Venkovský příběh – 36. Úvahy

„Ahoj kluci, mohli byste mi zavolat tátu?“

„Dobrý den, a kterýho?“

„No kterýho? No vašeho tátu.“

„Když my máme dva, ale doma je teď jenom táta Robin,“ hlásil hrdě Libor.

Pán kroutil nechápavě hlavou:

„No tak tohohle tátu.“

„Tatííí, nějakej pán chce s tebou mluvit,“ zaběhl Libor do domu.

Robin přišel k brance:

„Dobrý den.“

„Dobrý den, nezlobte se, že vás takhle otravuju, ale jel jsem okolo už párkrát a dnes jsem vystoupil, myslíte, že bych mohl bejt tak drzej a jít se zblízka podívat na prolejzačku?“ Chlápkovi bylo asi pětatřicet a oči měl navrch hlavy.

„No jasně,“ pousmál se Robin. „Pojďte dál, je odemčeno.“

Chlápek běhal okolo prolejzačky a neskrýval svůj obdiv, to, jak to bylo zpracované, ho dostalo.

„Teda řeknu vám, já bejt malej, tak o tomhle sním, je to perfektní práce, můžu se zeptat, kde jste to sehnal?“ ptal se chlápek.

Robin na něj koukal tak trochu odevzdaně:

„No koupil, nekoupil jsem to, koupil jsem jenom materiál tady na pile, barvy a ty věci okolo a udělal jsem to, jsem truhlář a tohle jsem chtěl našim klukům udělat už nějakou dobu.“

„Vážně? To vy sám? To teda klobouk dolů, je vidět, že je to ruční práce a s nápadem. No jako já asi nebudu chodit okolo horký kaše, víte, já mám barák a dvě malý holky, ony jsou hrozně aktivní a furt někde lezou a tohle by bylo pro ně jak ušitý. Myslíte, že byste zvládnul udělat takovou i pro mě? Akorát tohle je vyloženě klučičí, uměl byste i něco pro holky?“

Robin vytřeštil překvapeně oči a zhluboka vydechl:

„Ehh, no teda já nevím, to jste mě zaskočil, to byl jen takovej nápad pro moje kluky, jako pro holky by se dalo udělat něco jako třeba zámek pro princezny nebo něco takovýho, to by nebyl problém. Ale víte, mě v červnu vyrazili z práce, a tak si teď už musím začít hledat novou.“

„Nechci bejt neodbytnej, ale tím pádem máte teď čas a nebojte, samozřejmě vám to zaplatím, abyste nebyl škodnej. Kolik vás stál materiál a jak dlouho jste to dělal?“

„Ježiš no to takhle narychlo nevím, myslím, že materiál byl nějak deset patnáct tisíc a trvalo to něco přes měsíc, a to jsme ještě byli tejden na dovolený.“

„Hmm, hmmm, víte co, když to tak propočítám, materiál, doba práce, evidentní kvalita a nápad, když si plácneme, máte u mě šedesát, co vy na to?“

Robin znovu vytřeštil oči:

„Co? Teda… no… já fakt nevím, já vám nemůžu dát ani žádnej účet, nejsem žádnej živnostník.“

„Pane, a kdo říká, že chci nějakou fakturu? Prostě chlapská dohoda, jestli chcete, dám vám zálohu.“

„Ne, o to nejde, jsem dost zaskočenej, já si to budu muset rozmyslet.“

„Jasný, chápu, tady máte moji vizitku a dejte mi vědět, řekněme do týdne? A dejte vědět určitě, i když zájem mít nebudete.“ A tak jak se tam rychle objevil, zase rychle odjel.

Robin byl tak zaražený, že se nevzmohl na slovo a byl celou dobu duchem nepřítomen. Což na něm bylo vidět, i když jsem přijel z práce. U večeře kluci hlásili, že jsme měli na návštěvě nějakého pána, což mi Robin zamyšleně potvrdil a zároveň mi řekl, že až uložíme kluky, potřebuje se mnou něco důležitého probrat.

