Výměnný pobyt 6 – Chci to udělat

Ráno sme sa s Filipom zobudili skoro. Vďaka tomu som sa stihol vytratiť ešte pred príchodom jeho rodičov. Dokonca som dostal raňajky a bozk. Veľa bozkov. Jemných i vášnivých. Prekvapivo však bola pre mňa dôležitejšia bageta, ktorú mi pripravil. S trochou masla, plátkom syra a pár kúskami salámy. Pre niekoho len kus jedla. Pre mňa ďalší dôkaz, že mu na mne záleží. I mimo postele.

Na intrák som išiel s priblblým úsmevom na perách. Ľudia si museli myslieť, že som buď zhúlený, alebo retardovaný. Popravde som sa tak aj cítil. Nič ma neťažilo.

V izbe som sa zvalil na posteľ a vzal do ruky mobil. Filip chcel, aby som mu napísal, či som dorazil v poriadku. Bolo to pre mňa strašne nové. Možno preto som správu desaťkrát prepísal. Nakoniec zo mňa vypadla len trápne jednoduchá oznamovacia veta. Emotikony som si odpustil.

'Už som na intráku.'

Mobil som položil na nočný stolík. Odpoveď som nečakal. Lenže ona prišla. A potom ďalšia. Vymenili sme si snáď dvadsať správ. Holé vety vystriedali rozvinuté. Bezbarvé správy zas tie plné gifov.

Neriešili sme nič extra osobné. Ani dôležité. V podstate sme sa len zabávali. Lenže robili sme to spolu. Ja a on. On a ja. Ako pár.

Prestali sme si písať len preto, že sme sa obaja museli začať učiť na zajtrajšiu písomku z fyziky.

Učením vzorcov som strávil podstatne menej času ako myslením na neho.

Na nás.

Pôvodne som totiž predpokladal, že nejaké chodenie na našom vzťahu nič nezmení a navrhol to len preto, že sa opil. A vlastne to tak ani nemyslel. Neprekvapilo by ma, keby to vzal späť. Lenže to on neurobil. Miesto toho sa správal ako skutočný priateľ. Prejavoval o mňa záujem.

Večer mi dokonca zavolal, aby mi poprial dobrú noc. Bol to síce krátky hovor plný obojstranného zívania, lenže pre mňa to bola ďalšia nová vec. Výnimočná. Predtým sme spolu nevolávali, i keď sme na seba číslo mali od prvého dňa. Jo… v prvý deň sme stihli fajku aj si vymeniť čísla. Nepopierateľný predpoklad pre zdravý vzťah.

Zaspal som relatívne rýchlo, no noc bola poriadne divoká. Toľko rôznych snov som v živote nemal. Vo všetkých bol on. A prekvapivo sme nešukali. Zato mi v každom jednom vyznal lásku.

Zobudil som sa ešte pred budíkom. Plný energie a podivného tepla na hrudi. Akoby mi tam niekto položil ohrievač. Lenže nič také sa nestalo. Niekoľkokrát som to skontroloval. Jednoducho som sa len cítil dobre. Bol som opitý šťastím.

Dobrá nálada mi vydržala aj cestou do školy. Ono to vyzeralo na nádherný deň. Epický deň.

Ale náhle prišlo vytriezvenie. Na chodbe. Len pár krokov od našej triedy.

Filip s Radkom stáli pár krokov od dverí a o niečom vášnivo diskutovali. Ja som zrazu nevedel, čo mám urobiť. Ako sa zachovať. A hlavne, či vôbec dať najavo radosť, že ho vidím. Lenže pretvarovať sa mi zrazu zdalo strašne ťažké. Až neprirodzené.

Pozbieral som vlastne sebaovládanie, vyrovnal pery do úzkej linky, aby som sa príliš neusmieval, a prešiel som okolo dvoch spolužiakov. Môjho priateľa a jeho najlepšieho kamaráta.

„Ahojte,“ pozdravil som a zapadol do triedy.

Poriadne som sa nadýchol, až keď som si sadol.

***

Sotva kolem nás Dominik prošel, rozhovor s Radkem šel mimo mě. Moje pozornost měla jasný cíl, otočil jsem se po dveřích, ve kterých zmizel, a zamyslel se, jestli si s tím jeho neutrálním pozdravem mám dělat starosti, nebo ne.

„A zase úplně mimo, jak jinak,“ zahlásil Radek, mávl nade mnou rukou a vydal se do třídy.

Musel jsem se zasmát, měl jsem tu jeho povahu fakt rád, uměl mi říct, když se mu něco nelíbilo, ale všechno řešil jenom chvilku a pak to nechal plynout, jak to je. V tom jsme si rozuměli a myslím, že to odjakživa byl takový základní kámen našeho kamarádství.

Zpátky ve třídě jsem si sedl vedle Doma a usmál se na něj:

„Ahoj.“

„Ahoj,“ zopakoval, zvedl ke mně hlavu a taky se mírně pousmál, než se kousl do rtu a očima zas uhnul.

Doslova jsem z něj cítil, jak je nervózní. Kolem něj se až vlnil vzduch, jak z něj vyzařovala nejistota, ale pravda byla, že jsem sám nevěděl, jak se mám k němu ve škole chovat. Když jsem byl v sobotu líznutý, bylo mnohem lehčí na všechny ostatní kašlat, ale teď jsem měl v hlavě příliš mnoho obav. Na jednu stranu jsem byl rozhodnutý nenechat se zviklat a kvůli němu do toho coming outu jít, jenže na druhou? Byl jsem vyděšený, protože to byl krok, který nepůjde vzít zpátky.

A taky mi pořád v hlavě zněla Dominikova slova, že to po mně nechce, a tak jsem měl k přemýšlení další oříšek, kvůli kterému jsem to mohl sám pro sebe odkládat. Bylo to neskutečně zbabělé. Nejradši bych fláknul hlavou o stůl nad tím, jak jsem si zoufal, když jsem ten Dominikův nervózní pohled viděl, a chtěl ho uklidnit. Jenže navenek jsem to skousnul a snažil se všechnu tu svou nejistotu schovat pod hladinu, aby ji nikdo neviděl. Ale bohužel Archimédův zákon popřít nelze a já ani nikdy nebyl dobrý herec. Takže jsem se podle všeho měl v té stouplé hladince vody utopit, nebo to muselo vyplavat na povrch.

Tu první hodinu jsem protrpěl, jak moc jsem se snažil soustředit na něco jiného než na toho kluka vedle sebe, ale pak už jsem to nevydržel.

„Pojď se mnou,“ špitl jsem, sotva zazvonilo, a jakmile jsem si ověřil, že mě dotyčný sleduje, zamířil jsem rovnou po chodbě najít prázdnou třídu. V okamžiku, kdy za námi klaply dveře, jsem si Doma přitáhl k sobě, abych ho políbil, nečekal jsem ani sekundu. Líbal jsem ho tak zuřivě, že mi to skoro nestíhal oplácet, a taky pěkně nadrženě, mám-li být upřímný, ale tolik času jsme zas neměli.

