Gay povídky

Jedu nočním Boltem z Vysočan do nikam a za oknem vidím vlastní obličej rozmazaný ve výlohách zavřeného Tesca,
promítnutý přes slevu na kuřecí prsa…

Začalo to nevinně a prostě. Při školních praktických cvičeních. Adam si Lumíra vybral, protože byl rozhodně nejspolehlivější. Pomáhal mu při pokusech. Nejprve si věřili profesně. I přes všechny ochranné pomůcky se může ledacos přihodit. Pak chodili pomáhat do místní továrny míchat barvy i další práce mimo praxi. Poseděli v podnikovém kiosku u melty a zákusku. Oba nikam nespěchali. Oční kontakt, doteky rukou. Tiché to nesmíme postupně přerostlo v jistotu, jak jejich zakázanému vztahu obětují všechno. Vymýšleli, plánovali a uskutečňovali složitá setkání v hotelích v okolí. Vždycky jinde.

Deset dní ve Vranjaku Jakuba naučilo tři věci: že káva z té staré konvice chutná lépe než z jakéhokoliv kávovaru, který kdy viděl v Praze, že sluneční krém se musí nanášet znovu každé dvě hodiny bez ohledu na to, jak moc člověk věří ve vlastní odolnost, a že Luka Marinković se směje mnohem častěji, než by na první pohled kdokoliv čekal – jenom to dělá potichu, jako by se bál, že by ho ten smích mohl někam zavázat. „Dnes fasáda,“ oznámil Luka toho rána, vrážeje mu do rukou štětec tak nečekaně, že Jakub skoro upustil kávu. „Jižní stěna. Nejvíc vidět z cesty, takže nejvíc ostudy, když to bude křivé.“ „Nikdy jsem nemaloval dům.“ „Nikdy jste netahal hřebíky, taky jste to zvládl.“ „To se nedá srovnávat.“

První láska je čistá téměř vždycky. Dáte do toho všechno. Celých sto procent sebe. S každým dalším vztahem ale už máte štít. Do hry s láskou vstupujete pokaždý s tím, že už nikdy nedáte sto procent. Každej dospělej přece ví, že pohlcující láska s věčným slibem je spíše věc románových knih než reality. S každým dalším člověkem, který do vašeho života vstoupí, mu dáte o něco míň. Je to prostě čistá matematika zranění. Začínáte na stovce a postupně klesáte. To stejný máte se vším. Naučíte se třeba bruslit. Bruslíte bez chráničů a jste králi světa, dokud nepřijde první bác. Poté obvykle už přemýšlíte jinak, už víte, jak ta držka bolí, a že možná aspoň tu helmu a kolena by bylo záhodno mít v něčem schované. Zkrátka je to přirozený instinkt, bránit se před bolestí.

Sedl si s lahví k oknu a snažil se rozeznat kus návsi. Střed tvořilo pár lip, okolo památníku ze světových válek. To bývalo časté. Místní tak chtěli uctít své padlé. Pomalu to vypadalo, že se mraky trhají a začaly být vidět obrysy stromů. Stále pršelo a venku se rozednívalo. Tak to na první pohled vypadalo. Bylo vidět na cestu a na ní se rychle pohybovala postava v kabátě? Něco tmavého dlouhého. Kabátník, to Dalibora rozesmálo. Spíš litoval toho nešťastníka venku. Postava se zastavila a pak se vydala rovnou ke dveřím. Vstal, stiskl vypínač u vchodu a odemkl.

Ráno ho vzbudilo kladivo. Ne budík, ne rackové, ne moře – kladivo, pravidelné jako metronom, přicházející odněkud zespodu, z místa, kde by podle všech pravidel slušnosti mělo být v sedm hodin ráno naprosté ticho. Jakub ležel ještě chvíli s polštářem přes hlavu a počítal rány, jako by tím mohl odhadnout, kolik dalších týdnů podobných rán ho ještě čeká, než se vzdal a rozhodl, že spánek proti Lukově pracovní morálce nemá šanci. Jakub sešel dolů v tričku, ve kterém spal, a našel Luku na verandě, jak vytahuje shnilá prkna z podlahy tak soustředěně, jako by to prkno bylo osobně zodpovědné za všechno, co se mu kdy v životě nepovedlo. „Dobré ráno,“ řekl Jakub. Luka na něj pohlédl přes rameno, ohodnotil ho pohledem od bosých nohou po rozcuchané vlasy a vrátil se k prknu. „Máte rád snídani, nebo rovnou kávu?“ „Kávu.“

