• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace25. 10. 2018
Počet zobrazení905×
Hodnocení4.96
Počet komentářů14

V některejch chvílích jsou fyziologický reakce rychlejší než uvažování. Ještě než jsem schopnej tu situaci vůbec zanalyzovat, sevře se mi žaludek, jako by mi ho někdo polechtal pěstí. Mechanicky se prodírám k vozejku a fixuju na něj světlo svý baterky. Krok před ním se zastavuju. Intuitivní předtucha mě ňák nechce pustit blíž. Nastražený uši vnímaj jenom tlumený fičení větru a tlukot vlastního srdce. To nepřirozený ticho mě ještě víc přikovává k zemi. Jako by zapraskání větvičky mohlo všecko ještě víc podělat.

Ale v mžiku se zkoncentruju a přepínám do režimu věcnýho uvažování. Teď hlavně zjistit, co se tu ksakru děje, ať už to má bejt cokoliv. Skáču k vozejku, na kterym poznávám naši zablácenou bagáž a svítim do stráně, která se vodtud svažuje někam dolů. Do tmy. Hluboko. Co se to… Celý mi to prostě nebere rozum.

Kevine, todle nemůže bejt konec, jasný? Už kvůli mně, uvažuju trochu sobecky. Chci ti říct… prostě nechci, abysme mezi sebou zůstali na tom, co jsem ti řek‘ ráno. To jsem nemoh vypustit z pusy já, to jednoduše neni možný. Pro mě jsi ten nejlepší člověk na světě. Bez keců. Se všim všudy. Beru tě a miluju celýho takovýho, jak jsi. Jenom to bych ti rád řek‘, Keve. Ať už pak bude cokoliv.

Dál neváhám a vrhám se tam. I kdybych se měl taky někam zřítit.

Taky? Vo čem to mluvíš? Budem zas spolu, přes to prostě nejde vlak.

Vopatně našlapuju do strmýho suťovýho pole, přidržuju se keříku kosodřeviny a sestupuju do noci.

Jauvajs! To mohla bejt držka, že bych se někam dolů fakt domlel. Málem jsem ji hodil vo něco měkkýho. Nabírám zas rovnováhu a čumim pod nohy. Na tmavozelenou budu. A v ní tělo.

Svět se právě zastavil.

No a pak, jak v nějakym debilně kýčovym filmu, se něco pohne a ze země z kapuci na mě kouká zmoklej, lehounce pihovatej ksicht, s povotevřenou pusou překvapeně mžourající do mý rozšajněný čelovky. A já se chci hurónsky rozesmát a rozbrečet zároveň.

Ještě pár nekonečně dlouhejch sekund. A pak se to najednou všecko zlomí. Kevin jako by se pokoušel vstát a zapomenul, že nemůže, já naopak padám k němu a srážim ho na zem, na kameny a do jehličí. Nevim, kolikrát jsme se pak navzájem kousli do jazyka a kolik prachu a bláta a dešťovejch kapek jsme si navzájem volízali ze tváří. Tichá čtvrthodinka bez jedinýho slova, při který se naše zvířecky dorážející rty vodlepovaly jenom k vobčasnýmu zalapání po dechu, dokud jsme vod sebe totálně vyexhaustovaný nevodpadli.

Kevin se mi snaží udělat místo na i tak uzoučký shrnutý karimatce, kterou si jakžtakž nacpal pod sebe. Natahuju se na bok vedle něj, tak jak jsem přišel, jenom co shazuju krosnu. V tomhle pichlavym hnízdečku z větví a jehličí musíme namáčknutý na sebe strávit dnešní noc. Skrz tenounkou vrstvu šedivý pěny do zad bolestivě tlačej vostrý šutry. A pro mě je to stejně ta nejlepší a nejhřejivější postel na světě.

Pak to na mě najednou dolýhá. Dneska už bulim podruhý – po kolika letech asi?

„Jsem strašnej kretén,“ votírám si nezastavitelně se valící slzy a pokoušim se na Kevina usmát. V tý tmě mě stejně nevidí, ale jeho ruce vosvalený neusálym zabíránim do kol mě nahmatávaj a suverénně přibíjej na jeho hrudní koš. Cejtim pod jeho zmáčenou bundou ty jeho dvě vypouklý pevný prsa, cejtim ten železnej stisk a do konečků prstů se mi v jeho objetí brnivě rozlejvá naprosto hmatatelnej pocit jistoty a bezpečí.

