Vesnický závod: Pět kluků v bahňáku

Jo, bylo to jako za starých časů. Motorky letěly po lesní cestě jako splašené a za koly jim odlétalo tolik jehličí, že jet těsně za ní bylo pěkně o ústa. Tedy spíš o vlasy plné toho sajrajtu. Jo, bylo to jako za starých časů, jak se řítili po Jabkeničáku dolů k Neřádu. U toho bahňáku byli od Ovčárny vždycky pod dvě minuty. Rychlá koupačka a pak zpátky. A zajet dolů pod Orlík a do vršku tam vytáhnout ze strojů maximum. Jo, bylo to jako za starých časů, když brázdili celý les všichni společně a trénovali na letní závod. Letos to ale bylo jiné, to věděli všichni kluci z Pěčic. A o to víc teď Šmíra myslel na to, že u rybníku, kde je hraniční čára, by měli motorky otočit a radši se tam moc nedržovat. Alespoň tak to po nich všichni chtěli: ctít tyhle jejich mezivesnický dohody. Ale jak se dalo na takovým kousku trénovat? No jak, sakra?

„Si nepodřadil, vole," zasmál se Šmíra a do prudčího kopečku vylétl jako střela a nechal svého kámoše dobrých padesát metrů za sebou. Ale to se už vyloupnul Neřád a dlouhé klesání, na kterém se dalo nahnat ještě dobrých pár sekund. A tak to pořádně osolil a za ním se objevil žlutomodrý mrak z rozvířeného písku a špatně spáleného benzínu.

To si ale jeho kamarád Lůďa nechtěl nechat líbit, a proto naplno otočil plyn a pokoušel se ze svého stařičkého stroje dostat maximum, aby Šmíru dohonil dřív, než se dostanou k rybníku. Ten si byl už tak jistý svým vítězstvím, že na chvíli povolil, a kdyby si v poslední chvíli nevšiml, že už je jen kousek za ním, nechal by se snad i předjet. Znovu tedy přidal, nehledě na rybník, který už měl přímo po své pravici, a oba kluci se tak řítili obrovskou rychlostí k imaginární hranici.

Tu protnuli skoro společně, když na pravé straně minuli stavidlo, a zastavili se až na opačném konci rybníka Neřádu, kde už podle všeho začínala sféra vlivu Žerčičáků a jim spřízněných Ledečáků.

„Ty vole, to byla jízda," vyprskl nadšeně Lůďa.

„Jo, málem's mě dal," přitakal uznale Šmíra.

Poté co se oba kluci vzpamatovali z napínavého závodu, začali si postupně uvědomovat, kam se dostali.

„Hele, nejsme už…?" ztišil najednou hlas Lůďa, jako kdyby snad chrčení jejich motorů nebylo mnohem hlasitější.

„Jo jsme…, teda ale jako nic…," prohodil Šmíra.

„Jo, jo, prostě nic. Jsme tady a prostě nic."

Zopakovali to ještě několikrát, jako kdyby tomu sami nemohli uvěřit. Snad celé léto jim namlouvali, že za rybník nikdy nesmí, že je to prý nebezpečné, a oni tam teď jsou a neděje se vůbec nic. A jak u lidí bývá zvykem, když jednou překročí hranici, už si nedají říct.

„Hele a co kdybysme to vobjeli až k Ptáčáku a pak zpátky ke studánce?" nadhodil Šmíra.

„Jo, budem mít mnohem větší vokruh!" nadšeně souhlasil Lůďa.

A tak vyrazili kus po Žeřčickém, kolem Ptáčáku zpátky na Semčické, ke studánce a kolem dubu zase na původní cestu k Neřádu. Celý okruh měl dobré čtyři kilometry po krásných rovinkách. Jenže to by nebyli kluci z Pěčič, kdyby jim to mělo stačit. A tak se příště vydali až za Ptáčák, aby si zajeli celý okruh až k Orlíku jako za starých časů.

Čím víc kluci tůrovali motorky k vysokým výkonům a čím víc si užívali suprový okruh, tím víc se nechávali strhnout zábavou (o tréninku už nemohla být samozřejmě řeč) a nevnímali okolí. Ale to měli, protože se v části okruhu nacházeli za hranicí, kterou sice nikdo z místních vesnic neurčil, tu jim vnutili kluci ze Semčic a Žerčic, ale která i tak něco znamenala. Problém ovšem byl, že nikdo pořádně netušil, proč tu vlastně přesně je a jaký dává smysl krájet společný les na dvě půlky. Jakkoli to zatím bylo vždycky téměř jedno, dnešní překročení hranic bude mít následek…

Šmíra opět prolétal kolem východního břehu Ptáčáku, když zaslechl něco divného. Křik. Ale odkud? Dřív než stačil pátrat po jeho původcích, dupnul instinktivně na brzdu! Jen kousek před ním byly přes cestu naházené dřevěné palety, které tam určitě při minulém okruhu nebyly. A tak měl tu čest poznat původce osobně.

„Co blbnete, volové?!"

„Co vy tady kravíte? Tady nemáte co dělat! Padejte!"

Kluci z Ledce. Taky jako on a Lůďa už skoro dospělí borečci kolem dvacítky s motorkama, který ale nestály za zmínku (krámy jedny!). Ještě před prázdninami spolu vycházeli, jak kluci v tomhle věku můžou – hašteření, ale celkově v klidu. Po těch šílenostech mezi Semčicemi a Žerčicemi se ale všechno změnilo. Semčičáci nějak dokázali přesvědčit Kejtyho, a tak se jejich Pěčice přidaly na jejich stranu (ať to znamenalo cokoli), a obdobně Ježek nějak zmáčknul Ledečáky a ti mu vyhlásili loajalitu. I když ani jeden z kluků na tomto břehu Ptáčáku neměl s touhle pitomou politikou nic společného, zírali teď na sebe nevraživě a tuhla jim krev. Vlastně ne jenom krev.

„Si chceme zajezdit, ne?" odpověděl bez servítek Šmíra a zahlédl, jak si to po cestě valí Lůďa. Ideální by bylo zdrhnout s ním, aby se ani nemusel zastavovat.

„Ses posral? Vypadněte oba!"

„Hele, klídek, Ledečáku, tenhle okruh jsem měl vyježděnej, ještě když ty si maloval omalovánky. Takže se…"

„Tohle vodvoláš, Šmíráku!"

Ledečáci se ale nestihli ani dát do pohybu, protože Lůďa se přiřítil moc velkou rychlostí. Nesledoval cestu a brzdil na poslední chvíli. Všichni mu uskočili z cesty, on sám vlastně taky a nechal motorku doklouznout až do palet, které ji zachytily.

„Jezdíte jak prasata! Odjakživa! Nás tenhle magor málem zabil!"

„Zabil? Já vás málem zabil? Kdo sem dal ty posraný palety? Vy ste mě málem zabili!"

„Tohle si nenecháme od Píčáků líbit, co kluci? Je to naše cesta a my si…"

„Cos to řek'?! Cos to řek'?! Tohle si přehnal! Ledečáci s holou prdelí!" (Tohle by byl jiný příběh – ve zkratce se jedná o záležitost asi tři roky starou, kdy v rámci zdravé vesnické rivality ukradli Pěčičáci oblečení koupajícím se Ledečákům. Nevinná dětská hra plná laskavého humoru a porozumění. Kluci z Ledce to ale z nějakého důvodu stále nesou jako těžké trauma.)

