Výměnný pobyt 1 – Chémia a sex

Začátek října a u nás na škole to byla jedna novinka za druhou. Tak nejdřív překvápko v září, že se naše školní jídelna konečně zmohla na upgrade a předvedla nám možnost výběru ze čtyř obědů. Na poslední rok školy, bravo! Každopádně i tak to potěšilo samozřejmě…

A pak tenhle gól, výměnný student z ciziny. Teda to bylo to jediné, co mi stačila naše třídní říct, když mě zachytila v pondělí ráno hned po příchodu do budovy, ani přezout jsem se ještě nestihl. Nezapomněla mi v rychlosti vyčíst, že jsem dorazil na poslední chvíli, a už mě honila, ať sypu do ředitelny, že tam čeká ten kluk, kterému bych měl v následujících pár měsících dělat garde a tak nějak celkově na něj dohlížet. Čím to, že to byla taková hurá akce, na kterou mě nikdo nepřipravil, jsem se už nestačil v tu chvíli dozvědět.

Nesměle jsem prošel kolem sekretářky a zaťukal na ředitelnu. Zhluboka se nadechl, otevřel dveře a tam u konferenčního stolku naproti řediteli seděl On.

Můj první dojem? Jestli ten je hetero, tak jsem asi papež. Zatraceně, prostě který kluk si nahodí do jinak zjevně přirozeně blond vlasů červenej melír? A i ta délka po bradu… Prostě jo, v kombinaci s rozervanými kalhotami a vytahaným tričkem opravdu nebudil dojem křehké květinky, ale měl v sobě to něco, co mě dráždilo už od té vteřiny, kdy jsem se na něj poprvé podíval.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem ředitele skoro neslyšně, protože jsem pozornost nemohl spustit z nového objektu mého zájmu.

Zvedl ke mně pohled, usmál se a já už v té chvíli, ve chvíli, kdy jsem o něm nevěděl zhola nic, tušil, že tohle bude kolosální průser, protože mu ten jeden jediný krátký úsměv úplně stačil na to, aby mě naprosto odzbrojil. Polkl jsem, natáhl k němu ruku a spustil:

„Hi, I’m Filip. Nice to meet you…“

***

Pozrel som na riaditeľa a potom na chlapca, ktorý ma zdravil. To som sa fakt dotrepal do Čiech, do jedinej krajiny, v ktorej mi jazyk nerobí problém, aby ma pridelili k nejakému Angličanovi? To si zo mňa musí niekto robiť prdel.

„Hi, pleased to meet you,” žiarivo som sa usmial, keď som ho prebehol pohľadom. Krátko strihané čierne vlasy, modré oči, vysoký a hlavne sexy. Nech už si zo mňa robil srandu ktokoľvek, tak tento rozkošný zázrak za to nemohol. Postavil som sa, natiahol k nemu ruku a stisol tú jeho. „My name’s Dominik. I’m…” V ďalších slovách ma prerušilo riaditeľove odkašľanie.

„Kluci,” zasmial sa. „Nerad vás ruším na hodině angličtiny, ale asi došlo k nedorozumění.” Natočil tvár k čiernovlasému stvoreniu. „Filipe, klidně můžeš mluvit česky. Dominik je ze Slovenska.”

***

Zčervenal jsem jak rak, že jsem to takhle vypálil. Jakože fakt bezva seznamovačka, takhle s nedorozuměním hned v první minutě. To ticho mezi námi trvalo jen pár sekund, možná ani to ne, ale v té chvíli se mi to zdálo skoro jako hodina, než se Dominik naplno rozesmál.

„Asi pôsobím trochu exoticky,“ vypustil ze sebe, a tak jsem mu ten smích taky oplatil.

„Promiň,“ řekl jsem a znovu k němu natáhl ruku, „mě nějak zapomněli informovat, věděl jsem jen, že dorazí výměnnej student z ciziny.“

„V podstate neklamali,” pronesl stále pobaveně, opakovaně mi stiskl ruku a měl jsem takový dojem, že snad dokonce zamrkal.

Asi bychom krafali ještě nějakou tu chvilku, kdyby nás ředitel nevypoklonkoval už spolu se zběžnými instrukcemi ven. Nechal nám první hodinu volnou na prohlídku školy a základní info, a tak jsme se společně vydali po budově.

