Dredař na treku 9

„Tak vyrazíme?“ podává Klára ruku Kevinovi – jakože pojď, zvedáme se.

Ten si tu vokatou holku prohlíží s očividnym pobavenim.

„Já si zadek po horách tak trochu vozim, víš,“ s pohledem přes Klářiný rameno pak rozesmátě pohodí hlavou, až mu vocasem jeho dredů proběhne vlnka.

„Čkej, jak jako?“ culí se Klára. Votáčí se za sebe a mžourá, co tim jako Kevin chtěl…

A pak ten výraz.

Tváří se trochu šokle. Teda, trochu dost. Evidentně jí právě došlo, co to je, to, co stojí tam na kraji louky.

„Ty, jak jste se sem… Kevine, nekecej, ty seš jako to, na vozejku???“

Těká s votevřenou pusou ze mě na Kevina a zase zpátky, kdo z nás první prokecne, že jsme na ní nachystali ňákej prank.

A pak to konečně bere. I to, že to asi není důvod, aby na nás civěla jak na mimozemšťany.

Ale Keva žere obdivnym pohledem asi ještě desetkrát víc než předtím.

„Ty seš fakt parchant,“ mrkne na něj uznale.

„A ty taky, žes včera nic neřek‘!“ vobořuje se na mě, ale koutky jí u toho cukaj.

„Bys taky hned chtěla vědět vo každym detailu,“ šklebim se na ni.

***

Ty dva si rozuměj. Hodně. Jsou voba do outdooru. Jako by kolem nich vobou svítila taková aura svobody a nevázanosti, dělej si, co chceš a do všeho skoč po hlavě. Jako by jeden nahrával na smeč tomu druhýmu. A vůbec jim nepřekáží, že jedna u toho jde a druhej jede, jedna stojí, druhej sedí. Vim to, znám to. Zvykneš si na to hned a pak už ti to celý připadá uplně samozřejmý.

Kev se trochu předvádí a Klára z něj prostě nemůže vodtrhnout voči. Jezdí svejma hnědejma kukadlama kolem – a hned zas zpátky na vysmátýho Keva, jeho neustále nadrženě vystrčenou bradu, na svalnatý ruce, který zabíraj do kol. Její útlý, ale šlachovitý ruce s gustem rozhrnujou plstnatý pramínky dredů a nanášej na Kevovy záda vopalovák. Roztírat mlíko po vornamentech, který se klikatěj po těch širokánskejch lopatkách… Jenže tohle privilegium si teďka užívá Klára.

A já…?

Z toho, co se přede mnou děje, taky nemůžu spustit voči.

Nevim. Jsem asi vůl. Dneska v noci jsme si to přece všecko řekli. Budu žárlit kvůli tomu, že totální extrovert Kev se zakecal s fajn holkou? Která je sympatická i mně?

Jenže…, jenže to je právě vono. Že je sympatická. A hezká. Svym vlastním výrazem. Bystrej pohled v souměrný, trošku špičatý tváři. No a jo, taky dvě pevně se boulící polokoule pod sportovnim trikem a pod holym břichem, co tam skoro ani neni, zadek nejspíš stejně pevnej. Co já vlastně vim, jak to Kev má. A že neni stopro, to vim určitě. Jakže to říkal včera? Užívat si s holkama a klukama. Jasně, třeba je to vod něj jenom takovej flirt – ale vůči komu vlastně? Nemůže bejt i flirt tak vohnivej, jako – jako třeba mezi náma? Byl by schopnej to všecko hodit za hlavu takle během dvaceti minut? No ale nenacvičili jsme si to vlastně, když jsme si dali goodbye včera dopoledne? A měl bych vůbec právo mu v tom překážet?

Vim, že vodpověď na poslední votázku zní „ne“.

Klára se na mě kouká a něco ke mně mluví. Trvá mi pěknejch pár vteřin, než dokážu přeladit ze svejch myšlenek na příjem zvenčí.

„…vo tom, jak to máte vymyšlený se společnym bydlenim?“ Chvíli mrkám, vo čem to sakra mluví. Srdce se mi rozbuší jak vo závod.

„Takže Kev se už prokecnul, jaká jsme dvojka?“ Snažim se to prohodit je tak mimochodem, ale podezírám se, že to voddychnutí z toho bylo až moc zřetelný.

„A sluší vám to spolu. Hrozně moc!“ usměje se Klára. Je v tom kus nelíčený upřímnosti.

Na to, že během pár chvil prodělala vohledně Keva druhej šok, to nese docela statečně.

***

„Je to docela kočka, co?“ Klára si šla vodskočit někam do křoví.