„Love you,“ zašeptá mi po chvilce tichounce do ucha. Hřeje to.

„Keve,“ tajim dech a spolknu slzy, „myslíš…, myslíš, že bys moh‘ zapomenout na to ráno?“

Kev mlčí, ale nepouští. Do vočí si nevidíme, protože máme voba zaklesnutou bradu přes rameno toho druhýho. A taky kvůli tý inkoustový noci.

„Sorry. Asi jsem paličák. Nechtěl jsem to tak… A vim, že je to se mnou…, vim, musíš to se mnou mít – těžký? A že ti nedávám všecko, co normálně kluk klukovi. Někdy mi to nedocvakne. Hraju si na to, že žiju normální život, a zapomínám, že ve skutečnosti to tak pro vostatní prostě neni,“ hledá slova Kev. Je taky tak trochu naměkko. „Nemůžu ti vyčítat, když se rozhodneš…“

„Ne!“ protestuju, „s tebou je všechno tak neskutečně lehký! Nikdy jsem nebyl tak bláznivě svobodnej jako s tebou. Nikdy! Miluju tě kvůli tomu, jakej jsi. Jo, i s tim všim. I to na tobě miluju! Hrozně moc! Šíleně. A pak ti řeknu… takový věci… prostě to nejhnusnější, co mě vůbec může napadnout. Proč jsem ti to řek, Keve?!? Nevíš, proč se musim chovat jako takovej vůl?“

„Ser na to a neřeš to. Už je to za náma. Ser na to.“ Ty nejhezčí slova lásky. A jemný hlazení tou šlachovitou pokérovanou rukou po zádech. A dostal jsem pusu.

Konečně si trochu dělám přehled, kde jsme to vlastně skončili. Kevinovi se nějakym záhadnym způsobem muselo podařit vodplazit se kus dolů z toho prudkýho svahu, nasoukat se mezi spleť větví a kmínků pod nízkejma korunama křovitý kosodřeviny a vytvořit si tak relativně suchej pelech chráněnej ze shora před počasim hustym chuchvalcem větví. Kdybych vo něj rovnou nezakopnul, neměl bych ho šanci najít.

Stahuju Kevinovi kapucu a zabořuju prsty do jeho dlouhejch dredloků, který v ní měl smotaný. Navlhlý vlasy spletený do mnoha a mnoha sametově chlupatejch pramínků mi klouzaj mezi prstama, občas se zachytávaj vo korálek nebo cvoček, kterýma jsou provlečený, a pouštěj zvláštní chlapáckej odér. Kevinův.

Skalní vozvěna z rachocení hromů postupně ztrácí svoji sílu a vokolní svět se topí do nekonečnýho nočního ticha, s podtónem pravidelnýho clacku kapek drobnýho hustýho deště, který se ani ty dva neodvážej přerušovat. Dva chlapi mezi dvacítkou a třicítkou, v tom nejhusťáčtějšim věku, ale teď… no, trochu dojatý, který pochopili, že příroda prostě chtěla, aby tu byli pro sebe navzájem a tak mlčky, bez hnutí a s přihmouřenejma vočima vychutnávaj teplo, sílu a blízkost toho druhýho.

Vomračující psychická intimnost tý chvíle si čim dál nevodolatelnějš řiká vo doplnění trochou tý fyzický. Nemůžu si pomoct a vjíždim rukama do Kevinovejch trochu mokrejch kalhot a zlehka beru do dlaní jeho oblý chladný půlky. Zkoumám je. Něžně. Chci, abysme spolu svoje těla sdíleli. Chci vědět, že to prožíváme voba. Jenže Kevin to má tam dole tak trochu jinak.

„Cejtíš mě aspoň malinko?“ šeptám v naději.

„No, ne,“ Kevin se upřímně zaculí.

Postupuju prstama směrem doprostřed, abych objevil limity jeho těla. Ne úplně fungujícího, ale vo nic míň krásnýho.

„Jo, tak teď už vo tobě vim,“ sykne a slastně se zavrtí, když se konečně dostávám do zóny v okolí škvíry, kde začíná oblast, ve který jeho nervy vnímaj.

