Kieran: Za chyby se draze platí - 26. Hustej déšť

Celou neděli jsem strávil lenošením v posteli a Górdanovou celkem snesitelnou péčí. Vyprávěl jsem mu, jak těch dvacet čtyři hodin probíhalo. On mi na oplátku prozradil, že se mu podle informací od chlapů, co mě celou dobu sledovali, povedlo zjistit, u koho jsem to byl hostem. Zalapal jsem po dechu a pochopil, proč jsem měl celou dobu šátek na očích, anebo hostitel černou kuklu. To jméno jsem sakra dobře znal ze světa pop music a vlastně mě vůbec nepřekvapilo, že dotyčnej je gay se sadistickýma sklonama. Byl ke mně ale milej a ani mi moc neubližoval. Z těch tří byl nejlepší, a když si mě odvedl do soukromí svý postele, dovolil mi udělat se a já si sex s ním opravdu užil. Úplně luxusně mě vykouřil. Až budu zase poslouchat jeho nejnovější album, rád si na to vzpomenu.

Jeho dva kamarádi byli o dost horší, ale i tak se to dalo přežít, i když ten s tlustým ocasem mi nachcal do krku. Teklo mi to ven nosem a možná by to šlo i ušima, jak jsem se bránil. Něco se ale přeci jen do žaludku dostalo. Že jsem pokorně nespolykal všechny jeho chcanky, potrestal mě nejen vylízáním louže na podlaze, do který jsem se málem poblil, ale taky elektrošokama do koulí. Dával mi je, dokud nebyla podlaha čistá. Tuhle nechutnou příhodu jsem si ale nechal pro sebe. Nevěděl jsem, jak by na to Górdan zareagoval, ale nejspíš by rozkopal Masteru Tylerovi ksicht za porušení smlouvy, kde byly všechny tyhle praktiky tabu. A já bych se nakonec nic nedozvěděl.

Při pondělním obědě v Górdanově klubu jsem se k Masteru Tylerovi nechoval o nic uctivějc než na hradě, jenom nohy na stůl jsem si nedal. Seděli jsme v salonku, abychom měli soukromí, a já s výslechem čekal, než nám naservírovali předkrm, uzenýho lososa s dresinkem, parmezánem a opečenou bagetkou.

„Když se do tý usedlosti dostanu jako sluha, tak co mě čeká?” zajímal jsem se a pomalu uzobával lososa. Neměl jsem moc hlad a Górdan mě po očku kriticky sledoval. Už večer v posteli mi vyčetl, že jsem hubenej.

„Budeš na tom o hodně líp než otrok. Sice ti to v první chvíli tak nepřijde, protože dostaneš pouta a budou se k tobě chovat jako ke kusu hadru, ale to bude jen pár dní. Jakmile si získáš jejich důvěru, budeš mít téměř volnost,” vysvětlil mi Master Tyler.

„Pouta?” zvedl jsem obočí.

„Nohy spojený asi půlmetrovým řetězem, abys nemohl zdrhnout. A ruce taky.”

Střelil jsem očima po Górdanovi. To vypadalo na pořádnej malér. Spoutanej nebudu mít šanci zaútočit a pak utéct. O to víc budu uvnitř potřebovat zbraň a posily. Zeptal jsem se proto Mastera Tylera otevřeně, jak by se dalo za vysokou zeď usedlosti něco propašovat.

„Jezdí tam zásobování, pošta, kurýři,” začal vyjmenovávat. „Ta usedlost působí dojmem obyčejné farmy. Kdyby nepouštěli dodavatele dovnitř, bylo by to podezřelé.”

Znovu jsem se očima domluvil s Górdanem. Tohle už vypadalo nadějně. Potřebujem Trojskýho koně.

„A návštěvy?” zeptal se Górdan. Četl mý myšlenky.

„Známí a klienti jedině po předchozí domluvě. Nikdo cizí se dovnitř jen tak nedostane. Každého si prověřují.”

„Maj svý lidi na policii?“ Jestli si prověřují návštěvníky, nabízelo se to.

„Důkazy nemám, ale všechno tomu nasvědčuje.“

Přišel číšník a neservíroval nám hovězí na víně se šťouchanejma bramborama. K pití Górdan objednal nějaký hrozně nóbl červený burgundský. Já si ale dal jenom vodu. Chtěl jsem mít čistou hlavu.

