Výměnný pobyt 2 – Jedinej můj problém jsi ty

Pohľad na dvere, za ktorými Filip zmizol, ma prinútil k úsmevu.

„Prečo všetci hneď zdrhnú?“ spýtal som sa, i keď v miestnosti nebol nikto, kto by mohol reagovať, a ja som odpoveď poznal. Pretože som na každého príliš… Príliš všetko.

Postavil som sa a prešiel do kúpeľne. Zhodil som zo seba oblečenie a pozrel k svojmu rozkroku. Môj penis odmietal prijať nové skutočnosti a týčil sa do priestoru. Chcel som vliezť pod sprchu a spraviť radosť sebe aj jemu, ale zrak mi padol na mikinu pohodenú pri umývadle. Uchopil som ju a pritiahol k svojej tvári. Voňala po ňom. Jemne citrusovou kolínskou. Presne tou, ktorú som z neho cítil celé vyučovanie a už tam sa mi páčila.

Prečo nie? pomyslel som si, vzal ten zabudnutý kus oblečenia a vrátil sa do izby. Zvalil som sa na posteľ, zavrel oči, zhlboka sa nadýchol a v hlave si premietol udalosti posledných pár minút. Ruku som obtočil okolo svojho najcitlivejšieho miesta a skusmo zapumpoval. Dokonalá slasť.

Predstavil som si Filipa, ako nado mnou stojí a díva sa. Zhrýzol som si peru, aby som potlačil vlastný vzdych. Zrýchlil som tempo. Druhá ruka mi automaticky vkĺzla na zadok a hneď medzi polky. Ukazovák zapadol tam, kam patril. Bez gélu to trochu zabolelo, ale presne tak som to mal rád.

Stočil som pohľad do miestnosti priamo na môj opasok ležiaci na zemi. Mysľou mi prebehlo, čo by sa stalo, ak by si Filip vybral prvú z ponúkaných možností, a celým podbruškom mi otriasla vlna vzrušenia. A za ňou ďalšia. Mal som čo robiť, aby som z chuti nezakričal a neinformoval o svojej činnosti polovicu internátu.

Stačilo pár posledných ťahov a výbuch slasti ma donútil zavrieť oči a pevne stisnúť viečka.

Doprial som si pár minút na upokojenie a natiahol som sa pre papierové vreckovky. Zotrel som si z brucha dôkaz vlastného vyvrcholenia a skontroloval okolie. Našťastie Filipova mikina skončila bez úhony. Zasmial som sa pri predstave, ako mu ju vraciam aj s pár biologickými stopami. Mohol som mu dokonca ponúknuť, aby sme ich preskúmali pod mikroskopom. Určite by to ocenil.

Vyskočil som na nohy a zamieril do sprchy. Tentokrát som ju už naozaj potreboval. Ústa som si vypláchol ústnou vodou a odplavil posledné zvyšky Filipovej chuti. Bude mi chýbať.

V izbe som zapadol k notebooku a otvoril stránku, ktorú som si uložil ešte na Slovensku. Prelistoval som aktuálne ponuky a na dve z nich zavolal. Nevyšlo to. Mali už obsadené. Na tretí pokus sa však na mňa usmialo šťastie.

Najbližších pár hodín som strávil nad učebnicou matematiky snahou nadupať sa zmeškané učivo. Šlo to horšie, ako som čakal, ale nestrácal som nádej. Tá predsa zomiera posledná. Spamätal som sa až o pol ôsmej. Rýchlo som ohlásil svoj zámer na vrátnici, aby po mne nevyhlásili celoštátne pátranie, a vyletel som z internátu. Ledva som to stihol načas. Meškať prvý deň by bola skutočne hanba.

Našiel som správnu budovu a vošiel. Takmer okamžite sa ma ujala milá staršia pani a prekvapivo rýchlo vybavila prvotné papiere. A bolo to tu. Mal som svoju prvú brigádu v Čechách. Dokonca som mohol hneď začať.

Práca v pekárni sa zdala zaujímavo rôznorodá. Ľudia tam boli milí a priateľskí a všetci o dosť starší. Čo bola obrovská výhoda, pretože nemali problém so slovenčinou. Čas bežal rýchlejšie, akoby som čakal. Ani som sa nenazdal a ráno o štvrtej ma moje nové pôsobisko vypľulo na ulicu aj so škatuľou plnou jahodových šišiek. Boli to síce nepodarky, ktoré nespĺňali požadovaný tvar alebo hmotnosť, ale laik by na nich chybu nenašiel. Nevydarené pečivo si zamestnanci vždy delili medzi sebou, no dnes som mal pocit, že z neho väčšinu pridelili mne.

Na intráku som padol do postele a spal skôr, ako som sa stihol aspoň vyzliecť do spodnej bielizne. Odprisahal by som, že som ledva zavrel oči a zvonil mi budík, aby mi pripomenul, že do školy by som mohol prísť tiež včas.

Rannú hygienu a sprchu som značne odflákol a zamieril do školy aj s mojou nočnou výslužkou. V triede som bol prvý. Položil som na prednú lavicu škatuľu so šiškami. Pridal k nim lístok, aby sa spolužiaci ponúkli. Z automatu som si kúpil kávu a zapadol do lavice. Rovno som si na ňu položil hlavu a zaspal.

