Výměnný pobyt 5 – Chcem teba

Ráno ma zobudili podivné zvuky. Buchnutie, smiech a nejaké hlasy. Vytreštil som oči, rýchlo sa posadil a poobzeral okolo seba. Výhľad som mal naozaj krásny. Ja nahý, Filip nahý. Na zemi perina, pokrčené uteráky a na nich opasok. Pekne na výslní. Usmial som sa, no hneď mi úsmev zamrzol na tvári, keď pred dverami izby zavŕzgala podlaha. Zatajil som dych. Niekto zaklopal. Rýchlo som drgol do Filipa.

„Vstávaj,“ šepol som a nahol sa pre perinu, aby som nás aspoň zakryl.

V rovnakom momente sa ozval z chodby ženský hlas.

„Donesla jsem vám oblečení. Nechám ho za dveřmi. Za patnáct minut vás čekám na snídani.“

Perinu som zas pustil, vydýchol si a znovu zamykal s Filipom.

„Niekto tu bol.“

Filip niečo zamumlal a až potom otvoril oči. To zdesenie, ktoré videl v mojej tvári, ho trochu prebralo, ale prekvapivo nevyzeral nervózny. Len ku mne zdvihol ruku a pohladil ma po tvári.

„To bola tvoja sestra, že?“ spýtal som sa s nádejou v hlase. Miesto odpovedi zívol, a tak som sa nevedel zastaviť a dookola som opakoval: „Že? Že? Že?“

„Nooo,“ prehovoril konečne. „Spíš to byla máma.“

„Tvoja?“ vypadlo zo mňa, akoby bežne človek mával v dome cudzie matky.

„Stoprocentně, jsme si dost podobní,“ zasmial sa a ponaťahoval.

„No a… čo teraz?“ Popravde veľmi sa mi nechcelo liezť z okna, ale nebol som ani úplne proti.

Filip sa zamyslel.

„Teraz si dáme snídani,“ povedal. 

Pokrútil som hlavou.

„Môžem skúsiť nenápadne vypadnúť,“ navrhol som. Bolo mi jasné, že asi netúži po tom, aby ma predstavoval rodičom. Aby predstavoval rodičom chlapca, s ktorým spáva. Chlapca, ktorý pre neho v podstate nie je nikým.

„To neznáš moji mámu. Ta už teď nespustí oči ze dveří, abys jí náhodou neproklouznul.“ Postavil sa z postele, zamieril ku skrini, vybral si z nej čistú spodnú bielizeň a tepláky a obliekol si ich. „Ale bude to v pohodě.“ Svoje slová doplnil úsmevom. Len sa mi nezdal úplne úprimný. Na to som ho už poznal.

„Si si istý?“

Miesto odpovedi doniesol spred izby na dvoch kôpkach oblečenie, ktoré tam jeho mama nechala, a položil ho na posteľ.

„Řekl bych, že už určitě pochopila, že tu nemám holku.“

Vzal som si svoje rifle, ktoré by sa pri troche fantázie dali považovať za ženské. Horšie by sa vysvetľovalo to, čo ma čakalo pod nimi. Moje boxerky.

„Mrzí ma to.“

Podvihol obočie.

„Ty za to nemůžeš… A tak moc se nestalo.“ Vtisol mi pusu. „Chceš si ode mě půjčit něco čistýho na sebe?“ ukázal na skriňu.

„Asi nie.“ Síce moje tričko vyzeralo po noci strávenej niekde na zemi, akoby ho niekto požul a vypľul, ale mikina to zakryla.

Skočili sme do kúpeľne vedľa Filipovej izby. Obaja sme potrebovali sprchu, ale aj tak sme si len umyli zuby. Filip sa na mňa celý čas usmieval. Dobrá nálada mu vydržala aj po príchode do kuchyne.

„Dobré ráno,“ pozdravil svoju mamu. Pri jej opise neklamal. Tá podoba bola naozaj ohromná. Hlavne jej oči mali úplne rovnakú farbu aj tvar. Len pôsobili o niečo menej hrejivo. Jeho otca som nikde nevidel. „To je Dominik,“ predstavil ma. Pani Truhlářová ku mne natiahla ruku, ale pozerala na Filipa. Filip naopak nemohol spustiť svoj pohľad zo mňa, akoby u mňa hľadal odpoveď na otázku, čím mu vlastne som. „Chodíme spolu do třídy,“ dodal nakoniec.

„Dobré ráno, Dominik Tománek,“ usmial som sa a stisol jeho mame ruku. Z neznámeho dôvodu ma zaujali jej nechty. Dokonale upravené. Rovnako ako ona celá.

***

„Dobré,“ odpověděla máma a přejela Doma zkoumavým pohledem od shora dolů.

Protočil jsem nad tím za jejími zády oči a raději si šel nandat talíř míchaných vajíček, které se schovávaly na sporáku v pánvi. Sakra, měl bych si zvát návštěvy častěji, pokud za to dostanu pokaždé takovouhle snídani! Většinou u nás platí, že co si neulovím sám, to neexistuje, ale holt před cizí osobou to je vždy předváděčka, člověk by jí skoro ten úsměv věřil.

Na půl ucha jsem poslouchal, jak z Dominika mámí, odkud je, jako by snad to, že používá jiný jazyk, nebylo nápadný, sotva pronese víc jak jednu větu, ale zároveň jsem byl vážně napnutý, zda se třeba nedozvím něco nového. Pravda totiž byla, že i přes to rande Dom mi toho o sobě moc neřekl. Obecná témata, co má rád a co ne, o seriálech nebo chemii, o tom dokázal mluvit celé hodiny, ale sotva jsem zabrousil na cokoliv osobnějšího, dokázal udělat takovou výhybku, že jsem si skoro ani nevšiml, že už zas řešíme něco jiného. Sotva jsem z něj vymámil, že pochází z Bratislavy, a matně jsem tušil, že má hodně sourozenců, protože se o nich jednou zmínil, když si pochvaloval koláč, co přinesl z pekárny.

Bohužel ani tentokrát jsem se k žádným novinkám nedostal, a tak jsem po chvíli Dominika vysvobodil ze zpovědi postavením talíře s vajíčky na barový pult vedle něj a jednoduchým pobídnutím:

„Pojď se najíst, než to vychladne…“

Zbytek snídaně už proběhl celkem v klidu, s Dominikem jsme do sebe nacpali jídlo co největší rychlostí a s hromadou díků, které mé mámě věnoval, jsem ho tak trochu nezdvořile začal vystrkávat zpátky do mého pokoje. Čím méně času spolu stráví, tím líp.

„Ufff…,“ opřel jsem se o konečně zavřené dveře, vyčerpaný, jak kdybych uběhl maraton.

„Bolo to také zlé?“

Ušklíbl jsem se, popošel těch pár kroků a hodil tělem o postel:

„Ne…“ Chtělo se mi dodat, že možná bude, ale zastavil jsem se. Ne proto, že bych se mu zdráhal svěřit, ale protože jsem se tak trochu styděl přiznat, jaká máma je. Že ji ani tak nezajímalo, co má Dominik mezi nohama, jako spíš značka jeho bot a taky mikiny, kterou okamžitě přejela přezíravým pohledem. A její zájem o Domovo stipendium taky rozhodně nebyl náhodný, na to jsem ji znal moc dobře. Stačilo by, aby se zmínil, že ke škole ještě brigádničí, a neutišil bych ty její řeči týden.

Podíval jsem se na Dominika a hned mi bylo líp. Stál vedle mě, a tak jsem ho s úsměvem chytl za ruku a přitáhl na sebe.

„Všechno v pohodě, neboj. Teď mi radši dej pusu a pověz, co máš dneska v plánu. Říkals, že jdeš zase do práce?“

***

Automaticky som splnil Filipove prianie. Spojil som naše pery a ruka mi vystrelila do jeho vlasov. Rád som sa s nimi hral a jemu to vôbec nevadilo. Bozk som prerušil, až keď začal byť príliš vášnivý a zdalo sa, že by sa nám to zas zvrhlo v niečo, čo by asi nebolo najvhodnejšie. Hlavne, keď mal doma mamu.

„Dnes máme sanitárny deň. Začínam už o piatej, ale neviem, kedy skončím,“ odpovedal som a pozrel na hodinky, ktoré mal na nočnom stolíku. Ostávala mi ešte kopa času, ale aj tak som mal pocit, že by bolo najvhodnejšie, aby som vypadol. Ono vlastne už pred hodinou bolo neskoro. Odtiahol som sa od Filipa. Zrazu som sa tak blízko pri ňom… na ňom… cítil nepatrične. Vyskočil som nazad na nohy a poobzeral sa po izbe. Až potom som si uvedomil, že som si sem nič nedoniesol. Len to, čo som mal na sebe. Nahmatal som peňaženku vo vrecku nohavíc a mobil v mikine. „Musím sa ešte učiť, tak by som mal ísť.“

Filip stál v sekunde predo mnou.