***

Filip sa pri ukazovaní školy naozaj snažil. Inteligentne začal jedálňou, akoby tušil, že to je aj tak jedna z mála miestností, ktorá ma skutočne zaujíma. Pokračoval cez knižnicu až k učebniam. Držal som sa vedľa neho, ale sem-tam som nenápadne trochu zaostal, aby som si prezrel jeho postavu. Nebol to žiadny prehnane nabúchaný rambo, ale jeho širšie ramená prezrádzali, že sa venuje nejakému športu.

Silou vôle som sa prinútil počúvať aj jeho slová. Práve včas, pretože sme sa dostali k dôvodu môjho pobytu práve na tejto škole.

„A tady jsou chemický laboratoře, údajně ty nejlíp vybavený, co se středních škol v Čechách týče. Tak to teda hlásají na stránkách školy…”

„Môžeme dnu?” zastavil som ho v ďalšom pohybe. Nazrel cez čiastočne presklené dvere a mykol ramenami. Viditeľne sám nevedel. Otvoril som dvere a vošiel. Slušnosť mi nikdy extra veľa nehovorila. Zamieril som si to rovno k Ramanovmu spektrometru a končekmi prstov sa ho dotkol. Neubránil som sa slastnému povzdychnutiu. „Ten je dokonalý,” usmial som sa a pozrel na svojho spoločníka. Výraz v jeho tvári ma prinútil podvihnúť obočie. V tvári bol červený a jeho modré kukadlá na mňa vyslovene ´zírali´.

***

Jakmile jsme se potkali pohledem, neubránil jsem se tomu a tím svým krátce uhnul. Prostě celá ta jeho vizáž a postoj ve mně vzbuzovaly nejistotu a já se za to styděl. Ježiš, teď musím znít jak nějaká teenka natěšená na to, až potká prvního gay kluka. Tak to sice ne, nežiju ve skleněný kouli a nejsem jeptiška, ale byl asi první, u koho jsem to tak nějak tušil od první vteřiny a kdo by se mi zároveň líbil, což ve mně vyvolávalo pořádnou nervozitu.

Bohužel moje balicí schopnosti se blížily spíš nule, takže jsem měl neustálé obavy, abych neplácnul nějakou kravinu nebo se jinak před ním neshodil, a tak jsem se držel jenom technických faktů a nezávazné konverzace.

„Tak proto jsi sem přijel? Kvůli chemii? Protože v tom případě měli asi jako tvýho průvodce vybrat někoho jinýho, já ani nevím, k čemu to je,“ ukázal jsem prstem na objekt, ze kterého byl tak nadšený, „já totiž patřím k těm, co na tuhle školu zamířili kvůli fyzice, a i když by to mělo být propojený, já jsem tomu nikdy na kloub pořádně nepřišel.“

***

„Fyzike?“ zopakoval som po ňom. „Tak to budeš nadšený. Táto vecička pomocou spektroskopie identifikuje chemické látky.“ Poobzeral som sa po miestnosti, či niekde neuvidím nejaké vzorky, na ktorých by som mu to mohol ukázať. Bohužiaľ sa však zdalo, že ich po hodinách odkladajú nevedno kam. „Nemáš pri seba nejakú trávu?“ spýtal som sa. „Máš jedinečnú príležitosť overiť si jej kvalitu.“ Žmurkol som na neho. Neskutočne ma zaujímala jeho reakcia.

„Ehmm… Trávu?“ pozrel na mňa zarazene. „No to fakt ne… A bejt tebou, tak to ve škole taky nevytahuju…“

„Prečo?“ zasmial som sa. Nie, že by mi to nebolo úplne jasné, ale páčilo sa mi, ako znervóznel. „Poď sa pozrieť.“ Prehrabal som si vrecká a z toho zadného vytiahol bielu tabletku. Zapol som prístroj a rýchlo pozrel na nastavenia. Všetko sa zdalo v poriadku. Overil som si, či mám Filipa po svojom boku, a naklonil sa cez neho pre vzorkovač. Tabletu som rozlomil na dve polovice, jednu z nich rozdrvil na prášok a nasypal ho na mikrosklo. „Tu sa to vkladá,“ položil som vzorku na správne miesto. Pri tom pohybe som sa nezabudol jemne otrieť o Filipove rameno. Naťukal som na klávesnici pár príkazov a za pár sekúnd sme mali výsledok. Cetirizín dihydrochlorid a pár ďalších látok v zanedbateľnom množstve. Mal som chuť zatlieskať, ale už som to nestihol. Na laboratóriu sa otvorili dvere a dovnútra vpálila postaršia žena s výrazom masového vraha v tvári.

