• Full.of
  • Leckdo
Stylklasika
Datum publikace3. 12. 2015
Počet zobrazení2210×
Hodnocení4.50
Počet komentářů6

Kosmas

Vesnický závod kniha

Hole. Podlouhlý mírný kopec, pomalu se zdvihající svahy pokrývají okolní pole, plochý vrchol pak směsný les plný dubů a borovic. Nudný a nezajímavý. K nerozeznání od stovek podobných po celé republice. Natolik bezvýznamný, že na některých mapách ani není zakreslený. Kolik lidí v celém tom běhu lidstva nad tímto fádním místem přemýšlelo? Jednotky? Desítky? Možná by jich ale byly desetitisíce, kdyby viděli to, co se tuhle noc (stejně jako už bezpočet nocí v historii tohoto kopce) dělo poblíž jeho vrcholku, v malé propadlině poblíž mýtiny. Nějaký mladík, mohlo mu být tak osmnáct, devatenáct, stál jako v křeči a upřeně, nehnutě zíral před sebe. Byla pokročilá noc, měsíc se střídavě zakrýval za oblačnost a viditelnost se měnila každou vteřinou. Mladík ale viděl velmi zřetelně. V tom pohledu byl úžas a známky slastného strachu (takového, který úžas většinou provází). Po obličeji mu pobíhaly záblesky, snad jako od vodní hladiny osvětlené modrým reflektorem. A samozřejmě – důležité pro správné pochopení této scény je zmínit, že trenky měl spuštěné a pravou rukou si tvrdě, nedočkavě honil péro…

Když Kuba konečně setřásl Ježka a ostatní Žerčičáky, myslel, že má vyhráno a že do patnácti minut je v Semčicích. Když ale uběhla dvacátá minuta a on si pořád razil cestu skrz husté boučí, napadlo ho poprvé, že se ztratil. Ztratit se na Holích – snad nic nemohlo být hloupější. Na kopci, který tak dobře znal. A o kterém dobře věděl, jak dokáže být v noci nepříjemný. Samozřejmě – ty různé povídačky se vypráví mladším klukům, aby se netoulali po nocích mimo vesnice, ale i tak nebyl noční les místo, kde byste chtěli zůstávat příliš dlouho. Asi jako v každém lese. Všichni známe, co podivného se zde v člověku sepne, jaké nesmyslné strachy se vynoří. Nejspíš za to mohou stromy – v noci dlouhé úzké jehly, vrhající do tmy temné stíny; člověk je obklopen stovkami kmenů, které čekají…

Pokud po půl hodině začala nervozita u Kuby stoupat, pak padesátá minuta v temném lese přinesla počátek skutečné paniky. Hole přece nebyly tak velké, aby v nich mohl strávit blouděním hodinu! Zvuky! Všude navíc ty zvuky. Větvičky praskaly pod jeho kroky, ale i mimo rytmus jeho došlapů. Ozývaly se všude kolem něj – tiché, opatrné a váhavé kroky. Jen několik málo metrů od něj něco prohráblo listí. Něco na několika místech rozšláplo šišky. A dech! Ten dech! Kuba se přinutil nedýchat, aby se v té úzkosti ujistil: ne, není to od něj. Něco kolem něj dýchá! Stres začal stoupat natolik, že se Kubovi chtělo začít křičet – volat na Ježka a ostatní, aby přišli. Naštěstí se stalo něco, co mu v tom zabránilo.

Náhodou si totiž všiml, že je zase vzrušený. Ano, i v téhle strašné chvíli mu stálo péro. Jak mu přes všechen ten příšerný strach mohlo stát péro? Tahle otázka ho začala zaměstnávat natolik, že začal zapomínat na křupání větviček a sípavý dech kolem něj a místo toho zkoumal svoji nadrženost. Usoudil správně, že tohle nemůže mít původ v něm. Že za tím musí být něco jiného. Hole. Tohle místo. Ještě v životě nebyl tak nadržený, naprosto nepřetržitě, jako toto léto v Semčicích. Přisuzoval to věku (neboť všichni všechno přisuzují věku), ale teď už to bylo navýsost podezřelé. Pokračoval v pobíhání po Holích, ale tentokrát ne ve zmatku, ale s rukou v trenkách hledaje nějaký původ. Jak se blížil k vrcholku, nadrženost naprosto jasně rostla. Bylo to neuvěřitelné. Teď už s každým dalším krokem cítil, jak mu péro tuhne k prasknutí a jak má větší a větší potřebu se udělat. Už nedokázal ruku z rozkroku vyndat, hladil si koule a začal si honit. Prostě musel. Druhou ruku strčil pod tričko – to už byl na protáhlém vrcholku Holí, na malé rovince, která se táhne až k průběžné cestě na severní části kopce. Popošel ještě kousek (dobře věděl, že jde správným směrem) a to už honil opravdu férově. Pak si toho všiml: v menším dolíku, vlastně dobře skrytá běžnému pohledu, ležela pod nánosem listí nezvyklá halda opracovaných kamenů. Přitahovala ho. Cítil měsíc za svými zády, vylézal zpoza mraků a osvětloval scénu. Po každé vlně ledového měsíčního světla kameny mírně zazářily. Jako odrazem, jako by byly z naleštěného kovu.

A tak tam Kuba stál s nevěřícným pohledem a s rukou usilovně kmitající v jeho rozkroku. Jak se blížil jeho vlastní vrchol, věděl, že mu nic nemůže zabránit se úžasně udělat. Ani on sám. S touto poměrně zneklidňující myšlenkou udělal poslední dva tahy a péro vychrlilo šest štědrých dávek někam směrem k pravěké mohyle.

***

„Ech!" - „Ech!" - „Ech." - „Ech…"

„Hej!" - „Hej!" - „Hej." - „Hej…"

„Sakra, je tu někdo?" - „Sakra, je tu někdo?" - „Sakra, je tu někdo." - „Sakra, je tu někdo…"

„Do hajzlu." - „Do hajzlu." - „Do hajzlu…"

Ozvěna není příjemná věc. Už když se s ní člověk setká jako malé dítě, provokuje ho a dobírá si ho. V tom věku je ale nesnadné pochopit, čím nás ten zvuk tak rozrušuje. Musíme počkat k dospělosti, kdy konečně pochopíme tuto malou záhadu: to nepříjemné na ozvěně je to, že se slyšíme paradoxně bez zkreslení. Celý život posloucháme svoje slova rozdrnčená o vlastní lebku, kosti a dutiny. Celý život slyšíme svůj hlas jinak, než jak jej slyší ostatní. A jakmile jej zaslechneme reálně, v nezměněné nedeformované formě, zhrozíme se. Ten hlas je příšerný. Nedokážeme připustit, že bychom měli pro ostatní znít takto směšně. Zaslechnutím svého hlasu se provokujeme tíživou otázkou: pokud neznáme hlas, který od nás desetiletí všichni ostatní slýchají, co ještě všechno o sobě vnímáme zkresleně? A napadne vás zákonitě: vnímám-li se zkresleně a nereálně, co jsem já? Ten, koho slyším, nebo ten, koho slýchají? Který jsem já?! A proto nesnášíme svůj hlas – ať už ze zvukového záznamu nebo z ozvěny. Protože nám bezostyšně a bezrozporně tvrdí, že jsme někdo jiný.

To ale opravdu Vencu v tuto chvíli netrápilo. Tentokrát ne proto, že by nebyl přemýšlivý; tohle by totiž přivedlo na jiné myšlenky i Schopenhauera. Byl svázaný na něčem hladkém a studeném, ruce a nohy měl roztažené a přivázané k něčemu kovovému. Na hlavě měl nějaký pytel, ale i tak tušil, kde je. A jeho obavy utvrdila ta ozvěna. Kostel! Je v kostele a tohle je… ty bláho, vážně je to oltář?! Venca se začal znova silně ošívat. Nejenom že tohle je už trochu přes čáru, co si to dovolili, ale navíc ho tady může kdokoli z vesnice najít. A navíc to strašně studilo na záda!

„Je tu někdo?" - „Je tu někdo?" - „Je tu někdo." - „Je tu někdo…"

„Všechno vám řeknu!" - „Všechno vám řeknu." - „Jenom mě pusťte!" - „Všechno vám řeknu…" - „Jenom mě pusťte." - „Kreténi, slyšíte?" - „Všechno vám řeknu…" - „Jenom mě pusťte…" - „Kreténi, slyšíte…" - „Všechno…" - „Pusťte…"

Až konečně bouchly dveře kostela.