„To vodvoláte! Zabavujem vám motorky! Dokud se neomluvíte! Kluci, zabavte je!"

„To si děláte prdel, ne?" zasmál se Šmíra a byl to opravdu upřímný smích. Není divu – on sám seděl na své motorce, Lůďa mezitím sbíral tu svoji a proti nim stála trojice kluků, kterým se moc do přímé konfrontace evidentně nechtělo. Přece jenom ještě minulý rok trénovali spolu.

„Fakt? Kluci!"

Šmíra s Lůďou na chvíli zkoprněli. Trojice kluků jen pár metrů před nimi vytáhla kuličkovky a mířila jim všude možně (představte si citlivá místa podle vlastního uvážení). Tohle je také dobrý okamžik připomenout, že oba Pěčičáci v tomhle letním vedru trénovali s tričkem zastrčeným za kalhotami. Proto se v tuhle chvíli naskýtal pohled, který bývá k nezaplacení: dva dvacetiletí vesničtí kluci do půl těla, sedící obkročmo na svých bručících strojích, jejich opálená těla poeticky zakrývá dým ze spáleného motorového oleje, kluci, kteří se díky svým zázrakům mezi nohama (motorky) považují za dobyvatele světa, kluci, kterým to snad i pro ten úžasný pohled věříte.

Ale zpět ke kuličkovkám. Dostat salvu z několika kvalitních kuličkovek, které byly na českých vesnicích k dispozici v 90. létech, to nebyl med ani pro tak ostřílené motorkáře.

Jenže to by nebyli kluci z Pěčic, kdyby se takhle rychle vzdali. Rovnou k Ovčárně nemohli kvůli paletám, a tak Šmíra po Lůďovi jen hodil hlavou a ten pochopil, že to budou muset vzít zpět přes dnes už prý žerčické území. Těm jejich šunkám ale přece bez problémů ujedou. První se odpíchl Šmíra a hned za ním Lůďa. Všichni tři Ledečáci jim uskočili z cesty.

„Za nima, sakra!"

Než stačili nasednout a vyrazit, oba Pečičáci už byli dobrou půli cesty k nejbližší křižovatce, kde pak odbočili stále v protisměru okruhu doleva. Hnali si to k další odbočce, kterou by objeli celý Ptáčák a vrátili se co nejrychleji zpět na bezpečnou stranu.

Celkem rozumná úvaha se jim ale teď stala osudnou. Hned za drobným esíčkem, kterým cesta uhýbala západnímu břehu Ptáčáku, se totiž jen těsně nad zemí objevily levitující plechovky. To nerozhodilo jenom vás čtenáře, ale také oba dva kluky, kteří se snažili za každou cenu zabrzdit a do těhle podivných objektů nenarazit. Povedlo se jim to ale jen částečně, a tak zatímco oni ještě včas seskočili ze svých strojů dolů, ty se za hlasitého řinčení plechů o plech zamotávaly do teď již utrženého vlasce, který celou past držel pohromadě.

Bublání tří motorů… Šmíra se sbíral ze země a snažil se zorientovat. Nejdříve si všiml Lůdi, který zíral na jejich motorky, které chcíple čněly zabodnuté v příkopě. Ale to nebyl celý mazec, ve kterém se oba nacházeli. Ty tři kuličkovky byly zpátky a snad ještě blíž. Ledečáci je drželi oběma rukama napřaženýma před obličejem a sledovali je skrz mířidla. A krok po kroku se přibližovali. Jako v nějakém americkém seriálu.

„Ruce nad hlavu!"

„Tos uhod'!"

Šmíra udělal během jediného zlomku vteřiny něco, co nikdo nečekal. Švihl sebou ze země směrem k Ledečákům a udělal perfektní sluz, za který by se nestyděl ani profesionální fotbalista. Jeho tělo se vymrštilo a dopadlo na bok kousek před kluky, při sluzu po listí se stihl nasměrovat nohama proti nim. Vše vyšlo, jak jeho reflexivní část mozku zamýšlela, dva z kluků zkrosil na zem a třetí se nestačil ani zorientovat a Šmíra už sprintoval s Lůďou za zády odsud. Nevěděl, proč vlastně běží pryč – pryč od své motorky. Vše obstarávala ta pravěká část mozku (ach jo).

Až teprve teď, když oba opět běželi kolem břehu Neřádu, Šmíra si uvědomil, že nejedná moc logicky. Utíka pryč od toho, co by měl především zachránit, a honí ho tříčlenná bandička kluků s kuličkovkama. Stejně bezmyšlenkovitě, jak se dal do běhu, se teď na místě zastavil a otočil se proti pronásledovatelům.

Ledečáci zastavili a zprudka vydechovali, sledovali, co se bude dít. Když jeden z nich…

„Pal!"

A tři kuličkovky začaly pálit.

Salvy kuliček štiplavě dopadaly na polonahá těla obou kluků a ti se teď ocitli ve zdánlivě neřešitelné situaci. Utéct by mohli, ale nechtěli, motorky tam prostě nechat nemohli, vzdát se taky nepřipadalo v úvahu a bojovat bez zbraní taky nemohli. Leda že by… Jestli si z amerických filmů, které se tou dobou začaly hojně vysílat v televizi, kluci jejich věku něco užitečného odnesli, byla to série naprosto šílených reakcí na celkem standardní situace. Co třeba udělá takový Rambo, když na něj střílí tři nabušení chlápci a on je beze zbraně? Tušíte správně – rozeběhne se proti nim a povalí je na zem. A to přesně teď udělal Šmíra. Vrhl se s mohutným (alespoň tak se to vypráví) řevem proti třem Ledečákům, kteří se mu i v zápalu boje snažili vyhnout úkroky stranou, a i přes několik střelných poranění je svou kinetickou energií povalil. Co už ovšem nečekal ani on a co by byl rozhodně dobrý námět do stále více upadajícího žánru amerických akčních filmů, byla vodní hladina bahnitého rybníku Neřád místo pevné země.

K nebi se vznesly cákance vody, na hladinu pak bublinky z nosů a úst překvapených Ledečáků. Ti se s hrozným kuckáním po chvíli vynořili a snažili se pochopit, co se vlastně stalo. První, kdo se v nastalé situaci zorientoval, byl Lůďa, který hned přispěchal ke břehu a snažil se pomoct dostat se na něj hrdinnému Šmírovi. Následující kroky byly jasné: dostat se rychle zpět k motorkám, dokud se Ledečáci cachtají ve vodě.

Ti se ale bohužel vzpamatovali příliš rychle, a i přes jistou nemotornost způsobenou nevhodným koupacím úborem, který se lepil na jejich mladá těla, a zvýrazňoval tak každý jejich sval (čehož si ke své smůle nikdo z přítomných nevšiml), se jim podařilo zachytit Šmírovy nohy. Nastala tak groteskní situace jako z němého filmu – Lůďa táhl Šmíru za ruce na břeh a tři Ledečáci se ho zase snažili stáhnout zpět do vody. Jen drobný detail tomu chyběl – ten film vůbec nebyl němý.

„Puste ho!"

„Táhněte, sakra, dělejte!"

„Lůďo, ještě kus!"

„Kopej je!"

„Pozor, držte ho!"

„Už to nevydržim…"

„Ještě!"

„Co to sakra…"

Další klučičí tělo protklo jinak klidnou hladinu rybníku Neřádu.

