Noc a den XIX.

Levan seděl na kraji postele, za ním ležel Sebastian. Upír se díval na lykanova záda, v mysli mu vytanula vzpomínka na jejich poslední cestu lodí. Tehdy jich bylo pět. Liem zemřela a Mark se uklidnil až vedle Kaila, ten byl ostatně Sebastianovi velmi sympatický. Stejně tak tři upíři, kteří jsou teď jejich doprovodem. Pořád měl ale strach, skrytou obavu z toho, co je čeká po vylodění. Vzpomínka na Nelu byla hořkosladká. Její volba, oběť a tím i vykoupení, všechno si vybavil. Jak ji poprvé spatřil, pomalu jí začínal věřit a nakonec cítil bolest z její ztráty stejně jako ze ztráty Liem. Když se naposledy nalodili, myslel si, že už se nikdy nevrátí, a i když netušil, co je čeká, rozhodně ho nenapadlo, že se někdy ještě vrátí.

Převalil se na bok tak, aby dosáhl na Levana, hladil shrbená záda. Zvedl se, v pokleku mu stáhnul halenu, masíroval ztuhlé svaly, jemně hladil kůži, nakonec jen malý polibek na šíji. Cítil lykanovo napětí, chtěl se odtáhnout, dopřát mu klid. Horká ruka ho prudce chytla za jeho. Vlkodlak se přetočil, sevřel upíra v náruči.

„Sebastiane,“ propaloval ho pohledem.

Upír se usmál, přitáhl si milého k sobě.

Mark sledoval tři upíry, zamyšleně hledící na mořskou hladinu.

„Není jim do skoku, čeká nás svět, který znáte jen vy tři. To nám dělá těžkou hlavu. Máme vás chránit a ani si nedovedeme představit před čím,“ pronesl Kail.

Mark se podíval na přítele.

„To nejdůležitější máte, ostatní přijde samo.“

„Co máme?“ nakrčil obočí.

„Naši důvěru. Vždycky se obrátíš k tomu, komu věříš, jedno jakou zbraní vládne.“

Kail se usmál. Než se stal součástí úzkého kruhu kolem Levana a Sebastiana, neměl pocit, že je zbytečný. Nyní ale věděl, že jeho život, osud, má jasný směr. Byl odhodlán splnit svůj úkol stejně jako ti tři.

„Héj, hoši, ryby vám nepomůžou.“

Upíři se na ně jako jeden muž otočili.

Skryti pod pláštěm tmy, v rukou připravené nabité zbraně, auta pro převoz rukojmí opodál z dosahu zvědavých pohledů. Tom nechápal, proč jich musí být tolik, proč padesát mužů na zajištění několika vězňů. Nedostali žádné informace, jen, že jsou nebezpeční, přímou hrozbou pro Damiena, jejich vládce a všem rodům. Damien, vládce ke kterému vzhlížel s úctou, se rozhodl předat vládu, uzavřít mír s vlkodlaky. Neměl ani čas o tom s někým promluvit a už ho jeho starší bratr dostal do pozice vzbouřence. To jediné ví jistě, nejednají v souladu s přáním vládce. Loď kotvila v přístavu, za chvilku se na břehu objevilo několik postav. Rychle je spočítal, deset. Dlouhé pláště až na zem, kápě kryjící tváře. Rozdělili se, pomalu je obkličovali. Tom se soustředil na pohyb postav, najednou cítil v srdci něco, co nikdy nezažil. Horko, chlad, jen na okamžik a bylo to pryč. Zastavil se. Něco je špatně, co se to děje? I jako upír se nedokázal zorientovat v nastalém zmatku.

Jeho jednotka měla těch deset zajmout, ale bez zranění a bezpečně je dovézt na místo určení. Najednou byla všude kolem plno dalších upírů, střelba, řinčení kovu o kov. Rychle se přidal ke svým druhům, neznámé vibrace mu projely pod kůží. Pak už jen sledoval, jak je deset postav nakládáno. I on s ostatními jeli s konvojem. Nemluvil, čekal, jak se bude vše vyvíjet. Něco bylo špatně, strašně špatně.

