Ramin si sundal zvířecí převlek. Chlapec měl, pokud to šlo, pokrčené nohy, otevřel oči a zdálo se, že se usmál. Měl chuť mu odvázat ruce, ale nakonec jen kouskem kožešiny otřel jeho půlky a začal zasouvat svoje naběhlé péro. Necítil odpor. Pomalu zrychloval. Přiblížil se k jeho ústům a políbil ho. Hoch mu oplatil stejně. Pak už oba zažívali krásné milování se vším všudy.
„Zbytečně to prodlužuješ… Stojí ti to za to?“ Nakolik jsem si tuhle otázku pokládal v hlavě já sám, slyšet ji naživo mě dostalo. Chtěl jsem se s Radkem hádat a říct mu, že mi Dominik stojí za každou vteřinu navíc. Ale bylo to opravdu tak? Nesnažil jsem se jen sám sobě nabulíkovat, že existuje nějaká šance? Že bych si Doma třeba mohl nějak udržet?
Kristián k nemu pristúpil a chytil ho za bundu. „Povedal som, že stačilo. Neviem, či si si všimol, ale ak tu niekto Olivera mláti, som to ja. Rozumieš?“ Jano a jeho partia ustúpili, zjavne nechceli riskovať konflikt s Kristiánom, ktorý mal v škole povesť chladnokrvného a silného športovca. „Fajn, fajn, veď sa len bavíme. Tak šťastné a veselé,“ zamrmlal Jano a spolu s ostatnými odišiel. Kristián sa otočil k Oliverovi, ktorý sa stále držal za tvár, na ktorej sa už začínala črtať červená škvrna. „Si v poriadku?“ spýtal sa Kristián, no jeho hlas neznel práve starostlivo.
No a právě, když Pavel boduje a snáší se díky gravitaci zpět na palubovku, naráží rozkrokem na rameno obránce. Body získává, ale k zemi se snáší s rukama v rozkroku. Chvíli se válí po zemi, ale rychle se zvedá a s poskakováním na paty a bolestivou grimasou v obličeji se snaží bolest překonat.
„Já vám nějaký věci donesu, vždyť to z vás padá! Jen řekněte, kde je mám vyzvednout?“ Zas na mě koukal jak harpyje. Bože, jestli tohle budu mít někdy na krku! To mě čeká očistec, ale krásnej, chichichi. V práci mi to jde, být tvrdej na lidi i na sebe. Nejsem teda žádnej kat, ale práce musí být hotová. Ale tady u toho rošťáka prohrávám na celý čáře. Koupil jsem mu pyžamo, pantofle a doma jsem vzal nějakej župan. Přece ho tu nenechám lítat s padajícíma gatěma a bosky!
Norm s Markem mě pak odvedli do obchodu na místo, kde měla být výbava vystavená. Dovedli mě až k podivnému zařízení, ze kterého vedla spousta kožených popruhů. Norm začal moje ruce a různé části těla pomalu přivazovat.
„Co se s tebou děje?“ vyjela na něj hned poté, co ukořistila dvě skleničky se šampaňským z tácu pikolíka, který kolem nich prošel. „Nic,“ odfrkl otráveně a zabloudil očima zpět na parket, aby vyhledal blonďatou kštici. Zrovna hrála pomalá píseň a Eduard se tiskl ke své tanečnici rozhodně intimněji, než by bylo zdrávo. U něj by to nejspíš nehrálo velkou roli, co ho tak znal, ale ani jeho partnerka se neostýchala a jedna ruka položená na jeho zadnici rozhodně nepůsobila, že jsou jen přátelé z práce. Stiskl ruce v pěst a málem zaskřípal zuby. „Nic? Ale já vidím, že nejsi ve své kůži, a mám dojem, že pan Petiška by mi byl dnes lepším tanečníkem nežli ty.“
Do úst se jim pletly Emilovy kadeře. Jenže jejich vzrušení bylo tak velké, že nějaký vlas nevadil. Oba vzdychali. Vzdechy přecházely v supění. Už, cítit výstřiky, ta slast, žádná guma s tím nemůže soupeřit. Bert se nadzvedl, jeho klacek dostříkl až na odsunutý podšálek. Na stole se vytvořil krásný bílý pramen. Taky ho Emil hned slíbal.