„To je fajn. Takže mi dovnitř ve vaší dodávce propašujete chlapy a zbraně,” postavil jsem Mastera Tylera před hotovou věc.

Nejdřív se chtěl ohradit, že to jsme si nedomluvili, ale pak se podíval do Górdanovy smrtelně vážný tváře. Jeho černý inkvizitorský oči ho pobodávaly a Górdan vypadal tak nebezpečně, že Master Tyler veškerý diskuze vzdal. Pomalu a rozvážně přikývl a určitě mu v došlo, že Górdana fatálně podcenil. Měl co dělat s tygrem lidožroutem, ne s milou kočkou domácí. Jenomže to už se stalo víc lidem, že Górdanovi skočili na jeho dokonalou přetvářku. Většina z nich blbě skončila a Master Tyler to měl u Górdana pěkně polepený. V tu chvíli asi pochopil, že podepsal smlouvu se samotným Satanem a jediná cesta ven z oprátky je, splnit každý mý přání.

V pondělí večer jsme konečně odletěli do Belfastu. Ne, že by se mi v Londýně nelíbilo, ale chtěl jsem si v klidu promyslet, jestli celej plán s proniknutím do usedlosti v roli sluhy není moc riskantní. Jestli by nebylo jednodušší opravdu to místo vzít s pomocí Mastera Tylera útokem. Bohužel riziko, že otrokyně a otroci vězněný na farmě zaplatí za náš útok životem, bylo příliš vysoký.

Několikadenní průzkum usedlosti ve skotskejch Highlands byl nevyhnutelnej, a to nejen zevnitř, ale taky zvenku. Počítal jsem s tím, že si okolí farmy i farmu samotnou nejdřív pořádně omrknu z nějakýho příhodnýho místa. Na to jsem ale musel bejt fit, a ne čerstvě zbitej a pořád docela bolavej.

V úterý ráno jsem ještě s Górdanem nešel běhat, odpoledne jsem ale vyrazil na svý místo na útesech. Doufal jsem, že tam bude ten kluk. Chtěl jsem s ním mluvit a vysvětlit mu, že jsem neměl náladu na nikoho, nejen na něj. Byl mi něčím sympatickej a blízkej, nejspíš tím, že jsme oba pocházeli ze stejnejch poměrů. On to ale mohl jen těžko tušit. Měl mě za bohatýho rozmazlence, co se nebaví s nikým, kdo mu nesahá ani po kotníky. S tím vědomím jsem mohl žít podstatně hůř než se seřezanou prdelí.

Seděl v písku dole na pláži, tak jsem se vydal na nebezpečnej sestup dolů z útesu. Bylo tam několik cestiček, jedna strmější než druhá. Nahoru to po nich šlo dobře, zato dolů to byl očistec. A to jsem po skalách lízt uměl, ve výcvikovým táboře jsem absolvoval i důkladnej horolezeckej výcvik a výšek jsem se nebál. Přesto ve mně byla malá dušička, když jsem slejzal dolů, možná právě proto, že jsem si uvědomoval rizika.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a sedl si vedle něj.

„Tys zdrhnul?“ ušklíbl se. „Dej si pozor, ať si neumažeš fiží.”

„Vychladni! Nikdo mi nezakazuje se s tebou bavit. Minule jsem fakt chtěl bejt sám.“

„Nebydlels v Belfastu na Marlborough Park?“ zeptal se mě zničehonic. Vyrazil mi dech.

„Jenom chvilku, proč?“

„Makal jsem v docích, než ta firma krachla. Pak jsem se živil kapesníma krádežema. Občas jsem se připlet do toho davu před univerzitou a vobral zbohatlíky vo kapesný,“ usmál se.

„Já nejsem žádnej zbohatlík,“ usmál jsem se taky.

Sjel mě od hlavy až k patě. Úzký džíny Versace, bílý tričko Calvin Klein, na zápěstí zlatý omegy. Fiží veškerý žádný.

„Když mi bylo osmnáct, makal jsem v Belfastu jako přidavač na stavbě a žil v chudinským katolickým ghettu,“ řekl jsem mu. „Každej den jsem chodil domů přes check pointy obsazený vojclama. Kdybych neměl práci venku, nespustili by mě ani za ty ostnatý dráty.

