Filtr povídek

Tak tohle jeho partner mohl. Chlapcovy rty shrnovaly nalepené sladkosti, zuby jemně svíraly na hraně žaludu, aby uvolnily místo jazyku. Tohle sladké kouření si oba užívali. Samozřejmě i s konečnou odměnou. To už si Bořek rovněž připravil svého hocha jako lízátko. Neochudil ani kulky v hebkém šourku, které tak rád cumlal. Ještě chvíli si potom dopřáli děvětašedesátky.

Osvobodím kotníky a opět si kleknu. Periferně vidím, jak i on osvobozuje overal až dosud za rukávy stažený kolem pasu a staví se za mě. Raději sklopím zrak a nohavicí poslušně otírám podlahu. Dnes už to nejspíš přijde, dalo se to čekat, vezme si mě i zezadu. Včera se spokojil pouze s mým krkem, teprve jsme se seznamovali, jeho slova, dnes bude nepochybně chtít víc, bude chtít všechno. Nemá smysl se tomu pokoušet vzdorovat.

Přišla sestra a pomohla mi oblíknout takovej zelenej hábit, co se zavazuje vzadu. Návleky a roušku. Příště si to mám prý koupit v nějakým automatu na chodbě. To jsem vůbec nevěděl, že se sem chodí v mundúru. Musel jsem si vydezinfikovat ruce a šli jsme. Nikdy jsem na takovým oddělení nebyl. Člověk má nějaký představy, ale dokud to nevidíš přímo… No, připadal jsem si jak v Chicago Hope. Byl to prostor neurčitýho tvaru, kde různě leželi pacienti, kolem nich přístroje, oddělený paravanama a prosklenýma přepážkama. U každýho někdo byl, buď přímo u pacienta, nebo seděl u stolečku u postele. Bylo tam dost sester a vůbec personálu. Dovedla mě ke Kiliánovi. Bože, to byl pohled. Vedle něj byly samý přístroje, všude to blikalo, pípalo. Vedly do něj hadičky. 

Proč se jen, ke všem svatým, nedokázal ovládat? Co bylo na tomto mladíkovi tak zvláštního, že se jej jen dotkl a on se měnil v nadrženého kloučka? Jeho drobný asistent byl zkrátka krásný. Byl anděl, bledý, útlý, třpytky na jeho tváři ho dělaly ještě nevinnějším. A světlé oči, které tentokrát nezakrývala skla brýlí, zářily a byly snad ještě pronikavější než obvykle. Damian sklopil víčka a vnitřně šílel. Cítil všudypřítomnou horkost – jeho těla, jeho klínu, jeho dechu. I v místnosti bylo najednou nesnesitelně horko.

Povzdychol som si. Nepovažoval som to za dobrý nápad. Jasne, lichotilo mi, že sa so mnou chce ukazovať. Vodiť za ručičku, možno aj bozkávať. Proste dávať verejne najavo, že k sebe patríme. Ako normálny pár. Vedel som si to predstaviť. Dokonca som si to chvíľu aj predstavoval. A musel som sa u toho usmiať. No každá minca má dve strany. Filip videl len to, že spolu budeme môcť tráviť viac času. Lenže už ho nenapadlo, že nie každému sa to bude páčiť. 

Hoci si to ani jeden z nich nechcel priznať, niečo ich oboch tiahlo späť do parku. Na druhý deň sa Kristián ocitol v tej istej časti parku, kde sa predtým stretol s Leonardom a jeho mačkou Jessy. S Brunom pobehujúcim pri nohách sa usilovne snažil predstierať, že tam šiel len kvôli svojej každodennej rutine. No jeho oči blúdili po lavičkách, po tieňoch pod stromami, akoby niekoho hľadali. Leonard sa však neukázal.

Ten posledně zmíněný stál na kraji svahu a díval se do krajiny. V jedný ruce měl plechovku s gulášem, v druhé držel lžíci a rohlík. Byl zády ke mně a já si uvědomil, že má fakt dobrou postavu a hlavně pěknej zadek. "Tam bych si to dokázal představit" říkám si v hlavě a představoval jsem si Josefa ze zadu jak mu zapichuju svoje péro mezi ty dvě krásný kulaťoučký půlky. Přesto ale mě víc, než eroticky zajímal Josef jako člověk. Přitahovala mě na něm ta jeho záhadnost.

