Filtr povídek

Uplynul týden. Sedm dní, během nichž olověná obloha nad městem ani na okamžik nepovolila a přístavní ruch, stlačený hrozbou další bouře, utichal jen s tmou. Pro Toma s Edmundem to byl týden v očistci. Gideon Cross se neukázal. Nebo ho aspoň oni nezahlédli. Zmizel v labyrintu uliček a skladišť, neviditelný jako spodní proud, o jehož existenci víte jen proto, že cítíte, jak vás táhne ke dnu.

Večer Vilém ležel ve své posteli a přemýšlel. Hledal klíček ke své paměti, tak jako to dělal už dva měsíce. Nechtěl ani tak vědět, co se přesně stalo, ale chtěl vědět, kdo mu zachránil život. Podle doktorů ho dovezli do nemocnice právě včas, kdyby tam ležel ještě půl hodiny, tak by to bylo mnohem vážnější. „Kam jsem tamtudy šel?“ kladl si Vilém pořád dokola stejnou otázku. „Za dětmi do domova chodím z druhé strany.“ Asi při tisícím položení této otázky se mu zavřely oči a on se odebral do říše královny Mab, konečně. Koně královnina snového kočáru dnes byli poněkud divocí a Vilém neměl lehké spaní. Svým způsobem to ale byl pokrok, protože od té nehody se mu sny nezdály a dnes poprvé ano.

„Je to starší pán,“ preťal ticho Alex. Ruku mal položenú na radiacej páke, uvoľnený, dominantný. „Michal. Pôsobí skúsene.“ To slovo skúsene mnou prebehlo ako elektrický prúd. Bolo to tu. Tá mýtická trojka. Mesiace som na Grindri len sľuboval, bol som ako chlapec, čo stojí na okraji bazéna a bojí sa skočiť. A Alex, môj Alex, to vyriešil za mňa. „Zariadil som to,“ povedal mi včera. To gesto – tá rozhodnosť, s akou prevzal kontrolu nad mojou nerozhodnosťou, ma neskutočne vzrušovala.

Morning Star vplouvala do řeky pomalu, jako by si rozmýšlela, zda právě tady chce zakotvit. Vzduch byl těžší než na moři, nasáklý kouřem, rybinou a pachem města. Držel se u doků a nikdy úplně nemizel. Nad vodou se houpaly stěžně jako les, v němž si každá loď šeptala svou vlastní řečí. Skřípání lan a práskání plachet se mísilo s výkřiky, co se ztrácely ve větru dřív, než dopadly do vln. Edmund stál u zábradlí a díval se na přibližující se město. New York ležel nízko u hladiny, šedý a hustý, a přitom už z dálky působil, jako by měl zuby. Namísto vysněného ráje mu připomínalo spíš šelmu, která se do něho chystá zakousnout.

Všichni mě postupně plácli přes zadek, dali mi facku nebo mně flusli do obličeje. Řekli, ať držím hubu, nekřičím a bude vše v pohodě, jen že taky musím udělat všechno, co chtějí, jinak mě oni nebo Erik potrestají. Všichni si svlékli oblečení a během okamžiku přede mnou stáli všichni nazí, některým už stály péra a byl to pro mě upřímně moc hezkej pohled. Sundali mi roubík, řekli, ať držím hubu a poslušně piju všechno, co mi dají. Jeden vzal další misku a držel mi ji pod pusou a začalo to. Postupně ke mně chodili, jeden mi svou tvrdou kládou šukal hubu a u toho chcal, všechno teklo do misky, další měl úplně žlutou moč, že mi z toho bylo až špatně. Co jsem od nich měl v misce, mi postupně dávali sklenicí do pusy, někteří nechcali do pusy, ale do mé díry, pod mým zadkem byl kýbl, kam vytékal gel z mrdání strojem a moč z mého zadku, abych ani o kapku nepřišel, mi to z kýblu dali do misky a pořád dávali do pusy sklenicí, abych pil. Všichni měli péra pěkně tvrdý a domlouvali se, co jak bude.

