„Mám tě rád. I když mi nechceš dát pusu,“ prohlásil. Nepatrně se pousmál. Nebylo příliš jisté, jestli to v tu chvíli stále ještě bylo vědomé rozhodnutí, nebo už jej ovládal spánek, který pomalu a jistě přebíral kontrolu nad jeho tělem. „Taky tě mám rád, ty pako. Jinak bych si nenechal obrátit život vzhůru nohama a rozhodně bych teď neměl naražená žebra,“ zamumlal potichu Damian ve chvíli, kdy si byl jistý, že Eda už spí. Pomazlil se tváří s jeho vlasy, nadechl se jejich vůně a vtiskl do nich jemný polibek.
Svou ruku pomalu vymanil, jak chlapec usnul. Opatrně vstal a šel si sednout ke stolu naproti, aby na Toma viděl. Hlavou mu letěla spousta myšlenek. Vypadalo to, že Tomovi taky není lhostejný. Mohl to být jen strach, pocit ohrožení a v něm čekal pomoc. Určitě si nesmí jejich blízkost vykládat jako náklonnost fyzickou. Kdo ví, jak na tom je. Nic nenaznačovalo, že by byl jako on.
Občas někdo přišel pozdravit klečícího a teď už i od mrdky špinavého zmrda u mých nohou, on však poslušně mlčel a dělal, že tam není. Jednou, když se podíval stranou a úplně přestal existovat po pozdravu našeho společného kamaráda, chytil jsem ho za vlasy a přitlačil mu hubu k jeho botám. „Neumíš pozdravit?“ „Dobrý den,“ a políbil mu obě nohy. Kámoš nevěřícně zakroutil hlavou a přisedl si. I s ním jsem probral celou situaci. Přiznal, že on na BDSM není, ale že on už byl fakt kurva, tak že mu to třeba prospěje. Asi hodinu jsme tam seděli a kecali – já, dominantní pán se svým novým subíkem u nohou, pak kámoš co mi před chvílí vykouřil a který ho poplival, a společný kamarád, který ho zná jako metrosexuála a ne jako špinavýho čokla.
Vojta Pavla zvedá pod tekoucí sprchou a sjíždí líbaje jej, dolů až tam, kde smyslně jazykem krouží po uzdičce a obkružuje žalud Pavlova bimbáska. Jemně uchopí žalud do smyslných úst, zuby naznačí kousnutí, které Pavla vzruší natolik, že má pocit, že jeho tvrdý pyj praskne.
Vytřeštil oči překvapením, ale mlčel. Sledoval tentokrát on jeho, jak mu popotahuje za křížky tkaniček. Cítil, že brusle konečně povoluje. Sundal mu ji. Jen tak, bez varování, mu stáhl brusli a položil nohu na zem. To samé zopakoval s druhou.
Kolik lidí, tolik chutí, tentokrát tedy něco pro příznivce drsnějších hrátek s grupáčem navrch pro ty, kterým jen jeden nestačí, pro všechny ostatní pak snad alepoň trocha zábavného čtení a nějaké barevné obrázky, tu a tam dokonce i s bublinkama.
Marcel se tvářil, jako bych tam snad ani nebyl. Rozvázal tkaničky bot, ty si vyzul. Zatímco střídavě stál na jedné noze, sroloval z nohou ponožky, které do těch bot nacpal. Já jsem se ani nepohnul. Nevím, jestli proto, aby mi z toho představení neunikla ani vteřina, nebo z překvapení, že nedělá žádné okolky. A už tu byl poslední kousek oblečení, který následoval ty předchozí. Marcel si stáhnul i šortky a teprve pak se podíval mým směrem. „Co je? Ty se nechceš vykoupat?“
Znovu se otočil. Dlaň mu položil na tvář, kousíček od ucha s konečky prstů už zabořenými do jeho vlasů, tak, jak to ostatně vždy dělal Julián sám, a než stačil Damian protestovat, vlepil mu mlaskavou pusu na líčko. Hned vzápětí jej opět pustil a zářivě se zazubil. Otočil se a rychle kancelář opustil, hnán zcela novými, nečekanými proudy štěstí a adrenalinu.