***

Už jak jsem se blížil ke škole, začala mnou projíždět čím dál větší nejistota. Celou noc jsem Dominika tak nějak nemohl pustit z hlavy. Zatraceně jsem netušil, jak tohle dělá! Jak to udělal, že mě dokázal za sotva pár hodin od seznámení tolikrát dostat nahoru a dolů. Den předtím jsem sám pro sebe zkonstatoval, zda takhle náhodou nedorazil z cizí planety, ale za těch pár hodin spánku, nebo spíš nespánku, jak moc jsem o něm pořád přemýšlel, jsem se začal klonit spíš k variantě, jestli nemá kouzelnou moc. Protože on teda rozhodně nebyl ten, kdo se choval najednou divně, divně jsem se choval jen a jen já.

Jinak než kouzlem si totiž nedokážu sám sobě vysvětlit, že jsem se před ním choval takhle. Že jsem mu tak absolutně podlehnul… Dokonce, že jsem si od něj nechal vykouřit. Od úplně cizího kluka! A ještě mu sám řekl, ať si klekne… Plus, že jsem měl fakt šílenou chuť splnit tu jeho s nadsázkou pronesenou výzvu a seřezat ho za všechno to komplikování mého dne jak hada… Sakra, co jsem to za člověka?

Teda ne že by se tvářil, že by se mu taková případná akce nelíbila… Ne že mně by se nelíbila. Vlastně se mi v představách líbila docela hodně. Jenže fantazie a realita jsou prostě dvě různé věci a já se už dávno rozhodl, že ne, prostě budu normální, co nejvíc to jde, a hotovo. Přece si nebudu hrát na dominanta, no ne?

Štval mě, neskutečně mě štval, že mě k těmhle myšlenkám dohnal! Že jsem si neustále vyčítal, jak jsem od něj zdrhnul jak malý harant, a neoplatil mu to… Ale nedalo se nic dělat, jediné, co mi zbývalo, bylo přenést všechno to v sobě ve vztek, který si odpoledne vybiju na pytli, ale zatím jsem ho měl v sobě, a tak jsem si prostě zprudka sednul vedle Dominikovy spící postavy a trochu neurvale do něj strčil, jen pár chvil před zazvoněním.

„Těžká noc, huh? A mimochodem, dlužíš mi mikinu…“

***

„Au,“ vypískol som a ledva udržal na stoličke balans. Podvihol som obočie, keď som si uvedomil pôvodcu môjho nedobrovoľného prebudenia. „Nejaký agresívny takto z rána.“ Pohľady sa nám stretli. Wau, jeho oči boli v rannom svetle neskutočne svetlé. Jasná obloha mohla len závidieť. „To bude nedostatkom sexu alebo hladom,“ šepol som. Pootvoril ústa, akoby chcel niečo povedať, a zas ich naprázdno zavrel. Viditeľne nemal slov. Postavil som sa a prešiel ku krabici so šiškami. Dosť sa zatiaľ vyprázdnila, ale jedna krásna sa tam ešte našla. Položil som ju pred Filipa a nevinne som sa usmial. „Môžem vyriešiť oba tvoje problémy, ale vracať ti mikinu sa mi veľmi nechce. Chceš ma po škole prinútiť? Vieš, kde mám izbu.“

***

Jen to dořekl, naprázdno jsem polkl a uhnul pohledem. Sakra, dokázal mě vykolejit tak snadno… Ještě jsem se ani stoprocentně nerozhodl, co si myslím o tom včerejšku, a on si kliďánko přijde s další provokací! Jenže pravda je, že ať si moje zmatená hlava myslela cokoliv, ten včerejšek jsem si parádně užil a moje tělo by si hned dalo říct znovu. Možná dokonce i teď hned… Bože, co mě to zas napadá?!

Jenže ať už moje tělo žadonilo o cokoliv, muselo si nechat zajít chuť, protože jsem holt nebyl odpoledne volný.

Když jsem se Dominikovi znovu podíval do očí, musel jsem působit jako naprostý idiot, ale rychle jsem se rozkoukal a odpověděl mu co nejvíc neutrálně:

„Hele jedinej můj problém jsi zjevně ty… A po škole už něco mám, takže nic…“

***

Jediný jeho problém som ja, zopakovalo sa mi v mysli. Pre istotu dvakrát. Môj mozog mi rád opakoval veci, aby mal istotu, že ich pochopím.

Trochu ma totiž jeho slová zaskočili. Samozrejme som od začiatku vedel, že medzi nami nebude žiadny vzťah. Nič hlboké. O také veci so mnou nikdy nikto nestál. Len som dúfal, že ten čas, ktorý tu budem, by sme si mohli užiť. Prípadne byť aspoň kamaráti.

Zdalo sa mi, že medzi nami preskočila iskra.

Musel som sa zmýliť.

Sklonil som hlavu, sadol si naspäť na svoje miesto a vybral z tašky zošit na prvú hodinu.

„Mikinu ti vrátim zajtra,“ sľúbil som v rovnakom momente, ako zazvonilo. Pár sekúnd nato vošla do triedy vysmiata chemikárka. Dôvod jej úsmevu mi bol jasný v momente, ako začala rozdávať po triede zadania na písomku. Zvládla to bez slova. Viditeľne bola písomka vopred plánovaná a moji spolužiaci o nej vedeli.