Ještě vo kousek dál, hladim ho po vlhkejch vokrajích tý dráždivě měkký mezery mezi půlkama a je mi dost ukradený, že se dneska těžko moh‘ zabejvat nákou hygienou. Však jsme jedno tělo, ne? Užívám si jeho slastný předení a vůni feromonů, kterou jeho (nebo naše?) tělo vydává.

A jeho ruka jakoby mimoděk přes kalhoty žmoulá moje pohlaví. Který reaguje vokamžitě. Chtěl bych, abysme byli zase v sobě. Patříme k sobě. Patříme do sebe. Ale tady ve svahu na těch šutrech… no nevim.

„Miluju tě,“ zafunim mu do ucha. Lechtá mě svym strništěm a ještě víc mě přimáčkne ke svejm vymakanejm prsoum.

„Love you,“ vopakuje zase znova měkce. Náš dech promísenej pobavenym vzrušenim se mísí.

„Ne že si zas ráno dáme kopačky,“ ujišťuju se a spokojeně vrnim.

„Jo, kopačky já přesně užiju, ty vole! Hele, jedny fakt mám a uplně nevochozený, takže ti je klidně dám.“ Řehníme se. Jako dřív.

„Nee, to počká! Se radši mrknu, jestli je náhodou nemáš s sebou, abych je vod tebe neschytal hned.“ Vohejbám se a lechtám ho na jeho bosejch studenejch a zmoklejch chodidlech.

„Hej, sem lechtivej!“ škube sebou Kevin a směje se ještě víc.

„Ksakru, Keve, jak to, že to tady zas cejtíš?!“

„No vidíš. A tady už zas hovno. Co chceš, začal sis s nekompletnim paraplegikem, no,“ směje se mi.

„A to má bejt přesně co? Nechceš mi už jednou konečně pořádně vysvětlit, jak ses moh‘ pokriplit tak divně?!“ koušu ho do nosu a tulim se k němu. „Vim, lezli ste a tys machroval.“

„A bit.“

„Ach jo, Kevine.“ Pokládám mu hlavu na prsa. Mám ho tak rád! Takovýho, jakej je. Ale proč se muselo stát todle? A proč zrovna jemu?

„Přitom to pomalu byly jenom takový bouldery, víš co,“ brání se a čte ze vzduchu moje nevyslovený votázky. „Sletěl jsem z ňákejch 10 metrů, ale chyt‘ jsem zádama šutr. Pěkně to křuplo, ale nic moc jsem necejtil. Ležim tam přehozenej přes ten posranej kámen, koukám nahoru, do korun, skrz který se dere slunce. Takže sem asi živej. Tak to by bylo v cajku. Vim, co musim. Sevřu dlaně do pěsti. Taky dobrý. Tak zahjbat chodilem. Levym, pravym. A vono nic. Prostě nic, nejde to, nevim, jak ti to popsat, to nepochopíš prostě. Takže je to v shitu. Proletěl jsem se vrtulníkem. Pod rentgen a nevim kam ještě, a pak mi jen tak voznámili, že mám zlomenou bederní páteř a poraněnou míchu na úrovni na úrovni el jedničky.“

„Ouh. To bych asi moc nepobíral, která bije.“

„No asi jsem na ně taky moc chytře nekoukal… Tak mi to řekl jinak – že už asi nikdy nebudu chodit… Tak tohle hodně nechceš slyšet. Miloval jsem outdoor, víš co, lezení, bajk, skejt, miloval jsem život na plný koule, holky, kluky (kousne mě do ucha) a teď se všim, vo co ti jde, jako konec?!“

Slyšim v jeho hlasu vobtisknutou tu naléhavost, s jakou tudle facku vod života popisuje. Neni v tom lítostivost nebo ublíženost, spíš něco jako protest nebo nesouhlas. Sme nalepený na sobě, a tak vnímám to napětí v Kevinovejch svalech. Cejim, že by teď, jak vo tom mluví, nejradši vstal, setřás to ze sebe jako blbej sen a vodkopnul to někam do hajzlu. Jenomže jeho tělo mu to prostě nedovolí.

„Ty vole, ty vole, Keve! Ach jo, to musel bejt tvrdej náraz.“

Mlčíme, ale vnímáme se prostřednictvim kontaktu našich trupů. Mlčíme, ale cejtíme, že vo tom voba chceme mluvit. Dneska jo.