Ten už taky nadzvedával Marcelovy nohy a pouštěl se do líbáni růžové růžice. Jára si klekl do klasiky. Kouřil a bylo mu opláceno stejně. S Vojtou měli hlavy naproti sobě a chvilkami se líbali. Zasunutí nebyl žádný problém. Svěrač nijak neodporoval. Vojta nechtěl shrábnout na poprvé vše a s Jardou se vystřídali. Marcel vše přerušil. Vojtu posadil na kraj gauče. Nasedl si na něj a položil ho. „Chci vás oba.“

Ta chvíle s Julim v učebně byla jedna z nejromantičtějších věcí, které jsem kdy zažil. Na střední škole jsem to byl vždycky spíš já, co se snažil svůj objekt zájmu něčím překvapit a okouzlit, no a Lukáš, ten můj učitel z vysoké, si už vůbec na takováhle gesta nepotrpěl. S ním byl ten vztah o úplně jiných věcech než zrovna o nějaké romantice. Julián ale zahrál na tuhle mou romantickou strunu, a to doslova, a já vnímal, jak se ve mně tahle dosud potlačovaná část mého já zase probouzí k životu.

Jemine, to je dobrý. U mašiny stojí pan Ondra, Tomáš, Pája a Petra. Úplnej slet, tak mi přišlo, jestli jim nemám donést košťata. Co tam zas řeší? To nemůžou jít někam… třeba do prdele. Ufff. No vyhodím mu tam z vozíčku papír a půjdu tam asi já. Nebo spíš zas na vécko. Teda to je nálada. „Brý…“ něco neurčitýho jsem zabručel. „Dobrý den, Kiliáne, vy vypadáte jak přeloženej Rákosníček! Není vám něco?“ Pan Ondra srší vtipem, hahaha. „No a vy vypadáte jak Maková panenka! Ne, není!“ třísknul jsem mu s krabicema k nohám. Neseru se s ním, dneska ne. Všichni vyprskli a já se klidil pryč. Ty vole, jako Rákosníček? Se posral, ne?

„Jestli mě v noci připravíte o peřinu, utrhnu vám hlavu,“ zavrčel výhružně. Svá slova zmírnil tím, že si zpod hlavy vytáhl jeden z polštářků a přisunul ho k němu. Eduard jej vděčně přijal. Neuplynula snad ani minuta a Damian pochopil, že jeho spolunocležník spí. Pravidelné oddechování bylo nezpochybnitelné. Zato sám majitel postele byl dokonale probraný. Co toto mělo znamenat? Nechápal vůbec nic. A to si myslel, že už toho kluka poznal a dokáže předvídat maléry, do nichž se neustále dostával. Pokoušel se usnout, ale bylo to marné.

Neviem, čo ma dostávalo viac. Či to, že to pre mňa robil, alebo pohľad na to, ako to robil. Chvíľu som videl len jeho čierne vlasy, no o pár sekúnd ku mne zdvihol zrak. V očiach mal iskru a ústa mal plné… mňa. V tom momente mi všetky myšlienky vyšumeli z hlavy a len som si vychutnával každý jeho pohyb. Vrátane tých, ktoré boli viditeľné nové aj pre neho.

Už nad ním jenom mávnu rukou a během snídaně si hraju na nafučenýho a on na blahosklonně mlčenlivýho, ale když pak vyrazíme naboso, jenom v plavkách a s Matesovým batohem, ve kterým máme ručníky a lahve s pitím, podél pobřeží na sever, postupem času se zase rozkecáme. „Ty, hele,“ nevydrží Mates neokomentovat, když v průběhu půlhodiny míjíme už asi tak padesátýho nahatýho turistu, „zpátky půjdeme taky jenom tak, co?“ „A proč až zpátky?“ zašklebím se na něj. „Jestli tě něco takovýho láká, tak si klidně svlíkni plavky hned! Mrkej, takhle se to dělá!“ ukážu na jednoho týpka, co šel celou cestu asi padesát metrů před náma, pak se na chvilku ztratil kdesi za útesem – a najednou si to taky vykračuje s nahým zadkem.