Výměnný pobyt 3 – Bol to len sex

Otvoril som oči hneď, ako sa za Filipom zavreli dvere na mojej izbe. Spánok som pochopiteľne len predstieral, aby nemal pocit, že musí zostať pri mne. Že musí zostať so mnou.

Prehrabol som si vlasy. Ešte stále som v nich cítil letmý dotyk jeho pier. Mimovoľne sa mi na tvári objavil úsmev.

Postavil som sa a prešiel k svojej posteli. Čakal ma na nej pohádzaný nákup. Vylovil som si zo sáčku jeden rožok a otvoril si paštétu. Zvyšné veci som uložil do skrine a zvalil som sa na posteľ. Au. Sprudka si sadať asi nebol dobrý nápad. Tento sex budem fakt ešte pár dní cítiť. Presne tak, ako som si prial.

Najedol som sa, v rýchlosti si umyl zuby a ľahol do postele. Tentokrát som spal rýchlejšie, ako moja hlava dopadla na vankúš.

Ráno ma nezobudil budík. Veľmi ma to neprekvapilo, keďže som si ho zabudol nastaviť. Našťastie som vstal tak akurát, aby som si v pohode vybavil kúpeľňu a mal dosť času vybrať si oblečenie. Rifle boli jasné. Ležali na zemi ešte od včera. Gél zas ostal na nočnom stolíku. Rovnako ako zvyšok kondómov. Napadlo mi, či si ich nemám pribaliť do školy. Pre strýčka náhodu. Nakoniec som však tú myšlienku zavrhol. Dosť som pochyboval, že by ma mal Filip potrebu pretiahnuť niekde na záchodoch.

Obliekol som si tričko a pohľad mi padol na mikinu prehodenú cez stoličku. Filipovu mikinu. Zasmial som sa pri predstave, že už má u mňa dve, a takmer v sekunde som sa rozhodol a jednu z nich som si obliekol. Bola mi trochu veľká, ale perfektne sa hodila k zvyšku môjho oblečenia a hlavne ešte stále slabo voňala po ňom.

Či to bol dobrý nápad, mi napadlo až cestou do školy. A znova tesne predtým, ako som otvoril dvere na triede.

***

Hned jak jsem Dominika zahlídl pár minut před zvoněním ve dveřích, pousmál jsem se, ne přímo na něj a nějak okatě, prostě sám pro sebe, protože se přese mě přehnala taková ta rychlá, potěšená vlna, že ho vidím. Druhá, parádně rozhozená vlna se ale přehnala hned vzápětí a za ní následovaly další a další, každá zcela jiná. Protože to logo gymu, mého gymu, co měl Dominik na rukávu mikiny, mojí mikiny, bylo teda dost nepřehlédnutelné a docela vypovídající pro každého, kdo byl všímavější a uměl si dát dvě a dvě dohromady.

Naštvání rychle nahradila úzkost a pak znovu potěšení, že má na sobě něco mého, nesmazatelně mého, moji značku. Protože v hloubi duše jsem prostě tak trochu majetnický parchant a už v tu chvíli jsem si chtěl Doma nárokovat. Přiznávám to. Každopádně jen co jsem zachytil Radkovo protočení očí směrem ke mně, ten vztek byl zase zpátky a všechno ostatní přebíjel. Prostě to ve mně lítalo a ztrácel jsem jakékoliv sebeovládání, když jsem vytrhl list papíru ze sešitu, a dřív než Dominik vůbec dosedl na židli, začal mu smolit vzkaz.

„Ahoj,“ hlesnul nejistě. Někdy může mít jedno slovo nejspíš i tisíc významů, to moje, které jsem mu vrátil, zatímco jsem před něj rázně šoupl onen papír, bylo totiž až na lehce odlišný přízvuk zcela totožné, a přesto i mně samotnému znělo tisíckrát ostřeji.

Sklopil zrak ke vzkazu a okamžitě zrudnul. Bože, fakt jsem se na něj nechtěl zlobit. Vlastně jsem to pomalu ani nedokázal, když měl takovýhle výraz, ale už se stalo, vztek byl silnější a já už v tu chvíli věděl, že jsem to tím vzkazem nejspíš přehnal.

***

Zlý nápad, zlý nápad, veľmi zlý nápad, behalo mi mysľou cestou cez triedu, pred našou lavicou, i keď som si sadal. Nemohol som si nevšimnúť uprený pohľad chlapca z vedľajšej lavice, ktorého meno som si nepamätal, a už vôbec nie tón vo Filipovom pozdrave.

Prečítal som lístok, ktorý predo mnou pristál, a nasucho som prehltol.

Zatraceně, si se zbláznil, nebo co? Ještě bych ti tam měl přidat vlastní podpis, ne?! Ve vedlejší třídě o našem mimoškolním programu určitě ještě neslyšeli.

Videl som na mikine logo draka, už keď som si ju obliekal, ale myslel som…, vlastne ja som vôbec nemyslel. Ani mi nenapadlo, že to môže znamenať niečo, čo si spolužiaci okamžite spoja s Filipom. Že to má nejaký význam.

„Prepáč,“ šepol som tak potichu, že som si nebol istý, či to počul, a začal som mikinu vyzliekať.

„Ne,“ zastavila ma jeho teplá dlaň, ktorá sa mi rázne obtočila okolo zápästia. Ešte trochu silnejšie a už by to bolelo. „Nech si ji. Bylo by to ješte nápadnější,“ dodal a pustil ma, akoby sa spálil.

