Dredař na treku 7

V některejch chvílích jsou fyziologický reakce rychlejší než uvažování. Ještě než jsem schopnej tu situaci vůbec zanalyzovat, sevře se mi žaludek, jako by mi ho někdo polechtal pěstí. Mechanicky se prodírám k vozejku a fixuju na něj světlo svý baterky. Krok před nim se zastavuju. Intuitivní předtucha mě ňák nechce pustit blíž. Nastražený uši vnímaj jenom tlumený fičení větru a tlukot vlastního srdce. To nepřirozený ticho mě ještě víc přikovává k zemi. Jako by zapraskání větvičky mohlo všecko ještě víc podělat.

Ale v mžiku se zkoncentruju a přepínám do režimu věcnýho uvažování. Teď hlavně zjistit, co se tu ksakru děje, ať už to má bejt cokoliv. Skáču k vozejku, na kterym poznávám naši zablácenou bagáž a svítim do stráně, která se vodtud svažuje někam dolů. Do tmy. Hluboko. Co se to… Celý mi to prostě nebere rozum.

Kevine, todle nemůže bejt konec, jasný? Už kvůli mně, uvažuju trochu sobecky. Chci ti říct…, prostě nechci, abysme mezi sebou zůstali na tom, co jsem ti řek‘ ráno. To jsem nemoh vypustit z pusy já, to jednoduše neni možný. Pro mě jsi ten nejlepší člověk na světě. Bez keců. Se všim všudy. Beru tě a miluju celýho takovýho, jak jsi. Jenom to bych ti rád řek‘, Keve. Ať už pak bude cokoliv.

Dál neváhám a vrhám se tam. I kdybych se měl taky někam zřítit.

Taky? Vo čem to mluvíš? Budem zas spolu, přes to prostě nejde vlak.

Vopatrně našlapuju do strmýho kamenitýho pole, přidržuju se keříku a sestupuju do noci.

Jauvajs! To mohla bejt držka, že bych se někam dolů fakt domlel. Málem jsem ji hodil vo něco měkkýho. Nabírám zas rovnováhu a čumim pod nohy. Na světle zelenou budu. A v ní tělo.

Svět se právě zastavil.

No, a pak, jak v nějakym debilně kýčovym filmu, se něco pohne a ze země z kapuce na mě kouká zmoklej, lehounce pihovatej ksicht, s povotevřenou pusou překvapeně mžourající do mý rozšajněný čelovky. A já se chci hurónsky rozesmát a rozbrečet zároveň.

Ještě pár nekonečně dlouhejch sekund. A pak se to najednou všecko zlomí. Kevin jako by se pokoušel vstát a zapomenul, že nemůže, já naopak padám k němu a srážim ho na zem, na kameny a do jehličí. Nevim, kolikrát jsme se pak navzájem kousli do jazyka a kolik prachu a bláta a dešťovejch kapek jsme si navzájem volízali ze tváří. Tichá čtvrthodinka bez jedinýho slova, při který se naše zvířecky dorážející rty vodlepovaly jenom k vobčasnýmu zalapání po dechu, dokud jsme vod sebe totálně vyexhaustovaný nevodpadli.

Kevin se mi snaží udělat místo na i tak uzoučký shrnutý karimatce, kterou si jakžtakž nacpal pod sebe. Natahuju se na bok vedle něj, tak jak jsem přišel, jenom co shazuju krosnu. V tomhle pichlavym hnízdečku z větví a jehličí chtěl strávit dnešní noc. Skrz tenounkou vrstvu šedivý pěny do zad bolestivě tlačej vostrý šutry. A pro mě je to stejně ta nejlepší a nejhřejivější postel na světě.

Pak to na mě najednou dolejhá. Dneska už bulim podruhý – po kolika letech asi?

„Jsem strašnej kretén,“ votírám si nezastavitelně se valící slzy a pokoušim se na Kevina usmát. V tý tmě mě stejně nevidí, ale jeho ruce vosvalený neusálym zabíránim do kol mě nahmatávaj a suverénně přibíjej na jeho hrudní koš. Cejtim pod jeho zmáčenou bundou ty jeho dvě pevný prsa, cejtim ten železnej stisk a do konečků prstů se mi v jeho objetí brnivě rozlejvá naprosto hmatatelnej pocit jistoty a bezpečí.