Sedli jsme si večer na zahradu a Robin mi vše povyprávěl a svěřil se, že vůbec neví, co má dělat, jestli do toho jít, nebo ne, že nikdy neuvažoval, že by pro někoho cizího takhle něco sám od sebe udělal. Nicméně že to, co mu nabídnul, je po odečtení nákladů na vyrobení tolik, co v truhlárně dostal za nějaký měsíc a půl.

Zamyslel jsem se a probíral všechna pro a proti, až ze mě vypadlo:

„Tak do toho jdi! Práci nemáš a takhle budeš mít nějakej příjem a mezitím si práci najdeš, a až to doděláš, tak můžeš nastoupit.“

„A tobě by nevadilo, že bych byl pořád bez práce? Co když si ze mě dělá prdel a pak mi nezaplatí, i když nabízel zálohu.“

„No vadilo? Však bez práce nebudeš a mezitím si budeš hledat a tu zálohu si vezmi, alespoň na materiál, kdyby to bylo šméčko, tak to pak můžeš prodat, třeba za míň, ale budeš mít zaplacenej matroš.“

Koukali jsme vizitku, Mgr. Syrový byl personální ředitel jedné výrobní firmy, a tak jsme usoudili, že taková šarže by asi levou nehrála a že peníze asi taky bude mít. Dohodli jsme se, že to Robin zkusí. Taky jsem měl trochu strach, aby to vyšlo, ale vzpomněl jsem si, jak byl Robin nadšený, když pracoval doma na prolejzce pro kluky a jak ho to bavilo. Navíc bude zase lítat po dvorku v těch jeho sexy montérkách.

Pan Syrový měl radost z Robinova rozhodnutí. Robin si s ním dal o pár dní později sraz a mezitím nakreslil svou představu, jak by mohla ta prolejzačka vypadat. Panu Syrovému se to fakt líbilo a dohodli se na záloze na materiál a skutečně o dva dny později měl Robin peníze na účtu. A tak se hned pustil do práce.

Za pár dní se pan Syrový u nás stavil, aby se přesvědčil, že Robin drží slovo a dělá na zakázce. Ten den jsem byl doma už i já a bylo to tak naše první setkání. Zarazilo ho, že kluci oslovují Robina tatínku a mě taky. Tak mu to nedalo:

„Teda pane Bláha, když jsem u vás byl poprvé a ptal jsem se kluků po tátovi, tak se ptali, kterýho mám na mysli, že maj dva. Říkal jsem si, že jsou to popletové, ale jak se to tak stane, že oběma říkají táto?“

„No já myslím, že to chápete moc dobře, proč to tak je,“ pousmál se Robin: „Tady Filip je můj partner, tak proto.“

„Aha, tak upřímně to mi opravdu nedošlo, to je fakt zajímavý, a jak se stane, že vychováváte dvě děti? Přes náhradní matku?“

Robin mu povyprávěl ve zkratce historii a pan Syrový uznale pokyvoval hlavou:

„Teda řeknu vám, máte u mě velkej obdiv, člověk by si řekl, že si chcete užívat bezstarostnej život, a vy se jich ujmete.“

„No děkuju, ale tak myslím, že to byla naše, teda hlavně moje povinnost a máme z nich oba velkou radost. Je to asi to nejlepší, co nás mohlo potkat, sice ty okolnosti, jak k tomu došlo, byly hrozný, ale nakonec jsme fakt rádi. Vlastně když to vezmu kolem a kolem, tak jediný, co mi vadilo na tom, že jsem gay, je to, že nemůžu mít děti, a tímto jsem o jediné negativum přišel.“

„Chápu vás, co se mi narodily ty moje cácory, tak jsem taky úplně přeskupil svoje životní priority, ty děti jsou prostě zlatíčka, i když někdy bych je přetrhnul,“ smál se.

„Jo, no to mi povídejte, o tom už taky víme svý,“ smál se Robin.

Robin byl hrozně zodpovědný, a tak na tom dělal opravdu intenzivně a za tři týdny měl hotovo s tím, že na nejbližší sobotu si domluvil instalaci na místě. My jsme neměli čím to odvézt, a tak jsme poprosili Dominika, který tuto možnost měl a vlastně se to i Robinovi hodilo, že mu pomůže i s instalací. A Dominikovi se malá brigáda taky hodila. Prolejzačka byla udělaná hodně do zlaté a růžové barvy, tak jak se pro princezny sluší a patří. Pan Syrový byl nadšený, a ještě nadšenější byly jeho dcery. Robin mi vyfotil, jak to vypadá složené, bylo to perfektní a na Robinovi jsem viděl i určitou pýchu, jak se mu to povedlo. A co bylo ještě lepší, že za dva dny po instalaci obdržel doplatek z domluvené ceny.