Dusot čtyř párů noh se prostorem rozléhal stejně intenzivně jako Vencovo přerušené volání. Blížil se pomalu k Vencovi, a když už se zdálo, že ho snad mine, najednou ve vteřině ustal. Místo něj bylo slyšet jen tiché oddechování.

Venca se paradoxně uklidnil – nenechali ho tu samotného. Budou se ho jen na něco ptát, a když jim bude dávat uspokojivé odpovědi, bude za chvíli pryč. Zažil to z druhé strany za tyhle prázdniny už tolikrát, že se mu tahle situace zdála důvěrně známá. Nic ho nemohlo překvapit, snad jen to podivné místo, ale to mohl být prostě jen nový trik, jak se vše dozvědět rychleji a přesněji. A jelikož věděl, jak tahle hra na zajatce a vyslýchající funguje, rozhodl se své role zhostit opravdově.

„Pusťte mě," vykřikl znovu, aby se jeho požadavek znásobil několikerým opakováním.

„Ticho, sakra, budeš mluvit, jen když řeknem," ozvala se šeptavá, ale důrazná odpověď.

„A…," snažil se protestovat, když tu mu tělem projel mráz, jak se ho dotklo na břiše něco ledového.

„Je to jasný?" pokračovala odpověď ve stejném tónu.

„Jo…," zašeptal Venca, když ho ten nepříjemný pocit konečně opustil.

Další chvíli se nedělo nic; Vencovy uši jako jeho jediný smysl ale fungovaly na sto procent, proto si dobře uvědomoval přítomnost nejméně dvou dalších kluků. Zjevně nic neříkali, ani nedělali. Na někoho čekali. Samozřejmě, čekali na svého šéfa. Takže tohle tedy bude zajímavé…

Skutečně se za pár dalších minut ozvalo zavrzání těžkých kostelních dveří a minimálně dva páry bot rozvážným krokem mířily k oltáři… Jak se blížily, Vencovi se hůř a hůř dýchalo. Když se zastavily jen malý kousek od něj, nemohl se nervozitou už ani pohnout.

„Sundejte mu to."

Když mu strhli hadr z hlavy, zamžoural pod náporem světla k těm dvěma postavám… Tohle nebude zajímavé, tohle bude špatné – opravil se v duchu. Kuba s Karlem se zdáli být skutečně podráždění. Další desítky sekund se nic nedělo, jenom ho sledovali.

„Kluci, co to…"

„Mlč," ozval se jeden z dvojice kluků po straně, kteří ho sem přivedli.

„Takže?" přerušil nové ticho Kuba.

„Jak to… co chcete jako?"

„Co chcem?"

„No jako proč to…"

„To nám sakra řekneš ty!" utrhnul se na něj Karel, se kterým nervy mávaly dost očividně.

„Proč se mě nezeptáte normálně, proč…?"

„Sakra vodpovídej!"

„Já nechápu…"

„Já mu to snad budu muset vylíčit sám, ne?" rozkřiknul se Karel a hodil pohledem po Kubovi. Ten ze zamyšlení přikývl a dál nic neříkal, jen ho sledoval.

„Co s nima máš?"

„S kym?"

„CO S NIMA SAKRA MÁŠ!"

„S kym?"

„S ŽERČICÁKAMA!"

„Co bych s nima měl…?"

„Co to mělo znamenat, žes tam zůstal? Co to mělo znamenat? Že tě nezmlátili? Proč si neutek s ostatníma?"

„Nic… já…"

„TO TY SEŠ SAKRA TEN ZRÁDCE!"

***

Zrádce, ZRÁDCE, zrádce… S tím slovem Venca ztotožněn rozhodně nebyl, nerozuměl tomu, proč je mu předhazováno, proč by se mu měl bránit, proč by si ho měl osvojovat. Bylo prostě úplně mimo něj, ale přece se v něm jen na malý moment zachytilo, aby v něm vyvolalo na jeho věk dávnou vzpomínku.

Bylo to ještě v dobách, kdy Ježek nekontroloval celou oblast, kdy na to dokonce ještě ani nemohl pomyslet a kdy zde vládla čirá nevraživost mezi mnoha znesvářenými vesnicemi, Semčice a Žerčice nevyjímaje. Venca byl ještě moc malý na to, aby se ho to mohlo nějak víc týkat, ale i přesto se občas stalo něco, co z tohoto prostředí proniklo do jeho ještě nevinné duše.

„Zrádce! Zrádce!" ozývalo se z lesa na jihozápadním cípu Holí, ke kterému se Venca při svých občasných samotářských procházkách přiblížil. Obvykle by se otočil a zadumaně by pokračoval dál, zaujal ho ale prosebný tón hlasu, který tento kakofonický povyk rozrušoval. Přimotat se do něčeho rozjařeným dospělým klukům pro menšího kluka většinou znamenalo důrazné okřiknutí, výhružky a přinejhorším nějakou modřinu, to byl ale teď Venca za ukojení své zvědavosti ochoten riskovat.

Sešel tedy z cesty a plížil se podél stromů, až se po chvíli dostal do lesa, kde se snažil nenápadně proplést co nejblíže ke zdroji hluku. Měl štěstí, protože zanedlouho narazil na onu hlučící skupinku, a navíc se mu podařilo dostat se do nízkého porostu mezi dvěma stromy, odkud mohl celou situaci pohodlně sledovat a kde ho plně zaměstnaní kluci neměli šanci vidět.

Snažil se zjistit, co se tam vlastně děje. Nejprve si všiml asi pěti stojících kluků, jejichž pohledy směřovaly k jednomu stromu. Tvářili se dost naštvaně a znechuceně. Jeden z nich držel v ruce kopřivy. Venca se ještě trochu posunul, aby poznal, na co či spíš na koho tak hrozivě zírají. Když to uviděl, projela jím vlna velmi zvláštních pocitů. Byly natolik podivné a nové, že od teď už se nemohl dívat jinam než tam, ať se mělo dít cokoliv.

„Vždyť vám to říkám, nic jsem…," zajíkl se ten prosebný hlas, když se jedna z kopřiv znovu dotkla nahého těla, jemuž tento hlas patřil. Venca mu neviděl do obličeje, viděl jen ruce svázané za stromem, kus zad o něj opřených a část vystrčené nohy. Pochopil, že ten kluk je zajatý, ale ještě nerozuměl tomu, co se tu děje.

„To už si řikal a nikam to nevedlo. Máš poslední šanci říct něco rozumnýho, jinak tě tu fakt necháme," naléhal jeden z kluků a Vencovi se zdálo, že to myslí opravdu vážně. Uvědomil si, že mu imponuje, jak to ten kluk říká, a vůbec nechápal, proč ho ten svázaný neposlechne. Tak mu to řekni, proběhlo mu hlavou, řekni mu to a budeš moct jít. Ve Vencově světě měly všechny situace jasné a jednoduché řešení.

„Fakt vám nemám co říct, vždyť jsme snad kámoši, nikdy bych nic…," zalykal se. Venca z něj cítil slabost. Nelitoval jej ale, spíš se vciťoval do jeho role, čemuž rozhodně pomáhalo i to, že viděl do očí všech těch kluků a mohl si tak jednoduše představit, že jejich naléhání patří i jemu. Záhadné pocity v něm ještě zesílily.

„Tady už nemá cenu ztrácet čas…, jdeme…," nejdříve rezignovaně, ale pak zas odhodlaně prohlásil jeden z nich. Pravděpodobně je vedl. Venca sledoval jeho zamyšlený a pak rozhodný výraz a nemohl se ho nabažit. Chtěl by být taky jednou takový? Nebo by spíš chtěl, aby někdo takový byl jeho kamarád? Ten by vždy věděl, co je třeba udělat, co dává smysl.

„Ne, nechoďte! Nenechávejte mě tu!" vzlykal ten kluk a Vencovy pocity s ním rezonovaly. Oba ale už věděli, že je to neobměkčí, ne teď když velitel prohlásil, že se jde. A opravdu. Každý z nich k němu jen prohodil nadávku, někteří na něj odplivli, a jeden na něj dokonce hodil zbytek svých kopřiv. Pak se ale otočili a i přes neustálé nářky jejich zajatce za chvíli zmizeli v hlubokém lese.