„Co tu děláte?!“ vyštekla. „Tohle není hračka,“ prihnala sa k nám. Jednou rukou som rýchlo vypol spektrometer a druhou si zastrčil do vrecka použité mikrosklo. Skryť druhú polovicu tabletky už nebolo v mojich možnostiach. To by som musel Filipa veľmi nápadne odstrčiť.

***

Sakra, co tohle jako je?! Tak nejprve se na mě hned pár desítek minut po seznámení vytasí s trávou (jen teoreticky naštěstí) a pak si úplně kliďánko háže pod mikroskop bůhvíjaké tablety?

A do toho samozřejmě musí přijít zrovna chemikářka Janíčková, která mě jako jediná nemá ráda, že jo… To by prostě nebyl osud osudem, aby mi neházel furt nějaká překvapení do cesty.

Shlédl jsem na stůl a pořádně znervózněl, ne, tohle není dobrý nápad, ale rozhodně jsem nechtěl tomu zjevně dost praštěnému stvoření vedle mě zadělávat na průser, sotva přijel, a tak jsem natáhl ruku a schoval prášek do dlaně. Bohužel už bylo pozdě a Janice z mojí ruky nespouštěla oči.

Naprázdno jsem polkl a zvedl pohled.

„Nic tady neděláme, jen provádím novýho chemika po škole,“ řekl jsem a na slově chemika si dal obzvlášť záležet, aby si u ní hned Dominik trošku šplhnul. I když zjevně trochu ubrala, pořád ze mě pochybovačně nespouštěla oči, a tak jsem spěšně dodal: „A zašel jsem si sem pro trochu vody kvůli prášku na alergii…“

Pod jejím bedlivým dohledem jsem napustil trochu vody do kelímku u umyvadla a tabletu, snad jen trochu roztřesenýma rukama, strčil do pusy a spolknul. 'Snad jen trochu roztřesenýma', protože tím, že je to jen obyčejný prášek, jsem si vůbec jistý nebyl. Nějaký centrín diconěco šel úplně mimo mě.

A tak, zatímco se ta nová apokalypsa mého života vybavovala s profesorkou jakoby nic, modlil jsem se tiše k špagetovému Bohu, Faraonovi nebo pro mě za mě tříhlavému drakovi, jen aby ta moje důvěra v toho kluka, že by mě nenechal sníst něco, po čem bych zhebnul, nebyla marná.

Když jsme konečně vylezli z učebny na chodbu, zatímco vyučující se rozhodla bránit své království vlastním tělem, nevydržel jsem to, strčil Dominika pořádně do ramene a vyjel na něj:

„Hej, co to jako bylo?“

***

„Au,“ pípol som ublížene a potrel si plece. „To si nemusel. Len som ti chcel ukázať, aká je chémia úžasná.“

Filip si skrížil ruky na hrudi.

„Ale co to bylo?“ zopakoval svoju otázku. V hlase mal zvláštnu naliehavosť.

Vôbec som nerozumel, čo odo mňa chce.

„Čo bolo čo?“ spýtal som sa nechápavo.

Frustrovane si povzdychol:

„Ten prášek, kterej jsem snědl.“

Obočie mi samé vyletelo nahor, ako mi to začalo dochádzať. Keď chemikárke povedal, že si prišiel zapiť liek na alergiu, tak som si myslel, že je mu jasné, že to naozaj aj je liek na alergiu. Však výsledky zneli jasne.

„Ty nevieš, čo je Cetirizín dihydrochlorid,“ skonštatoval som prekvapene. „A napriek tomu si to zjedol.“ Tentokrát som sa už zasmial, ale hneď som zas zvážnel, keď som si uvedomil, ako sa kvôli mne obetoval. „Je to antihistaminikum.“ Na dôkaz svojich slov som zo zadného vrecka vytiahol celý plát Analerginu a podal som mu ho. Bolo mi jasné, že ho presvedčí už názov, ale aj tak som sa pre istotu zmienil. „Bolo to presne to, čo si učiteľke povedal, že si berieš. Liek na alergiu.“

Filip sa po mojich slovách uvoľnil.

