Výměnný pobyt 8 – Už to nezachráníš

S úsmevom som vyšiel z kancelárie študijnej poradkyne a poobzeral sa. Na chodbe okrem mňa nikto nebol. Úsmev mi na tvári okamžite zamrzol. Myslel som, že ma Filip počká. Ani mi nenapadlo, že odíde. Vytiahol som mobil a pozrel naň. Žiadna správa. Len totálne doškriabaný display.

Poukladal som na parapet potvrdené papiere o absolvovaní všetkých predmetov výmenného pobytu. Chcel som ich skontrolovať, ale zostali mi zrazu úplne ukradnuté. Len pár nepodstatných a zabudnutých zdrapov. Vložil som ich do pevných dosiek a potom som ich strčil do tašky. Nestihol som ju ani zapnúť a ozvali sa kroky. Otočil som sa za tým zvukom.

Filip.

„To bylo rychlý,“ skonštatoval, keď ku mne prišiel, a chytil ma za ruku. „Promiň, odskočil jsem si.“

Vydýchol som si, i keď som si dal záležať, aby to na mne nepoznal. Priestory školy som nepovažoval za najvhodnejšie miesto na tak vážny rozhovor, ako nás čakal.

Do môjho odchodu ostával jeden deň a my sme sa ešte nerozlúčili. Ani nerozišli. Vlastne sme o tom ani poriadne nehovorili. Asi preto mi pred chvíľou napadlo, že si zvolil jednoduchšiu cestu a jednoducho odišiel. Len tak. Z ničoho nič. Bez zbytočných slov.

Nebolo by to tak najlepšie?

Pre mňa nebolo. Chcel som s ním využiť všetok čas. Každú minútu. Ale hlavne si nejaká moja naivná časť namýšľala, že sa to stále nedeje. Predsa nemôžu byť za štyri dni Vianoce. Predsa náš vzťah nemôže skončiť.

„Už mala všetky podklady od učiteľov, tak mi to len opečiatkovala,“ povedal som a vtisol mu letmý bozk na líce. „Máš dnes tréning alebo nejaký iný program?“ spýtal som sa.

Pozrel na naše spojené dlane.

„Mám v plánu tě držet.“ Mrkol na hodinky. „Přesně devatenáct hodin a třináct minut.“

Odľahlo mi. Nemusel som si ani overovať, koľko času ostáva do môjho odchodu. Filip to viditeľne vedel úplne presne a chcel ten čas stráviť so mnou.

„Máš v pláne mi aj podržať?“ zhrýzol som si peru.

Ostro nasal vzduch do pľúc.

„Dome,“ začal, ale nedopovedal. Na chodbe zaznelo klepkanie dámskych podpätkov. Spoza rohu vykukla Lenka.

„Super, neutekli jste nám,“ zašvitorila. „Už jsem se lekla, když jste se po hodine vytratili, že ti nestihneme dát dárek na rozloučenou.“ Prešla k nám a podala mi balíček zabalený v ozdobnom papieri. „Je to i od Radka a Romana,“ spustila, kým som stihol reagovať. „Ale ješte to neotvírej! Ať máš překvapení,“ mrkla na mňa. „Fotoalbum, abys na nás nezapomněl. A máš tam i dokonalou momentku s Filipem. Přistihla jsem vás při puse…“

„Překvapení?“ rozosmial sa Filip. „Vždyť jsi to právě celý vyslepičila!“

Lenka na neho mávla rukou ako na otravný hmyz a roztvorila náruč. Pre mňa. Objal som ju.

„Ďakujem, nemali ste si robiť starosti,“ usmial som sa. Trochu mi dojatím preskočil hlas. Nečakal som žiadny darček.

Sakra, budú mi chýbať. Všetci. Vrátane…

Akoby som ho myšlienkou privolal.

„Tak tady jste!“ vykríkol Roman. „Fuj, ale ta objímačka neni doufám povinná…“

„Tebe by stejnak nikdo neobjal,“ uzemnil ho Radek, ktorý kráčal hneď vedľa neho.

Lenka ma pustila, až keď zastali pri nás.

„Ja by som ho pokojne objal,“ povedal som. „Možno by sa mu to nakoniec zapáčilo.“

Filip ma chytil za rameno a pritiahol k sebe.

„Tak to radši nebudeme zkoušet.“

„Nějakej žárlivej,“ uškrnul sa Roman. „Postačí, když to uděláme jako chlapi,“ podal mi ruku. „Drž se na tom Slovensku. A ozvi se někdy. Nerad to přiznávam, ale budeš mi chybět.“

„Ďakujem, aj ty mne,“ rozlúčil som sa s ním a hneď nato s Radkom. Ten ma bez rečí letmo objal.

K východu zo školy sme sa pobrali všetci piati spolu. Lenka celú cestu spomínala na našu poslednú spoločnú diskotéku. Niekedy mávala dni, kedy sa jej ústa nezavreli. Až vonku som si všimol, že Filip s Radkom za nami mierne zaostávajú a o niečom debatujú. Môj stále ešte priateľ pôsobil smutne a trochu roztekane.

***

„Vážně jsem v pohodě, neboj,“ snažil jsem se uklidnit Radka, ale možná spíš sám sebe.

