Výměnný pobyt 9 – Vianoce

Svoje miesto vo vlaku som našiel relatívne rýchlo. Uložil som si batožinu a posadil sa. Trochu som sa pomrvil a zas som vstal. Vytiahol som si z ruksaku malý vankúšik a skúsil som si znovu sadnúť. Tentokrát naň. Bolo to oveľa lepšie, ale aj tak som vedel, že posledný sex s Filipom budem cítiť celú cestu. A ešte aj pár dní doma. Presne, ako som si prial.

Na tvári sa mi samovoľne objavil úsmev. Zadíval som sa na ubiehajúcu krajinu. Tešil som sa domov. Ja som sa domov totiž vždy tešil, nech už som sa vracal odkiaľkoľvek. Dnes však výnimočne mal návrat zvláštnu príchuť. Sladkú a trpkú zároveň.

Sprievodca mi skontroloval lístok. Za ten čas mi dvakrát zavibroval mobil. Pozrel som na prichádzajúce správy.

Jedna bola od Filipa: 'Už teď mi chybíš.'

'Aj ty mne,' naťukal som odpoveď a na jej záver pridal tri červené srdiečka.

Bolo až zvláštne, ako veľmi mi chýbal. Veď sme sa rozlúčili len pred pár minútami. Lenže tri dni bez neho? Tak to som si ani nevedel predstaviť. Predsa-len sme spolu za posledné mesiace strávili takmer všetok čas.

Na to, čo bude s nami ďalej, som si úplne zakázal myslieť. Mali sme pred sebou ešte pár spoločných dní a ja som si ich chcel užiť.

Poriadne a naplno.

Otvoril som ďalšiu správu. Neobsahovala žiadny text. Len dva emotikony. Na jednom bol vlak, na druhom dve objímajúce sa postavy. A to bolo všetko. Význam som si mal domyslieť. Typický Kristián. Našťastie mi bolo docela jasné, čo tým chcel povedať. Bude ma čakať na stanici. Dohodli sme sa na tom už včera.

Chcel som mu napísať, ako sa na neho teším, ale nakoniec som sa uškrnul a v odpovedi dostal len tri emotikony. Tancujúceho panáčika a dve červené srdiečka.

Položil som mobil na príručný pultík, z ruksaku vylovil bagetu a s chuťou sa do nej zahryzol. Bol som príšerne hladný. Ráno sme s Filipom nestihli raňajky. Mali sme iné veci na práci. Oveľa lepšie. Zaujímavejšie. Pri tej spomienke mi zahorela tvár. Radšej som pozrel zas z okna. Vonku začalo snežiť. Vyzeralo to nádherne.

Pomaly som dojedol a napil sa. Zrak mi padol na stále otvorený ruksak. Vykúkal z neho kus baliaceho papiera. Toho, v ktorom bol zabalený darček od Filipa. Ten darček, ktorý som mal otvoriť až na Vianoce. Zaváhal som. Ale maximálne na dve sekundy a už som ho držal v ruke a opatrne rozbaľoval. Bol som strašne zvedavý.

V malej čiernej krabičke na mňa čakala strieborná retiazka. Dominoval jej obdĺžnikový prívesok. Z jednej strany nenápadný, no s krásnym ornamentom. Na druhej strane sa skrýval vyrazený dátum.

Vtedy som prišiel do Čiech, pomyslel som si. Vtedy sme sa zoznámili.

Na hrudi ma zalialo teplo. Z náhleho popudu som vzal do ruky mobil a začal písať Filipovi správu. Chcel som mu povedať všetko, čo som mal na srdci. Že mu hrozne moc ďakujem. Že na mňa nemal toľko utrácať. Ale hlavne, že tú retiazku budem vždy nosiť a myslieť pri tom na neho.

Nakoniec som si však uvedomil, že o tom darčeku ešte nemám vedieť, a tak som mobil zas vrátil na príručný stolík. Zapol som si retiazku okolo krku, uchopil som prívesok do dlane a s úsmevom na perách som sa pohodlne uvelebil na sedačke.

Vlak vydával charakteristický zvuk. Vždy ma vedel perfektne uspať. A podarilo sa mu to aj tentokrát. Nebol to práve výdatný spánok. Zobudil som sa na každej stanici. Aspoň som vždy skontroloval mobil a odpísal Filipovi. Bol v škole, stihol ešte posledné hodiny. V lavici sedel sám. Miesto vedľa neho bolo prázdne a ja som cítil, ako mu je to ľúto.

Aj mne bolo.

Vlak prekvapivo nemeškal, a tak som o tom Krisa priebežne informoval. Naposledy som mu napísal len kúsok od Bratislavy.

'Dúfam, že ma už čakáš s kyticou kvetov. Zaslúžim si ju za tie hrozné veci, čo si mi urobil.'

Škrípanie bŕzd mi napovedalo, že je čas sa zbaliť. Vzal som si veci a nachystal sa k dverám. Už pred nimi čakala kopa ľudí. Vlak zastavil. Počkal som, kým prídem na radu, a vystúpil som.

Poobzeral som sa. Kris stál na nástupišti. Na tvári mal úsmev a v ruke ružu. Čiernu. Uškrnuli sme sa naraz. O pár sekúnd sme si padli do náručia. Strašne mi chýbal.

„Máš dlhšie vlasy,“ skonštatoval, keď sme sa konečne pustili.

„Ty kratšie,“ zhodil som ruksak a tašku na najbližšiu lavičku a natiahol som sa pre ružu. Sám od seba by mi ju asi nepodal. Ako som ho poznal, už aj zabudol, že ju má. „Vymením,“ zasmial som sa a mrkol k svojej batožine. „Potom ti už definitívne odpustím.“

„Sakra, Dominik,“ teatrálne si ofrkol. „Veď som zas tak veľa neurobil.“

„Neurobil?“ spýtal som sa zhrozene. „Veď si nám vymaľoval izbu na čierno.“

„Čiernu máš predsa rád,“ bránil sa.

„Brácho, ale na oblečení! Čudujem sa, že ti to mama dovolila.“

„Nepýtal som sa,“ nevinne zažmurkal.

„A čo potom vravela?“

„Že ma Dominik zabije.“

Zasmial som sa.

„Vidíš a ja chcem len odniesť batožinu.“

„Odvoz domov ti nestačí?“ Napriek svojim slovám mi konečne podal ružu a batoh si vyhodil na chrbát. Tašku som si vzal sám. „Čo v tom máš, kamene?“ Nad váhou mojich vecí sa pozastavoval celú cestu k autu. Prestal, až keď auto luxusne naštartovalo. „Hele,“ začal. „Díky za prachy na opravu. S mamou nám to nejako nevychádzalo, keď ešte kiksla aj chladnička.“

„To vôbec nerieš. Mal som dobrú brigádu, tak mi to v pohode vyšlo.“ Aká to bola brigáda, som radšej zatajil. Nočné by mi neschválili. Mamu by štvalo, ak by vedela, že som sa nie vždy vyspal do školy.

Pred našim panelákom sme parkovali do dvadsiatich minút. Pri pohľade naň ma podozrivo zahrialo pri srdci. A ešte o trochu viac, keď sme vchádzali do bytu. Voňal čerstvo napečenými koláčmi. Z kuchyne vykukla mama. Vlasy mala zviazané do nepravidelného drdolu, na tvári trochu múky a v očiach tonu lásky.

„Zlatko, si doma,“ utrela si ruky do zástery a objala ma. Hneď nato sa odtiahla, poriadne si ma obzrela a zas ma objala.

