Vesnický závod: Král je mrtev, ať žije král

Jak se slunce sklonilo níž k západnímu obzoru, stíny se protáhly a odhalily, jak moc desítky nohou bitevní pole rozoraly. Kuba ho sledoval opřený o drátěný plot semčického koupáku a v puse žvýkal stonek šťovíku. Kyselé. Bylo to všechno kyselé vítězství. Pár postaviček od obou stran, nesvé a roztěkané, pobíhalo po ztichlém bojišti a snažilo se posbírat techniku a vybavení, které tam velké oddíly po tom nečekaném závěru bitvy v šoku zapomněly. Všechno dopadlo jinak a on měl slavit. Jistě, slavit jako ostatní Semčičáci. Ale on se nemohl zbavit dojmu, že tohle je jenom úvod. Úvod ke skutečné zkoušce jeho vůdcovských schopností.

Podíval se na hodinky – dvacet minut. Vyplivl rozkousaný stonek a vydal se k brance.

U ní se hromadilo plno semčických kluků. Všichni to chtěli vidět. Anebo aspoň jako první vědět, co bude. Protože teď se mohlo stát cokoli. Někteří popíjeli z plastových kelímků Sklepmistra, a když si všimli svého kápa, začali oslavně halekat a zvedat kelímky nad hlavu v náznaku přípitku.

Kuba kýval hlavou na souhlas, ale nezastavoval se a prorážel si cestu pod vratkou klenbou laciného vína. „Si machr, Kubo, víš to?“ – „Semčicéé jedou!“ – „Kubo, jak to vypadá?“ – „Kdy se bude vědět?“ – „Prej ste už skončili…“ – „Nakopeme jim konečně už prdel?“ – „Ne, ty mu dej na prdel!“ – „Jo, ať si užije, debil!“ – „Už to musíš skončit!“ – „Semčicéé jedou!“

Zarazil se. Snažil se otočit a najít ho. Kdo to řekl? V tom mumraji rozjařených Semčičáků viděl i nějaké Ctiměřičáky a Pěčičáky. Jak to myslel? Ten předposlední výkřik. Co tím myslel? Suše polkl, zamával s triumfálním výrazem (tak, jak to dělává americký prezident G. H. W. Bush před nástupem do letadla) a vyrazil kolem stráží až k šatnám koupaliště, ze kterého se teď stal středobod celé Semčicko-Žerčické kotliny.

„Takže jak?“

„Čau, Kubo, no… až na tu léčku dobrý.“ Martinovi postupně ustupoval připitomnělý úsměv a pomalu schovával kelímek za záda.

„Až na tu léčku? Super, fakt super.“

„Hele, Kubo, to se poddá. Teda von se poddá. Víme už, kde Ježek organizoval hlídky a kdy se střídaly. A taky jaký měli plány na Holích. A rozmístění. Karel je výbornej, fakt dobrej, nevěděl sem, že má takovej talent.“

„O léčce nic? Tak to nevíme nic.“

„Proč pořád myslíš, že by to měl bejt podraz?“

„Hele, jako přijde ti to normální? Vydat se nepřátelům? Jako jejich vůdce? Dyť na tom nebyli tak špatně…“

„Ber to z tý lepší stránky – bez Ježka nemaj šanci. I kdyby to byla léčka. Všechny jejich pozice dobijeme za pár dní…“

„Sakra, Marťo, chápeš význam slova léčka? Nachystáš ji, abys silnějšího protivníka porazil vychytralym způsobem. Pořád můžeme všechno ztratit. Tak zatim…“

Kuba mávl rukou a zanechal Martina, aktuálního šéfa ochrany výslechového tábora, novým pochybnostem a nedopitému vínu. Jak se sám blížil k šatnám vylidněného koupaliště, zaslechl hlasy z malých okének západní stěny.

„… takže nevíš, jo?“

„Sakra, řikám, že…“

„Fajn, takže chceš znova?“

„Ne, ne, hele, prosím, ne.“

„Takže?“

„Ale já fakt říkám, že…“

„Takže znova…“

„Ne, prosíííím… jo, jooo…, ne, konec, prosím…, dobrý, joooo…“

Tohle ho upoutalo. Co to ten Karel zase vymyslel za kravinu? Ještě chvíli váhal, ale pak zvědavost zvítězila a podél stěny se proplížil až k západní straně šaten a podíval se do okýnka (a netušil, že přesně tohle okýnko už zažilo v nedávné minulosti nejedno špehování). To, co uviděl, prostě nechápal – scénu sledoval jako opařený.

Ježek ležel svlečený do naha na zádech na lavičce, ruce přivázané nad hlavou k jednomu okraji, nohy rozkročené kolem lavičky, pokrčené v kolenou a za kotníky pod lavičkou přivázané k sobě. Mírně chlupatý hrudník měl propnutý nahoru, nohy v kolenou kmitaly k sobě a od sebe a rozkrok s pérem trčícím do vzduchu zvedal nahoru a dolů… Karel seděl u něj a vůbec nic nedělal. Ježek u toho chvíli prosil, aby skončil, za okamžik zase Karla pobízel. Co se tam…?

Pak si toho všiml. Karel držel nad Ježkovým rozkrokem ve vzduchu botu. Ježek se do ní snažil přirážet pérem, ale bota byla tak vysoko, že se musel propnout na maximum, aby do ní péro alespoň trochu zajelo. Kubovi rychle docvakl ten plán – ten parchant využíval toho, jak jsou všichni strašně nadržení, a dostával z něj informace výměnou za naději, že by se mohl udělat.

Karlovy nápady Kubu fascinovaly, jen začínal mít čím dál častěji pocit, že výsledek výslechu není to, co Karel sleduje především. I teď z jeho chování tušil, že mu péro nestojí jen, protože teď prostě stojí stále všem. A kluci pod jeho velením si už taky leccos šuškali. To teď ale nebylo důležité. Důležité bylo, že ani po několika dalších, pro Ježka jistě nekonečně dlouhých, minutách žadonění z něj nevypadlo ani slovo o léčce, ani slovo o zrádci.

Ano, od té doby, co se Kryštof zmínil o tom, že by si měl především pohlídat svoje kluky, nemohl přestat přemýšlet, kdo by to mohl být. Mohlo by to být důležité, zvlášť když teď nevěděl, co Ježek chystá. Venca se z toho vykroutil a u ostatních neměl žádné indicie. Nechtěl být ale paranoidní a Karlovy návrhy na mučení dalších kluků musel s rozhodností odmítnout.

„S Kubou…, sakra…, nechte mě mluvit s Kubou!“

Slyšel, jak Ježek volá jeho jméno, a rozhodl se, že to musí zkusit jinak. Proplížil se zpět tak, že až k smrti vylekal poloopilého Martina na stráži.

