• Full.of
  • Leckdo
Stylklasika
Datum publikace15. 8. 2014
Počet zobrazení4298×
Hodnocení4.31
Počet komentářů3

Kosmas

Vesnický závod kniha

Jakube…, Jakube! Jakube…? Tady nahoře. Přímo nad hlavou… Jistě že ne, blázínku, ale díky mně se na ně rozpomeneš. Na ta slova. Dřív než opět zapadnou do podvědomí. Ano, ta slova, jež vštípil sis v paměť: buď upřímný, nikdy však hrubý; přítele, kterého sis vyzkoušel, železným hřebem přikovej si k duši; netiskni ruku v tupém srozumění každému brachu na potkání. Chraň se všech příčin k sporům; když však se v něm octneš, jednej, ať se ten rváč před tebou chrání. Přej sluchu všem, však málokterým hlasu; dbej rady všech, však šetři úsudkem. A hlavní věc, Jakube, sám sobě buď vždy věrný; a z toho plyne, jak po noci den, že nikoho sám nezradíš.

"… sem navrch přidal vyjetej olej. A on o tom jasně že neměl ani páru. Chápeš?"

"Nechápe!" zaskřehotal Martin a šťouchnul do něj znovu. "Kubo! Si ňák mimo, ne?"

Kuba ještě jednou zamžoural, a pak spustil z polárky oči a podepřel si záda rukama. "Tak už mám třetí, že jo…," ušklíbnul se a natáhnul prázdný hrnek k Vencovi, aby mu dolil.

"A když už tam jdeš, tak tam dej něco jinýho, tahle vypalovačka tady našeho kápa uspává," zasmál se Martin a uštědřil jednu přátelskou ránu vůdci Semčičáků do ramene. Ten ho na oplátku chytnul za lýtko a rychle ho strhnul na záda. Tričko mu přetáhnul přes hlavu, takže ani v té nejjasnější letní noci neměl Martin šanci cokoli vidět.

"Tak co, Máro, připadám ti ještě rozespalej, co?" smál se Kuba a držel mu tričko pořád přetažené přes obličej. "No tak odpros, dělej…, kdo je tu kápo, co?" Jednej, ať se ten rváč před tebou chrání.

"Kubo, neser!" hejknul Martin, ale do věty se mu dral smích. "Jo, si kápo! Rozprášil si tu žerčickou pakáž. Dyť to tu oslavujem, ne?"

"Tak se podle toho chovej," zasmál se Kuba a slezl z něj. "A ty mu, Venco, taky nalej."

"Jooo, už se to nese pánové, Davide, Honzo, generále Karle, Máro a poslední pro tebe…"

I přes postupující večer asfalt na střeše převlékáren semčického bazénu stále ještě sálal teplo naakumulované přes perný den, které vyhřívalo bosé nohy účastníků bujaré oslavy dnešního drtivého vítězství – vítězství, které nejen plně osamostatnilo Semčice z područí zákeřných Žerčičáků, ale navíc ukázalo, kdo bude v nadcházejícím soupeření tahat za kratší konec.

"Takže, pánové," prohlásil slavnostně Kuba s pozdviženým hrnek plným Vencou vypůjčené domácí pálenky, "na chrabré vítězství, na upřímnost a věrnost."

"A na zítřejší jízdu na dráze," dodal přízemně David, čímž si od Kuby vysloužil nevraživý pohled. No co, i tohle důležité, uvědomil si Kuba a kopl do sebe celý obsah hrnku.

"Ta píše," vyhrknul Martin, až mu vytryskly slzy do očí.

"Venco, doufám, že ještě něco zbylo," staral se Karel.

"Jo, něco…," nedořekl Venca.

"Pssst," zasyčel David a hned ukazoval směrem k bazénu, kde se vynořilo několik semčických kluků.

"Co si sakra…," chtěl se rozčílit Kuba, který dal jasné instrukce, kdo může oslavovat a kdo bude hlídat jejich výsostné území.

"Někoho vedou!" vykřikl David.

"Zajatce!" vyjekl Honza.

To už ale bojová divize čítající právě tři mladší Semčičáky dorazila společně s nečekaným úlovkem k šatnám a jejich oči mžouraly kamsi nahoru, kde právě sídlil hlavní stan štábu.

"Generále Karle," začal jeden z nich vojensky, "žádám o povolení k hlášení."

"Povoluje se, " vykoukla na něj z okraje střechy Karlova hlava a za ní další zvědavé hlavy ostatních účastníků oslavy.

"Tohodle jsme chytili, když se snažil přeběhnout mýtinu mezi Holema a korytem."

"Jo, tohle nemehlo zakoplo, a tak nemělo proti nám šanci, i když je o dost starší."

Karel si znovu změřil všechny tři nadšené Semčičáky – vážně to byli ti jedni z nejmladších; a ten kluk… generálský obličej se změnil z podnapilé pobavenosti do výrazu prudkého soustředění. Ještě ho neviděl, ale zdál se tak minimálně dvacetiletý. To nevěstilo nic dobrého.

"Je nějakej starej, skoro jak Ježek!" vykřikl někdo vedle Karla, který sebou trhnul a sjel po okapové rouře okamžitě dolů. "Dělejte, poďte taky!" Měl samozřejmě strach, že ho sám s těma třema mladejma neuhlídá. Tohle nebyla žádná sranda.

"Svázaný ruce, hele!" – "Takhle sme ho vedli…" – "A roubík…" – "Hej, drž ho, pomoz nám." – "Jo, díky!"

"Dobrý kluci, dobrá práce, ale běžte zpátky na hlídku, tohodle si podáme už sami. Zejtra dostanete vyznamenání."

Kluci zajásali a upalovali zpátky na svoje stanoviště. Mezitím se vedle neznámého zajatce už vytvořilo kolečko starších kluků, kteří si ho prohlíželi. Ruce měl sice svázané dobře, to hned Martin zkusil, ale jinak se zdál být až podivně klidný. Měl kapesník přes pusu, tak, jak kluky Karel učil (byli teda fakt dobří), ale ani přes něj nezkoušel hulákat nebo mumlat. Dost možná věděl, že nemá šanci. Jak se jednou ocitnul na semčickým území…

"Přivažte ho k tomu stromu…"

"Co blbneš," zarazil Karlův rozkaz Kuba, "vemte ho dovnitř, tady by na nás někdo mohl vlítnout. Vemte ho dva, ať se nevysmýkne!"

Karel i Kuba zůstali ještě chvíli stát venku, když starší kluci odtáhli už trochu zmítajícího se zajatce do převlíkárny. "Divný." – "Jo, divný. Je už noc, proč ho sem posílali?" – "Hlavně ten věk? Viděls ho tu někdy?" – "Ne, to bude někdo od Ježka, měl u sebe tehdy prej nějaký nemehla z okolních vesnic. Tenhle vypadá přitrouble, tipuju to na Kobylnice." – "Divný… no, to z něj vypáčíme. Nejdřív po zlym, pak po zlym…" – "Hele, jestli chceme skončit jen vítězstvím nad Žerčicema, tak možná, ale jestli máme zálusk i na okolní vesnice, nesmíme to posrat. O tomhle se tam bude mluvit. Musíme působit jako šéfové už teď. Začnem v klídku." – "Dobře, tak to bysme tam měli už vlítnout, jinak ti to poserou Mára s Honzou…"

Když vešli dovnitř, zajatec už seděl na lavičce, ruce přivázané k vodovodnímu potrubí. Martin a Honza nervózně postávali vedle něj a čekali na další rozkazy.

"Nemůže zdrhnout?" zapochyboval nahlas Kuba.

"Ne, kapitáne, ta trubka je poctivý železo," ujišťoval hned Martin.

"Dobře, " zamyslel se Kuba, "vystřelte nahoru a řekněte ostatním, ať se maj na pozoru. A už žádný pití, musíme bejt připravený jednat."

"Rozkaz," zahlaholi oba dva a zmizeli ven.

Když tu se zajatcem osaměli, měl Kuba konečně možnost pořádně si ho prohlédnout. První dojem na něj samozřejmě udělal věk. To, že byl o několik let starší než nejstarší místní kluci, možná ještě starší než Ježek, na něm bylo dost znát. Ačkoliv Semčičáci nejsou rozhodně žádní vyzáblí klučíci a mají díky neustálému pohybu celkem vypracovaná těla, přesto se jejich postavy vůbec nedaly srovnat se širokými rameny a mohutnými prsními svaly tohohle zajatce. Spíš mužnou než klukovskou postavu vhodně doplňovaly namakané bicepsy, na krátko střižené tmavé vlasy a drsný pohled, který na oba věznitele směřoval.

