Gay povídky

Jenže dobrá nálada mě přejde hned, jakmile se z práce vrátí Riko. To už jsou Béda s Mončou samozřejmě pryč a já čekám, že se Riko začne se zájmem vyptávat, jak jsme si to tu užili, jenže on na mě místo toho spustí: „Dome, předpokládal jsem, že jsem se včera vyjádřil jasně, když ses mě ptal, jestli si sem můžeš někoho pozvat – a já ti řekl, že nevidím důvod, proč byste si nemohli dopřát saunu nebo nějakej film.“ „No… jo,“ přikývnu zmateně, protože vůbec netuším, kam tím směřuje. „Tak proč jsi je tahal po celým baráku? Co jim máš co ukazovat bar a vinotéku? A hlavně, jak si můžeš dovolit je vzít do naší ložnice?“ Nasucho polknu a přistiženě zčervenám.

Učím na fakultě matematiku a v září na mé první přednášce prváků seděl v páté řadě posluchárny Marek. Můj kolový, třeboňský Marek, se kterým jsem prožil vlastně jen jeden „erotický“ den. Už jsem učil a zkoušel děti mých kamarádů, spolužáků ze školy, kolegů z fakulty, jednu milenku známého z tenisu… Ale kluka, se kterým jsem spal, ještě ne.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak jsem usnul, asi mu neodpovím, protože si pamatuju jen teplo, příjemný pocit, Radkovy ruce kolem pasu a myšlenku, že je to po hodně dlouhé době poprvé, co takhle s někým usínám… a že to vlastně vůbec není špatný.

No, každopádně škoda, že naši v tomhle tak trochu měří dvojím metrem. A sice nad Ondrou se můžou uáchat, jak je skvělý, že se chová na svůj věk tak rozumně a dospěle, no ale když jsem jim na Silvestra konečně představil Erika, tak z toho, že jejich syn chodí s někým rozumným a dospělým, žádnou velkou radost neměli. Jako jo, ve vší slušnosti mu podali ruku, navzájem si popřáli do novýho roku, zeptali se ho, jak si užil svátky na jihu Evropy, no ale když jsem se pak druhýho ledna vrátil z Krkonoš, kde pro nás Riko zarezervoval chatu, hned se do mě pustili. Prý je na mě Erik moc starej, moc z jiné vrstvy, moc vyspělej, moc zkušenej, moc lehkovážnej v tom, jak mě pořád někam tahá a nenechá mi dost prostoru se připravovat na přijímačky a na maturitu… Prostě je prý oproti mně všechno moc – a oni si nepřejí, abych s ním chodil! Prý kolem sebe ve svým věku potřebuju jiný lidi, jinou společnost, jiný zážitky, jiný zkušenosti… a jednoduše jinýho partnera.

Cesta do Vranjaku trvala jedenáct hodin a tři dopravní prostředky, a Jakub strávil posledních čtyřicet minut v taxíku, který zjevně naposledy viděl servis někdy za Titovy éry, přemýšlením, jestli existuje nějaký způsob, jak tenhle výlet zvládnout za den. Neexistoval. To mu bylo jasné už z e-mailu od notáře, psaného tou zvláštní, uhlazenou byrokratickou češtinou, která dovede slovo „dědictví“ udělat stejně vzrušující jako daňové přiznání: Vzhledem k poloze nemovitosti a nutnosti osobní přítomnosti obou dědiců doporučujeme počítat minimálně s několikadenním pobytem. Několikadenním. Jakub si sbalil na tři dny, což se, jak se mělo brzy ukázat, stane jedním z několika rozhodnutí toho týdne, která se později budou jevit jako pozoruhodně naivní.

No, někdy bych ho taky rád něčím ošarmil. Protože mi přijde, že tuhle roli zastává v našem vztahu výhradně jenom on. A že ve výsledku vlastně, když se to vezme kolem a kolem, vůbec nechápu, co na mně může vidět… Všechno vymýšlí, všechno zařizuje, všechno plánuje, všechno organizuje, všechno platí. A já se jenom vezu. Co z toho může mít? Na druhou stranu, kdo nic nedělá, nic nepokazí, ozve se ve mně mý druhý já. Zprudka a jakoby přistiženě otevřu oči a zahledím se do prostoru přede mnou. Něco na tom je, že? pokračuje mý druhý já v pošklebování… a já musím uznat, že… že jo. Že na tom něco je. Tři vztahy, tři rozchody. Třikrát jsem si vyslechl, co všechno jsem dělal špatně. Lukáš se s tím už vůbec nesral a vyčetl mi nejenom to, co jsem dělal, ale i to, co jsem nedělal…

