Vesnický závod: O teorii a praxi

Léto se v okolí Holí přehouplo do své druhé poloviny. Vedra neustávala, naopak, vytrvávala stále úmorněji a nemírnila se ani v noci. Obě znepřátelené vesnice, Semčice i Žerčice, se potýkaly s mnoha novými problémy. Nejobtížnější bylo udržet své kluky v pohotovosti na hlídkách v okolí hranic dostatečně bdělé a schopné střetu s nepřítelem – a to i přes poledne. Bylo to naprosto nutné. Ani jedna ze stran se totiž ani v nejmenším nesnažila vyhrocenou situaci řešit diplomaticky a každodenní konflikty a provokace odsoudily s jistotou i zbytek léta k neustálým bojům. A pak tu bylo ještě něco – to nebezpečí si ale téměř nikdo neuvědomoval – z vrcholku Holí, pod korunami smrků, do noci neviditelně zářil menhir. A kluci jeho účinky pociťovali čím dál tím silněji…

***

Hlídka na severním okraji Semčic o nich samozřejmě věděla už dobrých deset minut předem od svých kluků v terénu, ale i tak si neodpustili malé divadlo. Výpravu Ctiměřičáků z ničeho nic obklíčili hned za cedulí vesnice a ze všech stran na ně mířili kuličkovkami a trvali na udání důvodu k narušení území Semčic. Jak očekávali, Kryštof, který výpravu vedl, jim řekl o pozvání k jejich šéfovi – a prý, že cestu k němu znají a ať je nechají jít. Jenže to se hlídce nelíbilo, mají prý rozkaz je doprovodit, protože velitelské centrum je teď jinde. A tak se stalo to, čemu se Kryštof vyhýbal, totiž že procházeli celou vesnicí v doprovodu čtyř ozbrojených Semčičáků po obou stranách a někdo se mohl sám sebe ptát, zda se mají cítit poctěni, nebo zahanbeni.

Dovedli je až k bráně koupaliště, kde je předali jiné čtveřici, a sami utíkali zpátky na místo.

"Kryštofe, díky, že jste přišli," řekl mnohem přívětivěji kluk, kterého znali jenom od pohledu, ale představil se jako Mára. "Bohužel, musím tebe i tvoje kluky poprosit, abyste si vzali tohle. Jo, no, jsou to pásky přes oči. Máme teď nový velící centrum a nechceme, aby kdokoli zvenku znal, kde přesně je."

"To si děláte prdel!" vyštěkl na něj Kryštof udiveně. Ta šaškárna s ozbrojeným doprovodem by se snad jeho klukům jako ústupek nejevila, ale nechat si zavázat oči mu mohlo mezi ostatními Ctiměřičáky notně snížit autoritu. Pak se ale přeci jen trochu uklidnil a pokusil se vyjednávat: "Jsme přece spojenci, bojujeme s váma proti Žerčičákům a necháme vás využívat naši dráhu, tak snad můžem vědět, kde je velitel. Co když bude potřeba ho neprodleně kontaktovat?" Zatímco slovo "velitel" pronesl ne úplně vážně, na slovo "naši" dal naopak velmi zvláštní důraz.

"Ehm," zaváhal Mára a zjevně na tohle nebyl připravený. Minule se Kryštof jevil daleko mírnější. "Musíme si chránit bezpečnost. Co třeba zavázat oči svejm klukům a tobě bysme vstup ukázali? Abyste nás mohli kontaktovat. Co říkáš?"

Kryštof se rozhlédl po své výpravě a zhodnotil, že tohle by zas takový rozruch do jeho řad nepřinesl. Možná se právě naopak ještě víc vydělí jako ten, kdo má určitá privilegia. I tak to ale nechtěl dát zadarmo: "Na to nemůžu přistoupit, pokud by se mejm klukům mohlo cestou něco stát. Chci, aby měl každej osobní doprovod, a jestli někdo jen zakopne, bude to na vaše triko." Nebylo sice jasné, co by to přesně znamenalo, ale jako výhružka směrem k Semčičákům to znělo věrohodně a jeho skvadru tohle ubezpečení uspokojilo.

"Dobře," odpověděl automaticky Mára a začal přemýšlet, kde vzít další tři kluky na doprovod. Zavolal tedy ty od brány a modlil se, aby se to nezačalo u Kuby rozmazávat. Nechráněné velitelské centrum – z toho by se jen tak nevylízal. "Nasaďte si to. Půjde se jen kousek, tak se tak nebojte," rýpnul si, ale zachytil pohled ctiměřického šéfa a radši se vydal kupředu. Nejprve to vypadalo, že se jde k převlíkárně u koupáku – to by moc velká změna nebyla. Ale těsně před ní skvadra zatočila vlevo a zamířila k malé dřevěné boudě, co spíš připomínala kadibudku.

"Jo, maskování je to dobrý, co?" pyšnil se Mára, když otevíral poklop za dveřmi kadibudky, od kterého vedly schody dolů pod zem. "Jako v americkym filmu, co? Hehe, máme tu i osvětlení." A zapnul do zásuvky dlouhý řetěz vánočních světýlek, která osvětlovala celé schodiště dolů.

Tohle místo Kryštofa opravdu překvapilo. Vůbec netušil, že tu něco takového někde je. Sešli opatrně až dolů, kde konečně všem sundali šátky z očí, které se nyní snažily navyknout na přítmí tohoto sklepního prostoru. Kryštofovi se celkem rychle podařilo zamaskovat svůj údiv a dostat se zpět do role šéfa vyjednávacího týmu.

"Hotovej halivůd," procedil ironicky, "tak kde je Kuba?"

"Jo, byla to bejvalá údržba čerpadel a techniky k bazénu. Teď jsme to zabrali a předělali," pokračoval jejich průvodce a zjevně nepochopil Kryštofovu ironii. "Však se dočkáte. Počkejte tady."

Mára zmizel za dveřmi a nechal Ctiměřičáky dobrých pět minut čekat na malém plácku pod schody. Když se konečně objevil, omluvně se zatvářil a přidržel jim otevřené dveře. To, co bylo za nimi, udělalo na kluky dojem. Místnost nebyla velká – naopak, navíc byla trochu zatuchlá a vlhkost malovala na zdech mokré mapy. Ale tohle bylo nepodstatné, protože uprostřed místnosti stál velký stůl vytvořený z pěti (!) školních lavic a na něm trůnilo něco jako obrovská mapa Semčic a okolí. Spousta figurek z Člověče nezlob se a dalších her všude po mapě, desítky čar a šipek…

"Kryštofe, rád tě zase vidím," usmál se Kuba a obcházel stůl, aby ho poplácal po zádech. "Tak vítejte v našem novém království…"

"Díky, Kubo," navázal Kryštof na přátelské přijetí, "jsem rád, že jsme mohli přijít. Je to tu opravdu… úchvatné." Skoro jako Ježkova půda, dodal už jen pro sebe a usmál se. Jistěže sem přicházel jenom s těmi nejlepšími úmysly a k jejich realizaci počáteční vřelá atmosféra přijde vždy vhod. Proto také hned nezačínal se svými požadavky a nechal Kubu, aby přednesl, o čem se s ním chce bavit.

"Dalo to zabrat. I ta mapa. Představ si: malovali jsme to tři dny. Ale je tam teď všechno." Kuba se opřel dlaněmi o stůl a zadíval se na ni podrobně. "Je tu všechno. Každý spojenec, každý byť ten nejmenší náznak náklonnosti. Díky tomu máme úplný přehled a víme, s kým můžeme a s kým nemůžeme počítat, až se zase něco semele." Ještě chvíli studoval mapu a nechával působit ticho. Pak se otočil a usmál se.

"Slyšel jsem od kluků – ale znáš to, většina jsou fámy a zbylá část je nedůvěryhodná – že jste měli nějaké problémy u vás na vsi po těch potyčkách na dráze. Jako snad nějaký protesty nebo co. Asi jsou to blbosti, jasný, ale stejně… chápeš, situace je pořád horší a horší, musíme mít oba věci pevně v rukou."

Kryštof se zahleděl do míst, kde v té změti čar vytušil Ctiměřice, a snažil se domyslet, co znamená větší modrá a menší červená figurka, které v jejich středu stály. Pak se obrátil na Kubu a vážně začal: "Jasný, je nutný udržet klid… Jenom prostě, některý situace nedělaj dobrej dojem. Třeba naposled,… naposled to naši dost schytali… Hele, třeba tady Roman," obrátil se na jednoho ze své party, "ten z toho má podlitiny ještě teď!"

Stále sledoval Romana a snažil se navázat myšlenku. Přece jenom nebyl obratný řečník, ale učil se za pochodu. "No, prostě, někdo by si moh' myslet, že se ti tvoji starali spíš o svoje zadky a stroje než o jejich ochranu."

Pouštěl se na tenký led a moc dobře to věděl. I v tomhle vlhkém a studeném sklepě se mu potily ruce a každá další věta byla komplikovanější. "No a vůbec i ty jejich poničený motorky…, navíc se bez dílů strašně blbě opravujou."

Už toho měl fakt dost. Víc už si stěžovat nemohl. Snažil se nezapomenout na závěr. Musí to vyznít, jakože má tu nejlepší vůli být dobrým spojencem, v čemž mu ovšem brání nedůsledné chování Kubovy party. "Já…," skoro se zakoktal, "já se snažím je přesvědčovat, že… že musej vydržet, že to bude lepší." Zatvářil se, co nejvíc upřímně to šlo. "Je to ale hrozně těžký, tohle se…, tohle se jim prostě nikdy před tim nedělo, chápeš?" Obrátil se na Kubu a čekal odpověď.

