Dredař na treku 5

Ne, nerozběh‘ jsem se zpátky.

A i když se pozdějc vodpoledne, po prudkym sešupu kamenitou strání, v protějším kopci vobjevuje silueta dlouhý šikmý střechy, nad kterou se vznáší i tenkej strip čoudu stoupajícího z komína (což nemůže slibovat nic jinýho než vytopenej lokál horský chaty, na kterej jsem se ráno těšil jak děcko), ňák mi schází energie, aby mě vidina hrnku přeslazenýho čaje donutila trochu se do toho na ten zbejvající půlkilák vopřít. Kdepak, nohy se flákaj a v hlavě se roztahuje bolestivá lítostivost a divný prázdno.

Ale protože i to moje nehorázný courání mě trochu posouvá dopředu, nakonec se stejně nějak dohrabávám k vohmatanejm, vybělenejm dvěřím, rozvrzanejm celoročním dorážením vichřic a vobědachtivejch turistů. Do nosních dírek proniká s vůní dřeva hořícího v krbu taky trochu zatuchliny, jak to v takovejhle podnicích, kam všechny zásoby musí někdo vytahat na svým hřbetě, a to, co po nich zbyde, snýst zase dolů, bejvá. U zarostlýho a urostlýho horala, vopřenýho v ušmudlaný zástěře za něčim, čemu by se asi dalo říkat bar, si vobjednávám břečkovitý kafe.

Grupa vesele kecajících lidí u vedlejšího stolu s mým příchodem na pár vteřin trochu překvapeně umlkla. Fixuju pohled na vyřezávanej rám bez obrazu nejapně visící na protější stěně a pak na sukovitou podlahu a za každou cenu se snažím vyhnout vočnímu kontaktu. Vím moc dobře, že mě hned poznali, vždyť to jsou sotva tři dny, co jsme s nima celý vysmátý kecali, když nás přistihli, jak se vykusujem zrovna ve chvíli, kdy Kev kvůli svejm vylomeninám zase sletěl z káry na zem. Mimoděk se zakřením, když si na to vzpomenu. Zároveň píchnutí někde v žaludku – jako by to byl snad měsíc. A stejně dobře cejtím na zátylku jejich němou otázkou, kde je k sakru můj nechodící parťák teď. Můj ksicht nabírá ruměnec trapnosti, snažím se zalýzt do nejvzdálenějšího rohu místnosti a čumět z vokna. Ne, že bych toho přes zarosený a špinavý sklo moc viděl.

Měl bych se toho týpka za barem ásknout, jestli maj dneska ještě volnou postel, naivně se pokouším vodlákat myšlenky vod studu nad sebou samým k ňáký neutrální aktivitě. Maj, jasně že jo, zbytečný se zvedat. Úplná rezignovanost.

Nedali jsme to! Ani blbý čtyry dny spolu venku! Selhal jsem na celý čáře při prvnim zádrhelu, co nám vlez’ do společný cesty! Zas to na mě dolehne.

Venku se pomalu začíná smrákat, nápory větru atakujou okenní tabulky čím dál agresivnějš a kapky bubnujou melancholický staccato. Do kvílení meluzíny se přidává vzdálený rachocení hromu. Příjemnější chvíli pro túru po horským hřebeni bys nenašel.

Jak to asi teď, v tom psím počasí, zvládá na prokluzujících kolech?

Nech to bejt! Jeho volba, jeho starosti, snažím se aktivovat moje bezcitný alter ego.

Dveře se rozrážej a dovnitř se zvesela cpe další skupinka promoklejch a promrzlejch lidí, kterejm z vočí září úleva, že to maj dneska za sebou. Mně je ze sebe čím dál víc na nic, uvnitř hlodá čím dál větší sebelítost a kolem je čím dál větší dusno. Záda mi spalujou mlčící pohledy z celý místnosti koncentrovaný na jednoho vosamělýho chlapa melancholicky hypnotizujícího šeřící se prázdno tam venku. Aha, už začínám bejt i paranoidní. Myšlenky zas vybíhaj ven do průtrže mračen.

Má stan, chlácholím se v duchu.

A jak si ho asi sám postaví, idiote!? V mý hlavě podniká hlásek skeptika okamžitej protiútok.

Při jeho pokusech pomáhat mi se vztyčováním stanu jsme se sice společně dost vyblbli, ale teď mě ta představa akorát zasahuje tim, co si Kevin sám zmenedžovat prostě nemůže.

Do hajzlu, je to drsnej kluk, vo ňáký tvoje starosti fakt nestojí, řek’ ti to dost jasně, ne?!

Nestojí, no, na to můžu vzít jed.

