• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace23. 2. 2019
Počet zobrazení846×
Hodnocení4.86
Počet komentářů8

„A teď mi, lásko, dohajzlu řekni, jak a proč ses voctnul tady, padesát metrů vod cesty, dvacet metrů vod tý tvý káry a vo dalších soldiních deset vejškovejch metrů níž?“ nevěřícně na Kevina hvízdnu, když si naše vokoralý rty vyměněj ranní polibek. Lepkavý vyžízněný sliny se mezi náma táhnou jak gumička. A co na tom. V dennim světle konečně pořádně vidim, kde jsme to přečkali noc.

„Hele v těch blescích by ti možná taky došlo, že se máš trochu klidit z cesty a uplně si s tou železnou károu nehrát na hromosvod,“ tlemí se.

(Jo, náš starej-novej vztah. Trochu do sebe šít, dělat si ze sebe prdel, a hlavně se dost líbat a eště víc se milovat.)

Stejně to teda musel bejt badass výkon, dostat se sem. Vysoukáváme se z nízký horský kosodřeviny, která nám dělala stan, s hlavama plnejma jehličí. Kevin si srovnává nohy do něčeho jako tureckýho sedu a začíná se po zadku škrábat kamenitym svahem zpátky nahoru ke svýmu vozejku, kterej tam vod včera zůstal zaparkovanej. Ne že by to šlo uplně hlaďoučce, suť mu pod zadkem ujíždí, nohy se mu rozjížděj vod sebe a překážej. Takže co, zas je chytit, rukama srovnat a vo kousek vejš. Dredy kolem jeho hlavy rozevlátě lítaj, jak zápasí s těma pár metrama svahu a se svym tělem. Jenže von se s tim porve. Nahoře je celej zplavenej. Vopře se mezi kola vozejku a zůstává sedět na zemi. Zhluboka vodfoukne.

„Prostě víš co, někdy to už fakt začíná bejt trochu k vzteku,“ rozhazuje Kevin rukama jakože vztekle. Ale vysmátě. Vidim mu to pod roštim, co mu zarůstá bradu.

Natahuju vobě ruce a podávám mu je. Něžně si je bere.

„Tak už na to ser a vstaň. Jo?!“

Přivírám voči. Kevin vyskakuje nahoru. Když stojí, je dokonce vo trochu vyšší než já. Konečně se mi ukazuje v celý svý atletický figuře.

Ne. Kevin pořád sedí na zemi, pořád se držíme za ruce. Nejde to prostě. Voba se dostáváme do nezastavitelnýho výtlemu a já si mu sedám do klína. Když von nemůže za mnou nahoru, musim já k němu dolů.

Pusa to spraví. Chutná tak jako slaně, aromaticky. Voba jsme už nejmíň půl dne nejedli, nepili, nečistili si pusu.

Beru do ruky vohon jeho špinavě blond dredů. Je to unusual pocit, probírat se nima. Jsou těžký, ale jemný, hebký. Nikdy jsem na dredech nic spešl neviděl, každýho věc, ale dokavaď jsem nepotkal Keva přišlo mi to někdy až možná zanedbaný? Podělaný stereotypy, no. Kev mě přinutil zbavit se spousty takovejch. K němu ty divošsky dlouhatánský locky na temeni spletený do volnýho uzlu prostě patřej a jsou na něm fakt sexy. Cuchal bych se v nich donekonečna.

„Na ty jsem se těšil skoro stejně jako na zbytek tebe.“

„Damn it. Nechal bych se třeba… vylepat do hola, kdyby to ňák pomohlo,“ culí se na mě vyzývavě. Provokuje.

„Ne! Chci tě mít chodícího i dredatýho zároveň,“ protestuju.

„Můžu ti slíbit to druhý.“

„Vim, že to jednou dáš.“ Pokládám hlavu na jeho holej pihovatej hrudník.

„Doktoři řikaj, že no way.“ Do tváře mě škrábe piercing v jeho bradavce. Snažim se ho zachytit jazykem.