Minútu do začiatku vyučovania aj celú prvú a druhú hodinu sme strávili mlčky. Radšej som sa neodvážil ani len pozrieť jeho smerom. Bolo mi jasné, že som to sakramentsky posral.

Nádych, výdych.

Bol to len sex.

Nádych, výdych.

Nestojí mi to za to.

Zazvonilo na veľkú prestávku a ja som využil príležitosť, že sa oteplilo a vyzliekla sa takmer polovica triedy. Stiahol som zo seba mikinu, úhľadne ju zložil, strčil pod lavicu a posunul pod polovicu patriacu Filipovi.

„Druhú ti vrátim zajtra ráno,“ povedal som odhodlane, kým vo mne ešte pretrvávala nejaká hrdosť, a zamieril som si to von z triedy.

***

Moje logické já už v té chvíli, kdy jsem před něj postavil ten vzkaz, křičelo na protest, že přece ta mikina není žádný důkaz, mohl si včera třeba do toho gymu sám zajít, nebo jsem ho tam vzal já, proč by ne, bavíme se spolu, ale ne, musel jsem reagovat unáhleně a teď si to vyžeru. Vyžeru si to, protože to jeho chladné odevzdání, než opustil třídu, mě teda vůbec netěšilo a tušil jsem, že jsem tím výbušným vzkazem všechno mezi námi dost zkomplikoval a možná i definitivně podupal.

Nemohl jsem to vydržet, to napětí mezi námi se dalo krájet. A to se samozřejmě napětí už z principu krájet nedá, takže jenom narůstalo a narůstalo a můj mozek zase spouštěl úvahy nad definicemi, přirovnáními a všelijakou teorií, jenom aby zabránil tělu se za Dominikem automaticky rozběhnout. Jenže právě ty metaforické definice mě zákonitě vždycky dostanou. Protože napětí se definuje v podstatě jako práce potřebná k přenesení náboje mezi dvěma body elektrického pole. A já jednoduše věděl, že pokud to napětí nechám ještě trochu narůst, tak ta práce nutná k nápravě věcí mezi námi bude větší a větší, nepřekonatelná.

A tak jsem se prostě vykašlal na všechno a na všechny, včetně Radka, kterého jsem zahlídl koutkem oka vstávat směrem ke mně, rázně se postavil a zamířil si to rovnou na druhý konec toho elektrického pole, které nás obklopovalo. Rovnou za tím jediným bodem, v jehož přítomnosti všechny ostatní okamžitě přestávaly existovat, ať už to dělal jakkoliv.

Dohnal jsem Dominika před třídou, chytnul ho za loket a jednoduše s ním rychlým tempem pokračoval dál směr chodba. Byl tak vyjevený, že se nechal táhnout naprosto vláčně a bez komentáře celou cestu kolem učeben, ze kterých se valili studenti, až k jedné, která se zdála opuštěná a ani do ní podle všeho nikdo nemířil. Dotáhl jsem ho prostě přes všechny ty lidi přímo tam, otevřel dveře a bez jediného slova ho postrčil dovnitř.

„Čo to robíš?“ spustil teprve v tu chvíli na protest, tak trochu vystrašeně, zatímco jsem dveře 'zamykal' násadou od koštěte.

„Nic,“ zavrčel jsem a úplně jsem ze svého hlasu cítil, že to naštvání ještě není úplně pryč.

Všechny moje části po něm jedním slovem prahly, a i když většinou nad vším dlouho váhám a rozhoduju se, právě ta špetka zlosti pro mě byla tím správným palivem, abych všechnu nejistotu zahodil a prostě si pro jednou bral, co chci, bez přemýšlení.

Pár sekund jsem se topil v Dominikových nejistých šedých očích, než jsem dvěma kroky překonal tu vzdálenost mezi námi. Jediným prudkým pohybem jsem mu čapnul oběma dlaněmi půlky a i přes Domovo polohlasné vyjeknutí ho za ně vyzdvihl do vzduchu, abych ho mohl k sobě přimáčknout a dravě políbit. Vykulil na mě vyjeveně oči a pár chvil trvalo, než zareagoval. Už jsem se skoro začínal bát, že mě odstrčí, ale když si konečně zahákl nohy kolem mě a tu pusu mi se slastným výrazem vrátil, věděl jsem, že mám vyhráno. Ušel jsem spolu s ním ještě pár kroků směrem k většímu pracovnímu stolu u stěny, posadil si ho na něj a prostě pokračoval, poprvé a naplno.

***

Keď ma Filip ťahal do prázdnej učebne, čakal som kadečo. Hnev, nadávky a vôbec by ma neprekvapilo, keby mi jednu vrazil. Nebol by prvý. Ale že mi do krku strčí jazyk a predvedie ten najviac sexy bozk, aký som kedy zažil, tak s tým som vôbec nepočítal.

Moja hlava stále nepobrala nové skutočnosti, zato môj vták sa preladil takmer nadzvukovou rýchlosťou. Úplne mu stačilo, keď sa naše rozkroky stretli. A znova. Sakra, to bolo tak vzrušujúce. Jemne som mu zhrýzol peru a ruka mi automaticky zamierila ku gombíku na jeho nohaviciach. Naučeným pohybom som ho rozopol a stiahol zips. Cez boxerky som pohladil jeho dokonalého vtáka.