Zastavila sa pri našej lavici.

„Pane Tománek, protože jste s námi začal studovat teprve včera, nebudu brát v potaz dnešní výsledek.“ Položila predo mňa papier. „Pokud tedy nebude dobrý,“ zasmiala sa, akoby práve povedala skvelý vtip, a rozišla sa k ďalším laviciam.

Keď sa vrátila pred katedru, dala pokyn, aby sme si vyplnili svoje mená a začali. Prvá, druhá, dvadsiata otázka. Všetky nečakane ľahké. Hotový som bol snáď za pätnásť minút. A to nám na tú srandu dala celú hodinu. Netušil som, či majú na tejto škole vo zvyku po dopísaní odovzdať a odísť, alebo ticho sedieť. Vybral som si druhú možnosť a zahľadel som sa z okna. Vonku to vyzeralo na dážď.

Síce som sám sebe sľúbil, že už na Filipa kašlem, ale po jeho vzdychnutí mi k nemu mimovoľne zablúdil zrak. A hneď na to do jeho písomky. Bol na jedenástej otázke a nevedel si rady. Nedalo mi to. Učiteľka k nám bola práve otočená chrbtom, a tak som mu do predtlačeného vzorca doplnil počty kyslíka a vodíky tak, aby to zobrazovalo požadovanú kyselinu. Rovno som mu opravil aj malú chybu v deviatej otázke. Zvyšok zvládal relatívne dobre aj sám.

Po skončení hodiny som sa vytratil na chodbu a sadol si na lavičku. Zostávať v triede nemalo zmysel. Nebavil sa so mnou absolútne nikto. Začínalo mi byť z toho smutno.

***

Jak Dominik vypadl ze třídy, okamžitě jsem se rozešel za ním, abych mu poděkoval za pomoc. No dobře, nebudu lhát, možná trochu i proto, že mě to k němu jednoduše táhlo, jak k jedinému světlu uprostřed absolutní tmy. Kdysi jsem v jedné knížce četl o tom, že tma je negativní pojem, je to něco, co neexistuje, protože jediné, co ji vystihuje, je nedostatek světla. Zůstalo mi to někde vzadu v hlavě a teď naskočilo do popředí, protože asi tak nějak jsem se v okolí Dominika cítil. Jako by to jeho světlo odhalovalo neexistenci všeho ostatního, existoval jen on. A to světlo ve tmě bylo tak náhlé a intenzivní, že se prostě nešlo nedívat jeho směrem. Ač člověka z té záře možná bolely oči, prostě to nešlo jinak. Fakt by mě zajímalo, jestli jsem to takhle z něj cítil jenom já…

Zamířil jsem ke dveřím, ale nedošel jsem, zastavil mě Radek, jeden ze spolužáků a nejlepší kámoš v jedné osobě, který po mně houknul, a tak jsem celkem automaticky došel až k němu a posadil se na volnou židli před ním.

„Tak co ten novej?“ spustil hned. „Jsem si včera všiml, že kromě prořízlý pusy je i nějakej kontaktní… Ještě jsi nedostal chuť využít na něj nějaký ty svý kung-fu triky?“

Zašklebil jsem se, no jo, informace, to je zlatý důl:

„Hele, ty dobře víš, že pro mě tohle patří výhradně za zdi gymu, tak klídek… Ale ne, myslím, že je v pohodě. Jen se prostě musí trochu rozkoukat…“

„A nezakoukal se do tebe tak trochu?“ nadhodil a nezapomněl u toho přehnaně zamrkat řasami. Viditelně narážel na to, jak Dominik včera klečel u mojí židle. Divil jsem se, že o tom ještě nemluvila celá třída, i když pár netypických úšklebků jsem i tak zaznamenal.

Naštěstí nemohl vědět, jak jsem strávil včerejší odpoledne, a tak jsem odpověděl co nejvíc neutrálně:

„Nemyslím si…“

„Když to říkáš,“ protočil na mě oči. Znali jsme se natolik dobře, aby tušil, že nejspíš nemluvím tak úplně pravdu. Jako jeden z mála znal moji orientaci a i tak trochu tendenci začít si s každým, u koho je dopředu jasné, že to nemá žádnou budoucnost. „Hlavně si s ním proboha nic nezačínej, když je tu jen na pár měsíců… A neškleb se, dobře vím, že fakt neumíš s někým jen tak spát.“

Nevěděl jsem, co říct, ale naštěstí na odpověď nečekal a už projížděl mobil, aby strhl konverzaci jinam, konkrétně k nové kapele, kterou předchozí den objevil, a zbytek přestávky mi přehrával přes sluchátko jednu jejich písničku za druhou, zatímco to náležitě komentoval. Chtěl jsem Dominikovi poděkovat, opravdu chtěl, nebo mu vysvětlit, že mám po škole trénink, čili můžu až později… Jenže neměl Radek tak trochu pravdu? Nehnal jsem se zase za někým, u koho bylo jednoduše předem jasné, jak to skončí?