„Ahoj, mami,“ šepol som. „Chýbala si mi.“

„Brácho,“ s veľkým krikom sa z obývačky vyrútili obe segry a skúsili ma rozmačkať. Popri tom aj mamu. Na tvári sa mi usadil úsmev. Tak široký, až som sa čudoval, že mi nenatrhlo kútiky pier.

***

Domova nepřítomnost byla doslova hmatatelná. O to víc teď poslední tři vyučovací hodiny před Vánoci, kdy jsme samozřejmě už nic neprobírali a jenom krafali, nebo dokonce hráli při jedné z nich karty. I během toho se mi dařilo být duchem mimo a litoval jsem, že jsem se na to raději úplně nevykašlal a nestrávil jsem těch pár chvil válením se v posteli a dopisováním s ním.

I tak jsme si vyměnili přes den pár zpráv a Radek celou dobu protáčel oči nad mým připitomělým úsměvem.

„Nechtěli jste se náhodou rozejít?“ nevydržel to, když jsme se usadili po vyučování v baru naproti, na jedno rychlý, abychom patřičně ty Vánoce přivítali. Víc jsem Radka zdržovat nemohl, měl velké plány ohledně zdobení stromečku a koukání na Anděla Páně spolu s rodinou. Naoko to samozřejmě proklínal, ale párkrát jsem u nich na svátky byl, takže jsem dobře věděl, jaké tradice drží a jak fajn to ve skutečnosti je. Oni všichni byli úžasní, ale čím jsem byl starší, bylo mi víc a víc trapnější se k nim na Vánoce vměšovat.

Dominik právě dorazil do Bratislavy a já se nemohl ubránit představě, že už za čtyři dny tam budu takhle přijíždět já.

„Rozejdeme se,“ zamračil jsem se na Radka, ale pokýval jsem u toho váhavě hlavou. Pořád se mi to říkalo těžko. „Na Novej rok. Mezi Vánocema si ho chci ještě naposled užít.“

„Zbytečně to prodlužuješ… Stojí ti to za to?“

Nakolik jsem si tuhle otázku pokládal v hlavě já sám, slyšet ji naživo mě dostalo. Chtěl jsem se s Radkem hádat a říct mu, že mi Dominik stojí za každou vteřinu navíc. Ale bylo to opravdu tak? Nesnažil jsem se jen sám sobě nabulíkovat, že existuje nějaká šance? Že bych si Doma třeba mohl nějak udržet?

***

Vyťahoval som posledné veci z ruksaku a triedil ich na tri kopy. Biele, farebné a jemné pranie. Do izby vošiel Kris a pozrel na zem.

„Pomôžem ti?“ spýtal sa.

„Hm,“ zamyslel som sa. „Toto hodím na tridsiatku,“ ukázal som na svoje mikiny. „Je toho málo, nemáš niečo špinavé?“

„Nemám. Prali sme včera, aby si dnes mohol ty.“

„Vidím, že aj upratovali,“ zasmial som sa. V mojej a bratovej izbe bol totiž až prekvapivý poriadok. Nie, že by sme tam normálne mávali bordel. Skôr len organizovaný chaos.

„To vieš, chcel som ti urobiť radosť.“

„Ty mi robíš vždy radosť,“ zasmial som sa a zahľadel pred seba. Na čiernu stenu. Na príšerne čiernu stenu! Vyzeralo to presne tak otrasne ako na fotke, ktorú mi poslal do Prahy. Vlastne nie. Vyzeralo to ešte horšie, ako som si pôvodne predstavoval.

Kris sa zvalil na svoju posteľ a nevinne sa usmial.

„Ja viem. Mimochodom máš na tričku džem zo šišiek.“

Sklonil som zrak a zbadal malý červený fliačik.

„Díky, aspoň to rovno operiem.“ Vyzliekol som si tričko a prihodil ho na jednu z kôp určených na pranie.

Brácha sa sprudka postavil.

„To je čo?“ Prešiel ku mne a zblízka si ma začal obzerať. Zaskočene som podvihol obočie. Potom mi to došlo. Včera večer si Filip dával na olizovaní mojej kože docela záležať. Ostali mi na krku a aj na hrudi malé modrinky.

„Ou no…,“ vymanil som sa z bratovho dosahu, vytiahol si z komody čisté tričko a obliekol sa. Kris stál celý čas na jednom mieste a pozeral na mňa.

„Ou no je nejaký záhadný výraz, ktorý si sa naučil v Čechách?“ spýtal sa, keď pochopil, že nemienim pokračovať. „Ja som tam nebol, budeš mi to musieť preložiť.“

Pretočil som očami.

„To sú cucfleky,“ priznal som neochotne.

„To, čo si zbalil za kréténa, že ťa takto…“

Nenechal som ho dopovedať:

„On nie je kretén!“ ohriakol som ho. Brácha zdvihol ruky v obrannom geste a ja som si uvedomil, že to si fakt nezaslúžil. „Prepáč,“ stlmil som hlas na normálnu úroveň. „Volá sa Filip a chodíme spolu.“

„Chodili ste spolu v Čechách?“ otočil moju vetu do minulého času.

„Ešte spolu chodíme. Príde dvadsiateho piateho za mnou a…“

Tentokrát ma prerušil on.

„Dome,“ oslovil ma. „Fakt myslíš, že príde? Je to cez tristo kilometrov.“

Privrel som viečka a zhlboka sa nadýchol. Mal som dôvod, prečo som bratovi o Filipovi nepovedal, i keď sme spolu často telefonovali, kým som bol preč. Kristián voči mne trpel dosť silným ochraniteľským komplexom. Nemohol za to. Práve naopak. Mohol som za to ja. Niekoľkokrát som sa vrátil z nevydareného rande a on bol pri tom. Lebo on bol pri mne vždy. Kedykoľvek som to potreboval.

„Zamilovali sme sa,“ povedal som úprimne. „Takže viem, že príde.“

Brácha si sadol na moju posteľ a poklepal na miesto vedľa seba. Zvalil som sa k nemu a oprel si hlavu o jeho rameno.

„Povedz mi o ňom,“ požiadal. „Aby som vedel, kde ho hľadať, keby neprišiel.“

***

Přišel jsem domů a akorát se vystřídal v hale s uklízečkou, která končila velký vánoční úklid. Popřál jsem jí hezké svátky a měl co dělat, abych ji nezdržoval. Měl jsem už dopředu jasnou představu, jak moc mi bude teď barák zas připadat prázdný, když nikde v okolí tři sta kilometrů nebyl žádný Dominik, který by ho svou přítomností zaplnil.

Už ho nikdy nezaplní…

Obrovský vánoční stromek tyčící se v obýváku mě spíš děsil než cokoliv jiného, a tak jsem se mu vyhnul obloukem. Ani mě nenapadlo zdobit ho sám. Připadal bych si jako ten největší zoufalec. Naši se měli vrátit z dovolené tentokrát už na Štědrý den ráno, takže by mělo být času na zdobení dost, a tak jsem si celý večer i následující dva dny vypisoval s Dominikem, kdykoliv mu to rodinné povinnosti dovolily. Tedy až do doby, než se mi někdy v neděli kolem osmé omluvil s tím, že mu bratr domluvil noční brigádu se svátečním příplatkem a bude tedy moct psát zase až zítra.