„Znáš je,“ mrkám na něj. Vobejme mě svejma hnátama, jako by chtěl utěšit spíš von mě.

„Neřeš to,“ usmívá se. A já vim, že von to fakt zas tak moc neřeší.

Kevinovo bílý tělo v pražícim slunci svítí jak oblázek. Na světlý kůži se rýsuju černý linky jeho kérek. Je naprosto k sežrání. Asi jsem se vod včerejška zamiloval ještě desetkrát víc. Chci se na něj už nadosmrti jenom tady takhle koukat.

„Co kdybysme prostě dneska dali vorazovej den někde tady na louce,“ nadhazuju nesměle. Vod večerejška se dokonale vyjasnilo. Na vobloze i mezi náma.

„Oukej.“ Pusa, že to platí.

„…aspoň dám těm vymrdávkám na těch stehnech trochu klídku.“

V tu ránu ho pouštim a házim káravej pohled.

„Co tam máš, vozmene!? Dělej, ukaž to!“

Jeho vytlemenej výraz dokazuje, že mi to nedá zadarmo.

Vrhám se na Kevina a snažim se ho povalit na záda, ale chytám pěknou do hrudníku. Nakonec ho skládám zádama na trávu, přece jenom Kev neni v sedu úplně nejstabilnější. Za to v lehu na zemi se s jeho bicákama a prsákama prostě nemůžu měřit. Taky nejsem uplný párátko, ale když se ho snažim přitlačit k zemi, Kevin mě svejma lopatama dost ležérně vodhodí stranou. Při druhym nájezdu dostávám vod Kevina festovní kravatu. Jeho loket mi svírá krk tak, že na něj došáhnu jazykem.

„Hej, kousání je zákazný! Nejsme holky, ne?“ varuje mě Kev.

„Ale lízání je povolený. Jsme chlapi, ne? … Si hrozně slanej! … Budeš mě chtít udusit, Kevi?“ chrčim, když se stisk jeho paže ještě zvýší.

„Si to eště rozmyslim…“

„Jo, to já taky!“ využívám vteřiny, kdy ztrácí vostražitost, a unikám z jeho sevření a dosahu jeho pracek.

Uchyluju se k malý lsti a teď už ho rovnou chytám dole za nohavice a stahuju mu je. Kevin se mi to snaží škubánim překazit, ale aspoň mám jistotu že mě nekopne.

„Hej, todle nebylo v pravidlech!“

„No právě…!“

Všecko spěje k tomu, že ty kaťata roztrhneme. Konečně se podvoluje.

Zvedám Kevovy nohy vláčný jak kus gumy a stahuju mu jeho trencle. No, pár dní jsme se už nemyli, takže se na mě valí pěkný pižmo. Na přechodu prdele a stehen se mu červená několik zarudlejch mokvavejch míst. Něco jako náběhy k proleženinám?

„Ty vole! Stačilo něco naznačit!“

Celý se to najednou vysvětluje. Třeba to, proč včera neměl ambice pokračovat tak rychle jako já. A sám jsem taky idiot, že jsem si ničeho nevšim‘. Až ho tam v těch končinách budu zas lízat, musim taky koukat trochu vokolo.

Mimoděk asi zaujmu trochu šoklej výraz.

„Heele, klídek, jo?“ snaží se s rošťáckym výrazem vykroutit z mýho úchopu.

Ne, sakra, to nesmim dopustit! Podaří se mi v jeho báglu rychle nahmatat nedbale spakovanou lékárničku a trochu to vošetřit a namazat.

„Tak dík, sestři, recept mi předepíšeš taky?“ leze po mně, tlačí mě k zemi a chystá se mě volíznout.

„Si stejně dick.“ Nechávám se vokusovat jeho fousatou tlamou.

Rozkvetlá louka přímo vybízí k hojení duševních i tělesnejch ran a celodennímu relaxu. Zapomínáme prostě na vozejk a podobný kraviny, necháváme je stranou u cesty a stranou z našich myšlenek a jsme free uprostřed celý tý přírody a kvetoucích hořců a bzučících včel. V takovym místě je uplně jedno, jak a jak rychle se pohybuješ, protože čas se zastavil a nikam neběží.

