Dredař na treku 4

Šedivý mraky nás vytrvale skrápěj droboučkejma kapkama. Pohodový počasí posledních dní je v trapu, teď čelíme face-to-face ledovýmu fičáku, kterej nám bezvohledně vošlehává ksichty.

„Nevím, kam chceme v tomdle dojít,“ přeřvávám vichr směrem ke Kevinovi, kterej se netváří nějak zvlášť vzrušeně. Jestli se ale má počasí zhoršovat, měl bych tuhle zpropadenou část cesty sakra rád za sebou dřív, než bude hůř. A naděje večera konečně strávenýho pod střechou v horský chatě, kam bysme se teoreticky mohli dneska dohrabat, mě popohání tím spíš. Kevin ale místo přímý trasy k chatě prosazuje jinou. Delší a bez chaty.

Popravdě to dneska mezi náma houstne kvůli kravinám už vod probuzení, co přišlo tak rychle do našeho narychlo vztyčenýho stanu. Do kterýho navíc k ránu začlo při dešti pěkně zatejkat. Po krátký noci, zpestřený arogantním správcem parku a půlnočním stěhováním, nic moc budíček.

Jo, možná to byl dobrej nápad, vypadnout votamtaď ráno co nejdřív, ale brzký vstávání a vodchod bez snídaně, kterou Kevin zapakoval na dno svýho kletru dřív, než jsem se stačil pořádně probrat, na náladě moc nepřidal. A jeho vochota zas jí pro mě vytahovat byla přesně nulová. S deštíkem mezi nás připlavala pořádná ponorka.

Dalších pár ledovejch kapek za krk. Zastavim se, abych na sebe hodil pláštěnku. A taky by to chtělo navlíct ji na batohy. I na ten Kevinův, jinak budem mít večer místo spacáku nacucanou houbu.

„Keve?“ houknu.

Jenom se vohlídne a pokračuje dál.

Dobíhám ho.

„Doprčic Keve,“ zatahám za jeho batoh.

„A co furt, doprdele?!“ udělá na místě U-turn. Tváří se podrážděně.

„Ježiš oukej, když teda chceš nechat prochcat ten kletr uplně durch, no.“

„Když zrovna přestává pršet?“ votráveně si vodhrábne dredy z čela, „máš furt něco a nakonec budem zase stavět stan za tmy.“

„Kvůli dvěma minutám, jako cože?! A kdyby jsme šli na tu chatu a ne někam do háje, jsme tam za pár hodin, žádný za tmy.“

„Jo, sorry, zapomněl jsem, že se nemůžeš dočkat tý svý vyhřátý postýlky na chatě,“ dočkávám se podrážděně stíravý reakce.

„Ses posral?!? Se koukni, jak nám to každej den trvá, a eště v tomhle počasí! Si vytáhni hlavu z prdele, konečně!“ Zlost a nasranost, kterou se v sobě dneska neúspěšně snažím dusit, se nezadržitelně řítí ven.

„Tak jestli tě to tu celý tak sere, tak to vybalim rovnou, ne?!“ předklání se Kevin a shazuje si dlouhý dredy z ramen. Jeho mladej, vostře řezanej vobličej s pár pihama má teď hodně nevoblomnej výraz.

„Meleš sračky. Prostě jenom nedokážeš přiznat chybu. Tou tvojí supr trasou dojdem leda do hajzlu.“

„Jo, do prdele? Myslíš, že se v horách vyznáš líp než já?  Si di kam chceš, jestli teda někam sám trefíš!“

„Hlavně myslim, že nemám v palici tak vymleto, abych nechápal, co je reálný a co jenom ňáká tvoje pošahaná iluze!“

„Vod rána ti řikám, co je reálný, akorát ty do toho mícháš ňáký svoje hovna. Který už mě fakt přestávaj bavit,“ rozjede se dál. Hned při druhym záběru mu podklouznou kola.

„Doprdele to ti fakt nedochází, že s timdle tvym krámem prostě denní štreky pro normální trekaře asi dáme těžko?!?“ zatmí se mi před vočima. Drknu vztekle zezadu do jeho vozjeku.

Nečekaným protizáběrem dostávám nemilosrdnou herdu  do břicha. Na zmoklejch kamenech zastavujem v krátkým smyku.

„Todle zvládám sám, oukej?!“ Kevin na mě nasraně vystrkuje svojí fousama zarostlou bradu a z vočí mu lítaj blesky.

„Jo, to vidim, ty vole!!“

„Jestli to bereš tak, že mi musíš v jednom kuse skákat za zadkem, tak laskavě táhni rovnou do prdele, jasný?!“

„Moh‘ bys přestat mlít ty svoje kraviny?!“

„Tak máš na to, aby sis šel po svejch, nebo seš schopnej tu jenom fňukat?“

„A kam si jako myslíš, že se tudy dohrabeš!?!“ Už se vůbec nekontroluju a jenom řvu.

„Budeš tu smrdět eště dlouho, nebo teda konečně potáhneš?“

„Tak víš co, jak chceš. Užij si to, když musí bejt po tvym, kreténe zabedněnej!“

Nahazuju bágl na rameno a dlouhejma krokama se vzdaluju. Jenom jedenkrát se eště vohlídnu. Kevin si svlíká mikinu, zaklání svojí dredatou hlavu a jakoby nic civí do slunce, který konečně začíná probíjet šedivou voponou mraků. Pevně stiskávám rty a horečně rázuju dál, spánky mi tepou rozčilením jak bubny rozjetý kapely, ale chladivej vítr je postupně přivádí do klidu. Začíná z nich crčet studenej pot. Myšlenky se pletou a něco se mi začíná s hrozivou silou zabodávat do srdce. Do vočí voslněnejch slunečníma paprskama lítaj krůpěje ledovýho deště. Hřbetem ruky si stírám vobličej – to není jenom déšť, to jsou i velký hořký slzy, který se mi po něm valej nezadržitelným proudem. Prudký vohlídnutí dozadu – jenom záhyb kamenitý cesty a už nikde nikdo.

S hrůzou se mi začíná vybavovat, co všechno jsme si před pár minutama řekli. A co jsem já pustil z pusy. Jedna věta za druhou mi teď znova řve do uší. Nevím, co mám dělat, ale vím, co chci dělat: rozběhnout se zpátky a běžet a běžet a skočit mýmu Kevinovi kolem ramen, popadnout ho za jeho pevný potetovaný bicáky, brečet mu na rameni, líbat ho a  vomlouvat se mu, říct si, co jsme to za debily, že si todle děláme. Zároveň s čím dál strašlivější jistotou vím, že to nejde.

Že červená čára je překročená.

Nohy mě ženou pořád rychlejc dál dopředu, zato hlava zůstává někde daleko za mnou, a v ní ten nezapomenutelnej vobraz mladýho vysmátýho dredaře. Vím, že Kevin nekecal, že von se s tím sám vopravdu ňák popere a poradí si. Vzbuzuje to ve mně hroznou hrdost na něj. A závist. A vztek.

Mám pocit, jako bych si právě kolem krku utáh‘ laso.

Co jsem to udělal?

Co jsem to, sakra, udělal?!