Prerušil náš bozk a hlavu mi položil na rameno. Zavzdychal tak, že mi ten zvuk zavibroval celým telom. Usmial som sa a ešte spevnil stisk. Dúfal som, že mu bude stačiť, keď ho tentokrát urobím rukou alebo ústami. Na sex som sa po včerajšku necítil. Hlavne bez gélu by už kurevsky bolel a ja som so sebou žiadny nemal. Pochyboval som, že Filip nejaký pribalil.

Pritisol ma k sebe a dlane mu znovu zablúdili na môj zadok. Stisol jednu polku a hneď na to druhú. Zakňučal som. Čiastočne vzrušením, čiastočne trochou bolesti.

„Môžem ti len vyfajčiť?“ šepol som mu do ucha. Oddialil sa odo mňa a niekoľkokrát zažmurkal. „Prosím,“ dodal som rýchlo, aby sa zbytočne nepreladil nazad do nahnevaného módu.

„A ty chceš? Protože nemusíš nic. Vytočilo mě v tu první chvíli, že ses nezeptal a hodil mě do situace, kdy stačí krůček, abych se musel před všema vyoutovat. Dostals mě tam dokonce už podruhý… Ale sakra tohle mi na vychladnutí úplně stačí, nemusíš dělat nic víc. Nic, co nechceš…,“ povedal a dal mi ešte jednu krátku pusu.

Po jeho slovách som sklonil hlavu.

„Niekedy nerozmýšľam,“ priznal som. Nemalo to byť ospravedlnenie. Len som konštatoval fakty. Miesto bezvýznamného prepáč som mu jemne dlaňou zatlačil na hruď, aby o krok ustúpil. Poslúchol takmer omámene. Zoskočil som zo stola a zosunul sa na kolená. Viac som sa nezdržoval. Stiahol som mu nohavice aj s boxerkami. Nie príliš, len toľko, koľko bolo nutné, aby na mňa vykukol jeho skvelý kamarát. „Ahoj, chýbal si mi,“ pozdravil som pekne zblízka, aby cítil teplo môjho dychu, a až potom som ho vzal do úst.

Na Filipa to malo predpokladaný účinok. Zachvelo sa mu celé telo a viditeľne mal čo robiť, aby to ustál. Zdvihol som k nemu zrak a pohľady sa nám stretli. Na okamih ma niečo v jeho očiach zarazilo. Nemal tam len túžbu. Akoby tam bola aj nejaká nečakaná neha. Radšej som oči zavrel, i keď som to nemával vo zvyku, a sústredil som sa na to, čo mi vždy išlo najlepšie. Nechcel som to unáhliť, ale vedel som, že nemáme veľa času, takže som si pomáhal rukou viac než zvyčajne.

Keď sa mu zachvelo v slabinách, rukou v mojich vlasoch mi naznačil, že môžem uhnúť. Presne tak gentlemansky, ako to urobil prvýkrát. A rovnako ako prvýkrát som to odmietol a vychutnal si jeho vrchol aj jeho chuť s plnými ústami.

Olizol som si pery, aby som z nich očistil posledné zvyšky, i keď mi bolo jasné, že som u toho musel vyzerať ako posledná kurva, a postavil som sa.

„Prvé jedlo dňa,“ vypadlo zo mňa. Asi mala nejaká moja časť potrebu dokázať, že naozaj nerozmýšľam. Začervenal som sa rýchlejšie, ako si Filip natiahol nohavice. „Ešte raz prepáč,“ vykoktal som rýchlo a zamieril k dverám. S podvihnutým obočím som z nich odstránil násadu od metly. Tak toto som predtým videl fakt len v akčných filmoch.

***

Koukal jsem konsternovaně za jeho mizejícími zády a opět nevěděl, co si mám myslet. Musel jsem Dominikovi v duchu uznat jisté prvenství za to, že takhle se mnou ještě nikdy nikdo neházel a nepřiváděl mě v nejistotu, a to se o to mnozí fakt snažili. Nejradši bych za ním šel, zatřásl s ním a doslova z něj vyklepal, co to má všechno znamenat, protože jsem vůbec netušil. I když to tak momentálně úplně nevypadalo, nebyl jsem z těch, co by na potkání s někým spali, vlastně bych s ním mnohem radši strávil to první odpoledne koukáním na film. I to včerejší. Anebo muchlovačkou a pak koukáním na film – značka ideál. Tohle asi byla ta chvíle, kdy mi poprvé začalo trochu vadit, že v tom není nic víc. Že tak moc intenzivně myslím na kluka, o kterém vlastně, kromě toho, že fakt skvěle kouří a šuká, skoro nic nevím. A rozhodl jsem se, že to změním.

Zbytek dne pokračoval v takovém zvláštním napětí mezi námi. Rozhodně jsme byli oba klidnější a můj vztek už šel pomalu na kutě, ale pořád tam bylo trochu váhání, cítil jsem to. O přestávkách jsem Dominika nenápadně sledoval, jak se baví se skupinkou tří holek, a vypadal docela spokojeně, takže jsem se ho ani nepokoušel tahat do kroužku, ve kterém obvykle trávím volný čas já. Tedy do naší vnitřní party, ve které obvykle chodíme i večer za zábavou. Poslední přestávku se Petra s Radkem tradičně hádali, který bar by byl pro dnešní akci vhodnější, protože oba hájili svůj vysněný večer. A tak jsem ten souboj mezi karaoke a kulečníkem podvědomě vypnul a jak v nějakém filmovém záběru nevnímal nic než Dominikův hlas, který jsem i přes šramot všude dokázal rozeznat. Snažil jsem se zjistit z těch útržkovitých slov, co jsem rozpoznal, něco o něm, vytěžit z jeho konverzace maximum, a to až do zazvonění zvonku, a tedy i do určitého vysvobození mě z téhle marné činnosti.