Pět kluků v bahňáku – teď chápete název této povídky. Teď už ani nebylo jasné, o co se mají naši jezdci snažit: dostat se na břeh? Potopit toho, co právě potopil mě? Uplavat jim ve dvou? Dostat se k těm řasám a zmáchat jim v nich obličej? Abychom řekli pravdu – každý si vybral něco jiného, a tak začala řež v poloze opět mezi groteskou a akčním thrillerem. Voda, bahno, řasy – všechno létalo vzduchem a do toho řev, ve kterém se mísila panika a výsměch.

No, náhodný pozorovatel by spíš řekl, že se tito mladíci vrátili do dětských let a že to jejich cachtání je jen taková nevinná hra, jakou ostatně ještě před pár lety (možná s trochu vhodnějším oblečením) společně provozovali. Vůbec by ovšem netušil, jak daleko může být od pravdy. Nejenže ten boj brali smrtelně vážně – sváděla se zde přece jedna z mnoha bitev letošního léta o kontrolu sporných uzemí – ale navíc se do něj pomalu, ale jistě vkrádala další rovina, která se posledních pár týdnů objevovala čím dál významněji všude tam, kde se vyskytovali kluci z obou táborů.

Pozorný čtenář už zajisté ví, kam se podívat, jenže to by vše nesmělo být skryto pod hladinou rybníka. Tedy skoro vše, neboť ti chytřejší z kluků brzy pochopili, že boty, tepláky, ba i trička nejsou pro vodní bitvu nejlepší výzbrojí. A tak nejdřív ti a poté i ti ostatní, kterým nezbylo než se přizpůsobit, odhazovali postupně skoro vše, co měli na sobě, na břeh, aby se s o to větší vervou mohli vrhnout do boje.

Skoro nahá klučičí těla se pak nadále snažila chytit, uděřit, prostě přemoct ta ostatní, což ale v hutné vodě vedlo spíše k tomu, že do sebe narážela, otírala se, prostě se dotýkala. Ani jedna skupina tak nebyla schopna nějak výrazněji poškodit tu druhou, ale přesto síly na obou stránách nutně ubývaly.

A taková situace byla právě jako stvořená pro neobvyklé síly bloudící toutou nížinou pod Holemi. Samozřejmě, jejich péra stála ještě před pádem do rybníka, vlastně jim všem stála celý den. Kluci si na to už nějak zvykli, že vyhonit si nestačilo – do pár minut jejich tělo zaplavilo znovu silné vzrušení. Někteří to řešili velmi častným honěním, někteří se pokoušeli o něco víc, co by jim pomohlo se uspokojit. Cítili to vnitřně všichni, jenom se o tom nemluvilo. Stejně tak naše pětice v rybníce vycítila podvědomě příležitost…

„Ty vole, co to…"

„Chceš je?"

„Vrať…"

„Chceš svoje slipy?"

Šmírovi se nahrnula do hlavy krev a úplně zrudnul, ohnal se po Ledečákovi tak prudce, že když ten uhnul, Šmíra sám sebe strhnul do vody, až se mu nad hladinou objevil holý zadek. Ať se tvářili, jak chtěli, bylo jasné, že to všechny kluky zaujalo – dokonce i Lůďu. Ta nadrženost pozvedla zvířecí pudy trochu výš, než bývá obvyklé, a nikdo z kluků teď nemyslel na nějaké abstraktní dělení teritoria na Ježkovo a Kubovo, nemysleli ani na boj mezi sebou. Myšlenka, která se všem objevila v hlavách, byla mnohem prostší.

Všichni už o tom přece mnohokrát slyšeli. Nejen že je tím semčičké či žerčické vedení děsilo, když přednášelo o tom, co jim druhá strana udělala a proč je proti nim třeba bojovat (zvlášť sugestivně se především Semčičáci zabývali utrpením mladého Vency pod Ježkem na Holích), ale i obyčejní kluci se často zaníceně rozpovídali o tom, co se děje na bitevních polích či co si navzájem provádějí odhalení špióni. A právě v těchto zkazkách se něco nemyslitelného a zavrženihodného stávalo čím dál víc pouhou technikou v boji, ukázáním své převahy a v neposlední řadě také uvolněním toho věčného nesnesitelného napětí. Kdo by si přece nechtěl trochu ulevit od nutnosti neustále honit zasunutím svého péra do svého nepřítele? A přesně tahle touha teď naši pětici začala pomalu, ale jistě ovládat. Jenže kdo nakonec zasune a kdo bude muset poskytnout své tělo? Na bitevním poli se tak konečně z nikam nevedoucího chaosu vynořil nový cíl, do jehož splnění mělo smysl napřít veškeré zbytky energie.

„Hej, co dě…," dokončoval větu už pod vodou jeden z Ledečáků stále zaujatý Šmírovým zadkem (Ledečáci byli občas trochu pomalejší).

„Mám je, mám je…," vyskakoval Lůďa a jako trofej držel na hlavou Ledečákovy trenky.

Čímž se v rybníce objevili celkem dva nazí kluci – jeden Pěčičák, jeden Ledečák. Jako by už teď bylo jedno, že jsou oba od různých táborů. Podstatné teď bylo jenom to, že nemají žádné spodní prádlo a zadky pěkně připravené. Alespoň tak to ostatním třem připadalo: oni mají navrch, oni mají spoďáry. V tuhle chvíli a právě teď se začalo rodit něco nečekaného.

„Obkličte je!" křiknul někdo od "oblečených" Ledečáků a k mírnému šoku všech přítomných to všichni tři kluci udělali. Vznikl trojúhelník, uprostřed něhož se začali tísnit dva svlečení kluci a nestačili se divit, jak věci vzaly rychlý spád.

„A nasaďte si ty trenky na sebe, ať vám je nevezmou. Bez nich neutečou z vody!"

A Lůďa stejně jako jeho ledecký protějšek si nasoukali druhou vrstvu spodního prádla. Cítili při tom, že péra jim stojí jako nikdy předtím.

„To si děláte prdel?"

„Ne, chceme tu tvoji!" zasmál se jeden z Ledečáků a jako by mu vůbec nepřišlo divné, že odpovídá klukovi z jeho vesnice – taky Ledečákovi. Příslušnost začala být jedno: šlo o přesilu a šlo o péra.

„Lůďo, co to sakra…," křiknul Šmíra, ale Lůďa na něj cáknul vodu a dál stál nehnutě v jednom vrcholu trojúhelníku a vypadal jako proměněný.

Celý trojúhelník se pomalu utěsňoval, až najednou oba nazí kluci vevnitř začali na svých tělech z různých stran cítit otírající se hrubou látku spodního prádla, pod níž se zatím ještě tísnila péra všech kluků, co teď měli navrch. Na celé situaci bylo zajímavé také to, že jediný smysl, který teď mohli používat k vyhodnocování toho, co se děje, byl hmat, jelikož při vzpřímeném postoji vodní hladina protínala jejich těla v úrovni hrudníku a pod ní kvůli kalné vodě nebylo vidět dál než na pár centimetrů. A právě to jim možná umožňovalo zacházet tam, kam by se jindy nikdy neodvážili.

„Tak to teda ne…," vykřikl dočasně zajatý Ledečák a až moc snadno prorazil mezi svými kamarády, kteří ho za tuhle zradu pěkně naštvali. Těm se na bahnitém dně podsmekly nohy, a než se hlavami stačili vynořit zpět nad hladinu, oba Pěčičáci jim stáhli pracně vybojované trenky. Lůďa tušící, že by je dlouho neuhájil, popadl troje získané trenky a vyhodil je na břeh, čímž zůstal poslední, kdo ještě nebyl ve vodě úplně nahý.

