Filtr povídek

Jejich miláček si rukama uchopil oba penisy a jemně je hladil. Mazlení ve vodě museli zkrátit. Ještě osušit a už si nesli Tolju na postel. Jejich rty se setkaly při líbání hebkého šourku a nasávání koulí. „To asi nevydržím,“ kňoural. „Nevadí, tak kohoutek pusť.“ „Krásný dostřik, tady ho přepůlíme. Každý máme kousek. Chceš, Honzo, břicho nebo prsa?“

Kromě dvou drobných přehmátnutí a jednoho sotva patrného zaváhání to odehrál tak, jako kdyby tu skladbu už týden trénoval, ne jako kdyby ji viděl poprvé – to tedy klobouk dolů! „Pane jo!“ uznale jsem protáhl obličej. „Sice na pár chybiček bych tě upozornit mohl, to ne že ne, ale jinak to bylo excelentní…“ „Tak možno by ste mohol aj tento svoj súkromný názor omylom poslať mame,“ nadhodil potichu s očima upřenýma na klávesy.

V boxerkách jsem si došel ke skříni pro ručník, dával jsem si záležet, abych pěkně vrtěl zadkem. Očekoval jsem, že mě stále po očku sledujou. Stáhnul jsem si trenky zády k nim. Pak jsem se s bezelstným úsměvem otočil a oba jejich pohledy padly, kam měly. Žán si užíval minuty svý slávy. Vláďa jen nasucho polkl a honem se očima uskočil. Křepelka jen vydechla: „Ty vole…“ V klidu hoši, hoši, hoši, v klidu. Sedl jsem si zas na postel a sundaval si ponožky, jednu a pak druhou. Já ti dám, ty hovado, si na mě stěžovat. Holka se nemohla odtrhnout, uhejbala očima pryč a hned zpátky, nedalo jí to. Pěkně jsem si protáhl koule a usmál se na ni. Byla rudá jak záře nad Kladnem. Spokojeně s ručníkem v ruce jsem odešel do sprchy. Stejně tak jsem taky přišel zpátky, pěkně vyvoněnej a čisťoučkej.

„Jen jsem vám přišel říct, že byste měl ještě jednou zvážit, jestli opravdu chcete upozorňovat na případné chyby v Heleniných pracích,“ prohlásil. Tím si jeho pozornost skutečně získal, pan Kraus na něj hleděl, jako by mu narostla druhá hlava a hned nato se zbláznila. Na paměti měl stále její červené oči a přeskakující hlas. Bylo mu jí líto. „Nevěděl jsem, že za to na ni potom budete takový. Nechápu to, jste jinak tak spravedlivý člověk. Každý dělá chyby. Chci říct, vy jste si toho taky nevšiml.“ To možná říkat neměl. Viděl to na něm. „Není to od vás fér. Víte, že je velmi schopná. Nikdo není vždycky úžasný. Vy jste třeba zrovna teďka strašný morous, tváříte se hrozně nepříjemně. A přesto takový nejste, alespoň ne pořád.“

V této diskusi však bylo tolik lákavého a rajcovního, že jsem nakonec svolil. A v sobotu se vyrazilo na Hostivař, kde byla jediná nudapláž, o které jsme věděli. Když jsme tam přišli, hned jsme vzbudili pozornost, přece jen dvacetiletí jsme tam byli jediní a už tím, že jsme tam byli, jsme snížili věkový průměr snad o třicet let. Takže samozřejmě na nás všichni koukali, jestli jsme tam správně. Museli jsme zachovat dekorum, proto jsme natáhli ručníky a rychle ze sebe všechno sundali a zalehli na břicho. Teprve jak ostatní viděli, že nic nemáme, přestali se o nás starat, ale jen dočasně.

Stoupl jsem si tedy vedle něj, a on si teprve v tom okamžiku všimnul, že už mám úplně tvrdého čůráka a trčí mi dopředu jak stožár. S leknutím se na něj podíval a zůstal jako zkamenělý, asi ho ohromilo mých dvacet čísel, anebo nikdy neviděl dospělého ptáka v akci. Jeho reakce byla překvapivá, strhnul ze sebe trenky až po kolena a vyndal ten svůj kolík a začal si ho zuřivě mastit. 