Kail pomalu otevřel oči, opatrně se rozhlížel. Levan byl v okovech, ve stejných jako on, jen ve strašném stavu. Kolem něho krev a kusy vyrvaného masa. Obličej skoro k nepoznání. Mark byl metr od něho, byl na tom lépe, ale ne o moc. Nikdo jiný v cele nebyl. Uslyšel kroky, rychle zavřel oči.

„Zbytečný, chlupáči, na kamerách bylo vidět, že jsi vzhůru,“ upír se nehezky uchechtl.

„Vydržíte dost, i ti vaši lidští mazlíci jsou docela odolní. Nakonec to z vás dostanu, o co tu jde. Nedovolím, aby nějakej zasranej vlčák se zrádcem vládli rodu. Zdechnete tu všichni a já si to teď konečně užiju. Musím Sebastiana něčím potěšit a myslím, že srdce jeho miláčka mu jako dárek udělá radost. Je fajn, že to uvidíš, můžeš mi dosvědčit, že je jeho.“

V ruce držel stříbrnou, tenkou dýku, když se plavným krokem blížil k Levanovi.

„Nech ho! Zabiju tě, slyšíš, zabiju tě, jestli na něj sáhneš.“ Kail se zmítal ze strany na stranu, snažil se dostat z okovů. Zakusovaly se mu do masa, krvácel. Bylo mu to jedno.

„Levanéé.“

Nůž projel bezvládným tělem v okovech a to se ani nehnulo.

„Neee!“

Sebastian ležel na podlaze, polámané kosti se mu pomalu hojily, na chvíli, než mu je zase přijdou zlámat. Vnímal bolest hojícího se těla a pak se to stalo, všechny zbytky jeho sil ho opouštěly. Levan, umírá, nebo mu jde o život.

„Přísaha,“ zašeptal upír sám pro sebe. Takže se to stane, teď a tady. On umře, v tuhle chvíli a Levan bude žít, snad. Pro tohle připluli lodí? Vzedmula se v něm vlna odporu, takhle ne. Jeho mysli se dotkla hřejivá, uklidňující myšlenka, ne však jeho. Hojení se několikanásobně zrychlilo, sil měl jako nikdy v životě. Vyskočil na nohy, soustředil se, jed z jeho krve vyprchal. Cítil všechny kolem sebe, za zdí i dál. Snadno vycítil místo, kde je Levan. Poprvé to vnímal takhle ostře, snažil se maximálně soustředit. Někdo se blížil k místnosti, kde je teď ještě vězněm. A Sebastian věděl, že mu nejde ublížit, cítil jeho srdce. Rychlé odemknutí a kroky, před mřížemi se objevil upír, mladý a velice překvapený, když spatřil vězně. Ať už viděl cokoliv, vzalo mu to dech.

„Musím se dostat k Levanovi,“ neztrácel Sebastian čas.

Klíče odemkly mříže, ale mladík ho zarazil napřaženou rukou.

„Pane, prosím vyslechněte mne, jen chvilku.“

„Není čas.“

Upír padl na kolena, sklopil hlavu: „Pane, prosím.“

To Sebastiana zastavilo, upíři nejsou na taková gesta zvyklí a považují je za velice ponižující. To že před ním teď ten, kdo ho osvobodil, klečí, ho donutilo se zastavit. Navíc cítil Levanovo srdce, plné síly a života. Ať už mu před chvílí hrozilo jakékoliv nebezpečí, teď je v pořádku.