Kuba celou tu dobu bedlivě sledoval každý Ctiměřičákův pohyb, pak se pohledem vrátil k mapě a chvíli nic neříkal. Karel, který stál celou dobu stranou a čekal, až budou moct pokračovat v plánování, už viditelně zneklidnil. Střídavě sledoval Kubu, Davida a šéfa Ctiměřičáků a ztrácel trpělivost. Když ani po dalších pěti vteřinách nic…

"Kryštofe, hele, asi si neuvědomuješ, jaká…"

"Dobrý, Karle, zmlkni," ozval se Kuba a stále koukal opřený do mapy. "Pamatuješ si, jak jsme u vás byli vyjednávat spojenectví? Kryštofe, s tebou mluvim. Jo? To bylo před třema tejdnama, asi tak, co? V tý době jsem byl jen já, teda my ze Semčic proti Žerčičákům. A do toho vy. Ctiměřice o pěti šesti klucích a dráze. Teď už to ale neplatí. Tohle jsem ti chtěl ukázat. Vidíš tu mapu? Ty modrý značky? Ty naše spojence? Kolik je to vesnic? Sedm, osm? Všechno je jiný. Teď si s Žerčičákama rasíme motorky a pořád někoho musíme mít na hranicích. Víš, jaký to je, dostat se do zajetí? Jaký je to dneska? Žiješ v jiný době, Kryštofe, a proto děláš chyby."

Kuba se na něj znovu podíval, nejdřív s kamennou tváří, pak se ale usmál a poplácal ho po zádech. "Ale v pohodě. Mám Ctiměřice rád, proto jsme s vámi pořád spojenci, i když máte něco tak důležitýho, jako je dráha. A vždycky spojenci budeme, pokud si nebudete myslet, že za vás budeme řešit vaše problémy. Dráhu hlídáme s vámi, zbytek je vaše věc. Vaše motorky, vaše zadky."

Zatímco se Kuba chvástal svým vlivem a nepřímo jim vyhrožoval, Kryštof upřeně sledoval mapu a snažil se z ní vyčíst reálnou sílu svého aktuálního spojence. Především se ji snažil srovnat s tím, co mu ukázal Ježek.

"Jasně, naše motorky, naše zadky. Jenže naše motorky teď využívaj hlavně vaši chlapci a naši maj z toho právě jen ty bolavý zadky. A to není fér… Navíc…," zastavil na chvíli a odhodlával se k protiútoku, "Ježek doráží čím dál víc, a když o dráhu přijdete, ste v háji i se všema těma spojencema."

Kuba hodil pohledem na Karla a ten mu to mimikou potvrdil: Kryštof mu skutečně vyhrožoval. A ne jen jemu, ale všem Semčičákům a celé té frakci, kterou za ty týdny vybudoval. Kuba uvažoval co dál. Proč vůbec tuhle taškařici dělá? Zabrání Ctiměřic by mu trvalo tak půl hodinky, těch pár špatně vyzbrojených kluků by byla otázka okamžiku, ani by se té akce neúčastnil a nechal by to třeba na Karlovi. Jenže to, co právě Kuba zažíval, byl syndrom vojevůdce. Plánoval velké strategie a ovládal k padesátce kluků, ale proti pětici týpků odvedle se snadno stával až bezbranný. Pokud by je obsadil, musel by udržovat pozice, bránit dráhu nejen proti Žerčičákům, ale taky Ctiměřičákům samotným. Musel by mít stálé hlídky ve vsi, řešit záškodnické akce přímo u dráhy, vlastně v epicentru jeho moci. Něco takového by ho vysilovalo na dolních hranicích, kde by Žerčičáci začínali mít navrch. Ne, ve skutečnosti mu spojenectví s tímhle přílepkem vyhovovalo, a až si tenhle předák přílepků uvědomí, v jaké je pozici, může to znamenat velké problémy. A to teď znamenalo: neprojevit slabost a obavu, ale zároveň nevyvolat konflikt. Teď, když byl pánem celé oblasti, spousta vesnic se před Semčicemi třásla, on se musí chovat jako… blbej politik.

"O dráhu nikdy nepřijdeme. Nikdy. To si buď jistej," řekl Kuba tvrdě a hned se křečovitě usmál. A znovu poplácal svůj protějšek po zádech. "Protože máme vás."

"Mluvil jsi o Ježkovi, co si tim myslel?" ozval se Karel a bylo na něm vidět, že tuší problém.

"Jasný, Kubo," ignoroval úplně Karlův dotaz Kryštof, "já ti věřím, ale víš, jak je pro nás těžký připravit se na závod, když nemůžem trénovat naplno? Kluky tohle dost štve, rozumíš mi?" Kryštof se snažil Kubu obměkčit, ale nebyl si vůbec jistý, že takhle taktika k něčemu bude.

"Zeptám se jinak: jsi schopný svoje kluky udržet v klidu, nebo máme zasáhnout?"

Kryštof se vylekal Kubova přímého tónu a začal ho ujišťovat: "Jasně…, ne to fakt problém není… To by… To by nadělalo víc škody než užitku." Na chvíli se odmlčel, snad aby utřídil myšlenky, a poté dodal: "Voni by jenom potřebovali nějakou větší motivaci…"

"Větší motivaci?" Kuba se rozhlédnul po svých klucích, jako by u nich hledal souhlas nebo názor. Tváře jeho generálů ale svědčily spíš o hrané vážnosti a kamennosti než o oduševnělém sledování jejich šéfa. V tu chvíli proti nim pocítil zlost, silný nával zášti proti těm klidným nezúčastněným obličejům, které spoléhaly na jeho řešení. Byli to sabotéři. Ano, sabotéři a tiší zrádcové, co ho nechávají na holičkách. Jejich místo je v bahně, v boji, ne u plánovacího stolu, u diplomatických jednání. Sakra, kde je ten pitomej Venca, když se s ním člověk potřebuje poradit?

"Všichni ven. Nechte nás tu jen s Kryštofem." Opřel se do těch vět s plnou razancí, ale stále se mu dařilo vypadat klidně. Lépe řečeno, kdyby někdo viděl do Kubovy hlavy: při první větě myslel jenom na to se těch hňupů zbavit; při té druhé ho to ale napadlo a vyslovoval ji vlastně napůl škodolibě.

Kubův projev byl tak přesvědčivý, že se mu okamžitě podřídili nejenom jeho kluci, ale i celá Kryštofova parta. Kryštofa dost zarazilo, když se obrátil dozadu, aby jim přikázal odejít, a uviděl už jen jejich záda.

"Běžte," stačil jen zastřeným hlasem dodat, než všichni zmizeli do sousední místnosti se schody. Pak se jeho pohled vrátil zpět ke Kubovi, z jehož výrazu se snažil vyčíst, co od něho může čekat. Vypadal docela naštvaně a v kombinaci s potemnělou vlhkou sklepní místností snad až zlověstně. Snad i díky této podivné atmosféře měl na rozdíl od obdobného rozhovoru s Ježkem o jeden nepříjemný pocit navíc: strach.

Kuba chvíli sledoval Kryštofa a zjevně se ho taky snažil odhadnout. Potom se usmál a sednul si na stůl a před sebe nohou posunul židli. "Tak si sedni, ne?" Počkal, dokud si Ctiměřičák skutečně proti němu nesednul. Byl o dobrý půl metr níž, takže musel na Kubu zvedat hlavu. Až teď si všimnul, že má Kuba roztažené nohy o trochu víc, než kolik by bylo obvyklé.

"Chtěl jsi motivaci. Dobře. Počítám, že si už mluvil s Ježkem…, hele, nehraj na mě, že ne. Je jasný, že s tebou nějak kontakt navázal. Já to chápu. Každej má právo se rozhodnout, já to právo nebudu brát ani tobě. Ale před tím chci, abys věděl, s kým máš tu čest, když jednáš s Žerčičákama. Něco se už určitě rozkecalo, ne? Co o nich teda víš? Ještě tě nikdy nezajali, co? Víš, co se děje zajatcům?"

"No," začal nejistě Kryštof, "mezi klukama jsou nějaký povídačky o tom, co se dělo, když vás nalákali do pasti na Hole, nebo co se stalo nějakejm zvědům…," odmlčel se na chvíli a neustále při tom musel sledovat Kubův rozkrok, který ho z nějakého podivného důvodu znervózňoval.

"Ale to se šíří i z druhý strany, co ste zas provedli vy jim…," pokračoval, aby zahnal ten zvláštní pocit, který v něm beztak neopodstatněně vyrůstal.

"Takže," snažil se vyvodit jediný pro sebe přijatelný závěr, "si myslim, a ty mi to teď mezi náma můžeš potvrdit, že to jsou jen kecy, aby se kluci proti sobě víc štvali." Zvedl hlavu a snažil se z Kubova výrazu vyčíst, jestli se trefil. Snažil se najít jediný náznak úsměvu, po kterém by přišlo poplácání po zádech a požadavek, aby to mezi kluky dál šířil, že to bude ta správná motivace a že je rád, že tomu jejich malému teď už společnému podvodu rozumí. Ale nic takového bohužel nepřišlo.

Místo toho ho Kuba chytl ne úplně jemně za vlasy, aby snad nemohl uhnout pohledem a aby se plně soustředil na to, co mu bude říkat:

"Ty si myslíš, že si dělám prdel…, jo, to je vám podobný… Jenže…," zajíkl se, "jenže tys na vlastní oči neviděl, jak zřídili jednoho z našich, co hlídal hranice, jak… jak skučel, když jsme z něj tahali, co se mu stalo!"