Rozhodně jsem nebyl v pohodě. Všechno se ve mně svíralo a hrozně jsem chtěl někam utéct – s Dominikem samozřejmě. Nebo ho zamknout k sobě do pokoje a nikdy ho nikam nepustit. Představa, že už zítra touhle dobou bude nadobro pryč, mi obracela žaludek vzhůru nohama. Pořád jsme o tom nemluvili, což zní asi dost dětinsky, ale oba jsme si to chtěli spolu užít do poslední chvíle.

„Vůbec neumíš lhát,“ upozornil mě Radek a poplácal mě po zádech.

Lehce jsem se na něj usmál, uměl mě až moc dobře přečíst.

„Fajn, tak nejsem úplně v pohodě, ale slibuju, že budu. Mám celý Vánoce na to se z toho vylízat, ne?“

„Kdyby cokoliv, tak přijď, jasný? Nechci, ať se zas utápíš v depresi jako tenkrát s Klárou. Jakože vážně, mám o tebe strach.“

„Tohle je jiný… Nerozch—,“ uvědomil jsem si, že to slovo nedokážu doříct do konce, bylo by to příliš skutečné. A tak jsem se opravil: „Dominik neodchází ve zlém. S ním nemám pocit, že jsem všechno podělal. Nikdy jsem pro něj nemusel bejt nikým jiným…“

Teprve pak mi došlo, co jsem řekl, a tak jsem dlouze vydechnul a zmáčknul si prsty kořen nosu, abych to rozdýchal.

„O to hůř,“ zhodnotil to Radek, ale už mě netrápil. Ještě jednou mě krátce poplácal po rameni a popošel těch pár kroků k ostatním. „Tak co, půjdeme ten tvůj odjezd ještě naposled zapít?“

„Zapíjali sme ho cez víkend,“ zaculil se něj Dominik, „aj tak sa ešte potrebujem pobaliť. A tiež no…“ Hodil ke mně výmluvným pohledem.

„Neboj, my to chápem. Užijte si spolu poslední den. Zavoláme si, ano?“ vstoupila do toho Lenka, střihla Domovi poslední pusu na tvář a začla kluky odtahovat pryč. Ti už jen vykřikli poslední slova rozloučení a během chvilky jsme zůstali stát s Dominikem na chodníku úplně sami.

To ticho by se dalo krájet a ani jeden jsme podle všeho neměli odvahu ho přerušit. Povzdechl jsem si teda a přešel k němu. Stiskl jsem mu dlaň ve své a mírným úsměvem ho povzbudil k chůzi směrem k intru. Ten klid mezi námi se mi nelíbil. Domův odjezd najednou visel mezi námi jako strašák a já neměl sílu ho odhánět. Dominik promluvil, až když si sedl na svou postel.

„Nemusíme to riešiť. Dobre? Proste tu prespíš a ráno odídeš do školy, akoby sa nič nedialo. A ja… Ja odídem a… a…,“ soukal ze sebe přerušovaně, oči sklopené k podlaze a mě to tak strašně bolelo, že bych ho nejradši rozmačkal v náručí. O což jsem se pokusil, přitiskl se k němu a prostě ho k sobě přitahoval.

„Dokud tě neuvidím zmizet ve vlaku, tak se od tebe nehnu, to jsem ti přece řekl, ne? Ale mluvit o tom nemusíme, pokud nechceš…“

„Asi nechcem. Možno je lepšie mať ešte jeden normálny deň a netrápiť sa niečím, čo nemá riešenie… žiadne.“

„Dobře,“ usmál jsem se a dal mu krátkou pusu, „tak co kdybys objednal nějaký jídlo, než skočím do sprchy, hmm?“

„Nie je zbytočné stále niečo objednávať? Dole máme jedáleň. Zaplatenú,“ křenil se na mě, ale bylo mi jasné, že teď mi rozhodně nechce nic vyčítat, ačkoliv jsem věděl, že ta část, kdy se mu nelíbí, že za nás neustále utrácím, úplně nepravdivá není. „Ale do sprchy môžeme spolu. Síce tam budeme ako sardinky… a potom ma chvíľu necháš osamote…“

„Hmm…,“ zavrněl jsem spokojeně a políbil ho, „a co kdybys tentokrát nechal ty mě?“ Úplně jsem cítil, jak mi rudnou tváře, mluvit o sexu jsem pořád úplně neuměl. „Sice jsi mě tím jen zlobil, ale já bych ti vážně rád podržel, víš? Chtěl bych to s tebou…“

***

Filip sa odmlčal a ja som sa tiež hodnú chvíľu nezmohol na reakciu. Najprv som si v hlave trikrát zopakoval jeho slová, aby som našiel iné vysvetlenie ako to, čo sa mi od začiatku ponúkalo. Lenže som stále prichádzal k rovnakému záveru. Nakoniec som sa rozhodol vysloviť ho aj nahlas:

„To myslíš… akože, aby som ja bol…“

„Ve mně,“ vyletelo z neho a hneď nato sklonil zrak k podlahe. Červenal sa. Vyzeral presne tak rozkošne a nevinne ako pri našom prvom stretnutí.

„A ty to tak máš rád?“ spýtal som sa prekvapene. Alebo skôr zaskočene. Od začiatku mi bolo jasné, že má Filip menej skúseností ako ja, ale aj tak som ani na okamih nemal pocit, že by chcel byť v sexe ten dole. Nevyžarovalo to z neho. Skôr naopak. Mal v sebe obrovskú dominanciu. Len bola dlho skrytá. Hlavne preto, že ju potláčal.

Pozrel na mňa.