„Blbče, jsem se bál, že mi po tom přinejmenším opadaj všechny vlasy z hlavy…“

„Zaslúžil by si si, keď si blázon a ješ lieky, ktoré netušíš, na čo sú.“ Vyplazil som na neho jazyk a rýchlo spravil pár krokov, aby nestihol reagovať. „Ukáž mi zvyšok školy,“ navrhol som. „Potom si môžeš vybrať nejakú odmenu, aby si vedel, že si tvoj hrdinský čin vážim.“ Môžem mu ponúknuť čokoládu… alebo seba. Výber už bude na ňom.

***

Přimhouřil jsem na něj oči a pořád byl trochu vytočený, ale šel jsem za ním. Vlastně měl pravdu, za to, že jsem to spolknul, jsem si mohl sám, jenže mě fakt v tu chvíli nenapadlo nic jiného. Zvlášť když jsem si po té jeho narážce na trávu vážně myslel, že vytáhl bůhví co, a zbavit se důkazů mi přišlo jako to jediné možné řešení, aby ho na místě nevyhodili. A já že jsem blázen? Kdepak, tohle má u mě jako v úschovně, ať si tvrdí cokoliv!

Šli jsme pak společně po chodbě v tichosti sotva další minutu, než tu naši prohlídku přerušilo zvonění zvonku. Přestávka – ještěže tak, kdyby to trvalo dýl, tak si fakt nejsem jistý, zda bych ho na místě neroztrhnul.

Takhle jsem ale nad tím jen v duchu mávl rukou, kývl hlavou k jedněm dveřím a prohlásil:

„Škoda, další hodinu omluvenou nemáme, takže ta tvoje odměna bude muset počkat, stejně tak jako další prohlídka. Třídu máme tady a právě nás čeká anglina…“

***

„Ale my sme dnes už angličtinu mali,“ spomenul som, dúfajúc, že sa Filip prestane tváriť, akoby som ho v labáku otrávil kyanidom. Po pohľade na jeho stále zachmúrený výraz som radšej otvoril dvere na učebni a ustúpil, aby môj spoločník vošiel prvý. Predsalen on tu bol doma. „Dámy majú prednosť,“ neodpustil som si poznámku a rovno sa aj zasmial na vlastnom vtipe.

Prešiel okolo mňa a normálne na mňa zavrčal. Wau. Ten zvuk mi z uší prešiel rovno do slabín a tam sa nachvíľu usadil, aby mi pripomenul, že som si ráno nestihol dopriať v sprche pravidelné uvoľnenie.

Tak toto bude ešte zaujímavé, pomyslel som si a tiež vošiel do triedy.

Rýchlo som sa poobzeral a zhrýzol si peru. Vedel som, že idem do výberovej školy, ale že tu budú všetci cez prestávku usporiadane sedieť na svojich miestach a desiatovať, tak to som teda nečakal. Nikde žiadny poriadny smiech a krik. Dokonca nikto nemal ani len vyložené nohy na lavici, aby všetkým ukázal, aký je king. Nie, že by sa vôbec nerozprávali. To by som klamal. V malých skupinkách si vymieňali svoje zážitky z víkendu. Jedna taká skupinka sa hneď otočila na Filipa a mávla na neho. Pár ďalších ľudí ho tiež priateľsky pozdravilo.

Filip spravil krok do triedy, potom sa zastavil a pozrel na mňa. Zaváhal. Asi nevedel, či by ma mal predstaviť alebo to nechať na učiteľov.

Rozhodol som sa vyriešiť jeho problém za neho.

„Ahoj,“ povedal som nahlas, aby ma počula celá trieda. „Volám sa Dominik, som zo Slovenska.“ Zastrčil som si za ucho neposedný prameň vlasov a rozhodol sa pridať aj jeden vtip. „To je ten štát, ktorý je na slepej mape juho-východne od vás.“ Moju radu na hodinu geografie nikto neocenil, a tak som pokračoval: „Som tu na výmennom pobyte a budem vám spríjemňovať pár mesiacov svojou milou maličkosťou.“ Naznačil som pukrle a radšej sa na ďalšie slová vykašľal. Viditeľne som tu s nikým nebol na rovnakej vlnovej dĺžke. „Máte niekde voľný flek?“ spýtal som sa Filipa.

