Chlapci mají zhruba stejně let, zjistili. Pavel se dal jako řidič k profesionálním hasičům. Maxián mu zítra ukáže kašnu, stejně se tam bude muset ukázat. Nocí si mohou užít do neděle. Bude muset Richardovi za skvělou službu do obálky nějakou korunku přidat. Za zprostředkování. Jejich vybavení bylo obdobné. Ve vaně se jen rozdráždili. A byl kumšt se udržet. Zato na posteli, vlastně válendách se vyblbli do sytosti. Chvíli se hladili a užívali si až elektrizujících doteků.
Sednul jsem do auta a jel směrem k bydlišti, kde můj Gimp bydlí. Celou cestou k jeho bydlišti se mi stavělo péro a cukalo mi v něm. Představoval jsem si, jak tam bude Gimp stát celý v pozoru v latexu a bude čekat, než ho pán vyzvedne. Konečně jsem dojel k jeho místu bydliště dokonce 5 minut dopředu. Přitom Gimp už tam stál v pozoru, a když uviděl moje auto, celý zkameněl, asi mě chtěl překvapit, jak je poslušný.
„Musím vám říct, že jsem si zažádal o ten důchod. Jo a váš taťka mi způsobil skoro infarkt. Když jsem mu řekl o tý půjčce, teda nebylo to moc jednoduchý, víte jak, tak strašně praštil do stolu. Já se tak lekl, že by se ve mně hlo dítě. Ale je to dobrý, nějak jsem z toho vybruslil. Teda ne aby to vyznělo nějak blbě, jen že jsem to zvládnul. Teda on pak otec… no až z něj jde někdy strach, ale byl fajn. Moc mě v tom nekoupal, i když bych si to asi zasloužil, že jo?“ rozverně povídal a až se lekl, co nakonec pronesl.
Čas se táhl. Oba mlčeli a Damian měl dojem, že je v hale dusno. Jako by se někde ztratil kyslík. Musel se uklidnit a důvěřovat ve zdravý Eduardův rozum. I přestože neměl všechny střípky vzpomínek, i to málo, co věděl, muselo stačit, aby nebyl schopný odpustit. V patře se ozval tichý šramot a dva páry očí se upřely na schodiště, po kterém scházel drobný blonďatý mladík. Damianovi se málem zastavilo srdce, když ho viděl. Vypadal tak zranitelně a Damian nemohl udělat nic. Snažil se ho aspoň očima varovat, ale on se na něj nepodíval. Polknul hrozivý knedlík, který se mu usadil v krku, a měl dojem, že se zalkne, pokud něco neudělá.
Natáhli na novou podlahu noviny. Richard zašel k sobě pro barvu a váleček, stihl mezitím přendat vyprané oblečení do sušičky. Vrátil se v době, kdy se paní Liduška chystala do obchodu. Sam, jelikož už neměl nic moc co dělat, opřený tentokrát o suchou zeď v sedě na zemi fascinovaně sledoval zručnost, s jakou všechnu práci muž před ním zvládal. Vůbec nepozoroval mužova široká záda a zadek, když se před ním předklonil.
Odemknul jsem to jeho staré CBčko a opatrně jsem z něj vyndal jeho péro, bylo vidět, že moc to CBčko pohodlné neměl. Sundal jsem z něj všechny ostatní součásti a začal jsem instalovat nové. Při prvním dotyku kovu na jeho tělo se Gimp natolik lekl, že povyskočil. Ignoroval jsem jeho poskakování a pokračoval v práci.
Filipovi se zvedla nálada a nejen ta. Jeho služební kalhoty vykazovaly známku vzrušení a to přímo v rozkroku. Musel se zvednout a projít, rukou si upravil neposlušného kámoše pohlazením po příklopci se slovy: "I ty jeden rošťáku." Náhle se musel posadit a dělat jakoby nic, když se u výdejního okénka objevila očividně netrpělivá žena, žádající informace o vlakových spojích. Ihned se paní věnoval, ale svou ruměncovou červenou barvu na lících již skrývat nedokázal.
Když se Bohdan vrátil z Milána, rozjel naše randění naplno. Stále častěji na mě čekával před studiem a pak jsme se jen tak toulali Prahou, jindy jsme si zašli na večeři nebo mě pozval na koncert či hudební vystoupení. Já mu to oplácel lístky do divadla. Měl jsem rád veselohry a taky moderní balet. Ze začátku jsem našemu vztahu nepřikládal příliš velký význam, Bohdan byl přece o deset let starší, říkal jsem si, je to dobrá chemie, etapa kamarádství, která časem vyprchá, nechám tomu volný průběh.