Z velké dálky slyšel křik, skoro by řekl, že to do ochraptění křičí Kail. Palčivá bolest v hrudi přehlušila myšlenky na cokoliv. Ačkoliv neviděl útočníka, zranění v obličeji byla stále moc hluboká a nehojila se. Podle pohybů nože pochopil, o co tu jde. Chtějí mu vyříznout srdce. Čas se zvláštně zastavil, když mu náhle do žil začala proudit nečekaná síla, nejdříve pozvolna a pak ho zaplavila nezměrná energie. Viděl jasně překvapenou a vyděšenou tvář upíra, který stále ještě držel rukojeť nože. Nově nabytou silou svých paží vyrval okovy ze zdi, sevřel upírův krk a zlomil mu vaz. Vytrhl si nůž z hrudi, pohlédl na něj, tedy dýka, stříbrné ostří potřísněné jeho vlastní krví. Nečekal, oddělil upírovi hlavu od těla. Zvuk okovů přilákal jeho pozornost. Kail. Rychle ho zbavil pout, opatrně položil na zem. Zatímco on sám už byl zhojený, muž v jeho náruči ne. Hluboká zranění se na těle, potřeném speciální mastí, nehojila.

„Prásk,“ vchod do jejich cely se rozlétl a vešel muž. Nenápadně vyhlížející ani ne moc vysoký, zahalený v plášti. Neznámá síla Levana přišpendlila na zeď. Kouzelník? Šokovaně se na něho lykan díval.

„Zajímavé, netušil jsem, že budete obdařeni skutečnu mocí, ale i s tím si poradím. Stačí jen k…“

Oštěp jím projel skrz. Jeho ostří se zalesklo Levanovi před očima. Ještě byl chvíli pod vlivem kouzla. Jen sledoval rozběsněného Sebastiana, jak čaroděje cupuje na kousky a to doslova. Nic takového nikdy nespatřil ani v době, kdy byli ještě oba jen válečníci svých rodů. Konečně kouzlo povolilo a dopadl na zem. Ihned se postavil na nohy.

„Lásko, klid, všechno je v pořádku.“ Při těch slovech sevřel upíra v náruči. Sebastian si opřel čelo o jeho hruď, pozvolna se uklidňoval.

„Cítil jsem tvoje srdce, to, co se s ním dělo, ten chlad, kterým ho…“

Vlkodlak ho jemně pohladil po tváři.

„Kde jsou ostatní?“

„Povedu vás,“ ozval se Tom s bezvědomým Kilem v náruči.

Fabris, Paul a Leon byli na pokraji smrti, když je našli. Hodně pomohlo, že s sebou Tom nesl čutoru krve, připevněnou k opasku. K cele s Markem už běželi, i Kail dokázal s ostatními držet jakž takž krok a hlavně po svých. Strážců se zbavili snadno, vpadli do Markovy cely.

„Neee,“ Kailův křik jen prohluboval jejich smutek.

„Marku ne, prosím ne,“ svíral mrtvého přítele v náruči. Slzy mu kanuly po tvářích.

„Vracel jsi se domů, ke svým, ty ne,“ přitiskl si nehybné tělo k hrudi, tvář zabořil do Markových vlasů. „Bratře.“

Na dlouho poslední slovo, které dokázal vyslovit. Ani zvuk prozrazující blížící se nepřátele ho nedokázal vytrhnout z bolesti. Tom k němu poklekl, velmi jemně vzal jeho tvář do svých dlaní, pozvedl ji, hleděli si do očí.

„Vezmeme tělo tvého bratra s sebou, ale musíme jít." Měkký, klidný hlas, jasně modré oči a v nich nečekané porozumění. Kail zamrkal.

„Kdo jsi?“

„Tom.“

„Není čas, Kaile není čas,“ Fabris na něho se smutkem pokynul a podával mu meč jednoho ze strážných.

Vyšli do chodby před celu, seřadili se bok po boku. Sebastian, Levan, Fabris, Leon, Paul, Kail a Tom. Hluk sílil, ale neznělo to jako spěchající nepřátelé, byl to boj. Vyrazili.

