Filtr povídek

„A ještě Simču vlastně, tu bych tam měl taky pozvat,“ připíše si Vilém další jméno na svůj seznam; konkrétně jde o seznam lidí, které hodlá pozvat na oslavu svých třiadvacátých narozenin. „Tu taky znáš, s tou jsem si v hospodě střídal směny, když jsme se poznali,“ opatrně koukne po Kubovi. „Hmm… No a co Veru?“ nadhodí Kuba. „Na Veru seru!“ zahlaholí Vilém a rozesměje se tomu jako vtipu desetiletí.

Znovu se začal zaobírat vzhledem Artura. Zašel do koupelny. Díval se na sebe do zrcadla. Docela to šlo. Blonďák s modrýma očima, hezká, spíš menší ústa, k nim trošku větší, ale rovný nos. Výrazné ušní lalůčky. Jedno z velmi vzrušivých míst. Představil si, jak je Artur jemně skousává. I to stačilo, aby se v trenýrkách udělalo těsno. Rozepjal kalhoty.

Sklidilo se i poslední ovoce, poorala políčka. Kluci si docela mákli a Erny ani nejezdil domů. Rodiče mu nijak nebránili, spíš si mysleli, že má v okolí nějaké děvče. Nesvěřil se, jak na tom je. Netroufl si odhadnout jejich reakci. Zato se odhodlal zkusit Bárnyho. Domluvili se, že skončení venkovních prací oslaví. Na Martina pekli každý rok husu.

Když vešli, zůstal chvíli stát. Jistě, takovou situaci viděl mnohokrát, ale na posteli ležela nejdřív figurína, pak pacient. Kolem přístroje na kolečkách, na zdi poutky zachycené trubice s kyslíkem. Kablíky, hadičky. Cítil vždy napětí i soucit, ale byli to pro něj cizí lidé. Prsty vyčnívající ze sádry, pak nad ní kanyla a napojená hadička. Přes tělo měl položené prostěradlo. Hlava v obvazech. Dotkl se polštářků prstů. Ještě ráno se milovali. Pak spěchal na autobus. Možná se všechno odehrálo, když k němu vtrhli estébáci.

Když moje úterní dopolední rozehrávání zase přeruší zvuk zvonku, sám pro sebe se uchichtnu: s takovou bych mohl každej všední den krátce po desáté prostě jenom pootevřít hlavní dveře – a ať Patrik kdykoliv vejde dál, ne? Ať si prostě sedne na gauč, poslechne si pár skladeb, a až ho to přestane bavit, tak zase odejde. Beztak se spolu v podstatě vůbec nebavíme a nic jinýho, než abych hrál, ode mě nechce, tak se klidně tomu lehce rozpačitýmu úvodu v předsíni můžeme vyhnout. No ale to by nebyl on, aby mě opět maličko nevykolejil tím, že tentokrát udělá něco jinak.

Na Příkopech, když jsem došel, se odehrával hotový rej čarodějnic. Bernard se snažil, seč mohl, aby mne zastoupil, no na vše nestačil, tak v aktivních rolích vystupovali i Ľubo se Stanom a nevedli si špatně, a mimo to, moc se jim to líbilo. Vypomáhal jim i Fanda a vehementně obdělával dírku benjamínka Pepíka. Honem jsem se osprchoval a už jsem se rozhlížel a uvažoval, 'kam s ním'. Když jsem viděl Bernardovu prdelku, jak s ní vrtí a přiráží do Danyho, tak jsem neodolal a vrazil mu ocas do jeho nádherné roklinky. Jen se pootočil a uculil se. Políbili jsme se a bez přerušení dál hobloval Danyho dírku a já tu jeho. 

Ondra jen pronesl: „A protože tady někdo zlobí, dostane trest.“ Ihned jsem začal hlavou házet, abych kladl alespoň nějaký odpor. Ten byl ale marný. Dalibor mi řádně prohmatal rozkrok, což jsem nečekal a na první moment mne to dost vylekalo a zpod roubíku se vylinul silný vzdech, a tak dostal chvilku na vyzkoušení zafixování mé hlavy svou druhou rukou.

Počas nasledujúcich dní a týždňov mu často zavolám, občas sa ozve aj on mne, je to paráda, akoby som znovu našiel zmysel života, lásku. Mám pocit, že sa čoraz viac zbližujeme a spoznávame. Občas sa aj stretávame, no ako plynie čas, cítim, že Roman je čoraz viac akýsi odmeraný, už to nie je ten veselý chalan, ako som ho spoznal. Vŕta mi to hlavou.

„Ty seš děsně tvrdohlavej! Což je mimochodem podraz, protože v životopisu jsi to zmíněný neměl!“ zakroutí Jindra hlavou, koutky úst mu pobaveně cukají. „Spoustu věcí tam nemám,“ zase se s chutí zahryznu do bagety. „Třeba důvod, proč jsi odešel ze svý bývalý práce,“ prohodí. „Třeba,“ přikývnu. „Ještě pořád mi to nechceš říct?“ zasonduje. „Teda jako není to nic, co bych potřeboval vědět, jenom… jsem prostě zvědavej,“ přizná.

Zasedačka je plná. Nejenom našich lidí, ale i spousty cizích… I když oni jsou zjevně cizí jenom pro mě, protože někteří chlapi od nás se s nima polohlasně baví. Snažím se vyčíst z jejich tváří, o co jde. Sednu si vedle Mary, tázavě k ní zvednu oči… a ona jen pokrčí rameny. Když do místnosti konečně vejde Jonas v doprovodu Nathana, Filipa a ještě někoho dalšího, celej se uvnitř sebe napnu. Přijde mi, že s jejich příchodem se vzduch v zasedačce ochladil. Že zamrzl… a jednotlivý zmrzlý molekuly mě bodají do tváří… a do paží…

Hynek se vrátil a chystal se mu předat psa. "Přece mě neoberete o tu chvilku, kdy si můžu pokecat s někým, kdo mi i odpoví. Pojďte dál," zval Hynka a odebral se do obýváku, kde se složil do křesla. Vystrčil osádrovanou nohu a řekl: "No tak, jsem neškodný, teda skoro."

Jeho rameno se dotkne mýho, což by mě nemělo nijak rozrušovat, za poslední dva týdny jsme se jeden druhýho nadotýkali až až, jenže… To bylo jiný, to mi Ryan v podstatě jenom pomáhal přežít, když se to tak vezme. Kdežto teď sedíme na jedný posteli… a přes nohy máme přehozenou jednu deku… a z našich těl sálá taková ta ranní horkost…