„Tak to fakt bodlo!“ říkal a pak dodal: „Fildo, ponořil jsem se do toho a na hledání práce se zase vysral, ale neboj, zítra se do toho vrhnu.“

To jsme ale ještě netušili, co bude následovat. Za další dva dny měl Robin telefon:

„Dobrý den, tady Hruška, mluvím s panem Bláhou?“

„Ano, u telefonu.“

„Nezlobte se, nezdržím vás dlouho, dostal jsem na vás kontakt od pana Syrovýho, vy jste mu teď dělal pro jeho děti takovou prolejzačku na zahradu.“

„Nooo dělal, snad je všechno v pořádku?“

„V naprostém, nebojte se, mně jde jen o to, jestli byste zvládnul něco podobnýho pro moje děti. Je to holka a kluk, tak bych asi nechtěl ten zámek, co jste dělal pro pana Syrovýho, ale moje děti milujou hokej, tak jestli by to bylo s touhle tématikou?“

Robin byl znovu zaskočený, a tak požádal pana Hrušku, aby mu dal čas na rozmyšlenou, že mu určitě zavolá. O den později měl další telefon, tentokrát mu volal nějaký Šesták, který dostal kontakt také od pana Syrového a poptával něco podobného pro svého syna. Robin koukal jak vyvoraná myš, a tak jsme si večer opět udělali rodinnou radu. Robin mi všechno vylíčil a nakonec řekl:

„Ty Fílo, myslíš, že bych se tím mohl živit? Já upřímně nevím, co mám dělat, jako můžu jim to udělat, vydělám si, ale bude to načerno a bojím se, že po mně pak půjde nějakej berňák a já vůbec nevím, co a jak. Když budu někam chodit do práce, tak sice nebudu brát tolik, ale zase nebudu mít starosti s těma věcma okolo. A co když udělám tyhle dvě zakázky a tím to skončí?“

V hlavě měl tolik otázek, tolik pochyb, ale zároveň jsem pochopil, že v tom vidí smysl a cíl. Chvíli jsem nic neříkal, ale bylo vidět, že hodně přemýšlím a přemítám všechna pro a proti, až jsem se konečně rozmluvil:

„Tak do toho jdi! Zase tak moc neriskuješ, dvě zakázky máš jistý, a už jak jsi dělal tu prolejzačku pro kluky, bylo vidět, jak tě to hrozně baví. Tak co se trápit někde v práci se stejnou pracovní dobou? Zkus to, můžeš jenom získat.“

„No jo, Fildo, ale než všechno oběhám, zařídím, navíc nevím moc, co je třeba udělat. Mě nikdy nenapadlo, že bych mohl mít živnost, tak jsem se o to nikdy nezajímal. A než všechno proběhne, tak ty zakázky budu mít hotový čtyřikrát.“

„Víš co? S tím ti pomůžu trochu já, jako co a jak je třeba zařídit pro živnost. Tyhle dvě ještě udělej tak, jak jsi dělal tu první zakázku, prostě se s nima domluv, že to bude bez smlouvy. Mezitím si uděláš klasickou živnost a účetnictví mě napadá, že by ti pomohla Dominikova mamka, víš, že panu Pavelkovi dělala účetnictví ona a myslím, že si ráda přivydělá. No a pak potřebuješ nějakou prezentaci, Pucek je starej nerd, tak ti pomůže s webovkama. A pak tu máme případně nějaký právní věci, ty nám zkoukne Láďa Tůma, s klukama nám skvěle pomohl, a alespoň z nás konečně bude mít nějakou korunu, kterou potřebuje, když staví Kaká barák.“

„No tohle je pěkný, ale ještě potřebuju dílnu, a pokud by to měl bejt můj další profesní život, tak potřebuju rozhodně lepší vybavení, nemůžu to takhle dělat na koleni.“

