Vesnický závod: Konec nevinnosti

Semčice a sousední Žerčice nikdy nebyly víc než malými zapadlými vesnicemi, kde se každé léto táhlo ve znamení hledání jakékoli naděje na odehnání všudypřítomné nudy. Kdyby v Semčicích nebylo koupaliště a u Žerčic zase starý šroťák, ukousali by se tu nudou jak kluci místní, tak i ti, kteří zde trávili bez ohledu na jejich vůli prázdniny. Nikdo si už nepamatuje, kdo přišel s těmi závody do kopce Hole, ale kluci by mu měli být náležitě vděční. Už několik let totiž celé léto žili přípravami svých laciných motorek na vrcholnou jízdu, která většinou přivedla stroj k opětovné nepoužitelnosti. Ale na tom nezáleželo. Respekt, který si vítěz a také vesnice, odkud pocházel, za výhru vyzískali, stál za jakoukoli námahu.

Toto léto ale má být výjimečné a idylka fair play a kamarádství má vzít za své. Parta kluků z obou vesnic nikdy nebyla moc stmelená – dříve k sobě ale cítili silnou rivalitu a doslova nevraživost, dnes ale obě skupiny poslouchají svého vůdce Ježka, kterému se povedlo udržet takovou bandu kluků v relativním klidu. Ale každý vůdce má své slabiny – a tou Ježkovou byla ješitnost a touha vést všechny. Když tedy přinutil Kubu, mladého outsidera vzdorující jeho vlivu, aby se na šroťáku účastnil jejich pravidelného hromadného honění, projevily se Ježkovy neduhy naplno. Sice Kubu před kluky ponížil a přinutil ke všemu, jeho pozici vůdce to ale spíš oslabilo. A to byl jen první osudný okamžik. Další dva následovaly ještě tentýž den. Nikdo nemohl tušit, že něco takového spouští kaskádu, která v klucích probudí mnohem přízemnější násilné pudy a změní léto k nepoznání.

"Kluci, já jdu s váma. Někdo pak musí odvést zbytek věcí do Semčic," rozhodl se v rychlosti Honza, hnědovlasý, sotva osmnáctiletý klučina, který trávil své poslední léto před maturitou u své babičky. Z toho, co se tady událo, byl dost vyjukaný, protože letos akci na šroťáku absolvoval poprvé a hned to bylo docela jiné, než si pamatoval z loňska. Nejvíc mu ale v tuhle chvíli záleželo na tom, aby se zítra mohl co nejdříve pustit do opravy převodovky své motorky, k čemuž tady dnes našel tolik potřebná lanka.

"Dobře, zapři se zezadu a my s Tondou to potáhnem zepředu," souhlasil Dan, v jehož hlavě se vířily myšlenky na to, co právě s kluky prožil.

"Ať si pro zbylý krámy dojdou vaši, já se s druhym nákladem do Semčic nepotáhnu," prohodil Tonda nabroušeně. To, co se stalo na šroťáku, ho trochu rozjelo, a i když se tam výborně vystříkal, pořád cítil, že není prázdný. Že pořád něco chce ven. A místo toho, aby šel rychle domů a dal si druhé číslo, trmácí se teď s těmi dvěma k Danově chalupě, která je až na druhém konci vesnice.

"No ale je fakt, že to máme do Žerčic o dost blíž, takže bysme jim měli pomoct," mudroval Dan.

"Jo? Já bych řek, že to znamená, že šroťák je spíš naše kolbiště, a když tam chtějí i oni, tak ať si to aspoň odváží sami." Tonda seknul pohledem po Honzovi, který ani nedutal. Tyhle kecy Ježek nesnášel, tvrdě potíral každou poznámku, ve které by se kluci z obou vesnic šikovali proti sobě. Ale teď tu nebyl a Tonda si rýpnul rád.

"Hele, nechte toho," snažil se to nějak urovnat Honza, který tu byl teď v menšině, "stejně tam máte většinu věcí vy, od nás tam jsou jen ty moje lanka a Vaškovy vahadla, zbytek si kluci vzali na motorkách. To bez problémů utáhnu sám a ten vozík je stejně náš."