„Chci to udělat,“ vypustil jsem nakonec.

„Čo presne?“

„Chci, aby to všichni věděli…“

Mírně se ode mě odtáhnul, zadíval se mi kamsi na hrudník a položil na něj ruku. Sekundu nato ji posunul pomalu směrem dolů, až k pásku na kalhotách, a pohrál si se sponou, jak kdyby se ho chystal rozepínat, než pokračoval do rozkroku.

„Nestačí, že to, aký si kanec, viem ja?“ zeptal se a bez jakéhokoliv ostychu mi prohmatal přes rifle nádobíčko.

Tělem se mi ihned prohnalo tak silné vzrušení, že jsem skoro podlehnul tomu jeho nevyřčenému návrhu, ale už jsem ho znal dobře na to, abych věděl, co dělá.

„Dominiku,“ zavrčel jsem varovně a chytl mu zápěstí té všetečné ruky. „Už to děláš zas. Kdykoliv nadhodím něco vážného, snažíš se mě svést… Teda… Ne, že by se mi to nelíbilo, ale prostě, už jsme se o tom bavili, nechci, abys to dělal. A o to víc teď, když je to mezi náma vážnější a říkám ti, že bych chtěl, aby to o nás ostatní věděli.“

Pořád klopil hlavu k mému pasu, ale zakroutil s ní, než šeptl:

„Určite to nerob kvôli mne.“

„Dome,“ změkl jsem a pohladil ho po tváři, dokud ke mně nezvedl pohled. „To ale přece není jen kvůli tobě. Chci to i kvůli sobě. A hlavně kvůli nám. Vím, že ten čas, co strávíš tady, je omezenej a nechci ho strávit schováváním. Já si chci užít každou minutu s tebou naplno… A možná si tě i, maličko majetnicky, před všema nárokovat, přiznávám se… Ale hlavně být spolu.“

***

Povzdychol som si. Nepovažoval som to za dobrý nápad. Jasne, lichotilo mi, že sa so mnou chce ukazovať. Vodiť za ručičku, možno aj bozkávať. Proste dávať verejne najavo, že k sebe patríme. Ako normálny pár.

Vedel som si to predstaviť. Dokonca som si to chvíľu aj predstavoval. A musel som sa u toho usmiať.

No každá minca má dve strany. Filip videl len to, že spolu budeme môcť tráviť viac času. Lenže už ho nenapadlo, že nie každému sa to bude páčiť. Radek, Roman a pár dalších z Filipovej partie ma od začiatku veľmi nemuseli. Ťažko povedať, či ich viac iritovala moja povaha alebo orientácia. Možno oboje. A to som videl ako problém. Predpokladal som, že nebudú z nášho vzťahu nadšení. Buď sa budú inak dívať na Filipa, alebo mu o mne povedia toľko sračiek, že sa inak začne dívať on na mňa. Ani na jednu variantu som sa veľmi netešil.  

Okrem toho ja pred Vianocami odídem nazad domov a Filip tu zostane. Coming out sa nedá vziať späť. Ani to dobré, ani to zlé, čo prinesie.

„Môžem mať návrh?“ spýtal som sa. Filip podvihol obočie. „Asexuálny,“ dodal som rýchlo.

„Jasně,“ usmial sa. „Týká se tě to stejně tak jako mě.“

Zhrýzol som si peru. Napriek mojim slovám ma napadlo, že by bolo najlepšie sa na neho vrhnúť a dúfať, že na ten nápad zabudne. 

Lenže sex v škole?

Ale prečo nie. Fajku sme už raz zvládli.

Nenápadne som si zahákol dva prsty za lem jeho nohavíc a zhlboka som sa nadýchol. Do nosa mi udrela jeho typická vôňa.

„Krásne voniaš,“ povedal som úprimne a úplne zrušil vzdialenosť medzi nami. Nalepil som sa na jeho telo a vtisol mu bozk na pery.

„Ježiši, Dominiku,“ ustúpil o dva kroky. Chcel som ho nasledovať, ale gestom ruky ma zarazil. „Stůj tam!“

Čas na zmenu taktiky.

„Odmietaš ma už druhýkrát behom pár minút,“ šepol som. Dal som si záležať, aby môj hlas znel dostatočne zranene. Jo, nebolo to fér a ja som to vedel. Lenže vždy mi to prišlo lepšie ako riešiť niečo, čo nemôže dopadnúť dobre.

Filip si prehrabol vlasy. Vypadal zmätene. Viditeľne netušil, či to myslím vážne, alebo to len hrám.

„Ty… ty…,“ zaváhal, ale nakoniec sa rozhodol. „Ty mě štveš,“ vyprskol, vrátil sa ku mne a vtiahol si ma do náručia. „Fakt hrozně. To mi nemůžeš normálně povědět, co si opravdu myslíš? Musíš na mě zkoušet různý triky?“ zakňučal mi zúfalo do ucha.

„Asi ma budeš musieť večer potrestať,“ zasmial som sa, ale potom som mu pozrel do očí a smiech ma prešiel. Jemu na tom naozaj záležalo.

Ach. Tak to som posral.

Vymanil som sa z jeho objatia a sadol som si na najbližšiu lavicu. Nohy som si zložil do tureckého sedu a celý čas, kým som hovoril, som si pozeral na kolená:

„Vyoutovať sa je super. Môžeš potom byť sám sebou. Lenže to má aj nevýhody. Prídeš o kamarátov. Jednoho, dvoch, polovicu… A v podstate skôr či neskôr to o tebe bude vedieť každý. Nie len tí ľudia, čo im to povieš. Ale kompletne všetci. Vrátane každého v gyme. Takže sa pôjdeš osprchovať po tréningu a nebudeš sa ani môcť pozrieť na ďalšieho chlapca bez toho, aby nehrozilo, že si o tom potom budú šuškať. A to v tom lepšom prípade…“

„Dominiku,“ prerušil ma, ale ja som pokrútil hlavou, aby ma to nechal dopovedať.

„To isté v škole po telesnej. Ver mi, že sprcha so spolužiakmi už nebude taká sranda. A ďalej. Tvoja partia. Koľko z nich už malo kecy na moju orientáciu? Myslíš, že o tebe reči mať nebudú?“ Zdvihol som zrak a naše pohľady sa stretli.

„Je mi to fuk,“ povedal.

Povzdychol som si.

„Ja za dva mesiace odídem, ale tie reči tu ostanú. Si narozdiel odo mňa bi. Možno budeš chcieť zas holku. Môže jej to vadiť.“

„Já chci tebe,“ položil si ruky na moje stehná a začal mi na nich dlaňami robiť upokojujúce krúžky.

