Dredař na treku 12

Vůbec to nepobírám, jak to ten čas dělá, že vždycky spíduje nejvíc, když se to hodí ze všeho nejmíň, a když je to navopak, táhne se zas jak dobře nažvejkaná žvejkačka. A to byl právě ten případ. Celý ty tejdny bez Keva, bez jeho řečí, smíchu, doteků, se vlekly úplně nekonečně. Pokaždý jsem si musel vtloukat do hlavy, že je to celý kvůli tomu, co je teď úplně to nejdůležitější na světě. Pro Keva, takže i pro mě. A že vydržet těch zatracenejch pár měsíců je vůbec to nejmenší, co bych pro to moh‘ a chtěl udělat.

Ale trochu lucky jsem byl nakonec taky. S ňákejma brigoškama vodkroucenejma po večerech a víkendech se mi podařilo zařídit, abych moh‘ za Kevem vyrazit už vo měsíc dřív, než jak to bylo původně v plánu, a zůstat tam na ten zbytek času s nim. Moje nedočkavost už prostě nepřipouštěla jinou možnost. Navíc, jasný, že jsme sice celou tu dobu byli v kontaktu a dík jeho talentu dát do pár jednoduchejch vět úplný maximum naší lásky, jsem se já se svejma ukecanejma mailovejma pokusama vo zamilovaný romány prostě stejně nemoh‘ měřit, ale vo sobě, jak se mu tam vede, jak to ’de, toho Kev vlastně nakonec psal na můj vkus dost málo. A já na něho nechtěl tlačit, nechtěl jsem mu brát možnost mě překvapit, ať už to bude jakkoliv a čimkoliv, i když jsem samozřejmě chcípal zvědavostí, jak se tomu mýmu borci vede. Zvědavost je asi blbý slovo – prostě jsem v tom chtěl bejt s nim.

***

Ta chvíle přišla po x hodinách zpožděnejch letů a přebíhání v letištních transferech, když jsem se totál vyšťávlej ocitnul v týdle díře na druhym konci světa a nahlásil se usměvavý holce v bílym plášti, co tam na recepci něco klepala do počítače.

„Já – přišel jsem navštívat pana…“ Ani nevim proč, ale mám knedlík v krku.

„Vy jdete za Kevinem, co?“ neformálně na mě mrkla. Jak to dohajzlu ví?!

„No, ano,“ napětí polevuje. Ale ňák nechápu. Nikdo nemoh‘ vedět, že teď přijedu.

Neřek‘ jsem to totiž ani Kevovi. Jako jo, možná jsem udělal pěknou hovadinu, vrtá mi teď hlavou, ale teď už je to prostě tak. Prostě jsem šíleně toužil ho překvapit. A možná mu i trochu voplatit to jeho tajnůstkaření. Čeká mě až za měsíc a místo toho… tělem mi mimoděk projede malej emoční orgáč. Ten vokamžik bude stát za to. Já se tak neskutečně těšim na jeho pusu!

„Měl by teď být na squashi, skočím pro něj. Můžete to pak dohrát spolu…,“ holka z recepce se pořád usmívá.

Vycházim za ní ven z tý světlý bílý budovy pod bíle natřenou pergolu. Všecko tu je bílý.

„Počkáte zatím tady?“

Usazuju se na obrubník a koukám do korun stromů klenoucích se nad pečlivě vydlážděnou cestičkou, po níž ta sympatická sestřička spěchá k bílejm pavilonům naproti. Pro Keva, mýho Keva. Ale ten furt nejde a všude vládne totálně vospalej klid. Taková ta atmosféra spícího zámku, která tě akorát za chvíli začne dopalovat. Navíc je to fakt kýč jak bič. Z prochcanýho šedivýho podzimu sem, rovnou do začínajícího léta. Tam, kde končej ty bílý budovy, začíná travnatá planina a z ní se na vobzoru zvedá tajemná silueta tmavejch hor, která tu Keva musela celou dobu strašně provokovat. Z korun stromů, skrz který se proplejtaj paprsky, se vozejvaj neznámý druhy ptáků, možná sou to papoušci, někde blízko šumí určitě určitě vodotrysk. A nikde nikdo, akorát v dálce se parkem pomalu šourá vo berlích ňákej pacoš.

Hlavou proběhne déjà vu. Takhle jsem seděl na obrubníku, když jsem čekal na naše první rande. Kev se vopozdil a já měl děsnej strach, že toho  cool kluka na vozejku, co ve mně probudil něco úplně neznámýho, už nikdy neuvidim. Přišel, rande z toho nakonec bylo a ten den jsme se spolu poprvý vykousli.