Podíval se znovu na moje oblečení a pak se koukl přes útes k hradu, ze kterýho byla vidět z pláže jenom věž. Na skále nad náma stál můj bodyguard a ostřížím zrakem obhlížel okolí. Dolů se mu ale nechtělo a já se mu vůbec nedivil.

„Tak tos měl z prdele kliku,“ řekl konečně. „Ale při tvý vizáži se ani nedivím. Vůbec bych neřek, že je Sir Górdan teplej, vždyť má rodinu. Chlapi v hospodě říkali, že je to tvrdej parchant, kterej se před anglánama neposere. Taky má správný keltský jméno, Górdan – nedobytná pevnost. Fandí mu a maj ho tu rádi.“

„Tak to hlavně nikde nevykecej. A navíc, on není gay,“ řekl jsem, abych mu v tom udělal trochu zmatek. Že je bisexuál, jsem si nechal pro sebe, stačilo, že si dal dvě a dvě dohromady. Věděl jsem ale, že to nebude hlásat po hospodách. V Severním Irsku to prostě pořád nešlo. „Kde pracuješ teď?“ změnil jsem téma hovoru.

„Kus vodsaď na stavbě silnice. Před tím jsem měl lepčí job, ale vyrazili mě, protože šéf zjistil, že jsem teplej. Viděl mě s mým boyfriendem.“

Aha, tak proto byl nedávno jako zpráskanej pes. Koukl jsem na hodinky a zvedl se. Už jsem tu seděl dost dlouho a nechtěl jsem bejt moc nápadnej. Oprášil jsem si písek z kalhot a zasyknul bolestí, protože zmrskaná prdel mě ještě pořád bolela.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ došlo mi najednou. „Já jsem Kieran.“

„Temný muž stínů,“ přeložil mý keltské jméno pobaveně. „Já jsem Niall,“ použil keltskej tvar jména Neil.

„Vítěz,“ přeložil jsem jeho jméno na oplátku já. Udělal jsem krok směrem k útesům.

„V tý uličce u přístavu jsem tě tenkrát našel já, ne můj věčně vožralej fotr,“ ozval se za mnou tiše a přimrazil mě na místě.

Otočil jsem se a jen na něj zíral s otevřenou pusou.

„Tenkrát ses mi líbil. Žádnej div, pěknej seš furt. Tehdy jsem tě vobčas sledoval. Zmerčil jsem, jak tě vojáci unesli. Pamatoval jsem si tu tmavou káru, a když se pak vobjevila kousek vod přístavní dělnický ubytovny, šel jsem se podívat zblízka,“ pokrčil Niall rameny.

Rozklepaly se mi kolena, takže jsem se musel zase posadit do písku. Pořád jsem se díval na rozpačitě se tvářícího kluka, kterej mi před pár lety zachránil život, protože se nebál zavolat poldy. Górdanovi to bylo už tenkrát divný, že se přihlásil starej a skoro bezzubej ožrala. Vypadal spíš, že by mě v tý uličce okrad a nechal svýmu osudu. Ale policie nevěděla, kdo nález kluka v bezvědomí ohlásil. Hovor byl z budky kousek od přístavu a volajícího nikdo neviděl.

Niall si klekl ke mně do písku a položil mi ruku kolem ramen.

„Promiň, neměl jsem ti to připomínat. Já na to ale taky nemůžu zapomenout. Do tý doby jsem si nedokázal představit, co vojáci při výslechu dokážou.“

Zhluboka jsem se nadechl a přikázal si sebrat se a vstát! Klepat se tady jako sulc nad dávnou minulostí nemělo nejmenší smysl.

„Proč ses už tenkrát nepřihlásil?” nechápal jsem.

„Protože mi to fotr zakázal. Chtěl všechny prachy z vodměny pro sebe.”

„A tys ho poslechl?”

„Měl účinný přesvědčovací metody. Přerazil mi předloktí a tři žebra. Jen co se mi to zahojilo, zdrhnul jsem z Belfastu. Nakonec jsem zakotvil tady a čekal, kdy se tu vobjevíš. Když za tebe vodměnu zacvakal Sir Górdan, tak s tebou asi měl něco společnýho.”

„Platí mi školný,” pokrčil jsem rameny.