„Jaks‘ to tenkrát spolknul?“

„Heh, no jak, byl jsem v totálnim shitu, yeah, ale pak mi přišli říct, že jsem právě ten nekompletní paraplegik…“

„To jakože tu míchu nemáš přervanou úplně?“ svitne mi se zábleskem naděje a vpadám mu do řeči.

„Přesně. Ty kusy z těch rozmrdanejch vobratlů mi jí dost podělaly, ale kousek propojenej tam prostě zůstal. Jo a víš, jak se na to přišlo? Mi prostě nahmatali, že trochu cejtim kolem hnědky,“ kření se. „Protože když máš zachovanej cit zrovna tam (jo, přesně tam, kam mi teďka šaháš, lásko), tak to znamená, že ti aspoň ňáký nervy zůstaly nepřerušený až úplně na konec! A když ti funguje to, co je až na samym konci míchy, tak máš šanci, že se ti probudí i něco, co je vejš. Make sense, ne? V tu chvíli sem byl nejvíc happy z celýho našeho pokoje a vostatní… no malinko závisti bylo, no. Hlavně protože sem si to jako jedinej vod nás postupně přestal pouštět do plenek, jak jsem natrénoval ten…“

„Svěrač,“ napovídám.

„Jo, ten. A taky prej vosumdesát procent naděje, že začnu chodit. Začal sem makat jak hovado, cvičit, rozhejbávat nohy na rehabce, ale je to, jak když máš místo nich kus molitanu. Mučíš se, abys tam poslal nějakej pohyb – a vono prostě nic.“

Hmatatelně skrz stahy jeho břicha cejtim, jak se přítel napíná, jak, když vo tom mluví, urputně vysílá signály svejm nervům, který vo kousek níž končej někde v prázdnotě. Nevim, jaký to je, ale vim, že sme v tom voba spolu.

„Takže nahoře to bylo každej tejden lepší, zato nohy pořád v totálnim ignoru. Pěkně mě to sralo, protože sem furt čekal, že se to každou chvíli konečně musí zlomit. Vobčas se ráno se probudíš s tim, že zapomeneš, chceš prostě normálně vstát, že třeba pudeš zaběhat… a pak ti to teprv dojde.“

„Jako ještě teď?“

„Jo, někdy jo,“ směje se, „vobčas ti to hned po probuzení nesecvakne. Chceš sundat nohy z postele a místo toho prostě sletíš dolů.“

„Pořídíme si manželskou, aby sis nenatlouk kokos,“ mrknu na něj.

„Heh, tak to buď rád, že moc nemám spasmy jako některý jiný vozmeni, co maj zranění vejš na páteři. Bych tě v ní pokopal… Ale vono to má i svý plusy, voni třeba na těch svejch ztuhlejch nohou dokážou chvíli stát. To já se svejma fakt nedávám. I když bych na tom jakože měl bejt líp. Divný co?“

„Jo, divný. Divnej svět. My chodící vůbec nemáme šajn, co všecko musíte řešit. Vůbec.“

„Hele, taky jsem neměl. Pak jenom čumíš.“

„Jo, a jak to pak šlo dál?“

„Nijak. Progres furt skoro žádnej.“

„Hele, a jak to že teda teď někde na těch nohách cit máš?“

„To je vo něčem jinym, hejbat a cejtit. Nesouvisí to spolu moc. V pravý pohnu kotníkem, trochu vohnu koleno, ale když mi na ni šáhneš, nepoznám to skoro nikdy. A na levý je to navopak. Víc citlivejch míst, třeba na tom chodidle, ale skoro s ní nepohnu. Dyť už to taky trochu znáš, ne?“ tlemí se.

„Stejně mě vždycky někde překvapíš. A že cejtíš víš kde,“ líbám ho na rty.

„Jo, že se mi pak začalo probouzet nádobíčko, to jsem byl prostě hodně lucky,“ zavrní Kevin.

„Yees!“ Přitulim se k němu ještě víc. Díky aspoň za tohle. Je mi naprosto jasný, jak to muselo bejt pro tohodle nadržence důležitý. A pro mě vlastně taky.

„Tvýho čůráka by byla fakt škoda,“ škádlim ho uznale. A mám pravdu, samozřejmě.