***

Zašklebil jsem se, přešel ke své lavici a zároveň se svojí povytáhl zpod stolu i sousedící volnou židli, kývl jsem k ní a řekl prostě:

„Sedej.“

Ostatně předpokládal jsem, že kvůli tomu přidělili k Dominikovi zrovna mě, když můj původní spolusedící přešel od září na jinou školu. I když mi třídní v té ranní rychlosti nestačila předat žádné větší info, tušil jsem, že se ode mě tak trochu čeká, že tomu Slováčkovi budu dělat průvodce i co se studia týče.

Konečně už bez keců si sednul a po mém vzoru si začal vytahovat z tašky příslušné učebnice, a tak jsem se na něj nakonec pousmál, abych tu akci z laboratoře mezi námi uzavřel a taky abych mu trochu vynahradil to chladné přijetí od ostatních. Popravdě no, dalo se to trochu čekat, když se do třídy nahrne jak velká voda v době, kdy nám začíná testovací období a všichni jsou tak trochu ve stresu, ale znám svoje spolužáky, a tak jsem se k němu po chvíli naklonil a dříve, než znovu zazvonilo, pronesl směrem k němu:

„Neboj, bude to v pohodě…“

***

Oplatil som Filipovi úsmev.

„Jasne, že bude,“ prikývol som. „Mňa si zamiluješ.“

Síce som nevidel, či po mojich slovách pretočil očami, ale odprisahal by som, že som to cítil. Nazvime to skúsenosti. Alebo šiesty zmysel. Či jednoducho intuícia.

Uchechtol som sa, vytiahol si z tašky okuliare, nasadil ich a takmer okamžite sa prepol do študijného módu. Zostal som v ňom takmer celé vyučovanie. Filip sa mi snažil pred každou hodinou oznámiť, čo nás čaká a akú učebnicu si mám vytiahnuť. Nezabudol mi dať ani svoje číslo, ak by som potreboval niečo vysvetliť po škole. V mysli som mu za to prirátal niekoľko plusových bodov.

Hodiny ubiehali jedna za druhou a už som si chcel vydýchnuť, pretože sa zdalo, že sa nenájde ani jeden predmet, z ktorého zaostávam, keď ma z omylu vyviedla matematika.

Učiteľ začal s výkladom a ja som sa v tom momente stratil. Nenašiel som sa až do konca hodiny. Len som zmätene listoval učebnicou, aby sa mi podarilo zistiť, ako veľmi som pozadu. Nakoniec sa ukázalo, že prvé známe vzorce na mňa vykukli na začiatku knihy. A to ju táto trieda mala prebratú už takmer celú.

Zazvonilo a moja nočná mora, a zároveň posledná hodina, skončila. Zložil som si okuliare, vložil ich do púzdra a začal si baliť veci. Nechtiac som si pri tom zhodil pero. Dopadlo niekam pod Filipovu stoličku. Kľakol som si v momente, ako sa odsunul od lavice, aby mi pomohol. Možno svoju snahu oľutoval okamžite, ako som sa tvárou ocitol priamo pred jeho rozkrokom. Možno až v momente, keď som si ruku položil na jeho stehno, aby som sa ho pridržal a víťazoslávne som si zodvihol pero.

Posadil som sa na päty a nechal naše pohľady, aby sa stretli. Podvedome som si zhrýzol peru.

„Ďakujem za pomoc,“ šepol som. Za normálnych okolností by som sa postavil a dobalil si veci, ale zaujímalo ma, ako dlho mu potrvá, kým zareaguje na naše nové usporiadanie. A vlastne sa mi aj páčilo teplo jeho tela, ktoré som cítil na svojej dlani napriek tomu, že mal na sebe rifle.

***

Zůstal jsem na něj šokovaně zírat. Zůstal jsem zírat mnohem déle, než by bylo vhodné. A ještě jedno upřesnění: Než by bylo vhodné snad úplně KDEKOLIV, kde se v okruhu pěti kilometrů pohybují lidi. Natož uprostřed třídy, kde, přiznejme si to, událost jako tahle určitě neujde cizím pohledům. Kdepak, už v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle prostě vidí všichni, a kdo to nevidí, tomu to bude náležitě převyprávěno.