Elstar se sotva držel na nohou, nebýt upíra, co ho podpíral, neušel by ani krok. Druhý upír, který šel s nimi, nesl v náruči Lukase. Když ho poprvé viděl, po tom, co ho tihle dva dostali z cely, myslel, že je mrtvý. Jakmile se jim ho podařilo zklidnit, přesvědčil se, že žije, ale na jak dlouho? Neměl levou ruku, obě oči byly něčím poleptané, bez vlasů a s popálenou kůží na hlavě. Dva upíři je dovedli spletí chodeb do honosné komnaty, kde na ně čekal mladík. Elstar nevěřícně hleděl na světlé vlasy, skoro až bílé, modré oči s nádechem fialové. Opálená kůže prozradila, že je člověk.

„Položte je tady,“ ukázal na velkou postel. Jakmile Elstara i Lukase opatrně uložili na lůžko, začal je mladík omývat.

„Neboj se,“ podíval se na válečníka svýma zvláštníma očima, „budete v pořádku.“ Muž vyhledal pohledem Lukase. Mělce dýchal a nevnímal nic kolem sebe. Opatrně ho vzal za ruku. Ležel u jeho pravého boku, tedy ho za ruku chytit mohl.

„Lukasi, řekni něco, Lukasi!“

Mathias ho pozoroval s bolestí v srdci. Došlo mu, že patří k sobě. Vyděšeně se podíval na Sigurda, svého strážce.

„Damien pro ně poslal, jsou na cestě sem.“

„Kdy? Podívej se na něj, na ně,“ mluvil z něho strach.

Upír a chlapec se společně pustili do péče o raněné. Lukas byl ve strašném stavu, jen svléknout ho a neublížit mu jim dalo práci. Ránu, kde byla levá paže oddělena od těla, opatrně zakryli čistým plátnem. Nekrvácela, ale to je neuklidnilo. Spálenou kůži raději neošetřovali, jen Sigurd trval na tom, že oči musí vyplachovat čistou vodou, a to dělal, do příchodu těch, kteří měli léčit. Dva příchozí byli muž a žena. Neodháněli je od nemocných a ani je nenapadlo rozpojit Elstarovi s Lukasem ruce. Několik hodin trvalo, než vykonali všechno, co bylo možné. Popálená kůže se hojila rychleji, než si vůbec Mathias mohl představit. Nápoje dodaly oběma raněným sílu a masti pomohly vyhojení očí.

„A co ruka?“ nedokázal se nezeptat chlapec.

Upír pečující o Lukase na něho smutně pohlédl.

„To nedokáže nikdo. Taky oči vypadají sice dobře, ale jen on sám zjistí, jak a jestli vůbec na ně uvidí.“

„Bude slepý?“ překvapeně promluvil Elstar.

„To nevím, odpusť, ale víc udělat nemůžu. To, že mu vaši ochránci vyplachovali oči čistou vodou, hodně pomohlo. Ale nevíme, co to v nich měl, jak dlouho, jaké účinky to mělo. Jen on sám nám řekne.“

Válečník zmučeně pohlédl na ležícího mladíka.

„Proč pořád spí?“ měl obavu v hlase.

„Aby si odpočinul i jeho mysl a také, aby bylo možné ošetřit právě jeho zrak. Masti mu pomohou, až se probudí a omyje se, dozvíme se, jak je na tom.“

„Budu s ním,“ zašeptal Elstar, mladíkovu ruku držel stále ve své.

Pak si něco uvědomil.

„Byla s námi čarodějka, ta by mu mohla pomoci kouzlem.“ S nadějí se podíval na muže, který vypadal jako bojovník, i když jim před chvílí s chlapcem omýval těla.

Sigurd rozhodně zavrtěl hlavou: „Je mrtvá, je mi líto.“

„Dina je mrtvá? A co ostatní, kde jsou?“ posadil se přes protesty ženy, která mu dál vtírala hojivou mast do hlubokých ran na hrudi.