„Nejdřív jsem si všimnul, že se mi vobčas trochu postaví. Jenže když jsem si na něj šáhnul, bylo to, jako kdybys chyt‘ kus gumový hadice, něco cizího, totální mindfuck. Chce se ti řvát nad tim, jak je to nefér. Nezamrdat si, nezažít už nikdy orgáč. Jenže pak jsem začal vnímat, že to je fakt kus mýho těla, když si chytneš žaluda mezi prstama, začínáš ten stisk cejtit, začíná tě to fakt vzrušovat.“

„Tos asi musel zrovna ty dost prožívat, co?“ Žužlám v puse konce pár jeho dredů. Smějem se. Málem je spolknu. Až se z toho rozkašlu.

„Jo, to teda jo. I když to trvalo ještě hodně dlouho, než jsem se pak poprvý udělal v lázních na hajzlech, a to seš pak fakt jak zkouřenej, máš pocit, že je to vyřešený a že za tejden jdeš domů, po svejch. Jenže pak se musíš vodstrakt zpátky k posteli na tý svý káře a to tě zas docela zdebne, no. No a nakonec mě pustili s tim, že nohy prostě ne-e.“

Vždyť přece dobře vim, jak na tom je. Jenom jsem furt nějak nesmyslně podvědomě čekal příběh s happyendem, asi jako pohádku na dobrou noc. Jenže todle neni pohádka, todle je sakra reál. A teď to trochu zabolelo. Zato Kevin to řiká tak pohodově, jako by mluvil v to tom, jaký to bylo včera v práci.

„Takže domů jsem vodjel na vozejku. Teda domů – přítel mě tenkrát po úraze nechal…“

„Cože, ty vole?! Kretén,“ ulevuju si.

„…měli jsme to už tak hodně na volno. A do toho třetího patra bez výtahu, kde jsme tenkrát žili, bych se asi stejně škrábal dost těžko,“ dodává smířlivě.

„Takže jsem si ze všeho nejdřív musel zařídit nový bydlení. Docela prdel, když u toho najednou nechodíš a všecko ti trvá tak pětkrát dýl. Řikáš si, seběhnu to tudy jako vždycky. A pak čumíš na těch podělanejch pár schodů, co se ti postavěj do cesty, a dojde ti, že tudy na vozejku fakt ne. Teda, dneska už bych dával i ty schody. Takže jsem se s károu musel zkámošit docela rychle,“ směje se.

„Jo, to jsem viděl hned, že jste sehraná dvojka.“

„Ale ne, todle je už jiná, trochu apgrejdovaná, do outdooru. Taky jí budu splácet do nevim dokdy. S tim původnim křápem bych se nedostal přes první kořen.“

„He, to ti jako nedaj automaticky? To jako čekaj, že strávíš zbytek života v posteli!? Právo sportovat třeba nemáš?“ Nestačim valit voči.

„Asi ňák tak? Kde žiješ. Pojišťovna se mi docela vytlemila, co si jako prej myslim, když už jednu mám. Jako bych po nich chtěl novou audinu, asi. Jako oukej, chci třeba žít taky trochu aktivně, že jo?! Takže za svý. Komplet. A levná hračka to fakt neni.“ Zívne. „Tak co, draku, dem chrnět, ne?" zívne podruhý. Zaboří hlavu do mý bundy a celej se přitulí. Teda nohama ne, těma nemůže. Ty mu vobkročmo vobejmu svejma já. A chrní. Skoro hned.

Jemně si jazykem hraju se cvočkem, co má v uchu. Jenom tak, abych ho neprobudil. Potřebuje se prospat.

Hlavou mi to všecko víří. Tisknu se k němu, užívám si teplo, energii a vůli, která z něj jde. Je to vomamný, zavírá mi to voči. Začínám se propadat do snů. Moje ruce mu vjížděj pod bundu a pod triko. Na jeho bedrech nahmatávám dlouhou šikmou jizvu. Je jako ostrá vlnka běžící hladkou pružnou kůží. Nekompletní paraplegik? Co všecko to může znamenat?