Toho kluka jsem znal sotva půl dne a už jsem se nemohl rozhodnout, jestli bych ho radši roztrhl jak hada, někam zamknul, nebo se tam zamknul s ním. Byl prostě… no moc… Moc všechno. Oprsklý, drzý, sebestředný, lehkovážný a taky absolutně sexy, ale bylo vidět, že celé to studium bere vážně, soustředí se – a to mi dávalo ve vnímání jeho jako jedné bytosti fakt extrémně zabrat a byl jsem z něj už za těch pár hodin totálně mimo. Měl jsem rozhodně nad čím přemýšlet. A pak si přede mě klekne a položí si na mě ruku, jako kdyby se nechumelilo a bylo to absolutně normální. No ne prostě!

Sotva mi v hlavě to mé ztuhnutí docvaklo, následná akce byla hodně rychlá a hlavně zcela automatická. Prudce jsem se odsunul spolu s židlí na maximum a vyskočil na nohy, abych na něj dobře dosáhnul, chytil jsem ho jednou rukou za loket, škubl s ním a vytáhl ho k sobě. Měl jsem v tu chvíli nějaké myšlenky na naše spolužáky? No pochybuju, v tu chvíli docílil toho, co nejspíš chtěl celou dobu, a stal se na moment středobodem mého vesmíru.

Pustil jsem ho, hodil hlavou k jeho zbývajícím věcem a zavrčel:

„Sbal si to a jdeme.“

„Áno?“ podivil se a zatvářil tak nevinně, že bych mu to skoro věřil, ale věci si rychle do tašky házet začal. Jakmile to měl, hodil jsem si batoh na záda a začal ho strkat ven ze třídy směr záchody, tohle mi teda bude muset vysvětlit.

***

„Ja viem kráčať aj sám,“ otočil som sa na Filipa, keď ma už tretíkrát po-postrčil pred sebou. „Nie, že by mi drsnejšie zaobchádzanie vadilo,“ dodal som a žmurkol na neho, keď na okamih zastavil, aby vstrebal moje slová.

Pokrútil hlavou, pre zmenu ma chytil za zápästie a potiahol k najbližším dverám. Bol na nich prekvapivo kreatívny obrázok muža ponáhľajúceho sa na toaletu.

Filip prudko otvoril dvere a zarazil sa. Neviem, čo čakal, ale určite nie plnú miestnosť chlapcov využívajúcich čas pred odchodom zo školy na vykonanie biologických potrieb. I keď z nášho miesta bolo vidieť len tých, ktorí to už mali za sebou a umývali si ruky.

„Sakra, tady fakt soukromí mít nebudem,“ skonštatoval.

Chytil som sa príležitosti. Pomaly som sa k nemu nahol a pri uchu mu zašepkal:

„Na intráku mám sám izbu.“ Odtiahol som sa a otočil. Zvyšok som už nechal na ňom.

Rozhodol sa podľa očakávania. Prvých pár krokov ma nenasledoval, ale nakoniec ma dobehol a bez slova sa zaradil vedľa mňa. Sem-tam zaostal, akoby váhal a zvažoval svoje možnosti. Dokonca sa aj nadychoval, aby niečo povedal, ale neodhodlal sa.

Internát susedí priamo so školou, a tak nám cesta zabrala len pár minút. Filipa sme zapísali na vrátnici a pokračovali k mojej izbe. Odomkol som dvere, vošiel a otočil sa:

„Poď ďalej,“ pozval som ho.

Prekročil prah a poobzeral sa. Veľa na videnie toho nenašiel. Jedna skriňa, stôl, stolička a dve postele. Ak by otvoril dvere napravo od tých, ktorými vošiel, tak by sa mu naskytol pohľad na malú kúpeľňu. Toaleta, umývadlo a sprchový kút. Na intrák skutočný luxus.

Využil som čas, kým sa kochal mojim novým príbytkom, odopol som si pracku na opasku a pomaly ho vytiahol z pútiek.

Naše pohľady sa stretli. Pozrel na mňa, na opasok v mojich rukách a zas na mňa.