„Kubo, já…“

„Pohov. Vyřiď Karlovi, ať to skončí a trochu ho vypucuje. Za chvíli se tam objevím.“

„Jasně, šéfe.“

Šéfe… Tohle slovo v něm ještě chvíli rezonovalo, jako kdyby právě dnes mělo mít nějaký hlubší význam, nebo jako kdyby ho možná dnes uslyšel naposled. Mimoděk si přejel po rozkroku a ucítil, že už mu zase stojí. Povzdechl si a vydal se zpět za šatny trochu si ulevit, aby se mohl při rozhovoru s Ježkem plně soustředit. Když jeho mrdka skrápěla oprýskanou zeď šatny, která si zejména v poslední době zažila svoje, vyloudilo to na jeho ústech úsměv uspokojení.

Stejný úsměv zaznamenal i na Ježkově tváři, když vstoupil do šaten. Karel to vzal opravdu doslova, pomyslel si, zatímco si prohlížel Ježka, který měl na sobě zpět své triko i spodky a jenž byl tentokrát svázaný jen na rukou. Nevypadal, že by ho jen před chvílí někdo mučil odpíráním výstřiku, netvářil se naštvaně, ani ublíženě, spíš vyrovnaně až horlivě. Zdálo se mu, že od té noci, co se naposledy viděli na Holích, ztratil mnoho ze své strašlivosti i odhodlanosti, ale možná to byl jen vliv jeho vlastní propagandy, která ho vykreslovala jako strůjce všeho zla v okolí a všehoschopného blázna. Nebo snad během těch bitevních vřav zmoudřel a dospěl stejně jako on sám?

„Chtěl’s se mnou…“

„Jo, to chtěl,“ přerušil ho Ježek a začal ze sebe nesouvisle soukat to, co s ním chtěl celou dobu probrat. Vypadalo to, jako že se bál, že Kuba – ten, s kterým chtěl celou dobu mluvit – může každou chvíli zase odejít, že ho prostě nevyslechne a všechno bude k ničemu.

„Všechno to prostě začalo na Holích…, jo? Ty kluci tam nejdřív ve stodole, no a pak… pak jsem to zkoušel…, rozumíš? Jenže se to nepovedlo a pak už to zas nešlo a teď… teď se to už musí povíst, chápeš? Jestli se to nepovede, tak to bude…“

„To už tady mele od začátku,“ přerušil Ježka znechuceně Karel.

Kuba se snažil pochopit, co se Ježek snaží říct, ale marně. Byl úplně mimo. Takhle by se nic nedozvěděl.

„Ježku…, sakra, Ježku, koukej na mě,“ zakřičel na něj Kuba, aby se vzpamatoval.

„Jo, jasně, co?“

„Na mě se koukej. Dobrá. Hele, meleš strašný kraviny, a jestli nepřestaneš, tak na ty tvoje ubožáky vlítnu a bude to vyřízený jednou pro vždy, jasný? Známe všechny vaše pozice, všechny skrýše, víme úplně všechno, bude to vyřízený za pár dní. Chápeš to? Tak se sakra seber a řekni mi, o co tady jde, nebo jdu pryč.“

Ježek na něj upřeně koukal a celou dobu přikyvoval. Pak bylo vidět, že přemýšlí, že se snaží soustředit a dát dohromady to, co chtěl Kubovi říct.

„Hole, dyť to celou dobu řikám – všechno začalo na Holích a všechno to tam taky musí skončit.“

„Skončit?“ Tohle slovo už dnes slyšel.

„Jo, skončit. Nebo myslíš, že to takhle může být pořád? Že to jako někam vede?“

Kubu ta slova nahlodávala. Pokládal si poslední dobou přece ty samé otázky. Ale možná že tohle všechno Ježek ví, možná že s tím počítá, možná to je ta léčka. Nutně potřeboval zjistit, co za tím je.

„Vysvětli to.“

„Vysvětlit to moc nejde, ale zkusím říct, co vím.“

„Tak už to vyklop!“ rozčílil se Karel zjevně neuspokojený, že jeho výslechové techniky tentokrát nezafungovaly.

Ježek ho ignoroval a pokračoval dál: „Na Holích je něco, a není vlastně vůbec jasný co, nějaká jakoby síla… No a její působení je většinou naprosto zvladatelný. Jenže něco nebo spíš někdo ji pak vodblokuje, jako…“

„Kdo? Kdo ji vodblokuje?“ vyletěl Karel!

„To teď není důležitý…,“ odsekl Ježek.

„Ale…“

„Nech ho už, sakra,“ rozčílil se Kuba, kterému to vyprávění jako jedinému začalo dávat alespoň trochu smysl. On tam byl. On to cítil. Někde to tam bylo.

„No a pak to začne. Nejdřív v náznacích, pomalu, občas se něco stane, ale vždy se to na někoho svede. Postupně to ale vytváří rozpory, rozbroje, čím víc to sílí, tím jsou větší, až je to nakonec úplně nesnesitelný. Jako třeba teď. Jenom se podívej na sebe. Už ti zase stojí a to ses určitě před chvílí udělal.“

Kuba se podíval do svého rozkroku a opravdu už byl zase v pozoru. Tohle opravdu divné bylo, nemělo to žádné rozumné vysvětlení. Jenže stále ještě nevěděl to zásadní – jak se toho všeho zbavit? Ježek o tom věděl mnohem víc než on, taky je starší, určitě musí vědět, co se musí udělat.

„Co se musí udělat, aby to skončilo?“

„No, to je to, proč jsem tady, proč jsme vůbec vedli tu bitvu, proč…“

„Takže?“ Karel ho znovu netrpělivě přerušil.

„Takže musíme dojít na Hole a zavřít to. Ještě dnes v noci.“

„Kdo musíme? Jak zavřít? Proč v noci?“ Z Karla se sypaly otázky jedna za druhou.

„Všichni. Všichni, na který to už dolehlo. A jak? No, to je trochu komplikovaný. Na to potřebuju někoho z vašich kluků a…“

„Jo, tak už je to jasný! Von nás chce znova vylákat v noci na Hole, kde nás ty jeho nohsledi zase svážou a kdo ví, co nám budou dělat, a hlavně Vencovi! Na to ti tak naletíme. To je ta jeho léčka, Kubo, ale pěkně blbá!“

Karel dál lamentoval, ale Kuba ho vůbec neposlouchal a snažil se vzpomenout si, co ten Ježek na těch Holích říkal těsně před tím, než se to tam úplně zvrhlo. Určitě mluvil taky o tom, že to tam všechno začalo a že to tam musí skončit. Dál už si to ale nevybavoval, jen ten velký zářící měsíc – úplněk zrovna jako má být dnes.

Byl by snad Ježkovi uvěřil, kdyby si ale záhy nevzpomněl, co pak Ježek udělal Vencovi a co mu udělal v té garáži. Musel myslet na to, jak on sám pokaždé naprosto selhal, nedokázal ho ochránit. Jako by ho teď znovu viděl před sebou, ten jeho vyčítavý pohled…

Jenže to nebyla jen vzdálená vzpomínka, on ho opravdu viděl – v tom okénku, z kterého ještě před chvíli on sám sledoval scénu s Karlem a Ježkem. Nedíval se ale na něj, díval se na Ježka. Co to sakra znamená? Jak se tam dostal?

Kuba rázně utnul Karlovy nadávky. Poté kývl směrem k okénku a nakonec směrem ke dveřím. Karel okamžitě pochopil a vystřelil ven. Kuba už jen stihl zahlédnout panický pohled Vency a jeho rychle mizející hlavu.

