Dredař na treku 8

„A teď mi, lásko, dohajzlu řekni, jak a proč ses voctnul tady, padesát metrů vod cesty, dvacet metrů vod tý tvý káry a vo dalších soldiních deset vejškovejch metrů níž?“ nevěřícně na Kevina hvízdnu, když si naše vokoralý rty vyměněj ranní polibek. Lepkavý vyžízněný sliny se mezi náma táhnou jak gumička. A co na tom. V dennim světle konečně pořádně vidim, kde jsme to přečkali tu propršenou noc.

„Hele v těch blescích by ti možná taky došlo, že se máš trochu klidit z cesty a uplně si s tou železnou károu nehrát na hromosvod,“ tlemí se.

Jo, náš starej-novej vztah. Trochu do sebe šít, dělat si ze sebe prdel, a hlavně se dost líbat a eště víc se milovat.

Stejně to teda musel bejt badass výkon, dostat se sem. Vysoukáváme se zpod nízký borovice, která nám dělala stan, s hlavama plnejma jehličí. Kevin si srovnává nohy do něčeho jako tureckýho sedu a začíná se po zadku škrábat kamenitym svahem zpátky nahoru ke svýmu vozejku, kterej tam vod včera zůstal zaparkovanej. Ne že by to šlo uplně hlaďoučce, suť mu pod zadkem ujíždí, nohy se mu rozjížděj vod sebe a překážej. Takže co, zas je chytit, rukama srovnat a vo kousek vejš. Dredy kolem jeho hlavy rozevlátě lítaj, jak zápasí s těma pár metrama svahu a se svym tělem. Jenže von se s tim porve. Nahoře je celej zplavenej. Vopře se mezi kola vozejku a zůstává sedět na zemi. Zhluboka vodfoukne.

„Prostě víš co, někdy je to prostě trochu voser,“ rozhazuje Kevin rukama jakože vztekle. Ale vysmátě. Vidim mu to pod roštim, co mu zarůstá bradu.

Natahuju vobě ruce a podávám mu je. Něžně si je bere.

Jako by chtěl vyskočit za mnou nahoru.

Jenomže ne. Pořád sedí na zemi, pořád se držíme za ruce. Nejde to prostě. Voba se dostáváme do nezastavitelnýho výtlemu a já si mu sedám do klína. Když von nemůže za mnou nahoru, musim já k němu dolů.

Pusa to spraví. Chutná tak jako slaně, aromaticky. Voba jsme už nejmíň půl dne nejedli, nepili, nečistili si pusu.

Beru do ruky vohon jeho špinavě blond dredů. Je to unusual pocit, probírat se nima. Jsou těžký, ale jemný, hebký. Nikdy jsem na dredech nic spešl neviděl, každýho věc, ale dokavaď jsem nepotkal Keva, přišlo mi to někdy až možná zanedbaný? Podělaný stereotypy, no. Kev mě přinutil zbavit se spousty takovejch. K němu ty divošsky dlouhatánský locky na temeni spletený do volnýho uzlu prostě patřej a jsou na něm fakt sexy. Cuchal bych se v nich donekonečna.

„Na ty jsem se těšil skoro stejně jako na zbytek tebe.“

„Damn it. Nechal bych se třeba… vylepat do hola, kdyby to ňák pomohlo,“ culí se na mě vyzývavě.

„Ne! Chci tě mít chodícího i dredatýho zároveň,“ protestuju.

„Můžu ti slíbit to druhý.“

„Vim, že to jednou dáš.“ Pokládám hlavu na jeho holej pihovatej hrudník.

„Doktoři řikaj, že no way.“ Do tváře mě škrábe piercing v jeho bradavce. Snažim se ho zachytit jazykem.

„Znáš je,“ mrkám na něj. Vobejme mě svejma hnátama, jako by chtěl utěšit spíš von mě.

„Neřeš to,“ usmívá se. A já vim, že von to fakt zas tak moc neřeší.