Klidně bych tady pod vodou zůstal, zhluboka se nadechl, naplnil plíce vodou a umřel bych blažeností bez té hnidy, co se mi usadila v hlavě. Ale tady nedaleko mám Roberta, tak se snad schválně v jeho bazénu neutopím. Ne, ne, víc tomu nedám, tak dlouho pod vodou nevydržím. Vynořuji hlavu a lapám po dechu. „Překvapení!!!“
„Vyrážíme na výlet.“ Okamžitě přešel na čtyři a následoval mě. Nechal jsem ho, aby si obul svoje milované tenisky a dál mě mohl následovat po čtyřech do podzemní garáže. Otevřel jsem dveře spolujezdce a podíval se na něj: „Vypadáš a smrdíš jako odpadkový koš, rozhodně mi takhle do auta nepolezeš. Koukej se svléknout.“ Položil jsem na sedadlo spolujezdce batoh a z něj vytáhl odpadkový pytel, nutno zdůraznit, že čistý. Když se svlékl, oblečení i s botami uložil do něj, takže jediné, co měl na sobě, byla klícka, řetěz, obojek a samozřejmě v análu stále kolík, který byl od mého odchodu do obýváku vypnutý.
Dočkal jsem se. Pěkně namazaný žalud zvlhčený lubrikačním gelem mi pomalu vjíždí do mého nitra. Fanoušek je decentní a trpělivý, ale netrvá to dlouho a už mi se vzlyky rozkoše vráží svého macka až po varlata do mého zadku. Náhle vrcholí i on, cítím, jak v mém nitru mohutně cuká jeho úd a všechno semeno, co měl v sobě, už je ve mně.
Tanečná škola bola tichá, keď Filip dorazil. Hala bola prázdna, svetlá zhasnuté, no vedel, že Martin bude stále vo vnútri. Dvere boli odomknuté, ako vždy, a Filip vošiel dnu. Jeho kroky sa ozývali prázdnou chodbou, keď kráčal smerom k hlavnej tanečnej sále. S každým krokom cítil, ako mu srdce bije rýchlejšie – bol nervózny, ale aj odhodlaný. Keď však otvoril dvere tanečnej sály, to, čo uvidel, mu vyrazilo dych. Stuhol na mieste, šokovaný obrazom pred sebou.
Namotal jsem na vidličku a drze jsem mu ji nedal, chtěl jsem mu to dát rovnou do pusy. Pravda, cítil jsem horko ve tvářích. Uffff. Zvládl jsem to! Jé a jedna špageta mu zůstala na tváři. „Ještě tady…“ pomalu jsem mu tu špagetu prstem otřel. Má tak jemnou kůži na tváři. Musí bejt jemnej celej. „I tam dole! Určitě i tam dole!" Samozřejmě Žán celej večer čas od času začal breptat. „Chceš taky koštnout?“ „Hmmm.“
Ríša už toho měl dost. Nasadil vražedné tempo, aby se od kamaráda dostal co nejdál. Za sebou slyšel smích. Pootočil hlavu. Chtěl na Járu vypláznout jazyk a udělat sprosté gesto, ten se ale v momentě zastavil a zařval: „Bacha!“ Ríša se stihl akorát podívat před sebe, když mu do cesty někdo vjel. Nárazu se nadalo zabránit, ani drsnému pádu obou lidí na led.
Damian se postavil u svého stolu, a ač se snažil působit aspoň trochu sebevědomě, věděl, že jeho postoj je pokorný. Netrápil se tím. Jistěže by jeho rozpoložení mohl bratr využít, ale bylo mu vlastně srdečně jedno, jaká slova se snesou na jeho hlavu od nepřítele. Dokonce by přetrpěl i ten políček, který mu sliboval. Tušil, že on si vyslechl celou pravdu, ale potřeboval ho alespoň chvíli na své straně. Jinak než pokorou ho ale přesvědčit nemohl. „Nemám žádný rozumný důvod. Posral jsem to, zasloužil bych si to…“
A pak už jsem jen přes její rameno sledoval, jak se po nás naši bývalí spolužáci otáčí. On ne, ne hned. Dominik. Konečně se obrátil. Vypadal pořád skvěle, dokonce bych řekl, že líp, než když byl ještě kluk. Teď byl chlap. Stejně jako já, na prahu středního věku. Ale já v něm stejně pořád viděl toho kluka. Podíval se na mě a pozvedl vinnou sklenku, kterou držel. A já byl zas zpátky v chatce, na břehu Lipna a on…
Hlavně jsem si totiž nebyl moc jistej, jak přesně to bere Vítek. Jestli je to pro něj prostě jenom večeře a je mu jedno, kde a s kým si ji dá, s kámošema v menze nebo se mnou v restauraci – nebo jestli se tam těší podobně jako já víc než jenom kvůli kusu žvance, a sice proto, že tam budeme spolu… Nedával mi holt nijak najevo, co a jak. A uznávám, že jsem si pochvaloval, že od něj nemusím poslouchat žádný balicí hlášky, no ale pravda je, že díky nim jsem vždycky aspoň hned věděl, na čem u toho kterýho kluka jsem. Kdežto u Vítka jsem si nebyl jistej vůbec ničím. Až do posledně. Do toho našeho loučení před jeho pokojem.