Ačkoliv tahle nepatřičnost Kubovi stále vrtala v hlavě, nezbylo mu nic jiného než začít s výslechem: "Kdo jsi a co jsi dělal na semčickým území takhle v noci?"

"Hi ha hehehu," ozvalo se z lavičky.

"Sakra, sundej mu ten kapesník," obořil se Kuba na Karla za tenhle amatérismus. Karel přispěchal k zajatci a strhl mu ten kus látky z pusy, aby mohl normálně mluvit.

Zajatec si odplivl a znovu teď už srozumitelně zopakoval: "Nic vám neřeknu."

"A co bys nám měl jako říkat?" odpověděl medově Kuba a postavil se před něj. "Myslím, že se bude dít spíš něco jinýho. Máš tušení, co?" Ten laskavý úsměv byl k nesnesení.

"Co jako? Budete mě lechtat, až se smíchy pochčiju, nebo co?" prohodil posměšně zajatec, ale jeho úšklebek působil spíše nervózně než sebejistě.

"To si pěknej prasák," hejknul Karel a kopnul do lavičky, na které Žerčičák seděl.

"Nechápej nás špatně, kámo, ale teď jde o víc než jenom o nějaký narušení našeho rajónu, kvůli kterýmu bych tě tak maximálně nechal od kluků vyválet nahýho v kopřivách. Musíme všem klukům v okolních vesnicích ukázat, že se Semčicema si nikdo už nebude zahrávat. Že nejde dělat nic jinýho, než jít pod naši ochranu. A to asi chápeš, že jde jenom nějakým fakt odstrašujícím případem. Karle, seženeš někde další lano a kýbl?"

Jak Kuba mluvil, bylo vidět, jak se zajatcův obličej průběžně proměňuje. Od jen lehce nejisté samolibosti, přes pochybovačnou nervozitu až do prvních náznaků skutečné paniky.

"Na co sakra potřebujete lano a kýbl?" snažil se o věcný tón, ale slovo kýbl se nedopatřením ocitlo někde o oktávu výš, a rozkrylo tak pravé rozpoložení do pasti chyceného Žerčičáka, jehož hlava očividně pracovala na plné obrátky jen, aby mohla domyslet, co ho vlastně čeká. Kuba ho mezitím s úsměškem mlčky pozoroval.

Slovo naštěstí bylo v tomto případě trochu nepatřičné, ale Karlův bleskový návrat z jakéhosi kumbálu na úklidové náčiní sliboval na jeho otázku brzkou odpověď.

"Tohle bude stačit?" tázal se Karel s lehce zrezlým kbelíkem a prádelní šňůrou v rukou Kuby a snažil se nedat najevo, že stejně jako zajatec netuší, co se bude dít dál.

"Jo, snad jo…," odpověděl Kuba. Samozřejmě to na něm ještě nebylo vůbec znát, ale on už se v tuhle chvíli mírně proklínal. Pochopitelně celou dobu blafoval a snažil se Žerčičáka vyděsit a přimět, aby všechno vyklopil sám. Jenže to se zatím nestalo a on teď stál před pitomým úkolem, co vlastně s tím kýblem dělat.

"Začneme vodou, dojdi ho do bazénu naplnit…," utrousil Kuba ležérně – ve skutečnosti ho ale nic jiného rychle nenapadalo.

Zatímco se Karel vzdálil pro vodu, Kuba a zajatec se vzájemně prohlíželi. Popravdě ani jeden z nich netušil, co od toho druhého může čekat. Jak daleko bude muset Kuba zajít, aby z něho něco dostal, a jak daleko je vůbec schopen zajít?

"Kdo jsi ty, že tady tomu teď velíš?" vystřelil najednou zajatec a zpříma se na Kubu podíval, jako by chtěl využít příležitosti, kdy jsou tu o samotě.

"To si děláš srandu?" naježil se Kuba – ale pak si uvědomil, že to teda znamená, že tenhle kluk byl fakt delší dobu mimo. Co teda dělal na výzvědách na jejich teritoriu? "Cos' tu chtěl ty? Jak tě do hajzlu mohlo napadnout sem jít? No, budeš si to pro příště pamatovat – a budeš mít co vyprávět."

"Tak je pravda, že Ježek to už neřídí, že se mu to jeho impérium rozpadlo pod rukama, že se vesnice proti němu spojujou, že se objevil novej vůdce?" zajatec nechal rezonovat poslední slovo v prostoru a pak drze pokračoval: "Jenže tohle není tak jednoduchý. Ježek se jen tak nedá. Už teď má plán, jak vás dostat na kolena."

Zajatcovu nepřístojnou promluvu přerušil zvuk otevíraných dveří a cáknutí vody o betonovou podlahu.

"Sakra, " zaklel Karel, ale hned zahlásil: "je úplně plnej a pořádně vychlazenej."

To Kubu zaskočilo. Tedy ne ten kýbl, ale samozřejmě ten plán. No, musel uznat, že to byl od něj možná přepych myslet si, že je Ježek už dočista vyřízený. Není, ještě má pořád šroťák. Ale že by spřádal plán na Kubovo svržení, to si ani na okamžik nepřipustil. Nebylo to příjemné pomyšlení…

"Na to sem se ale neptal. Ještě jednou neodpoví, Karle, na moji otázku, chrstni na něj celou várku. Takže se ptám znova: cos' tu dělal?" Kubovi se dobře podařilo zamaskovat svoje znejistění.

"A od kdy je potřeba speciální povolení na procházky po lese?" zašklebil se zajatec nedbaje na výhružky. Snad se tím snažil vyhodit Kubu z role svrchovaného vládce území, kterým byl reálně jen pro houf nedorostlých kluků a pár těch starších, které si hraní na vojáky ještě nepřestalo bavit. Vždyť proč by nemohl kdokoliv chodit, kdekoliv se mu zachce? Jenže ta aura tady chtě nechtě přítomná byla a nebylo to jenom svázanýma rukama a siláckými slovy, co jí dodávalo sílu, kterou nebylo možno jen tak ironicky odmítnout.

"Ty to nevíš?" usmál se křečovitě Kuba. A zachytil, jak se kýbl pomalu zvedá z podlahy. Ledová voda opět s charakteristickým zvukem vyšplouchla na zem a všem třem klukům v místnosti v tu ránu připadala stejně: jako předzvěst zvuku, který chtě nechtě bude následovat. Podvědomě to cítili všichni, musí k tomu dojít, protože nikdo nemůže ustoupit. Pro Karla to zjevně znamenalo první účast na "státních" záležitostech, zajatec měl svojí hrdost a Kuba měl roli jakožto vůdce předepsanou nejvíce. Vlastně to on byl teď nejmíň svobodný. To on byl spoutaný tím, co se od něj očekává. Tenhle mohl být mučitel bez zodpovědnosti, támhleten zase hrdina… Jakou volnost měl on sám? – Buď upřímný, nikdy však hrubý…

"Mám?" připomněl se Karel, protože ta tichá pauza trvala už dost dlouho. Kuba se probral z myšlenek lehkým trhnutím. Cizinec na něj vzdorovitě zíral. Snad jako by se snažil odhadnout, jestli si troufne na o čtyři roky staršího.

"Do toho!" zazněla odpověď.

Zajatec jen stačil zavřít oči a sklopit hlavu, než na něho plnou silou dopadl proud ledové vody. Velká část se opravdu trefila přímo na hlavu, zbytek však nemilosrdně stékal dolů a ochlazoval každý záhyb jeho těla. Pár kapek se také odrazilo od zdi šatny a jemně dopadlo na Kubovy ruce, díky čemuž si mohl plně uvědomit velikost jím nařízeného utrpení.

"Trefa!" rozradostněně zvolal Karel, jako by si právě na pouti vystřelil plyšovou hračku.

Kuba se zamračil. Nebylo to jen kvůli té dětinské radosti, kterou u Karla tento vážný akt vyvolal, ale především kvůli pohledu, který na něj už znovu mířil ze zajatcových očí, přes které stále ještě stékala voda z jeho mokrých vlasů.

Být na Kubově místě Venca, který teď s ostatními kluky jen nervózně přešlapoval na střeše, bezradně se snaže přijít na to, co se dole děje, všímal by si teď ale spíš jiných míst zajatcova těla. Například by si nemohl nevšimnout jeho kompletně promočeného trička, pod kterým se nyní viditelně rýsovaly jeho mohutné prsní svaly a do kterého se jako do formy obtiskly i obě jeho bradavky. Jeho zvědavost by ho ale táhla dolů k úplně stejně mokrým kraťasům, pod nimiž začalo vynikat vězňovo chlapské péro. Užíval by si ten pohled a vyrojila by se mu v hlavě spousta chlípných představ, jenže Venca ve skutečnosti jen dál stepoval po střeše a jeho fantazie na tohle prostě nestačila.