Jak bouchly dveře a oba bossové zůstali v šatně sami, vznikla rychle divná atmosféra. Možná tu byla i předtím, ale teď byla cítit úplně jasně. Ježek významně zíral na Kubu, dokonce se mu vyloudil na tváři i mírný úsměv. On – svázaný a před chvíli ještě mučený zajatec se potutelně na Kubu usmíval.

„Takže jsme to zvládli.“

„Jak zvládli?“ odsekl Kuba a probral se z úvah o celé jejich situaci.

„Prostě jsme to oba zvládli. Tuhle krizi. Vyřešíme společně Hole a uděláme tomu přítrž. A každej budeme mít svý jako vítězové.“

„Nepřipadáš mi jako vítěz. To, že tu sedíš ve slipech a tričku, je jenom moje libovůle. Slibuju ti, že si ještě hodně zapřirážíš péro do tenisky, dokud nám neřekneš všechny tajný informace…“

„Ty…,“ Ježkovi zmizel úsměv ze rtů a zatřepal hlavou. „Sakra, chápej, ne? To musim polopaticky? Ta bitva…, to byl pěknej průser na obou stranách. Nic to nevyřešilo. Ale teď máme konečně možnost zavřít ty síly, nebejt zase pořád nadržený, normálně si šéfovat každej svý vesnici. Jo, přesně tak, navrhuju, abysme z toho vyšli oba jako vítězi. Hole budou neutrální území, oba se jim budeme vyhýbat. Navzájem se uznáme jako šéfové Žerčic a Semčic, každej se svojí sférou vlivu. Nechám ti Ctiměřice, Holý vrchy, Pěčice a Úherce, já si vezmu Kobylnice, Telib, Kladěruby a Lhotky. S Domousnicema ani Jabkenicema ani jeden z nás neuzavře žádný spojenectví. Jo a dráha je vaše, šroťák náš – nastavíme si pravidla, jak si to budem vzájemně půjčovat. Souhlas? Tohle je spravedlivý vítězství pro oba!“

„Nebudu si rozdělovat sféru vlivu s někym, kdo šuká Karlovu botu!“

„Co to sem do prdele taháš? Nechápeš? Nabízim ti největší dohodu, jakou kdy tyhle vesnice měly. Když nebudem válčit a zavřeme ty síly, co nás pořád nadrbávaj, můžeme každej získat ještě víc vesnic. Můžeme každej ovládnout půl dobrovický kotliny – od Chlumu až po jabkenickej les.“

„Takže ne botu. Radši bys vojebal Vencu, co?“

„Co to meleš, sakra? Seš hluchej?“

„Ježku, Ježku,“ pokáral ho potichu Kuba a přisedl si židlí až k němu. Prohlédl si zblízka jeho obličej, a pak pokračoval: „Ty chceš, abych šel s Vencou a dalšími kluky na Hole, kde ty vomrdáš Vencu a jako něco zavřeš, a my v klídku odejdeme a každej si budeme ovládat půl Dobrovicka, jo? To si…“

„Hej, Kubo, tak ho vedu…,“ ozvalo se opatrně za dveřmi.

„Nelezte sem! Sakra, teď něco řešim. Neumíte čekat, do hajzlu?“ Kuba se otočil zpátky k Ježkovi: „Řeknu ti to takhle, Ježečku. Nevěřim ti ani hovno. A i kdybych ti věřil, že nějaký nadrbávací síly, co se tu potulujou, se daj zpátky zavřít, bral bych to jako nutný zlo. Vyzradil jsi nám plno taktickejch informací a další ještě vyzradíš. Tvoji kluci bez tvýho velení nevydržej víc jak dva dny. Nabízíš mi půl kotliny, ale já můžu mít celou. Pozítří budu mít celou!“

„Do prdele, Kubo, tobě ta moc fakt vlezla na mozek!“

„A tobě ne?“

„Beze mě nikdy ty síly z Holí nezavřete!“

„To ani nechci. Pokud tu budu mít někoho, kdo bude na počkání kouřit kohokoli, kdo přijde do týhle šatny, tak nic zavírat nepotřebuju. A tobě to nebude vadit, ne? Třicítka, možná čtyřicítka ptáků denně…“

„Kubo, ty vole…,“ Ježkovi se zlomil hlas, „ty všechno posereš. Mohli jsme si tu v klidu šéfovat každej na svý půlce, chápeš to do prdele už?“

„Ty půlky si strč do prdele! No jo, tohle je nápad… to musim Karlovi poradit. Karle! Karle! Poďte dovnitř!“

Karel vstoupil s Vencou, který byl z dobrého důvodu nesvůj. Pohledy těkal mezi spoutaným Ježkem (a péro mu z toho samozřejmě stálo) a Kubou a tušil, že to nebude nic dobrého…

„Karle, abych na to nezapomněl, Ježek ti doporučuje, že by mohlo zabrat mu něco strkat do prdele.“ Periferním viděním Kuba zachytil proměnu výrazu na Ježkově tváři – ano, myslel to vážně. Odteď už bude všechno myslet vážně. Jeho triumf se blížil.

„Ještě, než z tebe Karel vytáhne další čerstvou snůšku informací, je tady jedna věc, kterou chci vyřešit hned teď. Venca. Otázka je jasná: byl to váš agent?“

„Co to meleš? Kubo, prosim tě, ten je ve všem nevinně!“ Ježek se začal cukat a úzkostně zíral na Vencu, který stál jak zkoprnělý a mocně nechápal.

„Ach jo, myslel jsem, že se to obejde bez toho. Karle, tak ho svlíkni, přivaž nohy a připrav botu.“

„Jasně,“ ucedil Karel a s dychtivostí začal Ježkovi vázat nohy zpátky do původní pozice.

„Nechte ho, sakra, nechte ho? Dyť já nejsem žádnej agent!“

„Venco, klid. Sakra, řikám klid! To je přece jasný, ne?“

„Nikdy bych tě nezradil, Kubo! Fakt nikdy!“

„Ale já vim. Jenže tys to neprokouknul. On tě zneužíval. Udělal si z tebe agenta a tys o tom nevěděl. Nevim, čim tě dostal, ale já ti věřim, že tys to nevěděl.“

Venca civěl střídavě na Kubu a Ježka, kterému Karel opět stáhnul spodky, takže mohl vidět jeho znovu stojící péro. Začínal si uvědomovat, co se tady děje. On sám by se z toho vyvlíknul, ale Ježka by tu mučili a ponižovali, dokud by je to bavilo. To nemohl dopustit, ale zároveň se cítil úplně bezmocný. Jak by měl donutit Kubu, aby ho nechali být? Sledoval Karla, jak k Ježkovu péru přibližuje botu. To v něm vyburcovalo všechno odhodlání a vykřikl:

„Nech ho, sakra, nechte ho bejt! Vždyť já jsem chtěl. Já jsem to, Kubo, chtěl!“

Kuba na něj nechápavě vytřeštil oči a nejistě zamumlal: „Tys…, tys mu donášel dobrovolně? I přesto co… co ti udělal na Holích a…?“

„Ne, ty to nechápeš,“ zoufal si Venca, „nedonášel, vůbec, ale to na těch Holích, to jsem chtěl… a jindy taky.“

Kuba dál koukal na Vencu, v hlavě mu všechno vířilo a nebyl schopen nic říct. Za to Karel nerušeně pokračoval ve své oblíbené činnosti a spodek boty se opět dotkl Ježkova obnaženého žaludu.