„Jo, a vymetá komín,” ušklíbl se Niall a vstal. Vrazil ruce do kapes a vydal se po pláži k vesnici. Zůstal jsem tam stát, jak opařenej.

„Dík, žes mi to řekl,“ zavolal jsem za ním.

Rychle jsem se škrábal na útes. Tohle jsem musel říct Górdanovi, protože Niall, aniž by to tušil, vyhrál v loterii. Po mým zranění Górdan pátral po skutečný identitě mýho zachránce. Poldové tvrdili, že volající měl mladej hlas, ale Nialluv otec znal všechny podrobnosti, takže mu nakonec uvěřili. Jasně, že znal podrobnosti! Vymlátil je ze svýho syna. Proto věděl, kde přesně jsem ležel a jak. Věděl i o mým roztrhaným oblečení a krvavý louži mezi nohama. Odměnu proto Górdan Niallovu otci vyplatil, ale kdyby mu uvěřil i on, dal by mu mnohem víc. Tušil jsem, že Niall nejspíš na stavbě silnice brzo skončí, ale ne protože je gay. Bude mít dost peněz, aby se mohl postavit na vlastní nohy.

Ještě tejden trvalo, než jsem si byl jistej, že zvládnu průzkum skotský usedlosti. Potřeboval jsem na to bejt dokonale fit. Dopoledne jsem s Górdanem chodil běhat a odpoledne jsem chodil na útesy, protože jsem chtěl mluvit s Niallem. Górdan ho chtěl poznat. Chtěl, abych ho přivedl na hrad. Celej tejden jsem ho ale na pláži nezastihl, protože nebylo nijak hezký počasí. Věděl jsem ale, že se dočkám. Ten kluk určitě jen tak nezmizí, když si dal tu práci a vypátral mě až tady na severu.

Do Skotska jsem nakonec odletěl v neděli, když Górdan uznal, že na mejch zádech i zadku už není skoro stopa po hrátkách známý rockový hvězdy a jeho dvou kámošů. Pokaždý, když jsem slyšel nějakou skladbu jeho skupiny, kterou jsem měl moc rád, musel jsem se usmát. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna od tohohle zpěváka dostanu na prdel, a navíc si s ním užiju i úžasnej sex. S ním bych si to klidně někdy zopakoval, ale s těma dvěma už radši ne. Byli moc bezohledný.

Když jsme v Severním Skotsku přistávali na letišti Inverness Dalcross, lilo. Bylo to nejbližší letiště, kde Falcon mohl sednout. Górdan navrhoval, že mě do Highlands dopraví vrtulníkem, ale já nechtěl budit nevítanou pozornost a za deště by vrtulník stejně do hor nemohl. Vodou nacucaný mraky se válely i v údolích. Nechal jsem si do letadla naložit úplně novou motorku. Můj nejúžasnější chlap na světě sice řval, že minule mě riskování na motorce málem stálo život, ale já se nedal. Pro mě byla silná mašina pořád nejlepší dopravní prostředek pro únik cestou necestou. Nakonec ustoupil, ale pořád se tvářil jako pán všeho zla. Známý mravenčení v zátylku mi říkalo, že si to pozdějc všechno pěkně vypiju.

Na kopec nad usedlost manželů Websterových jsem se dostal úplně tiše ještě během deštivý noci. Průzkum jsem si naplánoval na tři dny, a proto jsem byl sám. To byla doba, kterou jsem mohl zvládnout bez střídání. Našel jsem si příhodnou prohlubeň za nízkejma keříkama. Skrz ně jsem bez problémů dalekohledem mohl sledovat celou poměrně rozlehlou farmu. Pod sebe jsem si dal karimatku a přikryl se maskovací sítí. K ruce jsem si dal zápisník na nejdůležitější poznámky a pak se připravil na hroznou nudu.

