Vesnický závod: Prohrané bitvy

O podkroví kostela svatého Mikuláše a o tom, co pro kluky z Žerčic znamenalo, nevěděl jen málokdo. Ovšem téměř všichni, tedy až na Ježka a pár nejstarších, zůstali jen u povídaček, tlachání a nikdo z kluků nejevil o zchátralou půdu pražádný zájem. I když se právě tady psaly jejich novodobé dějiny, byl to přece jenom nějaký ten rok zpátky, co tu Ježek vedl svojí partyzánskou buňku, kterou si vybojoval samostatnost pro celou vesnici. A bylo to také právě na těch starých hrubých trámech, kde došlo k historickému příměří mezi Žerčičáky a Semčičáky, a započalo tak období spojenectví s Ježkem v čele. Éra nejsilnějšího paktu na území od Libáňských po hranice Boleslavi. Dobrovičáci celé ty roky sekali dobrotu a v Domousnicích, tam se o Ježkovi mluvilo s ještě větší bázní a respektem. Roky blahobytu. Éra Ježka.

"Takže tohle je ta 'půda', jo?"

"Drž klapačku! Tady nejsi na koupáku," Jirka se snažil hrát roli strážce schodů co nejdůsledněji. Ještě před pár dny nikdo z kluků o kostel ani nezavadil, ale od včerejška, když se tu znova rozbalil Ježkův stan, stouplo toto místo neuvěřitelně na prestiži. Každý se sem chtěl dostat, každý chtěl vidět, jak se tu vymýšlí strategie všeho, co bude následovat.

"Mluv, jen když se tě zeptá, neruš. Nedupej a choď jen po těch silnejch trámech. Rozuměls? Tak padej."

Jirka si poposednul a odsunul nohu z posledního schodu a uvolnil Radkovi cestu. Ten najednou znejistil a hlavu vystrkoval na půdu tak pomalu, jako by byl pod přímou palbou.

Půda byla rozlehlá, teda rozhodně větší, než se zezdola zdálo. Prach tu byl úplně všude a rozvířil se při každém pohybu. Opatrně se protáhnul otvorem a co nejtišeji za sebou zavřel víko. Světlo sem pronikalo jenom škvírami ve střeše a zadním vikýřem. Pod ním seděli na trámech Ježek i Marek s Tondou.

„… si prostě nemůžou dovolit, chápeš to, Ježku?" rozčiloval se Marek a neustále se otáčel směrem k Tondovi, který jen mlčky pokyvoval a zadumaně civěl na suky v dřevěné podlaze.

„Sakra, mně to nemusíš vysvětlovat. Tohle se vůbec nemělo stát. Vůbec nechápu, proč to udělali. Tondo, fakt nemáš tušení?" snažil se v jeho výrazu něco vysledovat, ale nevyčetl v něm naprosto nic. Nedávalo mu to smysl. Nejdřív ta včerejší šatna, ten Kubův výraz a pak tohle. Leda že by Venca něco… ale proč? honily se mu hlavou nejrůznější možnosti.

„To je teď přece úplně jedno. Musíme na to tvrdě odpovědět, jinak si budou dělat, co chtějí."

„Radku, tak co?" obrátil se náhle Ježek na nově příchozího. Musel zjistit víc informací a tohle byla jediná možnost.

„Právě… právě…," zakoktal se Radek, „právě vyjeli. Jsou čtyři. Za chvíli tam budou."

„Dobře," přikývl Ježek a podíval se směrem ke schodům vedoucím na věž, odkud je dobře vidět na celou silnici od Žerčic až k Semčicím, „ještě něco?"

„No, Dan se prý ještě nevrátil," dodal Radek a bylo vidět, jak v Tondovi hrklo. Zvedl oči nejdřív k Radkovi a pak k Ježkovi, jako by to snad byla vina, nebo spíš možná jen v prosbě, aby s tím něco udělali.

„Dobře, můžeš jít, buďte připravení," vzkázal Ježek přes Radka všem klukům dole, kterým se nedostalo privilegia dostat se až sem. „A my jdem nahoru, Tondo?" opětoval mu jeho pohled.

"Jo…, jo, jdem," odpověděl a těžkopádně se zvedl.

"Máš ten dalekohled?"

"No jasně, táhnu se s ním od návsi."

"Protože tohle chci vidět. Ty vyjukaný pohledy. Takhle ráznou akci nečekali." Ježek se opřel o zvon, poplácal ho a zašklebil se. "Jim to pak odzvoníme!"

***

To, že si kluci věřili, bylo vidět na první pohled. Jejich halekání a smích sice nebyl sice přes hluk motorů vytůrovaných na maximum slyšet, za to jejich formace sebevědomím přímo zářila. Jednořad – tedy jedna motorka vedle druhé na šířku celé silnice, to nebylo moc taktické uspořádání. Z dálky vypadalo ale mohutně a nezastavitelně. Tohle všechno ale mělo vzít za své hned za Krétovou zatáčkou…

"Ty vole, brzdi!"