Samotný zajatec ještě chvíli vzlykal, ale pak se začal ošívat, aby zjistil, jestli se mu z jeho zajetí podaří dostat. Venca jeho marné pokusy chvíli sledoval ze stejného místa, ale pak si všiml, že by se mohl přesunout na lepší pozorovací pozici. Vůbec ho nenapadlo, že by ho snad měl jít rozvázat, tohle nebyla jeho hra, něco ho ale nutilo vidět víc a nebyla to rozhodně jen zvědavost.

„Co? Kdo je tu? Je tady někdo?" vykřikl náhle zajatec, když se pod Vencou zlomila suchá větvička. Venca zastavil a rozhodl se zůstat tam, kde byl. Přes křoví na něj zajatec vidět nemohl, on ho však mohl několika skulinami nerušeně pozorovat.

A že bylo co. Nejdřív ho zaujala tvář, která teď s obavami mířila jeho směrem, a tak si ji mohl dobře prohlédnout. Tomu klukovi mohlo být tak osmnáct, ale Vencovi připadal starší jako všichni dospělí. Na rozdíl od nich ale teď vypadal naprosto bezmocně, což Vencu dost rozrušovalo. Uhnul tedy z jeho pohledu a přes slušně stavěný hrudník a ploché břicho se dostal až k místu, od kterého se potom nemohl vůbec odtrhnout a které zaměstnalo jeho mysl na pěkných pár měsíců, ne-li let.

Uviděl tam něco, co ještě nikdy neviděl. Tedy abychom byli přesní, viděl, ale rozhodně ne v takovém stavu. Ale nedivil by se jen on, ale i kdokoliv, kdo by to snad sledoval s ním. No uznejte sami: jak jen může nahému bezmocnému klukovi, přivázanému ke stromu, nechanému svému osudu, poplivanému a zaházenému kopřivami stát péro k prasknutí?

Venca ten trčící objekt vyrůstající z houští černých chlupů a zakončený rudým obnaženým žaludem upřeně sledoval a zoufale se snažil pochopit silné pocity, které v něm vyvolával. Strach se střídal se zvědavostí, obavy s přáním, lítost s oddaností, odpor s pokušením. Civěl na něj několik dlouhých minut a ten pohled se mu vtiskával do paměti. Byl by tam takhle koukal až do večera nebýt samotného objektu jeho zájmu, který náhle dostal dojem, že pomoc už je na cestě, a začal z plna hrdla volat:

„Halóóóóóó! Jsem táááááááády!!!"

Venca se vytržen z transu lekl a trhl sebou tak silně, až se málem převalil do křoví, a k tomu údivem hlasitě vyjekl. Než se vzpamatoval, bylo jasné, že ho zajatec zaregistroval.

„Kdo tam je?" vykřikl zajatec. „Neschovávej se tam! Vylez ven! Pomoz mi!" přikazoval bezmocný kluk, který jakoby vycítil, že na druhé straně je někdo ještě mnohem slabší než on.

Venca se bál. Bál se tam jít, ale bál se mu i oponovat a utéct. A taky byl zvědavý. Zvědavý, co se stane a zda neuvidí něco víc. Vylezl tedy zpoza křoví a ocitl se jen pár metrů před nahým, spoutaným a pořádně nadrženým klukem. Ačkoliv těm prvním dvěma slovům rozuměl, to třetí pochopí až za několik let. Prohlížel si ho tentokrát zepředu. Zatímco hlava, tělo ani nohy nic nového nepřinesly, k zajatcovu péru přibyl vak s koulemi, které ze strany nebyly vidět.

„Nečum na mě a rozvaž mě!" pokračoval v dirigování kluk, kterého očividně rozčilovalo, že ho polekal takový malý chlapec, a navíc že ho vidí v takové ponižující pozici.

Jenže Venca tam stál a dál civěl na to mohutné péro – tedy ono zase tak velké nebylo, ale pro Vencu to bylo to největší, co kdy viděl, a i když už dlouho poté viděl i jiné ptáky, zůstával v něm dojem, že tohle bylo opravdu obrovské. Když už byl starší a leccos pochopil, představoval si často ve snech různá pokračování téhle situace. Realita ale byla mnohem prostší.

„Jestli mě okamžitě nerozvážeš, tak si mě nepřej," stupňovala se agresivita a zároveň zoufalost zajatce, který nechápal, proč mu nepomůže. „To seš jak ty podělaný Žerčičáci, že jenom čumíš, nebo co?"

Venca ho prakticky neposlouchal, ten pohled ho opravdu fascinoval, ale jakmile zaslechl slovo Žerčičáci, vylekal se. Věděl, že jakmile tohle někdo řekne, přiřítí se za chvíli banda drsných kluků a všichni musí pryč. Na nic proto nečekal, ještě na vteřinu prolétl celé zajatcovo nahé tělo, aby snad jeho podobu nezapomněl, a vystřelil nejkratší cestou do Semčic.

„Kam sakra běžíš?! Vrať se!!! Co děláš? Poslouchej mě, sakra!" jeho hlas se postupně vzdaloval.

***

Ale pak jakoby se znovu přibližoval.

„Co děláš? Poslouchej mě, sakra!" rozčiloval se Karel na duchem očividně nepřítomného Vencu.

„Co jsi tam dělal? Na šroťáku s nima? Co jsi jim řek?"

„Nic sem jim neřek!"

„Tak proč si tam zůstával?"

„Eh…, zajali mě."

„Jo? A proč ti nic neudělali?"

„Já se z toho to… vykecal."

„Cos jim řek?"

„Nic, nic důležitýho…"

„Co přesně si jim řek?"

„Nic sakra, nic sem jim neřek."

„Takže si je tam jen tak ukecal? To si ze mě děláš… Proč jsi tam byl tak dlouho?"

„Nebyl jsem tam tak dlouho…"

„Vrátil ses nejmíň o hodinu dýl než ostatní, takže mi chceš říct, že jsi tam celou dobu překecával vožralí Žerčičáky…?"

***

„A voni tam fakt budou vožralí? Ty Žerčičáci?"

Ta otázka překypovala nadšením, to musel Ondra uznat. A že to už muselo něco znamenat! Na vesnicích ještě doznívaly porevoluční nálady, všechno, dočista všechno bylo nadšené a plné elánu. Neměli přece před sebou jenom celý život, ale dnes i celý svět! Konečně otevřeni těm širokým dálavám – od Aljašky po Nový Zéland. Konečně tyrkysové hřebeny, pravá Coca Cola a džíny, co vydržely tři vyprání. Všichni budou za chvíli podnikat, on a Venca se určitě taky za rok za dva přidá, a vydělají si dost peněz, aby procestovali celou planetu – všechny státy světa! A i když se zatím jenom šinuli v sepraných šusťákovkách po malé asfaltce mezi zapadlými Semčicemi a Žerčicemi, bylo těžké to nadšení z nového světa přehlédnout.

„To sem neřek. Nech se překvapit."

„Ne, říkal si, že budou celí bez sebe…"

„No, tak to sem možná neřek přesně…"

„Ale jo, řek. Si to pamatuju, jak ses tvářil."

„Hele, já to takhle neprožíval. Zas takovej vodvaz to neni."

„Poprvý na šroťák – to je vodvaz, kámo!"

Venca se během cesty stačil zeptat ještě celkem na 23 otázek týkajících se toho, co ho na šroťáku čeká. Ondra byl flegmatik a nic s ním příliš nepohnulo (natož aby zkazil rituál a nováčkovi vykecal jeho náplň), ale Vencovo nadšení dosáhlo takového stupně otravnosti, že raději začal na otázky odpovídat – i když mlhavě a nepřímo, jen aby už tolik nežvanil. Nás bude zajímat otázka číslo 18 a 19:

„Takže se to fakt bude točit kolem Ježka, jo? A to jako on to bude řídit, nebo co?"

„Ne, nebo teda… jako Ježek tam má takovej zlatej hřeb na konci. Ale nejde o něj – jako dá někomu privilegium…"

„Hele, a když si řikal, že to budu umět, jak si to myslel? Jak to můžeš vědět?"

„Každej to umí. Věř mi, že to trénuješ často. Denně."