„Hm. Je,“ vodtušim.

„Ty na ní žárlíš?“ hypnotizuje mě Kev těma svejma doširoka rozevřenejma vočima. Kolem zorniček hnědej pigment, na vokraji šedomodrý.

„Ježiš, ne, já…“ Nevim, co mám říct. Sotva 24 hodin a zas jsem se choval jako takovej vůl.

Kev mě chytá za ruce. Zlehounka mě šimrá v dlaních.

Sedám si mu na klín, k němu do vozejku, kterej pod náma zavrže. Schoulim se k němu, k jeho teplýmu trupu. Sevře mě.

„Tys myslel, že s Klárou něco chci mít, lásko?“ starostlivě mi přejede prstem po čele.

„Ach jo, víš, chvilku fakt myslel,“ třu hlavou ztrápeně vo jeho krk. Je mi u něj tak dobře. Nechci vo něj nikdy přijít. A nechci mu brát ani kousek z jeho svobody. Nejde to dohromady.

„Proč?“ ptá se jemně a trochu nechápevě. „Miluju tě, víš? Miluju tebe,“ naléhavě mi dejchá do vobličeje.

„Kevi, já sem tak hloupej. Máš to se mnou těžký,“ přitulenej k němu potichu vopakuju to, co už včera řek von mně. Ale teď je to pravdivý. Je to von, kdo je v tomhle vztahu tim tolerantnějšim.

„Brouku,“ zavrtí hlavou a usměje se.

Nejdřív se vochutnáváme a pak líbáme. Má skvělej jazyk.

***

Chvílema už jsem myslel, že tu neskutečně klikatou stezku dolů k jezeru, kterou nás Klára vedla, nedáme, ale výsledek fakt stojí za to. Měla pravdu. Průzračnější vodu sem asi eště nikdy neviděl. A naprosto správně vodhadla, že Kevina ani ten šílenej sešup prostě nezastaví.

„Juhůů. Dem do vody?!“ rozlejhá se Kevovo řvaní po skalních stěnách, který tudle zářivě modrou a skoro pravidelně kruhovou louži ze tří stran vobkopujou.

„Je teda uplně ledová,“ podotkne Klára.

„A co jako!“ Kev je evidentně hodně natěšenej. Na nic nečeká, smotává si dredloky do  uzle nahoře na hlavě a vodhazuje ze sebe všecko, co na sobě má. Míří si to ke břehu, ale kola se mu zabořujou do nánosu oblázků.

Chvíli váhám, jak na to, ale když vidim, jak si i Klára rozepíná podprsenku (zdání pod ní neklamalo), sundavám kalhoty i boxerky taky.

Sice jsme s Kevem na náš chlapskej smrad zvyklý, ale je pravda, že teď s dámskou společností by nám asi koupel uplně neškodila.

Mám pocit, že jsem nohu strčil do žhavýho uhlí místo do vody, jenže Klára i Kev už dávno plavou. Arrgh! A Kev si samozřejmě nevodpustí mě vošplouchnout pořádnou vlnou. Ledový kapky na kůži pálej jak roztavenej kov. Šipkou to budu mít aspoň hned za sebou. Vrhám se na Kevovu vytlemenou hlavu a potápim ji pod hladinu, až pod ní mizí i ta cibule jeho dredů.

„Umej si je taky někdy, prdleko,“ prskám na něj vodu.

Má je teď totál nacucaný a těžký, takže dělá ještě rychleší tempa než předtím, nohama si moc pomoct nemůže. To mu ale nebrání, aby nepřešel do odvety, takže za chvíli pod vodou mizim já. Pak se mě chytá zezadu za krk, je trochu zadejchanej a já vodlehčuju jeho tělo. Nesu Keva na zádech. Jeho péro mě zlehka lechtá mezi půlkama, jak s nim pohybuje proudění vody. Do chvíle, než nás takhle voba společně nepotopí Klára. Za chvíli je z nás klubko tří nahatejch těl. To byla Kevova prdel, na kterou jsem teďka šáhnul? Ne, Klářina.

„A dem ven, než tu uplně zmrzem,“ zavelí v nejvyšší čas Kev, když už začínáme nabírat povážlivě namodralou barvu.

***

„Honey, zkus tolik netahat, když už si se mnou chceš hrát.“ Na břehu mu ždímám vodu z toho jeho dredatýho spletence. Kapky z něj dopadaj na mýho pinďoura. Ledová koupel nám asi voběma pořádně rozproudila krev, která se teď začíná povážlivě přelejvat někam k rozkroku. Tý simultánní erekce si Klára asi nemůže nevšimnout.