"Cože?"

"Stůj!" ozvalo se už za jeho zády a skutečně – Viktor dobrzdil svůj stroj z maximální rychlosti opravdu na poslední chvíli. Přetočil se a zadní kolo se s jistou grácií zabořilo do balíku slámy. Ostatní stroje pobublávaly jen pár metrů za ním.

"Co to tu ty jezeďáci…?"

"Co to… Sakra!" vykřiknul další z kluků, když si uvědomil, co ta štiplavá bolest na předloktí, na zádech, na rameni, na lýtku – prostě co ta bolest znamenala. "Odstřelujou nás!"

"K zemi!"

Kluci se bleskurychle skrčili za své stroje a zmateně na sebe pokřikovali: "Sakra, kde jsou?" – "Ty je vidíš?" – "Ty vole, schytávám to i z týhle strany!" – "Jsou všude! Teď už jsou všude!"

Kolem kluků a hlavně na jejich těla dopadaly desítky, možná stovky malých umělohmotných kuliček vystřelovaných ze zbraní, kterým se za těch časů říkalo 'kuličkovky'. Obvykle se mělo za to, že je to bezpečná, mládeži přístupná napodobenina střelných zbraní, ale když jste schytali jednu dvě dávky přes tričko nebo na holou kůži, velmi rychle vás takhle nevinná hra přinutila zmizet.

"Mizíme!"

"Jo, seru na to!"

***

„Co se tam sakra děje, Ježku?" vykřikoval zběsile Marek, jako by to snad byl on, kdo právě teď dostával nepříjemné zásahy po celém těle. Přeskakoval pohledem od zamyšleného Ježka, který mlčky vše sledoval ve velkém detailu dalekohledem, rezignovaného Tondy a samotné scenérie, která pro něj ale z takové dálky zatím neměla vysvětlení.

„Zatarasili cestu senem, střílejí na ně kuličkovkama, všichni naši utíkají," shrnul několika málo slovy Ježek celou situaci. Víc vidět nepotřeboval. Předal dalekohled Markovi, opřel se o zeď, vložil si hlavu do rukou a snažil se uvědomit si, co to všechno znamená.

Marek se ještě úpěnlivě snažil vysledovat, co se tam stalo, ale viděl už jen odjíždějící Žerčičáky a asi deset Semčičáků odklízejících seno ze silnice.

„Co budeme dělat, co budeme sakra dělat?" začal po chvíli zase vyšilovat.

„Zabrali jsme šroťák, oni mají akorát ten svůj zaplivanej koupák. Nejsme na tom tak špatně, jak to teď vypadá," snažil se hájit situaci, především tedy svoji situaci, protože on byl ten, kdo měl zodpovědnost za to, že bude všechno naprosto v pořádku. Pak se ale zarazil. Uvědomil si, že začal mluvit jako ostatní – my a oni, Žerčičáci a Semčičáci, už ne jedna skupina jako dřív. Všechny ty roky dřiny na společné identitě se rozplynuli během několika dnů a Ježek stále netušil, co bylo tou příčinou ani jak se k tomu postavit. A jestli hodně rychle něco nevymyslí, přestanou ho brát i samotní kluci z Žerčic a to nemůže dopustit.

„Dráha, sakra, co dráha?" vyhrkl najednou. Dráha nebyla ani na území Semčič, ani na území Žerčič. Oficiálně na ni měli práva Ctiměřičáci, ale těch bylo moc málo na to, aby si udrželi suverenitu, a tak ji posledních několik let svorně využívali obě spřátelené sousední vesnice. Ale co teď, když je všechno jinak?

Ježek vyrval Markovi dalekohled z ruky a zadíval se někam mezi sousední vesnici a zalesněný kopec Hole, kde bylo tušit silnici vedoucí ze Semčic do Ctiměřic.

***

"… a kde, to teda fakt netuším."

"Klid, Máro, to teď neřeš," odtušil Kuba a pořád nemohl ten úsměv dostat z obličeje. Rozhlédnul se z vršku, který odděluje Ctiměřice od jejich Semčic, a nemohl to zakrývat. Připadal si jako pán tvorstva.

"Hele, tak dolu si aspoň nasedneme, ne?" hejknul David a nasedal na svou motorku. Martin se jen bolestivě ušklíbnul a učinil totéž. Kuba je následoval.

Stroje se s vypnutými motory – na neutrál, sunuly dolů po úzké okresce a aby to ticho nebylo tak deprimující, Kuba zase začal žvanit. Ono totiž nic depresivní nebylo.