Do môjho odchodu ostával jeden deň a my sme sa ešte nerozlúčili. Ani nerozišli. Vlastne sme o tom ani poriadne nehovorili. Asi preto mi pred chvíľou napadlo, že si zvolil jednoduchšiu cestu a jednoducho odišiel. Len tak. Z ničoho nič. Bez zbytočných slov.
Snažil jsem se zaměřit, o koho jde, jelikož jsem si nejdříve myslel, že jde o někoho z místních. Zpod kapuce na mě koukaly dvě ustrašené oči a tvář mladšího kluka kolem pětadvaceti let, zpod kapuce bylo ještě vidět několik pramínků vlasů, ze kterých crčí voda. Bundu měl sice do přírody, ale neuzpůsobenou na déšť, respektive ne na takovouhle plískanici. Bunda byla úplně promočená a stejně tak kalhoty. Turistické boty měl bytelné, tak snad alespoň nohy měl v suchu.
A tady se to ve mně láme. Pochopení od spolužačky Olinky ze základky a ten vemlouvavý hlas maminky bourá veškeré překážky. Pravda musí ven. Akorát mamince to musím podat velmi opatrně. Nejsem si jistý, jak to pobere.
Vykulil jsem na něj oči a zapomněl, že se mám krejt, když jsem se natáhl pro to erární pyžamo. Potetovanec se usmíval, jako nevysmíval, usmíval a sklouzl mu pohled… Žán se ještě víc propnul.
Začal mě hladit po mém svázaném těle. Když se dostal k hlavě, strčil mi své prsty v rukavici do pusy, až jsem se začal dávit. Zasmál se a řekl, že to se časem naučím. Zatímco mi rejdil svými koženými prsty v puse, uviděl jsem někoho vstoupit do místnosti.
Korunku všemu ale nasadil až v průběhu jídla. Mnozí, včetně Damiana, si dali polévku, k níž byl přinesen i košík s pečivem. A jak si už Eda všiml, jeho společník byl král všech drobilů. Nu, možná ne úplně, ale nebyl v tomhle tak ultrapečlivý jako ve všem ostatním. Povedlo se mu dostat si nějaké kousky pečiva do klína. A Eda, jakožto člověk vždy ochotný podat pomocnou ruku, mu je dvěma rychlými pohlazeními z klína dostal. Pohlazeními. Ráznými dotyky přímo tam, kam by mu kamarád sahat rozhodně neměl. Asi bylo dobře, že si to neuvědomil.
Tak tohle jeho partner mohl. Chlapcovy rty shrnovaly nalepené sladkosti, zuby jemně svíraly na hraně žaludu, aby uvolnily místo jazyku. Tohle sladké kouření si oba užívali. Samozřejmě i s konečnou odměnou. To už si Bořek rovněž připravil svého hocha jako lízátko. Neochudil ani kulky v hebkém šourku, které tak rád cumlal. Ještě chvíli si potom dopřáli děvětašedesátky.
Dom se na ten můj příkaz ještě drobet zaksichtil a předvedl mi podívanou, jak moc šněčím tempem se dá takový jeden jediný kus oblečení stahovat. Bylo to jen tak tak, že jsem se udržel a nepomohl mu s tím. Ale chtěl mě pořádně dráždit, a tak jsem mu to dopřál, však on si to pak o to víc vypije. Prohlídl jsem si ho ještě pěkně od hlavy až k patě, jak tam stál nahý jako prst a natěšeně se culil, než jsem přešel ke křeslu a vytáhl ho od okna před stůl.
Osvobodím kotníky a opět si kleknu. Periferně vidím, jak i on osvobozuje overal až dosud za rukávy stažený kolem pasu a staví se za mě. Raději sklopím zrak a nohavicí poslušně otírám podlahu. Dnes už to nejspíš přijde, dalo se to čekat, vezme si mě i zezadu. Včera se spokojil pouze s mým krkem, teprve jsme se seznamovali, jeho slova, dnes bude nepochybně chtít víc, bude chtít všechno. Nemá smysl se tomu pokoušet vzdorovat.
Lehá si vedle mě na levý bok, pravou ruku mi pokládá přes plavky na moje nářadíčko. Promne a prohmatává mi vše, co je pod plavkami. Nos mi zasune do mého pravého ucha a zafuní.