Na první pohled jsem viděl, že zeď kolem farmy byla kdysi mnohem nižší. Teď měla skoro dvanáct stop a nahoře ostnatej drát. Zdola sice nebyl vidět, ale já ho měl jako na dlani. Něco málo jsem viděl i přes zeď na předním dvoře. Tam ale určitě nebylo nic zajímavýho. Chvíli potom, co jsem zalehl do mokrýho úkrytu, přijelo auto s poštou. Muž u brány, kterej vypadal jako obyčejnej čeledín od krav, otevřel bránu a nechal řidiče vjet dovnitř. Než auto vyjelo, zůstala brána otevřená. To mi napovědělo, že na přední dvůr se nikdo z nedobrovolnejch obyvatel farmy nedostane. Všechno zajímavý se určitě odehrává na zadním dvoře a na rozlehlejch pastvinách farmy v údolí. Z jedný strany je ohraničovala řeka a z druhý prudký srázy skotskýho pohoří. Dostat se na místo, odkud bych viděl i za dům, bude skoro nemožný. Přejel jsem dalekohledem přes útesy na druhý straně údolí a málem to rovnou vzdal. Websterovi přesně věděli, kam svý výnosný podnikání umístit, aby jim nikdo neviděl pod pokličku.

Sledoval jsem usedlost z prohlubně za křovím celej den až do večera, a když se setmělo, vytáhl jsem z úkrytu v křoví motorku a vrátil se do nejbližší vesnice k hospodskýmu telefonu. Musel jsem zavolat Górdanovi, protože poštovní holub by asi až do Irska nedoletěl. Byli jsme domluvený, že se budu každej večer hlásit. Kdybych se neozval, poslal by mi celou Prozatímní armádu, letadlový lodě a sedm atomovejch ponorek na pomoc.

„Master Tyler už tě čeká v Londýně. Domluvil se s Websterovými, že tě k nim dá za trest na měsíc do služby. Prý žes mu vydělal na dražbě málo peněz,” hlásil mi na oplátku Górdan novinky.

„No prosím, jak se ta dražba trestů hodila,” musel jsem se zasmát nad tou absurditou.

„Náhodou ano, protože Martin Webster se té zrůdnosti zúčastnil také,” dal mi za pravdu. Byl snad dokonce jedním z mužů, co tě trestal.

„A doprdele,“ nechal jsem se slyšet procítěně.

Zavrčel jako odpověď něco nepublikovatelnýho a pak mi konečně řekl, co všechno s Masterem Tylerem domluvili. Master Tyler slíbil, že mi na farmu propašuje nejen pistoli, ale záhy i plnou dodávku chlapů se zbraněma. Já chtěl ale ještě něco, a tak jsem to rychle Górdanovi vyklopil. Zasmál se, že to je dobrej nápad.

Už dávno jsem věděl, že by rád oba Websterovy živý, aby si s nima mohl osobně pohrát. Proto jsem ho požádal o silný a rychlý narkotikum, kdybych měl příležitost oba ty sráče před útokem chlapů uspat. Bylo by to pro mý svědomí přijatelnější, než je zabít, a Górdan to moc dobře věděl. Vůbec se mu nelíbilo, že jsem vyrazil vykonávat spravedlnost, protože jsem na to byl, podle jeho názoru, pořád moc mladej. Furt se oháněl tím, že to je práce pro chlapy. Možná to dělal, protože nechtěl, abych dopadl jako on. Nejspíš moc dobře věděl, co jsou to výčitky svědomí za krev, kterou měl na rukou, byť to byla krev našich nepřátel.

Když jsem vyrůstal v ulicích západního Belfastu, nikdy jsem nepřemejšlel o tom, jestli je morální někoho oddělat. V chudinský katolický čtvrti, kde šlo s britskejma vojákama za prdelí dnes a denně vo kejhák, jsem si tyhle vznešený úvahy nemohl dovolit. Až Górdanovo rozmazlování ze mě za ty čtyři roky oloupalo mý brnění a obnažilo tu zranitelnou bytost, kterou jsem kdesi uvnitř byl. Zatím jsem v krajkách, hedvábí a pod Górdanovou ochranou neměl příležitost zjistit, jestli je to dobře, nebo špatně.

V hospodě jsem si dal klasiku fish and chips a k pití horkej čaj s citronem. Sice divná kombinace, ale potřeboval jsem načerpat teplo. Než mi hostinskej přinesl jídlo, popíjel jsem čaj a nenápadně se rozhlížel po ostatních hostech. Většinou to byli místní farmáři, pro který byl výčep jediným kulturním a společenským vyžitím široko daleko. Stoly štamgastů jsem poznal hned, ale mě zajímali spíš samotáři, ke kterejm by se dalo přisednout a vytáhnout z nich nějaký rozumy o farmě. Nakonec jsem to ale vzdal, abych se náhodou nedal do řeči s někým z farmy. To by můj výlet do Skotska skončil dřív, než začal.