„Tak,“ trochu mi preskočil hlas, „začni jedným človekom. Povedz to niekomu, komu veríš, a počkaj, ako bude reagovať.“

***

„To je jednoduchej úkol,“ usmál jsem se, „Radek už o nás ví, takže splněno.“ Mrkl jsem po něm a chvilku ho hladil po stehně, než jsem pokračoval: „A ano, uznávám, že zrovna Roman je celkem homofóbní, někdy mám chuť mu za ty kecy rozbít hubu. Jenže pro mě není nic, co by mohl o mně říct, aby se mě to dotklo. Jsem takovej, jakej jsem, a nepřestanu být, ani když budu s holkou, jak ty říkáš… Chtěl bych říct lidem, že jsme spolu, ale jestli ti to tolik vadí, tak to neudělám.“

„Vadí mi len to, z čoho by si bol nešťastný,“ řekl a sklopil oči.

„Z tohohle nebudu, slibuju,“ prohlásil jsem co nejvíc povzbudivě a naklonil se, abych ho políbil. Ve chvíli, kdy se dotkly naše rty, zazvonilo na další hodinu.

„Mali by sme ísť…“

„Počkej ještě chvilku,“ vymínil jsem si pokračování a přimáčkl si ho k sobě ještě víc.

Neodmítl mě, stejně jako kdykoliv předtím mi polibky a doteky náruživě vracel, ale neodpustil si mezi nimi poznamenat:

„Ak budeme meškať, tak si všetci domyslia, že spolu niečo máme aj bez toho, aby si im to povedal.“

„Hmm…,“ odtáhl jsem se a zamyslel, „možná by to tak bylo i snazší… Tak fajn… Vem si moji mikinu.“

„Prosím?“ vykulil na mě oči, sotva jsem si dotyčnou věc přetáhl přes hlavu.

„No… Řekl bych, že pak bude každýmu jasný, že seš můj… A já si to navíc užiju. V tý mikině tě toužím znovu vidět, co jsem to tenkrát podělal,“ mrkl jsem na něj. 

„Si si istý?“ zeptal se a já s úsměvem přikývnul.

Stále jsem se přiblble usmíval, zatímco se trochu zmateně oblíkal, a usmíval jsem se i poté, co jsem ho čapl za ruku a kvapně ho vedl přes liduprázdnou chodbu směr třída. Teprve před ní jsem zvážněl a naposledy dal Dominikovi rychlou pusu.

„Posledná šanca vycúvať,“ poznamenal a krátce mrkl dolů, kde se dotýkal lemu mikiny, jako by naznačoval, že je ochotný si ji svlíknout.

„Vím,“ kývl jsem a znovu ho líbnul na rty. „Ale fakt nechci,“ uzavřel jsem to a vzal za kliku.

Uznávám, ten nápad byl dost nedomyšlený. Popravdě v té chvíli jsem měl jednoduše pocit, že je to buď všechno, nebo nic. Dokázat přimět Dominika, aby se mi konečně otevřel, jsem bral jako obrovský úspěch a nechtěl jsem se vracet zpátky. Naopak měl jsem o to větší chuť mu dokázat, že mi za to stojí, a tak to části mě přišlo jako to nejsamozřejmější na světě, jít s kůží na trh, tak jako on. Obdivoval jsem ho za to, nakolik byl sám sebou, a měl jsem pocit, že mu musím dokázat, že si ho zasloužím a mám stejné množství odvahy. Jenže ta druhá moje stránka, ta, co si do teď užívala tu možnost zapadat mezi ostatní, byla i tak absolutně vyděšená a nejradši by se držela dveří zuby nehty. Právě kvůli ní jsem to potřeboval udělat rychleji, než by mě mohla přesvědčit o opaku. Skočit do toho po hlavě a čekat, co to udělá.

***

Do triedy sme vošli pár minút po zazvonení. Filip prvý a ja za ním. Jeho mikina na mne. Moja mikina v jeho ruke. Dôkazy nášho spojenia.

Bol trochu bledý. Mňa zas premáhala podivný žalúdočná nevoľnosť. Museli sme vyzerať ako po dobrom fláme.

Ani som nechápal, prečo mi až tak záleží na reakcii jeho kamarátov.

Jediná správna odpoveď bola, že sa mi dostal hlboko pod kožu. A stále smeroval ešte hlbšie.

Všetci už sedeli v laviciach a čakali na príchod učiteľky. Prekvapivo meškala. Pre nás to bolo šťastie. Mohli sme zapadnúť na svoje miesta a na ostatných ani nepozrieť.

Tvárili sme sa extrémne nenápadne. Dokonca sme sa neotočili ani na malý šum, ktorý sa ozval za nami. Ale obaja sme nastražili uši. Filip počúval tak, že snáď ani nedýchal. Bolo mi ho sakramentsky ľúto.

Ukázalo sa, že témou sme neboli my dvaja, ale plánovaná písomka z fyziky.

Po hodine už bolo jasné, že Filipov coming out neprebehol podľa predstáv. Nie však preto, že by mu niekto povedal čokoľvek zlé. Nikto nepovedal nič. Nikto si totiž ničoho nevšimol. Teda okrem Radka. Ten cez ďalšiu prestávku až podozrivo nahlas vzdychal a pozeral našim smerom. Ostatní využívali posledné chvíle na doučenie vzorcov a postupov pred písomkou.

V podobnom duchu prebehlo celé doobedné vyučovanie. Na obed bolo už relatívne teplo a musel som Filipovu mikinu vyzliecť. Inak by som sa uvaril.

V jedálni sme si nabrali jedlo každý podľa svojho gusta. Ja vyprážaný syr a hranolky s mega kopcom tatárky. Filip cestovinu so šalátom.

Chudáci športovci.

Sadli sme si oproti sebe k stolu pri okne. Do pár minút bol pri nás Radek, Roman a Lenka a začali spomínať na sobotnú party. Takmer sa prekrikovali, ako chcel každý z nich niečo povedať.

Ja som sa nezapájal. Radšej som si užíval výhľad na Filipa a jeho pomalé jedenie. Napichoval si na vidličku hrášok, kukuricu a cestovinu. Vždy v rovnakom poradí.

Raz sa pomýlil a začal kukuricou. Keď si to uvedomil, tak ju nožom zošuchol nazad do taniera a nabral prvý hrášok. Vyčarilo mi to na tvári široký úsmev.

Závidel som tej zelenine, že sa môže verejne dotýkať jeho úst.

„Hele,“ žďuchol ho zrazu Roman do chrbta. „Jak na tebe čumí,“ zasmial sa a teatrálne na mňa ukázal. Všetci hneď zdvihli zrak a pozreli mojim smerom. Nebolo to veľmi príjemné.

„Len som sa zamyslel,“ šepol som na svoju obhajobu a radšej sa začal zas venovať obedu. Vyprážané jedlá vymyslel génius.