Jen co skončila hodina, nestihl jsem se ani rozhlédnout a objekt mého zájmu byl pryč. Tak moc rychle zdrhnul. Bez mikiny, jenom tak v tričku, a já vážně litoval, že jsem mu při tom našem dostaveníčku v učebně neřekl, ať si tu mou pro dnešek nechá. Nejradši bych hned vyrazil za ním a natáhnul mu tu mikinu přes hlavu, ale nebyl jsem si jistý, že by si ji teď vzal, a tak jsem ji s tichým povzdychem nacpal do tašky a vydal se ven. Neváhal jsem, věděl jsem dobře, kam půjdu, a doufal jsem, že to ví i on, ale vzhledem k tomu mému dnešnímu předsevzetí – Doma trochu poznat – a té jeho poznámce o jídle, rozhodl jsem se vyjít mu trochu vstříc a po cestě směrem k intru jsem vyzvedl v asijský restauraci pořádnou nálož sushi a karton piva.

***

Na intrák som doslova dobehol. Vonku sa poobede zas ochladilo a ja som bol len v tričku. Blbý nápad, prebehla mi mysľou spomienka na Filipovu mikinu. Na izbe ju našťastie vystriedala spomienka na jeho vtáka v mojich ústach a ja som mohol spojiť príjemné s užitočným. V horúcej sprche som si rozprúdil krvný obeh. Všetkými smermi.

Z kúpeľne ma donútil vyliezť až zvoniaci mobil. Zodvihol som takmer na poslednú chvíľu. Moja dočasná šéfka ma potrebovala na upratovanie v pekárni kvôli blížiacej sa kontrole. Samozrejme som jej to sľúbil. Pozrel som na hodinky a zvažoval, koľko mám ešte času, kým budem musieť vyraziť. Usúdil som, že nemá zmysel obliekať sa do domáceho oblečenia, tak som si okolo pásu omotal uterák a plánoval vyschnúť prirodzenou cestou. Druhým uterákom som si sušil vlasy, keď sa ozvalo zaklopanie na dvere. Otvoril som bez toho, aby som uvažoval, či by nebolo vhodné na seba hodiť aspoň nohavice.

„Ahoj,“ pozdravil ma Filip a premeral si ma od hlavy po päty. Na okamih som pod jeho pohľadom skamenel. Nečakal som, že za mnou príde. Zodvihol jednu ruku, aby mi ukázal plechovky s pivom, a hneď na to druhú, v ktorej mal zabalené jedlo s logom nejakej reštaurácie. „Pivo a večeře,“ vysvetlil, prečo prišiel.

Zarazil som sa. Bolo to tak milé gesto, že ma z neho zahrialo až niekde pri srdci. Jedna moja časť by najradšej vypískla a hodila sa mu okolo krku, no tá druhá vedela, že do pätnástich minút musím vyraziť, aby som stihol brigádu.

„Poď, prosím, ďalej,“ odstúpil som od dverí, aby som ho nenechal stáť na chodbe. „A sprav si pohodlie,“ dodal som. Položil svoj nákup na stôl a otočil sa na mňa.

„Přišel jsem nevhod?“ spýtal sa, akoby vycítil moje rozpaky.

„Vieš, ja už dnes niečo mám,“ šepol som a natiahol sa pre boxerky a rifle, aby som využil čas a obliekol sa. Asi by bolo logické urobiť to v kúpeľni, ale on ma už nahého videl, tak som zo seba stiahol uterák a hodil ho na posteľ.

***

Nejistě jsem přešlápl a zůstal stát jak solný sloup s pohledem zabodnutým na jeho nahý zadek, když se ohýbal. Naprázdno jsem polknul a musel silou vůle zatřást hlavou, aby mi k mozku vůbec doputovala ta jeho poslední věta, protože v té chvíli jsem byl jaksi myšlenkami úplně někdy jinde. Dominikovo tělo pro mě prostě pořád bylo naprosto nové a neskutečně dráždivé, ani se nemusel nijak snažit, abych v trenkách okamžitě ucítil známý tlak.

Otočil se ke mně a já okamžitě uhnul pohledem a zčervenal, že mě v těch mých úvahách takhle přistihnul, ale hned jsem se kousnul do rtu, narovnal záda a ten svůj chtivý výraz co nejlépe zabarikádoval. Zrovna si už začínal natahovat rifle, zatímco mu samotnému hořely tváře zlehka do červena, a mně teprve v tu chvíli došlo, co to vlastně řekl. Že už něco má. Že už něco má! Protože to ani jinak než hlasitým zvoláním v mozku vyjádřit nejde!

Prohlédl jsem si ho znovu od hlavy až k patě, jak si tak natahoval čisté oblečení na sprcháčem krásně okořeněnou kůži, kterou jsem cítil i na těch pár metrů, a projela mnou neskutečná žárlivost na toho, za kým šel. Bylo to hrozně iracionální a rychlé, ale nedokázal jsem to vůbec zadržet. Absolutně jsem toho kluka neznal, netušil jsem, co je zač, nebo jestli je pro něj normální spát s každým, koho potká. I když odpověď na tuhle otázku by mi měla být nejspíš jasná z toho, jak rychle mě do té postele první den tahal, pořád tu byla do té chvíle část mě, která si tak jaksi naivně nalhávala, že je v tom něco víc. Že to mezi námi jednoduše rezonovalo od prvního pohledu, a proto mě do té 'postele' vzal, a ne že kdyby místo mě ten první den třídní poslala Radka anebo Romana (ať už je ta představa toho, že by do toho šli, sebeabsurdnější), probíhalo by to stejně. To by jim taky nabídl po chvíli kuřbu?