Možná se vám zdají být Vencovy otázky přesně mířené (tj. trefné) a ostré jako břitva (tj. tící do živého) a možná vám to k Vencově charakteru moc nesedí. Je to zvláštní, ale v takovýchto okamžicích prudkého nadšení se Vencův intelekt exponenciálně navyšuje. Je to něco, na čem bude spočívat každý úspěch jeho života, a také něco, co nikdy vědomě neodhalí (ale to je úplně jiný příběh – my posuneme děj do okamžiku, kdy mladíci přichází k bráně šroťáku).

„Poďte! Vítej, Venco. Takže dneska poprvý, co?"

„Jo, jasně."

„Starej Vomáčka je pořád v hospodě?"

„Klid, Ondráši. Vodešel tam před půl hoďkou, takže máme nejmíň dvě hodiny."

„Ježek už tu je?"

„Jo, poďte…"

„Skvělý. A kdo tu ještě je?"

„No, vod vás už jen Jára. Je to dost bída."

„Hm, no voni sou teď všichni na praxích, asi."

„No jo, samý výmluvy."

Venca jejich tlachání vůbec nevnímal. Jak se čím dál víc nořili do hloubi šroťáku, objevoval kolem stále nové a nové součástky, které by se jemu a Kubovi stoprocentně hodily pro jejich motorky. Byl jimi tak unesen, že si ani nevšiml, že už dorazili na místo.

„Dost, že jdete," ozval se hlubší hlas patřící Ježkovi, „málem jsme začali bez vás."

Vencova pozornost se vmžiku přesunula od nekonečných hald šrotu ke skupince pěti kluků posedávajících kolem Ježka na starých autosedačkách. Poznal mezi nimi několik Žerčičáků a samozřejmě Jardu. Nevypadali vůbec nijak opile, což vyvracelo jednu z jeho domněnek, ale rozhodně z nich bylo cítit očekávání. Někteří z nich si zahřívali ruce třením a foukáním, jaro přece jen ještě nebylo v plném proudu.

„Čau kluci, držim vám tu místo," ozval se Jarda a ukazoval na dvě prázdné sedačky hned vedle něho.

„Čau, dík, poď Venco, sedni sem," odpověděl Ondra.

Venca poslechl, usadil se na sedačku a snažil se přijít na to, co se bude dít. Nebyly tady žádné lahve s alkoholem, žádné cigarety, žádné motorky, vlastně vůbec nic, s čím by se dalo něco dělat. Bude snad Ježek něco říkat? Jenže jak se do toho zapojí ostatní? Vencova fantazie byla v koncích.

„Fajn," začal Ježek, „je sice dneska trochu zima, ale rozhodně je to lepší než minule, a to se celkem povedlo, takže bych to nenatahoval a můžem začít. Máme tady dneska nováčka, že jo Venco, tak mu předveďte, jak se to dělá, von se hned chytne, co?"

Venca přikyvoval, ale stále ničemu nerozuměl. Jeho nepochopení se ještě stupňovalo ve chvíli, kdy si někteří z kluků začali popotahovat tepláky a šusťáky dolů, jako by se snad chtěli převlíknout. Jenže to nedávalo vůbec smysl, protože si u toho nechávali boty, a navíc nikde žádné jiné oblečení nebylo. Sledoval pozorně jejich počínání, především pak trenky a slipy různých barev, které se pod svršky objevovaly.

Přemýšlel nad tím, co se pod nimi skrývá. Přemýšlel tak poslední dobou pokaždé, když je viděl, ať už třeba ve škole na tělocviku nebo v létě na koupáku. Čas od času se mu něco podařilo na chvíli uvidět, ale rozhodně to nevypadlo jako tenkrát, když byl ještě malý a ze zvědavosti se vydal na Hole. Proto si spíš to, co tenkrát viděl, představoval místo toho spodního prádla a vždy to v něm vyvolávalo velmi příjemné pocity. Představoval si to i teď, když se díval na Ježkovy trenky, a viděl to tentokrát velmi zřetelně, jako kdyby se jeho imaginace stala reálnou.

„Ach," ozvalo se vedle Vency, jenž se náhle probudil ze svého snění do něčeho ještě mnohem divočejšího. Ježkovy trenky už dávno nezakrývaly to, co by měly, a navíc to, co bylo odhaleno, se velmi podobalo Vencovým vzpomínkám a představám.

Venca civěl do Ježkova rozkroku a nemohl se nabažit pohledu na jeho naběhnuté péro mířící rovně vzhůru. Bylo poměrně velké a bylo zakončeno rudým už plně obnaženým žaludem. Najednou ucítil, jak se mu jeho vlastní pták snaží prodrat skrz látku trenek ven. Zazmatkoval a snažil se to nějak zakrýt, aby snad tuhle reakci nikdo z kluků nezaznamenal. Jak ale Venca hned vzápětí s údivem zjistil, ostatní kluci měli teď úplně jiné starosti. Každému z nich trčelo ze spodek stojící péro, po kterém se zatím v pomalém tempu střídavě vozily jejich předehřáté ruce.

Venca mezi nimi přeskakoval pohledy a snažil se je vrýt si je do paměti pro pozdější soukromé potřeby. Všechny klacky byly podobně velké, o něco menší než Ježkův, tedy až na Jardu, kterého příroda očividně moc neobdařila, když si ho celého zakrýval svou rukou. Vencův pohled dotěkal zpět k tomu největšímu a vyloženě se kochal.

„Ehm, hele, Venco," ozval se Ježek, „hezký, že tě to zajímá, ale měl by ses už taky zapojit."

Posuny všech rukou se na chvíli zastavily a pohledy všech kluků mířily na stále ještě oblečeného Vencu.

„Dyť ti taky stojí, tak pohni," pobídl ho jeden z Žeřčičáků.

„Jo, Venco, neboj se," chlácholil ho Ondra.

Venca konečně pochopil. Pochopil, že si nebude muset nechávat nic na později, navíc s nejasnými vzpomínkami. Pochopil, že se všechno může odehrát teď a tady společně se všemi ostatními a že to vůbec nebude nikomu vadit, naopak se to po něm vyžaduje. Pochopil, že se octl přesně tam, kde si ve svých nejtajnějších myšlenkách přál být – mezi partou kluků užívajících si honění svých ptáků.

„Jo, jo, jasně, jasně," drmolil Venca a ještě trochu nervózně ze sebe soukal šusťáky. Ježek i ostatní kluci ho se zaujetím sledovali, i když při tom neopomněli pokračovat v honění. Stáhl kalhoty až ke kolenům a zbyly mu jen trenky, pod kterými se už rýsovalo stojící péro.

„Tak honem, nebudem na tebe pak čekat," popoháněl ho možná až příliš horlivě Ježek.

Venca se ještě jednou rozhlédl po všech klucích, tedy přesněji po jejich chloubách, a pak jednou rukou rychle stáhl trenky a druhou chytil svoje tvrdé péro. Nebylo rozhodně tak velké jako Ježkovo, ale zařazovalo se mezi kluky do velmi slušného průměru.

„Fajn a teď víš, co máš dělat, ne? Nebo ti to mám ukázat?" usmál se Ježek.

„Ne, ne, dobrý, to zvládnu," oddrmolil Venca a hned o vteřinu později si v duchu nadával, že alespoň trochu neodporoval. Vždyť mohl mít Ježkovu ruku na svém klacku! S tím už se ale nedalo nic dělat, a tak si musel vystačit jen se svojí. Pomalu stáhl předkožku dolů a ucítil takovou slast, že musel tiše vzdychnout.

„Jo, vidim, že ti to pude," komentoval to Ježek.

„Jo," přitakal tiše Venca a začal se oddávat zatím nejlepšímu honění, které kdy zažil. Tolik kluků a jejich chloub, které si vždy musel pracně představovat, tady měl jako na dlani, aby dráždili jeho smysly.

I přes celkem chladné počasí nebo možná právě proto, ruce všech kluků poctivě kmitaly nahoru a dolu a stále častěji a hlasitěji se ozývaly vzdechy slasti. Venca nezůstával pozadu a brzy dohnal jejich náskok. Když už to vypadalo, že se někteří z kluků blíží ke svému vrcholu, promluvil opět Ježek:

„Takže, zábava je v plnym proudu, ale máme tu ještě jednu milou povinnost."

Všichni kromě Vency okamžitě přestali honit a sledovali Ježka. O pár vteřin později ucítil Venca plesknutí na své ruce. Byla to ruka Jardy, který ještě tiše procedil:

„Psst, neruš."