Zaboha jsem se nemohl přinutit jít spát. Zbývaly jenom dva dny, než ho uvidím, a já se těšil a zároveň se utápěl v sebelítosti o tom, že to bude naposledy. Kdepak, tahle samota mi vůbec nesvědčila. Což byla teorie, kterou jsem si ověřil hned druhý den ráno, kdy mě dočista všechno bolelo. Asi těžko by se dal předchozí večer nazvat tréninkem, protože jsem prokládal několikahodinové bušení do pytle ochutnáváním vaječňáku, který se záhadně objevil v ledničce spolu s nákupem. Nejspíš právě ono popíjení způsobilo, že to mé vybíjení zlosti bez rozmyslu odnesly nejen moje klouby, svaly, ale i moje hlava, která bolela jako střep.

Nespal jsem víc jak tři hodiny, když mě vzbudilo hlasité prásknutí dveří a následný hlas matky volající mě dolů. Na to, že právě přiletěla, měla až moc energie.

„Ahoj,“ vypadlo ze mě, sotva jsem se doplahočil nad schody.

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nebyl schopný za celý víkend ozdobit ani blbý strom? Proč myslíš, že jsem ho sem nechala doručit i s postavením do stojanu? Aby ses na něj koukal, zatímco tu chrápeš s bůhví kým? Doufám, že to byl aspoň někdo jiný než tamten kluk.“

„Jsem myslel—“ nakousl jsem, ale nenechala mě to ani doříct. Vedla si prostě svou. Během těch pár minut, než jsem stačil sejít, už kmitala po celém přízemí, jak kdyby byla nadopovaná a nezapomněla při tom spustit kritický monolog mým směrem.

„Táta musel jít ještě na pár hodin do kanceláře… Pracuje, aby ty ses měl dobře, a ty místo abys tady trochu pomohl, když víš, že přijedeme, tak se vyvaluješ do osmi. Zítra na večer jsme pozvali pár sponzorů na takový malý večírek na Hod Boží, tak se s tím stromkem prosím tě zasnaž, ať to vypadá. A netahej sem žádné ty své pochybné známosti. Potřebuju, aby ses věnoval hostům a mohl bys jim povyprávět o svých zápasech, co říkáš? Stříbrnou z mistrovství přece nemá jen tak někdo.“

Ptala se, co tomu říkám, ale vlastně mi to oznamovala. I kdybych neměl už plány, bytostně jsem nesnášel tyhle předváděčky. Box jsem dělal, protože mě bavil a taky uklidňoval, ale už od začátku mi vadilo, jak silnou vychloubačnou munici jsem tím mámě dal. Předváděla mě od doby, kdy se mi začalo dařit na každé akci jak cvičenou opičku.

„Zítra tady nebudu. Dominik odjel domů a já pojedu na návštěvu za ním,“ řekl jsem prostě a šel si nalít z ledničky džus jakoby nic. Schválně jsem jeho jméno přitom pořádně zvýraznil, protože to mámino vyhýbání se mu mě neskutečně štvalo. Už jsem si přál být pryč. Ale podle všeho mi nebylo přáno.

***

Nad mojou posteľou si šepkali dva hlasy. Dievčenské. Dohadovali sa, či ma nemajú zobudiť, aby som neprišiel o zdobenie stromčeka. Nenápadne som pootvoril jedno oko, aby som si overil, kde presne stoja, a keď som zistil, že je to bezpečné, tak som sa sprudka posadil.

Vypískli, uskočili a zborovo vykríkli:

„Héééj, ty si nás chcel vydesiť!“

„Som hrozný brat,“ mykol som ramenami a pretrel si oči. Dvakrát som dokonca zažmurkal. Nezdalo sa mi, že dobre vidím. Síce som bol zvyknutý, že vždy vyzerali rovnako, ale aby si obe dali na vlasy zelený melír, tak to som ešte nezažil.

„Páči?“ spýtala sa Julka. Mladšia z nich. Teda len o dve minúty. Viki sa zatočila, aby mi pred odpoveďou poskytla poriadny vizuálny vnem. Vyzeralo to perfektne. Na blond sa viditeľne hodí každá farba. Sám som ich už veľa vyskúšal.

„Pecka,“ pochválil som ich. „Budete sa hodiť k stromčeku.“

Julka sa zasmiala.

„Noooo.“ Viac nepovedala a obe mi zmizli z izby, aby vo mne vzbudili zvedavosť. Vstal som a pozrel na hodinky. Jedenásť. Uff. Tak to som veľa nespal. V noci som bol vykladať tovar v Tescu a domov som prišiel až tesne po šiestej. Zívol som si a skontroloval mobil. Nesvietila mi na ňom žiadna správa. Pre istotu som ho ešte odblokoval, aby som si to overil. Zdalo sa mi to totiž zvláštne. Filip mi zvykol napísať prvú správu vždy hneď ráno. Žeby mi nenapísal zrovna na Štedrý deň? Hlavne, ak ja som sa mu ozval ešte predtým, ako som šiel spať.

V žalúdku sa mi usadil nepríjemný pocit. Vyťukal som Filipovi krátku správu: 'Myslím na teba. Už zdobíš stromček?' Po krátkom zaváhaní som napísal ďalšiu: 'Milujem ťa.'

Mobil som hodil na posteľ a prešiel do obývačky, aby som zistil, čo je s našim stromčekom zle tento rok. Rozosmial som sa hneď, ako som ho zbadal.

Vedľa televízora stál nízky smrek. Zelený. Teda polovica z neho. Druhá polovica zoschla.

„Vytiahli ste ho z koša?“ spýtal som sa.

Kris sedel na gauči a triedil vianočné ozdoby. Na chvíľu prestal a zdvihol ku mne zrak. Na tvári mal zelenú šmuhu. Aspoň som nemusel hádať, kto segrám farbil vlasy.

„Nevytiahli sme ho z koša. My sme ho zachránili,“ povedal s vážnou tvárou. Len iskra v jeho očiach napovedala, aký je pobavený.

„Presne,“ súhlasila Viki. „Inak by nenaplnil svoje vianočné poslanie.“

Prikývol som. Vianočné tradície sa majú dodržiavať. Tá naša vznikla veľmi dávno. Všetci sme boli ešte deti a mama na nás zostala sama. Nevychádzali jej peniaze ani na poriadnu štedrovečernú večeru, nieto ešte na stromček. Nechcela, aby nám to bolo ľúto, a tak si vymyslela vianočnú tradíciu. A my sme každý rok dávali šancu nejakému stromčeku, aby naplnil svoje vianočné poslanie. Zvyčajne to bol ten najviac zlacnený kus. Prípadne nejaký rovno odsúdený na odpis.

Samozrejme situácia sa zmenila hneď, ako sme s bratom začali obaja brigádovať. Zrazu sme si mohli dovoliť oveľa viac. Pokojne aj lepší a krajší vianočný stromček. Dokonca sme raz jeden vybrali. A potom sme pred ním stáli, dívali sa naň a niečo nám chýbalo. Niečo z neho nevyžarovalo.

Nebola to jeho chyba. Asi sa len k nám nehodil. Alebo sme sa my nehodili k nemu.

***

Rozzvonil se mi mobil a já se vyjeveně zahleděl na Dominikovo jméno. Zalitoval jsem, že jsem mu neodepsal raději na zprávu. Bylo by přece mnohem snazší schovat se za písmenka a předstírat, že se nic neděje, ne? Jenže já byl příliš rozhozený, abych se k tomu dostal. Měl bych mu to vzít… Jenže, poslední, co jsem chtěl, bylo nějak mu ničit Štědrý den svými problémy.