"Díly seženeme jinde. Teď hlavně nejde o jednu motorku… ne, počkej, jako jasně že tu tvojí opravíme…"

"Když zabrali šroťák?"

"Jasně že tu tvojí opravíme," trval si na své formulaci Kuba, "David má v garáži spoustu krámů. Hlavní je to, že máme kde trénovat. Hned zejtra to začnem na sto procent využívat."

"Jo, hele, má pravdu."

"Viděli jste jak se – Kryštof? – tvářil? A ty jeho parchanti malí?"

"Jo, když si na ně vyrukoval s tim koupákem – že si jako ani neštrejchnou, tak nemoch couvnout!"

"Hele, vono to bylo dost chytrý, to jako jo, že nejdřív jako po dobrym, pak po zlym a pak zase po dobrym, jakože kámoši," začal se Martin konečně zbavovat depky z rozbitého startéru.

***

Marek znovu úpěnlivě sledoval Ježkovo počínání a snažil se sledovat jeho myšlenkové pochody. Vypadalo to teď přesně jak scéna z nějakého animáku, které potají sledoval se svým mladším bráchou v televizi: Ježek se nejdřív dalekohledem upřeně díval na jedno místo, pak ho otočil, jako by zkoumal, jestli není rozbité sklo, potom vzal tričko, chvíli obě skla čistil a nakonec znovu zíral do dáli se stejným upřeným výrazem. Tohle přirovnání ho donutilo se rozesmát, jenže Ježek na vtipy rozhodně náladu neměl:

"Ty vole, co se řepíš? To je v prdeli. To není možný, sakra."

"Se nemůžu smát? Se nic nestalo, ne?" nechápal Marek.

"Zabrali dráhu, že jo?" ozval se najednou plačtivě Tonda. Ježek jen pokýval hlavou.

"Já ti to říkal," pokračoval čím dál víc hystericky, "já ti říkal, že jsou schopní úplně všeho!"

"Sakra, nekňuč tady, vole, to se nedá. To ste všichni takoví poserové?"

Ta otázka visela ve vzduchu přesně do té chvíle, než se dole nejdřív ozval hluk motorek a potom hlasité překřikování:

"… to dál nejde, podívejte, jak nás zrasili…"

"… tam stalo? Jak to že…"

"… tak sakra, pusťte mě tam, musím za Ježkem…"

Ježek už ani chvíli neváhal a vrhl se ke schodům dolů. Ačkoliv nebyly zrovna bytelné, zbíhal je po dvou i po třech.

"Uhni, sakra," obořil se na Jirku, který mu teď nechtěně křížil cestu.

V tu chvíli, kdy vyběhl z malých postranních dveří ven z bezpečí půdy přímo do hloučku zmatených kluků, uvědomil si, že vůbec netuší, co jim vlastně řekne.

***

Slunko pražilo, jako by bylo právě poledne, zrající obilí na poli pod cestou se líně povalovalo a klasy se o sebe třelo. Mraků bylo tak akorát – nestínily, ale rozbíjely oblohu, takže bylo i na co se dívat. Karel ležel rozvalený na návozu u cesty a užíval si všemi doušky tu pohodu. Ano, pohoda, lehárko, to byla přesně slova, která vystihovala šéfa zásahového oddílu, velitele semčických ozbrojených sil, generála Karla. Maršála. Imperátora…?

"Hele, že tohle už stačí?"

"Eh… jo, jo, to je v pohodě," zhodnotil vrchní komandant Karel, když se probudil z letargie – tedy zaslouženého odpočinku po vítězné bitvě. Balíky slámy jeho kluci odtahali zpátky po příjezdové cestě na pole více méně na místo, odkud si ho před půlhodinou půjčili.

"Tak mizíme, ne?"

"Co to kecáš? To, že vysmahli, neznamená, že tu naše práce skončila. Kluci na nás spolíhaj. Musíme držet linii, kdyby je napadlo se vracet. Takovejhle přístup, chlape…"

"Chtěj signál," ozval se někdo ještě od polní cesty. "Kluci, chtěj signál!"

Karel zamžoural na obzor, na svah Holí, kde se protíná končící linie lesa s malou asfaltkou do Ctiměřic. Trojice kluků, určitě našich. To bude Kuba, podle strojů.

"Mávaj zelenou!"

"To snad vidim, ne?" ohradil se Karel a maskoval svojí opatrnost. Nesmí to splést. Zelená, to je tázací signál, ptají se. Chtějí znát výsledek akce. Vidí nás tu, musí jim být jasný výsledek, ale chtějí ubezpečit. Žlutá a modrá – 'vítězství' a 'všichni ok'.

"Žlutá a modrá, máme to?"

"Žlutej šátek máš přece jako šéf ty, Kájo, ne?"

