Filtr povídek

První týden jsem si ani nevšiml, kdo tady bydlí se mnou. Občas jsem někoho potkal kouřit před penzionem, když jsem se vracel z kola, ale vždy to skončilo jen společenským pozdravem. V sobotu přijeli noví výletníci. Potkal jsem se s nimi před kolárnou: manželé cca kolem padesátky a dvě děti, syn asi dvacet let, dcera výrazně mladší, kolem jedenácti let.

No a když užuž přikládám náramek s čipem ke čtečce, aby se mi zaznamenala útrata za půllitr zázvorové limči, ozve se vedle mě: „Nech mě tě na tu limonádu pozvat, hm?“ Zaskočeně zvednu oči – a jsem si téměř jistej, že zjistím, že ta věta nebyla určená mně… O to víc mě ale překvapí, když se můj pohled protne s pohledem usměvavýho, opálenýho a mezi náma teda neskutečně sexy chlapíka. Muže. „Jako… jako vážně?“ vykoktám, protože mi pořád přijde nepředstavitelný, že by tu limonádu chtěl zaplatit zrovna mně. Nepostává náhodou někde za mnou nějaká atraktivní blondýna nebo tak někdo…? „Vážně,“ uculí se mým rozpakům, pak kývne na barmanku a sametovým, hlubokým hlasem dodá: „Přidejte mi k tomu jedno mojito.“

Odpoledne Dan stál před kinem o pár minut dřív. Nervózně koukal na mobil a přemýšlel, jestli to není celé jen hloupost. V tu chvíli se vedle něj objevil Tomáš. „Čekáš dlouho?“ usmál se. „Ne, právě jsem přišel,“ zalhal Dan a rychle schoval mobil. Šli koupit lístky a popcorn. V sále si sedli vedle sebe, trochu blíž, než bylo nutné. Film začal, ale Dan se nedokázal soustředit. Vnímal jen to, jak má Tomáš ruku položenou na opěrce, skoro se dotýkali. Po chvíli se jejich prsty lehce střetly. Oba na okamžik ztuhli. Tomáš se na Dana podíval a tiše se usmál. Dan cítil, jak mu hoří tváře, ale ruku nestáhl.

Stárli jsme. Uplynulo pár let, kdy Robin částečně předal firmu Liborovi, a ten nám dělal jenom radost, jeho vize, kam dál firmu posunout, vyšla. Už nešlo jen o dětské prolejzačky, ale začali vyrábět i dětský nábytek, kterému nechyběla hravost a veselost. To se setkalo s ohromným úspěchem. Bohužel pro Libora to znamenalo spíše firmu kočírovat, než se věnovat řemeslu, ale i na to si našel sem tam čas.

Tady Lukáš trochu zaváhal. Už chtěl říct jednu příhodu, ale rozmyslel si to. Láďa je žárlivý a nevěřil by mu. V tom Gottwaldově, kdysi Zlíně, spali. Právě protože se čekalo na převod valut. Krásný večer strávili na terase v baru. Jejich postele byly oddělené. René před ním klečel a prosil o společnou noc. Jen Lukáš nemohl překonat své zábrany. Myslel na Láďu, i když se rozešli jen s polibkem, a na ostatní, na rodinu kterou získal. Všechno by musel opustit. A kdo by zaručil, že ho do Francie pustí. Slyšel o spoustě případů, kdy úřady zabránily i svatbě.

Prišiel deň D. Jana mi poslala adresu Samovej architektonickej kancelárie. Dohodli sme sa, že ho vyzdvihnem pred prácou a odtiaľ pôjdeme spolu do fitka. Vonku bolo dusno. Košeľa sa mi lepila na chrbát a slnko pražilo na rozpálený chodník. Pozrel som na hodinky. Meškal. Nevadí, asi sa niečo natiahlo. Poslal som mu správu. Som už tu. O chvíľu prišla odpoveď. 5 minút. Prešlo desať. Presne vo chvíli, keď som začínal uvažovať, či vôbec príde, sa otvorili otočné dvere kancelárie. Vyšiel z nich Sam. Na nose mal slnečné okuliare a pod nosom fúzy.