Roman si však nemohol pomôcť, a tak pokračoval:

„No, Filipe, myslím, že by sis měl dávat pozor. Už na teba letí i buzny…“ Viac nedopovedal. Dostal od Lenky poriadnu ranu po hlave.

„Zato na tebe neletí nikdo,“ sykla a ukradla mi jednu hranolku. Posunul som k nej tanier, aby vedela, že si môže vziať aj viac. Filip zatiaľ položil príbor na stôl a snažil sa požuť jedlo, ktorého mal plné ústa.

***

Vřela mi krev. Fakt, že jo. To, že jsem měl plnou pusu, bylo Romanovo jediný štěstí, že už nedostal ránu. Nebýt toho, tak už to nejspíš udělám, ale takhle mě ta činnost na těch prvních pár chvil zaměstnala natolik, že jsem v té pauze použil mozek a zastavil se trochu.

Když jsem byl mladší, tak jsem to neuměl. Ještě někdy v devítce to byla jediná reakce, kterou jsem znal, vybít ze sebe všechno. Ale teď už mi zněl v hlavě ten stokrát opakovaný hlas trenéra o tom, že pěsti patří do ringu, že průser mi jakoukoliv sportovní kariéru může zkazit a ta blbá otázka, co mi tak často pokládal: 'Jsi teď v ohrožení života?' Sakra, že ne. Vím, že mě za ty roky naučil mnohem víc než jak dát správný úder, ale copak si tohle můžu nechat líbit? Navážel se do člověka, na kterém mi záleželo! A nejen záleželo, navážel se do mého kluka! Koukl jsem krátce po Dominikovi, který jen nepatrně zakroutil hlavou a silou svého pohledu se mě snažil uklidnit, ale reagoval jsem dřív, než se mu to povedlo.

„Ty vole, drž hubu,“ zavrčel jsem na Romana, sotva jsem polknul, přestože už dávno mlčel.

To ho ale jen povzbudilo:

„No snad se ho nezastáváš?! Vždyť kdyby mohl, nejradši si tě na místě osedlá!“

Měl jsem mu přiznat, jak to je, nějak ho shodit, nebo uzemnit? Rozhodně ano. Jenže v tom okamžiku, kdy to řekl, jsem jednoduše vyletěl, a snad vteřinu po tom, co mu vypadlo z pusy poslední slovo, jsem se přistihl, že jsem ho srazil na zem.

Celé si to pamatuju jako ve zpomaleném filmu, přestože celá ta akce, kdy se Roman překvapeně bránil a já ho párkrát praštil do břicha, mohla trvat jen pár sekund. Stihnul mi dát sotva jednu ránu zpátky kamsi do čelisti, než mezi nás vstoupil tělocvikář od stolu vedle. Vytáhl mě z Romana za tričko a odstrčil o kus dál. Teprve pak jsem se vzpamatoval a vyšokovaně rozhlídl po těch stejně tak vyjevených tvářích kolem. Sám jsem byl mimo z toho, že jsem to udělal, ale co bylo horší, byl ten Dominikův zděšený výraz. Bolelo mě to do morku kostí a věděl jsem, že jsem to naprosto podělal.

Nedokázal jsem tomu čelit. Komukoliv, ale jemu ne. A tak jsem nedbal na okřiknutí učitele, ať se vrátím, ani na nic jiného, vyskočil jsem na nohy a zdrhal pryč. Nikdo mě nezastavil a ani vlastně nikdo pak už nedostal šanci. Sotva jsem se dostal ven na chodník, vypnul jsem si mobil a rozběhl se domů. Asi jsem měl myslet na to, jak velký je to průšvih a co všechno jsem zkazil, ale dokázal jsem myslet jen na něj, na Dominika. Na to, že jsem nejspíš zkazil nás, tím že jsem to ukrutně posral, a pochyboval jsem, že se mu budu moct ještě kdy podívat do očí.

Teprve doma jsem se zastavil, zamknul se do pokoje a padl na postel. Po všem tom vypětí z toho dostaveníčka s Romanem, ale i z běhu, jsem cítil šílený propad adrenalinu a moje nálada šla strmě dolů. Po dlouhé době jsem se dostal do jakéhosi stavu apatie, kdy mi začínal být celý svět úplně jedno, a nevytáhl mě z toho ani naštvaný hlas matky o pár hodin později, která se, bůhví od koho, dozvěděla o té dnešní události. K tomu, že se to snažila celé svalovat na to, že se bavím s Dominikem, jsem neměl slov. Na jakoukoliv obranu jsem už neměl sílu, a tak jsem, vzhledem k tomu, že jsem měl z pokoje přístup do koupelny, zůstal jednoduše zamčený i přes její téměř hodinový monolog a utápěl se v sebelítosti nad tím, jaký kretén to vlastně jsem.

***

Čakal som, že Filip vyletí. V podstate som si tým bol takmer istý. Videl som mu to na tvári, na napätí jeho tela. Lenže… myslel som, že Romanovi naloží slovne. Čo by síce nebol najlepší coming out, ale ani ten najhorší, aký som videl.

Každopádne by to bola jeho voľba. Už som do nej nemohol a vlastne ani nechcel zasahovať.

Ale pobiť sa?

Kurva.

To ma fakt rozhodilo.

Nedokázal som sa ani pohnúť, keď po Romanovi skočil. Ani, keď ho prvýkrát udrel. A už vôbec nie, keď mu to Roman vrátil.

Potom to našťastie skončilo. Rovnako rýchlo, ako to začalo. Telocvikár ich odtrhol a Filip na mňa pozrel. V tvári mal stále záchvev hnevu, ruky zaťaté v päsť. Takého som ho nespoznával. Možno preto som nedokázal nijak reagovať, keď odišiel. Alebo lepšie povedané ušiel. Nereagoval som ani potom, keď telocvikár vášnivo niečo hustil do Romana. Ani v momente, ako prišiel k nám ostatným a oznámil nám, že sa po vyučovaní máme zastaviť v riaditeľni.

Len som tam sedel a triasli sa mi ruky. Ani o tom by som nevedel, ak by mi Petra neprekryla ruku tou svojou a neusmiala sa na mňa.

„V pohode?“ zaujímala sa. Vôbec nevyzerala rozhodená. Akoby si z toho absolútne nič nerobila.

To v Čechách nie je bitka v škole prúser? 

Pokrútil som hlavou, ale odpovedať som nestihol. Roman si sadol oproti mne na stoličku, kde pôvodne sedel Filip, a nabral si z jeho jedla. Vložil si do úst cestovinu a odfrkol si.

„Hnus.“ Chvíľu to vypadalo, že si presadne na svoje miesto a doje svoj obed, ale nakoniec si to rozmyslel a pozrel na mňa.