Na chvíli se odmlčel a jeho obličej se zkřivil zlostí, jak si znovu vybavoval tu situaci, když společně s Karlem vyslýchali, co se stalo jejich zvědovi, který měl prozkoumat možnost útoku na Žerčice severní cestou přes Novou Telib.

"Měl…, měl modřiny od kuliček po celém těle, a navíc… navíc úplně zalepený vlasy od…," polkl, jako by bylo těžké to slovo v tohle kontextu vůbec vyslovit, "od jejich mrdky."

Poslední slovo Kryštofa doslova vylekalo, až se i přes notnou dávku bolesti vytrhl Kubovi z ruky. "Co, cože? Jak?" Rozuměl modřinám od kuliček, těch už za celou tu dobu taky pár schytal, ale tohle pro něj bylo něco úplně nového. Proto tomu do teď nechtěl uvěřit, i když se to mezi kluky už nějakou dobu šeptalo.

"Tebe to překvapuje? Myslel jsem, že sis je už oťuknul, když ses rozhodnul hrát na obě strany." Kuba se ušklíbnul – začalo ho to bavit. Ještě to tomu chlapečkovi spočítá. "Každej, kdo skončí v jejich rukou, má s mrdkou něco do činění. Jasně že ne vlastní. A pokud mu přistane na hlavě, tak měl ještě sakra štěstí. Co já vim, tak končí jinde."

Kuba se ještě víc nahnul nad Ctiměřického bosse a nevědomky si prohrábnul rozkrok. "Jo, Honza by moch vyprávět. Byli na něj dva a všechno spolykal. Však ty bys to taky zvládnul, co? Když bysme vás přestali chránit, když byste vypadli z našeho teritoria. Myslíš furt, že by přijeli s velkou diplomacií a kubánskejma doutníkama? Jako si pohovořit jako rovnej s rovnym? Polykal bys – a ne jen od Ježka."

Kryštof se při té představě zašklebil a snažil se odtrhnout pohled od Kubova rozkroku, kam se znovu dostal, aby se mu nemusel dívat do očí. Navíc měl dojem, že se tam něco změnilo, ale opravdu si nebyl jistý, jestli byly jeho trenky před tím méně napnuté. Je pravda, že dřív často slýchával o tom, že Ježek na šroťáku pořádá jakési seance, kde se prý něco podobného, byť dobrovolného, dělo, ale to bylo ještě v dobách, kdy obě vesnice táhly za jeden provaz. Navíc Ježek mu při vyjednávání nic takového nenaznačoval, natož aby mu tím vyhrožoval, ale možná opravdu i v tomhle případě platilo přísloví – když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Jenže tady to s těmi ptáčky mohlo být úplně jinak.

Popravdě ho teď ale víc než abstraktní úvahy nad ochranou svého území zajímala jiná otázka, která se mu až perverzně vkrádala na mysl: "A jak…, jak toho zajatce mu…či…li?"

"Mučili?" otázal se Kuba překvapeně a natáhnul se doprostřed stolu pro hrnek s vínem. Párkrát usrknul a přitom sledoval svého chráněnce. "Ty seš fakt tak trochu mimo, co? Jako bys tu poslední měsíce nežil. Ani takový zvíře, jako je Ježek, nikoho nemučí. Ty to nechápeš? Ještě se mi nikdo nevrátil s tím, že by ho někdo mučil, ani jeden zajatec nepřišel nešťastnej. Jo, jasně, zneuctěnej, poraženej, nasranej, to jo, ale taky odhodlanej k odplatě. Je to divný…," dál už Kuba mluvil čím dál zastřeněji, víc a víc pro sebe, jako by tam nikdo další nebyl. "Přijde mi, jako by něco bylo jinak. Pořád na to musím myslet. Na ty noční Hole. A na tu spoustu vystříkaný mr…"

"Co vejráš?" probral se ze zamyšlení a rychle změnil tóninu. "Nebo ty to tak nemáš? Nekecej a nehraj divadlo! Máš pocit, že sežrat bys mrdku nechtěl, co, ale kdyby ti ho takhle někdo vykouřil… Myslim to vážně, chci vědět, na čem sem!"

"Heh,…" vyrazil ze sebe překvapením Kryštof. Takhle přímou otázku nečekal. Nečekal ji tím víc, čím víc zjišťoval, že jeho péro teď už zase není v klidu. Tohle léto bylo od začátku nějaký divný. Musel honit i několikrát denně, aby se ta nesnesitelná nadrženost dala vůbec vydržet. Přičítal to tomu, že už hodně dlouho neměl pořádnej, tedy vlastně vůbec žádnej sex, ale když o tom teď Kuba mluvil, možná bude příčina opravdu někde jinde.

"No, vlastně,…" snažil se přijít na nějakou uspokojivou odpověď. Vykouřit, vykouřit,…, jasně že by ho potřeboval vykouřit. Potřeboval vykouřit hned teď a popravdě by mu bylo úplně jedno, kdo by to udělal, jenže tohle bylo zasunuté někde hluboko v podvědomí, kam se nechtěl vydávat sám, natož se svým nynějším spojencem, z kterého se kdykoliv může stát rival. Instinktivně se podíval na svůj rozkrok, který začal nepříjemně nabývat na objemu.

"Jak to s tím ale…," nechápal stále, "souvisí? Co mu udělali?"

"Byli na něj dva, musel je vykouřit, všechno spolykat, vysát do sucha. Nebo chceš říct, co se stalo předevčírem? Žerčičáci zajali jednoho z našich kluků na cestě do Telibi. Musel jim lízat celý tělo – jako je jazykem umejt, chápeš? Umíš si představit, jak asi ti kluci vypadali, když byli celej den na slunci a v horku. Umyl je celý, včetně rozkroku a všeho."

Kuba si odfrknul, jako by to všechno byly jenom nepříjemné banality, oproti jiným zkušenostem, ale Kryštof vyjeveně koukal a lapal po dechu. Kuba se ušklíbnul a dostal chuť toho malýho zrádce trochu podusit v téhle omáčce.

"Ty jako představ si to. Zpocený koule, ty máš hlavu mezi nohama nějakýho Žerčičáka a lížeš. Všechny ty záhyby, sem tak chlup, koule se vláčně posouvaj, jak je jazykem olizuješ. Žerčičák ti dává najevo, že to děláš dobře a že máš pokračovat. Jak dlouho asi ještě? Minutu, pět? Dvacet minut? Asi si umíš představit, že tohle je kluk schopnej si vychutnávat neomezeně dlouho. A jediný, co to teda nakonec přeruší je…, že chce taky ten druhej. A ty se přesuneš a jedeš znova. A pak se vracíš k prvnímu…"

Kubovy sugestivní popisy Kryštofa nejenom děsily, ale také fascinovaly. Instinktivně si několikrát olízl rty a snad i cítil tu slanou chuť zpocených nepřátelských těl, což ho opravdu vylekalo. Na druhou stranu mu ale zase začaly brnět koule, jako kdyby po nich právě kmital zajatcův hbitý jazyk. Oba protichůdné pocity se v něm teď dokonale mlely a on vůbec netušil, co si má počít. Navíc ho stále sebevědoměji sledoval Kuba a čekal na jeho reakci. A jelikož ho nic chytrého nenapadlo, zvítězila nakonec zvědavost:

"Ééeee…, a voni mu pak teda nastříkali do vlasů?"

"Do vlasů to nakonec dostal někdo jinej," odpovídal Kuba ledabyle a bez zájmu upřesnil: "To byla ta hrozná akce s kopřivama."

Reakce šéfa Ctiměřic byla předvídatelná: vykulené oči a vytřeštěný výraz. Kuba se musel hodně přemáhat, aby si ještě nepřisadil. A popravdě řečeno tento boj prohrál.

"Zase to byl někdo nejmenovanej od nás, zajali ho na polích na jih od Holí. V lese ho přivázali tak, že měl roztažený nohy, a pak natrhali kopřivy a začali je přibližovat k jeho rozkroku. Samozřejmě byl svlečenej. To ho docela přesvědčilo, aby jim s honěním pomohl a výsledek od všech mu pak letěl na hlavu. Z vlasů to nemoh' umejt ještě druhej den."

Kryštof si prohrábl vlasy, jako by se chtěl ujistit, zda na něm přece jen něco také neuvízlo. Brnění v jeho koulích ještě zintenzivnilo, jako by mu po nich někdo právě přejížděl kopřivou. Chvíli si představoval sebe, jak někomu úplně bezmocný nuceně honí péro, ale hned se zas viděl, jak má ruce suverénně v bok a někdo jiný se upřímně snaží, aby mu dělal svou rukou co největší slast. Neochotně zjišťoval, že má v kalhotách nepřiměřeně těsno. Jenže s tím už nešlo vůbec nic dělat. Musel vědět, jestli se nedělo ještě něco dalšího. Musel vědět všechno.

"A… a to bylo všechno? Pak ho nechali?"

"Napsali mu na koule fixkou vzkaz pro nás, takže nejdřív nechtěl říct, kde ho má. Ale nemoh' ho přečíst, tak nám to nakonec ukázal. Musel jsem uznat, že to maj ti Žerčičáci vymyšlený, to jo, ale spadnout jim do drápů, to bych teda nechtěl."

Kuba chvíli sledoval Kryštofa v jeho zděšeném zadumání (což byl sám o sobě dost zajímavý pohled – kolikrát už jste někdy viděli zděšeně zadumaného kluka?), pak ho ještě napadlo, jak to celé uzavřít. Jak seděl na stole, poposedl si trochu blíž ke Ctiměřičákovi a porovnal si kalhoty. To ho silně zneklidnilo a podíval se dojemně na Kubu. Ten si pak strčil ruku pod kalhoty – a v tu chvíli Kryštof ztuhnul a vypadal úplně bezbranně. Směs překvapení a vlastního vzrušení ho naprosto znehybnila. Takže stačí jenom málo a semčičácká strategická základna zažije další vlnu slasti.