Takový to, když si na mě lehl jakoby bokem přes moje břicho, to byly momenty k pomilování. Tehdy mě taky poprvý napadlo, že to muselo bejt dost náročný. Využíval řadu poloh a byla v tom akrobaticko-gymnastická ekvilibristika. V týhle prapodivný pozici měl v pravý ruce vějíř z pavích per, kterým mi kroužil po hrudníku. Můj stojící penis narážel na jeho záda, on přitom levou rukou brnkal po mým péru prsty jako kdyby hrál na klavír nebo počítal do pěti. Přitom zároveň dokázal v tý poloze nastavit svůj klín tak, abych na něj dosáhnul a měl další možnost dotýkat se jeho ocasu.

Nešetříme gelem ani na prst, ani na můj kaďák. Ještě že tak. Aspoň tam díky tomu pronikl dost mrštně. No teda, doktor ví, co dělá. Prakticky okamžitě trefil to místo, takže moje péro začalo hned reagovat. Jako na povel po tomto jednom doteku byl jako kámen a stál si jen tak nevyužitý. Jenže doktor pokračoval dál a prstem pořád přejížděl po prostatě a občas zatlačil. Ten chlap se snad zbláznil. Toto není fajn. Nebo teda trochu je, ale ne tady a teď, navíc před ním. Jenže on nehodlal přestat a pokračoval dál. Za nějaký čas už držel v levé ruce snad Petriho misku a přidržoval u ústí žaludu. Pravá ruka, konkrétně její ukazovák pokračoval ve zpracovávání prostaty. Jak přitvrdil, začal ze mě odkapávat preejakulát, který mrštně sbíral.

Sedadla se sklonila a stejně Alen k tomu pokladu. Jen ho uchopil mezi prsty a vnímal vzájemné doteky kůže. Jazyk si opět přišel na své. Lízat něco tak krásného, přidržet si zuby žalud a nosem se mazlit s uzdičkou. Přidal své ruce, které se také chtěly podílet na budoucí hostině. Jistě, jak to jinak nazvat. Ty prvotní pocity po tisíce let vytrvaly, přes všechny zábrany a zákazy v dějinách. Teď byla homosexualita naopak žádoucí. Ve světě, kde žil, byli jen mladí muži, nebo stejní kyborgové. Sex byla protiváha náročné práce.

Šéf ho začal obsluhovat s naprostou samozřejmostí někoho, kdo za tím barem stojí odjakživa. Možná tomu tak doopravdy bylo, napadlo Filipa. Mlel kávu, otevíral sodovku a přitom žoviálně konverzoval o tom, jak je letos divné počasí a jak se Žižkovem zase nedá projít kvůli rozkopaným chodníkům. Muž přitakával, stěžoval si na ceny parkování a na změnu řazení před dolní křižovatkou, která podle jeho názoru původně deklarovanému zlepšení plynulosti provozu ani v nejmenším neprospěla. Filip seděl mezi nimi a snažil se srovnat s faktem, že tahle rozprava o chodnících, parkovném a diletantských rozhodnutích městských úředníků se vede mezi dvěma lidmi, z nichž jeden tomu druhému před necelou půl hodinou… Nechal tu myšlenku být.

Okamžitě se mi zatmělo před očima, volá Šárka v takovouhle hodinu, to znamená, že se něco stalo, něco se změnilo: „Jo, spal jsem, tak jsou tři hodiny, co se stalo?“ „Slíbila jsem ti, že když bude nějaká změna, že ti hned zavolám, ale prosím tě, hlavně mě nikomu nepráskni, to bych odsud vyletěla.“

S klukama jsme do nemocnice jezdili skoro každý den, personál měl s námi trpělivost, a tak nás pouštěli vždy na několik minut podívat se, jak se Robinovi daří. Stav byl však stále stejný, vždy jsem se snažil najít sebemenší náznak zlepšení, třeba to, že měl jednou ruku v jiné poloze než včera, bylo pro mě dobré znamení. Bylo to ale jedno velké nalhávání, ruka byla jinak, jelikož ji tak zanechala sestra, která Robina opečovávala. Ke zlepšení sice nedocházelo, ale na druhou stranu nedošlo ani ke zhoršení, což bylo opravdu důležité.