„Love you,“ zašeptá mi po chvilce tichounce do ucha. Hřeje to.

„Keve,“ tajim dech a spolknu slzy, „myslíš…, myslíš, že bys moh‘ zapomenout na to ráno?“

Kev mlčí, ale nepouští. Do vočí si nevidíme, protože máme voba zaklesnutou bradu přes rameno toho druhýho. A taky kvůli tý inkoustový noci.

„Sorry. Asi jsem paličák. Nechtěl jsem to tak… A vim, že je to se mnou…, vim, musíš to se mnou mít – těžký? A že ti nedávám všecko, co normálně kluk klukovi. Někdy mi to nedocvakne. Hraju si na to, že žiju normální život, a zapomínám, že ve skutečnosti to tak pro vostatní prostě neni,“ hledá slova Kev. Je taky tak trochu naměkko. „Nemůžu ti vyčítat, když se rozhodneš…“

„Ne!“ protestuju, „s tebou je všechno tak neskutečně lehký! Nikdy jsem nebyl tak bláznivě svobodnej jako s tebou. Nikdy! Miluju tě kvůli tomu, jakej jsi. Jo, i s tim všim. I to na tobě miluju! Hrozně moc! Šíleně. A pak ti řeknu… takový věci…, prostě to nejhnusnější, co mě vůbec může napadnout. Proč jsem ti to řek, Keve?!? Nevíš, proč se musim chovat jako takovej vůl?“

„Ser na to a neřeš to. Už je to za náma. Ser na to.“ Ty nejhezčí slova lásky. A jemný hlazení tou šlachovitou pokérovanou rukou po zádech. A dostal jsem pusu.

Konečně si trochu dělám přehled, kde jsme to vlastně skončili. Kevinovi se nějakym záhadnym způsobem muselo podařit vodplazit se kus dolů z toho prudkýho svahu, nasoukat se mezi spleť větví a kmínků pod nízkejma korunama křovitý borovice a vytvořit si tak relativně suchej pelech chráněnej ze shora před počasim hustym chuchvalcem větví. Kdybych vo něj rovnou nezakopnul, neměl bych ho šanci najít.

Stahuju Kevinovi kapucu a zabořuju prsty do jeho dlouhejch dredloků, který v ní měl smotaný. Navlhlý vlasy spletený do mnoha a mnoha sametově chlupatejch pramínků mi klouzaj mezi prstama, vobčas se zachytávaj vo korálek nebo cvoček, kterýma jsou provlečený, a pouštěj zvláštní chlapáckej odér. Kevinův.

Skalní vozvěna z rachocení hromů postupně ztrácí svoji sílu a vokolní svět se topí do nekonečnýho nočního ticha, s podtónem pravidelnýho clacku kapek drobnýho deště, který se ani ty dva neodvážej přerušovat. Dva chlapi mezi dvacítkou a třicítkou, co si vo sobě myslej, jak jsou hustý, ale teď jsou…, no, spíš trochu dojatý. Který pochopili, že příroda prostě chtěla, aby tu byli pro sebe navzájem a tak mlčky, bez hnutí a s přihmouřenejma vočima vychutnávaj teplo, sílu a blízkost toho druhýho.

Vomračující psychická intimnost tý chvíle si čim dál nevodolatelnějš řiká vo doplnění trochou tý fyzický. Nemůžu si pomoct a vjíždim rukama do Kevinovejch trochu mokrejch kalhot a zlehka beru do dlaní jeho oblý chladný půlky. Zkoumám je. Něžně. Chci, abysme spolu svoje těla sdíleli. Chci vědět, že to prožíváme voba. Jenže Kevin to má tam dole tak trochu jinak.

„Cejtíš mě aspoň malinko?“ šeptám v naději.

„Meh, ne?“ Kevin se upřímně zaculí.

Postupuju prstama směrem doprostřed, abych objevil limity jeho těla. Ne úplně fungujícího, ale vo nic míň krásnýho.

„Jo, tak teď už vo tobě vim,“ sykne a slastně se zavrtí, když se konečně dostávám do zóny v okolí škvíry, kde začíná oblast, ve který jeho nervy vnímaj.

Ještě vo kousek dál, hladim ho po vlhkejch vokrajích tý dráždivě měkký mezery mezi půlkama a je mi dost ukradený, že se dneska těžko moh‘ zabejvat nákou hygienou. Však jsme jedno tělo, ne? Užívám si jeho slastný předení a vůni feromonů, kterou jeho tělo vydává.