Jenže k tomu nedošlo. Kuba se ušklíbnul a vyndal ruku z kalhot a poplácal s ní Kryštofa po tváři.

"Jenže my nejsme a nikdy nebudeme jako oni. My víme, kdo jsou naši přátelé a taky se podle toho k nim chováme." Sesednul ze stolu a nechal Kryštofa vydechnout si. "Takže kde jsme to skončili? Že s námi do toho jdete? Ať máme nějaké chyby, vždycky je dobré vybrat si i to nejhorší dobro, než i to nejlíp se tvářící zlo, viď? Takže spojenci – a navždy?"

"Eeehh…," snažil se Kryštof rychle si utřídit myšlenky roztěkané svým stojícím ptákem a hranou možností na realizaci jeho nejhorších obav mísících se až nepříjemně s jeho nejvnitřnějšími přáními. Ano, Kuba ho opravdu přesvědčil, že není dobrý nápad ho podrážet kvůli Ježkovi, ale to ještě neznamená, že musí odejít jako ten, kdo naprosto nic nevyjednal. A tak chtě nechtě musel přistoupit, aniž by to sebeméně tušil, k technice úspěšně používané některými korporacemi ke zvýšení prodeje: podpořit jejich niterné obavy nepodloženými fámami a vyvolat přesvědčení, že jedině on je schopen tyto obavy zažehnat.

"No, jasně, spojenci až za hrob, o tom žádná," kývl Kryštof a podával Kubovi ruku, "ale měl by sis udělat pořádek hlavně mezi svejma."

"Jasný, dohodnuto," usmál se Kuba vítězně, když se v tom okamžiku zarazil. "Jakej pořádek? Co to meleš?" Z obličeje mu zmizely všechny stopy triumfu a naopak rozčílení bylo víc než zřetelné. Jaký pořádek? Jeho kluci byli naprosto loajální, každému věřil. Celý stroj tikal jako hodinky bez žádných zádrhelů. Nejspíš jenom blafuje. To mu to nestačilo?

"Ty to nevíš?" zatvářil se Kryštof udiveně. "Já myslel, že se to tvý rozvědce už doneslo, že tu máte práskače." Velice nenuceně, a dal si na tom opravdu záležet, dodal: "Žerčičáci to dávali jako pádnej důvod, proč vás brzo porazej."

"Blbost! Ty takovým kravinám věříš?" obořil se na něj. Zrádce? To je možný, víc než možný. Vysvětlovalo by to ty neúspěchy poslední dny. Jenže kdo? Kdo? "Všem naprosto věřim. To je přesně v jejich stylu, nahlodat důvěru mezi náma. Kryštofe, koukej na mě – vypadám snad jako někdo, kdo nemá všech sto procent kluků pod kontrolou? Tak vidiš. Myslim, že to máme vyřízený, takže díky za jednání. Až budeš venku, zavolej mi moje kluky zpátky. A uvidíme se na dráze."

"Hele," nedal se odbýt Kryštof, "kdyby si to nešuškalo celý Ježkovo půdní vedení, zatímco si Ježek nutně musel na půl hodiny za kýmsi odskočit, tak bych ti to neříkal."

"A taky bych ti to neříkal," pokračoval sebejistě, "kdybych to od nich nemoh' zjistit. Jenže po tom, cos mi tady řek', ani já nemám vůbec žádnou motivaci se tam vracet."

"Počkej, počkej. Tys byl u něj na půdě? Říkal to on sám? Říkal nějaký podrobnosti, cokoli? Musíš se tam vrátit. Jo jasně, neboj…, hm, něco vymyslíme. Třeba čas na dráze, to vymyslíme. Hlavně se to musí zjistit – a to co nejdřív, nebo tu máme Žerčičáky zítra jako na koni. Zavolej sem zbytek a vrať se sem s nima. Tohle je vážný."

***

"Takže?"

"Pane?"

"K věci, Viktore!"

"Jasně… no, pohyb jsme zaznamenali asi před deseti minutama. Směrem ze starý semčický cesty do pole. Teď jsou asi padesát metrů od ní a zastavili se."

"Počet?"

"Asi deset kluků – bojíme se, že spíš ti starší…"

"Tak podáš mi ten dalekohled?"

"Jo, jasně, promiň, Marku."

Pohled do dalekohledu dělal Markovi dobře. Stejně jako každému s vojevůdcovským symptomem. Od té doby, co se přiostřily vztahy s Telibí a on dostal taky černou košili, a stal se tak de facto jedním z Ježkových maršálů (vlastně hned po Tondovi a Danovi), přímo se v takových momentech vyžíval. Stál na okraji pole, jednu ruku měl za zády a Viktor mu visel na rtech. Před nimi sedělo pět napružených kluků, kteří čekali na jeho rozkazy. Tak jako pokaždé, když se tady na centrálním poli něco odehrálo.

Jenže tentokrát nenásledoval Markův shovívavý tón a poznámka, že kvůli takové blbosti ho nemuseli volat. Tentokrát to vypadalo jinak. Napočítal opravdu minimálně deset zadků Semčičáků, kteří leží na druhém konci pole a vyčkávají.

"Tak co?"

"Tohle se mi nezdá…, takhle daleko na neutrální půdu ještě nevlezli, ne?"

"Ne, rozhodně ne v tomhle počtu."

"Dobře, zavolej posily. Chci tu taky deset kluků."

"Fakt je to tak…?"

"Ale hejbni sebou!"

"Jasně, rozkaz, Marku!"

Mladý maršál znovu zvednul dalekohled. Leží tam. Vyčkávají. Co tím sakra sledují? Provokace? Ale s takovým počtem…? Nebo invaze? Chtějí velký střet? Teď v poledne? Na volném poli? To nepřipadá v úvahu, byl by to masakr.

"Máte zbraně? Jo, s tebou mluvim."

"Jo máme, Marku. Kuličkovky."

"Každej?"

"Jo, každej."

Marek si prohlédnul těch pět bojovníků – seděli na hlídkách podél celého přítoku žerčického potoka určitě od rána. A teď v tomhle vedru. Pět vyčerpaných kluků…

"Sakra, kde je ten coural?"

***

"Tak jak?"

"Sedum. Jeden teď odběh, nejspíš pro posily."

"Dobře, Petře. Kluci, posunem se ještě kus. Musíme je znervóznit."

"Hele, Máro, na jak dlouho to bude?"

"Minimálně dvě hoďky, musíme dát našim prostor k průzkumu."

"Já že už toho za dnešek některý maj fakt dost, je hrozný vedro."

"Jasný, ale tohle je fakt důležitý. Nemůžem si dovolit další zajatce. Víš, co jim pak dělaj."

"Jo," přikývl tiše Petr a vzpomněl si na to, co naposledy provedli tomu Viktorovi, kterého teď zřetelně rozeznával v okulárech dalekohledu.

Řada jedenácti ležících kluků se pohnula o pár metrů směrem k Žerčicím. Už teď si dost zahrávali, když se doplazili do úzkého pásu po několika dnech ustáleného jako neutrální území, ale stále bylo v případě útoku možné jednoduše ustoupit do původních pozic. Ostatně takové provokace tu byly na denním pořádku. Zkoušela se připravenost druhé strany, kryly se tím záškodnické akce v jiných oblastech nebo se jen zvyšovala morálka, aby se mužstvo neunudilo k smrti. Občas dostal někdo pár ran kuličkou, ale vždy na tak velkou vzdálenost a navíc do měkkého oblečení, že to ani nestálo za řeč.

Ačkoliv včerejší červánky předpovídaly bouřku, nebyl zatím na obloze ani mráček a slunce žhnulo na vyprahlé pole plnou silou. Tlusté mikiny a tepláky se obvykle povalovaly vedle nebo sloužily jako příjemná deka, ale jakmile přišel na obhlídku někdo z Kubova velení nebo se plánovala nějaká akce, všichni se do nich povinně navlékli. Sloužily obdobně jako rytířům brnění a v tomhle počasí byly stejně nepohodlné a omezující.

"Dost," zavelel Martin, "čekáme."

***

"No konečně," prohlásil maršál Marek a znova si protřepal košili, která se mu nepříjemně lepila na záda. Ano, ty černé mají i své nevýhody.

"Mám nakonec dalších pět."

"Dobrý, neviděl jsi Ježka?"

"Ne, myslim, že je s kluky na severu Holí – zase nějaký problémy s Telibí."

"To je blbý, já to tady taky vidim na problémy."

Oba se podívali na řadu deseti kluků před nimi, pak pohled přeostřili na druhý konec pole, kde pravidelné nerovnosti strniště narušovaly siluety podobně početného týmu nepřátel.

"Pořád se nehnuli?"

"Ne, tím spíš myslim, že je to provokace. Ale zatím ta největší."

"No tedy, necejtim se z toho nejlíp, takhle je tam vidět připravený."

"To je význam provokací. Udělat tak významnou operaci, která si získá tvojí pozornost, i když víš, že to není žádná invaze. Nejde to ignorovat. Je v tom něco…" Magického? Ta síla spojená s tolika nevybouřenými kluky? Tušení, co se odehraje, pokud obě strany nebudou umět včas s provokacemi skončit? Všechno záleželo na schopnostech Marka a jeho protějšku tam na druhém konci pole odhadnout bezpečnou míru. Ta vzrušující moc, která se teď objevila v jeho rukou, moc odpoutat tu obrovskou sílu uvězněnou v těch dvaadvaceti klucích…

"Myslim, že se zase dali do pohybu!"