Zatraceně, na tohle jsem fakt nechtěl myslet… Uvědomil jsem si, že jsem tam tak stál a mlčel už dost dlouho a že už na mě nějakou tu chvilku Dominik zvědavě koukal plně oblečený, ale nedokázal jsem ze sebe vyloudit žádnou pořádnou reakci.

Znovu jsem polkl, nadechl se a potlačil vší silou chuť zeptat se napřímo, jestli má rande, než jsem ze sebe ztěžka dostal mírnou vyzvídací okliku:

„Aha… Tak sorry, že tě brzdím… Mě vůbec nenapadlo, že už tu někoho znáš a můžeš mít plány… Razíš někam s holkama ze třídy? Se klidně přidám…“

***

„Nie, nejdem von s nikým z triedy,“ odpovedal som popravde. Logické by bolo pridať aj ďalšie vysvetlenie, ale mne sa do toho vôbec nechcelo. Hlavne preto, že by vyvolalo ďalšie otázky. Predpokladal som, že vie, že tento môj pobyt mám všetko hradené. Ubytovanie, jedlo, cestovné a dokonca aj veľmi slušné vreckové. Takže mi prišlo viac než pravdepodobné, že by nechápal, na čo potrebujem ďalšie peniaze.

„Aha,“ vydýchol a pozrel na mňa s očakávaním v očiach.

Podvedome som si zhrýzol peru. Zabolelo to.

„Ale mám ešte trochu času a som dosť hladný,“ skúsil som to zahovoriť s pohľadom upretým na krabičku s jedlom, ktoré doniesol.

„Dej si,“ povedal, rázne ju pristrčil mojim smerom a potom si skrížil ruky na hrudi. Nevyzeral vôbec nadšene. Zaváhal som, no nakoniec som sa pozrel, čo to doniesol. Sushi. Sushi! Bleh. Fuj. Hnus. To by som nežral, ani keby to bolo posledné jedlo na svete.

„Ďakujem, to je milé,“ pokúsil som sa o úsmev. Ak by sa tváril aspoň trochu prívetivejšie, tak mu vysvetlím, že surová ryba nie je práve niečo, čo by som chcel zjesť, ale vzhľadom na okolnosti… Zhlboka som sa nadýchol, vzal som si do ruky jeden nechutne mazľavý kus a bez dlhšej prípravy si ho strčil do úst. Zahryzol som raz, dvakrát a viac som nedal. Rozbehol som sa do kúpeľne a rovno to vypľul do záchoda. Vypláchol som si v umývadle ústa a skontroloval sa v zrkadle. Moje vlastné oči na mňa hľadeli trochu vystrašene. Rovnako ako ja nechápali, čo to vlastne robím a prečo to robím.

Povzdychol som si a vyšiel som z kúpeľne. Filip stál na rovnakom mieste ako predtým a pôsobil naštvane. Na jednej strane som ho chápal. Prišiel za mnou. Doniesol jedlo a pivo. A určite predpokladal, že si za to zašuká. Za normálnych okolností by to presne tak bolo. Lenže dnes som proste nemohol ostať.

„Nehnevaj sa, musím ísť,“ povedal som a vzal som si mikinu. Tentokrát samozrejme svoju. „Ale keby si chcel zajtra,“ ukázal som na seba, „mňa, tak ti budem k dispozícii.“ Prešiel som k dverám. „Ak budeš odchádzať, len zabuchni. Ale ostaň, koľko chceš,“ dodal som.

***

Popravdě v té chvíli jsem se úplně začínal ztrácet, co se to děje. Tak nejprve řekne, že má hlad a trochu času, a najednou se klidí pryč okamžitě. Navíc, nemohl jsem si nevšimnout toho jeho 'keby si chcel zajtra MŇA' – co tohle jako je? Přece za ním nechodím jenom kvůli tomu, ne? Tak tohle si o mně myslí? On o mně?

Jo, asi to nebylo zrovna dvakrát rozumné a choval jsem se možná tak trochu jako žárlivá hysterka, ale jsem jenom člověk a v tu chvíli mnou prostě projížděla příšerná zlost. Čili jsem to jednoduše nevydržel, v rychlosti překonal těch pár kroků mezi námi a škubnul mu prudce za loket, abych ho přinutil vrátit se zpátky do středu pokoje.

„Tak dost! Ti kašlu na nějaký 'Nehnevaj sa'…,“ vyjel jsem po něm, naznačil uvozovky ve vzduchu a ani napůl nevěděl v té chvíli, proč jsem vlastně tak vytočený, asi to ve mně prostě celý ten den rostlo.

Vykulil po mně vyplašeně oči a možná by i něco hned odpověděl, ale nepustil jsem ho ke slovu.

„Já z tebe už fakt nemůžu, Dominiku. Panebože, znám tě tři dny a už teď mám pocit, že se zcvoknu z toho, jak moc tě chci to – aaarrr,“ zavrčel jsem a rozhodil rukama v zoufalém gestu, jak se mi absolutně nedařilo najít to vhodné slovo, co ho vlastně chci. Ošukat? Přetrhnout jak hada? Políbit? Nebo jen prostě být s ním a jednoduše zjistit, co v té své blonďaté hlavě vlastně má? Netušil jsem.