Kevinovo bílý tělo v pražícim slunci svítí jak oblázek. Na světlý kůži se rýsujou černý linky jeho kérek. Je naprosto k sežrání. Asi jsem se vod včerejška zamiloval ještě desetkrát víc. Chci se na něj už nadosmrti jenom tady takhle koukat.

„Co kdybysme prostě dneska dali vorazovej den někde tady na louce,“ nadhazuju nesměle. Vod večerejška se dokonale vyjasnilo. Na vobloze i mezi náma.

„Oukej.“ Pusa, že to platí.

Rozkvetlá louka přímo vybízí k usušení celý naší promoklý vejbavy, hojení duševních i tělesnejch ran a celodennímu relaxu. Zapomínáme prostě na vozejk a podobný kraviny, necháváme je stranou u cesty a stranou z našich myšlenek a jsme free uprostřed celý tý přírody a kvetoucích hořců a bzučících čmeláků. V takovym místě je uplně jedno, jak a jak rychle se pohybuješ, protože čas se zastavil a nikam neběží.

Válíme trávu jak stádo bejků, kecáme vo blbostech, broukáme jeden druhýmu písničky do ucha, schválně to protahujem a vodvádíme řeč, ale stejně, stejně voba myslíme jenom na to jedno….

Kevin leží na břiše a já se lepim na jeho záda, po kterejch mu sbíhá proud dredů, kterej mu rozřepanejma konečkama dosahuje hluboko pod půlku zad. Nikdy jsem si neuvědomil, jak dlouhatánský jsou, když je má rozpuštěný.

„Keve? Chci tě voplodnit,“ voznamuju mu. Dýl už tu živočišnou touhu v sobě držet prostě nejde.

Votáčí se. S neznatelnym úsměvem mě hypnotizuje svym hnědomodrym pohledem. Dlouhý minuty.

A pak si beze slova začíná shrnovat kalhoty pod zadek. Nedočkavě přehrabuju rukama jeho velký horký kulky plný mládí a síly. Mazlivej kontakt dvou pekelně nadženejch těl. Děsně se bojim, že se udělám ještě venku, a jenom s nejvyšším vypětim vůle se mi podaří trochu se vod toho napruženýho geparda vodtáhnout, abych se natáh k tubě s gelem, která tu s náma celou dobu čekala na svoji chvíli. Roztahuju mu půlky a jemně nanášim mezi ně a dovnitř. Když je toho dost, mírnym zatlačenim do něj vstupuju. Kevin zrychleně voddychuje a snaží si přerovnat svoje lehce se chvějící nohy, aby se mi víc votevřel. Pomalym tlakem se ponořuju hloubš a hloubš do něj, do jeho akceptující prdele. Když jsem na doraz, najednou se všeko zklidní. Přivíjim se k tělu, ve kterym vězim, všema čtyřma končetinama. Jsem z boku přilepenej na jeho tváři a cejtim, jak zadržujeme dech až k prasknutí. Stali jsme se jedinym nerozdělitelnym organizmem.

Pak voba najendou simultánně voddejchneme a já se v Kevinovi začínám zlehka pohupovat za zvuků jeho mělkýho hekání. V uších mi začíná lehounce hvízdat a celej mozek zaplavuje hřejivej pocit, jako bych se propadal do narkózy. Už to nebude dlouho trvat.

Je to, jak když se v horách po dešti spustí vodopád. Nekončící příval, kterej do Kevina pouští moje nažhavený tělo, jako by těma miliónama spermií chtělo zadělat na novej život. Místo toho s nima zpečeťuje naši vobnovenou lásku. V mrákotách z jeho útrob vyklouzávám.

„Jee, sorry, nechal jsem ti tam čokoládovej dezert,“ tlemí se už zase Kev a přehrabuje se ve svejch dredech.

„Shit happens,“ směju se.