Honza si uvědomil, že ten vozík prohlásil za majetek Semčic, ačkoliv se už posledně domluvilo, že tyhle věci jsou sdílené. Doufal, že to budou ignorovat, protože by nerad vytvářel nějaké rozepře. On sám je rád, že už tu nejsou takové rozbroje, co tu byly kdysi, a že se může skoro bez problémů bavit s kluky z obou vesnic, když se sem po celém roce ve škole zase vrátí.

"Vozejk by vám závod nevyhrál, naše díly jo. Leda by na něm jel ten váš Jakub!"

"Jo, dneska vypadal schopnej!" zasmál se Tonda. „Jestli umí i tak ovládat řidítka, máte v něm docela šampióna!"

"Hm, mně to zas tak zábavný nepřišlo. Chudák Kuba, nemuseli jste ho hned tak ztrestat. Hlavně ty, Dane, ses do toho nějak závratně hnal…," snažil se jim to Honza vrátit, ale pak zas smířlivěji dodal: "Už jsme tu, kam to chcete složit?"

"Stačí hned za bránu," zahlásil Dan a hned začal díly z vozíku sundávat na dlažbu.

Tonda se opřel o sloupek branky a sledoval, jak oba kluci pracují. Hned ztrestat…, honilo se mu pořád hlavou. Zasloužil si to – na šroťák neměl přístup, protože na partu z vysoka kašlal. Ten trest byl naopak moc mírný. Jenže Semčičáci nabrali druhý dech a berou se na ně ohledy ve všem. Ježek chce řídit obě vesnice, tak jim takhle nehorázně ustupuje.

"Za chvíli jim snad motorky budem i opravovat," uteklo mu nahlas. Dan se zasmál a stoupnul si taky. Oba se teď dívali na skrčeného Honzu, jak ukládá píst opatrně vedle válce, a současně, bez domluvy, přimhouřili oči. Že by myslel taky na…? Tonda se snažil odhadnout Danovy myšlenky.

"Hele Honzo, my ti s tim do těch Semčic pomůžem, co Dane?"

"Jo, sme přece jedna parta. Musíme si pomáhat."

"Super, kluci," zaradoval se Honza. Už jim to nechtěl říct a v duchu si začal představovat, jak tu bude Dan v noci pobíhat, ale když se takhle nabídli, dodal: "Hele, slyšel jsem, že má pršet. Měli bysme to složit do stodoly, jinak vám to tady zrezne."

"To je fakt, tak to poď vzít," souhlasil Dan a vzal s ním nejtěžší díl a šli pomalu k otevřené stodole, za nimi Tonda s dalšími součástkami. A asi metr za trámem u vstupu se to stalo. Honza sice dřevo překročil, ale hned ztratil rovnováhu. Pustil svou stranu nákladu a ten se sesunul na zem. Ostré zařinčení dávalo znát, že náraz byl na nějaký kámen nebo kov.

"Ty vole, cos to… no to je v háji," halekal Dan a ztěžka díl obrátil. Na jednom místě se očividně nalomilo rameno. "To snad neni pravda, to je snad na vyhození!"

"Počkej, to se přece… jo ono je to tady, tak to nevím, to je asi fakt zničený. Možná Lomecký by to… jenže ten bude chtít dost peněz," nepřidal mu na náladě Tonda. Pak se podíval na Honzu, který jen koukal a koukal, a doslova to v něm začalo vřít. "Takže tohle je ta vaše taktika, jo? Rozmlátit nám díly a sami si je nabrat?!"

"Co to sakra kecáš? Jsi neviděl, že jsem o něco zakop? Jděte do háje, člověk vám tady pomáhá a vy si pak vymyslíte, že chci něco rozmlátit. Bylo to nehoda!" zvýšil hlas Honza, aby ujistil nejen kluky, ale i sebe. Nechápal, co to do nich vjelo. Přijel si prázdniny užít a ne se tady hádat kvůli blbostem. "Navíc jsem tam viděl ještě minimálně jeden skoro stejnej," snažil se kluky už mírnějším hlasem uklidnit.