„Karle, do háje, přestaň, to tě to tak bere?“ zařval na něj Venca s otázkou, která všechno posouvala mnohem dál. Už tu nebyla jen banda nadržených kluků, kteří si s nějakého nepochopitelného důvodu potřebovali čím dál častěji ulevovat. Najednou tu byl Venca, který právě prohlásil, že to s Ježkem dělá rád a dobrovolně, a Karel, pro kterého jsou podivné mučící praktiky něčím daleko víc než jen určenou povinností.

„Co jako je, sakra? Dělám, co mi Kuba nařídil,“ bránil se Karel.

„Děláš teda vo dost víc,“ procedil Venca, „fakt na tom dost ujíždíš. Tohle by nevymyslel ani tady Ježek.“

„Já, ale já…,“ vykoktal Karel.

Kuba se na Karla zamračil a pak rozhodl: „To vyřešíme potom. Vypal, Karle, dělej, ať už tady nejsi.“

Karel zahodil botu a zmateně se vypotácel ze šatny, kde zůstali jen překvapený Ježek, zmatený Kuba a odhodlaný Venca. Když se situace trochu uklidnila (na rozdíl od ptáků všech tří), mohl se Kuba konečně dostat k tomu, co ho dlouho trápilo.

„Tenkrát v tý garáži, jak jsem…, jak jsi…, jak tě…, no víš…,“ snažil se říct, co se stalo, ale vůbec toho nebyl schopný. Bylo v něm tak hluboce zanořené, že selhal, že si nebyl schopný připustit, že to bylo nejspíš úplně jinak.

„Jo, heh,“ usmál se Venca a jeho tváře zčervenaly, „no, to bylo trochu narychlo, ale jako teda fakt dobrý.“ Koukl na Ježka, který ho celou dobu obdivně sledoval a který mu teď opětoval úsměv.

„Dobře, tohle teda…, takže na těch Holích…“

„Jo, na těch Holích se to tentokrát musí povíst,“ ozval se po dlouhé době Ježek, „Venca si dá pozor, že jo, Venco?“

„Jo, budeš muset před tím nejmíň dvakrát.“

„Heh, jo, jasně.“

„Nekecejte, sakra,“ rozčílil se Kuba a vrátil se k poslední věci, která ho teď trápila, „takžes mu fakt nic nevyzradil?“

„Ne, to byla podmínka, abysme se mohli vidět.“

„Takže ty…, takže vy dva…,“ Kuba si nervózně otřel obličej a chvíli s pevně sevřenými rty koukal z okna. Tohle je teda gól. Všechno to ochraňování, zachraňování a sebeobviňování bylo zbytečné. Oni to dělali dobrovolně. A všechno to obvinění ze špionáže. To byl taky jenom náš semčický úlet.

„Takže se všechno vysvětlilo…,“ řekl lakonicky Ježek a přiblble se na sebe s Vencou usmívali.

„Vysvětlilo? Jo, vysvětlilo možná,“ pokračoval ze zamyšlení Kuba a pomalu stočil pohled z pochodující hlídky za oknem zpátky na ty dva. „Ale nevyřešilo se nic.“

„Jak to myslíš?“

„Karel bude pokračovat. Co se dělo mezi váma, mě zajímat nemusí. Mám tu vůdce Žerčičáků a je to to nejvíc, co jsem kdy získal. Neproměnit to v úplné vítězství by byla moje prohra.“

„Kubo, já…“

„Žádný dohody! Vypáčíme z tebe ještě ty předsunutý hlídky a zítra jdeme na to.“

„Kubo, já říkám…“

„Nesnaž se! Tenhle váš románek mě nezajímá!“

„Kubo, řikám sakra, že končim…“

Kuba zůstal zírat na svázanýho nahýho Ježka, který přes to všechno působil natolik hrdě a vzdáleně, že něco takovýho bylo pro Kubu nepředstavitelné.

„Jo. Tohle by se táhlo donekonečna. Vzdám se vedení Žerčic. A prohlásím tě za kápa vesnice i všech našich spojenců. Pokud ještě dneska v noci zavřeme ty Hole. Pak dostaneš všechno. Úplně všechno. Já totiž už to svý mám.“

A dál se už šokovanému Kubovi nevěnoval. Zase se začal přiblble usmívat a představoval si, jakou svobodu si tímhle zničujícím rozhodnutím vlastně vydobyl. Co vydobyl? – Vydobyli!

***

Tentokrát zavládlo skutečné ticho. Kuba opřený o strom stál cudně na okraji tohoto jeviště. Před nimi se rozprostírala noční scenérie, kterou musel už někdy zažít. Zdála se tak povědomá. Přitom to nebylo nic víc než hlediště naplněné desítkami kluků z obou hlavních vesnic (ale našli bychom tu i nějaké pozorovatele z okolních vazalských vísek), které se podařilo vytáhnout uprostřed noci z postelí. A to ticho…, jako když se na jevišti odehraje zvrat a diváci už překonali údiv a teď jsou jen utopení ve své konsternaci a jsou bezmocní přihlíživší. Ano, to bylo správné slovo. Přihlížející.

„Ale bude to ten nejlepší kápo. Zase nás čekají roky spolupráce, věřte mi.“

Kuba pokývnul Ježkovi jako poděkování za srdceryvnou řeč. Přešel na jeho místo a klukům shromážděným na poli pod Holemi řekl jen:

„Tak jdeme!“

A ten dav se (chtě nechtě) dal do pohybu. Největší masa nohou, která ho za celý jeho život poslechla. Desítky, možná stovka nohou. A ten tichý dusot, to šustění nekonečného zástupu nohavic trenek o sebe, to se najednou zdálo jako melodie, kterou orchestroval. Bylo to podmanivé a svůdnější než cokoli, co si člověk, který je před takovou masou, dokáže vůbec představit. Přivřel oči, kluci procházeli kolem něj (jak následovali Karla) a vytvořili to dokonalé stereo. Sto podrážek na sklizeném obilí, čerstvá sláma a vůně otevřeného ohně, který v sobě ucítil… Když oči opět otevřel, všiml si Ježkova pohledu. Držel Vencu kolem ramen a zdánlivě neúčastný dal se taky do pochodu. Kdybyste ho ale viděli, pochopili byste Kubovu náhlou obavu: on ty jiskry zahlédl také. A na tu melodii vyschlé slámy si určitě vzpomněl také.

„Zavolejte mi Karla,“ utrousil a konečně od Ježka odpoutal pohled a dal se také k výstupu na vrchol Holí.