Válíme trávu jak stádo bejků, kecáme vo blbostech, broukáme jeden druhýmu písničky do ucha, schválně protahujem a vodvádíme řeč, ale stejně, stejně voba myslíme jenom na to jedno.

Kevin leží na břiše a já se lepim na jeho záda, po kterejch mu sbíhá proud dredů, kterej mu rozřepanejma konečkama dosahuje skoro až k zadku. Nikdy jsem si neuvědomil, jak dlouhatánský jsou, když je má rozpuštěný.

„Keve? Chci tě voplodnit,“ voznamuju mu. Dýl už tu živočišnou touhu v sobě držet prostě nejde.

Votáčí se. S neznatelnym úsměvem mě hypnotizuje svym šedomodrym pohledem. Dlouhý minuty.

A pak si beze slova začíná shrnovat kalhoty pod zadek. Nedočkavě přehrabuju rukama jeho velký horký kulky plný mládí a síly. Mazlivej kontakt dvou pekelně nadženejch těl. Děsně se bojim, že se udělám ještě venku, a jenom s nejvyšším vypětim vůle se mi podaří trochu se vod toho napruženýho geparda vodtáhnout, abych se natáh k tubě s gelem, která tu s náma celou dobu čekala na svoji chvíli. Roztahuju mu půlky a jemně nanášim mezi ně a dovnitř. Když je toho dost, mírnym zatlačenim do něj vstupuju. Kevin zrychleně voddychuje a snaží si přerovnat svoje lehce se chvějící nohy, aby se mi víc votevřel. Pomalym tlakem se ponořuju hloubš a hloubš do něj, do jeho přijímající prdele. Když jsem na doraz, najednou se všeko zklidní. Přivíjim se k tělu, ve kterym vězim, všema čtyřma končetinama. Jsem z boku přilepenej na jeho tváři a cejtim, jak zadržujeme dech až k prasknutí, rudneme a třeštíme voči. Stali jsme se jedinym nerozdělitelnym organizmem.

Pak voba najendou simultánně voddejchneme a já se v Kevinovi začínám zlehka pohupovat za zvuků jeho mělkýho hekání. V uších mi začíná lehounce hvízdat a celej mozek zaplavuje hřejivej pocit, jako bych se propadal do narkózy. Už to nebude dlouho trvat.

Je to, jak když se v horách po dešti spustí vodopád. Nekončící příval, kterej do Kevina pouští moje nažhavený tělo, jako by těma miliónama spermií chtělo zadělat na novej život. Místo toho s nima zpečeťuje naši vobnovenou lásku. V mrákotách z jeho útrob vyklouzávám.

Ale zůstáváme v objetí. Vyklidňujem se. Jsme rádi, že se máme. Ta nejvážnější chvíle dne. Všechen smích odletěl někam do dáli. Šeptáme si tisíce slov. Ne vzrušení, ale lásky. Lásky dvou lidí. Ne se nám nemůže stát, když mám jeho a von mě. Jsme tak rádi, že se máme.

„Jee, sorry, nechal jsem ti tam čokoládovej dezert,“ tlemí se už zase Kev a přehrabuje se ve svejch dredech.

„Shit happens,“ směju se.

Vidíme to voba. Trochu jsem se v Kevinovi ušpinil. A… jako fakt bych mu moh vyčítat, že jeho svaly tam v těch končinách nemakaj uplně stoprocentně? Už takhle je to malej zázrak. Trocha vody a kapesník a bude to v cajku.

If I play on the dirt track, I expect to get muddy. Nenecháváme se vzít skvělou chvíli.

A ty všudypřítomný flusance mrdky si řikaj vo volízání!