Stačilo by jediný slovo. Zpropadený hory bez signálu. Třeba by to vyřešila jedna výměna esmesek…

Stejně jsme voba pitomci, rozlejvá se mi v obličeji hořkej úsměv a do vočí se mi zas derou slzy.

Chybíš mi, Kevine, víš to? A hodně.

Sakra, co se to s tebou děje? Seber se trochu! Vnitřní hlas racionality se zas prodírá na povrch. Myslels, že budeš chodit s chlapem? Co tě to popadlo? Napadlo by tě něco takovýho ještě před měsícem? Nenech se vysmát, přišlo by ti to jako hodně trapnej vtip.

Před měsícem? No jo, jenomže před měsícem jsem eště pořádně neznal Kevina…

Myslíš, že by sis do tý doby, za třiadvacet let života, nevšim, že jsi gay? A i kdyby náhodou, Kevin je sice pohodovej a jo, objektivně hodně hezkej sympaťák – ale taky paraplegik, co z vozejku už nikdy nevstane! Víš, co všecko by to znamenalo? Přiznej si to! Vopravdu sis představoval, že s ním strávíš život? Čeho všeho se vzdáš kvůli záchvěvu přitažlivosti ke klukovi, co nechodí? Nesmysl, jenom tě na chvíli popadla zvědavost vůči někomu, kdo je na tom v lecčem trochu jinak…

Před vočima mi snově prolítávaj útržky našich společnejch nocí. Vzájemný něžný objevování se – každýho chloupku, každý pihy, každý kérky, každýho, aspoň nepatrně citlivýho, místa na Kevinově vochrnutym bottomu. Dvě nahý napružený těla smekající se po sobě v živočišný touze se spářit, ať si příroda myslí, co chce. Agresivní hltavý polibky a dvojhlasý řvaní z plnejch plic do nočního ticha. Divoký dobejvání se dovnitř. Cákající tesťák a chlapská šťáva. Její dráždivej smrad mísící se s potem. Ještě teď mi z toho tvrdne. Todle nebyla žádná zvědavost…

Holt se ti na chvíli zbláznily hormony, zmátla tě ta jeho jinakost, tak jsi zaexperimentoval s něčím novým, na to máš ve svým věku ještě právo, usazuje mě s neomalenou bezcitností ten přísnej druhej hlas. Zapomeneš, že ses párkrát vystříkal do jiný díry, než je vobvyklý, a pojedeš dál zas jako předtím. Co se stalo, zpátky nevezmeš. Ale tohle je za tebou.

Tak. Těžká tvrdá tečka mě probírá z napůl mrákotnýho stavu. Setřásám ze sebe zbytky toho divnýho fílingu, jdu si k výčepu zaplatit ubytování na dnešní noc a taky vobjednat sklenici něčeho vostřejšího.

Do zad už mě nepálej pohledy vostatních, ale příjemný sálání hořícího krbu. Z vokna teď na řádící slejvák koukám s hřejivou spokojeností toho, kdo se těší, jak se za chvíli konečně natáhne v suchý teplý posteli…

Vážně je to to, co teď nejvíc chceš?

Koukám na papírek s čárkou vod kafe, co leží přede mnou na stole. Tak ňák mimoděk jsem si na něj čmáral. Směje na mě se votamtud Kev.

To má bejt to jediný, co mi po něm zůstane?

A pak najednou skoro hmatatelně ucejtím to vzájemný pevný mužský objetí, pohled jeho podmanivejch vočí do mejch a mejch do těch jeho (…jakou vlastně měly barvu? Jo, šedivě modrý, ale s hnědym pigmentem kolem zorniček), synchronizovaný pousmátí se a pocit hlubinný, nekonečný blízkosti, spojenýho vědomí, dokonalý vzájemnosti.

Ne, todle není další z těch dnešních zmatenejch myšlenek. Z ničeho nic je všecko tak strašně jasný a jednoznačný.

Skoro mechanicky popadám kletr válející se na dřevěnejch parketách a nahazuju si ho přes jedno rameno. Na stůl sypu z kapsy pár drobnejch. Eště pláštěnku. Tentokrát, když otvírám dveře do venku řádícího vichru, na mě doopravdy civí celej lokál, a i obsluhující týpek za barem zapomněl, že mu přetejká pěna ze sklenice.

Cákanec ledovýho deště mě fackuje na uvítanou, zatímco se pokouším vymžourat směr, ze kterýho jsem přišel.

Koho vlastně jdeš zachraňovat? Jeho, nebo sám sebe?

Po tom, cos mu dneska řek’, má plný právo tě (pomyslně) kopnout do prdele. S rozběhem.

Jo, má. Klidně. Ale na tom teď vůbec nezáleží.

Blázne, a za chvíli padne úplná tma. Kde ho chceš v tomhle hledat?

To je jedno. Kdekoliv.