"Co jsi dělal na našem území?" zazněla otázka znovu. Jenže zajatcovy rysy nabyly ještě víc nesmlouvavé povahy – bylo tušit, že zlomit ho bude mnohem náročnější. To ale nebylo něco, do čeho by se Kubovi dvakrát chtělo. Upřímně, nikdy však hrubě.

"Dobře, dojdi pro další, Karle." Ten se jenom uchechtnul a vyběhnul ven. Hned jakmile se dveře dovřely, Kuba se posadil vedle cizího kluka na lavičku a pokýval hlavou. Mluvil polohlasně: "Chápej mě, já potřebuju, abys začal spolupracovat. Je ti snad jasný, že před ostatníma nemůžu couvnout. I ty by ses nezastavil a zkusil všechno. Dřív než to vzdám, budu ti muset udělat všechno, co se těm mejm klukům urodí v hlavě. A pokud nejseš úplně mimo, tak tušíš, co všechno to je."

Kuba si evidentně získal zajatcovu pozornost. Díval se na něj upřeně a jako by se snažil dešifrovat, jestli je to jen další výhrůžka, nebo reálné zhodnocení situace.

"Hele uděláme dohodu. Já se z tebe budu snažit vypáčit jenom dvě věci – proč jsi tu byl a co je Ježkův plán. Já vim, že to není málo, ale víc tě rozebírat nebudu. A ty odpovíš na tyhle otázky pravdivě a rychle. Pokud dodržíš svojí část dohody, slibuju, že budeš do hodiny volnej. Pokud na to nepřistupuješ, můžeš se rovnou slíknout, ať to nekomplikujem."

Kubovi nebylo jasné, zda to byla jeho přímá promluva, strach z toho, co by jeho banda mohla vymyslet, nebo jenom prosté nepohodlí ve studených a mokrých věcech, co zajatce přesvědčilo ke kývnutí. Bylo mu to ale v tuhle chvíli upřímně jedno, protože se mu podařilo dostat se z téhle příšerné situace. Uvědomil si, že vůbec netuší, co by se dělo dál, čeho by byli jeho kluci schopní, čeho by byl schopen on sám. Nechtěl to vědět, tedy rozhodně ne už dnes.

Karel se za chvíli znovu přiřítil s kýblem vody a už by ji znovu chrstnul na již promočeného vězně snad pro samou radost z téhle nově poznané činnosti, kdyby ho Kuba rázně nezastavil.

"Už bude mluvit," ukázal na zajatce a mírně na něj pokýval na znamení, že teď je ta pravá chvíle na splnění jejich malé dohody. Přej sluchu všem, však málokterým hlasu…

Zajatec hodil po obou nevraživým pohledem a pak pronesl jen tuhle jednoduchou větu, která o pár chvil později způsobila v celé partě Semčičáků obrovské pozdvižení: "Měl jsem prozkoumat terén, aby moh Ježek zejtra zabrat Hole."

***

Po pravdě řečeno, dostat se na Hole snad nikdy nebylo obtížnější. Uvědomoval si to určitě každý z jedenácti starších kluků, které se Kubovi v tuhle hodinu povedlo vytáhnout z postele, aniž by se to kdokoli z obyvatel Semčic dozvěděl. A pokud si to někdo z nich nepřipouštěl, nabuzen adrenalinem, do téhle chvíle, tak po Kubově gestovém povelu, že se odbočuje z polnice na louku, ihned musel pochopit. Jejich kápo celkem chytře vyhodnotil, že se na noční obsazení Holí nesmí vydat po lesní cestě, protože by takový chumel postav na mezi byl vidět z žerčické kostelní věže s naprostou jistotou. Jenže to znamenalo vydat se oklikou po poli směrem na Ctiměřice a překonat potok Bláťák někde bosou nohou. Takže zablácené nohy, to byla ta první nesnáz.

Nevím, jestli jste se někdy vydávali do hustějšího lesa v zamračené noci – pro ty, kdo měli to štěstí a nevydávali, jenom heslovitý popis (a čtenářova fantazie jistě zapracuje sama): neviditelné pichlavé jehličnaté větvičky v úrovni obličeje, kluzká vrstva jehličí a listí na zemi, mokré klacky a kameny, husté borůvčí, které se v té tmě jeví jako kopeček, na který lze bez újmy stoupnout, pavučiny v úrovni obličeje; neustálé zvuky kolem, které stoprocentně nevydává nikdo z vás, silnější větve a kmeny jsou obalené lepkavou smůlou, které se nedá z rukou zbavit; věci, které ve dne dobře znáte, zmizí a nahradí je divné a děsivé stíny; použití baterky vede k naprosté katastrofě, protože si oči nezvyknou na tmu a vidíte jenom tu malou světelnou stopu; jakékoli i polohlasně pronesené slovo se šíří kilometry daleko a snad i nabývá na síle – musíte být naprosto zticha; a v neposlední řadě – rozčilení z případných zakopnutí a pádů znamená zvýšení šance na pád v následujících třiceti pěti vteřinách…

A u Kuby se přidávala ještě jedna těžkost: zajatce se rozhodl vzít s sebou, aby upřesňoval Ježkův plán na místě a taky aby ho měl po ruce, pokud by se ukázalo, že kecal. Jenže jak se ukázalo, ten kluk se na Holích vyznal znamenitě – mnohem lépe než Kuba. A když se kluci ptali, kudy dál na první zatáčku lesnické cesty, zajatec věděl, ale Kuba ne. A protože nemohl dát jiný návrh na postup a kluci vyžadovali ujištění, že se tu v téhle příšerné noci neztratí, celý úderný oddíl vlastně vedl zajatec. Uznáte, že to je trochu hloupé.

"Takže rovně? Jako tady rovně???"

"Jo, normálně až k tý skalce, tam dopra…"

"Jestli kecáš," zavrčel Kuba, "tak dalších deset!" Za jeho zády se ozvalo několik uchechtnutí a souhlasných hlesnutí. Měl na mysli vytrhnutí dalších deseti chlupů z rozkroku, což byl trest, který za bouřlivého pobavení ostatních vymyslel Venca. Na kontě jich už za drobné přešlapy a vzdor měl zajatec patnáct – s účinností hnedka ráno, až na to bude vidět.

"Tam doprava a pak už jen kousek rovně a dostanem se na mýtinu," pokračoval dál zajatec nedbaje na výhružky, které pro něj alespoň v tuhle chvíli neznamenaly žádný reálný problém.

Na mýtinu? vyvstala Kubovi zhmotněně na mysl otázka, která ho trápila od samého počátku noční výpravy. Ta otázka byla prostě jednoduchá, ale odpověď na ni v těchto podmínkách nekonečně složitá – co uděláme, až dojdeme na místo? A s ní souviselo mnoho dalších ještě komplikovanějších: Jak se vlastně zabírá takový les? Jak se připravit na zítřejší Ježkův nájezd? Vydržíme tam vůbec do rána?

Mýtina, volný prostor… To se zdá jako docela dobrý nápad – bude tam možná něco vidět, dá se tam seskupit a rozmyslet co dál – prostě samé výhody. Opravdu se mu to zamlouvalo. Popravdě všechno bylo lepší než se hnát stále kupředu s promáčenýma botama, zasmolenýma rukama a šrámy na obličeji po bodavém jehličí.

"Dobře, dojdeme na mýtinu a tam se seřadíme," zavelel šeptem Kuba a procesí se souhlasného mručení opět vydalo kupředu.

"Co to bylo?"

"Co?" Kuba se otočil a potmě pátral po tom ustrašenci. Tohle nám tak scházelo.

"Ten šustivej zvuk…"

"To byl někdo z nás, vole."

"Jdeme!"

"Zase. Ty vole, zase."

To už s obavami poslouchal i Kuba. "Buďte úplně zticha. Venco, do hajzlu, ani hnout!"

"Jo, jo, to je zase vono…" Tentokrát to znělo už vážně bázlivě. "Neměli jsme sem chodit. Kubo, my jsme se snad posrali… Do hlouby Holí a ještě v noci. Sem nechodíme ani…"

"… ani ve dne, protože bysme se pochcali strachy. Tohle myslíš? Jít sem v noci byla jediná možnost – kdo Hole obsadí jako první, ovládá skoro všechno."

"Tak proč jsme sem, Kubo, nešli hned? Proč až teď?"

"O tom se teď nebudeme…"

"Myslim, že oba víme – teda že všichni víme, proč se nikomu na Hole nechtělo."

