Filtr povídek

Stoupl si vedle mě a já do adresového řádku začal psát seznam.cz. Po zadání prvních dvou písmenek se otevřel okno našeptávače a všechny řádky začínali na sex. Usmál jsem se a dopsal …znam.cz, bouchnul do entru a ukázal mu, že to funguje. Trošku mě rozhodilo, že jsem si během té vteřiny všimnul v adresách i slov: old gays, uncle, stepdad apod. Musím říct, že mi úsměv trochu ztuhl a někde vzadu, v hlubokém temném rohu mé mysli křesla jiskřička mého homosexuálního já, submisivního kluka, který už více než 20 let nebyl uspokojen mužem.

Začínalo nádherné období. Přesně tak, jak si jej vysnil. Jen letmé dotyky. Přitisklá kolena a spojené ruce pod stolem. Našli si malou vinárnu u zámku. Stolky pro dva, svíčky. Sedmička Veltlínu, hudba z gramofonu. Jemné známé melodie, přesně pro zamilované. A oni byli. Všechno tomu nasvědčovalo. Zatímco venku se odehrávaly ty nejhrůznější procesy, jich jako by se nic z toho nedotýkalo. Možná o to víc se snažili ten svůj bezvýznamný život prožívat intenzivněji.

Tak to jsem posral, a hodně, tohle bude malér! Jestli jsem si ještě před hodinou mohl myslet, že mi to projde, tak ta možnost ve vteřině vysublimovala oknem, které Postrach právě významně zavřel. Nechá mě stát uprostřed palubovky, vrátí se zpátky za svůj pidistolek a téměř obřadně vytáhne ze složky před sebou list papíru. Položí ho navrch a konečně se na mě alespoň podívá.

Ještě asi hodinu poté nad sebou napůl nevěřícně, napůl zmateně kroutím hlavou, kdykoliv si vzpomenu, do jak nepříjemné situace jsem Lukáše dostal. Naštěstí to vzal v pohodě, ale i tak! Na co jsem myslel? No, nebo by se možná hodilo spíš zeptat se, čím jsem myslel! Protože můj mozek měl v tu chvíli zjevně padla… Asi jsem si prostě na chvilku dovolil porochnit se v představě, že bysme s Lukášem strávili pár hodin i mimo školu, mimo doučování. Moct si tak popovídat i o jiných věcech, nemuset se tolik soustředit na počítání, nemuset si hlídat čas… Jenže, Damiáne, Lukáš je především tvůj student, ne nějakej kolega nebo kámoš. A navíc je to student, kterej potřebuje tvou pomoc… Takže o čemkoliv jiným než sezení nad matikou si nech laskavě zdát!

Ještě hodně hodin jsme probírali, co bude, nebude, jak to dopadne. Snažil jsem se to vidět realisticky, ale samozřejmě jsem se bál i té horší varianty, kdy nebudeme klukama přijati a jejich přátelství skončí. Zároveň jsem svoje pochybnosti nechtěl ventilovat před Robinem, který z toho byl opravdu nešťastný a to poslední, co potřeboval, byl nějaký další pochybovač.

Zobudím sa do úplnej tmy a príjemnej vône levandule. Skontrolujem čas na mobile a zistím, že sú štyri ráno. Rýchlo mobil zas vypnem. Svetlo z neho mi takmer vypálilo dieru do mozgu. Chcem zase spať, ale nejako okrajovo si uvedomím, že ma na mobile čakala správa. A že jej odosielateľ bol môj učiteľ. Uložil som si ho ako matikár. Vtedy som ešte nevedel, že by si asi zaslúžil niečo milšie.

Robin k nám začal jezdit často a já k němu, chtěli jsme být pořád spolu. Robin u mě občas i přespal, ale tak, aby to nevěděli kluci. Jednou naoko spal i u Dominika, aby to nevypadalo divně. Hráli jsme to dobře, nikdo na nás nic nepoznal, ale jak jsme byli o samotě, byli jsme plni vášně. Zatím však vše zůstávalo takové platonické, bylo to zvláštní, dva mladíci v rozpuku, plní testosteronu, co se do sebe čerstvě zamilovali, přitom to bylo jen o líbání, mazlení a pocitu štěstí z toho druhého.

