Gay povídky

Říká se, že člověk si časem zvykne na leccos. Damian už si zvykl na nesmyslné drmolení, které je vzápětí zapomenuto činem, jaký běžní lidé nedělají, filozofickou myšlenkou, kterou by čekal od starce, který už prožil desítky let. Zvykl si na naprostou ztrátu soukromí i na to, že se mu hlavou honí myšlenky, které by se mnichovi, jakým se Damian stával, honit hlavou neměly. Dokonce dokázal i ty myšlenky odsunout do pozadí a nechat se jimi ukájet až v době, kdy si přece jen pár minut o samotě vydobyl. Všechno to najednou mělo jistý řád, který Damian nutně pro svou psychickou pohodu vyžadoval. Zběsilý řád, ale přece jen aspoň trochu tušil, co může očekávat. Tohle, co se dělo tento večer, však celý za potu a kázně vytvořený systém zničilo. Eduard se choval naprosto mimo všechny tabulky, které si pro něj Damian podvědomě vytvořil.

Tak nám Dominik i Robin úspěšně složili zkoušky a jsou z nich oficiální truhlářští tovaryši. Jen nám dali zprávou vědět, že to mají úspěšně za sebou a jdou slavit se spolužáky. A příští čtvrtek že mají slavnostní předání výučáků, tak ať se určitě přijdeme podívat, a v pátek potom že to oslavíme spolu u Šichty.

„Těší mě, Honzo. Já jsem tvůj novej šéf. Nic jinýho o mně vědět nepotřebuješ.“ Honza tu jeho nabízenou dlaň stiskl… a teprve o několik hodin později, když byl zase schopný přemýšlet, si uvědomil, že to byla chyba. Byla to zasraná chyba. Měl jsem místo toho vystartovat z tý kuchyně… a zdrhat. A zdrhat a zdrhat a zdrhat. Run for my life.

To už tu byl Hanzi a na tácku nesl sedmičku a tři skleničky. A hned za ním rozkošná panenka. Blondýnka, krátké mikádo, velice příjemná a milá, Růženka. Přema měl k ženám komplikovaný vztah. Samozřejmě mimo sex. Ale i tak ženskou společnost moc nemusel. Ale určité typy mu byly sestersky blízké. A jednu takovou má před sebou. Trochu ho to rozhodilo, ale i uklidnilo. Růženka mu určitě vadit nebude. Ještě nedopili sedmičku a už si povídali jako staří známí. Po zavíračce počkali na Hanziho. Pak se všichni vypravili ke Králíkárně. Byl to kousek, Přema bydlel jen o pár vchodů dál.

Kolikrát se mi zdálo, že jsem najednou nahý na ulici mezi oblečenými lidmi, kteří mě míjí, jen na mě kouknou a nijak nereagují. Já se nemám čím zakrýt a tak musím pokračovat v chůzi, jet tramvají a prostě se tvářit, že je to tak v pořádku. Přitom se ale stydím, ale je to tak vzrušující… Teď by se to mohlo stát realitou. Vlastně už to realita z části je, když jsem tady nahý…

Zamžoural proti slunci na zahradu a na chvíli měl dojem, že se o něj pokouší mrtvice. Zavřel oči, aby se uklidnil, a žádal někoho tam nahoře, aby to, co viděl, nebyla pravda. Byla. „Já toho psa oškubu jako slepici!“ zachrčel výhružně, otočil se a šel zpět do domu. Eda běžel za ním. „Vás taky!“ zastavil se a prudce se otočil. Toto Eduard nečekal a vpadl přímo do jeho náručí. Damian jej podvědomě objal, aby neupadl. Ovanula ho vůně slunce, dětského oleje a ještě čehosi, co vybičovalo jeho hormony k akci. Blonďáček mu visel na rukou, přitisknutý k jeho tělu, nechápavě se ošívaje, otíral se svým rozkrokem o ten Damianův.