„A tátova by ti nestačila?“

„Ale to zase jo, má docela velkou, ale potřebuju pár strojů a vybavení a to není levná sranda.“

„No a kolik je třeba?“

„Noooo…,“ počítal rychle Robin, „myslím, že jsme někde kolem čtyř set tisíc. A to víš, jako půjčku bych na to snad dostal, ale pak nebude kšeft a jsme v hajzlu.“

Znovu jsem se zamyslel:

„Hele, do tohohle nemám žádný právo kecat, ale jsi poručník kluků a můžeš šáhnout na ty peníze, co dostali jako odškodnění, když si od každýho stáhneš dvě stě táců, tak to budeš splácet jim a bez úroků.“

„Ne, to vůbec, to jsou jejich prachy a na to jim nešáhnu,“ řekl rezolutně.

„Počkej, ty moje hysterko, však jim to nebereš, jen se založíš a postupně splatíš, však je ještě hodně let nebudou potřebovat. A když to nevyjde, tak stroje prodáš a tím část dluhu umoříš a zbytek v pohodě splatíme, než budou dospělí.“

„Ty jo, Fildo, toho se fakt bojím, jak se jim pak budu moct podívat do tváře, když to nedáme a pak jim řeknu, hele tady máte peníze, chybí tam pár set tisíc, který jsme prošustrovali za takovou blbost, ale to neřešte?“

„Hele Robe, chápu tě, ale když si vezmeš půjčku, budeš mít fakt velkou kouli na noze, a ještě přeplatíš třeba sto táců, takhle jen vrátíš, co sis půjčil.“

„Ty, Fildo, máš ve všem pravdu, teď je fakt vidět, že máš ekonomku, argumenty máš super, ale když já se prostě bojím, hlavně kvůli klukům.“

„Robe, je mi to jasný, dej si pár dní, máš moji plnou podporu a jsem si jistej, že to neskončí nezdarem. Ono tě to i dost baví, co?“

Robin se pousmál:

„To je to tak vidět?“

„No je no, je vidět, jak se v tý práci vyžíváš od začátku do konce. Vždycky se přitom tak hezky usmíváš, a to je hrozně sexy, a co je nejvíc sexy, jak zasvěcuješ Libora, prostě táta předává svoje zkušenosti synkovi a tohle sledovat, to mi stojí za všechny krachy světa.“

„Ty jsi telátko, viď.“ A podrbal mě na hlavě.

Rozmýšlení Robinovi trvalo jen přes noc, říkal, že toho moc nenaspal, ale nakonec se rozhodl, že to riskne. Začali jsme u našeho taťky, zda by tam Robin mohl mít svoji profi dílnu.

„Ale určitě, Robine, já už toho stejně moc nedělám a furt se chystám, že to tam dám nějak do pořádku, je tam hroznej bordel a chtěl jsem to všechno vyházet. Tak se na to mrkneme spolu, jen doufám, že mi tam umožníš přístup, když budu potřebovat něco opravit nebo udělat.“

„No to je jasný, tati, pořád to bude tvoje dílna a debordelizaci, s tím ti pomůžu.“ Naši si na Robina navykli tak, že mu dovolili mu tykat a ten je oslovoval tati a mami, což bylo to nejhezčí.

„To budu rád, když mi s tím pomůžeš, a pokud se ti bude něco hodit, tak je to tvoje, to se podíváš, co tam všechno mám, ale jsou to opravdu starý krámy.“

Robin zavolal oběma zájemcům, že nakreslí, co by si představoval, a vyrobit prolejzačky jim slíbil. Hned jsme se dali všichni do díla, abychom pomohli Robinovi zařídit živnost. Robin začal s taťkou kramařit v dílně, aby ji dali do pořádku, s čímž jim ochotně pomáhal i Libor. Moc jsme si všichni přáli, aby po všech těch peripetiích, které Robina potkaly, se mu tahle snaha podařila. Prožívali jsme velký kolotoč a večer jsme vždycky jen padli mrtví do postele, a když jsme se k sobě přitulili, byli jsme za to rádi. Na nic víc jsme se nijak nevzmohli, ale i tak jsme byli plní naděje v lepší budoucnost.