Před velkou přestávkou mám zrovna volnou hodinu, takže se na Lukášovu audienci můžu aspoň pořádně připravit. Vůbec netuším, co od něj můžu čekat – jestli se přizná, nepřizná, bude vymýšlet srdceryvný důvody, bude dělat scény… A tak se snažím psychicky naladit na každou tuhle variantu a přichystat si neprůstřelný argumenty. Už jsem si dokonce i zjistil, jak je to tady na škole s uchováváním kamerových záznamů, takže kdyby to bylo potřeba, můžu na něj vytáhnout i tohle… Lukášovo zaklepání se ozve asi dvě minuty po zvonění oznamujícím přestávku. „Dále!“ zavolám a lehce znervózněle párkrát poklepu prstama o stůl.

Tu noc jsem zase skoro nespal, srdce mi bušilo radostí, najednou mi přišlo, že je svět nádherný. Těšil jsem se na ráno a očima posouval minuty a hodiny, aby už ta hodina přišla. Chtěl jsem skočit hned do prvního ranního vlaku a vyrazit. Ráno jsem se osprchoval, navoněl vším možným a půjčil si i trochu taťkova parfému, který používal jen při zvláštních příležitostech. Pak jsem nevěděl, co si vzít na sebe. Fílo, zase se zklidni, vezmi si něco normálního, nešil! Oblíkni se, jako by sis jel jen zastřílet, mluvil jsem na sebe do zrcadla.

Hluboce vnímal typickou dětskou vůni, která byla Edovou věrnou společnicí. Rozptylovalo ho to, stejně jako mírně třesoucí se tělo, které měl na sobě pevně přitisknuté. Eda snad ani nedýchal a jeho vyděšené oči ho varovaly, že dělá velkou hloupost. Mírně zaváhal, ale stisk nepovolil. To zaváhání jej ale rozhodilo. Svíral jeho hubené nohy svými stehny a uvědomil si, že se svým rozkrokem tře o ten jeho. Cítil z jeho dechu hroznové víno, které bylo v zasedačce v miskách a jež ve velkém, nejspíš z nervozity, pojídal. A ke své hrůze vnímal neskutečnou chuť ho políbit. Za ten jeden polibek by se vzdal svých otázek… Pakliže by se Eduard začal chovat normálně. Zrychlil se mu dech a přiblížil své rty blíž. Zrak neustále přišpendlený k jeho očím. Povolil stisk brady a palcem ji téměř neznatelně pohladil. Naopak ruku, kterou přidržoval zápěstí nad jeho hlavou, ještě víc sevřel.

Pak se na mě zaraženě podíval. "Když znáš někoho, kdo zná Toma… ty taky… to jsi to?" "Hádej. Proč myslíš, že mi říkají divnočlověk?" "Svět je malý," zamluvil to a široce se usmál. Takže nějak takhle vypadá pohled z druhého břehu.

„Jé, ahoj, Honzo!“ vyskočil Petr na nohy a šel Honzovi v ústrety. „Jak se máš? Doufám, že jsem tě zase nevzbudil…?“ podezřívavě nakrčil obočí, oskenoval Honzu rychlým, ale důkladným pohledem a hned se zase celý rozzářil. „Co to zápěstí, už je to lepší? Říkal jsem si, že asi jo – a proto že sis řekl, že mě s tím nebudeš obtěžovat, ale přece jenom mi to nedalo, abych to nezkontroloval, víš?“ Honza zůstal stát na místě a jenom do sebe dychtivě nasával tu životadárnou energii, kterou kolem sebe Petr zřejmě bezděky šířil. „Jo, no, je to lepší,“ nějak se mu povedlo ze sebe dostat.