Marek jenom zvednul dalekohled, a aniž by ho sundal, utrousil prostě: "Tak mi je doveď ke stožáru."

Viktorem proběhla vlna adrenalinu. Kývnul a hned odběhnul k řadě kluků – a jako skupina vyrazili jistým krokem k linii, kterou vymezoval stožár vysokého vedení.

***

"Přibližují se."

"To vidím, sakra, držte pozice," procedil Martin a snažil se odhadnout jejich vzdálenost. Jestli dojdou za stožár, musíme ustoupit, honilo se mu v hlavě.

"Zastavili se u stožáru."

U stožáru, jasně. Dál se neodváží, pokračoval v duchu v taktických úvahách.

Obě skupiny si sice byly blíž než kdy jindy, ale stále by za těchto podmínek ústup neznamenal víc než pár slabých zásahů kuličkami. Martin si uvědomoval, že pokud vše půjde dobře, udrží je tam celé dvě hodiny a dostane od Kuby před všemi pochvalu. Věděl ale, že to nebude tak jednoduché, protože to celou dobu musí vypadat, že jsou odhodlaní každou chvíli vyrazit do boje, jinak jeho protějšek pochopí, že je to jen prostředek k odlákání pozornosti.

"Zásoby, jaké máme zásoby?" zašeptal k Petrovi, aby je snad nepřítel nemohl zaslechnout.

"Plná výzbroj, dnes se nic nedělo," odpověděl a rozhlédl se po ostatních. Ti se zatím dívali dopředu na postup Žerčičáků, ale i Petrovi bylo jasné, že zvlášť ti, co jsou tu už od rána, mohou brzy ztratit koncentraci.

"Dobře, až řeknu, vystřelí každý jejich směrem pět kuliček, je to jasný?"

Petr přikývl a posunky klukům ukázal, co se po nich chce. Pět prstů a symbol pistole byl všem naprosto jasný.

"Pal!"

Smršť desítek kuliček vyletěla na postavení Žerčičáků.

***

"Jau…"

"Ty vole…"

"Vodstřelujou nás!"

Všichni hodili naštvaným pohledem po Viktorovi, který ležel na okraji jejich kordónu, jako by to byl on, kdo může za ty štípance.

"Viktore, můžeš mi vysvětlit," ozval se stoicky Marek odkládaje dalekohled, "proč máš ty dva svlečený?"

Viktorův pohled zabrousil na jeho dva kluky, kteří si opravdu před chvíli sundali trička, protože to nejspíš už nemohli na téhle výhni vydržet.

"Oblečte se, sakra," zasýpal a otočil se zpátky na maršálka, který se se ctí pařil v černé košili. "Asi ústup, ne? Nevyostřoval bych to."

"Kolik si už zažil provokací? Tohle neni první, ne? Pokud teď ustoupíš, tak se oni posunou blíž k nám – a od té chvíle se i posune nepřekročitelná hranice. Jmenuje se nepřekročitelná, protože ji ještě nikdo nepřekročil…"

"To jo, tak my jsme taky na ní, ne? Tady u toho stožáru."

"No vidiš, dobrej postřeh. Takže jsme všichni v patu."

"Ty volné…"

"Sakra, další salva."

"To si nemůžem…"

"Opětovat palbu," ozval se do hudrování Markův ostrý výkřik. Museli ho zaslechnout i Semčičáci. "Pět salv po pěti!"

"Marku…"

Ale to už kuličky odstartovaly a o dvě sekundy později se zarývaly do mikin protivníků. Odvetné salvy na sebe nedaly dlouho čekat. Tentokrát to byla nálož – každý z Žerčičáků dostal svých pár nepříjemných zásahů.

"Přebít, připravit k další…"

Pak se to ale stalo. Kdo to mohl čekat? Do hry vstoupil další aktér. Ozval se přímo nad jejich hlavami. Kluci sebou škubli tak synchronizovaně, že to vypadalo jako nacvičené gesto. A nebyli to jenom žerčičtí kluci, kdo s obavami otáčeli pomalu hlavy k obloze. Hrom, který zahlaholil do jejich žabomyších válek, upozorňoval, že mají jenom pár desítek sekund.

"Jak to že se takhle zatáhlo? Dyť ještě před chvílí…"

"Bude to dobrej slejvák. Sakra, zrovna teď, když si nemůžem dovolit ustoupit."

"Marku, jako zase neblázni. Seš uprostřed oraniště. Víš, jak to tu bude vypadat? Jak my budem vypadat? To nás doma zabijou!"

"Jednou seš ve válce, tak nesmíš řešit, co doma…"

"Marku, tohle fakt nevezmou… Myšák má nový Niky, jestli si je zničí, tak s náma končí."

"Teď mi jako chceš hrozit vzpourou? Pomát ses?"

"Já jen řikám, že to od nich nemůžeš chtít."

Marek zatnul zlostí zuby. Takhle se nedá válčit. Takhle se nedá vyhrát žádná bitva. S takovou verbeží. Znovu se podíval k obloze, která už dokonale zčernala. Pokud se mají vrátit, tak hned – a sprintem. Jenže to mohlo být taky jeho poslední rozhodnutí v hodnosti maršála. Sklopil pohled na nepřátelskou linii za polní vlnou na druhé straně – ani oni se nechystali pryč. Radili se. Tak jako my. Co vymyslet? Co dělat? S úzkostí znovu zaklonil hlavu, když si toho všiml: dráty vysokého napětí.

"Všichni svlíknout! Trika, boty, všechno, co chcete zachránit! Dejte to Myšákovi – a ty to zavěs na ty dolní příčky stožáru…, jo, nebo na ten beton pod nim. Ale makejte! Máte na to patnáct sekund!"

***

"Svlíkaj se, prostě se svlíkaj," snažil se překřičet burácející hrom Petr.

"Sakra, sakra…," nadával Martin, který pochopil, že budou držet pozici. Nezbývalo moc času na přemýšlení, protože první kapky už pomalu začaly dopadat na jejich těla. Bylo jasné, že i kdyby se dali na úprk, neskončilo by to jen u promočeného oblečení. Jenže jediné místo v dosahu, které se za chvíli nebude topit v bahně, byl ten pitomý stožár, ke kterému právě mířil jeden z Žerčičáků a který sice nebyl hned u soupeřova ležení, ale rozhodně byl na přímý dostřel.

Martinova hlava šrotovala na plné obrátky, ale během chvíli pochopil, že se nedá nic rozumného vymyslet. Jako velitel se teď musel rozhodnout a převzít plnou odpovědnost za situaci. Je válka a ta si žádá oběti!

"Svlíkat! Okamžitě! A všechno dávejte mně," zavelel a s hlubokým výdechem odhodlaně dodal, "vemu to na ten podělanej stožár."

Kluci se na něho na pár vteřin nejdřív udiveně podívali, a když pochopili, vzedmula se v nich vlna pýchy nad jednáním jejich velitele. Ihned se začali svlékat, skládat mikiny, tepláky i trika, svazovat boty a vše předávat Martinovi, který za chvíli vypadal jako vánoční stromeček.

Snad mě všechno tohle na cestě tam ochrání, doufal a neodvažoval se vůbec přemýšlet nad tím, co se stane, až skoro nahý poběží nazpátek.

Netrvalo to ani půl minuty a ležící řada skoro nahých kluků sledovala, jak se jejich velitel vydává s jejich oblečením vstříc nepříteli. Nezbylo jim skoro nic – jen trenky, kuličkovka a pytlíček kuliček, který si k tomu poslednímu kusu oblečení přivázali. Jejich prozatím povětšinou bílé spodky v kontrastu s černým oraništěm i jejich opálenými těly byly tím posledním, co ještě v tom setmění zářilo do prostoru.

Martin, spěchající ke stožáru, snaže se neztratit nic ze svého cenného nákladu, myslel jen na to, aby se dostal k cíli dřív, než se pole promění v záplavy bahna. Každou chvíli čekal na průtrž vody, která mu znesnadní pohyb a zmaří jeho pokus. Každou chvíli čekal na kámen, který mu podrazí nohy. Každou chvíli čekal na salvu kuliček zarývajících se zatím, byť s čím dál větší intenzitou, jen do neprostupné látky. Už jen pár metrů.

***

"Ne-stří-let!" zopakoval znovu nabroušeně Marek a házel znechucenými pohledy po Viktorovi, které říkaly zhruba toto: To fakt myslíš vážně, že jsi ty svý kluky nenaučil nic o bitevní cti? Chceš jako říct, že kdybych na ně na poslední chvíli nezařval, tak by na toho Semčičáka začali střílet? Na neozbrojenýho kluka, co se snaží stejně jako my zachránit oblečení před totálním zaprasením v tomhle oraništi; že by stříleli po poslovi; že by zničili naši čest pro fair-play?

"Ne, Marku, voni… jsou… rozjančený z toho, co se děje…," odpovídal Viktor a jasně tím dokazoval, že mimoverbální komunikace může být velmi efektivní.

"Běží nazpátek. Jenom v tren…," ozvalo se z první linie Žerčičáků, ale pak přišla oprava: "Teda…, jako…, von fakt snad běží nahej!? Jo, je!"

"Cože?"

"Ty vole, fakt!"

"Marku?"

"Jo," potvrdil velitel a mrkal nevěřícně do dalekohledu, "pták mu lítá ze strany na stranu!"

"Chtěj bojovat ptákama?" ozvalo se od někoho a následovala hlasitá vlna smíchu, který musel doputovat i tam na druhou stranu k Semčičákům. Marek je chtěl okřiknout, ale najednou si uvědomil, co sám prosazoval na poslední schůzi velení: psychologickou válku. Tady si ji může otestovat.