Kluci jako by ale tu poslední větu vůbec neslyšeli a oba se na Honzu dost divně dívali. Tomu se zdálo, že už tady přestává jít o nějaké pitomé díly, že je za tím něco jiného. Znovu jsi vzpomněl na to, co se dnes stalo na šroťáku, a vybavil si i Danův výraz, když Kubu nutil do honění. Uvědomil si, že se tomu jejich pohledy teď hodně podobají. Mráz mu přejel po zádech. Vylekal se toho pocitu a dostal strach.

"Hele, myslím, že bude nejlepší, když už půjdu. Do Semčic to dovezu sám, ještě byste při zpáteční cestě zmokli," zachraňoval dost nervózně situaci.

"Jo, máš pravdu, zůstaneme tady," přitakal rázně Tonda. "Zavři dveře, ať tady na měšťáka nefouká…" Dan zjevně pochopil rychleji než Honza a vrata stodoly o sebe bouchla dřív, než stačil Honza cokoli říct nebo dokonce udělat.

"Právě nám vysypal fungl novou převodovku, Dane, a von se stará, jestli zmoknem."

"To by nám měl nějak nahradit," přitakal a už stál vedle těch dvou. "Ještě nevim jak, ale měl by." Trochu do Honzy strčil a ten zavrávoral a udělal několik kroků dozadu.

"Kluci…"

"No, možná bych věděl…," vysoukal ze sebe pomalu Tonda a bylo vidět, že trochu váhá. Byla to ale dokonalá příležitost vyzkoušet si to. "Pamatuješ, jakej trest je pro Semčičáky nejlepší?"

"Když může Ježek, můžem i my. Tak víš, co máš dělat!"

"Kluci…, fakt neblbněte. Co to děláte? Pusťte mě," zaprosil Honza snad až trochu plačtivě. To kluky jenom vyhecovalo. Viděli, že ho mají v hrsti. Znovu se k němu přiblížili a Honza už neměl kam ustupovat, protože za ním už byla jen kupa složeného sena. Byli na něj dva a oba to byli namakaní vesničtí borci, kterým by se neměl šanci ubránit. Začal se bát, že pokud nebude dělat, co chtějí, může to podobně jako s Kubou dopadnout mnohem hůř. Kdoví, čeho jsou ti Žerčičáci schopní! prolétlo mu hlavou.

Začal se jim poddávat a pomalu si svlékal tepláky. Děláme to normálně na šroťáku, tady to bude stejný, tak je to vlastně v pohodě, ujišťoval se v duchu Honza, ačkoliv tomu moc nevěřil.

Když už mu tepláky spadly na zem, ještě jednou se podíval oběma do očí, jestli z nich nevyčte, že to je vlastně celé sranda a že se mu akorát vysmějí, že tak rychle ustoupil. Spíš si ale ověřil, že to myslí opravdu vážně, což podložilo i to, že si oba také začali svlékat kalhoty, přičemž pak bylo hned poznat, že oni si to na rozdíl od něj opravdu užívají. Vytáhl tedy svoje ochablé péro z trenek a pokoušel se ho honit.

Tonda měl to svoje taky hned venku, protože už od šroťáku se pokoušelo drát ven a trenky ho nekompromisně svíraly. A jak se mu péro dostalo na čerstvý vzduch, jako by převzalo vládu nad jeho tělem. A právě teď mělo jediný příkaz.

"Moc ti to nejde," poznamenal nevybíravě a sedl si na kupku sena. Jak si sedal, vzal za rameno i Honzu a zatlačil ho taky dolů. "Začni s tímhle," řekl rezolutně a ukázal si do rozkroku. Honza samozřejmě váhal, protože tohle je víc, než čekal, ale vzpomněl si na Vencu a vzal Tondovo péro do ruky.

"Tak jaký to je?" ptal se Dan a už ho měl taky venku.

"Dobrý, teda stejný, jenom bez námahy," odpověděl o dost mírněji jeho parťák, protože konečně jeho pták dostal to, k čemu ho celou cestu tak nekompromisně nutil.