„To nevím,“ priznal a ja som v tom momente pochopil, že to tak ešte nikdy nerobil.

Nasucho som prehltol. Tiež som nikdy nemal možnosť vyskúšať tú druhú stranu. Ani som si nebol istý, či mi niekedy napadlo, že by som chcel. Nejako som nepredpokladal, že by bolo s kým.

„A ty by si… so mnou… no… ale to nemusíš,“ vykoktal som. Snáď prvýkrát som nedokázal o sexe hovoriť priamo. Na chvíľu som sa cítil ako panic. A vlastne som v tomto smere ním aj bol.

„Já vím, že nemusím. Ale chci ti něco dát.“ Zrazu pôsobil odhodlane. V očiach mal iskru a… cit. Tak hlboký, že som viac nedokázal zaváhať.

„Milujem ťa,“ usmial som sa. Viac som povedať nechcel. Fakt nechcel. Bolo mi jasné, že som mal mlčať, ale náhle s tým priznaním zo mňa ďalšie slová padali samé. Akoby sa pretrhla hrádza a vyplavila na povrch všetky pocity, ktoré som v sebe posledné dni potláčal. „Toto je všetko úplne na hovno. Ja som sa do teba nechcel zamilovať. Sakra, chcel som len niekoho na sex. Prisahám, že som si nemyslel, že by to mohlo byť medzi nami takéto,“ rozhodil som rukami a spolu s tým gestom mi z oka vypadla prvá slza. Nedokázal som ju zadržať. „Netušil som, že niečo takéto vôbec existuje. A to mám zajtra od teba odísť a už ťa nevidieť? Ja to nedám. Ale čo tam po mne. Tebe to ublíži tiež a to ma tak hrozne mrzí.“ Zosunul som sa z postele a kľakol si pred ním na kolená. Výnimočne v tom nebolo nič sexuálne. „Prepáč mi, prosím, že som ťa ten prvý deň zbalil. Že som to tak sakramentsky posral.“ Naplno som sa rozplakal. V ďalšej sekunde som už hystericky vzlykal. Ledva som zvládal dýchať.

***

„Ale notak,“ zašeptal jsem a úplně slyšel, jak se mi lámal hlas, ale věděl jsem, že já nesmím brečet. Bylo by nanejvýš směšný, kdybysme tu buleli oba, ale já měl k tomu zatraceně blízko. Pohladil jsem ho krátce po vlasech a sesunul se na zem za ním. Klečel mezi mýma nohama, a tak jsem ho s nimi objal, přitisknul ho pevně na sebe a zkusil Doma aspoň trochu utěšit.

„Trhá mi srdce, když brečíš… Ty se přece nemáš za co omlouvat. Ani jeden nemáme, naopak… Já jsem strašně rád, že jsem ten čas mohl s tebou strávit, a tak hrozně moc bych si přál, aby byl delší, nebo aby to šlo nějak jinak. A nikdy ani za milion let bych toho nemohl litovat.“ Zarazil jsem se a uvědomil si, že mi po tváři tečou slzy. A to jsem si říkal, že tady rozhodně oba brečet nebudeme!

„Viem, že to inak nejde. Chodíme do školy každý v inom štáte, čaká nás matura… a snáď aj výška. Ja to všetko viem. Len ma to nejako… zomlelo.“

„Miluju tě,“ řekl jsem na odpověď, protože i když jsem se hrozně snažil být nad věcí, nejspíš už to bylo jedno. Hrozně jsem mu to chtěl taky aspoň jednou říct.

Usmál se na mě a ten polibek, co následoval, byl tak úžasný, že alespoň na tu chvilku dokázal celý ten svět kolem nás vypnout. Miloval jsem ho. Tak strašně moc jsem ho miloval, že jsem už dopředu cítil prázdnotu z toho, že už ho neuvidím. Teda realisticky jsem věděl, že když budeme chtít, uvidíme se někdy přes video call nebo podobně, ale už to prostě nikdy nebude takové. I při té nejlepší snaze bychom nevydrželi mít vztah na dálku, než si doděláme střední i vysokou, to jsme myslím věděli oba, aniž bychom o tom museli mluvit.

Bylo podle mě lepší strhnout to hned jako náplast, ale to to rozhodně neulehčovalo. Když jsme se konečně od sebe odtáhli, rty mě úplně brněly a z toho psychického vyčerpání mě přepadala únava jako nikdy. Neodolal jsem a pořád jsem mu projížděl rukou vlasy, jejichž konečky měly ještě pořád jahodový nádech.

„Co kdybych tě vytáhl na postel a chvilku jsme jenom tak odpočívali? Tu sprchu i jídlo můžeme nechat na později, hmm?“

***

Na tú posteľ som sa vytiahnuť nechal. Počkal som, kým si Filip ľahne na bok, a stúlil som sa k nemu. Preplietol som si s ním nohy, čelo oprel o jeho hruď a každú sekundu som mu na ňu vtisol jeden bozk. Nevadilo mi, že mal stále oblečený pulóver. Len som hľadal cestu, ako mu byť čo najbližšie. On ma zatiaľ hladil po chrbte. Zhora nadol a potom sprava doľava. Akoby v tom mal systém. Akoby sa na to sústredil, aby nemyslel na niečo iné.

