Filtr povídek

„Ahoj," odtušil pohotově. Zajímalo ho, nakolik si jeho profesor pamatuje předchozí noc a jestli si bude stejně ochotný tykat. Nebyla pravda, že by se vyloženě chtěl hádat, to on nikdy neměl zapotřebí. Rád lidi vyváděl z míry a rád je testoval, to, že se u toho povětšinou naštvali, už bylo způsobeno jejich vlastními reakcemi, způsoby a hloupostí. On byl nad věcí. Davidův pohled ztvrdl a zatnul zuby. Bylo pravděpodobné, že si nejspíš hezky povykládali.

Rozepjal sponku, shrnul zip a stál před Andrejem najednou nahý. Manga, blesklo mu hlavou. Jistě, japonské pohádkové postavy. Čupřina vlasů, malý nosík a veliké vykulené oči. Ty se na něj šibalsky dívaly. David k němu přistoupil a stáhl s obtížemi jeho plátěnky. Jejich stojící penisy se téměř dotýkaly. Vzal z ruky Andrejovi uhel a odložil ho. Začali se líbat. David se pomalu vymanil. Hned jsem zpátky, neboj. Andrej neustále viděl veliké oči svého chlapce, který na sebe bral nejrůznější podoby. A najednou byl zpět. Na krku mu zářilo pár kapiček vody jako perlový náhrdelník. Trochu se sklonil, aby je mohl slíbat. Byly studené a voněly lučními květy.

Konečně si dovolím definitivně vypnout, zavřít voči a nechat se celou tou akcí vést. Užívám si to jeho vlhko, jeho pohyby jazykem a jeho dech, co mě chvilkama dráždí na péru, kdykoliv spokojeně vydechne. Nejradši bych to prodlužoval donekonečna, tak moc skvělý to je. Jenže právě proto, jak moc intenzivně celou tu situaci prožívám, je mi jasný, že to nedokážu vydržet dlouho. Ještě jednou nechám Máru, aby ty svý pohyby hlavou na pár chvil zpomalil, a pak ho prostě pevně sevřu a další kolo přírazů si navolím přesně podle sebe se zvyšující se rychlostí i hloubkou až do cíle.

Max stoupal po kameny vydlážděné cestě mezi domy vzhůru k Větřáku a říkal si, jak by bylo hezký, kdyby mezi těmi oprýskanými štíty a vybledlými fasádami visely šňůry s lampiony a dalšími barevnými ozdobami. Ono vůbec by bylo lepší, kdyby se ty fasády podařilo nějak schopně hodit do pořádku, hned by to vypadalo víc k světu. Přitom by ve výsledku stačilo tak málo…

První ranní pocit byl strašná bolest hlavy. A celého těla. Pepa večer usnul přímo u stolu. Těžce se rozpomínal, co se stalo. Musí zavolat, jestli přijedou s obědem a se sběrem a rádiem. Sakra, neměl by raději říct, že si ho nevezmou? Jenže je jejich napůl. Poprvé se trochu usmál, když si představil, jak rádio řežou pilou na poloviny. Podívá se na Štefana, ať je to, jak chce, je sice zrůda, ale ne zas tak bezcitná, aby se vykašlal na nemocného. Uvařil čaj, namazal chleba pomazánkou z taveného sýra a tvarohu. Zaklepal. Nic se neozvalo, lekl se. Když otevřel dveře, viděl, jak si Štefan přetáhl deku přes obličej.

Čím déle a častěji jsem ty nahrávky poslouchal, tím živější byly mé sny. Zprvu jen neurčité obrazy – kousek zlatavé kůže a širokých ramen, svalnaté břicho, lesklý žalud na konci mohutného penisu – vynořující se ze stínů kousek před mým obličejem.

„Dobrý den, Syde," řekl unaveně David. Den před tím strávili s Viktorem celý den na Havraní skále a večer se stihli nepříjemně pohádat. Dost špatně spal, jestli vůbec, a teď mu do cesty vstoupil tento ignorant, který ani neumí otevřít ústa a pozdravit. Jindy by to přešel a nemínil by se zase dohadovat a poslouchat jeho nesmyslné propočty nějakého perpetuum mobile, ale dnes ho rozhodila kdejaká maličkost. Syd jen stál, vařil si polívku a okázale ho ignoroval. David vzal svůj hrnek a otočil se na něj. „My už jsme došli tak daleko, že se nebudeme zdravit? Slušně vychovaní lidé pozdraví, když potkají někoho známého."

Samozrejme som vedel, o čo tu ide a vzrušený i nervózny som zazvonil pri ich dverách. Po pár minútach som sa uvoľnil. Žiadne maniere, obyčajní chlapi, čo pobehujú po byte v boxerkách a srandujú na sexuálne témy. Priznávam, už vtedy som sa vzrušil pri pohľade na tie plné rozkroky. Zle sa mi sedelo, keďže môj na pol stuhnutý úd mi začal slziť. Všimli si to. Nedalo sa to zakryť. Taktiež ani mne neuniklo, že boxerky oboch fešákov sú o poznanie plnšie ako pred chvíľou.