„Dobře,“ prikývol a obmotal mi paže okolo tela. „Pokud bys skončil dřív, tak jdeme večer se třídou do baru. Pošlu ti adresu, jo?“

Zarazene som na neho pozrel.

„Ty chceš, aby som prišiel?“

„Jasně, však jsou to i tvý spolužáci,“ usmial sa a ruky mu zablúdili na môj zadok. Jemne ho stisol a mne ten dotyk zavibroval vnútornosťami. Hlavne preto, že mi slabá bolesť pripomenula, čo sme v noci robili. Vzdychnutie zo mňa vypadlo nezávisle od mojej vôle. Filip sa uškrnul. „Ale kdybys chtěl ještě zůstat…“

„Nemôžem,“ prerušil som ho. I tak som si nebol istý, či to myslel vážne. Už pri raňajkách vyzeral, že by bol najradšej niekde inde. Zhltol ich takou rýchlosťou, že som s ním ledva udržal tempo. Popravde som sa mu ani nečudoval. Tušil som, že sa ešte takmer pred nikým nevyoutoval, a ja som sa mu nechtiac naservíroval rovno pred mamu.

Odprevadil ma k vchodovým dverám. Rozlúčili sme sa bez bozku. Pani Truhlářová nás sledovala z kuchyne.

Divné napätie zo mňa opadlo až na ulici. Strčil som si ruky do vreciek a vybral som sa nazad k internátu. Nebolo to ďaleko, ale ani extra blízko. Vonku bolo docela chladno, a tak som do izby vchádzal úplne premrznutý. Horúca sprcha mi urobila dobre. Predstava kopy úloh z matiky už tak veľmi nie. Odhodlával som sa k nim ďalšiu hodinu.

***

Ten rozhovor s mámou po Dominikově návštěvě byl pěkně nepříjemný, a to ani netrval moc dlouho. Prostě na mě jenom vychrlila to, co jsem tušil, že má na srdci, už předtím. Něco o tom, že bych se neměl zahazovat s lidmi, co jsou pod mou úroveň. Nestačila mi ovšem ani doříct, podle čeho se to pozná, když jsem jí prásknul před očima dveřmi od pokoje. Naštěstí jsem se už dávno rozhodl, že mi na jejím názoru nezáleží, ačkoliv mě to i tak pokaždé prostě zamrzelo. Jenže už jsem dobře věděl, že si dokáže najít mouchy na každém. Kdyby to nebylo tohle, našla by si prostě něco jiného, co je podle ní zle. Raději jsem měl, když si mě nevšímala, což bylo naštěstí skoro pořád.

Vzhledem k onomu nevítanému budíčku jsem neodolal a zapadl na dalších několik hodin do postele, abych nabral energii na svoji pravidelnou hodinku tréninku na pytli, protože v sobotu obvykle do gymu nechodím. Jen tak tak jsem stačil napsat alespoň jeden z úkolů na pondělí a už jsem musel letět za pár lidmi ze třídy, se kterými jsme měli domluvený sraz v pizzérce ještě předtím, než vyrazíme do klubu, kde se konala ona večerní akce. Řekl bych, že dva dny za sebou mě pizza snad nezabije, i když trenér by nad mojí životosprávou nejspíš brečel.

„Jo, Erika nakonec nepřijde, nezaznamenala jsem, jestli to házela do hromadnýho chatu, musela odjet k nemocný babičce nebo co… Ale jinak ostatní holky určitě dneska dorazí,“ informovala nás Petra, zatímco žvýkala poslední kousek pizzy a seděla při tom Radkovi na klíně, protože jsme, podle jejích slov, zabírali zbytečně moc židlí. „Takže pak už čekáme dneska jenom na Vojtu a budeme komplet, ne?“

„Možná přijde později Dominik, ho furt zapomínám do tý konverzace přihodit… Ale psal jsem mu, ví, kde to je, a když bude moct, zastaví se,“ prohlásil jsem a zdařile ignoroval to, jak nad tím Radek protočil oči. Věděl jsem, že to nepatřilo Domovi, ale mně, a tak jsem se na něj na odpověď po chvíli zašklebil.

„Jako vážně?! A to jsi mu rozuměl? Neříkal třeba naopak, že rozhodně nepřijde?“ tlemil se Roman, jeden z kluků, mezi které Dominik moc nezapadl a jejichž dementní snaha považovat slovenštinu za naprosto odlišný jazyk rozhodně nebyla tak vtipná, jako se tomu v tom svém kroužku navzájem řehnili. Popravdě si myslím, že u některých ten jejich odstup byl i trochu kvůli Domově očividné orientaci, ale na plnou hubu si to až na Romana nikdo z nich říct netroufl.

Naše škola byla, vzhledem k tomu, že žila z peněz od rodičů, docela dost tolerantní a já byl za to rád. Věděl jsem, že pokud jednou skončím s klukem, a ne s holkou, nebudu se muset bát s tím vylézt ven, ale prostě pořád jsem se odmítal outovat jen tak sám pro sebe. Přece pořád jsem tu vyvolenou mohl potkat, ne? Tak nač na sebe poutat pozornost… Čert vem, že se celý můj vesmír momentálně točil jen kolem jedné osoby. Že bych nejspíš kvůli němu toho schopný byl… Ani jsem nepotřeboval víc času, nebo cokoliv. Možná bych to udělal už v té první minutě, co se mi z něj zatočila hlava, kdyby to znamenalo, že pak dostanu šanci… Jenže čím déle jsem Dominika znal, tím víc jsem si byl nejistý ohledně toho, že by o to stál. Teď. Anebo vůbec někdy.

Dokud jsem chodil jenom já k němu na intr, tak jsem to nějak nevnímal, ale dneska zdrhl pryč, sotva mohl. A v noci nejspíš neodešel jenom proto, že bylo už šíleně pozdě, ale myslím, že chtěl. Možná vždycky chtěl a já to přehlížel… Což teda hodlám dělat i nadále, ale stejně mi to pořád vrtá hlavou.

„Vy jste fakt debilové,“ přerušila ty mé úvahy Petra, když to už kluci začínali s vtípky přehánět, načež se do nich spolu s ostatními holkami pustila. Naštěstí u nich měl Dominik naprosté zastání a za to jsem byl taky rád.

To hašteření jim ještě chvilku vydrželo, zatímco já jsem s méně hádavou polovinou osazenstva začal řešit, jestli se někdo nechá dneska ukecat na karaoke. Nakonec jsme se ale po chvíli stejně museli všichni sebrat a jít o dům dál, aby na nás ostatní spolužactvo, které dorazilo rovnou do klubu, dlouho nečekalo. A taky abysme to karaoke, ke kterému se jako obyčejně nikdo předem nehlásil, ale kterého se nakonec jistě zúčastní úplně všichni, mohli zpraktikovat.

***

Z pekárne som vypadol tesne pred jedenástou. Vlasy som mal ešte vlhké zo sprchy, ktorú som si dal v šatni, ale našťastie to zachránila kapucňa na jesennej bunde. Konečne som sa totiž poučil a neobliekol si len mikinu.

Bar, kde mali mať stretko moji spolužiaci, som si na notebooku vyhľadal už poobede, a tak som šiel viac menej na istotu. Jedno zlé odbočenie napravil krátky pohľad do mapy v mobile. Podivné chvenie v mojom žalúdku asi nemalo napraviť nič. Dnešné ráno vo mne stále rezonovalo. Len som nevedel, či v dobrom alebo zlom. Každopádne som očakával následky. Neveril som, že sa Filip s tým, čo sa stalo, zmieri až tak ľahko, ako sa pôvodne tváril.

Na správnom mieste som bol rýchlou chôdzou do pol hodinky. Hudbu bolo počuť na niekoľko desiatok metrov. Vonku postávali skupinky ľudí a vychutnávali si cigaretu. Tiež by som si jednu dal, ale miesto toho som vošiel dnu. Malý tanečný parket bol takmer plný. Boxy okolo neho tiež. Našťastie už bolo po karaoke dvojhodinke, a tak som sa nemusel báť sadistického útoku na moje ušné bubienky.

Poobzeral som sa, aby som našiel nejakú známu tvár. Nepočítal som s tým, že zahliadnem ako prvého práve Filipa, ale nejakým zázrakom sa mi to podarilo. Bol obklopený našimi spolužiačkami. Jedna mu dokonca práve sadala na kolená. Hneď na to sa nahla k jeho uchu, aby mu niečo pošepla. Viditeľne mu to prišlo smiešne, pretože sa zasmial. Dobrá nálada z neho priam sálala a robila ho ešte príťažlivejším.