Tušil som, že by som to tak mal nechať. Že by som nás tak mal nechať. Ale stále neodbytnejšie sa mi do hlavy tlačila jedna myšlienka. Niekoľko minút som ju potláčal. Až potom som ju vyslovil nahlas:

„Vianočné prázdniny budú dva týždne.“

„Budú…,“ zareagoval v polospánku.

Smutne som si povzdychol. Dúfal som v inú odpoveď, i keď som s ňou nepočítal. To len nádej zomiera posledná. Tá moja už mala vykopaný hrob. Čakala len, kým ju do neho uložím. Pomaly som sa k tomu odhodlával a zakazoval si ďalšie podobné nápady. Vlastne som bol vďačný, že mal aspoň Filip rozum. Nemalo zmysel preťahovať nevyhnuteľné.

Proste koniec.

Rozlúčka.

Rozchod.

Zajtra.

Tak to musí byť, pomyslel som si a zavrel oči, aby som si to nejako predstavil a skúsil sa na to pripraviť. Našťastie mi k tomu Filip nedal príležitosť. Odtiahol ma od seba a posadil sa.

„Já bych pětadvacátýho přijel za tebou,“ vyhŕkol prudko. „Můžu zůstat do Novýho roku.“

Pery sa mi samé roztiahli do širokého úsmevu. Tiež som si sadol, aby som na neho poriadne videl.

„Naozaj?“ spýtal som sa, ale odpovedať som ho nenechal. Mal som na jazyku milión slov a musel som ich na neho vychrliť. „To by bolo super. Ukážem ti mesto a moje sídlisko. Uvidíš, kde bývam. Neďaleko je slušná ubytovňa. Určite budú mať voľnú izbu. Z brigády mi ostanú nejaké peniaze, tak si nemusíš robiť starosti, že by ťa to veľa stálo. A zoznámim ťa s kamarátmi. Budú z teba nadšení. A ak sa na to budeš cítiť, tak ťa vezmem aj domov…“

Možno by som ešte pokračoval, ak by ma nezastavil Filipov výraz. Bolo jasné, že taký príval informácii nestíha tak rýchlo spracovať.

„Spomalím,“ sľúbil som.

Naklonil sa ku mne a pobozkal ma na nos.

„Nemusíš,“ šepol. „Zní to super a určitě přijedu.“

„Takže sa zajtra ešte nerozchádzame,“ povedal som. Sám som nevedel, či je to otázka, alebo konštatovanie. Znelo to ako oboje.

„Rozhodně se nerozcházíme,“ súhlasil. V očiach mal iskru nadšenia. Natiahol ku mne ruky, aby ma objal, ale vykĺzol som mu a vyskočil som z postele.

„Jedlo, sprcha, sex?“ spýtal som sa. Zrazu som mal hrozne veľa energie. „Beriem akékoľvek poradie. Ale ten sex radšej viackrát. Potrebujem na teba spomínať vo vlaku a predsalen ťa pár dní neuvidím, tak nech mám aj do zásoby.“ Nedal som mu čas, aby si vybral, a prebehol som k dverám na kúpeľni. Zarazil som sa, až keď som položil ruku na kľučku. Zas som ju pustil a vrátil som sa pred Filipa. „Alebo čokoľvek chceš ty a akokoľvek to chceš,“ usmial som sa a konečne zostal pokojne stáť. Nechal som len svoj úsmev, aby prezrádzal, aký šťastný som.

***

Chvilku jsem na Dominika mlčky koukal, než jsem to nevydržel a rozesmál se.

„Jsi úžasnej,“ uklidnil jsem ho a políbil. „Tak pojď,“ usmál jsem se a za ruku ho začal k té sprše táhnout. Postavil jsem ho těsně před ni a v tichosti si ho začal svlékat. Pokusil se mi pomoci, a tak jsem mu odstrčil ruce a přísně se na něj podíval. Rozzářily se mu oči, a tak jsem se mírně usmál, ale pořád jsem se snažil tvářit přísně. Jakmile byl svlečený, přitiskl jsem se mu ke krku a lehce ho do něj kousnul, zatímco jsem mu mačkal zadek.

„Taaakže, jak by sis to dneska přál?“ zeptal jsem se, protože jsem poznal, že byl z toho mého návrhu předtím nervózní. A taky protože jsem tak nějak neměl chuť být na něj dneska nějak tvrdý, to panovačné vysvlíkání ho byla asi ta nejdominantnější aktivita, jakou jsem dneska dokázal vyvinout.

Naštěstí to asi cítil stejně, protože zastřeně pronesl:

„Hlavne buď so mnou. No a to, čo si navrhoval… Necháme si to, keď prídeš ku mne? Ak budeš ešte chcieť… Ja sa na to pripravím.“

Proti své vůli jsem se uchechtl.

„A jak se na to budeš připravovat? Budeš hodně trénovat, jo? Třeba takhle…,“ zašeptal jsem mu do ucha, vklouzl mu dlaní do rozkroku a začal mu mírně honit.

„Hmm,“ hlesnul tiše a dal automaticky ruce za záda, to se mi moc líbilo. Dokázalo mě to nabudit. I když jsem neměl energii na větší hry, miloval jsem tu jeho poslušnost, stejně jako neposlušnost, když jsem náladu měl.

„A takhle,“ pokračoval jsem, když jsem si přehmátl a stiskl mu druhou dlaní pevně koule.

Jenom spokojeně zabručel a já na něj dostal hroznou chuť. Poodstoupil jsem tedy od něj a postrčil jsem ho k té sprše, abych ze sebe mohl v rychlosti shodit všechno oblečení a vlézt tam za ním.