„Aby bylo jasno.“ Naklonil sa cez stôl. Tvár mal nepríjemne blízko pri mojej. „U ředitele budeš držet hubu. Žádná rvačka, prostě jsme jen spadli…“ Viac mi povedať nestihol. Radek ho stiahol za plece nazad na stoličku.

„Nehusti do něj. On nic nepoví. To ti fakt doteď nedošlo, proč se Filip tak nasral?“

Roman si skrížil ruky na hrudi a uškrnul sa:

„Protože má zas krámy?“

Slovko zas ma zaujalo. Takže sa to už stalo?

Radek pretočil očami.

„Protože jsou spolu,“ vysvetlil a stočil zrak na mňa. „Počítam, že jste s tím chtěli jít ven.“

Prikývol som.

Roman podvihol obočie.

„Jako, že spolu šukaj?“

Lenka mi vzala z taniera hranolku.

„Spíš to už bude vztah.“ Pohľadom si u mňa overila, či hovorí správne, ale ja som nereagoval. Takto to prebiehať nemalo. Toto si mal so svojimi kamarátmi riešiť Filip sám.

Roman zostal okamih ticho. Úplne bolo vidieť, ako mu to šrotuje v hlave.

„Super,“ uškrnul sa po chvíli. „Takže si můžu dělat srandu z dvou teplých místo jednoho.“ Presadol si na svoje pôvodné miesto a pustil sa do jedla.

Pozeral som na neho v nemom úžase, až kým sa ku mne nenaklonila Lenka.

„No a tohle je náš Roman.“

Radek položil na stôl telefón. Ešte stále znela hláška o nedostupnosti volaného účastníka.

„A tohle je náš Filip. Vypnul si mobil. Kretén.“

Filipov mobil bol vypnutý aj zvyšok vyučovania. Skúsil som mu volať niekoľkokrát. Poslal som mu aj pár textoviek. Lenže reakcia žiadna. Nedorazil ani na písomku. To som sa o neho už vážne začínal báť.

Po vyučovaní sme zašli do riaditeľne. Roman tam predviedol výkon hodný národného umelca. Presvedčil riaditeľa, že nešlo o žiadnu bitku. Len o nedorozumenie. Vraj chcel iba kúsok ovocia, a keď si ho bral, omylom zavadil Lenke o prsia. Následne dve minúty opisoval, aké boli pevné a zároveň poddajné. Už pred riaditeľňou nám totiž prízvukoval, že dôležité sú detaily. Len asi nikto nečakal, aké detaily použije on. Následne to našťastie zhrnul rýchlo. Lenka po tom náhodnom dotyku na neho zazrela. On sa zľakol a začal padať zo stoličky. Pri tom, ako sa chcel zachytiť, stiahol so sebou Filipa. No a to všetko potom, čo vyzeralo ako bitka, bola len ich snaha postaviť sa.

„Nejsme přece buzny, abysme se po sobě váleli,“ zakončil svoje rozprávanie.

Riaditeľ na neho zostal čumieť s pootvorenými ústami. Ale dopadlo to dobre. Skonštatoval, že takú blbosť by sme si snáď ani nevymysleli, a nechal nás odísť. Pekne po jednom. Keď sme mu všetci potvrdili, že to tak naozaj bolo. To isté chcel počuť aj od Filipa. Ideálne zajtra ráno.

Pri skrinke som si rýchlo zbalil veci a zašiel ešte za Romanom. Hádzal si veci do ruksaku pár metrov odo mňa.

„Vážim si, že si Filipa podržal,“ poďakoval som mu. Roman si vytiahol jednu učebnicu a pozrel na mňa. V tvári nemal žiadne emócie. Ani radosť, ani hnev. Vypadal trochu ako socha.

„Filip je můj kámoš už od školky,“ povedal a pomaly sa jeho kamenný výraz začal meniť na úškrn. Príjemne veselý a trochu zákerný. „Nenechal bych ho spadnout do průseru. Ale doufám, že šuká on tebe a ne ty jeho.“

„On mňa, neboj,“ usmial som sa. Dlho som Romanovi nevedel prísť na chuť, ale začínal som mu rozumieť. On si proste nemohol pomôcť a musel mať blbé reči, ale inak bol úplne v pohode.

Na chodbe sa ozval zvuk podpätkov. Obaja sme sa pozreli smerom, odkiaľ znel. Blížila sa k nám Lenka. Roman si rýchlo zazipsoval ruksak.

„Musím běžet,“ zakričal a už ho nebolo. Lenka sa rozbehla za ním. Asi mala nejaké výhrady k opisu svojich predností.

Vyšiel som pred školu a znovu skúsil zavolať Filipovi. Neúspešne. Zastavil sa pri mne Radek.

„Skočím za Filipem domů, aby věděl, co jsme vymysleli.“

„Môžem ísť s tebou?“ spýtal som sa. Popravde aj ja som sa chcel vybrať k Filipovi domov. Chcel som vedieť, že je v poriadku.

„Hele, to asi není dobrej nápad. Tělocvikář už jeho mámě určitě vyžvanil, co se stalo. Tak to půjdu trochu vyžehlit. Mě má fakt ráda, víš? Povím mu, aby ti zavolal.“

***

Nevím, jak to mají jiní lidi, ale za mě je na každý depce nejlepší to vědomí, že to jednou skončí. Něco mě probere, nebo, pro mě za mě, do mě uhodí blesk a umřu, ale dříve nebo později to bude za mnou. Tím se vždycky uklidňuju.

Byl jsem už odhodlaný hodit se do konce týdne marod, když mě z polospánku vytrhlo zaklepání na dveře a Radkův hlas zuřivě opakující mé jméno, než jsem popolezl těch pár kroků a otevřel mu.

„Zapni si mobil, blbečku,“ otituloval mě hned zprudka, zatímco se hrnul do pokoje jak velká voda. Rozvalil se ke mně na postel a položil vedle sebe papírovou tašku, podle vůně naplněnou nějakou asií, kterou hned přistrčil mým směrem. „Tipuju, žes od rána nic nejedl, vzhledem k tomu, jak dopadl oběd…“

Nedal si pak říct a neřekl mi žádné info, dokud jsem se nezapřel o čelo postele a hůlkami do sebe nezačal cpát jeden závitek za druhým. Můj jídelníček v duchu brečel, dneska jsem neměl volný den, kdy jsem se mohl cpát smaženým, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Poslouchal jsem pak bez přerušování Radka, jak mi shrnoval události zbytku dne, a držel jsem se zuby nehty, abych se neptal na Dominika. Bylo mi jasné, že se budu muset sebrat a zjistit to, co si myslí, sám.

Radek ten dnešní průser částečně u rodičů vyžehlil, výjimečně je zastihl oba. A sice mu to, že jsme s Romanem jen spadli, úplně nevěřili, ale byli víceméně ochotní na to přistoupit, pokud nebudou muset škole vysolit další sponzorský dar, aby mi zachránili zadek. Ostatně si myslím, že jejich pravidelný příspěvky nad rámec školného jsou jediný důvod, proč ředitel tu pohádku Romanovi sežral.