Lukáš složil svůj prut a udržoval na zádi loďky balanc, aby se nepřevrhli. Přitom si všímal, jak se Honzovi napínají svaly na těle. Pohled na s rybou zápasícího Honzu ho nenechával v klidu. Cosi se v něm bouřilo. Cítil, že jej tento chlap vzrušuje.
„Ser na brambory, vem frísku a zaběhni, seš tu hned, sprintere.“ Vo tom „hned“ by se dalo diskutovat, jsou to nejmíň tři kiláky, ale Kevin zní, že mu na tom z ňákýho důvodu záleží. A že mě tam potřebuje. A jestli mě tam potřebuje, tak je to no-brainer. Stejně jako když já potřebuju jeho.
A byl v trapu. Super, poděs jeden. Za chvíli bude padla, doufám, že tu nebude chtít bejt do večera, aby si nadělal ty hodiny. Od stolu mě zvedla rána na chodbě. Co to je? Vyjdu z kanclu a Kilián se zrovna sbírá ze země. Vedle něj leží povalenej kýbl, hadr a rozlitá voda. „Jééé, nic se neděje! Já jen zakopl. Hned to uklidím.“ „Kiliáne!“ trochu jsem zvýšil hlas. „Mazej ještě pro jeden hadr.“ Začal jsem tu vodu vytírat, za chvíli se ke mně přidal. „Seš celej mokrej!“ „To je v poho, jen trochu kalhoty.“ Koukám na něj a má celou nohavici mokrou. To je trdlo, prej v poho.
Měl na sobě bílé polotričko s výšivkou nějaké cizí značky, kterou jsem neznal, k tomu béžové hodně krátké tenisové šortky. Na nohou bílé tenisové ponožky s dvojitým pruhem a sportovní boty s nápisem Benetton. Díky tomu vyniklo jeho na blonďáka opravdu prvotřídní opálení na rovněž prvotřídních lýtkách a vysportovaných stehnech, podobně na vytrénovaném předloktí i docela solidních bicepsech. A k tomu všemu přitáhlo moje oči jemné světlounké chmýří chloupků. Na bronzově opálené pleti by si člověk snadno mohl myslet, že má chloupky jako nějaký albín. Nemohl jsem si pomoct, vzpomněl jsem si na Martina a na na můj živý erotický sen o něm.
Damian se nemusel dlouho rozhlížet a mezi změtí těl pohybujících se na parketu i okolo baru našel svého preferitè – vychrtlý blondýnek v bílém tričku s tříčtvrtečními rukávy a v černých džínách naprosto parádně vykreslujícími jeho zadek, který se momentálně vlnil na Madonninu Frozen. A momentálně neměl partnera. S tím mu mínil Damian rozhodně pomoci, alespoň pro tuto noc. Nahodil svůj nejsvůdnější úsměv a přitančil až před mladíka. Ten si ho okamžitě všiml a jeho tanec se změnil. Jen zlehka, ale pro Damiana to bylo pozvání. Chytil jej a nechal se jím při tanci vést. Bylo to tak odlišné od toho, když měl v náručí při tanci Edu. Přestože byl stejně štíhlý i drobný, už jen hutná vůně parfému, sebejisté pohyby, stejně jako sebevědomý úsměv hodný anděla ujišťovaly Damiana, že nyní má v náručí někoho naprosto odlišného.
Celé mé tělo se v křeči napíná a prohýbá. Je jako luk, který se dotýká postele jen hlavou a patami. Totální křeč, ze které není úniku. Snažím se tlumit sténání. Je to jako na drátěnce, ke které jsem připoután a někdo do ní pouští elektrický proud. Už vím, co cítil Rambo, když ho takto mučili. Ale toto mučení je slastné, osvobozující. Hlava mi nejspíš praskne a moje hercna to neupumpuje.
„Co tady vyvádíte?“ nedokážu se v té změti jejich smíchu, pošťuchování a nadávek pořádně zorientovat. „Osky mi původně přišel na deset minut pomoct s noťasem, mám ho poslední dobou děsně zpomalenej a zasekanej, no ale nakonec mi tu rozdává nevyžádaný moudra ohledně něčeho úplně jinýho, tak jsme se tu nějak zakecali… Jo, Oskare, tohle je Vítek, Víťo, Oskar,“ podá mi Mirek jakýsi rychlovysvětlení, jehož součástí je zjevně rovnou i rychlopředstavení. „Ehm, ahoj,“ kývnu na Oskara, když konečně otočí hlavu a vezme mou přítomnost na vědomí. Když si mě konečně všimne.
Lojzovi se rozbušilo srdce touhou a očekáváním, pomalu se ukládal do sena a přitahoval k sobě Karla, tolik ho vzrušil a to jen svou přítomností, co potom až dojde na to očekávané.
Strana 3 z 99
