Dredař na treku 6

A kudy teď? Do hajzlu, vždyť jsem tudy přece šel sotva před pár hodinama, no ne? No jo, jenže za světla. Zapínám čelovku, ale ve vostrym světle ledek je to snad ještě horší – kolem přesvícenýho bílýho kužele, kterej se pár metrů přede mnou zrcadlí v zácloně drobnýho mžení, se rozlejvá už úplně neproniknutelnej inkoust. Vztekle nakopnu kámen, až mi zatrne v palci. Jsem já ale vůl. Vod rána dělám samý hovadiny.

Až teď si naplno uvědomuju, jakou kozí stezkou jsem se sem dolů k chatě dostal. S vozejkem bez šance. Takže ta moje dnešní trasa, kterou jsem prosazoval, byla pro nás dva vod začátku nesmysl! Jsem takový pako!

Chtěl bych ho zas mít vedle sebe, zasteskne se mi a něco mě hryzne v břiše. Někdy mám pocit, že i když z nás dvou by to měl logicky bejt spíš on, kdo bude toho druhýho potřebovat, energii dodával spíš von mně. Já mám zdravý nohy, von drajv. Měli bysme to zas propojit, vodtušim si pro sebe.

Ze tmy se blíží zlověstný burácení hromu. Na nějaký pitomý úvahy teď vopravdu neni čas. V bouřce bejt připoutanej ke kovovýmu rámu kriplkáry fakt nechceš. Musim přidat. Ať sme v tom aspoň voba spolu.

Stoupák střídá padák, mám pocit, jako bych urazil už nevim kolik kiláků, ale hory v tomhle vždycky pěkně kecaj. Jsem zavázanej svýmu vylitýmu adrenalinu, že necejtim utrmácený chodidla a promáčený voblečení a nevnímám voblohu křižovanou bílejma pavučinama blesků. Jsem už dávno nahoře, za místem, kde se vodpojoval ten nesjízdnej padák dolů k chatě. Pomalu se už musim přibližovat k místům, kde jsme se ráno tak pěkně rafli. Můj tep roste s každou zatáčkou, s každou nová naděje a nový zklamání. Hmouřim voči do temnoty, mám do ní zkusit houknout? Tak jo, řvu jeho jméno až do vochraptění, ale vrací se mi jen zkomolená ozvěna, postupně tonoucí v hučení větru.

Srdce v hrudníku nedočkavě poskočí… Zhasínám svý světlo a poulim voči do tmy. Uvažuju, jestli se mi to jenom zdálo, nebo tam fakt mihla něčí baterka. Yes! Musí to bejt člověk s čelovkou! Zrychluju skoro do klusu. Bílá skrvna prorážející tmu se postupně zvěšuje, lehce se pohybuje nahoru a dolů. Což znamená…, že ten člověk jde. Veškerý nadšení najednou vyšumí pryč, jako když votevřeš naklepanou plechovku se sodou. Teď už je jasný i to, že světlo se drží ve vejšce stojící postavy. Setinka vteřiny nesmyslný naděje, když už zblízka zahlídnu střapec dlouhejch vlasů – jenže na ženský postavě.

„Ahoj,“ vychrlim na mladou, sportovně založenou a na lehko spakovanou holku s promáčenejma vlasama. Bůhví, proč se courá takhle pozdě a v bouřce.

„Nepotkalas tu cestou někoho?“ ptám se debilně nepřesně. Kdybych se zeptal, jestli tady teď nenarazila na kluka na kriplkáře, asi by usoudila, že jsem v třinácti stovkách chyt‘ vejškovou nemoc.

„Milión lidí,“ směje se překvapeně, „mám pocit, že nápad vyrazit tudy dostal dneska snad každej…“

„Chtěl jsem říct – teď navečer,“ vykoktávám a červenám se. Ještě, že to v tý tmě neni vidět.

„Kromě tebe?“ rošťácky se zaculí. Normálně bych jí možná žral. Kdybych neměl plnou hlavu jinýho ksichtu. Trochu fousatýho. Klučičího.

„… jinak už asi tři hodiny nikoho. Každej chtěl bejt na chatě, než dorazí todle.“ Jako přitakání shůry pozdraví vobloha zemi dalšim elektrickym výbojem. „Předtim partu dvou mladejch kluků s jednou holkou a pak…“ Jo, vybavuju si ty skupinky. Ale o Kevinovi nic. Sakra!

„Hledáš někoho konkrétního? Jak vypadá?“ bystře mě probodává zkoumavejma, kakaovejma vočima.

„Jo – měl bych tu někde narazit na parťáka,“ připouštim nejistě.

„Dlouhý světlý vlasy, dredy, víšco. A… jeho by sis fakt všimla.“ To hlavní poznávací znamení furt záměrně vypouštim.

„Jo, takovýho borce bych si všimla,“ (no to si piš, že jo), směje se, ale hned zvážní.

„Už se docela smráklo. A v týhle buřině to vodsaď vopravdu chce co nejrychlejš vypadnout. Já teda docela metelim.“ Vytuší znepokojení v mym pohledu. „Heele – je fakt všecko v pořádku? Ztratil se?“

Snažim si to představit v mapě. Uvažuju nahlas. Nejspíš minul tu vodbočku dolů k chatě, kterou by se vydat stejně nemoh’, a pokračoval dál. Trochu se uklidnim. Takže budu muset jít na vopačnou stranu.

„Tak teda good luck. A dávej bacha, ty mokrý šutry fakt nehezky kloužou. Před chvílí jsem málem sjela někam do háje. Doufám, že máte voba hory trochu nachozený. V tomhle psim počasí to tady chce fakt jistý nohy a pevnej krok.“

„Jistý nohy a pevnej krok.“ Hřbetem mi mimoděk projede mrazivá vlnka.

Do hajzlu, měla pravdu, řikám si o pár kiláků dál. Uhlazený kamenný plotny, který se teď ve tmě a ve slejváku tvářej jako pekelně votravný místo. Mokrej vápenec s rozčvachtanym bahýnkem, to je prostě dokonalý kluziště… Vopatrně našlapuju na slizkou kamennou plochu, která se svažuje šikmo doleva, kde někde ve tmě tušim stráň dolů. Ne, nepřipouštim si, že by se Kevin dostal až sem, protože jestli jo… Najednou mě popadá vztek i na něj, na ten jeho bezstarostnej přístup „ňák to klapne“. Může bejt takovej magor, že by si lajsnul zkusit projet i tudy? Chci věřit tomu, že má dost soudnosti, ale známe se…

Skousávám rty a pokračuju dál. Asi jsem asi sešel trochu mimo cestu, protože místo uchozený šotoliny se začínám prodírat nízkou houštinou. Aspoň že jsem pryč z tý posraný skalní klouzačky. Vzdálenej hrom nepřestává burácet, tu a tam se blejskne… blejskne! Jo – nebo spíš se vod něčeho vodrazilo světlo z čelovky. Pomalu se otáčím zpátky – a pár metrů vode mě, tam, kde se to začíná lámat do svahu, trčí, jak člun vyvrženej na mělčinu, šikmo nakloněnej invalidní vozejk. Prázdnej.