„Lásko?“ vytrhává mě ze vzpomínek známej hlas. Naléhavej.

Zezadu. Přišel z vopačný strany, než jsem ho čekal.

Srdce mi vyletí někam do krku. Votáčim se a fakt, je tam Von.

***

Než se ale stačim do jeho pusy zakousnout podruhý, Kevin se vodtáhne, lehkym záběrem do kol trochu couvne a chytá mě pevně za ruku. Jednu ruku na mý dlani, druhou na přeloktí. Jsem před nim v polokleku a nechápavě hypnotizuju jeho nezvykle vážný modrohnědý voči. Co se k sakru…

„Neměls jezdit,“ řiká procítěně a malinko vrtí dredatou hlavou. „Promiň, ale měl bych ti to asi říct hned.“

„Ale…“ Snažim se popadnout dech, ale nic nechápu a jenom beze slov zakroutim hlavou. Ne, ne, ne, tak takhle jsem si to sakra nepředstavoval. Mozkem mi jako ničivej hurikán víří slovo rozchod. Někoho si tu našel, kdo je s nim na jedný vlně líp, než jsem schopnej bejt já a… Anebo je v tom nakonec stejně Klára?

„Neudělám ani vo krok víc než předtim,“ koukne se mi zpříma do vočí, než jsem schopnej ze sebe něco dostat. Pak hodí pohled na svoje nohy na stupátku káry. „Dělal jsem, co to šlo. Vim, jak moc ti na tom záleželo a koliks toho do toho taky dal, aby to dopadlo jinak – ale nedopadlo to. Mrzí mě to,“ krčí ramenama a pokračuje, „takže… takže asi bude pro nás pro voba nejlepší, když si konečně přestanem motat hlavu a nebudem si spolu protahovat ty nereálný iluze. Každej máme před sebou jinou cestu, chápeš?“ Řiká to věcně a vodhodlaně, ale přesto se mu na konci nepatrně zachvěje hlas. Ale to se mi možná jenom zdálo.

Nevěřícně na něj zírám a pořád lapám po dechu.

Ne, todle neni hra ani ňáký debilní citový vydírání. Von to fakt myslí vážně a upřimně, protože to jinak ani neumí.

Ale to už se neovládám a skáču na něj, vozejk bolestně zavrže. „ALE-MNĚ-JE-TO-UPLNĚ-U-PRDELE-ROZUMÍŠ?!?!?!“ řvu mu uplně nepříčetně do ucha tak, že to musí slyšet celej podělanej Zéland. Jsem neskutečně nasranej a neskutečně zabouchnutej. Jak jsme se kurva mohli takhle nepochopit? Jak to doprdele mohlo dojít až sem???

„Tys to fakt za celou tu dobu vůbec nebyl schopnej pobrat? Že tě prostě miluju??“ chrčim rudej ve tváři a se zkřivenou pusou.

A pak mě to zlomí a já začnu bulet. Brečim jak malý děcko, držim se kolem krku Keva, toho cizího, studenýho Keva, a proud hořkejch slz velkejch jak hrášek se kutálí z mý tváře na jeho holý rameno.

Chvíli neví, co má říct, a pak mě nejdřív nejistě, ale pevně, hrozně pevně sevře a tiskne ke svýmu trupu. Jeho svalnatá ruka mě drbe po zádech.

„Nechtěl jsem ti tim ublížit,“ šeptá vyplašeně. „Nejsem schopnej myslet na nic jinýho než tebe, udělal bych cokoliv, abych tě moh‘ mít, ale pochopil jsem, že musíme…“

„Ale ublížils,“ bezmocně chraptim z nezasatvitelnýho breku. Nedokážu tu sebelítost zadržet, už se prostě nedokážu vůbec vovládnout. Nevim, proč mi musí dělat takovýdle věci. „A cos pochopil, cos doprdele pochopil…?“

Kevin aspoň pochopí, že nemá smysl nic vysvětlovat, a místo toho mě jemně hubičkuje. Ne nadrženě, ale něžně. Má to až překvapivě uklidňující efekt.

Sušim si voči vo jeho tílko a popotahuju nosem plnym nudlí.

„Zranil jsem tě!“ Kevin mi zkroušeně a s nehranym naivnim šokem ve vočích dejchá do tváře.