***

Posledné hodiny vyučovania boli pre mňa utrpením. Vždy som bol komunikatívny, a preto mi robilo problém na Filipa nehovoriť. Dokonca sa na neho ani nepozrieť. Našťastie zabrali jahodové šišky z rána a prehodilo so mnou cez prestávky pár slov aspoň niekoľko z ďalších spolužiakov. Vlastne len spolužiačok. Pre chlapcov som bol asi príliš… príliš svojský.

Na nálade mi nepridával ani pocit, že posledné minúty školy som skoro prespal. Nájsť si ako brigádu nočné v pekárni asi nebol najlepší nápad, ale platili relatívne dobre a väčšinou som mal pracovať piatky a soboty a len jeden-dva dni niekedy cez týždeň, tak by sa to malo dať zvládnuť.

Na internát som sa doplazil úplne mŕtvy a zapadol rovno do postele. Neobťažoval som sa ani s vyzliekaním. Ale vyzul som sa! Nie som prasa. Spal som snáď skôr, ako som poriadne zavrel oči.

Zobudil ma hluk na chodbe. Pár chalanom sa zdalo ako dobrý nápad hrať na nej futbal. Prebehol som rýchlo správy na mobile a odpísal bratovi a kamošom zo Slovenska, že sa mám dobre a že mi chýbajú. A chýbali mi teda poriadne. S nimi sa dali viesť nikdy nekončiace rozhovory. Tu som sa musel uspokojiť s konverzáciou o desiatich vetách. Za celý deň!

Zaškvŕkalo mi v bruchu. Večeru na intráku som prepásol, a tak mi prišlo ako dobrý nápad zájsť na nákup. Skontroloval som peňaženku a prepočítal v nej české koruny. V hlave som si musel trikrát zopakovať, aký tu je na eurá kurz. Vopred som tušil, že ma v obchode z tých prepočtov trafí šľak.

Kaufland bol od intráku len desať minút chôdze. Regále boli rozložené takmer rovnako ako u nás. Na chvíľu som sa cítil ako doma. Kúpil som si pečivo, paštétu, čokoládu a chipsy. Och a moju milovanú colu. No a nejaké ovocie. Aby som nemal pocit, že sa stravujem ako úplný podes.

Zaplatil som, zbalil si nákup do papierovej tašky s výstižným nápisom šetříme přírodu a zamieril som k najbližšiemu prechodu pre chodcov. Neplánoval som prebiehať cez cestu. Jednak som nechcel vyzerať ako nevychovaný sopliak. Na to normálne bohato stačil môj vzhľad. Ale nechcel som ani riskovať svoj milovaný život. Cesta vyzerala dosť frekventovane.

Názor som zmenil, keď som si všimol partičky čakajúcej na červenej. Dve dievčatá v športovom oblečení sa nahlas smiali niečomu, čo im povedal čiernovlasý chlapec.

Filip.

Ok, kašľať na prechod.

Zhlboka som sa nadýchol, pozrel doprava a doľava a prebehol som cez cestu. Dokonca sa mi ušlo len jedno zbytočné zatrúbenie. To sprosté auto bolo tak ďaleko, že si pri tom musel niekto vyhoniť.

Rozišiel som sa k intráku. Karma ma dobehla po pár krokoch. Papierová taška nezvládla svoj náklad a jej rúčky mi ostali v ruke.

„Blbá ochrana prírody,“ uľavil som si a začal zbierať svoj nákup.

***

Ohlídl jsem se po troubícím autě a okamžitě ho uviděl. Řekl bych, že byl nepřehlédnutelný nejenom pro mě, ale mě ta jeho přítomnost opět přitahovala jak magnet a začínal jsem se pomalu smiřovat s myšlenkou, že to tak tedy nejspíš teď nějakou dobu bude. Jo, přes den jsem možná váhal, ale v té chvíli jsem najednou přestal mít sílu tomu jeho magnetickému poli odolávat. A protože jsem byl ke zdroji tak neuvěřitelně blízko, prostě jsem se poloautomaticky rozloučil s holkama, a jen co se rozsvítila zelená, rozešel jsem se kvapně za ním.

Nebyl jsem si zrovna jistý, jestli ho doženu tak, aby to nebylo extra nápadné, ale měl jsem štěstí, nebo teda Dominik spíš smůlu. Jakmile jsem ho měl znovu na dohled, zpomalil jsem a došel k němu co nejvíc potichu.

Sebral jsem ze země jablko, co se zakutálelo pryč, a mlčky natáhl ruku s ním tomu mému magnetu před obličej. Úplně zkoprněl a chvilku jsem si fakt nebyl jistý, jak zareaguje, než ke mně krátce vzhlédl a s rychlým „Díky“ přitáhl jablko k ostatním věcem do své přeplněné náruče. Přeplněné, protože mu v tu chvíli okamžitě vypadla zas plechovka coly z podpaží a dalších několik věcí se ještě válelo po zemi. Papírová taška svůj výlet k zemi zjevně nepřežila a válela se tam roztržená jak po náletu zuřivého medvěda.