Mobil jsem si zapnul až po Radkově odchodu a vyvalila se z něj na mě záplava zpráv a zmeškaných hovorů ze všech stran. Od mámy, která se o té události někdy kolem třetí dozvěděla. Přes Romana, který mě nezapomněl v asi padesáti zprávách, složených pokaždé jen z jednoho až dvou slov, informovat o zásobě nadávek, které pro mě měl. Říct mi, že mě naprosto vždycky podrží. A kdyby to na závěr nezabil (u něj možná i pravdivým) oznámením, že lístky na zítřejší reprízu Oppenheimera vyměnil za dva na Barbie, 'když jsem teď teplej', ale že s tím kinem rozhodně počítá, tak bych se nad ním možná až dojal.

A i když se mi rozhodně ulevilo, že i někdo jako Roman přešel můj coming out celkem v pohodě, ten nejdůležitější byl pro mě samozřejmě Dominik. Jenže ať jsem koukal na těch několik jeho dotazů, jestli jsem ok, sebevíc, nemohl jsem se přinutit mu odepsat. Ty jeho zprávy byly takové hodně obecné a já se šíleně bál, co tomu mému výbuchu řekne. Viděl jsem, že je online, a tak nejspíš sledoval ten můj pokus mu několikrát něco napsat a opětovné smazání, než mi došlo, že u tohohle ho prostě potřebuju vidět.

Ještě chvilku jsem sbíral odvahu, ale nakonec mu napsal jen: 'Můžu za tebou přijít?'

***

Správa od Filipa mi pípla práve, keď som vychádzal z kúpeľne. Pár minút som na ňu len hľadel. Akoby ma prekvapilo, že sa ozval. Že sa konečne ozval. Už som bol zmierený s tým, že sa budem celý večer trápiť a premýšľať, či je v poriadku a príde zajtra do školy. Ale hlavne, aké to v tej škole bude. Aký on bude.

Zas plný hnevu?

Uviazal som si okolo pása osušku a posadil sa na posteľ. Mobil v ruke ma trochu ťažil. Hodil som ho vedľa seba, ale hneď som ho zas chytil a znovu si prečítal správu.

Na jednoduchú otázku by mala existovať jednoduchá odpoveď.

Áno alebo nie.

Lenže tentokrát som v hlave odpoveď nemal. Len strašne veľa otázok. Točili sa mi v mysli neuveriteľnou rýchlosťou. Takmer som si nestíhal vybrať, čo sa mám opýtať ako prvé.

Prečo si tak vyletel? Prečo si ho udrel? Prečo si si vypol mobil? A ďalších milión prečo.

Lenže… mal som právo sa niečo také pýtať? Alebo mu čokoľvek vyčítať? Či dokonca sa tváriť urazene?

Tak to ani omylom.

Veď ešte po škole ma nezaujímalo nič iné len to, či je v poriadku. Najdôležitejšie to bolo vtedy a najdôležitejšie je to aj teraz. Všetko ostatné počká.

Vyťukal som na mobile rýchlo štyri výstižné písmená: 'Príď.'

A zrazu mi bolo lepšie. Vlastne úplne skvele. Viditeľne som nepotreboval ku šťastiu až tak veľa. Len byť s ním.

Usmial som sa a pridal ešte jednu správu: Budem čakať nahý, keby ťa to náhodou zaujímalo.

Dúfal som, že ho to trochu motivuje, a bude sa ponáhľať.

Odomkol som dvere na izbe, aby mohol pohodlne vojsť, a ľahol som si do postele. S obliekaním som sa neobťažoval. Sľuby sa majú plniť.

Filip sa naozaj poponáhľal. Zaklepal do pol hodiny.

„Je otvorené,“ zakričal som. „A zamkni za sebou,“ poprosil som.

Vošiel a splnil moje prianie. Za pár sekúnd už stál predo mnou. Ležal som na boku, hlavu som si podopieral rukou.

„Ahoj,“ pozdravil s očami zabodnutými do zeme. V hlase mal náznak rozpakov.

„Vitaj. Dáš si niečo?“ spýtal som sa. Počkal som, kým na mňa konečne pozrie, a zašiel som si rukou do rozkroku, aby videl, čo presne je v ponuke. „Ale mám aj colu a chipsy.“

Prebehol ma pohľadom, potom zakrútil hlavou, zohol sa k mojim nohám a prehodil cezo mňa perinu.

„Promiň,“ sadol si ku mne na posteľ. „Za teď i za předtím… Ale potřebuju nejdřív vědět, co si o tom dnešku myslíš.“

„Wau,“ jemne som mu zatlačil na plece, aby sa posunul. Urobil to takmer okamžite. Postavil som sa z postele a prešiel k stoličke, kde som mal cez operadlo prehodené veci. „Zas ma odmietaš.“ Vzal som si do ruky tepláky a začal si ich obliekať. „Začína mi to kurevsky vadiť,“ povedal som zostra, no hlas som nezvýšil, i keď to vo mne skutočne vrelo.

Nechápal som úplne prečo a ani ako sa to stalo. Ale aby som sa niekomu naservíroval na posteľ a on zakryl moje nahé telo ako niečo, na čo sa nechce dívať, tak to ma dostalo.

Zhlboka som sa nadýchol a pomaly som vydýchol. Bolo mi jasné, že môj hnev je iracionálny. Filip sa len chcel ubezpečiť, že je medzi nami všetko v poriadku. Lenže to ho malo zaujímať hlavne hneď po tom incidente. Nemal si vypnúť mobil a ignorovať akékoľvek moje snahy sa s ním spojiť.

Vtedy som sa chcel rozprávať ja! Vtedy som potreboval uistenie, že je v poriadku. Teraz som to chcel konečne všetko pustiť z hlavy a len si zašukať.

„Hnevám sa.“ Obliekol som si tričko. Ani som pri tom na neho nepozrel. „A ak tak súrne potrebuješ vedieť, čo si o dnešku myslím, i keď som sa ti ponúkal na sex, tak si myslím, že niekomu uvaliť nie je normálne. Keď ťa niekto naštve, tak ho máš ignorovať. Ako mimochodom plánujem teraz ja teba. Alebo odísť. To ja momentálne nemôžem. Ja tu bývam.“

***

„Ale já tě neodmítám schválně!“ rozhodl jsem se reagovat nejprve na to první. Na to, čeho jsem v tu chvíli fakt litoval, že jsem radši rovnou nevyužil. Jenže jsem si sám nedovolil se k němu teď přiblížit. „Nebo ano, ale prostě, není to lehký, vůbec. Však se na sebe podívej, jsi ten nejvíc sexy člověk, co znám. Opravdu…“

Snad aspoň maličko změknul, a tak jsem zadoufal, že mě už nevyrazí. Teda nedivil bych se mu, ale opravdu jsem si přál nějak to napravit, než zmizím.