"Si už jako Ježek, ty bláho! Třeba ho vystřídáš."

"Můžem bejt dva Ježci," hlesnul a naznačil mu, ať si taky sedne. Pak se podíval na Honzu, který měl dokonale nechápavý výraz. "Máš dvě ruce a dva nadržený Žerčičáky. Tak dělej, co máš jako správnej Semčičák dělat!"

Dan se hlasitě zasmál, dřepnul si z druhé strany vedle Honzy a roztáhnul nohy. Dal tak najevo, že se mu nová úloha jejich vesnického souseda zamlouvá.

Honza měl najednou v rukou ne jedno péro, ale hned dvě. Obě se snažil honit co nejlépe, aby to měl co nejrychleji za sebou a mohl co nejdřív vypadnout. Nikdy by neřekl, že je tohle schopný dělat. Ještě tak honit s kluky na šroťáku, to bylo celkem příjemné odreagování, ale tohle už je na něj fakt moc.

Tonda sledoval, jak mu Honzova ruka přejíždí po napruženém ptákovi, ze kterého se začaly úplně bez práce šířit slastné pocity. Aby byl k sobě upřímný, myslel si, že ten nátlak na Honzu nevyjde, a vlastně ani nevěděl, proč do toho šel – rozhodně nečekal, že bude tak poddajnej. Proto se rozhodl ještě přitlačit.

"Tomuhle teda my neřikáme honění, kámo. Chyť ho pevnějc a pořádně až dolu. Jo, to je lepší."

"A trochu tempo!" povzbudil ho Dan a šlehl po Tondovi suverénním pohledem.

"Jó, to je relax, Dane," hlesnul slastně jeho parťák, opřel se zády o kupky sena za nimi a založil si ruce za hlavu. Dan to ale neudělal, nespokojil se s Honzovou dosavadní obětí a dál pokračoval: "Rychlejc! A až nadoraz! Pořádně! Jako bys teď honil svoje! Dobrý, nepolevuj!"

Honzovi to asi začalo jít. Bohužel měl víc a víc pocit, že čím líp kluky honí, tím víc jsou rozjetí. Oba začali nahlas hekat, Tonda pololežel a Dan byl pořád sehnutý a nutil ho k větším a větším výkonům, až měl co dělat, aby mu neublížil. Neublížil, blesklo mu hlavou. Uvědomil si, že to už nejsou oni, kdo teď doopravdy řídí situaci, ale on, který má přístup k jejich chloubám a především k jejich velmi citlivým koulím. Musel toho využít…

Vzpomněl si na scénu ze Žhavých výstřelů a bez dalšího rozmýšlení jednal. Pustil jejich ptáky, chytl do rukou jejich koule a náhle je vší silou zmáčkl. Z obou stran se ozval strašný řev. Na nic nečekal, pustil je a vyběhl směrem ke dveřím, než se kluci stihnou vzpamatovat.

Naneštěstí se hned vzápětí ukázalo, proč je lepší nejdřív myslet a pak jednat. Jeho nohy se zamotaly do jeho spuštěných tepláků a on dnes podruhé ztratil rovnováhu. Tentokrát dopadl až na zem. Přestože rychle zareagoval, a tak dopadl jen na ruce, promarnil drahocenný čas a dostal se do o dost většího problému než před tím.

Vzápětí ucítil na ramenou silné sevření dvou rukou, které s ním vrávoravě smýkly a hodily ho do kupy sena uprostřed stodoly. Hned vedle spadl do sena Dan, který se také zamotal do tepláků, ale hbitě po Honzovi skočil a skroutil mu ruce za záda.

"Mám ho, držím ho!"

Odpovědí ale bylo další zaskučení z druhé strany.

"Jsi v pohodě?"

"Snad…," sýpl Tondův hlas a zněl vážně bolestivě. Konečně se dostal do Honzova pozorovacího úhlu a ten si mohl vychutnat ten pohled. O dva roky starší a o mnoho líp stavěný kluk se krčil předhnutý, jako by mu taky někdo kroutil ruce za záda, až na to, že je měl obě přitisknuté k rozkroku.