"Ptám se sakra na tu modrou…," opáčil a zašmátral v kapse, ze které skutečně vyčuhoval ten vyfasovaný žlutý hadr.

"Tričko, můžu?"

"Do toho, tady, signalizuješ, Pavle." Karel seběhnul z návozu a uvolnil místo klukovi, který ze sebe horlivě strhával své tričko, jen aby mohl být tím, kdo to odvysílá.

***

"Nějak se nám tam slíkaj…"

"Mě zajímaj ty barvy," ušklíbnul se Kuba a natahoval se po Davidově dalekohledu.

"Žlutá, modrá."

"Nevím, jak vy, pánové, ale já si lepší začátek dne neumím představit," uchechtnul se Kuba a pokýval hlavou někam směrem ke zrádné sousední vesnici. Ta se jim teď jevila, odsud z vršku, jako na dlani – jako nahá, bezbranná a choulící se tam za Holemi a čekající na svůj konec v dějinách. Kostelní věž Žerčic se teď zdála, že pukne zlostí.

"Teď ještě udržet ty pozice. Rychle domů."

***

Mohutný dub byl v tuhle chvíli konečný cíl Danovy strastiplné cesty. Rostl společně s dalšími podobně statnými stromy na západní straně kostela, kde končila také jediná příjezdová cesta, a odděloval teď opírajícího se Dana od všech ostatních. Hluboce vydechoval a snažil se znovu utřídit myšlenky. Seděl tu od brzkého rána, ale stále se neodvažoval vyjít ze svého úkrytu. Chtěl se dostat k Ježkovi, ale ten byl stále na půdě obklopený hromadou kluků. Něco se tu dělo, ale on nevěděl co a vlastně ho to ani nezajímalo. V hlavě měl jenom ten včerejší večer, Honzu a Vencu.

"Co ste tam sakra dělali? Takhle se nechat zmalovat od pár nedorostlejch kluků?" začal Ježek útokem.

"Voni na nás ale…"

"Voni na vás vytáhli dětský hračky a vy hned zdrháte. To jste takoví srabi?"

"Překvapili nás, bylo jich víc…," bránili se stále kluci.

"To jsou kecy," nepřestával Ježek, i když věděl, že to byla jeho chyba. Mohl to tušit, mohl jich tam poslat víc, mohl je na to připravit. Ale to teď nemohl přiznat. Příště se tohle už nesmí stát. Příště… Musím vymyslet plán, musím sakra vymyslet blbej plán tak, jak jsme to dělali kdysi, opakoval si Ježek v hlavě. Všechny pohledy kluků teď směřovaly na Ježka. Někteří s nadějí a odhodláním pro to, co vymyslí, ale jiní, a nebylo jich zas tak málo, s nedůvěrou a připraveností ho po selhání nahradit.

"Když to nejde po cestě, půjde to přes Hole," prohlásil sebevědomě, jako by už teď věděl, co vlastně udělá. Mezi kluky to zašumělo. Znělo to sice logicky, ale Hole, ačkoliv těsně sousedily s vesnicí, nebyly pro ně zrovna oblíbeným místem. Ještě tak za slunečného dne někteří starší chodili na okraj lesa na jahody a houby, ale když odbilo klenání, rychle se vraceli zpět do vesnice. Tenhle mírný zalesněný svah byl totiž opředen nejednou povídačkou, kterými je od dětství krmily mámy a babičky, a ani vyzrálejší a zvídavější kluci neměli moc chuti jejich pravdivost ověřovat. Navíc je od nich čas od času odrazoval i sám Ježek. Snad právě pro jeho obrat to ale teď vypadalo, že tenhle nápad vezmou za svůj.

"A teď padejte a vraťte se po obědě," dodal ještě, aby se snad nevynořily nějaké pochyby.

Už se otáčel, aby se vrátil zpět na půdu poradit se s Tondou a Markem, když si všiml zpoza dubu vykukující hlavy. Sakra, to je Dan. Hlava rychle zmizela za stromem. Ohlédl se zpět, ale všichni kluci už se vydali zpět do svých domovů na jídlo a bavili se potichu o tom, co se asi na té bájné půdě vytvoří za plán, a vyměňovali si historky, které od Holích zaslechli. Ježek tedy neváhal a vydal se přímo k němu.

"Dane?"

"Eh, co?"

"Neviděl jsem tě od toho koupáku. Kde ses sakra flákal? A jak to…" vypadáš, doplnil už jen v duchu. Všiml si totiž, že jediný kus jeho oblečení byl nějaký velký list lopuchu či čeho, který si Dan držel před rozkrokem. Ježek rychle sundal tričko.

"Sakra, vem si aspoň tohle!"