A jeho ruka jakoby mimoděk přes kalhoty žmoulá moje pohlaví. Který reaguje vokamžitě. Chtěl bych, abysme byli zase v sobě. Patříme k sobě. Patříme do sebe. Ale tady ve svahu na těch šutrech… no nevim.

„Miluju tě, Keve, víš to? Moc,“ vydere se ze mě jemu přímo do ucha. Jsem tak šíleně šťastnej, že jsem zas s nim, že mám pocit, že se v jeho vobjetí rozsypu. Lechtá mě svym strništěm a ještě víc mě přimáčkne ke svejm vymakanejm prsoum.

„Love you,“ vopakuje zase znova měkce. Náš dech prodchnutej vzrušenim se mísí.

„Jestli mi budeš někdy chtít dát kopačky, Keve, beru to, fakt. Ale jenom jsem ti to chtěl říct. Že tě mám rád,“ zamumlám. Vlastně jsem si to řikal spíš pro sebe.

„Jo, kopačky já přesně užiju, cvoku! Hele, jedny fakt mám a uplně nevokopaný, takže ti je klidně dám.“ Vlepí mi pusu. Řehníme se. Jako dřív.

„Nee, to počká! Se radši mrknu, jestli je náhodou nemáš s sebou, abych je vod tebe neschytal hned.“ Vohejbám se a lechtám ho na jeho bosejch studenejch a zmoklejch chodidlech.

„Hej, sem lechtivej!“ škubne sebou Kevin a směje se ještě víc.

„Ksakru, Keve, jak to, že to tam zas cejtíš?!“

„No vidíš. A tady vedle už zas hovno. Co chceš, začal sis s nekompletnim paraplegikem, no,“ směje se mi.

„A to má bejt přesně co? Nechceš mi už jednou konečně pořádně vysvětlit, jak ses moh‘ pokriplit tak divně?!“ koušu ho do nosu a tulim se k němu. „Vim, lezli ste a tys machroval.“

„A bit.“

„Ach jo, Kevine.“ Pokládám mu hlavu na prsa. Mám ho tak rád! Takovýho, jakej je. Ale proč se muselo stát todle? A proč zrovna jemu?

„Přitom to pomalu byly jenom takový skalky, víš co,“ brání se a čte ze vzduchu moje nevyslovený votázky. „Sletěl jsem z ňákejch pěti šesti metrů, ale chyt‘ jsem zádama šutr. Pěkně to křuplo, ale nic moc jsem necejtil. Ležim tam rozmrdlej přes ten posranej kámen, koukám nahoru, do koruny stromu, skrz kterou se dralo sluníčko. Takže sem asi živej? Vim, co musim. Sevřu dlaně do pěsti. Taky dobrý. Tak zahejbat chodilem. Levym, pravym. A vono nic. Prostě nic, nejde to, nevim, jak ti to popsat, to nepochopíš prostě. Takže je to v shitu. Proletěl jsem se vrtulníkem. Šel jsem pod rentgen, cétéčko a nevim kam ještě, a pak mi to řekli. Že mám zlomenou hrudní a bederní páteř a poraněnou míchu na úrovni té devítky až el jedničky.“

„Ouh. To bych asi moc nepobíral, která bije.“

„No asi jsem na ně taky moc chytře nekoukal… Tak mi to řekl jinak – že možná nebudu chodit… Tak todle hodně nechceš slyšet. Miloval jsem outdoor, víš co, lezení, bajk, skejt, snowbič, miloval jsem život na plný koule, holky, kluky (kousne mě do ucha) a teď se všim, vo co ti jde, jako konec?! Jo, tenkrát jsem já vůl fakt myslel, že  s tim všim je šlus.“

Slyšim v jeho hlasu vobtisknutou tu naléhavost, s jakou tudle facku vod života popisuje. Neni v tom lítost nebo ublíženost, spíš něco jako protest nebo nesouhlas. Jsme nalepený na sobě, a tak vnímám to napětí v Kevinovejch svalech. Cejim, že by teď, jak vo tom mluví, nejradši vstal, setřás to ze sebe jako blbej sen a vodkopnul to někam do hajzlu. Jenomže jeho tělo mu to prostě nedovolí.