„Je pro mě prostě těžký v tvojí přítomnosti myslet na něco jinýho, ale přece nemůžeme jen šukat!“

„A prečo nie?“

Zaúpěl jsem, tohle bylo fakt mega těžké:

„Protože, já nevím… Třeba proto, že jsem, jak říkáš, provedl hroznou pitomost, která ti mohla ublížit, a nezasloužím si, abys to jen tak přešel… Proboha, Dominiku, vyletěl jsem… A ty se právem zlobíš. Ale i když toho fakt moc lituju, myslel jsem si celý odpoledne, že se mě teď budeš bát… Nebo já nevím… Prostě cokoliv jinýho, než že se mi naaranžuješ na posteli a necháš mě na to zapomenout…“

Zakroutil hlavou, otočil si kolečkovou židli opěradlem ke mně a sedl si na ni obkročmo. Tak, abychom na sebe viděli, ale aby tím, že si nesedl ke mně na postel, dal jasně najevo, že se ješte pořád zlobí.

„Na tú posteľ som sa ti naaranžoval, aby si pochopil, že to nechcem riešiť. Ja totiž neviem, ako to mám riešiť. Ako mám reagovať, aby si bol spokojný? Mám sa ťa báť? Prečo? Mne si nič neurobil. To, čo sa stalo, je medzi tebou a tvojimi kamarátmi. Ok. Nepáči sa mi, že si ho udrel, ale teba sa tiež možno nepáči XY vecí, ktoré som urobil ja. Vadí mi, že si si vypol mobil a ja som nevedel, či si v poriadku, ale beriem to tak, že si chcel byť sám. A vieš čo? Možno som divný, ale z toho celého ma nahnevalo len to, že si ma odmietol. Ten zvyšok ma len prekvapil a priznávam aj zamrzel. Ale nie natoľko, aby som ti to teraz otrieskal o hlavu a očakával, že sa budeš nejako kajať.“

„Promiň,“ zopakoval jsem, naklonil se, abych na něj dosáhl, a přitáhl si ho za tu židli až k sobě. Věnoval mi pohled, u kterého jsem si nebyl jistý, nakolik je naštvaný a nakolik váhavý, ale to, že mě rovnou neodstrčil, jsem bral jako dobré znamení, a i když mi to nijak neoplatil, položil jsem si mu hlavu na rameno. „To já se bál… Děsně… že sotva jsem tě získal, zase o tebe přijdu. Mám tě rád… Tak strašně se mi líbíš… A nejenom to. Bože, dovolil jsi mi s tebou dělat věci, který jsem myslel, že nikdy nezažiju – a mně přišlo, že jsem tím mým výbuchem i ten náš sex zkazil, že už se mě budeš bát pustit nad sebe. Asi i proto jsem nějak nechtěl do toho sexu hned jít, nevěděl bych, co si při něm můžu dovolit. Nechtěl jsem tě odmítnout. Ani dneska v tý třídě, ani teď, jen asi někdy všechno zbytečně moc řeším."

***

„Filip,“ oslovil som ho… a potom som dostal okno. Veľké ako dvere. Vôbec som nevedel, ako mám pokračovať. Asi preto som sa vždy vyhýbal vážnym rozhovorom. Jednoducho mi nikdy nešli. Nedokážem si na veci okamžite vytvoriť názor. Nie je v mojich silách každú situáciu dopodrobna rozobrať a počítať s desiatkami možných scenárov. Mňa riadia emócie. A vždy budú.

„Pamätáš, keď som ti raz povedal, že som spontánny a nelogický?“ spýtal som sa.

„Pamatuju si všechno, co jsi mi pověděl,“ šepol mi tesne pri uchu. Na koži ma pohladil jeho teplý dych, ľahké vibrácie z jeho hlasu mi prešli až do podbruška a odtiaľ samozrejme smerovali rovno do rozkroku.

Fascinujúce. Som proste posadnutý sexom.

„Ale má to aj svoje výhody. Môžeš mi veriť, že ak ťa niekedy nebudem chcieť… v posteli. Tak to poznáš. Minimálne podľa toho, že ťa v nej nebudem čakať nahý,“ zasmial som sa. Chcel som tú vážnu atmosféru trochu obrátiť na vtip. Našťastie sa mi to podarilo. Smiech mi oplatil.

Zdalo sa, že sa konečne uvoľnil, a tak som to využil. Odsunul som od neho stoličku a tým aj seba a postavil som sa.

„A teraz… Chceš ešte o niečom hovoriť? Jedol si vôbec? Urobím ti niečo? Potom urobím teba?“ vychrlil som na neho na jeden nádych.

Vyskočil na nohy a dvoma krokmi bol u mňa. Vtiahol ma do náručia a vtisol mi niekoľko rýchlych bozkov na krk.

„Musí to být chronologicky, anebo můžeme začít odzadu?“

Vymanil som sa mu z objatia. Bolo vidieť, že chce protestovať, ale môj výraz v tvári ho zastavil. Musel na mne vidieť presne to, čo som si myslel.

Pretiahni ma.

Zobral som zo stola pár učebníc a preložil som ich na posteľ. Možno by bolo efektnejšie zhodiť ich na zem ako v dobrom filme, ale… knihy na zem nepatria.

„Odzadu to bude super,“ žmurkol som na Filipa, povolil si tepláky a nechal ich kúsok spadnúť. „Tak to mám fakt rád.“ Položil som sa na stôl hornou polovicou tela. Nie, ani to nevypadalo efektne ako vo filme. Chvíľu som hľadal vhodnú polohu. Filip sa stihol za ten čas niekoľkokrát trhane nadýchnuť.

Pár ďalších sekúnd sa nedialo nič. Akoby váhal. Alebo len bol v šoku. Čo som sa mu vôbec nečudoval. Bolo mi jasné, že by sa za moje správanie nehanbili len kurvy.

Lenže ja som si nemohol pomôcť. Neodolal som.

A Filip neodolal tiež. Zrazu sa spamätal a prešiel ku mne. Najprv ma končekmi prstov pohladil po chrbtici. Pekne odhora nadol a hneď nato mi stiahol tepláky ku kolenám a obe jeho ruky mi skončili na zadku. Každá na jednej polovici. Jemne aj dôrazne si kontrolovali územie.

„Sakra, Dominiku,“ vzdychol tesne predtým, ako dlane nahradil rozkrokom. Stále mal na sebe rifle a ten dotyk pôsobil zvláštne kontrastne. Jemnú pokožku nahradila drsná látka. Niekoľkokrát sa o mňa obtrel a vzdialil sa. Nie však nadlho. Počul som, ako si odopína opasok, sťahuje zips a vyzlieka sa. V slabinách mi cuklo vzrušením.

