Filtr povídek

Posedával jsem a občas vyhlížel z okna na hřiště. Za chvilku přiběhli ti dva kluci k topolu, co rostl před šatnami, vyndali ocasy a očůrávali ho. Kochal jsem se pohledem na dva moc pěkné kluky, ten vyšší měl hezký ocásek, takový normální, pěkně si ohrnul předkožku a mířil s ním nahoru. Druhý kluk, skoro o hlavu nižší, mi vyrazil dech. 

Následující dlouhé minuty pak stál v kuchyni a tiše se po ní pohyboval, snaže se uvařit tak, aby tím svého… svého Davida neprobudil. I to znělo zvláštně. Můj David. Nedovedl by to vyslovit. Můj pitomec, to to v podstatě kopírovalo. S přidáním trochy pošťouchnutí, které to oslovení nabízelo, se to ale zdálo daleko bezpečnější. Můj David – bylo to tak intimní. Říkal by tím, že je jeho se vším všudy. Jinak – že ho chce se vším všudy. Jako Davida. Jako toho, kým ve skrytu duše byl. A to on chtěl. Ale vyslovit to, to by nemohl.

Davidovi se roztřásly ruce a začaly se potit, přesto byl schopný ještě promluvit a pozdravit ho. Nejraději by se otočil na podpatku a utekl, věděl ale, že by to byla hloupost a ukázka jeho slabosti. Bylo to tak dávno. David si celou dobu nalhával, že tato epizoda jeho života už na něj nepůsobí jinak než jen jako nepříjemná vzpomínka, ale když se nyní zblízka díval do těch šedomodrých očí, věděl, že i po těch letech má na něj vliv. „Rád tě vidím, Davide, moc ses za ta léta nezměnil. A jak se máte vy, Vavřinče? Tenkrát mně váš bratr zakázal si vás pozvat na kontroly, tak ani nevím, jak jste na tom zdravotně dál."

Adam stejně nereagoval, ležel na břiše, byl jenom v tričku a boxerkách, tak jsem ho začal zlehka hladit po stehnech. Na to už zareagoval, byl totiž hrozně lechtivý. Začal kopat nohama, cukat se a strašně se smál. „Prosím, nech toho, to hrozně lechtá, prosím, prosím, přestaň.“ Otočil se na záda. Chvíli jsem si hrál s jeho bradavkami, stáhnul jsem mu boxerky a začal jsem si hrát s jeho pérem, které bylo ještě v klidu. Strašně mě lákalo mít ho v puse a cítit, jak mi tam roste.

A on si položil hlavu na moje rameno. Chvíli jsme tak mlčky seděli na sněhu a hladil jsem ho po zádech a po vlasech, když jsem viděl, že se tomu nebrání, spíš naopak, tak jsem se k němu naklonil a dal mu pusu na tvář. Adama to ani nezaskočilo a pak se naše rty přiblížily k sobě a začali jsme se líbat. Bylo nám úplně jedno, jestli nás někdo uvidí nebo ne.

„Byli jsme spolu něco přes měsíc, stál mě spousty nervů, starostí, peněz, času a slz. A stále po něm toužím. Stále na něho myslím, snažím se ho z mysli vypudit, a tak si užívám, kde mohu, ale nic, stále se tam ve mně někde drží zuby nehty. Přestože vím, že si mé lásky nevážil, tak po něm toužím, stále. Vše bych mu odpustil, zapomněl. Navalil jsem si na sebe spoustu práce, učení a starostí, jen abych ho vytěsnil, aby mi nezbyla co jen milisekunda pro myšlenku na něho. Přijde večer a já brečím a usínám s myšlenkou na něj.“ Jirka mne objal a rukou hladil záda. Stékaly mi slzy. Toužil jsem po Andrém, chtěl jsem ho, vzal bych ho na milost? Nééé! Už né! Poroučel rozum.

Odemkl dveře kolárny. Bylo tam. Jeho milované kolo. Od doby, co se téměř před třemi lety rozešli s Honzou, na něm seděl sotva třikrát. Koupili si je (stejná, jen v jiné barvě) chvíli před úplným koncem vztahu. Chtěli tehdy nové vybavení pro pokračování společných cest životem i Evropou. Pak se jeho partner bláznivě zamiloval do nového španělského programátora u nich v práci.

„Nebudu vás zdržovat nijak dlouho," přisadil si Syd ještě, aby tak doplnil svého matikáře. „Dobře. Dobře, tak já na chvíli půjdu. Počkejte na mě před školou, jen si zabalím věci a hned jsem u vás," ujistil ho David. Syd s vítězným úsměvem na tváři zpražil pohledem Roberta a sebevědomě vyplul ze dveří. David stiskl pevně čelist, až se mu napnuly svaly na lících. Otočil se na Roberta a silně vycítil jeho nevoli. Jejich pohledy se prolnuly a ten Robertův zřetelně hlásal: „Ty ses zbláznil!"

Tom seděl u svého psacího stolu, na stole stohy papírů, asi ty bakalářky a tak. Jeho kolečková židle otočená zrovna ke vstupním dveřím. Jen jeho krásné oči jsem neviděl, ačkoliv nepochybuju, že ten překvapený výraz určitě měly. Ani úsměv jsem neviděl. Zato jsem viděl čile kmitající holý zadek nějakého studenta v tu chvíli zakrývající jeho obličej. Krve by se ve mně nedořezal. Takhle jsem si to překvapení tedy rozhodně nepředstavoval.

Kolem desáté večer naše už ani tak ne moc početný řady ještě víc prořídnou, odporoučí se jak třídní, tak i několik holek, na který doma čekají buď rovnou děti, nebo aspoň starostliví manželé a přítelové, což je jenom jinej výraz pro žárlivý páníčky, jak se vyjádří Jiřka. Měl bych se pomalu zvednout taky, čeká mě dlouhá cesta domů, ale zjišťuju, že se mi z téhle rozveselené společnosti ještě nechce, a tak mi nedělá problém sám sebe přesvědčit, že jestli vyrazím teď, nebo až za dvě hodiny, tak to už není takovej rozdíl…

Dan cítil pomalé pronikání a jeho tělo vycházelo vstříc. Miloval nejprve dlouhá, později se zkracující přerušení, kdy plně vnímal tep obou srdcí. Stejně tak dech a všechna chvění. Pak už nebylo nic než neskutečně krásné vypětí posledních vteřin. Vždycky se snažil svého milence znovu obejmout a sevřít. Ujistit se, že to nebyl jen sen.

„Růženko, vstáváme. Vypadáváš mi z režimu, tak krásně jsi včera vstal a dneska bys chrápal ještě v poledne, ke kterému už to nebude daleko. Je odmocnina z tisíce osmi set sedmdesáti čtyř mínus tisíc sedm set devadesát tři hodin, což je od poledne o jednu odmocninu z toho celého hodin. Minuty zanedbáme, stejně jako sekundy uplynulé za dobu, co jsem ti tohle říkal a co si to budeš počítat. Nebo můžeš rozlepit oči a podívat se sám. No tak," pošťuchoval jej a dloubal mu do tváře, jako každé ráno plný energie. Vlastně už mu jejich společná vstávání chyběla, a přestože se David vždycky ksichtil, bylo na nich něco hezkého…