„Všechno se dozvíš. Slibuji, pane…“

„Elstar, jmenuju se Elstar a nejsem ničí pán,“ zavrčel.

„Sigurd, moje jméno je Sigurd, Elstare,“ usmál se na něho přátelsky upír.

„Sám teď nevím, kde ostatní, kteří byli s vámi, jsou. Můj úkol je se postarat o vás.“

Muž přikývl, pohledem se vrátil k Lukasovi. Opatrně pohladil mladíka po tváři v místech, kde nebyl popálený. Slzy se mu draly do očí, snažil se je potlačit. Nechtěl, aby je viděli ostatní.

Mathias chtěl něco říct, jen nemohl najít ta správná slova. K jeho překvapení je pronesla upírka.

„Nemusíš skrývat svůj smutek, bolest, ani strach o milovaného. Určitě ne před upíry. Není pro nás snadné najít partnera na celý život, zamilovat se. Musela bych být slepá, abych nepoznala, že ho miluješ. Kdysi jsem si myslela, že lidská láska je prchavá, nestálá. A jediný muž, se kterým jsem byla kdy šťastná, byl člověk…“ Pořád mu ještě vtírala mast do ran na hrudi. Pozvedla k němu oči, byly v nich slzy.

„Už nikdy jsem nikoho tak nemilovala.“ Sklopila zrak, dál se věnovala své práci. Chytl ji za ruku, na chvilku ji tím zastavil. „Děkuju,“ řekl jen.

Kývla, on ji pustil. Pak nikdo nepromluvil, ani když léčitelé odešli. Elstar si lehl na bok, držel Lukase za ruku, díval se na něj a slzy mu stékaly po tvářích.

Sigurd s Mathiasem se vzdálili, nechali mu soukromí. Byli stále na dohled.

„Nejedl si celé odpoledne,“ Sigurd nespokojeně shlížel na Mathiase.

„Nemám hlad,“ potřásl mladík hlavou.

„Damien mi utrhne hlavu, když ne kvůli sobě, tak kvůli mé maličkosti,“ mrkl.

Mathias protočil oči, ale misku s ovocem si položil do klína. Pomalu jedl, oči nespouštěl z těch dvou na lůžku.

Damien se dozvěděl o přepadení skupiny, která se vylodila, velmi brzo. Okamžitě začal zjišťovat podrobnosti. Zuřil, vzpoura v jejich řadách, teď, když se blížila nová doba, snad i doba míru. Nebral si servítky. Vyslal své věrné do domů zrádců vyslechnout rodiny, žádné omezení, chtěl informace a chtěl je hned. Drzost zrádců neznala hranic, pro výslech a mučení vězňů použili starou část paláce. Doslova v jeho domě, v domě vládce. Všechny instinkty bojovníka, které využíval ve jménu rodů, než mu otec předal vládu, nyní převzaly vládu. Zabíjel, bojoval a zuřil, nepředstavitelně.

„Kde je vězeň?“ mířil zbraní na čelo mladého upíra, který se mu znechuceně díval do tváře.

„Zradil si nás, nic ti neřeknu.“

Dvě stříbrné kulky provrtaly upírovo stehno. Zařval bolestí, výsměch z tváře mu vymizel. Pochopil, že Damien nebude brát ohledy na nic.

„Pane, je to syn…“

„Seru na to, čí je syn, je zrádce, ještě pořád jsem milej,“ zasyčel, aniž by se ohlédl. „Kde?“ pronesl.

Dostal odpověď a stráž dalšího vězně.