„Jak moc tě chci VŠECHNO,“ našel jsem konečně správný výraz. „Zatraceně. Čím víc s tebou strávím času, tak tím víc pochybuju, co vlastně chceš ty… Jasně, vím, že za někým chvátáš, a neboj, nebudu ti bránit vyrazit si s někým jiným, ale myslím, že aspoň tu jednu větu si zasloužím. Co doopravdy chceš? Co – PO MNĚ, doopravdy chceš?“

***

Díval som sa do zeme celý čas, čo na mňa Filip kričal. Pozrieť na neho som sa odvážil až potom, ako položil svoju otázku. Na okamih medzi nami zavládlo ticho. Nevedel som ako reagovať. Odísť, či zostať? Báť sa ho, keď je taký nahnevaný, či sa naopak tešiť, že sa pýta? Na to, čo ja chcem, sa ma zvyčajne nikto nepýta. Zhlboka som sa nadýchol a potom som pomaly vydýchol.

„Vieš ja, chcem…“ Zarazil som sa, keď som si uvedomil, že je to vlastne jedno.

V skutočnosti ho to nezaujíma.

Pretože inak by ho tak nedesila predstava, že sa niekto dozvie, čo medzi nami bolo.

Je len naštvaný, pretože si myslí, že idem za niekým iným.

Pretože si myslí, že som kurva, a tie to tak predsa robia.

Nasucho som prehltol. Otvoril som šuplík v stole a vytiahol som z neho papierik, ktorý mi ráno napísal v škole.

„Tu,“ pozrel som na lístoček vo svojej dlani, „si presne definoval, čo si mi ochotný dať. Teraz naozaj musím ísť.“ Spravil som krok k dverám dúfajúc, že ma už nezastaví.

Tentokrát ma nechal ísť. Zavrel som za sebou dvere a zvonka sa o ne oprel.

„Tak ten sa na mňa už ani nepozrie,“ povzdychol som si a konečne rezkým krokom vyrazil do pekárne. Ledva som to stihol načas.

***

Zůstal jsem stát na místě, jako bych přimrzl. Přitom jsem si stoprocentně jistý, že teplota v internátním pokoji začátkem října nemůže jen tak z ničeho nic klesnout pod bod mrazu. Takže ejhle, zjevně začnu věřit na zázraky, protože já fakt nemohl hnout ani brvou, přestože všechno ve mně křičelo, že se pohnout musím.

Kurva, kurva, kurva! – zanadával jsem si pro sebe v duchu a sotva se mi podařilo nohu odtrhnout od podlahy, vztekle jsem kopnul do boku nočního stolku vedle mě. Nebylo v mých silách zadržet tu lampu, která se z něj okamžitě zřítila a na parketách se rozdělila na dvě nepříliš funkčně vyhlížející části.

„Kurva,“ vypustil jsem tentokrát nahlas a natáhl se pro ty dva zbytečné kusy lampičky. Přiložil jsem je k sobě, jako by to snad mělo pomoct, a vzápětí jimi hned mrsknul zpátky o zem.

Sakra, proč jen jsem takový vůl? A teď jsem fakt nemyslel to, že rozbíjím Dominikovi věci, jako spíš, proč jsem mu vůbec psal ten vzkaz. Proč jsem mu ho napsal takhle… A hlavně proč ho tak ranil? Nebo ranil… Minimálně ho podle všeho mrzel. A to jsem nechtěl. Však jsem si taky myslel, že se to tou akcí ve třídě mezi námi vyřešilo, že jsme se tím tak nějak navzájem omluvili… Nebo aspoň já bych se tím omluvil rád… Ale takhle… Co mu mám teď asi tak říct? Nebo spíš trefněji: Jak mu to mám říct, když se prostě sebral a odešel? Nevěděl jsem.

Koukal jsem na tu lampu, přemýšlel o tom všem dokola a byl čím dál tím víc zmatený. Rozešel jsem se ke dveřím, otevřel je a už už jsem zabuchoval s úmyslem dojít koupit to, co jsem rozflákal, když mi hlavou proběhla představa zítřka. Podíval by se ještě vůbec na mě? Takhle to mezi námi přece nemohlo skončit, ne?

Důvod, proč jsem za ním dneska šel, byl přece, abychom si promluvili, tak proč chci bez slova zas zmizet? S tou myšlenkou jsem se vrátil dovnitř a vytáhl jsem si z tašky domácí úkoly s předsevzetím, že na Doma počkám. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem později nezaváhal.

Třeba o hodinu později, když jsem dostal hlad a pustil se do toho sushi. Najednou jsem si vzpomněl na to, jak ho sotva strčil do pusy a zdrhal na záchod. Má nějakou poruchu příjmu potravy? Nebo je to mnou a chtěl tím říct, že se mu jídlo ode mě hnusí? Nebo v devět, když jsem doprošel snad všechno, co moje taška obsahovala. Pak taky o jedenácté, kdy jsem po krátké úvaze zalezl do Domovy sprchy a utřel se jeho vlastním ručníkem. Nebo když jsem o malou chvilku později zalézal pod peřinu. Jenže jednou jsem se rozhodl, a i pokud se právě teď nechával brousit od někoho jiného, chtěl jsem prostě vědět, na čem jsem, nechtěl jsem další tiché dusno ve třídě a váhání, jak se k sobě chovat, tohle muselo přestat a já byl rozhodnutý neodejít, dokud se to mezi námi nevyřeší.