„Dobrý večer.“ „Kiliáne, pojďte dál.“ U doktora byl i můj ošetřovatel z nemocnice. „Ááááá, zlobidlo přišlo, čau.“ „Brý den.“ Nasucho jsem polknul, protože ti dva tady evidentně už bydleli spolu. Matyáš byl jen v tričku, trenkách a naboso. Jestli jsem na něj někdy pokukoval, tak teď jsem se nějak nemohl odlepit. Ty chlupatý nohy a ty kérky. Měl je i na stehnech a lejtkách, což jsem dřív neměl možnost vidět. Sluší mu to, ufff. Stejně se v jeho přítomnosti furt cejtim jako nahej. Culil se na mě a poplácal mě po ramenu. „Sedni, chceš kafe nebo limču?“
Nevím, jak je to možné, ale tohle bych snad nikdy před nikým neudělal, ale jsem v takovém nějakém vzrušivém rozpoložení, že je mi to jedno, nebo spíš se mi líbí určitý ponížený exhibicionismus. Brácha také neprotestuje, tak jdeme do dřepu, koukáme paní Kláře do očí, zasouváme aplikátory stříkaček do dírek a mačkáme písty.
Samuel zostal na brehu, akoby ho niečo zadržalo. Pozeral na Huga, na jeho široký úsmev a rozžiarené oči. Videl, ako mu voda steká po ramenách, akoby každý pohyb zdôrazňoval jeho krásu. Bolo to prvýkrát, čo si Samuel uvedomil, aký je Hugo nádherný. Jeho telo bolo štíhle, ale pevné, a jeho uvoľnenosť kontrastovala s napätím, ktoré Samuel cítil vo svojom vnútri.
„Mám tě rád. I když mi nechceš dát pusu,“ prohlásil. Nepatrně se pousmál. Nebylo příliš jisté, jestli to v tu chvíli stále ještě bylo vědomé rozhodnutí, nebo už jej ovládal spánek, který pomalu a jistě přebíral kontrolu nad jeho tělem. „Taky tě mám rád, ty pako. Jinak bych si nenechal obrátit život vzhůru nohama a rozhodně bych teď neměl naražená žebra,“ zamumlal potichu Damian ve chvíli, kdy si byl jistý, že Eda už spí. Pomazlil se tváří s jeho vlasy, nadechl se jejich vůně a vtiskl do nich jemný polibek.
Svou ruku pomalu vymanil, jak chlapec usnul. Opatrně vstal a šel si sednout ke stolu naproti, aby na Toma viděl. Hlavou mu letěla spousta myšlenek. Vypadalo to, že Tomovi taky není lhostejný. Mohl to být jen strach, pocit ohrožení a v něm čekal pomoc. Určitě si nesmí jejich blízkost vykládat jako náklonnost fyzickou. Kdo ví, jak na tom je. Nic nenaznačovalo, že by byl jako on.
Občas někdo přišel pozdravit klečícího a teď už i od mrdky špinavého zmrda u mých nohou, on však poslušně mlčel a dělal, že tam není. Jednou, když se podíval stranou a úplně přestal existovat po pozdravu našeho společného kamaráda, chytil jsem ho za vlasy a přitlačil mu hubu k jeho botám. „Neumíš pozdravit?“ „Dobrý den,“ a políbil mu obě nohy. Kámoš nevěřícně zakroutil hlavou a přisedl si. I s ním jsem probral celou situaci. Přiznal, že on na BDSM není, ale že on už byl fakt kurva, tak že mu to třeba prospěje. Asi hodinu jsme tam seděli a kecali – já, dominantní pán se svým novým subíkem u nohou, pak kámoš co mi před chvílí vykouřil a který ho poplival, a společný kamarád, který ho zná jako metrosexuála a ne jako špinavýho čokla.
Vojta Pavla zvedá pod tekoucí sprchou a sjíždí líbaje jej, dolů až tam, kde smyslně jazykem krouží po uzdičce a obkružuje žalud Pavlova bimbáska. Jemně uchopí žalud do smyslných úst, zuby naznačí kousnutí, které Pavla vzruší natolik, že má pocit, že jeho tvrdý pyj praskne.
Vytřeštil oči překvapením, ale mlčel. Sledoval tentokrát on jeho, jak mu popotahuje za křížky tkaniček. Cítil, že brusle konečně povoluje. Sundal mu ji. Jen tak, bez varování, mu stáhl brusli a položil nohu na zem. To samé zopakoval s druhou.