„Heh, to jsem ráda, že vás vidim voba! A živý!“ vozývá se za náma zvonivej hlas. Do hajzlu. Bleskově natahuju trenky. Přes louku se k nám žene ta trekerka, kterou jsem potkal včera večer při hledání Kevina. „Dost jsem si pak vyčítala, že sem tě nechala pokračovat samotnýho, to se v horách nedělá. Tak jsem se dneska vyrazila mrknout, jak jste vůbec dopadli. A vy si tady prostě sedíte a chytáte bronz,“ kroutí hlavou a směje se. Směju se taky. Úsměv týhle holky je prostě nevodolatelnej. „Waau, čau dredmene! Ty musíš bejt ten druhej!“

„Jo, to sem! Čaau.“

„Kevin,“ představuju je, „a tady…“

„Klára.“ Kevin jí ze země podává ruku a evidentně je mu uplně fuk, že má přes rozkrok jen tak narychlo přehozený svoje triko. Von snad vůbec neni schopnej studu, zatimco já se tu červenám jak ředkvička zrovna vytažená z hlíny.

Ale to je asi to poslední, co by Kláře vadilo. Dost nápadně visí pohledem na jeho vyzubenym úsměvu a namakanym potetovanym hrudníku a nemůže se vodtrhnout pohledem. Mám takový podezření, že na moji existenci asi v tu ránu stačila zapomenout.

„Pojď pokecat, ať se taky dovíme něco vo tobě,“ vyzývavě se na ni zubí Kevin, „budem vařit voběd, bys nám mohla helpnout,“ provokuje.

„Oukej, ale pojďte někam do stínu, než se tady upeču. V tvý kůži bych teda zejtra bejt nechtěla,“ klouže pohledem po Kevinově světlý pleti, na který se začínaj rozlejzat červený fleky vod sluníčka. Nabízí mu ruku, aby vstal.

Eh, Kláro, víš, todle nepude. Musíš se dozvědět pár věcí, ušklíbnu se pro sebe.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #8 Odp.: Dredař na treku 8Kev1000 2019-02-28 18:31
Cituji kuscheltyp:
Cituji Kev1000:

Kušltype, díky, a můžeš bejt v klidu, žádná aluze na Kláru z Problému v tom neni ;-) Ňák mě k týhle postavě trefilo do nosu zrovna todle jméno a musim se přiznat, že mi v tý chvíli tak úplně nesecvaklo, že jedna Klára už tady na Ostrově někoho balí. Typově jsou ty dvě Kláry... no počkejme do toho dalšího dílu, jestli voba k tomuhle jménu přidáváme podobný vlastnosti nebo ne ;-)
A aspoňs mi zas připomenul, jak hodně se těšim na další z Tvejch problémů! :lol:

Doufám za ty dva;) Že se na ně nenalípne podobná zoufalka... ale vlastněs psal už minule, že by za to možná stála, kdyby hrdina "neměl hlavu plnou jinýho ksichtu, vousatýho, klučičího", tak něco, žejo?

(Na jméno Klára si samozřejmě nedělám a těžko můžu dělat monopol. Ostatně -jak jsem se postupně pročet více věcma tady- nevytáhl jsem ho ani první.)

Tadle Klára je fakt docela kočka, a v tom díle, kde vystupovala, se snad ňák úplně špatně nezapsala - aspoň teda doufám? :lol: Takže ňákej potenciál by tam byl. Ale je tu pár ale, žejo :-) A vona vo některejch ještě nemá ani tucha a asi jí brzo čekaj některý překvapení :-)
Citovat
+1 #7 Odp.: Dredař na treku 8Kev1000 2019-02-28 18:18
Cituji Ron:
Není to úplně můj šálek kávy, ale dávám 5x5 už jenom za ten příběh a snahu napsat to tak naturalisticky, jak to prostě je. :-)

Tím víc si toho vážim! Fakt!

Cituji nebi:
To čekání je mučivé o to větší radost, když se další díl objeví. Parádní kousek 5x5. Už teď se děsím jak dlouhé bude čekání na další díl.