***

V pekárni som skončil relatívne skoro. Už ráno o druhej ma nepotrebovali, tak som mohol ísť naspäť na intrák. Potešilo ma to hlavne preto, že som sa potreboval pred školou trochu vyspať. Našťastie práca mi dokázala zázračne vymazať z hlavy myšlienky na Filipa.

Odomkol som dvere na izbe, zapálil svetlo a sťažka si povzdychol. Najradšej by som si hneď ľahol, ale smrdel som ako presladený koláč. Pred dverami kúpeľne som zo seba zhodil oblečenie a zaliezol do sprchy. Rýchlo som na seba pustil teplú vodu, hlavu oprel o kachličky a zavrel oči. Vydržal by som tak večne, ak by sa mi únavou nepodlamovali nohy.

Vypol som vodu a natiahol sa pre uterák, aby som sa osušil. Zaskočilo ma, že bol vlhký, ale hneď som to pustil z hlavy, umyl si zuby a nahý sa vrátil do izby. Zamieril som k skrini a pri pohľade na moju posteľ sa zarazil. Spal na nej Filip. Ležal otočený na bok, len v boxerkach, s perinou medzi nohami a hlavou zaborenou do vankúša. Viac by ma zaskočilo už len, ak by som si v posteli našiel pár novorodených mačeniec.

Poobzeral som sa okolo seba, akoby mi to malo objasniť situáciu. Pohľad mi padol na lampu na nočnom stolíku. Alebo teda na to, čo z nej zostalo.

„A tebe sa stalo čo?“ spýtal som sa jej takmer nečujne a zas sa zahľadel na moju posteľ. Bolo mi jasné, že som mu povedal, aby ostal, koľko bude chcieť, len som tak úplne nepočítal s tým, že to naozaj urobí.

Filip sa pomrvil, zažmurkal, otvoril oči a pozrel priamo na mňa. Najprv do mojich očí a potom pomaly ako v nejakom filme putoval jeho zrak stále nižšie, až zastal poniže môjho pásu.

***

Hned jak jsem si uvědomil, kam se mu zas koukám, uhnul jsem pohledem do strany a dělal jakoby nic.

„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ pokusil jsem se vysvětlit svou přítomnost a posadil se na posteli. Byl jsem pořádně přejetý a část mě si říkala, že to není nejlepší chvíle, ale potřeboval jsem to uzavřít. Zadíval jsem se Dominikovi do očí tentokrát opatrně tak, aby mi pohled nesjel dolů, a po krátkém zaváhání spustil tak trochu bezcílný monolog: „S tím dopisem mi to jen ujelo. Ty nemůžeš vědět, jak to mám hozený a jestli jsem nebo nejsem out… A proto… Nenaštvala mě ani tolik ta mikina a co si lidi pomyslí, jako spíš to, že ti to bylo jedno… Já přece hranice ničemu nedával, sakra!“

Schoval jsem hlavu do dlaní a několikrát se zhluboka nadechl, než jsem pokračoval o něco klidněji:

„Kurva. Už na tebe zas vrčím. A to jsem nechtěl. Sorry… Jenže sere mě, že kdykoliv třeba jen zkusím něco jinýho, tak to převrátíš. Teda tolik sexu jsem nikdy během tří dnů neměl, takže si nestěžuju, chápeš… Ale ještě jsme spolu ani pořádně nemluvili a ty máš hned pocit, že když se nechci veřejně outovat jako tvůj… No… A to je přesně ono! Jako co bych se vlastně měl prezentovat? Protože teď to fakt vypadá, že asi jen jako 'nabíječ', že jo? A jako to fakt není titul pro mě. Já chci někoho, koho bude zajímat, jak věci mám, než to mezi náma propálí. Nebo prokrista aspoň někoho, kdo mi řekne, kam jde, a nenechá mě, ať si celej večer představuju, jak to dělá s někým jiným… Kurva!“

Praštil jsem pěstí do polštáře, znovu svěsil hlavu a naprázdno polknul, protože jsem ze sebe úplně cítil ten vztek a snažil se ho silou zahnat. Vztek, který se mi vůbec nelíbil a který jsem si na něm vylévat nechtěl. Ten vynechaný trénink mi fakt neprospěl, bez něj vypjatý situace zvládám jen těžko.

Kouknul jsem po něm, ale pořád na mě jen mlčky zíral vyděšeným pohledem, což mě zamrzelo, nechtěl jsem ho vyděsit, to fakt ne.

Chvilku jsem čekal, ale když pořád nic neřekl, prostě jsem se začal zvedat a hledat své věci:

„Promiň, že jsem ti to tu okupoval… Byla to blbost, myslet si, že…“

„Že?“ vypustil konečně.

Zaváhal jsem, ale koneckonců už to bylo beztak jedno, po tomhle mezi námi zjevně to dusivý ticho mělo být celých těch pár měsíců tady, tak jako tak. A víc než tím zoufalým pokusem tu na něj počkat, přestože byl za jiným, už jsem se ztrapnit nemohl.

Takže jsem si prostě přetáhnul nalezené triko přes hlavu, kouknul na něj a pevně prohlásil:

„Myslet si, že to znamenalo něco víc, než to fakt znamenalo.“

***

„Nechoď,“ šepol som a spravil k nemu krok, aby som sa ho mohol dotknúť. Položil som mu ruku na rameno a počkal, kým sa naše pohľady stretli. „Ja…,“ začal som hovoriť, ale nenapadali mi vhodné slová. Na toto som nikdy nebol príliš dobrý. Zvyčajne som hádky zažehnával oveľa jednoduchšie. V posteli. Sexom. Takže som to proste musel skúsiť zas.

