Filtr povídek

"Vezmi si ho," zašeptá muž nade mnou. Kleknu si a rukama se začnu propracovávat přes knoflík a zip džín. Jen pár vteřin stačilo, kalhoty má stažené nad koleny a jeho úd mi trčí do tváře. Pohladím ho, prsty přejedu po visícím pytli a pootevřu ústa. Ani se ho nedotknu a za mými zády se ozve: "Ani se nezeptáš na svolení, čubičko?" V chodbě darkroomu jsi nás snadno našel a teď stojíš za námi. "Smím?" ptám se. Vím, co odpovíš, ale přesto čekám.

Rozrazil jsem domovní dveře dokořán, připravenej se do toho rozmazlenýho spratka obout dřív, než se vůbec nadechne a zkusí na mě nějaký ty svoje výsměšný řečičky, ale stačily mi tři vteřiny, aby mi došlo, že můžu všechny svý rozčilený komentáře a výbuch spravedlivýho hněvu klidně zase spolknout. Nepadly by na úrodnou půdu. Oliver totiž očividně nebyl ve stavu, aby mě vnímal. „No pane jo, ty vypadáš,“ ušklíbl jsem se a ustoupil jsem o kousek stranou, aby měl aspoň šanci trefit se do dveří. „Ty si ešte tu?“ vydrmolil ze sebe a lehce zavrávoral. Zjevně mu dělalo problém mluvit a jít zároveň. „Hm, a ty jsi konečně tu,“ utrousil jsem a popadl jsem ho za loket, abych ho už konečně vtáhl dovnitř a mohl za náma zavřít.

Pole a lesíky za oknem vystřídaly řady domů a je jasné, že budu za chvíli v cíli, vlak začíná zpomalovat a ozývá se i občasné zapísknutí brzd. Zastavujeme, oblékám si bundu, s batohem v ruce vystupuji a s dalšími lidmi vcházíme do hlavní haly. Rozhlížím se a zjišťuji, že na mě už čeká. Poznávám ho okamžitě. Má přesně tu bundu, ve které je na včera poslané fotce. Vyšší kluk se širokými rameny a světle hnědými vlasy. Také mě evidentně poznal a mává na mě. Na chvilku opět znejistím, ale pak si sám sobě v duchu říkám: ‚Nebuď srab!‘, nadechnu se a jdu rovnou k němu.

Vlak mě nedoveze domů, jenom do krajskýho města, ve kterým bych měl přestoupit na bus. Jenže jelikož jízdní řády spojů vedoucích do naší vísky připomínají noty na buben, nasednu před nádražím už tradičně do taxíku. S našima si pak doma stihnu dát večeři a povyprávíme si, co je novýho, než se začnu pár minut před osmou sbírat k odchodu. „Jdeme s Mírou na jedno,“ odpovím na mamčino povytažený obočí. „Už zase?!“ „Jak – už zase? Naposledy jsme se viděli před třema týdnama!“ hájím se se smíchem.

Přivinul jsem se k Andrému a dal mu hlubokou pusu. Líbal jsem jeho tváře a přivinul je ke své. Zase se mi tam dralo to zakázané „Miluji tě!“. Ne, nemohu, budu litovat, ale tak to bude nejlíp. Vyhrkly mi slzy. „Proč brečíš, vždyť to bylo nádherné. Děkuji ti, jsi…,“ nenacházel slova. „Já vím, ty také, proto brečím.“ Nechtěl jsem mluvit, naše ústa se spojila v ten nejdelší polibek a mně neustále tekly slzy. Setrvali jsme v objetí a vstřebávali prožité štěstí.

Jazykem bloudil po hrudi, vzal mezi rty vzrušenou bradavku, zajel jazykem do pupíku. Na okamžik k němu vzhlédl a viděl, jak má zavřené oči a slastně pootevřené rty. Výborně, pomyslel si a rukou začal bloudit po zádech. Přesunul se dopředu a opatrně položil dlaň na knoflík od kalhot.