„Môžeš si vybrať,“ šepol som. Hlas mi vzrušením preskočil. „Chceš ma potrestať?“ ponúkol som mu prvú možnosť a natiahol k nemu ruku s opaskom. „Pokračovať, kde sme prestali v triede?“ kývol som hlavou k jeho rozkroku. „Alebo?“ Nechal som ho, aby si ďalšiu činnosť navrhol sám.

***

Vykulil jsem na něj oči a možná dokonce i otevřel pusu, protože tohle mi teda absolutně vzalo dech. V mý hlavě lítala banda panáčků za stálého vyřvávání alarmu, jak kdyby mi tam měla bouchnout atomovka, a absolutně jsem netušil, kde jsem se to vlastně ocitnul. Popravdě nebyl jsem si ani moc jistý, jestli jsem se nepropadl do jiného vesmíru anebo třeba jestli nedošlo k nějaké chybě a místo kluka ze Slovenska k nám do školy neposlali mimozemšťana. To jediné by totiž dávalo smysl, že je TAKOVÝHLE!

Já na Slovensku byl, dokonce jsem tam jezdil s rodiči jako děcko docela často, takže mi slovenština nikdy problém nedělala, na rozdíl od mých spolužáků, kteří na Doma dneska, když diskutoval s učitelkou, koukali, jak kdyby mluvil přinejmenším čínsky. Ne, slovenština mi nikdy problém nedělala, ale pomalu jsem začínal tápat, jestli fakt tou čínštinou nemluví. Fakt nevím, kde vzal tohle zatracené sebevědomí, se kterým dokázal vypustit z pusy něco takového. Vždyť o mně vůbec nic neví, neví ani, jestli jsem na kluky, a on si troufá vypustit takovouhle nabídku?

Úplně mi škubala ruka, jak moc jsem mu chtěl ten pásek vytrhnout, splnit tu jeho výzvu a aspoň trochu ho usadit, ale ta racionální část mého já mě zastavila. Protože jí bylo jasné, že by se mi mohl taky jenom pořádně vysmát, jakože to byl vtip, na který jsem, jak nějaký úchylák, naletěl. A to ve mně vyvolávalo tak trochu vztek v kombinaci se zoufalstvím. Sakra.

Musel jsem vypadat fakt jak retard, když jsem tam tak ztuhnul, takže jakmile jsem si to uvědomil, zatřepal jsem hlavou, vypustil jen krátké „počkej, prosím“ a zmizel vedle v koupelně, kde jsem si okamžitě pustil ledovou vodu a trochu si opláchl obličej, abych se zchladil.

Chvilku jsem na sebe nevěřícně koukal do zrcadla a byl na vážkách, co dál. Samozřejmě že jsem byl v tu chvíli už pořádně vydrážděný, ale část mě by nejradši utekla pryč. Nakonec jsem se na to prostě vykašlal. Sundal jsem si mikinu, odskočil si, a nakonec se i opláchnul v jiných partiích než na obličeji, než jsem se vrátil vedle a dal mu teda přesně to, oč si říkal.

Posedával na posteli, a tak jsem došel co nejvíc sebevědomě mi to moje roztřesené já dovolilo, až těsně před něj, sjel jsem očima od těch jeho směrem k zemi a prohlásil: „Tak dobře, klekni si.“

***

Sprudka som sa postavil. Filip takmer automaticky o krok ustúpil. Usmial som sa, dotkol jeho bokov a jemným tlakom ho donútil, aby sme si vymenili miesta. Bol absolútne poddajný. Ale po jeho slovách ma to ani neprekvapilo. Cítil som, že sa mu páčim už od rána. Možno tápal, možno nevedel, čo chce. Ale ja som to vedel úplne presne. Chcel som jeho. On chcel mňa. Na čo by bolo dobré, aby sme okolo seba len krúžili až do môjho odchodu? Kto zaváha, nežerie. Alebo v našom prípade nešuká.

Ruky som presunul k zapínaniu jeho opasku. Naučeným pohybom som odopol pracku, rovnako si poradil s gombíkom na nohaviciach a nezaváhal som ani pri zipse. Spomalil som až pri sťahovaní toho prebytočného kusu látky. Nohavice pomaly kĺzali po jeho bokoch spolu s mojimi prstami. Zadrhol sa mu dych a pre mňa to bolo znamenie, že sa mu moje dotyky páčia. Ďalším dôkazom boli jeho boxerky. Napnuté k prasknutiu.