Najednou se celá ta masa kluků, která ho poslouchala na slovo, v jeho očích proměnila v dav, který se může kdykoliv rozvášnit, odmítnout poslušnost či dokonce svrhnout svého vůdce, který správně nevycítil a nezahrál na jeho nejniternější pocity. Co se stane, když se to nepovede zavřít, ať už to znamená cokoliv? Nebudou tam najednou proti sobě znovu stát dvě znesvářené skupiny nehorázně nadržených kluků, kteří spolu ještě před několika hodinami bojovali, kteří se na smrt nenáviděli, kteří si vyváděli nejrůznější otřesnosti bez ohledu na své velitele? Jak moc tenká je hranice mezi vůdcovstvím a anarchií?

„Dej mi loka,“ vybídl Karla, který v ruce zrovna držel mezi kluky kolující láhev vodky. Alkohol Kubovi v poslední době nesloužil jen jako oslava vítězství, ale hlavně pro uvolnění napětí spojeném s jeho čím dál větší zodpovědností. Napil se a vrátil láhev zpět Karlovi.

„Tak jak?“ vychrlil na něj možná až příliš zvědavě.

„No, zatím dobrý. Vytáhli jsme je v noci z postele, jsou unavený po celym dni válčení, takže dobrý. Zatím.“

„Zatím?“

„Jo. Zatím. Samozřejmě jsou tam nějaký drobný potyčky – nepřátelský pohledy, pár vulgarit, šťouchanců. To se dá pochopit. Ale pokud se tam nahoře něco podělá, tak to bude blbý.“

„Jako co? Že se do sebe pustí?“

„To by bylo to nejmenší. Ježek to může pak znova celý ovládnout. Má přece…“

„Blbost. Tohle už jsme si vyříkali. Jediný, co potřebuju, aby to bylo celou dobu pod kontrolou. Jasný?“

„No, ale…“

„Jasný?“

„Jo,“ zabrblal Karel, kterému se celá takhle akce vůbec nezamlouvala. Z taktického hlediska to byla naprosto jasná past. Ježek je se svými kluky domluvený, ti se před tím vyspali, mají tu někde ukryté zbraně (vždyť tu musí mít spoustu skrýší!), ve vhodnou chvíli dá povel a dopadne to jako posledně. Ale Kuba ho vůbec nechtěl poslouchat. Jak může tomu Ježkovi věřit? Měl ho ještě mučit, měl z něj dostat, kde mají schované ty zbraně, měl alespoň všem Žerčičákům svázat ruce!

Kuba se znovu rozhlédl po všech těch tělech, která jakoby se mu pomalu ztrácela mezi stromy. A pak si uvědomil, že ho vlastně vůbec neděsí představa, kterou popisoval Karel. Tomu rozuměl, to už zažil, to zvládl. Mnohem víc ho děsilo, co se stane, až se to všechno povede – kluci přestanou být nadržení, Ježek odejde do ústraní a on tu zůstane sám a s ním desítky kluků, které bude muset provádět dobami míru, řešit jejich spory, udržovat stabilitu, a až jednou bude starší, možná se vše znovu vzbouří (jako už tolikrát v minulosti), znovu se někde vynoří nějaký Kuba a on bude bojovat, aby se udržel. Tahle myšlenka v něm hlodala celý zbytek cesty.

***

Měsíc zase visel Kubovi nad hlavou. Poslední dobou byl úplněk neustále. Bílý obličej, který odnepaměti sleduje tuhle prosekanou planinu na vrcholku Holí. Byla tu vždycky? Holá, čistá, připravená jako prvotřídní scéna, jako jeviště pro obličej nahoře. Holé Hole. Ano, něco mu říkalo, že tady to vždycky vypadalo stejně. Protože jinak by se nedíval.

Kuba se cítil nesvůj. Bylo to těmi myšlenkami na vůdcovství nebo tou vodkou? Každopádně když už začal, nemohl to vzdát. Jak s vedením vesnic, tak s vodkou. Loknul si znovu a vrátil rozšafným gestem láhev Honzovi. Všichni se už řadili a čekalo se, co bude dál. A kdo to měl vědět? Ježek, Ježek…

„Ježku! Sežeňte ho!“

„Je to jednoduchý, já si jenom…“

„To jste ho tak rychle našli…?“

„… jenom s Vencou odskočím k mohyle. Jenom tu buďte, to asi bude stačit.“

„Takhle snadný? Hele, proč se svlíkaj? Ať se nesvlíkaj!“

Kubovi se už slušně motala hlava. Přece toho tolik nevypil. Kluci na planině se svlíkali – to viděl jasně.

„No, dělají to asi podle tebe, Kubo.“

„Ale já…“ nehoním, to si jenom představuju. Bylo těžké se soustředit. Jako by svoje tělo úplně neovládal, jako by se o něj dělil s někým, něčím za zády. Ale stín měl jenom jeden. Šedivý stín v měsíčním světle, tmavý otisk na mokré noční trávě.

„Hlídej je… nebo najdi Karla. Určitě bude blbnout. Ještě víc než my.“

„Kam jdeš?“

„Jen tak…“

„Nemůžeš tam jít – ehm, takhle. Zandej si péro, ne?“

„Proč?“

„Přece…“

„Nejde zandat. Stojící péro se nedá zandat.“

„V těch houštinách, ty větve…“

„Jo. Nechceš mě…?“

Kuba zavřel oči. Jeho péro se ocitlo v příjemném teple a vlhku. Nemusel ani dokončovat větu. To bylo na Holích suprové. Začal mít Hole rád. A nebo vodku. Netrvalo to dlouho, David byl šikovný. Jako by to dělal celý život. V tuhle chvíli by bylo fajn zavřít oči a užít si výstřik. Ale nešlo to. Měl je totiž už zavřené. Proč vlastně zavíráme oči? Protože v tom chceme být sami. Orgasmus je malé peklo, trial verze pekla. Milisekundy trvající čirá sobeckost a krutost. Dokonalé odlidštění. Na těch pár chvil neovládáme své tělo rozumem, ale pudy. Na pár chvil jsme ztratili sebe. Trvají jen tak dlouho, abychom si toho dostatečně nevšimli.

Ale Kuba nebyl sám. Přes zavřené oči všechny viděl.

„Díky.“

„No jasně, nechceš zase…?“

Bylo to zvláštní. Jako by slyšel rytmické bubny.

„Jooo…, dobře ty!“

Obličej měl mokrý. Kuba hledal tričko, aby se osušil. To ale nestačil, zarazil se a díval se v ustrnutí na palouk. Všichni byli nazí. Lezli po sobě. Hlavy v rozkrocích. A ty bubny. Už pochopil a usmál se. Žádné bubny! To o sebe pleskaly pánve a zadky. Pravidelně jako by sledovaly jediné tempo. Kubovi to z části přišlo nějak nepatřičné, ale nevěděl proč. Možná kvůli těm nevhodným, zvířecím zvukům, co u toho vydávali. Nevěděl.

Jak tak sledoval dovádějící kluky, zmítané ve všeprostupující touze po uspokojení – která nikdy nekončila (ostatně Kubovi teď stálo péro znovu) – vzpomněl si, že vlastně nevidí někoho, na koho by se podíval rád.

