším znechuceně, ale neměl ani trochu prostor nad tím vším uvažovat. Jediný dojem, který z toho měl, byla podivně slaná chuť, a jediná myšlenka, která ho zaměstnávala, byla nenechat si péro narvat příliš hluboko.

Za to Honza byl dojmů a myšlenek plný. Užíval si svoji dokonalou odplatu jak psychicky, tak fyzicky. Nikdy by si nemyslel, že by ho tolik mohlo vzrušovat mít nad někým úplnou kontrolu. A teď když měl tu jedinečnou příležitost, nemohl vynechat jedinou chvíli, aby si svoji dominanci znovu nepotvrdil.

"Kouříš jako slušná děvka, Danečku."

"Narvu ti ho tak daleko do krku, že se budeš dusit."

"Od čeho máš sakra ruce? Koule taky potřebujou svoje."

Dan Honzovy výroky celkem ignoroval. Snad jen když přišel nějaký požadavek, pokusil se ho v rámci možností nějak vyplnit. Dělal to čistě mechanicky. Měl pocit, že nic horšího už se mu stát nemůže, takže už teď nemá cenu klást žádný odpor. Když si to navíc odbude, dostane slipy a vypadne.

Jenže to si neuvědomil, že jediný, kdo teď kontroluje jeho slipy a kdo je navíc z jejich čichání a ze sledování téhle parádní show na něj pořádně nadržený, je Venca. Ten si začal postupně uvědomovat, že jestli bude tohle živé porno pozorovat ještě minutu, nebude s ním mít Dan za chvíli žádnou práci.

A nebo naopak? blesklo mu náhle hlavou. Jeho myšlenky teď směřovaly jen k co největší slasti a tohle by všechno mohlo naopak prodloužit. Ulevilo se mu při představě, že to velké napětí už nemusí držet za každou cenu a zabořil nos do Danových slipů.

Jelikož Honza nenechával nic náhodě a sám ve stále rychlejším tempu vyšukával Danovi pusu a jelikož na nějaké honění po včerejší akci ve stodole neměl vůbec náladu, blížil se pomalu ale jistě závěr jeho jízdy.

Dan z čím dál prudších a častějších přírazů a Honzova hlasitého vzdychání pochopil, že se blíží vrchol a zároveň snad konec jeho trestu. Protože ani na chvíli nepochyboval, že by ho snad Honza ušetřil dávky své mrdky, když včera tolik pobízel Tondu, aby se Honzovi do pusy vystříkal, nasucho polkl a snažil se na její příval připravit.

Když Venca znovu odmlžil okénko, pochopil, že i vevnitř vše rychle směřuje ke zdárnému konci. Na chvíli zauvažoval, jestli ho Honza vyndá nebo ne, ale z jeho postoje hned pochopil, že si to Dan pořádně užije. Už jen představa toho, co se stane, Vencu natolik vzrušila, že musel na moment úplně přestat s honěním, jinak by se okamžitě udělal. Když ale na chvíli uhnul pohledem na Honzův obličej, bylo mu hned jasné, že musí znovu přidat, aby jej vyvrcholení zastihlo v tom nejlepším.

Honzovy vzdechy se rozléhaly po celé šatně a jeho koule už byly napěchované k prasknutí a to je ještě Dan drsně dráždil svými neohrabanými prsty. Slast šířící se z jeho ptáka natolik zesílila, až ho to donutilo zvrátit hlavu dozadu a vypustit jeden dlouhý hlasitý sten. Cítil mrdku procházející jeho pulzujícím ptákem, která teď zkrápěla Danovy mandle.

Bílá horká šťáva zaplavovala Danův krk a ten se ji snažil co nejsvědomitěji polykat. Samozřejmě jí bylo tolik, že to nemohl zvládat, a tak mu vytékala kolem koutků a po bradě skapávala na betonovou podlahu šatny.

V tu stejnou chvíli Vencu natolik rozjela kombinace sledování Honzova spermatu na Danově obličeji, vůně Danových slipů a péče jeho vlastní ruky, že ani vnější omítnutá zeď budovy nezůstala této lepkavé tekutiny ušetřena. Dokonce i kluci vracející se z Holí museli slyšet Vencovu hlasitou reakci.