Spravil som prvý krok ich smerom a potom druhý. Tretí som už nedal, otočil som sa a zamieril radšej k baru. Zrazu sa mi zdalo totálne nezmyselné, že som sem prišiel. Načo vlastne? Aby som videl Filipa, ako si užíva s niekým iným? Nie, že by nemohol… alebo, že by som si na neho robil nejaké prehnané nároky. Len som… Vlastne som ani nevedel, čo presne som si myslel. O ňom. O sebe. A hlavne o nás. Dvoch. Spoločne.

„Co to bude?“ spýtal sa barman, keď na mňa prišla rada.

„Mojito,“ objednal som si.

„Občanku,“ požiadal. Vybral som požadovaný doklad z peňaženky a podal mu ho. Chvíľku si ho prezeral a potom mi ho vrátil. „Vítej v Čechách,“ usmial sa a odbehol mi namiešať drink. O pár minút mi ho priniesol. Zaplatil som, slamkou som si premiešal obsah pohára a poriadne som sa napil.

Otočil som sa a oprel o bar. Pozeral som sa po ľuďoch a pritom absolútne na nič nemyslel. Len som si dával pozor, aby mi zrak nezablúdil k jednému stolu. Presne tomu, pri ktorom som mal sedieť. Alebo som mal ísť ľudí pri ňom aspoň pozdraviť. Lenže mne sa do toho zrazu hrozne nechcelo. Aj tak by som nebol vítaný. Možno ma Filip pozval len preto, že predpokladal, že neprídem.

Z reprákov zaznel Claude a jeho Ladada. Blahom som privrel oči.

„Čau,“ ozvalo sa mi pri uchu. Po mojej pravici stál Roman s dvomi pohármi v ruke. Počkal, kým mu začnem venovať pozornosť, a uškrnul sa. „Sníš o mně?“ spýtal sa a rovno sa aj zasmial na vlastnom vtipe.

Pretočil som nad ním očami. No potom mi napadlo, že túto hru môžeme hrať aj dvaja.

„Iste,“ odpovedal som a zmyselne si oblizol pery. „Dúfal som, že tu budeš. Myslím na teba…,“ ďalšie slová sa mi zasekli v hrdle, keď som zbadal, kto stojí za Romanom.

***

I v tu chvíli, kdy moje mysl byla vlivem chlastu trochu zamlžená, jsem věděl, že bych měl otevřít pusu a něco říct, ale moje tělo mě vůbec nechtělo poslouchat, protože to v něm šrotovalo a nějak mu nedocházelo, co jsem to právě slyšel, nebo spíš, co to znamenalo, a doposledka, jak by na to mělo reagovat. Dobře, toho chlastu jsem měl asi trochu víc, než bych měl, protože tohle byl totální zásek. A tak jsem udělal to jediné, co jsem v tu chvíli dokázal, otočil jsem se a zamířil zpátky ke stolu.

Podle všeho jsem celý ten večer fungoval na autopilota, protože ani tu moji cestu za Dominikem jsem tuším neřídil, prostě jsem za ním nadšeně vystřelil, jakmile jsem ho uviděl, a možná dobře, že přišla takováhle ledová sprcha. Kdyby nepřišla, asi bych ho v tom mém rozjaření rovnou políbil a pak bych to olitoval. Ne kvůli ostatním, vlastně jsem v průběhu večera přišel na to, že je mi fuk, co si myslí, ale právě kvůli Dominikovi. Po tom ránu, které by jako dnešní šok mohlo stačit… I po tom včerejšku, u kterého jsem si pořád nebyl jistý, jestli jsem to nepodělal.

Čím blíž jsem k Dominikovi byl, tím víc mi přišel daleko. Od začátku jsem měl pocit, že pro mě funguje jako magnet, ke kterému mě to neskutečně táhne. Jako bychom byli dva protipóly, které se navzájem přitahují, jenže teď… Přišlo mi, jako by se najednou otočil. Pořád byl magnetem, krásným a fascinujícím, ale stál ke mně svojí opačnou stranou, tím samým pólem, jako jsem stál já sám. A stejné póly se navzájem odpuzují… Takže kdykoliv jsem k němu udělal krok, on o stejnou vzdálenost ustoupil a já nevěděl, co s tím. Chyběla mi schopnost otočit sebe nebo jeho zpátky.

Zapadl jsem znovu do svého křesla u stolu a zaklonil hlavu na zrcadlový strop. Přál jsem si vrátit čas. Do té chvíle, kdy jsem se vyděsil, zatímco jsem spatřil Dominika ve své mikině. Někdy se asi všichni chováme jako pitomci, když jednáme bez rozmyslu. Nebylo to ani tak dávno, když jsem na něj kvůli tomu vyjel, protože jsem se lekl, že mi chce vzít tu šanci rozhodnout si o coming outu sám, a teď bych si za to nejradši nafackoval. Měl jsem ho do té mikiny zašít a říct, ať ji nikdy nesundává, jen ať všichni vidí, že patří mně. Napořád.

Štvalo mě, že mám takové myšlenky i že bych si ho chtěl nárokovat a označovat jako svého, ale nemohl jsem se toho zbavit. Ať už to Dominik s Romanem myslel vážně, nebo ne, dalo mi to do hlavy hromadu brouků. Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout, abych se zklidnil. Jenže pravda byla, že ať už mě ty pochybnosti vytáčely sebevíc, o Dominika jsem přijít nechtěl. I pokud se mám spokojit s tím, že každý můj pohyb vpřed bude znamenat jeho vzad. Bavil mě od prvního okamžiku, tak na co si těch několik společných měsíců kazit.

Když asi po minutě k našemu stolu došla servírka, objednal jsem si silný kafe, abych trochu vystřízlivěl, a teprve potom se rozhlídl. Všechny od nás ze třídy, včetně Romana, který se zrovna snažil na baru oblbovat nějakou cizí holku, jsem viděl po okolí, ale Dominik jako by se vypařil. Okamžitě jsem vstal a zamířil ho najít, ale po pár minutách jsem to vzdal a prostě mu napsal.

'Kam jsi zmizel?'

***

Správa od Filipa mi pípla práve, keď som si pred barom zapaľoval cigaretu. Pôvodne som si myslel, že ju vyfajčím cestou na intrák, ale rýchlo som zmenil názor. Prišiel som sem kvôli nemu a bol som odhodlaný kvôli nemu aj zostať. Ak by si to prial…

'Som vonku,' odpísal som a doprial si jeden poriadny šluk.

Filip sa objavil prekvapivo rýchlo. Mávol som na neho, i keď to bolo zbytočné. Zbadal ma v momente, ako vyšiel z dverí. Za okamih bol u mňa.

„Kouříš?“ spýtal sa.

Pohľad mi skĺzol na jeho rozkrok.

„Ak ešte chceš,“ šepol som, i keď mi bolo jasné, že na to sa nepýtal. Len mi prišlo lepšie obrátiť zas všetko na sex a dúfať, že mu to bude tentokrát stačiť.

Uškrnul sa, vzal mi cigaretu z ruky a poriadne si potiahol.

„My dva…,“ začal, znovu si potiahol a podal mi ju nazad. „Jsem trošku líznutej,“ priznal a pokrútil hlavou. „Tak mám asi chuť řešit kraviny, ale…“

„Fajčím,“ prerušil som ho a ukázal som na cigaretu. V podstate už len jej ohorok. Zahasil som ho koša. „Iba, keď pijem.“ Prikývol a ja som pokračoval: „To s Romanom som nemyslel vážne. Bol to len vtip. On je hetero a ja viem, kde je blbosť niečo skúšať.“

Filip podvihol obočie, pery mu utvorili súvislú linku, ako sa zamračil. Dokonca odo mňa o krok cúvol. Viditeľne som to veľmi nevylepšil.

„Já myslel…, žes to nemyslel vážně, ale... Znamená to, že kdyby nebyl, tak bys chtěl? Jeho? Nebo teda… Já nevím… Kohokoliv? Šel bys do toho?!“ zavrčal. Vetu kúskoval po častiach. Mal problém súvisle hovoriť. Len som nevedel, či to spôsoboval alkohol alebo… žiarlivosť. S tým prvým som si vedel poradiť. To druhé… na to som bol v podstate tiež zvyknutý. Nikto, s kým som spával, sa o mňa nechcel deliť. Radi ma považovali za svoj majetok. Taký ten kus, ku ktorému nechováte žiadne emócie, ale aj tak ho chcete vlastniť. Na nejaký čas. Potom ho bez mihnutia oka vymeníte za niečo iné.