"Aha, tak mi to řekni. Proč jsou všichni z Holí posraný, ty hrdino! Nebo mi to řekněte kdokoli z vás."

Rozhostilo se ticho. Kluci usilovně přemýšleli, proč vlastně tenhle kopec má takovou pověst, proč neradi chodí i jenom do okrajových částí. Hledali odpověď na otázku tak svědomitě, že si nikdo z nich nevšiml, že ten děsivý zvuk se protáhl strání znovu.

"Báchorky a povídačky o strašidlech a bubácích – toho se ještě ve svym věku bojíte, jo? Sorry, ale s dětma žádný Hole nedobiju. Buď se vzchopíte, nebo končíme. Ale to si dobře uvědomte, co to bude znamenat."

"Má pravdu. Asi."

"Jo, díky Petře."

"Chováme se jak…"

"Dobrý, Venco, tak jdeme dál. A ty nás veď." Kuba se o pár kroků opozdil a v nevýrazném světlu měsíce rozpoznal Karla. "Připrav ty provazy. Jakmile tam dojdem a vybereme místo k opevnění, tak se na něj vrhněte a připoutejte. Zná to tady a pořád je to nebezpečnej člověk z druhý strany."

Když kluci vyšli z posledního keře a ocitli se na zarostlé nepoužívané polní cestě, všichni věděli, že jsou téměř ve středu lesa. Mýtina se táhla odsud až k vrcholu. Divoká tráva odrážela světlo z noční oblohy, jako měkký sametový koberec se vlnila v letním větru. Hříšně měnila své tvary, ty vize, které v nich člověk okamžitě hledal, zúskostňovaly. S pevně sevřenými ústy její stébla šeptala a lákajíc mladíky slibovala nesplnitelné.

"Obejdeme to zleva, okrajem lesa."

"Cože? Kubo? Proč?" ozval se hlubší hlas zajatce, který to z nějakého důvodu nechápal.

"Má pravdu. Obejdeme," podpořil ho Karel, ale stejně jako ostatní kluci stále nespouštěl oči z toho modře ozářeného travnatého koberce před nimi. Do obličeje mu bylo vidět špatně, nedozvíme se tedy, jak se cítil.

Tucet Semčičáků se pohnul doleva, aby se vyhnuli mýtině, která jim sice slibovala úlevu od bodajících větviček, ale za to mocně hrozila neznámým nebezpečím. A s nimi se stále méně dobrovolně pohnul i jejich zajatec.

"Nějak se mu nechce," procedil Karel.

"Asi se bojí," snažil se někdo převést svůj strach v žert.

Odněkud zdáli, jakoby z druhé strany mýtiny, se ozvalo zahoukání sovy.

"Ticho, co to je?"

"Sejček, vole."

"Hovno sejček. Tahle nehouká sejček."

"Držte huby, paka," rozčiloval se šeptem Kuba, "pokračujem."

Houf kluků se dal znovu do pohybu. Nikdo už si nevšímal ani dalšího šustění ani houkání, jen Petr se v duchu dopočítal asi osmi různě dlouhých houknutí. Blbý sovy, pomyslel si.

"Stát," zavelel potichu Kuba. "Karle," pokynul. Ten okamžitě pochopil, chytl dva kluky, co šli vedle něj, vrazil jim do ruky provaz a pak už se jen ozvalo:

"Hej, co to sakra…, hm hhh…"

Víc toho zajatec říct nestihl a už stál přivázaný rukama i nohama k nejbližšímu stromu s šátkem zacpanou pusou a mírnou bolestí na břiše po šťouchanci, který jasně naznačoval, co přijde, pokud se pokusí vydávat nějaké hlasitější zvuky.

"Dobře, Karle," pochválil ho za rychlou akci Kuba, "tady se rozmístíme. Je tu odsud dobrej přehled o okolí. Žádný Žerčičáci tudy bez našeho vědomí jen tak neprojdou."

"Tak do práce," navázal Karel, "nejdřív sesbírejte ňáký větve, ať to tady víc skryjem. Ale netoulejte se nikde daleko, ať někam nezahučíte nebo se neztratíte. Jasný?"

"Jasný," ozvalo se skoro sborově. Když bylo řečeno co dělat, tak se tahle banda kluků řídila celkem dobře.

Jako mravenečci, napadlo Kubu a hned si dal virtuální facku, jak to o svém mužstvu uvažuje. Větve na zakrývání pozic se hromadily a on s Karlem určoval, kudy povedou jejich linie. A jak obranné útvary nabíraly tvar, byl si Kuba víc a víc sebejistý ranními událostmi.

"Přijdou zespoda po žerčický lesní cestě nebo od Chválova a žerčickýho potoka. V každym případě se támhle napojí na tuhle cestu a budou vidět už dobrejch tři sta metrů předem. Postavíme ještě jedno opevnění támhle, abysme jim odřízli možnost…"

"Karle, nemůžem…"

"Co? Co je? " dorážel Karel na ty dva kluky, kteří nemohli popadnout dech, jak zřejmě vybíhali tu stráň.

"Nemůžeme najít Ondru s Vencou…"

"Já řikal, že se někdo ztratí. S touhle bandou vyhrát válku je nadlidskej…"

"Klid, Karle," vložil se do toho Kuba. "Hele, oni měli jít na východní stranu, takže se tam zkuste ještě jednou podívat. Ale nechoďte daleko. My za chvíli tady nahoře zapneme baterky, abysme kluky navedli nahoru."

"Abysme dali hlídce na žerčickym kostele jasnej signál, že tu jsme?"

"Nepomůžou si, i když vyrazí teď, tak Hole už budou obsazený. Už teď nemaj šanci, propásli jedinou příležitost tohle místo zabrat. Teď už jim nikdo nepomůže."

"Ok. Tak vy běžte a my ještě rychle okoukneme to opevnění na severní straně."

Kluci odběhli a oba scénáristi tohoto večera se vydali podél rozhraní lesa a mýtiny do mírného kopce k blízkému vrcholku, po cestě se ještě zastavili poplácat po tváři jejich zajatce a ujistili se, že má ruce za smrčkem pořád pevně svázané. Kuba v duchu trochu doufal, že se pokusí o útěk – čím víc přemýšlel o tom jeho vůdcovství při cestě sem nahoru, tím víc se mu chtělo najít záminku si ho podat. Hold rivalita.

"Dal bych to semhle, od toho kamene přes tohle houští, tím ušetříme spoustu práce. Hele, koukáš se, nebo ne?" mudroval generál, když dorazili na zlom, kde terén přestal stoupat a začal se opět svažovat směrem k severu. Říkalo se tomu tady, s trochou nadsázky, hřeben.

Kuba se ale nekoukal. Zíral na noční scenérii, která se rozprostřela pod Holemi. Mýtina navazovala na dlouhý průsek lesem a nabízela výhled, který vlastně ještě nikdy neviděl. Rozhodně ne v noci. Pár pouličních světel, temné linie silnic – směrem kamsi k Telibu, na který při rozšiřování vlivu nějak zapomněli, a dál už jen další zalesněný kopec napojující se s neznatelnou hladkostí na roviny na severu. Před tím vším, nejblíže k nim stoupal do mírného svahu Chválov – snad jediná možnost, jak Hole obejít ze severní strany… Tohle všechno bylo teď na dosah, bylo teď jeho. I Dolánky a Holé vrchy se za pár dní dozví o změnách a novém šéfovi Semčic, Žercič a de facto i Ctiměřic.

"Kubo…"

Ano, o tom nebylo pochyb. Po dobytí Holí se otevírala cesta kamkoli. Nejprve do Žerčic. Jejich centrála, ten starý kostel, je přímo nalepený k okraji lesa. Nebudou moct vzdorovat ani půl dne. Ježek možná kapituluje i bez boje, hned poté, co zjistí, že Hole jsou jejich baštou. Pokud dnešní večer není pro vás, čtenáři, dostatečný triumf (a to jste tedy velmi nároční), o zítřejším poledni ponesete vavříny i vy.

"Ku… Ku… bo…"

"Co? Co chceš?"

"Abys zůstal stát a ani se nehnul," odpověděl mu Karel hlasem snad o půl oktávy nižším a s intonací, kterou…, "pět kuličkovek vám oběma míří mezi nohy! Jeden blbej pohyb a zjistíš, co je bolest!"

"Ruce nahoru, oba!"