"Tohle's fakt přehnal, vole. Dostaneš do nich dvojnásobnou nakládačku!" Dan s přehledem udržel Honzovy ruce za zády jen jednou rukou a druhou mu násilím roztáhnul kolena. "Užij si ho."

"Néé, nechte mě, nedělejte to!!!"

"Ne, mám lepší nápad," přerušil jeho prosby pochroumaným hlasem Tonda. "Když něco podobnýho zopakuje, vždycky mu můžeme nakopat koule tak, že si do konce prázdnin na motorku nesedne."

Dan přitakal, ale to už Tonda kleknul na seno s koleny kolem Honzova hrudníku. "Vyplázni jazyk! Dělej, do prdele! Tak. Udělal si velkou chybu, teď ji napravíš. Budeš je lízat! Jo, lízat koule, vole! – Nebudeš, jo? Dane, až napočítám do tří, tak mu dáš pořádnou ránu mezi nohy. Jedna, dva, …"

Tonda přestal odpočítávat. Zmatený Honza skutečně vypláznul jazyk a snažil se dosáhnout jím k jeho koulím. Bylo to dojemné, jak se najednou úporně snažil dostat se s jazykem tam, kde ještě před malou chvílí ani ve snu být nechtěl. Tonda to ocenil. I když si myslel, že by mu výchovná rána jen prospěla, mohlo to zase všechno zkazit. Raději se tedy s rozkrokem přiblížil k Honzovu obličeji a umožnil mu udělat to, co tak usilovně naznačoval.

A zase tomu nevěřil, ale vážně o vteřinu (jistě plnou Honzova váhání) později ucítil na svých bolavých koulích teplý vlahý dotek. "Pokračuj!" Přišel další dotek, tentokrát na druhé kouli a další. Tonda se ještě víc přiblížil, rozkrok už měl celý v jeho obličeji. "Lízej! Budeš lízat tak dlouho, dokud nepřestanou bolet." A bolest skutečně mizela. S dalším a dalším měkkým dotykem ji pomalu začala střídat slast. Ale jiná, takovou ještě necítil.

Honza byl totálně vyděšený strachy. Tolik se bál bolesti, která by mohla od Dana přijít a kterou před tím vyvolal oběma z nich, že raději lízal Tondovi koule a opravdu upřímně stál o to, aby ho přestaly bolet. Před očima se mu navíc znovu dostával do pozoru Tondův slušně dlouhý pták. Periferním viděním taky zaznamenal, že Dan už svoji ruku nevyužívá k hrozbě, ale ke svému vlastnímu uspokojení.

Byl to fakt zvláštní pocit lízat někomu koule. Kdyby tu činnost vzal jen samotnou bez toho všeho podivného okolo, nebylo to nic tak strašného. Bylo to, jako když si někdy olizoval ránu na ruce, jen tohle bylo o mnoho měkčí a taky tam bylo o dost víc chlupů, které se mu trochu nepříjemně dostávaly do pusy.

Cítil, jak se to Tondovi líbí stále víc a že jeho bolest už nejspíš ustoupila, ale nedovolil si přestat. Tonda se pod jeho jazykem kroutil tak, že chvílemi už neolizoval jen jeho koule, ale taky jeho péro, což ho ještě víc rozjelo. V momentě, kdy se svým jazykem dostal až na jeho žalud, vyhekl najednou a narval mu celé svoje načiní do pusy. Honza jen zamrkal, ale naštěstí nijak nezareagoval, takže Tondovo péro zase v bezpečí vyjelo ven. Bylo vidět, že nebyl sám, kdo byl z tohohle vývoje zaskočený.

"Ty vole, chce ti ho kouřit!" vykřiknul ohromeně Dan a Tondovi se ulevilo. Sám si nebyl jistý, jak to vlastně bylo, ale měl divný pocit, že mu ho tam strčil on sám. A ne zrovna vybíravým způsobem. "Normálně ti ho chce hulit!" Tonda se podíval Honzovi do vyděšených očí, jako by jimi zavrtěl. Jako by ho neslyšně přemlouval. Druhý silný hlas mělo ale jeho péro – chtělo uspokojit za každou cenu a tím nejpříjemnějším způsobem. Už se rozhodl – nebude toho Semčičáka šetřit. Konec konců, sám s tím hulením začal (že jo?).