„Hej, ty sem moh' mít já, sakra!" rozčílil se Šmíra, kterého Lůďa dnes už podruhé podrazil. A teď se znovu ukázalo, že bojová výhoda se může rychle přeměnit v nevýhodu, pokud je člověk v menšině.

„Svlečte ho, parchanta, má jedinej trenky!" zařval jeden z Ledečáků a všichni včetně Šmíry se na Lůďu vrhli.

Lůďa, který stál jen dva kroky od svého pěčického kámoše, nečekal, že i ten se proti němu vrhne a neměl šanci zareagovat. Šmíra mu přímo skočil na hrudník a povalil je oba do kalné vody. Dobré tři metry okolo se rozvířilo bahno ze dna a vytvořilo clonu, kterou občas narušilo jen pár bublinek, nebo noha či ruka nad hladinou. Ostatní kluci zápas obou Pěčičáků pozorovali s výrazným zaujetím a očividně se bavili.

„Hele, myslíš, že Šmíra ho tam vojíždí?"

„Dyť má ty trenky!"

„Prosim tě, Šmíru, takovýho borečka, ani dvoje slipy nezastaví," smáli se kluci.

V momentě, když začali už trochu bystřit, protože jejich podvodní zápas trval už moc dlouho, se oba Pěčičáci vynořili a lapali po dechu. Šmíra vítězoslavně mával oběma mokrýma slipama.

„Mám je, ty vole, di si pro ně," křiknul se zadostiučiněním a odhodil oblečení šikmým obloukem na břeh.

„Tak vymrdanej?" hulákal posměšně jeden z Ledečáků na Lůďu.

„Nestyď se! Co je pod hladinou, to se neví. To se nepočítá, kámo!" přidávali si ostatní a ani netušili, jak důležité hlášky se právě dopustili. Někdy stačí jen jediný moment, několik slov, a pravidla hry, po kterých všichni tajně touží, se stanou platná, aniž by je kdokoli odsouhlasil. Takové momenty v sebe kondenzují tolik moci, že se to autorům asi nepodaří dostatečně zdůraznit.

„Vymrdat chceš, koukám, akorát tak ty. Šmíro! Co řikáš? Jeden měkkej ledeckej zadeček?" šklebil se Lůďa a se svým kumpánem se blížil k trochu osamoceně stojícímu Ledečákovi.

„Dejte si voraz, vy dva," rozkřikli se zbylí dva kluci a se šplouchnutím se rychlými tempy blížili svému kámošovi na pomoc.

Toto je ten nejlepší okamžik scénu nad hladinou rybníka opustit (věřte nám, nic závratného se tu teď dít nebude) a přemístit se o čtyři minuty nazpět v čase, kdy se Šmíra kaskadérským skokem vrhnul na Lůďu, aby mu připomenul, že oni mají přece táhnout za jeden provaz. Ale s tím rozdílem, že se podíváme pod hladinu, kde se stalo něco mnohem zajímavějšího, než se z povrchu mohlo zdát.

Matným kalným vodním sloupcem prosvítalo odpolední ostré slunce a lámalo se o vodní hladinu. Jenom slabě byly slyšet pokřiky ze shora a vodou se šířily mírné vlny. Najednou se hladina rozvlnila a prolétla jí s intenzivním šplouchnutím dvojice těl. Šmírovo svalnatější tělo Lůďu úplně zavalilo a tlačilo ho svojí hybností dolů až k nánosu bahna na dně. Kal se vzedmul a nebylo vidět na píď kolem sebe. Šmíra marně plácal rukou kolem sebe a hledal toho malého zrádce, kterému ze všeho nejvíc teď chtěl servat slipy z rozkroku. I kdyby je měl rozervat, tak ten skrček nevděčná bude nahej jako všichni ostatní. Když v té tmě narazila jeho ruka na Lůďova záda, okamžitě sklouzla dolů, chytla pevně zadní lem obou slipů a škubnutím dolů je z něho servala. Šmíra se už chtěl vynořit, když si uvědomil, že jeho kámoš je pořád ještě ponořený, a nenapadlo ho nic jiného, než ho slavnostně vytáhnout – v jedné ruce polapeného Lůďu, v druhé jeho slipy. Ano! Další šmátrání rukou bylo ale k ničemu, ten malý hajzlík se zase někam odplížil. Proto se Šmíra odrazil a obloukem vyrazil ke dnu, přičemž nohy vykopnul až z vody (ano, to byly ty nohy, které jsme tam viděli). Lůďa se mezitím snažil vyhrabat z měkkého bahnitého rosolu, do kterého se po servání slipů nějak zamotal a který byl mimořádně nechutný, ale než se stačil narovnat tak…

Šmírovo tělo dopadlo poměrně velkou silou na jeho záda a znovu ho přitlačilo do jemného dna. A protože už víme, že podivné náhody se dějí, tím spíše nadrženým klukům (je to podobné, jako když se opilci nemohou při jakkoli nebezpečném pádu výrazně zranit – existuje vědecké vysvětlení, ale lidé si vystačí s tím, že to tak bývá; totéž platí i zde, jenom s nepravděpodobnou náhodou). Stručně řečeno, co čert nechtěl, Šmírovo tvrdé péro se přitisklo přesně mezi Lůďovy půlky. Bylo to přitištění tak přesné, že i když trvalo jen jedinou sekundu, ucítil ten nezaměnitelný tlak přímo na své díře. A okamžitě ho to nesnesitelně vzrušilo. Už poslední týdny, kdy nadrženost v těchto vesnicích nebrala mezí, si pomáhal při honění i mírným drážděním svého análu. Hlavně prsty, jednou zkoušel i menší mrkev a musel uznat, že orgasmus je pak ještě intenzivnější. Jenže tohle bylo ještě o řád jiné. Horký, tvrdý pták spustí v díře vždycky reakci k nezastavení. Ta vteřina trvala krátce, ale i tak se stihla do Lůďovy mysli vkrást šílená myšlenka: jak tvrdě by do mě tenhle pták proniknul, kdyby mohl? Myšlenka se vypařila dřív, než stačila Lůďu zneklidnit. Prostě jenom takový záblesk sexuálních pudů.

A co cítil Šmíra? Jeho péro se mírně otřelo o nějakou příjemně měkkou část Lůdi – při nárazu ho ještě něco sevřelo ze všech stran (to byly Lůďovy půlky, jak do nich Šmíra přirazil svým rozkrokem), což byl nepopsatelně vzrušující pocit. Instinktivně chtěl, aby tahle příjemná masáž trvala co nejdéle, proto se snad na sekundu ani nepohnul – pak ho ale dostihla racionalita a přikázala se mu okamžitě z téhle trapné situace vysoukat. Trhnul sebou a rychle vytáhnul Lůďu za rameno s sebou nad hladinu. A dál už to znáte.

A proto je zase nejvyšší čas podívat se nad hladinu, kde právě oba Pěčičáci drží osamoceného Ledečáka, přičemž zatímco Lůďa ho jistí zepředu proti doražejícím Ledečákům, Šmíra se snaží navrátit se ten úžasný pocit, který zažil díky Lůďovi před chvílí.

„Už ani krok, nebo mu ho tam narvu natvrdo," vyhrožoval Šmíra.