V cele nalezli mrtvou ženu, její tetování a zjev byl pro něho zcela neznámý. A tím mu potvrzoval, že patří k těm, na něž čekal. Tělo nechal odnést, pokračovali. Jestli jsou Sebastian a jeho lykan mrtví, je konec nadějí, vztek v něm narůstal. Nemalá skupina protivníků je zadržela, když vystříleli všechnu munici, střetli se na nože. Nečekaně se k nim přidali další bojovníci, Damien se rychle zorientoval. Sebastian se vůbec nezměnil, potěšilo ho, že necítí ani osten bolesti nebo stesku. Jen si tím potvrdil, že je cele oddán Mathiasovi. Mohutný muž s neobvyklým tetováním a kaštanově hnědými vlasy, předpokládal, že je to Levan. Další tři upíři se oháněli meči, čtvrtý se držel stranou jako stráž mrtvého. Vlkodlak, který nesl neklamné známky mučení, měl zjevně minimálně stejný vztek jako on sám. A ten ho poháněl vpřed, Damien se k němu přidal. Bojovali bok po boku. Jakmile nepřátele padli, jeho věrní se kolem něho sešikovali. Vlkodlak ustoupil.

„Damiene,“ oslovil ho bez okolků Sebastian.

„Vítám tě zpátky i tvého přítele. Nebylo to ale tak, jak jsem chtěl. Když moji lidé dorazili, byli jste pryč. Někteří z vás za to zaplatili životem.“

Kail na něho hleděl, vykročil, upír se nepohnul, bojovníci za ním na jeho pokyn taky ne.

„Mark byl můj přítel, byl mi bratrem. Jen chci vědět, že jeho smrt nebyla zbytečná.“

„Doufám, že nebyla, ale o tom si promluvíme jinde. Pojďte,“ naznačil rukou směr.

Tom vzal Markovo tělo do náruče, Kail šel vedle něho.

„Páni, královská síň,“ prohodil Sebastian.

Damien mu neodpověděl, ukázal, kam mají dát Kailovo tělo. Levan nevěřícně hleděl na Dinu. Opatrně se dotkl její ruky.

„Sebastiane…,“ nemusel nic říkat, došlo jim to oběma. Ve chvíli, kdy šlo Levanovi o život a spojení, které Sebastian stvořil, ho pomalu připravovalo o poslední zbytky života, aby Levan mohl žít. Dina obětovala sebe pro oba. Nela a teď Dina. Stáli u ní, nedokázali se pohnout, všichni na ně hleděli. Ticho prolomil radostný výkřik.

„Damiene, jsi v pořádku,“ světlovlasý mladík s nezvyklýma očima se vrhnul upírovi do náruče. Ten ho něžně objal a políbil.

„Neboj se, jsem v pořádku, ale není všechno, jak jsem chtěl.“ Mladík se k němu tiskl. Volným krokem k nim kráčel vysoký svalnatý muž, kývl směrem k ostatním a zastavil až kousek od těch dvou.

„Nemůžu uvěřit, ty a člověk,“ byl Sebastian překvapený.

„Já vím, ani já to nechápal, až Mathias mi otevřel oči a srdce. Když jsem se doslechl, že jsi s vlkodlakem, nechápal jsem, nemůžu říct, že teď rozumím všemu, ale miluju Mathiase, umřel bych pro něj. A jsem žárlivý.“

„Ty?“ byl Sebastian v šoku.

Damien nepouštěl Mathiase z objetí a usmál se. „Ano, já žárlím.“

„Strašně,“ přidal se chlapec.

Byli vyčerpaní, hladoví a potřebovali odpovědi na otázky. S trávili spolu několik dnů. Vyprávěli své příběhy, osudy, všechno. Damien předložil dokumenty, které připravil, přidal se k nim jeho otec a bratr. Ridus se stal osobou, která včas nutila ostatní do přestávek a jídla. Kail se držel v blízkosti Daimena, zajímal ho muž, který se chce dobrovolně vzdát vlády. Také byl zvědav na vyslance vlkodlaků. Tušil dlouhá jednání, ale všechno bylo lepší než podlehnout smutku.