Nakonec jsem se zhluboka nadechl a ten telefon k uchu přiložil.

„Ahoj,“ pronesl jsem co nejvíc neutrálně, aby nepojal podezření.

„Ahoj… Len som ti chcel popriať pekné Vianoce a… platí ten zajtrajšok? Je všetko v poriadku?“

Naprázdno jsem polknul, lhát jsem jemu prostě nedokázal.

„No… jo… V podstatě je všechno ok. Neboj, zítra se rozhodně uvidíme. Nemusíš mít starost.“

„Neznieš práve nadšene a… čo ten hluk? Ty niekam cestuješ?“

„Cestuju,“ přiznal jsem nakonec. „Já no… Jedu do Bratislavy vlastně už dneska, takže se aspoň budeme moct vidět hned ráno, pokud budeš moct.“

„Ty sem ideš už dnes? Na Štedrý deň? Filip, čo sa stalo?“

„Hmm… Vysvětlím ti to zítra, jo? Každopádně, ty se tím vůbec nestresuj. Užij si večer, Ježíška a dej si za mě rybu. Teda, pokud ji na Slovensku jíte… Jíte rybu?“

„Nezahováraj to. Snáď si nemyslíš, že ťa nechám samého blúdiť po Bratislave. Počkaj!“

V telefonu to zašramotilo a ozval se dusot, jak Dominik odběhl pryč. Chvilku byly slyšet tlumené hlasy, než se přiřítil zpět.

„Pôjdeš k nám. Prídem si pre teba. Kedy budeš na stanici?“

„Dome, ne, já vám to fakt nechci kazit. Tohle je váš rodinnej večer.“

„U nás sa jeden človek naviac stratí. Okrem toho ty by si ma nechal na Vianoce samého?“

„Nenechal…“

„Vidíš. Tak o koľkej?“

„No nastoupil jsem do vlaku teprve asi před půl hodinou. Takže kolem půl čtvrtý?“

„Budem tam.“

***

Filip mal do Bratislavy doraziť až za pár hodín, ale u nás doma to jeho príchodom poriadne žilo. Mama piekla vianočku, pretože našla na nete, že v Čechách nemôže na vianočnom stole chýbať. Samozrejme najprv jej google ponúkol kopu iných jedál, ale na tie sme doma nemali suroviny a obchody už pozatvárali.

Segry zatiaľ dokončovali zdobenie nášho zábavného stromčeka a ja som sa s Krisom prešiel na najbližšiu benzínku nakúpiť pre Filipa nejaké darčeky, aby si aj on mal po večeri čo rozbaliť. Vybrali sme dva páry veselých ponožiek s vianočným motívom a teplé zimné rukavice. Síce sa jednalo o drobnosti, ale aj tak ma potešilo, že sme tak narýchlo zohnali niečo milé. Niečo, čo mu snáď vyčaruje aspoň malý úsmev na tvári. Bolo mi totiž jasné, že nepríde v najlepšej nálade. Z domu sa na Štedrý deň neodchádza len tak. Niečo sa muselo stať. Typoval som to na hádku s rodičmi. Nie zrovna zanedbateľnú, ak bol kvôli nej ochotný stráviť tak výnimočný deň osamote.

Pako.

Ešte že som mu zavolal. Inak by sme sa obaja pripravili o jeden spoločný deň. A ja som sa tešil na každú minútu s ním. Dokonca tak veľmi, že som sa na stanicu vybral v poriadnom predstihu. Nakoniec to nebol vôbec zlý nápad. Nasnežil centimeter snehu, a tak doprava klasicky kolabovala.

Autobus ma nakoniec vypľul na hlavnej stanici tesne po tretej. Vonku mrzlo, ale mne bolo aj tak príjemne teplo. Nie len vďaka zimnej bunde, čiapke a rukaviciam, ale hlavne vďaka predstave nášho stretnutia. Vedel som si náš prvý bozk v Bratislave veľmi živo predstaviť. Dokonca až tak živo, že mi z toho príjemne šimralo v podbrušku.

Filipov vlak nemeškal. Takmer na minútu presne brzdil na treťom nástupišti. Okamžite sa z neho vyvalil dav ľudí ponáhľajúcich sa domov. Len jeden človek vystúpil váhavo a zmätene sa obzeral. Stál som od neho ďaleko, a tak chvíľu trvalo, kým zbadal, ako mu mávam. Ale ten úsmev, ktorý potom vyčaroval na tvári, stál za to.

Prehodil si cez plece cestovnú tašku a vybral sa mojim smerom. Stretli sme sa na pol ceste. Chcel pozdraviť, ale nestihol to. Vrhol som sa na neho a rovno som ho pobozkal. Tak mi to „ahoj“ nakoniec len zahuhlal do pier.

Odtiahli sme sa od seba, až keď nám začal dochádzať dych.

„Ahoj,“ šepol som a zahľadel sa mu do očí.

***

„Chyběl jsi mi,“ prohlásil jsem, jak kdybychom se neviděli týdny a ne dny.

„Ty mne viac," usmál se a naše rty se znovu spojily. Najednou, v úplně cizím městě mi to připadalo stonásobně lehčí.

Propletl jsem si s ním ruku, oplatil mu ten úsměv, a aniž bych věděl, kam míříme, začal jsem ho táhnout směrem, kterým mizel dav. „Hele… Já jsem fakt rád, že se dneska vidíme, zlepšilo mi to den, ale opravdu nemám jít na ubytovnu? Jsem tam ráno volal, než jsem vyrazil, a ubytovali by mě…“

„Neblázni. Sú Vianoce. Nebudeš sám na ubytovni. Okrem toho mama sa už na teba teší.“ Nedůvěřivě jsem na něj pozdvihl obočí, ale on se jen rozesmál: „Keby si videl prípravy u nás doma, tak by si nepochyboval.“

„Tak dobře.“

Už jsme byli na ulici před nádražím, kde jezdily trolejbusy, a tak jsem mu dal další pusu, chtěl jsem mu je dávat pořád, a protože jsem nevěděl, jestli to půjde u něj doma, hodlal jsem si je teď co nejvíc vybrat do zásoby.

Po cestě sem jsem se snažil shrnout, co všechno o Dominikově rodině vlastně vím, ale bohužel jsem přišel na to, že toho vážně moc není. Má staršího bratra. Mámu. O tátovi nic nevím. A ještě minimálně jednoho dalšího sourozence, ale to bylo vše. Dominikova rodina pro mě byla velká neznámá, a tak se není co divit, že jsem měl docela strach z toho vtrhnout jim jen tak do bytu na Štědrý den. Moje máma by se z toho zbláznila.

Než jsem si ale stačil něco rozmyslet, nebo začít zas pochybovat, Dominik mě chytil za ruku a rychle vtáhnul do právě se zavírajícího autobusu.

„Toto nie je úplne priamy spoj, tak buď potom prestúpime, alebo sa prejdeme,“ poznamenal, ale okamžitě nás ze všech stran zmáčkli lidé opouštějící hlavní stanici, a tak jsme naši konverzaci na chvíli raději přerušili. Namáčkl jsem se k němu nenápadně a zhluboka se nadechl. Voněl úžasně. I vypadal úžasně v té čepici, co v Čechách s sebou neměl, a koukaly mu z ní červené konečky. Tak jsem se zasnil do všeho, co je na Dominikovi dokonalé, že jsem ani nestačil zaznamenat, kdy jsme dojeli.