Generál Karel i Kuba v naprostém překvapení nebyli schopní vůbec myslet. Mozek jim vynechával, jak ho zaplavovala vlna adrenalinu, a ruce jim nějak automaticky přešly nad hlavu. Jak první salva hormonů odezněla, Kuba si uvědomil tu chybu. Kdyby si býval rozkrok rychle zakryl rukama, mohl vydržet první výstřely a dát se na útěk. Takhle s rukama vysoko nad hlavou ho neměl v případě útěku nejmenší šanci zachránit.

"Co… chcete?" zaznělo naivně z jeho úst.

"Jména?"

"Jména, sakra!" zopakoval někdo další a ozval se štiplavý zvuk a ostré cinknutí. Ano, přesně tak – to kulička prolétla vzduchem mezi Kubovými koleny a odrazila se od kamene za nimi. Když ho po odrazu zasáhla do lýtka, stále byla cítit její energie. Obličej mu cukl.

"Ka-Karel."

"Evžen."

"Seber jim zbraně!" Někdo se přikladl k nim zezadu a ohmatal jejich pasy. Našel u každého kuličkovou pistoli, ne nepodobnou těm, které útočníci sami používali. Rychle v nich poznal jeden ze tří modelů, které prodávají v Dobrovicích. "Karel – ten je, myslím, ve vedení."

"Jo, byl na tý silnici, ne?"

"Máš recht, odveď ho k Ježkovi. Druhýho připojíme k ostatním. Signalizuj, že jsme chytli dva. Pohni, sakra."

Žerčičák se nadechl a lesem se rozletěl zvuk… spíš takové houknutí. Jakoby sýčka.

***

 "Takže ještě jednou díky, máš to fakt u mě."

"Ne, jak říkám, nebylo to nakonec tak hrozný. Zažil jsem horší."

"Jsou rozjetý, jak jsem ti říkal. Napadlo mě, že ti mohli…"

"Hele, já přece vím, kam až to může zajít. Byl jsem u toho před těma dvěma lety. Jo, tohle už se k tomu blíží, ale pořád si to rozpoznal včas."

"Snad. Snad máš pravdu."

Oba mladíci se procházeli středem mýtiny s rukama za zády a vedli poklidný rozhovor. Zvláštně klidnou oproti předchozím patnácti minutám, kdy tato část lesa zažívala krátkou, ale zákeřnou bitku. Jeden z nich mluvil samolibě a při každém pomalu pronášeném slovu se mírně rozhlížel k levé straně mýtiny, kde stála v řadě banda kluků. Každý, kdo by se podíval pozorněji, by rychle zjistil, že tam dobrá polovina z nich nestojí dobrovolně, ale mají svázané ruce za kmeny menších stromků.

"Takže víš, co a jak."

"Pamatuju si to dobře, to si zapamatuje každej, kdo u toho byl."

"Nezapomeň na správný místo. U těch dolíků. A nedělejte virvál, v noci se hluk ponese až do vesnice."

"Hele, už se moc staráš, Pavlíku."

"Já jenom abys to neposral. Tak se drž, ať to dobře zavřete a dej vědět ještě v noci. Čus."

"Čus… Zavřeme to dobře," mumlal si už spíš sám pro sebe Ježek, popotáhl si kalhoty a otočil se. Před ním stáli ti vyrovnaní kluci. Bylo to tak snadné pochytat je jako mouchy. Amatéři, totální amatéři. Kdyby nebyly věci takhle rozjeté, nic by nezavíral, žádný rituál nedělal a nechal by všechno působit a v roli opětovného šéfa by si tu semčickou chátru podal. Jenže nic teď nebylo důležitější, než všechno vrátit k normálu. Vše už totiž tak akcelerovalo, kluci byli tak nadrbaní, že už to začínalo být nápadné pro celou vesnici. A tohle muselo zůstat jen mezi nima. Tak jak bylo zvykem snad celý stovky let, či co.

"Kde jsme to skončili, ty náš generále," utrousil hravě, když se vrátil zpět k zajatcům. "Kde je ten zatracenej parchant?" Dan s Markem mu dýchali za zády, jak sledovali Karlovy reakce.

"Nevim! Jak to můžu…"

"Takže náš generalisimus s námi pořád hraje tu samou hru, že jejich kápo je nechal ve štychu a prostě zdrhnul. Tohle mi nenamluvíš. Kuba je hajzl a nevděčník, samolibej a neschopnej chudák, ale že by se zdejchnul jako zrádce…? Spíš myslím, že mu chceš získat čas. Něco ti povím," naklonil se ke škubajícímu se Karlovi a ztišil hlas: "vím, že ho chceš krýt a jednat v jeho prospěch, ale zamysli se. Pokud ho najdu tady, ještě mu tím přitížíš. A sobě taky."

Ježek se podíval do Karlových zatvrzelých očí a po pár sekundách se usmál. To je nápad! A v tu chvíli mu na tváři přistál plivanec.

"Nechte ho," umravnil po pár mírných kopancích své kluky a znovu se obrátil ke všem. "Karle, poslouchej, byl jsi s ním naposled. Pokud mi neřekneš, kde je, abych si s ním mohl promluvit, připravíš si perné chvilky. Ne? Dobře. Dane, najdi větev a naber na ni smůlu. Marku, sundej mu kalhoty."

"Ne!"

"Kdo to řek?" otočil se Ježek energicky a oči mu v té tmě zářily. "Sakra, zjistěte, kdo to řek!"

"Tenhle. Jo, Evžen."

"Cože? Žádnej Evžen… přivíst!"

Jak se zajatec za doprovodu Viktora přibližoval, začal na Ježkovu obličeji zářit i úsměv. "Blbější jméno tě nenapadlo? Nepochopil jsi skoro nic ze svý funkce, nýmante," pokračoval medovým hlasem, když už nebylo pochyb, že je to Kuba – ano, ten Kuba, který se před ním ještě před dvěma dny klepal, jestli ho vezme do party. A teď stál v čele doposud největšímu odboji proti jeho osobě. Ba dokonce se mu podařilo společnou partu definitivně rozpoltit.

"Nikdy nenechávej trpět svoje kluky za vlastní chyby. A když už to uděláš, nikdy je nenechávej trpět za svoji zbabělost."

"Di do prdele, Ježku!"

Ježek se ohnal pěstí, ale mladý velitel se hbitě skrčil a rána proběhla jen volným vzduchem.

"Nikdy se nepředváděj před vlastníma klukama, Ježku." Ozvalo se sborové zachechtání od svázaných. Ježek se ale ovládl.

"Uvidíme, jak se předvedeš ty. Všem sundejte kalhoty a slipy. Dane, máš tu smůlu?" Ten přitakal. "Takže Kubo, zahrajeme si takovou hru. Já se budu ptát a ty odpovídat. Pokud se mi odpověď nebude líbit, omatláme jednomu z nich rozkrok smůlou. A já se zeptám znovu. Máme tu… hm, jedenáct otázek. Pochopils?"

"Nic mu neříkej!!!"

"Výborně, začněte tady s Karlem hrdinou. A nejdřív ty nejjednodušší otázky: koho jsou celý Hole?"

Kuba sebou zmítal a snažil se uvolnit z Viktorova stisku. Pak chvíli vzdorovitě hleděl na Ježka, až ze sebe vyhrkl: "Hole jsou… neutrální. Jo, jsou a budou neutrální. Nejsou nikoho."

"Hmmm," zamyslel se na oko jeho soudce, ale pak zavrtěl hlavou. "Dobrý pokus. Ale toto není správná odpověď. Marku?"

Konec větvě slušně vymáchaný ve smůle z kmenů okolních stromů se nebezpečně přibližoval ke Karlovu rozkroku. "Nic mu neřík… ach…“ Studená lepivá hmota se dostala tam, kam by si ji každý kluk přál nejméně. "Ech, není to tak… hrozný…,“ drmolil generál a hrál na ostatní divadlo. Máchání sice skončilo, nepopsatelný pocit tam dole ale zůstával.

"Koho jsou Hole?"

Kuba kroutil hlavou a vrčel jako vzteklý vlk.

"Ne? Zase špatně. Marku! Kolik budeš potřebovat pokusů?"

"Aaach…, ty vole, ty volééé."

"Podle hlasu odhaduju Martin, že jo? Tak co, koho jsou Hole?"

Ani Martinův křik nedonutil Kubu spolupracovat. Už jen kvůli němu teď nemohl ustoupit. Vrhal nenávistné pohledy na Ježka, ale neřekl ani slovo.

"Tak, kdo je na řadě?" zívl Ježek, "že by Honza?"

"Toho si beru já," vykřikl Dan, doslova vytrhl zasmolenou větev Markovi z ruky a blížil se s ní k Honzovi.

"Nepouštějte ke mně toho magora! To ne! Sakra, Kubo!"