„Já, já vim, žes to myslel jinak…“ Konečně mi začíná v mym zabržděnym mozku docházet, že i pro Kevina to bylo celý šíleně emočně náročný. Že si nedokáže připustit, že by něco nedokázal, že by prohrál. A že si todle svoje vnímání vsugeroval i do mě, že si myslel, že to nepřekousnu. Že si myslel, že jsem z něj za každou cenu chtěl mít chodícího parťáka. A že protože to tak nebude, cejtil povinnost to vyřešit hned. Ale uplně zbytečně. Von je někdy takovej zabedněnec. Ach jo.

A dochází mi, kolik jsem já udělal chyb. Tim, jak jsem ho týdle akce hecoval, asi uplně zaniklo, že já ho budu uplně stejně milovat, ať to dopadne jakkoliv. Protože to mi přišlo tak totálně samozřejmý, že mě vůbec nenapadlo to dávat najevo.

Mezitim chlapák Kev měkne jak čokoláda na sluníčku. Nasazuje svůj projev maximální lásky, vokusuje můj vohryzek, jeho fousky mě jako vždycky píchaj do krku. „Sem tak strašně happy, že jsme spolu,“ je uplně down, popotahuje a přitom se směje. Ale hlavně cejtim, jak to z něj všechno spadlo. Je to stejně šílený, chcem voba to samý a stejně si přitom dáváme takový kapky, řikám si a mrkám do sluníčka. Suší mi voči.

„Nepudem ke mně?“ nadhazuje Kev, když se i von konečně trochu uklidní.

Beze slova vstávám, ale jeho ruku nepouštim. Nechci se ho pouštět. Vůbec, už nikdy. Snaží se svoji hnátu vykroutit, potřebuje zabrat do kol voběma rukama. Po krátkym tichym zápasu vyhrává, jeho stisk je železnej. Plácne mě po zadku.

Před jeho pokojem potkáváme tu holku z recepce.

„Srazila jsem vám obě postele k sobě. Dejte si když tak visačku na kliku,“ mrkne.

„Jsem teď na pokoji sám, spolubydlící vodjel minulej tejden,“ vysvětluje Kev a mě to v kalhotách začně tlačit ještě víc než doteď.

Dveře klaply, pokoj je celej bílej jako všecko tady, ale pocit studenýho lazaretu z toho nemáš. Výhled z vokna samozřejmě k horám. No jo, tendle pokoj určitě zařídila Klára. Ale já teď moc nemám myšlenky na výhledy…

Kev se zatim vyhoup‘ na polohovací postel. Zastavuju ho, než si přes hlavu přetáhne tílko. To dneska patří mně. Sedám si čelem ke Kevinovi, proplejtáme ruce a snažíme se svlíknout se navzájem. Strhává ze mě triko chtivě a dravě, zato já si vychutnávám každej centimetr, vo kterej se jeho trup poodhalí. Nejdřív pupík, vod kterýho míří linka skoro průsvitnejch chloupků k trenkám. Hrudní koš, co se rozevírá nahoru jak trup lodi. Prsa. Je vidět, že tu makal. Pihy a kérky. Eště ten těsněj funční nátělník dostat přes nadmutej uzel jeho dredů a vidim to všechno v celý svý harmonii. Ale jenom na vokamžik, naše holý hrudníky se magneticky přitahujou, bradavka na bradavku, zapichuje se do mě ten lesklej kousek kovu, sakra, dejchám zhluboka, abych to dole eště chvilku udržel.

Kevin mně ale žádnej voddechovej čas nedopřává. Jeho rozpálený rty mě začínaj zpracovávat vod krku dolů. Nechávám se, jenom se nechávám, jsem jeho. Jeho palce se zaklesnou za mý kalhoty a táhnou dolů. Skoro posvátně šahám po jeho poklopci, uvolňuju ten zázračnej kus jeho těla. Párkrát potáhnu kůží na jeho nádobíčku, abych ho víc probudil k životu. To, co neni v moci jeho nervů, musí vynahradit láska a vášeň. Chci se sklonit, abych vochutnal, abych mu dopřál pevnej start, ale Kev mi to nedovolí, věří si. Jeho ruce mý tělo nekompromisně ovládaj.

Zvedá mě, sliny z jeho prstů stejkaj po mym zadku.

Dostává mě tam, kde mám bejt. Je to tak na rychlo a po měsících, lapám po dechu jak kapr, ale Kevův nekončící polibek je dokonalý anestetikum.