Chvilku jsem sledoval to boží dopuštění i tu zoufalost v Dominikových očích, který vypadal, že by ze všeho nejradši právě teď zdrhnul, a pak jsem prostě shodil svou sportovní tašku na zem, otevřel hlavní kapsu, vyndal z ní boxovací rukavice a přistrčil ji jen tak otevřenou k němu. Jasně, nebyla zrovna dvakrát velká, měl jsem dnes, kdy jsem nic víc nepotřeboval, schválně jen takovou malou, kam se vešly ty rukavice jen tak akorát, a zbytek oblečení, chránič na zuby a tak, jsem měl na boku. Ale tak aspoň ty drobnosti by tam mohl naházet a zbytek už společně pobereme – tak jsem si to říkal. A možná… Úplně maličko… I to, že aspoň budu mít důvod, proč ho na intr doprovodit, no…

„Teda, pokud ti nevadí, že trochu smrdí…,“ řekl jsem s úšklebkem, a když pořád jen nezvykle tiše koukal, dodal jsem: „Dobře, tak možná víc, než trochu…“

***

Pozrel som na Filipa, na tašku, na Filipa, na tašku a potom to začalo byť trápne, tak som len rýchlo mykol ramenami a nahádzal do tašky niekoľko vecí. Zvyšok sa mi pohodlne zmestil do náruče.

K intráku sme šli mlčky a ja som nevedel prísť na to, prečo som v každej situácii dokázal mať plnú hubu kecov a zrazu som zo seba nevedel vysúkať ani slovo.

To ma tak zasiahlo jeho ranné odmietnutie?

Nemalo by. Bol som predsa na také veci zvyknutý. Už v škôlke sa so mnou deti nechceli hrať, pretože som nemal hračky, ktoré považovali za moderné. Na základnej mi zas chýbalo značkové oblečenie, aby som bol dostatočne cool či zaujímavý. A na tej strednej… tam mi to začalo byť jedno. Uvedomil som si, že môžem byť sám sebou a na názory ostatných sa vysrať. Prekvapivo mi to novonadobudnuté sebavedomie prihralo aj pár skutočne dobrých kamarátov.

Filipa po včerajšku už pani na vrátnici poznala a viditeľne jej bol natoľko sympatický, že na neho len mávla, aby pokračoval, a sama ho zapísala. Potichu sme prišli až pred dvere mojej internátnej izby. Na chvíľu som sa zarazil.

„Kľúče mám v pravom vrecku,“ oznámil som mu. Pre neho bolo jednoduchšie položiť tašku, ktorú niesol. Ja by som musel všetky veci poukladať na zem a zas ich zbierať. Filip na mňa pozrel s takým šokom v očiach, že som svoju vetu okamžite oľutoval. „Ja ich nájdem,“ povedal som a chcel sa zohnúť, ale zastavila ma jeho ruka na mojom zadku. Teplo z toho dotyku mi zarezonovalo až v slabinách. Potlačil som nutkanie vzdychnúť, no aj tak moje ďalšie slová zneli takmer ako zakňučanie: „V prednom.“

Filip presunul ruku k prednému vrecku a nejakým zázrakom z neho vytiahol kľúče takmer bez dotyku. Odomkol dvere na mojej izbe a obaja sme vošli.

Preplnenú náruč som vysypal na svoju posteľ a rovnako skončil aj obsah jeho tašky.

„Ďakujem za pomoc a vraciam.“ Siahol som po mikine, ktorú u mňa zabudol, a podal mu ju.

***

„Díky,“ vysoukal jsem ze sebe a naprázdno polkl.

Sakra, tohle bylo tak těžký! Den předtím byl Dominik úplně jiný. Den předtím mě do té situace mezi námi skoro natlačil a bylo to zpětně perfektní, protože mně to pak šlo úplně samo, ale dneska se choval úplně jinak a já začínal pochybovat, jestli se mi to včera jen nezdálo. Ne, sám od sebe jsem prostě nedokázal přejít jen tak k akci. Chvilku jsme na sebe jen tak mlčky koukali a podle všeho čekali, jestli ten druhý něco udělá, ale neměli jsme se k tomu ani jeden.

Už jsem se pomalu otáčel k odchodu, když mi hlavou opět proletěl ten včerejšek a to, že mám v plánu zjevně úplně stejně zdrhnout, a tak jsem se na něj ještě jednou podíval a zkusil to podobně jako on včera, když mi chtěl kompenzovat ten chaotický den:

„Díky za tu písemku dneska a promiň, že jsem včera tak utekl… Co bys říkal na to, kdybych ti to dneska vynahradil? Jakkoliv si budeš přát…“

***

Zamrkal som. Niekoľkokrát. Určite som u toho vyzeral ako debil. Aby toho nebolo málo, tak som si ešte zastrčil za ucho neposlušný prameň vlasov. Červený prameň vlasov.

Červená je farba vášne. Nespútaného živlu. Mňa. A sexu.

Väčšina mojich rovesníkov považuje sex za prostriedok na ukojenie potrieb. Niekto ním zas vyznáva lásku. Iný si masíruje vlastné ego. Pre mňa je sex nástrojom poďakovania. Za láskavosti či služby. Jediné platidlo, ktoré mám neobmedzene k dispozícii.

Filip mi včera pomohol a ja som mu za to poďakoval. Čiastočne pre jeho činy minulé, čiastočne pre tie budúce, v ktoré som dúfal.

A v neposlednej rade preto, že ma kurevsky priťahoval.

