Dredař na treku 2

Pomalu procitám ze slastnýho snění. Jo, párkrát jsem se v noci převalil, záda si musej na tvrdší podklad trochu zvyknout, ale ten vzduch… Vopatrně se vysmekávám z vobjetí svalnatý paže mýho spoluspáče a hmouřim očima do slunečního svitu, kterej rozptýleně proniká přes celtu. Dopřávám mu probuzení lehkym polibkem na jeho pootevřenou pusu, která dodává nenucenej výraz jeho mladistvý, strništěm porostlý tváři, obklopený světlejma pramínkama dredů sbíhajícíma se na temeni do drdolu a z něj dál na záda.

Ráno je to ve stanu, ve kterym spali dva kluci po celodennim sportovnim výkonu, cejtit jak ve vopičárně. Ven do chladnýho horských vzduchu se nám ale hned po probuzení nechce. Rozespale snídáme v polosedu vedle sebe. Voba tvrdý z naší nahoty.

„S tim asi budem muset vydržet do večera,“ uculuje se Kevin.

„Nevim, jestli to zvládnu.“

„Wait, lásko, neni to hotový,“ zpraží mě Kev, když zanořim lžíci do našeho společnýho ešusu s instantní ovesnou kaší. Natáhne se k báglu, hrabe v něm a něco vyloví. Dosype nám tam sušený brusinky navíc.

„Ty se nezdáš,“ vobtisknu mu na tvář svý rty vod kaše.

Vyštracháme se z našeho nočního útulku; ranní slunce venku udeří do vočí naplno. Kevin má trochu problém vyhoupnout se z nerovný země do svýho vozejku, kterej přes noc zůstal pod plachtou před stanem. Několikrát zadkem dostává na okraj sedátka, ale vozejk, vratkej na nerovnym terénu, pokaždý podklouzne a von žuchne do trávy.

„Budeš mít tu prdel uplně mokrou,“ kroutim hlavou, když si všímám Kevinovejch sveřepejch pokusů.

„Tak tos už stejně zařídil včera, ne?“ mrkne na mě. Tlemíme se.

Za chvíli můžem vyrážet na další úsek.

***

Konečně voda! Na vydatnej pramen ústící do blankytný tůňky narážíme asi po hodině cesty na vodbočce kousek od hlavní stezky. Tohle místo jsme přesně hledali. V horskym tichu, občas protnutym ptačím zpěvem, se zas svlíkáme do naha. Z furt eště studenýho vzduchu naskakuje husí kůže, ale kontrast vostrejch slunečních paprsků a ledový vody pěkně rozpumpuje krev.

Dřepim vedle Keva, sedícího napůl ve vodě. Kotníky mi v ní fest mrznou. Kev mi zadek vopláchne ledovym cákancem, samozřejmě mu to voplatim a takhle ňák probíhá naše mytí.

Až štěbetající hlasy nás upozorněj, že se za náma vynořila rodinka mířící k prameni. Děti po nás zvědavě civěj a rodiče radši rychle směřujou na vopačnou stranu k trubce, ze který crčí čůrek vody.

„Kdyby věděli, co ze sebe smejváme,“ uchichtne se Kev a ještě jednou mi pošle šplouchanec na podbřišek.

Bleskem to dokončíme, votřem se do cestovních ručníků (ne že by moc sály), hodíme na sebe voblečení a vyrážíme dál.

***

Den ubíhá v rychlym trekovym rytmu, oběd žvejkáme na velkejch voblejch kamenech na jednom z vrcholků, na který nás cesta vynesla. Kevin tak přes den aspoň na chvilku uleví svýmu zadku mimo vozejk. Jak se brzo ukazuje, ne naposled.

Cesta postupně začíná připomínat nějaký schody zbudovaný obrama z fantasy příběhu. Každou chvíli je stezka přerušená mohutnejma šutrákama nebo terasovitejma skalkama. Nezbejvá, než aby se Kevin v takovejch místech za pomoci rukou vytáhnul vo skalní schod vejš. Vozejk pak vynášim za nim. V jinejch místech, který s vozejkem neprojede, zas Keva chytám za nohy a von pokračuje po rukou. Takhle ňák se probíjíme dál.

Pak se nám ale do cesty staví skalka vysoká aspoň takový tři metry. Pro běžnýho sportovce žádnej zvláštní problém ji přelízt… Do hajzlu! Vo týhle překážce jsme podle žádnýho z popisů trasy neměli šajn. Zdálo se, že to celou cestu bude sjízdnej terén…

Jak se k tomu vejšvihu blížíme, začínám se smiřovat s tím, že končíme, že to budem muset votočit. Vo pokusech skalku vobejít nemůže bejt řeč, když se po obou stranách votvírá rozeklanej sráz.