Venca přestal honit a jeho pozornost se plně upnula na Ježka, tedy stále ovšem spíše na jeho mohutné péro, které si jednou rukou přidržoval.

„Určitě vás zajímá, koho jsem dneska zvolil."

Všichni kluci tiše přikyvovali a v jejich výrazech Venca cítil napětí a očekávání, i když stále (dnes už poněkolikáté) nechápal, co se děje.

„Járo," obrátil se Ježek na Vencova souseda, „dneska to budeš ty. Poctivě sem jako jediný ze Semčičáků chodíš už od zimy bez vynechání, tak si zasloužíš zas jednou honit pořádný péro."

Pár kluků se při té narážce uchichtlo, ale jinak se snažili zachovat vážnou tvář, aby si snad nezkazili možnost být příště na jeho místě. Jak, pořádný péro? vrtalo Vencovi v hlavě, vždyť Jára má dost malý péro, přece…

Někdy to Vencovi prostě moc nepřemýšlelo. Ale to nevadilo. Všechno se během chvíle dozvěděl a nemusel pro to vůbec nic dělat. Jarda nejdřív vypadal dost překvapeně, ale pak se vzpamatoval a s jednou rukou stále v rozkroku si přisedl k Ježkovi.

„Tak se nestyď, Járo, jen do toho," povzbuzoval Ježek.

Dál už Jardu nemusel pobízet. Čím více se totiž člověku něčeho nedostává, tím více obdivuje někoho, kdo toho má přebytek. A když má pak člověk možnost byť na chvíli a nepravdivě dotknout se toho lesku a být jeho součástí, nemůže tomu odolat. Tím méně pokud jde o mladého kluka, pro nějž je toto v tomhle věku tak zásadní.

„Jo, takhle…, teď nahoru…, jo a teď dolu," učil Ježek Jardu dělat mu dobře.

Venca tu scénu sledoval s údivem. Dokonce zapomněl i honit. Místo aby se s ní spokojil, začal si živě představovat, jak tam místo Jardy sedí on sám. Chytl by to velké péro do ruky a dělal přesně ty stejné pohyby, které teď prováděl Jarda, které znovu prováděl i on sám na tom svém, které prováděli i všichni ostatní přítomní kluci.

Zatímco ruce všech kluků zvětšovaly tempo kmitání, jejich pohledy byly upřené do ústředního bodu celého rituálu. Výjimkou byl ovšem Ježek, jenž jsa spokojen s Jardovým výkonem, zavřel oči a nechal se unášet na vlnách slasti, které se rozbouřily ještě víc, když se i druhá Jardova ruka pustila do díla. Druhou výjimkou se pak na malý moment stal Venca, který si jako jediný všiml Jardova nově odhaleného přirození. Kontrast velikostí nebyl to jediné, co ho zaujalo. Tím se ale teď nebudeme zatěžovat, protože bychom přišli o zlatý hřeb celé akce.

„Jo, přidej…," vzdychal Ježek, „hoň ho jak svýho!"

Zvuky a příkazy vydávané Ježkem dostávaly ostatní kluky do varu. Byly to jasné signály toho, že teď už se na nic dalšího čekat nemusí, že teď už do toho mohou dát opravdu všechno. Chráněni haldami šrotu a povzbuzováni svým náčelníkem, nemuseli se omezovat ve svých projevech, a tak se čím dál víc ozývaly vzdechy, vzlyky, řevy, ale i šeptání, úpění a zalykání. Zkrátka na všechny pomalu přicházel stav, jemuž tak rádi obětovali svůj čas a úsilí, teď ještě znásobený tou tajemnou vzájemností.

První k němu ale nutně dospěl Venca. Tolik splněných fantazií vyvolalo ohromnou reakci. Z jeho úst vycházel hlasitý křik a z jeho péra se valila záplava hutné bílé tekutiny. Cákala všude – na nohy, na bundu, na šusťáky, na ruku, na sedačku, na Ondru. Ten by se snad za to na něj mohl zlobit, kdyby si právě teď neprocházel tím vším i on sám.

K další explozi se ovšem schylovalo také přímo v centru všeho dění. Ježkovo cukající péro dávalo tušit, co přijde. Jardova druhá ruka právě zmáčkla jeho koule, jako by z nich chtěla vymačkat všechnu šťávu. Ježek zařval a jeho rudý žalud vychrlil první dávku horké mrdky. Jarda měl co dělat, aby ji nasměroval mimo sebe i Ježkovo oblečení. Další výstřiky už mířily sebejistě vedle Ježkovy sedačky. Jen posledních několik už nemělo takovou sílu a skončily na Ježkově podbřišku.

Jarda rychle vrátil svoji druhou ruku do patřičných míst a po pár tazích i jeho péro vydalo obsah koulí, i když ne tak monumentálně. O ostatních klucích se ani snad není třeba zmiňovat. Každý dosáhl, čeho potřeboval, a všichni byli až na drobné incidenty kvůli špatné mušce naprosto spokojeni.

Nejvíc spokojen byl ovšem Venca, který se při návratu zpátky do Semčic pro změnu snažil vytáhnout nyní už mnohem konkrétnější informace z Jardy:

„A podle čeho to Ježek vybírá? A to je takhle vždycky? A jak často se tam chodí? A jsou tam i jiní kluci? A co to máš vlastně s pérem?"

Všechny otázky se Jardovi dařilo více či méně zdařile zodpovídat, ale na té poslední se zarazil.

„Co…? Co…? Cos viděl?" začal najednou koktat. Venca ze změněného tónu hlasu pochopil, že tohle nebylo něco, na co by se měl ptát. Jenže už se zeptal a zvědavost byla silnější.

„No, všichni tam maj to… a ty ne… jak to?"

„Jo…, no…, víš, když jsem byl malej, tak no…, tak to občas bolelo…, byl jsem u doktora…, no a pak to prostě zmizelo…, bylo to nutný… Hele, neřekneš to nikomu?"

„Jo…, jasně…, je to naše tajemství, jo?"

„Jo…, fajn."

„Hele," snažil se obrátit list, „a teď mi řekni, pomůže, když se budu starat třeba o dráhu? Má to cenu?"

***

„Nemá to cenu," promluvil z pozadí Kuba a rozhodně houknul ke dveřím do kostela. Za chvilku bylo slyšet klapání dalších párů bot o kostelní dlažbu. Venca otáčel hlavu a snažil se něco vidět. V pološeru kostela ale nebylo možné přicházející postavu rozeznat. Ta se jako naschvál pohybovala až za pravou řadou kostelních lavic, kam Venca nedohlédl. Než se mu podařilo cokoliv vykoumat, uvědomil si, že ten Semčičák už stojí těsně za ním.

„Řekni mu, co jsi viděl."

„No, jeho."

A Vencovi to bylo v tu ránu jasné. Ten nerozhodný hlas… Přece nebude mluvit o…?!

„Řekni to jemu a všechno."

„Viděl jsem ho v tý budce."

„Jemu to řekni."

„No, Venco, viděl sem tě v tý budce. Telefonní. Jak voláš Ježkovi."

„Jak víš, že to bylo Ježkovi?" pokračoval ve výslechu Karel.

„Protože mu tak řek do telefonu."

„A co mu říkal?"

„No, že se musí domluvit do lesa. Že může přijít večer k Holím."

„A proč tam měl jít?"

„To nevim, to neříkal. Teda – tos neříkal, Venco. Nebo to už nemám řikat jemu?"

„Sakra, radši mlč. Venco! Tak si to slyšel. Co nám k tomu řekneš?"

„No…, že se divim."

„Čemu jako?"

„No, divím se Járovi, že to vůbec vytahuje. Že to vytahuješ, Járo."

„Co jako že Jára vytahuje?"

„Co…, co jako myslíš tim, že vytahuju?"

„Prostě co říkám. Že se divim, že to vytahuješ. Zrovna ty, že to vytahuješ."

Krátké ticho, které nastalo, mísilo různé emoce. Kuba a Karel nechápali, co to ti dva plácají, a snažili se pochopit, co jim uniklo. Jára hlasitě nervozitou polknul – a ne jen jednou. A Venca se tiše bavil. Začalo to být zajímavé.

„Co to má znamenat, Venco?" ozval se Kubův hlas.

„Myslel jsem, že je to naše tajemství, Járo. Nebo to chceš pitvat?"