„Projdeme se,“ prohlásil jsem rovnou, jakmile jsme vystoupili, usmál jsem se zas, propletl si s ním ruku a nechal ho, ať nás vede. Vlastně jsem měl pořád přiblblej úsměv, jak ten největší pitomeček, ale nemohl jsem si pomoct.

„Nechceš sa mi zveriť, čo sa stalo doma?“

Až to mi ten úšklebek vymazalo, na tohle jsem myslet fakt nechtěl. Ale věděl jsem, že mu to říct musím, odjet takhle z domu asi nebylo jen tak… A tak jsem chtě nechtě spustil.

„No… V krátkosti: Pohádal jsem se s mámou, víš… A ona… Zakázala mi za tebou jet. A to prostě… Cokoliv, ale tohle jsem nedokázal. Tak jsem jí řekl, že stejně pojedu. A ona mi zablokovala kartu i všechno. Takže jsem se prostě sebral a zdrhnul dřív, než to bude ještě horší.“

Dominik se náhle zastavil a zabrzdil mě spolu se sebou:

„To ma hrozne mrzí…, sakra, možno si mal ostať doma a nerobiť si kvôli mne problémy. Keby si mi zavolal…, ja by som sa určite nehneval.“

„Nic by mě nezastavilo od toho dojet za tebou. Miluju tě, a i když… No, i když to asi ve výsledku je úplně k ničemu, protože neumím posunout naše města nějak natrvalo, tak nenechám si vzít ani jeden den, co můžeme strávit spolu. I kdyby mi tý hotovosti zbývalo jestě míň, klidně bych stopoval. Ale tak zlý to není, mám ještě asi litr v korunách a v eurech skoro pade, protože mi doma zbylo z výletu do Vídně, co jsme byli na podzim… Takže neboj, na pár nocí na ubytovně mám a pak to nějak zařídím. Možná ukecám mámu…“

Dominik na mě vytřeštil oči a já zapochyboval, jestli jsem mu to měl přiznávat. Ale když se ke mně přitisknul, všechny obavy se ztratily. Miloval jsem ho. Miloval jsem ho nejvíc na světě.

***

Pár minút som si vychutnával Filipove objatie. Rovnaký čas mi v hlave vírili rôzne myšlienky. Najmä som premýšľal, ako by som reagoval, ak by mi o problémoch s rodičmi povedal vopred. Pravdepodobne by som trval na tom, aby ostal doma. Možno by som cestoval medzi sviatkami radšej ja za ním. Aspoň na dva tri dni. Lenže to už bolo jedno. Prišiel a ja som sa mohol maximálne pokúsiť o to, aby sa cítil dobre.

Vtisol som mu bozk na líce, vzal som ho za ruku a naznačil som smer.

„S peniazmi sa vôbec netráp. Už v Prahe som ti vravel, že mi ostali peniaze z brigády a ubytko zaplatím ja.“

„Ne, to…“

„Alebo ostaneš spať u nás,“ skočil som mu do reči. „To ešte vymyslíme. Dnes budeš na noc určite u nás, dohodol som sa s bratom, že prespí na gauči, a zajtra uvidíme. Mal by ísť so spolužiakmi z výšky na chatu, tak by si možno mohol ostať aj viac dní, ale vopred ťa upozorňujem, že je to v našej izbe momentálne ako v kobke.“

Kráčali sme, a tak som na Filipa len letmo pozrel, aby som videl jeho reakciu. Sekundu si môj preslov prehrával v hlave a potom začal od môjho posledného slova:

„V kobke?“

„Brácha vymaľoval našu izbu na čierno,“ uškrnul som sa. „On je trochu magor. To máme v rodine. Segry si zas nafarbili vlasy na zeleno a stromček ti asi tiež príde zvláštny, ale určite sa tvár, že je super, ak chceš, aby ťa milovali.“

„Ségry,“ zopakoval po mne. „Kolik máš vlastně sourozenců?“ spýtal sa a ja som si uvedomil, že o mojej rodine toho veľa nevie. V Prahe som o nich takmer nehovoril. Na začiatku mi to prišlo zbytočné. Bral som Filipa ako krátkodobú známosť. No a neskôr už úplne nebola príležitosť. Po pár mojich vyhýbavých odpovediach sa naučil nepýtať.

„Troch. O rok staršieho brata Kristiána. Študuje na Vysokej škole výtvarných umení. No a viditeľne nedávno preberali čiernu,“ zasmial som sa. „A dve sestry. Dvojčatá. Majú štrnásť. Nerozoznáš ich. Na to sa priprav. Ale určite sa ti predstavia opačne. Júlia povie, že je Viktória. No a Viky si pravdepodobne vymyslí nejaké úplne iné meno. Robia to vždy. Ale vôbec nič si z toho nerob. Niekedy oklamú aj nás. Teda okrem mamy.“

„A tvoje máma ví, že jsme spolu?“ podvihol naše spojené ruky, aby naznačil, ako to myslí. Silnejšie som mu stisol dlaň.

„Jasne a neboj sa. Mama je super.“ Pozrel som na neho a hneď som zas stočil zrak k zemi. Chodníky neboli práve v najlepšom stave. „Pozor,“ upozornil som na darček od nejakého psa, ktorý čakal priamo pred nami. Obišli sme ho a ja som pokračoval: „Otca nemám, odišiel, keď sa narodili sestry.“

Filip zastavil a pritiahol si ma k sebe.

„To je mi líto,“ šepol a rýchlo ma pobozkal.

„To fakt nemusí, sme s tým dávno v pohode,“ ubezpečil som ho a natiahol sa pre ďalšiu pusu. Tú som mu už ale nedal. Z jedného z vchodov vybehli dve deti.

Prešli sme pár ďalších metrov. Vonku sa už úplne zotmelo. Svietili len pouličné lampy a z bytov cez záclony žiarili vianočné stromčeky.

„No a tvoj otec…,“ zaváhal som. Nechcel som Filipovi kaziť náladu, ale prišlo mi, že mi o svojom odchode z domu veľa nepovedal. „Má rovnaké názory ako mama?“

„S ním je to těžký, možná by se mě před mámou i zastal, ať mě nechá žít, snaží se mi občas vycházet vstříc, když se vidíme tak málo, jenže je právě věčně v tahu, takže… Oni přiletěli oba až dneska ráno z takzvaně polopracovní dovolený na Barbadosu, takže musel hned do kanclu a nebyl doma. A víš, Dome… Sakra, asi zním jak malý děcko, ale já se na ně těšil, chtěl jsem s nima Vánoce a jediný, čeho jsem se dočkal, byla máma, která na mě spustila, jak jsem neschopnej. Zdrhnout jsem asi mohl i zítra, ale já tam nedokázal s nima zůstat a celej večer předstírat, jak jsme dokonalá rodina.“

„Vôbec neznieš ako malé decko.“ Pritiahol som si jeho ruku k perám a vtisol mu na ňu letmý bozk. „Viem, že sa u nás asi nebudeš cítiť ako doma, ale sľubujem, že to bude fajn.“

„Určitě ano,“ povedal, ale do jeho hlasu sa nadšenie nepremietlo. Vôbec som sa tomu nečudoval. Ja by som sa na Vianoce bez vlastnej rodiny zbláznil.

Vonku sa poriadne ochladilo. Pridali sme do kroku. Našťastie to už nebolo ďaleko. Pred našim vchodom som zastavil:

„Tak tu bývam,“ povedal som. Znelo to o dosť viac slávnostne, ako bolo vhodné, keď uvážim, že náš panelák vyzerá ako stovky iných. Trochu staro a veľmi obyčajne. „Čo povieš?“ spýtal som sa.