"Dost!" vykřikl Kuba. Nemohl dovolit, aby se ten šílenec byť jedinkrát dotkl Honzy. Kvůli němu to přece celé začalo, toho přece nemůže obětovat.

"Stůj, Dane," okřikl ho Ježek, ale ten na něj vůbec nereagoval a začal dost nevybíravě lepit smůlu na celé Honzovo tělo se zvláštním důrazem na jeho péro. Na to péro, co byl donucen kouřit, na to péro, co mu mrdkou vystříkalo celou pusu.

"Jdi ode mě pryč!"

"Doprdele, seber si klidně celý podělaný Hole, ale ať už přestane!"

"Marku!"

"Co děláš?"

"Sakra, nech ho."

Markovi se konečně podařilo sebrat Danovi větev a odstrčit ho od zajatce.

"To si neumíš pohlídat ani ty svý parchanty?" ozval se David.

"To je von, to je von."

"Kdo to sakra? Tondo?!"

"Aáá," jednu po druhé dostával David rány pěstí přímo do břicha.

"Ty podělanej hajzle," křičel Tonda.

"Viktore, do háje," snažil se rozkazovat Ježek, "Tondo, neblbni!"

Viktor popadl zezadu Tondu bušícího do nahého Davida a odtáhl ho z jeho dosahu.

… jenom abys to neposral, ozývalo se Ježkovi v hlavě. Co tady sakra blbnu? Tohle je úplně zbytečný. Musim to hlavně zavřít. Začínaj bejt mimo. Nesmím to už natahovat.

"Do pozoru, sakra," zařval Ježek, "všichni!"

Nastalo naprosté ticho. Alespoň něco ještě funguje, pomyslel si Ježek, prohlížeje si v šeru noci tu jeho během jediného odpoledne vycvičenou bandu stejně jako tucet zajatých Semčičáků, kteří ještě před pár dny byli jeho věrnými spojenci.

Pak se ale stalo něco, co upoutalo pozornost kluků i bez příkazů. Nad jejich hlavami se vynořil měsíc zpoza mraků, stál přímo nad nimi, nad mýtinou se sametovým travnatým kobercem, nad Holemi, které v noci budí úzkost, stál tam a byl obrovský. Když kluci opět sklonili hlavy, nehledě na to, zda jejich ruce držely plastové pistole, větve od smoli nebo byly svázané za kmeny, uviděli Ježka vyčkávat na dokonale prosvětlené mýtině. Připadal jim najednou jako herec na půdě slavného divadla, na jevišti s umělou trávou, ozařovaný sytým modrým sluncem.

"Jestli si myslíte, že sme sem táhli vás jenom zrabovat anebo tu vyjednávat o nějakých Holích, tak ste dokonale mimo. Tohle místo je zvláštní. Řekl by vám to každej už odrostlej kluk, kdyby to nebylo něco tak tajnýho. Všechno to vychází odsud, chápete? Všechno začalo tady a musí to tady taky skončit, jasný? Ehm." Ježek zahuhňal nějakou další větu a následovala ještě jedna. Stál tam před nimi, nasvícený tím modrým reflektorem, až to oslepovalo oči, a s každým novým slovem si uvědomoval, jak je nesrozumitelný.

Kluci jeho nejistotu vycítili okamžitě. Tak to u vůdců bývá. Dostanou-li se přes bariéru rozumu a citu přímo k jádru člověka, měli nesmírnou moc hýbat s nimi, ovládat je. Stačí ale drobné zapochybování a pronášené věty ztratí všechnu moc se stejnou okamžitostí, s jakou ji získaly. Zajatci začali nejdřív nejistě a polohlasně, postupně ale stále usilovněji pokřikovat a vysmívat se blekotajícímu soupeři. Jeho vlastní parta po sobě pátravě zírala, pohledy kmitaly z tváře na tvář a snažily se zachytit nějaké porozumění. U nikoho jej ale nenašly. A tak i oni začali podléhat té nákaze, začali si špitat, potom si brebentili, až Ježka začali ignorovat docela. Ale nejen to; začalo se dít i něco jiného.

Měsíc žhnul dál s nesmlouvavou agresivitou. Ježek měl pocit, jako by ho to světlo vysávalo, jako by mu ubíralo každou vteřinou všechno, co si vydobyl. Už dávno nemluvil, jen s úžasem sledoval, co se před ním děje. Jeho kluci pobíhali kolem zajatců, ošívali se, jako by ta energie, která se odpařovala z Ježka, byla nějak darována jim. Čím se zdál být bezradnější, tím se scéna před ním stávala divočejší. Už jenom nepobíhali a nehalasili, ale strkali si ruce za pásek, rozepínali kalhoty… Ježka to v tu chvíli napadlo: jsou v ohnisku, měl s tím počítat; to, co celou dobu vyzařovalo tuhle zvláštní energii do kraje a proměňovalo kluky, a to, co on sám využíval k jejich ovládnutí, to samé ve větší míře mu teď kluky bere, ničí jakoukoli kontrolu nad nimi. A co hůř – účinky tohohle místa začal cítit i sám na sobě. Nebyla to ta běžná žádost, nadrženost, bylo to najednou těžké ovládnout. Ta chuť se tomu podvolit mu probíhala celým tělem. Těžko se mu myslelo na ten rituál, na to jediné, co může tuhle pradávnou sílu zkrotit. Těžko se vůbec myslelo. Žár světla se zvětšoval a ubíral mu jeho čas.

"Musíme se do toho…," začal znovu, ale přerušil ho Radek vysmátým a zadýchaným hlasem: "Ty vole, Vencovi stojí péro!" – "To tobě taky, debile!" – "Jo a on si ho aspoň může honit! " – "Vy utřete, cheche, se tak maximálně můžete dívat a závidět, nadrženci!"

K Ježkovi ty výkřiky, pohybující se stíny pod borovicemi a zvuky přicházely jako střípky puzzle. S něčím takovým počítal, ale neuměl si představit tu sílu. Ten obraz si nechtěl spojovat. Podobné věci se děly na šroťáku běžně – proč ho to teď tak děsí? Tím, že to neovládá? Tím, že je tu něco jiného, co řídí všechny naše pohyby, a my jsme se jen stali otroky…?

"Musíme se…"

"Hele, Ježku, co s tímhle?" Viktor stál stále vedle něho, jak s údivem zjistil. Měl spuštěné kalhoty a jen jednou rukou držel zajatého Kubu. Ten taky vypadal, že něco se vší vůli přemáhá.

Ježek pochopil, že ho Viktor už dlouho neudrží – jeho péro teď trčelo do prostoru a vyžadovalo si mnohem více pozornosti než nějaký zajatec.

"Ať nezdrhne. Vem ho k ostatním."

"Rozkaz! A můžu se pak vyhonit? Nedá se to vydržet."

"Heh," zarazil se Ježek, "jo, jasně…"

Ježkův udivený pohled se střetl s Kubovým. Nebyl to ale chápající pohled, Kuba vypadal tím, co se děje jemu i jeho klukům, dost naštvaný. Tohle určitě způsobil on, všechny nás nějak omámil, sakra, to se nedá… I jeho péro si teď nepříjemně razilo cestu pod jeho kraťasy, takže se nemohl soustředit na nic jiného.

Musím to ukončit..., Venca…, kde je Venca?

Ježek se rozeběhl k okraji mýtiny se zajatci. Čím víc se přibližoval, tím víc se mu odkrýval rozsah následků. Někteří zajatci už vůbec nestáli, spíš seděli s rukama stále svázanýma za stromy. Několik Žerčičáků totiž bylo už tak nadrbaných, že jim vlastní ruka byla málo, a tak s vděkem využili své role dozorců a snažili si pomoct od toho nutkavého pnutí pronikáním svých ptáků do jejich nepříliš dobrovolně otevřených pus. Ačkoliv těm to očividně nebylo po chuti, jejich péra trčela vzpřímeně, jako by žadonila, aby si jich také někdo všiml.

Původně tichým lesem se nyní šířila vlna vzrušených vzdechů, nejen na tmavých kmenech stromů jako smůla či na stéblech trávy jako rosa se třpytila doposud vystříkaná šťáva, která se navíc v podivné harmonii slučovala s vůní letního lesa.

To všechno působilo na Ježka snad dvojnásob intenzivně. Tohle se mu nezdálo ani v těch nejtajnějších snech. Bylo by tak snadné podlehnout a nechat se hodiny ukájet v téhle orgastické seanci, kde je najednou vše bez zábran.