"Nebo si myslej, že se nám jich zželí a že nebudeme na jejich nahý zadky střílet!" podpořil další vlnu upřímného smíchu.

"Jo, chtěj používat koule jako svůj štít!"

"Hahaha!"

"Ticho, sakra ticho, ať mě slyšej!" Marek si stoupnul na špičky a zařval co nejvíc, aby ho ti na druhé straně slyšeli a přistoupil k druhé fázi jeho psychoválky: "Mám pro vás, Semčičáci, návrh! Když všichni začnete mávat svýma trenkama nad hlavou, necháme vás utýct zpátky a nebudeme střílet! Příští návrh už nebude tak mírný! Máte minutu na svlečení do naha!"

Mezitím ale kapky nepozorovaně vystřídaly provazce vody – nebe se protrhlo a voda se začala valit.

***

Právě v tu chvíli dobíhal Martin k linii svých kluků, když jako první vyzkoušel, zač je toho rozbahněné pole. Bosá noha mu uklouzla na mokré hlíně a on se sklouzl po zadku, až málem narazil do jednoho z nich. Celou jeho zadní část těla pokrylo mokré bahno. Z druhého tábora se rozezněl další výbuch smíchu.

"Do háje!" vykřikl, ale hned se mu podařilo otočit se a zalehnout do řady. Chvíli rozdýchával svůj běžecký výkon, ale pak nahlas dodal vysvětlení svého počínání: "Ještě že jsem je sundal. Jsou úplně nový. Co to sakra volali?"

"Že se máme do minuty svlíknout a že pak můžeme utýct," shrnul vše Petr, zatímco mu vracel zbraň.

"Tohle mi schovej," vracel Martin pytlíček s náhradními náboji, které na rozdíl od ostatních neměl za co zavěsit. Prudký déšť mu smýval bahno ze zad, ale bylo jasné, že čistá nevydrží dlouho. Nebylo to sice vůbec nic příjemného, ale dopadající voda byla relativně teplá, takže se to dalo snést. Přes provazce deště se snažil dohlédnout na každého ze svého mužstva, aby odhadl jejich morálku. V jejich výrazech ale překvapivě nenalezl ani náznak rezignace, naopak spíš odhodlání vydržet a zasloužit si pochvalu od velitele, který se pro ně obětoval.

"Blbost, zůstanem tady. Voni to brzo vzdaj. Znám je. Jsou to jen srabi, co mučej zajatce," bičoval morálku svého vojska, i když si uvědomoval, že i Žerčičáci dokážou hrát fér. Mohli mě zmasit a neudělali to, probíhalo mu v hlavě. To ale rozhodně nebránilo tomu, aby se nepokusil vyjít z téhle situace jako vítěz.

"Odpovězte jim, jak nejlíp umíte," zakřičel, "plný zásobník připravit! Pal!"

***

"Chachacha!" ozvalo se od Žerčičáků. Kluci totiž zaznamenali salvu kuliček, ta ale už neměla dostatečnou energii a vyčerpané po takové vzdálenosti let vzdaly a deset metrů před nimi žbluňkaly do louží v oraništi. To byl ale signál, na který se nedalo neodpovědět.

"Myslíš na to, co já?"

"Jo," odpověděl Viktor. "Kupředu, dvacet kroků!"

Překročili další nepsanou hranici, po pravici bylo v tom hrozném šeru (to přišlo spolu s deštěm) tušit Hole a Žerčičáci právě přecházeli kolmici od jeho vrcholu. To byla pravá hranice. Alespoň tak se to Markovi teď zdálo. Je to fakt možné? Že právě překonávali hranici území mezi jejich vesnicemi? Že vstoupili na semčické území? To by byl triumf.

"Zamířit dopředu a pal, každý krok jednu! Hlaste zasažené!"

Jenže to začínalo být obtížné. Nejenom hlásit zasažené – dešťová stěna všude kolem nich bránila ve výhledu, Semčičáci skoro nebyli vidět! – ale taky postupovat v řadě. Bosé nohy se bořily do řídkého kluzkého bahna, smýkaly se a kluci měli co dělat, aby se udrželi vzpřímeně.

***

"Tak co?"

"Neni nic vidět."

"Přibližujou se!"

"Nemůžeme je nechat…"

Bouřka nabrala na intenzitě, zlověstné blesky křižovaly oblohu následované burácejícími hromy, přes které nebylo slyšet vlastního slova. Všichni Semčičáci se snažili střílet na přibližujícího se nepřítele, ale zvedající se vítr učinil jejich střelivo naprosto bezmocným. Když se jedna salva kuliček kvůli silnému poryvu vrátila přímo na jejich holá těla, bylo jasné, že tohle nikam nevede.

"Zastavte palbu," zařval Martin.

Sledoval přibližující se nepřátelskou řadu a nabýval pocitu, že se přes ně každou chvíli přeženou jako barbarská horda a zaberou celé jejich území. To ale nemohl dopustit.

"Vstyk! Nemůžou projít!"

Všichni se během pár vteřin postavili a s obavami vyhlíželi bojovou falangu, která se na ně každou chvíli měla vrhnout…

"Jeden spadnul!"

"Ne, dva!"

"Sakra, co…?"

Jejich nepřátelé jeden po druhém padali k zemi, jako by je zasáhl nějaký neviditelný šíp. Nikdo to nechápal nebo se nad tím prostě jen nestačil zamyslet. Vypadalo to jako zázrak… Ale taky jako jedinečná…

"Na ně!" zavelel Martin a vyběhl z řady mávaje rukou dopředu, aby ho všichni následovali. Slavné vítězství je na dosah – na nic jiného teď nemyslel – dokonce ani na to, že běží úplně nahý – jeho péro se znovu kývalo sem a tam – a zablácený – bláto zpod nohou stříkalo na všechny strany – vstříc… vlastně tomu samému, co se před chvílí stalo Žerčičákům.

Jejich nohy se obalily těžkým lepkavým bahnem a každý další krok byl čím dál tím těžší. Jen pár metrů před tím, co by se při troše fantazie dalo považovat za nepřátelskou linii, se jim už bořily do bahna nejen nohy, ale i ruce, nemluvě o zablácených a tudíž kompletně nepoužitelných kuličkovkách.

I přes tuto zjevnou bezmoc se obě skupiny teď už spíš decimetr po decimetru stále přibližovaly k sobě. O návratu teď nemohla být vůbec žádná řeč. Hrálo se o všechno.

***

A to proklaté nebe, jako by to udělalo naschvál, zastavilo letní průtrž mračen a rozehnalo mraky zrovna ve chvíli, kdy se obě řady kluků dostaly až těsně k sobě. Z oraniště byla jedna velká bahenní vana, ve které se skoro nedalo udržet na nohou; bahno i při chůzi cákalo všude kolem, takže už všichni měli nějaký ten cákanec…

To bylo samozřejmě nic proti tomu, když Martinovi přistála první hrouda bahna na obličeji. Kluci rychle pochopili, že kuličkovky musí vystřídat jiná zbraň. V tu ránu se zvedlo minimálně dvacet rukou a za vteřinu vyletělo dvacet bahenních koulí proti nepříteli. Většina se strefila.

Jenom za tři minuty bitvy se hlouček kluků proměnil k nepoznání. Byli od bláta od hlavy až k patě, všechno jim stékalo po hlavě, po hrudnících na břicho… a prostě všude. A když už vypadalo, že nemůžou být od bahna víc, se to semlelo. Těžko říct, kdo to udělal jako první, ale jedna ruka chytila někoho jiného za rameno a chtěla ho svalit – jenže rameno ze sevření vyklouzlo a ruka i kluk se v tu ránu váleli v bahně. Začala řež – neřež. Řež proto, že se kluci tahali, mlátili, strhávali, podkopávali; neřež proto, že žádná z ran neměla efekt, protože skoro bez bolesti sklouzla po kluzkém těle druhého, protože každá snaha o povalení skončila sklouznutím obou na zem.

Hromadná bahenní bitva víc jak dvaceti kluků se stávala ještě rozjařenější, když se jednomu z kluků – snad náhodou, snad záměrem – podařilo roztrhnout svému soupeři trenky.

"Von mě svlíká," vytřeštěně vykřikl.

V tu chvíli bylo jasné, že řetěz vzájemných odplat nemohl skončit dřív, než byli všichni úplně nazí stejně jako na začátku Martin. Zablácené ruce tak mohly nerušeně sklouzávat nejen po zablácených hlavách, hrudnících, břichách, nohách, ale také po zablácených zadcích a pérech. Navíc ačkoliv se ze začátku vzhledem k obdobnému počtu účastníků na obou stranách odehrávaly převážně boje jeden na jednoho, při stále větším zmatku a snahách chránit si před všudypřítomným bahnem alespoň oči se do sebe zamotávaly dvojice ba i trojice kluků.

Kuličkovky byly v trapu. Polovina z nich byla zašlapaná do měkkého bahna, druhá polovina byla odhozená – kdo se totiž z kuličkovky pokoušel vystřelit (a že by to z blízka do nahého těla bylo cítit), zahrával si dvojnásob: jednak neměl volné ruce, aby se bránil, za druhé chvíli stál a mířil, což ho dělalo jednoduchým terčem. Jenomže jak teď beze zbraní vyhrát? A jak se dá vůbec vyhrát? Prvního to napadlo zjevně Marka, protože se postavil a přestal se válet po ostatních klucích. Pohled to byl zdrcující. Všichni bez výjimky měli holé zadky, plácali se v bahnu, pokoušeli se chytit soupeře, ale většinou s ním spadli do bahniště a všechno začalo na novo. Tohle nemohlo nijak dopadnout. Tohle se nedalo vyhrát. Tohle se nedalo prohrát.