Měl jsem v plánu vylízt na ten útes nad farmou a podívat se, co se dole děje v noci a brzo ráno. Pod rouškou tmy se toho většinou stane nejvíc, a pokud tam někdo drží pod zámkem a brutálně mučí otroky, dozvím se to nejspíš s dalekohledem na noční vidění. Kolem devátý večer jsem se proto znovu na mašině přiblížil k usedlosti, jenže z jiný strany. Vzal jsem to od jediný přístupový cesty k farmě doprava do prudkýho kopce. Byla tam vyšlapaná uzoučká kozí stezka, která se brzo změnila na terén skoro pro kamzíky. Ukryl jsem tam motorku za skalisko a dál šel pěšky. Musel jsem si dávat zatracenej pozor, abych potmě špatně nešlápl, protože skály byly kluzký, pokrytý lišejníkem a místama bahnem. Když jsem se asi po čtyřiceti minutách dostal na náhorní plošinu nad farmou, pot se ze mě jen lil a srdce mi bušilo až v krku.

Nahoře se do mě opřel studenej vítr od severozápadu. Tušil jsem, že brzo přinese další déšť. Překvapilo mě, že plochej vrchol kopce je obehnanej vysokým pletivovým plotem. Byly na něm tabulky, že se jedná o soukromej pozemek, což by nebylo až tak divný. Skoro každej čtvereční yard na ostrovech někomu patřil, takže pohybovat se jen tak volnou krajinou bylo zejména dole v Anglii téměř nemožný. Všude byly živý ploty a projít se tam moc nedalo. Skotsko na tom ale bylo o dost líp a turisty vyhledávaný Highlands k neomezenýmu pobytu v přírodě doslova vybízely. Proto mě ten plot překvapil. Tady to nebylo zvykem.

Šel jsem podél plotu několik stovek yardů, ale žádnou branku jsem nenašel. Proto jsem se dlouho nerozmejšlel a u jednoho sloupku ten plot prostě přelezl. Měřil tak šest stop, nic, co bych nedokázat rychle překonat. Tráva za plotem byla nizoučká, určitě udržovaná stádem ovcí. Tady v horách neexistovala lepší sekačka na trávu.

Vydal jsem se k hraně útesu, abych viděl na farmu. Kráčel jsem proti větru a říkal si, že dole v údolí by to bylo určitě pohodlnější. Odtamtud bych ale nic neviděl. K mý smůle mi vítr vmetl do obličeje první kapky deště přesně ve chvíli, kdy jsem si na zem hodil celtu a zalehl na ni. Přikryl jsem se proto volným koncem celty, protože karimatku jsem nahoru netahal a doufal, že s dalekohledem pro noční vidění alespoň něco málo uvidím. V hustým dešti bych byl v háji, ale mrholení by snad nemuselo vadit.

Zadní trakt farmy se prostíral přímo dole pode mnou. Dům svíral pravej úhel se stodolou nebo podobným hospodářským stavením, který tvořilo vzdálenější hranici pozemku. V maličkejch větracích otvorech bylo vidět, že uvnitř se svítí. A svítilo se i v rozlehlý budově, která ohraničovala hospodářskej dvůr zezadu od pastvin. Přejel jsem dalekohledem dál na pastviny, až kam se v zesilujícím dešti dalo dohlídnout. Něco mě tam vzadu zaujalo a rychle jsem přišel na to, co. Na louce byl zaparkovanej vrtulník bell s dvoulistým rotorem, zajištěným kotvícíma lanama. Tak takhle mají Websterovi v slepým údolí zajištěný doslova zadní vrátka. Kdyby je obklíčila policie, frnkli by jako ptáček z klece. Šikovný, pokud pilot zná okolí, dokáže odletět za každýho počasí, kromě silnýho větru!

Spustil se hustej déšť, takže jsem odložil dalekohled, protože mi byl přes clonu vody k ničemu. Odhodil jsem celtu, abych se mohl zvednout, a najednou jsem koukal přímo do hlavní dvou automatickejch pušek.

Zkurvenej slejvák! Já kvůli němu ty chlapy vůbec neslyšel.