Filip sa zatváril zaskočene.

„Robím si srandu,“ zasmial som sa, vzal ho za ruku, čipom na kľúčoch som otvoril vchodové dvere a vtiahol ho dnu. Priestor osvetlilo automatické svetlo. Natisol som Filipa k stene, pobozkal na krk a moja dlaň neomylne našla jeho rozkrok. „Nemáme tu kamery,“ šepol som mu do ucha.

Odpoveďou mi bolo slastné vzdychnutie, ktoré sa vôbec nehodilo k jeho vydeseným slovám:

„Ale může někdo přijít…“

„Poď.“ Prešiel som k najbližším dverám a odomkol ich. „Tu máme pivnice a sem fakt nikto nepríde. Musím si ťa trochu uvoľniť.“

***

Kousl jsem se při Dominikových slovech nervózně do rtu, ale samozřejmě jsem vyrazil vpřed jak na autopilota. Tak nějak jsem tušil, kam by to mohlo vést a vzhledem k tomu, že mi bylo jasné, že u Doma doma určitě moc soukromí mít nebudeme, byl bych hloupý, kdybych protestoval.

Samozřejmě jsem se nemýlil, a sotva jsme zapadli do poslední sklepní uličky, Dominik se na mě vrhnul. Přitiskl se svými rty na mé a tělem mě přimáčkl na stěnu kójí. Nebo přimáčkl, spíš na mě napůl spadnul, jak chvátal, abychom už byli nalepení na sobě, ale rozhodně mi to nevadilo. Miloval jsem ty chvilky, kdy to mezi námi tak trochu řídil. Ne silou, nebo nadvládou, ale tím, jak moc mě v tu chvíli chtěl, rád jsem ho pokaždé chvilku nechával a užíval si to. Měl jsem pocit, jako by Dominik měl vybouchnout, kdybych ho zastavil. Tolik té energie v sobě najednou měl a potřeboval ji aspoň trochu vybít a já cítil potřebu, aby mě její síla uklidnila.

Ještě pár sekund jsem ho tedy nechával útočit na mě svými rty, než jsem ho pevně chytnul za obě zápěstí a protočil se s ním tak, abychom si vyměnili místa. Vzrušeně vzdychnul, když jsem se mu přitiskl na krk. Líbal jsem ho tam, ale dával jsem si tentokrát obzvlášť pozor, abych mu nezanechal žádné stopy. Uměl jsem si představit, že to by u štědrovečerního stolu asi neocenili.

Nevydržel jsem to dlouho, rychle jsem mu sjel k pasu, rozepnul mu na kalhotách knoflík a už měl jednu z mých dlaní v trenkách. Celý se hned prohnul a zasténal a mně to vyčarovalo na tváři úsměv. Uměl mi vypnout hlavu jako nikdo, celý ten dnešní den byl na houby, ale stačilo pár těch jeho vzdechů a pohledů a byl jsem myšlenkami úplně jinde.

Nahnul jsem se, dal mu krátkou pusu a zavrčel mu do ucha:

„Hrozně tě chci.“

***

„Tak si ma vezmi,“ povedal som a vytiahol z vrecka bundy lubrikant. Filip si ho prevzal voľnou rukou, druhú odmietal vyslobodiť z mojich nohavíc. Aspoň nie predtým, ako mi stisol vtáka. Presne vedel, ako to urobiť tak, aby sa mi z hrdla vydralo niečo medzi zastonaním a zakňučaním.

„Nosíš s sebou zajímavý věci,“ povedal. V tóne jeho hlasu sa prekvapivo mihlo niečo pochmúrne. Možno náznak žiarlivosti. Stačilo by, aby som ho pobozkal a všetko by bolo v poriadku, ale mne sa ten jeho prísny výraz v tvári hrozne páčil, a tak som si neodpustil drobnú provokáciu.

„To ja vždy,“ uškrnul som sa.

Zadíval sa mi do očí. Jeho stisk mierne zosilnel.

V hrdle sa mi zasekol nádych a v podbrušku vybuchla atómovka vzrušenia.

Sakra. Potreboval som ošukať. A potreboval som to rýchlo.

Vtesnal som ruku medzi naše telá, nahmatal zips na Filipovej bunde a začal ho sťahovať nadol. Okamžite pochopil a pomohol mi, i keď pri tom jeho teplá dlaň opustila miesto, kde bola práve veľmi žiadúca. Vyzliekol si bundu a odhodil ju na zem. Moja ju vzápätí nasledovala. So svetrom sa nerozpakoval, len si ho povytiahol, rozopol si nohavice a zosunul ich nad kolená.

„Otoč se,“ prikázal a mňa ďalšia vlna vzrušenia donútila hneď poslúchnuť. V miernom predklone som sa zaprel o stenu. Ledva som dokončil pohyb a na zadku ma štipol úder. Nasledovali ho ďalšie dva. Potom ma chytil za boky a prudko mi stiahol nohavice spolu s boxerkami.

„Dost se mi líbí představa, že se ti bude při večeři velmi špatně sedět. Asi tě ošukám nasucho,“ povedal.

Napriek svojim slovám sa odo mňa zas odtiahol a ozval sa charakteristický zvuk otvárania lubrikantu. O sekundu na to mi od seba odtiahol polky a nakvapkal medzi ne chladivý gél. Na celom tele mi naskákali zimomriavky. Chvíľu sa nič nedialo. Zhrýzol som si peru. A znovu, keď mi jednou rukou stisol bok, aby ma pridržal na mieste a začal sa tlačiť do môjho tela. Nie však prstami, ktoré som pôvodne očakával. Rozhodol sa ma rovno ošukať. Bez prípravy.

Zhlboka som sa nadýchol a pomaly som vydýchol, aby som sa dokázal uvoľniť. Aj Filipov dych sa značne prehĺbil. Predychával každý centimeter. Jeho žaluď do mňa vkĺzaval snáď večnosť. Bolo mi jasné, že je taký opatrný, aby mi neublížil a ja som sa v tom momente nevedel rozhodnúť, či ho za to milujem, alebo neznášam. Potreboval som ho celého. V sebe. Hneď. A tak som sa na jeho vtáka doslova nabodol.

Zabolelo to. Vôbec mi to nevadilo. Konečne som sa cítil kompletne.

***

Zasténal jsem, jak mnou projela další vlna vzrušení, a zakousl se mu přes svetr do ramene, abych ty hlasité projevy aspoň trochu utlumil. Nakolik byla pravděpodobnost, že někdo půjde na Štědrý den do sklepa, malá, nehodlal jsem riskovat, že někoho přilákáme.

Hrozně jsem toužil ochutnat Doma zas na holé kůži, a tak jsem zálibně očima přejížděl jeho krk, ale měl jsem takový dojem, že v tomhle rozpoložení bych se rozhodně neudržel neudělat mu tam stopy, a tak jsem se posledními zbytky příčetnosti uhlídal a zůstal svými zuby na dobře krytých místech.

Párkrát jsem cvičně přirazil a ty zvuky, co se z Dominika linuly, mi málem způsobily malou smrt. Tak moc intenzivní pro mě bylo je poslouchat. Ale ta moje opatrná část přeci jen nebyla úplně mimo, a tak jsem mu sjel dlaní na rty, lehce mu je zakryl a zašeptal mu do ucha.