Dan s vděkem popadl ten kus látky a uvázal si ho kolem pasu. Nikdy by neřekl, že by ho někdy mohlo cizí propocené oblečení tolik potěšit. Jenže od včerejška se změnilo mnohem víc věcí než jenom tohle a Ježek byl jediný, kdo by to teď mohl pochopit a kdo by s tím hlavně mohl něco udělat. Než ale mohl začít cokoliv řešit, potřeboval nutně vědět jednu věc:

"Je tady Tonda?"

"Jo, je tady. Nahoře. Co se sakra stalo? Tonda říkal, že jsi tam zůstal."

"Jo, zůstal. Je v pořádku?"

"No, teď už jo," odpověděl Ježek diplomaticky, "a co ty?"

"Zdržel jsem se… v lese. Ztratil jsem se."

"Na Holích? To myslíš vážně?"

"Jo, na Holích."

"Byli to oni?" obořil se na něj Ježek, když nereagoval, chytl ho za rameno a zacloumal s ním. "Tak byli?"

Dan se jen zachmuřil a odstrčil ho. "Sráči."

"V Holích? Takže už mají i Hole?" o bosse Žerčičáků se pokoušely mrákoty.

"Na okraji, směrem k tý jejich prdeli."

Než Dan ale dokončil větu, Ježek na něj vrhnul pochybovačný pohled. Už jej na něm párkrát viděl – říkal něco ve smyslu 'ty si ze mě děláš tak trochu prdel, co?'. Rozhodně nebylo dobré Ježka v tomhle stavu ještě víc podporovat. Jenže Dan místo pohotové diplomatické odpovědi reagoval… nepohotově a nediplomaticky:

"Co je?"

"V lese byl večer Tonda…, hlásil, že si zůstal na koupáku…"

"Já… jo, zůstal, chvíli."

"Chvíli, jo?" Ježkovy rysy ztvrdly. Jenže důvodem, jak se mohlo zdát, nebylo to, že se ho Dan snažil natáhnout. Ve skutečnosti se Ježek nasupil na tu svou část mozku, která si v tuhle nevhodnou dobu naprosto nevybíravě začala přemítat: Dobrovolně tam na chvíli zůstal, to je naprostá kravina. Odchytli ho tam – Kuba a ti jeho prasáci. To je jasný, byl nadrženej z tý naší poslední jízdy. Podle toho, jak tenhle teď vypadá, tak to musela bejt akce v podobným ražení. Takže ho vykouřil jenom Kubovi, nebo i ostatním?

"No prostě na chvíli. Hele, Ježku, nech to plavat… jako v pohodě."

"Co v pohodě? Podivej, jak tě zřídili!" To má v těch vlasech zaschlou mrdku, nebo co? Bylo by to logický. Ale museli mu dát ještě víc do těla – když tu běhá v tomhle stavu a nepřijde mu to ani trochu divný…

"No," Ježek pozoroval, jak Dan prohlíží své skoro nahé tělo, "vlastně jsem tam zůstal, čekal jsem, až se Tonda vrátí i s věcma."

"Tos tam asi jen tak neseděl, když tam byla kolem hromada Semčičáků, ne?" Museli ho kompletně odříznout, nedovolit mu vyjít ven. Muselo jich tam být nejmíň deset. Všichni tam nalezli a dali mu co proto. Dali mu několik dávek přímo na obličej jako já předevčírem Kubovi. Chtěli se mi za to Kubovo ponížení pomstít alespoň takhle – a přitom se jim to na šroťáku všem líbilo.

"Nikdo tam nebyl," odsekl Dan, ale pak si povzdechl a dodal: "teda jo, ale jen dva."

"Kdo? Sakra kdo?" vyhrkl Ježek.

"Honza a Venca."

"Honza?" Jakej Honza? Žádnýho si nevybavuju. O klucích mám přehled, tohle nemoh bejt nikdo, kdo chodil na šroťák. Bude to ta Kubova separatistická banda. Co od nich čekat? No evidentně jsou nadržený minimálně stejně jako naši. A neberou si servítky. Jestli jenom jeden dokázal toho naivního Vencu přimět k takový akci, tak to budou dobrý zvířata.

"Já nevím, jak je příjmením. Takovej hubenej…"

To je teda popis! I když jo…, tenhle…, ten z města. Ten teď na šroťáku byl, ale po dost dlouhý době. "Proč si tam s nima byl?"

"Protože měli moje slipy," sklonil hlavu Dan.

"No a co jako?" nechápal Ježek. To mu je snad cpali do huby nebo co? To už by byli úplně mimo. Tondu pochčijou a tohohle donutěj čuchat k jeho vlastním spodkám? Já to taky můžu drsnější, ale tohle je fakt moc.

"Co jako??? No sakra jsem je chtěl! A oni že mi je daj, jen když…" zaskočil Danovi hlas.