„Nohy od sebe, ruce za hlavu a ani se nehni," řekl jsem, jakmile na nás začaly shora dopadat první kapky. Ta sprcha byla vážně miniaturní, ale rád jsem se na něj tisknul a on na mě, takže to vůbec nevadilo, na tohle jsem příliš prostoru nepotřeboval.

Sám jsem si nabral dávku mýdla a začal ho zepředu omývat. Dal jsem si záležet na každém jeho záhybu a zajížděl mu dlaní přes krk, do podpaží, na záda, i přes to krásně plochý bříško až na stehna. Schválně jsem si nechal ten jeho roztoužený rozkrok a zadek až na konec, takže když jsem tam dorazil, už byl jeho pták v plné pohotovosti a zdravil mě v pozoru.

Pečlivě jsem ho očistil a nezapomněl jsem ani na jeho koule a rýhu, než jsem vypnul vodu, a navzdory tomu, že jsme v koupelně způsobili malou povodeň z toho, jak z nás kapala voda, jsem ho vytáhl ven před sprchu. Dřív, než se stačil vzpamatovat, jsem za ním zabouchl dveře, opřel ho o ně a kleknul na kolena. Nečekal jsem vůbec na nic a vzal ho do pusy, abych ho očistil ještě trochu pečlivěji.

***

Filip mi fajčil štvrtýkrát. Vedel som to úplne presne. Počítal som to. Nie nejako naschvál. Len to zakaždým bolo pre mňa hrozne nové. A zvláštne. Krásne zvláštne.

Sakra, robil to tak samozrejme. Vôbec sa nepozastavoval nad tým, kto má v našom vzťahu tráviť čas na kolenách.

Sklonil som zrak. Práve včas, aby som si do pamäti vryl ten najviac sexy obraz na svete. Filip kľačal, jednou rukou sa zapieral o dvere a tou druhou mi honil vtáka, zatiaľ čo si nechával môj žaluď vkĺzavať do úst. Musel som si zhrýzať peru, aby som utlmil vlastné vzdychy.

Nerozmýšľal som. Úplne som sa strácal v tom dokonalom okamihu, a tak som si ani neuvedomil, ale zrazu som mal ruku v jeho vlasoch. Nestihol som sa ani prehrabnúť tými dokonalými prameňmi a Filip sa odo mňa odtiahol.

Pozreli sme si do očí. Podvihol obočie a ja som si automaticky premiestnil ruky za hlavu, ako po mne pôvodne chcel.

„Už to nezachráníš,“ uškrnul sa a stisol mi zadok. Každú polku premasíroval v jednej dlani. Dával si záležať, aby som to poriadne cítil. Presne vedel, ako to mám rád. Už som vzdychy nezvládal ani tlmiť.

Zrazu jednu z rúk premiestnil na moju hruď, pohladil ma cez bradavky a potom si prsty priložil k ústam. Bez toho, aby zo mňa čo i len na okamih spustil pohľad, si oblizol ukazovák. A znova to zopakoval.

„Anebo radši dva?“ spýtal sa, ale na odpoveď nečakal, a vsal si medzi pery aj druhý prst. Od vzrušenia som sa zabudol nadýchnuť.

Vydýchol som spolu so zakňučaním až vtedy, keď vrátil ruku na môj zadok.

„Sem dneska párkrát zajedu,“ sľúbil a jeho geniálne prsty neomylne našli vstup do môjho tela. Obkrúžili ho a dôrazne naň zatlačili. Nesnažil sa s nimi skutočne dostať dovnútra, chcel len, aby som to cítil. A ja som to cítil. Bolo to kurevsky perfektné. A ešte lepšie, keď vsal môjho vtáka nazad do úst. Tentokrát až po koreň.

Podlomili sa mi kolená. Našťastie mal Filip ešte jednu ruku voľnú a pridržal ma. Nechty mi zaryl do boku a ten ľahký náznak bolesti ma dostal na hranu. O pár sekúnd som už letel za ňu.

Trvalo hodnú chvíľu, kým som sa spamätal. Filip už nekľačal. Stál oproti mne. Stále ma držal, obe ruky mal na mojich bokoch. Nad jeho hornou perou sa leskol dôkaz môjho vyvrcholenia.

„Prepáč, že som ťa nevaroval,“ šepol som a chcel mu tú zblúdilú kvapku zotrieť, ale predbehol ma a oblizol ju.

„Chutnáš mi,“ povedal a mňa to tak neskutočne potešilo, že som sa ani nesnažil zamaskovať úsmev.

„Ako ti to vynahradím?“ vkĺzol som mu dlaňou na rozkrok. Bol úplne tvrdý. Chytil ma za zápästie a ruku mi odtiahol.

„Takhle ne,“ povedal. Z jeho hlasu som cítil, že sa mu to nehovorilo ľahko. Chvel sa vzrušením. „Potřebuješ teda chvilku?“ spýtal sa.

Prikývol som.

***

„Dobře, objednám zatím to jídlo… Nějaký speciální přání?“

„Čokoľvek okrem sushi a šalátu.“

„Dobře, něco vyberu, ale počítej s tím, že se postarám o to, abys mě už během jídla cítil uvnitř sebe,“ usmál jsem se na něj potutelně, dal mu ještě rychlou pusu a zamířil si to vedle.