Vypnem vodu, jedným uterákom si usuším vlasy, druhý si obmotám okolo pása a vrátim sa do spálne. Marian leží na posteli a pozerá si niečo v mobile. Odloží mobil a jeho pohľad patrí už len mne. Lampička na jeho nočnom stolíku svieti, a tak vidím detailne jeho tvár. Čelo, nos, pery a za okamih aj oči. Modré. Plné emócií. Zhodím zo seba uterák, v skrini si vyberiem čisté tričko, boxerky a pyžamové nohavice. Bleskovo sa oblečiem a vkĺznem do postele. Marian ma nepritiahne do svojho náručia, ale cítim, ako ma pozoruje, a tak sa pritúlim sám. Položím si hlavu na jeho hruď a on okolo mňa okamžite obmotá pažu. „Je ti líp?“ spýta sa. Chvíľu neodpoviem, ale potom do jeho trička zašepkám: „Len to na mňa doľahlo.“ „Chápu,“ končekmi prstov mi prehrabne vlasy. Pár minút obaja mlčíme. Marian nenalieha, nič zo mňa neťahá, nenúti ma, aby som sa mu zveril. A práve vďaka tomu sa zveriť skutočne chcem.

Marek se na mě laškovně usměje. Začíná se přesouvat na žíněnku a na všechny čtyři. Dívám se na něj a rozhodnu se zaujmout stejnou pozici. Přesouvám se na čtyři a koukám stále na jeho pozici, jeho pohled, když najednou zašeptá: „Tak tohle si užiješ.“

Byl červen a my s Robinem jsme spolu byli už sedm let a pořád jsme drželi tu tradici, že na naše výročí vyrážíme na noc k Volšáku, k místu, kde to všechno začalo. Každé toto výročí jsme byli u Volšáku sami, i když kluci z party měli často zájem to oslavit s námi. Letos se to poprvé změnilo, ne snad, že bychom pozvali ostatní, ale vzali jsme s sebou kluky, stali se naší součástí a také jsme využili toho, že je zasvětíme do spánku v přírodě. Klukům jsme postavili stan, a jelikož byl hezký den a noc měla být stejná, tak já s Robinem jsme si dali širák u ohně.

Nejprve mě ta situace vyděsila, a tak jsem začal značně protestovat a zkoušel prosit, ať neblbnou a tak. Oba se na sebe podívali, usmáli se a Pavel pronesl něco ve smyslu, že když kecám, bude třeba nějak utlumit moje nevhodné komentáře, a než jsem se nadál, dostal jsem roubík do pusy. A oba se spokojeně usmívali, že teď si můžu nadávat, jak chci. Petr se mírně předklonil a jen pošeptal, ať se nebojím. Začalo mně docházet, že hra začíná a rovnou dle představ, které jsme si na začátku nastínili. Jen reakce v kalhotách už dávno prozradila, v co jsem tajně doufal…

Bol vysoký, mohol mať tak dvadsaťpäť, s tou milou chlapčenskou tvárou, na ktorej ešte doznievala puberta. Brčkavé vlasy mu padali do čela. Bol to typ, ktorému by ste hneď dali pusu. Alex, lovec v ňom, zacítil príležitosť. Pristúpil k pultu, no neoslovil ho hneď. Začal si so záujmom prezerať vystavené elektronické cigarety. Ja som sa postavil za neho, tichý pozorovateľ, a sledoval som hru. Chalan sa po dlhej pol minúte ticha odhodlal. "Fajčíte?" opýtal sa, hlas sa mu mierne zachvel.

„Vítejte u nás, Simone, jak jste spokojen s penthousem?“ „Děkuji, moc se mi líbí, včetně perfektního servisu, dnes jsme ho trochu zkolaudovali. Vracíme se z Modeny, povedlo se mi koupit padesát vozů Bugatti a také i krásný historický vůz Bugatti Type 57SC Gangloff Drop Head Coupé z roku 1937.“ Vytřeštil oči. „Jeho Veličenstvo dlouho touží po tomto voze. Za kolik jste ho koupil, jestli tedy mohu vyzvídat?“ „Skoro za hubičku, jen půl miliónu dolarů.“ „Pane jo! Já vás budu hubičkovat celý večer.“ 

Pevně Lexe chytnu za pas a zprudka ho zvednu ze židle. „Hmm, tak myslím, že dnes dostaneš na zadek do zásoby, aby tě příští dva týdny ani nenapadlo bejt neposlušnej…“ „Ty si tak sladko naivný, keď si myslíš, že to na mňa zafunguje,“ zavrní ještě smyslně a chce mi dát pusu, ale to už si ho přehazuju přes rameno. „Já vím moc dobře, co na tebe funguje!“ plesknu ho přes zadek – no a během následující zhruba půlhodiny mu to svý prohlášení v ložnici hned několika způsobama dokážu. Při večeři mu pak ještě povyprávím něco o Ivanovi a znovu se ho přeptám, jestli mu fakt nebude vadit, když u nás bude následujících pár dnů bivakovat, no a když mě Lex ujistí, že ne, tak Ivanovi rovnou zavolám, abych s ním doladil detaily. Už dva dny nato ho jedu vyzvednout na nádraží.