Přišla sestra a pomohla mi oblíknout takovej zelenej hábit, co se zavazuje vzadu. Návleky a roušku. Příště si to mám prý koupit v nějakým automatu na chodbě. To jsem vůbec nevěděl, že se sem chodí v mundúru. Musel jsem si vydezinfikovat ruce a šli jsme. Nikdy jsem na takovým oddělení nebyl. Člověk má nějaký představy, ale dokud to nevidíš přímo… No, připadal jsem si jak v Chicago Hope. Byl to prostor neurčitýho tvaru, kde různě leželi pacienti, kolem nich přístroje, oddělený paravanama a prosklenýma přepážkama. U každýho někdo byl, buď přímo u pacienta, nebo seděl u stolečku u postele. Bylo tam dost sester a vůbec personálu. Dovedla mě ke Kiliánovi. Bože, to byl pohled. Vedle něj byly samý přístroje, všude to blikalo, pípalo. Vedly do něj hadičky.
Obhlížel jsem si zrovna klece, když ke mně přišel Mark s Normem a o něčem se bavili. Přinesli s sebou krabici plnou hraček a kůže. Co jsem zahlédl, tak šlo o kožený oblek, pouta, obojek, plug ve tvaru psího ocasu a ještě další věci.
Proč se jen, ke všem svatým, nedokázal ovládat? Co bylo na tomto mladíkovi tak zvláštního, že se jej jen dotkl a on se měnil v nadrženého kloučka? Jeho drobný asistent byl zkrátka krásný. Byl anděl, bledý, útlý, třpytky na jeho tváři ho dělaly ještě nevinnějším. A světlé oči, které tentokrát nezakrývala skla brýlí, zářily a byly snad ještě pronikavější než obvykle. Damian sklopil víčka a vnitřně šílel. Cítil všudypřítomnou horkost – jeho těla, jeho klínu, jeho dechu. I v místnosti bylo najednou nesnesitelně horko.
Na malém mechovém plácku mezi dvěma stromy bylo kolo. Na něm někdo seděl s vysunutým holým zadkem. Jednou rukou si přidržoval zřejmě dildo z ohebné hmoty, zaražené napůl. S úpěním zasunul, povytáhl a znovu zasunul. Začal zrychlovat a vzdechy sílily. Bože, to je krásná prdelka. Bořkovi už péro trhalo slipy. Opatrně ho obejde a podívá se zepředu. Kruci, o něčem takovém už dlouho snil. Jen se přidat. Minul hustou skupinku smrčků a konečně uviděl chlapce sedícího na kole.
Povzdychol som si. Nepovažoval som to za dobrý nápad. Jasne, lichotilo mi, že sa so mnou chce ukazovať. Vodiť za ručičku, možno aj bozkávať. Proste dávať verejne najavo, že k sebe patríme. Ako normálny pár. Vedel som si to predstaviť. Dokonca som si to chvíľu aj predstavoval. A musel som sa u toho usmiať. No každá minca má dve strany. Filip videl len to, že spolu budeme môcť tráviť viac času. Lenže už ho nenapadlo, že nie každému sa to bude páčiť.
Do Honzovej náruče som zapadol, ako keby som do nej naveky patril. S ním všetko zapadalo na svoje miesto. Dokonca aj moje myšlienky pri ňom zrazu dávali zmysel. Záhadne z nich mizli všetky obavy a všetky pochybnosti. V jeho prítomnosti bol svet oveľa farebnejší. Nebol len biely a čierny. Nemal len farbu klaviatúry. Bolo v ňom niečo viac. Na okamih som si spomenul na naše zoznámenie. Vtedy som neveril, že ho dokážem vôbec akceptovať, a zrazu pre mňa znamenal celý svet.
Hoci si to ani jeden z nich nechcel priznať, niečo ich oboch tiahlo späť do parku. Na druhý deň sa Kristián ocitol v tej istej časti parku, kde sa predtým stretol s Leonardom a jeho mačkou Jessy. S Brunom pobehujúcim pri nohách sa usilovne snažil predstierať, že tam šiel len kvôli svojej každodennej rutine. No jeho oči blúdili po lavičkách, po tieňoch pod stromami, akoby niekoho hľadali. Leonard sa však neukázal.
Strana 5 z 99