„To snad nemyslíš vážně! To mě chceš podrazit?"

„Nechápu! Vysvětlete!" rozkřikl se Karel.

„Nechci tě podrazit, ale vidíš, co se děje. Tys přišel s touhle vymyšlenou historkou a myslel sis, že to na sebe nechám hodit samotnýho?"

„To jim nemůžeš…, to jim nemůžeš říct!" V Járově hlase zazněly stopy paniky.

„VYSVĚTLETE!!!"

„Jasně, jasně, Karle. Já… nechci tady Járu házet přes palubu, ale může si za to sám. Jde o to, že v tý budce jsem v noci byl, to je fakt. A že jsem volal, je taky pravda. Nevolal jsem ale žádnýmu Ježkovi, ale na… no, ehm…, na erotickou linku. No chápete, jak jsou na ně teď inzeráty v novinách."

„To si děláš…"

„Jo. No a přitom jsem si ho… to… no honil."

„Je to pravda, Járo?"

„Ehm…, no…, není."

„Tak jim to už nezapírej, Járo. On tam totiž byl se mnou. Jo vim, je to blbý, ale sami víte, jak jsme poslední dobou to… nadržený. Byl tam se mnou."

„To není pravda!"

„Járo, nekecej. Byls tam se mnou, proč kecáš? A ještě navíc… já jim to fakt řeknu, pokud jim to neřekneš sám."

„Sakra, slíbils, že to nikomu nevykecáš!"

„Žádný tajemství! Oba dva! Všechno vyklopte!"

„Venco, prosím tě, tohle nemůžeš!"

„Co zase tenhle tají? Venco! Co o něm víš? Jaký tajemství? Tohle je blázinec! Všechno vyklop!"

„Vidíš, Járo, nemůžu jinak, sorry…"

„Venco…," ozval se vzlyk.

„No, Jára si ho taky chtěl honit, ale když sem mu pučil sluchátko, tak…"

„Venco…"

„… tak než si rozepnul kalhoty, tak už byl udělanej. Prostě bez honění. Udělal se jen tak, do trenek."

„Fakt?"

„Jo."

„Je to pravda, Járo? Proč ses za to tak styděl…, neni to zas tak…"

„Ehm…, no…," Jára zachytil Vencův významný pohled (který nebylo snadné udělat, pokud uvážíte, že na něj neviděl). „Jo je to tak," dodal pak rychle a v jeho hlase byla znát velká úleva. Možná ji ale zachytil jenom Venca. Ten se totiž trochu usmál. On není přece žádná mrcha. Ale udržení každého tajemství má svoji cenu. A tu mu teď hodlal jasně ukázat.

„Takže teď to víte. Volal jsem na erotickou linku, žádnej Ježek. Tady Jára se snažil splnit svoji povinnost a říkat pravdu s budkou, ale musel kecat o tom, komu sem volal. Snad je to ale pochopitelný."

„Bylo to tak, Járo?"

„Jo, ehm…, jo, jasně, bylo to tak."

„Tak to ti moc nevyšlo, Karle," ozval se znovu Kuba z pozadí a evidentně rozladěně, že ztráceli čas takovou banalitou.

Tahle scéna byla něčím značně matoucí. Venca byl opravdu brilantní. Před malou chvílí jsme si říkali, že Venca dokázal probudit svůj spící intelekt k nepochopitelným výkonům, když byl (prudce) nadšený. A mohl být v tuto chvíli? Ano, byl. Vzpomněl si totiž na to, co se skutečně dělo v budce. A znovu to viděl v největších detailech. Ach, to snad není možné…

***

Telefonní budka stála na plácku před kulturákem a kousek od smíšeného zboží. Staré, předrevoluční stěny z kovu dnes krášlily barevné reklamy nalepené ve spodní části. Tenhle kus veřejné technologie upoutával pozornost přesně jednoho páru očí ze Semčic. Jako by byla napojena na ledový pramen vyvěrající hluboko v zemi, za teplých letních nocí jako zázrakem její kovové torzo chladilo na dotek. Venca se o ni často opíral zády, tričko v ruce a hlavu zakloněnou. Představoval si, že tahle nevzhledná špinavá kovová věc je jen nezdařilým výrůstkem něčeho velkého v hlubinách pod ním, jako by se její betonové základy dotýkaly jiných – základů Země. Ten chlad, jako jedinou věc nerozpálenou červencovým sluncem v dobře rozehřátou pánvičku, ten příjemný chlad ji usvědčoval z přetvářky. Možná byl jediný, kdo si to uvědomoval. Jak dlouhé řady lidí se tady přes den tvořily? Čekali na svůj hovor, čekali v řadě poslušně jako před chrámem, který jim za chvíli nabídne trochu z té technologie nové doby, kterou nikdy nepochopí (a nikdy se o to ani nepokusí), čekali v řadě na svůj každodenní příděl magického, nepochopitelného a božského v téhle oprýskané budce. Padesát metrů od semčického kostela docházelo k roztomilé herezi. A Vencu nesmírně těšilo, že to prokoukl. Možná byl skutečně jediný, kdo si to uvědomoval. Jediný v Semčicích. Možná jediný na celém světě tušil něco o chladivém zdroji ze základů Země a o základech hereze, kterou každým dnem naši technologií pobožní občané ukazují za červencového poledne všem na obdiv. Venca samozřejmě netušil, že přesně za čtyři roky a sedm měsíců budku vytrhají i se základy, aby ji vyměnili za telefon na telefonní karty (pod vlivem této drobné deviace se Venca stane budovatelem ne zrovna malé sbírky), a za dalších pět let ji vytrhnou úplně. Kořeny vyschnou, ale tento Vencův letní noční zážitek roku 1991 nikoli. A stejně jako schopnost nahlédnout běžné věci a lidi jinak, než se považuje za normální a vhodné, učiní Vencův život výjimečný. Do té míry, že byste slzeli, kdybychom se do toho vyprávění pustili. A proto to neuděláme.

Ještě jednou hluboce vydechnul a hodil si tričko kolem krku. Myšlenky se mu přesunuly jinam. Vždyť už by… budka se do nočního ticha rozzvonila. Byl to hlasitý zvuk, který by brzy přilákal pozornost semčických obyvatel v okolních domech. Vběhl tedy dovnitř a přitiskl rychle sluchátko k uchu.

„Jo, já…, ne, hehe, nevoláš. Já sem se tu aspoň zatim chladil. No… prostě chladil no."

„Ne, jenom záda, cheche. Fakt…! Tak ty možná, u tebe je to jasný… jo, hehe."

„Myslim, že to nepůjde. Ne, já už to teď nedám, takhle v noci za tebou běhat."

„No jasně, že bylo. Fakt super, dyť sem ti to řikal."

„Jo, i já bych chtěl, ale zejtra musim vstávat – máme nějakou akci, takže si nemůžu dovolit žádnej noční úlet."

„Co jako myslíš? Hele, to sorry jako. Dyť snad víš, jak sme se domluvili… Jo, žádný takový řeči. Prostě nějaká naše akce – tečka."

„Ne, nenasral. Jenom nechápu, že to vždycky vytáhneš."

„Hehe, jo to jsou už příjemnější…, hehe… Ty tam si sám? Jo na náměstí, kde jinde?"

„Ale nemůžu moc nahlas, ňáký domky jsou tu dost blízko… jo, teda ne, už sem si ho neoblík. Jo, v ruce. Sem se chladil přece."

„Tak dělej! Jo, hehe. Ses ještě víc opálil, jo? Hezký. Já ne, ale to ti nevadí, ne?"

„Hmm, dobře a kde. OK, takže na břiše. Hladim se na břiše. Hmm."

„Bych ti nejdřív jel jazykem od břicha nahoru, na hrudník… jo, já taky, hehe. A lízal na bradavkách. Ne, jasně, že je ještě mám! Tak ty první!"

„Jo, máš ty zelený? Já ani nevim, jaký já. Počkej… Sakra jednou rukou to de… blbě. No přes boty, chápeš? No, dobrý. Takže šedý. Jo, už si je musel vidět."

„No, mně taky. Stojí docela fest. Takže, kde jsme… jo, zase bych jel jazykem dolů, až bych ucítil tvoje trenky…"

„To je dobře, že tobě taky… Hned bych ho přes ty trenky kousnul… Jo, kousnul… Ne, nebolelo by to… Bylo by to příjemný."