Lenže on nemá dôvod mi niečo vynahrádzať. Nie je na to odkázaný.

Prebehol som ho pohľadom. Značková mikina, značkové botasky, značkové tepláky. Ak by som si poriadne prezrel jeho spodnú bielizeň, určite by bola tiež značková. A pod ňou síce neznačkový, ale zato dokonalý vták.

Ten chlapec viditeľne nikdy netrpel núdzou.

„Dáš si colu?“ spýtal som sa úplne nezmyselne. Vzal som do ruky jednu plechovku z môjho nákupu a podal mu ju. Bola chladená ešte z obchodu. Keď si ju bral, nechal som na nej ruku o niečo dlhšie, ako by bolo potrebné. Aby sme sa dotkli prstami. Aby vedel, že ho chcem, ale na jeho otázku neodpoviem. „Potrebujem sprchu,“ šepol som. „Urob si pohodlie alebo…“ Nedopovedal som. No podľa jeho úsmevu určite pochopil, čo mu chcem naznačiť.

Odíď, ak chceš.

Vytiahol som si zo skrine čisté tričko a tepláky. Zaváhal som. Vyzliecť som sa mohol aj v kúpeľni, ale to by nevidel, čo je v ponuke, ak sa rozhodne ostať. Vyzliekol som si mikinu a o pár sekúnd aj rifle. Do kúpeľne som odišiel len v boxerkach. Špinavá bielizeň ostala na zemi. Zohýbať sa pre ňu a začať ju tam pred ním ukladať sa mi už zdalo trochu moc. A vlastne až tak poriadkumilovný som nikdy nebol.

***

Zůstal jsem chvilku mlčky koukat po dveřích, ve kterých zmizel jeho zadek. Zadek, protože jsem se v tu chvíli jaksi zapomněl koukat kamkoliv jinam. Rozhlédnul jsem se po pokoji, a nakonec jsem si jen svlékl mikinu, spolu s tou včerejší ji odhodil na židli a rozvalil se tak, jak jsem byl, na prázdnou, nevyužívanou postel u okna, přes kterou byla přehozená deka.

Pomalu jsem vydechl, a zatímco jsem přemýšlel, co dál, očima jsem putoval po pokoji. Nebyl jsem na intru poprvé, dokonce jsem měl i srovnání, občas jsem sem chodil za klukama ze třídy a kdysi i na koleje od průmky za ex. Proti tamtomu je tohle naprostý luxus. Holt soukromá škola a i intr se snaží nahodit vysokou úroveň, aby svým, často docela zhýčkaným, obyvatelům stačil. Skoro bych si dal říct taky se hned nastěhovat, ten klid od rodičů by za to určitě stál.

Když Dom konečně vylezl z koupelny, nemohl jsem se pobaveně neusmát nad tím jeho lehce překvapeným výrazem. Jenže pořád jsem nevěděl jistě, co vlastně chce. A přestože se přede mnou svlékl skoro do naha, tak po tom odlišném dnešku jsem nevěděl, ani jestli něco vůbec chce. Den předtím mu sebevědomí rozhodně nechybělo, takže jsem se nakonec kousnul a sám v sobě rozhodl, že tentokrát nebude chybět mně. Natáhl jsem teda ruku a jednoduše vedle sebe poklepal dlaní na postel. Bez rozpaků si vedle mě sednul, ale stále mlčky vyčkával, a tak jsem mu chytil bradu a přizvedl mu ji k sobě.

„Vlastně bych skoro mohl zopakovat tu tvou včerejší nabídku, abych ti to oplatil… Až na ten pásek teda, ten ti nenabízím, protože bych se bál, že bys to na rozdíl ode mě nevzal jako vtip,“ zakřenil jsem se na něj. „Takže ještě jednou, jaký bude tvý přání, hmm?“

***

Zmätene som nad ním pokrútil hlavou. Prečo sa pýtal? Nedostal snáď svoju odpoveď už tým, že som z tej kúpeľne vyšiel len v teplákoch?

Keď niekto pred vami rozbalí bonboniéru a postrčí vám ju pred nos, tak sa jej tiež nespýtate, či si z nej môžete kúsok vziať. Alebo ju rovno celú zožrať. Nenechať ani zrniečko. Prípadné drobky rozsypať po zemi a pošliapať, akoby neboli dôležité.

Natiahol som sa pre mobil, popamäti som pustil svoj playlist. Presne tam, kde predtým prestal hrať.

Izbu naplnili tóny poslednej prehrávanej piesne a jeden dokonalý hlas.

You need a man to go down on his knees.
You need a man who'll give you what you need.
Hey, hey, how will I know he's the one?
Hey, hey, how will I know he's the one?

Na okamih som zadúfal, že Filip nevie dobre anglicky, ale jeho pohľad ma presvedčil o opaku. V tej modri by som sa vedel stratiť.

Rýchlo som sa spamätal.

„Ošukaj ma,“ povedal som a jedným stlačením prepol na ďalší song.