Naklonil som sa k Filipovi a spojil naše pery. Pár sekúnd trvalo, kým mi začal bozk opätovať, ale urobil to tak náruživo, že mi na okamih dal pocit víťazstva. Potvrdili mi to aj jeho ruky, ktoré pristáli na mojich bokoch a pomaly sa sunuli na zadok. Tam však, bohužiaľ, nedoputovali. Zrazu teplo jeho dlaní zmizlo, odtiahol sa, párkrát sa zhlboka nadýchol a frustrovane rozhodil rukami.

„Kurva a děláš to zas! To ti nestačil ten, s kým jsi byl?“ pokrútil hlavou a otočil sa, aby sa vrátil k baleniu svojich vecí.

Jedna moja časť sa na to celé chcela vykašľať a urobiť to úplne najjednoduchšie. Nechať ho odísť. No niečo v mojom vnútri sa tomuto rozhodnutiu bránilo. Bez neho by som tu bol už úplne sám. A ja samotu neznášam.

„Bol som na brigáde,“ povedal som, kým som si otváral skriňu, aby som si z nej vybral nejaké oblečenie a nestál tam úplne nahý. „V pekárni. Prevažne som upratoval.“ Obliekol som si pyžamové nohavice a len okrajovo sledoval, že pohyb za mnou ustal. Viditeľne ma počúval, a tak som pokračoval: „Netvrdím, že som čistý ako ľalia, a zaslúžim si, aby si si o mne myslel, že som…,“ rozhodil som rukami a až potom na neho pozrel, „správne slovo si asi doplníš sám.“ Prešiel som k posteli a posadil sa na ňu. Doľahla na mňa únava celého dňa. „Ale môžeš mi veriť, že som si tú mikinu ráno neobliekol preto, aby som ťa do niečo nútil. Alebo čokoľvek po tebe chcel. Prípadne snáď mal v pláne si na teba nejako nárokovať alebo niekomu tým vykecať, čo sme spolu mali…, ja len… nerozmýšľal som. Prisahám však, že mi to nebolo jedno.“ Filip sa nadýchol, aby niečo povedal, ale ešte som ho nemohol nechať. „Takže takýto som…, zbrklý, nelogický a spontánny,“ posunul som na posteli bližšie k stene a pritiahol si kolená k sebe. „Ber alebo nechaj tak, ale nenúť ma, aby som mal pocit, že som po tebe žiadal niečo viac. Mne je jasné, čo si o mne každý myslí, to sa nemusíš báť.“

***

Polkl jsem otázku na to, co si o něm údajně každý myslí, protože mi přišlo hloupé do toho zabředávat. Věděl jsem, co tím chtěl říct, ale já jsem si to nemyslel až do dneška. Vlastně to byl spíš takový krátký zkrat, kdy mě přemohla žárlivost a hodil jsem v duchu směrem k Dominikovi pár hanlivých výrazů, které si nezasloužil.

Jenže to nebylo něco, k čemu bych se měl přiznávat, a tak jsem ho dlouho jen zamyšleně sledoval, než jsem si to urovnal a spustil pomalu a co nejvíc klidně, i když mi to pořád úplně nešlo:

„Promiň za tu lampu, vytočil jsem se. A jo, pořád jsem trochu nabručenej, ale Dome, já si přeci nic špatnýho o tobě nemyslím… Ani v nejmenším. Jen jsem prostě nehorázně zmatenej, co mezi náma je. Věřím ti, že to nebylo schválně, a i se omlouvám za ten dopis… Asi jsem měl jednoduše pocit, že si se mnou jen hraješ, zatímco já to bral vážně… Chápeš, jako něco, co sice je úplně na začátku, ale něco, co se má vyvíjet směrem kupředu… Takže pokud ty jsi to všechno, tak já zas naivní a výbušnej… a taky asi trochu staromódní, nakolik směšně mi to zní. Já přece dobře vím, že se sotva známe, měl bych si to jen užívat a nic neřešit, ale já asi nejsem úplně dobrej v tom brát věci nezávazně… Takže jsem to byl vlastně spíš já, kdo si někoho nárokoval. Promiň…“

Pousmál se na mě:

„Rád by som bol s tebou. Ako veľmi záväzne či nezáväzne, to záleží na tebe.“ Hned nato si lehl na postel na levý bok, namáčknul se na stěnu a nespouštěl ze mě oči. „Začneme tým, že so mnou ostaneš na noc?“ zeptal se a zadíval se na místo, které mi na posteli nechal. „Staromódne budeme spať v jednej posteli. Nič viac, sľubujem.“

Zakřenil jsem se na něj a sundal ze sebe opět tričko, než jsem zhasnul a beze slova vklouzl k němu pod peřinu. Líbnul jsem ho zlehounka na rty a nechal tak to elektrizující chvění, co jsem s ním pokaždé cítil, aby se mi zas rozlilo po těle, než jsem si pro změnu trošku zaprovokoval:

„A co když to tentokrát zvrhnu já, pořád budeš chtít zůstat staromódní?“

„Čokoľvek chceš,“ zamumlal mi do rtů a o pár sekund později jsem už slyšel jen jeho pravidelný dech. Usnul. Chvilku jsem ho ještě tiše ve tmě sledoval, než jsem taky zavřel oči a začal se propadat do říše snů.

No vida, tak jsme si přeci promluvili.