„Dyť se tam ani netrefíš," posmívali se mu oba volní Ledečáci, kteří byli ale úplně stejně nadržení jako on a kteří by si věděli rady ještě méně. Jenom ten třetí byl úplně zticha, protože pod hladinou se dělo něco, co se mu ještě nikdo nestalo a co ho přimělo zase tolik se nebránit. V jeho výrazu se mísilo překvapení, vzrušení, bolest i zvědavost. Jen slabý odlesk toho dole se díky tomu na chvíli objevil i nahoře a všichni najednou pochopili. Pochopili nejen, co se stalo, ale i jaké možnosti otvírá, když o tom nebudou mluvit, ale pokusí se jen z nové situace vytěžit si i pro sebe. Ten Ledečák je pro teď ztracen, ale bojovat se musí dál.

„Chyť ho!" vykřikl proto jeden z Ledečáků a přitáhl k sobě Lůďu. Ten druhý se hned přidal, a tak ho drželi oba dva, každý za jednu ruku. Už se jim nemohl vysmeknout. Měli svoji kořist a mohli si s ní dělat, co chtěli.

Šmíra totiž rozhodně nebyl v situaci, kdyby svého kamaráda mohl zachraňovat. Kdybychom se totiž znovu podívali pod hladinu a měli bychom schopnost přes rozvířené bahno něco vidět, naskytla by se nám vcelku příjemná podívaná na půlku Šmírova péra. Na tu druhou už bychom se nemohli podívat ani jako vypravěči, protože se právě zabodávala hlouběji do Ledečákovy díry, jehož pérem i celým tělem projíždělo také elektrizující vzrušení, které mu plně kompenzovalo nepříjemnosti s tím spojené.

Lůďa se mezitím ve spárech Ledečáků zmítal a snažil se plácáním se ve vodě dostat z jejich dosahu. Marně se snažil na sebe upozornit Šmíru, který po břicho ve vodě postával za jedním z ledeckých kluků, slastně se usmíval a snad se i trochu nad hladinou pohyboval.

„Co je? Co pozoruješ?" chytnul ho jeden z pronásledovatelů a taky se podíval tím směrem. Tak samozřejmě, že Šmíra právě mrdal jejich vesnického parťáka, bylo to víc než jasné, ale nad hladinou… nad hladinou prostě stáli za sebou a nebylo to úplně očividné. A proto hra mohla pokračovat:

„Co jako máš? Prostě tam stojej, tys nikdy nestál ve vodě?"

„Ale vždyť…"

„Prostě si užívaj výhledu na pole…," vysvětlil druhý Ledečák s naprosto seriózním výrazem.

„Jo, prostě si užívaj…"

V Lůďovi se mísílo nesmírné množství různých protichůzných instrukcí mozku: od povelu k útěku, přes snahu o vysvětlování reality, až po nadržené volání po sexu – jakémkoli. Hlavně už sex!

„A ty můžeš úplně stejně, když budeš hodnej…," pokračoval dál úplně stejným tónem, načež Lůďu prudce chytl pod stehny, který se tím skoro položil na záda nebýt Ledečáka, jenž teď držel obě jeho ruce a podpíral ho zezadu, takže z vody ven koukala jen Lůďova hlava a kolena, která se pomalu, ale jistě vzdalovala od sebe.

„Je ten výhled takhle lepší?" ušblíkl se ten, co mu držel hlavu nad vodou, zatímco se ten druhý pomalu zasouval mezi jeho kolena. Z vnějšího pohledu to teď vypadalo jako nějaká nová zábavná hra. Dva kluci nesou ve vodě třetího, co se nesmí utopit, kolem dalších dvou kluků, kteří dělají bójku, zase zpět. Kdo bude rychlejší, vyhrává. Jediné, co by mohlo napovědět, že se pozorovatel mýlí, bylo to, že všech pět kluků stálo na jednom místě a každý pohyb nad hladinou byl jen těžko znatelný.

Za to pod hladinou se péro prvního Ledečáka pomalu nořilo do vyčpuleného Lůďova zadku, který se mu postupně stále více uvolňoval. Druhý Ledečák se jím zatím alespoň otíral o Lůďova záda a třetí, stojící se Šmírou opodál, pod vodou nebezpečně rychle kmital rukou, aby zdokonaloval slast, kterou mu způsobovaly Šmírovy stále častější přírazy.

Když čtenář na okamžik oddálí pohled od téhle mrdací scény, od Šmírova stále pevnějšího úchopu, od Lůďových stále roztaženějších nohou, když jenom na chvilku přestane myslet na to, co úžasného se pod hladinou vlastně děje, velmi rychle ho napadne, že tahle situace je mimo svoji dost rajcovní povahu také důležitou ukázkou jedné méně rajcovní, ale důležité ideje. Vzpomene si totiž na Jaquese Lacana a jeho teorii symbolična. A jeho neuvěřitelnou entitu nazvanou Velký druhý. Ten podle tohoto psychoanalytika představuje správný řád věcí, jakousi autoritu znalou společenského zákona, která na věci pohlíží shora, z dálky. Dokud se tato entita (řekněme stručně: pořádně naivní entita) nedozví, že řád věcí byl narušen, systém funguje dál – jako hra, jako by se nic mimo rámec nedělo. Pokud se ale něco řekne nahlas, přestože to už stejně všichni dávno věděli, hromadná iluze je rázem narušena, Velký druhý vše prokoukne a my se už nemůžeme chovat jako účastníci divadelního představení. Našeho mrdajícího Šmíru, ani omrdávaného Lůďu to teď a ani později samozřejmě ani nenapadne, ale právě nyní se stávají dokonalou ukázkou toho, co měl tento velký postmoderní psychoanalytik na mysli. Velký druhý sedí na hrázi rybníka, sleduje cudná klučičí těla nad hladinou vody, a dokud on neuvidí nic podivného, vše je podle nejlepšího bontonu.

Ne že by sociální teorie uznání něco měnila na tom, co naši vesničtí kluci prožívali. Šmíra se s každým přírazem, který laskal jeho péro k nepopsatelné slasti, blížil neodvratně k vyvrcholení. Byl rád, že jeho Ledečák tak krásně drží, protože kdyby nedržel, nemohl by už přestat. Musel by ho přemáhat a dost možná by u toho dostal nějaké části svého těla nad hladinu, což nechtěl. Musel by přirážet v šíleném tempu, aby se stačil udělat, ještě dokud by toho kluka udržel. Ale nic z toho nebylo potřeba – ten hebký zadeček sebou moc necukal, a on tedy mohl přirážet v rozumném a pravidelném tempu a vychutnávat si každý zásun, každý průnik jeho péra. Nemluvil, ani jeden z nich, jenom se oběma zatínaly mírně svaly na tváři.

To u Lůdi to bylo jiné. Ledečáci mluvili hodně – dost možná proto, že tam byli na něj dva, možná proto byli nervóznější a nějak si potřebovali zdůrazňovat pravidla hry.

„Tak co, užíváš si výhled?"

„Eh… eh… jo… jo…"

„Příjemnej, vid?" uchechnul se šukající Ledečák a přidal pořádně tvrdý příraz. „Takovej výhled sem… eh… potřeboval celý léto."

„Jo… já taky."

„Ale bez tebe by to… nebylo vono, chápeš… S tebou mezi náma."

„Hele, tak už se vykoukej, já chci taky výhled," zaškemral druhý Ledečák, který Lůďu podpíral za ramena a na louku tím pádem neviděl. Jeho péro se sice pod hladinou příjemně otíralo o Lůďova záda, ale… chápete, díra je díra.