Náhle ho uviděl – jeho péro bylo stále v pozoru, ale do jeho pusy se teď navíc tlačilo to Danovo. Asi to posledně Danečkovi nestačilo, ušklíbl se. Může tady dnes dělat někdo něco ještě podivnějšího? Ježek musel. Musel a trochu teď doufal, že se to mezi tím vším prostě ztratí. Celé odpoledne nemyslel na nic jiného, než jak to udělat, aby to nebylo nesprávně pochopeno, a nakonec možná vysvětlení nebude třeba.

"Dane, přestaň, tak nech toho sakra."

"Ty chceš taky?"

"Jo, dám si taky."

"Super," hekl Dan a těšil se na pohled, jak si kápo jejich party bude někoho podávat.

"Heuu… heuuu, hoijihuuu…"

"Vyndáš mu už to péro z pusy?"

"Eh, jo jasně, Ježku, já sem zapomněl," omlouval se a neochotně se vysunul. Musel si teď vystačit jenom s rukou, což byla v porovnání s Vencou samozřejmě řehole.

"Ježku, prosííím," zakňoural Venca, jakmile mohl mluvit a pohledem směřoval Ježka ke svému rozkroku. Ten ale očividně znervózněl, Dan je bedlivě sledoval. To bylo to poslední, co teď potřeboval. Mít před sebou kluka žadonícího o vyhonění, kterému by ve skutečnosti vlastně rád vyhověl. V tu krátkou chvíli si představil Vencův slastný obličej, vybavil si přesně ten, co měl před pár dny ve své garáži – a stačilo tak málo a mohl jej vidět zas. Znovu se ohlédl po Danovi.

"Jo, dej mu co proto, cheche."

"To sis měl rozmyslet dřív, než ses dal k nepříteli!" opáčil tvrdě Ježek a dělal, jako že Vencovu prosbu pochopil jinak. "Budeš kouřit jako ti tví ostatní smradi."

"Po tomhle, ty magore, už bude všechno dovolený! Až chytnu nějaký tvoje kluky, tak teprve poznaj! Doteď sem se krotil!"

"Bejt tebou, Kubo, v týhle pozici bych tyhle kecy neměl. Přivaž ho tady vedle, Viktore."

Za okamžik už byl zmítající se Kuba s rukama za kmenem menší břízy a nadával. Ježek vybral šikovně právě tenhle strom, protože k němu bylo pro všechny zajatce dobře vidět. Jen ať se předvede před svými kluky.

"Ptám se naposledy. Na Holích jsme se už domluvili. Zbývá teda dráha."

"Naser si!"

"Dej mi dráhu a já kluky odvolám. Od všech."

"Dráhu nikdy nedostaneš," zakřičel Kuba, aby ho i ostatní slyšeli. Věděl, proč to dělá, kdyby o ni přišel, byl by konec. Konec s jeho odbojem, se vším. Tohle byl jen malej trest za to…

"Dobře, jak myslíš. Dane, Viktore, je váš."

***

Ježek si to namířil zpátky k Vencovi, kterej na něj zase prosebně hleděl.

"Venco, pustím tě a půjdem kousek vedle." Ježek dál už jenom šeptal. "Udělám tě. Ale slib mi, že nezdrhneš." Venca s úsměvem kývnul.

Když poodešli kousek do lesa, aby na ně nebylo tak dobře vidět, Ježek pokračoval: "Musím teď něco udělat. Hele, jak se ti to líbilo v tý garáži?"

"Eh…, jo. Dobrý."

Ježkův pohled neuhnul, bylo v něm něco divného. Neklidného, jako by se zarazil a zapochyboval.

"Vlastně dost dobrý. Jako že jo, chápeš," mumlal Venca a blbě se usmíval.

"Tak jo, sem rád. Hele, nejdřív ale ty, jo?" Ježek rychle chytnul Vencovo péro a začal mu ho honit.

"Ježku, myslel sem, že dohoda je jiná."

"Co… co jako myslíš?"

"No… rukou mi to nestačí."

"Jo aha…," zahuhlal a nejistě se shýbnul mezi Vencovy nohy. Trvalo to ještě asi pět sekund Ježkova váhání, než Venca poprvé slastně vzdychl.

***

Venca byl v tuhle chvíli jediný Semčičák, o jehož péro se někdo staral. Všichni ostatní je měli napnutá k prasknutí a nemohli si na ně ani sáhnout. Navíc od chvíle, co si Viktor s Danem začali najednou podávat Kubu, aby konečně umlčeli jeho nekonečné nadávky, rozjeli se ostatní Žerčičáci včetně těch, co už se jednou udělali, ještě víc a nenechali jednu semčickou pusu prázdnou.

Kubovi celou dobu vrtalo hlavou, proč se jeho kluci vůbec nebouří a nechávají si bez odporu péra nepřítele strkat do pusy. Mohli by ji třeba zavřít nebo se pokoušet ho vyplivnout nebo dokonce kousnout, ale nic z toho neudělali a jen se snažili to Žerčičákům co nejvíc zpříjemnit. Když se ale Danovi přes Kubovy kecy konečně podařilo procpat, pochopil, že je to možná jediná cesta, jak se ze své nadrženosti úplně nezbláznit. Za prvé do jeho klacku hrnoucí se dosud nepoznaná slast slibovala, že by se snad mohl udělat i sám od sebe, a za druhé společně s ostatními doufal, že by uspokojení Žerčičáci svolili, aby se konečně mohl vyhonit. Jediné, o co teď všem šlo, bylo zbavit se té strašlivé nadrbanosti, která se všech bez výjimky na tomhle podivném místě chytla jako klíště a nechtěla pustit.

***

"Áááá, Ježku, přidej, ááá," šeptal mezi vzdechy Venca, jehož péro konečně dostávalo, co potřebovalo. Už naprosto chápal, proč Honza a následně Dan tolik vyváděli, když měli poprvé své péro v cizí puse.

Ježek se navíc teď opravdu snažil, protože neměl moc času. Slyšel teď trochu vzdálené vzdechy z mýtiny, a přestože ještě před pár dny by všechno, i když snad v méně chaotické formě, podporoval a byl z toho nadšený, teď mu to dělalo velké starosti. Nemůže to natahovat ani o minutu.

Zatímco jeho racionální já, které bylo čím dál více potlačované, řešilo co dál, zbytek mozku byl zaplavován hektolitry slasti. Vencovo péro bylo dokonalé. Vešlo se akorát do pusy, nebylo ani moc široké ani moc úzké a bylo rovné jak pravítko. To bylo vše, co mohl Ježek v téhle tmě zhodnotit. Navíc to bylo také vše, nad čím stihl uvažovat, než se o dost hlasitěji ozval Venca:

"Ty vole, už!"

Ježek na vteřinu uvažoval, že by rád ochutnal, ale přece jen by to teď mohlo leccos zkomplikovat. Proto mu ho rychle vytáhl a nasměroval na nejbližší strom. V tom se z Vencova péra začaly řinout proudy horké tekutiny, která měla za měsíčního svitu opravdu velmi zvláštní barvu. Zatímco Venca zkrápěl kmen dubu, Ježek se ohlížel, zda je někdo neviděl. Vypadalo to, že ne, ale pro jistotu ještě vydal hlasitý vzdech.

"Dobře, Ježku," zaječel Radek, "jen si ho podej!"

"Tak a teď tvoje část dohody," zašeptal Vencovi, když se konečně vzpamatoval.

"Jo, no, jak to říct," začal Ježek a nemohl najít správná slova. Chvíli něco motal o rituálu a o energii, která je všude kolem, a že se už dřív účastnil takových rituálů, které tu energii uvolňují a opět uzavírají tady na vrcholu Holí. Venca ničemu nerozuměl, a i kdyby ty věty dávaly smysl, nešlo něčemu takovému uvěřit. Když ale Ježek upřesnil, s jistým váháním, že pro ten rituál se musí dva kluci spolu spojit a navíc, že jeden se musí do druhého vystříkat, že prý to znamená uzavření té energie uvnitř, začalo to Vencu zajímat. Hned přikyvoval, jako že je mu všechno jasné.

"Takže tady? Co třeba tady?" šeptal Venca a šmejdil mezi kmeny a hledal měkké místo.

"Spíš ještě kousek dál," odpověděl zamyšleně, jako by něco hledal. "Kde to může…"

"Éééh…," ozvalo se vedle něj, "co to proboha je? Blbý výmoly, kdo tu hrabal…?"

"Tak co tady?"

"Tady?" Venca se rozhlížel po dolících a nepřišlo mu to moc vhodné. Jenže větší než v hlavě byl tlak v jeho rozkroku a tak: "Tak jo. Tak co? Jo?"