Jenže dobrá nálada mě přejde hned, jakmile se z práce vrátí Riko. To už jsou Béda s Mončou samozřejmě pryč a já čekám, že se Riko začne se zájmem vyptávat, jak jsme si to tu užili, jenže on na mě místo toho spustí: „Dome, předpokládal jsem, že jsem se včera vyjádřil jasně, když ses mě ptal, jestli si sem můžeš někoho pozvat – a já ti řekl, že nevidím důvod, proč byste si nemohli dopřát saunu nebo nějakej film.“ „No… jo,“ přikývnu zmateně, protože vůbec netuším, kam tím směřuje. „Tak proč jsi je tahal po celým baráku? Co jim máš co ukazovat bar a vinotéku? A hlavně, jak si můžeš dovolit je vzít do naší ložnice?“ Nasucho polknu a přistiženě zčervenám.

Učím na fakultě matematiku a v září na mé první přednášce prváků seděl v páté řadě posluchárny Marek. Můj kolový, třeboňský Marek, se kterým jsem prožil vlastně jen jeden „erotický“ den. Už jsem učil a zkoušel děti mých kamarádů, spolužáků ze školy, kolegů z fakulty, jednu milenku známého z tenisu… Ale kluka, se kterým jsem spal, ještě ne.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak jsem usnul, asi mu neodpovím, protože si pamatuju jen teplo, příjemný pocit, Radkovy ruce kolem pasu a myšlenku, že je to po hodně dlouhé době poprvé, co takhle s někým usínám… a že to vlastně vůbec není špatný.

No, každopádně škoda, že naši v tomhle tak trochu měří dvojím metrem. A sice nad Ondrou se můžou uáchat, jak je skvělý, že se chová na svůj věk tak rozumně a dospěle, no ale když jsem jim na Silvestra konečně představil Erika, tak z toho, že jejich syn chodí s někým rozumným a dospělým, žádnou velkou radost neměli. Jako jo, ve vší slušnosti mu podali ruku, navzájem si popřáli do novýho roku, zeptali se ho, jak si užil svátky na jihu Evropy, no ale když jsem se pak druhýho ledna vrátil z Krkonoš, kde pro nás Riko zarezervoval chatu, hned se do mě pustili. Prý je na mě Erik moc starej, moc z jiné vrstvy, moc vyspělej, moc zkušenej, moc lehkovážnej v tom, jak mě pořád někam tahá a nenechá mi dost prostoru se připravovat na přijímačky a na maturitu… Prostě je prý oproti mně všechno moc – a oni si nepřejí, abych s ním chodil! Prý kolem sebe ve svým věku potřebuju jiný lidi, jinou společnost, jiný zážitky, jiný zkušenosti… a jednoduše jinýho partnera.

Cesta do Vranjaku trvala jedenáct hodin a tři dopravní prostředky, a Jakub strávil posledních čtyřicet minut v taxíku, který zjevně naposledy viděl servis někdy za Titovy éry, přemýšlením, jestli existuje nějaký způsob, jak tenhle výlet zvládnout za den. Neexistoval. To mu bylo jasné už z e-mailu od notáře, psaného tou zvláštní, uhlazenou byrokratickou češtinou, která dovede slovo „dědictví“ udělat stejně vzrušující jako daňové přiznání: Vzhledem k poloze nemovitosti a nutnosti osobní přítomnosti obou dědiců doporučujeme počítat minimálně s několikadenním pobytem. Několikadenním. Jakub si sbalil na tři dny, což se, jak se mělo brzy ukázat, stane jedním z několika rozhodnutí toho týdne, která se později budou jevit jako pozoruhodně naivní.

No, někdy bych ho taky rád něčím ošarmil. Protože mi přijde, že tuhle roli zastává v našem vztahu výhradně jenom on. A že ve výsledku vlastně, když se to vezme kolem a kolem, vůbec nechápu, co na mně může vidět… Všechno vymýšlí, všechno zařizuje, všechno plánuje, všechno organizuje, všechno platí. A já se jenom vezu. Co z toho může mít? Na druhou stranu, kdo nic nedělá, nic nepokazí, ozve se ve mně mý druhý já. Zprudka a jakoby přistiženě otevřu oči a zahledím se do prostoru přede mnou. Něco na tom je, že? pokračuje mý druhý já v pošklebování… a já musím uznat, že… že jo. Že na tom něco je. Tři vztahy, tři rozchody. Třikrát jsem si vyslechl, co všechno jsem dělal špatně. Lukáš se s tím už vůbec nesral a vyčetl mi nejenom to, co jsem dělal, ale i to, co jsem nedělal…