Filtr povídek

Počas nasledujúcich dní a týždňov mu často zavolám, občas sa ozve aj on mne, je to paráda, akoby som znovu našiel zmysel života, lásku. Mám pocit, že sa čoraz viac zbližujeme a spoznávame. Občas sa aj stretávame, no ako plynie čas, cítim, že Roman je čoraz viac akýsi odmeraný, už to nie je ten veselý chalan, ako som ho spoznal. Vŕta mi to hlavou.

„Ty seš děsně tvrdohlavej! Což je mimochodem podraz, protože v životopisu jsi to zmíněný neměl!“ zakroutí Jindra hlavou, koutky úst mu pobaveně cukají. „Spoustu věcí tam nemám,“ zase se s chutí zahryznu do bagety. „Třeba důvod, proč jsi odešel ze svý bývalý práce,“ prohodí. „Třeba,“ přikývnu. „Ještě pořád mi to nechceš říct?“ zasonduje. „Teda jako není to nic, co bych potřeboval vědět, jenom… jsem prostě zvědavej,“ přizná.

Zasedačka je plná. Nejenom našich lidí, ale i spousty cizích… I když oni jsou zjevně cizí jenom pro mě, protože někteří chlapi od nás se s nima polohlasně baví. Snažím se vyčíst z jejich tváří, o co jde. Sednu si vedle Mary, tázavě k ní zvednu oči… a ona jen pokrčí rameny. Když do místnosti konečně vejde Jonas v doprovodu Nathana, Filipa a ještě někoho dalšího, celej se uvnitř sebe napnu. Přijde mi, že s jejich příchodem se vzduch v zasedačce ochladil. Že zamrzl… a jednotlivý zmrzlý molekuly mě bodají do tváří… a do paží…

Hynek se vrátil a chystal se mu předat psa. "Přece mě neoberete o tu chvilku, kdy si můžu pokecat s někým, kdo mi i odpoví. Pojďte dál," zval Hynka a odebral se do obýváku, kde se složil do křesla. Vystrčil osádrovanou nohu a řekl: "No tak, jsem neškodný, teda skoro."

Jeho rameno se dotkne mýho, což by mě nemělo nijak rozrušovat, za poslední dva týdny jsme se jeden druhýho nadotýkali až až, jenže… To bylo jiný, to mi Ryan v podstatě jenom pomáhal přežít, když se to tak vezme. Kdežto teď sedíme na jedný posteli… a přes nohy máme přehozenou jednu deku… a z našich těl sálá taková ta ranní horkost…

Zvedl jsem se, sundal ze sebe všechno a šel jsem do sprchy, pustil jsem si skoro studenou vodu a nechal ji po sobě stékat. „Jakube, co to s tebou je, co se to s tebou děje?“ pronesl jsem nahlas. Nebylo to ani poprvé, ani naposled, protože tohle dělám dost často, že mluvím sám na sebe. „Motáš se v nějakém začarovaném kruhu.“ Vtom jsem si všiml, že moje péro je z ničeho nic v pozoru. A moje hlava začala myslet na okamžik s Danem, ale i na vyprávění Štěpána… Začal jsem si pomalu strkat dva prsty do análku a přitom jsem začal lehce vzdychat. Představoval jsem si Dana, jak mě šuká, ale zároveň jsem si představoval, jak Štěpána šuká jeho první láska do zadku.

Před pravdou můžete nějakou dobu zavírat oči, ale skutečně uniknout jí tím nelze. Vysvobození přináší pouze smíření, nebo smrt. Čekáním na to druhé bohužel strávíte celý život, který jste jinak mohli věnovat něčemu mnohem smysluplnějšímu a nepochybně i zábavnějšímu. Na každého totiž někde čeká štěstí, dokonce je většinou vždy i někde opodál, jen se k vám nikdy nepřipojí, to vy musíte jít s ním

„Musím se opláchnout, potím se, nejsem zvyklý, nechci chytit vlka.“ „Tady vlci nejsou,“ honem ze sebe vychrlil. Rozesmál jsem se. Udiveně se na mne koukal, jak se svlékám. „To se tak říká u nás, když se ti zpotí a zapaří zadek, pak tě pálí.“ „Aha.“ Rozchechtal se, krásně nenuceně na plná ústa. Já se svlékl do naha a několikrát jsem si dřepl do říčky. S úžasem se koukal na můj houpající se klacek. „Ty se nechceš opláchnout?“

Pokud se osud rozhodne si s vámi zašpásovat, je vcelku pošetilé a především úplně marné se tomu pokoušet vzdorovat. To nejrozumnější, co v té chvíli můžete udělat, je pokusit se užít si to minimálně stejně dobře jako on.

Bylo to příjemné – na chvilku jsem zapomněl na vše, co se stalo, ale jediné, na co jsem nemohl zapomenout, bylo Danovo tělo. V tu ránu se probudil můj malý/velký přítel dole a byl úplně v pozoru, podíval jsem se na něj a v hlavě si vybavil celý ten osudný večer. Začal jsem si pomalu jezdit rukou po celém těle a přitom si představovat Dana. Dana, který mě svou velkou rukou hladil a uspokojoval mé tělesné touhy. Zajel jsem si rukou až k péru, pořádně jsem ho chytil a začal pomalu masturbovat a přitom lehce vzdychat. Nebylo to samozřejmě jako s ním, ale v ten okamžik moje fantazie hrála vším možným a přišlo mi, jako bych byl zpět na tom onom místě v tu osudnou noc. Palcem jsem si pomalu začal přejíždět přes žalud a cítil jsem, jak sebou lehce škubu při každém dotyku špičky mého žaludu, bylo to krásné, ale někdo chyběl, Dan!

Bezvýhradně věřit, že vše, co se nám v životě děje, má nějaký osudový význam, je nebezpečné. Slepě se však spoléhat, že skutečnost je vždy až trapně prostá, je na druhou stranu jen spolehlivým receptem na to, jak po celý život nevycházet z údivu.

Jenže vtom jsem uviděl, co je vedle: Danovo péro mohlo mít tak dvacet dva centimetrů, vypadalo jako druh nějakého hada – krásné, dlouhé, silné péro. Když jsem si uvědomil, že zase civím, tak jsem radši oči od jeho péra odtrhnul a zadíval jsem se před sebe. „To jo, strašně to uteklo, vím, že jsme se moc nebavili, ale je fajn potkat známou tvář. Hlavně i já jsem se strašně změnil. Usadil jsem se, zmoudřel, uklidnil se, aspoň doufám.“ S pohledem na mě mi řekl, jak je vlastně teď úplně jiný a zdá se dokonalý člověk, a to mu ani neberu, byl dokonalý, byl přímo nádherný. „A jej, něco se ti překrvuje,“ dodal a podíval se s úsměvem na mě. Já v tu chvíli nepochopil, co tím myslel, až jsem sám ve své ruce ucítil, jak je můj pták tvrdej jak kámen a pořádně mi v něm cuká.