Když jim dáš, co chtějí. No to je jasný. Ale co to bylo? Kubu jsem už stačil podcenit snad ve všem, v čem jsem mohl – Honza může být schopný taky všeho. Jasný, že je kouřil. Ale bylo to najednou? Bylo to nastřídačku? Co dělal ten, kterýho zrovna neopracovával? Kde to dělali? Jako v tý šatně tam, na dlaždičkách? To jako oni stáli a on před nima klečel, nebo seděli s roztaženýma nohama a on s hlavou mezi nima? Dan musel bejt nahej, to je jasný, oni dost možná ne. A jak dlouho to trvalo, než je udělal? Byli tam jako deset minut, nebo si ho tam drželi dvě hodiny? Když přišel až teď. Jako pokud se střídali, tak mohli mít velkou výdrž, klidně by tu hoďku postupnýho přerušovanýho kouření dali. A jestli přes den už stříkali, tak stoprocentně.

"Jen když co?" vyhrkl netrpělivě Ježek, jehož fantazie se začínala rozjíždět na plné obrátky.

"Honza poslal Vencu se slipama ven, zůstal jsem tam s ním sám," pokračoval Dan místo odpovědi ve zmateném popisu celé situace, "a pak si vytáhl péro a řekl, ať…"

Určitě mu řek, ať si klekne na čtyři. Pak zalez za něj a Dan vůbec netušil, co se bude dít. Najednou musel cejtit tlak mezi půlkama a než se stačil vzpamatovat, Honza ho pevně držel a snažil se do něj narvat svoji nadrženou kládu. Takhle na sucho to ale přece nemohlo jít! To ho muselo bolet, a tak řval, že to musel slyšet až Venca. Nebo na něj byl mírnější? Měl to připravený a použil alespoň mejdlo a sliny? Nebo se pak Venca ještě vrátil a zacpal mu hubu svým ptákem? Stejně mu tu zadnici ale musel pořádně rozjebat, že si ještě tejden nesedne. Ale nevypadá, že by ho zrovna pálila prdel.

"Co ti sakra řek?" snažil se z něho dostat další kus skládačky. Celé tohle vyprávění a hlavně jeho představy ho začaly celkem brát. Musel si teď trochu přesednout, aby Dan neviděl, jak se mu v kalhotách začíná stavět.

"Neřek nic, do prdele…," utrousil a dodal: "Chtěl ho hulit, no."

"A tys…"

"Co sem měl dělat?!" rozkřiknul se Dan, ale pak se rychle utišil a rozhlédl kolem. "Mě tam mohli držet celou noc."

"A to taky drželi, ne? Takže si to neudělal…?" No jasně, to sem si moch myslet. Srabák. Takže odmítnul – jo a oni ho tam nechali pár hodinek vycukat. Došli si domu na véču a vrátili se. A byl mnohem povolnější. Teď už ale měli tvrdší podmínky: kouřit, ale oběma a napřeskáčku, ne samostatně a v soukromí. Pěkně před oběma. Pokud by odmítnul, podmínky za další hodinu dvě by byly ještě nepříjemnější. A tak kejvnul. Oni si oba rozepli poklopce, zamkli dveře zevnitř a posadili se vedle sebe na tu dlouhou lavičku. A začít chtěl Honza, péro mu trčelo z kalhot, Danovi se sevřel žaludek, když si uvědomil jeho velikost…

"Ale… jo, udělal."

Udělal? Prostě okamžitě bez keců udělal? Vzal mu jeho dlouhý péro do ruky a prostě si ho zasunul do pusy až nadoraz. Vůbec se mu nebránil a úplně se mu poddal. Očima sledoval jeho obličej, jestli se mu to dostatečně líbí, a pohledem škemral, aby mu vyšel vstříc a zarážel mu ho pořádně až do krku. Honza byl tak překvapenej z jeho spolupráce, že toho hned využil a svoje mokrý předzpracovaný péro mu nacpal mezi půlky. Dana to bolelo, ale byl šťastnej, že může mít ve svým zadku takovýho ptáka, a tak mu přirážel a slastně hekal. Když mu za chvíli Honza plnil díru svoji horkou mrdkou, nemoh se udržet a vystříkal se hned taky na vykachlíkovanou podlahu. No, nebo se Honza nechal kouřit dál a pak mu prvotřídně vycákal mandle. Každopádně se to Danovi tak líbilo, že je z toho teď úplně špatnej.

"Ještě mi teď řekni, že se ti vycákal do huby a já padnu," procedil Ježek a snažil se nedat najevo, že by tohle všechno udělal Danovi nejraději sám.

Dan jen znovu sklonil hlavu.