Oblizol som si pery a pozrel mu do očí.

„To si dám rád,“ šepol som. Viac som na nič nečakal a stiahol mu tú poslednú prekážajúcu časť oblečenia ku kolenám. Kútiky úst mi samé vyleteli nahor. Bol nádherný. Úplne všade. „A teraz k tvojej žiadosti.“ Zatlačil som mu na brucho, aby som mu naznačil, že si má sadnúť. Poslúchol takmer omámene. Padol som pred ním na kolená, vkliesnil sa medzi jeho stehná a upriamil pozornosť na moju najnovšiu hračku. Akoby to cítila. Na pozdrav sa zachvela. Pravou rukou som si jeho vtáka chytil pri koreni, ľavou takmer bez dotyku obkrúžil žaluď a viac nezaváhal a vsal ho do úst. Celého, na doraz. Žiadne pomalé hranie. Žiadne nevinné ochutnávanie. Chcel som mu predviesť to, čo mi ide najlepšie. Sex a chémia. Chémia a sex.

Skusmo som pohýbal hlavou. Filip ma za to odmenil tlmeným vzdychnutím. Presunul som ruku z jeho pýchy na miešok a pohladil ďalšie dva z jeho pokladov. Hebké a poddajné. Viditeľne sa mu to páčilo. Vsunul mi prsty do vlasov a začal sa s nimi hrať. Podvedome som čakal tlak, ktorým sa pokúsi určovať tempo, ale nič také sa nestalo. Na okamih ma to vyviedlo z miery, ale hneď som sa spamätal a vrátil k svojej práci. Doprial som si krátky nádych, pohonil ho rukou a neodpustil si jeden vzájomný pohľad do očí.

Obaja sme vedeli, že to nebude dlho trvať. Usmial som sa a nasal ho znovu do úst. Chutil mi. Voňal mi. Priťahoval ma. Jeho telo bolo na okamih moje. Úplne celé.

Ani nie po minúte sa mu prudko zrýchlil dych a prvýkrát som zaznamenal silnejší tlak na moje vlasy. Nie však preto, aby si ma pridržal. Naopak, naznačil mi, že sa mám odtiahnuť. Zdvihol som k nemu zrak a nepatrne pokrútil hlavou. Ponoril som si ho celého do úst a užil si jeho vyvrcholenie. Do poslednej kvapky. Presne tak, ako si po dnešku zaslúžil.

***

Mým tělem pomalu dozmítávaly záškuby po tom perfektním výbuchu v mých slabinách a v mozku právě další výbuch začínal. Celá ta akce byla ve své rychlosti neskutečně intenzivní, tak intenzivní, že jsem se nestačil pořádně ani nadechnout a už mě to strhlo. Část mě byla samozřejmě hrozně nadšená, aby taky ne, ten kluk zjevně dobře věděl, co dělá, a uměl to báječně. Ale ta druhá část, ta, co se spolu s odeznívajícím orgasmem začala probírat k životu, opět tak trochu vyjeveně poletovala uvnitř mojí hlavy tam a sem, protože ta rychlost od prvního podání ruky k akci, ve které si ode mě nechal vystříkat krk, byla prostě téměř světelná.

Nevěděl jsem, co dál. Neochotně přiznávám, že to pro mě bylo dokonce poprvé, kdy jsem do takového náhlého zážitku šel, a i když jsem si to fakt moc užil, možná nad věcmi obvykle trochu víc přemýšlím, a pro ten den jsem už svoji spontánnost absolutně vyčerpal. Potřeboval jsem si to promyslet, a tak jsem přistoupil asi k tomu nejpitomějšímu závěru odpoledne, jaký si jeden dokáže představit. Prostě jsem zdrhnul. Nečekal jsem ani chvíli a nedal mu šanci cokoliv říct. Spěšně jsem si natáhl trenky, upravil kalhoty a pakoval se pryč, i tu mikinu v koupelně jsem tam nechal, tak moc jsem najednou potřeboval na vzduch a vyčistit si hlavu.

„Díky,“ pronesl jsem kvapně mezi dveřmi, aniž bych se na něj podíval, a práskl za sebou.