Vidíme to voba. Trochu jsem se v Kevinovi ušpinil. A… jako fakt bych mu moh vyčítat, že jeho svaly tam v těch končinách nemakaj uplně stoprocentně? Už takhle je to malej zázrak. Trocha vody a kapesník a bude to v cajku.

If I play on the dirt track, I expect to get muddy. Nenecháváme si vzít skvělou chvíli.

Zůstáváme ve vobjetí i po tom. Vyklidňujem se. Jsme rádi, že se máme. Ta nejvážnější chvíle dne. Všechen smích odletěl někam do dáli. Šeptáme si tisíce slov. Ne vzrušení, ale lásky. Lásky dvou lidí. Nic se nám nemůže stát, když mám jeho a von mě. Jsme tak rádi, že se máme.

A pak na mě zas dolehne ten večerejšek. Na jakym vlásku to viselo, jak málo stačilo.

Nemůžu tomu vůbec uvěřit. Že jsme se mohli rozdělit.

Znova se mi všecko vybavuje. Co všecko jsem včera řek’. Zhoupne se mi ze sebe žaludek.

„Jsem tak strašnej debil, Keve,“ zašeptám a zapřu se mu hlavou vo hruď. Rozklepu se.

Bere mě pod paží a tiskne se ke mně. Taky ztuhnul a zvážněl.

Najednou vidíme přes vokraj propasti, na kterym jsme stáli.

„Musíme si to vodpustit, jinak to nedáme, chápeš?“ šeptá naléhavě.

Křečovitě se držíme.

„Ale…, ale jak víš, že pravda je ten dnešek a ne včerejšek?“ derou se ze mě moje strachy.

„Vim to! Prostě to vim! Věříš mi??“ dává mi pusu na tvář. Nezvykle se mu chvěje hlas. I hruď.

„Jo, Kevi. Tobě jo,“ pokládám rty na jeho studený rameno.

„Bude to zas dobrý,“ tulíme se k sobě a navzájem se ujišťujem, „neboj.“

Mám ho moc rád.

***

„Heh, to jsem ráda, že vás vidim voba! A živý!“ vozývá se za náma zvonivej hlas. Do hajzlu. Bleskově natahuju trenky. Přes louku se k nám žene ta trekerka, kterou jsem potkal včera večer při hledání Kevina. „Dost jsem si pak vyčítala, že sem tě nechala pokračovat samotnýho, to se v horách nedělá. Tak jsem se dneska vyrazila mrknout, jak jste vůbec dopadli. A vy si tady prostě sedíte a chytáte bronz,“ kroutí hlavou a směje se. Směju se taky. Úsměv týhle holky je prostě nevodolatelnej. „Waau, čau dredmene! Ty musíš bejt ten druhej!“

„Jo, to sem! Čaau.“

„Kevin,“ představuju je, „a tady…“

„Klára.“ Kevin jí ze země podává ruku a evidentně je mu uplně fuk, že má přes rozkrok jen tak narychlo přehozený svoje triko. Von snad vůbec neni schopnej studu, zatimco já se tu červenám jak ředkvička zrovna vytažená z hlíny.

Ale to je asi to poslední, co by Kláře vadilo. Dost nápadně visí pohledem na jeho vyzubenym úsměvu a namakanym potetovanym hrudníku a nemůže se vodtrhnout pohledem. Mám takový podezření, že na moji existenci asi v tu ránu stačila zapomenout.

„Pojď pokecat, ať se taky dovíme něco vo tobě,“ vyzývavě se na ni zubí Kevin, „budem vařit voběd, možná to pro tři i vyjde.“

„Oukej, ale pojďte někam do stínu, než se tady upeču. V tvý kůži bych teda zejtra bejt nechtěla,“ klouže pohledem po Kevinově světlý pleti, na který se začínaj rozlejzat červený fleky vod sluníčka. Nabízí mu ruku, aby vstal.

Eh, Kláro, víš, todle nepude. Budeš se muset nejdřív dozvědět pár věcí.