Ježek na něj chvíli fascinovaně zíral a snažil se pochopit, že tohle nejsou jenom jeho trochu ujetý představy, ale čirá realita. Snad už by nechal Dana být, kdyby mu na mysl nepřišel jeho poslední objev: "A co Venca?"

"Nic, co jako?"

"Nic?" Nic? To není možné. Každej kluk, když má takovou příležitost, využije ji. Když viděl vedle sebe Honzu, jak to ze sebe všechno pumpuje do Dana, ani kapka mimo, všechno poslušně spolykaný, není možný, aby to nechtěl taky. Dost možná si ho ale musel Venca přidržet, protože už věděl, co od mrdky do krku čekat. Počkal, až si Dan péro zaboří hluboko do pusy, a pak ho chytnul oběma rukama za zátylek. Každej, kdo to zkoušel, ví, že nadrženej kluk, co chce stříkat do krku, má pekelně pevný stisk. Dan se samozřejmě vyprostit nemohl… Tak ať nekecá.

"Sakra, čuměl na nás z vokýnka a udělal se u toho. To je to tak důležitý?"

"A pak?" nevěřil Ježek, že to takhle jednoduše skončilo.

Dan se začal červenat. Bylo vidět, že je mu to trapné, snad ještě trapnější než celá epizoda s Honzou.

"Takže pak se vrátil dovnitř, měl přece ty slipy, ne?" odhadoval teď Ježek další dění nahlas.

"Jo, měl."

"To ti je ale jen tak nevrátil, ne? Chtěli s Honzou druhý kolo, co?"

"Ne, Honza šel pryč a Venca pak…"

Spustil kalhoty. Jedním pohybem rozepnul přezku pásku a knoflík na těch svých zelených kapsáčích. Spadly k zemi pod tíhou krámů, co nosí po kapsách, a vzaly s sebou i jeho trenky. Zpod trička trčelo jeho krásný rovný péro, který určitě viditelně poskakovalo a zatínalo se natěšením. Těšilo se na vlhké mokré blaho Danovy pusy… I když ne, Venca měl ve druhý ruce ty Danovy slipy. Přiskočil k němu a vecpal mu je do tlamy. Měl totiž chuť na něco jinýho – něco lepšího. Ježkova představivost už pracovala na maximální obrátky.

"Ale my jsme se vyměnili," doplnil znenadání Dan a zatvářil se u toho rozpačitě, ale také trochu potěšeně. Počkat…, ne, to není správný popis. Byl to zvláštní výraz, spíš by se dalo říct, že v tom bylo něco shovívavého. Stejně jako když se dobrodruh zatváří, když posluchačům vypráví o tom, že červi na Nové Guinei skutečně chutnají jako kuřecí maso. A diváci zírají a vědouce, že nikdy v sobě nenajdou dostatek odvahy něco podobného ochutnat, závistivě polykají sliny a představují si tu samozřejmou chuť. K tomuto neduhu lze být ale jenom blahosklonně shovívavý. Stejně tak byl možná na zlomek vteřiny i Dan. On – a už vůbec ne nadržený Ježek, si to ale nemohli uvědomovat.

"Vymě…," zadutal Ježek přepadeně – ale to Dan už s tím samým podivným výrazem ustupoval a vysvětloval něco o tom, že už vážně musí běžet, že se musí doma obléct a že hned pak přijde na půdu. Ježek ho nechal jít, protože už sám nemohl vydržet. Rozhlédl se kolem. Dan mizel na cestě dole pod kostelem; na kostelní půdě se ozývaly zádumčivý kroky členů jeho generálního štábu, kteří čekají na svého vojevůdce, ale jinak byl úplný klid. Polední slunce žhnulo a vše bylo nehybné.

Hole začínaly hned vedle kostela, zpočátku to byl mírný řídký porost, více méně po rovince, ale po sto nebo dvě stě metrech se les zvedal do prudkého kopce a jak-se-patří houstnul. Ježek ale nemusel vybíhat nijak vysoko, stačilo proběhnout kolem prvních větších kmenů a opřít se zády o jeden z nich. Znovu se ohlédnul a ujistil se, že nikde nikdo. A rozepnul si kalhoty.

Jeho péro si už během toho rozhovoru našlo svojí vlastní cestu kalhotama, takže po rozepnutí ho měl hned v ruce. Zavřel oči a ruka mu začala kmitat…

Dan musel být hodně překvapený. Doteď posluhoval Honzovi a uspokojoval ho, jak se na zajatce sluší a patří, ale když mu Venca naznačil, aby si stoupnul a on sám si kleknul, dostal se totálně do úzkých. Rozpaky ho musely úplně paralyzovat – to ale rozhodně nevadilo. Venca se jeho péra nedotkl rukou, ale rovnou pusou. Vlastně za celou tu dobu se ho nedotknul jinak než pusou. Ještě když mu jazykem přejížděl po celé délce jeho ptáka, musel cítit neklid. Jakmile ho ale vzal Venca do pusy celého, slast přicházející z rozkroku ho přesvědčila, aby nic neřešil a jenom si to užíval.