Moje tělo jako by se nemohlo rozhodnout mezi nadržeností a zamilovaností. Protože jakmile Dominik vešel do pokoje, úplně automaticky jsem ho srazil na postel a vyhoupnul se nad něj, ale podle všeho jsem se nechystal ho hned ukořistit. První, co jsem udělal, bylo se sklonit a políbit ho. Políbit ho a zůstat tak napořád, protože jsem ho ani za nic nechtěl pustit a pořád mnou doznívala bouře emocí, která mnou prolétla jen chvilku předtím. Neuměl jsem se uklidnit tak rychle jako on, moje pocity ve mně vždycky bublaly tak dlouho, dokud jsem je nějak nevybil, a kradly mi nadvládu nad reakcemi.

Cítil jsem, jak moc jsem ho potřeboval. Nejen ho mít u sebe a být v něm, ale kompletně ho nechat do sebe propadnout a nárokovat si ho tak, jako by nikdo jiný na světě neexistoval. Neovládal jsem se, a tak jsem skoro jak z dálky vnímal sám sebe a to, jak pevně jsem Domovi svíral dlaně do matrace. To, jak jsem mu několikrát nasál kůži na hrudníku do pusy a nechal tak na jeho těle drobné stopy. A hlavně to, jak on na odpověď hlasitě vzdychal, což byl ten nejhezčí zvuk na světě.

„Tak už si ma, prosím, vezmi,“ zasténal po chvíli a já nemohl než mu vyhovět.

Na nic jsem nečekal, natáhl jsem se do známého šuplíku pro lubrikant a hned do Dominika zajel jedním z pomazaných prstů, abych ho dostatečně připravil na můj vpád. Už i u toho se slastně prohýbal a já měl co dělat, abych se udržel oddálit to natolik, abych ho aspoň trochu roztáhnul, než jsem mu zručně pokrčil nohy a začal se do něj už pomalejším tempem sunout.

„Hmm,“ zavrněl jsem spokojeně při tom skvělém známém pocitu kolem mě, „vydržím to dělat celou noc…“

***

Podľa polohy, ktorú Filip zvolil, som poznal, že nechcel šukať. Chcel sa milovať. Jemne a nežne. Presne tak, ako som s nikým pred ním nezažil. A vlastne som za to bol rád. Dívať sa niekomu do očí a dávať mu pri tom zo seba úplne všetko vyžadovalo o dosť viac než len náhodnú známosť. Asi preto mi to s Filipom prišlo strašne správne. Tak príjemne intímne. A hlavne dokonale vzrušujúce.

Dokonca som si odpustil akékoľvek zbytočné reči. Len som sa oddával tomu pocitu. Užíval som si každú sekundu. Každý bozk, pre ktorý sa naklonil, každé pohladenie, ktoré mi venoval. A nebudem klamať. Jeho ruka v mojom rozkroku tiež nebola zrovna na zahodenie. Urobiť ma vedel teda perfektne. Pomaly aj rýchlo. Ako mu práve vyhovovalo.

Tentokrát si dával skutočne načas. Bolo to, akoby mi sexom vyznával lásku. A vyznal mi ju aj nahlas.

„Miluju tě,“ šepol v momente, keď ma zabalil do svojej náruče, aby sme spoločne vydýchali prežitý orgazmus.

Prehrabol som mu vlasy a pobozkal ho na plece. Rovno na jedinú pehu, ktorú tam mal. Ešte stále sa chvel.

Po pár minútach sa nadvihol a pozrel na mňa.

Usmial som sa a natiahol pre bozk. Nebolo ho treba prosiť. Spojil naše pery. Najprv len letmo. Takmer cudne. No potom mi jazykom vkĺzol do úst a ja som zas raz pri ňom zabudol, ako sa dýcha.

Odlepili sme sa od seba, až keď mu zazvonil mobil. Kuriér s našou večerou parkoval pred intrákom. Filip vyskočil na nohy, vletel do kúpeľne a za chvíľu z nej zas vyletel. Natiahol na seba rifle a pulovér a vybehol z izby. O sekundu sa vrátil pre topánky.

Smial som sa celý čas, kým sa obúval. Druhé vybehnutie z izby zvládol kompletne oblečený a už aj obutý. Využil som čas osamote a vymenil som plachtu na posteli. Stihol som aj extra rýchlu sprchu. Do izby som sa vrátil len s uterákom okolo pása v rovnakej chvíli, ako prišiel Filip s taškou plnou jedla. Podľa nápisu objednal McDonald.

„Povedz, že je tam Double cheesburger,“ pozrel som na neho s nádejou.

„Dva. A pro tebe i velký hranolky,“ žiarivo sa na mňa usmial. Zalialo ma podivné teplo. Prišlo mi hrozne milé, že si zapamätal, čo mám najradšej. Dvomi krokmi som bol u neho a natiahol som sa pre tašku. Skryl ju za chrbtom. „Nepověděl jsem ti, jak dneska budeš jíst?“

Nasucho som prehltol. Na to som trochu zabudol.

„Ja ťa v sebe ešte cítim,“ nevinne som na neho zažmurkal.

„No nevím. Asi si tě budu muset znovu ošukat,“ položil tašku s jedlom na stôl, aby mal voľné ruky. Hneď nimi zamieril pod môj uterák. Neomylne. Rovno na rozkrok. Dlaňou mi obomkol vtáka… a viac nestihol. Vypískol som a o krok ustúpil. Bol som príšerne citlivý. Moc som sa tomu nečudoval. Však som sa za poslednú pol hodinu urobil dvakrát. Na ďalšie kolo som potreboval aspoň chvíľu pauzu.