„Ty vole, ty vole, Keve! Ach jo, to musel bejt tvrdej náraz.“

Mlčíme, ale vnímáme se prostřednictvim kontaktu našich trupů. Mlčíme, ale cejtíme, že vo tom voba chceme mluvit. Dneska jo.

„Jaks‘ to tenkrát spolknul?“

„Heh, no jak, byl jsem v totálnim shitu, yeah, bolesti prostě pekelný, tos nezažil, ale pak mi přišli říct, že jsem právě ten nekompletní…“

„To jakože tu míchu nemáš přervanou úplně?“ svitne mi a vpadám mu do řeči.

„Přesně, kámo! Ty kusy těch rozstřelenejch vobratlů mi jí dost domrdaly, ale ne uplně, propojení tam prostě zůstalo?! Jo a víš, čim se to potvrdilo? Mi prostě nahmatali, že trochu cejtim kolem hnědky,“ kření se. „Protože když máš zachovanej cit zrovna tam (jo, přesně tam, kam mi teďka šaháš, lásko),“ pokračuje, „tak to znamená, že ti aspoň ňáký nervy zůstaly nepřerušený až úplně na konec! A když ti funguje to, co je až na samym konci míchy, tak máš šanci, že se ti probudí i něco, co je vejš. Make sense, ne? V tu chvíli sem byl nejvíc happy z celýho našeho pokoje a vostatní…, no malinko závisti bylo, no. Taky proto, že jsem si jako první vod nás postupně přestal pouštět do  plenek, jak se mi trochu vzpamatoval ten…“

„Svěrač,“ napovídám.

„Jo, ten. A taky prej vosumdesát procent naděje, že začnu chodit. Začal sem makat jak hovado, cvičit, rozhejbávat nohy na rehabce, ale je to, jak když máš místo nich kus molitanu. Mučíš se, abys tam poslal nějakej pohyb – a vono prostě nic. Maximálně tě začnou brnět nebo pálit.“

Hmatatelně skrz stahy jeho břicha cejtim, jak se přítel napíná, jak, když vo tom mluví, urputně vysílá signály svejm nervům, který vo kousek níž končej někde v prázdnotě. Nevim, jaký to je, ale vim, že chci, aby na to nebyl sám.

„Takže nahoře to bylo každej tejden lepší, zato nohy pořád dost v ignoru. Pěkně mě to sralo, protože sem furt čekal, že se to každou chvíli konečně musí zlomit. Vobčas ráno se probudíš s tim, že zapomeneš, chceš prostě normálně vstát, že si třeba pudeš zaběhat…, a pak ti to teprv dojde.“

„Jako ještě teď?“

„Jo, někdy jo,“ směje se, „vobčas ti to hned po probuzení nesecvakne. Navíc ve snech chodim, weird, co? Chceš sundat nohy z postele a místo toho prostě sletíš dolů,“ zakucká se smíchy.

„Pořídíme si ňákou širokou manželskou, aby sis nenatlouk kokos,“ mrknu na něj.

„Heh, tak to buď rád, že nemám tolik křeče jako některý jiný vozmeni, co maj zranění vejš na páteři. Bych tě v ní pokopal… Ale vono to má i svý plusy, třeba že díky tomu dokážou sami stát. To já zatím moc nedávám. I když bych na tom jakože měl bejt líp. Divný co?“

„Jo, divný. Dřív jsem vůbec neměl šajn, co všecko musíte řešit. Vůbec.“

„Hele, taky jsem neměl. Pak jenom čumíš.“

„Jo, a jak to pak šlo dál?“

„Šak víš, no. Trochu jsem ty nohy nakonec rozhejbal, víc levou, ale pořádně chodit, do toho mám daleko. Ale už to moc neřešim, víšjak.“

„Hele, ale jaktože ňákej sval třeba cejtíš, ale nepohneš s nim?“

„Jo, cejtit a hejbat, to je trochu jinej sport. Třeba na pravý trochu cejtim palec, ale nehnu s nim. A jinde navopak. Řikám, jsem nekomplet. Moje tělo si dělá psí kusy,“ směje se.

„Stejně mě vždycky někde překvapíš. A že cejtíš víš kde,“ líbám ho na rty.

„Jo, že se mi pak začal aspoň trochu probouzet vercajk, to jsem byl prostě dost lucky,“ zavrní Kevin.