„Kde je Venca?“

„Heh… Venca? Ten bude… eh…,“

„Můžeš na chvíli přestat mrdat, když se tě na něco ptám?“

„Sorry ale… seš semčičáckej boss, ne náš…“

„Je jenom jeden boss a to sem já! Vzpomínáš?“ Ani nevěděl proč, ale nejlepší mu přišlo chytnout Danovy koule – byl to rychlý pohyb ruky ve chvíli, kdy se jeho péro zrovna vysouvalo z (tušil, že nějakého ctiměřického) zadku. A už se nezasunulo.

„Hej, hej, hej, žádný rychlý pohyby, Dane, nebo zavřeštíš, až tě uslyší i v Telibi!“

„Co… co chceš?“

„Respekt, kterej si zasloužim.“

„Já tě… respektuju, Kubo.“

„Ne dost. Když u toho mrdáš!“

„Promiň.“

„Vysuň ho.“

Danův pták neochotně opustil rozpracovanou díru a lačně zalapal do chladného nočního vzduchu. Stáli tak proti sobě dva, dychtiví a neukojení. Jenom jedny koule byly pořád v pasti. Ten Ctiměřičák už tu rázem nebyl.

„Takže, kdo jsem?“

„Semčičák.“

Kuba se zamračil a stisknul víc ruku. Žerčičák zasyčel.

„Šéf…, seš náš šéf.“

„Správně. Ruce za záda a rozkroč nohy.“ Dan neochotně schoval ruce a rozkročil se, jako americký voják na nástupu. Kuba měl teď dost místa a dál svíral koule tak, že se Dan nemohl vysmeknout, ani by nestačil udělat žádný nepředvídaný pohyb, aby Kuba nestačil dřív zareagovat a trochu mu podusit koule.

„A jak se prokazuje respekt velitelovi?“

„Já… nevím.“

„Ale dobře to víš. Jak pomůžeš nadrženýmu veliteli?“

„Já mu… vykouřim.“

„Dobře. Popiš to, Daníku!“

„Normálně bych tě vyhu… ahhh,“ Kuba stisknul víc na znamení, že tohle není to, co si představuje. „Teda, kleknul bych si a začal tě pořádně kou… aaaah, dost, slyšíš…. aaaah, dobře, dobře, nejdřív bych ti lízal koule, užíval bych si vůni tvýho rozkroku, až pak bych začal svižně hulit… pěkně až do konce.“

„To je lepší. Jste šikovní, vy Žerčičáci. Ale před chvílí mě už vyhulili, takže…“

„Tak to… no…“

Kuba se druhou rukou lehce dotknul jeho zadku. Byl hladký a pevný. Malé půlky, těsně u sebe.

„Já bych ti… nastavil.“

„To zní dobře.“

Kuba už stál za ním, horké péro přitisknuté mezi půlky.

„Nepředkláněj se, zůstaň stát.“ Stáli tedy za sebou. Za Danem se ozvalo několikrát plivnutí, pak už jen ucítil Kubovo péro, jak se začíná cpát.

Kuba cítil, jak byl sevřený – půlky tisknul k sobě. Uvědomil si v tu chvíli tu vzrušující skutečnost, která napadla už tolik kluků před ním a napadne ještě tolik mrdáků, co přijdou po něm: ať je zadek sebestaženější, ať je sebetěsnější, když se u něj objeví tvrdé naběhlé péro, nemá žádnou šanci. Dřív nebo později poleví, podlehne té převaze a vpustí ho dovnitř a nabídne mu to, co každej pták chce – hebký, teplý uspokojení.

Kuba už v rychlém rytmu mrdal, ruce měl obepnuté pevně kolem Danova pasu a pánev mu s každým přírazem vydobývala pravidelné přívaly slasti, když si všimnul, že se Danova ruka objevila na jeho zadku. Mačkala ho. To ho rozrajcovalo ještě víc. Zarazil péro nejvíc, co to šlo, a v téhle poloze na chvíli přestal. Ruce trochu uvolnily sevření a začaly pátrat po Danově břiše, hrudníku. Byl docela svalnatý, nikdy si toho Kuba nevšiml, ale bylo to tak – velké prsní svaly, vysportované břicho… Na zadku ucítil i druhou Danovu ruku. Takže přestal honit. Přilepil se na něj zezadu celým tělem. Pták zabořený hluboko, tělo na tělo. Najednou měl pocit, jako by to celé bylo jen jedno tělo. Jako by mu ty skvělé svaly patřily, jako by je každý den ovládal. Stejně tak cítil, jak mu prohmatávaný zadek nepatří, dělil se o něj s Danem. Byli srostlí. Natáhl se a dal mu pusu na krk…

Bohužel – je to prastará pranostika, že péra romantice neprospívají. Kuba ucítil, že už nemůže dál čekat, péro ho nabádalo pokračovat a on prostě musel. Spustil ruce zpátky k jeho pasu a pevně ho obepnuly. První zásun mu znovu připomněl, o co se poslední minuty tak zbytečně ochuzoval. Tohle mu ta díra vynahradí. Začal znovu mrdat – v tempu a pořádně. Věděl, že teď už si nedovolí žádnou přestávku. Dan hekal a on zrychloval. Když heká teď, jak bude znít, až to rozjede na plno?

Začal hekat víc. Překvapivě. Další experimenty ale Kuba už nestihl, péro převzalo úplnou kontrolu a začalo do Dana dávkovat mrdku. Poslední přírazy a oddechování obou. Kuba mu sáhl mezi nohy, ale zjistil, že už se taky vystříkal. Dobře načasované. Podrbal ho po vlasech, ohlédl se po obloze a malátně se vypotácel na kraj palouku. Co to vlastně chtěl, koho hledal?

Zaslechl Vencův vzdech.

***

Noční vítr zadul. Další Vencův vzdech, ale tentokrát z jiné strany. Kuba vyrazil tím směrem. S dalším poryvem větru se ale zvuk ozval zase ze severu. Nohy klopýtaly v omámení vlhkou trávou. Byl venku z lesa, na palouku. Vysoká tráva se ohýbala do rytmu, ve kterém přicházely závany vzdychání. Všechno, on sám, porost, větve smrků, tepny na jeho spáncích, mračna točící se kolem měsíce, jeho péro, všechno pulzovalo ve stejném tempu, celé Hole, celá krajina…

Kuba se zarazil. Uvědomil si, že nějakou dobu sleduje krajinu pod sebou. Už tu byl, kdysi. Žerčice, Semčice, Pěčice, Ctiměřice jako na dlani. Jeho teritorium. Jeho vítězství. Zlatý věk jeho vesnic. Ne! To je teprve úvod… Myšlenky mu tekly do vědomí žalostně pomalu. Protékaly skulinami jeho lebky v malých přívalech (sakra, pořád ten stejný rytmus) – dlouho nic a nuda z civění do blba a pak vlna slov, která nestihl ani zachytit. Všechna ale šeptala obdobné:

Není síly, není… noci plné moci … není, která by tě zastavila…, zlomila…, otočila…, nový řád… a zavedeš nové pořádky… a ty budou skvostné…, budou tě milovat…, budou je milovat…, začínáš chápat skutečnou Teorii moci…, ne, to je teprve úvod…, objevíš nové kapitoly…, ve všech částech knihy…, mají zdiskreditované názvy, ale ty se… nezalekneš se ho najít. Koho? Vencu ve vleku událostí…