Pohřeb mrtvých byl dovolen jejich rodinám. Dina s Markem byli pohřbeni v královské kapli, v úzkém kruhu pozůstalých. Dlouho stál v místě posledního odpočinku, když se ho dotkla chladná ruka.

„Kaile, musíme jít, čekají vás."

Podíval se do upírovi tváře, Tomova přítomnost mu překvapivě přinášela klid.

Sebastian navštívil Elstara s Lukasem. Mladík byl v celkem dobré náladě.

„Na levé oko vidím, pravé je o něco horší, ale není slepé. Psal jsem vždy pravou, takže to zvládnu,“ zlehčoval svá zranění. Upír viděl smutek a bolest v Elstarových očích, srdce se mu svíralo. Když odcházeli, Levan mladíka bez varování stáhl do své náruče.

„Jsi statečný a já se omlouvám, že tě hned, ještě, než jsi se uzdravil, musím požádat o tvou pomoc.“

Elstar se pokusil něco říct, setkal se s upírovým pohledem a zmlkl.

„Prosím,“ řekl Sebastian, „zítra se k nám na jednáních přidáte.“

„Zvládnu to,“ ozval se mladík, došel k válečníkovi. Dostalo se mu něžného pohlazení. Upír s vlkodlakem jim dopřáli soukromí.

„Lukasi, jen chci, abys byl v pořádku,“ odvrátil se, těžce vzdychl.

„Budu v pořádku. Co se děje? Od chvíle, kdy jsem se probudil, jsi vůči mě jiný. Něžný a pečující a pak se mi straníš, uhýbáš. Tak moc ti vadí, že hůř vidím, nemám ruku," z očí mu stékaly slzy.

Muž se prudce otočil.

„To si myslíš, že mi vadí zranění a jejich následky, které si poneseš celý život?“ ve tváři měl absolutní údiv.

„Nenapadlo tě, že jsem bojovník, slíbil jsme ti, že tě ochráním,“ to už křičel, „a já mám pár šrámů a ty…,“ nedokázal dokončit větu.

Lukas k němu pomalu přistoupil.

„Nedávám ti vinu, nejsi všemocný. Mark a Dina jsou mrtví, já žiju. Elstare, miluju tě, bál jsem se, že takhle už o mě nestojíš.“

Muž ho políbil, nepadlo už ani slovo.

Vklíněný mezi Lukasovy nohy, laskal jeho krk. Mladíkova pravá ruka, pevně svírala jeho šíji, chvění těla prozrazovalo vzrušení. Elstar ho kousl do krku, Lukas zasténal, a když stiskl jeho bradavku mezi zuby, prohnul se proti mužovým rtům. Ten se přestával kontrolovat. Mladíkovy reakce, jeho vůně i chuť, to, jak se mu nabízel, probouzelo všechny jeho touhy. Klesal rty po napjaté kůži, jeho milý měl ale jinou představu. Pohladil Elstara ve vlasech, na krku, přitahoval si jeho tvář k sobě. Oči mu plály chtíčem.

Muž levou rukou ovinul rozdychtěné tělo, poskytl mu tak oporu, políbil Lukase a vnořil se do jeho těla. Milovali se divoce, mladík se přesunul nad Elstara, s rozkoší stoupal a klesal na jeho kopí. Blížili se k vrcholu, spojeni hořícími pohledy, zpocená těla v jednom rytmu.

Dech se jim zklidňoval, Lukas opřený čelem o svalnatou hruď. Muž vzal jeho tvář do dlaní. Polibek jim dech ještě na čas zkrátil.

„Miluju tě, Lukasi.“

„Miluju tě,“ zašeptal mladík a stulil se mu v náruči.

Sebastian se usmíval, pohodlně natažený na židli.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Levan.

„V tom nejlepším,“ podal lykanovi ruku, propletli prsty. Za chvíli se vrátí k jednání.