„O.K., tak se chlapče drž, chci sem ještě pustit kámoše…," utrousil Ledečák a pánev se mu pod hladinou rozpohybovala do úctihodného tempa. Lůďa už nedokázal udržet víceméně neutrální tvář jako dosud a začal hekat.

„Je to přecitlivělá duše – vidí čerstvě sklizený obilí a hned ho to dojme jak malýho kluka," zachechtal se Ledečák, který se už nemohl dočkat, až si místo prohodí.

Zatímco tedy Šmíra mohl v klidu zvolnit a ještě alespoň o pár chvil prodloužit svoji slast, aktivní Ledečák dělal kolegiálně vše proto, aby mohl pustit k výhledu i svého kámoše. Jeho péro projíždělo Lůďovy těsné útroby s vysokou frekvencí a jeho koule se chystaly na uvolnění pořádné dávky mrdky. Bušil do Lůdi tak moc, že měl jeho kámoš co dělat, aby ho udržel. Nevnímal už ani Lůďovo hekání, ani kámošovy hlášky a upřel veškerou svou pozornost do jediného místa k jedinému okamžiku, který právě nastával.

Lůďa ve svém zadku náhle pocítil něco, co mu ani jeho prsty, ani žádné pomůcky poskytnout nemohly – nejdřív silně pulzující péro a hned vzápětí výstřiky horké lávy pronikající hluboko do těla. Nemohl se udržet a musel začít křičet slastí. Jeho vlastní koule jen těžce odolávaly náporu intenzivních pocitů, ale nakonec se udržely tušíce, že to celé se bude ještě jednou opakovat.

„Co mu to tam vyvádíte?" probral se na chvíli Šmíra z plné koncentrace na vlastní uspokojení.

„Nic, heh, nic, jemu se jen hrozně líbí…, jak… jak ho tu vozíme, co Lůďo?" vzpamatovával se Ledečák ze svého orgasmu a jeho péro vyklouzlo z Lůďových útrob, aby bylo během jen několika vteřin nahrazeno dalším. Druhý Ledečák si vzhledem k své nezkušenosti a totální nadrženosti nebral servítky a zabodl svůj tvrdý klacek až na doraz Lůďovy díry. Ta už byla naštěstí celkem povolená, a tak Lůďa jen silně vykřikl:

„Jo! Jo!"

„Tak vidíš, Šmíro, má se tu jak v bavlnce," přitakával Ledečák a jal se držet Lůďu z druhé strany, protože jeho kamarád do něj hned od začátku slušně bušil.

Mezitím se Šmíra, uklidněný, že se jeho kámošovi nic zlého neděje, řádněji pustit do svého Ledečáka. Ten už totiž tiše kňoural, jako by se nemohl dočkat, až se do něj Šmíra udělá a on bude moct uvolnit z napětí i své péro, které příkladně honil. Šmíra ho tedy chytl pod boky, díky čemuž se Ledečák mírně překlonil, a tak byla jeho díra pro Šmírův klacek ještě dostupnější. Ten stále přidával tempo, a i když byli oba dva v ne úplně teplé vodě, stékaly po jejich mladých tělech krůpěje potu.

Čtyři kluci v mělčině rybníka se pomalu dostávali ke svému vyvrcholení, zatímco pátý ještě stále oddychoval po obdivuhodném výkonu a pomáhal oběma klukům k dosažení stejné slasti. Velký druhý odpočíval na břehu, sledoval nevinně si hrající kluky a jeho nevědomost ho plně uspokojovala.

Když tu náhle poslední Šmírův tvrdý zásun spustil lavinovou reakci. Nejdřív se jeho vroucí šťáva rozlila v mohutných dávkách v Ledečákově díře, zatímco ten stříkal plným proudem přímo do zkalené vody. V tu samou chvíli se jiný Ledečák o pár metrů dál pevně držel Lůďových boků, jež se čím dál více svíjel slastí po náporem jeho péra. Jen pár chvil poté, co se Lůďova díra dnes už podruhé vyplnila horkou mrdkou, ta jeho vytryskávala pod silným tlakem ven z klacku, schovávajícího se pár centimetrů pod neprůhlednou hladinou.

Jestliže byla dnes pro všechny kluky záchranou a možností bezstarostně prožít něco, co by jinak bylo nemyslitelné, a rozejít se bez mrknutí oka zpět do svých vesnic (všichni si spolu přece jenom hráli v rybníce), neprůstřelná hradba vodní hladiny je v poslední chvíli přece jenom zradila. Nejenže neudržela Lůďův silný výstřik, a umožnila tak jasně bílé tekutině prohnat se vzduchem, navíc ji ani ihned nepustila zpět a nechala ji rozprostírat se po sobě, a dokonce nezabránila ani vynoření světlé skrvny jen pár centrimetrů před Ledečákem a Šmírou. Velký druhý se postavil a znepokojeně sledoval, co to na rybníku kromě kluků plave.

***

Kapka potu ještě pár sekund milostivě visela na nejspodnějším chuchvalci mokrých vlasů, když si jí ale nikdo nevšímal, s určitým zadostiučiněním se odlepila a spadla až na horní rty. Šmíra se po ní nervózně ohnal, ale zase se vrátil do svého typického postoje: ruce v bok, mírně předkloněný, kopačky šoupají o drny trávy a zčervenalý obličej od udýchání, tvář mokrá z tréninku, který bral vždycky smrtelně vážně, občas jeho k dokonalosti vybroušené poznávací znamení – odfrknutí směrem nahoru, které načechralo slepenou ofinu. Ano, pokud ne dnes, tak v devadesátých letech to bylo naprosto sexy gesto, před kterým se rozplývali všichni, komu imponovali vesničtí zapálení fotbalisti. Dobrá zpráva pro každého: lze se jej naučit snadno a nemusíte kvůli tomu ani do Pěčic.

Odpolední slunce se pomalu přesouvalo do své soumračné polohy a Šmíra netrpělivě přešlapoval, odfrkoval a otíral si zpocenou pusu. Občas se ohléhnul za spoluhráči, za trenérem, kteří dohrávali, zatímco on tady tvrdne a čeká před převlékárnou. Konečně se dveře otevřely:

„Jo, Šmíro, tak poď… A žádný kraviny, prosim tě, víš, jak je to teďkonc nahnutý. Neposer to, ok?" Kejty, pěčický kápo, byl v jeho věku, možná lehce přes dvacet, a nikdy si na vedení kluků moc nepotrpěl. Na rozdíl od nich totiž neholdoval tolik fočusu, jak tomu tady všichni říkali, jako spíš místní knihovně (i když často trénoval s nimi, aby neztratil kontakt). Měl rád Hrabala. A ze všeho nejvíc nesnášel problémy.

„Jo, jo, jasný…"

„Tak poď. Jsou tu oba…"

Ještě než za Šmírou zavřel, opatrně se rozhlédnul – jen tak, pro jistotu. Aby nebyly problémy.

„Takže tohle je Pavel Šimáček. Šmíra mu řikáme. A je to on, co tam byl."

Šmíra si stoupnul před lavici, kam ho postavil Kejty, a nevěděl pořádně, co dělat. Na lavici seděli dva cizí kluci – Kuba a Karel ze Semčic. Nervózně polknul a odfrknul si. Z ofiny odletělo pár kapek potu.

„Ehm, čau… ahoj."