„Filip,“ spravil som k nemu krok, aby som zrušil vzdialenosť medzi nami. Aspoň tú fyzickú. „Chcem teba.“ Poobzeral som sa, či s nami vonku nie je niekto známi. Nikoho som nevidel, a tak som si dovolil dotknúť sa jeho ruky. Čakal som, že ma odstrčí, ale on mi miesto toho stisol dlaň. Nevedel som, či za to môže ten jemný dotyk alebo nejaká nepoznaná emócia v jeho tvári, ale musel som pokračovať: „Milujem sex. Je to nejaká divná súčasť mojej osobnosti a ja si jednoducho neviem pomôcť. Ale to neznamená, že vleziem do postele úplne s každým…, i keď uznávam, že to tak asi vyzerá. No a ani to neznamená, že by som nechcel trochu viac. Ak by…,“ odmlčal som sa. Prišlo mi, že už tej úprimnosti bolo priveľa.

***

„Chodil bys se mnou?“ vyhrkl jsem prudce, jako by to byla odpověď na rychlou otázku v nějaký soutěžní show, ale můj mozek holt podle všeho fungoval jenom napůl. Jinak by ho určitě ani nenapadlo takhle dementně se ptát. Už v tu chvíli jsem si připadal jako naprostý vůl. Obzvláště po tom, co jsem si jen před pár hodinami sám pro sebe řekl, že by Dominik něco takového určitě nechtěl.

Dom na tu mou otázku okamžitě překvapením pozdvihl obočí a zeptal se:

„Čo by to znamenalo?“ Potom se zarazil. „Ak tým myslíš to, že mám spať len s tebou, tak to budem aj bez toho. Nemusíš…,“ mávl rukou. „Nič viac.“

Jakkoliv to bylo pitomý, rozesmál jsem se a zopakoval po něm:

„Čo by to znamenalo? Nemám ponětí! K čemu vlastně je dobrý takový chození?“ Boha, to tý chvíli fakt chybělo, opilecké filozofování! Každopádně asi mi to, jak se chovám hloupě, pořád nedocházelo, takže jsem se po něm jednoduše vrhnul, přitáhl si ho do náruče a prudce ho políbil.

Naštěstí mi teda docela brzo došlo, že na mě reaguje o dost vlažněji než jindy, a tak jsem se trochu probral, odtáhl se a odvrátil pohled.

„Sakra, Dome… Já bych… Já… Kurva! Asi jsem se do tebe zamiloval… A teď se chovám jako blbec, protože se neumím popasovat s představou, že to zas zkazím, a zároveň… Chtěl bych s tebou prostě všechno, co mi dáš. I když jen na tu chvíli, co jsi tady, nechci to promrhat.“

„Zamiloval? Do mňa?“ ujistil se, pohladil mě po tváři a natočil mi hlavu tak, abychom si viděli do očí. „Tak to by som s tebou určite chcel chodiť.“

Usmál jsem se, přimáčkl jeho dlaň svojí pevněji k sobě a naklonil se, abych mu dal něžnou pusu. Popravdě nevím, jestli bych byl, co se lidí týče, takhle neopatrný i za střízliva, ale v té chvíli jsem prostě dal průchod tomu, co jsem chtěl, a o nic jiného se nestaral. Naštěstí teda, když se o pár chvil později objevila mezi dveřmi skupinka našich spolužáků, mířících na kouřovou, už jsme od sebe stáli s dostatečným odstupem, a tak to naše chození zůstalo zatím jen mezi námi.

„Kouříte bez nás?“ ozvalo se rádoby dotčeně od Petry, a tak jsme se nakonec oba nechali strhnout a ještě tu s nimi pobyli.

Když se však celé osazenstvo začalo trousit dovnitř, zatáhl jsem nenápadně Doma za rukáv, abych ho ještě na moment zdržel a mohl se ho nerušeně zeptat na to, co jsem potřeboval vědět:

„Neříkám, že se na to chystám dneska, ale… Chtěl bys, abych jim to řekl? Třeba… časem?“

***

Okamžite po jeho otázke som pokrútil hlavou v nesúhlasom geste.

„To určite nebude nutné.“

Do zajtra aj tak zabudneš…

Filip sa zatváril prekvapene, akoby čakal, že mu to vysvetlím. Našťastie som nemusel. Vrátil sa pre neho Radek, objal ho okolo ramien a takmer násilím odtiahol dovnútra.

Vydýchol som si.

Nechcel som riešiť náš vzťah. Nechcel som riešiť to, čo mi povedal. To, čo naznačoval, keď tvrdil, že sa do mňa zamiloval. Teda… asi zamiloval.

Na jednej strane ma jeho vyznanie naozaj potešilo. Niečo v mojom vnútri ma v tej chvíli zahrialo. Na strane druhej mi bolo jasné, že z neho hovoril alkohol a nie skutočné city. A to zistenie ma zas dokázalo veľmi rýchlo schladiť.

Síce som súhlasil, že s ním budem chodiť, ale nepočítal som s tým. Len mi prišlo zbytočné diskutovať s opitým.

Poťažkal som si v ruku krabičku cigariet. Zvažoval som, že si ešte jednu zapálim, ale nakoniec som sa rozhodol, že divný pocit, ktorý ma tlačil na hrudi, radšej zapijem alkoholom.

Vrátil som sa do baru. Filip s chalanmi si práve objednávali pitie. Usúdil som, že môj drink ešte chvíľu počká, a zašiel som sa posadiť k dievčatám.

„No konečne sis na nás taky vzpomněl,“ privítala ma Petra a hneď sa naklonila k môjmu uchu. „Takže, který z našich fešáků tě zaujal?“ spýtala sa, zas sa odtiahla a pridala jedno teatrálne žmurknutie.

„Zatiaľ žiadny,“ zaklamal som a rýchlo otázku otočil. „Tebe sa niekto páči?“

„Takže Filip,“ potľapkala ma po stehne. Prekvapením som podvihol obočie. „Myslím tobě, né mně,“ zasmiala sa a potom si priložila ukazovák k ústam, aby naznačila, že bude mlčať. Vydržalo jej to takmer dve sekundy. „Filipeee!“ zvrieskla. Dokázala prekričať aj hlasnú hudbu a takmer zastaviť moje srdce. Vytreštil som oči, ale keď vyskočila na nohy a rozbehla sa k menovanému, pochopil som, že to bola len jej forma pozdravu. Dosť desivá forma pozdravu. Nečudo, že Filip zostal v šoku stáť pár krokov od nás. V ruke držal dva poháre. Jeden s Kofolou a jeden s mojitom. „Ty si poklad,“ vzala mu Petra mojito. „Sice jsem chtěla cosmopolitan, ale odpouštím ti.“

„Tak nechlastej cizí pití,“ objavil sa pri nich Radek a podal Petre jej drink. Tentokrát ten, ktorý si objednala.

„Ups,“ položila mojito predo mňa na stôl.

„Ja ale neviem…,“ začal som, pretože som netušil, či je naozaj pre mňa.

„Jestli chceš něco jinýho, donesu ti,“ povedal Filip a sadol si ku mne. Blízko. Tak, že sme sa dotýkali ramenami. Teplo jeho tela mi do podbruška vyslalo slabé zachvenie. Pocit z toho, že na mňa myslel a doniesol mi pred všetkými pitie, to ešte znásobil.

„Je to skvelé,“ usmial som sa a trochu odpil. „Ďakujem.“

Vzápätí sa objavili ostatní chalani a doniesli drinky aj ďalším z našich spolužiačok.

„Tak, dámy, máte všechno?“ spýtal sa Roman a pozeral pri tom na mňa.

Uškrnul som sa, aby videl, že si z neho nič nerobím. Len ma zaskočilo, ako to Filipom trhlo. Zdalo sa, že sa nadychoval, aby niečo povedal. Niečo, čoho by za triezva určite ľutoval.

Sprudka som sa postavil.

„Niekto tancovať?“ vyhŕkol som.

***

„Jasně,“ vyskočily na Domovu pobídku hned tři z holek a já zadoufal, že se tomu vyhnu, tanec nebyla zrovna moje nejoblíbenější činnost. Ale když jsem zachytil Dominikovy oči, nedokázal jsem jim odolat. Měl jsem nepřekonatelnou tendenci splnit mu jakékoliv přání, a i když mě nahlas o nic v podstatě nikdy nežádal, chtěl jsem prostě jít s ním do všeho. Takže jsem se ještě jednou pořádně napil té čepované Kofoly před sebou a pomalu vstal. Třeba mi ten výdej energie taky dopomůže k střízlivosti.