„No, pak ti je stáhnul zubama… Jo, nekecám… Chtěl bys… Jo, tak příště, jo?"

„Hehe, olíz bych ho, nejdřív špičku, pak až dolů, až na koule. Jo, vim, že to máš rád…"

„Jo, už ho mám venku, nedá se to vydržet… Už asi potřetí dneska… Jo, to bysme měli…"

„Pak už rovnou, prostě rovnou do pusy… Jo, nenatahoval bych to… Jo, je super ho mít v puse… Honíš už, jo… Já taky… Zatim pomalu…"

„Jasně, jazykem bych ho pořád objížděl… To je mi jasný, že bys hned přirážel… Ne, je to super, ale celý tam prostě nedám… Jo, je hrozně velký… Ale ne, to je dobře…"

„S rukama? Jo, jednou bych ti mačkal koule… Jo, no a druhou, druhou bych tě hladil po břiše… Jo, bez držení to dám… Já vím, ale říkat to teď můžu, ne?"

„Ach… Jo, už sem přidal… Fakt si to představuju… Tvoje péro… Jo jasně, taky zbytek těla… Hrozně mě to bere…"

„Co že bys? … Položil mě na záda, jo? … Jo, roztáhl bych nohy, ale nejdřív… No, nejdřív bys mi to moh' oplatit, ne?"

„Jo, to by se mi líbilo… Jo, to bych si taky nechal líbit… Jo, to umíš dobře… Hehe, to je mi jasný… Jo, to víš, že bych tě nechal… Tak říkej, co bys dělal dál… Hehe, ještě chvíli a už to tady pokropím…"

„Jo a pořádně hluboko… Ale jo, jasně že zvlád! Musíš si to příště vyzkoušet… Jo, měl bych je roztažený, ale volnost bys neměl… jo, cheche, přesně tak. Začal bych ti pomáhat rukou."

„Cejtil bys, jak mi začíná škubat, ale už bys věděl, že mi to spolykat chceš. Ehhh, jo, přesně. Začal bych stříkat zrovna, když bys měl ptáka nejhloubějc… hehe, dostal bys plnou dávku hezky hluboko!"

„No to bych chtěl vidět, jak bys polykal… eh… eh…, už, Ježku, už to na mě… eeeerrrh! Jooo. Eerrh. Takhle bych… to do… do tebe… ládoval…"

„Eh, jo, uplně. Celý tohle sklo, je to celý zasraný a stejká to… Nevim, nejradši bych to tu nechal do rána. Cheche. Hele, no a co uděláme s tebou…? No jasně, takže by sis zase lehnul ty, jo…?"

***

„Jo, takže takhle to nakloníš a chvíli počkáš… Jo, takhle. Vidíš, jak to kape, ne? No, akorát to dáš nad něj."

„Seš si tím fakt jistej, Karle?" ozval se Kuba, pochybující o jeho dalším postupu.

„Jasně, tohle je plán B a plány B vždycky fungujou, když nefungujou plány A, ne?"

„Tak hlavně, abys nemusel vymýšlet plán C," procedil Kuba, ale dál už se do toho nemíchal a znovu se pohroužil do intenzivního přemýšlení o mohyle, o nadrženosti a celém tomhle podivném létě.

Karel jeho připomínku ignoroval a už se nemohl dočkat, až si vyzkouší svou novou výslechovou techniku. Tedy, ta technika nebyla ani nová, ani jeho, protože ji shlédl v jednom ze starších béčkových amerických filmů, které poslední dobou začali dávat v televizi, ale minimálně využité prostory se zdály být podnětnou inovací.

„Tak ještě jednou, Venco. A teď už to myslim fakt vážně. Jaký kontakty máš s Ježkem?"

„Žádný, sakra, dyť už sem to říkal," rozčiloval se Venca. Najednou sebou ale trhl a jeho tělo se instinktivně prohnulo. Ucítil intenzivní teplo v jednom bodě svého holého břicha. „Au, co to…" A na dalším místě. „… sakra…" A dalším. „… je?"

„Chceš, aby to přestalo? Chceš?" tázal se s neskrývanou radostí trýznitele Karel, sledující reakce jeho oběti.

Vencovi se Karlův tón vůbec nelíbil. A právě to ho odradilo od okamžité reakce, kterou oběti mívají – prosby, aby toho zanechal. Místo toho se snažil rychle rozmyslet dvě věci – co se přesně děje a zda to může být horší. Na to první přišel celkem rychle – na béčkové americké filmy se dívali všichni kluci v tomhle věku a vůně tajícího vosku se nedá s ničím jiným splést. Na to druhé se odpověď hledala hůř. S každou další dopadávající kapkou teplého vosku ale nabýval dojmu, že si na ten pocit začíná zvykat a že to vlastně není nijak strašné. Dokonce se mu zdálo, že tomu přichází na chuť.

„Odpovídej, jinak to neskončí," ozval se znovu Karel, ale to už se Venca zase nořil do svých vzpomínek, zatímco jeho tělo pomalu pokrývala krusta ztvrdlého vosku, „cos dělal s Ježkem?!"

***

Nad lesní prolukou, kolem které tvořily vršky Holí, Chválova a dalšího bezejmenného lesíku přirozenou hradbu, malým zadním dvorkem Žerčic, tou usedlou a zaplivanou mezí, se zdržoval starý a prohřátý vzduch. A nemaje sílu k pohybu, visel v tuhle předpolední dobu nad rozpálenou zemí a ty tisíce tun vzduchového sloupce odtud až kamsi k zemské orbitě tlačily na Vencův hrudník a bránily mu nadechnout se. Ano, samozřejmě to bylo jenom kvůli téhle těžké vzduchové pokličce, proč se mu v tomto kastrolu venkovského vrcholného léta nedostávalo dechu. To věděl s naprostou jistotou.

Ježek mu ještě trochu kousal do ucha; bylo to nejenom znovu příjemné, ale také to vydávalo neopakovatelné zvuky, což byla kombinace, o které rychle Venca zjistil, že bude jeho oblíbenou. Hlavou mu pořád projížděly všechny ty okamžiky, které se odehrály jenom před pár minutami. Jak hledali nějaké kryté místo, ale nemohli nic najít, tak nakonec zalehli tady na tom možná nejhorším místě, které si dovedete představit. A jak byli nervózní a dychtiví, že se ani nedokázali rychle svléknout. Nakonec zjistili, že to není nutné, a Venca si jenom stáhnul kalhoty a slipy a Ježek snad ani to ne – slyšel jen rozepnutí zipu kalhot a to zřejmě stačilo. Když zaslechl troje plivnutí a pomazávání jeho ptáka, věděl, že to přijde už jenom za pár sekund. A taky že jo. Ježek byl vážně dost nedočkavý, takže při tom málem Vencu povalil, ten se jen tak tak chytil rukama – ale už v téhle výhodné předkloněné pozici zůstal. Zadek se mu vypínal nahoru, a byl pro Ježka tak dobře přístupný. Ani si neuvědomoval, jak vlastně Ježek zrychloval a zda vůbec, protože jenom chvíli po prvním zásunu už oba hekali v rytmu, který je obžalovával z opravdu úctyhodného (na vlastně nezkušené kluky) tempa. Venca si během mrdání uvědomil jednu věc, kterou všichni dobře známe. Když se Ježek postupně blížil k vrcholu, začal mrdat o sto šest, což s sebou neslo to, že pomalu přestával myslet na Vencu a začal se soustředit jenom sám na sebe. Možná byl při tom hrubší, ale něco na tom bylo strašně vzrušující. Venca skončil se svým pozorováním tady, ale my, kteří jsme nadáni trochu větší soustředěností, tušíme, že tenhle okamžik je svůdný právě proto, že nám odkryje druhého člověka bez obalu, jeho ryzí a nepřehrávané pudové já. Samozřejmě, to samo o sobě není jistě zas tak zajímavé, ale to, že nahlédneme k někomu takhle hluboko do podvědomí, původní pudovosti, je ta nejintimnější vzájemná zkušenost, kterou můžeme prožít. Ó, jak je jenom zvláštní, že takové slasti z poznávání nemůžeme pouhou racionalitou nikdy dosíci…

Ale skončili jsme u poměrně prudkého mrdání. Ježkovi už samozřejmě kalhoty plandaly u kolen, ale pořád měla tahle scéna dost z těch známých rychlovek za keřem u vysokoškolských kolejí. Jak se Ježek blížil k vrcholu, začal Venca rychle honit, aby vše načasoval správně. A to se mu povedlo tentokrát výborně – jakmile se Ježek naposledy razantně opřel do Vency a oba skutečně povalil, začal stříkat do vyprahlé půdy i on. Pár chvil se v sobě ještě vrtěli a oddechovali, a pak si lehli vedle sebe a my se dostáváme k té současné scéně, kdy Ježek okusuje Vencovo ucho, zatímco on pozoruje nekonečný sloupec horkého vzduchu nad ním.