„No…," Karel skepticky šlehl pohledem po Kubovi. To snad nemyslí ti Pěčičáci vážně, chtělo se mu dodat.

„Tak mluv," prohlásil suše Kuba a nevypadalo to, že má chuť ztrácet zbytečně čas.

„Já… a co chcete… teda…"

„Šmíro, jsou tu kvůli tomu poledni. Včerejšímu poledni, jak ste vlezli na ledečský území, to snad dá rozum, ne? Tak tu nehraj divadlo."

„Nevlezli… vjeli. Byli sme na motorkách."

„Proč?" zaznělo z lavice tvrdě.

„Jo, proč, Šmíro? Proč jste tam jeli, když sem to jasně zakázal?"

„Protože… já nevim. Prostě sme tam jeli…"

„Jak jeli? Sakra, Šmíro, nehraj to na mě. Odpověz, proč jste překračovali hranice? Vždyť sem vám to zakázal. Řekni tady Semčičákům, že jsem to zakázal. Že sem to jasně zakázal!"

„Jo, jo, řikal si to."

„Dobře, tak jim řekni, proč jsi i přes můj zákaz…"

„Nechte toho," uhodil Karel rukou do lavice, „za svý kluky si zodpovědnej ty, jenom ty. To teď nebudeme řešit. Chceme vědět, proč tam jeli a co se tam stalo. A ty, Šmíro, to teď vyklopíš."

„My jsme…"

„Já jsem jim to vážně zakazoval…"

„Sakra, říkal jsem, že…,"

„Klid, Karle," řekl tiše Kuba a s neutrálním pohledem se otočil na pěčického kápa: „Díky, že jsi Šmíru přived, teď už to zvládneme sami. Pěčice vedeš dobře, ale každá taková událost musí bejt prošetřená. Zvlášť když přijde oficiální stížnost od Žerčic. Takže nás na chvíli omluv."

„Jasně, jo, jasně. Díky, Kubo. Pak zavolejte. Budu venku." A vypoklonkoval se ven.

„Takže ti radim dobře, Šmíro," vystartoval znova Karel a už stál vedle vyšetřovaného Pěčičáka, „teď budeš ze sebe sypat…"

„Karle, hej, Karle, tobě dám za úkol dojít ještě za tim Lůďou. Víš, jak jsem ti řikal, že mi to nějak nehraje. Znova s nim promluv."

„Po dobrym?"

Kuba se hluboce nadechl, jako by hledal ztracený klid. Pomalu vstal a vzal si Karla pár kroků bokem a tichým hlasem pokračoval: „Chápeš snad, že nejsme v situaci jako před týdnem. Naše aliance má šest vesnic a víc jak osmikilometrovou hranici s tou žerčickou. Já si nemůžu dovolit jedinou ztrátu loajality. Chápeš? Je to vyčerpávající jenom uřídit, vždyť to vidíš, já nechci ještě řešit nějaký rebélie. Budeš jako mílius. Bude to ten nejpříjemnější Lůďův rozhovor posledních dnů, jasný? Jasný, Karle? Jde do tuhýho a já budu mít Pěčice stoprocentně na svý straně. OK? Tak se předveď, generále."

Jen co se za Karlem zabouchly dveře převlékaren, pokynul Kuba Šmírovi, aby se posadil na lavičku. Poté si k němu přisedl tak, jak to kluci dělají, když si chtějí s kámošem pokecat o něčem, co jde mimo běžný povrchní hovor. Kuba teď naplno cítil zpocené tělo toho mladého fotbalisty, jehož odér se přidával k tomu, který je běžně cítit v libovolné mužské převlékárně kdekoliv na světě.

„Hele, Šmíro, nechci, abys měl s kápem ňáký potíže," začal Kuba, "jenom potřebuju, abys mi řek, co se tam přesně stalo, všechno, na co si pamatuješ a co by mohlo bejt důležitý. Jasný? Vezmem to vod začátku. Přejeli ste teda hranice a stalo se co?"

„No, eh," rozmlouval se pomalu Šmíra, „no, nic se nestalo… Teda jako nejdřív se nic nestalo. Objeli jsme několikrát rybníky a nic se nestalo. Jenže pak…"

„Jenže pak co?"

„Jenže pak se na cestě vobjevily palety, no takový ty dřevěný.

„Jako jen tak, jo?"

„No, ne, voni právě byli… jako u nich…"

„Ty Ledečáci?"

„Jo, jo, Ledečáci, tři tam byli a že prej máme vypadnout."

„A co ste teda udělali?"

„No, voni že nám seberou motorky."

„Počkej, jak že vám je seberou. Jen tak?"

„No," zamyslel se Šmíra, „jen tak."

„No, dobře," nevěřil tomu moc Kuba, ale raději nechal Šmíru pokračovat, aby se dostali k tomu hlavnímu.

„No a pak na nás vytáhli kuličkovky."

„A co ste teda udělali?" opakoval se Kuba – k výslechu nepotřebujete zrovna rozvitá souvětí a velkou slovní zásobu.

„Prostě jsme jim chtěli ujet."

„A ujeli?"

„No, ujeli, jenže pak tam byly ty plechovky."

„Plechovky? Jaký sakra plechovky?"

„No, plechovky. Ve vzduchu."

„Ve vzduchu?"

„Jo, ve vzduchu."

Podobně otravná výměna otázek a odpovědí pokračovala dál, přičemž Šmíra se snažil vylíčit vše tak, jak si to pamatoval, tedy včetně toho, že se s Lůďou jen bránili a Ledečáci jen útočili. Kuba ale díky svým čerstvým zkušenostem tušil, kde došlo k zamlčení a kde k přibarvení – přece jenom věděl (i když všem ostatním říkal opak), že Žerčičáci i jejich spojenci jsou úplně stejní kluci jako oni s velmi podobným uvažováním a motivacemi.

Výslech začínal být zajímavý zase ve chvíli, kdy se Šmíra dostal k popisu bitvy mezi oběma tábory v bahnitém rybníce, konkrétně k situaci, na kterou si i vy čtenáři velmi dobře vzpomínáte.

„No a pak, ehm, mi sebrali slipy."

„Cože?" podivil se Kuba na oko – ve skutečnosti to tušil. A tohle byl samozřejmě jenom začátek, bohužel.

„Chtěl sem říct… jo, sebrali mi slipy, pak kolem mě utvořili to kolo a chtěli mě… zmlátit. Jo. Fakt."

„Nejdřív ti sebrali slipy a pak tě chtěli zmlátit, jo? To myslíš vážně?"

„Jo, smrtelně."

„Tak jinak, byli ste tam dva, ne? To ste se nemohli třem ubránit? Ve dvou?"

„Já… já…," Šmíra suše polykal a velmi často odfoukával zpocené vlasy z čela. „Prostě to tak je. Kubo! Věř mi!"

„Jasně," pokýval hlavou šéf semčické aliance a zadíval se do podlahy. Na zelené předrevoluční dlaždičce se pomalu slévaly dvě kapky vody, neúprosně se přibližovaly, jako by odměřovaly čas a předvídaly nezměnitelné. Kuba měl špatný pocit. Jel sem do Pěčic, aby si odpočinul od neustálé koordinace téhle obrovské aliance šesti vesnic a mnoha desítek kluků, ale místo trochy té neškodné zábavy se odpoledne postupně měnilo na další psychothriller. Zlé tušení v něm eskalovalo, tvrdilo mu, že nemá věci pod kontrolou, že se vše zhoršuje a za pár týdnů, možná už za pár dní už všechno překročí hranici. Náznaky byly všude. Už jenom teď: oči mu sklouzly do jeho rozkroku. Boule od stojícího péra tam zase byla; rychlý krátký pohled ověřil, že Šmíra je na tom stejně. Vlastně si už nevybavoval pohled na kluka, který by neměl napumpovaný rozkrok. Musel zjistit, kam až to zašlo tentokrát. A pokud až…, tak bude muset jednat.