Leželi jsme u sebe a vzájemně se hladili. Jenom zlehoučka nechali prsty popojíždět všemi zákoutími našich těl. Do všech míst jako v pomyslném bludišti. Poutníci putující k branám slasti. Dlaně sjely do našich klínů. Vzájemně si laskáme naše miláčky. Ruce poklepávají po hrázích jako tanečnice v Moulin Rouge. Měsíční světlo a odlesk sněhu postříbřily naše těla. Hledající, vyzývající, pronikající. Přichází odměna našeho snažení a toužení. Nevýslovně slastná. Jen příliš krátká. Zachycujeme svými ústy až v bolestném polibku její prchavost.

Doma jsem vytáhl kraslice, včetně mého pokusu o Boschovské vejce a naaranžoval jsem je do košíku na předsíni a pak jsem se vydal nazdobit jablůňku před vraty. Dřevěná vajíčka jsem ještě trochu přetřel včelím voskem, barevné šňůrky vydržely od posledně, tak jen je pověsit. Malé štafle, ze kterých jsem vajíčka věšel, se mi občas lehce křivě bořily do hlíny, takže jsem měl chvilkami strach, jestli ze štaflí nehodím tlamu, ale zvládl jsem to. Slezl jsem dolů, oprášil ruce a poodstoupil, abych si prohlídnul dílo. Jo, dobrý, pravidelný. Otočil jsem se a zůstal jsem koukat. Kus ode mne byl bílej ušák. Koukal na mě asi stejně udiveně, jako já na něj. Na chvilku zapanáčkoval, ale jak jsem se hnul, tak vzal do zaječích a zmizel.

“Mirko myslí, že či sme si tam my dvaja…,” vysvetľuje mu Andrej. “Neboj sa, nevrzli sme si tam, ja som na baby, ale Andrej je skvelý chalan, aj keď je gay,“ uisťuje ma Sveťo. Zazvoní mu mobil a povie, kde je. Už som pokojnejší. Sveťo vyzvedá od Andreja, čo robí. Môj chlap sa prizná, že pomocného robotníka na stavbe. Sveťa zaujíma, koľko zarobí, a keď mu Andrej povie sumu, sa len zasmeje. “Vyser sa na takú robotu, u mňa dostaneš okamžite päťkrát viac, a keď sa osvedčíš, môže to byť aj desaťnásobok,” ponúka mu prácu Sveťo. Andrejovi zažiaria oči.

“Edo, poď dnu, moji rodičia sa chcú s tebou rozprávať,” povedal Ondrej. “Počkať, Ondro, predsa ty si bol… už nie Erik…,” nerozumel tomu Paľo. “Erik chce každého,” trpko sa pousmial Edo. “Ale okrem seba nemiluje nikoho,” skonštatoval Ondrej. “Tvoj foter je s tým ok?” ostal prekvapený Peter.

Nevěděl jsem, s kým jsem na cele, není tady nějaký vrah, sadista či jiný maniak? Nezabije mne? Neznásilní? Hlavou se mi honily podobné myšlenky. Občas jako by někdo hlesl. Ten zvuk mi nebyl neznámý, ale tady, ve společnosti sedmi lidí? Najednou jsem ucítil, jak se na můj zadek tlačí asi penis mého souseda. Trochu jsem se polekal, nebo byl spíše překvapen a mírně jsem ucukl, jenže ten můj už byl také nabuzen, a tak jsem jím zase nabral souseda přede mnou.

Jen co za sebou zavřel, kluci spustili milion otázek a projevy úžasu, nejvíce se nadchli nad jacuzzi. „To nemají ani ministři,“ uchechtl jsem se. „Jak jsi to udělal?“ „Pusou. To jen vy se domlouváte jinými orgány,“ chechtal jsem se z plna hrdla. „Ty jsi korunovaný magor,“ křenili se kluci. „Jsem zvědav, jak umíte projevovat vděk,“ culil jsem se. Vrhli se na mne všichni a líbali mne a lechtali, hajzlíci.