"No, ehm…, jo, dobře," odpovídal Ježek rozpačitě, snad z toho, jak je Venca natěšený, snad pro to, že si sám moc nevěřil. Byl pod hrozným tlakem, musel to stihnout rychle a bez komplikací. Navíc úplně nestál o publikum, tohle nechtěl kluky učit.

"Kde jsi? Jo, ty už…, tak se otoč na záda."

"Tak?"

"Jo, pomůžu ti." Ježek chytil jednou rukou oba Vencovy kotníky a zatlačil mu nohy za hlavu. I v tom málu světla se na něj vyloupnul světle modrý ozářený zadek. Kleknul si a rozepnul kalhoty, pták vyskočil sám. Venca zaslechl několik plivnutí a pak mokré prsty. Pak ucítil tlak, který sílil. Podvoloval se mu, ale on jako by vyžadoval pořád víc a víc. Ježek si poposedl a zatlačil znovu a péro mu jako kouzlem vniklo do Vency. Vydechli oba. To už ale zaslechli další slastné vzdechy z mýtiny, které upozorňovaly, že někteří kluci se už udělali podruhé. Měli málo času.

Ježek začal přirážet. Zpočátku se krotil, ale když viděl, že Venca je v pohodě, rád přidal. Jednak už to nešlo vydržet, ale také si uvědomoval, že pokud to nedá teď, vše se zhatí. Přirážel tedy čím dál prudčeji a ani ne za půl minuty už do Vency bušil naplno. Stále mu držel jednou rukou nohy, druhou se opíral o jeho zadek, koleny stále hledal co nejlepší pozici, aby mohl pronikat co nejhlouběji. Slast si ho začala podmaňovat, přestal myslet na čas a rituál – mrdal právě nejhezčího kluka, ten kluk slastně vzdychal a jeho péro ho zaplavovalo tak intenzivními pocity, že větší nikdy nezažil – co víc si mohl přát?

Když přicházel vrchol, všiml si něčeho, co nestačil rozšifrovat. Venca měl ruku mezi nohama a trhavě s ní pohyboval. To už ale jeho vlastní rozkrok vykřikl, stejně jako on sám, a z péra mu vytryskla první dávka. Cítil, jak do Vency pumpuje jednu za druhou, nepočítal je. S tou poslední konečně otevřel oči. Přestože bylo jeho péro ještě hluboko zasunuté, na Vencově hrudníku se leskly cákance mrdky.

***

"Ty vole, von se taky udělal," prolomil Tonda mlčení skupinky kluků, která už pěknou chvíli sledovala jejich počínání.

"Tos mu teda dal," vyhrkl na Ježka Dan.

"Se mu to líbilo," ušklíbl se Radek.

"Cos mu to, ty hajzle, udělal?" vykřikl David, jehož péro ještě stále čnělo do prostoru.

"Drž hubu!" okřikl ho Dan, "šéfe, co s nima? Jsou pořád nadrbaný a naši už se vyřádili. Tenhle dělá největší potíže."

Ježek ten rozhovor sledoval jako ve snu. Vůbec nechápal, co se děje. Před chvílí byl v naprosté extázi a teď si teprve pomalu začínal uvědomovat, co se stalo.

"Doprdele, kurva, celý se to posralo," začal nahlas nadávat při pohledu na Vencovo zacákaný tělo. Pak si uvědomil, že by z něj alespoň měl vytáhnout péro. Co šlo dovnitř, šlo zase ven, uzavření se nepovedlo, všechno bylo úplně k ničemu, naskakovalo mu v hlavě. Mrdce vytékající z Vencovy díry v tuhle chvíli nevěnoval pozornost.

"Co, co je?" nechápal Dan, který to celé sledoval s dost silným zaujetím.

"Nic," snažil se nebýt úplně rezignovaný, "puste je. Už maj dost." Pak se svalil na zem a sledoval Vencu, jak se rychle snaží utřít ze sebe všechnu mrdku a co nejrychleji z téhle trapné situace vypadnout.

"Ale co když?" oponoval Tonda.

"Slyšels, Hole jsou naše, tak je vodsud vykopněte."

"To si ještě povíme," znovu vykřikl David, než dostal od Radka pořádnou herdu do břicha těsně nad jeho trčící péro. "Kurva," stačil alespoň odplivnout směrem k Ježkovi.

"Rozkaz!" vykřikl Dan.

"Tak pohni," Radek nakopnul Davida a vyrazil s ním ke zbytku zajatců.

Vzdalující se Vencovo tělo mohl Ježek ještě chvíli sledovat mezi stromy. Pak si konečně schoval svoje povadlé péro zpět do kalhot. Přece jen už se do lesa dostávaly první paprsky ranního slunce.

"Hlavně ať pak neběhaj po vesnici nahý, už je den," instruoval. "Vy dva držíte první hlídku, po osmý vás vystřídaj kluci, co zůstali doma," dostával se znovu do role. "Jasný?"

"Jasný. Hele a cos…?"

"Žádný další votázky."

"Ok."

***

Tmavý odstín modři už vystřídala oranžová linka nad Holými vrchy, když pole pod Holemi úprkem přebíhala skupinka klučičích postav. Po měsíci i jeho nenormálních rozměrech nebylo ani památky, mokrá tráva, studená zem, ale stále hřejivější vzduch slibovaly blížící se nový den; a podobně jako letní slunce, které ještě vyčkávalo za vlnami této krajiny, rozjasňovaly mysl a ostřily soustředění. Konečně po těch nočních hodinách, a to ač zadýcháni a klopýtajíce polnicí, kluci začali přemýšlet nad tím, co se před chvílí odehrálo. Zdálo se jim to jako včera, minulý týden; všem, bez výjimky.

Byli už na okraji pole, v docela bezpečné vzdálenosti od Holí, když se David zastavil a chvíli zaváhal. Rozednívalo se a bylo mu vidět do obličeje. Možná Kuba nedokázal zprvu ten pohled správně přečíst, ale jakmile ho David uznale poplácal po ramenou, pochopil hned. Ano, myslel na ztrátu Holí, ale také na záchranu jejich dráhy, bylo to podstatnější než cokoli jiného – bez dráhy prohráli válku. Dokud je ale dráha jejich, ať se stalo cokoli, prohráli jenom tuhle bitvu. Ano, byl rád, že to chápali, a když postupně i on dobrácky uhodil do ramene i ostatní, všichni se rozesmáli. Přátele, které sis vyzkoušel, železným hřebem přikovej si k duši. Prohráli, ale Ježek nevyhrál. Ježek nevyhrál.

Přestože z kluků spadlo snad všechno napětí, Kubovi se ale v hlavě rojily další myšlenky; ty ho draly už od Holí a zaměstnávaly ho více než výhry a prohry, strategie a válka. Nemohl pochopit, i když už se mu vzpomínalo obtížně, jako by se probouzel z dlouhého snu, nemohl i tak pochopit, jak se to mohlo odehrát. Jak mohl naletět na tak jasnou léčku, když sám podobnou den předtím na koupáku připravoval, jak se stalo, že je zlomili tak rychle, proč byli všichni tak nadržení a neovládali se? Proč Ježek mluvil o rituálech a vypadal, jako by ho nic než to vlastně nezajímalo? Jak to že se Venca udělal a tak slastně vzdychal, když ležel v mechu s Ježkem? S nepřítelem!

A i když se zabouchl ve svém pokoji, převlékl a chystal na pár hodin spánku a venku už bylo po svítání a začal opatrný a ospalý ranní ruch malé vesnice, stále nemohl myslet na to, co by ho mělo zajímat nejvíce – kde obstarají nové zbraně, jak zabezpečit dráhu a jak zabránit další prohře. Místo toho myslel na Vencu a nevěděl, co má dělat.

A hlavní věc: sám sobě buď vždy věrný; a z toho plyne, jak po noci den, že nikoho sám nezradíš. Teď tomu nerozuměl; nerozuměl tomu tak dlouho, dokud mu hlava nezapadla do polštáře a on neusnul.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)

Komentáře  

0 #3 PíšemeLeckdo 2014-09-15 22:34
Ahoj,

pokračování už je ve výrobě. Snad ho dopíšeme co nejdřív. Pokud by vás napadlo, co by se při bojích mezi dvěma vesnicemi mohlo odehrávat, můžete dát vědět, a když se nám to bude líbit, tak to zapracujeme.

Leckdo
Citovat
0 #2 parádafan13 2014-08-17 14:00
Co napsat? Bude další pokračování dřív? Prosím. :roll: :P
Citovat
0 #1 Odp.: Vesnický závod: Dobytí HolíGB 2014-08-16 10:26
Fakt skvěle se to rozjiždí. Jsem zvědav na pokračování
Citovat