Tahle informace o včerejší koupačce v Neřádu měla najednou nejvyšší důležitost. Zvedl hlavu ke klukovi s podobně svěšenou hlavou, jako by právě seděl na střídačce, a uvědomil si, že tenhle fotbalista mu to musí vyklopit. Za každou cenu.

„Podívej, Šmíro," pokračoval se shovívavým úsměvem a objal ho kolem ramen. „Ty rád hraješ fotbal, co? Jo, já vím. Zdá se mi ale, že tady na to, co se děje mezi Semčicema a Žerčicema pěkně serete, viď? No, neřikej, že ne. Ať my se tam mlátíme hlava nehlava, vy si tu zahrajete fočus a nějakýmu o tři roky mladšímu frackovi tady nebudeš vykládat, co si dělal a nedělal. Nemám pravdu? Hej!"

Šmíra na něj nedůvěřivě mžoural a možná neznatelně pokývnul hlavou a čekal, co se bude dít.

„Něco ti povím, Šmíro," ztlumil hlas Kuba a přitáhl jeho ramena silněji k sobě, „ale bude to jen mezi náma. Něco se blíží, všichni to cítí. I ty. Jedna z těch věcí bude boj. Nějakej velkej boj. Bude to hrozný. Nevim, kdy – pozítří, příští týden, zejtra? Víš, co se stane, pokud prohrajeme? Podivej se na mě. Stane se to, že už si žádnej fočus do konce léta nezahrajete. Žádný motorky. Budete jim každej den všichni kouřit péra."

Ucítil, jak ve sportovci hrklo, a díval se na něj vystrašeně. Kuba se místo toho usmál a poplácal ho po ramenou:

„Ledce jsou větší než Pěčice. Bude to několik ptáků denně na jednoho. Možná časem jim nebude stačit jen jednou denně. Možná, že právě tahle převlíkárna se stane místem, kde bude non-stop stříkat alespoň jedna ledečská kláda. Netvař se takhle. Vy to takhle chcete. Já dělám všechno pro to, abych tomu zabránil. Bez vás to ale takhle skončí. Ale sladký tajemství je tohle: nikdy vám na pomoc ze Semčic nepřijdeme, protože se budeme muset starat o žerčický péra. Chápeš. Tak to je všechno, tak už běž na trénink."

Šmíra seděl jako zařezaný a ani se nehnul. Kuba cítil, že stačí jen málo… a teď už to musel udělat.

„Tak jdu teda já, měj se." Stoupl si a zůstal na okamžik stát před ním. Až teď si Šmíra uvědomil, že se Kubův poklopec skoro dotýká jeho nosu. Od vytrčeného ptáka ho dělil jeden zip čínské provenience; snad dokonce tušil, jak mu tepe nadržením, jak se chce drát ven a od zásunu do jeho pusy mu brání jenom ten zip. Kuba se uchechtnul a trochu mu rozhrabal mokré vlasy a dal se k odchodu.

„Kubo, počkej, počkej!"

„Co?"

„Postavil se proti mně!"

„Kdo?"

„Lůďa, když mě chtěli… když mě chtěli…"

„Zmlátit, já vím, to nerozebírej – co ten Lůďa?"

„Byl nadrž… teda nevim, proč, ale stál v tom kruhu kolem mě s nima. S Ledečákama. Jako bysme nebyli ze stejný vesnice. Leze mu to taky na mozek. Všem. Protože kdyby on byl v tom kruhu, tak já bych se… přidal k Ledečákům taky, abych ho moch to…"

„Zmlátit, já vim."

„Nechtěl jsem to na něj napráskat, nemůže za to. Nemůžem nikdo za to."

„Já to vim, Šmíro. Tohle mi k rozhodnutí stačí. Na jejich území už nelezte. To je zatim všechno, díky."

„Hej, Kubo, ještě… že si přeháněl, řekni, že si přeháněl. Není to ještě tak. Ještě se držíme, ještě to neni tak špatný. Kluci se u nás ještě držej, i když jim pořád stojí…"

Kuba se na toho nevinného mladíka chvíli díval s určitou lítostí. O několik let starší kluk se tady před ním doprošuje, aby mu dal naději, že se tu za pár dní všichni navzájem neomrdají. Bylo to roztomilé, ale Kubu to zasáhlo jako salva z kuličkovky mezi nohy. Tohle je výsledek jeho politiky. Jeho posraný politiky s Ježkem. Ať už tu nesnesitelnou nadrženost způsobovalo cokoli, on s Ježkem mají být ti, kdo to zastaví. Místo toho plánuje, jak se připravit na nejhorší řež za poslední léta. Jenže aby se mu podařilo cokoli z těchto ideálů prosadit, musí udržet moc. A musí v bitvě vyhrát. Kuba si to pravděpodobně za celý život nedá do souvislosti, ale právě předvedl více než dokonale, co to přesně znamená realpolitik.

„Tak, trochu sem si zapřeháněl," ušklíbl se, rázným krokem vypochodoval a nechal Šmíru přemýšlet v mírně zapáchající fotbalistické šatně.

***

„A co že to chtěl?" zajímal se jeden z obránců a hodil propocený drez jejich hlavnímu útočníkovi na hlavu.

„Co blbneš?" rozkřiknul se Šmíra, zjevně podrážděný z dnešního promarněného odpoledne.

„Tak co chtěl? Sme tě postrádali, chápeš ne?"

„Nic, prostě se jen chtěl to… ujistit, že jsme v oukeji. Že je jako všechno v pohodě, že to zvládáme."

„A co jako přesně?" zajímal se víc a víc obránce a hledal svoje čisté tričko.

„Tak všechno, no, ty hranice, ty Ledečáky, jestli dáváme. Jestli nejsme to… moc nadržený a tak."

„Ježiš, ten má starosti, xindl jeden!"

„Hele, nechtěl si jít ještě dozadu? Já že si bereš tričko," utrousil někdo další.

„Jo, máš recht. Už je tam volno?"

„Ne, myslim, že je tam teď gólman," odpověděl mimoděk Šmíra a pořád nervózně posedával po lavici. Bylo toho na něj dneska nějak moc.

„Vypadáš zničeně, ty si dneska nedáš? Můžeš jít po mně…"

„Hele asi ne, asi du rovnou domu. Se uvidíme zejtra na rannim tréninku. Pak motorky, jo?"

„Jasně, tak čus zejtra, Šmíro."

„Docela ho rozložil ten Semčičák, co?" přitočil se k obránci jiný kluk.

„A to ho potřebujem ve formě."

Do šatny se ze sprch právě přišoural gólman a vypadal dost unaveně. „Hele kluci, já mám dneska dost. Ale tohle mi pomohlo…"

„Takže volno?"

„Jo, jasný, můžeš."

„Super!" ušklíbnul se obránce a v trenkách zamířil do sprch.

Po chvíli se ale šatnou nenesly zvuky stříkající vody, ale postupně sílící obráncovy slastné vzdechy. Občas se do nich přimísilo i Lůďovo nadržené hekání.