Vim, že mě v týhle pozici nemůže pumpovat, je to na mně, zvedám se a zase klesám, znova a znova, jeho ruce pomáhaj a vedou mě k cíli. K tý záplavě, co se rozlejvá vzadu a pak v celym mym těle.

Pomaličku mě spouští na záda a nechává mě vydechnout. Sám to taky potřebuje. Přesunuje si nohy stranou a votáčí se na břicho. Dlouhej jazyk zkušeně prohmátne moje koule, pak mě bere do pusy, na můj vkus trochu kouše. Syknu, chytám ho za drdol. Hodí po mně pobavenej pohled a jede dál. Nesere se s tim. Dostává mě na vrchol Everestu.

***

Někdo klepe. Kevin přes nás sotva přehodí prostěradlo a už je vevnitř – Klára.

Schváceně padne zádama na dveře a prudce voddychuje.

„Nevíte, jakej šutr mi spad' ze srdce, že jsem vás tu našla takhle,“ souká ze sebe mezi hlubokejma nádechama a votírá si pot z vobočí. Musela sem letět. „Teda, ale zkuste si dát příště na dveře aspoň tu visačku,“ mrkne, už trochu uklidněná. No jasně. Samozřejmě ji tam ani jeden z nás nepověsil. „Tak teda ahojda, to jsou nám překvapení,“ sedá si Klára přes vokraj postele.

Naklánim se k ní. Vobejmu ji jednou rukou, druhou držim cíp prostěradla sloužící jako fíkovej list. Rychlá pusa na tvář, ale nevim pořádně, na čem zas teď sem.

Koukám na ni s kapku podezřívavym votazníkem ve vočích.

„Ale nic…, doufám teda, že neudělal ňákou kravinu?!“ vychrlí a hodí pohled na Keva.

Aha, tak vodtaď fouká.

„Jo, to teda udělal,“ prásknu ho.

„Ty jsi mezek, fakt,“ utrhne se Klára na Keva a protáčí voči.

„Kláro, vysvětloval jsem ti to, bavili jsme se vo tom asi čtyry hodiny,“ krčí Kev ramenama.

„Hned jak jsem dostala tu hlášku z recepce, žes zničehonic přijel, letim sem…, myslela jsem, že bude pozdě už,“ Klára si nešťastně podpírá hlavu. „Sakra Keve! Vidíš aspoň, jak moc jsi byl mimo!“

Kev nic neřiká. Jenom září jako sluníčko. Pak si mě majetnicky přitáhne a vlepí mi francouzáka, až mám pocit, že mě udusí.

Mám pocit, že jsem slyšel jedno dlouhý a úlevný vydechnutí. Klářino.

***

„Tak todle by bylo asi v cajku,“ vrací mě, napůl vodkysličenýho, do reality po nevimjakdlouhý chvíli zvonivej Klářin hlas, „takže můžem jít zejtra trekovat?“

„Eh, zejtra?“ třeštim na Kláru voči. Mám pocit, že dnešní den musel trvat snad rok. Stalo se toho… tolik! Jsem trochu na dně. Ale šťastně na dně!

„No jasně, je víkend, mám volno!“

„Nebo jsi chtěl prosedět celej Zéland na prdeli?“ popichuje mě Kev. Jeho ruce mně jemně přejíždej kolem pasu.

„Ty zrovna máš co řikat, co?!“ křenim se a vodpaluju ho. A pak se to nevimproč vrátí, jsem najednou zas na měkko, do vočí se mi vracej slzy, choulim se na jeho hrudník, kterej se chvěje tlumenym smíchem. Směju se taky.

„Lake Wakatipu je pár hodin vocaď,“ Klára kouká do mobilu.

„Maj tam bejt samý hajky na relax, rovinka, to zvládneš, nechcem tě první den udřít,“ nepřestává si mě Kev dobírat.

„Myslim, Keve, že se to dá protáhnout na voba dny, rehabko máš zas až v pondělí,“ prohodí Klára, pořád zabořená do mapky v telefonu.

Kev využívá intimní chvilky, chytá mě kolem zad a lechtá ukazovákem na zadku. Pokládám hlavu na jeho rameno a je mi dobře.

„Vždycky jsem se s tebou chtěl vyspat pod Jižnim křížem,“ zavrní mi chtivě do ucha.

Jo, s Kevem neni nic nemožný.

Vypadá to na začátek skvělý dovolený. Skvělýho života: společnýho.

THE END