Gay povídky

Zůstal jsem tam stát jako opařený a péro mi okamžitě ztvrdlo na kámen. Jirku jsem ve svých představách viděl často, ale něco takhle dokonalého jsem si nikdy nepředstavil. Ještě pár vteřin jsem Jirku nevěřícně pozoroval, když mě z koncentrace vytrhl Jirkův pohyb, při kterém si vyndal z pusy trenky, sklopil mikrofon sluchátek a řekl poníženě: "Ano, pane, děkuji, pane."

„Ty nebudeš zas tak chytrej, jak jsem si myslela,“ pronesla, když uviděla Willa, jak stojí nechápavě u oranžové kuchyňské linky. „Každej má ve svém pokoji jednu stěnu, která je prázdná! Ta slouží jako zprávomat. Stačí, když ohněm napíšeš do vzduchu, aby přišli, a jim se to na zdi objeví!“

„Tak už jste tady!“ vyletěla z kuchyně tmavá blondýnka a srazila na zem Dereka. Blondýnka na něj spadla a najednou se zdálo, jako by oba ztuhli. Will si vzpomněl na svoje první setkání s Gavinem, při kterém oba ztuhli úplně přesně jako tito dva.

„Felixe viděli po bále v kraji ohně – vrátil se. Rada nám dala dva týdny na tvůj trénink, jinak tě osobně předhodí Felixovi jako oběť,“ vzlykla Selma. Aiden stál jako opařený vodou, jelikož o tom, že by rada měla předhodit Willa Felixovi nic nevěděl.

Na židli, na které byl vyobrazen strom, jeho plody a půda, ze které strom vyrůstá, usedl Aiden. Židle se zlomeným stromem avšak náznakem větru patřila Derekovi, který na ni hned usedl. Třetí židle byla vyzdobena kapkou vody, která přivádí na svět úplně nový strom, a na ni usedl Noah. Další židle, v čele stolu, neměla žádný znak a na ni usedla Selma. Poslední židle, vedle Noaha, byla vyzdobena stromem v plamenech. Will věděl, že ta židle patří právě jemu. Dotkl se jí, aby ji odstrčil, když v tom se celá pevnost začala otřásat v základech. Stařena se opět na Willa usmála.

Za chlapce jste do finále poslali,“ rozevřel papír, na kterém měl napsaná jména, „Dannyho Halea,“ vyřknul Dannyho jméno a všichni v sále začali tleskat. Danny, jako každý rok, se jen šibalsky usmál, jelikož věděl, že v tom seznamu bude vždycky. „Jacksona Blackburna,“ přečetl mé jméno. „Díky,“ pronesl jsem si pod nosem a byl zvědavý, komu bude patřit to třetí jméno, jelikož to se každý rok střídalo. „A Isaaca Talbota,“ zadivil se i sám Matthews. Pro všechny to bylo překvapení, ale já to věděl už dopředu, jelikož patřil do naší party.

Na Lukášovi bylo vidět, že po minulém "rozhovoru" si dává na své pohledy pozor. Ale má lehce nadšená kláda byla zřejmě silnější než jeho opatrnost. Uvnitř jsem se začal trochu chvět, ale rozhodně jsem se nechtěl vzdát první. Dokonce jsem si i – otočen přímo na něj – pomalu přetahoval svůj žalud, který zabíral podstatnou část mé dlaně. To ovšem zřejmě nevydržel on a náhle odešel. V tu chvíli už jsem se ale sprchoval sám, a tak jsem si řekl, že jdu taky do šaten.

Ráno, asi tak kolem sedmé už mě budil. Nechápal jsem to, jelikož byl víkend, takže jsme do školy nemuseli. „Vstávej!“ zařval a já vyskočil z postele, jako by padla bomba. „Co se kurva děje?!“ zeptal jsem se vyplašeně a hledal jsem svoje spodky. „Jedou moji rodiče, musíš padat!“ vysvětlil mi hystericky a já se rychle začal oblékat. Netrvalo dlouho a stál jsem před jeho domem. Ani nevím, jak jsem se tam ocitl. Dal jsem se tedy do kroku a unavený jsem vyrazil domů.

„Měl bys jít spát!“ vyloudil ze sebe po trapném tichu, což mě celkem naštvalo. Vstal jsem a stál jsem mu tváří v tvář v obrovské blízkosti. „Už nikdy mi neříkej, co mám dělat, rozumíš?“ vyhrkl jsem ze sebe a zahleděl se mu na rty. Mám to udělat nebo ne? zeptal jsem se sám sebe. Isaac stál a neopovážil se nic říct ani udělat. Mírně jsem nadzvedl svou ruku a vyjížděl jsem s ní nahoru po jeho bundě.

Čapl mě za mou koženou bundu a nadzvedl mě ze židle. Praštil se mnou o zeď. „Tohle odvoláš!“ zařval na mě. Matt se okamžitě rozeběhl a odtrhával Isaaca ode mě. „Hold za pravdu se každý zlobí!“ řekl jsem a jeho to ještě víc naštvalo. Napřáhl pěst a chtěl mi vrazit. Šlápl jsem mu na nohu, což mi umožnilo ho ode mě odstrčit. Jeho pěst se stáhla, až když slyšel Allison, jak na něj křičí, aby přestal.

Na stolku ležela kniha. Vztáhl po ní ruku. Kámen a bolest. Bolest. Jo, to on zná. Kniha sama o sobě byla trochu nudná, ale miloval její sloh, krasomluvu a zvláštně utvářené věty. … a řvou, řvou lvové Medicejští … Těžká kniha mu vyklouzla z ruky a žuchla na zem. Chvíli seděl vzpřímeně, ale potom tělo ochablo a pomalu se sesunulo na podlahu…

„Víš co? Nech to plavat, jako bych se na nic nezeptal!“ řekl jsem, obešel ho a otevřel jsem mu dveře. On pochopil, že jsem se nechtěl hádat a odešel. Práskl jsem s dveřma a snažil jsem se před sebou dělat, jakože mi to je jedno, ale opak byl pravdou. Docela mě to mrzelo, chtěl jsem si s ním promluvit. No tak, chlape, copak jsi změkl? říkal jsem si, ale můj vnitřní hlas neodpověděl.

Nechápu, jak někdo může být nešťastný. Vždyť svět toho přeci hodně dává, hlavně lidem z lepší společnosti. Jmenuji se Jackson, je mi devatenáct a jsem studentem blackhillské střední školy. Pocházím z velice významné rodiny, která je důležitá pro město Black Hill. Tím chci říct, že můj život je jedna úžasná párty, která se snad nikdy nezastaví. Nebo snad ano?