„Ty si ani neumíš představit, jak děsně moc mě vzrušuješ a jak strašně se mi to líbí. A víš, co je nejhorší? Že přesně tomuhle se celou dobu vyhýbám. Jasně, každá slečna, se kterou jsem kdy byl, mě vzrušovala, chtěl jsem je. Ne že bych si hrál na lovce, když by mě lovit nebavilo. Jenže s tebou je to úplně jiný, a to mě tak děsí, až nevím, co s tím. Já nevím, co mám dělat.“

Otevřel jsem oči a viděl ho, jak se sklání. Naše tváře se přiblížily, Jony pootevřel rty a bylo jasně vidět, že chce ochutnat to, po čem už roky touží. Pro Kristovy rány, byl tak nádherný, mohutný a svalnatý. Ve světle z lamp od nočních stolků se mu leskla jeho nahá majestátní hruď, vlhká – a to nejspíš hlavně protože byť já jsem byl ve stresu, on musel být taky, a hlavně tu bylo najednou neskutečné horko. 

Uběhlo dalších pár let a náš život byl naprosto poklidný. Přesně takový, jaký jsme si ho na stará kolena vysnili. Vše, co bylo třeba, jsme si na stáří vybudovali tak, aby nás nic nezaskočilo, byli z nás hrdí dědečkové, pyšně jsme vozili kočárek s Evkou a Vašíkem po Vojkově, a když je Libor přivezl k nám do Záboří, tak jsme obvykle jezdili ve třech s Kaká, někdy se k nám přidala Petra nebo Šárka nebo obě. Později, když děti povyrostly, tak jsme je brávali po naší vlasti, chodili s nimi do lesa a učili je poznávat přírodu.

Pozrel mi priamo do očí. „Nič. Ale teda buď úprimný. Obklopuješ sa presne takými, ako si ty. Fitko, svaly, Instagram… Obyčajný chalan by nemal u teba šancu.” Niečo vo mne prasklo. Bez rozmýšľania som ho chytil za tričko pod golierom. Bol opretý chrbtom o moje auto. Stáli sme tak blízko, že som cítil jeho dych. A tú vôňu. Niekoľko sekúnd sa nikto nepohol. Potom sa pohol on. Alebo ja. Dodnes neviem.

Po svatbě obvykle následuje svatební cesta, tu jsme neabsolvovali ihned, ale slíbili si, že za nějakého půl roku si cestu uděláme, a ne nějakou romantiku u moře, ale pořádně dobrodružnou odyseu. Vybrali jsme Argentinu a lepší volbu jsme nemohli udělat. Hned na začátku nás uchvátilo živoucí Buenos Aires a jeho noční život. Poté jsme se začali přesouvat k nádherným vodopádům Iguazu, což bylo naprosto pompézní, ovšem jak jsme čekali, bylo to turistické peklo. Nicméně ani to nám nevzalo zážitek z té nádhery. Pak už jsme si půjčili auto a záměrně cestovali mimo turistické oblasti. Opuštěná krajina nás přímo sváděla vyrazit na neprobádaná místa. Ať již to byla otevřená pouštní krajina, nebo skalní útvary, vše mělo své kouzlo.

Kolo vysadili na řepu, Jarda vylezl na sedačku v traktoru a za chvilku zmizeli za zatáčkou aleje. Květoš se vracel do kuchyně. Něco hluboko v mysli mu vtisklo do očí slzy. Připomínka Michaly a chlapečka byla příliš silná. Jak by to…, kdyby bylo všechno, jak mělo být. Stejně cítil potřebu milování. Jarda mu připomněl Toníka. Nemá nic. Šel do kredence pro lahvinku rumu a udělal si grog. Pak si už do hrníčku nalil rum.

Štěpán si při řeči nenápadně prohlížel svého hosta. Hezký kluk, jakých je všude plno. Ničím výrazný, hnědé vlasy, jako má kdekdo, trošku zvlněné. Hnědé oči, souměrný nos a na první pohled menší plná ústa. Zase takový průměr. Zvláštní znamení žádná. Po pár skleničkách vína se dočkal i úsměvu. Jistě, byl spíš v náznaku, zastřený, co se nemohl naplno rozvinout. O sobě dál nemluvil. Bylo to něco, co nechtěl rozvádět.