„Někdy mám vážně dojem, jako byste mnou manipuloval. Řeknete nějakou naprostou netaktnost, která mi zvedne tlak, a pak přede mě postavíte půlku mého oblíbeného pekařství, půl dne nato naprosto dorasujete mé psy, a abych vám za to neutrhl hlavu, raději skočíte do Dřišťálu,“ vyčítal mu, zatímco mu opatrně otíral krev z obličeje i krku. Moc to nepomohlo, ale stejně mu kapesník vtiskl do dlaně, ať si ho může přiložit na ranky.

Na konec ledna bylo několik lidí od nás z práce domluveno, že si vyrazíme na víkend na hory do jednoho penzionu v Jizerkách. Jak to tak bývá, čím více se termín blížil, tím více lidí odpadávalo. Nakonec jsme zůstali s Viktorem sami, ale řekli jsme si, že nebudeme dělat Zagorky a pojedeme sami dva. No vlastně jsme si i potvrdili, že jsme i rádi, že odpadli i poslední dva zájemci a díky tomu budeme mít víc času na sebe. Já se nemohl dočkat a zdálo se, že i Viktor se opravdu těší. Dokonce se mi přiznal, že se těší, že si zase spolu užijeme v klidu tak jako v létě, a jestli mi nevadí, že mi to říká takhle na rovinu, že si připadá jako nadržený prase.

To vše v Radimovi vykrystalizovalo v dosud nepoznanou nejistotu, ten muž, přestože byl téměř o generaci starší než on, ho prostě a jednoduše eroticky přitahoval, navíc způsobem, který až dodnes nepoznal a kterému nerozuměl. Prohlížel si jeho tělo a hledal na něm nějaké znamení, něco, co by ho polidšťovalo, něco, co by vysvětlovalo krev Radimovi divoce pulsující ve spáncích a povážlivě nejen v nich, a něco, co by zároveň vyjadřovalo i jakoukoli emoci stojící za zachycení. Kromě nesouměrného ostrůvku řídkého porostu pubického ochlupení a až nepřirozeně masitého penisu, který se v chomáči dlouhých hustých chlupů i s plným šourkem ledabyle povaloval na hraně lehátka narychlo ráno sestaveného z dřevěných palet pokrytých bílým prostěradlem, však neviděl nic, co by mu napovědělo, nic, co by alespoň trochu jeho pocity vysvětlilo.

Damian pozoroval jeho soustředěný výraz a opět ucítil tu nevinnou vůni dětského oleje. U posledního knoflíku se Eduardovy prsty lehce dotkly Damianova krku. Téměř neznatelné pohlazení však mělo za následek husí kůži a Damianovi se rozšířily oči. Zhluboka se nadechl. Ucítil i jemnou vůni heřmánku a na chvíli ho popadlo neodbytné nutkání vklouznout mu prsty do vlasů, aby zesílila. Ztuhnul. Když se jeho asistent narovnal, aby zkontroloval svou práci, Damian se mu zadíval do tváře. Před sebou viděl jen tuctového mladíka s přerostlými světlými vlasy, malým nosem, bledými rty, které měl mírně našpulené, jak se soustředil na svůj úkol. Poodstoupil od něj na krok a mírně se zamračil. Eda mu pohled opětoval s kapkou nepochopení. „Máte nakřivo pěšinku. Počkejte.“

Vykračovali jsme slunnou Paříží jako toreadoři a stahovali na sebe pozornost. Kruci, ocas mi z toho šel prasknout. Lidé nám mávali a volali „TORO, TORO, TORO“. Na oplátku jsme jim také zamávali. Procházeli jsme mostem přes ostrov, kde stál Chrám Matky Boží, byl tam nespočet turistů, ozvalo se hromadné cvakání závěrek foťáků.

„Ahoj, Oli!“ oplatil jsem mu pozdrav – a rovnou jsem přešel k věci: „Můžeš mi prosím tě vysvětlit, čo si tým chcel povedať?“ Nějakým způsobem mě totiž ty jeho čtyři slova podráždily, nemohl jsem si pomoct, ale zároveň jsem na něj nechtěl hned spustit moc zostra, a tak jsem to celý zkusil zjemnit tím, že jsem tu otázku zaobalil do mnohem měkčeji znějící slovenštiny. „Čím…?“ zkusil Oliver hrát o čas – zjevně už i jemu došlo, že tím posledním vzkazem trochu přestřelil.