"Otevři pusu," zazněl jednoduchý příkaz. Dan se hned horlivě uchechtnul, jedna jeho ruka se ještě víc rozkmitala, ta druhá ještě trochu víc utáhla Honzovo sevření, kdyby náhodou tak moc dobrovolně kouřit nechtěl. A Honza? Zavrtěl hlavou a pevně sevřel rty. Nic neříkal, jen něco zahučel, nechtěl vůbec otevírat pusu.

"Tak nejdřív po čůrákovi jde jak slepice po flusu a pak zase nechce?"

"Mám mu…?" Dan pustil ptáka a zase mu roztáhnul nohy.

"Jo, vraž mu dvě dobře mířený… počkej! Ne, bude kouřit. Už má otevříno." Tondův pták sebou cukal asi centimetr před Honzovou otevřenou pusou a směřovaly na něj pohledy všech tří kluků.

"Takže historický okamžik," prohlásil se slavnostním tónem smíchaným s neskutečnou nadržeností. A měl pravdu. Bylo to poprvé, kdy péro Žerčičáka mělo tak blízko k puse kluka z okolních vesnic.

"Žerčice rules!" křikl ještě výsměšně Dan, ale to už Tonda přitnul provokativně laskavým hláskem: "Tak pojď…" a jeho chlouba se naráz zasunula do otevřené pusy.

Chvíli tam ptáka nechal, jako by tomu nemohl uvěřit ani jeden z nich – pak ale trochu povolil příraz, aby totálně vyjukanému Honzovi dal prostor pro správné pohyby hlavou. Neustoupil ale příliš, aby nemohl s pusou ucuknout a z ptáka se vyprostit.

"Kuř!"

Co měl sakra Honza dělat? Pusu narvanou pérem blonďatého vesnického nabouchance, nad ní totálně rozjetý borec připravený mu v případě problémů kdykoliv vrazit jednu do koulí a teď navíc z toho všeho ještě jeho stojící péro! Neměl teď na své straně ani svůj chtíč, a tak prostě mechanicky dělal to, na co se doma potají díval, když u rodičů našel kazetu s pornem – kouřil tomu klukovi ptáka. Vždycky si představoval, že je v tom videu taky, ale rozhodně si to nepředstavoval v téhle pozici. A tak prostě jezdil hlavou dopředu a dozadu, snažil se vyvarovat stisku zubů, za který by hned dostal, a zároveň se pokoušel Tondovým údem neudávit.

Bezmyšlenkovitě nasadil celkem rychlé tempo a na Tondovi bylo vidět, že ačkoliv je úplný začátečník, dělá to velmi uspokojivě. Dan mezitím seznal, že když může Tondovi péro kouřit, jemu ho může zároveň honit, tak proč by měl otálet? A tak Honza znovu obsluhoval oba dva ptáky jako před tím, tentokráte ovšem v pro něj o dost horší pozici. Teď už by si určitě nedovolil udělat takovou hloupost, protože by do těch koulí už určitě dostal – a je si jistý, že by to nebylo jednou.

Oba zpracovávaní kluci se postupně dostávali do rytmu a dost vycházeli Honzově puse a ruce vstříc, takže se nakonec Honza ani tolik snažit nemusel.

Tonda se dostával do sedmého nebe. Čím blíž mu ale byl, tím byl nenasytnější. I když jeho pták vysílal slastné pocity do celého jeho těla, bylo mu to málo. Asi jako každý kluk začal cítit neodolatelné nutkání být kouřený tvrději, dostat se hlouběji, prostě prožít každou sekundu ve větším blahu než tu předchozí. Začal Honzovi do pusy přirážet. Protože ten s hlavou nemohl dozadu moc hýbat, nezbývalo mu, než výpady jeho čůráka přijímat a posouvat dál hranici slasti.