Kuba zamrkal. Vzpomněl si na Vencu. Ani nevěděl proč, ale to byl přece jeho původní záměr, ne? Vzdechy unášel vítr z východní strany. Hole nejsou tak velké, nemůže se tu přece ztratit…

Mrdací palouk. Ten ne, ten už nechtěl… i když. Péro mu zase stálo, ale Venca byl důležitější. Proč ho vlastně hledá? Možná ho přece jen chtěl vidět v akci s Ježkem… Vydal se do kopce, budou nahoře, kde jinde. Byli tam i posledně. A fakt tam byli! Kuba stál za stromem, všechno kolem stromu se houpalo v rytmu jejich přírazů, ale když se držel kmenu, cítil se jistý. Konečně to viděl na vlastní oči. Venca mu nekecal. Líbilo se mu to. A Ježkovi teda očividně taky. Venca byl na všech čtyřech a dostával to zezadu jako pejsek.

Stupňovalo se to. Nedalo se to tady vydržet. Držel v ruce něčí péro. Uf, naštěstí bylo jeho. Musel honit, ani nevěděl, proč, musel. Sledoval tu dvojici a byl to výživný pohled, proto mu zbývalo jen pár dalších tahů… Ale ty už nedokončí, protože se za 2,35 sekundy stane něco, co by ve střízlivém stavu nedokázal brát vážně, a proto by to možná vytěsnil, možná neviděl, možná ignoroval, nebo cokoli jiného, jen aby to nemusel jeho rozum řešit. Ale ten byl teď tak trochu off-line.

Nad mrdající dvojicí visel už dobré dvě minuty oblak mlhy. Až teď si ho Kuba všimnul (1,12 s) a jeho tempo honění dost polevilo. Bylo to divné – přesně ohraničená mlha jenom nad nimi. Jako by ji tam někdo vytvořil těmi divadelními technikami. Jenže ono se to měnilo (1,51 s). Měnilo to tvar! Vlastně ho to mělo (2,02 s), něco se v té mlze dělo… proboha…! (2,35 s)

Byly tam obrysy lidí a… koní. Jako by se díval nějakým kukátkem do jiného světa. Jak to bývá ve filmech. Začal rozeznávat barvy. Péro už dávno neměl v ruce, šmátral před sebou s očima upřenýma do mlhy a přibližoval se, aby viděl detaily. Nějaké hábity, modré a červené. Ne, to jsou pláště. A meče. A koně… rytíři, jezdci? Ne, to není možný – vždyť oni jsou tady! Na Holích! Přímo tady!

„Kom igen. Tyst! Och en annan häst…“

„Ta av dig kläderna.“

Slyšel jejich slova, divná řeč (němčina?). Byli dva a šli k sobě. Vždyť oni se… oba stáhli kamaše. Jeden se ohnul. Na skoro stejném místě jako teď řádí Venca s Ježkem. I tihle se normálně začali ojebávat. To snad dneska už každý! Měli ale malou výdrž. No jasně, vždyť oni byli docela mladí! Do dvacítky tak. Ale měli vousy, oba. Ten dole se už udělal. A ten druhý právě vytáhnul ptáka a stříkal do vzduchu. Mrdka padala všude možně, na jejich těla, na kámen, o který se opíral (snad ne i na koně, pomyslel si Kuba, protože to by bylo už hodně ujeté…). Pak ale…

Kuba vytřeštil oči. Jeden z nich se na něho díval. Měl mladý obličej, ale ten pohled byl strašný. Byl to výraz padesátiletého chlapa, plný strachu a bolesti.

„Vi är kåt. Du kommer att veta det också!“

Kuba zalapal po dechu, udělal pár kroků zpátky a zavrávoral.

„Ááááách!“

Ne, to nebyl výkřik při zlomení žebra – konstatoval s údivem Kuba. Spadl totiž do mechových polštářů. Byl to Ježek, který ale taky neměl zlomené žebro.

„Vydržel si to? Neudělal ses?“ Ježek kontroloval Vencu a vypadal potěšeně. „Paráda. Je to zavřený. A je klid od nadrženosti.“

„Zase to bude všechno normální,“ utrousil s úlevou Venca a mlasknutí byla asi pusa.

Kuba si blaženě lehnul zpátky do mechu a čekal, až účinky těch sil poleví. A pořád nemohl z hlavy dostat ta slova: dukomerát veta det okso! Co to znamená? Mohl to být klíč k celé té záhadě? Ke všemu tomu tady?

„Tak jdeme, odvoláme ostatní a ať už si s tím Kubajs dělá, co chce. My tu budem už jen pro sebe…“

„Počkejte!“

„Kubo?“

„Co tu sakra děláš? Tys nás šmíroval? Ty se fakt nezastavíš před ničím? Předal jsem ti moc? Předal! To už nevěříš fakt nikomu?“

„Drž klapačku!“

„Nehádejte se, kluci. Mně to nevadilo. Já… stejně nás už viděl v tý garáži.“

„Ale mně to vadí – podezřívavej megaloman to je!“

„Sakra, ticho a podívejte se!“

„Co jako?“

„Řikám – je tohle normální?“

„Hele, ty už mě…“

„Počkej, Ježku, fakt, koukni… to péro!“

Kuba stál s kalhotami spuštěnými na půl žerdi a ukazoval si do rozkroku.

„Trčí mu – a co?“

„Před chvílí sem se udělal. Když jsem viděl ty… teda když jsem viděl vás. Sorry, ale nic jste nezavřeli.“

„Cože?“

„Nepřestalo to působit.“

„Ježku, podívej se sám na sebe…“

„Do prdele! Ty ses přece jenom vycákal!“

„Nevycákal!“

„Jo, musel ses vycákat. Jako posledně!“

„Asi vim, jestli sem se udělal, ne?“

„Neudělal se, viděl bych to.“

„Ty se do toho nepleť.“

„Nic jsme nezavřeli, Ježku!“

„Ale co sakra bylo špatně, co bylo zase špatně? Já už to nevydržim. Už se toho chci zbavit. Všeho. Všech těhle sraček.“

„Ježku, uklidni se.“

„Počkejte, já možná vim.“

„Kubo?“

„Nejsilnější je to tady, že jo?“ Kuba přiběhl k místu, kde oba před chvílí mrdali. „Taky jsou ty síly největší, co?“

„Jo, tady se to vždycky otevíralo a zavíralo.“

„Vždycky? Tys to už…“

„Teda…“

„Jak to víš?“

„Kluci, tohle neřešte. Kubo, co tě napadlo? Dělej, nebo se tam dole ti kluci úplně rozjebou! To je neslyšíš?“

„Musí se to nastříkat na ten kámen. Tenhle. A asi to musí udělat péro, který právě mrdalo. Aspoň tak mi to přišlo…“

„Jak to víš? Jak tohle zase víš ty? Co ti jak přišlo?“

„Kluci! Ježku, Kubo! Nechte toho. Každej něco ví. Máte to 1:1. Teď to zavření.“

„Já to znova teď nedám,“ pokrčil rameny Ježek.