„Pojď, ukážeme jim, jak se to dělá,“ poplácal jsem po ramenou Radka, abych tam nebyl sám, kdo je na parketu nemožný, a zakřenil jsem se na něj. Naštěstí pro mě, i přes svůj očividný antitalent, Radek tanec miloval, takže se k němu nechal strhnout vždycky.

Chvilku jsme pak skutečně hromadně pařili do rytmu decibelů, než jsem to už nevydržel, naklonil se k Dominikovi a zašeptal, nebo teda v tom hluku spíš zakřičel mu do ucha:

„Nevypaříme se?“

Nemusel ani odpovídat, ten pohled mluvil za vše, a tak jsem se po krátké výměně pohledů odpojil od skupiny, jakože na záchod, a místo toho zamířil ven, kde se ke mně Dominik po pár minutách připojil.

„Pôjdeš so mnou na intrák?“ zeptal se okamžitě a já se pousmál.

„No řekl bych, že přijít tam takhle pozdě, tak mě jakožto návštěvu vyrazí… A tebe taky. Pokud vím, máš se vracet z brigošky, a ne z baru, ne? Půjdeme radši ke mně… Naši tam stejně nejspíš nebudou… A i kdyby byli, do pokoje mi nepolezou.“

„Určite? Vieš, ako to…“

Zavrtěl jsem hlavou a raději ho přerušil:

„Určitě. Chci tě u sebe doma.“

„Dobře,“ kývl jen, a přestože venku postávala nějaká skupinka cizinců, nevydržel jsem to, přitáhl se k němu a políbil ho. Překvapeně na mě vyvalil oči. Nejspíš si myslel, že jsem se zbláznil, jenže mě už ta nenaplněná chuť se po něm neustále natahovat, chuť ho objímat a líbat opravdu přestávala bavit. Možná to zní pitomě, jenže já byl vždycky ve vztahu dřív zvyklý dělat to, co chci. Vlastně až do toho posledního… Byl jsem neopatrný… a sobecký… a… Tenkrát jsem se rozhodl, že už takový být nechci. A s Dominikem to platilo dvojnásob.

„Uvidí nás niekto z triedy,“ vypustil ze sebe mezi mým ochutnáváním, a tak jsem se od něj odtáhl stejně prudce, jako jsem se k němu přitáhl. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Protože ten můj návrh o tom, že bych o nás spolužákům řekl, před sotva hodinou a půl odmítl a já nehodlal jít proti jeho přání. Ne, s Domem jsem chtěl, aby všechno bylo perfektní. A podle něj… Protože mi za to stál.

Kývl jsem, a tak jsme se v tichosti vydali směrem k nám. Přemýšlel jsem o tom, proč by to dělal. Proč by nechtěl, abych o tom, že jsme spolu, lidem řekl. I když mi mysl v tuhle chvíli nefungovala na sto procent, logicky mi to nedávalo smysl. Dominik byl naprosto otevřený, co se týká své orientace, čekal bych, že to bude chtít… Že mu udělá radost, když se s ním nebudu chtít schovávat někde ve skříni. Vždyť přece o tom chození tak nějak je, ne? Nebo teda, asi by mělo být… Vlastně, musel jsem sám sobě přiznat, že nevím, o čem přesně chození je. Dominik nebyl první kluk, o kterého jsem měl zájem, ale byl první, se kterým jsem do toho chtěl jít takhle naplno. A řekl bych, že ta chození s holkami mě úplně nepřipravila na tohle všechno kolem. 

Jenže, taky řekl, že by se mnou chtěl chodit, a tak jsem ten divný prostor mezi námi, o kterém jsem vlastně vůbec nevěděl, jak vzniknul, kousek od mého domu přerušil, natáhnul ruku a chytil ho za tu jeho. Protože jsem prostě chtěl. Protože snad chtěl i on… A já nám přece nebudu bránit.

***

Držať Filipa za ruku bolo tak zvláštne. Teplo jeho dlane mi rozohrievalo celé telo. Pozreli sme na seba v rovnakom okamihu. Usmial sa a ja som sa automaticky musel tiež. Nemohol som si pomôcť. Nech som sa tomu bránil akokoľvek, niečo som k nemu cítil. Niečo viac než len fyzickú príťažlivosť.

A to ma potešilo.

A potom vydesilo.

Pretože také už tu bolo. Taký ten pocit, že ma niekto má rád. Že so mnou chce byť a to nie len v posteli.

Nádej.

Láska.

Tvrdé precitnutie.

Otriasol som sa pri tej spomienke.

„Je ti zima?“ spýtal sa Filip a objal ma okolo ramien, aby ma trochu zahrial. Nemohol tušiť, že mi ostalo chladno vnútri. Tam ma zahriať nemohol. Aspoň nie v tejto chvíli.

„V pohode,“ šepol som. K jeho domu nám ostávalo sto metrov. K jeho posteli možno o pätnásť viac.

Vrzneme si. A zajtra sa všetko vráti do normálu. Kamaráti s výhodami. Možno mu postačia len výhody. Bez kamarátstva.

Odomkol vchodové dvere, vošli sme do domu a pustili sa do opakovania včerajšieho večera. Oprel ma o stenu a vášnivo pobozkal. Len tentokrát sme sa poučili a nevyzliekali už na chodbe. Pekne ešte oblečeného ma navigoval po schodoch do svojej izby. Dvere za nami zatváral nohou. Zvládol to bez toho, aby zo mňa odlepil pery.

Odtiahol sa, až keď sa potreboval nadýchnuť. Využili sme čas a aspoň si navzájom rozopli bundy. Skončili pohodené niekde na zemi. Naše mikiny aj tričká dopadli podobne.

Filip o krok ustúpil a zahľadel sa na moju nahú hruď. Pomaly jeho oči putovali k tým mojim. Tváril sa fascinovane. Ja som na tom bol podobne. Chcel som ho. Pri sebe. V sebe. Po inom som netúžil.

„Já jsem se do tebe fakt zamiloval,“ povedal a tým všetko posral.

Ja som predsa tutovka.

Tak načo tie sladké rečičky? Veď už sa ani nezdal tak opitý. Prečo mi to teda robí? Čaká snáď, že sa mu vyznám tiež, aby sa mi ráno mohol vysmiať?

Zrazu na mňa dopadla únava celého dňa. Únava z každej myšlienky. Zívol som si nezávisle od svojej vôle. A v tom momente mi niečo napadlo. Tvrdí, že som pre neho niečo viac než len kurva do postele? Tak to môže dokázať.

„Som strašne unavený,“ povzdychol som si. Hlas sa mi mierne zachvel napriek tomu, že som sa snažil znieť vyrovnane. „Nemohli by sme ísť len spať?“ spýtal som sa.

Tá otázka znela v danej chvíli tak strašne stupídne, že som sa ani nečudoval Filipovmu zaskočenému výrazu. Nadýchol sa, aby niečo povedal, no nakoniec zas zavrel ústa. Ešte dvakrát to zopakoval, kým sa mierne, no stále zaskočene, pousmial.

„Jasně,“ povedal nakoniec a kývol, kým prešiel ku skrini. „Půjčím ti nějaké pyžamo, jestli chceš. Dáš si sprchu?“ 

***

Přehraboval jsem se v šatníku, ale když jsem se nedočkal žádné odpovědi, otočil jsem se zpátky na Dominika. Viděl jsem, jak si skousává ret, jako by váhal, jestli se za mými slovy neskrývá nabídka bůhví k čemu. Ale když zachytil můj pohled, okamžitě vypustil:

„Asi by som mal. Sprchoval som sa síce v práci, ale som cítiť po cigaretách.“

„Podle mě voníš úplně v pohodě,“ usmál jsem se na něj a konečně položil na postel čisté pyžamo a ručník pro něj. „Takže to nechám na tobě, jak se ti chce, jo? Jestli jsi unavenej, tak si klidně rovnou lehni, já si dám sprchu dole v přízemí a přijdu. Koupelna, jak už asi víš, je tady hned vedle a ten kartáček, cos měl včera, leží ještě furt na umyvadle.“

Popadl jsem své vlastní pyžamo, dal Dominikovi rychlou pusu na tvář a jednoduše zamířil dolů. Po cestě, a vlastně i v té sprše, kterou jsem si hodil docela studenou, jsem zas a znovu, jako je u mě zjevně už zvykem, přemýšlel nad tím, co se mezi námi děje. Nebo spíš, co se děje s ním, s Domem. Když souhlasil, že se mnou bude chodit, měl jsem neskutečnou radost a nejradši bych to vykřičel do světa, nakolik je možná takový status pro většinu lidí jen taková fráze. Mně v té chvíli opilosti to připadalo jako děsný úspěch. To, že o něm můžu prohlašovat, že je můj. Že ho nikomu jinému nedám. Jenže čím víc jsem střízlivěl, tím víc jsem nabýval dojmu, že to možná vážně jenom taková fráze byla, že se mezi námi nic nezměnilo, a pořád budu tápat, co si Dominik vlastně myslí.