„Hej, todle pude,“ Kevin si jí změří pohledem a přes rozlámaný úlomky šutrů se dostává k úpatí překážky. Znám Kevinovu vodhodlanost, vim, že je to drsnej lezec, ale stejně… Jedna věc je stěna s umělejma chytama, druhá pravá skála. Neumim si to představit, ani když jsme na to dva.

Kevin pozorně a zkušeně vohmatává výstupky a štěrbiny na skále, na který ze svého vozejku dosáhne.

„Jsem si řikal, jestli si někde taky aspoň trochu zalezem,“ votočí se a entuziasticky na mě mrkne, „možná mě pro sichr zkus trochu vzít zezadu, když tu nemáme bouldermatku.“

Rázně se vytahuje na rukou držících se za první chyty a vzápětí rychle přehmatává na vyšší. Jeho ruce vypracovaný denodennim zabíránim do kol jako kdyby byly z vocele. Nemůžu necejtit pulzování svalů v Kevinově trupu svědčící vo tom, jak se automaticky snaží pracovat i se svejma nohama a hledat s nima stupy. Vobčas se mu to i podaří, hlavně levou, ale spíš jenom tak doplňkově. Tahá to rukama.

Kevin přítahama vyšplhá skoro do poloviny vejšky stěny. Dává mu to ale zabrat. Pokouší se párkrát vyšvihnout o jeden chyt vejš, ale nenachází žádnej, kterej by bral.

„Hej, du dolů!“ vodfrkne najednou.

Zpevňuju se, Kev rychle přehmatává níž, ale smekne se a vodpadá vod stěny. Chytám ho do náruče a voba letíme po zádech k zemi. Není to uplně nekoordinovanej pád, ale stejně se mi zdá, že jsem mezi vostrejma šutrákama čnícíma ze země a Kevinovym svalnatym tělem rozdrcenej na placku. Ztěžka se zvedám, v bedrech mě bolí, Kevin námahou vodfukuje sedící na zemi a srovnává si zpátky do drdolu rozcuchaný dredy, který se mu z něho vysmekly.

„Všecko v pohodě?“ starostlivě mě čapne za lejtko.

Kejvnu a usměju se na něj.

„Díkes, máš to u mě,“ usměje se taky a drkne mě do kolene.

Nemám nejmenší chuť na to, aby si někdo z nás způsobil ňáký další zranění. Kevin se ale nezdá, že by to mínil vzdát, právě navopak. Přesouvá se po zadku zpátky ke stěně, chvíli se koncentruje a pak začíná svůj výstup nanovo. Nezbejvá mi, než ho zase drapnout pod zadkem a krejt mu záda na cestě vzhůru. Na jeho rukou je vidět, že se už lehnouce chvějou, ale přesto z nich vyzařuje pevnost a sebevědomost jejich úchopu. Jeho svaly tepaj napětím, ve tváři má soustředěnej výraz, z čela mu odkapávaj krůpěje potu, jeho ušní boltec, vozdobenej peckovou náušnicí, rudne námahou. Ale toho horolezce v sobě prostě nezapře. Už si musim sám trochu popolízt. Dostává se do trochu míň strmý části, kde si může, zadkem na skalnim výstupku, na moment vorazit. Než se pustí do závěrečnýho výšvihu.

Konečně jednou rukou hmátne přes horní okraj skalky. Chvilka napětí – vypadá to, že se tam není čeho chytit. Konečně záběr, Kevin se oběma rukama vzepře a závěrečnym švihem se vyhoupne nahoru.

Usadí se na vokraji skály s nohama spuštěnejma přes něj.

„Fuck yeah!“ celej zplavenej řve nadšenim a vrtí hlavou, až mu kolem ní lítaj pramínky dlouhejch dredatejch vlasů.

Vydrápu se za nim, von se na mě vrhá, směje se a divoce mě líbá na studený zemi.

A já se řehtám s nim. Tohodle člověka miluju.

Vytáhnout za náma s pomocí kusu lana bagáž a vozejk je už hračka.

***

K večeru zjišťujem, že se k tábořišti vyhlídnutýmu v mapě dneska už nemáme šanci dopracovat. Improvizujem, nacházíme závětrný místo mezi kosodřevinou. Snažíme se nějak slušně ukotvit stan do kamenitýho podkladu, Kevin klohní jídlo na plynovym vařiči a já rozdělávám věci na spaní.

Ulejháme s výhledem na noční oblohu a s pocitem, že jsme si dneska dovopravdy mákli. A ještě máknem.

Zasloužíme si pořádnou chlapskou vodměnu. Muselo ji z toho našeho hnízda pod hřebnem slyšet snad celý pohoří…