Robin se v Záboří začal objevovat pravidelně a dobře mezi nás zapadl. Když se zdržel, přespával u Dominika. Vždy, když měl přijet, jsem se na něj upřímně těšil, přinesl mezi nás takový svěží vítr, i když povahou byl tišší, něco jako já. Tři týdny po našem prvním setkání přišla sobota, kdy Robin neměl co na práci a já také ne. Konečně jsme se tak domluvili, že bych mohl přijet k němu do Vojkova zkusit si zastřílet z luku. Robin zval i ostatní, ale ti se samozřejmě věnovali svým drahým polovičkám, takže odmítli. Alespoň budu mít více času si to vyzkoušet, řekl jsem si.

„No… ehm…,“ zmůžu se akorát na to, abych mu stiskl nabídnutou dlaň. Protože jestli by někdo mohl a měl dělat reklamu na fitko… a na cokoliv jinýho… Panebože, jak může být božstvo tak nespravedlivý? A nadělit někomu takovouhle postavu, a ještě takovej nádhernej úsměv, a ještě takový jiskřivý oči? A ještě mi někoho takovýho úplně kliďánko přihrát do cesty, abych se tu před ním úplně ztrapnil… a… a… uslintal?! Ne, mami, proč? Proč jsi po mně chtěla posílat ty zatracený balíčky zrovna přes tenhle proklatej podnik???

„Eddie, bude tam opravdu hodně lidí a mezi nimi bude pravděpodobně i Julián. Pokud to půjde, vyhýbejte se mu, nerad bych řešil nějakou zběsilou scénu. Pokud si vás sám vyhledá, což si nemyslím, omluvte se a odejděte. Strašně nerad bych se dočkal toho, že by vás tam začal psychicky terorizovat. Omlouvám se, že to oznamuji až teď, jen jsem si říkal, že byste to měl vědět,“ usoudil a jen nerad se podíval do jeho očí.

Zase se mě chytil pocit zmaru, zklamání a uvědomění si, že jsem k ničemu. Znovu jsem se zaryl do polštáře a začal plakat. Přemýšlel jsem, zda má cenu dál plánovat svůj život, nemám absolutně žádnou budoucnost, všechno je v hajzlu. Přitom představy byly jasné, škola, zda další studia nevím, práce, manželka, děti a budu nejšťastnější pod sluncem. Vždy jsem viděl nejsilnější zázemí právě v rodině, bez které budu v budoucnu úplně sám a život tak ztratí jakýkoli smysl.

Když se co noha nohu mine docourám ke vstupním dveřím, uzavřu sázku sám se sebou: bude dneska za pultíkem ta sympatická černovláska, nebo ten podobně sympatickej hnědovlásek? No dobře, tak přiznávám, ten kluk je mi sympatickej víc… Ale zase on se na mě vždycky tak zářivě usmívá a… a já jsem si v jeho společnosti dost nejistej. Kdežto s tou holčinou zvládnu i pokecat… Sázku sám se sebou překvapivě vyhraju – na recepci dnes sedí ten kluk. Nedávno jsem si myslel, že se jmenuje Tomáš, protože na tom pultíku byla položená hromada vizitek s informací, že jako Tomáš = váš osobní fitness trenér a výživový poradce, no ale časem tam přibyly i kartičky, na kterých byly kontakty pro změnu na Míru = fitness trenéra na míru, haha, a pak na Vaška = soukromýho trenéra a fyzioterapeuta. Takže mi došlo, že ten kluk za pultem je prostě jenom kluk za pultem, a ne trenér.

Damian jen prudce vydechl, obočí mu vylétlo nahoru a udiveně zamrkal. Na moment měl dojem, že u počítače usnul a tohle je jen naprosto ztřeštěný sen. Velmi rychle se vzpamatoval a promnul si tvář. Uvnitř se zachvěl. Nezajímaly ho boxerky, anebo ne tak docela – zajímalo ho spíš to, co bylo pod nimi. Lačně zíral na drobné půlky Edova pozadí, které přiléhavé spodní prádlo naprosto dokonale kopírovalo. Rovné, štíhlé poskakující nohy ho provokovaly natolik, že měl chuť vstát a popadnout ho za rameno, aby přestal skotačit.