Dřív než ale stačil něco udělat, co by situaci pomohlo vyřešit, ozval se zděšený výkřik, který všechny kluky dříve nebo později úplně paralyzoval: "Ty volééé, von se na mě vystříkal!"

Kluci stáli najednou bez hnutí a zírali na jednoho Semčičáka, jak ze sebe stírá bílou mrdku. "To si děláte prdel? To už je moc tohleto."

"Já za to nemůžu! To samo!"

"Jak samo? Podivej, jak vypadám." Což byl docela komický výrok. Semčičák byl zamatlaný od bahna od hlavy až k patě, téměř k nepoznání, a stékající mrdka skoro nebyla k rozpoznání.

"Myslel jsem, že je to čestnej boj!" rozkřiknul se Martin a lítal pohledem z jednoho Žerčičáka na druhého a hledal nějakého šéfa.

"Uklidni se, byla to nehoda, to to nevidíš?"

"No super, Marku, takže ty za tim stojíš! To je jasný. Vždycky vymejšlíš věci na hranici fér plej. Tohle si už přehnal!"

"Říkám, že to byla nehoda!"

"Jo? Takže všechno padá, to se připrav. A vyřiď to doma. Že padaj všechny zábrany. Žádný vohledy, žádná čest, půjdem do vás všim, co máme!"

"Přestaň bejt hysterickej! Byla to nehoda, když se tady po sobě válíme, tak je to snad jasný, ne? Jestli porušíte ty nepsaný pravidla, tak my taky. To se ale poserete, to ti garantuju!"

"Jo, to já vám taky!"

"Hele, kluci," ozval se narychlo Viktor vědoucí velmi dobře, co znamená nedodržovat pravidla, a sbíral se ze země. "Když řikáme, že to byla nehoda, tak nám musíte věřit. Jestli nám nevěříte, tak už teď porušujete nepsanou dohodu, že všichni máme nějakou čest. A my tady řikáme, na tu svojí čest, že to byla nehoda."

"Jo, to bych ti rád věřil. Ale když tady vidim tohodle parchanta…"

"Co si to…"

"Marku, prosim tě… Můžeme vám to dokázat!"

"Co?"

"Že to byla nehoda!"

"To nejde dokázat!"

"Ale jde. Dokážeme to tim, že si sami necháme udělat to samý." Přežil jsem to jednou, přežiju to znova, pomyslel si Viktor.

"Jak jako…?"

"Jo, že jako někdo od vás se může… no, vystříkat na někoho z nás." Marek rychle pochopil, kam Viktor mířil, a myšlenku rozvíjel: "Tim to bude smazaný, ne? Dokonce můžeme nechat výběr kluků na vás."

"Ale Marku," zašeptal Viktor, "to znamená, že to…" - "Já vim…"

Všem bylo hned jasné, co to znamená. Semčičáci to ani nemuseli říkat. Byla nějaká jiná možnost, nějaká lákavější nabídka, než vyřídit to na té nejvyšší možné úrovni? Způsobit tu největší možnou potupu, navíc před celým mužstvem? Dalo by se dokonce říct, že se tím maže nejenom tohle náhodné, prakticky nevinné zaškobrtnutí, ale možná i snad částečně to ponížení, které musela většina zde přítomných Semčičáků snášet při tom nechvalném dobytí Holí.

Martin udělal krok vpřed a podíval se vzpřímeně na Marka. Ten se ani na moment nezarazil a udělal několik kroků směrem k Martinovi. Nebýt toho, že byli všichni nazí a zablácení, vypadala by ta scéna skoro jak z nějakého historického filmu, kde proti sobě stojí dva rytíři se svými družinami, jejichž nejvyšší hodnotou je čest a kteří právě pro svou čest a pro svůj lid, aby zabránili krveprolití, obětují cokoliv. A nejenže to mohlo podobnou situaci připomínat, všichni kluci to tak navíc bez výjimky cítili.

Oba se zastavili asi metr před sebou a stále se sobě dívali do očí.

"Tak můžeš," prohlásil Marek.

Martin byl jeho chováním překvapen. Nečekal sice, že se bude vytáčet, to by se před ostatními shodil, ale netušil, že by to mohl brát s takovým klidem. A pak to pochopil. Sklopil zrak na svoje zablácené tělo a uvědomil si, že mu jeho péro nestojí. No jasně, proč by taky mělo? Proč by ho mělo vzrušovat honit si ho ve vedru na zabahněném poli před zraky všech kluků z obou vesnic? Jenže to bylo to, k čemu se měl teď přimět, protože kdyby se to snad nepovedlo, nejenže by neoplatil všechnu tu potupu, ale byl by navíc všem jenom pro smích.

Lehce znervózněl a otočil hlavu zpět na své mužstvo. Všichni ho s napětím sledovali, vychutnávali si vlastní odplatu a zatím si vůbec nepřipouštěli, že by mohlo dojít k nějakému problému. A tak Martinovi nezbylo nic jiného, než zkusit ze své pravačky otřít co nejvíc bláta, očistit od toho nejhoršího i svoje péro, pak ho jednoduše chytnout a dělat s ním to, na co už byl několik let zvyklý, a doufat, že vše bude fungovat jako obvykle. Naposledy koukl na svého klidného protivníka, pak se nadechl, zavřel oči a přetáhl si předkožku.

A pak ji vrátil zpět a znovu. Snažil se myslet na něco příjemného. Na něco, co vždycky fungovalo, a dokázalo ho dostat k orgasmu během pár minut – tedy pokud to zrovna nenatahoval, což dělal hlavně teď o prázdninách dost často. Jeho ruka kmitala tam a zpět a všechny tyhle myšlenky mu plnily hlavu. Cítil, jak se mu do péra postupně začíná vlévat krev. Všechno bylo na dobré cestě, kdyby ho ovšem nepřerušila ta nejhorší podpásovka, kterou Marek, znající zatím jako jediný jeho problém, mohl udělat.

"Tak snad tady nebudu muset strávit celej den," znuděně pronesl, "je jako fakt dost vedro."

"Nekecej, sakra," obořil se na něj Petr, "si tě pořádně vychutná."

"To vidím, no," uchechtl se.

Člověk by nevěřil, že by mohlo být těžké postavit si péro. Normálně je problém zbavit se erekce, která přichází v těch nejhorších situací jako ve škole, na rodinné oslavě, na koupáku, no prostě všude. Martin si uvědomil, že si vlastně vždycky honil péro jenom, když bylo stouplé. Nikdy se nepokoušel ho dostat do pozoru, to byl přece čirý nesmysl. Jakmile chtěl honit, tak už mu automaticky stálo, a teď to najednou byla taková komplikace.

Přestával si pomalu vědět rady. Čím víc myslel na to, že ho musí postavit, tím hůř to šlo. A když se snažil na to nemyslet, přerušil ho Marek se svými kecy. Byl v tom úplně sám a nikdo mu nemohl pomoct. Nikdo? Opravdu nikdo? Měl tu své mužstvo, které za ním vždycky stálo, ale jak by ho mohli podpořit?

"Hele, ty kecy si jako vodpusť, jo?" vypálil. "Myslim, že já nejsem jedinej, kdo by tady měl bejt odškodněnej, že jo, kluci?"

"Jo, máš recht," podpořil ho Petr, aniž by ještě tušil v čem vlastně.

"Vidiš, takže voni sem prostě přijdou taky a bude to vyřešený, jasný?"

"Cože, co jako?" nechápal Marek.

"Prostě nás bude víc, no."

"Hele, to jsme jako nedomluvili," nesouhlasil Viktor. Jenže to už se vedle Martina stavěli ostatní Semčičáci a začali kolem Marka tvořit těsný půlkruh.

"Řekli jste někdo od nás, ne jeden od nás, tak to musíte dodržet, ne?"

"No, ale…"

"Tak dodržíte dohodu, nebo ne?"

Marek obklopený bandou Semčičáků pomalu přestával mít na výběr. Buď to skončí jako totální řež, kde on bude první na ráně, nebo toho na sobě bude mít prostě o něco víc, než původně čekal.

"To si děláte…" vykřikl Viktor a už chtěl dát znamení ostatním Žerčičákům k útoku.

"Dodržíme," oznámil nahlas Marek, čímž Viktora zastavil.

"Dobře," přijal Martin, "kluci?"

Další slova už nebyla potřeba. Jednak kluci v tom nechtěli nechat Martina samotného, ale taky byli sami dost nadržení. Každý tak trochu cítil, že kdyby se byl nevystříkal ten Žerčičák, tak by se to stalo někomu z nich. Byli tedy rádi, že si můžou od toho tlaku odpomoct hned tady a nečekat domů a zároveň si vychutnat kluka z žerčického vedení pocákaného mrdkou. Se sborovou rozhodností začali všichni v jeden moment honit. Ruce klouzaly po jejich ptácích s vervou a odhodlaně k brzkému výstřiku. Za podpory tolika kluků se i Martinovo péro postavilo a i jemu začala dělat dobře ruka.

Markovi už nebylo do smíchu. Ten počet ptáků, který se kolem něj vyrojil, už nebyl tak vtipný jako před chvílí. Navíc přišlo záhy to, čeho se začal podvědomě obávat, už když se namachrovaně vysmíval Martinovi.

"Hele, ať si klekne, takhle mu půjde všechno na nohy!"

"Ne, to ani náhodou!" vykřikl Viktor, "před žádnym Semčičákem si nikdo od nás nebude klekat!"