Ježkova fantazie nabírala obrátky stejně jako ruka jezdící po jeho tvrdém klacku. Měl co dělat, aby u toho na celé Hole nezačal vzdychat, což by mohlo celou tuhle rychlovku zbytečně pokazit.

Honza určitě nezůstával pozadu a vycházel Vencovi vstříc. Žádnému kouřenému klukovi nestačí jenom nehybně čekat. Vrážel mu…, vrážím mu svoje péro hluboko do krku a Venca se na mě u toho slastně dívá a nepolevuje v projíždění celého ptáka hezky od žaludu až po kořen. Rvu mu ho do krku čím dál rychleji a zběsileji a Venca lační po mojí horké šťávě, chce ji všechnu spolykat a nepřijít ani o kapku. Nechávám ho ale ještě chvíli žadonit, vytahuju svoje péro a nechávám si řádně olízat koule. Nejdřív se věnuje hbitým koncem jazyka každé zvlášť a potom je celou plochou líže od spodu až k péru. Když už se toho dostatečně nabažím, vrážím mu znovu svůj klacek do tlamy a teď už ho v rychlém tempu pořádně projíždím. Za chvíli už Vencovo tajné přání vyplním, protože cítím, jak mi cuká v klacku a jak se horká mrdka dere ven v hustém proudu přímo do jeho lačnící pusy, přičemž Venca vše bez mrknutí oka polyká…

„Ach," tlumeně cedí Ježek, zatímco z jeho péra stříkají obří dávky bílé tekutiny až na protější strom, po jehož kmeni nevzrušeně stékají jako smůla. Z jeho těla postupně vyprchává Danovým vyprávěním a vlastní představivostí vytvořené napětí. S poslední kapkou dopadající na udusané jehličí se jeho doposavad ochromená mysl konečně může začít zabývat podstatnými záležitostmi.

***

"No tak, Pavle, sakra…," hlesnul znova Ježek a hodil další salvu kamínků na boční okno chalupy. "Já vim, že tam si…" vyhrkl polohlasně a nabral další hrst z kapsy. "Jestli neodpovíš, hodim to do okna malý."

"To si zkus!" ozvalo se zpoza přivřeného okna.

"Sem věděl, že se tam schováváš."

"Já nevim, kdo tady leze po stromě, aby ho náhodou Alex neukousnul."

"Pěknej hajzl je to… hele, musim s tebou mluvit."

"Proč teď v noci, sakra?"

"Protože to asi chvátá, ne?" prohlásil posměšně Ježek, ale hned si uvědomil, že to on sem šel pro radu. "Hele, jde o… no tamto. Zase se to objevilo."

"Co jako zase… jo, myslíš jako…"

"Jo."

"A jak dlouho…?"

"Nevim, tejden? Možná dýl."

"Jo takže chceš to svoje fiasko s revoltou Semčičáků svalit na Hole, jo?"

"Nejde o tohle! Teda jde o to, jako chci toho jejich grázla zpacifikovat, ale hlavně kvůli tomu, aby se zase uklidnilo… to."

"Hele, jestli se to znova objevilo, tak za to může to tvoje posraný vedení obou vesnic. Nikdy neměly bejt spojený, říkal sem to už tehdy – a kdybys nebyl pitomej, tak…"

"Tak co? Pořád by si Semčice s našima strhávali navzájem seno a vypouštěli slepice?"

"Byl to status quo."

"Ten je na hovno, vesnice musel někdo spojit. Říkalo si to o to."

"Hlavně žes to musel bejt právě ty. Hele já z toho vycouval, už mě nezajímáte, to snad víš."

"Nepřišel jsem se zase hádat o tom, na čem se stejně nedomluvíme. Sakra jenom řikám, že se to zase objevilo a jediná cesta, jak to zastavit, je…"

"Jo a k tomu potřebuješ Semčičáky."

"Jasně. Jako posledně."

"A proč to chvátá?"

"Rozlejzaj se. Maj už Ctiměřičáky – něčim je dostali, nechápu, čim je chytli pod krkem, ale dráha je jejich. A půjdou na Hole. Chápeš?"

"A bez Holí…"

"Se to nevrátí k normálu," potvrdil Ježek. "Strašně to sílí, pozoruju to… no, i na sobě."

"Musíš obsadit Hole ještě dneska v noci."

"No to je mi právě jasný. Potřebuju tvoji pomoc."

"Ne, Ježku, na dobytí stačíš sám, ale já mám jinej nápad…"