Bude trvat ještě asi rok, než Venca opravdu pochopí, co se mu právě teď děje. Uvědomí si, že kilotuny vzduchu za tu vnitřní úzkost nemůžou, ale že je to prosté Post coitum anima tristis est (Po spojení je každá duše smutná). A že ji bude zažívat často. Podstatný ale byl ten obraz: nesmírné masy dýchatelného plynu, který nás tiše dusí, zatímco my mrdáme…

„Máš taky pocit, že nás ten vzduch udusí?"

„Udusí? Proč jako?"

„Ne, myslim tim… já nevim, jako… že nás zabíjí to, co musíme mít."

„Jako myslíš tohle?" ušklíbnul se Ježek a začal něco dělat.

„Neeh, tohle… nemyslim."

„Hele, měl by sis schovat břicho, nebo se spálíš…"

Venca zamhouřil oči na slunce a tu mihotající se hrůzu pod ním, otřásl se zimou a raději odpověděl (také s úšklebkem, jak jinak?): „A teď zase já, jo?"

„No, ty vole…"

***

„No, ty vole, nedělej, že nic nevíš! Myslíš, že tě neviděli? Myslíš, že ses mohl schovat? Bylo to ten samej den, co napadli dráhu! Nic si nepamatuješ? Já ti osvětlím paměť. Běžel si od Holí směrem ke Kladěrubům. Cos tam dělal? Tak už mi to řekni!" stupňoval nátlak Karel, snažící se stále přimět silně odporujícího Vencu k odpovědi.

„Ehm, veliteli, veliteli!"

„Co, co je?" rozčílil se Karel, jehož plán B očividně selhával, na svého poskoka, který měl za úkol jen držet nakloněnou svíčku a nic neříkat.

„No, ehm, ono…"

„Tak se, sakra, vymáčkni!"

„Ono mu stojí péro…"

Karel se zarazil a nevěřícně civěl na Vencovy trenky, pod nimiž se úplně zřetelně rýsovalo jeho stojící péro. Popravdě čekal různé reakce – že bude řvát bolestí, prosit o propuštění, zarytě mlčet – ale rozhodně nečekal, že se mu z toho postaví péro. Naprosto to nechápal, a tak se s rezignovaným pohledem otočil na Kubu.

„Ven! Všichni ven!" vytrhl se z hlubokého zadumání Kuba.

„Ale…"

„Řek jsem ven! Všichni! I ty Karle!"

V Kubově hlase bylo znát rozčílení, ale také rozhodnost. Znělo to, jako by věděl, co se teď má udělat, což bylo vzhledem k naprostému fiasku dosavadního výslechu pozoruhodné. Kluci vycítili, že tomu příslibu vyřešení problémů mohou důvěřovat, a proto bez dalších řečí poslechli. Všichni se zvedli a zamířili k východu z kostela. Ještě chvíli slyšel Venca jejich vzdalující se kroky a pak už jen hlasité zaklapnutí dveří. Nastalo naprosté ticho.

Kuba se po chvíli přemýšlení konečně pohnul a došel až k oltáři, na kterém ležel skoro nahý a stále ještě trochu vzrušený Venca. Kuba se na oltář vyhoupl a přisedl si těsně k Vencovi. I přes šero narušované slabým svitem kostelních svící se pokusil navázat oční kontakt a pak co nejmírnějším hlasem začal:

„Venco, poslouchej mě… Musíme se nějak domluvit… Je to úplně jednoduchý… Řekneš mi, co se stalo na tom šroťáku… Řekneš mi něco dostatečně uvěřitelnýho a já tě nechám jít…"

Venca sledoval Kubův obličej a snažil se usilovně zjistit, zda je tohle jenom změna taktiky výslechu, nebo opravdu upřímná snaha tuhle oboustranně trapnou situaci nějak rozumně zakončit. Chlad mramoru, doznívající teplo již ztuhlého vosku a bolest ze zařezávajícího se provazu ho přikláněly k první možnosti, Kubův upřímný pohled a jeho nechlácholivá mluva zase k druhé.

„Venco, podívej, děje se tady něco hodně divnýho… Ty věčně nadržený kluci, ty Hole… To není normální… Děje se to čím dál víc… Mám pocit, že nám to trochu přerůstá přes hlavu a že za chvíli už některý věci nepudou vzít zpátky… Potřebuju pomoct… Potřebuju, abys byl na mý straně tak jako vždycky… Potřebuju ti věřit, jinak to nezvládnu…"

Kubův naléhavý hlas na Vencu působil. Uvědomoval si, že ještě před pár týdny spolu v jeho garáži montovaly motorky a byli skoro outsidery obou vesnic. Uvědomoval si taky od té doby, co blíž poznal Ježka, ještě víc svůj platonický vztah ke Kubovi. Uvědomoval si, že mu Kuba (byť nevědomě) pomohl překonat asi nejkomplikovanější období v jeho životě. To za jedno alespoň trochu upřímné vyznání stát mohlo.

„Eh…," odhodlal se Venca, „no… oni… oni se tam objevili… No byli tři… a já… no, prostě sem nemoh dělat nic jinýho… No víš, jak Ježek na Holích… No tak prostě tak… A pak sem utek…"

Kuba na Vencu koukal jako opařený. Už potřetí, už potřetí…, opakoval si v duchu. Už potřetí nechal Vencu ve štychu. To se přece už nemělo stát! Vždyť kvůli tomu brojil proti Ježkovi, kvůli tomu budoval armádu, kvůli tomu se postavil do čela Semčičáků – aby se tohle už nikdy nestalo. A všechno to úsilí bylo úplně k ničemu, protože on znovu selhal, znovu utekl, znovu ho v tom nechal.

Venca sledoval Kubův zbědovaný výraz a snažil se říct něco, čím by se ospravedlnil, díky čemu by ho Kuba pochopil, co by zase vrátilo jejich přátelství a důvěru zpět, ale zmohl se jen na:

„Kubo, já…, promiň… Já fakt… prostě… to jinak nešlo…"

Kuba byl úplně zdrcený a nechápal, proč se mu Venca omlouvá. Pomalu, snad se stejnou obřadností, s jakou Vencu před tím kluci přivazovali, ho Kuba začal odvazovat.

„Ne, Venco, ty promiň… Tohle… tohle se nemělo stát… Prosím tě… všechno dobrý… Běž…"

Jakmile měl Venca rozvázané všechny končetiny, zvedl se ze studené desky, pokusil se ze sebe oloupat alespoň trochu ztvrdlého vosku a poté bezděky Kubu objal. Byl vděčný za to, že ho Kuba pochopil. A ten se tomu nijak nebránil. Naopak byl rád, že mu Venca jeho zrady odpustil.

A tak i když si každý mysleli něco jiného a vůbec se nepochopili, dopadlo to celé dobře a mohl jen zazvonit konec a pohádky by byl konec. To by se ale do všeho nesměl znovu zamotat Ježek. O tom ale zase až příště…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)

Komentáře  

+1 #6 PořadíFicklip 2017-07-10 02:35
... fakt by vůbec neškodilo, kdyby jednotlivá pokračování byla začíslena. Takhle čtu, jak Ježek píchá Vencu, ale búbec netuším proč jeho, když to rozjížděl s Kobou...
Citovat
0 #5 originálníMartinxxl 2015-12-11 18:36
originální čtení
Citovat
0 #4 souhlasím ...Michal 2015-12-08 17:47
... a přidávám : zvlhčující ...
Citovat
0 #3 ufffan13 2015-12-08 15:07
skvěléé :P
Citovat
0 #2 JednodušeTheo 2015-12-05 12:03
geniální!
Citovat
+1 #1 aaaaFio 2015-12-05 00:28
Vianoce! :D
Citovat