Nebi, budu se snažit tě moc nenapínat a vzít si příklad z tvýho lykana a upířiska a jejich frekvence novejch dílů, ale slíbit nic nemůžu :sad: A díky! Jsem rád, že to ještě pořád někdo čte :-)
Citovat
+2 #6 Odp.: Dredař na treku 8Ron 2019-02-25 11:08
Není to úplně můj šálek kávy, ale dávám 5x5 už jenom za ten příběh a snahu napsat to tak naturalisticky, jak to prostě je. :-)
Citovat
+2 #5 Dredař na treku 8nebi 2019-02-24 19:40
To čekání je mučivé o to větší radost, když se další díl objeví. Parádní kousek 5x5. Už teď se děsím jak dlouhé bude čekání na další díl.
Citovat
+2 #4 Odp.: Dredař na treku 8kuscheltyp 2019-02-24 17:18
Cituji Kev1000:

Kušltype, díky, a můžeš bejt v klidu, žádná aluze na Kláru z Problému v tom neni ;-) Ňák mě k týhle postavě trefilo do nosu zrovna todle jméno a musim se přiznat, že mi v tý chvíli tak úplně nesecvaklo, že jedna Klára už tady na Ostrově někoho balí. Typově jsou ty dvě Kláry... no počkejme do toho dalšího dílu, jestli voba k tomuhle jménu přidáváme podobný vlastnosti nebo ne ;-)
A aspoňs mi zas připomenul, jak hodně se těšim na další z Tvejch problémů! :lol:

Doufám za ty dva;) Že se na ně nenalípne podobná zoufalka... ale vlastněs psal už minule, že by za to možná stála, kdyby hrdina "neměl hlavu plnou jinýho ksichtu, vousatýho, klučičího", tak něco, žejo?

(Na jméno Klára si samozřejmě nedělám a těžko můžu dělat monopol. Ostatně -jak jsem se postupně pročet více věcma tady- nevytáhl jsem ho ani první.)
Citovat
+3 #3 Odp.: Dredař na treku 8Kev1000 2019-02-24 16:39
Cituji kuscheltyp:
Jé, novej dredař;) A zase je to zajímavý, i když děj je 'jenom' odpočinek na pár metrech louky. Ale co se všechno stihne stát, že jo? No a na konci ta Klára... doufám, že uplně jinej typ holky než Klára z Problému;) To by ještě mohlo mít nějaký zajímavý peripetie... Těším se na to!

Kušltype, díky, a můžeš bejt v klidu, žádná aluze na Kláru z Problému v tom neni ;-) Ňák mě k týhle postavě trefilo do nosu zrovna todle jméno a musim se přiznat, že mi v tý chvíli tak úplně nesecvaklo, že jedna Klára už tady na Ostrově někoho balí. Typově jsou ty dvě Kláry... no počkejme do toho dalšího dílu, jestli voba k tomuhle jménu přidáváme podobný vlastnosti nebo ne ;-)
A aspoňs mi zas připomenul, jak hodně se těšim na další z Tvejch problémů! :lol:

Cituji zmetek:
Velká radost, že se dredař zase pohnul - a k tomu takhle skvěle! U mě za plnej počet a těším se na pokračování! ;-)

A já mám radost, taky velkou, že Dredař má stále tvojí přízeň! :-) A vod takovejch autorů jako seš ty nebo kušl, to prostě těší extra!
Citovat
+5 #2 Odp.: Dredař na treku 8zmetek 2019-02-24 09:15
Velká radost, že se dredař zase pohnul - a k tomu takhle skvěle! U mě za plnej počet a těším se na pokračování! ;-)
Citovat
+5 #1 Odp.: Dredař na treku 8kuscheltyp 2019-02-24 08:41
Jé, novej dredař;) A zase je to zajímavý, i když děj je 'jenom' odpočinek na pár metrech louky. Ale co se všechno stihne stát, že jo? No a na konci ta Klára... doufám, že uplně jinej typ holky než Klára z Problému;) To by ještě mohlo mít nějaký zajímavý peripetie... Těším se na to!
Citovat