„Protinávrh, dám si predjedlo,“ sklonil som zrak poniže jeho pása, aby vedel, čo ponúkam, „a potom sa najeme.“ Vôňa hranoliek bola v celej izbe. Zaškvŕkalo mi v bruchu.

***

Usmál jsem se, a i když by mi úplně stačilo to jídlo spolu s tím, že ho mám vedle sebe, už jsem věděl, že bych neměl Dominikovy nabídky odmítat – pokud to bylo možné samozřejmě. Neměl to rád a věděl jsem, že mu dělá radost i to, že tu pro mě může být. Políbil jsem ho tedy, sedl jsem si na kraj postele a nechal ho, aby mě přivedl do ráje. I když jsem měl chvilkama pocit, že tam už dávno jsem. Kdykoliv jsem s ním.

To jídlo bylo asi tak všechno, na co mi zbývala síla. Pustili jsme si k tomu seriál, ze kterého nám na zhlédnutí zbýval přesně jeden díl a já u něj pár minut přemýšlel, jestli se mi tam nahoře někdo snaží něco naznačit tím, že nám to takhle vyšlo. Co, to se ale už nejspíš nedozvím, protože jakmile jsem měl volné ruce i pusu, zavrtal jsem se Dominikovi kamsi do ramene, kde končily jeho vlasy, nasál jsem zhluboka tu jeho jemnou vůni a okamžitě usnul.

Když jsem se vzbudil, byla venku tma, což mohlo znamenat cokoliv, protože v těchhle zimních měsících jsem byl po každém probuzení vždycky zmatený jak lesní včela. Teď tomu nebylo jinak, a tak jsem rozhozeně zamžoural směrem ke světlu vycházejícímu z koupelny a zaostřil na Dominika, který z ní zrovna vycházel jen s ručníkem kolem pasu a s kosmetickou taštičkou v ruce.

Když mě uviděl, zastavil se na místě:

„Prepáč, nechcel som ťa budiť… Teda chcel, ale nie takto, myslel som, že sa najprv dobalím a potom nájdem nejaký príjemnejší spôsob, ako ťa prebrať. Kľudne si znovu ľahni.“

„To nevadí… Já se omlouvám, usnul jsem… Chci si užít každou minutu, takže ti pomůžu?“

No, nebylo moc věcí, s čím bych reálně mohl pomáhat, prostě jsem jen seděl a držel krosnu, zatímco do ní Dominik cpal všechno, co měl po ruce, od oblečení, přes sešity až po hrneček, který po krátkém zaváhání vyndal a dal mi ho, ať si ho nechám nebo vyhodím, že se mu tam nevejde. Rozhodně jsem neměl v plánu ho vyhazovat, těch vzpomínek, jak z něj pije, jsem měl příliš mnoho.

„Všechno?“ zeptal jsem se, když i můj kartáček z koupelny po vyčištění zubů zmizel do koše a místnost se zdála víceméně uklizená.

Bohužel, čas neúprosně běžel, a to světlo z venku, co nás na to upozorňovalo, se mi vůbec nelíbilo.

„Všetko nie,“ mrkl po mně Dominik, přešel ke mně a svalil mě na postel. „Lubrikant som zabudol zbaliť.“

***

Filip sa na posteli pohodlne uvelebil, ruky si skrížil za hlavou. Chvíľu to vyzeralo, že ma nechá, aby som si na ňom zajazdil. No len som sa dotkol zipsu na jeho nohaviciach, rozmyslel si to. Chytil ma za zápästie a prudko sa postavil. „Lepší bude, když si těch pár dní beze mě budeš pamatovat, komu patříš,“ povedal a navigoval ma k stolu. Položil som naň dlane, v podbrušku sa mi rozvírilo tornádo vzrušenia.

Neotáľal a stiahol mi nohavice spolu s boxerkami tesne nad kolená. Tým, že mi ich úplne nevyzliekol, len znásoboval svoju dominanciu a hlavne ma nútil, aby som mal nohy pri sebe. Bolo to takmer, akoby mi ich zviazal.

Dokonalé.

Na okamih sa na mňa natlačil a mne z jeho blízkosti naskákali zimomriavky. Túžbou som zavzdychal. Za odmenu ma pohladil po bokoch. Jednou rukou mi zašiel aj pod tričko a začal ňou krúžiť po bruchu. Druhá z môjho tela zmizla. Ozvalo sa slabé kovové cinknutie a šuštivý zvuk. Na stôl položil svoj opasok. Urobil to tak, aby som naň dobre videl.

„Anebo víš, komu patříš?“ spýtal sa.

Tebe.

Bolo mi jasné, že stačí, aby som pravdivo odpovedal a neudrel by ma. Obaja sme si uvedomovali, že ma čaká dlhá cesta vo vlaku.

Nasrať.

„Netuším,“ uškrnul som sa. Filip sa trhane nadýchol, vzal opasok z môjho zorného poľa a o krok ustúpil. Vzápätí mi na zadku pristála prvá rana. Hneď za ňou druhá a tretia. Ani jedna takmer nezabolela. Len jemne štipli.

Prosím, ešte.

Vyplnil moje nevyslovené prianie a znovu nechal opasok trikrát dopadnúť. Pomrvil som sa vzrušením. Potreboval som viac.