No, nedá se říct, že by mě to nějak odradilo, naopak, fascinovalo mě, jakou je pro mě záhadou i po všem společně stráveném času. Bavilo mě ho postupně odkrývat a testovat to, co objevím. Jenže to v podstatě nonstop okupovalo mou mysl. On. A ta záhada, jakou pro mě byl. Právě proto jsem asi dospěl k tomu, že jsem se zamiloval, i když za střízliva bych to na sebe nejspíš nikdy neprásknul. Zaujímal prostě každou moji myšlenku, a to se nedalo nazvat jinak.

Tu studenou sprchu jsem potřeboval ze dvou důvodů, abych ještě trochu víc vystřízlivěl, protože jsem chtěl mít ráno svěží hlavu, a abych utlumil tu nadrženost, která mnou v tu chvíli neskutečně mlátila. Nejraději bych Dominika chytnul a… Jenže, i když jsem se rozhodl, že zas začnu trochu víc věci dělat podle sebe, tak tohle k tomu rozhodně nepatřilo. Dominikova volba byla více než jasná, a tak jsem se ještě o něco víc zchladil, než jsem převlečený do pyžama zamířil za ním.

Ležel už v posteli a zdálo se mi, že spí, a tak jsem potichu vklouzl za něj a přitiskl se mu k zádům. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil vůni mého sprcháče od Trussardiho, takže jsem spokojeně zabručel. Miloval jsem to, že neznám nikoho dalšího, kdo by měl takovou vůni. A i když mi bylo jasné, že to na něm do rána nevydrží, moc se mi líbil ten pocit mít ho aspoň na chvíli takhle označkovaného. Jako by byl vážně můj a to pyžamo, které jsem vnímal pod prsty, tu představu jenom vylepšovalo.

„Ach… si strašne studený,“ ozvalo se na protest a já se neubránil tomu zakřenit se mu do zad.

„Neboj, však já se o tebe brzo zahřeju,“ řekl jsem tak trochu poťouchle a přimáčkl svou promrzlou nohu k té jeho, ale nemohl mi uniknout ten nádech k tomu, jak chtěl Dominik ještě něco říct. Možná o tom, že mi říkal, že je unavený, ale než to stačil, pevně jsem ho zezadu obejmul, přimáčkl se k němu a zašeptal mu do vlasů: „Děkuju, hřeješ krásně. Tak dobrou noc, Dome.“

***

„Dobrú,“ šepol som a čakal… minútu, dve, desať. Čakal som, či Filip urobí niečo, čo by nasvedčovalo tomu, že predsalen dnes v noci budeme mať sex. Neodmietol by som ho. A to napriek tomu, že som to už dnes urobil. Bolo mi však viac než jasné, že druhýkrát by som to nezvládol. Čiastočne preto, aby som ho nenaštval, ale hlavne preto, že som ho chcel.

Vždy som ho chcel. A to aj vtedy, keď mi moje sprosté podvedomie radilo, aby som si ho podivne testoval.

A on v tom teste nečakane uspel. Veď ma mohol vyšmariť zo svojho domu hneď v tej sekunde, ako zistil, že mu nebudem vôbec k ničomu. V izbe ani v posteli. Absolútne ho nemuselo zaujímať, že je vonku tma a chladno. Pokojne sa mohol spýtať, načo som teda k nemu liezol, keď s ním nechcem spať. Alebo mohol na mňa pritlačiť a ja by som sa poddal. Poslúchnuť mi vždy išlo najlepšie.

Lenže on nič z toho neurobil. Práve naopak. Prispôsobil sa mi. Akoby to považoval za normálne. Za samozrejmé.

Akoby mu na mne záležalo.

Akoby sa do mňa skutočne zamiloval.

Alebo si to aspoň myslel. Veril tomu.

Zakňučal som. Asi hlasnejšie, ako som pôvodne plánoval, pretože ma Filipov teplý dych pohladil na krku spolu s jeho slovami:

„Nemačkám tě?“ stiahol zo mňa ruku, ktorou ma objímal, a odsunul sa.

Necítiť jeho dotyk bolo až neprirodzene frustrujúce.

Otočil som sa na posteli, aby sme si videli do tváre, ale v izbe bola taká tma, že som si jeho črty mohol len predstavovať. Rovnako ako to, že sa mu dívam do očí.

„Tiež nemôžeš spať?“ spýtal som sa.

„Moc to nejde,“ priznal.

„Prepáč,“ ospravedlnil som sa, keďže mi bolo jasné, že za to môžem ja.

„Za co? Nechápu,“ povedal. V hlase mal náznak prekvapenia.

„Prepáč, že som ťa od seba odohnal,“ vysvetlil som a skúsil ho pohladiť po ruke, ale trafil som hruď. Ešte lepšie. Nahmatal som lem jeho trička a dotkol som sa nahej kože. Končekmi prstov som si razil cestu až k bradavkám. „Ak by si ma ešte chcel, tak ti splním každé prianie,“ sľúbil som a naklonil sa k miestu, kde som tušil jeho tvár, aby som ho pobozkal. Pravdepodobne mal rovnaký plán ako ja, a tak sme sa zrazili nosmi. Nie veľmi prudko, ale aj tak to zabolelo.

„Sakra,“ zanadával, prevalil sa a o chvíľu na to izbu osvetlila lampa z nočného stolíka. Pár sekúnd sme na seba len hľadeli a potom sme sa na seba vrhli. Lačne a nenásytne. Bozkávali sme sa vášnivejšie ako kedykoľvek predtým. Takmer to vyzeralo, že ani nepotrebujeme dýchať. Prebralo nás až trhanie látky, ktoré sa ozvalo, keď sa mi snažil vyzliecť tričko a ja som si neuvedomil, že by som sa mal nadvihnúť, aby som mu v tom pomohol.

„Och, zničil som ti pyžamo,“ povzdychol som si. Z neznámeho dôvodu som sa pri tom priblblo usmieval.

„Koupím ti nový,“ skonštatoval a hneď nato sa zarazil. „Anebo teda sobě,“ zasmial sa. „Nějak jsem z tebe mimo.“

Pozrel som na natrhnutú látku. Nebolo to nič hrozné. Ihla a niť to spraví. Nadvihol som ruky, aby ma Filip toho kusu oblečenia pohodlne zbavil, a on to hneď urobil.

„Ráno ti to zašijem, ale teraz ma môžeš pokojne za moju nešikovnosť potrestať.“ Zhrýzol som si peru. „I za to predtým… ak chceš.“

***

„Nechci. Vlastně… No jsem rád, že mi umíš říct ne. Bál jsem se, že mi kýváš prostě automaticky. Chci, abys to opravdu chtěl. Vždycky. I cokoliv jinýho,“ prohlásil jsem, klekl si nad něj obkročmo a chvilku si ho jen tak potichu prohlížel, než jsem se rozesmál. „Ale to tričko, to je pravda vážnej zločin. Možná bych tě měl svázat a hodit do věže anebo rovnou na mučidla, hmm?“

K mému smíchu se na chvilku přidal, ale nakonec trochu zvážněl, i když se stále usmíval, a prohodil:

„To znie dobre, ale zaobídem sa bez tej veže.“

Popravdě jsem napůl čekal, že něco takového řekne, už jsem věděl, že se nám to líbí oběma, jenže pořád ve mně nebyla odvaha, která by mi dovolila udělat něco z těch představ automaticky, pořád jsem měl strach, že to přeženu, nebo se mu to ve výsledku tak úplně líbit nebude.

Bylo to zvláštní. Naplno jsem cítil, že to, co chci já, chce i on, že se mu opravdu líbilo, když jsem mu včera ukázal, že zvládám být nahoře víc než jen v tom, kdo do koho zajíždí. Cítil jsem, jako bychom byli stvoření pro to do sebe navzájem zapadnout, být naprosto kompatibilní a nechat energii, aby mezi námi proudila. Jenže zároveň to pro mě bylo, jako by pomyslný vodící drát mezi těmihle našimi částmi měl nepřekonatelný odpor. Odpor, který brání průchodu té elektřiny. Přál jsem si, abych Doma potkal dřív, než jsem v tomhle to své sebevědomí ztratil. Vlastně mě to fakt štvalo, a tak jsem se nakonec rozhodl, že to změním. Odstraním ten drát mezi námi a spojím se s ním napřímo, tak aby se k němu dostala moje energie a ke mně zas ta jeho. Musel jsem to změnit, nakolik mi to dělalo problém začít být v tomhle k němu stoprocentně upřímný.