Kolik lidí, tolik chutí, tentokrát tedy něco pro příznivce drsnějších hrátek s grupáčem navrch pro ty, kterým jen jeden nestačí, pro všechny ostatní pak snad alepoň trocha zábavného čtení a nějaké barevné obrázky, tu a tam dokonce i s bublinkama.
Marcel se tvářil, jako bych tam snad ani nebyl. Rozvázal tkaničky bot, ty si vyzul. Zatímco střídavě stál na jedné noze, sroloval z nohou ponožky, které do těch bot nacpal. Já jsem se ani nepohnul. Nevím, jestli proto, aby mi z toho představení neunikla ani vteřina, nebo z překvapení, že nedělá žádné okolky. A už tu byl poslední kousek oblečení, který následoval ty předchozí. Marcel si stáhnul i šortky a teprve pak se podíval mým směrem. „Co je? Ty se nechceš vykoupat?“
Znovu se otočil. Dlaň mu položil na tvář, kousíček od ucha s konečky prstů už zabořenými do jeho vlasů, tak, jak to ostatně vždy dělal Julián sám, a než stačil Damian protestovat, vlepil mu mlaskavou pusu na líčko. Hned vzápětí jej opět pustil a zářivě se zazubil. Otočil se a rychle kancelář opustil, hnán zcela novými, nečekanými proudy štěstí a adrenalinu.
Klidně bych tady pod vodou zůstal, zhluboka se nadechl, naplnil plíce vodou a umřel bych blažeností bez té hnidy, co se mi usadila v hlavě. Ale tady nedaleko mám Roberta, tak se snad schválně v jeho bazénu neutopím. Ne, ne, víc tomu nedám, tak dlouho pod vodou nevydržím. Vynořuji hlavu a lapám po dechu. „Překvapení!!!“
„Vyrážíme na výlet.“ Okamžitě přešel na čtyři a následoval mě. Nechal jsem ho, aby si obul svoje milované tenisky a dál mě mohl následovat po čtyřech do podzemní garáže. Otevřel jsem dveře spolujezdce a podíval se na něj: „Vypadáš a smrdíš jako odpadkový koš, rozhodně mi takhle do auta nepolezeš. Koukej se svléknout.“ Položil jsem na sedadlo spolujezdce batoh a z něj vytáhl odpadkový pytel, nutno zdůraznit, že čistý. Když se svlékl, oblečení i s botami uložil do něj, takže jediné, co měl na sobě, byla klícka, řetěz, obojek a samozřejmě v análu stále kolík, který byl od mého odchodu do obýváku vypnutý.
Dočkal jsem se. Pěkně namazaný žalud zvlhčený lubrikačním gelem mi pomalu vjíždí do mého nitra. Fanoušek je decentní a trpělivý, ale netrvá to dlouho a už mi se vzlyky rozkoše vráží svého macka až po varlata do mého zadku. Náhle vrcholí i on, cítím, jak v mém nitru mohutně cuká jeho úd a všechno semeno, co měl v sobě, už je ve mně.
Tanečná škola bola tichá, keď Filip dorazil. Hala bola prázdna, svetlá zhasnuté, no vedel, že Martin bude stále vo vnútri. Dvere boli odomknuté, ako vždy, a Filip vošiel dnu. Jeho kroky sa ozývali prázdnou chodbou, keď kráčal smerom k hlavnej tanečnej sále. S každým krokom cítil, ako mu srdce bije rýchlejšie – bol nervózny, ale aj odhodlaný. Keď však otvoril dvere tanečnej sály, to, čo uvidel, mu vyrazilo dych. Stuhol na mieste, šokovaný obrazom pred sebou.
Namotal jsem na vidličku a drze jsem mu ji nedal, chtěl jsem mu to dát rovnou do pusy. Pravda, cítil jsem horko ve tvářích. Uffff. Zvládl jsem to! Jé a jedna špageta mu zůstala na tváři. „Ještě tady…“ pomalu jsem mu tu špagetu prstem otřel. Má tak jemnou kůži na tváři. Musí bejt jemnej celej. „I tam dole! Určitě i tam dole!" Samozřejmě Žán celej večer čas od času začal breptat. „Chceš taky koštnout?“ „Hmmm.“
Ríša už toho měl dost. Nasadil vražedné tempo, aby se od kamaráda dostal co nejdál. Za sebou slyšel smích. Pootočil hlavu. Chtěl na Járu vypláznout jazyk a udělat sprosté gesto, ten se ale v momentě zastavil a zařval: „Bacha!“ Ríša se stihl akorát podívat před sebe, když mu do cesty někdo vjel. Nárazu se nadalo zabránit, ani drsnému pádu obou lidí na led.
Strana 2 z 99