Zatímco Tonda poctivě funěl blahem a námahou, s jakou se snažil získat z téhle příležitosti maximum, Dan byl víc při smyslech, a mohl si tak užívat celou situaci střízlivějšíma očima. Semčičák hulí kládu Žerčičákovi – sám tušil, že tohle pokoření bude významné, nevěděl ale v čem. Sám ale už cítil, že to na něj přichází, a tak se vycuknul z Honzova příkladného pevného sevření a kleknul si z druhé strany taky obkročmo kolem jeho hlavy.

"Určitě ti to spolyká, to je jasný!" tvrdil Dan a klepal se vzrušením. Honza to zaslechl, ale mohl protestovat jenom svým pohledem. Tondovi to zase připomnělo, jak by měl konec jeho jízdy vypadat. "A já mu zkropim obličej, jak to udělal Ježek."

"To sem… na něj… zvědavej!" zasýpal přerývavě Tonda a uvědomil si, že on sám se své mrdky nerad i dotýká, natož aby ji měl v puse nebo ji dokonce polykal. Normálně by se snad nad Honzou slitoval, ale pudy byly silnější.

Ale to už se ozval výkřik a následné zahekání a Honzův obličej skrápěla jedna dávka za druhou. Stékaly mu po tvářích, ale neměly vliv na tempo jeho kouření. Je pravda, že to teď určovalo spíš Tondovo přirážení, ale stejně to byl výkon.

Honza cítil Danovu tekoucí mrdku, která doputovala až na jeho rty a přes Tondovo péro mu pronikla až do pusy. Mohl tak poprvé ochutnat šťávu jiného kluka. Byla tak podivně hořká a teplá, nikdy nic podobného na svém jazyku necítil. Ale to byl jenom slabý odvar toho, co mělo přijít vzápětí. Tonda mu stále nenasytněji vyšukával hubu a drsně při tom narážel na jeho mandle. Bylo jasné, že Honzův obličej zadělaný spermatem jeho kámoše ho naprosto dostal, protože začal neuvěřitelně nahlas křičet.

Ačkoliv to Honza nikdy nedělal, instinktivně z Tondova cukajícího péra poznal, že ho čeká nálož horké lávy přímo do krku. Stačil už jen naprázdno polknout, aby hned poté přímo hltal všechnu borcovu šťávu. Nic jiného mu ani nezbývalo, pokud se jí nechtěl nechat udusit, ale i tak vytékala všude kolem a mísila se s Danovou. Jediné, co byl kromě zvláštního pocitu v puse schopen vnímat, byly Tondovy závěrečné vzdechy.

Najednou bylo Tondovo péro pryč a Honza se ze zbylé mrdky zakuckal a snažil se ji vyplivnout, ale stejně jí měl už většinu v žaludku, nebo na sobě. Cítil se fakt mizerně. Nejenom, že ho donutili tohle udělat, ale navíc to byli ti zpropadení Žerčičáci.

"Najednou mu nechutná," procedil pobaveně Dan a utíral si při tom svého ptáka do trička. Ani Tondu nenapadlo nechat se ještě očistit, a tak to udělal tak, jak to dělal vždycky.

Jak se oba kluci dostávali ze slastného opojení zpět do reality, atmosféra ve stodole opět zhoustla. Především Tonda se začal obávat, aby se někdo nedozvěděl, co se tu stalo:

"Opovaž se ceknout, co se tady dělo, jinak si tě najdem a ty koule ti fakt rozdrtíme. Je ti to jasný?"

Honza se rychle vzpamatoval a během utírání Tondova a Danova mlíčí ze svého obličeje stačil přikývnout. Podíval se na kluky a pak směrem ke dveřím. Nikdo z nich se tady už nechtěl déle zdržovat, a tak Dan zavelel:

"Tak padej, my to tady už uklidíme. A dej na radu Tondy, jinak…," znovu pohrozil.

Honza už na nic nečekal, vyběhl z vrat stodoly, popadl vozík s díly a vyrazil k Semčicím.

Tam už ale mezitím ze šroťáku doběhli Vašek s Kubou…