Honza vyndal svoji mokrou chloubu z Danovy pusy a užíval si dozvuky orgasmu i Danovo dovršené ponížení. Byl teď naprosto spokojený. Otřel si své péro do trička, jak měl ve zvyku, navlékl si kalhoty a lakonicky prohlásil:

"Slipy má Venca, co támhle sledoval tvůj výkon, tak si to u něj nepokaz."

Překvapené pohledy Honzy i Vency se setkaly. Vencova hlava vmžiku z okénka zmizela. Dan si jen stačil utřít zadělanou bradu do ruky a už slyšel, jak se otevírají dveře do šatny.

***

Když kluci odeběhli po svahu dolů k silnici, oba novopečení strážci zajatce sledovali, jak se po ní vydávají směrem k chalupám před kostelem. Tonda se už vzpamatoval ze svého bloudění v lese a začal klukům nadávat. Ti seděli kousek vedle a nechávali ho vybít se.

"Zmlkni, nebo ti zacpem pusu!"

"Hele já mu jí fakt," Kuba ztratil nervy a zul si botu a sundal ponožku. Opatrně mu ji nacpal celou do pusy a zkontroloval, že ji nemůže vyplivnout. Najednou byl klid.

"Takže co?" pokračoval polohlasně David a navázal na poslední otázku.

"Nevím, nejlepší by bylo poslat zajatce zpátky, ale s nějakým vzkazem. Dělávalo se to tak."

"Tak mu řekneme, ať něco vyřídí."

"To není jen tak, musí to bejt odstrašující!" Po těchto slovech se Tonda i ve svých tlumených nadávkách zarazil, ale kluci si toho ani nevšimli. "A hlavně to musí vyřídit správně."

"Tak mu napíšem vzkaz. Pěkně drsnej vzkaz."

"No hele, a co nemáš liháč?"

"No jasně, nosim pořád tuny liháčů."

"Tak pro něj skoč."

"Počkej, mám propisku. To musí stačit."

"Jo, bude," oznámil znalecky Kuba a otočil se k Tondovi. "Chytni mu nohy, ať se neškubá. A ať mě nekopne."

A tak pomalu začal vznikat první vzkaz mezi oběma tábory. Propiska se dotkla Tondova břicha a pomalu vykreslovala velká písmena:

Žerčičáci,
odteď vyhlašujeme naše území od meze pod Holemi, přes zatáčku až po semčický potok a strouhu. Kdo z vás bude chycený na tomhle území, dopadne mnohem hůř než tenhle.
Kuba a spol.

"To ho pustíme teď? A jen tak?"

"A co bys jako dělal?"

"Myslíš, že je to nesmyvatelný?" zazubil se David a rozepnul si poklopec. "Tak ať to nějak potvrdíme, ne?"

"Tak počkej, tak soutěž, ne? Z týhle čáry. Kdo se strefí víc."

Oba kluci se postavili na čáru a zamířili své ocasy, každý pod svým vlastním úhlem, na jejich cíl. A vypálili. A jak se dalo čekat, pokud vezmete do úvahy, že Kuba záměrně čáru moc daleko neumístil, Tonda z jejich soutěže vyšel poměrně dobře zkropen.

"Takže jo, je nesmyvatelná. Dobrý vědět. Pro příště."

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)

Komentáře  

0 #5 SuperJirkaM 2014-02-06 16:32
Tahle serie je super,skoda ze uz dlouho cekam na dalsi dil...nebude ? ;-)
Citovat
0 #4 Další dílLeckdo 2013-11-12 22:26
Díky za všechny komentáře :-) S dalším dílem se to má tak, že bude tím dřív, čím větší budeme mít motivaci ho napsat. A naše motivace se samozřejmě zvětšuje s množstvím pozitivních ohlasů ;-)
Citovat
0 #3 OHfanda 2013-11-12 16:15
Skvělé - příští díl bude snad v kratším intervalu... :-) :lol:
Citovat
0 #2 PřesněLukáš 2013-10-31 00:26
Ouuuu, konečně :D ještě jsem nenašel čas, abych si to přečetl, ale už jenom za to, že jste se na nás nevykašlali dávám plný počet :D
Citovat
+1 #1 Odp.: Vesnický závod: Léčka na koupákuMarek 2013-10-28 08:21
Bingo, dlouhé čekání se vyplatilo...
Citovat