„Ššš… Jsi naprosto dokonalej a hrozně rád bych ty tvý steny poslouchal až do zblbnutí, ale někdo by nás mohl slyšet, tak to vydrž.“

Krátce jsem mu oblízl ucho, než jsem se odtáhl a sjel pro změnu k Domovu rozkroku, abych mohl rozjet parádní tempo, protože mi bylo jasné, že to tentokrát ani u jednoho z nás nebude trvat dlouho.

Samozřejmě jsem se nemýlil, stačilo sotva pár minut, než nás oba takřka zároveň strhla lavina. Dominik postříkal plechové dveře kóje před sebou, zatímco já zamrznul pěkně v teple jeho těla a užíval si to až do poslední vteřiny, kdy jsem zůstal vyčerpáním namáčknutý na něm.

Nikam jsem nespěchal. Moc se mi líbilo tam, kde jsem byl, ale věděl jsem, že musím. Ukořistil jsem Doma jeho rodině už tak na dost dlouho, a tak jsem se nakonec oddálil, ale neodpustil jsem si se hned sehnout a vytáhnou Domovy boxerky zpátky nahoru na své místo. Sám jsem si je nechal ještě na chvíli stažený, chytl jsem ho za pas, zatočil jsem se s ním a opřel ho zády na místo o kus vedle, aby se nezašpinil o svůj genetický materiál. Sjel jsem mu dlaní znovu do rozkroku a krátce ukořistil jeho rty svými, protože už jsem ho fakt potřeboval zas políbit.

„Strašně mě bere představa, že bych teď do tebe strčil nějakej kolík, co by tě přinutil cítit mě v sobě po zbytek dne, ale bohužel nic takovýho nemám, takže mi to bude muset stačit takhle. Budeš mi patřit po celej večer a necháš si mě v sobě, hmm?“

***

Chvíľu trvalo, kým mi jeho slová doputovali z uší až do mozgu. Ďalších pár sekúnd som sa len priblblo usmieval a vychutnával si Filipovu teplú dlaň, ktorú si zabudol v mojom rozkroku. Akoby to pochopil, pustil ma a o krok ustúpil. Až potom som sa zmohol na prikývnutie a roztúžený úsmev.

„Nechceš do mňa ešte niečo pridať?“ spýtal som sa v nádeji na druhé kolo. Po dvoch dňoch bez sexu som si predsa ešte jedno opakovanie zaslúžil. Aspoň som si to myslel. Z omylu ma vyviedlo zvonenie telefónu.

Rýchlo som si natiahol nohavice a z ich vrecka vylovil mobil. Nemusel som ani pozerať na display, tušil som, kto volá.

„Hneď sme tam,“ povedal som, keď som prijal hovor.

Mama sa zvonivo zasmiala.

„V poriadku. Len som vás videla vojsť do vchodu už pred dvadsiatimi minútami a dala som vyprážať rezne.“

„My… no…,“ začal som koktať.

Našťastie ma prerušila:

„Zlatko, počkáme, v kľude sa dorozprávajte.“

Vložil som mobil nazad do vrecka, zapol si nohavice a pozrel na Filipa. V tvári bol celý červený, takmer ani nedýchal. Stál pri mne tak blízko, že určite počul celý náš rozhovor.

„Mávame na Štedrý deň rezne, ale bude aj vyprážané rybie filé,“ ozrejmil som mu, čo jedávame, i keď mi bolo jasné, že zrovna to zistenie mu rozpaky nespôsobilo. „Snáď ti nebude chýbať kapor. U nás by ho nemal kto zabiť.“

„Já sním cokoliv,“ vypadlo z neho po krátkom zaváhaní.

Usmial som sa a natiahol pre svoju bundu. Filip urobil to isté. Len si predtým tiež obliekol nohavice. Škoda. Bez nich bol neskutočne sexy.

Rýchlo som utrel do papierových vreckoviek zvyšky svojho vyvrcholenia a vyšli sme z pivničných priestorov. Výťah bol na prízemí, a tak som do neho rovno vošiel. Filip ma nasledoval, i keď to urobil až neprirodzene pomaly.

Stlačil som tlačidlo so symbolom štvrtého poschodia a natiahol som sa pre bozk. Ušiel sa mi len jeden váhavý. Dôvod mi vysvetlili jeho ďalšia slová.

„Určitě nevadí, že jdu k vám?“ vyhŕkol. V tvári sa mu mihli rozpaky aj náznak strachu.

Miesto odpovedi som sa na neho natlačil a vynútil som si ďalší bozk. Tentoraz poriadny. Dal som do neho všetku vášeň, ktorú som v sebe cítil, a hlavne poriadnu dávku ubezpečenia.

Nie, nevadí to. Prečo by malo? Moja rodina sa ti bude páčiť, budú na teba dobrí. Sľubujem.

Výťah zastavil, no i tak trvalo hodnú chvíľu, kým sme sa od seba odtrhli. Usmiali sme sa naraz.

„Milujem ťa.“

„Já tebe.“

Vyšli sme na chodbu, odomkol som dvere bytu. Vyvalila sa na nás lahodná vôňa jedla. Na prvý pohľad na nás nikto nečakal. Hlasy sa ozývali z kuchyne. Vstúpil som. Filip ostal stáť na prahu.

„Poď, to bude dobré,“ natiahol som k nemu dlaň, počkal som, kým mi ju zovrie, a trochu násilne som ho potiahol dovnútra.

Obaja sme sa vyzuli a povesili sme bundy na vešiak. Robili sme to potichu. Lenže to nebolo ticho pred búrkou a ja som to vedel. Len mi ešte ostávalo o tom presvedčiť aj Filipa. Rozhodol som sa to urobiť čo najskôr.

„Sme tu,“ zakričal som, aby ma všetci počuli, i keby boli v niektorej z izieb. Prvá sa objavila mama.

„Filip, tešili sme sa na teba,“ prešla rovno k môjmu priateľovi a miesto podania ruky ho objala. „Som hrozne rada, že ostaneš u nás.“

„Děkuju, paní Tománková,“ opätoval jej po krátkom zaváhaní objatie. Bolo vidieť, že ho takéto privítanie zaskočilo.

„Volaj ma Mária,“ povedala, keď ho pustila.

Zatiaľ sa v chodbe objavili všetci traja moji súrodenci. Segry sa chichúňali ako… no presne ako nevyzreté pubertiačky.

„Je pekný,“ skonštatovala Viky. Vôbec jej nevadilo, že ju Filip počuje, a už vôbec jej nevadilo, že mu rozpakmi červenie tvár.

Julka otvorila ústa, ale mama varovne zdvihla prst.

„Nič si z nich nerob,“ natočila sa na Filipa, postupne ukázala na obe moje segry a predstavila ich.

Viky sklamane našpúlila pery. Určite mala pre seba pripravené iné meno. Nejaké poriadne strelené. Julka naznačila pukrle. Pôsobilo to komicky a zároveň uvoľnene. Našťastie sa dobrá nálada preniesla aj na Filipa a on sa usmial. Úprimne a potešene.

„A to je Kristián,“ pokračovala mama. Kris prišiel bližšie a podali si s Filipom ruky. Na tvári sa mi usadil spokojný výraz. Všetci moji milovaní na jednom mieste. Čo viac si priať?

***

Byl jsem neskutečně nervózní už celou cestu výtahem. Jít to po schodech, tak se pravda asi složím. Nejen, že jsem se měl setkat s Domovo mámou, ale právě jsem jejího syna pořádně ošukal a měl jsem dojem, že to musí na první pohled poznat. I proto jsem se celou dobu představování nejspíš červenal jak rajče a vypadlo ze mě sotva pár slov.