„Yees!“ Přitulim se k němu ještě víc. Díky aspoň za tohle. Je mi naprosto jasný, jak to muselo bejt pro tohodle nadržence důležitý. A pro mě vlastně taky.

„Tvýho čůráka by byla fakt škoda,“ škádlim ho uznale. A mám pravdu, samozřejmě.

„Nejdřív jsem si všimnul, že se mi vobčas trochu postaví. Jenže když jsem si na něj šáhnul, bylo to, jako kdybys chyt‘ kus gumový hadice, něco cizího, totální mindfuck. Chce se ti řvát nad tim, jak je to nefér. Nezamrdat si, nezažít už nikdy orgáč. Jenže pak jsem začal vnímat, že to je fakt kus mýho těla, když si chytneš žalud mezi prstama, začínáš ten stisk cejtit, začíná tě to fakt vzrušovat. I když jo, je to furt dost jiný než předtim, no.“

„Tos asi musel zrovna ty dost prožívat, co?“ Žužlám v puse konce pár jeho dredů. Smějem se. Málem je spolknu. Až se z toho rozkašlu.

„Jo, to teda jo. I když to trvalo ještě hodně dlouho, než jsem se pak poprvý udělal v lázních na hajzlech, a to seš pak fakt jak zkouřenej, máš pocit, že je to vyřešený a že za tejden jdeš domů, po svejch. Jenže pak se musíš vodstrakt zpátky k posteli na tý svý káře a to tě zas docela zdebne, no. No a nakonec mě pustili s tim, že chození asi prostě ne-e.“

Vždyť přece dobře vim, jak na tom je. Jenom jsem furt nějak nesmyslně podvědomě čekal příběh s happyendem, asi jako pohádku na dobrou noc. Jenže todle neni pohádka, todle je sakra reál. A teď to trochu zabolelo. Zato Kevin to řiká tak pohodově, jako by mluvil vo tom, jaký to bylo včera v práci.

„Takže domů jsem vodjel na vozejku. Teda domů – první věc byla, že jsem se musel přestěhovat.“

„Ty vole.“

„Do toho třetího patra bez výtahu, kde jsem tenkrát žil, bych se asi stejně škrábal dost těžko,“ mrkne.

„Hele ale docela prdel, zařizovat si nový bydlení, když u toho najednou nechodíš a všecko ti trvá tak pětkrát dýl. Řikáš si, seběhnu to tudy jako vždycky. A pak čumíš na těch podělanejch pár schodů, co se ti postavěj do cesty, a dojde ti, že tudy na vozejku fakt ne. Teda, dneska už schody nejsou moc problém. Takže jsem se s károu musel zkámošit docela rychle,“ směje se.

„Jo, to jsem viděl hned vod začátku, že jste sehraná dvojka.“

„Ale ne, tadle je už jiná, trochu apgrejdovaná, do outdooru. Taky jí budu splácet do nevim dokdy. S tim původnim křápem bych se nedostal přes první kořen.“

„Huh, to ti jako nedaj něco lepšího automaticky? To máš jako místo sportování sedět doma?“ Nestačim valit voči.

„Asi ňák tak? Kde žiješ. Pojišťovna se mi docela vytlemila, co si jako prej myslim, když už jednu mám. Jako bych po nich chtěl novou audinu, asi. Jako oukej, chci třeba žít taky trochu aktivně, že jo?! Takže za svý. Komplet. A levná hračka to fakt neni.“ Zívne.

„Tak co, draku, dem chrnět, ne?" zívne podruhý. Zaboří hlavu do mý bundy a celej se přitulí. Teda nohama ne, těma nemůže. Ty mu vobkročmo vobejmu svejma já. A chrní. Skoro hned.

Jemně si jazykem hraju se cvočkem, co má v uchu. Jenom tak, abych ho neprobudil. Potřebuje se prospat.

Hlavou mi to všecko víří. Tisknu se k němu, užívám si teplo, energii a vůli, která z něj jde. Je to vomamný, zavírá mi to voči. Začínám se propadat do snů. Moje ruce mu vjížděj pod bundu a pod triko. Na jeho bedrech nahmatávám dlouhou šikmou jizvu. Je jako ostrá vlnka běžící hladkou pružnou kůží. Nekompletní paraplegik? Co všecko to může znamenat?

Kevinku, ty by sis to zasloužil rozchodit. Ty jo.