Pochopil to. Za tých pár mesiacov ma neskutočne spoznal. Do ďalších dvoch úderov dal viac sily. Tie som už naozaj cítil. Zakňučal som a položil sa na stôl. Prešiel ku mne a pohladil ma po zadku.

„Už víš, komu patříš?“

Tebe.

„Netuším,“ zaklamal som. Naklonil sa ku mne, končeky prstov mi vložil pod bradu a donútil ma, aby som na neho pozrel. Usmial som sa a on prikývol.

Od toho okamihu som sa stratil vo vlastnej hlave. Mal som pocit, že som mu s každým úderom bližšie. A ja som mu chcel byť úplne najbližšie. Chcel som s ním splynúť. Vôbec som ten pocit nechápal.

Filip nechal vždy dopadnúť dve rany a potom zopakoval svoju otázku. Ja som odpoveď ani raz nezmenil.

„Dome,“ oslovil ma po piatom opakovaní, odtiahol od stola a natočil tvárou k sebe. „To stačí. Bude tě to ve vlaku bolet.“

Chcel som pokrútiť hlavou, ale v jeho očiach som si prečítal, že má strach, aby mi naozaj neublížil.

„Máš pravdu,“ povedal som a zablúdil mu dlaňou na rozkrok. „Ale ešte mám drobnú pochybnosť. Keby si…“ Vetu som nechal vyznieť do stratena.

„Vyšukám ti jí z hlavy,“ nasmeroval ma zas k stolu a donútil, aby som sa oň oprel celou hruďou. Miloval som, keď bol taký rázny. A ešte viac som miloval jeho šikovné prsty, ktoré ma okamžite začali pripravovať. Neomylne našli prostatu a zatlačili.

Kurva.

Myslel som, že sa spravím už len z toho pocitu. Filip to moc dobre vedel, a preto ma dráždil len chvíľu. Hneď nato nahradil prsty niečím lepším a splnil, čo sľúbil. Vyšukal mi z hlavy akúkoľvek myšlienku.

***

Když jsme šli na vlak ruku v ruce, bylo mi divně smutno. Samozřejmě veseleji, než kdybych počítal s tím, že už Doma neuvidím, podle plánu jsme neměli být spolu jen tři dny, ale stejně smutně. Šlo o to zpropadené vědomí, že příště už to skutečně naposledy bude. Část mě si ve skutečnosti pořád nedokázala přiznat ani tohle. Pořád jsem si říkal, jak mu i potom budu volat, jak se třeba někdy o prázdninách na pár dní uvidíme. Jenže ta moje druhá, racionální část dobře věděla, jak moc zoufalý to je. Možná by pro nás oba bylo lepší neodkládat to, ale nedokázal bych to.

„Počkej, něco ti chci dát,“ prohlásil jsem už na nástupišti a usmál se na něj, než jsem vytáhl z baťohu malý balíček oblepený asi tunou izolepy. „Ale rozbal si to až pod stromečkem.“

„Ďakujem. Nemal si si robiť starosti,“ poděkoval nadšeně a tu podezřele zabalenou věc ode mě si prohlédl kolem dokola. „Pod stromčekom? Takže môžem aj pred mamou?“

„Jasně, třeba i před farářem, je to úplně nevinný.“

Zasmál se, položil na zem menší příruční tašku a chvilku se přehraboval v krosně, co visela na mých zádech, než z ní úspěšně vytáhl krabičku, která byla před svým nacpáním do malého prostoru rozhodně lépe zabalená než ta moje.

„Tiež pre teba niečo mám. A je to síce nevinné, ale pred rodičmi to radšej nerozbaľuj.“

„Dobře,“ zaculil jsem se a naklonil se pro pusu. Zatím jsme se na veřejnosti ještě nelíbali, to držení za ruku bylo pro mě vždy maximum, ale momentálně mi bylo úplně jedno, kolik lidí na nás kouká a co si myslí. Stálo to za to. „Budou to jen tři dny,“ ujistil jsem ho, ale i sebe. Byl pátek, na školu jsem se ten den vykašlal a už v úterý jsem plánoval přijet. „Ale budeš mi chybět.“

„Aj ty mne,“ usmál se a naposledy se ke mně rychle přitisknul, než stáhl krosnu z mých zad, nandal si ji na svá, popadl tu menší ze země a spolu s pár něžnými pohledy mým směrem kvapně zamířil ke dveřím, aby se mu nezavřely před nosem. Stáli jsme tu příliš dlouho.

„A, Filip, ešte jedna vec,“ zavolal najednou přes ten hluk vlaku těsně před odjezdem a vrátil se pár kroků mezi otevřené dveře. „Tá odpoveď je tebe. Tebe patrím.“

Nakolik se mi líbilo slyšet to z jeho úst občas při sexu, dostat tu odpověď takhle, z ničeho nic, a mimo cokoliv sexuálního, bylo mnohem víc intenzivní. Brnkalo to na všechny struny ve mně. Jako by to nebyla jen hra. Jako by to myslel vážně. A to mě bolelo a hřálo zároveň.

To všechny mé části patřily jemu. Nestihl jsem mu to říct. Zmizel mi za zavírajícími se dveřmi, a tak jsme se na sebe naposledy usmáli přes sklo a mávli, než se vlak pomalu rozjel, a nevyhnutelně mi Doma odvezl z výhledu.