„Já Vencu píchat nechci.“

„To bych ti ani nedovolil, ty debile,“ ušklíbnul se Venca.

„Nooo,“ pronesl zdramatizovaně Kuba, „já vidím jenom jednu možnost, kluci. Tak si to užijte. Nechám ti soukromí, Ježku.“

Kuba se se zlomyslným úšklebkem vytratil zpátky na mrdací palouk, aby naživo pozoroval, jak účinky Holí pominou.

Venca se podíval na překvapeného Ježka, zatvářil se sice nevinně jako andílek, ale plácnul ho přitom přes zadek.

***

Bylo to první ráno, kdy viděl nad semčickým údolím opar. Možná to bylo tím, že nikdy tak brzy nevstával. Slunce o sobě dávalo teprve pod obzorem vědět a měsíc zašel už dávno. Nikdy si neuvědomil, jak je tenhle okamžik nabíjející. Chvíle, kdy se všechno chystá k pomalému probuzení. Ano, ode dneška bude vstávat časně.

„A slyšel jsi někdy dukomerát veta det okso?“

„Ne, zní to jako němčina, Kubo. Co to má být?“ Honza to ze sebe vyhrknul s trhnutím. Asi zase od minulé věty usnul.

„Myslim, že je to švédsky. Tady byli švédi, ne? Za třicetiletý války. Vypálili Žerčice. Aspoň to sem od někoho kdysi slyšel.“

„Joo, to máš asi pravdu. V roce 1639. Zničili tu všechno. Kdyby nepřišli, mohli bejt Žerčice i Semčice jedno město, větší než Dobrovice i Boleslav dohromady. Ale oni přišli.“

„Jo, oni přišli…“

Kuba si položil bradu na kolena a schoulil se.

„Nemám je jít vzbudit? Se z tý opice stejně nedá vyspat.“

„Ježek už je vzhůru?“

„Jo, někde se tam cucá s Vencou. Ti podle mě nespali. Ale taky maj řádně vygumováno. Taky netušej z tý noci skoro nic.“

„Hm, to asi nikdo. Já si pamatuju, jak jsme sem lezli a vožrali se totálně už při výstupu. Hlavně že Hole jsou zavřený. Všechno to zmizlo, ne?“

„Jo, přesně. Taky bych rád věděl, co se stalo.“ Honza se začervenal, ale nebylo to vidět, protože slunce právě vylezlo nad obzor. Proč se začervenal, asi nikdo nezjistí, ale vypravěč prozradí, že Honza je chytrej kluk a nějak divně ho pálí zadek. Chytrej, protože ví, kdy přišli Švédi.

Vstal a vydal se vzbudit ostatní.

„Honzo,“ ozval se ještě Kuba, „myslím, že to znamená: Taky chceme všechno! Je to švédská věta.“

„Já fakt nevím, Kubo.“

„Nechám si to po prázdninách přeložit v Praze.“ Ale podstatné je to pro mě teď. Chtěli všechno a dostali všechno. Chtěli taky všechno. Taky.

***

„A teď náš zachránce! Přemožitel těch sil! A sjednotitel znepřátelených vesnic! Vzdejte hold Kubovi!“ Karel hřímal ta slova s perfektní dikcí, kterou si musel dobrou půlhodinu trénovat. Na palouku byli seřazení všichni kluci ze všech možných vesnic, včetně těch, kteří tu včera nebyli. Palouk byl gentleman a zachoval dekórum – nikde ani stopy po včerejšku: zválená tráva se narovnala, mrdka z kamenů se odpařila a nechala po sobě jenom odér, který kdekdo zaměnil za vůni ranní smůly.

A kluci jásali. Všichni do jednoho opravdu jásali, když Kuba vystoupil z polostínu lesa a vyhoupl se na kládu sušiny. Byl to nepopsatelný pocit. Stál tam a nasával to (nikdy v životě se mu něco podobného už nepoštěstí). Ta energie. Ne, bylo v tom víc. Byl v tom souhlas. Skrytý, ale jednoznačný souhlas takřka se vším. Stačilo to chtít. Chtít všechno a dostat všechno.

„Díky. Díky, kluci. Dneska je to – podstatný den, – který se zapíše – do historie – našich vesnic.“ Kuba frázoval, jak se při velkých projevech musí. Cítil, že mu to jde samo. Bez přípravy. Upřímný úsměv bez sebemenšího zaváhání.

„Den smíření, – den spojení, – den velkého spojenectví vesnic? Ne! Je to den vítězství – mysli nad pudy! Nad pudy, – které nás nutí válčit, – ovládat – a kontrolovat. Překonali jsme minulost – a její opakování tím, – že jsme se změnili. Zlepšili. Vyspěli jsme – do nového bratrství kluků – bratří, – které nespojují teritorium vesnice, – přístup ke šroťáku, – ani taktika střelby z kuličkovek. Spojuje nás naše klukovství! Všichni jsme kluci!“

Potlesk, volání a jásot.

„A proto dnešním dnem – zakládám Spojenou alianci vesnic! Alianci osmi rovnocenných vesnic! Každý, – kdo bude dodržovat – zásady našeho bratrství, – je vítán. Moji kluci, – pánové, – mám tušení nejsilnějšího uskupení kluků – ve Středočeském kraji! Staneme se, – ne, – už jsme se stali, – neporazitelnými, – protože nelze porazit něco, – co je vám partnerem a ne nepřítelem.“

Nad Kubou se objevily násady od smetáků a mezi nimi napnutá pytlovina s velkolepým nápisem:

SPOJENÁ ALIANCE VESNIC
- aliance svobodných kluků -
Dukomerát ne veta det okso! - Nikdy nechtěj vše! ^(*)

Jásot se rozléhal z Holí do celé semčicko-žerčické kotliny, ale legendy praví, že i za Holými vrchy, ba i za Chlumem byla ta ozvěna dobře patrná.

„A protože už – nemáme nic společného – se starými pořádky, – vzdávám se vedení nad Aliancí. Aliance nebude mít – žádného vůdce. To je jejím – hlavním principem. Na všem se – musíme všichni – domluvit. První dny nebudete možná – vědět, co si počít. Ale zaručuju vám, – že takhle budeme mocnější. Nikdy totiž – nemůžete být mocnější, – než to, co bylo před vámi, pokud nebudete jiní, – než ti, co byli – před vámi. Sláva Spojené alianci vesnic!“

Vteřiny bylo hrobové ticho. Karel pod pódiem se otočil k řečníkovi a jeho výraz by se dal popsat jako směs šoku, rozhořčení a prosby, aby se přeslechl. Kluci zírali a nechápali. Nedokázali si nic jiného představit. Ucítili úzkost. První vykřikl Ježek. Pak zajásal Honza. Postupně se jednotlivé výkřiky měnily v zaražený povyk, až z něj vyrostla v další salvu jásotu.

„A teď konečně – všichni na motorky!“

---
(*) Původní výrok Švédů: „Vi är kåt. Du kommer att veta det också.“ = „Jsme nadržení. Jednou to poznáš.“