S napätím som čakal, kým sa ku mne zas priblíži. Bude mať ešte boxerky, alebo bude úplne nahý?

Vybral si druhú možnosť.

Nahé telo na nahé telo.

Dokonalosť.

Nebol ešte úplne vzrušený, ale veľa mu nechýbalo. Ani mne.

***

Vidět Dominika před sebou v téhle pozici bylo naprosto úžasné. Miloval jsem to, jak měl prohnutá záda, jak jsem slyšel jeho hluboký dech a samozřejmě ze všeho nejvíc se mi líbil ten jeho sexy zadek. Zbláznil bych se z toho. Vyhrnul jsem mu nejdřív pomalu tričko a přetáhnul mu ho přes hlavu, abych to dotáhl k dokonalosti. Hned nato jsem se přisál rty na jeho klíční kost, od které jsem začal postupovat níž a níž. Nakonec jsem si vychutnal to, co se mi na něm momentálně líbilo nejvíc, každou tu jeho půlku, do které jsem ho zlehka kousnul a promnul ji dlaněmi. Krásně voněl, tu jemnou citrusovou vůni asi už nikdy nedostanu z hlavy. Odtáhl jsem se od něj na chvíli, chytil ho za lem tepláků a za pomoci chodidla mu je přišlápl i s trenkami až na zem.

„Nohy od sebe,“ zašeptal jsem, jako bych se bál říct to nahlas, takže to nebyl zrovna rázný požadavek, ale stejně to hned udělal, a já se usmál. „Zůstaň takhle,“ dodal jsem hned, jak jsem se dostatečně pokochal, a přemístil jsem se k známým šuplíkům, kde jsem věděl, že schovává lubrikant.

Hned jak jsem ho získal, na nic jsem nečekal, přešel zpátky k Dominikovi a jedním nagelovaným prstem se do něj začal dobývat. Zavzdychal tak hlasitě, že mi z toho přeběhlo nadržené vibrování přes celé tělo. Nemohl jsem to déle vydržet, vážně ne. Ještě jsem do něj v rychlosti strčil i druhý prst a trochu ho uvolnil, ale to už jsem byl vzrušený na maximum a bez meškání o sebe otřel ty stále ještě trochu vlhké prsty a nechal moje péro, aby se do něj začalo pomalu sunout.

„Bože!“ zasténal jsem a zavřel oči.

Chytil jsem ho za boky a to, co následovalo, je snad zbytečné popisovat. Byl jsem po vší té nejistotě toho dne tak vydrážděný, že jsem se stěží ovládal a velice brzy jsem to Domovi naplno předvedl, když mé tělo začalo samovolně prudce zrychlovat.

Narážel jsem ho na stůl a všechno to vrzalo a rachotilo, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Prostě jsem ho strašně chtěl a nic mě nemohlo zastavit. Teprve po chvíli jsem z jeho boku jednu ruku sundal a zajel mu s ní zepředu do rozkroku. Okamžitě sám přirazil směrem ke mně a následně i proti mé ruce a já se mu na odpověď potěšeně zakřenil do ucha. Nemohl to vidět, ale byl jsem si jistý, že to i tak dobře vnímá.

„Pomalu, není kam spěchat…“

Navzdory mým slovům se kolem mě okamžitě stáhnul a vypustil nadržené:

„Určite?“ 

Provokatér, byl jsem jen tak tak na hraně, ale fakt jsem si ho chtěl teď užít. Zavrčel jsem na něj tedy trochu za to a on se uchechtnul tak, že jsem neodolal a párkrát ho plácnul přes zadek, než jsem mu dlaní stále položenou v jeho klíně stiskl ptáka o něco víc.

„Jestli budeš provokovat, taky se můžu dodělat hned. Ale pak třeba už budu straaaaašně unavenej a nezbyde mi vůbec žádná síla se pověnovat tobě, víš jak…“

***

„To by si mi neurobil,“ povedal som. Bol som si svojimi slovami úplne istý, ale aj tak som uvoľnil zovretie okolo jeho vtáka a on za odmenu zjemnil dotyk na tom mojom.

Slasťou som zavzdychal a nadvihol sa na lakťoch. Nový uhol, pod ktorým do mňa prirazil, ma donútil zakňučať. A každý ďalší jeho pohyb to zopakovať.

Sakra, áno, presne tam.

Chytil ma za vlasy a potiahol. A potom ešte viac. Musel som sa úplne prehnúť. Zabolelo to a zároveň vyslalo ďalšiu vlnu vzrušenia do celého môjho tela.

V ten moment som vedel, že mu patrím.

Každým prírazom. Každým dotykom.

Hneď, ako som sa priblížil k vrcholu, nejako to vytušil, zaľahol ma a ešte zrýchlil. Z tej intenzity sa mi podlomili kolená, ale pridržal ma za boky. Na chvíľu mi kvôli tomu musel prestať honiť.

„Udělám se do tebe,“ sľúbil a v okamihu svoj sľub splnil. Cítil som to. Cítil som ho. Bolo v tom niečo tak intímne, že ma dohnal vlastný orgazmus ešte predtým, ako sa spamätal a zas vrátil ruku do môjho rozkroku.

Dokonalé uvoľnenie.

Pár minút sme zotrvali bez pohybu. Obaja sme sa potrebovali vydýchať. Prvý sa spamätal Filip. Odtiahol sa odo mňa a mne okamžite studený vzduch ovial chrbát a zadok.

Chcel som sa postaviť, ale nevládal som sa ani pohnúť. Celé telo sa mi chvelo. Hrana stola sa mi zarývala do brucha a začínalo to byť nepríjemné. Ono to v podstate bolelo už od začiatku, len som na to pri toľkom vzrušení nedokázal myslieť.

„Jsi v pořádku?“ spýtal sa a drsnou látkou mi začal utierať stehná. Niekde musel vyhrabať uterák.

Kurva.

Radšej som ani nechcel vedieť, ako vyzerám.

„Dome?“ oslovil ma a pomohol mi postaviť sa. Neudržal som sa na nohách. Zostal som na ňom visieť ako handrová bábika. Dotlačil ma k posteli a posadil na ňu. „Jsi v pořádku?“ spýtal sa znova.

„Určite,“ šepol som. Bolo mi skvele. Lepší sex som snáď nezažil. Len som potreboval trochu času, aby som sa pozbieral.

„Jsi si jistej?“ kľakol si predo mnou na kolená a končekmi prstov mi prešiel po bruchu. Mal som na ňom viditeľne otlačenú hranu stola. Zajtra z toho bude modrina.

„Tiež ťa mám rád,“ usmial som sa. Nereagoval som na jeho otázku, ale na slová, ktoré mi povedal, keď sa sme sa dnes rozprávali.

Privrel viečka a vydýchol si.