„Chlapi, jdu se mrknout po ňákym suchym dřevě, bude to chtít vohýnek, večer by tu u vody byla pěkná kosa,“ spiklenecky se na nás usměje.

Vděčně jí ten úsměv voplácim.

„Kdybyste to čirou náhodou potřebovali," volá z dálky. Vytahuje něco, co čouhá z kapsy Kevova báglu, a vysokym vobloukem to háže k nám. Vedle do voblázků dopadá tuba s gelem.

Ale Kev po ní hmátne první.

„Lásko?“ pozoruje mě nezvykle vážně. „Co kdybysme…, co kdybysem vešel tentokrát já do tebe? Co kdybysme načali tu tvojí prdelku. Dneska?“ Fousky kolem pusy se mu červeně lesknou v záři slunce, co je nízko nad obzorem.

„A…, Keve…, myslíš, že dneska to půjde?“ Koukám se mu do vočí. Důvěřivě. Vim, že to půjde. Dneska jo. I když je to s jeho erekcí všelijaký. Rychle nahoru, ale taky kolikrát tim rychlejc dolů. Úraz páteře není zdaleka jenom vo tom, že nechodí. A stejně vim, že to dneska dá. Musim to dát i já. I když jsem v sobě kluka nikdy neměl.

Sedám si kolem něho vobkročmo, čelem k němu. Je v polosedu. Cuchám mu jeho zmáčený dredy. Začínáme francouzákem.

„Kevi, viď, že budeš prosím opatrnej?“

„Budeš si to řídit celý ty,“ chápavě se usměje. Na svý dirce cejtim jeho šlahovitý prsty potřený studivym gelem. Nechávám je do sebe pronikat. Nezvyk.

Položí se na záda, já zhluboka vydechnu a nasunu se na něj.

Zkoušim jít zadkem proti jeho penisu, ale v týhle poloze se nám to nechce dařit. Kev vztekle škube pánví, zoufale se snaží mi ho tam ňák dostat. Ale jeho pokusy vo příraz končej jenom heknutim a polovičatym záchvěvem ve spodní části jeho těla.

Hladim ho po jeho pihovatý tváři a tlumim jeho urputnej a zklamaně rozčarovanej pohled. „Todle prostě dáme, vikingu! Počkej!“

Vylítnu a zpátky se vracim s našima báglama. Skládám je tak, aby si vo ně Kevin moh‘ pevně vopřít záda.

Pak na něj klesám. Nejdřív to bolí, tlačí. Kev se soustředí, koutky jeho pusy se vobčas natahujou do pousmání.

Zatim je to spíš… zvláštní? Asi jako když se mi chce na velkou.

„Nebraň se mi, miláčku, neměj ten zadek tak closed. Pust mě dál,“ uklidňuje teď von mě.

A já kousek jeho  těla v sobě prostě mít chci.

Syknu. Kev mě hned zastavuje svejma rukama.

„Dobrý?“ ptá se strašně starostlivě a natahuje hlavu, aby mi dal pusu.

„Moc dobrý, Kevine. Moc." Začínám si ten tlak vychutnávat.

Hekání se ve skalách, který nad náma čněj, mění z dvojitýho asi na desaterý, lítající v různejch tóninách do všech stran. Jako by souložilo celý jezero. Z toho nasedávání mě začínaj bolet lejtka, musíme dát přestávku. Vopírám se vo nej čelem. Bágly pod jeho zádama držej. Piercing v jeho bradavce je z jezera pořád ledovej, studí mě. Jsme pořád v sobě.

Pak se to rozezní znova. Dokavaď mě nezačně plnit.

***

Ležíme vedle sebe skoro bezvládně. Poslední dnešní paprsky nám jezděj po zádech a na druhou vočistnou koupel už nejsou síly.

Ticho vobčas přeruší jenom pád kamínku poskakujícího po skále v nekonečnejch vodrazech. A pak – něco jako vzlyknutí vodněkud ze shora.

„Keve?!“

Ale ten už chrní a ve tváři má náramně slastnej výraz.

Vstávám, pořád nahej.

A zase. Teď už určitě. Vzlyknutí.

Vydávám se podél břehu a koukám po skalách, vodkaď přišlo. A potřetí. Támhle!

Bloudim vočima po zešeřelý skalní stěně, ale nic než černej kámen rozlámanej do tisíce hrotů a zářezů. Pak mi to dojde. Vodraz.

Votáčim se na druhou stranu, přes jezero, nad nimž se vznášej červánky po právě zapadlym slunci. A tam, v šeru, kde ke druhýmu břehu dosahuje les, sedí na bobku postava a škube ramenama. Je to Klára a pláče.