„Tak toto je naše kráľovstvo,“ prohlásil s úsměvem Dominik, sotva za námi klaply dveře jeho pokoje. Nevydržel jsem to, a i když byla jeho rodina hned za dveřmi, natáhl jsem se pro pusu. Miloval jsem, jak mě to pokaždé hned uklidnilo.

„Je to perfektní.“

„Aj tá čierna stena?“ rozesmál se.

„Všechno. Tvoje rodina působí hrozně fajn. Skoro se až stydím, že tě tolik zneužívám,“ zakřenil jsem se a hravě ho kousnul do ramene.

„Nezneužívaš. Ja som predsa u teba doma spal veľakrát.“

„Já měl na mysli teď úplně jiný zneužívání,“ zakřenil jsem se a stiskl mu zadek, načež se rozesmál a mě to zahřálo úplně všude. Dom měl v sobě všechno, co jsem si kdy mohl přát. A nekecal jsem, jeho rodina na tom byla úplně stejně.

Když jsme o malou chvilku později usedli k štědrovečerní večeři, chovali se, jak kdybych byl jejich součástí už věky. A to i přesto, že já jsem si na nové prostředí zvykal jen velmi pomalu. Holky mě provokovaly, co jen mohly, a já jim to postupně začal vracet, zatímco Dominikova máma mě úplně rozsekala dárky, které pro mě narychlo poslala kluky splašit.

Bylo to skvělý, a to i přesto, že jsem kouskem mysli zůstával u mých rodičů doma. Až na krátké formální přání ke Štědrému dni přes zprávu se mi neozvali a já si tak tady, mezi lidmi, co se měli navzájem rádi, přišel o to víc odkopnutě. Upřímně, když mi dal k závěru večera Dom přede všemi pusu na tvář, měl jsem vážně blízko k slzám, a to se nepovažuju za nějak zvlášť přecitlivělého.

Nakolik byl celý ten večer perfektní a cítil jsem se být součástí toho všeho, bolavě jsem si uvědomoval, že to brzy zas skončí. Moje rodina byla naprostý opak a i uprostřed společné večeře jsem si připadal vždycky sám. Děsil jsem se toho, že se budu muset vrátit, ale ještě víc mě děsilo, že o tohle všechno po Vánocích přijdu. O lidi, co by mě přijímali jen tak, i když mě vidí poprvé v životě, ale hlavně o něj, o Dominika. Udělal bych cokoliv, aby to šlo změnit. Jenže jsem věděl, že nemůžu.

I když bych s ním rád chodil klidně i na dálku a držel si ho sobecky pro sebe, jemu jsem to udělat nemohl. Od prvního dne jsem věděl, jak moc miluje sex, ale hlavně jsem během těch pár měsíců zjistil, jak moc potřebuje někoho vedle sebe. I když si to nepřizná… Neměl na vztahy štěstí a já pro něj chtěl někoho, o koho se bude moct opřít. Kdo nebude přes tři sta kiláků daleko. Kvůli němu jsem věděl, že to nemůžu prodlužovat.

Omluvili jsme se ostatním od společného sledování štědrovečerní pohádky a místo ní se vytratili k Domovi do pokoje. Ještě jsme si potřebovali vybalit ty naše dárky. Protože, i když jsme si navzájem řekli, že si nedáváme nic nerozbalitelného na veřejnosti, tak nějak jsem chtěl mít u toho Doma jenom pro sebe, když se naskytla takováhle příležitost. Vyndal jsem tedy balíček od něj ze své tašky, zatímco on, po zamknutí dveří, ten ode mě vytáhl ze šuplíku.

Nemohl jsem si nevšimnout, že je v mnohem víc zaizolepovaném stavu, než když jsem ho předával. Ale neříkal jsem nic, přeci jen Dominik vláčel zpátky do Bratislavy spoustu věcí, tak se mohl pochroumat. Teprve až když roztržený papír odhodil a otevřel krabičku, zablikalo mi v hlavě varovné světýlko.

„Jeeee, to je krásne!" zašvitořil hraně, aniž by si řetízek s přívěskem uvnitř pořádně prohlédl, a vrhl se na mě s polibkem. Nejspíš i proto, aby odvedl moji pozornost, ale na mě si nepřijde. Tu pusu jsem mu samozřejmě vrátil, ale hned jsem se odtáhl a přísně na něj přimhouřil oči.

„Dome, přiznej se, tys už ten dárek viděl!“

„Možno,“ zaculil se na mě a oči mu úplně svítily, „som to tak trochu nevydržal a rozbalil ho. V podstate hneď vo vlaku. Vlastne som ho od vtedy nedal dole z krku. Až dnes, aby si na to neprišiel.“

„No teda! Domluvili jsme se přeci, že až na Štědrej den!“ snažil jsem se znít pohoršeně, ale moc mi to nešlo. Když jsem viděl, jak moc má radost.

„Na to som zabudol. Ako ma potrestáš?“ culil se tak, že jsem se na něj s polibkem musel vrhnout tentokrát já.

„Přísně, velice přísně. Vůbec mě neposloucháš,“ brblal jsem, zatímco jsem tu stříbrnou věc z krabičky sám vytahoval, „ale nejprve ti ho nandám, abych si tě označil… A mimochodem, to datum tam nemá být za den, kdy jsme se potkali, ale za to, žes nastoupil k nám do školy. Za celý ten pobyt v Čechách, protože na to chci, abys myslel, až si ho budeš prohlížet. Nechci, aby byla ta vzpomínka o mně, protože… no…“

„Vždycky bude o tebe,“ vydechl, pustil si vlasy, které si přidržoval přes zapnutý řetízek a otočil se na mě, aby mi dal další pusu. „Ďakujem. Môj darček asi nie je tak super, ale tiež dúfam, že si na mňa niekedy spomenieš.“

Usmál jsem se spokojeně, nedočkavě otevřel krabičku od něj a vytáhl klíčenku, která byla super úplně nejvíc. Drobnost, a přesto jsem to okamžitě miloval. Boxovací rukavice a srdíčko vedle sebe. Bylo to skvělé právě proto, že jsem od Doma nikdy nečekal, že tohle na mně bude mít rád. Tu stránku, která se, jak jednou řekl, 'mlátí uprostřed ringu', aby se uklidnila. Myslel jsem si, že to nesnáší, a držel to od něj, co to šlo. Jednou jsem se mu dokonce vyhnul, když jsem měl ze sparringu roztržený ret, aby to neviděl. Tenhle dárek od něj pro mě byl jako vyznání. Miloval jsem ho. Děsně, děsně moc.

„Je to naprosto super,“ řekl jsem jen a pak už ho začal svlíkat, abych mu mohl dát ještě jeden dárek. Tlumeně zasténal, když jsem ho povalil prudce na postel a začal mu okusovat krk. „Buď pěkně potichu a jako odměnu za dokonalej dárek tě nakonec udělám,“ zašeptal jsem mu do ucha a moc se mi líbilo to jeho nadržené zamručení. „Ale nemysli si, že si tím svůj trest odbydeš. Kdepak… Jestli se nám poštěstí být někdy sami, tak se těš. Postarám se, abys na mě myslel při každým dosednutí až do příštího roku.“

„Neviem sa dočkať,“ vzdychl spokojeně, zatímco se moje ruka usadila v jeho rozkroku, a pak už se naše rty spojily a zůstaly ve spojení skoro po celou dobu až do sladkého konce.

Nejlepší Štědrý den, jaký jsem kdy zažil.