***

Nechal jsem náš pohled v propojení ještě chvilku, zatímco jsem se pomalu usmál a ještě pomaleji se mu nahnul ke klíční kosti, kterou jsem začal líbat. Přímo na pusu jsem si netroufl, protože jsem si nebyl úplně jistý, jestli by chtěl. Jemně jsem ho okusoval a tlačil ho vlastní vahou do lehu, zatímco jsem mu začal šmátrat rukou po těle. Když konečně ležel, přizvednutím pod koleny jsem ho na posteli srovnal a rovnou chytil lem jeho kalhot, abych je i s boxerkami z něj sundal. Naposledy jsem mu kouknul tázavě do očí a pak už oboje jedním tahem odhodil kamsi na podlahu, abych si mohl pohodlně kleknout mezi jeho nohy.

Nechal jsem si od něj přetáhnout tričko přes hlavu a pak se prostě znovu sklonil, jemně ho okusoval opět někde mezi krkem a ramenem a přejížděl mu u toho jednou dlaní od hrudníku k břichu. Byl pro mě dokonalý. Hubený natolik, že jsem každé jeho napnutí svalů doslova cítil pod prsty, ale ne vychrtlý tak, že by to snad nebylo hezké na pohled, naopak. Vypadal skvěle a v tuhle chvíli jsem si byl zatraceně jistý, že to dobře ví.

Ještě chvilku jsem si vychutnával hebkost jeho kůže pod svým jazykem, zaměřil jsem se na bradavky a dojel až dolů k pupíku, než jsem k němu zvedl pohled, a ač jsem se snažil tvářit sebevíc sebevědomě, tak absolutně nejistě a se začervenáním jsem spustil:

„Máš tady nějaký too…? Nenosím s sebou takový věci…“

***

Pár sekúnd som Filipovu otázku spracovával v mysli. Nedochádzalo mi, čo po mne chce. Asi hlavne preto, že sa mi krv pod jeho dotykmi evakuovala z hlavy tam, kde sa jej zdalo, že je práve viac zábavy. A veru, že aj bolo.

„Nočný stolík, úplne dole,“ kývol som hlavou doprava, keď som konečne pochopil, prečo odo mňa odlepil tie svoje dokonalé pery.

Postavil sa a mne okamžite chýbala váha jeho tela na tom mojom.

„Tady?“ spýtal sa a až po mojom prikývnutí otvoril zásuvku. Zhrýzol som si peru očakávajúc nejaký komentár. Okrem toho, čo sme práve potrebovali, v ňom totiž odpočíval aj Tommy. Vibrátor, ktorý si zaslúžil miesto v mojej batožine na ceste zo Slovenska. Neopustím predsa skvelého priateľa.

Filip viditeľne zaváhal, no nakoniec vytiahol balíček kondómov s poloprázdnou tubou s gélom a vrátil sa ku mne. Posadil som sa a jemu som naznačil, aby ostal stáť.

„Si príliš oblečený,“ vysvetlil som a odopol mu pracku na opasku. Za normálnych okolností by to stačilo, ale ja som neodolal a pomaly som opasok vytiahol z pútok a poťažkal si ho v dlaniach. „Keby som nepočúval,“ šepol som, keď som ho zložený na dve polovice kládol na posteľ.

Vrátil som sa k jeho nohaviciam, rozopol gombík a s pohľadom zdvihnutým k jeho očiam stiahol aj zips. Pobozkal som ho na brucho a zosunul mu nohavice spolu s boxerkami. Jeho pýcha z nich doslova nadšene vyskočila. Prekvapivo plne pripravená. Myslel som, že bude potrebovať ešte trochu pomôcť. Olizol som si pery. Tak rád by som ho zas vzal do úst, ale to nebolo na programe dnešného večera. Miesto toho som k nemu natiahol otvorenú dlaň. Podal mi balíček s kondómom a nasucho prehltol. Roztrhol som plastový obal, párkrát mu pohonil a nasadil ochranu.

„Nevadí mi, keď to budem ešte pár dní cítiť,“ povedal som s pohľadom upretým na fľaštičku s gélom. Až potom som sa zvalil na posteľ a pretočil na brucho.

***

Nepřestával jsem zírat, s jakým sebevědomím dokázal některé věci vypouštět z pusy. Zajímalo by mě, co by dělal, kdybych někdy vzal ty jeho řeči doslova. Přísahám bohu, že jestli bude takhle pokračovat, tak to jednoho dne fakt udělám… Protože no… Já zatraceně nevím! Vždycky když podobnou kravinu, jako že mu nevadí, když to bude ještě pár dní cítit a podobně, zmíní, tak mi hejno motýlů chce udělat z břicha sekanou. Takže prostě… No chtěl bych vědět, jestli všechny ty řeči myslí vážně, ale příliš se o tom stydím mluvit, abych to sám nadhodil.

Zavrtěl jsem si sám pro sebe hlavou, kam se to zase toulám v myšlenkách, a prostě jsem přelezl blíž k němu, naklonil se, a ještě párkrát ho líbnul na záda a na šíji, než jsem si odkápl nakonec jen kapku toho lubrikantu na prsty a s odhodláním splnit co nejlíp to jeho přání jsem jeden z nich do něj pomalu zasunul. Vzrušeně se prohnul a zlehka zasténal, až se mi z toho rozběhl mráz po zádech, jak dokonale to znělo. Nekrotil jsem se a zajel jsem do něj pěkně naplno a chvilku ho poctivě dráždil, než jsem přidal i druhý prst, ale už jsem se s ním moc nezdržoval. Chtěl to cítit, a tak jsem si o nářadí prostě jen otřel ulepené prsty, přizvedl si ho trochu za boky a už se do něj dobýval tím, na co tak čekal.