Kevinku, ty by sis to zasloužil rozchodit. Ty jo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #14 Odp.: Dredař na treku 7Kev1000 2018-11-29 17:53
Cituji NaDruhou:
Další můj příběh po pauze na OP. Tak ho konečeně našel. No super. :-) Opět krásné čtení, máš tu tolik komentářů, že už všechno podstatné bylo řečeno, ale bylo by mi líto ti nedat i tak nějakej ten koment za to, že pro nás píšeš tak hezké příběhy. :-)

Díkes! Nebudem si nic nalhávat, takhovejhle koment vždycky potěší ;-)
Citovat
+3 #13 Odp.: Dredař na treku 7NaDruhou 2018-11-29 16:36
Další můj příběh po pauze na OP. Tak ho konečeně našel. No super. :-) Opět krásné čtení, máš tu tolik komentářů, že už všechno podstatné bylo řečeno, ale bylo by mi líto ti nedat i tak nějakej ten koment za to, že pro nás píšeš tak hezké příběhy. :-)
Citovat
+5 #12 Odp.: Dredař na treku 7zmetek 2018-11-04 21:10
Tak jo. Ukrad jsem si to. A měl jsem teď sakra potřebu si tenhle díl přečíst znova. Takže - i když to mám v počítači stažený, tak jsem se vrátil na stránky k poděkování. Jo, Kev1000 - děkuju! zmetek
Citovat
+8 #11 Odp.: Dredař na treku 7pavla 2018-10-28 17:24
Nevim co řict už vše napsali jini jen poprosim o pokračovaní.
Děkuji moc.
Citovat
+8 #10 Dredař na treku 7nebi 2018-10-27 22:40
Já bych ráda pokračování, prosím.
Citovat
+2 #9 Odp.: Dredař na treku 7Kev1000 2018-10-27 20:40
kikiris, Dušan Bartoň:
Díky moc! Vážim si toho.

Cituji Liem:
Jsem desátý, kdo ti dal 5x5.
Mohl bych za to třeba somrovat pokračování?

Jo, a k tomu pokračování. Musim upřímně říct, že si v hlavě pohrávám s vobjema variantama. Utnout to timhle, trochu votevřenej konec s kapkou naděje, kterou zmínil kušl, nebo v tom příběhu ještě pár věcí, který mám načrtnutý, ještě ve dvou třech dílech doříct. Nejsem popravdě ještě definitivně rozhodnutej.
Citovat
+11 #8 Odp.: Dredař na treku 7Dušan Bartoň 2018-10-26 20:36
Všechno už předemnou napsali jiní....Takže aspoň díky za čtení a i já za plnou.
Citovat
+11 #7 Dredař na treku 7kikiris53 2018-10-26 18:03
Nevím co napsat, prostě perfektní. Díky. :-)
Citovat
+6 #6 červenám seKev1000 2018-10-26 10:26
Ty jo. To jsem fakt nečekal, přiznám se. :lol:
A ještě k tomu zrovna vod svejch nejvoblíbenějších autorů. Vážim si toho, fakt že jo. Vopravdu moc. A zvlášť vod vás.

Nakonec, dredmen a parouš v jedný vosobě. Dost specifický, voboje, řek' bych. Nejenom, že předsudků je furt spousta, ale nesedne to každýmu jakoby esteticky. Nebyl jsem si jistej, jestli to nebude vadit. Ale kdo to dočet' až sem, asi s tim musí bejt ňákym způsobem v pohodě :lol:
Citovat
+11 #5 Odp.: Dredař na treku 7Liem 2018-10-26 02:24
Jsem desátý, kdo ti dal 5x5.
Mohl bych za to třeba somrovat pokračování?
Citovat
+14 #4 Odp.: Dredař na treku 7zmetek 2018-10-25 23:02
Tak ode mě taky za plnej počet, díky. To ostatní už řekli ti přede mnou. :-)
Citovat
+8 #3 Dredař na treku 7nebi 2018-10-25 20:53
Děkuju, je to .... nenacházím slova. Něha, živočišnost a láska. Je to prostě krása. I slza byla. Vyplatilo se čekat. 5x5
Citovat
+11 #2 Odp.: Dredař na treku 7Saavik 2018-10-25 20:28
Díky. Fakt to bylo , tedy je to, krásné. Romantické a čtivé zároveň.
Jak už tu bylo řečeno, za plný počet.
Citovat
+11 #1 Odp.: Dredař na treku 7kuscheltyp 2018-10-25 20:20
Tolik citu! A mužnosti zároveň, zvlášť v první půli! A druhá zas odkrývá background, na který jsme celou dobu čekali - i s nadějí v samém závěru, že možná... možná přece jen... Smekám! 5x5
Citovat