Usmál jsem se tedy, naklonil se, abych ho mohl líbnout na rty, a řekl:

„Taky bych tu věž vyřadil, pokud bych se tam teda nezavřel s tebou… Ale vážně, musíš mi říct, kdyby bylo cokoliv, co udělám, přes čáru, jo? Nebo asi i kdybys chtěl něco jinýho… Prostě potřebuju teď ze začátku trochu víc poradit.“

Chvilku jsem si počkal, než váhavě kývnul, a pak jsem ho pomalu chytl za zápěstí, do každé dlaně jedno a vmáčkl mu je do matrace vedle hlavy. Sehnul jsem se a dlouze ho políbil, než jsem se začal sunout směrem dolů po těle. Neodolal jsem, trochu jsem ho okusoval, ale i jen tak nasával do pusy, než jsem doputoval k Domovým bradavkám, kterým jsem se pověnoval o něco pečlivěji. Stiskl jsem nejprve jednu a pak i druhou mezi zuby, až hlasitě zavzdychal. Pár minut jsem je pak střídavě olizoval a dráždil, než jsem se rozhodl, že by se to dalo ještě vylepšit.

Odtáhl jsem se a zahleděl se mu do očí, zatímco jsem přemýšlel, čím bych ho tak…

„Počkej,“ řekl jsem, položil mu ruce nad hlavu a přešel ke skříni, ze které jsem si vytáhl závaží na zápěstí ve formě dvou popruhů s několika páskami. Nasadil jsem mu je a volným koncem docela neesteticky svázal k sobě. „Tak a teď si s tebou budu moct dělat, co budu chtít,“ usmál jsem se, znovu se ohnul a začal ho ochutnávat úplně všude.

***

Filip si bozkami razil cestičku po mojej hrudi až na brucho. A potom nazad. Stále dookola. Nekonečne dlhý čas. Akoby sa rozhodol, že ani milimeter mojej kože nesmie zostať nepobozkaný. Alebo sa len rozhodol, že ma vydráždi do nepríčetna a donúti prosiť o dotyk aj na inom mieste.

Poď kúsok nižšie.

Moje nevyslovené prianie nakoniec splnil. Ale len čiastočne. Nadvihol mi lem na pyžamových nohaviciach a nazrel dovnútra.

„Zajímavý,“ skonštatoval, ale nevyzliekol ma. Miesto toho venoval ďalšie bozky môjmu podbrušku. Nečudo, že som sa pod ním zvíjal tak, až si ma musel pridržiavať za boky. Nezabudol mi ani sem-tam zablúdiť dlaňami na zadok, aby si ho poriadne prehmatal.

„Si tyran,“ vypadlo zo mňa po ďalšom kole jeho mučenia.

Zdvihol ku mne zrak a hneď nato mi pozrel na rozkrok skrytý pod látkou.

„Tam dole je dost rušno,“ uškrnul sa a v tom momente ho chcela jedna moja časť prizabiť. Druhá zas prosiť, aby nikdy neprestal.

Prirodzenejšie mi bolo predsalen prosiť.

„Prosím,“ zhrýzol som si peru.

„Jsi dokonalej,“ usmial sa a pohladil ma po hrudi. Zastavil na bradavkách. Končekmi prstov ich obkrúžil a potom zovrel a potiahol. Najprv jemne, len skusmo. O sekundu už silnejšie. Celý čas sa mi pri tom díval do očí. Ťah povolil až v momente, keď sa mi na tvári začala objavovať bolestivá grimasa. „Dokonalej,“ zopakoval svoje posledné slovo.

Na celom tele mi naskákali zimomriavky. Spôsobovalo ich vzrušenie, ale aj zvláštny cit, ktorý sa mi usadil pri srdci.

Privrel som viečka. Pod jeho pohľadom som sa zrazu cítil strašne odhalene. A zraniteľne. Bol som presvedčený, že mi tú nehu, ktorá ma z ničoho nič zaplavila, musí byť vidieť na tvári.

Našťastie ma vyslobodil z rozpakov.

„Otoč se,“ prikázal. Tón jeho hlasu ma pošteklil na tých správnych miestach. Počkal som, kým sa zo mňa zosunie, a pretočil som sa na brucho. Filip zatiaľ niečo vybral z nočného stolíka a vrátil sa ku mne. „Nohy k sobě,“ vyslovil ďalší príkaz a ja som okamžite poslúchol. Nemohol som inak. Hlavne, keď mi ďalšia vlna vzrušenia vyletela z podbruška priamo do slabín a tam sa rozhodla zotrvať a naberať na intenzite.

Stiahol mi nohavice tesne pod zadok a sadol si obkročmo cez moje stehná, čím mi úplne znemožnil ďalší pohyb. V ten moment som pochopil, akú polohu si na dnešný sex vybral. Nasucho som prehltol. A znovu, keď mi pomasíroval zadok, oddialil od seba polky a kvapol medzi ne chladivý gél.

Zadrhol sa mi dych očakávaním a trochu aj strachom. Toto nebolo zrovna poloha, kde sa dá príprava zanedbať, ale aj tak som zažil, že to už niekto skúsil.

Ďalšia kvapka gélu moje obavy čiastočne zmazala a opatrný Filipov prst ma donútil zabudnúť, že som vôbec nejaké mal. Zasúval ho do mňa pomaly a nežne, akoby sa dotýkal niečoho vzácneho či krehkého a nie mňa.

„Kurva, si tak úzkej,“ šepol vzrušene.

Podvihol som trochu zadok, aby som mu uľahčil cestu. Pochopil veľmi rýchlo a vsunul podo mňa kus periny. Nezabudol mi pri tom pohybe zavadiť o vtáka a venovať krátke pomaznanie aj mojim guliam. Takmer som sa pri tom stihol spraviť.

Ešte sa ma tam dotkni.

Druhý prst do mňa dostal oveľa jednoduchšie a neomylne ním našiel to správne miesto.

„Sakra,“ vypadlo zo mňa spolu so zakňučaním, ruky spútané nad hlavou som zaboril do vankúša.

***

„Líbí se mi, jak vzdycháš,“ vypustil jsem ze sebe, jak kdyby to doteď nebylo jasné.

Byl jsem už vzrušený úplně na maximum a to, že jsem se furt držel a na Dominika neskočil, vyžadovalo opravdu veškerou mou vůli. Byla to téměř potřeba, jak moc jsem po něm toužil. Zasouval jsem do něj prsty pěkně pomalu a dal jsem si záležet, aby byl řádně roztažený a neublížil jsem mu, ale taky jsem to nepřeháněl, protože jsem mu to nechtěl udělat zas tak snadné. Líbila se mi představa, že mě bude naplno cítit. Takže jsem z něj po chvíli své prsty vyndal, ještě drobet namazal svůj vlastní kolík a začal se do něj opatrně sunout.

Sledoval jsem Dominikův každý pohyb a neskutečně jsem si užíval, jak divoce zasténal, sevřel prudce prostěradlo spoutanýma rukama a pod mou vahou se prohnul do luku. Přísahám bohu, že jsem měl co dělat, abych se neudělal už jenom z toho. A z toho, jak moc těsně se kolem mě svíral. Neskutečné!

Bylo to skvělé, ale nechtěl jsem nikam chvátat, takže jsem začal velice ležérním tempem a stupňoval přírazy pěkně postupně. S každým se od Doma ozval dlouhý vzdech a já brzy přestal vnímat všechno kolem. Důležitý byl jenom on. Nalehl jsem si na chvilku mírně na něj a přisál se mu svými rty na krk, abych ho mohl náležitě ožižlat a zabořit do něj své zuby. Zastavil jsem se jen tak tak, abych mu tam neudělal značky, a přesunul se o kus níž, kamsi vedle klíční kosti, kde jsem kůži naplno nasál a trochu skousnul. Dominik tlumeně zaskučel a já zakolísal tak moc na hraně, že mě to málem semlelo.

„Prosím… viac,“ zakňoural Dominik a já na to naopak úplně zastavil veškerý pohyb. To zasténání znělo tentokrát skutečně zničeně a mně na tváři vyloudilo samovolný úsměv.

„Co víc?“ pronesl jsem mu do ucha poťouchle a rozjel pomalounké pohyby, takové, abych to nám oběma co nejvíc oddálil.

***

Zaboril som tvár do vankúša a nezrozumiteľne zamrmlal.

Viac teba.

Nezáležalo na tom, že ma nemohol počuť. Aj tak sa so mnou hral ako mačka s myšou. A mne sa to neuveriteľne páčilo. Každé jeho slovo, jeho pohyb. Zachvenie. Celý ten balíček bol dokonalý.

Pretože sme boli spolu. Pretože bol vo mne. Nie len v mojom tele, ale aj v mojej mysli.