Kde všude ten člověk byl? On ho snad pronásledoval! Jejich oči se prolnuly, ještě předtím si však mohl všimnout zvláštní emoce schované za pohledem, který muž věnoval onomu „Viktorovi". Dát si jedna a jedna dohromady pro Syda nikdy nebylo nic těžkého. Žádný normální člověk by se nikdy dobrovolně, sám a bez záměru něčemu uniknout nevydal do podobné galerie umění, čemuž odpovídala i mizerná návštěvnost, a přestože jejich češtinář rozhodně normální nebyl, tohle už bylo moc i na něj.

Chtěl jsem se ho dotýkat, chtěl jsem s ním splynout v jednu osobnost. Nejdříve jsem se nosem dotkl jeho, usmívali jsme se a to už bylo znamení, abych pokračoval, zapřený o jednu ruku jsem se přiblížil k jeho rtům a začali jsme se líbat tak hluboce, jak to bylo možné, cítil jsem jeho dech, naše jazyky se dotýkaly, druhou rukou jsem mu pročesával vlasy a hladil po spánku tak jemně, jako by to měl být přízrak, který se mi co chvíli rozplyne a zmizí. Nezmizel.

Inkoustově černá linka ležaté osmičky svítila do tmy, zobrazujíc tak cosi věčného, co nešlo zachytit pár hloupými slovy vyřčenými jednoho teplého léta na kraji Máchova jezera. Cosi, co se tehdy teprve zrodilo, a přesto rozhodně nekončilo, cosi, co symbolizovalo dlouhé dny a ještě delší noci, nevyřčená slova a utrpení, ale taky zvonivý smích a hřejivý úsměv rozsvěcující noc. Jedna jeho strana se možná zdála až příliš zachmuřená, a hned nato, po bližším přezkoumání, příliš energická. Symbolizovala dlouhé slovní hry, těžké rány a nezvladatelnou povahu, kterou vyvažovalo cosi možná až příliš křehkého, pečlivě schovaného a zamčeného na tisíce západů. Druhá pak obnášela věcně uvažující a nesmlouvavý pohled na svět, který byl však omámen ledovostí modrých očí a stahován do podsvětí, kde převládala touha po věcech zapovězených. Snad spolu nebyly kompatibilní, snad byly až moc odlišné – a přesto se obě strany protínaly, jak už to tak bývá, křížily se a vytvářely cosi nebezpečného a věčného. Dvě sluneční znamení, vodní a ohnivé. Jednomu vládne Slunce, druhému pak vzdálené Pluto. V jednom planou denní síly, druhý je pak pod ochranou nočních hvězd a luny. Jsou jako černá a bílá, přesto spolu dokáží vytvořit jin-jang a dokonale vyplnit kruh. Vítejte ve světě, v němž je příliš mnoho náhod, pálícího slunce, romantismu, matematiky, knih a skal. #MÝDLOVÁ OPERA #KLIŠÉ #VZTAH - UČITEL/ŽÁK

Max spokojeně míchal ranní kávu a rozhlížel se po místnosti, do které se přes okna prodíraly první sluneční paprsky. Ačkoli v přístavu byl zvyklý spát nalehko a dlouho, tady na ostrově ho svěží vzduch tahal z postele dřív a on si v duchu děkoval, že si do kufru přibalil svoje dvě flanelová pyžama. Líně si protáhl krk, potom záda a ulpěl pohledem na schodech v rohu. Měl pocit, že zaslechl šramot a šustění, proto nastražil uši a čekal.

Po zavíračce se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře kanceláře. Na vyzvání vešel Pavel s tržbou z pokladny, vypadal jak spráskaný pes. „Stalo se něco?“ ptal jsem se starostlivě. Sedl si ke stolu a začal před sebe rozkládat peníze: „Chybí mi dva tisíce.“ „Přesně?“ zeptal jsem se a s úsměvem dodával. „Běžně ti chybí ještě nějaká koruna a dnes úplně přesně? Tak to se lepšíš, už aspoň vracíš na desítky.“ Tak tak jsem uhnul letící tužce.„Blbče,“ počastoval mě nadávkou a pokračoval, „bych se vsadil, že ta dvoutisícovka tam ještě v poledne byla a teď tam není.“ Otočil jsem ho k sobě a klekl si před něj, chytil ho za ruce. „To se vyřeší, neboj.“ Skoro brečel: „Vždyť si na to dávám pozor, manko už jsem neměl ani nepamatuji a teď rovnou dva litry.“ Začalo mi ho být líto, nesmím ho tak moc trápit.