Strašně rád bych tvrdil, že jsem byl naprosto v pohodě, ale pravda byla, že jsem byl nervózní jak prvňáček před svou první cestou do školy – a to to ani nebylo moje poprvé! Bylo to jen poprvé, co jsem šel do sexu s někým, koho jsem sotva znal. S někým, u koho jsem stále pochyboval, co si můžu a nemůžu dovolit, a s někým, kdo mě zároveň absolutně dostával. Od první vteřiny.

Chvilku jsem ho jen tak líně projížděl, když se kolem mě najednou několikrát za sebou sevřel a mě to tak šíleně mrštilo na hranu, že jsem jen nekontrolovatelně zasténal a mé tělo okamžitě přešlo na autopilota. Kdepak, právě v tu chvíli jsem cítil, že jsem přesně tam, kde mám být, a dělám to, co chci, co oba chceme, tak na co pochybovat…? Zaryl jsem mu do zadku prsty levé ruky pevněji, pravačkou mu sjel do klína a rozjel to konečně naplno.

***

Čakal som od Filipa kadečo. Ale určite nie to, že mi za pár sekúnd dokáže vyšukať z hlavy každú jednu myšlienku. Jediné, na čo som sa dokázal sústrediť, boli jeho rázne prírazy, ruka zarytá do môjho boku a tá druhá vytrvalo spracúvajúca môjho vtáka. Dopredu, dozadu, pevnejšie a hlbšie. A znova. Nádych sa mi zasekol v hrdle, keď našiel ten správny bod v mojom tele a už sa ho rozhodol neopustiť. Privrel som viečka a stisol k sebe pery. Horel som zvnútra aj z vonku. Kvapka potu z môjho čela dopadla na matrac ako v spomalenom filme. Na sekundu sa skutočne všetko zastavilo, keď som sa priblížil na hranu, a takmer okamžite letel za ňu. Skryl som si tvár do dlaní, aby som nevzdychal ako posledná kurva, no aj tak zo mňa vyšlo podivné zakňučanie.

Filip ešte párkrát prirazil, zosunul sa na mňa vo svojich vlastných pocitoch a chvíľu tak zotrval. Telo na telo. On na mne. On vo mne. Medzi nami ani len malinká medzera.

Oddialil sa, ľahol si vedľa mňa, stiahol si kondóm a zaviazal na ňom uzlík. Kontakt medzi nami sa zúžil na dotyk jeho ramena a môjho lakťa.

„Bylo to…,“ spustil šeptom, ale zastavil sa, keď sa naše pohľady stretli. Z neznámeho dôvodu som sa pri pohľade do jeho očí cítil viac nahý ako pri samotnom sexe. Odvrátil som zrak. Takmer okamžite na mňa dopadla únava posledných dní. „Líbilo se ti to?“ ozvalo sa mi nadšene do vlasov.

„Bol si najlepší,“ odpovedal som automaticky ako každému pred ním. Zhlboka som sa nadýchol a vydýchol. Napadlo ma, či by si nezaslúžil počuť niečo viac… viac úprimné, viac pravdivé, viac osobné. Ale nakoniec som to hodil za hlavu a v duchu začal odratúvať minúty, aby som vedel, či pri rýchlosti odchodu trhne rekord, alebo sa priblíži len k priemeru.

***

Potěšeně jsem se usmál a na chvíli neodolal, abych se k němu nepřitisknul. Položil jsem mu ruku na rameno, zabořil mu obličej do vlasů a dlouze nasál vůni sprcháče, která mě unášela úplně někam jinam. Asi ani nedokážu najít slova pro to, co se mnou dělal. Bylo to příliš rychlé.

Nadzvedl jsem se nad něj a rychlým pohledem se ujistil, že se mi to podle pravidelných výdechů nezdá a opravdu se mu začínají zavírat oči. Vstal jsem tiše z postele, abych ho nerušil, a přešel těch pár kroků k jeho vlastní, ze které jsem opatrně vytáhl zpod nákupu peřinu a přehodil ji přes Dominika. Zavrtěl se a já měl hned děsnou chuť k němu znovu vklouznout a zůstat u něj, ale byl jsem si docela jistý, že by o to nestál, a tak jsem se s němým povzdechem začal rovnou oblékat. Kousl jsem se do rtu, zatímco jsem si ho spícího prohlížel a zvažoval možnosti, ale nakonec jsem se prostě pomalu sehnul a projel mu nosem vlasy, zatímco jsem špitnul:

„Ještě jednou promiň, že jsem včera zdrhnul…“

A ač jsem to možná neměl v plánu udělat znovu, prostě jsem si po tom všem oblékl těch pár svršků, sebral tašku a kvapně zmizel. Teprve když mě ovanul studený venkovní vzduch, došlo mi, že jsem si tam mikinu, spolu i s tou včerejší opět nechal, a chtě nechtě jsem se rozesmál. Tak takovým tempem budu mít u Dominika během pár dnů většinu svého šatníku.