Pomrvil som sa, aby som mu naznačil, že ak trochu nezrýchli, tak pravdepodobne umriem od vzrušenia. Pri tom pohybe som si otrel rozkrok o perinu a posunul som sa o ďalší krok k vytúženému uvoľneniu. Skúsil som to zopakovať.

„Hej, hej,“ zastavili ma pevné dlane na mojich bokoch. „Jsi nějakej neposlušnej… Tě asi budu muset potrestat.“

Áno, prosím.

Vykĺzol zo mňa a v ďalšej sekunde do mňa zas prudko vnikol. A to bola konečná. Orgazmus ma zomlel neuveriteľnou intenzitou. Filip ma za okamih nasledoval. Teplo jeho tela ma prikrylo ako perina. Pevná a objímajúca.

Bolo to perfektné, ale… A to ale som hneď nedokázal identifikovať. Niečo bolo inak. Niečo z toho, čo som cítil.

V sebe.

„Sakra,“ zanadával. Odvalil sa zo mňa a v tom momente mi to došlo. Pretočil som sa na bok a pozrel na Filipa. Ležal na chrbte a tvár si zakrýval rukami. Mne zatiaľ malý dôkaz jeho vyvrcholenia stekal na stehno.

Nevzal si kondóm.

To by svojim spôsobom nebola žiadna tragédia, ak by… si o mne nemyslel to, čo si myslí každý. Že som sa nechal pretiahnuť polovicou Bratislavy. A to som sa teda skutočne nechal.

„Mrzí ma to,“ šepol som. Mal som potrebu sa ospravedlniť, i keď to bol on, kto ma ošukal bez ochrany. Nejako som tušil, že za vinu to bude dávané mne.

Pár sekúnd trvalo, kým si odkryl tvár. Nechápavo na mňa pozrel, zamračil sa a začal mi rýchlo odpútavať ruky.

„Za co se omlouváš? To já bych měl. Byl jsi naprosto dokonalej, perfektní a já… nejspíš asi pořád trochu připitej, nebo nevím. Prostě v tu chvíli jsem tě chtěl tak strašně moc, že mi vůbec nedošlo, že jsem si nevzal šprcku. A fakt moc se omlouvám, že jsem se nezeptal, jestli ti to nevadí nebo něco, nemyslelo mi to a kurva… Podělal jsem to. Spal jsem jen se dvěma lidma, ale klidně si zajdu na testy, abys měl klid a —“

„Filip,“ prerušil som ho, keď mi jeho slová začali dochádzať, a trochu nechápavo som nad ním pokrútil hlavou. Prekvapil ma.

Nečakane pozitívne.

Ale zároveň jeho reakcia postrádala logiku.

„Spal si s dvomi,“ zopakoval som jeho slová. „A ty mi ponúkaš, že pôjdeš na testy?“ Povzdychol som si. „Nemal by si to chcieť skôr po mne?“ Na okamih som mu pozrel do očí, aby som videl, či chce niečo povedať, a hneď som pokračoval: „Bol som na testoch pred cestou do Čiech. Kvôli podobnej nehode, ako sme mali my dnes, a odvtedy som spal len s tebou. Okrem toho… ani pri fajke sme sa zrovna nechránili, takže…“

Zhrýzol som si peru. Strašne som ho chcel pobozkať. Pritúliť sa k nemu. Ale mal som pocit, že niečo medzi nami ešte ostalo nedopovedané.

„Chceš vedieť, s koľkými som spal ja?“

Napodobil ma a tiež si zhrýzol peru. Prišlo mi to takmer tak roztomilé ako jeho ďalšie slová.

„Nepotřebuju to vědět. Pokud mi to teda nechceš říct…? Pro mě je důležitý jenom to, s kým spíš teď.“ Naklonil sa ku mne a dal mi krátku pusu.

V zamyslení som mu ju takmer nedokázal opätovať. Presunul som sa do sedu a trochu som u toho bolesťou zanariekal. Viditeľne môj zadok dostal naozaj zabrať. Veľmi príjemne zabrať.

„Momentálne spávam so sadistom,“ uškrnul som sa, aby som to trochu obrátil na vtip, no hneď som zas zvážnel. Nikdy som nemal potrebu s niekým riešiť počet svojich sexuálnych partnerov. Lenže nikdy predtým so mnou nikto nechcel chodiť. A Filip chcel. Už som vedel, že naozaj chcel. Nemal by potom vedieť, s kým chce byť? Nemal by mať šancu vycúvať z kratšej cesty?

„Bolo ich dvadsať tri,“ povedal som s pohľadom upretým do vankúša. Možno prvýkrát v živote by som bol rád, ak by to číslo bolo menšie. Zvláštne, kedysi mi na tom nezáležalo.

***

Zdvihl jsem překvapeně obočí. Popravdě, snažil jsem se svůj mozek přinutit, aby si nepředstavoval ten zástup lidí, ale naštěstí na to momentálně neměl kapacitu. Zasekl se mi někde kolem deseti a víc jich vyprodukovat nedokázal.

„Uh… To je…,“ začal jsem, ale znovu jsem zaškobrtl. Chvilku jsem Doma sledoval, jak klopí pohled, a pak se natáhl a přizvedl mu dlaní hlavu, aby se mi musel podívat do očí. „Sakra, nebudu lhát, je to mnohem víc, než si dokážu představit, ale no… záleží mi na tobě, fakt moc… a pokud jsi s tím v pohodě ty, tak já taky budu. Srovnám se s tím.“

Koukali jsme se chvíli do očí, než Dominik těmi svými znovu uhnul a hlesnul:

„To nemusíš. Môžeme to medzi nami vrátiť na začiatok a tváriť sa, že sa dnešný večer neudial.“

„Já nejsem svatej, Dominiku,“ zavrčel jsem možná až moc hrubě a vynutil si jeho překvapený pohled, ale nemohl jsem si pomoct, štvalo mě, jak to hned uzavírá a vůbec neslyší to hlavní, co mu říkám. „Nikam nejdu. Opakuju – záleží mi na tobě. A jo, možná pro tebe nechci bejt jen další číslo a i přes ten počet bych logicky chtěl bejt ten nejlepší, ale to je celý. Žádný další pochyby nemám a moje ego to nějak přežije, tak mě neodháněj. Vybral jsem si tě takovýho, jakej seš, a nic to nezmění.“

„Si nejlepší,“ vyhrkl, ale potom se zarazil, jako by si uvědomil, že říká jen naučenou větu a zakroutil hlavou. „Si prvý, s ktorým chcem chodiť. I keď vôbec netuším, čo to znamená.“

Usmál jsem se, strašně se mi líbila tahle jeho upřímná stránka:

„To je vlastně víc, než jsem si mohl přát, vždycky jsem chtěl bejt první. A tohle je jedinečný.“ Naklonil jsem se a jemně ho políbil, jako bych ho ochutnával úplně poprvé, ale v tu chvíli mi to tak vlastně přišlo. Poprvé se přede mnou otevřel a byl jsem podle něj první, s kým chtěl chodit, tak se mi to zdálo přesně takhle správné, že i přes to ostatní, co mi řekl, bych se tak k němu měl chovat. Jako by to bylo naše poprvé se vším všudy.

Nevymazal jsem to z hlavy, ještě dlouho jsem se k tomu částí mysli vracel, ale to moje vědomý já vědělo hned v té první chvíli, že na tom nezáleží. Od začátku jsem vnímal, že je Dominik v tom sexu mnohem zkušenější než já, a na tom, jak moc jsem po něm toužil, by nic nezměnilo, ani kdyby těch zkušeností měl desetkrát víc. Nejradši bych ho někam zamknul a před celou tou minulostí ochránil, protože jsem cítil, jak ho to všechno poznamenalo a že ta důvěra v nás, ale vlastně i v něho samotného, je u něj hrozné nejistá. Jenže jsem věděl, že to nejde, mohl jsem si ho nárokovat jen tady a teď, a tak jsem s tím nehodlal přestávat. I když to mělo trvat jen pár měsíců.

Chytil jsem ho za boky a svalil se s ním znovu na postel. Dal jsem mu poslední rychlou pusu a začal opět putovat polibky po celém těle.

„Řeknu ti, co chození znamená, hmm… Jsi můj. Odtud…,“ zabrblal jsem a dal mu pusu na čelo, než jsem se přesunul a udělal jsem mu drobný cucflek v místě, kde by měl mít srdce, a o chvíli později opakoval stejný proces na jeho kotníku, „až sem.“

S potutelným úsměvem jsem se svalil vedle něj a přimáčkl si ho k sobě, jako by mi ho někdo snad chtěl vzít, a pak pokračoval:

„A já jsem tvůj. Od hlavy až po patu ti patří každá moje část.“