"Ty vole, ale má pravdu. Dostat to na nohy neni žádnej trest!"

"Nemá to bejt trest, ale důkaz toho, že to byla nehoda!"

"Stejně, nechat si to vystříkat na nohy je vopruz."

"A kam se mu vystříkal ten Žerčičák… hele, poď sem! Kam se ti vystříkal? No vidiš!"

"Jo, dostal to i do vlasů!"

"Žádnej Žerčičák si nebude před váma klekat. Marku, mám se s klukama do nich zase pustit?"

"Počkejte, počkejte, voba. Tak ať si sedne!"

"Jo, dobrej nápad. Ať si sedne. Nebude klečet, to je blbý. Ale sedět může, ne?"

"No, to asi jo…"

"Tak fajn, sedej!"

Marek se do debaty o jeho osudu vůbec nepřipojil. Věděl, že to nemá cenu, a chtěl dostát pověsti hrdiny, co vykoupil svoje kluky a zachránil mír. Z výsledku byl ale trochu v šoku. Nějaká ruka se mu opřela do ramena a on si vážně sednul. Kolem jeho hlavy se hned slétly všechny klády a začaly svůj obvyklý pohyb. Zmateně se díval z jednoho na druhého, bylo jich tolik… Proč ho sakra z toho ostatní nevykecali?

Ozval se první tlumený vzdech. Marek se rozhlížel a snažil se určit, který z nich to byl, od kterého to může čekat nejdřív. Jenže všechna péra byla z tohohle úhlu pohledu stejná: velký naběhlý žalud, za ním ruka, co pumpuje po celé jeho zbývající délce. Ozvalo se další slastné vzdechnutí a další dvě. V Markovi začala stoupat nervozita, otáčel se a s obavou odhadoval, jak je který daleko. Našel dvě péra, která už vypadala dost rozjetě – ruce po nich lítaly jak o život a další zvuky slasti pocházely nejspíš od jejich majitelů. Uvědomil si, že majitele vůbec neřeší, na ně bylo i špatně vidět; před sebou měl anonymní ptáky, každý deset centimetrů od jeho hlavy, a jemu nezbývalo, než si je prohlížet a najít ty, které začnou jako první.

A se svým tipem měl Marek pravdu. Jenže místo, aby se od něj nějak odklonil nebo se jinak vyvaroval tomu proudu, pozoroval ho a ujišťoval se, že to bude vážně on. Poslední vteřiny před výstřikem vypadal ještě docela nevinně, ruka ho honila, ale žalud byl netečný – s Markem na sebe zírali. Pak ale přišla ta sprcha – když pták zacukal, bylo už pozdě. Mrdka vystříkla příliš rychle a zasáhla Marka přímo do obličeje. Byly to čtyři dávky, zbytek už šel někam mimo.

Jenže ve stejnou chvíli se probudil i ten druhý otipovaný a zkropil ho z druhé strany na tvář. Mrdka mu stékala po obličeji, ale Marek toho moc nedbal. Snažil se rychle zorientovat a prohlížel zbylé ptáky. Pochopil pravidla hry – musí poznat dalšího a co nejdřív se otočit, aby to zase nedostal do obličeje. Všechny zbylé klády ale zatím vypadaly klidně. Sem tam se ozvalo slabé zasténaní, ale nebylo jasné, od koho pochází. Pták byl jeden jako druhý – sledoval žaludy, které mu neslibovaly nic dobrého, a ruce, které po nich jezdily.

"Bude to ten Liborův!" ozval se výkřik. Žerčičáci zjevně pochopili, o co se Marek snaží, a pokoušeli se mu napovědět. Jenže jak měl Marek rychle zjistit, jaký je ten Liborův…? A další proud mrdky – zase přímo do obličeje. Seshora jen slyšel vzdechy úlevy a pocitu dobrého zásahu. Byly to tři dávky, ale vydatné.

"Napravo, ten napravo," snažila se být další nápověda nápomocnější.

"Ne, nalevo, sakra, nalevo," oponoval druhý.

Marek se snažil odhadnout, kdo by mohl mít pravdu, aby nakonec zjistil, že ji měli oba. Nejdřív dostal plnou dávku zprava, a jen co se otočil, neminul ho přímý zásah zleva. Když se pak pokusil hlavu sklopit, dostal zbylé dávky od obou kluků do vlasů. Ti se na sebe jen s úlevou usmáli a ustoupil o krok zpět, aby se mohli ti, jenž na své slasti ještě pracovali, dostat k Markově hlavě co nejblíže.

„Áááárgh," vykřikl další přímo před ním, právě když se odvážil znovu zvednout hlavu, aby zkontroloval situaci. Snad překvapením nechtěně otevřel pusu a jeden výstřik horké šťávy mu dopadl přímo na jazyk.

„Tfuj…," snažil se ji hned vyplivnout.

„Mu ňák nechutná," pobaveně vyprskl jeden z kluků, kteří už to měli za sebou a jen sledovali, zda se někomu nepodaří ještě nějaká kulišárna.

Marek doufal, že už to brzo skončí, ale ještě dobrá polovina Semčičáků stále honila svoje chlouby jen pár centimetrů od jeho obličeje, čím dál víc rozjetá předchozími úspěchy svých kolegů. Přemýšlel nad tím, jestli je lepší snažit se odvracet nebo si nechat stříkat vše do vlasů, ale mezi těmihle dvěma možnostmi se prostě nedokázal rozhodnout. Když ale uslyšel zprava zapískání, automaticky se tím směrem otočil, načež dostal další salvu přímo do oka, které jen tak tak stačil zavřít. Kromě stále se stupňujícího vzdychání si tak vysloužil ještě rozjařený smích.

Každopádně bylo jasné, že to ani ostatní už moc dlouho nevydrží. Zavřel tedy oči, hlavu vzpřímil a čekal – nic jiného už stejně cenu nemělo. Několik posledních kluků ho za hlasitého sténání během pár chvil zkropilo ze všech stran tak, že měl na obličeji a snad i na zbytku těla víc mrdky než bahna. Pokusil se ji rukou otřít, aby zjistil, jestli už to opravdu skončilo.

"Ještě Martin," zaslechl hlasitý Viktorův povzdech.

Jasně, ještě Martin…, si mě pořádně vychutná, proběhlo mu hlavou.

Když se Markovi konečně podařilo zbavit se toho nejhoršího, aby mohl otevřít oči bez rizika jejich zalepení, uviděl před sebou opravdu poslední nevystříkané péro. Když navíc nadzvedl hlavou ještě o trochu výš, mohl sledovat Martinův slastný obličej a jazyk olizující si rty.

Martin si to očividně vychutnával, ale i on se rychle blížil svému vyvrcholení. Jakmile ucítil, že se v koulích začíná sbírat pořádná záplava spermatu, otevřel oči, aby mohl sledovat svého protivníka. To, co ale uviděl, ho celkem šokovalo. Nejenže byl od bílé tekutiny celý zadělaný tak, že mu každou chvíli skapávala z jeho tmavých vlasů, ale navíc ho sledoval s plnou odevzdaností, jako by si přál, aby ho už konečně postříkal a ukončil jeho potupu.

V Martinových silách už ale nebylo cokoliv zastavit. Proud horké lávy už se vydal na cestu a každou chvíli měl vytrysknout na Markův už tak zalepený obličej. V poslední chvíli ale se stalo něco nečekaného, o čem si kluci z obou táborů ještě dlouho povídali. Martinovy hlasivky vydaly hlasitý sten a z jeho péra se plným průtokem valila mrdka. Marek v tom okamžiku zavřel oči, aby uchránil to nejcitlivější, a zkřivil tváře v očekávání dalšího přívalu horké lávy.

Jenže nic neucítil. Žádný tlak, žádné teplo, žádný lepivý pocit. Prostě nic. Blafuje s tím křikem? Zadržuje to snad ještě? Chce, abych se podíval, a dostal to přímo do očí? Všechny tyhle otázky mu běžely hlavou. Jedna vteřina, dvě vteřiny… Stále se nic nedělo. A všichni ostatní mlčeli. Nezbývalo mu nic jiného než oči otevřít.

Čekal přímý zásah, ale uviděl jenom Martinovo lehce cukající péro, z kterého vycházely poslední zbytky mlíčí dopadající kousek od něj. Martin ještě vyklepl poslední kapky a pak s úlevou poznamenal:

"To je za ty věci."

Byli by tam na sebe se zvláštním údivem koukali ještě teď, kdyby se najednou ze silnice neozval hlasitý rachot.

"Traktor, jede sem traktor!" zařval kdosi z Žerčičáků.

"Všichni pro věci a na Hole!" zavelel Viktor, který se z toho všeho vzpamatoval jako první.

"Vemte věci a ústup," ozval se z druhé strany Petr, aby popohnal svoje až moc uspokojené mužstvo.

Sbírat roztrhané zablácené trenýrky cenu rozhodně nemělo, někteří ale aspoň vyhrabali z bahna své ucpané kuličkovky a pytlíčky s náboji. Kromě drobných tahanic a výkřiků "to je moje" proběhlo vše a příliš hladce. Žerčičákům se rychle podařilo ustoupit na Hole, přes které se dostali až tůňkám žerčického potoka, jež slibovaly zásobu alespoň trochu čisté vody. Semčičáci se zase vydali po jižní straně Holí zpět k vesnici, kde se jim nepozorovaně podařilo proklouznout přímo na koupák, kde díky předcházející bouřce nikdo kromě pár nechápajících kluků nebyl. A na ještě před pár momenty bitevním poli se teď nerušeně proháněl traktor, jako by snad bahno bylo ideální příležitostí k orbě.